E-kniha: Příběhy pražských svatyní - Pavel Bedrníček

Pavel Bedrníček

PŘÍBĚHY PRAŽSKÝCH SVATYNÍ

Copyright © Pavel Bedrníček, 2002, 2009

Copyright © VOLVOX GLOBATOR, 2002, 2009

ISBN 978-80-7207-965-0

Vydalo nakladatelství

VOLVOX GLOBATOR

Prvního pluku 7, 186 00 Praha 8, www.volvox.cz

jako svou 826. publikaci

Odborná redakce Jan Vlk

Revize textu Leo Evan

Jazyková redakce Kateřina Rubášová

Technická redakce Viktor Váňa

Fotografie Pavel Bedrníček, Vít Houška

Obálka Jindřich Hoch / www.sandstudios.cz

E-knihu připravil pureHTML.cz

Skeny fotografií Jiří Masojídek

Vydání druhé Praha 2009

Adresa knihkupectví

VOLVOX GLOBATOR Štítného 16, Praha 3-Žižkov

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji duchovním všech vyznání za nevšední ochotu, s níž mi

umožňovali podrobné prohlídky interiérů a někdy i poskytli zajímavé

prameny. Děkuji také mé paní, bez jejíž trpělivosti a porozumění by

tato knížka asi nikdy nespatřila světlo světa.

PŘEDMLUVA AUTORA

Neopakovatelnou krásu Prahy vytvářejí jednak malebné urbanistické

celky – náměstí, plácky, ulice, uličky, zákoutí, jednak umělecky i

historicky cenné architektonické jednotlivosti – věže, domy, paláce,

svatyně nejrůznějších vyznání. Právě posledně jmenovanými se bude

kniha zabývat. Zajisté i paláce a mnohé domy mají bohatou historii i

cenné interiéry, leč sloužíce svým účelům zůstávají povětšině uzavřeny,

takže zvědavému poskytují jen pohled z ulice; sakrální stavby jsou

naproti tomu po celý den nebo alespoň v určitých hodinách otevřeny, a

mohou tak zájemci nabídnout podstatně více.

Vámi právě otevíraná knížka není vědeckou prací; historická

pojednání, uměleckohistorické či architektonicko-stavební rozbory

ponechávám jiným, povolanějším. Je pouhým vyprávěním o

jednotlivých svatyních, o jejich vzniku a lidech, kteří na něm měli svůj

podíl, o osudových zvratech, pověstech a zkazkách, jak je zachycují

nejrůznější vypravěči. Chci tlumočit dávné i nedávné historie, aby byla

vzbuzena – nebo naopak uspokojena – zvědavost, a čtenáře tak

eventuálně vybídla k návštěvě; proto je vždy připojen stručnější popis

interiéru, neboť Praha zde skrývá mnoho, co začasté není známo ani

rodilému Pražanu ani návštěvníkovi. Zda se to podařilo, ponechávám

na shovívavém čtenářově úsudku.

METODICKÝ ÚVOD

V abecedním pořádku jsou probrány svatyně na území celé nynější

Prahy. Bylo upuštěno od malých kapliček u kdysi venkovských cest na

okraji města, jakož i od svatyní, které jsou součástí jiného interiéru

(palácové kaple, modlitebny v domech jinak obytných). Naopak se

čtenář dozví i o objektech zrušených, pokud ovšem je jejich původní

účel ještě dnes na první pohled zřejmý. Zajisté pak promine, že není

zmíněna kaple Betlémská na stejnojmenném náměstíčku, neboť –

zbudována v 50. letech 20. století – neobsahuje až na několik drobností

nic původního a nová stavba nikdy bohoslužebným účelům nesloužila.

Je ovšem rozdíl mezi pouhých šedesát let stojícím kostelíkem na

předměstí a šest či více století pamatující svatyní na Starém Městě

nebo na Hradčanech, proto ani jednotlivé statě nejsou stejně dlouhé a

obsažné.

SV. ALŽBĚTA – KBELY

Ves Kbely je v historických pramenech připomínána poprvé již léta

1130. Roku 1715 vymřeli prakticky všichni její obyvatelé na mor a ves

byla pak osídlena nové. Ke stavebnímu rozkvetu došlo však až v době

první republiky, kdy zde byl také postaven kostelík, nadmíru prostá,

nízká obdélníková stavba s otevřenou předsíní, vysvěcená roku 1932 ke

cti sv. Alžběty (příbuzné P. Marie a matky sv. Jana Křtitele). Ve stejně

prostém interiéru zaujme pouze mohutný kříž s Kristem na hlavním

oltáři. Krucifix je dílem neznámého umělce z 1. poloviny 18. století a

pochází z pražského františkánského kláštera.

SV. ANEŽKA A SV. PATRONI ČEŠTÍ –

SPOŘILOV, Roztylské náměstí Kostel je urbanistickou dominantou původního Spořilova, geometricky pravidelně řešené čtvrti malých rodinných domků z konce 20. let 20. století. Na centrálním náměstíčku byl pak v letech 1930 až 1932 vybudován kostel, navržený architekty Karlem Polívkou a Vlastimilem Brožkem. Nová stavba s věží vhodně zapadá do okolí a zároveň dokresluje obraz celé čtvrti. Interiér kostela však neskrývá nic umělecky zvlášť pozoruhodného.

SV. ANNA – SATALICE, K Radonicům

Ves Satalice je prvně připomínána v roce 1374. Při silnici stojí prostá

barokní kaple sv. Anny z 2. Čtvrtiny 18. století. Má formu malého

kostelíka se zvlněným průčelím se středovým rizalitem. Nad ním je

vížka s cibulovitou bání. Stavitel znám není. Uvnitř nalezneme jen

poměrně jednoduchý nezlacený barokní oltář a zvlněnou kruchtu s

dřevěným zábradlím.

KOSTEL SV. ANNY – STARÉ MĚSTO,

Anenské náměstí Jen málokterý návštěvník Prahy si dnes již všimne středověkého, dávno zrušeného chrámu skrývajícího se v druhém nádvoří bývalého kláštera dominikánek. Spíše jen náhodné chodce upoutá gotický závěr kostela, strmící nad Liliovou ulicí.

Historie sakrálního komplexu sahá snad až do 1. poloviny 12.

století, kdy tu stávala kvádříková opuková rotunda, patrně soukromý

kostel feudálního dvorce. O století později, zřejmě kolem roku 1232 se

zde usadil řád templářů, který ještě ve 30. letech 13. století strhl

původní apsidu a místo ní přistavěl k rotundě malou loď zakončenou

půlkruhovitou apsidou. Základy toho kostela byly objeveny Ivanem

Borkovským v letech 1956 a 1957 pod podlahou kostela dnešního.

templáři

Dávní templáři jsou stále obklopeni nimbem tajuplnosti, a proto snad

nebude působit násilně malé odbočení. Řád byl založen roku 1118 v

Jeruzalémě devíti francouzskými rytíři a jeho posláním byla ochrana

poutníků směřujících do Svaté země. Členy řádu se směli stát pouze

šlechtici. Řádové roucho nosili bílé s červeným křížem. Velmistr sídlil

zprvu v Jeruzalémě; když však přes úsilí křesťanů padl Jeruzalém do

rukou Saracénů, přenesl své sídlo na Kypr. Původně velmi asketický a

chudý řád se rozrůstal až ohromující rychlostí – po 150 letech

působení, roku 1260 už čítal na 20 tisíc členů a několik set sídel a

statků po celé Evropě. Velmistr se v té době přestěhoval do Paříže, kde

dal vybudovat nádherné sídlo zvané Templ. Francouzský král Filip IV.

neunesl moc a bohatství hrdého řádu a počátkem 14. století zaútočil.

Obvinil řádové rytíře ze všemožných Špatností, včetně spolčení s

ďáblem, množství templářů neuniklo žalářování, 36 jich zemřelo na

mučidlech a 54 nej přednějších bylo v Paříži upáleno. Papež Klement

V., Francouz, vlastním jménem Bernard de Got, dosti v některých

ohledech závislý na králi Filipovi, nakonec – Částečně snad i ve snaze

zabránit další perzekuci – roku 1312 celý řád zrušil. Potom byl upálen

ještě poslední velmistr řádu Jakub z Molay. A majetek připadl králi...

Pražané však nezapomněli. Malebnou legendu o bezhlavém templáři

přináší dílko nazvané Pražské legendy od Františka Langera.

pověst o Žižkově tetě

Po zrušení templářského řádu koupili dvůr i s kostelem johanité a prodali ho v roce 1313 dominikánkám od sv. Anny na Újezdě. Do roku 1355 je ještě zmiňován kostel sv. Vavřince, ale roku 1365 se již jmenuje chór sv. Anny. V následujícím století přestál kostel i s klášterem jako jeden z mála bez větší úhony husitské války. Dávná, houževnatě se udržující pověst zná i důvod. V klášteře prý žila jako řádová sestra teta Jana Žižky z Trocnova, která svého synovce v jeho dětství vychovávala. Později odešla do kláštera a Žižka, který ji tuze miloval, ji neviděl dlouhou řadu let. Ona však věděla, kým je její synovec, a když husitské vojsko přitáhlo ke klášteru a chtělo jej vyplenit, dokázala si otvorem ve fortně rezolutně vymoci vojevůdcův příchod. Poté otevřela fortnu a padla před synovcem na kolena, Žižka, dojatý shledáním, jí slíbil ušetření kláštera a dokonce k němu postavil ozbrojenou stráž. Dávno upadlo v zapomenutí, jak to tehdy doopravdy bylo; některé prameny dokonce říkají, že se jeptišky přidaly na stranu podobojí, ani to však nezní příliš pravděpodobně.

Od pověstí zase ke skutečnosti. V 16. století tu poslední léta života trávil kněz a kronikář Václav Hájek z Libočan, původně kališník, od roku 1521 katolický kněz a dlouhá léta oblíbený kazatel. Především však autor proslulé Kroniky české, opakovaně vydávané a hojně čtené, i když faktograficky značně nespolehlivé a místy až básnivé. Když byl později pro neplnění povinností a prospěchářství postupně zbaven všech duchovních úřadů, našel na sklonku života azyl právě zde a 18. března 1553 zemřel. Byl pochován v kostele. Jeho hrob nelze dnes, po dlouhodobé devastaci kostela, již nalézt. Je vskutku s podivem, že následující neklidná až bouřlivá léta ubíhala, aniž se kostela či kláštera

výrazněji dotkla – např. při stavovském povstání roku 1618, kdy tu

vyšehradský děkan ukryl archiv a cennosti vyšehradské kapituly. Po

třicetileté válce začal klášter rapidně vzkvétat, jednak díky šlechtickým

i měšťanským darům, jednak protože sem vstupovaly četné šlechtické

dcery. Tak jen hraběnka Trauttmannsdorfová přinesla jako novicka

věnem plných 100 tisíc zlatých nebo Vratislavová z Mitrovic 90 tisíc

zlatých, což byly tehdy závratné sumy. V 17. století byly také provedeny

drobné barokní úpravy kostela a přestavba části kláštera.

devastace kostela

Dominikánky prosluly i pěstováním chrámové hudby. V letech 1732 až

1736 hrával prý v jejich kostele na varhany mladý student filozofie,

pozdější slavný skladatel – Christoph Willibald Gluck. Staletí trvající

klidný život byl navždy přerván roku 1782, kdy císař Josef II. klášter i s

kostelem zrušil. Celý komplex koupil roku 1795 za pouhých 19 tisíc

zlatých knihtiskař Jan Ferdinand Schönfeld, sídlící do té doby v

Karlově ulici, mj. vydavatel C. K. Poštovských novin, které redigoval

Václav Matěj Kramerius. Schönfeld zařídil v Anenském klášteře

tiskárnu a sklad knih; roku 1834 pak vše koupili bratři Haasové, kteří

vlastnili i papírnu ve Vraném nad Vltavou, a z komplexu vybudovali

největší tiskárnu v monarchii. Ta tu fungovala ještě po druhé světové

válce. Až v posledních letech byl těžce poničený klášter restaurován a

rekonstruován jako provozní budovy Národního divadla. Jsou tu

učebny, sklad kostýmů a baletní sály. Zvolna a obtížně pokračuje i

restaurování kostela.

Kostel sv. Anny si dodnes, až na část věže a některé detaily,

zachoval svůj původní vzhled, ovšem pouze zvnějšku. Je to raně gotická

jednolodní svatyně stavěná z lomové opuky a omítnutá, pouze v průčelí

stávala čtyřhranná věž, v horních patrech osmiboká. Kostel byl

tiskárnou používán hlavně jako sklad papíru a rychle chátral. Posléze

byla roku 1870 zcela bezúčelně ubourána horní osmiboká patra věže,

brzy poté stržena 540 let stará gotická klenba, celý vnitřek přepatrován

dřevěnými stropy a nakonec instalován i výtah, ukotvený svými základy

dokonce v gotické kryptě. V chrámovém interiéru nalezneme i

nástěnné malby, které po slohové stránce patří k okruhu dvorské malby

ze 70. let 14. století. Restaurování interiéru je dnes obtížnou a i bez

eventuálního obnoveníklenby velmi nákladnou záležitostí. Zachoval se

původní gotický krov, jen z nepatrné části opravený.

SV. ANNA – ŽIŽKOV, Ostromečská ulice

Při založení čtvrtého kostela na území Žižkova byla za jeho patronku

vybrána sv. Anna, matka P. Marie. Kostel, obklopený činžovními

domy, stojí na nároží ulic Ostromečské a Tovačovského. Plány stavby

vypracoval arch. Eduard Sochor a kostel byl hotov jen několik málo let

před první světovou válkou. Slavnostní vysvěcení se událo 8. října

1911. Kostel zprvu spravovali karmelitáni, kteří si při něm ještě během

války vybudovali nevelký klášter. Za několik let však odtud opět odešli,

jejich klášter byl přebudován na činžovní dům a kostel se roku 1924

stal farním.

Prostorná a současně nenápadná svatyně je jedním z nemnoha

pražských katolických kostelů, orientovaných hlavním oltářem jinam

než k východu – v tomto případě právě opačně k západu. Těžko lze říci,

co k tomu architekta vedlo, rozhodně to v době stavby nebyl nedostatek

místa či jiné prostorové důvody. Kostel je postaven jako trojlodní

bazilika s ochozem na podélných stranách interiéru. Zadní stěna

kněžiště nese nástěnnou malbu čtyř proroků v palmovém háji (z doby

stavby kostela) a vítězný oblouk byl roku 1929 vyzdoben freskou sv.

Václava, Vojtěcha a dalších patronů české země, orodujících za svůj

národ u P. Marie. Původní hlavní oltář byl roku 1960 odstraněn,

zůstaly však oltáře v čele bočních lodí; v pravé s obrazem Madony, v

levé s obrazem sv. Anny, patronky kostela. Většina mobiliáře pak byla

pořízena v době první republiky; zaujmou zejména sochy sv. Antonína,

Josefa, Terezie a Judy Tadeáše, řezbářská práce Břetislava Kafky.

SV. ANTONÍN PADUÁNSKÝ –

HOLEŠOVICE, Strossmayerovo náměstí Kostel vévodící nevelkému náměstí je poslední novogotickou stavbou v celé Praze. Návrh předložil arch. František Mikš, jenž dříve pracoval jako asistent Josefa Mockera a byl mj. autorem věží vyšehradského chrámu. Holešovický kostel vznikl více méně současně s výstavbou náměstí a stojí snad za zmínku, že mu předchůdcem bylo zařízení podstatně světštější, bubenská cyklistická závodní dráha. Vyrostla tu v začátcích našeho sportu roku 1893 a nebyla něčím ledajakým. Jednalo se v té době o u nás nevídaný sportovní Stánek – 400 metrů dlouhý asfaltový ovál, široký 8 až 12 metrů, s řádně klopenými zatáčkami, s tribunami, šatnami, sprchami a restaurací. Na ploše uvnitř dráhy byly tenisové kurty. Pořádaly se tu četné mezinárodní závody, leč to vše fungovalo pouhých deset let a roku 1903 muselo ustoupit stavbě náměstí a proponovaného kostela.

Základní kámen byl položen a posvěcen pražským arcibiskupem

Lvem Skrbenským z Hříště dne 25. října 1908. Stavba byla sice

slavnostně zahájena, ale záhy, dovedená jen do výše soklu, ze zcela

prozaických příčin uvázla – chyběly finanční prostředky. Nějaký čas

dokonce hrozilo nebezpečí, že vůbec nebude možno pokračovat a

kostel zůstane po neodhadnutelnou dobu torzem. Do věci se však vložil

ThDr. Antonín Stojan, v té době poslanec vídeňské říšské rady a

později olomoucký arcibiskup. Podařilo se mu vymoci od rakouské

vlády značnou Částku, stavba se opět rozběhla a dokončený vznosný

chrám vysvětil – přesně po třech letech od položení základního kamene

– 25. října 1911 opět arcibiskup Skrbenský ke cti sv. Antonína

Paduánského. Patron kostela je plně historicky doloženou osobností.

Portugalec, narozený roku 1195 v Lisabonu, vystudoval teologii na

nejslavnější portugalské universitě v Coimbře a stal se františkánským

řeholníkem. Proslul jako vynikající kazatel příkladného křesťanského

života. Zemřel mlád roku 1231 v italské Padově a již rok poté byl

svatořečen.

Jeho jménem nazvaný kostel je řešen jako sálové trojlodí. Chrámové průčelí zdobí pět soch, z nichž sv. Antonín, Cyril a Metoděj jsou dílem Štěpána Zálešáka z doby otevření chrámu, sochy sv. Václava a Ludmily od sochaře Františka Přítele byly osazeny dodatečně až v roce 1926. Figurální výzdobu interiéru, přesněji kazatelny a oltářů, vytvořil rovněž Š. Zálesák, vynikající sochař své doby, mj. i autor tympanonu na vyšehradském chrámu. Kazatelna sama je darem od arcibiskupa Skrbenského. V severní, levé boční lodi stojí oltář Srdce Páně s ústřední sochou od Čeňka Vosmíka. V jižní, pravé chrámové lodi jsou tři oltáře. Oltář sv. Anežky České vysvětil arcibiskup kardinál Karel Kašpar v roce 1937, oltář P. Marie je napodobeninou gotické archy, t. j. skládacího oltáře. Třetím pak je velice zvláštní oltář sv. Kříže, vytvořený striktní formou tzv. beuronské školy (s níž se čtenář blíže seznámí u kostela sv. Gabriela). Autorem je Pantaleon Major, benediktin z Emauz.

Kostel sv. Antonína byl od počátku vybaven čtyřmi zvony, z nichž tři visely v pravé a jeden v levé věži. Byly kompletně zrekvírovány za první světové války. Hned po ní, roku 1920, byl z blízkého kostelíka sv. Klimenta přenesen a v levé věži zavěšen zvon Kliment (490 kg, průměr 95 cm), dílo proslulého renesančního zvonaře mistra Brikcího z roku 1572. Kromě něho je tu dnes ještě zvon Václav, dar amerických krajanů. Ve 20. letech byl sice kostel náhradou za zvony zabavené za války vybaven třemi novými, ty však měly přesně stejný osud a nepřežily druhou světovou válku.

Jistě by stálo ještě za pozornost pohlédnout o Vánocích na vyřezávaný pohyblivý lidový betlém umístěný v chrámu. Je dílem řezbáře Antonína Růžičky z počátku 20. století. Centrálně na něm bývalo mj. zobrazeno i umučení sv. Václava a sv. Ludmily. Dnes již žel tato sekvence chybí.

SV. APOLINÁŘ – NOVÉ MĚSTO,

Apolinářská ul. Léta Páně 1348 vydal král Karel IV. zakládací listinu Nového Města a vzápětí se rychlostí na tu dobu neobyčejnou rozběhly stavební práce na hradbách, význačných budovách i na prosté domovní zástavbě. A tak již počátkem 50. let 14. století založil Karel IV. na jednom z nejvyšších bodů budoucího města, v místě zvaném Větrov – jehož okolí zůstane ještě celá staletí nezastavěno – kostel sv. Apolináře. Místo pro nový kostel nebylo zvoleno náhodně. Neznámý mistr, který vypracoval urbanistický projekt Nového Města tak dokonale, že jeho uliční síť plně dostačovala provozu až do poloviny 20. století, položil totiž svatoapolinářský kostel do středu pomyslného kříže, jehož vrchol představuje kostel sv. Kateřiny a jeho vodorovná ramena ukončují kostely na Karlově a v Emauzích. Svislé rameno tohoto kříže jde pomyslně přes kostel P. Marie Na Trávníčku a končí chrámem vyšehradským. Tento ohromný kříž byl ve středověku symbolem požehnání městu.

Ačkoliv kostel není velký, práce probíhaly poměrně dlouho, více

jak dvacet let. Nehotovost stavby (patrně ovšem jen v detailech) nebyla

Karlovi na překážku, aby sem roku 1362 přenesl kapitulu za Sadské u

Poděbrad, založenou již roku 1118 knížetem Bořivojem II. Kníže ji –

dle staré pověsti – založil jako dík za vysvobození z vězení, do něhož ho

v mocenských bojích uvrhl císař Jindřich. Po několika letech žalářování

byly Bořivojovy modlitby vyslyšeny, ve vězení se mu zjevil sv. Apolinář

a zázrakem ho přenesl do Sadské, oblíbeného místa českých knížat.

Bořivoj pak kapitulní kostel samozřejmě zasvětil sv. Apolináři a toto

zasvěcení bylo po uplynutí více než čtvrtiny tisíciletí přeneseno

společně s kapitulou na nový kostel na Větrově (vysvěcen 1363). Sv.

Apolinář, Apollinarius, byl žákem sv. Petra, jenž ho později vysvětil na

biskupa. Působil pak v italské Ravenně a zahynul mučednickou smrtí.

Úkolem kapituly bylo studium teologických otázek a přednášení teologie na univerzitě. Byla podřízena přímo papeži a roku 1362 v ní působili probošt, děkan a osm kanovníků. V letech 1389 až 1396 byl proboštem Wolfram (Olbram) ze Škvorce, jenž odtud odešel rovnou na stolec pražského arcibiskupa; zhruba v téže době zastával funkci děkana Václav Radecký z Radče, ředitel stavby svatovítského dómu. Kapitula však na novém místě nepřežila ani šest desetiletí; roku 1420 se husité zmocnili kostela a kapitula se rozutekla. Zůstal jediný její člen, kanovník Petr z Kroměříže, jenž přešel k utrakvistům a zminimalizovaná kapitula už utrakvistickou zůstala. Nic na věci nezměnilo, že katolická svatovítská kapitula ze sebe zvolila svatoapolinářského děkana; zůstal jen titulárním, na papíře. Vladislav Jagellonský dokonce roku 1503 svatoapolinářskou kapitulu přímo přivtělil ke svatovítské, ale i tento krok se ukázal zcela neúčinným a zůstal jen formálním aktem. Císař Rudolf II. pak roku 1599 daroval kostel – stále podobojí – Novému Městu a teprve roku 1628 Ferdinand II. tento dar zrušil, vše vrátil děkanovi svatoapolinářské kapituly a kostel se tak po více než dvou staletích stal opět katolickým. Děkan však i nadále sídlil u Sv. Víta a u sv. Apolináře působil pouze jeho zástupce.

Za pruské okupace Nového Města roku 1744 si pruská armáda v kostele zřídila dílnu na náboje, Čímž stav značně utrpěl. Když císař Josef II. zrušil blízké kláštery a kostely sv. Kateřiny a na Karlově, stal se chrám sv. Apolináře kostelem farním a zůstal jím až do našich dob. Koncem 19. století byl opraven a v detailech regotizován Josefem Mockerem.

Jednolodní gotická stavba má průčelní věž, v horních patrech osmibokou. Hlavní vchod je situován nezvykle v severní boční stěně. Schody, jakož i sakristie (na jižní straně kostela) a kružby oken jsou dílem Mockerovy regotisace. V interiéru zaujmou především poměrně

Zachovalé gotické fresky, objevené pod novější omítkou roku 1845,

pocházející z doby kolem roku 1390. Na severní stěně spatřujeme R

Marii se šesti světicemi a pod nimi polopostavy snad pohanských

panovníků. Kromě toho zde vystupuje dosti nezřetelná figura mezi

dvěma anděly, stojící na skrčené postavě. Bývá vykládána buď jako sv.

Václav a skrčená postava jako jeho vrah Boleslav, nebo jako archanděl

Michael v boji s ďáblem. Na jižní stěně je zobrazen Kristus mezi

apoštoly, jak předává klíče sv. Petrovi, a pod nimi jsou poprsí proroků.

Hlavní oltář působí vzhledem k presbytáři dojmem nepřiměřené

velikosti a dojem je správný. Oltář sem byl přenesen z chrámu na

Karlově po jeho zrušení roku 1784. Bohatou sochařskou výzdobu,

představující čtyři evangelisty a P. Marii s anděly, vytvořil Jan Jiří

Schlansowský, barokní sochař, s nímž se ještě setkáme v kostele

Karlovském. Při triumfálním oblouku, oddělujícím kněžiště od

chrámové lodi, stojí oltář P. Marie Karlovské se slavným

stejnojmenným obrazem. Oltář pochází z doby kolem roku 1740 a byl

sem rovněž přenesen z kostela na Karlově po jeho zrušení roku 1784 –

podle některých zkazek dokonce tajně, v noci, přes Popelářovu vinici,

zaujímající tehdy svahy jižně od kostela a přes dnešní Albertov. Oltářní

obraz je o půl století starší než vlastní oltář a namaloval jej Jan Jiří

Heinsch, narozený kolem roku 1650 v Kladsku. Zmíněný obraz P.

Marie Karlovské s unikátním námětem těhotné Matky boží namaloval

roku 1697. Obraz záhy proslul jako zázračný a uchylovaly se k němu

ženy v jiném stavu s prosbami za zdárný porod zdravého dítěte. Roku

1743 k němu putovala dokonce i císařovna Marie Terezie. Arcibiskup

Jan Josef hrabě Breuner jej však pokládal – vzhledem k zobrazenému

námětu – za pohoršlivý, krajně nevhodný a roku 1705 nařídil jeho

odstranění. Karlovský opat P. Jan Luňák však nesouhlasil a stěžoval si

generálu řádu augustiniánů, místodržiteli i císaři Josefu I. Ten stejně

nekompromisně nařídil ponechat obraz, kde je, a arcibiskup

kapituloval. Na oltáři visívalo tehdy množství zlatých a stříbrných

obětních dárků; roku 1766 se jakýsi voják v noci vloupal do kostela a

tyto cennosti ukradl, za což byl poté chycen a v Krči oběšen.

P. Maria Karlovská

Další pozoruhodností je oltář sv. Kříže neboli Kalvárie při jižní stěně

kněžiště. Jednak má cennou sochařskou výzdobu v postavách P. Marie

a sv. Jana Evangelisty (snad od J. A. Quittainera 1730), jednak je v

jeho mense uložena truhlice s pozůstatky karlovských mnichů,

povražděných při vpádu Pasovských roku 1611. Nad chrámovým

vchodem visí obraz sv. Josefa z roku 1868 od Viléma Kandlera a přímo

naproti na jižní stěně obraz sv. Apolináře z původního hlavního oltáře.

Jeho autorem byl roku 1748 Siard Nosecký, premonstrát, k jehož dílu

bude ještě příležitost se vrátit. V chrámové věži visí zvon Apolinář z

roku 1767. Starší zvony, Marie a Anna, zmizely v průběhu let beze

stopy. V interiéru kostela probíhají v současné době restaurátorské

práce.

SV. BARBORA – NOVÉ MĚSTO,

Apolinářská ulice Základní kámen hřbitovní kaple s kostnicí byl položen 14. května 1768, téhož roku dobudována kostnice a v červenci následujícího roku byla vysvěcena kaple. Bývalý hřbitov je nyní připomenut již jen krucifixem. Kaple má oválný půdorys a je zakryta kupolí s mansardovou střechou. Interiér kaple zdobí nástropní freska z roku 1769, která znázorňuje apoteózu sv. Barbory. Vedle kaple stojí menší kaplička s barokní sochou sv. Václava jako patrona vinařů pocházející z roku 1714. Jejím autorem je Jan Brokoff.

SV. BARTOLOMĚJ – KYJE, Krčínovo

náměstí Ves Kyje, ležící tehdy daleko za Prahou, náležela ve středověku pražskému biskupství, které tu kolem roku 1230 vystavělo kostel, zachovaný až do dnešní doby v téměř nezměněné podobě. Kostel sv. Bartoloměje je jednou z nejvzácnějších románských památek v Čechách; představuje typ pevnostního kostela, jenž býval svatyní, ale v době ohrožení mohl být i útočištěm. Datum jeho vzniku známe poměrně přesně, neboť roku 1781 byl v kněžišti objeven původní latinský nápis, citující jako zakladatele kostela pražského biskupa Jana II., jenž spravoval pražskou diecézi v letech 1227 až 1236. Jednolodní, masivní, tvrz připomínající stavba s věží v celé šíři průčelí je vystavěna z pískovcových kvádrů. Ve věži jsou dosud románská okna, stavebně zachován je vlastně celý exteriér i interiér, kde je v podvěží románská empora (tribuna), na niž a do 2. patra věže vedou schodiště a chodbičky v síle mohutných zdí; zachován je i původní románský triumfální oblouk. Původní fara je zde připomenuta v roce 1306, zanikla však v Časech husitských.

Prvních asi 350 let své existence byl kostel spravován pražským

biskupstvím, v roce 1570 se dostal pod faru u Sv. Jindřicha na Novém

Městě a v roce 1754 se Kyje dočkaly opět fary vlastní. Budova s

barokním průčelím stojí dosud proti kostelu zcela zpustlá a kostel sv.

Bartoloměje spadá dnes do farnosti u Sv. Prokopa na Žižkově.

Ještě v renesanci, počátkem 17. století, byla přistavěna sakristie a v

18. století pořízeny nové barokní oltáře a další zařízení. Roku 1864

bylo z neznámých důvodů zbytečně přistavěno 3. patro věže, snad z

velikášství tehdejších obecních starších? Téhož roku prošel kostel

celkovou rekonstrukcí, při níž byly objeveny nástěnné malby, jež však –

nezdokumentovány – byly znovu zabíleny. Oprava nebyla patrně příliš

kvalitní, neboť po pouhých několika desetiletích už kostel chátral dále.

V roce 1973 byl už stav natolik kritický, že se ze zdí uvolňovaly

pískovcové kvádry. Rozhodnuto bylo tedy o zahájení opravy, která

probíhala způsobem tehdy typickým. Ač vzácná románská památka, byl

to „jen“ kostel, navíc odlehlý a turisty nenavštěvovaný, takže prostředky

přidělené na jeho rekonstrukci stačily pouze k postavení lešení. To zde

stálo třináct let, kostel pod ním víc a víc scházel a byl bezohledně více

méně měněn ve skladiště stavebního materiálu. Bohoslužby se zprvu

konaly v sakristii, ale i ty byly nakonec znemožněny. Teprve roku 1986

se – hlavně díky neúnavnosti a tvrdošíjnosti tehdejšího duchovního

správce – pohnuly ledy, kostel byl postupně opraven a interiér odborně

restaurován včetně vysušení zdí a položení nové podlahy. Během této

rekonstrukce se zjistilo, že klenba kněžiště je porušena a musí být

neprodleně zajištěna. Kněžiště tedy bylo uzavřeno, barokní hlavní oltář

rozebrán, uložen do depozitáře a do roku 1991 byla nejen opravena

klenba, ale provedeny kompletní restaurátorské práce. A tady přišlo

překvapení, jež dnes umožňuje shlédnout největší vzácnost již tak

vzácného kostela. Na závěrné stěně kněžiště, kde původně stával hlavní

oltář, byla objevena dobře zachovaná pozdně románská freska

Ukřižování, pocházející zřejmě z doby stavby kostela. Na severní stěně

kněžiště byly odhaleny postavy pražských biskupů, včetně zakladatele

kostela Jana II., ale i Arnošta z Pardubic, což fresku datuje do poloviny

14. století. V horní části této stěny je stejně stará malba s velmi

vzácným námětem Povznesení Maří Magdalény. Na protilehlé jižní

stěně jsou zbytky fresky zobrazující apoštoly a konečně na klenbě

presbytáře krásně zachovaná a dokonale restaurovaná renesanční malba

apoštolů z roku 1576.

Zařízení kostela je nyní velmi střízlivé, vkusné. Původní hlavní

oltář byl, jak již bylo podotknuto, odstraněn a nebyl již znovu

instalován, aby nepřekážel pohledu na vzácné fresky; rovněž, ale z

důvodů bezpečnostních, byl v 80. letech rozebrán a v depozitáři uložen

menší boční oltář s obrazem Narození Páně od Jana Jakuba Stevense

ze Steinfelsu z roku 1675.

SV. BARTOLOMĚJ – STARÉ MĚSTO,

Bartolomějská ulice Jezuitský řád usedlý v Praze již déle než jedno století a stále mohutnějící, získal po třicetileté válce částečně dědictvím a částečně koupí řadu renesančních i středověkých domů mezi dnešními ulicemi Bartolomějskou a Konviktskou. Jezuité zde vybudovali konvikt, internát pro výchovu mladíků z vyšších vrstev, a to nejen bohoslovců. Přestavba probíhala až do roku 1703 a ještě o něco později se součástí konviktu stal i nový kostel sv. Bartoloměje. Výstavbu svatyně nesvěřili jezuité nikomu jinému než staviteli českého baroka Kiliánu Ignáci Dienzenhoferovi (1689–1751), jenž kostel navrhl a v letech 1726 až 1731 vybudoval. Úkol to byl velice obtížný; bylo totiž nutné využít zbytků staré stavby a navíc stavební místo bylo omezené, lichoběžníkového tvaru a nebylo ho možné rozšířit. Mistr zvládl všechny problémy a kostelní interiér vyřešil jako čtvercovou loď s příčnými ovály předsíně a kněžiště. Fasáda do ulice je velice prostá, téměř nekostelní; hlavní fasáda je pak obrácena do nádvoří, je zajímavě a bohatě členěna a je vlastně severním bokem svatyně.

řád šedých sester

Kostel sloužil potřebám konviktu pouhých 42 let, v roce 1773 papež

Klement XIV. jezuitský řád zrušil. Zanikl konvikt, zanikl i kostel, jenž

byl po dlouhá desetiletí využíván jako skladiště knih, až jej roku 1854

zakoupila baronka Gabriela Thysenbaertová, představená Ústavu

šlechtičen ve Vídni. Dala kostel opravit, znovu vysvětit a darovala jej

nově vzniklému řádu šedých sester (řád sv. Františka), jehož hlavní

náplní byla služba nemocným vykonávaná v domácnostech, bez rozdílu

vyznání. Na přelomu 19. a 20. století tu žilo 61 sester, které si mezitím

vedle kostela v roce 1863 postavily řádový dům (dnes čp. 308).

sv. Bartoloměj

Interiér kostela vyzdobil velkolepou nástropní freskou Václav Vavřinec

Reiner, jeden z největších malířů českého baroka a Dienzenhoferův

přítel. Oltáře, hlavní a dva postranní, byly vytvořeny z umělého

mramoru a po obnově kostela roku 1866 opatřeny obrazy od Josefa

Hellicha. Na hlavním oltáři je zobrazen sv. Bartoloměj, jeden z

dvanácti apoštolů, který podle některých pramenů po Kristově smrti

šířil evangelium v Indii a poté hlavně v Arménii, kde byl umučen

stažením z kůže.

Kostel sloužil svému účelu až do roku 1950. V dubnu toho roku při

násilné likvidaci klášterů komunistickým režimem byly šedé sestry

vyhnány a celý komplex přidělen „Bezpečnosti“, která využila klášterní

budovu jako vyšetřovací vazbu. K čemu byl využíván kostel, není

autorovi známo, nicméně měl možnost jej navštívit hned počátkem 90.

let a shlédnout naprostou devastaci, k níž stačilo 40 let. Podlaha shnilá,

částečně vytrhaná, ostění leckde také. Zbyly jen čtyři vyřezávané sochy

v nikách, pocházející od neznámých autorů, a poničená konstrukce

oltářů, jejichž obrazy i sochy zmizely. Reinerova nástropní freska byla

téměř zničena zatékáním z rozbité střechy. Uliční fasáda připomínala

nejspíš zříceninu, rovněž tak i zdobná nádvorní stěna, kde již některé

sochy chyběly, omítka opadaná, okna vytlučená a do čtvrtiny své výšky

zanesena masou ptačího trusu. Nádvoří bylo do roku 1990 samozřejmě

naprosto nepřístupné, takže zkázu nikdo neviděl a těm, kdo ji při svém

zaměstnání třeba denně vídali, na tom zřejmě vůbec nezáleželo.

Sv. Bartoloměj – nádvorní průčelí. Stav z doby před zástavbou okolí

vysokými domy.

Nicméně komunistické „vnitro“ nakonec odešlo do dějin a řádové sestry

se vrátily. Započaly obtížné a nákladné opravy a restaurování celého

kostela; teprve na jaře roku 1998 mohl jej pražský arcibiskup Miloslav

kardinál Vlk znovu vysvětit. Je opraven celý exteriér, včetně bohatě

členěné nádvorní dekorativní fasády se sochařskou výzdobou,

představující dvanáct apoštolů, Krista a P. Marii od Matěje Václava

Jáckela, jednoho z nejkvalitnějších a nej výkonnějších barokních

sochařů. Lze ji kdykoliv shlédnout, nádvoří je volně přístupné budovou

ČVUT v Konviktské ul. Interiér září novotou, oltáře (hlavní a dva

boční) perfektně restaurovány, ale ponechány bez obrazů, neboť

původní Hellichovy nenávratně zmizely. Restaurovány jsou i dřevěné

zlacené sochy, jejichž autor však není znám. Především však jsou

zachráněny a restaurovány rozsáhlé Reinerovy fresky, zobrazující nad

presbytářem Přímluvu P. Marie u nejsv. Trojice, nad lodí Mučení sv.

Bartoloměje a nad kruchtou sv. Jana Nepomuckého, sv. Bartoloměje a

anděly.

V roce 1992 při svém krátkém pobytu v Praze kostel navštívil a

podrobně si prohlédl britský následník trůnu, princ Charles.

SV. BENEDIKT – HRADČANY, Hradčanské

nám. (dnes klášter karmelitek – mylně někdy nazýván barnabitek) Za panování krále Jana Lucemburského založil nej vyšší purkrabí Hynek Berka z Dubé někdy kolem první třetiny 14. století na prostranství západně od Hradu nové město, jež bylo nazváno Hradčany. Městečko však zaujímalo pouze prostor dnešního Hradčanského náměstí s krátkými ulicemi vedoucími ke třem branám, stojícím nad dnešními Radničními schody, dále asi v polovině Loretánské ulice a v ulici Kanovnické.

Nicméně i tak malé město potřebovalo mít svůj farní kostel; ten

pak byl postaven nepochybně krátce po založení města, neboť již roku

1353 je uváděn v písemných pramenech s patrociniem sv. Benedikta.

Byl gotický a ještě v následujícím století byl jediným kostelem v městě

Hradčanech. Nebyl obestavěn jako dnes, stával volně, obklopen jen

hřbitovem. Za husitských bouří byl sice spolu s okolím zpustošen, zůstal

však provždy katolickým. Koncem 15. století při něm existovalo

bratrstvo kameníků, jehož představeným se roku 1510 stal slavný

královský stavitel Benedikt Ried. V roce 1494 byl kostel poprvé

částečně přestavěn, avšak při obrovském požáru Malé Strany a Hradčan

2. června 1541 zcela vyhořel. Na jeho troskách vznikl nový, stejného

zasvěcení, který již nezůstal na volném prostranství, ale byl postupně

obklopen domy rozrůstajících se Hradčan. Fungoval dále jako farní až

do doby velkých pobělohorských změn, kdy jej císař Ferdinand II. roku

1626 daroval i s farní budovou řádu barnabitů, právě uvedenému do

Prahy. Řád měl tehdy za sebou necelé století existence; jeho

zakladatelem byl Antonio Maria Zaccaria (1502–1539), zajímavá

postava z italského Milána. Byl původně lékařem, poté se věnoval

teologii, byl vysvěcen na kněze a stal se jedním z prvních

severoitalských církevních reformátorů. Roku 1530 založil u kostela sv.

Pavla v Miláně první konvent nového řádu; záhy pak další, rovněž v

Miláně, při chrámu sv. Barnabáše, což dalo řádu i jméno. Barnabité

byli povinni působit na okolí svým příkladným životem; věnovali se

jednak různým církevním reformám, především však misijní Činnosti

mezi křesťany, hlavně v chudých lidových vrstvách. V 17. století začal

řád působit na výchovu mládeže a od 18. století se účastnil i misijní

činnosti v zámořských zemích. Jediný barnabitský klášter v Čechách

existoval právě u hradčanského kostela sv. Benedikta. Bývalá fara jim

jako klášterní stavení sloužila tři desetiletí, potom však již přestávala

stačit a vyhovovat. V té době stál v sousedství kostela dům, kdysi

patřící velkému humanistickému vzdělanci, cestovateli a básníkovi

Bohuslavu Hasištejnskému z Lobkovic (1461–1510), poté majetek

hraběte Viléma Krakovského z Kolovrat. Barnabité jej roku 1655 od

hraběte koupili za 10 tisíc zlatých, přebudovali na klášter a současně

přestavěli i kostel do nynější podoby. Ještě předtím v pohnutém roce

1648, za švédského obsazení Hradčan a Malé Strany, poskytli ve svých

prostorách útulek svatovítskému kanovníkovi Františku Václavu

Nebeskému z Blumenberku, jehož švédští žoldnéři zmlátili tak, že zde

proležel plné čtyři týdny. Při přebudovaném kostele vzniklo též

náboženské „Bratrstvo nejsv. Trojice“, soustředěné na vykupování

křesťanů z tureckého zajetí.

řád barnabitů

Po 150 letech existence kláštera se začal počet jeho osazenstva

ztenčovat; noviců téměř nebylo a koncem 18. století zde žilo již jen pět

mnichů. A tak byl klášter při josefínských reformách 9. května 1786

zrušen, několik let byl ponechán prázdný a posléze sem byly 4. června

1792 uvedeny karmelitky od malostranského sv. Josefa, které od zrušení

svého kláštera roku 1784 našly dočasné útočiště v Pohledu u

Německého, dnes Havlíčkova Brodu; o tom se čtenář podrobněji dozví

při zmíněném malostranském chrámu. Karmelitky do hradčanského

kláštera přivezly i uctívanou mumii první převorky Elekty a Jesu, a tak

pochopitelně nechyběly návštěvy z řad církevních i jiných hodnostářů,

chtějících se před tváří ctihodné převorky pomodlit. Ta nejvzácnější

přišla 27. Června 1812, byla to manželka císaře Napoleona Marie

Louisa i se svým otcem, rakouským císařem Františkem I. Dlouho

setrvala v kostele u mumie Elektiny na modlitbách, snad v tušení, že

zanedlouho bude Napoleonovi i jí velmi, velmi krušno. Před odjezdem

věnovala pak klášteru jako almužnu 50 louisdorů.

Za svatodušních bouří roku 1848 tábořili před kostelem na náměstí vojáci, často prosící o posvěcené obrázky; klášter ani kostel pochopitelně neutrpěl žádných škod, spíše mu neklidný rok přinesl výhodu. Počátkem prosince se totiž na Hradě usadil odstoupivší císař Ferdinand V. s chotí Marií Annou a od obou, velmi zbožných, se klášter dočkal mnohého hmotného dobrodiní. Marie Anna chodila též do karmelitského kostela ke sv. přijímání – a hradčanští sousedé měli zábavu, když vzápětí přes náměstí prkenně kráčel ve vší důstojnosti lokaj v cylindru a bílých punčochách, třímaje podnos s císařskou snídaní.

Velice přísné regule zakazovaly karmelitkám téměř veškerý styk s lidmi a okolním světem; i bohoslužbám v kostele byly přítomny pouze na uzavřené empoře, nikoliv v chrámovém prostoru mezi ostatními lidmi. Mlčící, téměř uzavřenou klausurou tak prošel zbytek století osmnáctého, století devatenácté i polovina dvacátého; až v dubnu 1950, při opakovaně zde zmiňované komunistické likvidaci klášterů, byly karmelitky během jediné noci vyhnány a internovány a klášter poté adaptován na hotel pro zvláště vzácné (rozuměj sovětské) státní hosty. Kupodivu zůstal při tom zachován kostel, i nadále – tak jako za karmelitek – přístupný veřejnosti, dokonce i se sedící mumií Elekty. Ta však byla nyní umístěna ve výklenku, kde býval vchod z kostela do kláštera a prostor uzavřen těžkým závěsem – režim, nazývající sám sebe nejdemokratičtějším, měl obavy z tichých demonstrací u dávno mrtvé převorky. Po roce 1989 byl celý klášter vrácen karmelitkám, kostel opraven a ct. Elekta vrácena na své původní místo.

Světlý a jasný interiér kostela je zařízen celkem jednoduše, nicméně obsahuje řadu pozoruhodností. Už samy vstupní dveře z předsíně do chrámu stojí za pozornost. Pocházejí ze 17. století a jejich výplně jsou ozdobeny malovanými postavami světců. Hlavní oltář je novější, byl instalován roku 1861 při další opravě kostela a již zmiňovaný Josef Heliích jej za honorář 1155 zlatých opatřil dvěma obrazy: větší představuje sv. Terezii v rouchu karmelitek, na menším je Matka boží Karmelská. Po stranách oltáře jsou umístěny větší zasklené skříňky s ostatky svatých, vlevo sv. Antonína a Manilia, vpravo sv. Niny, věnované ve 20. letech 19. století svatovítským kapitulářem J. A. Wernerem. Na pravé straně kostelní lodi je oltář sv. Josefa, na levé pak pozoruhodnější oltář sv. Karla Boromejského. Jeho výzdobu tvoří sochy sv. Josefa a Jáchyma, dar strahovského opata Václava Mayera z 18. století, dílo barokního sochaře Karla Josefa Hiernleho (1693–1748). Malý obraz Madony na témž oltáři je kopií P. Marie Pasovské, kterou velmi uctívali Habsburkové; nelze vyloučit, že jde o dar někoho z panujícího rodu. Na kruchtě visí tři obrazy, které tu zůstaly ještě po barnabitech. Představují orodování sv. Barbory, přepadení pocestného rytíře a zaopatřování lupiče Chlívce, za zločiny popraveného naražením na kůl, což se mělo udát počátkem 16. století.

Na levé straně presbytáře je zamřížované okénko, jímž je karmelitkám podávána svatost oltářní. Na protější, pravé straně řídká mříž uzavírá kobku s mumií ct. Elekty a Jesu, mnohokrát již zmíněné první převorky kláštera, jejíž bližší osudy jsou popsány při malostranském sv. Josefu. Mumie, sedící v dřevěném křesle, je umístěna v barokní, ze tří stran zasklené skříni, oblečena v řádové roucho a v rukou drží křížek a růženec. Je velmi dobře zachovaná i v detailech tváře a rukou a přirozená mumifikace jí dodala vzhledu jemně vyřezávaného hnědého dřeva.

BETLÉMSKÁ KAPLE – ŽIŽKOV,

Prokopova 4 (českobratrská církev evangelická)

Na přelomu 19. a 20. století žilo na Žižkově jen několik málo

evangelíků a na bohoslužby docházeli do staroměstského kostela sv.

Salvátora nebo novoměstského Sv. Klimenta. Tehdejší zákony

nepovolovaly žádnou církev, která by navazovala na českou reformaci,

čeští evangelíci byli tedy členy evangelické církve buď augsburgského

nebo helvetského vyznání.

S přibývajícím počtem obyvatel, přibývalo na Žižkově i evangelíků, takže roku 1904 mohla být již založena kazatelská stanice, která v roce 1908 čítala již přes jeden tisíc příslušníků a požádala vídeňskou vrchní církevní radu o povýšení na sbor. Žádost byla roku 1911 kladně vyřízena a zřízení vlastní modlitebny se stalo nezbytností. Stavebních parcel však už na Žižkově, odmyslíme-li si odlehlé končiny, téměř nebylo, ale po velkém úsilí se nakonec podařilo získat velkou nádvorní parcelu domu č. 4 v Prokopově ulici. Byla zakoupena za více než 70 tisíc korun, které si ovšem sbor musel z největší části vypůjčit.

Stavbu provedla firma stavitele Blechy od 23. června do 3. listopadu 1913. Původní vzhled je dosud zachován; slohově jde o dosti unikátní sakrální stavbu ve směsi doznívající secese a nastupujícího kubismu. Jen vížka byla vybudována později, až v roce 1937, věhlasným architektem Boh. Kozákem pro zvon darovaný sborem ve švýcarském Balzachu.

Kaple málem nepřežila komunistické údobí, kdy měla padnout za

oběť megalomanské přestavbě Žižkova na socialistické město. Farář

však dlouho a neúnavně přesvědčoval odpovědné činitele o její

umělecké hodnotě. Dosáhl dokonce toho, že roku 1975 měla být

prohlášena za kulturní památku, krátce poté však bylo řízení o zápisu

do Státního seznamu nemovitých kulturních památek zastaveno a

posléze potichu opuštěna i přestavba Žižkova.

KAPLE BOŽÍHO HROBU, na Petříně

Byla postavena v roce 1737 podle návrhu Jana Ferdinanda Schora, péčí

tehdejšího duchovního správce sousedního kostela sv. Vavřince, P.

Norberta Saatzera (Saazera). První opravy se dočkala kolem roku

1770, pak roku 1845. Po dlouholetém pustnutí došlo k novodobým

opravám teprve v letech 1968 až 1971 a kolem roku 1995. Je drobnou

obdélníkovou stavbou tzv. jeruzalémského typu (podoba jeruzalémské

kaple Božího hrobu) s kamennou kopulí nesenou osmi sloupy. Interiér není zařízen a kaple neslouží svému účelu.

KAPLE BOŽÍHO HROBU – NOVÉ MĚSTO,

Na Zbořenci

kaple Božího hrobu Na Zbořenci, ještě s kostelem sv. Petra a Pavla, zbořeným 1905

Rázovitá kaple je dnes skryta uvnitř domovního bloku ulice Na

Zbořenci a je možné ji spatřit ze dvora nebo z pavlače domu č. 12. Je

posledním torzem bývalého kláštera, který se rozkládal tam, kde dnes

stojí komplex ČVUT. Na nádvoří stával kostel zasvěcený sv. Petru a

Pavlu již v roce 1115. Při něm byl asi roku 1190 založen klášter

křižovníků Božího hrobu. V době husitských válek byl pobořen a trvalo

až do roku 1438, než se několik málo křižovníků navrátilo zpět,

komunita však spíše živořila a zanikla roku 1531. Od té doby zde

sídlívali jen probošti řádu. Románský kostel zůstal zříceninou. V roce

1699 sice odkázal novoměstský měšťan Mazánek 10 tisíc zlatých na

stavbu nového chrámu, ale částka nedostačovala. Proto se probošt

Steinemann pokusil získat další prostředky od samotného císaře Karla

VI. Ten pak roku 1722 poskytl další sumu ve výši 10 tisíc zlatých. Týž

rok mohla být stavba v prostoru dnešního nádvoří dokončena. Současně

byla v klášterní zahradě vybudována i kaple Božího hrobu, svatyně

obdélníkového půdorysu s vížkou. Avšak netrvalo dlouho a znění

josefínských reforem dolehlo i sem. Roku 1785 byl klášter zrušen a dán

k dispozici vojenskému eráru. Do roku 1902 zde nakonec sídlil sklad

dekorací Národního divadla. Roku 1905 byl celý komplex, s výjimkou

kaple, zbořen, aby uvolnil své místo Technice (dnešní ČVUT). Dnes

kaple již neslouží svému účelu.

SV. CYRIL A METODĚJ – KARLÍN,

Karlínské náměstí Obyvatelé Karlína, nejstaršího pražského předměstí, jehož projekt byl schválen již v roce 1817, neměli dlouhá desetiletí vlastní kostel ani faru. Byli příslušní k farnímu kostelu sv. Rocha na Olšanech. Teprve roku 1850, kdy tu žilo již asi 10 tisíc obyvatel, navrhl vlastenecký kněz a později vyšehradský probošt Václav Štulc katolické jednotě, aby usilovala o postavení chrámu v Karlině a eventuálně zahájila k tomu účelu i sbírky. Následujícího roku byla postavena alespoň provizorní dřevěná kaple zasvěcená sv. Cyrilu a Metoději. Brzy poté bylo rozhodnuto o budování velkého kamenného chrámu, avšak hned nastaly potíže. Architekt Josef Kranner, první z dostavitelů chrámu sv. Víta, vypracoval ještě roku 1851 projekt v novogotickém slohu – 1. května bylo však v městské radě přijato usnesení: „...mistrovský jinak plán vrátiti p. Krannerovi, poněvadž výtečného toho plánu nebylo lze užiti ke stavbě v Karlině, že by stavba při nejmenším stála 600 000 zlatých, a tudíž o jiný se postarati“. Radní sice chtěli kostel reprezentativní, avšak ne příliš nákladný. Navíc některé přepjatě vlastenecké kruhy prosazovaly stavbu ve slohu byzantském, aby se tak zdůraznil východní původ křesťanství u nás a nastávající výročí příchodu bratří Konstantina (Cyrila) a Metoděje na Moravu. Byla tedy vypsána soutěž na jiný projekt mezi renomovanými architekty Bernardem Grueberem, Josefem Niklasem (oba byli vynikajícími novogotiky) a začínajícím Ignácem Ullmannem.

Krátce před těmito událostmi, roku 1850, usedl na pražský

arcibiskupský stolec energický a široce vzdělaný Bedřich kardinál

Schwarzenberg, který rovněž vzal výstavbu karlínského kostela za svou.

Zajel se dokonce zvlášť podívat do Tismic u Českého Brodu na tamní

malou, ale velice cennou románskou baziliku; o vypsané soutěži na

karlínský chrám však nebyl informován – těžko lze říci, zda šlo jen o

opomenutí. Jak byl zvyklý ráznému jednání, hned při své nejbližší cestě

do Vídně na podzim 1851 objednal u profesora stavitelství Roessnera

návrh v novorománském slohu. Jak ani jinak být nemohlo,

arcipastýřova autorita ve věci chrámu zvítězila, celá soutěž přišla

vniveč a Ullmann byl pak pověřen vedením stavby podle Roessnerova

návrhu, přičemž jej sám poněkud upravil.

Potřebné prostředky se scházely velmi rychle. Hodně daroval sám

kardinál Schwarzenberg, velikými dary přispěli penzionovaný císař

Ferdinand V., strahovský opat Jeroným Zeidler, velmistr křižovníků s

červenou hvězdou Jakub Beer, značnou sumu vynesly také veřejné

sbírky.

chrám sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně

Položení základního kamene 10. června 1854 bylo velkolepou slavností,

jejíž lesk zvyšovala především přítomnost tehdy ještě mladého mocnáře

Františka Josefa I. a jeho choti, císařovny Alžběty. Arcibiskup

Schwarzenberg posvětil základní kámen a on také 18. července 1860

vložil závěrný kámen do chrámové klenby. Prvý z nových kostelů

pražských předměstí byl navržen jako stylově čistá novorománská

bazilika se dvěma věžemi, jejíž architektura i dispozice jsou typickým

příkladem tehdejšího uplatňování historických slohů a skutečně evokují

v divákovi obraz starých románských bazilik. Na okraj – bazilikou se

nazývá chrám o širší a vyšší hlavní lodi a užších a nižších lodích

postranních. Kostel slavnostně vysvětil opět kardinál Schwarzenberg

18. října 1863 k tisíciletému výročí příchodu Konstantina (Cyrila) a

Metoděje na Moravu.

bazilika

Při vysvěcení nebyl chrám ještě zcela hotov a jeho výzdoba byla doplňována po několik dalších desetiletí, částečně i proto, že peníze už se později tak rychle nescházely. Zúčastnili se tu téměř všichni známí výtvarní umělci druhé poloviny 19. století; stavba byla totiž prvním pokusem sdružit české umělce k jedinému velkému úkolu, i když se to nepodařilo v plném rozsahu.

Zaujme již hlavní chrámový vchod: široké schodiště, ústící do trojích bronzových vrat v krásných portálech. Reliéfy vrat před tím, než byla ulita, namaloval Josef Mánes a vymodeloval Ludvík Šimek, zastánce klasického realismu (1837–1886). Jím vymodelované reliéfy kostelních vrat však později přemodeloval Karel Dvořák a vrata byla osazena až roku 1879 jako dar karlínského starosty, továrníka Josefa Gotzla. Nejbohatší výzdobou se pyšní vrata hlavního, středního portálu. Nejvýše nacházíme vlevo sv. Metoděje a vpravo sv. Cyrila, pod nimi pak ve velkých medailonech odshora: vlevo sv. Cyril hlásá křesťanství Slovanům; sv. Václav žehná stavbě chrámu (stavitel má tvář I. Ullmanna); sv. Ludmila vyučuje malého Václava; sv. Vojtěch prosí za déšť. Vpravo pak sv. Metoděj křtí knížete Bořivoje; smrt sv. Václava; smrt sv. Ludmily; kníže vítá sv. Vojtěcha při jeho návratu z Říma. V menších kulatých medailoncích je dvanáct apoštolů, ve čtverhranných hlavičky andělů. Andělské hlavičky zdobí také oboje vrata krajní. V tympanonech nad vraty spatřujeme jemně modelované výjevy Zvěstování, Adam a Eva, Kristus mezi sv. Cyrilem a Metodějem. Autorem plastik je Václav Levý (1820–1870), modely zhotovil ještě za svého římského pobytu, a když se roku 1866 definitivně vrátil do Prahy, zapůjčil mu arch. Josef Kranner dílnu v huti svatovítské katedrály. Tam pak Levý vytvořil konečné plastiky, při čemž mu pomáhal mladý učeň jménem Josef Václav Myslbek. Ještě výše, nad portály, je vlys s postavami Krista a českých patronů, vytvořený až roku 1913 Čeňkem Vosmíkem.

Interiér se vyznačuje vznosností, členitostí a hlavně rozsáhlou malířskou výzdobou. V době, kdy stavba chrámu začínala, nabízel Josef Mánes vytvoření souvislých cyklů nástěnných i nástropních maleb na všech stěnách a klenbách a velmi o tuto zakázku stál. Karlínská obecní pokladna prý však tehdy (pokolikáté už!) neměla dost peněz. Možná opravdu, možná že si páni radní stále představovali, že budou mít krásný chrám za málo peněz; těžko už v této víc jak stoleté záležitosti soudit. Fakt je, že koncem 60. let se do věci nakonec vložila Krasoumná jednota a zadala výzdobu jiným umělcům. Ředitel pražské Akademie Josef Matyáš Trenkwald vytvořil na klenbě apsidy v letech 1867 až 1873 postavy Krista se sv. Cyrilem a Metodějem, P. Marie a apoštolů. Petr Maixner byl pověřen výmalbou průčelních stěn bočních lodí. Pravou stranu věnoval sv. Václavu a roku 1868 na ni vymaloval smrt sv. Václava spolu s doplňujícími výjevy – Ludmila vyučuje malého Václava, vítězství knížete Václava nad Radslavem Zlickým, Václav před císařem Jindřichem a Václav koná dobročinné skutky. V roce 1872 přikročil k výzdobě průčelní stěny levé lodi a ztvárnil zde Zvěstování P. Marie, jako doplňky pak Seslání Ducha svatého, Nanebevstoupení Páně, Narození, Obětování a Zjevení Páně a Dvanáctiletý Ježíš v chrámu.

Hlavní oltář je velice dekorativní, baldachýnový. Baldachýn z bílé opuky je zakončen korunou a křížem z carrarského mramoru. Oltářní mensa je z mramoru sliveneckého a do něho je jako intarzie vloženo pět křížů z bílého egyptského mramoru. Egyptský místokrál daroval totiž několik ploten tohoto vzácného kamene papeži Piu IX. a arcibiskup Schwarzenberg si jednu z nich od papeže vyprosil právě pro karlínský oltář.

Kostel má i dva postranní oltáře, situované u průčelních zdí bočních lodí. Ten vpravo, u stěny se svatováclavskými výjevy, nese nevelký obraz Českých patronů sv. Vojtěcha, Radima, Ludmily a Prokopa, vytvořený Josefem Mánesem na objednávku Marie Riegerové. Ač původně tolik usiloval o výzdobu celého chrámu, musel se Mánes nakonec spokojit – vedle návrhu chrámových vrat – tímto jediným obrazem. Oltář v průčelí levé lodi je opatřen obrazem sv. Josefa, Wolfganga, Víta a Jana Nepomuckého, jehož autorem byl profesor Akademie Antonín Lhota a byl darem svatovítského probošta Adolfa Würfla.

Teprve značně později přišla na řadu výmalba hlavní lodi. Až v letech 1890 až 1898 vytvořil František Sequens, proslulý především výzdobou sakrálních staveb, výjevy ze života Krista a apoštolů nad arkádami bočních lodí. Jen o málo starší, z konce 80. let, jsou postavy Českých patronů mezi okny, or