načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběhy o Erikovi - Začalo to v Ascaloně - Major Slik

Příběhy o Erikovi - Začalo to v Ascaloně

Elektronická kniha: Příběhy o Erikovi - Začalo to v Ascaloně
Autor:

První ze série příběhů s jedním hlavním hrdinou, indiánským míšencem Erikem. Z amerického i mexického prostředí počátku 20. století, s pistolníky, zločinci, střílením a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 90
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-879-7634-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

První ze série příběhů s jedním hlavním hrdinou, indiánským míšencem Erikem. Z amerického i mexického prostředí počátku 20. století, s pistolníky, zločinci, střílením a krutými tresty. Příběhy, které obsahují kriminální zápletky, živé dialogy, polechtají na osrdí a vtáhnou do děje také skutečné historické osoby z té doby. Jednotlivé příběhy budou vycházet ke stažení s měsíčním odstupem.

Zařazeno v kategoriích
Major Slik - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

PŘÍBĚHY O ERIKOVI

ZAČALO TO V ASCALONĚ

Westernové příběhy o podivuhodném muži,

které podle vyprávění očitých svědků sepsal MAJOR SLIK

(Pro čtenáře od patnácti let)


3

Copyright

Autor: Major Slik

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-87976-32-6 (epub)

978-80-87976-33-3 (mobi)

978-80-87976-34-0 (pdf)


4

PŘEDMLUVA

O tom muži, o jeho mimořádné střelecké zručnosti a téměř neuvěřitelných

skutcích, jsem slyšel poprvé vyprávět Wyatta Earpa, nejznámějšího šerifa

Spojených států a legendu Divokého Západu.

Bylo to na konci léta roku 1902, kdy senátor Benjamin Harris v rámci své

kampaně za znovuzvolení objížděl v soukromém vlaku všechna města v Arizoně

a vedoucí jeho kampaně měl ten geniální nápad přemluvit Wyatta Earpa, aby

senátora na jeho cestě doprovázel a vystupoval na jeho předvolebních

shromážděních, což tam vždy přivedlo davy lidí a zcela určitě pak přispělo i

k jeho pozdějšímu volebnímu vítězství.

Já byl tenkrát čerstvý absolvent důstojnické školy, který byl jako poručík převelen

do posádky ve Fort S., kde měl senátorův vlak rovněž jednu ze svých zastávek.

Byla to samozřejmě událost, o které se mluvilo týden předem, a náš velitel,

plukovník Collins, uspořádal na senátorovu počest slavnostní večeři za účasti

celého důstojnického sboru.

Už jako kluk jsem měl nejraději historky o mužích, kteří se při osídlování Západu

proslavili svým střeleckým uměním. Znal jsem jména těch nejslavnějších nejen

z vyprávění, ale i z novinových článků, jejichž výstřižky jsem si pečlivě

uschovával, a z paperbackových sešitů o jejich životě a skvělých kouscích, které

druhořadí pisálkové chrlili ve velkém množství. Sice s nevalným obsahem a

vesměs nepravdivými příhodami, za které jsem ale ochotně utrácel veškeré svoje

kapesné.

A teď jsem měl konečně příležitost poznat jednoho z hrdinů svého dětství na

vlastní oči!

Posádková jídelna byla ten večer slavnostně osvětlena, vyzdobena senátorovými

fotografiemi, které dodal jeho volební tým, a stoly byly uspořádané do písmene U.

V čele seděli senátor a jeho paní, vedle ní náš velitel se svojí manželkou, po

pravici senátora pak Wyatt Earp a vedoucí senátorovy kampaně, asi čtyřicetiletý

chlapík s brýlemi a nazrzlými vlasy.

Vzhledem ke svému postavení, jako jeden ze služebně nejmladších důstojníků,

jsem seděl až na konci stolu a svého hrdinu jsem tak viděl jenom z dálky. Přesto

jsem vzrušením nemohl ani jíst a chtěl jsem si zapamatovat každý jeho pohyb,

výraz tváře a větu, kterou pronesl. V té době to byl pán okolo padesátky, neměl

již svůj typický knír a vůbec se nepodobal tomu muži, jak byl zobrazován

v knížkách i novinách. Měl na sobě dobře padnoucí tmavý oblek s vestou a z

počátku působil dojmem, že se v naší společnosti necítí zrovna nejlépe. Rozpačitě


5

se usmíval, když senátor s uznáním a kupodivu vtipně hovořil o jeho zásluhách

při prosazování zákona, na první otázky našeho velitele a některých

z přítomných dam odpovídal tichým hlasem a dost neobratně. Jak ale večer

pokračoval a na přípitcích se již vypilo několik sklenek šampaňského, počáteční

tréma z něj spadla a najednou bylo vidět, že je to stále pozoruhodný muž a

výborný společník.

Moje kolegy samozřejmě nejvíce zajímaly příhody z jeho pestrého života strážce

zákona, a tak musel – zřejmě již po sté – vyprávět o slavné přestřelce u OK

Corralu v Tombstonu, které se zúčastnil spolu se svými bratry, o rozprášení

bandy Kučeravého Billa a o svých dalších, méně známých dobrodružstvích.

Odpovídal na otázky ochotně a s humornou nadsázkou líčil tyto příběhy jako

něco zcela všedního, vůbec ne nebezpečného, a svůj podíl na těchto událostech

jako celkem bezvýznamný. Bylo to zábavné a večer tak příjemně ubíhal.

V jednu chvíli jsem si proto i já dodal odvahy, vstal jsem, a když se na mne Wyatt

Earp podíval, oslovil jsem ho: „Pane Earpe, jak jsme tady slyšeli, vy jste osobně

poznal hodně mužů, kteří se proslavili jako pistolníci Západu – Doca Hollidaye,

Bata Mastersona, Billa Hickoka, Jacka Sladeho i Johna Wasleye Hardina. Povězte

mi, prosím, kdo z nich byl nejlepší střelec? Který byl podle vás nejnebezpečnější?“

Mezi důstojníky to zašumělo a ozvaly se nesouhlasné poznámky typu ‚to je ale

hloupá otázka‘, ‚vždyť je to přece jasné, kdo byl nejlepší‘ a podobně.

Wyatt Earp odpověděl až po chvíli, a tentokrát kupodivu zcela vážně: „Myslím, že

na vaši otázku nelze odpovědět jednoduše a jedním jménem, poručíku. Všichni ti

muži, které jste jmenoval, byli vynikající střelci – jejich výjimečnost byla ale u

každého z nich v něčem jiném. Kupříkladu Bat Masterson byl zřejmě nejrychlejší

střelec, jakého jsem kdy poznal, jeho výstřely ale nebyly přesné a první ránou

obvykle nic nezasáhl. Jack Slade zase střílel přesně – viděl jsem jednou, jak

revolverem trefil letící křepelku na dobrých dvacet yardů, při tasení byl ale

pomalejší než já. Doc Holliday se proslavil zejména tím, jak sám vyhledával

souboje a okázale přitom dával najevo, že mu na životě vůbec nezáleží. Divoký

Bill Hickok vzbuzoval respekt svojí chladnokrevností a souboje vyhrával díky

předvídavostí, se kterou uměl předem odhadnout chování protivníka. A John

Wesley Hardin? To byl paranoidní psychopat, jehož pověst se zakládala pouze na

tom, že údajně zabil nejvíce mužů. Takže já opravdu nevím...“

Na chvíli se odmlčel.

„I když – přeci jen – setkal jsem se s jedním mužem, tehdy vlastně

ještě mladíkem, který uměl vytáhnout revolver ďábelsky rychle, střílel

s obdivuhodnou jistotou, pistolí i puškou, byl mrazivě chladnokrevný, neskutečně

odvážný a s předvídavostí téměř věšteckou. A pokud je pravdou, co jsem o něm

později slyšel, tak zabil více mužů než Hardin. Ano – myslím, že mohu s klidným

svědomím říci, že on byl nejnebezpečnější ze všech mužů, které jsem kdy poznal.

Vlastně stále je, protože ještě žije, pokud vím.“

„Kdo je to, řekněte nám jeho jméno!“ volali důstojníci.


6

„Vlastně ani nevím, jak se jmenuje,“ pokrčil Earp rameny. „Představuje se pouze

jako Erik a má proto spoustu přezdívek: Projíždějící Erik, Šaman Erik a jiné.

Někde je známý též pod jménem Dangerous (Nebezpečný) a dole v Mexiku mu

vesničané, kteří rádi používají vzletná pojmenování, dokonce říkají Santa Enrico,

Svatý.“

„Vzpomínám si, že jsem v nějakých novinách četl o muži přezdívaném

Dangerous,“ ozval se jeden z důstojníků. „Byl to ale tak neuvěřitelný příběh, že

jsem ho považoval za výmysl novinářů.“

„Můžete vzít jed na to, že byl pravdivý,“ řekl Earp. A pak nám vyprávěl příhodu,

kterou s Erikem sám zažil, tak pozoruhodnou a zvláštní, že mi nešla z hlavy ještě

několik dalších týdnů. A když jsem po pár letech ukončil vojenskou službu a

odešel do civilu s hodností majora, rozhodl jsem se zasvětit svůj volný čas tomu,

že budu vyhledávat lidi, kteří se s Erikem osobně setkali, nebo byli alespoň

přímými svědky jeho činů, a sepisovat jejich vyprávění a vzpomínky.

Nebylo to mnohdy jednoduché a stálo mě to hodně úsilí i peněz, protože jsem

musel procestovat několik států USA i Mexiko, kde všude se Erik vyskytoval;

postupně jsem však shromáždil sbírku příběhů o tomto pozoruhodném muži,

příběhů někdy až neskutečných, ze kterých vám teď první předkládám.

Váš

Major Slik


7

ZAČALO TO V ASCALONĚ

Podle vzpomínek Bena Evanse

Odpoledne se u mne zastavil Major, jak tady na ranči všichni říkáme manželovi

naší šéfové, paní Kate – teda kromě jí samotné a jejich dvou capartů,

samozřejmě. Opravoval jsem zrovna vrata od ohrady pro domácí koně a hned mi

bylo jasné, že ho něco žere. Obvykle chodíval na pokec až večer, po práci, a to

většinou jen po návratu ze svých cest, na kterých sbíral příběhy o Erikovi. Já byl

také vždy jeho prvním posluchačem, když to pak měl sepsané. Ale teď už přece

několik týdnů nikde nebyl!

„Hezké odpoledne, Majore,“ povídám – „stalo se něco? Vypadáte jako svého času

Číňan Li-Wong, když mu jednou v cirkuse při jeho parádním výstupu

s ochočenými holuby doga jednoho zakousla, místo aby jej povozila na zádech.“

Nezdálo se ale, že by ho dnes moje cirkusácká historka pobavila.

„Mám špatné zprávy, Bene, a chci ti to říct jako první, než se ti to donese

odjinud.“

„Týká se to Erika, viďte?“

Pokýval hlavou, ale díval se přitom někam přes moje rameno. „Byl jsem

dopoledne v městečku a je tam toho plno. MacBonett, ten co má na hlavní ulici

železářství, se vrátil ze Santa Moniky, kde byl navštívit svoji dceru, která se tam

provdala, a v místním plátku prý tam napsali, že Erik už je po smrti. Stavil jsem

se u něho a on se dušuje, že to čet na vlastní oči. Stalo se to údajně již před časem

a měla ho dostat nějaká banda v Novém Mexiku.“

Kladivo mi málem vypadlo z ruky.

„Chci tě ale ujistit, že tomu stejně nevěřím,“ dodal rychle, když uviděl výraz mého

obličeje.

„A viděl někdo jeho mrtvolu?“ Sám jsem svůj hlas nepoznával.

„To ne – psali tam, že se tím chlubil šéf té bandy, když ho zatkli.“

„Tak to určitě není pravda, Majore. Víte přece, jaké kraviny píšou tihle zatracení

novináři, jen aby jejich plátky lidé kupovali.“

„Myslím si to samé, Bene, ale říct jsem ti to musel.“

„A ví to už paní Kate?“


8

„Ještě ne, ale u večeře jí to také řeknu. Oba přece víme, že si byli s Erikem blízcí.“

Chvíli se ještě snažil odvést řeč na něco jiného, když ale viděl, že jsem myšlenkami

jinde, vzdal to a odešel.

To odpoledne jsem už toho moc neudělal a ani u večeře mi nebylo do řečí

s ostatníma chlapama. Sebral jsem hrnek s kávou a šel se posadit do houpacího

křesla na verandu svojí chatičky, kterou pro mne nechala postavit Kate vedle

ubikací mužstva, když ze mne udělala po smrti svého táty správce ranče K+K.

Pokuřoval jsem z fajfky a poslouchal, jak vedle zase Goméz vybrnkává na kytaře

ty nádherné a táhlé mexické písně o lásce a smrti pod azurovou oblohou jeho

rodiště.

Láska a smrt. Obojí jsem zažil i tady, na ranči K+K.

Henry Morton, otec Kate, zemřel po infarktu před pěti lety, a to mu bylo teprve

něco přes šedesát. Byl to tvrdý a poctivý chlap a umřel v posteli jako správný

rančer nové generace, která již nemusela bojovat s bandity a zloději dobytka.

Zůstal po něm největší ranč v tomhle pohraničním okrese Texasu, který zdědila

jeho dcera Kate. Byl vdovec a jiné dědice už neměl. Kate bylo tehdy jednadvacet

let a byla rok vdaná. Všichni si mysleli, že ranč prodá a odstěhují se s Majorem

někam do města, zvláště když se vědělo, že Major je sice fajn chlap a dobrý

manžel, ale chov dobytka ho nebaví a pro vedení takového ranče je zcela

nepoužitelný.

Ukázalo se však, že Kate kromě ranče zdědila i povahu svého otce a děda George

Mortona, který sem po občanské válce přijel ze Severu hospodařit. Najala si

nového předáka kovbojů a pustila se do řízení ranče s elánem a rozhodností,

kterou by u ní předtím nikdo nečekal. S chlapy to báječně uměla; všichni naši

honáci ji zbožňovali a většina z nich – kteří ji znali odmalička – by za ni dala

duši. Pod jejím velením tak ranč K+K dále vzkvétal, a to ještě přitom stihla

porodit Majorovi dva roztomilé klučiny a starat se s láskou a příkladnou péči o

jejich otce a svého manžela.

Poznali se v texaském Dalasu, kam Henry Morton poslal Kate na nějakou

soukromou školu pro dívky z lepších rodin a kde Major bydlel u strýce po svém

vyřazení z vojenské služby. A byla prý to oboustranná láska na první pohled.

Musím se ale přiznat, že jsem nějaký čas Majora podezříval, že se seznámil s Kate

pouze z toho důvodu, že se před ním zmínila o Erikovi. A o tom, že u nich v

Ascaloně je spousta lidí, kteří Erika osobně znají, nejenom ona, a že tam žije

dokonce i Erikův adoptivní otec.

Major byl totiž Erikem přímo posedlý, i když se s ním ještě nikdy sám nesetkal.

Pamatuji se, že když Kate poprvé pozvala Majora na ranč, aby ho představila

svému otci, hned první den po svém příjezdu si mě nechal zavolat a celé

odpoledne jsem mu musel o Erikovi vyprávět.

O Erikovi, o tom svém milovaném chlapci, o kterém teď nějaký senzacechtivý

pisálek napsal, že je mrtvý! Samozřejmě, že to nemůže být pravda, vím to.

Jednou mi totiž Erik slíbil, že dříve než já neumře a na jeho slovo bylo spolehnutí,


9

vychoval jsem ho tak. A za ta léta, kdy jsme byli spolu, jsem se naučil mu věřit i

pro tu jeho úžasnou schopnost zděděnou po předcích a... ale o tom až později.

Dnešní rozhovor s Majorem tak ve mně znovu vyvolal vzpomínky na události, o

kterých jsem mu tehdy vyprávěl. Na události, které se staly v posledním roce

devatenáctého století, kdy jsme s Erikem přijeli do Ascalony a které nám oběma

úplně změnily život.

S úctou

Ben Evans


10

[1]

„Ascalona, konečná stanice,“ oznámil průvodčí a vlak začal brzdit. „Vítejte

v poslední osadě státu Texas před hranicí s Mexikem, do kterýho je vodsaď asi

třicet mil na jih,“ dodal.

Erik sundal z police naše dvě cestovní tašky a oba jsme vystoupili z jediného

vozu pro cestující, připojeného hned za lokomotivou. Ostatních šest bylo

přepravních pro dobytek.

Kromě nás dvou přijela v ten den do Ascalony pouze mladá žena v hezkých

modrošedých cestovních šatech, kterou na peróně čekal a políbil starší muž,

podle bílého límečku zřejmě pastor. Ta žena s námi cestovala několik

posledních zastávek, seděla ve voze na lavici hned u dveří, a celou tu dobu po

Erikovi kradmo pokukovala. Nebylo to poprvé, kdy jsem všiml, že Erik se

ženám líbí a kdy mu to více či méně otevřeně dávaly najevo. A nebylo se čemu

divit – vysoký, štíhlý, s vypracovanou, pružnou postavou a obličejem, jehož

lehce vystouplé lícní kosti, širší nos a snědší pleť lemovaly husté, černé a

kadeřavé vlasy až na ramena – takový mladý muž musel rozbušit srdce každé

ženě, která nebyla slepá, zvláště když na svých devatenáct let vypadal o pár let

starší.

Muž odvedl tu ženu k lehké dvoukolové bryčce se zapřaženým koníkem, která

stála za rohem nádražní boudy. Když jí pomáhal nastoupit, žena věnovala

Erikovi poslední obdivný pohled. Oba pak odjeli po úzké vyjeté cestě do

městečka, vzdáleného od železnice přes půl míle.

Bylo před polednem a venku již bylo pěkné vedro. Šli jsme kolem corralů,

v tuto roční dobu ještě prázdných, a po čtvrthodině jsme dorazili do městečka.

Ascalona měla tenkrát několik desítek domů rozložených kolem široké hlavní

ulice a dvou vedlejších, z nichž bylo dokonce několik s kamenným nebo

cihlovým zdivem. Většina domů a obchodů byla kupodivu v dobrém stavu,

opatřena novým nátěrem a se záclonkami a květinami v oknech. Po obou

stranách hlavní ulice se táhl široký dřevěný chodník a v místě, kde se ulice

ještě rozšířila do náměstíčka s kostelem, rostlo uprostřed několik platanů. A

byla zde dokonce zavedena elektřina, jelikož po jedné straně ulice byly na

sloupech nataženy dráty elektrického vedení. Na to, že to byla pohraniční

osada tak říkajíc ‚na konci světa,‘ na mě zapůsobila dobrým dojmem a nikoliv

chudě.

Měli jsme za sebou dosti únavnou dvoudenní cestu za San Francisca, oba jsme

se potřebovali najíst, napít a okoupat, takže jsme nejdříve zamířili do hotelu na


11

hlavní ulici, se slibným názvem Kráska Texasu. Uvnitř byl příjemný chládek a

chlapík s ulízanými vlasy a dlouhými licousy, který u jednoho z několika stolků

jídelny četl noviny. Měl na sobě domácí úbor a nohy položené na vedlejší židli.

Když jsem mu řekl, co bychom si přáli, vzal ze stolu plácačku na mouchy,

několikrát s ní hlučně práskl do stolu, a když ze dveří kuchyně vykoukla tlustá

Mexičanka s modrým šátkem na hlavě omotaným do uzlu, nařídil jí, co má

připravit k jídlu a pití – „a taky horkou koupel pro pány na dvojku!“

Když Erik odnesl nahoru do pokoje naše věci, sdělil mi, že se jmenuje Nikolas

Buchanan, že je majitelem Krásky Texasu, a hned si řekl o dva dolary. Když

jsem mu dal čtyři s tím, že zůstaneme i přes noc, viditelně pookřál a celkem

ochotně mi ukázal, kde najdeme lidi, které jsem chtěl v Ascaloně navštívit.

Po chutném obědě a koupeli jsme si oba na hodinku zdřímli, protože nemělo

smysl v tom horku courat po ulici. Pak, již odpočatí a v čistých košilích, jsme

opustili hotel.

Dům soudce Doyla stál na druhé straně ulice, jen pár kroků od hotelu, a měl

dvoje dveře. Zaklepal jsem na ty, na kterých visela cedule s jeho jménem a

postavením a otevřel je. Uvnitř místnosti seděli dva muži, jeden za stolem

z leštěného javoru, druhý v lenošce u malého stolku vedle. Oba měli před

sebou sklenice s pitím a v ruce doutníky. Muž za stolem byl jen v košili

s rozepnutým límcem, ten druhý měl na sobě oblek s vestou.

„Co si přejete?“ ozval se muž v košili rozmrzele. Ani jeden z nich se

neobtěžoval odpovědět na náš pozdrav.

„Vy jste soudce Doyle?“

„Ano, já jsem soudce Doyle – a kdo jste vy? A co chcete!“

„Jmenuji se Ben Evans, pane soudce, a tohle je můj syn Erik. Přijeli jsme dnes

z Friska ohledně dědictví po mém bratru Bertovi.“

„Žádný Bert Evans tady nikdy nebydlel, ani nezemřel!“

„Žil tady pod jménem Johanson – takové bylo dívčí jméno naší matky. Měl za

městem pilu a umřel asi před měsícem.“

Soudce se úkosem podíval na druhého muže, který si nás nezúčastněně

prohlížel. „Můžete nějak prokázat své nároky na dědictví po Bertu

Johansonovi?“ řekl již přívětivějším tónem.

„Jistě, pane soudce, ale raději bych to probral jen s vámi osobně.“

„Tohle je pan Brooks,“ kývnul soudce hlavou směrem k druhému muži. „Je

ředitelem zdejší banky a hned uvidíte, že záležitosti kolem pily Berta

Johansona se jeho banky úzce dotýkají. Takže účast pana Brookse je zde přímo

nezbytná.“

Pozorněji jsem si toho Brookse prohlédl. Tuctový, nevýrazný obličej muže po

čtyřicítce, jaký si normálně nezapamatujete, nebýt arogantního pohledu jeho

očí. Měl drahý, perfektně ušitý oblek, pěstěné ruce, čerstvě upravený účes a


12

ležérní pohyby muže, opájejícího se vědomím vlastní důležitosti. Poznal jsem

již hodně takových týpků a vždy s nimi byly jenom potíže.

Vytáhl jsem z kapsy kabátu svazek listin a jednu soudci podal. „Tohle je

Bertova závěť, ve které mi odkazuje veškerý svůj majetek, což má být pila se

zařízením, nějaké pozemky, peněžní hotovost a zůstatek na účtu v bance

v době jeho smrti. A také osobní věci v domě.“

Soudce odložil doutník a začetl se do závěti. Pak ji podal Brooksovi, který ji

zběžně přeletěl očima a vrátil mu ji. „Zdá se být v pořádku,“ řekl soudce. „Jak

jste k ní přišel, pane Evansi? Když Bert Johanson zemřel, nic se v jeho domě

nenašlo. Žádné písemnosti ohledně jeho rodiny, o poslední vůli ani nemluvě,

žádné dopisy, nic co by nasvědčovalo, že není Johanson, ale Evans...“

„Myslím, že pan Brooks jeho pravé jméno znal,“ přerušil soudce Erik.

Jeho poznámka očividně Brookse překvapila. Ostatně soudce Doyla také. Na

soudcův tázavý pohled Brooks procedil: „To je samozřejmě nesmysl, Jime.

Nebyli jsme s Bertem Johansonem ani přátelé, znal jsem ho pouze jako klienta

naší banky. Ale je pravda, že při svém povolání přicházím do styku se spoustou

lidí a nemohu si pamatovat všechna jejich jména – možná jsem se někdy setkal

i s nějakým Evansem, není to ostatně zas tak nezvyklé jméno.“

Podíval se po těch slovech na Erika a já jsem v jeho očích zahlédl, kupodivu,

něco jako letmý záchvěv strachu. Nebo to bylo něco jiného? Raději jsem rychle

odvedl řeč jiným směrem. Třeba by soudce požadoval po Erikovi vysvětlení a

já jsem nechtěl opět i tady těm mužům vysvětlovat, že Erik má již od dětství

schopnosti, zřejmě vrozené, které já ani on nedovedeme pochopit.

„Ta závěť mi přišla do San Franciska v dopise na moje jméno, pane soudce.

Před dvěma týdny, bez jakéhokoliv vysvětlení, pouze u ní byl přiložený útržek

ze zdejších novin, že Bert měl minulý měsíc pohřeb.“

Takticky jsem soudci zamlčel těch tři sta dolarů, které též byly v dopise, což

bylo ode mne prozíravé, jak se zakrátko ukázalo.

„Víte, neviděli jsme se s bratrem od konce té hrozné války, kde jsme oba

bojovali u stejného pluku. Bert u vojska zůstal i po válce, zatímco já se vrátil do

civilu. Celá ta léta jsme o sobě nic nevěděli, až najednou, budou tomu už dva

roky, jsem od něho dostal dopis. Psal v něm, že se mu náhodou dostal do ruky

leták cirkusu Bordini a dočetl se v něm, že tam pracuji. Tak ten dopis poslal na

adresu cirkusu a já ho dostal. Bert v tom dopise ještě napsal, že žije v Ascaloně,

kde má pilu, a to pod jménem Johanson. Proč si zde změnil jméno, o tom se ale

v dopise nezmínil. Odepsal jsem mu, vylíčil svoje životní osudy od doby našeho

rozloučení a tím naše korespondence zase skončila. Tady je ten Bertův dopis,

pane soudce, i s obálkou na moje jméno.“

Chvíli to trvalo, než soudce dopis opět prostudoval. Tentokrát ho ale

Brooksovi přečíst nedal a konečně nám alespoň dovolil posadit se na židle u

stěny místnosti.


13

„Vidím, že jste se na tohle sezení velmi dobře připravil, pane Evansi,“

konstatoval soudce. „Není pochyb o tom, že jste zákonný dědic po Bertu

Evansovi alias Johansonovi, a to jediný, jelikož zemřelý nebyl ženatý, neměl

žádného potomka a nikdo jiný se o dědictví nepřihlásil. Má to ovšem jeden

háček,“ podíval se zase úkosem na Brookse. „Nic jste totiž nezdědil. Nenašly se

u něho žádné peníze ani cennosti, a co se týče pily a zůstatku na účtu v bance –

tak k tomu vám řekne více tady pan Brooks.“

Ten mezitím opět nasadil svůj nezúčastněný a přezíravý výraz obličeje. Díval

se někam přes naše hlavy, když spustil: „Pan Johanson si před rokem vzal u

naší banky úvěr na zakoupení nových strojů pro svoji pilu. Byl na částku

zhruba tří a půl tisíc dolarů i s úrokem, která byla splatná před třemi týdny.

Nutno říci, že půjčku pravidelně uhrazoval, přesto ale v den její splatnosti měl

ještě zaplatit něco přes tisíc dolarů. To neudělal, takže pila s veškerým

vybavením připadla bance, jako zástava poskytnutého úvěru, což jsou obvyklé

podmínky banky v takových případech. A pan Johanson s tím souhlasil v řádně

sepsané smlouvě.“

„Kolik přesně ten dluh dělá?“ zeptal jsem se.

Brooks si mě změřil pohledem, jakým zkušený bankéř odhaduje obsah

peněženky zákazníka. Zřejmě jsem neobstál, protože v jeho odpovědi zazněl

posměšný tón. „Po započtení třiceti dvou dolarů, což byl zůstatek na účtu pana

Johansona v době jeho skonu, činil dluh celkem tisíc sto pět dolarů. A přesně

v této výši byl také uhrazen.“

„Jeho dluh již byl uhrazen?“

„Jistě. Banka tady není od toho, aby provozovala pilu, takže jsem ji nabídnul

zájemcům ke koupi a koupil ji pan Monk, majitel dolu na stříbro ve zdejších

horách.“

„Cože? Prodal jste Bertovu pilu nějakému panu Monkovi za tisíc sto pět dolarů,

i když měla zřejmě mnohonásobně vyšší hodnotu?“

„Samozřejmě. Solidní banka – a tou ta moje nepochybně je – nevyužívá přece

úmrtí svých klientů k vlastnímu obohacení, pane Evansi.“ Vysmíval se mi již

zcela nepokrytě. „Mojí povinností bylo zajistit, aby banka dostala pouze to, co jí

patřilo, nic více!“

Obrátil jsem se k soudci. „Tahle zlodějna je podle zákonů státu Texas, pane

soudce?“

„Obávám se, že ano, pane Evansi, ovšem takhle bych to nenazýval. Uvědomte

si, prosím, že váš bratr nedostál svým závazkům vůči bance a ta se proto podle

úvěrové smlouvy stala novým majitelem pily. Pan Brooks měl plné právo ji

prodat komukoliv a za jakoukoliv cenu.“

„Takže jsme sem jeli dva dny úplně zbytečně?“

Soudce pokrčil rameny a Brooks se ozval: „Můžete přece na zdejším hřbitově

vzdát bratrovi poslední vzpomínku!“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist