načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběhy o Erikovi - Zabij je, Eriku - Major Slik

Příběhy o Erikovi - Zabij je, Eriku

Elektronická kniha: Příběhy o Erikovi - Zabij je, Eriku
Autor:

Čtvrtý ze série příběhů s jedním hlavním hrdinou, indiánským míšencem Erikem. Z amerického i mexického prostředí počátku 20. století, s pistolníky, zločinci, střílením a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 70
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2002-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čtvrtý ze série příběhů s jedním hlavním hrdinou, indiánským míšencem Erikem. Z amerického i mexického prostředí počátku 20. století, s pistolníky, zločinci, střílením a krutými tresty. Příběhy, které obsahují kriminální zápletky, živé dialogy, polechtají na osrdí a vtáhnou do děje také skutečné historické osoby z té doby.

Zařazeno v kategoriích
Major Slik - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

PŘÍBĚHY O ERIKOVI

ZABIJ JE, ERIKU

Westernové příběhy o podivuhodném muži,

které podle vyprávění očitých svědků sepsal MAJOR SLIK

(Pro čtenáře od patnácti let)


3

Copyright

Autor: Major Slik

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-87976-47-0 (epub)

978-80-87976-48-7 (mobi)

978-80-87976-49-4 (pdf)


4

UPOZORNĚNÍ

Autor upozorňuje čtenáře, kteří nečetli první dva příběhy o Erikovi, a to ‚Začalo

to v Ascaloně‘ a ‚Naše oči se obracejí k tobě,‘ že se jím mohou zdát některé

okamžiky v Erikově chování v tomto příběhu nepochopitelné, a jejich pravý

význam bude zřejmý teprve po přečtení předchozích dvou knih.


5

ZABIJ JE, ERIKU

Podle vyprávění Chrise Murphyho a těch, kteří byli u toho

Byla to ta chvíle po západu slunce, kdy noc je ještě za dveřmi, ale prérie se již

připravuje na její příchod. Kdy vítr – který se předtím volně proháněl po této

mírně zvlněné planině, táhnoucí se téměř od řeky Pecos až k horám Blazar’s Mill,

ševelil v polovysoké trávě a naplňoval povětří neopakovatelnou vůní – z ničeho

nic ustál. A v tichu, které zde zavládlo, bylo slyšet pouze sem tam zašustění

nějakého hlodavce v trávě, spěchajícího do bezpečí své podzemní nory. A také

kroky koně, nesoucího ve svém sedle jezdce.

Na první pohled bylo zřejmé, že jezdec má potíže a svého koně vůbec neovládá.

Seděl v sedle celý schoulený a hlava mu v krátkých intervalech klesala až na krk

koně, byť se ji hned snažil se zavřenýma očima zvedat. Jeho kůň pochopil, že

dostal od svého velitele úplnou volnost k pohybu vpřed. A jelikož to byl výborný

kůň, vycítil zároveň, že s jeho velitelem není vše v pořádku, a že je jeho povinností

najít pro něho místo, kde mu jiní lidé pomohou. Instinktivně proto zamířil na

západ, kde se v postupujícím šeru černaly obrysy hor. Po několika dalších

minutách se zastavil, zastříhal ušima a jeho nozdry nasály pach, který měl ve

svém mozku spojený s přítomností lidí. Ucítil kouř z ohně.

Když se kůň zastavil, probral se jezdec z mrákot a zdálo se, že i jeho smysly se na

několik okamžiků upnuly k houstnoucí tmě v dálce. Potom poklepal koně po

krku, něco mu zašeptal do ucha a kůň vyrazil rychlým cvalem vpřed. Jezdec se

snažil s posledním zbytkem sil a tváří zkřivenou bolestí udržet v sedle vzpřímeně

a kupodivu to vydržel až do doby, kdy oba uslyšeli štěkot psa. V teď již husté tmě

bezměsíčné noci se kůň s jezdcem nakonec zastavil před černým obrysem stavení

a bílá skvrna zuřivě štěkajícího psa se mihala kolem nich.

Ve dvou oknech stavení se za okenicemi objevilo světlo a po chvíli se pomalu

otevřely dveře a ven vyšel muž s lucernou a s kabátem přehozeným přes noční

košili. Za jeho zády vykukovala hlaveň pušky. Muž okřikl psa. „Kdo je tam?“

zavolal do tmy. „A co chcete?“

Jezdec vjel do kruhu světla z lucerny. „Pomozte mi, prosím,“ řekl tiše. „Jsem

zraněný...“ a pomalu se sesunul ze sedla. Spadl by na zem, kdyby muž s lucernou

nepřiskočil a nezachytil ho.


6

Kapitola 1.

Chlapec seděl na nízké stoličce vedle postele, na které ležel na břiše cizinec

s přikrývkou až po holá ramena, a již hodnou chvíli ho pozoroval. Moc toho na

něm nebylo vidět, pouze levá tvář na polštáři s lehce vystouplou lícní kostí,

širší nos a dlouhé černé vlasy, uvázané stužkou do ohonu. I tak bylo zřejmé, že

je to indiánský míšenec.

Do pokoje vklouzl bílý, chundelatý psík a začal muži olizovat levou ruku, která

mu visela vedle postele až k zemi. Cizinec otevřel oči a otočil tvář směrem

k chlapci. Ten vzrušeně sevřel kus dřeva, neuměle vyřezaný do tvaru pušky,

který měl položený na kolenou.

„Nestřílej, šerife,“ zamumlal cizinec. „Vzdávám se.“

„Mamí,“ zakřičel chlapec – „už se probudil!“

Přišla asi třicetiletá žena s hnědými vlasy ostříhanými nakrátko, v zástěře přes

kostkované šaty s dlouhými rukávy a opatrně cizince obrátila a zvedla do sedu,

když mu záda podložila polštářem. Tomu přikrývka sklouzla k pasu a byly

vidět obvazy, kterými byl ovázaný přes prsa. Muž se zadíval ženě do očí.

„Probudil jste se akorát k obědu,“ řekla. „Spal jste skoro patnáct hodin. Tu ránu

na zádech jsem vám vyčistila a zasypala desinfekčním práškem. Doufám, že

nezačne hnisat, protože jiné léky na rány nemám a nejbližší doktor je odtud

patnáct mil daleko. Co se vám stalo?“

„Můj kůň se najednou něčeho polekal, shodil mě a já spadl zády na pahýl

ulomené větve. Bohužel se mi vryl zrovna do místa, na které si sám nedosáhnu

a nemohl jsem si ho hned ošetřit. Jel jsem s tím celý den.“

„To jste musel zkusit jako pes.“

Cizinec si je oba mlčky prohlížel. „Já jsem Erik – a jak se jmenujete vy dva?“

„Laura Mosesová a tohle je můj syn Denis. Je mu jedenáct.“

„Skoro už dvanáct, mami.“

„Matně si vzpomínám, že otevřít mi včera v noci přišel nějaký starší muž.“

„To je můj otec – Tom Olinger. Za chvíli příjde k obědu.“

„A kde to vlastně jsem?“


7

„Na našem malém ranči. Chováme tady pár desítek kusů dobytka a taktak nás

to uživí. Jste pořád ještě v Novém Mexiku a pár mil odsud začínají Blazar’s Mill.

Mám vás nakrmit, Eriku, nebo se pokusíte vstát ke stolu?“

„Zvládnu to, ale nejdřív ještě pro mne musíte něco udělat, Lauro. Hej, Denisi,

polož prosím tě tu ručnici, ze které jsem dost rozklepaný a dones mi moji

sedlovou tašku.“

Když to Denis briskně udělal, Erik z tašky vytáhl malý keramický kelímek,

převázaný koženým řemínkem. „Musím vás, Lauro, požádat, abyste mi ty

obvazy zase sundala a do rány mi nejdřív vetřela trochu téhle masti. Rány se

po ní hojí mnohem rychleji a nezanítí se.“

„Odkud ji máte?“

„Naučil mě ji připravovat jeden starý indián. Spolu s jinými věcmi.“

„Byl to váš příbuzný?“ zeptala se po chvíli, když Erik ležel zase na břiše a ona

mu jemně dávala mast na ránu. Pochopil, koho myslí.

„Vlastně ano. Měl jsem s tím starcem společné předky – Mušajíty, Strážce

kmene – já ale jejich krev zdědil po své matce.“

„Měl?“

„Už dávno je mrtvý, moje matka a otec také. Nemám už žádné přibuzné.“

„Já mám ještě dva bratry, Jeremyho a Mileye. Oba spolu hospodaří na ranči pár

mil od nás.“ Pomohla mu zase se posadit a zručně ho znovu obvázala. „Matka

nám zemřela před sedmi léty na tyfus,“ pokračovala – „spolu s mým mužem.“

Samotnou ji udivilo, že s tím neznámým mužem mluví i o věcech, na které se

snažila zapomenout. Možná to bylo tím, že on sám začal hovořit o své rodině,

možná to způsobil pohled jeho zvláštních očí, po kterém ji zaplavil pocit

důvěry k tomuto cizinci, jako by se znali odjakživa.

Přinesla mu jeho kalhoty a košili, které si oblékl vsedě. Pomohla mu vstát

z postele a všimla si, že mu po tváři přeběhla bolest. „Tohle ode mne nebyl

dobrý nápad, Eriku, přeci jenom jste ještě slabý po takové ztrátě krve.“

„To bude v pořádku, Lauro.“ Stál vedle postele, rozhlížel se po malém, skromně

zařízeném pokojíku a ona ho podpírala. Byl o hlavu větší, s vypracovanou

postavou, a pes s vrtícím ocasem očichával jeho nohy.

„Vypadá to, že mě uložili do tvé postele, Denisi. Doufám, že mě za to

neodpráskneš.“

Denis se usmál a jeho matka řekla: „Je to jediné místo v domě, kde máte

soukromí, a kde se mi vás nejlíp ošetřuje. A Denisovi to až tak nevadí, spí teď

zase se mnou v ložnici, kde spával až do svých deseti let.“

„Mrzí mě, že jsem vám způsobil tyhle nepříjemnosti. Ale na ty tři dny, kdy

musím u vás zůstat, se můžu klidně ubytovat ve stodole.“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist