načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběhy o Erikovi - Naše oči se obracejí k tobě - Major Slik

Příběhy o Erikovi - Naše oči se obracejí k tobě

Elektronická kniha: Příběhy o Erikovi - Naše oči se obracejí k tobě
Autor:

Druhý ze série příběhů s jedním hlavním hrdinou, indiánským míšencem Erikem. Z amerického i mexického prostředí počátku 20. století, s pistolníky, zločinci, střílením a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 90
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-879-7649-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhý ze série příběhů s jedním hlavním hrdinou, indiánským míšencem Erikem. Z amerického i mexického prostředí počátku 20. století, s pistolníky, zločinci, střílením a krutými tresty. Příběhy, které obsahují kriminální zápletky, živé dialogy, polechtají na osrdí a vtáhnou do děje také skutečné historické osoby z té doby. Jednotlivé příběhy budou vycházet ke stažení s měsíčním odstupem.

Zařazeno v kategoriích
Major Slik - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

PŘÍBĚHY O ERIKOVI

NAŠE OČI SE OBRACEJÍ K TOBĚ

Westernové příběhy o podivuhodném muži,

které podle vyprávění očitých svědků sepsal MAJOR SLIK

(Pro čtenáře od patnácti let)


3

Copyright

Autor: Major Slik

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-87976-47-0 (epub)

978-80-87976-48-7 (mobi)

978-80-87976-49-4 (pdf)


4

NAŠE OČI SE OBRACEJÍ K TOBĚ

Podle vyprávění Miguela Espinozy

Jasně, že Erika znám vosobně! Nebejt jeho, tak sem todle slzavý údolí vopustil už

tenkrát, když mi bylo patnáct. A vodpřisáhnu vám na cokoliv, že druhýho

takovýho chlapa, jako je von, sem předtím ani potom už nikdá nepotkal. Bodejť

by taky jo, protože sem si jistej, že von ani není z tohodle světa, že je jedním

z těch archandělů, vo kerejch jednou mluvil náš farář, keří tady k lidem dycinky

přijdou akorát potrestat lumpy a zase dou jinam. To samý říkal tenkrát i starej

Chandos, a toho nikdo jen tak nevošulil.

A jestli si to všecko dobře pamatuju, když se to stalo před takovou dobou? Tak na

todle můžete vzít jed, Majore, že jo. Bylo to sice jenom pár dni, kdy sem se

pohyboval v Erikový blízkosti, ale můžu vám zvopakovat každičké slovo, kerý

tenkrát řek nejenom von, ale i ten jeho fotr Logan a všickni ostatní, keří byli

u toho. Na někerý věci v životě se nedá do smrti zapomenout.

Ben Evans mi řek, že si ty historky vo Erikovi sepisujete a že si přitom někdy

i vymejšlite. Klidně si tam napište, co chcete, Majore, mně to vadit nebude. Za

prvý neumím číst a za druhý vám lidi stejně neuvěří, že se to takhle stalo.

Já vám to teď ale řeknu pěkně popravdě. Všecko vo tom, co s Erikem zažil jeden

vobyčejnej mexickej kluk, kerej se menuje Miguel Espinoza.


5

[1]

Věděl, že až ti čtyři odsud odjedou, on bude mrtvý. Vzal tuto skutečnost na

vědomí beze strachu, s odevzdaností k osudu, tak typickou pro většinu

prostých mexických rolníků. Přesto se ho zmocnilo dojetí, když se ohlédl

k domu, před kterým ležely dvě zakrvácené mrtvoly jeho příbuzných.

Stál klidně, obklopen těmi muži, v ruce košík s granátovými jablky, který už

nestačil naplnit, a čekal, kdy ho také zabijí.

„Jak se jmenuješ, spratku?“ zeptal se ten, který stál před ním. Měl sombréro se

stříbrnými ozdobami, oblečení prošívané zlatými nitěmi a přes hrudník

překřížené dva pásy nábojů. Revolvery měl také dva – jeden v pouzdře na

pravém boku, druhý jen tak zastrčený za opaskem. V ruce držel demižon

s pálenkou, který našel v domě. Ostatní tři měli obyčejná sombréra a oblečení

spíše ošuntělé, dva revolvery ale měli všichni.

„Miguel, seňor, Miguel Espinoza.“

„Nebylo od tebe hezké, Migueli, že ses před námi schovával. Přijeli jsme sem

jako přátelé, jen si tak popovídat, abyste vy rolníci věděli, jaké to máme těžké,

když se musíme neustále ukrývat před vojáky, kteří nás chtějí zabít, a poprosit

vás o trochu jídla na zimu. A co se nestane? Tvůj otec vyběhne z domu

s mačetou, takže ho musím zastřelit, a tvá matka nám pro to nedorozumění

začne nadávat tak škaredě, že to Juan, který má citlivou povahu, nevydrží

poslouchat a podřízne jí hrdlo.“

Odzátkoval demižon a pořádně si přihnul. Potom dodal: „A ty, Migueli, který

vypadáš na slušně vychovaného hocha, tak místo toho, abys přivítal přátele,

jak se sluší a patří, zalezeš raději do kukuřice.“

Miguel mlčel. Mužův popis události se podstatně lišil od toho, co on viděl a

slyšel z úkrytu, než ho tam Juan objevil.

Muž k němu přistoupil, volnou rukou ho uchopil za pončo pod krkem a sklonil

se k jeho obličeji. Miguel uviděl tvář poďobanou od neštovic a krutá ústa pod

velkým knírem se semknutými rty a svěšenými koutky.

„Kde jsou v domě schované peníze, spratku?“ zasyčel. „A mouka, uzené maso a

další vaše zásoby na zimu. Pověz mi to, a Guerra tě nechá běžet.“ Několikrát

s Miguelem zacloumal.


6

„Nemáme žádný peníze, pane. Sme chudí a letos se kvůli suchu nic neurodilo.

Akorát ta kukuřice, kerá eště není sklízena – s tou bysme museli nějak přežít

zimu. A maso sem neměl ani nepamatuju.“

„Nelži!“ Zase s Miguelem zatřepal. „To se mám po týdnu objevit před velitelem

pouze s několika vašima slepicema a pytlíkem fazolí, co byl v domě? Já, Ramon

Guerra, kterému El Hermanito (Bratříček) důvěřuje ze všech svých mužů

nejvíce?“

„Můžu vám eště nasbírat jabka – támhle ze stromu,“ zamumlal Miguel. „Někerý

ale nesou dost zralý.“

Guerra ho pustil a vrazil mu facku. Pak se podíval do košíku, který Miguel

pořád držel v ruce, vytáhl jedno jablko a rozmáčknul ho v dlani, až mu šťáva

z něho tekla mezi prsty. Zbytek jablka hodil na zem a utřel si ruku do

Miguelova ponča. Potom ustoupil o několik kroků, položil demižon a vytáhl

z pouzdra revolver. Ostatní muži poodešli stranou.

Miguel zavřel oči.

„Nehrej si na slepého a vyhoď jedno jablko tak tři, čtyři metry vysoko!“ uslyšel

Guerrův hlas. Chce se eště pobavit, než mě odkrouhne, pomyslil si Miguel a

otevřel oči. Guerra ukázal rukou, ve které měl pistoli, směrem nahoru. „Dělej!“

Miguel rychle vyndal z košíku jablko, hodil ho do výšky a se zakloněnou hlavou

sledoval jeho osud. Zazněl výstřel a jablko se rozprsklo v nejvyšším bodě svojí

dráhy.

Guerrovi druhové pochvalně zajásali, hned také vytáhli svoje pistole a

s nadšením se zapojili do nové zábavy. Jeden přes druhého začali střílet na

jablka, která musel Miguel znovu a znovu vyhazovat, žádný z nich ale nebyl tak

úspěšný jako Guerra, který svůj výkon ještě dvakrát zopakoval.

Až je to přestane bavit, někerej z nich to napálí do mě, byl si Miguel jistý.

A pak se na stezce k domu objevili ti dva jezdci. Miguel zrovna posbíral ze

země jablka, do kterých se Guerrovi muži netrefili, a chystal se zase jedno

vyhodit, když je uviděl přijíždět. Guerrovi muži je vidět nemohli, protože k nim

byli zády, Guerra si ale všiml, že se Miguel zarazil a hledí někam přes jeho

rameno, tak se otočil, a po něm i ostatní jeho kumpáni.

Jezdci už byli poměrně blízko, když se zastavili a chvíli sledovali scénu před

sebou. Potom se jeden z těch mužů vydal drobným klusem k nim, druhý zůstal

na místě s puškou na klíně. Na tu dálku se dalo pouze poznat, že je to starší

muž s bílým plnovousem, který mu zakrýval téměř celou tvář, a dlouhými

bílými vlasy, splývajícími zpoza klobouku až na límec jeho cestovního pláště.

Ten, který právě dorazil, byl mladík sotva dvacetiletý, v jehož obličeji

prozrazovaly lehce vystouplé lícní kostí, širší nos a snědší pleť částečný

indiánský původ. Nápadné byly jeho husté, černé a kadeřavé vlasy, které měl

podle indiánů obepnuté červenou čelenkou. Až na tu čelenku byl oblečený

stejně jako ten muž vzadu, cestovní plášť měl ale rozepnutý, takže bylo vidět


7

jeho pouzdro s revolverem a opasek s náboji. Kromě pistole měl u sedla

vpředu, na dosah ruky, zavěšenou winchestrovku.

„Omlouvám se, že jsme vás vyrušili při vaší zábavě,“ promluvil mladík

výbornou španělštinou ke Guerrovi. Znělo to přátelsky, ale bez jakékoliv

známky podlézavosti. „Potřebujeme napojit naše koně a tady jsme uviděli

vodu,“ ukázal bradou na kameninové napajedlo před sebou. „Doufám, že proti

tomu nic nemáte. Hned zase odjedeme.“

Guerra se svými muži se po sobě podívali a on jim dal rukou nějaké znamení.

Všichni pak schovali svoje zbraně.

„Voda je tu pro všechny, hombre, posluž si,“ řekl Guerra.

Mladík svižně seskočil z koně a přivedl ho za ohlávku k napajedlu. Miguel si

všiml, že se postavil tak, aby ho pijící kůň téměř celého zaclonil před těmi muži

vpředu, a aby oni neviděli jeho pravou ruku schovanou pod pláštěm.

Tidle gringové

se vyznaj, pomyslel si – a je jim jasný, na koho tu narazili.

Napadlo ho, že jejich příjezd je možná jeho poslední šance, jak se zachránit.

Kdyby se mu tak podařilo dát těm dvěma znamení, že on je zde horký kandidát

na další mrtvolu...! Ustoupil několik kroků stranou, aby si ho ten mladík všiml

a očima u něho hledal pomoc. On se ale zrovna díval k domu, na ty dvě

mrtvoly, které tam ležely.

„Ten chlap po mně šel s mačetou, musel jsem bránit,“ ozval se Guerra, který

sledoval jeho pohled. „Byl to asi nějaký blázen.“

Mladík pokýval hlavou. „A ta bláznivá žena vás ohrožovala vařečkou.“

„Dej si pozor na jazyk!“ Za jiných okolností by Guerra ihned ztrestal mladíkovu

opovážlivost – uvědomoval si ale moc dobře, že ho druhý muž jistí svojí

puškou.

Mladík se smířlivě usmál. „Nechtěl jsem se vás dotknout, caballero, zvláště

když jste tak výborný střelec, jak jsem viděl. Kolikrát jste se do toho jablka

trefil – dvakrát nebo třikrát?“

„Z šesti ran bych se určitě strefil pětkrát,“ prohlásil Guerra. „Neznám široko

daleko nikoho, kdo to kromě mě dokáže,“ dodal samolibě.

„Můj otec umí čtyřmi výstřely sundat tři jablka najednou,“ prohodil mladík

ledabyle.

„Tvůj fotr? To myslíš támhle toho starocha?“ řekl přezíravě Guerra.

„Před ním mu takhle raději neříkejte, mohl by se naštvat. Ano, a když bude ve

formě, tak to zvládne i na tři rány.“

„Nikdo v celém Mexiku nedokáže trefit tři vyhozená jablka třemi výstřely! Ani

čtyřmi!“ rozzuřil se Guerra.

„Povídám, že to otec dokáže.“


8

„Vsadím se o stříbrný dvacetidolar, že ne!“

Mladík dal muži vzadu znamení, aby přijel blíže. Ten pomalu dojel k nim,

zastavil vedle mladíkova koně a lhostejně si prohlížel Guerrovy muže, s prstem

stále na kohoutku svojí opakovačky.

„Tady ten ctihodný caballero se chce vsadit o dvacet mexických dolarů, že

nesestřelíš tři vyhozená jablka na čtyři výstřely, Logane,“ řekl mladík. „Co ty na

to?“

„Tak mu to ukážu, když má prachy na vyhazování. Nikdy neodmítnu

dvacetidolar, který mi někdo vnutí jen tak pro nic za nic.“ Seskočil z koně a

pušku opřel o napajedlo. Zblízka bylo vidět, že zas tak starý není, mohlo mu

být jen okolo padesátky. Byl vyšší postavy, držel se zpříma a měl úsporné,

téměř ladné pohyby rukou v tenkých rukavicích. Zpoza rozepnutého pláště mu

vykukovalo pouzdro s revolverem pažbou dopředu. Nechal svého koně napít

se z napajedla a sám postoupil dopředu až ke Guerrovi. Měl trochu zvláštní,

jakoby trhavou chůzi. „Jděte stranou, všichni, a někdo ať vyhodí ta zatracená

jabka!“ řekl, vytáhl svůj revolver a držel ho volně před sebou, ale jinak než

ostatní střelci – vodorovně, takže dlaní objímal pažbu shora.

Guerra přiskočil k Miguelovi, vytrhl mu košík a vysypal jeho obsah na zem.

Shýbl se a vybral tři jablka – ta nejmenší, jak si Miguel dobře všiml – která si

dal do dlaně pravé ruky a obrátil se k Loganovi. Ten pokýval hlavou, že je

připraven.

Guerra udělal vše pro to, aby Loganovi střílení co nejvíce znesnadnil. Vyhodil

jablka výše, než když do nich stříleli oni, a ještě k tomu je pohybem ruky

vějířovitě rozhodil, takže byla ve vzduchu v nestejné výšce a od sebe vzdálená.

Zazněly tři rychlé výstřely. Obě krajní jablka se rozprskla ještě na vzestupné

dráze a to prostřední sice viditelně změnilo dráhu letu, kulka ho ale zřejmě

jenom škrábla. Čtvrtý výstřel byla ovšem čistá trefa.

Miguel, který to sledoval s otevřenou pusou, se podíval na Guerrovy muže.

Měli vytřeštěné oči a nevěřícně se dívali jeden na druhého. I Guerra ještě chvíli

hleděl strnule nahoru se zakloněnou hlavou, potom se pomalu obrátil

k Loganovi. Ten si nevzrušeně nabíjel revolver novými patronami a když byl

hotový, zasunul ho zpátky do pouzdra.

„Panna Maria Nejsvětější je mi svědkem,“ Guerra se rychle pokřižoval – „že

jsem ještě neviděl nikoho takhle střílet.“

„Fajn, a teď mi dej ten stříbrný dvacetidolar.“

„Hned ti ho dám.“ Guerrovi se na tváři objevil křivý úsměv. „Nejdříve se ale já a

moji druhové musíme poklonit nejlepšímu střelci pod Mexickým nebem.“

Obrátil se ke svým a opět jim dal rukou nějaké znamení. Všichni čtyři se

postavili vedle sebe.

„Hele, nechte si svý opičárny, a ty koukej navalit prachy,“ řekl Logan.


9

Guerra obřadně smekl levou rukou své širokánské sombréro a při úkloně si

s ním zakryl pravou ruku a pouzdro s revolverem na pravém boku. Ostatní tři

udělali totéž a Miguel zezadu viděl, jak všichni za těmi sombréry vytahují svoje

revolvery.

V tom zapraskala série vzájemně se překrývajících ran a před Miguelem

najednou nestál žádný z Guerrových mužů – leželi na zemi a nehýbali se. Byli

všichni mrtví.

Logan vrátil revolver do pouzdra a obrátil se ke svému společníkovi. „Jsi

v pořádku, Eriku?“

Ten teď stál vedle napajedla a ještě měl v ruce pistoli. Držel ji stejně jako

Logan. „Ano, vždyť nikdo z nich ani nestihl vystřelit...“

„Byl to tvůj první souboj a zvládl jsi ho skvěle. Byl jsi dokonce rychlejší než já!“

„Byl jsem oproti tobě ve výhodě – věděl jsem, co chtějí udělat.“

„To já taky. Znám moc dobře tuhle fintu se smeknutými klobouky.“ Logan se

usmál: „Takže mi z toho vychází, že už tě nemám čemu učit, chlapče, protože

jsi lepší než já.“

Mladík jménem Erik schoval pistoli a přišel k Miguelovi. „Jak ti říkají, hochu?“

„Miguel Espinoza.“

„Támhle ti dva u domu – to jsou tví rodiče?“

„Strejda s tetou, kerá byla sestrou mý mámy. Vzali si mě k sobě, když voba moji

rodiče i mladší brácha zemřeli na tyfus. Bylo mi tenkrát šest a nebyl nikdo

jinej, kdo by se vo mně postaral. A strejda s tetou svý vlastní děti neměli.“

„A teď je ti kolik?“

„Před měsícem mi bylo patnáct.“

Během rozmluvy se Erik stále díval do Miguelových očí a tomu se zdálo, že je

to pohled až do nitra jeho duše. Nepříjemné mu to ale nebylo, naopak, zaplavil

ho pocit náhlé důvěry k oběma cizincům.

„Zeptej se ho, co byli zač ti čtyři,“ ozval se zezadu Logan.

„Patřej k bandě toho lotra El Hermanita,“ odpověděl Miguel. „Řikal to ten

vymoděnej, kerej se menuje Ramon Guerra.“

„Žádný dvacetidolar u sebe nemá, jenom pár drobných.“ Logan teď klečel

u Guerovy mrtvoly a obracel mu kapsy.

„Bodejť by měl.“ Miguel si odplivl. „Ta banda zlodějů a hrdlořezů si troufne

akorát vokrást chudý vesničany, a u těch žádné peníze nenajdou. Před půl

rokem je vládní vojáci vyhnali z Duranga tady do Sonory, a teď tu loupí a

vraždí v našem kraji.“


10

Erik pokýval hlavou. „Ano, slyšeli jsme o tom.“ Obrátil se k Loganovi a když ten

zvedl hlavu, řekl mu: „Musíme Miguela vzít sebou. Nemá kam jít a tady se sám

neuživí. A zabili by ho Hermanitovi muži, kteří sem přijdou hledat svoje

kumpány.“

„Bude nám jenom na obtíž.“

Erik položil obě ruce Migueli na ramena. „Poslyš, hochu, myslím, že nám můžeš

pomoct. My tady hledáme jedno místo – nevíme ale kde přesně je ani jak se

jmenuje a jak se tam dostaneme. Víme jenom, že je tam kostel, který má kříž

nad zvonicí vychýlený hodně doprava. Ty přece znáš to místo, viď?“

„Náhodou jo. Podle toho kříže je to jasný. Ta vesnice se jmenuje Loyotada a je

tři dny cesty vocaď. Musím to přeci vědět – narodil sem se tam!“

„A znáš cestu, jak se tam dostaneme?“

„Jasně. Byl sem tam se strejdou a tetou letos na jaře. Na dědovým pohřbu.“

„Vidíš, Logane,“ usmál se Erik – „potřebujeme ho.“

Logan vstal. „Teď už je mi jasné, proč jsi chtěl jet po téhle stezce a proč jsi

vyprovokoval tu střelbu! Měl jsi zas to svoje vidění, že jo, a musel jsi toho kluka

zachránit před těma dacanama! Mám pravdu?“

„Přiznávám se...a nezabíjej mě za to.“

„Vo jakým vidění to mluvil?“ zeptal se Erika Miguel.

Místo něho odpověděl Logan: „Tohle bys nepochopil, synku, je to záhada i pro

mne. Prostě někdy vidí věci, které se teprve stanou.“

A po chvilce dodal: „Hele, my ti teď pomůžeme pohřbít strejdu s tetou,

odklidíme někam i ty čtyři, a ty si potom vezmeš svých pár švestek, jednoho

z jejich koní a vypadnem odsud. Koně od toho Guerry si ale neber, je to moc

dobrý kůň a někdo by ho moh poznat.“

„A můžu si vzít sebou i naši mulu, pane? Nerad bych přijel do svý rodný

vesnice s prázdnou.“

„Klidně si ji vem.“

„Vidíš, že je Logan docela fajn chlap,“ řekl Miguelovi Erik. „To on jenom tak

vypadá, že je zlej,“ zašklebil se na Logana. Po chvilce dodal: „A můžeš nám

oběma tykat, když jsme teď parťáci.“

Prej ten Erik vidí i to, co se teprv stane, mudroval v duchu Miguel, když

odjížděli. Že sem si vzal na památku Guerrův zlatý křížek, to von ale neviděl!

Zmýlil se. Samozřejmě si toho Erik všiml, nechal si to ale pro sebe. Možná měl

další vidění, že ten krucifix v Miguelově kapse bude ještě důležitý.


11

[2]

K večeru dorazili do Nacosaru, což bylo celkem malebné městečko na horním

toku říčky stejného jména. Na okraji městečka narazili na hostinec s velkým

dvorem a podloubím po jeho třech stranách, po kterém se pnuly různobarevné

růže. Byly tu i stáje pro koně a na patře pokoje pro hosty. Uprostřed dvora byla

velká káď s vodou, částečně zastíněná větvemi košatého pomerančovníku.

Zajeli před čelní budovu a u sloupků před vchodem do hostince uvázali koně a

mulu vedle hnědáka, který už tam stál. Oba muži si vzali svoje opakovačky a

Logan vešel dovnitř první. V místnosti bylo několik dlouhých masivních stolů

s lavicemi po obou stranách, uprostřed stála velká zděná kamna, vlevo vedle

dveří jednoduchý nálevní pult, a ze stropu visela dvě kola se svíčkami a

spousta věnců s čili paprikami a sušeným kořením, které provonělo místnost

zvláštní vůni. Jediným hostem tu byl muž, podle oblečení Američan, který

seděl u zadního stolu, kde se k němu vinuly dvě macaté Mexičanky. Hned zvedl

hlavu, aby si prohlédl nově příchozí, nejdelší pohled věnoval Loganovi, pak se

ale zase obrátil ke svým společnicím.

Logan, Erik a Miguel se posadili hned k prvnímu stolu, a to tak, že Logan

s Erikem seděli zády ke stěně a dívali se dovnitř místnosti. Miguel seděl

naproti nim a oknu, kterým viděl na jejich koně. Hostinský hned přiběhl

k jejich stolu, zajímal se, co si budou přát a úslužně na stůl postavil džbánek

s vínem a tři sklenice. Kromě obvyklého kníru měl na sobě pončo s barevnými

ornamenty a na hlavě podivnou hučku připomínající noční čepec. Logan mu

oznámil, že se všichni tři chtějí pořádně najíst, že zůstanou přes noc, a požádal

ho, aby se někdo postaral o jejich koně a tu mulu. Když hospodský odešel

všechno zařídit, Logan sundal svůj klobouk, nalil si do sklenice víno a zvedl

ruku k přípitku směrem k tomu Američanovi. „Na tvoje zdraví, Nicku Hagene!“

Ten sebou překvapeně trhl, znovu se zadíval na Logana – tentokrát mnohem

déle – potom odstrčil ty dvě Mexičanky, vstal, došel k jejich stolu, o který se

opřel dlaněmi, a zblízka se zahleděl Loganovi do obličeje. „To mě teda podrž!

Bez těch fousů a s černou hřívou by to moh bejt Pajdavej George, kdyby ovšem

ten prevít nebyl už nejmíň dvacet let po smrti.“

„Jsem to já, Nicku. A říkám si teď Logan.“

„A já zase Sparky. Asi ze stejnýho důvodu jako ty – nebejt spojovanej s tlupou

Billyho Groundse, která už sice dávno neexistuje, ale spousta lidí má dobré

důvody si jména jeho hochů pamatovat.“

Sparky byl chlapík o půl hlavy menší než Logan a o pár let starší, zavalitý, a se

svým předkusem a očima dost od sebe vůbec nevypadal na muže s bouřlivou


12

minulostí. Přes pobryndanou vestu měl oblečený svrchník, který pamatoval

lepší časy a zpola zakrýval pouzdro s revolverem. Posadil se proti Loganovi,

kde mu Miguel úslužně uvolnil místo, a oba muži si potřásli rukama.

„Tak to vysyp, Georgi, teda Logane, jak je možný, že žiješ, když se říkalo, že to

tenkrát v Arizoně při tý přestřelce s oddílem šerifa Garreta vodskákali všichni

naši hoši, včetně Billyho? Teda kromě mě, kterej sem tam náhodou nebyl.“

„Měl jsem kliku. Byl jsem zrovna na hlídce, když se z druhého břehu řeky začali

do nás šerifovi muži strefovat. I já něco schytal, ale nebylo to nic vážnýho. Tak

jsem se svalil do řeky a dělal mrtvýho. Mysleli, že jsem se utopil a nechali mě

být. Rychle jsem se potom na nějaký čas vypařil do Mexika, nechal si narůst

vousy a změnil jméno. Pár let jsem se potloukal, jak se dalo, až si pak bohatí

rančeři ve Státech začali najímat střelce proti zlodějům dobytka nebo

sousedům, a nastaly mi lepší časy.“

„U mě to bylo to samý, akorát na ty lepší časy pořád ještě čekám.“

Na chvíli se oba odmlčeli, jelikož hostinský začal nosit jídlo. Pomáhala mu

dívka, podle podoby zřejmě jeho dcera, na které mohl Miguel oči nechat.

„Co to máš sebou za drobotinu?“ zeptal se Sparky.

„To je Miguel. Přidal se k nám, protože jede stejným směrem. A tohle je Erik,

můj syn.“

„Páni...tvůj syn?“ Sparky věnoval Erikovi zamračený pohled. „Překvapuješ mě,

Logane. Nic proti tomu, když si užíváš s indiánkama, proč ale jejich fakany

taháš sebou?“

„Dej si pozor na jazyk, Sparky,“ řekl Logan. „Nezkoušej ho naštvat – je dost

divoký.“

„Má divnej pohled, kterej se mi vůbec nelíbí. Nebejt to tvůj syn, tak bych mu

dal pěkně za vyučenou!“

„A pěkně bys to od něho schytal! S bouchačkou má moji školu a je s ní už lepší

než já – a to o mně nedávno jeden Mexikán řek, že pod touhle oblohou nežije

lepší střelec. A když si to s ním chce někdo rozdat ručně, obvykle skončí se

zlomenými pazoury – naučil ho to nějaký Číňan.“

„Když to říkáš...“ Sparky se zvedl od jejich stolu. „Pusťte se do toho jídla, já tam

mám vedle jiné požitky. A kdeže to vlastně máte namířeno?“

„Až za Sierra Madre. Máme tam s Erikem takový malý kšeftík.“

„Tak měj oči na šťopkách! Řádí tu v okolí banda nějakýho El Hermanita a říká

se, že má nejmíň dvacet chlapů, samejch hrdlořezů. A že největší vrahoun je

sám Hermanito.“

„Proč s tím vláda něco neudělá?“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist