

Elektronická kniha:
Příběhy hrdinů 20. století
Autor:
Post Bellum
Nakladatelství: | » PLUS |
Dostupné formáty ke stažení: | EPUB, MOBI, PDF |
Upozornění: | většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování |
Médium: | e-book |
Rok vydání: | 2018 |
Počet stran: | 440 |
Rozměr: | 20 cm |
Úprava: | svazků: ilustrace, portréty, faksimile |
Vydání: | 1. vydání |
Skupina třídění: |
Dějiny Česka a Slovenska Biografie |
Jazyk: | česky |
ADOBE DRM: | bez |
ISBN: | 978-80-259-0566-1 |
Ukázka: | » zobrazit ukázku |
Poznejte dějiny prostřednictvím autentických svědectví těch, kteří je zažili na vlastní kůži! Knižní sbírka fascinujících případů obětí totalitní zvůle v Československu přináší pestrou mozaiku mapující všechno, co obyvatelé této země ve 20. století prožili: války, nacistickou a sovětskou okupaci, komunistické lágry, monstrprocesy, ale také vzepjetí proti totalitě. Pohnuté osudy, v kterých se zrcadlí jednotlivé éry našich dějin, jsou mnohdy napínavější než smyšlené thrillery. Zvláště jímavé jsou příběhy těch, kdo byli pronásledování jak totalitní mocí nacistickou, tak komunistickou… Jak řekla jedna z pamětnic:„Čím je člověk víc pod tlakem, tím se chová líp.“ Platí to pro vojáky z čs. posádky, jež se postavila v roce 1939 jako jediná Němcům, stejně jako pro prostého občana, který než by se upsal StB, raději volil život v šikaně.
(paměť národa)Politická perzekuce – Československo – 1948-1989
Komunistický režim – Československo – 1948-1989
Orální historie – Česko
Elektronické knihy > Próza – beletrie > Další formy prózy > Příběhy
Osobnosti a fakta > Vzpomínky > Autobiografické vzpomínky
Elektronické knihy > Osobnosti a fakta > Vzpomínky
Elektronické knihy > Naučná a odborná literatura > Svět a politika
Elektronické knihy > Naučná a odborná literatura > Historie – dějiny
Naučná literatura > Historie – dějiny > Komunistický režim > Československo
Naučná literatura > Svět a politika > Politická perzekuce > Československo
Katalog předmětový > N > Nacistická perzekuce > Československo
Katalog předmětový > O > Orální historie > Česko
Próza – beletrie > Další formy prózy > Příběhy
Katalog vybraných autorů > B > Bellum – Post Bellum
Katalog nakladatelství > P > PLUS
Katalog předmětový > A > * 1939-1945 * 1948-1989
Příběhy hrdinů 20. století
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.nakladatelstviplus.cz
www.albatrosmedia.cz
Paměť národa
Příběhy hrdinů 20. století – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2018
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.
PŘÍBĚHY
HRDINŮ
20. STOLETÍ
4
5
PLUS
PŘÍBĚHY
HRDINŮ
20. STOLETÍ
6
© Post Bellum, o. p. s., 2016
ISBN tištěné verze 978-80-259-0566-1
ISBN e-knihy 978-80-259-0858-7 (1. zveřejnění, 2018)
7
„Proč jsem to dělala? Asi z dobré vůle...“
8
9
„Mír mezi národy je závislý na míru v lidech samých.“
Josef Čapek
Milí čtenáři,
doba si žádá stručnost a čísla. Šest let druhé světové války
znamenalo smrt pro 26 milionů Rusů, sedm milionů Němců,
šest milionů Poláků a 407 tisíc Američanů. Po válce zůstalo
35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků. Čechoslováků zahy
nulo zhruba 350 tisíc. Asi 100 tisíc se zapojilo do domácího
odboje, 32 tisíc bojovalo na východní frontě, 12 tisíc na zá
padní. Komunisté zavraždili skoro 100 milionů lidí. Kolika
z nich zničili život, nelze dopočítat. V Československu za ko
munismu existovalo 335 věznic a 107 pracovních táborů, kde
trpělo asi tři sta tisíc politických vězňů. Popraveno bylo 248
osob (247 mužů a 1 žena).
Za těmito čísly se se skrývají příběhy plné utrpení, kru
tosti, ale i odvahy, obětavosti a statečnosti. Na většinu na
šich hrdinů jsme zapomněli, zdaleka nejvíc jsme jich nikdy
neznali. Děsím se toho, kdy vyprávěné příběhy vymizí a defi
nitivně je vystřídají filmové sci-fi. Zbydou statistiky bez hod
not a emocí. Čísla si nezapamatujeme. A čemu nám jsou?!
10
Abychom si uvědomili zrůdnost totalitních režimů? Zdá se mi, že nám mnohem hlouběji dávají nahlédnout příběhy. Mají kromě jiného zvláštní a jedinečnou schopnost: inspirují nás.
Kniha, kterou držíte v ruce, vypráví víc než tři desítky příběhů z nejvražednějšího století v lidských dějinách. Jak by se uvedlo na začátku filmu příběhy „vycházejí ze skutečnosti“. Jsou autentické. Vyprávění pamětníků zaznamenali lidé z neziskové organizace Post Bellum. Už bezmála patnáct let chodíme za těmi, kteří do dějin 20. století přímo vstoupili, ať už jimi byli nemilosrdně vta ženi proti své vůli, nebo se tváří v tvář bezpráví nemohli schovávat a mlčet a zasáhli do událostí vědomě a dobrovolně. Jejich vyprávění přesahuje to, co obvykle nacházíme v učebnicích dějepisu. Všechny vzpomínky, fotografie a archivní materiály k nim ukládáme v internetovém archivu Paměť národa, kde se do nich můžete začíst.
Příběhy jsme s kolegy z neziskové organizace Post Bellum, Českého rozhlasu a Ústavu pro studium totalitních režimů ověřovali z archivů, knih, internetu, konzultovali s odborníky. Někdy se to dařilo víc, jindy míň. Faktem zůstává, že příběhy se nejvíc opírají o lidskou paměť, jsou tedy především osobním svědectvím.
Možná některé příběhy z této knížky znáte z rozhlasového cyklu Příběhy 20. století, anebo ze zpravodajského serveru Echo24.cz. Toto knižní zpracování je v něčem bohatší, v jiném chudší, můžeme být o něco obsáhlejší a detailnější. V rozhlasových dokumentech příběh zase zazní. Považuji za důležité, jak vypravěč své svědectví předává, jak a kde mu hlas
11
kolísá, jaké pohnutí při vyprávění prožívá, jaké hudební předěly a podkresy používáme.
A tak vás, milí čtenáři, odkazuji do webového i-archivu Českého rozhlasu, kde naleznete přes čtyři sta našich pořadů, které připravujeme už deset let. Podívejte se na stránky Paměti národa, kam ukládáme celé needitované záznamy vyprávění pamětníků.
Naše práce v neziskové společnosti Post Bellum je z větší části financována ze soukromých peněz, z darů lidí z Klubu přátel Paměti národa. Přidejte se k nim i vy na webu postbellum.cz. Děkuji Vám a přeji silné chvíle při čtení těchto příběhů.
Mikuláš Kroupa
ředitel Post Bellum
12
13
Jedna schůzka a dopis.
Přeražená čelist
a mládí v kriminále
Michal Šmíd
Marie Susedková rozená Hrubá ve své chalupě uchovává několik malých papírků. Jsou na nich kresby noční ob lohy, zamřížovaných budov a verše:
Chtěla bych, mamičko, za Tebou
mdlý měsíc duje oblohou
nikdo mu cestu nekříží
smutně se dívá do mříží. Napsala je jako dvacetiletá vězeňkyně na toaletní papír a později se jí podařilo předat je matce během návště vy v nápravném pracovním táboře ve slovenských Suča nech. Tady si odpykávala trest za velezradu. Vzpomíná, že během řídkých návštěv rodičů ve vězení si často nebyli schopni nic říct, většinu společně stráveného času rodi če totiž proplakali.
14
Roztání před válkou – pohlednice Mariin dobový portrét
Františka Jedličková a její
bratranec Josef Kratochvíl,
z Rozstání, oba odsouzení
v procesu Hudec a spol.
k nepodmíněným trestům
15
Celý život prožila Marie Susedková v moravské ves nici Rozstání. Během válečných let, konkrétně na pod zim roku 1943, museli všichni obyvatelé obce z nařízení protektorátních úřadů opustit svá stavení. Jednotky SS rozšiřovaly svá cvičiště v Drahanské vrchovině. Když vál ka skončila, našli ves vyrabovanou, zničenou a částečně vypálenou. A již o pár let později čekala na místní další zkouška: po únorovém komunistickém puči začaly do vsi jezdit černé limuzíny. Od podzimu 1949 tu zatkli desítky vesničanů, na jaře roku 1951 si brněnští estébáci přijeli i pro dvacetiletou úřednici z místní mlékárny Marii Su sedkovou, tehdy Hrubou.
Proč jsem to dělala? Asi z dobré vůle
Marie pocházela z místní selské rodiny, vychodila rodin nou a hospodářskou školu. Ráda chodila cvičit do Sokola. O politiku se nezajímala. Na jaře 1949 přijeli na návště vu do Rozstání bratranec František Kolář s kamarádem Hynkem Malým. Hrubým řekli, že se u nich chtějí učit na maturitu. Marie vzpomíná, jak mladíky vyprovázela na autobus: „Franta ke mně přišel, objal mě kolem ramen a říká: ,Sestřenko, teď ti něco řeknu. My jsme tady tajně. Jdeme za hranice a už se víc neuvidíme. Jestli jsi viděla, že jsme u sebe měli pistoli, tak to nikomu neříkej.‘“
Ještě předtím však Marie spolu s kamarádkou studen tům pomohla sjednat schůzku s místním krejčím Janem Hudcem. A o pár týdnů později bratranci a jeho kamará dovi pomohla ještě jednou: u Malého, který se mezitím
16
schovával v jiné vesnici poblíž, převzala zalepenou obál
ku a předala ji Hudcovi. „Nevěděly jsme, co v tom dopi
se je. Vůbec nevím, proč jsem to dělala. Asi z dobré vůle,“
vzpomínala později.
„Važte si komunistů – nebudou“
Jan Hudec patřil k lidem, kteří se s nástupem komunis
mu nesmířili, a rozhodl se konat. Jeho odboj spočíval
v šíření protikomunistických letáků a psaní výhružných
dopisů místním funkcionářům KSČ. Shromáždil kolem
sebe skupinu sotva dvacetiletých mladíků. „Už nevím, kdo
s tím přišel. Najednou se třeba objevil leták, kde na tako
vém malém papírovém pásku stálo: ‚Važte si komunis
tů – nebudou‘. A když byla muzika, tak jsem to chlápkovi
strčil do kapsy a měli jsme z toho legraci,“ vyprávěl repor
térům Paměti národa Mariin vrstevník a soused Ladislav
Kratochvíl.
Kromě toho kluci schovávali zbraně nalezené v lesích
a na loukách v poválečných týdnech. Hudec dále pomá
hal lidem, kteří chtěli utéct za hranice, a v létě roku 1949
se prostřednictvím svého švagra napojil na největší mo
ravskou odbojovou skupinu Světlana. Řady Světlany ale
od počátku infiltrovali agenti StB a podobný osud čekal
i Hudcovu skupinu. Agent jménem Ambrož odbojáře
z Rozstání oslovil s tím, že potřebuje ve vsi schovat vy
sílačku. Na to se kluci nachytali, znali příběhy českoslo
venských odbojářů z války, kteří vysílali do Londýna taj
né zprávy. Představovali si, že se blíží třetí světová válka
17
Marie Susedková uchovává
několik malých papírků, na nichž
jsou kresby noční oblohy,
zamřížovaných budov a verše.
Napsala je jako dvacetiletá
vězeňkyně na toaletní papír.
18
a odboj bude stejný jako tenkrát. Namísto války ale přišlo
uvěznění a nepodmíněné tresty.
„Sestro, co se děje?“
Zatímco Jana Hudce zatkli už na podzim roku 1949, pro
Marii si estébáci přijeli až na jaře roku 1951 do mlékárny.
Odvezli ji do budovy národního výboru. Zatímco ji tam
za přítomnosti místních funkcionářů vyslýchali, oknem
pozorovala své rodiče. Stáli na ulici venku a dožadovali
se, aby jim někdo vysvětlil, co se stalo s jejich dcerou. Es
tébáci na Marii naléhali, ať prozradí, kde schovává letáky
a zbraně. Marie pochopitelně o ničem nevěděla a odpo
vídala, že opravdu netuší, o čem mluví: „V tom případě
pojedete s námi do Brna,“ rozhodli policisté.
Když Marii posadili do policejního antonu, přiběhla
zoufalá matka a prosila je, ať radši odvezou ji samotnou.
A v tu chvíli šly kolem též děti ze školy. „Sestro, co se
děje?“ chtěli vědět její svěřenci ze sokolských cvičení. Se
běhli se kolem auta, estébáci na ně řvali a najížděli na ně.
V estébácké vyšetřovně v Brně na Příční ulici začali Marii
mučit: „Jednomu z vyšetřovatelů se říkalo Dlouhý Honza
a ten se vztekl a o půl druhé v noci mně takovou vrazil,
že mi vyrazil dva zuby a posunul sanici. Bylo to pořádné
chlapisko a pořád řval, že lžu. Samozřejmě jsem plakala
a prosila, ať si všechno ověří.“ Druhý den Marii konfron
tovali se zmíněným Ladislavem Kratochvílem: „Tehdy zjis
tili, že jsem o tom opravdu nic nevěděla.“
19
Vyznání lásky od odsouzeného na smrt
Marii převezli do věznice na Cejlu, neblaze proslulé už
od válečných let. Tam ji zastihl dopis, který pro ni zname
nal další ránu – milý jí napsal, že se s ní rozchází. Naproti
cele, kterou Marie sdílela s dalšími třiceti ženami, se na
cházela samotka smrti, kde čekali vězni na den vykonání
popravy. Jeden z nich Marii přes zamřížované okno sle
doval při jejích vycházkách na dvoře. Pomocí morseov
ky a pískáním jí vyznal lásku: „Psal, že čeká na popravu,
a když chodím po dvoře, že mě vidí. Každý večer na mě
pískal: ,Dobrú noc, má milá, dobrú noc.‘ Já jsem mu odpís
kávala: ,Nechť je sám pán Bůh na pomoc‘. Jindy mi psal,
že kdybych viděla, jak je jeho tělo domlácené, že bych ani
nevěřila, že takové tělo může existovat,“ vypráví Marie.
O pár dnů později jí u nohou na vězeňském dvoře při
stál malý dárek: „Tajně jsme to sebraly a šly dál. Hodil mi
srdíčko udělané z vyžvýkaného chleba. V něm bylo tako
vé malinké okénko z ulámaných čtverečků slámy a v něm
napsáno: Z lásky.“ Bachaři dárek našli a Marie skončila
v korekci. Když se vrátila, neznámý muž už na cele nebyl.
Buď ho převezli do jiné věznice, nebo popravili. Podle do
chovaných archivních vězeňských spisů mohl být oním
ctitelem František Boháč nebo Jan Křižan, oba v té době
na Cejlu popravení političtí vězni.*
Hlavní líčení se skupinou „Jan Hudec a spol.“ proběhlo
ve dnech 31. října a 2. listopadu 1951 u Krajského soudu
v Brně. Z dvanácti odsouzených za velezradu a vyzvědač
20
Vazební fotografie popravených Františka Boháčka
a Jana Křižana
Potvrzení o propuštění z vězení
21
ství jedenáct bydlelo nebo pocházelo z Rozstání. Marii Hrubé soud vyměřil pětiletý nepodmíněný trest, propad nutí veškerého majetku, pokutu 10 000 korun a ztrátu občanských práv po dobu tří let po propuštění. Skončila v pracovním táboře ve slovenských Sučanech.
Odsouzené ženy zde otrocky pracovaly v cihelně. Ma rie celou vězeňskou anabázi prošla s kamarádkou z Roz stání Františkou Jedličkovou. To ona na jaře 1949 pomá hala Marii s kontaktováním Hudce i s doručením dopisu. Navzájem se podporovaly a jejich přátelství vydrželo do dnes.
Doma našla jinou vesnici
Po několika neúspěšných žádostech rodiny o milost Ma rii 9. prosince 1953 podmínečně propustili. Ve vězení strávila přes dva a půl roku. Rozstání se zlomilo: „Lidi se tady hodně změnili a táhli s komunistickou stranou, protože měli strach,“ vypráví pamětnice, která ještě několik let po propuštění žila v obavách ze zatčení. „Když jsem šla z práce a viděla jsem před národním výborem černé auto, měla jsem z toho hrůzu.“
Marii nakonec zaměstnali jako účetní v jednotném zemědělském družstvu, kam její rodina v roce 1957 pod nátlakem vstoupila. „Za celou dobu jsem nikomu neřekla soudruhu. Nemohla jsem to vypustit z pusy,“ vypráví Ma rie Susedková, dodnes žijící na rodném statku v Rozstání.
22
* Popravení František Boháč a Jan Křižan
František Boháč se narodil 2. října 1914 v Lovrani v dnešním
Chorvatsku českému otci a jugoslávské matce. Prožil poměr
ně dobrodružný život, v šestnácti letech odešel do Itálie, kde
se živil jako rybář a námořník. Roku 1935 narukoval do čes
koslovenské armády, během Protektorátu sloužil ve vládním
vojsku, roku 1944 v Itálii přeběhl k odbojářům, působil jako
spojka mezi československou exilovou vládou a místními
partyzány. Poválečnou vojenskou kariéru ukončil komuni
stický puč. V srpnu roku 1949 ho z armády vyhodili a živil
se jako dělník ve skladu.
Jan Křižan se narodil roku 1915 ve Valašském Meziříčí. Ro
dině patřila továrna a parní pila, které zdědil po smrti otce
roku 1941. Po válce mu byl majetek postupně znárodňován,
čemuž se Jan Křižan neúspěšně bránil soudní cestou a skon
čil jako řadový zaměstnanec.
Na sklonku roku 1949 se přátelé František Boháč, Jan Křižan
a Vladimír Krejčiřík rozhodli ilegálně prchnout do Rakouska.
V noci na 1. ledna roku 1950 jejich auto poblíž Mikulova za
stavila dvoučlenná ozbrojená hlídka. Při následném nuceném
návratu do Mikulo va došlo k přestřelce, kdy Jan Křižan za
střelil vrchního strážmistra Václava Anšlága a František Boháč
spolu s ním způsobil střelbou těžké zranění vojínu Edmundu
Sziklaiovi. I když se trojici nakonec podařilo hranice překročit,
brzy všechny zadržela rakouská policie a předala je sovětské ar
mádě. Po několika dnech byli vydáni zpět do Československa.
23
Dne 14. prosince roku 1950 Františka Boháče i Jana Křižana
odsoudil Státní soud v Brně k trestu smrti, který byl na obou
vykonán 14. června 1951 v Brně.
24
‚Komunisti s váma
měli zatočit!‘ píšou
i dnes vězněným
synům statkáře
Mikuláš Kroupa
Pomalu umírají. Bývalý političtí vězni z uranových lágrů
50. let ztrácejí naději, že by jejich mučitele potrestal soud.
„Vůbec nic se jim nestalo a nejspíš ani nestane. Pobírají vy
soké důchody, rozhodně vyšší, než mám já. Smějí se nám,
že jsme neschopní potrestat jejich evidentní zločiny. Jsou
okamžiky, kdy je mi z toho všeho na nic,“ řekl bývalý poli
tický vězeň, sedlák Václav Mastný, před smrtí v roce 2011.
Václav seděl se svými bratry v jednom lágru na začátku
50. let. Dodnes žije jeho mladší bratr Jan, také bývalý
politický vězeň a poslední dědic rodinného hospodář
ství v Úboči na Domažlicku. Václav i Jan se dožili same
tové revoluce, rehabilitace a restituce. Jejich třetí bra
tr Vojtěch, také bývalý politický vězeň, zemřel několik
měsíců před listopadem 1989. Jejich otec a matka ztra
tili síly v Leopoldově, na Borech a ve slovenské věznici
25
v Žielezovcích. Oba zemřeli krátce poté, co je komunis té propustili.
Celou rodinu Mastných zavřeli, protože odmítli vstou pit do JZD a měli vliv na ostatní sedláky. V roce 1953 ostatní hospodáři na vesnici buď do JZD vstoupili, nebo byli vystěhováni. Za likvidaci této rodiny nebyl nikdo potrestán.
Přišli během oslavy
Ve vesnici Úboč na Domažlicku od poloviny 17. století hospodařil rod Mastných. O pětatřicetihektarové hospo dářství se na začátku 50. let minulého století starali sed lák Josef Mastný se ženou Marií a třemi syny Václavem, Josefem Vojtěchem a Janem.
Psal se 18. březen 1952, rodina cosi slavila. Kolem sedmé hodiny večer do jejich světnice nakráčela suita funkcionářů KSČ z místního a okresního národního vý boru v doprovodu několika příslušníků SNB. Vzájemně se znali od dětství. Rodinu zatkli, naložili do antonu a ne chali odvézt na samotky v Domažlicích.
Vesničtí soudruzi se zatím usadili k prostřenému sto lu a zahájili schůzi, ze které se dochoval zápis: „Tím, že jsme uskutečnili případ s Mastným, uspíšíme sociali zaci vesnice... Veřejnost vždy čekala na slova Mastného a podle vynesených slov se pak veřejnost usnášela, ovšem jen lidé, kteří souhlasí s americkou klikou... Po tomto zralém zákroku, který se stal dnešního dne, oddychnou si funkcionáři MNV i veřejnost, kteří souhlasí s lidově
26
demokrat. zřízením.“ Schůzi zakončili, aspoň podle zá pisu, po 22. hodině.
Po několika měsících se konal v domažlickém kultur ním středisku veřejný proces. Josef Mastný byl odsouzen na 10 let, jeho žena na 8 let, Václav na 10 let, Josef Voj těch na 8 let a nejmladší Jan na 3 roky.
Ukrývali zbraně a zabili vepře.
Tak šli do vězení
V rozsudku nad rodinou Mastných se mimo jiné píše, že neuposlechli nařízení národního výboru, aby chovali tři ovce, neplnili dodávky masa, zabili vepře „načerno“, scho vávali zbraně. V komunistickém tisku pak vyšel článek s titulkem Zmařené vražedné úklady vesnického boháče Mastného, ve kterém rodinu označili za „upíry“ a organi zovanou skupinu, která připravovala vraždu úbočských funkcionářů KSČ. To ovšem nebyla čistá lež.
Jednomu ze synů sedláka Mastného Václavovi se po dařilo tajně z domažlické věznice poslat moták svému bratranci Josefu Jehlíkovi, také statkáři v Úboči. Na kous ku toaletního papíru, který zachytil bachař, nakreslil mapku, kde na statku schovává pistoli. K tomu dopsal, aby Josef, pakliže je komunisti popraví, se soudruhy vy rovnal účet.
„Nejvíc jsem pobouřil ‚soudní dvůr‘ svým výrokem, když jsem dostal na konci jednání slovo,“ vzpomíná krátce před smrtí Václav Mastný. „Když jsem při tom odporném divadle viděl sedět v první řadě tu prodejnou sebranku
27
Statek Mastných v Úboči (okolo roku 1910) Sedlácká rodina Mastných Bratři Václav, Josef Vojtěch
a Jan v době druhé světové
války
28
Marie MastnáSedlák Josef Mastný
Václav Mastný v roce 1945 Jan Mastný v padesátých
letech
29
z Úboče, dostal jsem vztek. Seděli tam a tvářili se navýsost
spokojeně. To ponižující divadlo se jim zřejmě moc líbilo.
Řekl jsem jim, že takový režim, jaký oni nastolili, se nemů
že dlouho udržet ani politicky, ani hospodářsky. Reagovali
na to smíchem. Byl to zlý smích, jízlivý a arogantní. Byli
tenkrát náramně sebejistí. A jsou sebejistí dodnes. Mají
k tomu dostatečný důvod,“ cituje Václava publikace o do
mažlickém odboji.
Paragraf „pobuřování“ za poslech rádia
Jan Mastný při zatýkání rodiny nebyl. Pracoval v té době
jako pomocný dělník u stavebního podniku v Praze.
Lepší místo nesehnal kvůli svému „kulackému“ původu.
O několik týdnů později si pro něj přišli, když zrovna
navštívil bratrance v Úboči. Jan od svých 14 let s rodi
nou na statku v Úboči nežil – studoval zemědělské školy
ve Kdyni, Klatovech a pak i v Praze. „Rodiče jsem navště
voval hlavně o víkendech. Zbraně jsme měli schované ješ
tě od války, ale kdo ne. Sen každého kluka bylo mít svůj
kvér. Prase skutečně na černo zabili. Vždyť už neměli co
jíst, dodávky jim národní výbor vyměřil tak zničující, že
všechno odevzdávali a neměli právo na potravinové líst
ky. Ale za co zavřeli mě? Soudruzi museli vymyslet, jak
jsem se já, který s nimi nežil, dopustil trestných činů, tak
na mě hodili pobuřování za to, že jsem v přítomnosti ro
dičů poslouchal Svobodnou Evropu,“ vypráví Jan Mastný,
který s bratry Václavem a Josefem Vojtěchem po soudu
putoval do lágru Prokop u Horního Slavkova.
30
„No, to byla švanda. Tři bratři na jednom lágru! Tomu nikdo nechtěl věřit. Stali se z nás horníci se vším všudy – rubali jsme, vyváželi strusku i odstřelovali, ale neplnili jsme normy, takže po směně jsme nastoupili na úklid tábora. Měli jsme snížené příděly jídla,“ popisuje Jan Mast ný, kterého propustili po dvou letech. Jeho sourozenci putovali na jáchymovské lágry, kde si odseděli dalších pět.
V Úboči už sedláci žít nechtějí
Když se rodina opět sešla v roce 1960 po velké amnestii politických vězňů, bratři nemohli sehnat práci. Nastoupi li jako řidiči nebo dělníci ke stavebním podnikům. Vác lav se stal řidičem u klatovského rybníkářství, Jan jezdil u národního podniku Stavba silnic a železnic, později pracoval v továrně na výrobu sušáren. Po revoluci do stal Jan zpátky rodinný statek v ruinách. Rekonstruovali ho a jeho dva synové se snaží obnovit rodinnou tradici.
Sem tam najdou za dveřmi anonymní dopis, ve kte rém je napadají, že si po revoluci zase nakradli, že s nimi měli komunisté pořádně zatočit. Jan a jeho bratranec Jehlík, také statkář z Úboče, kterého komunisté, po tom co rodinu Mastných zavřeli, vystěhovali, se domnívají, že je píšou děti bývalých místních komunistů. Ti, kteří pří mo mohou za jejich věznění a vystěhování, bývalý funk cionáři národního výboru, jsou už po smrti. Jan ani Josef Vojtěch už v Úboči žít nechtějí.
31
Pohřběte je na cestě.
Aby po nich lidi šlapali
Adam Drda
Na jaře 2008 jsme s kameramanem vylezli na věž kos tela sv. Jiří v Horním Slavkově. Byl z ní dobrý výhled na zpola zasněženou krajinu a na hřbitov, kde leží těla pěti zastřelených politických vězňů, kteří v neděli 15. říj na 1951 uprchli ze slavkovské šachty číslo 14. Dnes je připomíná malá pamětní deska, na níž lze číst jména: Jan Trn, Jan Úlehla, František Petrů, Ferdinand Compel, Vladislav Roubal.
Dole, u hřbitovní brány, na nás čekal osmdesátiletý Karel Kukal – v černém kabátě, černém klobouku a s še dým vousem trochu připomínal rabína. Vyprávěl pak, že na útěku bylo tehdy jedenáct lidí, někdy se říká dvanáct, ale ten dvanáctý mezi ně nepatřil.
Dostali se až na pole a louky kolem Stanovic, kde za čala přestřelka a kde výše jmenovaní padli: „Jsou pohřbeni, tedy spíš zahrabáni na tomhle hřbitově. A jsou také
32
zapsáni v úmrtní knize, ale místo tam úmyslně označené
není. Velitel eskorty, která přivezla mrtvoly, řekl hrobníko
vi, aby je zahrabal na cestě. Aby po nich lidi šlapali.“ Ka
rel Kukal žije ve Švýcarsku a jako jediný z útěkářů mohl
o událostech z října 1951 vypovídat. Pět mužů zemřelo
u Stanovic. Dva další zastřelili policisté později na jiných
místech. Dva byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni.
Kromě Kukala přežil ještě Zdeněk Štich, kterého u vý
slechů tloukli tak silně, že se zhroutil a ztratil paměť.
Karel Kukal se narodil 27. listopadu 1927 v Praze na Vi
nohradech. Otec obchodoval, měl koloniál, potom papír
nictví a nakonec lahůdkářství v pasáži Černá růže. Karel
vyrůstal se třemi sourozenci, v roce 1938 začal chodit
na gymnázium, za okupace přešel na obchodní školu.
Když ji dokončil, nastoupil do firmy Marek a Čeleda, li
sovna umělých hmot. Jako kluk byl skaut, měl přezdív
ku Cookie, a když Němci skauting zakázali, udržel spo
lu s kamarády oddíl tajně. Také měl rád hudbu a zpíval
ve sboru. Nedlouho po válce se stal členem národně so
cialistické mládežnické organizace, kde dělal kulturní
ho referenta. Smýšlel protikomunisticky a před volbami
v květnu 1948 rozdával bílé lístky. (Lidé tehdy mohli vo
lit pouze jednotnou kandidátku Národní fronty, kterou
ovládala KSČ – anebo demonstrovat nesouhlas s poměry
vhozením čistého papíru.) KSČ byla nástrojem Moskvy
a u mladých národních socialistů se to často setkávalo
s vyhrocenějším odporem než u „národněfrontovního“
33
stranického vedení. Kukal říká, že si své názory nesl z ro diny: dva z jeho strýců se dostali do Ruska a sovětský re žim popisovali jako ničemný.
Těsně před únorem 1948 četl Karel Kukal inzerát, v němž se oznamovalo, že pražské divadlo 5. května při jme několik členů do pěveckého sboru: šel ke konkurzu, řekli mu, že nezpívá špatně a že dostane poštou vyrozu mění. Než však přišlo, vypukl převrat a KSČ začala bu dovat totalitní stát podle sovětského vzoru. Karel se dál scházel s přáteli z národně socialistického dorostu: „Drželi jsme při sobě a rozhodli se, že budeme proti tomu novému režimu něco podnikat. A tak jsme začali vydávat ilegální časopis, který se jmenoval ‚Za svobodu‘“. Letáko vý časopis vytvářela skupina asi pěti lidí, tiskli ho tajně na cyklostylu v kancelářích firmy Marek a Čeleda. Vychá zel ve třiceti kopiích, měl pět listů, na nich články, napsa né na základě informací ze západního rozhlasu. Autoři si zvolili pseudonymy – Kukal se jmenoval Brodský. Výtisky si rozebrali a rozdávali je lidem, kterým věřili.
Dne 11. června 1948 pozatýkala celou redakci časopi su Státní bezpečnost, stalo se to v souvislosti s případem Choc a spol. Karel Kukal říká, že byli prozrazeni náho dou: „V naší skupině byla dívka, jmenovala se Zdeňka Hořčíková, která pracovala na ústředním sekretariátu národních socialistů. Ještě před únorem tam začali občas chodit naštvaní členové KSČ, vstupovali do národně socialistické strany – a svoje komunistické legitimace demonstrativně zahazovali. Zdeňka tehdy nějaké sebrala, že by se mohly
34
hodit. Po převratu začali do Československa chodit kurýři,
agenti ze Západu. S některými jsme se setkali, vzali jsme
ty komunistické legitimace, vyměnili jsme fotografie a dali
jsme jim je – vznikly tak falešné papíry, které se jim moh
ly hodit. (...) Když potom někdo zastřelil majora bezpeč
nosti Schramma, začalo se zatýkat, a zrovna ti lidé, kteří
měli od nás legitimace, byli v nějaké souvislosti s tímhle
případem. Chtěli raději utéct zpátky za hranice, ale chytili
je, legitimace u nich našli a dostali z nich, odkud je mají.
Tak se na nás přišlo.“
Kukala odvedli tajní do Bartolomějské a od počátku
se k němu při výslechu chovali tvrdě: „Trvalo to celou
noc, vzpomínám si, že tam byl nějaký vyšetřovatel Janou
šek. Velký surovec, ranami nešetřil. (...) Nechali mne kle
čet u zdi, dostal jsem zezadu pěstí do hlavy, druhou jsem
vzal o zeď, takže jsem nevypadal moc pěkně. Konfronto
vali mne i s jinými z naší skupiny.“ Karel Kukal už zůstal
ve vazbě. Jednou ho směl navštívit otec, který mu za
šeptal do ucha: „Přišel ti dopis od divadla, že tě přijímají
do sboru.“ Dne 6. prosince 1948 byli členové redakce ča
sopisu Za svobodu souzeni v procesu Kukal a spol. Karel
Kukal dostal za „úklady proti republice“ sedm let. Chvíli
byl ve vězení na Pankráci, pak v PlzniBorech a potom
v lágru Horní Bříza. Roku 1950 ho deportovali do ura
nových dolů na Slavkovsku: nejdřív do tábora Prokop
a pak do dalšího lágru, označeného jen číslem XII. ne
boli na „Dvanáctku“.
35
Karel Kukal před Hornickým domem
Kukal alias
Cookie po válce
36
Útěk z šachty 14. –
nápad „ostrých hochů“
Ve všech pracovních táborech pomýšlel skaut Cookie
na útěk. Postupně získával přátele, zvlášť se sblížil se
Zdeňkem Štichem, někdejším studentem Letecké vojen
ské akademie (byl jen o rok mladší, trest deseti let vězení
dostal za výrobu protikomunistických letáků). Přemýšleli,
jak se dostat „za dráty“, ale pokaždé se objevila nečeka
ná potíž. Nebyli v té snaze sami, útěků či pokusů o útěk
z uranových lágrů jsou zaznamenány desítky, poměry
tam byly nesnesitelné. Později „jeden z nás navázal styky
s novými mukly, byli to ostří hoši. A ti navrhli, že bychom
měli odzbrojit stráž“.
Vězňové chodili pracovat na šachtu, označenou zase jen
číslem – 14. Přes ostnaté dráty a systém strážních věží se
dalo z tábora uprchnout jen obtížně, ale šachta, na které
pracovali i civilní zaměstnanci, byla střežená s menší dů
kladností, v cestě za svobodou stáli jen dozorci. „Muklo
vé“ usoudili, že nejnadějnější bude pokus o útěk během
nedělní noční směny, kdy do práce nastupoval výrazně
nižší počet mužů a pouze tři bachaři. Rok 1951 se chý
lil ke konci, museli spěchat: v zimě by v horách nemoh
li přenocovat, navíc by za sebou nechávali stopy. Zvolili
noc ze 14. na 15. října. Utíkat mělo jedenáct vězňů, kte
rým se podařilo vyměnit si služby tak, aby šli do práce
společně. Byli to Ferdinand Compel, ročník 1929, odsou
zen za velezradu; František Čermák (bližší údaje nezná
37
me); Miroslav Hasil (1927), odsouzen za ilegální přechod
hranic; Jan Trn (1926), pravděpodobně kurýr, odsouzen
za protistátní činnost včetně přechovávání vysílačky; Jan
Úlehla (1919), armádní důstojník, který za války upr
chl z koncentračního tábora Dachau, odsouzen jako veli
tel protistátní skupiny; Ladislav Plšek (1925), odsouzen
za velezradu; František Petrů, nejstarší ze skupiny, bylo
mu čtyřicet čtyři let (bližší údaje neznáme), Vladislav
Roubal (1920), za války letec RAF, odsouzen za velezra
du; Boris Volek (1928), odsouzen za velezradu a špio
náž; Zdeněk Štich a Karel Kukal. Na směnu s nimi na
stoupil i Jiří Levinský – to je ten dvanáctý vězeň, s nímž
se nepočítalo.
Přišli na šachtu, začali pracovat a potom předstírali, že se
jim rozbilo vodní čerpadlo. Kolem jedné hodiny ráno Ha
sil, Trn a Úlehla vyfárali a přesvědčili bachaře Karla Lan
du, aby s nimi šel kvůli poruše čerpadla do dílny – tam
ho přemohli, odzbrojili a získali tak samopal a pistoli.
Ostatní vězňové čekali u těžní věže. Stejná trojice zpaci
fikovala důlního mistra, ale když narazila na dalšího do
zorce Jana Guckého, začalo se střílet a bachař se po zása
hu složil. Podle Karla Kukala byl Gucký „nováček, takový
horlivý bachař, měl samopal. Úlehla na něj prý mířil, aby
dal ruce nahoru, on se snažil ze zad strhnout automat, tak
ho Úlehla postřelil.“ Co se přesně stalo, se už nikdo nedo
zví, protože u přestřelky byli jen lidé, kteří záhy zemře
li, nikdo další ji neviděl, Kukal znal průběh z vyprávění.
38
39
40
Uprchlíky střelba zaskočila, počítali s tím, že se ze šachty
dostanou potichu a bez velkého násilí.
Vzápětí odzbrojili i třetího dozorce Zdeňka Duška
(vzdal se bez odporu) – a všechny bachaře, včetně zra
něného Guckého a dvou civilních zaměstnanců, spus
tili výtahem neboli klecí do šachty. Vězeň Levinský, kte
rý s ostatními původně utíkat neměl a nebyl zasvěcen
do příprav, měl rovněž zůstat v dole, nakonec však ostat
ní „mukly“ umluvil, a tak ho vzali sebou. Všichni se do
stali na svobodu a rychle vyrazili na cestu. Vedli je Úle
hla a Hasil, který znal Karlovarsko, sloužil tu jako voják.
Karel Kukal vzpomíná, že „Levinského dostal na starost
Ferda Compl, měl ho hlídat, aby neudělal nějakou hlou
post... Ale tento Levinský po nějaké době volal na Compla,
že ztratil čepici a že ji musí najít, protože by to byla stopa.
A zmizel v houští. Levinský, jak jsem se později dozvěděl,
a mohli jsme to také předpokládat, se vrátil na šachtu, vy
táhl dozorce ven a samozřejmě vznikl hned poplach. Le
vinský popsal, kterým směrem jsme šli, a potom ho uka
zovali v táboře jako vzorného vězně, který zabránil útěku
a dostane milost.“
Uvázal jsem si opasek kolem krku
Podle dokumentů z vyšetřování se jeden z dozorců dostal
ze šachty po žebřících na povrch, a to zrovna ve chvíli,
kdy se Levinský vrátil. Ostatním pomohl (uměl obslu
hovat důlní výtah), avšak dozorce Gucký už byl v bezvě
domí a brzy zemřel. Bachaři povolali pohotovostní pluk
41
SNB Jeřáb a začali pročesávat okolí. Uprchlíci se vydali
na cestu mezi půl druhou a druhou hodinou ranní. Zřej
mě bloudili, byli unavení, do svítání se nedostali daleko,
jen asi deset kilometrů od Slavkova (mířili do Karlových
Varů a chtěli se později dostat na Západ). Schovali se
na svahu u vsi Stanovice, kde je objevil esenbák z poho
tovostního oddílu a začal po nich střílet. Bránili se, pak
se rozdělili. Je těžké rekonstruovat, co se u Stanovic dělo
– víme nicméně, že první zásah dostal neozbrojený Karel
Kukal, jemuž policisté prostřelili koleno: „Když už jsem
věděl, že se daleko nedostanu, a slyšel jsem, jak pročesá
vají les, uvázal jsem si opasek kolem krku. Rozhodně jsem
se jim nechtěl dostat do rukou živý. Pověsil jsem se na vě
tev, jenže ta větev praskla... Na další pokusy už nebyl čas.“
Pronásledovatelé zraněného Karla Kukala ve chvíli
dopadli a odvedli ho do Stanovic k ošetření. Co se dělo
s ostatními? Zdeněk Štich se dvěma dalšími vězni se do
stal do vesnice, zřejmě hledali pomoc, kterou jim nikdo
neposkytl, vloupali se tedy do jednoho z domů, kde se
brali civilní šaty a nějaké peníze. Na rozdíl od přátel, kteří
pokračovali v útěku, zůstal Štich schovaný, buď v kurníku,
nebo v hasičárně. Esenbáci ho našli a odvedli. Stejně tak
chytili živého i Borise Volka. Neozbrojený Vladislav Rou
bal dostal do těla pět střelných ran a zemřel. Ferdinanda
Compla zabila rána do hlavy blízko obočí. Prostřelenou
hlavu měl i další mrtvý, Jan Trn. Jan Úlehla vykrvácel
po průstřelu plic. František Petrů měl v těle víc zásahů,
včetně průstřelu hlavy. Ladislav Plšek přečkal policejní zá
42
Karel Kukal v roce 2007
Pamětní deska z Horního Slavkova
43
tah v lesním úkrytu, navečer vylezl, ale místo aby se po
kusil dostat co nejdál, vydal se zpátky k táboru, kde nara
zil na policejní hlídku a té se vzdal. Buď to udělat chtěl,
protože měl pocit, že sám nemá na útěku naději – nebo
to byla nešťastná náhoda. Pouze dva z jedenácti uprchlíků,
František Čermák a Miroslav Hasil, ze Slavkovska zmizeli.
Pochod kolem mrtvých
Když Karla Kukala vyslechli a ošetřili, odvezli ho zpátky
na Dvanáctku a hodili do betonové korekce. Totéž se sta
lo i Zdeňkovi Štichovi a Borisi Volkovi. Po pár hodinách
je bachaři vyvedli na „apelplatz“ – Kukal nemohl chodit,
a tak ho museli kamarádi přidržovat. Všichni vězňové
z tábora byli již nastoupeni, před nimi leželo pět mrt
vých, k tělům dozorci postavili i tři dopadené uprchlíky.
Ostatní pak pochodovali kolem, aby viděli, co je čeká, po
kud by se snad rovněž pokusili o útěk. Nesměli projevit
účast: „Bydlel s námi na cimře nějaký Mirek Polák, zahra
niční voják. A když kolem nás ostatní ‚defilovali‘, kolem
těch mrtvých a nás tří živých, tak on mne nahlas pozdra
vil mým skautským jménem: Nazdar, Cookie! A hned se
na něj sesypali a pod ranami ho odvedli do korekce. Jak
mi později vypravoval, pořádně ho zmlátili.“
Po „přehlídce“ se už Kukal nevrátil do bunkru – ab
solvoval další kolo výslechů a poslali ho znovu na léče
ní: „Hrůza ovšem nastala druhý den, kdy přivezli na nosít
kách vězně, a byl to Zdeněk Štich. V bezvědomí, ochrnutý,
tak ho uložili do vedlejší místnosti. Zkoušel jsem jít kolem
44
něho, když jsem v noci musel na záchod – díval jsem se na něj, ale ani se nepohnul. (...) Měl otevřené oči. (...) Naprosto nevnímal. Byl to pro mě nevýslovně smutný pohled, jako když se díváte do očí mrtvému. A Zdeněk vlastně mrtvý byl, alespoň duševně. (...) Potom přišli bachaři, mysleli si, že simuluje, a tak mu pálili chodidlo cigaretou. Jenže Zdeněk se ani nehnul. K vědomí, jak jsem později slyšel, přišel až po několika týdnech.“
Když byl Zdeněk Štich po útěku poprvé vyslýchán, byl v pořádku, jeho výpověď se dochovala v archivu. Pak ho zřejmě dostal na starost brutální vyšetřovatel. Výsle chy pokračovaly v Klatovech, kde skončili Kukal, Volek a další vězňové, kteří o chystaném útěku buď věděli, nebo je z toho Státní bezpečnost podezírala. Do vazby se do stal i jeden z dozorců, strážmistr Josef Karolík (narozen 1930). Jeho role v případu je nejasná, podle Kukala ne měl s plánem jedenácti vězňů nic společného, podle ob žaloby a dalších dokumentů byl naopak důležitou posta vou nejen této akce.
Dřív, než byli všichni souzeni, dopadla komunistic ká bezpečnost poslední dva útěkáře. František Čermák se dostal na Slovensko a spolu s bratrem Jozefem plá noval přechod hranic na Západ. Našli si převaděče, ten však spolupracoval s StB. Čermák zahynul při přestřelce 30. října 1951.
Miroslav Hasil se vrátil do rodného kraje (narodil se v Hruškách u Hodonína), ale počínal si tam až nepocho pitelně neopatrně. Dne 27. listopadu 1951 se vypravil
45
na taneční zábavu do Dolních Bojanovic, někdo ho udal
a postřelila ho policejní hlídka. Vzápětí prý spáchal se
bevraždu.
Tři dny v Hornickém domě
Soud s řadou obviněných se konal ve dnech 19. až
21. břez na 1952 v Hornickém domě v Jáchymově. Když
jsme tam s Karlem Kukalem po desítkách let přijeli, zbý
vala z někdejšího „kulturáku“ jen ruina, obehnaná ohra
dou z vlnitého plechu. Nápis „Hornický dům“ se na ní
ještě pořád držel. Pan Kukal vzpomínal, že soudní jed
nání bylo neveřejné: „Přítomni byli jen příslušníci SNB,
hlavně kvůli tomu souzenému Karolíkovi. Měl sloužit jako
odstrašující příklad, aby všichni viděli, co se stane, když
budou vězňům jakkoli pomáhat. Soud trval tři dny. Byli
jsme, kromě dalších zločinů, obviněni ze špionáže a z ve
lezrady, protože kdokoli přišel do ostře střežených urano
vých dolů, třeba jako mukl, stával se nositelem státního
tajemství. To kvůli atomovému zbrojení, protože Rusové
veškerou těžbu odváželi do Sovětského svazu a všechno
bylo ukrutně tajné. Já jsem sice měl během soudu spor
s prokurátorem, kterému jsem říkal, že jsem nikomu nic
nevyzradil, ale on mi odpověděl, že kdybych přešel přes
hranice, určitě bych prozradil Američanům všechno, a tím
to skončilo. Dostal jsem trest pětadvacet let, předtím jsem
už měl sedm, takže to bylo celkem dvaatřicet.“
Karel Kukal měl štěstí, nejspíš i proto, že se do po
slední chvíle před útěkem spolu se Štichem a Františkem
46
Petrů zdržoval v šachtě. Přestřelky, po níž zemřel bachař Gucký, se neúčastnil, zbraň neměl, a nakonec tedy nedo stal trest za spoluúčast na vraždě. Volka, Plška a dozorce Karolíka odsoudili k trestu smrti, později jim byla zamít nuta žádost o milost a 11. listopadu 1952 zemřeli v Praze na Pankráci. Další vězňové, kteří při útěku vůbec nebyli, dostali tresty od šestnácti do jedenadvaceti let.
Těžce nemocný Zdeněk Štich byl z procesu vyřazen a v roce 1953 mu úřady přerušily trest na jeden rok – byl nepohyblivý, psychicky těžce postižený, nevyužitel ný k práci. Později, po velkém úsilí rodičů a mnoha dal ších lidí, mu udělil prezident milost. Karel Kukal si další dlouhé roky vězení odseděl v „pevných“ kriminálech, na příklad v Leopoldově nebo v Kartouzích. Propustili ho ve dvaašedesátém. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 na nic nečekal a odjel i s rodinou na Západ. Ve Švýcar sku spoluzakládal české exilové skautské hnutí, v již po kročilém věku se přihlásil na konkurz do sboru bern ské opery – a uspěl. V emigraci se také potkal s bývalým spoluvězněm, novinářem a sociálním demokratem Jiřím Loewym, který ho vybídl, aby sepsal vzpomínky. Na Loe wyho popud a s jeho pomocí se zrodila kniha, věnovaná útěkářům z Horního Slavkova. Jmenuje se Deset křížů – a Kukal v ní píše:
„Devět křížů – Který je ten desátý? Může jím být strážmistr Josef Karolík. Ale já se domnívám, že by měl nést jméno Zdeňka Šticha. Ale ten přeci žije. Žije, ale zabili mu duši. A není to někdy horší než vražda?“
47
Epilog
Karel Kukal neměl o osudu svého přítele desítky let žád
né zprávy – na konci roku 1951 Zdeněk Štich pouze ležel,
nic si nepamatoval, nepoznal rodiče ani bratra. Nedoká
zal se sám najíst, nedokázal jít na záchod. Jen díky rodi
čům a pomoci neurologa dr. Vlasáka z FrýdkuMístku se
naučil znovu mluvit, psát, počítat. Paměť už se mu však
nevrátila: o své minulosti věděl jen to, co mu jiní vyprávě
li – a o útěku nemohl vyprávět nikdo. Po propuštění, tedy
v letech 1962–1968 se Karel Kukal se Zdeňkem Štichem
nesetkal. Štich se mezitím vyučil v družstvu invalidů ho
dinářem a poté pracoval jako jemný mechanik. Teprve
po pádu komunismu se náhodou znovu sešel s kamará
dy, s nimiž byl v roce 1948 v odbojové skupině Vlasta I.
Počátkem devadesátých let si Zdeněk Štich v týdeníku
Respekt přečetl článek, v němž se psalo o Karlu Kukalovi.
To už od lidí věděl, že se kdysi přátelili, že byli v lágrech
jako dvojčata. Obstaral si Kukalovu švýcarskou adresu
a poslal mu dopis. Pak si smluvili sraz na pražském Masa
rykově nádraží: „Tak jsem tam stál a v ruce jsem měl deník
Metropolitan jako poznávací znamení. A najednou vidím
chlapa v koženém kabátě, a tak nějak automaticky mě ne
smyslně napadlo, že je to estébák. Ale ne. Byl to Karel. Šel
ke mně, padli jsme si do náručí, sedli jsme si do hospody,
a on mi vyprávěl všechno, co se kdysi stalo.“ Setkávali se
dál, psali si. Karel Kukal se stal podstatnou částí Štichovy
paměti. Zdeněk Štich zemřel v dubnu 2013.
Karel Kukal zemřel v červenci 2016.
48
Chci jít s legionáři
bojovat, prosil z lágru
Beneše i Stalina
Petr Nosálek
Jasnou mysl a spolehlivou paměť by Michaelu Lavimu
mohly závidět i mnohem mladší ročníky. Svůj příběh vy
práví v izraelském Aškelonu, kde žije už přes půl století,
velmi dobrou češtinou. Když to situace vyžaduje, bez po
tíží přejde do rodné maďarštiny nebo jidiš, ukrajinštiny,
hebrejštiny, němčiny i angličtiny. Jména válečných spolu
bojovníků a velitelů i s jejich tehdejšími hodnostmi sype
z rukávu a připojuje názvy míst a přesná data událostí,
které poznamenaly jeho život.
Vzpomínání na válečné hrůzy a smrt blízkých lidí
však doktora Laviho vyčerpává tak, že si po hodině roz
hovoru s omluvami vyžádá pauzu na odpočinek a před
mikrofon se nakonec už nevrátí. Cena toho, co stihl sdělit,
se poměřuje i jeho věkem – v době natáčení jeho vzpo
mínek mu bylo rovných sto let.
49
Nagydobrony, Groys Dobron, Velká Dobroň
Michael Lavi pochází z chudého kraje, který se rozkládá v nejjižnějším cípu Podkarpatské Rusi mezi řekami Tisou a Latoricou. Jeho rodnou Velkou Dobroní se v minulém století několikrát převalily dějiny. Když tu 17. prosince 1913 přišel na svět, byla obec součástí RakouskaUherska. Mezi válkami připadla Československu, v listopadu 1938 ji anektovalo Maďarsko, po druhé světové válce se ocitla v Sovětském svazu a dnes patří Ukrajině.
Jedno se ale ve Velké Dobroni za ta léta nezměnilo: od nepaměti tu bylo slyšet hlavně maďarštinu, k níž se i v současnosti hlásí kolem 90 procent z 5 500 místních obyvatel.
Michael Lavi se narodil jako Alexander Lebovič do ži dovské rodiny, která se v Dobroni usadila nejspíš už na začátku 19. století a jazykově se asimilovala. „Doma se mluvilo maďarsky,“ potvrzuje pamětník. „Jidiš byla pro nás děti ‚svátečním‘ jazykem. Uměli jsme ho jen trochu a mluvili jsme jím jen tehdy, když to po nás chtěli rodiče.“
Otec Michaela Laviho začínal jako rolník. Za prv ní světové války v rakouskouherské armádě pochytil od ruských zajatců leccos z jejich znalostí lesního hos podářství a doma se pak staral i o místní lesy. Kromě toho ve Velké Dobroni provozoval krčmu. Matka měla na starosti sedm dětí – čtyři dcery a tři syny. „Byli jsme skromná, bohuvěrná venkovská rodina, která byla připoutaná k té troše půdy, na které hospodařila,“ shrnuje pamětník.
50
Medicinae universae candidatus
Michael, tehdy ještě Alexander, v obci vychodil maďar skou základní školu a po maturitě na maďarském gym náziu v Berehově začal roku 1934 studovat na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. „Za semestr se tehdy platilo 200 korun a rok bydlení na kolejích stál čtyři stovky. A když jste se dobře učili a dělali jste zkoušky v termínu, tak jste neplatili nic. Já jsem byl od kolejného osvobozen po celou dobu studia,“ doplňuje.
Slibnou životní dráhu Alexandra Leboviče zatarasi la mnichovská dohoda. Krátce po jejím podpisu musel, stejně jako většina studentů z okupovaných českosloven ských území, univerzitu opustit. Měl za sebou už devět semestrů a byl by rád dostudoval. Zkoušel to na lékař ské fakultě v Budapešti, ale tam ho jako Žida odmítli. A na studium ve Švýcarsku neměl dost peněz. Vrátil se tedy do rodné obce, kde pracoval na hospodářství svých rodičů, a po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi ho za městnal přítel z Mukačeva v obchodě s radiotechnikou.
V Mukačevu měl Alexander také dívku, s kterou se poznal už v roce 1933 na skautském táboře sionistické ho hnutí Hašomer Kadima. Jmenovala se Zuzana Jaku bovičová, pocházela z místní židovské rodiny a pozdě ji se stala učitelkou češtiny, ukrajinštiny a maďarštiny. V lednu 1940 se s ní Alexander oženil a téhož roku se jim narodil syn.
51
Pochod sionistické
mládeže
v Mukačevu
před příjezdem
Žabotínského (1936)
V pracovním
oddíle maďarské
armády (1940)
V uniformě československé
armády (1947)
52
Lékařem izraelského
letectva (1949)
Ředitelem nemocnice v Aškelonu v šedesátých letech
S manželkou
Zuzanou
v padesátých
letech
53
Nahoru dolů
Rodinného života si však mladí manželé příliš neužili. Koncem října 1940 Alexandra totiž povolali k vojenské službě v maďarské armádě. Z pracovního tábora v Muka čevu putoval se skupinou asi dvou set židovských rekrutů do Velkého Varadína, kde stavěli silnice. O půl roku poz ději se mohl na pár měsíců vrátit do Velké Dobroně, ale v září dostal další povolávací rozkaz, tentokrát do Košic. „Bylo to up and down,“ pomáhá si Michael Lavi při vy právění angličtinou. „Šest měsíců, pak tři měsíce (vojenské služby), než mě v roce 1942 poslali do Polska a odtud v civilních šatech na stalingradskou frontu. Měl jsem jen odznak Žida odvedeného na nucené práce.“
Dne 25. prosince 1942 Alexander Lebovič dorazil se skupinou židovských rekrutů na místo vzdálené asi devět kilometrů od sovětských bojových linií. Společně s další mi sedmi muži se přihlásil na nošení munice do paleb ných postavení. Jeden z četníků ho však ještě předtím doporučil jako pomocníka k maďarskému vojenskému lékaři.
Nejspíš mu tím zachránil život, protože z Židů, kte ří se přihlásili na nošení střeliva, téměř nikdo nepřežil. „Bylo nás tam celkem asi osmdesát a do 12. ledna 1943 deset lidí padlo. Fronta byla úzká, zákopy od sebe dělily nějaké tři metry. Po dělostřelecké přípravě se všude rozléhalo ruské ‚Urá! Urá!‘ Maďaři utekli a v bunkru nás zůstalo asi dvacet. Počkali jsme dvě nebo tři hodiny. Pak jsme zavolali ruského vojáka a ten nás odvedl do zajetí. Byl to
54
nejtěžší den mého života,“ vzpomíná doktor Lavi na chví le, kdy přežil válečná jatka u Stalingradu.
S ostatními zajatci pak pochodoval do Davydovky, kde v areálu místního kolchozu Sověti shromažďovali deseti tisíce německých vojáků a jejich spojenců z celé Evropy. V táboře panovaly otřesné podmínky. Vězňové, z nichž mnozí přicházeli se zraněními a těžkými omrzlinami, trpěli hladem a nemocemi. K jídlu zpočátku dostávali kašovitou šlichtu a později ani tu ne. Bez lékařské po moci jich denně umíraly stovky. To nejhorší však tepr ve mělo přijít.
„Najednou se mrtvoly objevovaly všude,“ popisuje Mi chael Lavi, který byl po příchodu do Davydovky jmeno ván hlavním lékařem. „Vypukla tam epidemie skvrnitého tyfu, ale my jsme nevěděli, na co ti lidé umírají. Země byla zmrzlá, takže je ani nemohli pohřbít. Všude kolem se válely hromady mrtvol, byl na to strašný pohled.“ Nákaze neu nikli ani táboroví zdravotníci včetně Alexandra, který se uzdravil jen díky péči dvou židovských lékařek.
Prošel pak dalšími zajateckými tábory a znovu v nich uplatňoval své zdravotnické znalosti. V Krasnogorsku na padl kvůli antisemitské poznámce německého zajatce, který ve skladu vydával oblečení a boty, a za trest pak strávil konec léta 1943 na nucených pracích v lese a kol chozním hospodářství. Mezi trestanci se měl kupodivu mnohem lépe než v lágru, protože ho jako lékaře nene chali fyzicky pracovat a díky splněným normám měl lepší stravu než ostatní zajatci.
55
Mezi zemí a nebem
Mladý židovský zdravotník z Podkarpatské Rusi se od prv ních dnů v zajetí domáhal vstupu do „československé legie“. Tak nazýval československou zahraniční jednot ku v Sovětském svazu, protože neznal její přesné ozna čení. Už při prvním, celonočním výslechu poprosil, aby mu přinesli tužku a papír, a sepsal žádost. „Jmenuji se MUC Alexander Lebovič a chci jít bojovat,“ stálo česky na dvou špinavých útržcích, které adresoval exilové vlá dě prezidenta Edvarda Beneše a sovětskému vůdci Josi fu Stalinovi.
Naivně si myslel, že jeho dopisy budou okamžitě do ručeny železniční poštou a on za pár dní oblékne unifor mu československého zahraničního vojska. Jeden z těch dvou cárů papíru sice nakonec přistál na stole velitele československé vojenské mise v Moskvě plukovníka He liodora Píky, ale trvalo řadu měsíců, než byla žádost vy řízena. Ze zajateckého lágru se Alexander Lebovič dostal až v září 1943 a po několika dnech jízdy vlakem se ocitl na velitelství 1. československé samostatné brigády v No vochopersku.
Tam se setkal s řadou svých známých z Podkarpatské Rusi. Patřil k nim i později neblaze proslulý komunistic ký prokurátor Karel Vaš, kterého dobře znal z Užhorodu. „Tehdy to byl ještě slušný člověk,“ poznamenává Michael Lavi. „Dal mi deset rublů a jeho žena Boženka, která byla spolužačkou mojí Zuzanky, mi taky přinesla nějaké peníze a cigarety.“
56
Alexandra Leboviče zařadili k 2. dělostřeleckému plu ku a znovu z něj udělali lékaře. Stejně jako v zajateckých táborech nikoho nezajímalo, že studium medicíny nesti hl dokončit. S československou jednotkou se pak zúčast nil dalšího tažení směrem na východ. „Byl jsem u Kyjeva, byl jsem na Dukle, jako lékař dělostřeleckého pluku a ženijního praporu jsem se zúčastnil všech bojů,“ vzpomíná Michael Lavi. V bitvě o Bílou Cerekev byl raněn, ale v la zaretu usiloval o co nejrychlejší návrat na frontu. „Nechtěl jsem zůstávat vzadu. Nikoho jsem neměl, byl jsem mezi zemí a nebem. Neměl jsem ke komu jít, neměl jsem komu psát.“ *
Shledání
O svých blízkých Alexander dlouho neměl žádné zprá vy. Nevěděl o koncentračních táborech, kterým on sám unikl jen proto, že ho osud zavál na frontu. Tušil ale, že Židy na Podkarpatské Rusi nečekalo nic dobrého. Když se během bojů na Dukle svěřil svému veliteli, že neví, co je s jeho rodinou, dostal auto s řidičem, který ho zavezl domů. Tak teprve v prosinci 1944 zjistil, co jeho příbuz ní prožili.
Celou rodinu deportovali do Osvětimi, kde skoro všichni zahynuli – Alexandrova matka, všechny sestry, švagři, švagrová i jejich děti. Nevrátil se ani jeho malý syn. Přežili jen oba bratři a manželka Zuzana, které se pak podařilo ve Slezsku uprchnout z pochodu smrti. „Ukryla se na německém hospodářství v prasečím chlívku,“ dodává
57
Michael Lavi po odmlce, v níž přemáhá dojetí ze vzpo mínek na nejtěžší chvíle svého života. „Když ji tam našli a chtěli ji vyhodit, slíbila, že jim pomůže, až přijdou Rusové. Tak ji tam nechali a ještě jí přinesli nějaká jablka.“
Na ošetřovně v Katovicích se Zuzana Lebovičová od vojáků dověděla, že její manžel došel s českosloven