načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběhy hrdinů 20. století - Post Bellum

Příběhy hrdinů 20. století

Elektronická kniha: Příběhy hrdinů 20. století
Autor: Post Bellum

- Poznejte dějiny prostřednictvím autentických svědectví těch, kteří je zažili na vlastní kůži!  Knižní sbírka fascinujících případů obětí totalitní zvůle v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 440
Rozměr: 20 cm
Úprava: svazků: ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Dějiny Česka a Slovenska
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0566-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poznejte dějiny prostřednictvím autentických svědectví těch, kteří je zažili na vlastní kůži!  Knižní sbírka fascinujících případů obětí totalitní zvůle v Československu přináší pestrou mozaiku mapující všechno, co obyvatelé této země ve 20. století prožili: války, nacistickou a sovětskou okupaci, komunistické lágry, monstrprocesy, ale také vzepjetí proti totalitě. Pohnuté osudy, v kterých se zrcadlí jednotlivé éry našich dějin, jsou mnohdy napínavější než smyšlené thrillery. Zvláště jímavé jsou příběhy těch, kdo byli pronásledování jak totalitní mocí nacistickou, tak komunistickou… Jak řekla jedna z pamětnic:„Čím je člověk víc pod tlakem, tím se chová líp.“ Platí to pro vojáky z čs. posádky, jež se postavila v roce 1939 jako jediná Němcům, stejně jako pro prostého občana, který než by se upsal StB, raději volil život v šikaně.

(paměť národa)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Post Bellum - další tituly autora:
Příběhy hrdinů 20. století II -- Paměť národa Příběhy hrdinů 20. století II
 (e-book)
Příběhy hrdinů 20. století II Příběhy hrdinů 20. století II
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Příběhy hrdinů 20. století

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Paměť národa

Příběhy hrdinů 20. století – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




PŘÍBĚHY

HRDINŮ

20. STOLETÍ


4


5

PLUS

PŘÍBĚHY

HRDINŮ

20. STOLETÍ


6

© Post Bellum, o. p. s., 2016

ISBN tištěné verze 978-80-259-0566-1

ISBN e-knihy 978-80-259-0858-7 (1. zveřejnění, 2018)


7

„Proč jsem to dělala? Asi z dobré vůle...“


8


9

„Mír mezi národy je závislý na míru v lidech samých.“

Josef Čapek

Milí čtenáři,

doba si žádá stručnost a čísla. Šest let druhé světové války

znamenalo smrt pro 26 milionů Rusů, sedm milionů Němců,

šest milionů Poláků a 407 tisíc Američanů. Po válce zůstalo

35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků. Čechoslováků zahy

nulo zhruba 350 tisíc. Asi 100 tisíc se zapojilo do domácího

odboje, 32 tisíc bojovalo na východní frontě, 12 tisíc na zá

padní. Komunisté zavraždili skoro 100 milionů lidí. Kolika

z nich zničili život, nelze dopočítat. V Československu za ko

munismu existovalo 335 věznic a 107 pracovních táborů, kde

trpělo asi tři sta tisíc politických vězňů. Popraveno bylo 248

osob (247 mužů a 1 žena).

Za těmito čísly se se skrývají příběhy plné utrpení, kru

tosti, ale i odvahy, obětavosti a statečnosti. Na většinu na

šich hrdinů jsme zapomněli, zdaleka nejvíc jsme jich nikdy

neznali. Děsím se toho, kdy vyprávěné příběhy vymizí a defi

nitivně je vystřídají filmové sci-fi. Zbydou statistiky bez hod

not a emocí. Čísla si nezapamatujeme. A čemu nám jsou?!


10

Abychom si uvědomili zrůdnost totalitních režimů? Zdá se mi, že nám mnohem hlouběji dávají nahlédnout příběhy. Mají kromě jiného zvláštní a  jedinečnou schopnost: inspirují nás.

Kniha, kterou držíte v ruce, vypráví víc než tři desítky příběhů z nejvražednějšího století v lidských dějinách. Jak by se uvedlo na začátku filmu příběhy „vycházejí ze skutečnosti“. Jsou autentické. Vyprávění pamětníků zaznamenali lidé z neziskové organizace Post Bellum. Už bezmála patnáct let chodíme za těmi, kteří do dějin 20. století přímo vstoupili, ať už jimi byli nemilosrdně vta ženi proti své vůli, nebo se tváří v tvář bezpráví nemohli schovávat a mlčet a zasáhli do událostí vědomě a dobrovolně. Jejich vyprávění přesahuje to, co obvykle nacházíme v učebnicích dějepisu. Všechny vzpomínky, fotografie a archivní materiály k nim ukládáme v internetovém archivu Paměť národa, kde se do nich můžete začíst.

Příběhy jsme s kolegy z neziskové organizace Post Bellum, Českého rozhlasu a  Ústavu pro studium totalitních režimů ověřovali z archivů, knih, internetu, konzultovali s odborníky. Někdy se to dařilo víc, jindy míň. Faktem zůstává, že příběhy se nejvíc opírají o lidskou paměť, jsou tedy především osobním svědectvím.

Možná některé příběhy z této knížky znáte z rozhlasového cyklu Příběhy 20. století, anebo ze zpravodajského serveru Echo24.cz. Toto knižní zpracování je v něčem bohatší, v jiném chudší, můžeme být o něco obsáhlejší a detailnější. V rozhlasových dokumentech příběh zase zazní. Považuji za důležité, jak vypravěč své svědectví předává, jak a kde mu hlas


11

kolísá, jaké pohnutí při vyprávění prožívá, jaké hudební předěly a podkresy používáme.

A tak vás, milí čtenáři, odkazuji do webového i-archivu Českého rozhlasu, kde naleznete přes čtyři sta našich pořadů, které připravujeme už deset let. Podívejte se na stránky Paměti národa, kam ukládáme celé needitované záznamy vyprávění pamětníků.

Naše práce v neziskové společnosti Post Bellum je z větší části financována ze soukromých peněz, z darů lidí z Klubu přátel Paměti národa. Přidejte se k nim i vy na webu postbellum.cz. Děkuji Vám a přeji silné chvíle při čtení těchto příběhů.

Mikuláš Kroupa

ředitel Post Bellum


12


13

Jedna schůzka a dopis.

Přeražená čelist

a mládí v kriminále

Michal Šmíd

Marie Susedková rozená Hrubá ve své chalupě uchovává několik malých papírků. Jsou na nich kresby noční ob­ lohy, zamřížovaných budov a verše:

Chtěla bych, mamičko, za Tebou

mdlý měsíc duje oblohou

nikdo mu cestu nekříží

smutně se dívá do mříží. Napsala je jako dvacetiletá vězeňkyně na toaletní papír a  později se jí podařilo předat je matce během návště­ vy v nápravném pracovním táboře ve slovenských Suča­ nech. Tady si odpykávala trest za velezradu. Vzpomíná, že během řídkých návštěv rodičů ve vězení si často nebyli schopni nic říct, většinu společně stráveného času rodi­ če totiž proplakali.


14

Roztání před válkou – pohlednice Mariin dobový portrét

Františka Jedličková a její

bratranec Josef Kratochvíl,

z Rozstání, oba odsouzení

v procesu Hudec a spol.

k nepodmíněným trestům


15

Celý život prožila Marie Susedková v moravské ves­ nici Rozstání. Během válečných let, konkrétně na  pod­ zim roku 1943, museli všichni obyvatelé obce z nařízení protektorátních úřadů opustit svá stavení. Jednotky SS rozšiřovaly svá cvičiště v Drahanské vrchovině. Když vál­ ka skončila, našli ves vyrabovanou, zničenou a částečně vypálenou. A již o pár let později čekala na místní další zkouška: po únorovém komunistickém puči začaly do vsi jezdit černé limuzíny. Od podzimu 1949 tu zatkli desítky vesničanů, na jaře roku 1951 si brněnští estébáci přijeli i pro dvacetiletou úřednici z místní mlékárny Marii Su­ sedkovou, tehdy Hrubou.

Proč jsem to dělala? Asi z dobré vůle

Marie pocházela z místní selské rodiny, vychodila rodin­ nou a hospodářskou školu. Ráda chodila cvičit do Sokola. O politiku se nezajímala. Na jaře 1949 přijeli na návště­ vu do Rozstání bratranec František Kolář s kamarádem Hynkem Malým. Hrubým řekli, že se u nich chtějí učit na maturitu. Marie vzpomíná, jak mladíky vyprovázela na autobus: „Franta ke mně přišel, objal mě kolem ramen a říká: ,Sestřenko, teď ti něco řeknu. My jsme tady tajně. Jdeme za hranice a už se víc neuvidíme. Jestli jsi viděla, že jsme u sebe měli pistoli, tak to nikomu neříkej.‘“

Ještě předtím však Marie spolu s kamarádkou studen­ tům pomohla sjednat schůzku s místním krejčím Janem Hudcem. A o pár týdnů později bratranci a jeho kamará­ dovi pomohla ještě jednou: u Malého, který se mezitím


16

schovával v jiné vesnici poblíž, převzala zalepenou obál­

ku a předala ji Hudcovi. „Nevěděly jsme, co v tom dopi

se je. Vůbec nevím, proč jsem to dělala. Asi z dobré vůle,“

vzpomínala později.

„Važte si komunistů – nebudou“

Jan Hudec patřil k lidem, kteří se s nástupem komunis­

mu nesmířili, a  rozhodl se konat. Jeho odboj spočíval

v šíření protikomunistických letáků a psaní výhružných

dopisů místním funkcionářům KSČ. Shromáždil kolem

sebe skupinu sotva dvacetiletých mladíků. „Už nevím, kdo

s tím přišel. Najednou se třeba objevil leták, kde na tako

vém malém papírovém pásku stálo: ‚Važte si komunis

tů – nebudou‘. A když byla muzika, tak jsem to chlápkovi

strčil do kapsy a měli jsme z toho legraci,“ vyprávěl repor­

térům Paměti národa Mariin vrstevník a soused Ladislav

Kratochvíl.

Kromě toho kluci schovávali zbraně nalezené v lesích

a na loukách v poválečných týdnech. Hudec dále pomá­

hal lidem, kteří chtěli utéct za hranice, a v létě roku 1949

se prostřednictvím svého švagra napojil na největší mo­

ravskou odbojovou skupinu Světlana. Řady Světlany ale

od počátku infiltrovali agenti StB a podobný osud čekal

i  Hudcovu skupinu. Agent jménem Ambrož odbojáře

z Rozstání oslovil s tím, že potřebuje ve vsi schovat vy­

sílačku. Na to se kluci nachytali, znali příběhy českoslo­

venských odbojářů z války, kteří vysílali do Londýna taj­

né zprávy. Představovali si, že se blíží třetí světová válka


17

Marie Susedková uchovává

několik malých papírků, na nichž

jsou kresby noční oblohy,

zamřížovaných budov a verše.

Napsala je jako dvacetiletá

vězeňkyně na toaletní papír.


18

a odboj bude stejný jako tenkrát. Namísto války ale přišlo

uvěznění a nepodmíněné tresty.

„Sestro, co se děje?“

Zatímco Jana Hudce zatkli už na podzim roku 1949, pro

Marii si estébáci přijeli až na jaře roku 1951 do mlékárny.

Odvezli ji do budovy národního výboru. Zatímco ji tam

za přítomnosti místních funkcionářů vyslýchali, oknem

pozorovala své rodiče. Stáli na ulici venku a dožadovali

se, aby jim někdo vysvětlil, co se stalo s jejich dcerou. Es­

tébáci na Marii naléhali, ať prozradí, kde schovává letáky

a zbraně. Marie pochopitelně o ničem nevěděla a odpo­

vídala, že opravdu netuší, o čem mluví: „V tom případě

pojedete s námi do Brna,“ rozhodli policisté.

Když Marii posadili do policejního antonu, přiběhla

zoufalá matka a prosila je, ať radši odvezou ji samotnou.

A  v  tu chvíli šly kolem též děti ze školy. „Sestro, co se

děje?“ chtěli vědět její svěřenci ze sokolských cvičení. Se­

běhli se kolem auta, estébáci na ně řvali a najížděli na ně.

V estébácké vyšetřovně v Brně na Příční ulici začali Marii

mučit: „Jednomu z vyšetřovatelů se říkalo Dlouhý Honza

a ten se vztekl a o půl druhé v noci mně takovou vrazil,

že mi vyrazil dva zuby a posunul sanici. Bylo to pořádné

chlapisko a pořád řval, že lžu. Samozřejmě jsem plakala

a prosila, ať si všechno ověří.“ Druhý den Marii konfron­

tovali se zmíněným Ladislavem Kratochvílem: „Tehdy zjis

tili, že jsem o tom opravdu nic nevěděla.“


19

Vyznání lásky od odsouzeného na smrt

Marii převezli do věznice na Cejlu, neblaze proslulé už

od válečných let. Tam ji zastihl dopis, který pro ni zname­

nal další ránu – milý jí napsal, že se s ní rozchází. Naproti

cele, kterou Marie sdílela s dalšími třiceti ženami, se na­

cházela samotka smrti, kde čekali vězni na den vykonání

popravy. Jeden z nich Marii přes zamřížované okno sle­

doval při jejích vycházkách na dvoře. Pomocí morseov­

ky a pískáním jí vyznal lásku: „Psal, že čeká na popravu,

a  když chodím po  dvoře, že mě vidí. Každý večer na  mě

pískal: ,Dobrú noc, má milá, dobrú noc.‘ Já jsem mu odpís

kávala: ,Nechť je sám pán Bůh na pomoc‘. Jindy mi psal,

že kdybych viděla, jak je jeho tělo domlácené, že bych ani

nevěřila, že takové tělo může existovat,“ vypráví Marie.

O pár dnů později jí u nohou na vězeňském dvoře při­

stál malý dárek: „Tajně jsme to sebraly a šly dál. Hodil mi

srdíčko udělané z vyžvýkaného chleba. V něm bylo tako

vé malinké okénko z ulámaných čtverečků slámy a v něm

napsáno: Z lásky.“ Bachaři dárek našli a Marie skončila

v korekci. Když se vrátila, neznámý muž už na cele nebyl.

Buď ho převezli do jiné věznice, nebo popravili. Podle do­

chovaných archivních vězeňských spisů mohl být oním

ctitelem František Boháč nebo Jan Křižan, oba v té době

na Cejlu popravení političtí vězni.*

Hlavní líčení se skupinou „Jan Hudec a spol.“ proběhlo

ve dnech 31. října a 2. listopadu 1951 u Krajského soudu

v Brně. Z dvanácti odsouzených za velezradu a vyzvědač­


20

Vazební fotografie popravených Františka Boháčka

a Jana Křižana

Potvrzení o propuštění z vězení


21

ství jedenáct bydlelo nebo pocházelo z  Rozstání. Marii Hrubé soud vyměřil pětiletý nepodmíněný trest, propad­ nutí veškerého majetku, pokutu 10  000 korun a  ztrátu občanských práv po dobu tří let po propuštění. Skončila v pracovním táboře ve slovenských Sučanech.

Odsouzené ženy zde otrocky pracovaly v cihelně. Ma­ rie celou vězeňskou anabázi prošla s kamarádkou z Roz­ stání Františkou Jedličkovou. To ona na jaře 1949 pomá­ hala Marii s kontaktováním Hudce i s doručením dopisu. Navzájem se podporovaly a jejich přátelství vydrželo do­ dnes.

Doma našla jinou vesnici

Po několika neúspěšných žádostech rodiny o milost Ma­ rii 9. prosince 1953 podmínečně propustili. Ve  vězení strávila přes dva a půl roku. Rozstání se zlomilo: „Lidi se tady hodně změnili a táhli s komunistickou stranou, protože měli strach,“ vypráví pamětnice, která ještě několik let po  propuštění žila v  obavách ze zatčení. „Když jsem šla z práce a viděla jsem před národním výborem černé auto, měla jsem z toho hrůzu.“

Marii nakonec zaměstnali jako účetní v  jednotném zemědělském družstvu, kam její rodina v roce 1957 pod nátlakem vstoupila. „Za celou dobu jsem nikomu neřekla soudruhu. Nemohla jsem to vypustit z pusy,“ vypráví Ma­ rie Susedková, dodnes žijící na rodném statku v Rozstání.


22

* Popravení František Boháč a Jan Křižan

František Boháč se narodil 2. října 1914 v Lovrani v dnešním

Chorvatsku českému otci a jugoslávské matce. Prožil poměr

ně dobrodružný život, v šestnácti letech odešel do Itálie, kde

se živil jako rybář a námořník. Roku 1935 narukoval do čes

koslovenské armády, během Protektorátu sloužil ve vládním

vojsku, roku 1944 v Itálii přeběhl k odbojářům, působil jako

spojka mezi československou exilovou vládou a  místními

partyzány. Poválečnou vojenskou kariéru ukončil komuni

stický puč. V srpnu roku 1949 ho z armády vyhodili a živil

se jako dělník ve skladu.

Jan Křižan se narodil roku 1915 ve Valašském Meziříčí. Ro

dině patřila továrna a parní pila, které zdědil po smrti otce

roku 1941. Po válce mu byl majetek postupně znárodňován,

čemuž se Jan Křižan neúspěšně bránil soudní cestou a skon

čil jako řadový zaměstnanec.

Na sklonku roku 1949 se přátelé František Boháč, Jan Křižan

a Vladimír Krejčiřík rozhodli ilegálně prchnout do Rakouska.

V noci na 1. ledna roku 1950 jejich auto poblíž Mikulova za

stavila dvoučlenná ozbrojená hlídka. Při následném nuceném

návratu do  Mikulo va došlo k  přestřelce, kdy Jan Křižan za

střelil vrchního strážmistra Václava Anšlága a František Boháč

spolu s ním způsobil střelbou těžké zranění vojínu Edmundu

Sziklaiovi. I když se trojici nakonec podařilo hranice překročit,

brzy všechny zadržela rakouská policie a předala je sovětské ar

mádě. Po několika dnech byli vydáni zpět do Československa.


23

Dne 14. prosince roku 1950 Františka Boháče i Jana Křižana

odsoudil Státní soud v Brně k trestu smrti, který byl na obou

vykonán 14. června 1951 v Brně.


24

‚Komunisti s váma

měli zatočit!‘ píšou

i dnes vězněným

synům statkáře

Mikuláš Kroupa

Pomalu umírají. Bývalý političtí vězni z uranových lágrů

50. let ztrácejí naději, že by jejich mučitele potrestal soud.

„Vůbec nic se jim nestalo a nejspíš ani nestane. Pobírají vy

soké důchody, rozhodně vyšší, než mám já. Smějí se nám,

že jsme neschopní potrestat jejich evidentní zločiny. Jsou

okamžiky, kdy je mi z toho všeho na nic,“ řekl bývalý poli­

tický vězeň, sedlák Václav Mastný, před smrtí v roce 2011.

Václav seděl se svými bratry v jednom lágru na začátku

50. let. Dodnes žije jeho mladší bratr Jan, také bývalý

politický vězeň a  poslední dědic rodinného hospodář­

ství v Úboči na Domažlicku. Václav i Jan se dožili same­

tové revoluce, rehabilitace a  restituce. Jejich třetí bra­

tr Vojtěch, také bývalý politický vězeň, zemřel několik

měsíců před listopadem 1989. Jejich otec a matka ztra­

tili síly v Leopoldově, na Borech a ve slovenské věznici


25

v  Žielezovcích. Oba zemřeli krátce poté, co je komunis­ té propustili.

Celou rodinu Mastných zavřeli, protože odmítli vstou­ pit do  JZD a  měli vliv na  ostatní sedláky. V  roce  1953 ostatní hospodáři na vesnici buď do JZD vstoupili, nebo byli vystěhováni. Za  likvidaci této rodiny nebyl nikdo potrestán.

Přišli během oslavy

Ve vesnici Úboč na Domažlicku od poloviny 17. století hospodařil rod Mastných. O pětatřicetihektarové hospo­ dářství se na začátku 50. let minulého století starali sed­ lák Josef Mastný se ženou Marií a třemi syny Václavem, Josefem Vojtěchem a Janem.

Psal se 18. březen 1952, rodina cosi slavila. Kolem sedmé hodiny večer do  jejich světnice nakráčela suita funkcionářů KSČ z místního a okresního národního vý­ boru v doprovodu několika příslušníků SNB. Vzájemně se znali od dětství. Rodinu zatkli, naložili do antonu a ne­ chali odvézt na samotky v Domažlicích.

Vesničtí soudruzi se zatím usadili k prostřenému sto­ lu a zahájili schůzi, ze které se dochoval zápis: „Tím, že jsme uskutečnili případ s  Mastným, uspíšíme sociali­ zaci vesnice... Veřejnost vždy čekala na slova Mastného a podle vynesených slov se pak veřejnost usnášela, ovšem jen lidé, kteří souhlasí s  americkou klikou... Po  tomto zralém zákroku, který se stal dnešního dne, oddychnou si funkcionáři MNV i  veřejnost, kteří souhlasí s  lidově


26

demokrat. zřízením.“ Schůzi zakončili, aspoň podle zá­ pisu, po 22. hodině.

Po několika měsících se konal v domažlickém kultur­ ním středisku veřejný proces. Josef Mastný byl odsouzen na 10 let, jeho žena na 8 let, Václav na 10 let, Josef Voj­ těch na 8 let a nejmladší Jan na 3 roky.

Ukrývali zbraně a zabili vepře.

Tak šli do vězení

V rozsudku nad rodinou Mastných se mimo jiné píše, že neuposlechli nařízení národního výboru, aby chovali tři ovce, neplnili dodávky masa, zabili vepře „načerno“, scho­ vávali zbraně. V  komunistickém tisku pak vyšel článek s titulkem Zmařené vražedné úklady vesnického boháče Mastného, ve kterém rodinu označili za „upíry“ a organi­ zovanou skupinu, která připravovala vraždu úbočských funkcionářů KSČ. To ovšem nebyla čistá lež.

Jednomu ze synů sedláka Mastného Václavovi se po­ dařilo tajně z  domažlické věznice poslat moták svému bratranci Josefu Jehlíkovi, také statkáři v Úboči. Na kous­ ku toaletního papíru, který zachytil bachař, nakreslil mapku, kde na statku schovává pistoli. K tomu dopsal, aby Josef, pakliže je komunisti popraví, se soudruhy vy­ rovnal účet.

„Nejvíc jsem pobouřil ‚soudní dvůr‘ svým výrokem, když jsem dostal na konci jednání slovo,“ vzpomíná krátce před smrtí Václav Mastný. „Když jsem při tom odporném divadle viděl sedět v  první řadě tu prodejnou sebranku


27

Statek Mastných v Úboči (okolo roku 1910) Sedlácká rodina Mastných Bratři Václav, Josef Vojtěch

a Jan v době druhé světové

války


28

Marie MastnáSedlák Josef Mastný

Václav Mastný v roce 1945 Jan Mastný v padesátých

letech


29

z Úboče, dostal jsem vztek. Seděli tam a tvářili se navýsost

spokojeně. To ponižující divadlo se jim zřejmě moc líbilo.

Řekl jsem jim, že takový režim, jaký oni nastolili, se nemů

že dlouho udržet ani politicky, ani hospodářsky. Reagovali

na to smíchem. Byl to zlý smích, jízlivý a arogantní. Byli

tenkrát náramně sebejistí. A  jsou sebejistí dodnes. Mají

k tomu dostatečný důvod,“ cituje Václava publikace o do­

mažlickém odboji.

Paragraf „pobuřování“ za poslech rádia

Jan Mastný při zatýkání rodiny nebyl. Pracoval v té době

jako pomocný dělník u  stavebního podniku v  Praze.

Lepší místo nesehnal kvůli svému „kulackému“ původu.

O  několik týdnů později si pro něj přišli, když zrovna

navštívil bratrance v Úboči. Jan od svých 14 let s rodi­

nou na statku v Úboči nežil – studoval zemědělské školy

ve Kdyni, Klatovech a pak i v Praze. „Rodiče jsem navště

voval hlavně o víkendech. Zbraně jsme měli schované ješ

tě od války, ale kdo ne. Sen každého kluka bylo mít svůj

kvér. Prase skutečně na  černo zabili. Vždyť už neměli co

jíst, dodávky jim národní výbor vyměřil tak zničující, že

všechno odevzdávali a neměli právo na potravinové líst

ky. Ale za  co zavřeli mě? Soudruzi museli vymyslet, jak

jsem se já, který s nimi nežil, dopustil trestných činů, tak

na mě hodili pobuřování za to, že jsem v přítomnosti ro

dičů poslouchal Svobodnou Evropu,“ vypráví Jan Mastný,

který s bratry Václavem a Josefem Vojtěchem po soudu

putoval do lágru Prokop u Horního Slavkova.


30

„No, to byla švanda. Tři bratři na jednom lágru! Tomu nikdo nechtěl věřit. Stali se z nás horníci se vším všudy – rubali jsme, vyváželi strusku i  odstřelovali, ale neplnili jsme normy, takže po směně jsme nastoupili na úklid tábora. Měli jsme snížené příděly jídla,“ popisuje Jan Mast­ ný, kterého propustili po  dvou letech. Jeho sourozenci putovali na  jáchymovské lágry, kde si odseděli dalších pět.

V Úboči už sedláci žít nechtějí

Když se rodina opět sešla v roce 1960 po velké amnestii politických vězňů, bratři nemohli sehnat práci. Nastoupi­ li jako řidiči nebo dělníci ke stavebním podnikům. Vác­ lav se stal řidičem u klatovského rybníkářství, Jan jezdil u  národního podniku Stavba silnic a  železnic, později pracoval v  továrně na  výrobu sušáren. Po  revoluci do­ stal Jan zpátky rodinný statek v ruinách. Rekonstruovali ho a jeho dva synové se snaží obnovit rodinnou tradici.

Sem tam najdou za dveřmi anonymní dopis, ve kte­ rém je napadají, že si po revoluci zase nakradli, že s nimi měli komunisté pořádně zatočit. Jan a  jeho bratranec Jehlík, také statkář z Úboče, kterého komunisté, po tom co rodinu Mastných zavřeli, vystěhovali, se domnívají, že je píšou děti bývalých místních komunistů. Ti, kteří pří­ mo mohou za jejich věznění a vystěhování, bývalý funk­ cionáři národního výboru, jsou už po smrti. Jan ani Josef Vojtěch už v Úboči žít nechtějí.


31

Pohřběte je na cestě.

Aby po nich lidi šlapali

Adam Drda

Na  jaře 2008 jsme s  kameramanem vylezli na  věž kos­ tela sv. Jiří v  Horním Slavkově. Byl z  ní dobrý výhled na  zpola zasněženou krajinu a  na  hřbitov, kde leží těla pěti zastřelených politických vězňů, kteří v neděli 15. říj­ na 1951 uprchli ze slavkovské šachty číslo 14. Dnes je připomíná malá pamětní deska, na  níž lze číst jména: Jan Trn, Jan Úlehla, František Petrů, Ferdinand Compel, Vladislav Roubal.

Dole, u  hřbitovní brány, na  nás čekal osmdesátiletý Karel Kukal – v černém kabátě, černém klobouku a s še­ dým vousem trochu připomínal rabína. Vyprávěl pak, že na útěku bylo tehdy jedenáct lidí, někdy se říká dvanáct, ale ten dvanáctý mezi ně nepatřil.

Dostali se až na pole a louky kolem Stanovic, kde za­ čala přestřelka a kde výše jmenovaní padli: „Jsou pohřbeni, tedy spíš zahrabáni na  tomhle hřbitově. A  jsou také


32

zapsáni v úmrtní knize, ale místo tam úmyslně označené

není. Velitel eskorty, která přivezla mrtvoly, řekl hrobníko

vi, aby je zahrabal na cestě. Aby po nich lidi šlapali.“ Ka­

rel Kukal žije ve Švýcarsku a jako jediný z útěkářů mohl

o událostech z října 1951 vypovídat. Pět mužů zemřelo

u Stanovic. Dva další zastřelili policisté později na jiných

místech. Dva byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni.

Kromě Kukala přežil ještě Zdeněk Štich, kterého u  vý­

slechů tloukli tak silně, že se zhroutil a ztratil paměť.

Karel Kukal se narodil 27. listopadu 1927 v Praze na Vi­

nohradech. Otec obchodoval, měl koloniál, potom papír­

nictví a nakonec lahůdkářství v pasáži Černá růže. Karel

vyrůstal se třemi sourozenci, v  roce 1938 začal chodit

na  gymnázium, za  okupace přešel na  obchodní školu.

Když ji dokončil, nastoupil do firmy Marek a Čeleda, li­

sovna umělých hmot. Jako kluk byl skaut, měl přezdív­

ku Cookie, a když Němci skauting zakázali, udržel spo­

lu s kamarády oddíl tajně. Také měl rád hudbu a zpíval

ve sboru. Nedlouho po válce se stal členem národně so­

cialistické mládežnické organizace, kde dělal kulturní­

ho referenta. Smýšlel protikomunisticky a před volbami

v květnu 1948 rozdával bílé lístky. (Lidé tehdy mohli vo­

lit pouze jednotnou kandidátku Národní fronty, kterou

ovládala KSČ – anebo demonstrovat nesouhlas s poměry

vhozením čistého papíru.) KSČ byla nástrojem Moskvy

a  u  mladých národních socialistů se to často setkávalo

s vyhrocenějším odporem než u „národně­frontovního“


33

stranického vedení. Kukal říká, že si své názory nesl z ro­ diny: dva z jeho strýců se dostali do Ruska a sovětský re­ žim popisovali jako ničemný.

Těsně před únorem 1948 četl Karel Kukal inzerát, v němž se oznamovalo, že pražské divadlo 5. května při­ jme několik členů do pěveckého sboru: šel ke konkurzu, řekli mu, že nezpívá špatně a že dostane poštou vyrozu­ mění. Než však přišlo, vypukl převrat a  KSČ začala bu­ dovat totalitní stát podle sovětského vzoru. Karel se dál scházel s přáteli z národně socialistického dorostu: „Drželi jsme při sobě a rozhodli se, že budeme proti tomu novému režimu něco podnikat. A  tak jsme začali vydávat ilegální časopis, který se jmenoval ‚Za svobodu‘“. Letáko­ vý časopis vytvářela skupina asi pěti lidí, tiskli ho tajně na cyklostylu v kancelářích firmy Marek a Čeleda. Vychá­ zel ve třiceti kopiích, měl pět listů, na nich články, napsa­ né na základě informací ze západního rozhlasu. Autoři si zvolili pseudonymy – Kukal se jmenoval Brodský. Výtisky si rozebrali a rozdávali je lidem, kterým věřili.

Dne 11. června 1948 pozatýkala celou redakci časopi­ su Státní bezpečnost, stalo se to v souvislosti s případem Choc a  spol. Karel Kukal říká, že byli prozrazeni náho­ dou: „V naší skupině byla dívka, jmenovala se Zdeňka Hořčíková, která pracovala na ústředním sekretariátu národních socialistů. Ještě před únorem tam začali občas chodit naštvaní členové KSČ, vstupovali do národně socialistické strany – a svoje komunistické legitimace demonstrativně zahazovali. Zdeňka tehdy nějaké sebrala, že by se mohly


34

hodit. Po převratu začali do Československa chodit kurýři,

agenti ze Západu. S některými jsme se setkali, vzali jsme

ty komunistické legitimace, vyměnili jsme fotografie a dali

jsme jim je – vznikly tak falešné papíry, které se jim moh

ly hodit. (...) Když potom někdo zastřelil majora bezpeč

nosti Schramma, začalo se zatýkat, a zrovna ti lidé, kteří

měli od nás legitimace, byli v nějaké souvislosti s tímhle

případem. Chtěli raději utéct zpátky za hranice, ale chytili

je, legitimace u nich našli a dostali z nich, odkud je mají.

Tak se na nás přišlo.“

Kukala odvedli tajní do Bartolomějské a od počátku

se k  němu při výslechu chovali tvrdě: „Trvalo to celou

noc, vzpomínám si, že tam byl nějaký vyšetřovatel Janou

šek. Velký surovec, ranami nešetřil. (...) Nechali mne kle

čet u zdi, dostal jsem zezadu pěstí do hlavy, druhou jsem

vzal o zeď, takže jsem nevypadal moc pěkně. Konfronto

vali mne i s jinými z naší skupiny.“ Karel Kukal už zůstal

ve  vazbě. Jednou ho směl navštívit otec, který mu za­

šeptal do ucha: „Přišel ti dopis od divadla, že tě přijímají

do sboru.“ Dne 6. prosince 1948 byli členové redakce ča­

sopisu Za svobodu souzeni v procesu Kukal a spol. Karel

Kukal dostal za „úklady proti republice“ sedm let. Chvíli

byl ve  vězení na  Pankráci, pak v  Plzni­Borech a  potom

v lágru Horní Bříza. Roku 1950 ho deportovali do ura­

nových dolů na  Slavkovsku: nejdřív do  tábora Prokop

a pak do dalšího lágru, označeného jen číslem XII. ne­

boli na „Dvanáctku“.


35

Karel Kukal před Hornickým domem

Kukal alias

Cookie po válce


36

Útěk z šachty 14. –

nápad „ostrých hochů“

Ve  všech pracovních táborech pomýšlel skaut Cookie

na  útěk. Postupně získával přátele, zvlášť se sblížil se

Zdeňkem Štichem, někdejším studentem Letecké vojen­

ské akademie (byl jen o rok mladší, trest deseti let vězení

dostal za výrobu protikomunistických letáků). Přemýšleli,

jak se dostat „za dráty“, ale pokaždé se objevila nečeka­

ná potíž. Nebyli v té snaze sami, útěků či pokusů o útěk

z  uranových lágrů jsou zaznamenány desítky, poměry

tam byly nesnesitelné. Později „jeden z nás navázal styky

s novými mukly, byli to ostří hoši. A ti navrhli, že bychom

měli odzbrojit stráž“.

Vězňové chodili pracovat na šachtu, označenou zase jen

číslem – 14. Přes ostnaté dráty a systém strážních věží se

dalo z tábora uprchnout jen obtížně, ale šachta, na které

pracovali i civilní zaměstnanci, byla střežená s menší dů­

kladností, v cestě za svobodou stáli jen dozorci. „Muklo­

vé“ usoudili, že nejnadějnější bude pokus o útěk během

nedělní noční směny, kdy do práce nastupoval výrazně

nižší počet mužů a pouze tři bachaři. Rok 1951 se chý­

lil ke konci, museli spěchat: v zimě by v horách nemoh­

li přenocovat, navíc by za sebou nechávali stopy. Zvolili

noc ze 14. na 15. října. Utíkat mělo jedenáct vězňů, kte­

rým se podařilo vyměnit si služby tak, aby šli do práce

společně. Byli to Ferdinand Compel, ročník 1929, odsou­

zen za velezradu; František Čermák (bližší údaje nezná­


37

me); Miroslav Hasil (1927), odsouzen za ilegální přechod

hranic; Jan Trn (1926), pravděpodobně kurýr, odsouzen

za protistátní činnost včetně přechovávání vysílačky; Jan

Úlehla  (1919), armádní důstojník, který za  války upr­

chl z koncentračního tábora Dachau, odsouzen jako veli­

tel protistátní skupiny; Ladislav Plšek (1925), odsouzen

za velezradu; František Petrů, nejstarší ze skupiny, bylo

mu čtyřicet čtyři let (bližší údaje neznáme), Vladislav

Roubal (1920), za války letec RAF, odsouzen za velezra­

du; Boris Volek  (1928), odsouzen za  velezradu a  špio­

náž; Zdeněk Štich a Karel Kukal. Na směnu s nimi na­

stoupil i Jiří Levinský – to je ten dvanáctý vězeň, s nímž

se nepočítalo.

Přišli na šachtu, začali pracovat a potom předstírali, že se

jim rozbilo vodní čerpadlo. Kolem jedné hodiny ráno Ha­

sil, Trn a Úlehla vyfárali a přesvědčili bachaře Karla Lan­

du, aby s nimi šel kvůli poruše čerpadla do dílny – tam

ho přemohli, odzbrojili a  získali tak samopal a  pistoli.

Ostatní vězňové čekali u těžní věže. Stejná trojice zpaci­

fikovala důlního mistra, ale když narazila na dalšího do­

zorce Jana Guckého, začalo se střílet a bachař se po zása­

hu složil. Podle Karla Kukala byl Gucký „nováček, takový

horlivý bachař, měl samopal. Úlehla na něj prý mířil, aby

dal ruce nahoru, on se snažil ze zad strhnout automat, tak

ho Úlehla postřelil.“ Co se přesně stalo, se už nikdo nedo­

zví, protože u přestřelky byli jen lidé, kteří záhy zemře­

li, nikdo další ji neviděl, Kukal znal průběh z vyprávění.


38


39


40

Uprchlíky střelba zaskočila, počítali s tím, že se ze šachty

dostanou potichu a bez velkého násilí.

Vzápětí odzbrojili i  třetího dozorce Zdeňka Duška

(vzdal se bez odporu) – a  všechny bachaře, včetně zra­

něného Guckého a  dvou civilních zaměstnanců, spus­

tili výtahem neboli klecí do šachty. Vězeň Levinský, kte­

rý s  ostatními původně utíkat neměl a  nebyl zasvěcen

do příprav, měl rovněž zůstat v dole, nakonec však ostat­

ní „mukly“ umluvil, a tak ho vzali sebou. Všichni se do­

stali na svobodu a rychle vyrazili na cestu. Vedli je Úle­

hla a Hasil, který znal Karlovarsko, sloužil tu jako voják.

Karel Kukal vzpomíná, že „Levinského dostal na starost

Ferda Compl, měl ho hlídat, aby neudělal nějakou hlou

post... Ale tento Levinský po nějaké době volal na Compla,

že ztratil čepici a že ji musí najít, protože by to byla stopa.

A zmizel v houští. Levinský, jak jsem se později dozvěděl,

a mohli jsme to také předpokládat, se vrátil na šachtu, vy

táhl dozorce ven a samozřejmě vznikl hned poplach. Le

vinský popsal, kterým směrem jsme šli, a potom ho uka

zovali v táboře jako vzorného vězně, který zabránil útěku

a dostane milost.“

Uvázal jsem si opasek kolem krku

Podle dokumentů z vyšetřování se jeden z dozorců dostal

ze šachty po žebřících na povrch, a to zrovna ve chvíli,

kdy se Levinský vrátil. Ostatním pomohl (uměl obslu­

hovat důlní výtah), avšak dozorce Gucký už byl v bezvě­

domí a brzy zemřel. Bachaři povolali pohotovostní pluk


41

SNB Jeřáb a začali pročesávat okolí. Uprchlíci se vydali

na cestu mezi půl druhou a druhou hodinou ranní. Zřej­

mě bloudili, byli unavení, do svítání se nedostali daleko,

jen asi deset kilometrů od Slavkova (mířili do Karlových

Varů a  chtěli se později dostat na  Západ). Schovali se

na svahu u vsi Stanovice, kde je objevil esenbák z poho­

tovostního oddílu a začal po nich střílet. Bránili se, pak

se rozdělili. Je těžké rekonstruovat, co se u Stanovic dělo

– víme nicméně, že první zásah dostal neozbrojený Karel

Kukal, jemuž policisté prostřelili koleno: „Když už jsem

věděl, že se daleko nedostanu, a slyšel jsem, jak pročesá

vají les, uvázal jsem si opasek kolem krku. Rozhodně jsem

se jim nechtěl dostat do rukou živý. Pověsil jsem se na vě

tev, jenže ta větev praskla... Na další pokusy už nebyl čas.“

Pronásledovatelé zraněného Karla Kukala ve  chvíli

dopadli a odvedli ho do Stanovic k ošetření. Co se dělo

s ostatními? Zdeněk Štich se dvěma dalšími vězni se do­

stal do vesnice, zřejmě hledali pomoc, kterou jim nikdo

neposkytl, vloupali se tedy do jednoho z domů, kde se­

brali civilní šaty a nějaké peníze. Na rozdíl od přátel, kteří

pokračovali v útěku, zůstal Štich schovaný, buď v kurníku,

nebo v hasičárně. Esenbáci ho našli a odvedli. Stejně tak

chytili živého i Borise Volka. Neozbrojený Vladislav Rou­

bal dostal do těla pět střelných ran a zemřel. Ferdinanda

Compla zabila rána do hlavy blízko obočí. Prostřelenou

hlavu měl i  další mrtvý, Jan Trn. Jan Úlehla vykrvácel

po průstřelu plic. František Petrů měl v těle víc zásahů,

včetně průstřelu hlavy. Ladislav Plšek přečkal policejní zá­


42

Karel Kukal v roce 2007

Pamětní deska z Horního Slavkova


43

tah v lesním úkrytu, navečer vylezl, ale místo aby se po­

kusil dostat co nejdál, vydal se zpátky k táboru, kde nara­

zil na policejní hlídku a té se vzdal. Buď to udělat chtěl,

protože měl pocit, že sám nemá na útěku naději – nebo

to byla nešťastná náhoda. Pouze dva z jedenácti uprchlíků,

František Čermák a Miroslav Hasil, ze Slavkovska zmizeli.

Pochod kolem mrtvých

Když Karla Kukala vyslechli a ošetřili, odvezli ho zpátky

na Dvanáctku a hodili do betonové korekce. Totéž se sta­

lo i Zdeňkovi Štichovi a Borisi Volkovi. Po pár hodinách

je bachaři vyvedli na „apelplatz“ – Kukal nemohl chodit,

a  tak ho museli kamarádi přidržovat. Všichni vězňové

z  tábora byli již nastoupeni, před nimi leželo pět mrt­

vých, k tělům dozorci postavili i tři dopadené uprchlíky.

Ostatní pak pochodovali kolem, aby viděli, co je čeká, po­

kud by se snad rovněž pokusili o útěk. Nesměli projevit

účast: „Bydlel s námi na cimře nějaký Mirek Polák, zahra

niční voják. A  když kolem nás ostatní ‚defilovali‘, kolem

těch mrtvých a nás tří živých, tak on mne nahlas pozdra

vil mým skautským jménem: Nazdar, Cookie! A  hned se

na něj sesypali a pod ranami ho odvedli do korekce. Jak

mi později vypravoval, pořádně ho zmlátili.“

Po „přehlídce“ se už Kukal nevrátil do bunkru – ab­

solvoval další kolo výslechů a poslali ho znovu na léče­

ní: „Hrůza ovšem nastala druhý den, kdy přivezli na nosít

kách vězně, a byl to Zdeněk Štich. V bezvědomí, ochrnutý,

tak ho uložili do vedlejší místnosti. Zkoušel jsem jít kolem


44

něho, když jsem v noci musel na záchod – díval jsem se na něj, ale ani se nepohnul. (...) Měl otevřené oči. (...) Naprosto nevnímal. Byl to pro mě nevýslovně smutný pohled, jako když se díváte do očí mrtvému. A Zdeněk vlastně mrtvý byl, alespoň duševně. (...) Potom přišli bachaři, mysleli si, že simuluje, a tak mu pálili chodidlo cigaretou. Jenže Zdeněk se ani nehnul. K vědomí, jak jsem později slyšel, přišel až po několika týdnech.“

Když byl Zdeněk Štich po  útěku poprvé vyslýchán, byl v pořádku, jeho výpověď se dochovala v archivu. Pak ho zřejmě dostal na starost brutální vyšetřovatel. Výsle­ chy pokračovaly v  Klatovech, kde skončili Kukal, Volek a další vězňové, kteří o chystaném útěku buď věděli, nebo je z toho Státní bezpečnost podezírala. Do vazby se do­ stal i jeden z dozorců, strážmistr Josef Karolík (narozen 1930). Jeho role v případu je nejasná, podle Kukala ne­ měl s plánem jedenácti vězňů nic společného, podle ob­ žaloby a dalších dokumentů byl naopak důležitou posta­ vou nejen této akce.

Dřív, než byli všichni souzeni, dopadla komunistic­ ká bezpečnost poslední dva útěkáře. František Čermák se dostal na  Slovensko a  spolu s  bratrem Jozefem plá­ noval přechod hranic na Západ. Našli si převaděče, ten však spolupracoval s StB. Čermák zahynul při přestřelce 30. října 1951.

Miroslav Hasil se vrátil do rodného kraje (narodil se v Hruškách u Hodonína), ale počínal si tam až nepocho­ pitelně neopatrně. Dne 27. listopadu 1951 se vypravil


45

na taneční zábavu do Dolních Bojanovic, někdo ho udal

a postřelila ho policejní hlídka. Vzápětí prý spáchal se­

bevraždu.

Tři dny v Hornickém domě

Soud s  řadou obviněných se konal ve  dnech 19. až

21. břez na 1952 v Hornickém domě v Jáchymově. Když

jsme tam s Karlem Kukalem po desítkách let přijeli, zbý­

vala z někdejšího „kulturáku“ jen ruina, obehnaná ohra­

dou z  vlnitého plechu. Nápis „Hornický dům“ se na  ní

ještě pořád držel. Pan Kukal vzpomínal, že soudní jed­

nání bylo neveřejné: „Přítomni byli jen příslušníci SNB,

hlavně kvůli tomu souzenému Karolíkovi. Měl sloužit jako

odstrašující příklad, aby všichni viděli, co se stane, když

budou vězňům jakkoli pomáhat. Soud trval tři dny. Byli

jsme, kromě dalších zločinů, obviněni ze špionáže a z ve

lezrady, protože kdokoli přišel do ostře střežených urano

vých dolů, třeba jako mukl, stával se nositelem státního

tajemství. To kvůli atomovému zbrojení, protože Rusové

veškerou těžbu odváželi do  Sovětského svazu a  všechno

bylo ukrutně tajné. Já jsem sice měl během soudu spor

s prokurátorem, kterému jsem říkal, že jsem nikomu nic

nevyzradil, ale on mi odpověděl, že kdybych přešel přes

hranice, určitě bych prozradil Američanům všechno, a tím

to skončilo. Dostal jsem trest pětadvacet let, předtím jsem

už měl sedm, takže to bylo celkem dvaatřicet.“

Karel Kukal měl štěstí, nejspíš i  proto, že se do  po­

slední chvíle před útěkem spolu se Štichem a Františkem


46

Petrů zdržoval v šachtě. Přestřelky, po níž zemřel bachař Gucký, se neúčastnil, zbraň neměl, a nakonec tedy nedo­ stal trest za spoluúčast na vraždě. Volka, Plška a dozorce Karolíka odsoudili k trestu smrti, později jim byla zamít­ nuta žádost o milost a 11. listopadu 1952 zemřeli v Praze na Pankráci. Další vězňové, kteří při útěku vůbec nebyli, dostali tresty od šestnácti do jedenadvaceti let.

Těžce nemocný Zdeněk Štich byl z  procesu vyřazen a  v  roce 1953 mu úřady přerušily trest na  jeden rok – byl nepohyblivý, psychicky těžce postižený, nevyužitel­ ný k práci. Později, po velkém úsilí rodičů a mnoha dal­ ších lidí, mu udělil prezident milost. Karel Kukal si další dlouhé roky vězení odseděl v „pevných“ kriminálech, na­ příklad v  Leopoldově nebo v  Kartouzích. Propustili ho ve  dvaašedesátém. Po  sovětské okupaci v  srpnu 1968 na nic nečekal a odjel i s rodinou na Západ. Ve Švýcar­ sku spoluzakládal české exilové skautské hnutí, v již po­ kročilém věku se přihlásil na  konkurz do  sboru bern­ ské opery – a uspěl. V emigraci se také potkal s bývalým spoluvězněm, novinářem a sociálním demokratem Jiřím Loewym, který ho vybídl, aby sepsal vzpomínky. Na Loe­ wyho popud a s jeho pomocí se zrodila kniha, věnovaná útěkářům z Horního Slavkova. Jmenuje se Deset křížů – a Kukal v ní píše:

„Devět křížů – Který je ten desátý? Může jím být strážmistr Josef Karolík. Ale já se domnívám, že by měl nést jméno Zdeňka Šticha. Ale ten přeci žije. Žije, ale zabili mu duši. A není to někdy horší než vražda?“


47

Epilog

Karel Kukal neměl o osudu svého přítele desítky let žád­

né zprávy – na konci roku 1951 Zdeněk Štich pouze ležel,

nic si nepamatoval, nepoznal rodiče ani bratra. Nedoká­

zal se sám najíst, nedokázal jít na záchod. Jen díky rodi­

čům a pomoci neurologa dr. Vlasáka z Frýdku­Místku se

naučil znovu mluvit, psát, počítat. Paměť už se mu však

nevrátila: o své minulosti věděl jen to, co mu jiní vyprávě­

li – a o útěku nemohl vyprávět nikdo. Po propuštění, tedy

v letech 1962–1968 se Karel Kukal se Zdeňkem Štichem

nesetkal. Štich se mezitím vyučil v družstvu invalidů ho­

dinářem a  poté pracoval jako jemný mechanik. Teprve

po pádu komunismu se náhodou znovu sešel s kamará­

dy, s nimiž byl v roce 1948 v odbojové skupině Vlasta I.

Počátkem devadesátých let si Zdeněk Štich v  týdeníku

Respekt přečetl článek, v němž se psalo o Karlu Kukalovi.

To už od lidí věděl, že se kdysi přátelili, že byli v lágrech

jako dvojčata. Obstaral si Kukalovu švýcarskou adresu

a poslal mu dopis. Pak si smluvili sraz na pražském Masa­

rykově nádraží: „Tak jsem tam stál a v ruce jsem měl deník

Metropolitan jako poznávací znamení. A najednou vidím

chlapa v koženém kabátě, a tak nějak automaticky mě ne

smyslně napadlo, že je to estébák. Ale ne. Byl to Karel. Šel

ke mně, padli jsme si do náručí, sedli jsme si do hospody,

a on mi vyprávěl všechno, co se kdysi stalo.“ Setkávali se

dál, psali si. Karel Kukal se stal podstatnou částí Štichovy

paměti. Zdeněk Štich zemřel v dubnu 2013.

Karel Kukal zemřel v červenci 2016.


48

Chci jít s legionáři

bojovat, prosil z lágru

Beneše i Stalina

Petr Nosálek

Jasnou mysl a spolehlivou paměť by Michaelu Lavimu

mohly závidět i mnohem mladší ročníky. Svůj příběh vy­

práví v izraelském Aškelonu, kde žije už přes půl století,

velmi dobrou češtinou. Když to situace vyžaduje, bez po­

tíží přejde do rodné maďarštiny nebo jidiš, ukrajinštiny,

hebrejštiny, němčiny i angličtiny. Jména válečných spolu­

bojovníků a velitelů i s jejich tehdejšími hodnostmi sype

z rukávu a připojuje názvy míst a přesná data událostí,

které poznamenaly jeho život.

Vzpomínání na  válečné hrůzy a  smrt blízkých lidí

však doktora Laviho vyčerpává tak, že si po hodině roz­

hovoru s omluvami vyžádá pauzu na odpočinek a před

mikrofon se nakonec už nevrátí. Cena toho, co stihl sdělit,

se poměřuje i jeho věkem – v době natáčení jeho vzpo­

mínek mu bylo rovných sto let.


49

Nagydobrony, Groys Dobron, Velká Dobroň

Michael Lavi pochází z chudého kraje, který se rozkládá v nejjižnějším cípu Podkarpatské Rusi mezi řekami Tisou a Latoricou. Jeho rodnou Velkou Dobroní se v minulém století několikrát převalily dějiny. Když tu 17. prosince 1913 přišel na svět, byla obec součástí Rakouska­Uherska. Mezi válkami připadla Československu, v listopadu 1938 ji anektovalo Maďarsko, po druhé světové válce se ocitla v Sovětském svazu a dnes patří Ukrajině.

Jedno se ale ve Velké Dobroni za ta léta nezměnilo: od nepaměti tu bylo slyšet hlavně maďarštinu, k níž se i v současnosti hlásí kolem 90 procent z 5 500 místních obyvatel.

Michael Lavi se narodil jako Alexander Lebovič do ži­ dovské rodiny, která se v  Dobroni usadila nejspíš už na začátku 19. století a jazykově se asimilovala. „Doma se mluvilo maďarsky,“ potvrzuje pamětník. „Jidiš byla pro nás děti ‚svátečním‘ jazykem. Uměli jsme ho jen trochu a mluvili jsme jím jen tehdy, když to po nás chtěli rodiče.“

Otec Michaela Laviho začínal jako rolník. Za  prv­ ní světové války v  rakousko­uherské armádě pochytil od  ruských zajatců leccos z  jejich znalostí lesního hos­ podářství a  doma se pak staral i  o  místní lesy. Kromě toho ve  Velké Dobroni provozoval krčmu. Matka měla na starosti sedm dětí – čtyři dcery a tři syny. „Byli jsme skromná, bohuvěrná venkovská rodina, která byla připoutaná k  té troše půdy, na  které hospodařila,“ shrnuje pamětník.


50

Medicinae universae candidatus

Michael, tehdy ještě Alexander, v obci vychodil maďar­ skou základní školu a po maturitě na maďarském gym­ náziu v Berehově začal roku 1934 studovat na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. „Za semestr se tehdy platilo 200 korun a rok bydlení na kolejích stál čtyři stovky. A když jste se dobře učili a dělali jste zkoušky v termínu, tak jste neplatili nic. Já jsem byl od kolejného osvobozen po celou dobu studia,“ doplňuje.

Slibnou životní dráhu Alexandra Leboviče zatarasi­ la mnichovská dohoda. Krátce po jejím podpisu musel, stejně jako většina studentů z okupovaných českosloven­ ských území, univerzitu opustit. Měl za sebou už devět semestrů a  byl by rád dostudoval. Zkoušel to na  lékař­ ské fakultě v  Budapešti, ale tam ho jako Žida odmítli. A na studium ve Švýcarsku neměl dost peněz. Vrátil se tedy do rodné obce, kde pracoval na hospodářství svých rodičů, a po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi ho za­ městnal přítel z Mukačeva v obchodě s radiotechnikou.

V  Mukačevu měl Alexander také dívku, s  kterou se poznal už v roce 1933 na skautském táboře sionistické­ ho hnutí Hašomer Kadima. Jmenovala se Zuzana Jaku­ bovičová, pocházela z  místní židovské rodiny a  pozdě­ ji se stala učitelkou češtiny, ukrajinštiny a  maďarštiny. V  lednu 1940 se s  ní Alexander oženil a  téhož roku se jim narodil syn.


51

Pochod sionistické

mládeže

v Mukačevu

před příjezdem

Žabotínského (1936)

V pracovním

oddíle maďarské

armády (1940)

V uniformě československé

armády (1947)


52

Lékařem izraelského

letectva (1949)

Ředitelem nemocnice v Aškelonu v šedesátých letech

S manželkou

Zuzanou

v padesátých

letech


53

Nahoru dolů

Rodinného života si však mladí manželé příliš neužili. Koncem října 1940 Alexandra totiž povolali k vojenské službě v maďarské armádě. Z pracovního tábora v Muka­ čevu putoval se skupinou asi dvou set židovských rekrutů do Velkého Varadína, kde stavěli silnice. O půl roku poz­ ději se mohl na pár měsíců vrátit do Velké Dobroně, ale v září dostal další povolávací rozkaz, tentokrát do Košic. „Bylo to up and down,“ pomáhá si Michael Lavi při vy­ právění angličtinou. „Šest měsíců, pak tři měsíce (vojenské služby), než mě v roce 1942 poslali do Polska a odtud v civilních šatech na stalingradskou frontu. Měl jsem jen odznak Žida odvedeného na nucené práce.“

Dne 25. prosince 1942 Alexander Lebovič dorazil se skupinou židovských rekrutů na místo vzdálené asi devět kilometrů od sovětských bojových linií. Společně s další­ mi sedmi muži se přihlásil na nošení munice do paleb­ ných postavení. Jeden z  četníků ho však ještě předtím doporučil jako pomocníka k  maďarskému vojenskému lékaři.

Nejspíš mu tím zachránil život, protože z Židů, kte­ ří se přihlásili na nošení střeliva, téměř nikdo nepřežil. „Bylo nás tam celkem asi osmdesát a do 12. ledna 1943 deset lidí padlo. Fronta byla úzká, zákopy od sebe dělily nějaké tři metry. Po dělostřelecké přípravě se všude rozléhalo ruské ‚Urá! Urá!‘ Maďaři utekli a v bunkru nás zůstalo asi dvacet. Počkali jsme dvě nebo tři hodiny. Pak jsme zavolali ruského vojáka a ten nás odvedl do zajetí. Byl to


54

nejtěžší den mého života,“ vzpomíná doktor Lavi na chví­ le, kdy přežil válečná jatka u Stalingradu.

S ostatními zajatci pak pochodoval do Davydovky, kde v areálu místního kolchozu Sověti shromažďovali deseti­ tisíce německých vojáků a jejich spojenců z celé Evropy. V  táboře panovaly otřesné podmínky. Vězňové, z  nichž mnozí přicházeli se zraněními a  těžkými omrzlinami, trpěli hladem a  nemocemi. K  jídlu zpočátku dostávali kašovitou šlichtu a  později ani tu ne. Bez lékařské po­ moci jich denně umíraly stovky. To nejhorší však tepr­ ve mělo přijít.

„Najednou se mrtvoly objevovaly všude,“ popisuje Mi­ chael Lavi, který byl po příchodu do Davydovky jmeno­ ván hlavním lékařem. „Vypukla tam epidemie skvrnitého tyfu, ale my jsme nevěděli, na co ti lidé umírají. Země byla zmrzlá, takže je ani nemohli pohřbít. Všude kolem se válely hromady mrtvol, byl na to strašný pohled.“ Nákaze neu­ nikli ani táboroví zdravotníci včetně Alexandra, který se uzdravil jen díky péči dvou židovských lékařek.

Prošel pak dalšími zajateckými tábory a znovu v nich uplatňoval své zdravotnické znalosti. V Krasnogorsku na­ padl kvůli antisemitské poznámce německého zajatce, který ve  skladu vydával oblečení a  boty, a  za  trest pak strávil konec léta 1943 na nucených pracích v lese a kol­ chozním hospodářství. Mezi trestanci se měl kupodivu mnohem lépe než v lágru, protože ho jako lékaře nene­ chali fyzicky pracovat a díky splněným normám měl lepší stravu než ostatní zajatci.


55

Mezi zemí a nebem

Mladý židovský zdravotník z Podkarpatské Rusi se od prv­ ních dnů v  zajetí domáhal vstupu do  „československé legie“. Tak nazýval československou zahraniční jednot­ ku v Sovětském svazu, protože neznal její přesné ozna­ čení. Už při prvním, celonočním výslechu poprosil, aby mu přinesli tužku a papír, a sepsal žádost. „Jmenuji se MUC Alexander Lebovič a  chci jít bojovat,“ stálo česky na dvou špinavých útržcích, které adresoval exilové vlá­ dě prezidenta Edvarda Beneše a sovětskému vůdci Josi­ fu Stalinovi.

Naivně si myslel, že jeho dopisy budou okamžitě do­ ručeny železniční poštou a on za pár dní oblékne unifor­ mu československého zahraničního vojska. Jeden z těch dvou cárů papíru sice nakonec přistál na  stole velitele československé vojenské mise v Moskvě plukovníka He­ liodora Píky, ale trvalo řadu měsíců, než byla žádost vy­ řízena. Ze zajateckého lágru se Alexander Lebovič dostal až v září 1943 a po několika dnech jízdy vlakem se ocitl na velitelství 1. československé samostatné brigády v No­ vochopersku.

Tam se setkal s řadou svých známých z Podkarpatské Rusi. Patřil k nim i později neblaze proslulý komunistic­ ký prokurátor Karel Vaš, kterého dobře znal z Užhorodu. „Tehdy to byl ještě slušný člověk,“ poznamenává Michael Lavi. „Dal mi deset rublů a jeho žena Boženka, která byla spolužačkou mojí Zuzanky, mi taky přinesla nějaké peníze a cigarety.“


56

Alexandra Leboviče zařadili k 2. dělostřeleckému plu­ ku a znovu z něj udělali lékaře. Stejně jako v zajateckých táborech nikoho nezajímalo, že studium medicíny nesti­ hl dokončit. S československou jednotkou se pak zúčast­ nil dalšího tažení směrem na východ. „Byl jsem u Kyjeva, byl jsem na Dukle, jako lékař dělostřeleckého pluku a ženijního praporu jsem se zúčastnil všech bojů,“ vzpomíná Michael Lavi. V bitvě o Bílou Cerekev byl raněn, ale v la­ zaretu usiloval o  co nejrychlejší návrat na  frontu. „Nechtěl jsem zůstávat vzadu. Nikoho jsem neměl, byl jsem mezi zemí a nebem. Neměl jsem ke komu jít, neměl jsem komu psát.“ *

Shledání

O  svých blízkých Alexander dlouho neměl žádné zprá­ vy. Nevěděl o koncentračních táborech, kterým on sám unikl jen proto, že ho osud zavál na frontu. Tušil ale, že Židy na Podkarpatské Rusi nečekalo nic dobrého. Když se během bojů na Dukle svěřil svému veliteli, že neví, co je s jeho rodinou, dostal auto s řidičem, který ho zavezl domů. Tak teprve v prosinci 1944 zjistil, co jeho příbuz­ ní prožili.

Celou rodinu deportovali do  Osvětimi, kde skoro všichni zahynuli – Alexandrova matka, všechny sestry, švagři, švagrová i  jejich děti. Nevrátil se ani jeho malý syn. Přežili jen oba bratři a manželka Zuzana, které se pak podařilo ve Slezsku uprchnout z pochodu smrti. „Ukryla se na německém hospodářství v prasečím chlívku,“ dodává


57

Michael Lavi po odmlce, v níž přemáhá dojetí ze vzpo­ mínek na nejtěžší chvíle svého života. „Když ji tam našli a chtěli ji vyhodit, slíbila, že jim pomůže, až přijdou Rusové. Tak ji tam nechali a ještě jí přinesli nějaká jablka.“

Na  ošetřovně v  Katovicích se Zuzana Lebovičová od vojáků dověděla, že její manžel došel s českosloven



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist