načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Příběhy hrdinů 20. století - Post Bellum

  > > > > Příběhy hrdinů 20. století  
-15%
sleva

Kniha: Příběhy hrdinů 20. století
Autor:

Poznejte dějiny prostřednictvím autentických svědectví těch, kteří je zažili na vlastní kůži! Knižní sbírka fascinujících případů obětí totalitní zvůle v Československu ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  349 Kč 296
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2016-09-21
Počet stran: 440
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 430 stran : ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2016-39
ISBN: 9788025905661
EAN: 9788025905661
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poznejte dějiny prostřednictvím autentických svědectví těch, kteří je zažili na vlastní kůži! Knižní sbírka fascinujících případů obětí totalitní zvůle v Československu přináší pestrou mozaiku mapující všechno, co obyvatelé této země ve 20. století prožili: války, nacistickou a sovětskou okupaci, komunistické lágry, monstrprocesy, ale také vzepjetí proti totalitě. Pohnuté osudy, v kterých se zrcadlí jednotlivé éry našich dějin, jsou mnohdy napínavější než smyšlené thrillery. Zvláště jímavé jsou příběhy těch, kdo byli pronásledování jak totalitní mocí nacistickou, tak komunistickou… Jak řekla jedna z pamětnic:„Čím je člověk víc pod tlakem, tím se chová líp.“ Platí to pro vojáky z čs. posádky, jež se postavila v roce 1939 jako jediná Němcům, stejně jako pro prostého občana, který než by se upsal StB, raději volil život v šikaně. (paměť národa)

Předmětná hesla
Příběhy 20. století (rozhlasový pořad)
* 2001-2020 * 1939-1945 * 1948-1989
Rozhlasové pořady -- Česko -- 2001-2020
Druhá světová válka (1939-1945)
Koncentrační tábory -- 1939-1945
Nacistická perzekuce -- Československo -- 1939-1945
Politická perzekuce -- Československo -- 1948-1989
Komunistický režim -- Československo
Kniha je zařazena v kategoriích
Post Bellum - další tituly autora:
Příběhy hrdinů 20. století II Příběhy hrdinů 20. století II
Bellum, Post
Cena: 176 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

268 269
První zmínku o  „Zákřovicích“, tedy vsi lidí, kteří „žijí
za křovím“ najdeme v kronikách ze 14. století, o 200 let
později se ale vesnice uvádí jako pustá. Stávala nejspíš
o pár set metrů jižněji než dnešní Zákřov, dodnes se nad
soutokem dvou potoků dochovaly stopy po  bývalé
tvrzi. Současná osada vznikla na biskupském olomouckém
panství až na  sklonku osmnáctého století. Dnes spadá
pod blízký městys Tršice a tvoří ji řada pro střední
Moravu typických patrových řadových domů. Od ostatních vsí
jí odlišuje pečlivě udržovaný pomník se jmény
devatenácti obětí nacistického řádění z konce dubna roku 1945.
Proti partyzánům nacisté povolali kozáky
Ve vzpomínkách pamětníků představuje předválečný
Zákřov běžnou, snad až idylickou zemědělskou ves, kde se
všichni znali a byli zvyklí si pomáhat. Na tom nic
nezměnila ani léta války. V blízkých Tršicích sice gestapo
pozatýkalo několik odbojářů napojených na organizaci Lvice,
Zákřova se to ale nedotklo. Situace se změnila
na přelomu let 1944–1945, kdy nacisté s vidinou postupu Rudé
armády začali ve strategické oblasti Moravské brány (tedy
kotliny mezi Olomoucí a Hranicemi na Moravě) budovat
protitankové zákopy. Na nucené práce tak převeleli stovky
mužů z celých Čech a Moravy, přičemž mnozí ani
nedosáhli plnoletosti. S blížícím se koncem války rostla kuráž
nasazených mladíků a řada z nich zběhla k partyzánům.
V podhůří Oderských vrchů se zformoval partyzánský od -
díl Juraj, který v oblasti provedl několik diverzních akcí.
Kozáci slavili
Hitlerovy narozeniny.
Muže ze Zákřova
stříleli do týla
Michal Šmíd
Ploština, Prlov, Vařákovy Paseky, Přestavlky, Javoříčko...
Co spojuje jména vesnic a  osad ze střední a  východní
Moravy? Tady všude se na samém sklonku války
nacisté krvavě mstili za skutečnou nebo i jen domnělou
pomoc partyzánům a odbojářům. Zatímco v některých
moravských městech, třeba v  Hodoníně, tou dobou slavili
osvobození od nacismu, jinde se ještě vraždilo, mučilo,
vypalovalo. Podobný osud čekal i  Zákřov, malou osadu
východně od Olomouce. Reportérům Paměti národa se
podařilo zachytit řadu vzpomínek dosud žijících
pamětníků. Jejich svědectví navíc můžeme porovnat
s jedinečným dokumentem, deníkem jedné z obětí, Otty Wolfa.
Jeho židovské rodině totiž v oněch dnech poskytli
útočiště právě obyvatelé Zákřova.





270 271
Nacistické velení na  to zareagovalo povoláním 574.
kozáckého praporu. Pamětníci ze Zákřova sice
v souvislosti s rusky hovořícími vojáky ve službách wehrmachtu
mluví o „vlasovcích“, kozácká jednotka ale součástí
Ruské osvobozenecké armády (ROA) nebyla. Cílem vojáků
z 547. praporu s krycím názvem Feuermittel, bylo
potírání partyzánů a jejich pomocníků. K Němcům se přidali
pod příslibem speciálních privilegií a z nenávisti
k sovětskému Rusku. Velením proti partyzánských akcí nacisté
pověřili gestapáka Josef Gepperta, pomáhal mu
olomoucký fašista Josef Hykade, který se plynně domluvil
česky a dostal za úkol navázat spojení s partyzány. Neblahou
roli v popisovaných událostech sehrál tršický konfident
Bedřich Hodulík.
Deník Otty Wolfa
Vraťme se ale v  příběhu k  židovské rodině Wolfových,
zmíněné v  úvodu. Wolfovi do  Zákřova přišli 6. března
roku 1945, když jim jejich známá, tršická dentistka
Ludmila Tichá, sehnala úkryt v rodině zákřovského sedláka
Oldřicha Ohery. Bertold Wolf, jeho žena Růžena, dcera
Felicitas a  syn Otto žili před válkou v  Olomouci, roku
1940 se přestěhovali do Tršic. Kromě toho měli Wolfovi
ještě nejstaršího syna Kurta, který už před válkou
emigroval a bojoval v řadách Svobodovy armády. Když v létě
roku 1942 rodinu povolali do  Olomouce k  transportu,
na kraji města z objednaného povozu vystoupili
a pěšky se vrátili do  připraveného lesního úkrytu poblíž
TrPohřeb obětí zákřovského masakru 14. května 1945
Ohreovi v roce 1941
(otec Oldřich s dcerou
Ludmilou a matka
Marie s dcerou
Zdenkou)





272 273
v jedné místnosti a jenom se dostali na dvůr a nikam
jin a m .“ Z deníku Otty Wolfa víme, že k různým náhodným
a nechtěným setkáním ukrývané rodiny s místními lidmi
docházelo, proto je s podivem, že se Oherovým podařilo
skrývání čtyř lidí utajit před vlastními dětmi. Na druhou
stranu v Ottově deníku o dětech jejich ochránců zmínku
nenajdeme a ukrývání samotné u Oherových trvalo
pouze necelých šest týdnů.
18. dubna 1945
I ze záznamů ve Wolfově deníku je zjevné, jak se
situace v okolí Zákřova s jarem roku 1945 zdramatizovala. 7.
dubna partyzáni načas ovládli blízké Tršice, v kontaktu
byli i s místními. Nejednalo se ale vždy o „pravé“
partyzány, ale také o nastrčené zvědy ze zmíněného kozáckého
oddílu, kteří předstírali ruské válečné zajatce. Díky tomu
se místní velení gestapa v blízkém Velkém Újezdě
dozvědělo o tom, že zákřovští s partyzány skutečně vešli
v kontakt, a přikročilo k akci. V úterý 18. dubna večer
obklíčili „vlasovci“, jak místní říkali rusky hovořícím vojákům,
vesnici a kolem desáté hodiny se strhla přestřelka
s vesničany, kteří už několikátým dnem ve vsi drželi hlídky.
Tehdy čtrnáctiletý Otakar Švarc, který žil ve  statku
hned vedle Oherových, na  tu noc vzpomíná: „Vzbudil
jsem se, obloha červená, ozářená, táta mě držel,
a najednou taková střelba, všechny tabulky vylítly z oken, kulky
lítaly do  skříně, slyšel jsem, jak všechno praská.“ Statek
Švarcových zachvátil požár, místní se jej snažili hasit, ale
šic. Tam pobývali do října, na zimu se uchýlili do kůlny
na pozemku jejich ochránce, zahradníka Jaroslava
Zdařila z Tršic. Takto přežívali až do jara 1944, kdy se rodina
se Zdařilem ve  zlém rozešla. Nový úkryt našli na  půdě
u  rodiny Zbořilových v  Tršicích. Samotné ukrývání
židovských obyvatel, nebo jen neoznámení jejich „výskytu“
představovalo v protektorátních časech nesmírné riziko,
z toho logicky vyplýval stres a konflikty, které takový
odvážný čin přinášel. Proto Wolfovi nakonec museli
opustit i úkryt u Zbořilů a útočiště na samém sklonku války
našli ve výměnku u Oherových v Zákřově.
Otto Wolf si po celou dobu ukrývání vedl deník, který
po více než půlstoletí po válce vyšel knižně. Ve svém
psaní se mladý Otto vyhýbal hodnocení, jde spíše o strohé
zaznamenání, co měla rodina k jídlu, jaké zrovna vládne
počasí, ale také zmínky o každodenním životě ve vsi, jak
jej vnímali ze svého úkrytu. Od svých ochránců
dostávali Wolfovi kromě jídla a přístřeší také informace
o situaci na  válečných frontách a  z  pravidelných deníkových
záznamů o postupu jednotlivých armád na frontách lze
vyčíst, s  jakými nadějemi se ukrývaná rodina upínala
k blížícímu se konci války.
Zdeňka Calábková, narozená v roce 1937, dodnes
žijící v Zákřově je dcerou Oldřicha Ohery. Vyprávěla nám, že
sama tehdy jako sedmileté dítě o ukrývání rodiny
Wolfových na  statku nevěděla: „Oni ve  dne nechodili vůbec
ven. Nevylezli. Až v  noci seděli venku, aby se nadýchali
vzduchu, a ve dne spali. Ani z komína se nekouřilo. Byli





274 275





276 277
už přesunul dále na západ Moravy. Mezi zatčenými
nechyběl ani Otto Wolf. Otec Bertold zatčení unikl – brali
jen muže do 50 let věku. Čtyři muže včetně konfidenta
Hodulíka nakonec propustili, o  osudu dalších
devatenácti mužů se vesničané dověděli až s definitivním
koncem války.
Většina kostí byla zlámaná
Zákřovské muže (někteří byli zraněni následkem
předchozí přestřelky) odvezli do kasáren ve Velkém Újezdě.
Zde prošli nelidským mučením. Gestapáci
identifikovali Otto Wolfa jako Žida a lze předpokládat, že s ním
zacházeli obzvláště krutě. Otto pravděpodobně neprozradil
své skutečné jméno ani jména těch, kteří je během tří
let podporovali. Nejspíš tak zachránil zbylé členy rodiny
i další osoby před popravou, sám ale krutému osudu
neunikl. Následujícího dne 20. dubna 1945 nacisté „slavili“
Hitlerovy narozeniny. Kozáci se opili, navečer zbité muže
odvezli do blízké osady Kyjanice, střelili je do týlu, jejich
těla hodili do  boudy, tu polili benzinem a  zapálili. Pár
dnů po osvobození, 12. května, vyšla pravda o této hrůze
najevo. Ze spáleniště byly vyzdviženy ostatky
zavražděných, přivolaný lékař konstatoval, že většina kostí byla
ještě před smrtí zlámána, někteří mužové pak byli
patrně upáleni zaživa. Ostatky byly poté pochovány
v hromadném hrobě v Tršicích, kde je dodnes připomíná
pomník. Pohřeb se konal 14. května a zúčastnili se ho lidé
ze širokého okolí.
vojáci jim v tom zabránili, stavení tak nakonec lehlo
popelem. Do hašení se nakonec zapojili a mezi místní lidi
se vmísili i ukrývaní Židé Bertold a Otto Wolfovi, na útěk
z vesnice ale nebylo pomyšlení, vesnice se ocitla
v obklíčení vojáků a ti zakázali opouštět budovy.
Ztracený seznam
Nad ránem začalo zatýkání. Olga Glierová rozená
Oherová vzpomíná na  záchranu bratra Drahomíra. V  obci
po přepadení nešel proud a tak využil toho, že je
v místnosti šero a  schoval se pod lavici, přes kterou děvečka
přehodila kabát. Jednomu z  vojáků prý tehdy z  kapsy
vypadl seznam, který obsahoval jména mužů určených
k zatčení a Drahomír ho sebral „U každého jména byly
značky. Třeba když poslouchal rozhlas, tak tam byla
taková vlnovka, takový drátek. Kdo měl ten revolver, tak
u něho tam byl malý revolver. A protože ten seznam
ztratili, tak už brali jenom do počtu. Já jsem ten seznam
viděla jako děcko doma,“ vzpomíná Olga Glierová. Dodnes
si myslí, že jména musel sepsat někdo, kdo dobře znal
poměry v obci. Podle archivních pramenů seznam
Drahomír Ohera odevzdal okresnímu soudu v Olomouci až
rok po válce. Proč tak učinil, dnes neví ani jeho setra Olga
Glierová. „Prý se ten seznam později ztratil.“
Vypálení statku rodiny Švarcových, vyrabování řady
dalších stavení v hodně části vsi a 23 zatčených mužů –
taková byla bilance řádění Kozáků ve službách gestapa.
Žádní partyzáni odhaleni nebyli, oddíl Juraj se tou dobou





278 279
V samotném Zákřově se situace neuklidnila ani
po zatčení mužů 19. dubna. Místní lidé se schovávali
po sklepích, často přišli o veškeré jídlo a oblečení. Svatava
Kubíková, rozená Marková vzpomíná na poslední dny války:
„Ještě po  té hrůze vždycky večer zase přijeli vlasovci
na koních a jezdili po dědině. Tož žádný nevylezl. Každý
se bál a my jsme chodili spávat do sklepa.“ Do posledních
dnů se kolem vsi střílelo. „Až jednou přišel soused,
zaklepal na okno do sklepa a volal: ,Ženský, nebojte se
a vylezte ven! Už je tady Rudá armáda.‘“
Ve vsi nebylo bezpečno ani pro Wolfovy a tak se
museli, stejně jako v počátcích své anabáze, ukrýt v lese.
Konec dubna a začátek ledna byl tehdy mimořádně
chladný, některé dny mrzlo a padal sníh, takže se samotným
koncem války zažívali největší hlad a strádání. Svůj úkryt
mohli definitivně opustit až 8. května. Otec Bertold Wolf
prý tehdy v euforii běhal po Tršicích a mával hůlkou, to
ale netušil, že se za pár dnů dozví o tragickém konci syna
Otty. Navíc záhy zjistil, že jeho nejstarší syn Kurt Wolf
padl v březnu roku 1943 v bitvě u Sokolova.
Viz doplňující text
Tady byla vesnice vdov
Ztráty s koncem války počítali i zákřovští, rodiny přišly
o otce, syny, sourozence. „Tady byla vesnice vdov,“
vzpomíná Zdeňka Calábková, kterou zákřovský masakr
připravil o tatínka. „Maminka byla hodně nemocná, takže
jsme si užili víc toho zlého než dobrého.“ Zdeňka se bála
Olga Glierová,
rozená Oherová
Pamětník
Otakar Švarc,
v květnu 1945
čtrnáctiletý,
na vojně v roce
1952
Růžena Wolfová
Otto Wolf, si
po celou dobu
ukrývání vedl deník,
který po více než
půlstoletí po válce
vyšel knižně
a je jedinečným
dobovým
dokumentem.
Ruina statku Švarcových.
Statek Švarcových
zachvátil během masakru
požár, místní se jej snažili
hasit, ale vojáci jim v tom
zabránili, a stavení tak
nakonec lehlo popelem.





280 281
ni k smrti a popraveni. Konfidentu Bedřich Hodulíkovi
z Tršic soud vyměřil doživotní trest, v roce 1961 jej
propustili na amnestii. Soudního řízení se účastnili
i pozůstalí po obětech.
Devatenáct obětí zákřovského masakru
Calábek Josef (45 roků), Zákřov
Marek Josef (43 roků), Zákřov
Marek Drahomír (17 roků), Zákřov
Švarc František (43 roků), Zákřov
Švarc Vladimír (16 roků), Zákřov
Ohera Jan (40 roků), Zákřov
Plánička Jan (35 roků), Zákřov
Závodník Miroslav (23 roků), Zákřov
Závodník Jaroslav (21 roků), Zákřov
Glier Antonín (18 roků), Zákřov
Ohera Oldřich (37 roků), Zákřov
Bém Vlastimil (19 roků), Tršice
Wolf Otto (18 roků), Tršice
Pazdera Jan (32 roků), Doloplazy
Přikryl Klement (32 roků), Doloplazy
Jahn Josef (18 roků), Velká Bystřice
Švec František (26 roků), Velká Bystřice
Musil Josef (30 roků), Bystrovany
Žák Jaroslav (21 roků), Brno, přijel k příbuzným
do Zákřova 18. dubna 1945 z Brna, aby se chránil
před bombardováním...
chodit i do školy. Každý sebemenší zvuk jí totiž připadal
jako střelba.
Zdeňce zůstal alespoň domov, i když vyrabovaný.
Rodina Švarcových přišla o statek a ze čtrnáctiletého
Otakara se stal sirotek. Matka mu zemřela již dříve, otec a bratr
byli mezi umučenými v Kyjanici. Spolu s mladší sestrou
skončili u příbuzných v sousední vsi. Když Otakar
po létech vypráví, jak jezdil do učení vždy ve stejných šatech,
ve  kterých pracoval, zatímco jeho spolužáci měli krom
pracovního úboru vždy i  čisté oblečení, cítíme v  jeho
vyprávění hořkost a  dodnes nevstřebaný pocit
nespravedlnosti. Otakar na vojně nastoupil na brigádu do dolů
a  po  čase se přestěhoval do  severních Čech a  s 
příbuznými ze Zákřova a okolí načas přerušil veškeré kontakty.
Dodnes nedokáže pochopit, proč právě jejich statek byl
do  základu zničen. Domnívá se, že vypáleno mělo být
právě sousední stavení Oherových, a to právě možná
kvůli ukrývání rodiny Wolfových. Dosavadní historický
výzkum ale tuto domněnku nepotvrzuje. Spíše se soudí, že
Kozáci ani místní gestapáci o ukrývání Wolfových
nevěděli. Z Ottova deníku víme, že o jejich pobytu a skrýších
věděly desítky vesničanů z Tršic i Zákřova. Že se podařilo
před nacistickými úřady tříleté ukrývání čtyřčlenné
rodiny na poměrně hustě osídleném moravském venkově
utajit, můžeme i dnes považovat za malý zázrak.
V  padesátých letech projednával případ
zákřovského masakru okresní soud v  Olomouci. Gestapák Josef
Geppert i  jeho pomocník Josef Hykade byli odsouze-





282 283
Další osudy Wolfových a Ottova deníku
Otec Bertold a matka Růžena se nikdy se ztrátou synů
zcela nevyrovnali. Maminka zemřela počátkem padesátých let,
otec, který se po válce ujal role kantora v olomoucké
židovské obci, zemřel o deset let později. Před smrtí nechal
pořídit přepis deníku, který objevili badatelé až v  80. letech
minulého století. Ottova sestra Felicitas si po válce otevřela
v Olomouci módní salón, který jí komunisté znárodnili. Roku
1969 se odstěhovala do USA. Po celou dobu uchovávala
originál bratrova deníku a fotokopii dala k dispozici pro účely
publikování. Deník Otty Wolfa vyšel poprvé knižně v  roce
1997, části deníku byly publikovány i v zahraničí a dočkal se
i filmové adaptace. V roce 2012 byl na místě lesního úkrytu
Wolfových mezi Zákřovem a Tršicemi vybudován památník.
Odsud se živí
nedostaneme!
Babiččino proroctví
se naplnilo...
Jana Háková
Šestaosmdesátiletému Hugo Fritschovi v  hlase zaznívá
silný německý přízvuk, češtinu ale používá docela
samozřejmě. Stejně jako za Protektorátu, kdy jako syn
německého úředníka běhal s českými kamarády ulicemi Brna,
hrál si na válku nebo pekl na polích za městem
brambory. Šťastné dětství plné klukovin ale pro Huga skončilo už
ve třinácti letech. Na jaře 1946 zůstal docela sám
ve zdevastovaném internačním táboře pro Němce. Rodiče,
babička ani dva bratři kruté poválečné zacházení nepřežili.
Hugo Karl Armin Fritsch se narodil 9. května 1933 v Brně.
Jeho otec byl Němec, jehož předci žili v Brně už od 17. sto-
letí. Vždy s oblibou říkal, že je československý občan
německé národnosti. Povoláním byl úředníkem, nejprve
rakouským, pak československým a  nakonec
protektorátním. Hugova matka byla poloviční Češka, po  svatbě,






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist