načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběhy francouzských zámků - Juliette Benzoni

Příběhy francouzských zámků

Elektronická kniha: Příběhy francouzských zámků
Autor:

Francie je poseta tisíci zámky, svědků její minulosti. Zámky vznešené, pohádkové, venkovské, romantické či ďábelské – všechny jsou poznamenány příběhem lásky nebo smrti, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 384
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Francie je poseta tisíci zámky, svědků její minulosti. Zámky vznešené, pohádkové, venkovské, romantické či ďábelské – všechny jsou poznamenány příběhem lásky nebo smrti, válečné události nebo neuvěřitelného dobrodružství. Kolují o nich zkazky a legendy. Autorka vypráví nejpoutavější příběhy světoznámých zámků, jako jsou ty na Loiře, i zámků odlehlejších, jejichž historie je ovšem neméně zajímavá. Knihu je možné použít také jako ojedinělého průvodce po francouzských zámcích. U zámků přístupných veřejnosti najde čtenář na konci informace o tom, v jakém ročním období a denních hodinách jsou otevřeny k prohlídce.

Zařazeno v kategoriích
Juliette Benzoni - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Originální vydání

Le roman des châteaux de France

Přeložila Růžena Steklačová

Copyright © Plon, 1986, 1987 et Perrin, 2012 pour la présente édition

Translation © Růžena Steklačová, 2013

ISBN 978-80-7243-676-7


Příběhy francouzských zámků

5

PŘEDMLUVA

Č

ím by byla Francie bez svých pyšných zámků, které na našemúzemí tvoří součást historického a architektonického dědictví?Závidí nám je celý svět a turisté je houfně navštěvují. Francouzské hrady a zámky, ať jsou to ruiny vzdorující času, pevnosti poznamenanéstaletími, či šlechtické usedlosti, jež odolaly běsnění válek a revolucí, jsou živými svědky slavné minulosti. Stále víc se otevírají veřejnosti a chtějí vyprávět své příběhy. Když jsem projížděl zámeckou Francií při televizním natáčení „Tajemství historie“, mohl jsem ocenitneskutečné bohatství, jež představují, i jejich zásadní roli jako pokladnice krásy a dokonalého řemeslného umu. Velké historii, jež se v jejich rámci často odehrávala, dodávají pravou příchuť života. Za čalouny a zlatými štuky, pod táflovanými stropy či malovanými klenbami je skryt kypící, často dobrodružný život vysoce postavených osobností, jež psaly stránky našeho národního románu.

Historie se sice stala při výuce chudou příbuznou a je zanedbávána ve prospěch věd zvaných exaktní, zájem veřejnosti o vylíčení

významných období minulosti však stále vzrůstá. Mám v paměti

slova arcivévody Otty Habsburského: „Když zmlknou jazyky, stále

hovoří kameny.“ Francouzské zámky jsou naší nejlepší knihoudějeisu. Naše upomnění oživují tím spíše, že jsou to lidské výtvory. Žily

v nich bytosti z masa a kostí, milovaly tam, trpěly, naříkaly, modlily se

a bez ustání se přičiňovaly o jejich zkrášlení, zatímco bránily starobylý

svět s jeho rodinnými hodnotami a kodexem cti, jenž byl už dnes


Juliette Benzoni

6

možná pohřben v zapomnění. I tím jsou zámky zvláštně přitažlivé.

Jsou to magická místa uchované paměti a pamětníci všech lidských

vášní: touhy po moci, bažení po majetku a vládě. Nadto s trochou

bláznovství, jež popouštělo uzdu všemožným přepjatostem a pom

péznímu budování. V pozadí všech těch zámků stojí jejich stavitelé

s neobyčejnými osudy a Juliette Benzoni nám je duchaplněpředsta

vuje. Bystrým, přesným perem se pouští po stopách králů, knížat,

velmožů či spisovatelů, kteří snili o slávě a velikosti. Díky ní zámky

znovu ožívají, někdy proto, že si je oblíbila, ale vždy je včleňuje do

historie. S každým zámkem se pojí jedinečný románový příběh; proto

také jsou dávné paláce dodnes obývány, někdy i strašidly!Spisovatel

ka nás mistrně a živě vede od jednoho zámku k druhému. Vstupme

do šíleného trysku historie, čeká nás skutečný příběh francouzských

zámků, jež ožívají kouzlem slova.

Stéphane Bern


Příběhy francouzských zámků

7

Zámku se příliš nepodobá, nebýt zahrad

ani paláci příliš ne, ale protože je to rezidence hlavy státu,

přišlo mi normální začít vyprávění

o souboru historických staveb připomenutím

tragikomických příběhů tohoto sídla

kastelána naší krásné Francie,

půvabné budovy, které to na cti

příliš neubere...


Příběhy francouzských zámků

9

ELYSEJSKÝ PALÁC

Všemožně rozpustilý

Ta stavba je příliš chladná,

nic dějinně významného se v ní neodehrálo.

Žádné historické události!

Žádní slavní mužové s ní nejsou spojováni!

Generál de Gaulle

N

etřeba dodávat, že generál neměl Elysejský palác rád. Budova

mu připadala málo vhodná k výkonu moci. Je známo, žesto

krát raději by dal přednost Vincennes, ač byly daleko nehostinnější

a prostší, zato ale vznešenější. Dokázal se s tím však vyrovnat, a ani

na chvíli ho nenapadlo, že příbytku tolika pomíjivých bytostí dodá

patřičné velikosti; ta paláci chyběla, ale trvalá není.

Vraťme se do minulosti.

Ke stavbě Elysejského paláce, obvyklého sídla prezidenta republiky,

došlo původně ze dvou rozličných, a přesto navzájem propojených

důvodů. Jedním z nich byla sjednaná svatba, pravá mesaliance,dru

hým požadavek regenta. První předcházelo druhému.

V prvních letech XVIII. století se roztomilý Louis-Henri de La

Tour d ́Auvergne, hrabě d ́Évreux a generálplukovník jezdectva,

náhle ocitl ve velké finanční tísni, o to větší, že pro něj jeho pluk


Juliette Benzoni

10

znamenal velkou zátěž. Do nouze ho uvrhli jeho rodiče, vévoda de

Bouillon a Marie-Anne Manciniová, nejmladší z neteří kardinála

Mazarina, protože všemožnými radovánkami bujaře promrhali dosti

značné jmění, přičemž za veškeré to bohatství vděčili drahému strýci.

Rozmařilá vévodkyně totiž jakživa nedovedla udržet groš. A ke všemu

se nechala zkompromitovat spolu se sestrou Olympií, hraběnkou de

Soissons, v nebezpečné aféře s jedy a musela odejít. Její manžel tedy

neměl snadný život, tím spíše, že ho osud obdařil bratrem, taktoduchovním, jemuž postavení francouzského velkoalmužníka nebránilo

v neskrývané zálibě v chrámových zpěváčcích.

Díky tomuto souběhu událostí se dědic jednoho z nejkrásnějších jmen Francie ocitl ve věku třiceti let na mizině. A tak mu hrabě de Toulouse, legitimizovaný syn Ludvíka XIV. a paní de Montespan, laskavě navrhl, aby ho vytrhl z úzkých, báječný sňatek, s podmínkou, že se rozumně smíří s tchánem nízkého rodu. Jaký to měl být tchán? Bankéř Crozat, který dostal přízvisko Bohatý Crozat, aby ho odlišili od mladšího bratra, Chudého Crozata, i když i ten už celkem zbohatl.

Nad tím jménem se mladý hrabě d ́Évreux samozřejmě ošklíbl; nečetl ovšem Saint-Simona. V jeho pamětech totiž stojí: „Crozatpocházel z Languedoku, kde již jako velmi mladý získal školu uPennautiera. Prý byl u něj lokajem. Byl učedník a zdařilo se mu vypracovat se na pokladníka. Vynikl mezi bankéři, rejdaři a stal se nejbohatším mužem v Paříži. Král si přál, aby se stal intendantem vévody deVendôme. Byl proslulý úměrně svému bohatství.“

Crozat totiž jako velice obratný finančník zbohatl především tehdy, když získal privilegium obchodu s Louisianou. Stal se z něj mecenáš a krásný palác, který si nechal vystavět na náměstí Ludvíka Velikého (dnešní Place Vendôme), se zaplnil sbírkami, v nichž byli vedle sebe Tizian, Tintoretto, Van Dyck a další mistři podobného významu; později je zakoupila Kateřina II.

Král ho jmenoval markýzem, Crozat se stal jeho sekretářem a mohl

Příběhy francouzských zámků

11

být elegantní kopií vrchního finančního správce Fouqueta blahépaměti. Nebyl bohužel tak rafinovaný, a navíc byl strašný snob. A velice

toužil vydobýt si místo ve společnosti, která nad ním ohrnovala nos.

Z představy, že by svou dceru provdal za hraběte La Tour d́Auvergne, se mu zatočila hlava. Manželka mu však ztropila scénu jako z Molièra. Paní Crozatová totiž stejně jako Molièrova rozumná paní Jourdainová, i když pocházela z výborné měšťanské rodiny,neschvalovala jak manželovo bažení po šlechtictví, tak obrovské výdaje, jimiž se snažil vlichotit lidem, kterým šlo jen o to, jak utrhnout něco z jeho bohatství.

Hádky trvaly. Paní Crozatová se rozhodně nechtěla stát tchyníhraběte d ́Évreux, toho vyhlášeného sukničkáře. Ovšem podle tehdejších zákonů měl veškerá práva otec rodiny, a tak se na jaře roku 1706 stala Anne-Marie Crozatová, které tehdy nebylo víc než dvanáct let,manželkou Henriho-Louise. Byl o dvacet let starší.

V krásném rodinném paláci se slavila honosná svatba, jenže to byla svatba smluv. Hrabě d ́Évreux daroval slečně Crozatové na oplátku za královské věno, jež získal, pouze pochybné potěšení stát sehraběnkou. Měl za to, že ona sama v té záležitosti, kdy jde o velké peníze, nehraje žádnou roli. Ve svatební večer se novomanžel dvorně rozloučil s tou, jíž říkal „má zlatá cihlička“, a odešel strávit noc se svou oficiální milenkou.

Můžeme si říct, že nevěsta byla trošku mladá, jenže věk tehdy příliš velkou roli nehrál. Kromě toho Anne-Marie zdaleka nebyla ošklivá. Byla to hezká tmavovlasá dívka s nádhernýma černýma očima, a jak dospívala, jen krásněla. Tím spíš, že neopominula pěstění svéhoducha stejně jako své osobnosti s nadějí, že upoutá pozornost manžela, jehož potají zbožňovala. Jak čas běžel, z Anne-Marie se ve dvaceti letech stala nejen hezká žena, ale velká dáma.

Na rozdíl od toho, k čemu v podobných případech většinoudochází, byl hrabě d ́Évreux sice přelétavý a špatný manžel, ale nebyl to manžel rozhazovačný. Naopak. Když se mu do rukou dostalobohatJuliette Benzoni

12

ství, o jakém se mu nesnilo, stanovil si za úkol rozmnožovat je. Aby

omezil výdaje, nastěhoval se do paláce svého tchána, a tím se vyhnul

nutnosti udržovat vlastní dům. Kromě toho hromadil královskéúřady, aby mu majetek vzrůstal. Takto naléhal na regenta kvůli úřadu

královského lovčího v Monceaux.

Filip Orleánský, bystrý psycholog, vyzpovídal jednoho dne mladou hraběnku d ́Évreux a ke svému velkému údivu se dozvěděl, že se manžel dosud neuráčil učinit ji svou ženou v milostném smyslu. Anne-Marie to zanedbávání velkoryse přičítala tomu, že s manželem stále žijí ve finančníkově paláci a že to soužití dnes a denně připomíná její plebejský původ.

Regent, vyzbrojen tímto důvěrným sdělením, si předvolal rezervovaného manžela a držel k němu přibližně takovýto proslov: „Úřad dostanete, osobně vám předám pověřovací listiny, až budete žít ve vlastním paláci.“

To byl skrytý příkaz. Évreux okamžitě začal jednat. Odfinančníka Lawa zakoupil pozemek o rozloze tisíc dvě stě sáhů v hodnotě 77 090 livrů, ležící v někdejší „Gourdeské bažině“. Zasypané bažiny tvoří krásné území mezi Grand Cours (budoucí Champs-Elysées) a obcí Roule.

Tam se pustil do díla architekt Mollet a koncem roku 1718 byl inaugurován palác d ́Évreux na slavnosti pořádané v salonech v přízemí. Návštěva poschodí nebyla možná, jelikož pán domu, věren své lakotě, nepovažoval za nutné dát je zařídit. Pověřovací listiny, po nichž tak toužil, nicméně dostal, ale na manželčiny dveře přesto nezaklepal.

Právě při té inaugurační slavnosti Anne-Marie pochopila svůj omyl, když viděla, jak se manželova oficiální milenka, vévodkyně deLesdiguières, bez skrupulí snaží zaujmout její místo. Nyní si uvědomila, že ženou svého muže nikdy nebude, a zároveň postřehla zvláštní věc: už si to nepřeje.

Po několika měsících, když předtím požádala o odloučení od lože a statků, opustila Anne-Marie palác, vrátila se k otci a tam vpětaPříběhy francouzských zámků

13

třiceti letech v roce 1729 zemřela. Manžel, po svých výstřednostech

vyžilý a po záchvatu mrtvice zdětinštělý, ji dokázal o mnoho let přežít

v paláci, který vystavěl; vedl tam skromný život. Smrt si v roce 1753

odnesla už jen pouhou lidskou trosku. Několik měsíců poté se palác

d ́Évreux stal vlastnictvím markýzy de Pompadour.

Když markýza palác koupila, nebyla už oficiální favoritkou. Zdraví a poněkud chladný temperament jí zapověděly královskou ložnici, ale pro Ludvíka XV. zůstala nadále důvěrnicí, zábavnou společnicí, nenahraditelnou přítelkyní. Tím vším zůstala ještě víc než deset let, ale dobře věděla, že její postavení platonické milenky je křehké. Králi na ní jistě záleží, ale kdoví, zda ho srdce a hlavně smysly najednouneřipoutají k některé hezké a velice obratné ženě... Tak obratné, jako bývala ona.

Pompadourka rovněž věděla, že v pozlacených sálech Versailles je mnoho těch, kdo ji nenávidí a čekají na její pád. Hledala si tedy vPaříži příjemný dům, dům, který bude její, sama si jej koupí, z vlastních peněz zaplatí a zařídí podle svého. Měl to být palác d ́Évreux.

Ihned začala jednat, zbrusu přebudovala interiéry, konečně zařídila značně zanedbané první poschodí; jak měla ve zvyku, získala nejlepší současné umělce, aby jednoho dne mohla krále přijmout v prostředí hodném jeho a hodném jí. Ve skutečnosti ve svém krásném pařížském domě příliš nepobývala, protože Ludvík XV. nechtěl, aby se od něj vzdalovala.

Usadila tam tedy svého bratra, markýze de Marigny, hlavníhodohlížitele královských staveb, a také Collina, svého vlastníhointendanta. Markýzi vděčí Paříž za avenue, jež dnes nese jeho jméno. On také určil definitivní podobu zahrad budoucího Elysejského paláce po nezdaru s proslulou zelinářskou zahradou madame de Pompadour. Markýza si totiž přála mít stejně krásnou zelinářskou zahradu, jako má král ve Versailles, ale když se její zahrada začala budovat, vyvolala v Paříži značné pobouření. Přehrazovala Grand Cours a favoritka tím na popularitě opravdu nezískala.

Juliette Benzoni

14

Když markýza 15. dubna 1764 zemřela, zdědil palác král, ale pouze palác, zařízení i umělecké sbírky se rozptýlily v dražbách. Prodražebního odhadce XXI. století to zní jako sen!

Ludvík XV. pojal zvláštní rozhodnutí, a sice že palác d ́Évreux bude sloužit k ubytování mimořádných vyslanců. Protože král zároveň rozhodl, že tam bude shromážděn nábytek a různé předměty z královského mobiliáře (královský sklad nábytku ještě nebylzbudován), žádnému vyslanci se do toho skladiště nechtělo. Měl by tam asi takové pohodlí jako ve vetešnickém krámu.

Když architekt Gabriel vystavěl oba paláce s kolonádami, které dnes šlechtí náměstí de la Concorde, Palác mimořádných vyslanců přišel jak o svůj název, tak o funkci skladiště mobiliáře. Zcela hovyprázdnili. Ludvík XV. nevěděl, co si s ním počít; prodal ho tedy abbému Terrayovi, svému hlavnímu kontrolorovi financí, jenž byl jako muž bdící nad výběrem daní mimořádně neoblíbený. Jednou v noci jakýsi šprýmovný Pařížan překryl tabulku s názvem ulice U prázdnéhoměšce nápisem s jeho jménem.

Terray byl zároveň muž obezřetný. Pěkný palác, umístěný v samém středu Paříže, se mu zdál příliš nápadný, pospíšil si tedy s jehoprodejem; nikdy v něm nebydlel. Prodal ho nesmírně bohatémufinančníkovi Nicolasi Beaujonovi, který za něj dal milion livrů a skorookamžitě se v něm usadil.

Pokud se hrabě d ́Évreux zajímal pouze o přízemí, Beaujon senaopak postaral především o první patro a o své soukromé pokoje. Pod jeho velením doznal „palác Beaujon“ ještě většího přepychu arafinovanosti než za času madame de Pompadour. Udělejme si představu spíše podle pasáže v knize Merry Brombergerové; věnovala jiElysejskému paláci v dobách finančníkových: „Ložem byl koš zmalovaných růží; ráno se budil ve hře zrcadel ve svém linonovém povlečení přímo do rozkvetlých záhonů pod okny. Večer uléhal jako v pohádce: do usínání byly pro něj osvětlovány stromy a sochy v zahradězáplavou bengálských ohňů zlaté barvy. Koupelna, potažená mušelínem

Příběhy francouzských zámků

15

s drobnými kytičkami na růžovém podšití, byla tak úchvatná, že když

tam paní Vigée-Lebrun přijela malovat Beaujonův portrét, nedalajinak, než že se v ní vykoupe.“

Dodejme, že jeden ze salonů v přízemí nese slibný název„stříbrný“. Mohli bychom si představovat, že takové zázraky si užívá nějaký mladý muž, tak trochu efébského zjevu, jakýsi Narcis, vášnivě zaujatý vlastní krásou. Tak tomu nebylo. To by byl dokonce tragický omyl, protože Beaujon v sedmapadesáti letech – v roce 1775, kdy palác koupil – byl obézní, revmatismem soužený muž, který se pohyboval jen na vozíčku. Zrak mu příliš nesloužil, sluch také ne a kvůlizničenému žaludku nemohl okusit nic při opulentních hostinách, jež v královském stylu pořádal pro své nesčetné přátele. Ženy sicezbožňoval, ač se jich skoro nedotkl, ale rád se jimi obklopoval asi tak, jako má někdo rád kolem sebe květiny.

Večer nechal hosty hodovat a odebral se do svého pokoje s celou kyticí hezkých žen, které se usadily kolem jeho lože a štěbetaly, smály se, někdy i zpívaly. Říkal jim ukolébavky a vybíral si stále tytéž;favoritkou byla jistá paní de Falbaire, v jejím náručí ostatně 20. prosince 1746 zesnul; zahájil tím bezděčně určitou tradici, kterou potomnásledoval jeden z prezidentů III. republiky.

Beaujon byl štědrý mecenáš, královský hostitel, ale předevšímprostě velkorysý muž. Dva roky před svou smrtí nechal na předměstí Roule vystavět velký špitál pro chudé, z nějž se později stalanemocnice Beaujon.

Ženu, která ho v jeho paláci vystřídala, si dějiny pamatují pod zvláštním jménem Občanka Vérité (Pravda).

Ovšem když Louise-Bathilde d ́Orléans, z níž se sňatkem stalavévodkyně Bourbonská, zakoupila palác Beaujon poté, co se v dražbě rozprášily finančníkem nashromážděné poklady, zdaleka by jinenaadlo, že jednou získá tak zvláštní jméno. Bylo jí třicet sedm let a bylo jí už jasné, že ani velké jméno, ani slušné jmění štěstí nezaručují.

V to však věřila, když se ve dvaceti letech z lásky provdala, ostatně

Juliette Benzoni

16

z lásky oboustranné, za staršího syna knížete de Condé, mladéhovévodu Bourbonského. Zažila tehdy několik měsíců štěstí v prostředí,

jež v našich představách romantickou představu nevyvolává. Bourbonský palác je impozantní, značně nevlídná stavba, ve které se občas

pohybují naši poslanci.

Po narození syna, z nějž se stal nešťastný mladý vévoda d ́Enghien, zastřelený později v příkopu ve Vincennes, se manžel oLouise-Bathildu zcela přestal zajímat a dal jí to nepříliš ohleduplně najevo. Jednou se chystala odjet na zámek Chantilly, oblíbené sídlo Contiů, dostala však lístek s naprosto jednoznačným smyslem: „Netřeba, madame, abyste se tam obtěžovala, v lásce vás nemá můj otec, já stejně tak a celá splečnost rovněž.“ Hrubší snad ani nemohl být.

Louise-Bathilde přišla o syna, jehož nikdy nevídala, byla vyhnána ze svého příbytku, hledala tedy útěchu u milenců: u rytíře de Coigny, hraběte d ́Artois, který s ní zacházel hanebně, i u některých méně známých. Až ji potkala láska v osobě Alexandra de Roquefeuille,mladého námořního důstojníka, s nímž měla dceru Adélaïde-Victoire. Nechávala ji vychovat u sebe, vydávala ji za svou svěřenku.

Když se vévodkyni podařilo zakoupit palác Beaujon, zaradovala se a hned ho přejmenovala: bude to palác Élysée-Bourbon. Vedla tam společenský život jako žena bez avantýr. Smrt mladého pana deRocquefeuille, který v roce 1785 utonul v rejdě u Dunkerque, ji zbavila touhy po lásce, zůstal jí hluboký smutek.

Milence už neměla, nacházela si tedy platonická potěšení – vrhla se na okultní vědy. Magnetismus, jehož velký mág Mesmer lákal ke svému proslulému stolečku pařížskou smetánku, v ní nalezl nadšenou adeptku. Pak se nadchla pro neznámého filosofa Louise-Clauda de Saint-Martin, po němž potomstvu zůstalo slibné heslo Svoboda,Rovnost, Bratrství. Nejen on, ale i další obskurní filosofové, mezi nimi také pološílená věštkyně, jež si nechala říkat Matka boží, byli vsalonech Elysejského paláce stálými hosty, než vypukla Revoluce.

Revoluci schvalovala Louise-Bathilde tím spíše, že jedním z vůdců

Příběhy francouzských zámků

17

byl její bratr, vévoda Filip Orleánský. Když si zvolil přízvisko Občan

Égalité, sestra se rázem stala Občankou Vérité.

Stejně však musela prchnout na svůj zámek Petit-Bourg; i tam byla zatčena a odvezena do věznice Force. Byla odsouzena k smrti a zaživot vděčila pouze Robespierrovu pádu. Teprve v roce 1797 se mohla vrátit do svého malého pařížského paláce. Ovšem v jakém stavu ho našla!

Élysée-Bourbon byl vyrabován, zdevastován lidem, a aby se znovu stal, čím býval, bylo by zapotřebí daleko víc peněz, než jakými disponovala. Přízemí tedy pronajala podnikatelskému manželskému páru, Horvynovým, kteří je začali využívat. Élysée se z takřkakrálovského paláce stalo veřejnou tančírnou (měli bychom poznamenat, že za Revoluce v něm byla i tiskárna a následně dražební síň). Ale jaká tančírna to byla! Chodili tam vojáci a grizetky a poloobnaženémerveilleusy. Tančilo se tam, pilo, souložilo, dalo by se říci, že se z Élysée stal takřka veřejný dům.

Až Napoleon I. svou tvrdou rukou a smyslem pro řád bývalému paláci Évreux navrátil důstojnost. 6. srpna 1805 se vlastníkemÉlysée-Napoléon stal Joachim Murat, francouzský maršál a po sňatku s Napoleonovou sestrou Caroline císařův švagr. Dekoratéři Percier a Fontaine, v době císařství cenění, se chopili díla. Sídlo se znovuzaskvělo v plné kráse a přepychu. Chodíval tam Murat se svýmgenerálním štábem v kloboucích s pery a v nablýskaných holínkách. Během manželových častých zaneprázdění tam Caroline přijímala milence. Dlužno dodat, že nijak diskrétně.

A když se stala milenkou pařížského guvernéra Junota, přinávratu z divadla se jím nechala doprovázet a připustila, aby guvernérova ekvipáž celou noc stála ve dvoře, nemohlo nikomu ujít, kde seguvernér právě nachází a co právě činí. Jednou večer se stalo, že ve voze bezděčně zapomněli i Junotovu manželku Lauru. Pomstila se vespolečnosti Metternicha, tehdejšího rakouského vyslance ve Francii, jenž mezi jiným byl též svého času milencem Caroline.

Juliette Benzoni

18

Když se z bouřlivých Muratů stali král a královna neapolští, palác opět připadl Napoleonovi. Jen proto, aby ho při rozvodu darovalJosefíně, ale zapuzená císařovna v něm takřka nepobývala a ponechala si ho jenom dva roky.

V roce 1815 po Waterloo se v Élysée usadil car Alexandr I. a všude kolem tábořili jeho kozáci.

Intermezzo mládí a takřka domáckou radostnost v Élysée obstaral vévoda de Berry se svou mladou manželkou Marií-CarolineNeapolskou, vévodkyní zvanou Rtuť. Vévodkyně tam vedla malý dvůr, veselý jako ona sama, a uspořádala několik bálů; zažila tam ale i hrozné chvíle zoufalství, když se z ní po Louvelově vražedné ráně stala mladá vdova. Dlouho tam pak už nezůstala.

Dalším krátkodobým majitelem byl princ Ludvík Napoleon, když se stal prvním prezidentem II. republiky. V Élysée zůstal jen do doby, než se stal císařem, poté se usadil v Tuileriích.

Po Napoleonu III. se Elysejského paláce ujala republika a zůstal jí trvale. Pod zlatým táflováním se střídali prezidenti, až to táflovánízačalo být trochu omšelé. Někteří tam zemřeli: Sadi Carnot, zavražděný Caseriem, strohý Paul Doumer, zavražděný Gorgulovovem, a kromě jiných dalších proslulý Prezident Slunce, Félix Faure, který tu zemřel v náručí své milenky, krásné paní Steinheilové.

Další osobnosti se sem vepsaly svou dobrotivostí, moudrostí,státnickým duchem, či svou bezvýznamností...

S manželkou Vincenta Auriola, prvního prezidenta IV. republiky, začala éra paní domu. Paní Auriolová zosobnila vkus, eleganci a jistou autoritu. Hned zpočátku odstranila z Élysée ohavný skleník, který zpola zabíral čestný dvůr a fasádu hyzdil, čímž paláci navrátila někdejší půvab. Následoval vnitřek, a tak se z oficiálních recepcí staly ne útrapné návštěvy, ale příjemná setkání významných lidí.Pomáhala jí snacha Jacqueline, úžasná mladá žena, fanatička letectví. Vážná nehoda ji navždy poznamenala, ale kuráž jí zůstala. Po různýchchirurgických zákrocích začala znovu létat a získala pro Francii několik

Příběhy francouzských zámků

19

vítězství. Jméno Jacqueline Auriolové je vepsáno ve zlaté listiněžen-aviatiček.

Přišla V. republika a vláda generála de Gaulla. Pod leskem jeho slávy a impozantní osobnosti jeho manželka, rozená YvonneVendrouxová, jež se pro celou Francii stala „tetkou Yvonne“, řídiladiskrétně, ale pevně všední život prezidentského domu, odkud každý týden pravidelně vyjížděli do milovaného sídla v Colombey-lesDeux-Églises.

Georges Pompidou, vzdělaný absolvent École Normalesupérieure, obdivovatel moderního umění a francouzské poezie – sestavil dokonce antologii –, si uchoval zemité kořeny, jež spojoval se svým finančnickým nadáním. Jeho smrtí ztratila Francie velkéhoprezidenta!

Za Valéryho Giscarda d ́Estaing, skvělého finančníka, to vElysejském paláci najednou začalo chodit jinak. Prezident tam zval nasnídani i uklízeče. Občas pozval na večeři dvojici obyčejných Francouzů, přičemž dbal na to, aby večeři vedl obeznalý traktér...

Za Françoise Mitteranda začal palác, i když si stále uchovával svou prezidentskou noblesu, být trochu tajemný. Prezidentova žena Danielle se zajímala spíše o jihoamerické revolucionáře než o recepce v paláci, kde ostatně ani nežila. Spáchal tam sebevraždu prezidentův poradce François de Grossouvre, a dařilo se mladé Mazarince, jeho tajené dceři. Skrýval se tam se svou nemocí, již nechtěl dát veřejnosti vplen...

Za Jacquesa Chiraka došlo k velkolepým gestům, rozmáchlýmřečem, ale palác byl zachráněn díky Bernadette Chirakové, dokonalé manželce a rozumné ženě; přestože projevovala manželovineskonalou lásku, dokázala získat vlastní popularitu svými originálními avítanými charitativními počiny. Skutečná první dáma!

Vše se změnilo s Nicolasem Sarkozym, který krátce po svémzvolení činil vše možné, aby u něj zůstala manželka Cécilia, již ta funkce ani trochu nelákala. Následoval rozvod a skoro vzápětí nový sňatek

Juliette Benzoni

20

s přitažlivou Carlou Bruniovou, zpěvačkou a bývalou topmodelkou.

S ní se v Elysejském paláci zabydlela kytara a svět showbyznysu, ale

radovánky rázem ustaly s narozením malé Giulie.

Co bude dále? Uvidíme...

Elysejský palác je pro veřejnost otevřen výhradně ve dnechnárodních svátků.

http://www.elysee.fr


Příběhy francouzských zámků

21

AMBOISE

Markétiny slzy

Já, Markéta, z všech květů vybrána,

do francouzské zahrady jsem byla vsazena,

tam vedle lilií zůstávala.

Poznala jsem tam dvorské hry, tance a turnaje

a nyní vidím a seznávám,

jak vše, co dobré bylo,

bylo mi odňato a v nic se rozplynulo.

T

y pěkné melancholické verše nenapsal slavný básník, aledvanác

tiletá dívka, když se odebírala z domu, kde hodlala strávit celý

život. Takřka ji vyhánějí, přestože je snad největší evropskouprincez

nou. Jakže se jmenuje? Markéta Rakouská. Je to dcera císaře Max

miliána, vnučka Karla Zpupného, pověstného velkovévody Západní

říše, a Markéty z Yorku. Přesto se mladý francouzský král Karel VIII.,

jehož odjakživa miluje a s kterým ji kdysi zasnoubili – tedy vlastně

dle tehdejšího úzu ji za něj provdali –, s nímž a pro nějž byla dlekrá

lovských zvyklostí vychovávána, oženil s jinou. S ženou, která trvala

na jejím odjezdu...

Vše začalo před devíti lety, večer 22. června 1483 kolem pátého

diny, u mostu přes Loiru. Shromáždilo se tam mnoho pánů a paní,

vedených Annou Francouzskou, starší dcerou Ludvíka XI., a jejím


Juliette Benzoni

22

manželem Pierrem de Beaujeu. Všichni čekali na příjezd ekvipáže, jež

dívku přivážela.

Nečekali dlouho. Setkání bylo dobře zorganizováno lidmi, kteří se v tom vyznali. Lidé z francouzské strany sotva dorazili na konecmostu, když se objevila trochu zaprášená nosítka. V nich byla maličká tříletá Markéta se světlými vlasy a růžovými tvářemi jako učiněná panenka. Když se průvod zastavil, přistoupil francouzský dauphin, odtáhl sametové záclony a všem ukázal svou budoucí choť. Spořádaně seděla mezi svými dvěma guvernantkami, Vlámkou, paní deRavensteinovou, a Francouzkou, paní de Segré. V té chvíli na hradbách zámku zaduly stříbrné trouby. Pak se ozvaly zvony z kostelaSaint-Denis a Notre-Dame-de-Grève, zatímco mladistvý pár uprostřed jásotu ruku v ruce stoupal k zámku, kde ho očekávala královna Charlotte, druhá manželka Ludvíka XI. a matka následníka Karla.

Mladý princ hezký nebyl. Měl velký nos, odulé rty a záda trochu pokřivená, ale malé Markétě připadal hezký. Na druhý den byly obě děti v kapli sezdány jakýmsi předběžným sňatkem. Kolem nich se shromáždil celý dvůr. Jen král chyběl. Přesto byl ten svazek jehotrpělivě připravovaným dílem, protože díky němu království získaloMarkétino báječné věno: Artoisko, Burgundsko, Charolais a Mâconnais. Ale Ludvík XI. ve chvíli, kdy vyzváněly zvony, takřka umíral na svém zámku Plessis-lez-Tours a čekal na svou poslední hodinku poddohledem svatého Františka z Pauly.

Zemřel dva měsíce nato. Jeho dcera Anna, o níž s oblibou říkal, že je ve Francii ženou nejméně ztřeštěnou, „neboť v moudrosti sám se nevyzná“, se stala regentkou, dokud jeho mladý bratr nedosáhne dospělosti. Znamenalo to, že bude všemu pevně vládnout, počínaje houfem královských dětí, jež dostala na starost. Kromě Karla a Markéty vychovávala totiž paní, jíž se dostalo přízviska Madame la Grande, chudou sirotu, sestřenku Louisu Savojskou; ač byla malou královničkou, zůstala vždy věrnou a spolehlivou přítelkyní. Daleko později po pohromě v Pavii společně obě princezny podepsaly„DámPříběhy francouzských zámků

23

ský smír“: Louisa za svého syna Františka I., Markéta za synovceKarla V. Jejich přátelství stejně jako cit, jejž Markéta chovala vůči„velkému francouzskému sadu“, neplatily málo na politických vážkách.

Koho by tehdy napadlo, co dramatického a zároveň slavného osud chystá! Na Amboise se žilo příjemně. Zámek kdysi vystavěl rod téhož jména; ostatně mu patřil do doby, kdy se panství zmocnil Karel VII.; již dlouho předtím byl Ludvíkem XI. přiřčen ženě, o niž se zvlášť nezajímal – jeho vlastní manželce –, a dětem, které viděl pouze jako pěšce na šachovnici. S Markétou zavládla ve starobylém sídle skoro domácká atmosféra. Mladého krále s jeho malou královničkou pojilo hluboké něžné pouto. Nosil jí dárky, holoubky něžné jako ona, a v zásadě nic nemělo zkalit to čisté, dosud dětské nebe.

V zásadě! Existují však v politických hrách nějaké zásady? V roce 1491 se Madame la Grande donesla závažná zpráva: Anna, mladá vévodkyně Bretaňská, jíž táhne na patnáct, přislíbila ruku císařiMaximiliánovi, Markétinu otci. Pro Karla VIII. to byla vlastně urážka, protože jako poddaná se vévodkyně nemohla provdat bez souhlasu francouzského krále... Bylo to i nebezpečné. Znamenalo to totiž, že se Němci usídlí na hranici Francie, a když se jim zlíbí, rozetnouFrancii vedví. Tomu se rozhodně musí zabránit, a to jediným způsobem: Karel se musí oženit s Annou Bretaňskou!

Mladý král kupodivu hájil Markétu a své štěstí, jenže musel bojovat se starší sestrou, jež na sebe strhla monarchické postupenství.Nestačil na ni. Chtě nechtě musel odejet do Nantes s údajným posláním upomenout vévodkyni, aby se zamyslela nad svými nejsvětějšímipovinnostmi.

Bohužel ale v Nantes sám ztratil rozum. Zamiloval se do Anny, naráz pustil z hlavy Markétu, Artois a Franche-Comté. Přemluvil Annu, aby se vzdala představy, že se stane císařovnou. Bude alefrancouzskou královnou! Nato se s ní na zámku Langeais oženil aodejel strávit líbánky na zámek Plessis-lez-Tours. Na Amboise zavládlo mlčení. Dlouho netrvalo. Rok po sňatku byla Markéta, která, ač tomu

Juliette Benzoni

24

nic nenasvědčovalo, doufala, že bude moci na zámku dál žít, vyzvána,

aby se vzdálila. Dle neskrývaných formulí to byl vlastně příkaz: nová

královna na ni žárlí a přeje si, aby odejela.

Markéta tedy odjela. Nejprve ji usadili v nehostinném zámkuMelun, než se urovnají záležitosti s Maximilienem, který s dvojí hodností nebyl spokojen. Komu by se to ostatně líbilo? Vzali mu nevěstu adceru mu poslali zpátky. Dívka ovšem získala svobodu: mohla se rozjet do Flander za babičkou, Markétou z Yorku, která už pro ni zamýšlela jiný osud. Osud pozoruhodný, zvláštní: Markéta se zprvu provdala za Juana, knížete Asturského, krátce nato ovdověla. Nedlouho poté ji provdali za krásného vévodu savojského, Emmanuela-Philiberta, jehož k zbláznění milovala. Byla to doba štěstí; jenže vévoda jednou po návratu z lovu vypil sklenici studené vody, a to ho sklátilo do hrobu. Markéta si přála, aby jeho hrobka byla hodna jejího žalu, aby byla ohromná a úžasná. V Brou u Bourg-en-Bresse vznikl velký kostel z bílých kamenů, kde spočívá tělo milovaného. Krásný dar, kterýbezděčně přispěl do „drahocenné francouzské pokladnice“. KdyžMarkéta znovu ovdověla, byla již regentkou Nizozemska, a než se v Brou uložila k poslednímu spánku, vepsala se do dějin.

Vraťme se však do Amboise, kde Karel VIII. zahájil nové rozsáhlé stavby a nechal naplánovat veliké zahrady, aby se zalichotil své malé Bretaňce. Obklopil ji tam skvělým dvorem, jenže ta „skvělá potěšení“ si sám příliš neužil. Když se 7. dubna 1498 v královnině doprovodu vracel galerií nad míčovnou, udeřil se do čela o kamenný překlad dveří a hned ten večer skonal. Někdo tvrdí, že ho nezahubil ten nízký trám, ale příliš čerstvý pomeranč. Tedy záhada nad záhady.

Novým francouzským králem se stal vznětlivý bratránek Orléansů, z nějž se stal rozumný Ludvík XII. Oženil se s vdovou svéhopředchůdce, když předtím odstranil při mučednickém procesu nebohou Janu Francouzskou, dceru Ludvíka XI. Byla to svatá, jemná bytost,bohužel ale kulhala, a tak byla poznamenaná. Ludvík opustil Amboise, měl raději svůj zámek v Blois; usadila se tam až Louisa Savojská,někdejPříběhy francouzských zámků

25

ší chudá sestřenka, přítelkyně Markéty Rakouské, vdova po hraběti

d ́Angoulême. Měla s sebou dvě své děti, Françoise a Marguerite.

Louise se zabydlela postaru, ale pro obě děti představoval Amboise

pravý dětský ráj. Na politiku nemyslely, temné starosti ponechávaly

na Louise. František je údajným dědicem Ludvíka XII., jelikož Anně

Bretaňské se nezdařilo dát Francii potomka. Ta opakovaná nezdařilá

těhotenství Louisa Savojská těžce nesla.

V říjnu 1509 skončila doba smíchu a her její dcery, „Kopretinové Markéty“, nejdokonalejší princezny. Nastal čas slzí a pláče, s nímž půvab zahrad v Amboise nic nezmohl: na příkaz královny Anny se měla Markéta provdat za vévodu d ́Alençon, a tomu bylo o dvacet let víc. Věkový rozdíl by tak na překážku nebyl, kdyby dívčino srdce už nebylo zadané. Komuže je dala? Půvabnému, chrabrému, skvělému, proslulému Gastonu de Foix, jemuž ostatně se „bouřlivá italská sláva“ při bitvě u Fornoue stane osudnou. Markéta tedy plakala, a to ještě nevěděla, že jednou bude královnou Navarrskou. Mezitím její bratr František proháněl sukně, užíval si a čekal, až mu francouzská koruna spadne do klína.

V roce 1515 se konečně dvůr Františka I. a královny Claude –dcery Ludvíka XII. a vévodkyně Bretaňské – usadil v Amboise. A nebyl to ledajaký dvůr. Slavnosti pořádal kouzelník a měl nachystanézázraky: nikdo menší než Leonardo da Vinci se před prahem Clos-Lucé neskláněl a František I. se stále mohl dívat na záhadný úsměv Mony Lisy.

Louisa Savojská se usmívat přestala v roce 1531 a Amboise upadlo v zapomnění. Král stavěl Fontainebleau a u Loiry ohromujícíChambord, aby potěšil paní de Châteaubriant. Pak nastala temná noc.

Když na zámku pobýval manžel Marie Stuartovny František II., muž křehkého zdraví, vypukla protestantská vzpoura. Údajně ji vedl Renaudie, ale v zákulisí ji řídil kníže de Condé. Král byl ohrožen, dvůr prožil dny úzkosti, brzy se však naskytla záchrana. Ta ale bohužel znamenala masakr. Během třinácti dní, od 17. do 30. března 1560, se

Juliette Benzoni

26

v Amboise věšelo, stínaly se hlavy, lidé byli na kusy trháni. Smrtnelítostně kosila spřísahance, a mladý royalistický pár ta zvěrstva sledoval

bez mrknutí. Když se druhý den dvůr po té hrůze odebral pryč,zanechal na náměstí du Grand-Carroi čtyři hlavy povstalců. Tím Amboise

přestalo být místem radovánek; brzy se z něj stalo státní vězení.

Vrchní intendant Fouquet, který byl zatčen v Nantes, tam pobyl několik dnů, než se dostal do Vincennes a než byl zahájen jehoproces. Později ho čekal Lauzun, poté Pignerol. Díky královu daru se zámek dostal různým vlastníkům: Gastonu Orleánskému, vévodkyni de Berry, Choiseulovi, vévodovi de Penthièvre; Revoluce se však na zámku podepsala, a když ho vévodkyně Orleánská získala zpět, bylo na něm mnoho co napravovat. Jeden čas tam byl vězněn Abdel-Kádir, poraženec v alžírských bojích. Nyní je zámek v majetku nadace Condéových.

Je možné navštívit zámecké královské pokoje a též hrobkuLeonarda da Vinci.

http://www.chateau-amboise.com


Příběhy francouzských zámků

27

BAGATELLE

Růže... a k nim thé!

Kam zasadil jsem růže plané,

vždy mi jen růže vykvetly...

Amado Nervo

N

ejdřív se mu říkalo Babiole, pak ale v roce 1720 nechal maršál

d ́Estrées pro svou mladou krásnou ženu vystavět domeček na

kraji Boulogneského lesa, na samé hranici parku zámkuMadridského. Opravdu maličký domek, čtyři místnosti v přízemí, v poschodí

také tak, navíc tam byly mansardy. I tak ovšem přišel draho: přes

sto tisíc livrů, ovšem maršál na to nežehral. Bylo to prosté. Nedávno

získal hodně peněz spekulací s čokoládou a kávou, nemluvě o tom,

jakou sumičku mu vynesl Lawův systém. A byl zamilovaný... Jak by

také ne, když je muži o třicet let víc než jeho ženě?

Žárlivý ale vůbec nebyl. Aťsi je jeho žena hezká, zářivá, ať se jí koří, závidí mu ji, toť vše, co si žádá, a půvabná maršálka toho bohatě využívala.

Spřátelila se s blízkou sousedkou, slečnou de Charolais. Ta žila v bezprostředním sousedství v Petit-Madrid a vedla tam životrozmařilý, nijak hodný následování. Slečna de Charolais byla dcera vévody Bourbonského a slečny de Nantes, ta zas byla dcerou Ludvíka XIV.

Juliette Benzoni

28

a paní de Montespan. Měla to tedy vlastně v rodině. Jakápakpočestnost?

12. srpna 1721 byl dům slavnostně zasvěcen; při večeři zasedl v čele regent se svou novou milostenkou, paní d ́Averne. Znamenalo to hned zpočátku dům pasovat na elegantní místo galantníchradovánek, a tím také dlouho zůstal. Bagatelle, který vyšel tak draho, se zprvu pro svou paní, ale i pro některé její přátele stal příjemnýmútočištěm, zcela zasvěceným Amorovi a milostným rozkoším.

Maršálka d ́Estrées tam přijímala své milence: krásného Marsillyho, markýze de Chauvelin, kancléře d ́Aguesseau, prezidenta Hénaulta, hraběte z Roussillonu, aniž to jejího manžela v nejmenším zajímalo. Manžel v roce 1737 zemřel, ale nikoli zdrcen vahou parohů, jež ho nikdy příliš netížily. Žena ho oplakávala přiměřeně dlouho a pak dál vedla navyklý příjemný život, což velice těšilo mladého Ludvíka XV. Král několikrát zajel navštívit tu jednu, tu druhou hezkou sestru de Nesle, jež slečna de Charolais tak trochu popostrčila do jeho postele. Obě přítelkyně se prostě řečeno, ač to byly urozené dámy, chovaly tak trošku jako sprosté dohazovačky... Ovšem dělaly to pro krále!

Máme-li věřit d ́Argensonovi, mohl tehdy Boulogneský lesík a okolí být něco jako dosti příjemná obdoba ráje: „Večeří se vMadridu u Mademoiselle; pozdní večeři máme v La Muette; odpoledne jsme byli hosty v Bagatelle u maršálky d ́Estrées; pěkně se tam tráví čas, je-li komu libo, pomiluje se, na vše je pamatováno...“

Smrt maršálky v roce 1745 těm organizovaným prostopášnostem učinila přítrž. Její domeček měl postupně různé majitele, mezi jinými jistou paní de Mauconseil; protože králi nadále zajišťovala galantní schůzky, dosáhla u něj pro svého manžela jmenování guvernérem Colmaru, později Huningue. Aby se králi odvděčila, poskytla mu přístřeší pro jeho milkování s kněžnou de Robecq; její oddanost šla až tak daleko, že na počest krále Stanislava, tchána Ludvíka XV.,uspořádala slavnost tak okázalou, že se tím málem zruinovala. Zhaslylampiony a bengálské ohně, květiny zvadly, vůně vyvanuly, Bagatelle se na

Příběhy francouzských zámků

29

několik let ponořil do spánku. V těch letech tam paní de Mauconseil

žila dost osaměle, než roku 1770 opustila tento svět. Domek, který

během čtyř let změnil tři majitele, chátral...

Byl natolik zpustošený, že ho v roce 1777 srovnali se zemí; ustoupil dnešním elegantním pavilonům. Jeden dvacetiletý princ se tam kpotěšení jedné královny měnil v kouzelníka...

Byl to hrabě d ́Artois. V roce 1775 koupil Babiole od paní d́Estrées, ale nic zvláštního s ním nepodnikal až do dne, kdy ho v sázce vyzvala jeho švagrová, Marie Antoinetta, aby vystavěl palácek namístě bývalých galantních schůzek krále Ludvíka XV. A ať stojí za takové dva měsíce: přesně za šedesát tři dny.

Ve dvaceti letech se člověk nezalekne ničeho. Artois sázku přijal a okamžitě najal architekta Bélangera. V sázce bylo sto tisíc livrů. Přesně tolik zaplatil maršál d ́Estrées za Babiole, jenže nyní to musí být něco onačejšího... A nejen to, princ odhadl, že ho to bude stát šestkrát tolik.

Ve skutečnosti na přestavbu Bagatelle se „zahradami,dependencemi, grottami, jezírky a květinovými záhony“ bylo potřebadvanáctkrát víc. Devět set dělníků pracovalo dnem i nocí, na stavbu se vozily náklady kamenů, sádry a vápna z okolí. Zároveň se shromažďoval nábytek, bronz, porcelán, křišťál, Hubertem Robertem malovanézástěny, ostění, hedvábné tapety, vše, aby se z Bagatelle mohlo stát to nejrozkošnější z knížecích hnízdeček. Bláznivina, ale tak úchvatná! Ve stanovený den se Marie Antoinetta prošla růžovou zahradou s květy tak rozvitými, že vypadaly, jako by tam kvetly odjakživa. Královna sázku prohrála, ale dostalo se jí pamětihodné slavnosti, při níž seoddala své vášni pro divadlo a odříkala hlavní roli v Růžence aMikulášovi; pán domu a paní de Polignac jí přihrávali. Ludvíku XVI. se prý hra zdála nudná a vypískal ji, načež ho stihly výčitky, protožemanželky jako herečky se to dotklo. To bylo na pováženou! Mladé královně se ale v Bagatelle tak líbilo, že se tam několikrát vrátila povečeřet za zvuků houslí a fléten a zatančit si...

Juliette Benzoni

30

Marie Antoinetta ale byla pouhá návštěvnice. Sotva se vrátila do Versailles, zahrady a rovněž palác uvítaly jinou panovnici. Byla to tehdy snad nejhezčí žena z celé Paříže. Tak hezká, že se nám i podesítkách let zatají dech, když se díváme na její portréty. Byla tak plavá, perleťová, něžná, výjimečná, se vším všudy stvořená pro lásku. Jako kytice květů, sen, růžový závan toho oduševnělého, rafinovaného,galantního a libertinského XVIII. století. Prostě slečna Duthé z Opery, tehdy s titulem milenky nejpůvabnějšího z princů. Pohovořme o ní, ona za to stojí!

Stejně jako před Bagatelle byl Babiole, byla i nejprve RosalieGérardová, dcera obyčejného důstojníka a ještě obyčejnějšího děvčete z Versailles; oba neměli majetek, ale měli víru. Holčičku tedy svěřili do péče kláštera Sainte-Aure, kde údajně byla tehdy schovankou také o něco starší dívka, která se později jako hraběnka du Barry svým způsobem proslavila.

Rosalie ale v Sainte-Aure dlouho nezůstala. Brzy ji svěřili do péče tetám, a ty se ujaly její výchovy. Dámy, takto lichvářky, vetešnice a dohazovačky, brzy shledaly, že je neteř půvabná; objasnily jí, jaké výhody a potěšení z toho mohou plynout. Její duchovní výchovu ovšem nezanedbávaly.

Byly dokonce tak dbalé, že její další vzdělání svěřily arcibiskupu narbonnskému.

Monsignor Arthur-Richard Dillon z rodu někdejších irských králů byl okázalý prelát, prezident stavů v Languedoku a tamníadministrátor. Krásný muž s vytříbeným vkusem, který si liboval v ženách a v lovu – v lovu všeho druhu! – dokázal svěřený poklad ocenit. Psal se rok 1769; Rosalii bylo sedmnáct.

U tohoto církevního knížete, jehož Marie Antoinetta nesnášela skoro stejně jako proslulého kardinála de Rohan, se malá Gérardka zaučila, nejen jak to chodí v lásce. Poznala i přepychový život a cvičila se v duchaplnosti. Monsignor Dillon ji seznámil s výbornýmispisovateli, s básníky, a hlavně s La Fontainem – autorem Bajek –, a ti všichni

Příběhy francouzských zámků

31

se v té půvabné hlavince uhnízdili. Rosalii si však pro sebe dlouhoneuchoval. Jeho rozkošnictví i, dlužno říct, neustálá dobročinnost mu

bránily, aby tak hezké děvče držel na uzdě. Představil ji tedy paní de

Saint-Étienne, jež vedla pod zástěrkou literárního salonu, kde sesetkávali Diderot, Marmontel a Crébillon, ten nejvytříbenější pařížský

dům schůzek. V salonu se zdržovali duchaplní mužové, ovšemšlechtici pravidelně navštěvovali pokoje, a tam se Rosalie setkala s mistry

galantního umění, jako byli vévoda de Richelieu a kníže de Soubise.

Dlouho tam však nezůstala. Ke krátkému milostnému románku ji unesl italský šlechtic, kníže Altieri; po něm následoval generální nájemce Hocquart. Ten krásné dívce dopřál prostředí, jež jí svědčilo, a zároveň ji uvedl do Opery, kde se stala součástí „křoví“ a sboristkou. Tam se navždy rozloučila se jménem Gérardová a stala se slečnouDuthé, půvabnou dívkou, jíž jsou všichni uneseni, protože s krásou se u ní pojí velká roztomilost, ba dokonce jistá duchaplnost.

„Mnoho jsem toho viděla,“ napsala později – sepsala totiž své Paměti. „Narodily jsme se v době, kdy si hezká žena mohla života náležitě užít. Já jsem si ten svůj užila ohromně. Byla jsem pošetilá, koketní, vznětlivá, chladná, prohnaná. Říkalo se o mně, že jsemhlouá, což mě nemohlo překvapit; soudili o mně, že jsem neobyčejně krásná, a aby to shodili, mé kráse přisoudili jako nezbytný doprovod slaboduchost.“

V Opeře se seznámila s Guimardovou a slavná tanečnice se stala její nejlepší přítelkyní.

Co na tom, že generální nájemce přišel na mizinu? Mademoiselle Duthé si pak volila milence, kteří nemuseli vždy nezbytně zajišťovat její potřeby. Opravdu milovala pana de Létorière a hrabě Potocki se jí dokázal natolik zalíbit, že se s ním oddala chvilkovémudobrodružství. To už bylo nadosah povznesení do knížecího stavu a spolu s ním velkosláva.

V Paříži se hodně mluvilo o slečně Duthé, o jejím kouzlu apůvabech, jimiž nešetří. Vyznamenal ji vévoda Orleánský, ne kvůli sobě,

Juliette Benzoni

32

ale kvůli svému synovi. Jako milující otec chtěl první milostnékrůčky svého dědice svěřit ženě, jež ho dokáže na tomto poli povzbudit

jako žádná jiná. Hezká Rosalie tedy jednoho večera poznalabudoucího Filipa Égalité, tehdy pouhého vévodu de Chartres. Dopadlo

to skvěle!

Pak však přišel hrabě d ́Artois, a tentokrát to byl triumf. Králův bratr byl o několik let mladší než Rosalie, ale byl do ní tak zblázněný, jak jen je toho schopno tak přelétavé srdce a lehkovážná hlava.Ubytoval ji honosně ve skvostném paláci na Chaussée d ́Antin, kde měla za sousedku svou milovanou Guimardovou, ale kníže se s ní častěji setkával v Bagatelle uprostřed nádherných zahrad.

Když hrabě de Provence narážel na Artoisovu manželku,bezvýznamnou a dlouhonosou Marii-Theresii Savojskou, prohodilironicky:

„Bratr vyměnil savojský koláč za šálek thé...“

Rosalie uvykla velkorysému životnímu stylu. Byla vídána vLongchamp v karosce tažené šesti bílými koňmi s postroji z modrého marokénu. Zářila, oslňovala, přesto se však ozvalo pár hvizdů,dokonce u jejího kočáru došlo k potyčce, protože její okázalý luxus pobuřoval.

„Když se předvádí takový přepych, máme snad být překvapeni, když je tolik velkých dam odrazeno od údělu počestné ženy?“ napsala herečka Sophie Arnouldová s nemalou štipkou závisti.

Zámeček Bagatelle se však obohatil o nové umělecké dílo: hrabě d ́Artois objednal u malíře Antoina Vestiera velký obraz své milenky. Obraz celé postavy, který nenechává stínku pochybnosti o její zářivé a dokonalé kráse. Dílo, jež má být nejpůvabnější ozdobou koupelny... Blížil se však konec šťastných časů. Přišla Revoluce a to pro Artoise znamenalo emigraci. Bagatelle utichl. Rosalie Duthé odjela do Anglie, kde žila dlouhá léta. Měla tam četné přátele; věrna tomu, co milovala, svým způsobem royalistka, se do Francie vrátila až po Restauraci, kdy se navrátili i „její princové“...

Příběhy francouzských zámků

33

Růže však uvadají. Plavé vlasy zešedivěly. Jistěže si znovu volilakrále podle chuti, ale z někdejších přátel jí jich zůstalo málo. Mnoho jich zahynulo na popravišti anebo v beznadějných bojích ve Vendée či v Condéově vojsku. Bagatelle už nebyl, co býval...

Za Direktoria zámeček koupil jistý Lhéritier, kterého nenapadlo nic lepšího, než učinit z něj jakousi „pobočku Mohamedova ráje“; zámeček si na obnovení své důstojnosti musel počkat na Napoleona, muže řádu. Císař ho uvedl do pořádku, jelikož měl v úmyslu učinit z něj cíl procházek a krátkodobého ubytování své rodiny. Římský král si hrál v jeho zahradách a Josefína se tam jednoho dne setkala s tím dítětem, kvůli kterému přišla o korunu, nicméně ho bezděčněshledala roztomilým.

Císařství zaniklo, načež se objevil někdejší majitel, mág, kouzelník, který kdysi stál při počátcích toho uměleckého díla. Zkrátka hrabě d ́Artois. Pokud by si ovšem někdo představoval, že v Bagatelle znovu ožijí galantní slavnosti, mýlil by se. Hrabě d ́Artois neměl věru nicspolečného se skotačivým hrabětem z Versailles. Dědicem Ludvíka XVIII. se stal vytáhlý, vážný, pobožný muž. A pokud na zámku podniklnějaké práce, pak jen proto, aby z něj odstranil stopy někdejších výstřelků: galantní výjevy byly zamalovány, a teprve pak byl zámeček odevzdán jeho synu, vévodovi de Berry. I když právě tomu by jistě přišly vhod, protože byl nátury laškovné.

V roce 1832 přestal být Bagatelle majetkem královské koruny, přešel do anglického vlastnictví a doznal některých proměn. Markýz Hertford, bratr lorda Henryho Seymoura, jemuž za mnohévděčí dostihový sport, a patrně nemanželský syn sira Richarda Wallace, tam zbudoval čínské lázně, přivezl sochy ze zámku Vaux-le-Vicomte a vázy z Bercy.

Navrhl také terasový zatravněný park, kde se mladý císařský princ, syn Napoleona III., učil jezdit na koni. Bagatelle odkázal Richardu Wallaceovi. Ten nechal odstranit přístavby a vystavěl to, čemu dnes říkáme Trianon. Zdědila ho jeho vdova. Zanechala ho svémutajem

Juliette Benzoni

34

níkovi, který nakonec v roce 1904 půvabný palác prodal městuPa

říži. Od té doby hýří Bagatelle jen růžemi, jež tam vždy byly jako

doma...

Rosalie Duthé „vytrvala až do roku 1820“; zanechala po soběma

jetek ohodnocený na šest set tisíc franků. To dokládá, že odměněna

nebývá vždy jenom ctnost.

Příběhy francouzských zámků

35

BALLEROY

Pan abbé... či paní?

Návyk z dětství je zvláštní věc...

Abbé de Choisy

Z

ámek Balleroy se proslavil i v Americe díky dokonalému stylu

doby Ludvíka XIII.; je mladistvým dílem Françoise Mansarta

a z francouzských zámků jistě jedním z nejkrásnějších a nejhonosnějších; tím spíše, že se tyčí nad „hlubokými vyprahlými stržemi

a na strmém ostrohu, který jej zvedá do takřka závratné výšky...“ Je

korunou pozoruhodného celku pavilonů, avenuí, teras a zahrad ve

francouzském stylu, zdobných jako „zelená výšivka“. I vesnice, která

se před ním prostírá jako amfiteátr, jako by se mu kořila...

Jean I. de Choisy v roce 1600 zakoupil malé panství Balleroy, jež tehdy tvořily chudé pastviny, křoví a vřesoviště. Jeho bohatství,založené na obchodu s vínem, začalo vzkvétat po pověstné šachové partii, již sehrál s markýzem d ́O, tehdejším vrchním intendatem financí. Zámek však vystavěl až jeho syn Jean II. v letech 1626–1636.

Onen Jean, státní rada, posléze kancléř vévody Orleánského,zplodil syna, dokonce syny dva, jenže ten starší zemřel mlád a bezpotomků, čímž se z mladšího syna stal pán na Balleroy. Bylo mu souzeno zanechat stopu v galantních, zábavných dějinách, prostě v dějinách naší krásné Francie.

Juliette Benzoni

36

Vše začalo přibližně v roce 1647, zhruba tři roky po narozenímalého Françoise-Timoléona. Jeho matka, hraběnka de Choisy, si chtěla zasloužit přízeň královny Anny Rakouské, u níž se těšila dobrému postavení, a rozhodla se následovat královninu politiku vůči jejímu druhému synovi Filipovi, vévodovi Orleánskému.

Královna matka se totiž obávala nebezpečného rivalství mezi budoucím Ludvíkem XIV. a mladším synem (mnohokrát se jí dostalo za pravdu, když bouřlivý Gaston Orleánský pletichařil proti králiLudvíku XIII.); přála si tedy, podněcována Mazarinem, aby byl Filip veden k jiným, pro Francii méně nebezpečným zájmům. Napadlo ji tedyoblékat ho jako děvče daleko déle, než bylo zvykem, a probudit v němzálibu ve šňoření, špercích a všemožných rafinovanostech ženské toalety.

Až příliš v tom uspěla. Filip, velice hezký, už jako hoch našelzalíbení v různých tretkách. Nesmyslná výchova pochopitelně potlačila jeho mužné schopnosti, kuráže mu však neubrala. Navzdory všem nactiutrhačníkům byl Monsieur udatný, statečný muž, třebaže pro ženy příliš neplanul.

François de Choisy byl o čtyři roky mladší. Byl to hezký chlapec, a když ho jednoho dne matka uvedla ke královně převlečeného za dívku, s diamanty v uších a lehce nalíčeného, sklidil velký úspěch. Brzy se obě děti vyskytovaly oblečené jako děvčata a dvůr topovažoval za dobrý žert. Dostalo se jim neskonalého obdivu. Obětakzvané dívenky byly půvabné, roztomilé a elegantní. Brzy je samozřejmě spojilo velké přátelství. To trvalo léta a mladému Františkovi – jeho bratr byl dosud na světě – vyneslo četné prebendy včetně opatství. Mladý abbé byl ale tak zvyklý chodit v ženských šatech, že až do svých dvaceti let jiné nenosil.

Matka dokonce natolik dbala na to, aby ho uchránila drsného mužného zjevu, že mu denně potírala tvář jakousi „telecí vodičkou smísenou s mastí z jehněcích nožek“, jež údajně zamezovala vzrůstu vousů. Abbé de Choisy tedy svou pokožku nikdy nemusel vystavit břitvě; zůstávala bílá a hebká.

Příběhy francouzských zámků

37

S tím se však nespokojil. V osmnácti letech usoudil, že mu chybí cosi, aby vypadal jako mladá slečna. A protože to byl hochvynalézavý, nechal si vyrobit „poprsí s pružinami ze dvou vepřovýchměchýřků, potažených saténem“. Postroj zakrývaly bohaté krajky; pružiny je spolehlivě jistily. A v této zbroji se vrhl do bujarého života.

Po matčině smrti se rozhodl, že dál bude žít jako žena. Zdědil totiž nádherné šperky a za nic na světě by se nevzdal potěšení ukázat se v nich. Nato, aby byl svobodnější, se rozhodl, že načas nechá zmizet abbého de Choisy. Usadil se ve čtvrti Mouffetard jako hraběnka de Sancy (jméno slavného diamantu se mu líbilo).

V neděli tam chodil na mši v brokátové sukni a krajkovémčepečku, celý ošperkovaný; v patách měl lokaje s misálem. Když rozdával svěcený chléb, před ním šel podkoní a za ním tři lokajové, kteří mu nesli vlečku.

Madame de Sancy byla ve čtvrti velmi vážena. Byla ušlechtilá a učinila mnoho dobrého. Nebylo tedy divu, že se vždypohybovala obklopena hezkými dívkami; byla jejich velkou ochránkyní. Musíme totiž říct, že François, na rozdíl od svého přítele Filipa, byl i v ženském přestrojení velmi náchylný k ženskému půvabu. Zajímal se o něj dokonce tak, že brzy vypukl menší skandál. Jedna z mladých přítelkyní „dobrotivé hraběnky“ otěhotněla. Rozkřiklo se to. Abbé se poněkud znepokojil; přítelkyni spěšně obdařil věnem a provdal ji, jenže skandál se šířil. Mluvilo se o tom po celé Paříži i u dvora, a tam se vědělo všechno. Jednou večer došlo v Opeře kneříjmené ostudě.

Nástrojem boží spravedlnosti se stal nesmlouvavý bigotní muž,vévoda de Montausier; usnadnil cestu paní de Montespan do lože krále Ludvíka XIV. a získal za to vytoužený post dauphinova guvernéra. Onoho večera se však abbé de Choisy objevil v dauphinově lóži a ve společnosti Monsieura. Byl oblečený v nádherné róbě z bíléhobrokátu se zlatě vyšívanými květy, v níž byl... prostě úžasný. Montausierovi se to však nelíbilo.

Juliette Benzoni

38

„Uznávám, paní či slečno,“ zahřímal, „protože nevím, jak vámříkat, že jste vskutku krásná. Nestydíte se ale ani trochu mít na sobě ty šaty a dělat ze sebe ženu, když máte to štěstí, že jí nejste? Prosím vás, zalezte!“

Ohlas byl veliký. Montausier hulákal jako zupák a jeho výstupslyšel celý sál. Přestože zasáhl Filip Orleánský, François důstojně odešel a poté se vzdálil z Paříže. Patrně byl nejdříve v Bordeaux, pak snad vedl divadelní skupinu, k níž patřilo velice pěkné stvoření jménem Rosalie. To údajně. A nato se asi rok po události v Opeře objevila v kraji Berry jakási hraběnka des Barres; pobývala na pěkném panství pár mil od Bourges ve společnos



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist