načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběh zbloudilé kulky - Lubomír Kubík

Příběh zbloudilé kulky

Elektronická kniha: Příběh zbloudilé kulky
Autor:

Děj nového Kubíkova románu se odehrává v menším českém městě s početnou německou menšinou od konce druhé světové války do odsunu Němců. Čtenář je svědkem úprku ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 303
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-5092-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Děj nového Kubíkova románu se odehrává v menším českém městě s početnou německou menšinou od konce druhé světové války do odsunu Němců. Čtenář je svědkem úprku německého vojska a příchodu Rudé armády v květnu 1945, působení revolučních gard, boje o politickou moc a odvety vůči Němcům až po jejich vysídlení, přičemž autor propojuje tyto události prostřednictvím konkrétních osudů lidí v dramatické kriminální zápletce. Hlavní dějová linie se rozvíjí v momentě, kdy skupina revolučních gardistů, ve skutečnosti zištných dobrodruhů a kolaborantů, zavraždí bývalého německého starostu a donutí zaměstnance místní cihelny, aby tělo spálili. Do případu je zatažen též hlavní hrdina, třicátník Jindřich Klemsa, který se záhy po válce stal národním správcem cihelny. Jeho charakter je v tomto neklidném období podroben četným zkouškám, na pozadí velkých historických okamžiků a ve víru radikálních politických změn si chce zachovat čisté svědomí a zabránit nespravedlnosti. Dilema řeší také v osobním životě. Manžel jeho milenky Ireny byl odvlečen na nucené práce do Německa a oba milenci se nyní obávají jeho případného návratu… Autor barvitě zachycuje velké dějinné okamžiky, které se prolínají s dramatickými osobními osudy jednotlivých hrdinů, ovlivňují je, formují jejich rozhodnutí i povahy. Dobrodružný román s kriminální zápletkou líčí krátké, přesto však pro směřování našich dějin zásadní období.   Lubomír Kubík (nar. 1945) od šedesátých let publikoval časopisecky kratší i rozsáhlejší povídky pro mládež ve foglarovském duchu a zároveň články s historickou tematikou zejména z doby první a druhé světové války. V roce 1991 vycházely na pokračování jeho novinové reportáže pod názvem Tomáš Baťa, legenda moderního podnikání . Knižně dosud vydal román Hilsnerova aféra (1992), v němž zachytil, jak se historicky známá událost projevila v myšlení a jednání obyvatel Polné, studii Těšínský konflikt (2001) o ozbrojeném střetnutí a sporech mezi ČSR a Polskem v letech 1919–1920 a dokumentární fotografickou publikaci Druhá světová válka 1939–40 (1995). V nakladatelství PROSTOR mu roku 2006 vyšel román o atentátu na Heydricha pod názvem Proč Gabčík nestřílel , dále životopisný román o Jaroslavu Foglarovi Jestřábův let (2009) a próza z období okupace Území krys (2012).

Zařazeno v kategoriích
Lubomír Kubík - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3

Lubomír Kubík

Příběh zbloudilé kulky

prostor


4


5

prostor | praha | 2017

Příběh

zbloudilé

kulky

lubomír kubík


6

© Lubomír Kubík, 2017

© prostor, 2017

IsBN 9788072603503


7

část první


8


9

1

Kulka v okenním rámu vězela hluboko. Jindřich po marných pokusech odložil kapesní nůž. teprve šroubovákem se mu ji podařilo konečně vypáčit. parabellum devítka, mumlal si pro sebe, když si s ní pohazoval v dlani a pátravě si prohlížel prázdnou ulici pod sebou, po níž se sotva před hodinousunula roztodivná kolona, sestávající snad ze všeho, co mělo kola.

vojenská vozidla, nákladní auta a pásové transportéry. na

nich přestárlí odvedenci ze zdejší posádky wehrmachtu, kluci

z Hitlerjugend a mezi nimi se tísnili vyděšení civilisté s ranci

v klíně. Motocykly s přívěsnými vozíky, kabriolety i limuzíny

s majetky místních hodnostářů. Zavazadly přeplněné valníky

s koňským spřežením, zdržující provoz. A mezí tím vším se

zmateně proplétali jezdci na bicyklech, úporně šlapající do

pedálů s tornami na zádech.

všichni spěšně opouštěli město, jakmile se roznesla zpráva,

že do prahy, kde den předtím skončily boje, dorazily ruské

tanky. Co nevidět se daly očekávat i tady a kdekdo se hleděl

odklidit za americké linie, dřív než jich dosáhnou rusové. ve

tvářích, které Jindřich pozoroval z nadhledu, se zračilpanický strach z bolševiků. teď už všechno utichlo a rozhostil se

klid, který po tom všem až bolel v uších.

Když po výstřelu odskočil od okna, zaslechl ještě několik

dalších kulek. Z projíždějící kolony někteří uniformovanízelenáči pálili nazdařbůh po průčelích domů, aby alespoňtrochu ulevili náporu strachu, který jim seděl za krkem.


10

Jindřich se těšil z těch opojných okamžiků. Konečně je po šesti letech všemu strádání konec. na památku si vydloubl kulku z rámu. rozevřel okno dokořán a naklonil se přesparapet. Dole se zatím nikdo neukazoval, ale postřehl, že od chvíle, kdy kolona zmizela v zatáčce, se objevily státnívlajky takřka na každém domě. to mu připomnělo, že by ji měl vyvěsit také.

sotva se hnul ke skříni, kde ji měli uloženou mezi ložním povlečením, otevřely se dveře a do pokoje vpadl otec.

„Myslel jsem, že seš někde venku,“ prohodil překvapeně, a přitom s jakousi patrnou úlevou, že ho zastihl doma, „prý se v ulici střílelo.“

„Jo, trochu museli ulevit bezmocnýmu vzteku. Obvykláreakce těch, kteří se těžce smiřují s porážkou. vyslali námposlední pozdravy.“

v nastavené dlani ukázal otci kulku.

„trefili taky naše okenní futro. to abysme si pokládali za čest.“

Otec zaraženě, s krajním nesouhlasem, zíral střídavě na syna a na kulku v jeho dlani.

„samozřejmě žes musel zrovna okounět u okna,“ osopil se

na něj, „to se ti nemuselo vyplatit.“

pokrčil rameny a kulku vstrčil do kapsy saka.

„Muselo, nemuselo, už jsou pryč a měli bysme to oslavit, teprve teď začíná jiná doba. Kde máš tu flašku, říkals, že ji otevřeš, až bude konečně mír! Mluvils o tom při každýpříležitosti, když jsme rozebírali situaci na frontách. Bylo to jako tvoje zaklínadlo, kterým jsi končil každý poslech Londýna nebo Moskvy. tak sem s ní!“

„Franta Korejz je po smrti,“ prohodil otec tiše a stále se nehýbal z místa. roztržitě sňal klobouk a otáčel jím vrukou. „Říkali to, když jsem se vracel od doktora Lišky. stál ve dveřích baráku, a jak kolona přejížděla kolem, poškleboval se skopčákům. to byl nápad, takhle blbě na poslední chvíli přijít o život! stálo mu to za to?“

Korejz měl oficínu na náměstí. s jeho synem Emilemchodil do obecné školy. Mladý prchl počátkem okupace aproslýchalo se, že slouží v zahraničních jednotkách v Británii.

„Máš pravdu, nestálo to za to, ale jestli narážíš na mě, tak jsem je neprovokoval. A co říkal Liška? Měl vždyckyspolehlivý informace... Dostali se opravdu tak blízko, nějakýchdvacet kiláků odtud? tak proč u všech čertů nedorazili až sem?“

Otec se vrátil do předsíně, aby si odložil klobouk, a pakbylo slyšet, jak kramaří v kuchyni. Za okamžik se vrátil s láhví. v druhé ruce držel dvě sklenky.

„Jen tyhle obyčejné?“ podivil se syn. „v příborníku máme broušené.“

sotva se pohnul, aby to napravil, postavil starší Klemsa láhev i sklenice na kulatý stolek a rezolutně prohlásil:„nebudem s tím přece dělat žádný cavyky, Jindro. vypil bych tu

kořalku třeba z dlaně, kdyby na to přišlo a neměl nic jinýho

po ruce, jen když je to za náma.“

vývrtkou takřka obřadně vyjmul zátku. Znalecky k nípřičichl. pak ještě k hrdlu láhve. „slivovice z Moravy, domácívýroba. Koupil jsem ji na pouti v září osmatřicátýho. to jsem ještě

netušil, co nás čeká. původně jsem ji chtěl otevřít o vánocích.

Ale potom jsem na to v tom zmatku nějak zapomněl. pookuaci mě na ni přešla chuť a řekl jsem si, že si ji nechám na

lepší příležitost. Až to skončí. teď jsem náramně rád, že jsem

se dočkal, i když jsem zpočátku myslel, že k tomu dojde dřív.“

přiťukli si. Jindřich Klemsa s jakýmsi až rozmrzelýmpocitem zklamání shledával, že povznesení z tak významnéhookamžiku se nedostavuje, a moc rád by věděl, zda otec cítí totéž.

Zakusil sice v první válce frontu v rusku, ale postavení správce polní pošty ho uchránilo bezprostředního ohrožení. po návratu zase vedl poštu v městě až do posledníhopředokupačního měsíce, kdy odešel do penze. poslední dva roky ho opět povolali, aby nahradil svého mladého nástupce,nasazeného na práci v německu. nyní očekával, že se každým dnem objeví a bude mu moci předat úřad.

„Hodně se toho změní,“ prohodil prorocky starší Klemsa, když do sebe obrátili další sklenku. „Moc toho bude, moc!“

Jindřich chvilku pozoroval otcovu zádumčivě svraštělou tvář. se vzdorovitým gestem si nalil další sklenku. Kdyžpřiložil hrdlo láhve k otcově sklínce, zadržel mu ruku.

„počkej, ne tak zhurta,“ zabručel nabádavě. „Další flašku nemám a kdo ví, jestli nějakou seženem... Co máš teď vúmyslu? nepodíváme se trochu ven na ty, co nás osvobodili?“

Jindřich s pobavením sledoval, jak otcova tvář zrudla a v očích se mu objevil dlouho nevídaný lesk. všechnonaětí se v něm uvolnilo a obvyklá obřadná strohost bylarázem ta tam. pamatoval jen málo okamžiků, kdy ho zastihl v tak povznesené náladě. tak trochu mu i záviděl.

„tos měl určitě na mysli rusy.“

„A koho jinýho bys očekával?“ opáčil otec s údivem. „Mají dohodu s Američany, to je jasný. Ale když němci definitivně složili zbraně, dá se očekávat, že si někde dají dostaveníčko a uvidíme je pohromadě...“

s tou vytouženou vyhlídkou znovu sáhl po láhvi a nalil si. rozhovořil se o svých zážitcích z předchozí války, kdypůsobil na východní frontě v Haliči a Karpatech.

„Ale beztak jsem zvědav na tu armádu! tehdá za předchozí války za moc nestáli, byli to povětšinou ubožáci, negramotní a rezignovaní k svýmu osudu, poznal jsem je jako zajatce,bylo mi jasný, že válka je k ničemu nemotivuje. Že ji nemůžou vyhrát, a taky to u nich nevyhnutelně skončilo převratem a revolucí. povídalo se sice o poměrech u nich ledacos, ale teď konečně se dopátráme pravdy. není nad osobní zkušenost!“

náhle se na židli napřímil a pohlédl na zápěstí shodinkami, jako by se obával, že tak jedinečný historický okamžik propásne.

„Určitě jsou už na cestě,“ poznamenal Jindřich. „skopčáci museli mít spolehlivý zprávy, když měli tak naspěch ateprve na poslední chvíli práskli do bot.“

Otec se zasmál: „Otáleli, protože se pořád spoléhali na to, že to přece jen budou Američani. Jakmile jim sklaplo,ovládla je panika. Ani si nedovedeš představit, kdo všechno vzal roha. taky tvůj šéf z cihelny. sám jsem u toho nebyl, ale Liška říkal, že ho viděl na korbě jednoho valníku i s celou rodinou. Žebřiňák se zapřaženou herkou byl pojednoudobrý chlapovi, co se vozíval v daimleru se stahovací střechou a poniklovanými blatníky.“

Grunt byl němec ze severních čech. po zřízeníprotektorátu byl dosazen za správce cihelny, kde Jindřich působil jako

účetní. Osobní vůz i zařízenou vilu získal po původnímmajiteli cihelny, Aronu Hindrusovi, jeho někdejším šéfovi, jenž neprozřetelně otálel s odchodem z republiky. na rozdíl od prozíravějších Židů i s celým příbuzenstvem podcenil zprávy o uplatňování rasové očisty ve velkoněmecké říši.

Do zmiňovaného daimlera Grunt nejspíš už neměl benzin...

tenhle šéf se vyznačoval podivínským zvykem. pokud sněkým vedl rozhovor, natočil se k němu bokem a mluvil přes

rameno. po každém takovém setkání se Jindřichu Klemsovi

vnucovala otázka, zda tak mluvil i se svými nadřízenými.

Zatímco Hindrus zmizel s transportem v nenávratnu, teď se

objeví lidé, kteří se z dosahu němců zavčas vytratili a o nichž

doposud neměli zprávy. A náhle se mu v té souvislosti zúžil

dech a zamrazilo ho v konečcích prstů. to když muvytanula před očima Hana tak, jak ji spatřil naposled...

pod okny se rozmáhalo bujaré veselí. Odkudsivyhrávalo rádio či gramofon břeskné pochody a z přízemí zaslechli

hlasy sousedů. Obývali jeden z těch řadových,jednopatrových nájemných domů v okrajové části města, kde vpřízemí byly drobné živnosti či kupecké krámky se zašlýmištíty. tu a tam, zpravidla na nárožích, ten soulad přerušovala

hospoda s okrouhlým průjezdem do dvora, odkud to čpělo

pivem a močí.

vydali se ke středu města. povrch žulovými kostkamidlážděné vozovky byl pokryt odpadky včetně rozježděnéhokoňského trusu. po průjezdu utečenecké kolony ho v průběhu

dopoledne o poznání přibylo a závany větru roznášelyštiplavý zápach. vyvěšené státní vlajky hluše pleskaly a poobloze letěly drobné načechrané obláčky.

Jindřich si rozepnul sako, vrazil ruce do kapes, zvolnil krok

a s potěšením se zahleděl na oblohu, která ještě před párhodinami byla nevlídně šedá. v kapse nahmatal kulku a pohrával

si s ní. nechal ji propadat mezi prsty a opět ji bral do dlaně

a předával vražednému kovu živočišné teplo. Unášel sepředstavou, že byla určena jemu a vypálena s jistým záměrem zabít.

představil si otce, kdyby ho našel v pokoji s prostřelenou hlavou. Aby ten morbidní výjev rychle zapudil, řekl: „nezdá se ti, že je pořád venku málo lidí?“

Otec neodpověděl a pátravě se rozhlížel. Jen tu a tam jeněkdo míjel. někteří na potkání s povzbudivým úsměvemukazovali do véčka zdvižené prsty. nikde žádné srocení,poukazující na oslavu. tak dorazili až k rozlehlé restauraci poblíž

náměstí. Za poslední dva roky, co zase působil na poště, si

otec navykl v poledne navštěvovat černého orla denně.Jindřich donedávna obědval v nádražním hostinci, kam to měl

z cihelny pár set metrů. Od počátku dubna, kdy pronedostatek uhlí zastavili provoz, se ale přidal k tátovi.

„Je čas oběda,“ konstatoval starší Klemsa, když vyjmul z pouzdra brýle a zkoumal za sklem vystavený jídelnílístek. Už přes rok to bývalo stejné, přestože kuchař se zoufale snažil z dostupných surovin vykouzlit aspoň trochupoživatelnou stravu. A protože lístek otce ničím novýmnepřekvail, vsunul pouzdro do náprsní kapsy saka a mlčky pokynul synovi ke vstupu.

v lokále bylo na tu dobu nezvykle prázdno. Lidépřevážně zůstali doma a naslouchali rozhlasovému zpravodajství. A bez rozdílu vyčkávali příjezdu rusů. posadili se knejbližšímu stolu. Mezi několika hosty, kteří sem pravidelně kolem poledne docházeli, neviděli nikoho, od koho by se dalaočekávat nějaká informace. přiloudal se osobně majitelrestaurace. Byl ve věku staršího Klemsy a znali se od dětství, proto ho nenechával obsluhovat personálem, který ostatnětentokrát ani nebyl na place vidět.

„Kam se všichni vytratili, čendo?“ rozhlížel se staršíKlemsa. „n eříkej, že se přidali k tý skopčácký koloně. pokud vím,

měls tady jenom naše lidi.“

podsaditý mužík se svislým knírem, který mu dodávalskeptický až zarmoucený výraz, pokrčil bezradně rameny:„skoro všichni hleděli bejt dneska u rodin, tak jsem jimnebránil. Báli se, aby se něco nestrhlo, když němci pakovali kufry.

vždyťs to viděl, ti páprdové od wehrmachtu, co si ještě říkali

armáda, strach nenaháněli, zato ti smrkáči v kraťasech brali


15

hru na vojáčky až moc vážně. Korejz je po smrti, to už víš,

stříleli za jízdy jako pominutí na všechno, co měli vdohledu, pomáhalo jim to, aby nesrali strachy. sám jsem radějc

zavřel krám a zalezl do sklepa, dokud nevypadli z města.

člověk nikdy neví...“

„Udělals dobře!“ pochválil ho starší Klemsa. „Zrovna jako já. A co nám nabídneš na oslavu nové epochy? neříkej, že tam nemáš něco schovanýho. teď se teprve nechej vidět, krčmáři!“

Šéf podniku se provinile zasmušil a celý se nahrbil:„nemám nic jinýho, než stojí na jídelníčku, Karle. Doporučoval bych ti bramborový noky a k tomu špenát s volským okem. prima na česneku. A mimořádně na sádle.“

Karel Klemsa se zaškaredil: „Jdi se bodnout už s tímšpenátem! Za poslední měsíce jsem ho u tebe spořádal snad prádelní kotel! Mám po něm stolici zelenou jakmohamedánský prapor.“

v šéfových melancholických očích poťouchle blýsklo: „A co takhle bramborák s opečenou slaninou a kyselou okurkou? pokud vím, ten tě nikdy nezklamal.“

starší Klemsa vyměnil pohled se synem, a když tensouhlasně přikývl, odevzdaně řekl: „no dobrá, tak to přines. I když jsem tajně doufal, že to dneska oslavímpřinejmenším řízkem.“

„n ebo rovnou biftekem, ne?“ smál se hostinský. „tak na ten si zajdi k Amíkům, těm to prý servírují obden, inejnižším šaržím. Určitě nebudou skrbliví vůči našincům, když se tam některý nachomejtne. Možná že jim něco zbyde i pro skopčáky, touhle dobou by k nim mohli už dorazit.“

s posledními slovy pohlédl na nástěnné hodiny. Bylo půl jedné.

starší Klemsa mimoděk mrkl na zápěstí: „Myslíš, že za tři hodiny to stihli?“

„pokud je nepostihla cestou nějaké ruská nebopartyzánská nehoda, pak asi jo. Amíci jsou prý už v Hostomlatech. A to máš dvacet kiláků.“

Jakmile odešel, zadívali se proskleným průčelím do ulice. Bylo s podivem, že za celou tu dobu, co byli venku, neprojel ulicí jediný povoz. pár hostů mezitím odešlo, nikdo nový se neukázal. stíny se slunečním svitem ometaly protější průčelí.

po několika minutách se hostinský zase objevil. neslsklenice piva, v patách za ním kráčel číšník s velkým tácem. na něm mísa polévky a pod plechovým poklopem objednanépokrmy. postavil tác na sousední stůl a hbitě servíroval. Když

byl hotov, hostinský mu mlčky pokynul, aby se vzdálil. ve dle

objednaných bramboráků se slaninou se podávala i zelnápolévka a jako moučník pudink s pěnou z našlehaných bílků.

„Abys neřekl, že jsem tě odbyl,“ vysvětloval hostinský.

starý Klemsa se dojatě sklonil nad tou pestrou tabulí. Bylo mu jasné, že kamarád jim snesl všechno, co mohl nabídnout. Zvlášť ho zaujaly skleněné misky s čímsi červeným. Špičkou nože píchl do podezřelého pokrmu. „no vyznamenal ses, jen co je pravda... Ale co je tohle?“

„salát z červené řepy s křenem,“ objasňoval hostinskýgurmánskou záhadu. „to aby sis nestěžoval, že máš stolicizelenou jako prorokův válečný prapor, pro změnu bude rudá jak

vlajka vítězů nad Berlínem, kteří sem co nevidět přitáhnou.“

pustili se do jídla. Hostinský se neslyšně vytratil.

Dojídali salát z červené řepy, když se venku strhl povyk a do lokálu vpadl vyjevený výrostek.

„r usové jsou tady!“ hlas mu přeskakoval vzrušením,„právě přijeli na náměstí!“

Jindřich si povšiml, že u vzdálenějšího stolu právěstarší muž zvedal sklenici k ústům, ale pohyb nedokončil. Jiný chtěl vstát, ale zůstal tak, jak byl, dlaněmi se opíral odesku stolu, nohy pevně rozkročené, a s vytřeštěnýma očima nechápavě zíral do prázdna. číšník s rukou napootevřených dveří od kuchyně zase upíral zrak ke stropu vjakémsi zbožném postoji.

také otec nespolkl sousto a vyčkávavě setrval vpředklonu s naditými tvářemi. teprve když chlapec vyrazil zpátky na ulici a nechal za sebou dveře dokořán, strhl se poprask. starší Klemsa namáhavě polkl sousto salátu, vydal přitom dávivý zvuk, odhodil ubrousek z klína a mátožně se zvedal: „Co? Co říkal? Že jsou tady rusové?“

přikvačil hostinský. Už se doslechl, co se děje. Klemsa sáhl po peněžence, ale hostinský ho popadl za zápěstí aodmítavě mu odsunul ruku.

„to počká, Karle, vyřídíme to až pak,“ drmolil překotně a netrpělivými posunky pobízel hosty ke spěchu, „teď se venku odbývají dějiny. Honem! Ať jsme při tom! na tenhle okamžik jsem čekal šest let, sakra! to je mi pánbůh svědkem! Dělejte, ať už jste všichni venku a můžu to zamknout!“

přiřítili se kuchař s číšníkem a pikolíkem. Jak spěchali ke dveřím, porazili několik židlí. K vyústění ulice do náměstí to bylo jen pár desítek metrů, ale oběma Klemsům to připadalo jako celá věčnost. najednou bylo všude plno lidí. Zdomovních vrat, zejících dokořán, nepřetržitě někdo vybíhal. Od nároží se rozevřel výhled k děkanskému chrámu s věžízvonice a k pravoúhle zabočující řadě domů, mezi nimiž stála radnice s renesančním štítem.

Kupodivu na náměstí v tu chvíli stálo jediné vozidlo, a to poblíž kašny s barokní skulpturou neptuna s trojzubcem vnařažené ruce. Byl to otevřený vojenský vůz v nezvyklémprovedení, ale kdosi hlasitě upozorňoval na americký původvozu, který měla ve své výstroji i sovětská armáda.

„Džíp,“ vykřikoval ten znalec, „tak se to auto nazývá. Už jsem takových viděl spousty včera v Hostomlatech.“

Za volantem vozu netečně vyhlížel voják v uniforměodstínu zahnívající slámy a se stejnobarevnou lodičkou na hlavě. Opodál postávali tři muži s čepicemi se štítkem, v hnědých kazajkách a temně modrých jezdeckých rajtkách, zasunutých do černých holínek. všichni měli na hrudi připnutávyznamenání na různobarevných stužkách.

Důstojníci rudé armády mluvili s místními. Jindřichmezi nimi rozpoznal pár známých a slovo měl právě profesor z obchodní akademie, kam kdysi docházel a u něhož skládal maturitní zkoušku z angličtiny. O Drozdovském bylo známo, že ovládá několik jazyků včetně ruštiny, byl starší než otec a odešel do penze pár let před okupací. Zdálo se, že murusové pozorně naslouchají, a jen občas ho přerušili otázkou. Lidé mlčky a s dychtivým zájmem přihlíželi.

tak takhle tedy vypadají rusové, vojáci armády, kteráposlední tři roky nezadržitelně hnala němce na západ a jejíž příchod se ukazoval jako nevyhnutelný. I když mnozípřímo dychtili se jich aspoň dotknout, nikdo se neopovažoval tím přerušit rozpravu. Bránila jim v tom i naprostáneznalost jazyka, a jak si Jindřich poznenáhlu uvědomoval, právě

ti, co ruštinu ovládali, někdejší východní legionáři, s nimiž

se stýkal otec, a také několik emigrantů, kteří se po ruské

občanské válce usadili ve městě, se kupodivu neukazovali.

po déletrvající rozpravě se na pozvání Drozdovskéhoodebrala skupina rusů v doprovodu dalších, mezi nimižpoznali Klemsové několik předokupačních městských zastupitelů, z nichž většina v průběhu let zmizela v koncentrácích či na pracovním nasazení kdesi v německu, na radnici. A k nim se přidávali mladíci s bílými páskami na rukávech sčerveným označením rG, revolučních gard, pořádkových oddílů, o jejichž existenci se donesly zprávy z prahy. Jindřich sepodivil, kolik se jich znenadání objevilo. několik málo četníků a policistů v protektorátních stejnokrojích, už zas opatřených původními distinkcemi, se mezi nimi úplně ztrácelo. Zdálo se, že lidé na ně pojednou pohlížejí s jakýmsi shovívavým pohrdáním.

sotva skupina zmizela ve vratech radnice, shlukl sezástup kolem džípu, kde zůstal osamělý řidič. Jedna staršížena mu podala plechový šálek a z konve nalila mléko. voják bez rozpaků sáhl po hrnku a lačně pil. poté mu podalakrajíc chleba namazaný sádlem. Hltavě polykal a jehozarostlá tvář, předtím neúčastně nehybná, náhle roztála návalem slastných požitků.

Lidé přihlíželi, dokud nepozřel poslední sousto. Hned nato od jiné ženy dostal povidlový koláč. I ten rychle zmizel.Diváci byli u vytržení. Kdekdo se snažil nějak rusovi zavděčit. vztahovaly se k němu další a další ruce s laskominami.Jedna dívka se nad ním sklonila a políbila ho na čelo. Jindřich

odvrátil pohled, neboť z ulice ústící mezi kostelem a nárožím

pošty se objevilo několik nákladních aut, krytých plachtou

a s rudými hvězdami na dveřích kabin. Hned za nimi se řadily


19

tři motocykly s přívěsnými vozíky, bezpochyby pocházející

z německé kořisti, a na nich vojáci ve stejných uniformách,

jakou měl řidič džípu.

Zpod plachet náklaďáků vyskakovali vojáci se samopaly s kulatým zásobníkem a bandalíry obtočenými kolem trupu. Dopady okovaných podrážek černých holínek na dláždění zněly jako tlumené výstřely. Z kabiny vozů vystoupili muži s brigadýrkami na hlavách, stejnými jako měli důstojníci, ale žlutě zbarvenými, ani nohavice nebyly modré, ale vybledle zelené, a v blůzách přepásaných koženým řemením. pojednom boku jim na opasku visela plochá kožená brašna, na druhém pouzdro s pistolí.

Jenom krátce se mlčky navzájem pozorovali, občané ještě před několika hodinami okupovaného města, snadposledního uprostřed Evropy, kteří si konečně mohli připustit, že se dočkali míru, a jejich očekávaní osvoboditelé, než se dav jako na povel rozběhl k rusům s nadšeným halekáním.

vojáci hodili zbraně na záda, aby si uvolnili ruce, neboť takové setkání neprodělávali poprvé a možná si byli vědomi i toho, že se odbývá naposled. Zcela jistě se i jich zmocňovalo uspokojivé očekávání následujících událostí, jaké už potkalo jejich druha z oficírského vozu. Už za běhu si každý vyhlédl rusa, kterého měl sevřít v náručí. Zejména ženy si počínaly jako posedlé. Od jednoho muže přebíhaly k dalšímu, ječely přitom a nešetřily slzami.

Jindřich spatřil otce, jak kráčí mezi tím hemženímprkenně napřímen, prostovlasý s kloboukem v ruce mu nynípřiomínal diplomata, povolaného k významnému aktu. snad

i to setkání za cosi podobného považoval. nárazy větru mu

pohazovaly řídkými vlasy, když mířil k jednomu z důstojníků,

postávajícímu u kapoty nákladního auta, ramenatému muži

neurčitého věku s krevnatými červenými tvářemi a srostlým

obočím. Brigadýrku měl naraženou hluboko do čela, a tak

nebylo znát, zda pohybem očí vzal otcův příchod na vědomí.

Otec se ještě o něco přiblížil, už méně rozhodně, a napřáhl

pravici. Muž ji bez okolků přijal, dlouho si rukama potřásali

a otec se naklonil blíž. něco z ruského jazyka znal, ale bylo


20

toho ke konverzaci uboze málo, jen tolik, co příležitostněpochytil za předchozí války od ruských zajatců.

vtom ho vyrušil známý ženský hlas: „Co tě tak zaujalo,Jindro? na co se to díváš?“

Otočil se. Irena stála za ním a usmívala se. naondulované

okraje plavých vlasů zářily ve světle slunečních paprsků pod

širokou krempou béžového klobouku a drobné vrásky,rozbíhající se od očních koutků ke spánkům, se ve stínukremy naopak vytratily. světlý balonový plášť měla rozepnutý

a pod ním rozpoznal její oblíbené krémové šaty s oválným

dekoltem. vzal ji za ruce, naklonil se k ní, ale pak siuvědomil, kolik lidí je kolem, a odolal pokušení ji políbit.

„Zrovna jsem pozoroval tátu, jak prodělává svůjvýznamný životní okamžik. Celých šest let toužil po tom, aby mohl

osobně uvítat některýho spojeneckýho vojáka, co dorazí do

našeho města, a započít další životní etapu v míru. právě si

to splnil. A měl štěstí, dokonce si mohl vybrat důstojníka.“

Irena bez zjevného zájmu vrhla tím směrem letmý pohled. Mezitím na náměstí dorazily další povozy, valníky a bryčky tažené koňmi, taky pár nákladních vozů s přívěsnýmidvoukoláky. na valnících se vršily kupy sena a pytle se zrním a moukou. Z nákladních aut seskakovali další vojáci.přicválalo několik koní s jezdci v papachách a v dlouhých,kožešinou podšitých pláštích s pásy nábojů kolem hrudi a vzápětí se náměstím začal šířit zápach čerstvého koňského trusu.

„Už ses taky přivítala se svým rusem?“ otázal se napůl žertem.

„prohlédla jsem si je zblízka. Jsou špinaví a strašlivěpáchnou a jsou mezi nimi všelijaké asijské rasy, všiml sis? A kde jsou jejich proslavené tanky? Myslela jsem, že přijedou na nich.“

Zasmál se. „proč na tancích? Je přece po válce. věděli, že do našeho ctihodného zapadákova už nejedou bojovat. všechno to skončilo před pár dny v Berlíně a včera definitivně vpraze. A ani tam už se prý nestřílelo, němci byli dávno pryč.“

„Mluvíš, jako bys to všechno sám prodělal,“ prohodila sdesektem.

„Od dětství to poslouchám od těch, co to mají za sebou,

a není jich málo,“ řekl. „I od těch, co nádavkem táhli s legie­

mi přes sibiř.“ všiml si, že Irena se stále pátravě rozhlíží:

„Copak, taky někoho vyhlížíš?“

„Koho asi,“ sykla rozmrzele, „Jirku! Už zrána vymázl zdomu, šel s klukama okounět, jak se pakujou němci. Měla jsem

nahnáno, když jsem slyšela, že se střílí. Ale naštěstí jsem ho

pak zahlédla... Ztratil se mi před chvílí támhle dole u kašny.“

Jirka byl její dvanáctiletý syn. v té souvislosti ho napadlo,

jak to bude dál, když už je po všem a nic nebrání tomu, aby

se objevil její muž, kterého předloni odvlekli do pracovního

tábora kamsi do saska. Donesly se k ní zprávy, že spolu sjinými zahynul při náletu na staveniště vojenských objektů, ale nic nebylo jisté. Ostatně, co v té době bylo jisté svýjimkou vyhlídky na smrt?

Mirka stejskala znal ještě z obchodní akademie. všechno

se seběhlo až po jeho zatčení. Irena nastoupila u nich vcihelně, když zůstala bez peněz a musela živit svého syna.

tam ji uviděl poprvé. Zmatenou a roztěkanou znezvyklého prostředí a společnosti hrubých a otrlých chlapů, sšátkem na uzel na hlavě, v modrém pracovním plášti.nejčastěji navíc s plechovým vědrem a smetákem v rukou, když

uklízela jejich správní barák a šatny dělníků a pomáhala

kantýnské u výdeje.

Dozvěděl se, že až do narození dítěte pracovala jakoúřednice v pojišťovně a poté si do domácnosti zjednali služebnou.

stejskal byl tehdy disponentem v bance a občas ho potkával

ve městě, kde s výjimkou pozdravu vyměnili nanejvýš pár

slov. Znali se jen od vidění, navštěvoval ve stejném ročníku

jiné oddělení. nikdy ho ale nepotkal s Irenou a to, že kněmu patří, zjistil až v cihelně.

stěží by došlo k jejich sblížení, kdyby ho jednounevyhledala v kanceláři s prosbou, zda by jí nemohl opatřit sirup

na průduškový katar. Lékař ho synovi doporučil, ale nebyl

k sehnání. Odněkud se dozvěděla, že magistr Liška, proslulý

svými schopnostmi opatřit ve válečném hospodářství izdánlivě nemožné, je přítelem jeho otce.


22

sirup jí přes Lišku sehnal a zanesl domů. A nezůstalo jen

u toho. Do stejskalovic domku zavítal častěji. A i když vpráci úzkostlivě zachovávali odstup, jejich vztah nezůstalutajen. Ale v té době měl každý zcela jiné starosti. tak to šlo

až do minulého měsíce, kdy po vyčerpání uhlí a dřevazastavili provoz.

s Irenou se přes týden neviděl. trochu se nyní cítil nesvůj, neboť tušil, že ho očekávala, zatímco jeho zmáhaly obavy, aby zlomyslná náhoda nepřispěla k nežádoucímu setkání s jejím mužem. Doba je nanejvýš šalebná a překvapuje v té či oné podobě. nevrátí se ten, u něhož se to předpokládá, a naopak zaručeně mrtvý se ukáže v nevídané svěžesti. Dost často ktomu docházelo po předchozí válce. Úředně prohlášené vdovy se znovu provdaly a po pár letech se oplakaný a poslézezaomenutý nebožtík po anabázi v legiích vrátil domů.

Jemu nic takového sice nehrozilo, ale i tak... Měl by vzít rozum do hrsti a přijmout to jako pouhou nezávaznouepizodu a stáhnout se zavčas, než jí způsobí neodčinitelné potíže.

Ale nabádání střízlivého rozumu vzápětí střídala dráždivá

pochybnost. Co když je stejskal skutečně po smrti? A pokud

o Irenu stojí, neměl by zbaběle vyklízet pole.

sám cítil, že to nemůže pokládat za pouhý flirt, že seskutečně zamiloval a že by bylo těžké se jí jen tak vzdát.Ostatně, napadlo ho nejednou, nejsou ty úvahy směšné? čemu se chce vyhnout? Kdekdo už o jejich vztahu ví a stejskal by to měl hned z první ruky.

„Co ses tak najednou zamyslel?“ vytrhla ho z přemítání.

nervózně přešlápl. „nic, jen tak, jsem zkrátka najednou plný dojmů a nějaký čas potrvá, než si je utřídím.“ vzal ji za loket. „pojď, odklidíme se kousek stranou. na tenhle den

jsme všichni dlouho čekali. tak si ho užijme.“

„tobě to nestačí?“ odvětila s patrným posměchem. „Conevidět se všichni opijí a budou řádit celou noc. A taky mám

trochu strach. ti chlapi se vracejí z války a nevypadají na

to, že by se pak chovali kavalírsky k ženám. Už se o nichodjinud něco doneslo.“

„n ebo přece jen půjdem k tobě?“ navrhl opatrně.

„Kam jinam?“ zatvářila se nechápavě. „Lokály budouprázdné nebo zavřené. I personál je v ulicích...“

Zdálo se, že rozhovor otce s rusem se protáhne. právěvojákovi nabídl cigaretu a ten s radostí přijal.

Loudavě se vydali podél řady domů k ústí ulice, kterou to

bylo k Ireně nejblíž. pořád mu připadalo, že na náměstí se

i přes velkou očekávanou událost pohybuje poměrně málo

lidí, a taky to řekl nahlas.

Irena se trpce zasmála: „Copak nechápeš, že pro našekrajany se otevřela velká příležitost pomoct si k majetku?nemohli se dočkat okamžiku, až němci odtáhnou jen s tím, co naloží nebo unesou. náš soused vpadl do jejich domku, hned jak vyšli na ulici. Byl celý nesvůj z toho, že by ho mohlněkdo předběhnout. třeba já! vždyť bydlím hned z opačnéstrany. A to je to přitom takový pokojný plachý člověk, známe se dlouhý roky a nikdy bych do něj neřekla, že v němdříme taková dravá lačnost. Když jsem se vypravila do města, zrovna jsem ho zastihla, jak vynáší čalouněná křesla a jeho žena peřiny. Musely být ještě vyhřáté od posledníhonocování. A s tímhle by ses setkal na spoustě míst. Kdepak rusové! ti už nejsou tolik důležití, z nich žádný prospěch nekouká.“

s otcem si ráno ničeho nevšiml, ale mělo to prostoupříčinu, v jejich ulici až k náměstí žádní němci nebydleli. Mezitím dorazila další auta a povozy. některé rusy si lidé odváděli do svých domácností. Bylo znát, že se pohybují sesamozřejmou jistotou a že město náleží do dlouhé řady těch, kterými už prošli. O mnohá museli bojovat, ale v posledních dnech se všechno už odbývalo pokojně.

příjezd rudé armády byl ale skutečně pro většinu lidízcela podružnou událostí. čím víc se s Irenou vzdalovali odnáměstí, tím to bylo patrnější. vyhnuli se povozu s koňským spřežením, na který právě dva muži nakládali rozměrnou šatní skříň, a další dva opodál vynášeli z dokořánrozevřených vrat prosklený příborník. všichni měli tváře zduřelé námahou a uspěchaným vzrušením, neboť každýmokamžikem se mohl objevit někdo, kdo by uplatnil právo silnějšího. Ženy, podomácku přepásané zástěrami, vynášely proutěný koš plný smaltovaného nádobí a porcelánového servisu. Asi dvanáctileté děvče tisklo k hrudi broušenou vázu zkřišťálového skla. Jindřichovi neuniklo, jak se Irenina tvářnepřístupně nasupila.

„Možná už budou na místě,“ poznamenal s pohledem na hodinky.

na tázavý pohled dodal: „přece ti, kterým tohle všechno patřívalo. Asi by se nenadáli, že to vezme takový spád.neměli to dál než nějakých dvacet kilometrů. to se dá zdolat i pěšky za čtyři hodiny.“

Když neodpověděla, řekl: „Dovedu si představit, že by to proběhlo i naopak. Co kdyby Hitler vyhrál?“

„snad,“ řekla. „Ale to se vědělo od samýho začátkuokuace, že to nevyhraje. A v posledních měsících jsi už mohl očekávat, co nastane.“

Dostali se už tam, kde řadová vícepatrová zástavbaustupovala jednotlivým domkům, obklopeným zahrádkami s živými ploty. A za mostem přes mělkou říčku kaštanová alejoddělovala chodník od silnice. tam zvolnil krok, jak ho znovuopanovalo vtíravé tušení. Co když tam narazí na Mirka stejskala?

nebylo žádným tajemstvím, že někteří z těch, co bylinasazení na práci v německu, využili zmatku vbombardovaných městech nebo se dočkali jejich obsazení spojeneckými armádami a riskovali útěk domů. Jeho spolužák z obecné se skrýval u kamaráda v zahradním altánu už od března, neboť k rodině se neopovažoval, aby ji nevystavil riziku při prozrazení. Měl odtamtud i lepší výhled, aby mohl přišťáře včas uniknout.

Irena zpomalila, jako by vystihla, co se v něm odehrává.

„Mirek je mrtvý, vím to,“ prohodila neúčastně. „Už druhý rok jsem si tím jistá. těžko se to vysvětluje, ale v každém, kdo s někým žil řadu let, vězí něco jako neomylný instinkt, který mu napoví, když pochybuje. Jakési vnuknutí, chápeš? A já tomu porozuměla.“

Znělo to jako paralela s osudem jeho otce. Jindřichovi byly tři, když začala válka a povolali ho do armády jako správce polní pošty. Otce, jak se jednou po dlouhých letech sám doznal, ponoukal také instinkt či spíš tušení, ale nikdy se munezdařilo prokázat opodstatněnost svého podezření. všechno senaplno ukázalo až po návratu. to už matka žila s jiným mužem.

následující léta ho, když byl v práci, otec svěřoval do péče

starších osamělých žen. vystřídalo se jich několik. vpovědomí mu ulpěl všem společný zatuchlý pach, vyvěrající z jejich

ošacení i neútulných příbytků, kam si ho téměř každodenně

odváděly, a na jazyku se mu usadila mdlá pachuť zapražených

cibulových polévek a krupičných kaší s umělým sladidlem.

Když mu bylo deset, dostavila se konečně vytouženázměna. to otec usoudil, že už se obejde bez dohledu, a svěřil mu klíče od bytu. po vyučování byl nicméně otcem očekáván u č erného orla, kde s ním pravidelně obědval. přitom se od Jindřicha nechal informovat o dosažených pokrocích vjednotlivých předmětech. tak to pokračovalo i v době, kdy už docházel na obchodní akademii.

Otec nebyl zrovna sdílný člověk a o sobě mluvil jen málo, a tak nepřítomnost matky v Jindřichových představáchvytvářela jakousi záhadu, podobající se neproniknutelné zdi, v níž marně hledal skulinu. Zeptat se neopovažoval.teprve mnohem později se odjinud dozvěděl, že se svým novým mužem pobývá kdesi na jihu Moravy.

pak se stalo, že při jedné příležitosti kterýsi spolužákoznačil jeho otce za paroháče. v politováníhodné nevědomosti si pod tím představoval cosi lichotivě vznešeného, až tímpřiznáním vyvolal mezi chlapci hotové pozdvižení a nadlouho jim pak sloužil za terč nevybíravého posměchu. Od té doby už nikdy nepocítil tak urážlivé zahanbení. poznamenalo ho natolik, že se natrvalo uzavřel do sebe a jednou provždy si zapověděl rodinnými problémy se dál zabývat.

tak mezi ním a otcem v společné domácnosti plynulyroky v jakémsi obezřetném obcházení minulosti. Zdálo se, že

s přibývajícím věkem se ženy z otcova života docelavytratily, přesto Jindřichovi zůstávalo záhadou, že nejméně jednou

za měsíc, obvykle v neděli, se vypravil do prahy, aniž toto

putování jakkoliv vysvětlil.

Až teprve jednou večer otec promluvil. Bylo to pár dnů po atentátu na Heydricha. rdousivá přítomnost strachupřinutila každého zvažovat další osud. s fatálním očekáváním i jeho vybízela uspořádat doposud úzkostlivě obcházené rodinné záležitosti a uvést je do souladu se svým svědomím. seděli v kuchyni v tichu, které nabylo vlády poté, co vypnuli rádio.

„Co teď s náma udělají,“ zaslechl šeptat otce. Díval se přitom do podlahy, ruce svěšené mezi koleny a podivně nahrbený připomínal člověka odevzdaně nastavujícího zádaočekávanému výprasku. „není v ničí moci jim ani v tom nejhorším zabránit...“

v té souvislosti mu bezpochyby vytanula před očima mapa. nebyl tenkrát působivější argument. němci stáli na Kavkaze, v Africe měli na dosah Alexandrii a Káhiru, zatímco Američané v p acifiku zatím nenalezli způsob, jak zaskočit a porazitúskočné Japonce. A uprostřed Evropy v sevření nabubřelé říše vězel malý národ, o jehož existenci neměli ve většině světa ponětí.

pak otec zvedl hlavu a upřeně se na něj zahleděl. „Odnynějška se může stát cokoliv a já nechci, aby mezi námi zůstalo něco nevyjasněného. Leží v tobě spousta otázek, vím to a je na mně, abych je zodpověděl. vždycky se v životě nakonec najde příležitost, kdy to musí ven, přestože se tomu člověk brání... tvoje matka, Jindro...“

Mluvil zdráhavě s častými odmlkami a jemu připadalo, že odříkává jakýsi předložený text, který se týká kohosi jiného, a každé vyslovené slovo mu zjevně působilo potíže.povětšinou jen zopakoval a potvrdil to, co Jindřich porůznu vprůběhu let už vyslechl odjinud. svým počínáním připomínal

kohosi, kdo z rozervaných útržků uplynulého času slepuje

celistvý obraz. v jednom okamžiku tak Jindřich pochopil i to,

proč se otec ani slovem nezmínil o jeho vztahu k Ireně,přestože o něm bezpochyby musel vědět.

seděli spolu dlouho do noci. Dole v ulici rušily klid motory aut, křik a povely, prohlídky se konaly v řadě domů i v těsném sousedství, u jejich dveří se však zvonek nerozezněl. ráno se

dozvěděli, že zadrželi několik lidí, a pár se jich už nikdynevrátilo. po otcových slovech se dostavila zvláštní úleva,napětí, které v něm kdesi hluboko zasuté bdělo od útlého dětství,


27

se pojednou rozptýlilo a poněkud odtažitý vztah k němu se

uvolnil s pocitem podobným tomu, když se člověk konečně

zbaví vleklého neduhu.

Když otci ohlásil zamýšlený sňatek s dcerou spolumajitele škrobárny s přidruženou výrobnou pudinkových práškových směsí a šumivých prášků k přípravě limonád HanouKrebsovou, přijal to sice se samolibým uspokojením, neboť podle jeho konzervativního smýšlení jak dosaženým věkem, tak isolidním postavením měl syn nárok pomýšlet na vlastní rodinu, ale přesto Jindřich na otci neomylně rozpoznal, že přece jen šlo o přijetí s jakousi opatrnou výhradou, které dobře porozuměl.

Osvald Krebs patřil ke zdejší nepočetné židovské komunitě, přestože vyznáním byl už v druhé generaci křesťan, katolík, a za ženu měl češku. Ale otec ani v nejmenším nevzneslnahlas sebenepatrnější výhradu a jeho zprávu vzal prostě na vědomí. Hanu ostatně znal, Jindřich ji několikrát přivedldomů a představil mu ji, ale i tehdy patrně předpokládal, že se jedná jen o pouhou další epizodu v životě svobodného muže.

to Osvald Krebs zaujal zodpovědnější stanovisko a jako u protřelého obchodníka nepostrádalo sobecké pohnutky. Opatřil si reference přímo od pramene u Hindruse, s nímž se dobře znal, a tak záhy spolehlivě věděl, že v oblastiobchodního podnikání se Jindřich vyzná a bylo by užitečné schopnosti nastávajícího zetě výhledově využít a přetáhnout ho do vlastní firmy. sňatek měli naplánovaný na závěr října, ale mnichovské události všechno změnily.

Už počátkem října, kdy se první uprchlíci zobsazovaného pohraničí přechodně usazovali ve městě v provizorních příbytcích, ho Krebs naléhavě povolal k sobě. Byl očividně přepadlý a nervózní, když ho přijal ve své domácí pracovně, kde se často setkávali už od jara. tehdy býval ještěbezstarostný a Hitler se mu jevil jako postava převzatá odněkud z provinčního panoptika, jež jakýmsi podivuhodnýmnedoatřením či nedorozuměním zabloudila do vysoké politiky a svou neslýchaně drzou rétorikou nemůže dosáhnoutrespektu u renomovaných demokratických velmocí, a tak se časem neodvratně vytratí.

nyní tváří v tvář skutečnosti se i na Krebse snesl tísnivý pocit ohrožení. A podle toho se odvíjel i následujícírozhovor. Obvykle Jindřicha vítal sklenkou likéru, který rozléval do křišťálových sklenic, a na stůl postavil lepenkovoukazetu s cigaretami. tentokrát byl natolik vyveden z míry, ženadobro opominul zavedené zvyklosti.

„n evypadá to s náma dobře,“ začal Krebs pochmurným konstatováním, sotva naproti němu usedl do lenošky.vzáětí se zvedl, přistoupil k oknu a zahleděl se do zahrady, kde koruny stromů planuly narudlým listím v nízkém slunci.

„vůbec pro nás pro všechny, co žijeme v téhle právězmrzačené zemi,“ pokračoval polohlasně, jako by mluvil sám se sebou a nevnímal Jindřichovu přítomnost. „Mám obavy...“

náhle se odmlčel, jako by se zalekl vyslovit to, co mělprávě na mysli, vrátil se šouravými kroky ke stolku a zvysoka dopadl do plyše, až připomínal loutku, u které náhlepřestřihnou vodicí šňůrky.

„Hitler se s pohraničím nespokojí, a proto nic nenívyřešeno. pohltí nás celé a udělá to brzy. A nikdo pro nás nehne prstem. nikdo, říkám! naši proradní spojenci to neudělaliprve, když měli, a neudělají to zas. A skončí to válkou! Ale než Západ rozpozná, že sám je v ohrožení, a rozdá si to s ním, napáchá ten všivák ještě hodně zla. vím, jak si počíná vněmecku a po anšlusu v rakousku. rozpoutal bezuzdný teror

proti Židům. tady nás čeká totéž. Kdo tam jeho úmyslyzavčas nerozpoznal, krutě na to doplatil. Mohl bych jmenovat

ty, které jsem znal jen díky obchodu. Byl by to dlouhý výčet.

po některých se tam doslova slehla zem a nemusím se moc

dohadovat, jak to s nima dopadlo. A ti, co se přes všechny

peripetie dostali z jeho dosahu, vědí svoje a to, co vyprávějí,

zní pro nás přímo neuvěřitelně. Jak jen jsem mohl být tak

dlouho slepý!“

párkrát se dlaní udeřil do čela. Jindřich mu naslouchal s napětím a vnitřní hlas mu našeptával, že se nezadržitelně blíží významný a nepříznivý předěl v jeho životě. vyschlo mu v ústech, když se k němu po krátké odmlce Krebs naklonil a docela potichu pokračoval.

„Okolnosti mě přinutily k zásadnímu rozhodnutí, i procelou rodinu. Bude to pro vás bolestné, ale je to jedinámožnost, jak si zachovat život. prodal jsem podíly společníkům

i za cenu ztrát, včetně baráku, a v nejbližší době, ještě do

vánoc, tuhle zemi opustíme.“

A potom skoro ostýchavě dodal: „Hana půjde s náma.“

Jindřichovi se v hrudi zúžil dech, a kdyby se pokusil vstát,

nesvedl by to. Krebs ho s provinilou lítostí pozoroval.

„Mám pro tebe návrh, Jindřichu. vezmu tě s sebou. veŠvédsku žije bratranec a dělá ve stejné branži jako já. nastoupil

za firmu jako obchodní zástupce začátkem dvacátých let a už

tam zůstal. Oženil se, má rodinu a sám se dal do podnikání.

nedávno obdržel tamní občanství. nepojedu s prázdnýma

rukama. vlastním pár technologických postupů na výrobu

práškových pudinkových směsí za studena, a to je novinka,

kterou jsme se teprve teď po úspěšných experimentechrozhodli realizovat. Ale s přihlédnutím ke změně poměrů s tím

tady končíme. nechceme riskovat, že se toho zmocnískopčáci, jako třeba i celé firmy, a profit poplyne do jejichkapsy. tam bych s tím mohl uspět. stejně předpokládám a jsem

o tom koneckonců přesvědčen, že to nebude nadlouho.Jakmile ten pacholek narazí na skutečnou sílu, jakoupředstavují velmoci na Západě, a možná se k nim přidá i rusko, bude

s ním rychle konec. A jsou tu i další okolnosti, proč nemůže

uspět... taková Británie má hospodářskou oporu v Americe

a velkou válku rozhodli právě Američani. Za několik měsíců

se vrátíme domů živí a zdraví. teď nestojím o vyhlídkuzajít hlady a zimou někde v trestaneckém lágru, zřízeném pro

nepřátele německé říše. A pro Židy zvlášť.“

I přes pohnutou dobu považoval Jindřich Krebsovorozhodnutí za ukvapené. Odstoupení pohraničního území snespolehlivým etnikem může dokonce znamenat jistou úlevu

a povzbuzení národní soudržnosti, a vůbec akt zásadního

rozhodnutí, k jakému se mělo přistoupit už při zrodureubliky. podobné názory slýchal ze všech stran aztotožňoval se s nimi i otec. Zato vojenská akce proti suverénnímu

státu by se neomezila na konflikt lokální úrovně, vytvořila


30

by přímý předpoklad k hrozivým nepředvídatelnostem pro

celý starý kontinent. neměl žádný protiargument, kterým

by mohl zapůsobit. Krebs by se ničím nenechal zviklat, a co

bylo nejzávažnější, samotná Hana v každém ohledu sdílela

jeho smýšlení, o tom se už nejednou přesvědčil. Když mu

zcela nedávno vyčetla blouznivý idealismus, jaký se nehodí

do současnosti, neudržel se a odbyl ji poukazem napřecitlivělost při vnímání velkohubých prohlášení uniformovaných

politických karikatur. Málem se pohádali. to bylo ještě před

Mnichovem. nejpřesvědčivější pro ustálení názoru bývajípůsobivé skutky, proto mu pak s jízlivou ironií připomenula

vlastní slova. přesto si nechtěl připustit, že by došlo knejhoršímu. spíš s podezíravým údivem seznával, jak se Hana

změnila a díky zjitřenému smyslu pro rodinnou soudržnost

a pradávnému instinktu své od biblických dobpronásledované rasy se u ní začal projevovat vzrůstající neklid. Mělo

to cosi společného s počínáním živočichů ve volné přírodě,

neomylně předvídajících ničivou bouři za jasného dne,doosud skrytou kdesi za obzorem.

Když se konečně osmělil a jenom náznakem se předKrebsem zmínil o některých známých, třeba o svém šéfoviHindrusovi, o kterých věděl, že jsou Židé, a kteří ve svých úvahách, jak je příležitostně vyslechl, kdykoliv došla řeč na soudobou politiku, nesmýšleli ani náznakem jako on, dočkal sepohotové odpovědi.

„Jen je nech,“ odbyl ho s náznakem pohrdání Krebs. „Je to věc jejich rozhodnutí. nejsem tu od toho, abych někohopřesvědčoval. Můžu je jen politovat.“

Otci se očividně ulevilo, když se mu naprosto bezradnýJindřich svěřil se svou zmařenou vyhlídkou na ženění.Ukázalo se, že i přes slibnou kariéru, jež se synovi sňatkemotevírala, ho očekávané příbuzenství s židovskou rodinou přece jen znepokojovalo.

„Z toho si nic nedělej, v sedmadvaceti máš před sebou ijiné šance. Aspoň si z toho můžeš odvodit, že o dobré partie

nemusíš mít obavy.“

Krebsovi odcestovali koncem listopadu vlakem do Gdaňska a dál lodí. přišel se s nimi rozloučit na nádraží. Hana houjišťovala, že to vskutku s návratem myslí vážně, ale přesnaléhavost slov v těch větách zaslechl pochybnost. Krebs sedokonce přiměl k bodré náladě a pronesl domněnku, že Hitler

se co nevidět zaplete do konfliktu se Západem, a i kdyžobsadí okleštěnou republiku, odtáhne zanedlouho za potupné

kapitulace, jako císařské armády kdysi z obsazené Belgie.

Ale i na něm byla patrná skleslost a nedůvěra k vlastním

prohlášením.

spletitá situace se rozuzlila ještě před příchodem jara. Do té doby obdržel od Hany pár dopisů. Dočetl se, že seusadili v přístavním varbergu u příbuzných a otec získal místo provozního technologa v tamním potravinářskémkoncernu, jehož součástí byla i škrobárna, a také nějakou částku za postoupenou recepturu na výrobu želatinových pudinků.

po okupaci už žádný dopis nepřišel. nebylo mu jasné, zda je to proto, že ho Krebsovi nechtějí vystavovat riziku zaudržovanou korespondenci s cizinou, byť neutrální. skutečností však zůstávalo, že o nich už nezachytil žádnou zmínku. často si pak připomínal Krebsova slova, kdykoliv poukazoval na pošetilost jeho šéfa Arona Hindruse. Už o dva roky později přihlížel, jak se s rodinou a příručními zavazadly v zástupu místních Židů, opatřených na oděvu šesticípou Davidovou hvězdou, ubírá k nádraží v první sněhové břečce, codokáže naskrz promáčet i solidní obuv.

Když ho Hindrus míjel, cítil Jindřich na sobě jeho upřený pohled stařecky zakalených bleděmodrých očí, v nichž se zrcadlilo předchozí strádání a beznaděj. Krebs se tu vpronikavém světle nadcházející zkázy ukazoval jako krutýprorok. Jindřich jen s námahou odolával nutkavému pokušení

Hindrusovi aspoň posunkem naznačit účast či povzbuzení,

ale před tolika lidmi se přece jen neopovážil. Ani Hindrus

nejevil žádnou snahu dát mu nějaké znamení, nejspíš ho

chtěl ušetřit následků před projevy nevole bdělých krajanů.

Ještě po několika letech se Jindřich otřásl při té vzpomínce, jak posléze zástup za neurvalých pobídek a počínání vojáků wehrmachtu nastupoval po dřevěné rampě do rozevřených posuvných dveří nákladních vagonů v té syrové listopadové slotě. I po tak dlouhé době cítil, jak z některých vozů čpí odér po ještě nedávno přepravovaném dobytku...

A Irena, jakmile zachytila v ruce ten záchvěv, k němu teď udiveně vzhlédla.

„Zničehonic jsem si vybavil Hindruse v transportu před odjezdem do terezína... Kolik se jich asi vrátí? Ale on jenejspíš po smrti, říkalo se to...“

„přál by sis, aby zůstal naživu?“

„samozřejmě bych to přál všem. Byl to dobrý šéf. Aspoň podle mě.“

„n ezažila jsem ho, nemůžu hodnotit. A toho Grunta jsem vídala jen letmo. Ostatně se moc v cihelně nezdržoval a jako správce do kantýny nechodil. svačiny jsem mu nosila dokanceláře a přebírala je ode mne sekretářka. na oběd se vozil autem do města a vysedával u Zlatého věnce. prý se to tam v každou denní dobu hemžilo gestapáky. Ještě před válkou jsme tam chodili s Mirkem...“

Jindřich si představil Mirka stejskala v elegantním obleku, střiženém na míru, a v klobouku, švihácky posunutém dotýla, jak v poledne s úderem kostelních zvonů opouští banku a setkává se na nároží s Irenou, políbí se a pak zavěšeni do sebe projdou pasáží obchodního domu, z jehožpřízemního bufetu to voní gulášovou polévkou a ohřívanýmiuzeninami, a o domovní blok dál vstupují otáčivým kvadrantem dveří s okounějícím livrejovaným vrátným, sekajícím úklony s mechanickou pravidelností jako hlava gypsového číňana za sklem výlohy protějšího zlatnictví. Do svých pěstěných rukou, jimiž později drhla zaplivané podlahy šaten a ubikací, tehdy brala Irena alpakové příbory a pojídala vybrané pokrmy na karlovarském porcelánu.

stanuli před přízemním domkem se sedlovou střechou amalou předzahrádkou. Od silnice kryly pohled na průčelírozsochaté túje, které už téměř úplně pohltily nízký dřevěný plot.

„n ebude tam, neboj,“ prohodila chlácholivě, neboť jí ne­ uniklo, že maličko zaváhal, zatímco odemykala branku.

nahonem nevyrozuměl, koho tím měla na mysli, zda syna, nebo manžela. A pokud Mirka, neubránil se pocitu, že v tom opět zaslechl náznak skrytého přání. po celou dobu sistále naléhavěji kladl vtíravou otázku, jak žili před Mirkovým zatčením po anonymním udání, z něhož pro nedostatekdůkazů vyvázl pouze nasazením na nucené práce v německu. Z jejích slov postupně seznával, že to nebylo tak idylické, jak si ještě při Irenině nástupu v cihelně představoval.

spárami čtvercového dláždění se prodíraly drobnévýhonky trávy a na pažitu ryl kos svým žlutým zobákem v krtinci. Zalovila po paměti v kabelce a odemkla. Krémovou barvu dveří pokrývaly vlasové trhlinky a rámy oken už také volaly po novém nátěru. v té souvislosti ho napadlo, že rámpoškozený kulkou musí zakytovat. Ale kde sežene kyt? Kdysi dávno zaslechl, že ho lze udělat z křídy a strojního oleje.

vstoupili do chodby. Z jedné strany byla zčásti prosklená jako veranda, na protější straně vedly dveře do místností. poslední do ložnice.

„Kluk se hned tak nevrátí,“ zašeptala s potlačovanoužádostivostí a netrpělivě ho postrkovala do příšeří místnosti sestaženými roletami. Měl dojem, že jí zuby jektají jako v horečce. Ještě nedovřela dveře, a už se volnou rukou zbavovala šatů. sako hodil přes pelest postele. přitom viděl, jak si na okraji postele Irena už zručně svinuje ze stehen punčochy. pakzatáhla za špičku, odhodila je na podlahu a vzhlédla k němu.

„ten protektorátní přežitek už můžeš zrušit. rolety jsem natolik nenáviděl, že jsem je strhl a vyhodil dřív, než nám dneska skopčáci dali vale.“

sáhl do kapsy saka a ukázal jí kulku. „Málem mě přitom odpráskli. Mám ji na památku.“

přijala to bez zájmu a pokračovala v odstrojování. Odložila spodní prádlo na pelest hned vedle saka a vklouzla podpokrývku. na okamžik si představil, jak si asi počínala, když tu

žila s Mirkem, zda ji posedala taky taková lačnost po milování.

sevřela ho rukama i koleny a sykla mu do ucha: „nám ty

rolety budou ještě užitečné...“

vtiskl jí nos do úžlabiny mezi ňadry a vdechl slabý odér potu a pleťového heřmánkového krému.

2

Ještě dlouho před polednem přešel Jindřich železniční přejezd

před nádražím a pokračoval po silnici k nedaleké cihelně.

souběžně se táhla z nádraží odbočující vlečka, zarostlábujným plevelem. před ním strohá silueta strmých střechskladů, sušáren a vypalovacích komor s třicetimetrovýmkomínem. Ubíral se tudy do práce už přes čtrnáct let, s rok a půl

dlouhou přestávkou, kdy byl na vojně.

většinou jezdil na kole. také dnes ho chtěl vytáhnout ze sklepa, ale neuklízené ulice se střepy ho odradily. nyní, když bylo po všem, se chtěl přesvědčit, co se v cihelně událo po takřka měsíční odstávce. Už od zatáčky zahlédl na kolejích tři prázdné vagony na uhlí, které dýchavičná posunovacílokomotiva pravidelně přistrkovala.

Zrovna tak tam stály už začátkem dubna, když jim správce Grunt oznamoval zastavení provozu kvůli vyčerpání zásob uhlí a koksu, a vyzval je, aby opustili pracoviště. Odstávku vysvětloval výpadky v pravidelné železniční přepravě spřednostní propustí vojenských transportů pro potřeby fronty, ale všem už bylo zřejmé, že žádné skoro nejezdí a že ty, které se přece jen podařilo vypravit, si krátce poté vyhledalaspojenecká letadla a nadělala z nich trosky po řadu dnípřekážející na trati. Říše mlela z posledního, a proto se s úlevou rozešli do domovů s hřejivou jistotou, že konec je nadosah a že provoz se znovu rozběhne už za jiných poměrů. těsně před vstupem do areálu oploceného místy potrhanýmzrezivělým pletivem překročil koleje s dlouhou řadou výklopných vozíků na přepravu jílovité cihlářské hlíny z blízké dobývky k drtiči a nikde zatím nespatřil, že by se něco pohnulo. Zezarudlého povrchu všudypřítomného prachu vyrážely výhonky kopřiv. Kolna, skrývající lokotraktor, byla uzavřena avzdálenější přízemní dřevěná budova, kde měl kancelář a kde sídlil i správce, rovněž vydávala neklamné příznaky opuštěnosti. prázdným prostranstvím se proháněl větřík a nízko nadpovrchem vířil narudlý prach, unikající ze spalovacích komor a ve slunečních paprscích vrhající matné odlesky.

právě se rozhodoval, zda se projít terénem povrchovédobývky a využít k tomu kolejí polní dráhy, když z boudynočního hlídače, který tu držel mezi směnami službu, vyšel mladý muž a kráčel pomalu k němu. Jen co se dostal blíž, poznal v něm jednoho z dělníků od dobývky, jenžobsluhoval korečkové rypadlo. Jmenoval se Kovařík a nastoupil předloni, jen co si odbyl maturitu. Kdosi mu poradil, aby tak předešel obsílce pracovního úřadu k nasazení na práci do německa. Jindřich se doslechl, že zamýšlel studovatmedicínu, ale vysoké školy byly zavřené, a tak jako i jiní své tužby odložil na neurčito. Cihelna byla vedena jakostrategický provoz, a tak se pracovní úřad s jeho dobrovolným umístěním spokojil. Jindřich věděl i to, že jeho otce rok po heydrichiádě odvlekli do koncentráku, kde krátce potézahynul. později tak skončila i jeho matka. nyní žil u strýce. Měl na sobě modrou pracovní halenu, ale kalhoty snažehlenými puky a na nohou tenisky. nezvyklou kombinacidolňovala páska na předloktí v barvách státní vlajky. poznal Jindřicha a zdvořile pozdravil.

„Jak ses to vyšňořil, přemku?“ oslovil ho pobaveně. „Jsi tady sám?“

Mladík přikývl: „revoluční výbor mě pověřil střeženímobjektu. A nejsem sám, uvnitř je i Mastník, toho taky znáte, chlap od pecí. střídáme se ještě s dalšími. všechny provozy

dřív pod německou správou se musí hlídat. My dva jsmetady od rána a večer nás vystřídají.“

„A bouchačky máte? Kdo hlídá, musí být ozbrojen. to je nepsaná zásada.“

„Máme pistoli, s tou umím zacházet. Ale myslím, že žádný nebezpečí beztak nehrozí, když němci jsou fuč. A ti, cozůstali, jsou zalezlí a neopovažují se vystrčit nos, zvlášť když ve městě jsou rusové.“

revoluční výbor, podívejme, co všechno se od včerejška událo. Zdá se, že město už má vedení, pomyslel si a nahlas dodal: „Kdo z toho revolučního výboru pochází odsud? to tě musel znát.“

„Ano, je tam pan Bártík z obchodního. potkal jsem se s ním včera ve městě a on mě hned zatáhl na radnici a radoval se, že se mu někdo z cihelny právě připletl do cesty, jinak by ho musel vyhledat. Má prý na starosti ostrahu majetku, který od němců přejde pod národní správu do doby, než se

rozhodne, co dál.“

smysl počínání toho samozvaného vedení Jindřichanepřekvapil, spíš osoba vykonavatele. tak tedy Bártík, podívejme,

podivoval se v duchu. vybavil si plochý nevýrazný obličej

toho drobného muže s ustupující bradou, v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist