načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběh vojáka -- Pohled na čtyřicetiletou službu vojáka z povolání, od 50. let až po listopadovou revoluci v roce 1989 a krátce po ní - Mojmír Zachariáš

Příběh vojáka -- Pohled na čtyřicetiletou službu vojáka z povolání, od 50. let až po listopadovou revoluci v roce 1989 a krátce po ní

Elektronická kniha: Příběh vojáka -- Pohled na čtyřicetiletou službu vojáka z povolání, od 50. let až po listopadovou revoluci v roce 1989 a krátce po ní
Autor:

V této vzpomínkové knize rekapituluje generál Zachariáš svou vojenskou kariéru od velitele čety až po nejvyšší velitelské funkce. Podrobně popisuje náplň vojenského života, strukturu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 223
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3489-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Prostřednictvím autobiografických vzpomínek se můžeme seznámit s průběhem vojenské služby Mojmíra Zachariáše trvající od 50. do 90. let 20. století. Autor se vrací ke svému dětství, studiu na gymnáziu a během let 1956-1959 studiu na vojenském učilišti v Lipníku na Bečvou. Zachycuje rovněž své působení v různých vojenských posádkách, vstup do KSČ, studium na Vojenské akademii v Brně a později i v Moskvě, politické události 2. poloviny minulého století (např. karibská krize, rok 1968, dění v listopadu 1989), každodenní vojenský život, setkání s vojenskými činiteli členských zemí Varšavské smlouvy, působení na postu velitele Západního vojenského okruhu během let 1987-1990 nebo svou činnost v Generálním štábu Armády ČR během let 1993-1995, kdy odchází do důchodu. Voják z povolání vzpomíná na svou vojenskou kariéru.

Popis nakladatele

V této vzpomínkové knize rekapituluje generál Zachariáš svou vojenskou kariéru od velitele čety až po nejvyšší velitelské funkce. Podrobně popisuje náplň vojenského života, strukturu ČSLA a její změny od 50. do 80. let, otevřeně vzpomíná na své studium na moskevské vojenské akademii či na vztahy mezi nejvyššími vojenskými funkcionáři. V listopadu 1989, už jako velitel Západního vojenského okruhu, stál před největším dilematem svého života. Jaký postoj zaujmout k návrhům na použití československé armády proti demonstrantům? I když ÚV KSČ odmítl variantu vojenského zásahu, kterou navrhoval ministr obrany Václavík, tlak části špiček československé armády na použití síly neskončil. Generál Zachariáš byl ale již rozhodnut. Ujistil zástupce Občanského fóra, že armáda pod jeho velením nezasáhne.
 A po zformování nové vlády v prosinci 1989 navrhl na kolegiu nového ministra obrany Vacka odpolitizování armády. V závěrečných kapitolách se pak autor zabývá koncem své vojenské kariéry i obecnějšími otázkami operačního plánování ČSLA. (pohled na čtyřicetiletou službu vojáka z povolání, od poručíka po generálporučíka, od 50.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

3

Mojmír Zachariáš

Příběh vojáka

Pohled na čtyřicetiletou službu vojáka z povolání,

od poručíka po generálporučíka,

od 50. let až po listopadovou revoluci

v roce 1989 a krátce po ní

DOKOŘÁN


Mojmír Zachariáš

Příběh vojáka

Pohled na čtyřicetiletou službu vojáka z povolání, od poručíka pogenerál

poručíka, od 50. let až po listopadovou revoluci v roce 1989 a krátce po ní

Copyright © Mojmír Zachariáš, 2012

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí býtrozmno

žována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného

svolení nakladatele.

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické)

Odpovědný redaktor Marek Pečenka

Obálka a sazba Miloš Jirsa (pdf )

Konverze do elektronické verze Marek Pečenka

Vydalo v roce 2012 nakladatelství

Dokořán s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, http://www.dokoran.cz

(554. publikace, 83. elektronická, pdf )

(555. publikace, 84. elektronická, epub)

(556. publikace, 85. elektronická, mobi)

ISBN 978-80-7363-490-2 (pdf )

ISBN 978-80-7363-491-9 (epub)

ISBN 978-80-7363-492-6 (mobi


5

Obsah

Pár vět úvodem .................................................................................................................7

Jak jsem se stal vojákem.........................................................................................9

Rodina a dětství – Střední škola Začátky kariéry ............................................................................................................19

Vojenské učiliště – Jak jsem se stal členem KSČ –

Některé politické události – Bojový útvar – Odvelení

na výstavbu Bruselského pavilonu do Prahy – Zmotostřelce tankistou – Struktura pluku – Kubánská krize –

Běžný život u pluku – Samovolné vzdálení vojína Záruby

– Ukázka při překonávání Labe tankem pod vodou –

Daleký přesun tankového pluku po silnicích, z Čech

až na Moravu Od akademie přes pluk k akademii............................................................58

Studium na Vojenské akademii v Brně – Rok 1968

– Diplomová práce – Čtyři roky u tankových pluků

ve funkcích náčelníka štábu a velitele – Náčelník

štábu tankového pluku v Čáslavi – Velitel tankového

pluku v Jindřichově Hradci – Studium na Vojenské

akademii generálního štábu v Moskvě – Seznámení

v Moskvě – Péče o naše soukromí Vojenská praxe na vyšších funkcích ..........................................................89

Náčelník štábu tankové divize v Táboře – Velitel

motostřelecké divize v Kroměříži – Štábní nácvik –


6

První setkání s představiteli Spojeného velení –

Mimořádná událost na štábu divize – Některé politické

události – Cvičení Štít-82 – Zástupce velitele 4. armády

– Velitel 4. armády – Štábní nácvik s výjezdem – Střelby

protiletadlového raketového pluku – Boj o garáže –

Vztahy ve vyšších funkcích – Konfl ikt s náčelníkem

Hlavní politické správy a jeho zástupcem Velitelství Západního vojenského okruhu .......................................135

Náčelník štábu Západního vojenského okruhu – Jak KSČ

„dohlížela“ na armádu? – Velitel Západního vojenského

okruhu – Využití moderní techniky – Poslední setkání

s maršálem Kulikovem – Listopad 1989 – Setkání spředstaviteli Občanského fóra v Táboře – Jednání s Vojenskou

obrodou v Táboře – Výzva k zásahu – Kolegium ministra

obrany a změny v armádě – Odvolání z velitelské funkce Poslední roky ..............................................................................................................178

Moskva, štáb Spojených ozbrojených sil Varšavské

smlouvy – Obvinění – Návrat do Prahy – Institut

strategických studií – Parlamentní vyšetřovací komise Listování minulostí naší armády ...............................................................196

Operační plánování použití armády v minulosti –

Měli jsme jaderné zbraně? – Operační plánování

použití armády v 80. letech – Konference u kulatého

stolu ve Stockholmu – Bylo ohroženo Polsko v roce 1981

agresí Varšavské smlouvy – Byli jsme agresoři, nebo jsme

se připravovali k obraně našeho území? Doslov ....................................................................................................................................218

Příloha 1 – Chronologie vojenské kariéry .....................................................220

Příloha 2 – Základní struktura pozemních jednotek ČSLA

k listopadu 1989 .............................................................................................................221


7

Pár vět úvodem

Text, který jsem napsal, není klasickou autobiografi í. Jepříběhem obyčejného kluka z průměrné rodiny, který se vypracoval

a „prosloužil“ až do nejvyšších vojenských funkcí a počtyřiceti letech služby odešel do zálohy jako generálporučík.

Stálo za tím dvacet let učení a studia na civilních avojenských školách, praxe na nejrůznějších funkcích v armádě a také hodně nepříjemností ve službě i v rodinném životě.Soukromý život jsem až na výjimky do knihy nepojal. Nebyljednoduchý, vydal by jistě na samostatnou knihu, ale já se chtěl především soustředit na život vojenský – koneckonců tentaké asi případného čtenáře bude nejvíce zajímat.

Dovolím si upozornit čtenáře, že text vychází jen z mých vzpomínek. Nepsal jsem si deník a nemám ani žádnédokumenty z té doby. Jak se dnes přesvědčuji, paměť má své mezery a některé věci či jejich posloupnost se mi vybavují jen těžko. Setkal jsem se v průběhu výkonu svých funkcí v armádě se stovkami či tisíci nejrůznějších funkcionářů v armádě i vcivilu a rovněž si je všechny nepamatuji jménem. Omlouvám se za případné nesrovnalosti, ke kterým mohlo dojít.


9

Jak jsem se stal vojákem

Rodina a dětství

Na svět jsem přišel v Hradci Králové v únoru 1939, pouhý měsíc před okupací naší republiky fašistickým Německem. Narodil jsem se do rodiny úředníků Nemocenské pojišťovny. Neměl jsem tedy dělnický původ, což bylo po únoru 1948 předpokladem úspěšné kariéry. Oba moji rodiče byli absolventy obchodní akademie a pracovali v hradecké Nemocenské pojišťovně, která v té době sídlila na Ulrichově náměstí. Zde se také seznámili. Bydleli jsme ve Věkoších, pouhé dvakilometry od centra města a stejně tak od letiště, v domku, který postavili prarodiče z matčiny strany v 30. letech na hypotéku. Na domku bylo vidět, že byl postaven před válkou a se skromnými náklady. Poznalo se to nejen na první pohled, ale zvláště vždy, když stoupla voda v Labi, vzdáleném vzdušnou čarou asi kilometr. V ten okamžik začala stoupat voda i vnašem sklepě a někdy jí tam bylo i více než půl metru. Nedostatečně provedená izolace se nám každoročně pravidelně mstila.

Babička zemřela pár týdnů před mým narozením a děda cestoval po různých štacích v Čechách. Byl vyučený zámečník, a tak hledal pracoviště, kde by se uplatnil. Našel sivždycky místo údržbáře v nejrůznějších hotelích či horskýchchatách a tam pracoval tak dlouho, dokud ho to bavilo. Když se mu zdálo, že je již příliš dlouho na jednom místě, odešel


10 nam. Dělal to již před 1. světovou válkou a nějak mu tozůstalo v krvi. Proto se také moje matka narodila ve Vídni v roce 1911, kde v té době s babičkou žili. Po mém narození se u nás vždy jednou za čas na pár dní objevil a potom stejně náhle jak přišel, zase odešel – a opět jsme o něm měsíce nevěděli.Během těch několika setkání jsem se také od něho dozvěděl, že v 1. světové válce bojoval za Rakousko-Uhersko a skončil jako legionář na Sibiři, odkud se přes Vladivostok vrátil domů.

S hypotékou si starosti nedělal, a tak splácení dluhůzůstalo na mých rodičích a pronásledovalo nás až do konce 50. let. Posledním jeho pracovištěm byla Luční bouda v Krkonoších, kde také dělal údržbáře, a tam jsem se s ním také setkalnaosledy.

Můj otec pocházel z velmi chudé vesnické rodiny z Opatovic nad Labem. Měli malou chaloupku na okraji vesnice, ve které byly dvě místnosti, na dvoře byla stodola, chlívek a„kadibudka“ u hnoje. Jeho matka, moje druhá babička, chovala slepice, husy, králíky a zpravidla i dvě kozy, které jsem také několikrát pásl na obecním palouku. Babička se živila jako příležitostná zemědělská nádenice. Dědu z otcovy strany jsem nikdyneviděl, ani o něm nikdy neslyšel – doma se o něm nikdynemluvilo. Zdá se jako zázrak, že můj otec, který vyrostl v takových poměrech, mohl vystudovat obchodní akademii.

Moje první vzpomínky z dětství jsou spojeny se spoustou lidí, kteří jsou v naší kuchyni a zkouší divadlo. Ve Věkoších byl velmi aktivní divadelní spolek a dost ochotníků, kteří za okupace připravovali, zkoušeli a hráli divadelní hry azpěvohry českých klasiků. Ještě dlouho po válce jsme doma mělibarevné plakáty, které formou letáků vydával divadelní spolek a informoval tak místní obyvatele, kdy a co bude vhospodském sále uvádět a v jakém „hereckém“ obsazení. Nechyběli tam nikdy ani moji oba rodiče.


11

V paměti mi zůstalo i noční bombardování chemických továren v Pardubicích ke konci války a to, jak nás s bratrem rodiče vzbudili a vyvedli na zahradu. Asi nás to mělo nějakým způsobem ochránit před případným zásahem bombou. Dnes vím, že to byla přehnaná opatrnost, nebezpečínehrozilo, vždyť cíl náletu byl vzdálen více než 20 kilometrů. Přes tuto vzdálenost byly velmi dobře slyšet výbuchy leteckých bomb.

V pěti letech jsem se stal téměř „odbojářem“. Ve Věkoších byli za války němečtí vojáci a jednou proletěla po vsi zpráva, že přivedli ruské zajatce a zavřeli je do stodoly nedaleko návsi. My, odvážní pětiletí a šestiletí kluci, jsme se rozhodli, že to musíme prozkoumat. Vyrazili jsme k návsi a předvraty jedné stodoly uviděli chodit německého vojáka s puškou. Když jsme se přiblížili ke stodole, nevěnoval nám žádnoupozornost, a tak jsme si troufl i jít dál. Zajatci nás spatřiliškvírami ve vratech a prosili jasnými gesty o cigarety. Vyrazili jsme do vsi a sesbírali všechny nedopalky, které jsme mohli nalézt. Potom jsme se rychle vrátili ke stodole. Německý voják tam stále chodil, ale stále si nás nevšímal. Podali jsme nedopalky zajatcům a uháněli se domů pochlubit, jaký hrdinský čin jsme právě vykonali. Bez výjimky jsme dostali výprask,protože to bylo mnohem nebezpečnější, než jsme tehdy jako děti dokázali posoudit.

Do konce války se moji rodiče rozvedli a v létě 1945 simatka našla nového přítele z ochotnického spolku. Asi se znali již dávno, ale na to, abych tehdy mohl pochopit, proč serodiče rozešli, jsem byl příliš malý. S otcem jsme se ale dále vídali, zůstal v Hradci až do své smrti v roce 1975.

Domek jsme pronajali a odstěhovali se doseverovýchodního výběžku hradeckého kraje na samotnou hranici s Polskem. Nové bydliště jsme měli v Králíkách, nedaleko Suchého Vrchu


12 a Králického Sněžníku. Náš budoucí otčím, profesí elektrikář, tam získal práci a služební byt v rozvodně za městem. V Králíkách jsem také v září roku 1945 začal chodit doškoly. Za nějakou dobu se matka vdala a začala pracovat jako úřednice na obecním úřadě a později na místním národním výboru.

Prožil jsem tu pěkných pět let dětství s kamarády, veskautu a hlavně v nádherné přírodě. Zima byla vždyckyopravdová – se spoustou sněhu na lyžování a sáňkování. Ráno, když jsme šli do školy, prošlapával otčím i metrové závěje sněhu, za ním jsme se brodili sněhem my – můj starší bratr, já azástup uzavírala matka. Asi 800 metrů jsme se museli doslova prodírat sněhovou záplavou, která mi sahala až po pás, než jsme se dostali k prvním domům, kde již byla cestaprošlápnutá. Dále ve městě pak již byly ve sněhu proházené uličky, někdy i dva metry hluboko ve sněhu. Tak to bylo skorokaždou zimu. Auta v té době nejezdila vůbec a rozvoz zboží amateriálu zabezpečovaly saně tažené koňmi. Většina dětí a také my s bratrem jsme velmi často jezdili do školy na lyžích,protože to bylo lehčí a rychlejší než se brodit sněhem. I škola na to byla připravená a v šatnách bylo vyhrazené místo pro lyže a sáňky.

Hned vedle našeho domu tekl z kopce potůček a asi 200metrů výše na něm byla líheň pstruhů. Zalesněný kopec navazoval na „Horu matky Boží“ s klášterem, který měl chodby do čtverce a v nich nádherné obrazy, které jsme obdivovali. Z města vedla nahoru ke klášteru lipová alej s křížovou cestou a kapličkami. V zimě pak byla alej sáňkařskou a lyžařskoudráhou, ale jen pro velmi zdatné sportovce. Okolí celé hory bylo ideálním lyžařským a sáňkařským přírodním areálem, zkterého jsme na lyžích dojeli až domů do dvora. Bruslit jsmechodili na zamrzlý rybník na druhé straně města a tam jsme také


13

začínali se svým hokejovým uměním na „šlaj ách“. Nepamatuji se, že by za těch celých pět let, co jsme tam bydleli,nebyl v zimě sníh nebo led. Tak jsem se také sám naučil lyžovat

a bruslit.

V létě bylo krásně a chodil jsem se skauty do přírody, celá rodina chodila na procházky a v sezóně jsem vyrážel do lesa na houby. Na nedaleký Suchý vrch jsme několikrátuskutečnili celodenní výlet. Cesta tam trvala pěšky skoro tři hodiny a po odpočinku a pozorování nádherného okolí z rozhledny jsme se opět vydali pěšky domů.

Asi 200 metrů od našeho domu bylo i koupaliště a hnedvedle něj fotbalové hřiště. Pro dětské radovánky to bylo ideální prostředí. Rostl jsem tak obklopen přírodou, která doslova nabádala ke svému využití.

V roce 1950 byl otčím přeložen do Jablonného nad Orlicí, a tak jsme vyměnili byt v rozvodně za byt v malé vodní elektrárně. Bylo to na řece Orlici, která v té době byla čistá a plná pstruhů, raků a mřenek. Pod jezem i v náhonu bylo pěkné koupání a za domem začínal les. Do lesa jsem chodil pozorovat lesní zvěř a nebylo výjimkou, že se mi podařilozahlédnout lišku nebo srnku. V létě tam rostla spousta hub, chodil jsem i na maliny a borůvky.

Kolem elektrárny vedla také místní komunikace, na které jsem v nestřežených a pro mě bezpečných chvílích již vedvanácti letech proháněl otcovu Jawu 250 neboli Péráka. To mělo skončit, když na mě žalovali zaměstnanci podniku Tesla, který stál za řekou. Viděli mě jezdit a nevím, proč jim to vadilo, ale způsobili mi problémy. Dostal jsem výprask a otčím serozhodl schovat klíček od zapalování. Ani to mě nezastavilo. Věděl jsem, že se dá zapalování zapnout šroubovákem, a tak jsme s o rok mladším kamarádem proháněli motorku dál.


14 Střední škola

V Jablonném jsem také ukončil základní školu se samými jedničkami a v září 1953 nastoupil do gymnázia v Králíkách, ze kterých jsme se před 3 roky odstěhovali. Přestože jsemjako kluk uvažoval o tom, že bych chtěl být horníkem nebo kuchařem, na doporučení třídního učitele jsem nakonec šel na gymnázium. Nebylo to lehké, protože právě probíhalajedna z mnohých reforem ve školství a do gymnázia nastupovali současně žáci z osmých a devátých tříd. Já byl osmák, alevýuka na gymnáziu navazovala na devátou třídu. My mladší jsme z přírodovědných předmětů (matematika, fyzika, chemie)ničemu nerozuměli a museli jsme chodit na doučování. Bylo to dost náročné a profesory to moc nezajímalo.

Znamenalo to také, že jsem musel změnit režim, denně vstávat v půl šesté a dojíždět 20 kilometrů osobním vlakem s přesedáním v Dolní Lipce. To představovalo jeden a půlhodiny do školy a totéž odpoledne domů.

V roce 1955 byl otec opět přeložen, tentokrát do Hradce Králové. Tak jsme se po 10 letech vrátili tam, odkud jsmepřišli. Protože se rodiče stěhovali již v dubnu, dokončil jsem 10. třídu gymnázia v internátu v Králíkách.

Poslední rok střední školy jsem absolvoval na gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové. Ani zde to nebylo to nic lehkého. Ve svém rodném městě jsem neměl kamarády, a navíc mi zdejší profesoři dali patřičně znát, že jsem ze „Zapadlé Lhoty“. Jako by se domluvili, téměř všichni se snažili dokázat, že jsem přišel z venkova a že v Králíkách byli asi všichni k ničemu, nic tam nikoho nenaučili, a proto také já asi nic neumím. Hned v prvních dnech jsem byl několikrát za den vyvoláván a přezkušován. Bylo to deprimující a nejhorší byl fyzikář, který mě jinak než pětkou neklasifi koval. Nezbylo mi


15

nic jiného, než jim dokázat, že nejsem úplný ignorant. Učil

jsem se a za pár týdnů mě nechali na pokoji. Abych se„odměnil“ fyzikáři, který mě pronásledoval nejvíc ze všech, vybral

jsem si fyziku za maturitní předmět. Doslova ho to šokovalo,

a tak mě upozorňoval, že to nemohu zvládnout. Přesto jsem

své rozhodnutí nezměnil.

Popravdě řečeno, nebyl jsem „nadšený student“, více než učení mě bavil sport. V zimě hokej a lyže, v létě pak fotbal, a to se také projevilo na mém vysvědčení. I tak se dnes divím, že jsem s minimální studijní morálkou absolvoval studium s trojkami.

Celý poslední rok jsem zvažoval, co bych chtěl dělat po skončení gymnázia. Původní dětské představy vzaly během střední školy za své, ale vyhraněný zájem jsem neměl. Na jaře 1956 jsem si tak podal jsem přihlášku na Vysokou školutextilní v Liberci, ještě na jednu školu – a rovněž k Plavbělabsko-oderské.

Finanční situace v naší rodině však byla dost složitá. Hyotéka na domek ještě nebyla splacena a starší bratr se učil v Kutné Hoře na střední elektrotechnické škole. Byl ubytován v internátu, a rodiče ho tak museli podporovat. Věděl jsem, že na moje studium asi nebudeme mít dost prostředků.

Zapracovala však náhoda. V zimě se ve škole objevilnáborový důstojník okresní vojenské správy, který přišel dogymnázia lákat vhodné kandidáty do armády a nabízel možnosti absolvování vojenského učiliště. Podle dnešní terminologie šlo o vyšší odbornou školu, uchazeči museli mít maturitu a absolvovali přijímací zkoušky z matematiky, češtiny, ruštiny a tělesné výchovy.

Náklady na toto studium, ubytování a stravu nebyly žádné. Jako posluchač učiliště jsem měl naopak obdržet měsíční služné ve výši 215 Kčs. Po třech letech bych se jako


16 vent učiliště měl stát poručíkem, který má plat a zajištěnou budoucnost. Rozhodující měla být odvaha jít již v 17 letech na vojnu, odpovídající fyzická kondice, dobrý zdravotní stav a zvládnutí přijímací zkoušky.

Přihlásil jsem se do Pěchotního vojenského učiliště vLipníku nad Bečvou, kam jsem byl také pozván na přijímacízkoušky. Nejdříve jsem však musel absolvovat zdravotní prohlídku snad ve všech odděleních nemocnice v Hradci Králové. Doadla dobře a závěr zněl, že jsem schopen nástupu navojenskou službu. Po několika týdnech jsem byl písemněvyrozuměn, že jsem i zkoušky úspěšně zvládl, a tak jsem se již v klidu mohl připravovat na maturitu. Přestože se blížila závratným tempem, nezabránila mi příprava na ni i v jiných aktivitách.

Měl jsem rád přírodu, věnoval jsem se běžným sportům, jako byla kopaná, hokej, jezdil jsem také hodně na kole.Pokud bylo příznivé počasí, objížděl jsem téměř každou neděli okolí Hradce Králové a denní trasy 50–100 kilometrů jsem zvládal bez problémů. Navíc jsem byl přemluven spolužákem a společně jsme absolvovali parašutistický výcvik ve Svazarmu. Absolvovali jsme teorii, pozemní výcvik a také balenípadáků.

První seskoky byly naplánovány v souladu se „zákonem schválnosti“ na květen – na dobu, kdy jsem měl i maturovat. Ve svatém týdnu, jsem se tak kromě přípravy na maturituvěnoval balení padáků na letišti v Hradci Králové a pododborným vedením zasloužilého mistra sportu Zdeňka Kaplana jsem ještě před maturitou absolvoval své první tři seskoky. Byl to úžasný a nezapomenutelný zážitek. Navlékli jsme si padákový postroj s hlavním padákem, připevnili záložnípadák a neohrabaně se vydali k dvoumotorovému trofejnímuletounu Siebel, který nás vynesl do osmisetmetrové výše nad letiště. Seděli jsme za kabinou na lavicích podél trupu, z


17

dé strany tři. Za námi byla u otevřených dveří napříč dalšíla

vice, ze které jsme se měli potom vrhnout do prostoru pod

letoun. Poprvé v životě jsem letěl v letadle a neměl jsem s ním

přistát, ale vyskočit z něho.

Když jsme se přiblížili k letišti, dva jsme se přesunuli nala

vici, která končila u otevřených dveří letícího letadla. Za nimi

zela prázdnota a vál prudký vichr. Instruktor Kaplan námza

pojil výtažné lano od našich padáků na kotvu v letadle apo

kynem hlavy nás vyzval, abychom se připravili k seskoku.

Znamenalo to přisunout se k zejícímu otvoru, uchopitruka

ma ze stran vnější strany trupu a na postrčení do ramene se

přitáhnout a vyklopit se do řvoucí prázdnoty. Tam už se vše

odehrálo velmi rychle. Proud vzduchu mě uchopil a mrštil se

mnou pod letadlo. Předchozí řev se změnil v naprosté ticho

Po prvních seskocích ve Svazarmu.


18 a vytažený padák mě prudkým nárazem narovnal do správné polohy. Podíval jsem se nahoru a uviděl otevřený padák nad sebou. Země se ze začátku nepřibližovala, takže jsem se zorientoval a vyzkoušel řízení padáku, abych se co nejvíce přiblížil k místu, kde bylo na letišti vyznačeno křížem místo přistání. Když jsem se snesl asi do výšky 100 metrů, bylo vidět, jak rychle klesám a musel jsem se připravit na dopad a setkání se zemí. Parakotoul jsme nacvičovali z můstků, ale klesání s dopřednou rychlostí bylo zcela něco jiného. Setkání se zemí bylo poměrně tvrdé, a tak jsem ho neustál. Doslova to se mnou praštilo o zem. Euforie z prvního seskoku však vynahradila nepovedené přistání. Sbalil jsem padák a šel se hned připravit na další seskok.

Tak jsem absolvoval bez problémů a s velkým nadšením své první tři seskoky v rámci „přípravy na maturitu“. Teprve zbývající čas jsem věnoval učení. Přestože jsem se moc neučil, podařilo se mi zvládnout i maturitu včetně fyziky.Kromě profesorů jsem překvapil i sebe a neměl si, že mohuzvládnout více, než jsem si do té doby uměl představit. Ze školních povinností mi zbyla pouze účast na maturitním plese. A to nebylo nic nepříjemného.

Léto jsem strávil brigádou na stavbě kravína v místním JZD. Na tři měsíce se ze mě stal kopáč a pomocný dělník na stavbě. Za vydělané peníze jsem si koupil gramofon a tranzistorové rádio Tesla, které se objevilo na trhu jako novinka a po kterém jsem toužil.

Můj civilní život skončil.


19

Začátky kariéry

Vojenské učiliště

V srpnu 1956 mi přišel z okresní vojenské správy povolávací rozkaz a žádanka na úvěrovou přepravu, za kterou jsem měl dostat na nádraží jízdenku do Lipníku nad Bečvou. V září jsem pak odjel do své budoucí posádky, kde v té době bylo Pěchotní učiliště. Jako sedmnáctiletý odvedenec jsem takzahájil svou čtyřicetiletou službu v armádě.

Když jsme na nádraží v Lipníku nad Bečvou vystoupili zrychlíku, byli jsme již očekáváni. Vojáci vedení důstojníkem zučiliště nás odvedli k připraveným autům a za dvacet minut se již otevřela brána kasáren. Ostatní šlo ráz na ráz. Kontrola podle seznamů, svlékání, stříhání, zabalení našich civilních obleků, koupání a „fasování“. Dostali jsme do stanového dílcehromadu výstrojních součástek a byli jsme odvedeni do svýchrajonů. Tam jsme se učili všechno skládat do „komínků“ a uložili vše, co jsme neměli na sobě, do nočního stolku a skříňky.

Byla to prudká změna. Od klidného domácího života, kde jsem měl na vše dost času a mohl si relativně sámrozhodovat, co a kdy budu dělat, bez zjevné a neustálé kontroly, jsem se dostal do prudkého kolotoče nástupů, příprav na „něco“, stálých kontrol, povelů, poklusů, rovnání a uklízení, odbudíčku do večerky.

Po budíčku v 6 hodin následovala za 10 minut rozcvička v ústroji „do půl těla“, tedy jen v kalhotách a „půllitrákách“,


20 a to již byly ranní zářijové teploty kolem nuly, nebo dokonce i pod ní. Po rozcvičce chvilka na osobní hygienu a úklidosobních věcí a lůžek, za pár minut nástup na snídani, po snídani ranní prohlídka čistoty a upravenosti a hned poté byl zahájen výcvik. Pětkrát po padesáti minutách s desetiminutovými přestávkami, pak rychle umýt, vyčistit boty a nástup na oběd, zase kontrola vzhledu a odchod na oběd.

Po obědě odpolední zaměstnání, potom čištění výstroje, zbraní a materiálu, který byl k výcviku používán, další kontrola při nástupu na večeři. Po večeři chvilka osobního volna, úklid, příprava na večerní kontrolu, což znamenalo opětpovinnost obléci uniformu a „půllitráky“ a nastoupit ven navečerní kontrolu počtů a vzhledu. Po tom jsme pochodovali po nádvoří a střídali pořadový krok se zpěvem. Následoval přesun do ubytovacích rajonů, čištění bot, ukládání výstroje, osobní hygiena a příprava na večerku, která byla ve 22 hodin. V ten okamžik jsme museli všichni ležet ve svých postelích a velitel světnice nás kontroloval. Tak to šlo den za dnem celý přijímač a potom ještě celé tři roky.

Do učiliště nás nastoupilo asi 90. Většina z gymnázií astředních škol s maturitou. Jen malá část nových posluchačůučiliště přišla z Vojenského gymnázia Jana Žižky a někteří i po prvním roce vojenské základní služby. Byli jsme rozděleni do družstev, čet a rot. Velitelé družstev byli určeni z těchposluchačů, kteří již měli rok vojny za sebou.

Po seznámení s tím, co nás čeká, byl zahájen intenzivnízákladní výcvik. Teprve po měsíci a ukončení přijímače jsme se přestěhovali do svých rajonů a zahájili výcvik podle programů jako posluchači 1. ročníku Pěchotního učiliště.Absolvovali jsme tím zároveň základní vojenskou službu apřipravovali se na své budoucí povolání.


21

Od budíčku do večerky jsme se nezastavili a postupně zvládali všechny druhy bojové přípravy. Zaměstnání naučebnách se střídala s praktickým výcvikem na cvičištích astřelnicích. Dostali jsme zabrat při tělesné přípravě v tělocvičně, na překážkové dráze i při zrychlených přesunech, což byl střídavý běh s rychlou chůzí na 10 kilometrů. Fyzickápřipravenost po prvním roce se nám tak výrazně zlepšila. V ubytovacím rajonu jsme měli na chodbách zabudované hrazdy, abychom i ve svém volnu mohli trénovat výmyk předem,který byl jedním z hlavních cviků při zkoušce z tělesné přípravy.

Ve střelecké přípravě jsme kromě teorie střelby a nauky o jednotlivých zbraních postupně ze všech zbraní také stříleli. Když přišla do výzbroje samonabíjecí puška vzor 52, předvedl celému učilišti právě náš velitel čety, nadporučík Kováč, jaká je to perfektní zbraň a jak ji také umí ovládat. Na terčvzdálený 100 metrů vystřelil za jednu minutu 37 mířených ran. Všemi zasáhl, a to musel ještě třikrát měnit zásobník, který byl na deset nábojů. Bylo to střelecké mistrovství, kterézapůsobilo na všechny přítomné.

Znali jsme všechny druhy pěchotních zbraní od pistole a pušky, přes samopaly, lehký a těžký kulomet, pancéřovku,tarasnici, minomet, bezzákluzový a protitankový kanon,protiletadlové dvojkanony a houfnici. Každý z nás měl přiděleno několik zbraní, o které se musel starat, ošetřovat je a čistit. Při sobotních prohlídkách jsme je museli vyčištěnépředkládat rozebrané ke kontrole. Já sám jsem měl přidělenoupistoli, samopal, pušku a tarasnici.

Po půl roce v učilišti jsem se stal správcem zbrojníhoskladu a zodpovídal za všechny zbraně v něm uložené a také za všechny výcvikové pomůcky. Po výcviku a střelbách jsem je přebíral do skladu od ostatních posluchačů a kontroloval


22 jich čistotu a stav. Kromě toho jsem musel mít ve vzorném pořádku a čistotě celý sklad i s jeho zařízením.

V technické přípravě jsme se naučili a zvládli konstrukci a ošetřování automobilní techniky, prošli řidičským výcvikem v terénu i na silnici. Po důkladné teoretické i praktické příravě jsme zahájili jízdy na řidičském cvičišti. Učili jsme se jezdit na motorkách Jawa, v osobních automobilech Gaz,nákladních tatrách 805 a 128 a také v nově zaváděnýchnákladních automobilech Praga V3S. Když jsme to zvládli na cvičišti a v terénu, vyrazili jsme na silnice.

Po ukončení výcviku, a to bylo až ve třetím ročníku učiliště, jsme absolvovali zkoušky z teorie, ošetřování a praxe a stali se držiteli řidičského oprávnění na motocykl, osobní a nákladní auto. O přestávce při taktickém výcviku v roce 1957.


23

Zima 1957 – lyžařský výcvik v Jeseníkách.

I v ostatních druzích bojové přípravy jsme se učili nejen teorii, ale museli jsme také projít všestranným praktickýmvýcvikem. Například v ženijní přípravě musel každý sám polní lopatkou vybudovat všechny typy okopů pro jednotlivce, a to ve správném rozměru i ve stanovené časové normě. Uměli jsme sestrojit a vybudovat různé typy výbušných i nevýbušných zátarasů a uměli je také najít a deaktivovat nebo ničit.

Základní řády jsme znali nazpaměť, jednotlivé druhy bojové přípravy výcviku jednotlivce, čety, roty a praporu jsme za tři roky učiliště ovládali bez problémů. Uměli jsme učit a vychovávat své vojáky ve všech podmínkách života vkasárnách i ve výcvikových prostorech a na cvičeních. Znali jsme základy pedagogiky a psychologie a měli i vysvědčení, které nás opravňovalo vykonávat povolání vychovatele.


24

Organizace zaměstnání a praktického výcviku byla pravidelnou náplní naší přípravy v učilišti. Při jednotlivých zaměstnáních jsme byli zařazováni do velitelských funkcí a učili se velet. Na závěr prvního i druhého ročníku jsme byli naměsíční praxi u útvarů, kde jsme byli zařazeni do funkcí velitelů čet. Dá se říci, že perfektní příprava v učilišti nás dokonale vyzbrojila do života u jednotek.

Kromě toho všeho jsme chodili do dozorčí a strážní služby a prakticky zvládli jak výkonnou, tak i jejich velitelskou část. Prakticky jsme poznali, co je to služba v kuchyni, u roty nebo výkon strážní služby. Ve stráži jsme byli určováni do funkce velitele stráže, závodčího a běžně jako strážní na jednotlivá strážní stanoviště. Po teoretické, odborné i velitelské stránce nás u vojsk nemohlo nic překvapit nebo přivést do problémů.

Po absolvování prvního roku učiliště mě vybral velitel čety na funkci svého zástupce a stal jsem se tak „pomocníkemvelitele čety“. Vzhledem k tomu, že i v mé četě bylo několikabsolventů vojenského gymnázia nebo těch, kteří přišli po roce vojenské základní služby, svědčilo to o mém dosavadním výborném zvládnutí prvního roku. Byla to práce navíc, protože jsem v době nepřítomnosti zastupoval velitele čety, zodpovídal za pořádek, kázeň, organizoval nástupy, úklid, odváděl četu na jednotlivá zaměstnání a prováděl veškerou kontrolní činnost. Jako pomocník velitele čety jsem se muselpřestěhovat a společně ještě se třemi dalšími kolegy a staršinou roty jsme byli ubytováni v malé místnosti na konci chodby. Všichni jsme byli do těchto funkcí zařazeni jako posluchači stejného ročníku. Jen dva měli za sebou vojenské gymnázium a právě staršina byl jeden z nich. Ostatní posluchači naší roty bydleli ve velkých místnostech, kde byla celá četa, všech 24posluchačů dohromady.


25

Jak jsem se stal členem KSČ

Po několika dnech v mé nové funkci za mnou přišel staršina roty a bez velkých úvodů spustil: „Máš za sebou velmi úspěšně první rok učiliště, u roty patříš mezi nejlepšíposluchače. Nechceš vstoupit do komunistické strany?“

Musím přiznat, že mě jeho návrh velmi překvapil. Za prvé jsem ani nevěděl, že on sám je ve straně, za druhé jsem oněčem takovém ani neuvažoval. Z novin mě zajímal pouze sport a o politiku jsem se ani vzdáleně nikdy nezajímal. Věděl jsem, že moji rodiče byli v sociální demokracii a po roce 1948 přešli, stejně jako většina tehdejších sociálních demokratů, do KSČ. O politice se však u nás doma nevedly žádné debaty a ani o represích 50. let jsem nevěděl. Toto téma bylo u nás tabu a o tom, co se dělo, jsem se dozvěděl až o třicet let později.

Proto jsem po pravdě staršinovi odpověděl, že jsem oněčem podobném nikdy neuvažoval a že také nevím, co bych tam dělal. Staršina se mě začal vyptávat na můj dosavadní život a tak jsme se dostali až k mému úřednickému původu. Na to zareagoval slovy, že je to malý problém, který se však dá řešit, když můj nevlastní otec je dělník. Za nějakou dobu mě oslovil s tím, že bych mohl podat přihlášku. Nechal jsem se přemluvit, podal přihlášku a hledal dva „ručitele“.

Každý, kdo se chtěl stát členem strany, musel mít někoho, kdo už členem strany byl, znal kandidáta a také se za nějmusel zaručit. Našli se dva odvážlivci, kteří se zaručili i za mě, a tak jsem se za nějakou dobu stal kandidátem na členství v KSČ. Kromě účasti na schůzích a placení členských příspěvků mi to nic nepřineslo.

Neznal jsem ostatně důvod, proč by právě po mně měla toužit komunistická strana, a nevěděl jsem také, co bude


26 ství znamenat pro mě. Vlastně jsem o tom tehdy vůbecnepřemýšlel, ani si členství ve straně nespojoval se svou budoucí kariérou v armádě. Dnes už samozřejmě vím, že bez členství v KSČ by mě žádná kariéra nečekala, že bych se asi nemohl stát byť jen velitelem pluku...

Byl jsem nakonec ve straně celých 32 let, ale nikdy jsem z toho neměl žádné osobní výhody. Do funkcí jsem bylzařazován stejně jako ostatní moji vrstevníci a později bylo snad jedinou výhodou, že jsem mohl na stranických schůzíchobjasňovat a prosazovat řadu nepopulárních nebo velmizávažných a náročných velitelských opatření. Byl to způsob, jak angažovat podřízené straníky pro plnění služebníchpovinností.

Po mnoha letech, v době když jsem již odcházel dodůchodu, jsem se konečně dostal ke svému osobnímu spisu a tak jsem se dověděl, že již tehdy v učilišti se můj úřednickýpůvod „změnil“ na dělnický. Strana potřebovala, abych dělnický původ měl – a tak se i stalo.

V roce 1958, když jsem měl dva roky učiliště úspěšně zasebou, bylo rozhodnuto přestěhovat naše učiliště do Vyškova a spojit ho s tankovým. Z pěchotního a tankového učiliště vznikalo nové Vyšší vševojskové učiliště.

Z toho důvodu jsme zakončili výcvik v červnu a začalo velké stěhování. Z posluchačů vojenského učiliště jsme se změnili na stěhováky. Přestěhovat se musely učebny a jejich vybavení, sklady, ubytovací zařízení a nakonec také my.

Třetí a poslední ročník však začínal až v září, a protože jsme museli být nějak zaměstnáni, jezdili jsme tři měsíce dovýcvikového prostoru ve Vyškově a kopali zákopy. Každý den jsme museli vykopat 10 metrů zákopu hlubokého 150 centimetrů ve velmi těžkém terénu. Téměř polovinu tvořila opuka, která


27

docela dobře odolávala našemu úsilí. Nebylo výjimkou, že se

nám podařilo denně zničit i dva krumpáče. Měli jsme krvavé mozoly a zvýšili si tělesnou zdatnost. Z mladých chlapců

se stávali chlapi, fyzicky a psychicky připravovaní na službu

v armádě.

Některé politické události

Během studia jsme zažili i některé politické události, které narušily běžný stereotyp chodu učiliště a které jsmedostatečně nechápali.

Když došlo v roce 1956 k událostem v Maďarsku, byla i nám v učilišti vyhlášena zvýšená bojová pohotovost. Proč právě nám posluchačům v učilišti? Co máme my, posluchačiučiliště společného se situací v Maďarsku? Vůbec jsme nicnevěděli, nikdo nám nic nevysvětlil. Nekonalo se žádnéshromáždění, žádná vojenská schůze. Byli jsme totálně zmateni.

Někdo asi vyhodnotil, že je tu možnost zásahu našíarmády proti Maďarsku a možná také byly obavy z vývoje situace u nás. Proto asi nebylo vyloučeno použití i posluchačů vojenských učilišť. Museli jsme si zabalit plné polní a zavěsit je na své postele. Tak jsme byli připraveni v krátké době knástupu a odjezdu „někam“. Výcvik byl organizován pouze vkasárnách, abychom byli rychle k dispozici. Ale k čemu? To nikdo z nás v té době nevěděl.

Když se na to dnes zpětně dívám po mnoha letech praxe, hodnotím, že to byla hloupost. I kdyby nás chtěl někdo použít pro nějakou akci, bylo by to možné až za desítky hodin nebo den a více, a potom těch „získaných 15 minut“ nazabalení plné polní nehrálo vůbec žádnou roli. Tato opatření byla nesmyslná, ale zřejmě byla součástí celoarmádních opatření


28 včetně vojenských škol. K žádnému dalšímu zvyšování bojové pohotovosti v učilišti pak již nedošlo a po několika dnech jsme plné polní rozbalili a denní režim přešel do běžných kolejí.

Další zvláštností byla naše účast na volbě prezidenta Novotného v listopadu 1957. Z posluchačů učiliště byla vytvořena čestná rota, mnohem početnější než byla Hradní stráž, a tato rota potom zaplnila celé hradní nádvoří. Byl jsem tak účastníkem slavnostního přehlídkového ceremoniálu.Cviky s puškou byly naší běžnou každodenní záležitostí a stejně tak i slavnostní pochod. Za několik dní intenzivního výcviku jsme byli připraveni na účast při slavnostní přehlídce čestné stráže na Hradě a odjeli do Prahy. Při volbě prezidenta jsme stáli na pražském hradním nádvoří, vzdávali poctu právězvolenému prezidentovi a provedli jsme před ním takéslavnostní pochod. Dodnes nevím, proč na to nestačila Hradní stráž, která to měla ve svých běžných kompetencích, ale asi jichbylo pro takovou „slávu“ málo.

V roce 1958 jsme nacvičovali na květnovou slavnostnívojenskou přehlídku v Praze. Po několika měsíčních nácvicích v učilišti jsme odjeli do Prahy a byli ubytováni ve strahovských, tehdy ještě dřevěných spartakiádních ubytovnách.Většinu nácviků jsme prováděli na Strahově a na další jsmechodili na staré ruzyňské letiště. Poslední dva noční nácviky potom byly přímo na Letenské pláni za účasti přihlížejících Pražanů. 9. května 1958 jsem se tak poprvé zúčastnilslavnostní vojenské přehlídky na Letenské pláni v Praze a pochodoval v sestavě pluku vojenských škol.

V Praze jsme byli více než 14 dní a měl jsem tak možnost hlavní město trochu poznat. Nesčetné pěší vycházky si mihodily o tři roky později, když jsem sem byl již jako poručík na celý rok odvelen s vojáky a technikou na výstavbuBruselského pavilonu.


29

Ve třetím roce vojenského učiliště v roce 1959.

Poslední rok učiliště ve Vyškově byl již lehčí a navíc se blížil toužebně očekávaný konec. Proč toužebně? I když to z mého líčení možná tak nevypadá, byla to vojna těžká a se všímvšudy – bez pořádného odpočinku, bez návštěv rodin, jenjedenkrát ročně čtrnáctidenní dovolená. A taky musím přiznat, že už jsme se těšili do opravdové služby, vždyť jsme bylinaleštění a navonění poručíci! Na jaře přišli krejčí a ševci, vzali nám míru na boty a uniformy, a začali šít všem cvičné i slavnostní stejnokroje a boty, což byly tehdy holínky. Jedny cvičné,neromokavé, a druhé vycházkové. Měsíc před vyřazením jsme již měli své stejnokroje ve skříňkách a po večerech jsme si je zkoušeli a stáli před zrcadly jako manekýni. Slavnostnívyřazení nových poručíků bylo velkou událostí pro nás i prorodiče a známé.

Učiliště jsem zakončil ve dvaceti letech s výtečnýmhodnocením, a mohl si proto vybrat posádku, ve které chci


30 žit. Hledal jsem místo, které bylo nejblíže k mému bydlišti, a to byla posádka Mladá. Nevěděl jsem, kde to je, protože ani na mapě se tento název nedal najít. Vysvětlili mi, že je to asi 30 kilometrů od Prahy. V té době to byla také naše největší posádka, a jak jsem se dověděl později, již před válkou velmi známá. Nikoliv však mně.

Mladá byl ofi ciální název dislokace našich vojskrozmístěných v kasárenských objektech u obce Milovice. V té době tam bylo velitelství divize se zabezpečujícími útvary, sklady a cvičišti. Byl tam také dislokován jeden tankový, jedenmotostřelecký pluk a také školní prapor, ve kterém se připravovali poddůstojníci pro celou divizi. Svou kariéru vojáka zpovolání jsem zahájil právě zde a osm let života spojil s prací umotostřeleckého a později tankového pluku. Bojový útvar

Po měsíční dovolené jsem v září 1959 nastoupil službu u motostřeleckého pluku v Milovicích. Bylo nás tam 12 novotou vonících poručíků. Sám velitel pluku (tehdy kapitán Hrabec) se osobně věnoval našemu přijetí a zařazení k jednotkám. Byl jsem určen jako velitel čety k 1. motostřeleckému praporu. Velitelé praporů si nás rozebrali a odvedli do svých rajonů. Můj velitel praporu nás představil na společnémnástupu a oznámil naše zařazení k jednotkám. Dostal jsem své vojáky a bez dlouhého povídání začal výcvik.

Ubytováni jsme byli na svobodárně v pokojích po dvou. Stravovali jsme se v jídelně pro vojáky z povolání, kam jsme se přihlásili a kupovali si stravenky. Přes ulici naproti jídelně byl posádkový dům armády, ve kterém byl kinosál a takérestaurace, do které jsme občas zašli. Po patnáctém v každém


31

měsíci, kdy jsme „brali“ svých 1 140 Kčs, jsme si dali i biftek s oblohou a pivo. Jak se však vzdalovala výplata a ubývaly

peníze, přecházeli jsme na guláš a potom na důstojnickou

jídelnu a nakonec na samoobsluhu.

Výcvik motostřelecké čety pro mě nepředstavoval nic složitého a svých 24 vojáků jsem zvládal bez problémů. Většina zaměstnání probíhala přímo v areálu kasáren nebo na cvičištích, která byla jejich součástí. První rok mého působení u pluku utekl jako voda. Asi jsem vše zvládal dobře, protože jsem byl vybrán na dlouhodobé odvelení s vojáky a technikou. Odvelení na výstavbu Bruselského pavilonu do Prahy

Připravovali jsme se na nástup nových vojáků, když si mě zavolal můj nejbližší nadřízený, velitel roty, a řekl mi: „Máte se dostavit na velitelství pluku. Běžte se ohlásit k náčelníkovi štábu pluku, čeká Vás nějaké překvapení.“

Dlouho jsem neváhal a uháněl k náčelníkovi štábu. Obavy jsem neměl, ale přesto jsem šel s určitou nervozitou. Za dvě minuty jsem se ohlásil u dozorčího pluku, který mě ihnedposlal nahoru do kanceláře. Zaklepal jsem na dveře, po vyzvání vstoupil a předpisově se ohlásil.

Náčelník štábu byl stručný: „Soudruhu poručíku,připravte se na dlouhodobé odvelení. Dostanete 30 vojáků, tři Tatry 111, jeden automobilní jeřáb AV-8 a pozítří se hlásíte vPraze na posádkové správě, kde si zabezpečíte ubytování pro sebe. Vojáky odvezete do kasáren Pod Juliskou, kde budou ubytováni a stravováni a tam také budete parkovat s vozidly. Další den se s technikou i vojáky přesunete do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, kde se u stavbyvedoucího ohlásíte


32 na výpomoc při stavbě Bruselského pavilonu. Odvelení potrvá asi 1 rok. Převezměte si techniku, zkontrolujte vojáky a připravte se k odjezdu. Blok jízdních rozkazů pro vozidla si vyzvedněte na technické skupině pluku. Máte dotazy – ne – můžete odejít.“

Byl to pro mne velký úkol, jasný a ne zrovna lehký. Ihned jsem se pustil do příprav. Musel jsem sbalit své věci,překontrolovat plné polní vojáků i řidičů, převzít a překontrolovat stav vozidel, vyzvednout a vypsat jízdní rozkazy. Prostudoval jsem si plán Prahy, abychom tam nebloudili a snadno našli kasárna. Jak se mi teď hodilo, že jsem Prahu trochu znal adokázal jsem se tam zorientovat.

Dal jsem si nejdříve práci s tím, abych sepsal jmenný seznam všech vojáků, kteří byli vybráni na odvelení. Jenomněkolik bylo z mé čety, ostatní byli doplněni od jiných jednotek pluku. Bylo mezi nimi i pět Cikánů. Tehdy se to mohlo říkat a nebyla to urážka národnosti. Chovali se a pracovali stejně jako ostatní a neměl jsem s nimi žádné problémy. Zvláštní pozornost jsem věnoval řidičům a jejich vozidlům. Upozornil jsem je, co je čeká a že musí důkladně prohlédnout apřipravit auta i sebe.

V určený den vyjela kolona pod mým velením do Prahy. Bez problémů jsme se dostali i do kasáren Pod Juliskou. U dozorčího útvaru jsem se informoval, kde můžeme zaparkovat vozidla a kde budou ubytováni moji vojáci. Nejprve jsem je ubytoval a zaparkoval techniku a potom jsem odejel na posádkovou správu, ohlásil příjezd na odvelení do Prahy azabezpečil si ubytování na posádkové ubytovně, která v té době byla v Konviktské ulici.

První den odvelení byl za námi, rok odvelení a práce před námi.


33

Druhý den začal náš roční pracovní režim:

Budíček v 6.00, osobní hygiena, úklid, snídaně,

KTS (kontrola technického stavu vozidel), vypsání jízdních

rozkazů

v 7.00 odjezd do PKOJF

od 7.30 do 17.00 práce

do 18.00 návrat do kasáren, doplnění vozidel

večeře, osobní volno vojáků

Teprve tehdy, když byli všichni vojáci i technika v pořádku v kasárnách, mohl jsem odejet na ubytovnu i já. Tak plynuly dny odvelení v neměnném rytmu po celý rok.

Kontrolu vozidel jsem musel každý den před odjezdemprovádět sám, takže jsem plnil i funkci technika a zodpovídal plně za technický stav a případné zabezpečování opravvozidel. Každý den po návratu z jízd bylo nutné zabezpečitnejprve doplnění pohonných hmot a opět prověřit technický stav, případně ihned odstranit zjištěné závady.

Na stavbě byli podle požadavků stavbyvedoucího vojáci rozděleni na práce a vozidla na dovoz materiálu. Jezdilo se dost daleko, například do Dvora Králové pro jutu, do Karlových Varů pro kaolin, do cementáren pro cement a vápno a nejrůznější druhy materiálu na stavbu jsme vozili z celých Čech. Přitom řidiči i velitelé vozů byli vojáci základní služby. Na některé delší cesty jsem jezdil jako velitel vozu také já sám.

Největší problémy nastaly, když došlo k poruše nebotechnické závadě na autech. Pokud se to nepodařilo opravit uútvaru v Praze, kde jsme parkovali, musel jsem pro náhradní díly do posádky v Milovicích, kde byly naše technické opravny a sklady materiálu. Musel jsem zajistit opravu v dílnách buď tam, nebo v Praze a po opravě znovu prověřit technický stav. Vše muselo být navíc provedeno rychle, aby nebyl narušen


34 dovoz materiálu, a tím i celá stavba. Kromě toho jsem musel vojákům zabezpečit i výměnu a praní prádla, koupání astříhání a také fi nanční náležitosti.

Ještě dnes, když na toto odvelení vzpomínám, musímzaklepat na dřevo. Za celý rok jsme neměli dopravní nehodu ani žádný malér. Vojáci plnili své úkoly dobře, jejich osobní problémy a dovolené jsem řešil tak, jak to vyhovovalo jim a také jak to bylo možné při plnění úkolů na stavbě. Za jejich výborné plnění úkolů jsem je také mohl odměňovat iudělením volna k opuštění posádky, což byla pro vojáka základní služby vždycky ta největší odměna.

Vojáci pracovali dobře a snažili se nedělat problémy, a tak jsem nemusel řešit žádné útěky nebo špatnou práci.Dovolené, na které měli nárok, jsem jim uděloval v souladu s jejich potřebami a po domluvě se stavbyvedoucím.

Vedení stavby nemělo důvod si stěžovat, a proto si na nás asi také nikdo z velení pluku nevzpomněl. Za celou doburočního odvelení přijela pouze jedna kontrola ze štábu plukuzetat se stavbyvedoucího, jak je s vojáky spokojen. Z jiných nadřízených stupňů se neobjevil nikdo. Je to důkazem toho, že jsme nedělali nikomu žádné problémy. Z motostřelce tankistou

Úkoly jsme splnili a po roce se v létě 1961 vrátili k pluku. Tam mě čekalo dost velké překvapení. Z motostřeleckého pluku, od kterého jsem odjížděl, se zatím stal pluk tankový. Většina vojáků z povolání, které jsem potkával, jsem neznal. Navíc jsem byl bez funkce, protože můj motostřelecký praor přestal existovat, byl také reorganizován na tankový.Tankista jsem nebyl, a tak jsem neměl místo v tabulkách praporu


35

ani pluku. Na nástupu pluku jsem stál jako poručík na konci

štábu pluku a nevěděl, co se mnou bude dále.

Reorganizace mého motostřeleckého pluku na tankový vroce 1961 byla součástí změn v armádě, které vyplývaly z požadavků nové vojenské strategie Varšavské smlouvy. Ta měla posílit tankové vojsko – fakticky je ale nově vytvářela. V té době převažovaly v naší armádě tanky T-34, sice úspěšné ve 2. světové válce, ale na počátku 60. let již zastaralé ve srovnání s tehdejšími německými a americkými tanky. Novástrategie spočívala v zavádění moderních tanků T-54 v masovém měřítku. Namísto pěších a motostřeleckých divizí měly být vytvořeny moderními tanky vyzbrojené tankové divize, které by umožnily vyrovnat nebo převýšit počet tanků dislokovaných za naší západní hranicí na území SRN a Francie.

Masová reorganizace armády měla dopad na tisíce vojáků z povolání, kteří byli buď přemisťováni do jiných posádekpodle své odbornosti, nebo byli podobně jako já posláni dopřeškolovacích kurzů tankového směru. Na štábu pluku se mě organizační důstojník pouze zeptal, chci-li dále sloužit usvého pluku. Když jsem odpověděl, že ano, bylo mně sděleno, že budu brzo vyslán do přeškolovacího kurzu do Vyššíhovojenského učiliště ve Vyškově. A tak jsem již za měsíc odjížděl s dalšími kolegy od pluku do Vyškova.

V létě 1961 se vyhrotila mezinárodní situace, když vrcholila 2. berlínská krize. Bohužel si z tohoto období mnohonepamatuji – jako by vše šlo mimo mě. Pluk byl v reorganizaci, já se vrátil z odvelení a chystal se do Vyškova...

Ve Vyškově jsem se za 10 měsíců odborné přípravy,především technické, střelecké, spojovací, řízení tanků a taktické, stal tankistou. Ovládal jsem všechny taje tanku T-54. Vlastnil jsem i řidičský průkaz řidiče tanku III. třídy. Po návratu kpluku jsem byl zařazen na funkci velitele tankové čety a po


36 ce na funkci velitele tankové roty. Velel jsem deseti tankům a 43 vojákům. Z motostřelce neboli pěšáka se stal tankista. Struktura pluku

Při reorganizaci pluku z motostřeleckého pluku na tankový nešlo jen o přejmenování a změnu tří motostřeleckých praporů na tankové. Musela se změnit i struktura a vybavení plukovních jednotek. Velitelská a spojovací rota, kterézabezečovaly činnost štábu pluku a velení jednotkám, dostalynovou techniku, aby mohly i při přesunech, rozmístění mimo posádky a při cvičeních organizovat velení a spojení. Průzkumná četa byla vybavena plovoucími obrněnýmitransportéry, protiletadlová četa měla obrněné protiletadlové dvojkanony. Ženijní rota byla vybavena plovoucími obrněnými transportéry a do její struktury byl zařazen i motorový člun a potápěči, aby byla schopna zabezpečovat překonávánívodních překážek.

Zvýšení počtu tanků z 31 na 94 u tankového pluku výrazně ovlivnilo i změny technického a týlového zabezpečení pluku v míru i při vyvedení z posádek. Zcela se musela změnit struktura technických opraven, kam byly zařazeny nové dílny zabezpečující opravy tanků (výzbrojní, spojovací, elektro). Změnila se i rota týlového zabezpečení, které přibylo mnoho vozidel na vývoz materiálu, munice a pohonných hmot.Plukovní obvaziště, které v posádce vytvářelo plukovníošetřovnu, dostalo obrněné transportéry, aby mohlo při cvičeních a bojové činnosti poskytovat zdravotnické zabezpečeníbezrostředně za tankovými prapory.

Proti motostřeleckému pluku měl tankový prapor zhruba o polovinu méně osob, ale vzrostla významně jeho palebná


37

síla a schopnost manévru, zvýšila se jeho odolnost v obraně

a v útoku a také ochrana osob před účinky zbraní protivníka.

Součástí organizační struktury pluku byli i političtípracovníci. Již u praporu byl ZVP – zástupce pro věci politické,který se zpravidla pohyboval v blízkosti praporu. Neorganizoval žádná zaměstnání. Kontroloval hlavně, jak probíhala PŠM – politická školení mužstva, která byla u všech jednotek dvakrát v týdnu po 2 hodinách (v úterý a v pátek), a také politické informace jednou za týden, které někdy prováděl osobně.

Na výcviku a při cvičeních se ZVP zajímal o to, aby vojáci byli podle možnosti zabezpečeni teplou stravou a byla jim umožněna i osobní hygiena, což bylo zvláště při cvičeních dost problematické. Jejich pozornost byla převážně orientována na morální stav vojáků a plnění výcvikových úkolů ovlivňovali jen natolik, kolik jim umožňovaly jejich odborné znalosti a také jejich osobní přístup. Nesetkal jsem se nikdy s tím, že by politruci negativně zasahovali do výcviku. A už vůbec ne – za celou svou služební činnost na všech stupních v armádě – s něčím takovým, co by alespoň vzdáleněpřipomínalo politického pracovníka, který byl parodován ve známém fi lmu Černí baroni.

Ve štábech pluku byla politická skupina v čele se ZVPpluku. V ní byl i předseda organizace KSČ štábu pluku,propagandista a předseda plukovní organizace ČSM, resp. později SSM. V době, kdy jsem velel pluku, jsem jejich pomocvyužíval při přípravě a plnění nejdůležitějších úkolů (střelby,cvičení, příprava techniky na sezónní provoz, odvelení). Jinak byli úkolováni a řízeni cestou nadřízeného politického oddělení divize. K vojákům se chovali vždycky slušně a dokonkrétního výcviku se nepletli. Samozřejmě jsme jako velitelé věděli, že se „nepředřou“, ale domnívám se, že byli bráni všemi jako nutná součást organizační struktury na daných stupních.


38

Zvláštností organizační struktury na všech stupních odpluku výše byli pracovníci (důstojníci) vojenské kontrarozvědky. U pluku to byl důstojník kontrarozvědky a jeho pomocník (u našeho pluku to byl kapitán a poručík), kteří měli osobní automobil Gaz a motocykl Jawa 350, chodili ve vojenské uniformě, ale byli zaměstnanci ministerstva vnitra. Nebyli podřízeni – na žádném stupni – veliteli, měli vlastní odborné řízení od ministerstva vnitra přes vojenský okruh, armádu, divizi až po pluk a jejich činnost byla zaměřena na ochranu vojenského tajemství a bezpečnost. Jak vyplývá i z jejichnázvu – kontrarozvědka – snažili se zabránit zahraničnírozvědce v její činnosti při odhalování dislokace, struktury a činnosti vojsk naší armády včetně vyzbrojení. A nově zaváděná výzbroj a technika podléhaly přísnému utajení. V době, kdy jsme prováděli ukázky pro zahraniční delegace,zabezpečovali ochranu před nežádoucími svědky.

Měli zřejmě informátory u štábu i u jednotek, aby získávali poznatky o morálním stavu jednotek a náladách v nich. Vpříadě zběhnutí či samovolných vzdálení vojákůspolupracovali s veliteli jednotek a pomáhali při jejich dopadení. Takový případ jsem sám zažil a bude o něm zmínka dále. Rovněžspolupracovali s veliteli při mimořádných událostech. Jak jsem se v průběhu řady let mohl mnohokrát přesvědčit, jejichchování k vojákům na všech stupních bylo přátelské a snažili se vystupovat vždycky nekonfl iktně. Pokud mohli, vyšli velitelům vstříc při požadavcích na zabezpečení ukázek, cvičení nebo jiných důležitých opatřeních, kde byly požadavky na utajení naší činnosti. V takových případech oblékali civilní oděv,vyměnili SPZ na autě a motorce a „kroužili“ kolem prostoru, ve kterém akce probíhala.


39

Kubánská krize

Krátce po mém návratu z přeškolovacího kurzu byl jedné zářijové noci roku 1962 vyhlášen bojový poplach. Když jsem vyběhl z posádkové ubytovny, byl již slyšet hukottankových motorů. Bylo jasné, že jde o něco velkého a ne jenom o nácvik. V rajonu roty, byl již jenom staršina roty, který po výdeji osobních zbraní vojákům připravoval materiál roty k vyvezení. Vyzvedl jsem si svoji pistoli a ochrannou masku. Moji plnou polní s prádlem a osobními věcmi, kterou jsem měl trvale ve skladu roty, vyvážel staršina roty na nákladním autě.

Z ubytovacích rajonů vybíhali poslední vojáci a uháněli stejně jako já do parku bojové techniky. V garážích již bylynatočeny motory tanků, a co bylo zvláštní, nevyjížděly dozál



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist