načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběh strýčka Martina - Patrick Zandl

Příběh strýčka Martina

Elektronická kniha: Příběh strýčka Martina
Autor:

Raný středověk, vražda knížete Václava a boj s římským králem Otou.Něco se ztratilo a musí to být nalezeno, pokud se nemá svět nenávratně změnit. Jak s tím souvisí to, že ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Freetim(e)publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 432
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Raný středověk, vražda knížete Václava a boj s římským králem Otou.
Něco se ztratilo a musí to být nalezeno, pokud se nemá svět nenávratně změnit. 
Jak s tím souvisí to, že studentka historie ztratila strýčka?
A jak s tím do psí mateři souvisí Horní hrad? Tři roky psaná kniha, kterou není lehké zařadit. V prvé fázi deníček studentky, která hledá svého strýčka. V druhé fázi vidiny, stíny minulosti. Dechberoucí obrazy bitev, zkázy, rozcestí české a evropské minulosti. To je Příběh strýčka Martina.
Historická rovina knihy se pohybuje kolem roku 950, v době boje knížete Boleslava s německým králem Otou. Historický příběh vlastně začíná smrtí hlavního hrdiny, šéfšpicla a šedé eminence české země Martina z Wartberka. A ztraceným zemským tributem, který měl konvoj dovést k říšskému králi. Horečnou snahou zajistit zemi, která se najednou ocitla ve smrtelném ohrožení, protože kdo ví, co všechno se ztratilo s Wartberkovou smrtí.
Současný příběh je hledání Veroniky po strýčkovi, který se ztratil. Kam a jak, to vlastně nikdo neví. Až teď začíná Veronika nacházet spojnice mezi svými vizemi a sny se současností. A uvědomuje si, že Martin historický je tím Martinem současným, že najít jednoho znamená najít druhého. Kéž by to bylo tak jednoduché. Jenže, darmo se neříká, že cesta je cíl. Platí to i v tomto případě - projít cestu je podstatné.
V knize se potkáte se dvěmi historickými bitvami, které dnes už vlastně upadly v zapomnění: bitvou u Lechu v roce 955, kde padl prakticky celý český vojenský sbor v boji proti Maďarům (zdarma se dozvíte, z čeho je jméno "maďaři" odvozeno) a s bitvou u Nového hradu v roce 950, kde (a o tom kroniky cudně mlčí) porazil kníže Boleslav krále Otu a učinil z Čech plnoprávného souseda a souputníka Říše.
Setkáte se tu s řadou historických postav. Vlastně všechny postavy v knize jsou postavy žijící, historické, které mají nějaký svůj předobraz. Výjimkou je Maxmilián ze Schweringenu, komoří Oty. Důvod? Toho skutečného nemám rád a tak jsem ho nechtěl ani zmiňovat. Snad mi prominete.

Zařazeno v kategoriích
Patrick Zandl - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Patrick Zandl

Příběh strýčka Martina

Copyright © Patrick Zandl,

2014 Cover © Jana Šouflová,

2014 Cover Art © Jana Šouflová,

2014 Czech Edition

© Nakladatelství freetim(e)publishing, Praha

2014.


Obsah

1 .............................................................. 3

2 .............................................................. 8

3 ........................................................... 12

4 ........................................................... 16

5 ........................................................... 22

6 ........................................................... 31

7 ........................................................... 44

8 ........................................................... 51

9 ........................................................... 58

10 ......................................................... 67

11 ......................................................... 73

12 ......................................................... 80

13 ....................................................... 144

14 ....................................................... 165

15 ....................................................... 177

16 ....................................................... 186

17 ....................................................... 198

18 ....................................................... 215

19 ....................................................... 226


20 ....................................................... 283

21 ....................................................... 323

22 ....................................................... 373

23 ....................................................... 395

24 ....................................................... 420

25 ....................................................... 473

26 ....................................................... 512

27 ....................................................... 547

28 ....................................................... 561

29 ....................................................... 572

30 ....................................................... 596

31 ....................................................... 644

32 ....................................................... 699

33 ....................................................... 737


1

Každý asi máme nějakého strýčka. S tím svým

jsem prožila nejúžasnější a nejpodivnějších

chvíle od dětství až po dospělost, jestli se mohu

v třiadvaceti za dospělou považovat. Nic z toho

neznamená, že bych si zrovna o strýčkovi

Martinovi musela psát deník. Není také pro vás.

Je pro mě. Abych si utřídila v hlavě, co se stalo.

Abych v pátraní po jeho tajemství neztratila nit,

orientaci. Abych udržela kontakt s realitou a

nepotopila se příliš hluboko do tmy.

Nejdřív trochu o mně. Jmenuji se Veronika.

Vyrostla jsem na faře v jižních Čechách, kde je

farářem můj otec. Z povahy věci je farářem

evangelickým. Moje matka je lékařka, také

věřící, a tak už to tak dopadlo, že i děti jsou

evangelíci. Ano, mám sestru, o tři roky mladší,

jmenuje se Šárka.

Strýček Martin, kam až moje vědomost sahá,

není skutečný příbuzný. Spíš takový, řekla bych,


rodinný přítel. Nás děti zná od narození. Už k

narození nám koupil náušnice, mně se zeleným

olivínem, sestře s modrým ametystem, kolem

dokola bílé kamínky, o kterých vždy se smíchem

tvrdil, že jsou to diamanty, a jestli ne, tak chce

svých padesát korun zpět.

Kde se vzal, tu se vzal. Babička, když přijde řeč na strýčka Martina, se jen křižuje a říká něco o tom, že toho nám byl čert dlužen. Babička Marie, maminčina máma. Ta druhá už nežije, a tak nevím, jestli Martina znala. Ale asi ano – kdo v naší rodině strýčka neznal... A i přesto vím, že příbuzný není. Vždycky se jen tak mihnul, zastavil se kondolovat v týdnu po pohřbu v rodině – ne, on nebyl v rodině, ale byl jako rodina.

Zní to zmateně, já vím.

Už jako děti jsme se těšily, kdy přijede. Čekaly jsme v pátek večer, až přijde. Vždycky pěšky, nikdy autem, otevřel vrátka na faře, zazvonil u dveří, my jsme obě seběhly po schodech otevřít mu dveře a už v tom okamžiku měl vymyšlenou historku, kterou se nám snažil skrz dveře namluvit. Že přijel vyzvednout dvě carevny, které se mají ujmout ruského trůnu, třeba. A to už jsme věděly se sestrou, že je to on, že má s sebou košík jablek kdoví odkud a že nám bude večer vyprávět pohádku, jakou jsme ještě neslyšely.

Pak, když už jsme usnuly, sednul si s rodiči do obýváku, toho parádního, kam se běžně nechodilo. To se nepouštělo rádio, ba ani k sousedům na televizi mamka nezaskočila. Jak to vím? Zůstala jsem vzhůru a dívala se. Byla jsem už tehdy zvědavá.

Strýček vytáhl lahev vína, maminka sundala z kredence modrou krabici, vytáhla z ní skleničky, tatínek si dlouho prohlížel etiketu na láhvi, než ji otevřel, a dlouho do noci si povídali. Můj tatínek se strýčkem probíral své nedělní kázání a byl to jediný člověk kromě maminky, se kterým táta kázání předem probíral. Mamince Martin chválil, jak hezky se postarala o zahradu, mluvili o všem a o ničem, takže jsem usnula za dveřmi obýváku, odkud mě v polospánku někdo musel odnést. Vsadila bych se, že to byl Martin.

To byla jedna stránka Martinových příjezdů. Ta, kdy jsme si říkaly, že je to jenom takový zvláštní a milý kamarád našich rodičů.

Těch druhých stránek jsme si všímaly méně. Vedle strýčka se měly tendenci dít zvláštní věci. Jako by byl jejich středem, míjely ho jako skálu míjejí vlny. Ale děly se, zřetelně, právě s ním. Co třeba?

Pamatuju si, jak nás strýček vzal na výlet na Slovensko.

„Pár dní cestování se mnou jim prospěje,“ řekl tehdy rodičům. „A vy vygruntujete, to s těma cácorkama nejde,“ smál se.

I mamka se smála, ačkoliv u kohokoliv jiného byla na narážky o uklízení háklivá. Strýček měl pravdu, potřebovali jsme vymalovat a mně mohlo být tak osm. Žádná správná pomoc na malování fary.

Jeli jsme na Slovensko, přespávali u lidí, které jsme potkávali. Pamatuju si, jak jsme vešli do Bojnického zámku. Bylo ráno, ještě zima, ale strýček trval na tom, že ho musíme projít za rozbřesku. Nějaký pán se otočil, a když nás uviděl, vydal se po nádvoří k nám. Už jsme se se sestrou bály, že nás jde vyhodit, že je opravdu příliš brzo.

Ten starší pán se před strýčkem uklonil, vzal jeho ruku do své a začal ji líbat. Stály jsme jak opařené, ale strýčka to nijak nevyvedlo z míry. Zadržel toho pána, který se před ním pokoušel pokleknout, a oslovil ho: „Povstaň, příteli.“

Tehdy jsme si mysleli, že Martin je také farář. Že ho lidé poznávají. Podobně se, někdy a někteří, chovali k mému otci. Jenže to by Martin musel být farář celého světa. U toho pána, jednoho ze správců Bojnického zámku, jsme přespali. Přímo v zámku. Děkoval nám za to.

Možná je divné, proč se nezeptám přímo strýčka. Do určitého okamžiku mě to nenapadlo.

A pak najednou strýček Martin nebyl. Nezemřel. To by bylo příliš jednoduché a s ním se jednoduché věci nedály. Prostě najednou nebyl.

A proto ho hledám. Se strýčkem Martinem jsme všichni doma měli zvláštní vztah. Už jsem psala o tom, že jako jediný kromě maminky četl tatínkova kázání. Pamatuju si, když jsem byla malá, mohlo mi být tak šest, sedm. Cácorka. Byla to slavnostní ekumenická bohoslužba, kterou tatínek vedl. A říkal, že je to pro něho obzvláštní pocta. Nevím už, proč to měla být pocta, jestli snad kvůli samotné ekumenice setkání, ale to ani není podstatné.

Tatínek mluvil, stál před oltářem a já jsem se na něj dívala. A najednou mě přepadl stesk, který ani neumím vysvětlit. Strach. Jako by se nade mnou přehnal stín. Jako by v kostele pátrali mozkomorové nebo jako by na nás padl stín Temného pána. Neumím to vysvětlit, ale vždycky, když tyhle pasáže čtu v Potterovi nebo v Pánu prstenů, živě si to umím představit.

Stála jsem mezi maminkou a strýčkem Martinem. A najednou jsem chtěla, aby mě někdo ochránil. Chytila jsem se Martinovy nohy. Instinktivně. Chtěla jsem, aby mě někdo přikryl pláštěm neviditelnosti, aby mě někdo zakryl svým jasem a temnota mě minula. Klepala jsem se. Držela jsem se pevně strýčkovy nohy a nepouštěla se. On mě jen rukou pohladil po vlasech, úplně mimoděk, jak měl ve zvyku. Celý kostel ztichnul, i tatínek přestal odříkávat kázání. Ne proto, že jsem se držela Martina a ne maminky, ale proto, že Stíny přelétly přes srdce všem.

Martin pokynul tou druhou rukou směrem k nebesům. Zvláštně. Neviděla jsem ten pohyb celý, jak jsem se choulila k jeho noze. Jen koutkem oka jsem to zahlédla, když dával ruku zase dolů, tu druhou měl pořád na mojí hlavě. Pak Stín zmizel. Martin se ke mně naklonil a zašeptal tak, že ho slyšel celý kostel: „Zatracené počasí, Vítězko, co?“

Celému kostelu se tím prohlášením ulevilo. Ano, byl to pokles tlaku před bouří, která se přes nás přehnala, aniž by nás zasáhla. Tatínek dokončil kázání.

Pak, když si všichni podávali ruce, zastavil se tatínek na chvíli u nás a já jsem viděla, jak na Martina zdvihá obočí. To vždy znamenalo, že stojí o jeho názor, ale nechce o tom sám začínat. A Martin, který takováhle gesta bezpečně poznával, mu se slovy pokoje řekl něco, na co se těžko zapomíná: „Mluv vždy, jako by k vám znovu sestoupil a v mojí osobě tu s vámi seděl a poslouchal tě.“ A můj tatínek jen vážně přikývl a jeho oči se leskly radostí i dojetím. Strýček Martin nechválil zřídkakdy, což o to. Říkal, že ocenit něco dobrého je samo o sobě dobré, a tak když už si nemůže připsat dobrý skutek činu, může si připsat dobrý skutek pochvaly, a pak se tomu smál. Ale takovéto nepřímé ocenění, to bylo u něj vždycky znamení nejvyššího uznání.

Může vám to připadat jako banální příběh. Můžete říct, že jsem hysterická káča, která vidí záhady tam, kde nejsou. Která z jednoho bouřkového odpoledne udělá záhadu hodnou vyprávění.

Není to tak. Takové věci se stávaly dnes a denně, každý moment, každou chvíli, kterou jsme se strýčkem Martinem trávili, a dokonce i v momentech, kdy už tu nebyl. Ve vzpomínkách mi utkvěly jako významné ještě

dva příběhy. To, proč mi říkal Vítězko, a jak

jsem rozbrečela svoji profesorku latiny.

Když už nepřesvědčím vás, že to byl zvláštní

člověk, alespoň utvrdím sebe, že jsem se

nezbláznila... Slíbila jsem to prozradit. No, pokud máte rádi řečtinu, asi vám to už došlo. Moje křestní jméno Veronika pochází z řečtiny a v překladu znamená Nositelka vítězství. Jenže říct si to s Martinem, to nebylo jen tak. Že je to řecké Ferenikh– fere niké – to jsem musela vědět už od šesti let. V deseti jsem musela odvodit základní tvar ferein, tedy nést. Níke je přízvučné na první slabice, smál se mi strýček, když jsem protahovala koncové e. Znamená to vítězství, dodávala jsem. Ano, odpovídal mi. A čekal.

Chtěla jsem mu udělat radost, a tak jsem přemýšlela. „Také by to mohlo znamenat vera ionica,“ pochlubila jsem se latinou. „Pravý obraz,“ podivil se strýček mé pracně nadrilované frázi, kterou jsem ho chtěla překvapit. „Nu... mohlo. Ale neznamená,“ usmál se.

„A proč ne?“

„To si jenom církev vymyslela, že takhle spojená latinská jména nahradí původní význam řeckého slova.“

„Ale cožpak Veronika není ta dívka, která podala Ježíšovi při cestě na Golgotu svou roušku, aby se do ní utřel?“ ptala jsem se dál.

„Ano, je to i zastavení křížové cesty, viď?“ odpovídal mi.

„Šesté zastavení,“ chtěla jsem se pochlubit svou znalostí.

Strýček čekal.

„Ale? Je tam nějaké ale, viď?“

Jen se usmíval a čekal.

„Jistě, je nepravděpodobné, aby obyvatelka Jeruzaléma měla latinské jméno. Spíše aramejské, ještě spíše židovské, možná řecké,“ přemýšlela jsem nahlas. „Mohla by mít latinské jméno?“ chtěla jsem vědět.

„Mohla, kdyby...“

„...kdyby byla Římanka,“ dopověděla jsem.

Strýček přikývl.

„Římanka by nepodala Židovi roušku,“ namítla jsem.

„Pročpak ne?“ podivil se strýček.

„Nevím,“ řekla jsem po chvíli přemýšlení.

„Ani já nevím. Ani Bible neví,“ řekl káravě.

„Soudím moc rychle, viď?“

„Ano, ale je ti deset a nejsi Pilát Pontský, můžeš si trochu zbrklosti dopřát,“ rozesmál se strýček, když viděl, jak na nás maminka káravě hledí.

„Hlavně známe jiné Veroniky, ze starší doby. I proto si myslíme, že je to jméno řeckého původu,“ dodával, když viděl, že nás ta hra baví. Se sestrou jsme ani nedutaly, ta jen čekala, až přijde řada na její jméno – Šárka.

„Jaké, strýčku, jaké?“ chtěla jsem vědět.

A strýček vyprávěl o tom, jak Bereniké bylo jméno ptolemaiovských princezen, vyprávěl o tom, jak se makedonský přízvuk lišil od obecné řečtiny používané ve Středomoří, i o tom, jak egyptská královna Berenike II. obětovala své vlasy Venuši za štastný návrat svého manžela Ptolemaia Euergeta z tažení do Sýrie. O tom, jak vlasy zmizely z chrámu bohyně Zefyr a staly se nebeským souhvězdím Coma Berenice.

„Coma jsou latinsky vlasy,“ přihlásila jsem se a Martin mě pochválil, že si pamatuju.

„A taky Berenike, dcera Kleopatry,“ přihlásila jsem se znovu.

Strýček se trochu zachmuřil. „O té nemluv. O té nevíme nic, je to jen domněnka, že Caesar měl s Kleopatrou ještě nějaké jiné dítě, než Caesariona.“

„A měl?“ usmála jsem se rozpustile.

Strýček se hluboce zamyslel a mlčel. Už jsme slyšeli, jak nás mamka volá ke stolu, že máme jít všichni na večeři. „Měl,“ prohlásil pak tiše, spíše pro sebe.

A já věděla, že to byla pravda.

Protože on je znal všechny. Ještě jednu věc jsem nakousla a nedojedla. Jak jsem rozplakala vlastní profesorku latiny. Možná jsem to ještě nezmínila, ale studuju v Brně na MUNI[1] – v zásadě historii, zbytečné to rozpatlávat, protože bych tu ještě ráda nějaký ten pátek byla živa a doktorát jednou vybojovala. A v rámci „jazykového minima“ jsem nafasovala mimo jiné i latinu a řečtinu na UKS[2]. Profesorka ve věku mých rodičů, dlužno říci, slušná semetrika. Kdybych neměla v obojím náskok, potila bych krev, takhle se mi jakžtakž dařilo držet se nad hladinou.

A musím říct, že to bylo obtížné, protože nám vytrvale dávala najevo, že kdo si latinu a řečtinu nevybral jako hlavní studijní obor, ten to má blbé, protože požadavky na něj bude klást stejné. Což nám opakovala neustále a ti nebožáci, kteří měli základy latiny jako doplněk, trpěli.

Já měla školu z domova, jistěže, jako farářské dítě. A o latině mi všichni říkali, že je to základ jazyků, takže jsem se s ní nějak poprat musela. Latina pro historiky pro mě tudíž byla z větší části odpočinková hodina, i když člověk musel být ve střehu, aby mu od profesorky nepřistálo nemilé překvapení.

A pak přišla zkouška v zimním semestru. Prosmýkla jsem se kolem soch strážících kabinet, uctivě zaklepala a počkala, až mě paní profesorka vyzve. Dva historiky dneska poslala domů, aby si ozřejmili infinitivy perfekta, takže jsem měla nervy na pochodu.

Vlezla jsem dovnitř a sedla si do křesílka naproti stolu. Profesorka byla stručná: „Překlad.“

Vytáhla jsem z kabelky překlad, přešla jsem ke stolku a uctivě jsem ho předala, aby ho mohla projít, zatímco se budu připravovat na otázku.

„Vezměte si otázku,“ řekla mi, já si vybrala kartičku a šla si sednout na přípravku.

„Co jste si vytáhla?“ zeptala se a podívala se na mě přes stůl.

Přečetla jsem jí otázku, ale najednou jsem viděla, že mě vůbec neposlouchá. Dívala se na mě, ale tak nepřítomně, tak skrze mě, jako bych byla duch.

„Kde jste vzala ten přívěsek?“ zeptala se mě. To nebyla přesně ta otázka, kterou bych u zkoušky očekávala, ale taky nebylo proč na ni neodpovědět. Dotkla jsem se přívěsku, který mi vyklouzl zpod svetru. Byly to vlastně tři kameny vsazené do vrcholů rovnostranného trojúhelníka, žlutý a čirý zirkon a krvavě červený rubín, které se dotýkaly. A byly od strýčka. Dostaly jsme ho se sestrou ke konfirmaci.

Řekla jsem jí to.

Vypadala překvapeně.

Řekla jsem jí křestní jméno, Martin, jak jsem byla zvyklá a taky trochu zmatená.

„Martin Vaterbi?“ zeptala se mě a já jsem si v tu chvíli uvědomila, jak málo jsem strýčkovo příjmení slýchala. Vlastně každý o něm mluvil jako o Martinovi, když už, tak o panu Martinovi.

„Ano,“ přisvědčila jsem.

„Martin Vaterbi je váš strýček?“ ptala se znovu, jako by jí to připadalo neuvěřitelné.

„No, on není z rodiny, víte? Spíš ho známe od nepaměti.“

Usmála se. To bylo snad poprvé, co jsem ji viděla pousmát se jinak než jízlivě. Slušelo jí to, ten problesk úsměvu. Měla by to zkoušet častěji. „Od nepaměti,“ řekla potichu, až mi došlo, že se pousmála tomuhle.

„A jak se Martin má?“ zeptala se mě, aniž by se obtěžovala mi svůj zájem vysvětlit.

„Zemřel,“ řekla jsem lakonicky, ačkoliv to nebyla tak docela pravda. Ale nechtěla jsem to rozebírat, pořád je to pro mě citlivé téma.

Šokovalo ji to. Naprosto. Dívala se na mě snad ještě překvapeněji, než když se dozvěděla, že mám s Martinem nějakou spojitost. Promluvila až po dlouhých vteřinách: „Mrtvý? Jak by mohl být mrtvý?“

„Přišli si pro něj. Nevím kdo,“ řekla jsem, neklidná z toho výslechu.

Nebyla schopna slova. Dívala se na mě jako na zjevení. Vteřiny, možná minuty. Nezeptala se na podrobnosti toho mého podivného vysvětlení a já jsem se neodvážila ani pohnout.

Pak pomalu vstala, přistoupila k oknu a další chvíli koukala do ulice. Nakonec nesmírně potichu, ještě tišeji než šeptem, řekla: „Běžte prosím. Zkoušku uděláme jindy.“

„Ano, prosím,“ špitla jsem, popadla kabelku a rychle jsem vypadla, protože jsem opravdu nevěděla, co si o tomhle myslet. Až na chodbě jsem si uvědomila, že jsem v kanceláři nechala druhou tašku, a protože jsem dveře ještě zcela nedovřela, bez zaklepání jsem vklouzla zpět.

Profesorka seděla u stolu, čelo podepřené rukou. A z očí jí tekly slzy.

Profesorka, která byla postrachem studentů, brečela kvůli člověku, o němž jsem netušila, že by ho mohla znát. Když jsem jí řekla, že jsem si jen přišla vzít tašku, ani mě nevnímala. Rychle jsem ji sebrala, ale pak mi to nedalo. „A vy jste Martina znala?“

Teprve tehdy mě zaregistrovala: „Znala,“ přikývla tiše.

A pak začala sama od sebe povídat Martinův příběh. Z úplně jiné strany. Neuplynulo pár minut a brečely jsme tam obě.

[1] Je to možná troufalá familiárnost, ale MUNI znamená opravdu Masarykova univerzita.

[2] Tohle už není familiárnost, ale oficiální zkratka znamenající Ústav klasických studií na filosofické fakultě. Útočiště všech, kdož se chtějí či musejí vzdělávat v klasické latině nebo řečtině.

Já vím. Zatím moje hledání strýčka pořád vypadá jako procházka růžovým sadem. Jako malý zmatek v příbuzných, přátelích a profesorech. Takže zaznamenám, jak jsem přišla k prvnímu mrtvému. Ne zmizelému, ale mrtvému. Protože mrtvý, to je podle mě pořádný důkaz, že věc je vážná. A taky proto, že se z toho i po měsíci klepu jak ledovec před ozonovou dírou.

Tenhle mrtvý je totiž dost možná důležitější než to, co mi řekla moje profesorka. A v tuhle chvíli i důležitější než to, proč strýček Martin tak náhle zmizel. Vlastně proto, že jsem věřila, že se všechno dozvím. Od něj.

Úplně na počátku bylo to, co mi řekla moje latinářka. A hlavně zjištění, že bych mohla dopátrat další lidi, kteří Martina znali a kteří by mi mohli dodat do skládačky další díly. Na jednu stranu to, co mi profesorka řekla, bylo nesmírně obohacující. Na stranu druhou to bylo něco naprosto jiného, než jsem o Martinovi věděla.

Byla to jednoduchá myšlenka, kontaktovat další známé strýčka Martina. Potíž byla v tom, že jsem nevěděla koho. Pamatovala jsem si místa, tváře, křestní jména. Vyrazila jsem do Prahy a potulovala se po Národním muzeu v naději, že tam potkám Pavla, jakéhosi příjemného staršího pána, který si nás tam jednou před lety převzal a nadšeně nás provázel. Neměla jsem štěstí. A poprvé jsem si uvědomila, že i když jsem se domnívala, jak nás strýček Martin se všemi lidmi seznamuje, najednou se nemám kontakt, o který bych se opřela.

Uplynula zima, přešlo jaro aniž bych měla jediný kontakt kromě jednoho člověka. Ten mi ale mnoho nepomohl, Martina si pamatoval jen jako člověka, kterého mu kdysi představil jeho nadřízený a se kterým si občas vyměnili tu informaci, tu drobnou službu. Ačkoliv chtěl, nemohl mi pomoci.

Pak přišla doba letních zkoušek, já vytahala knihy o přemyslovských Čechách a dala se do psaní semestrální práce. Vzala jsem jednu z nich, Počátky Přemyslovců. Otevřela ji, listovala, i když nebylo proč. Znám ji prakticky nazpaměť.

A pak mě to praštilo do očí. Já kráva blbá. Hned

na titulní stránce modrým inkoustem bylo

vepsáno věnování: „Úžasné medievalistce

Veronice věnuje Dušan Třeštík. Listopad 1997.“

A najednou se mi to celé vrátilo. Před mnoha

lety, když jsem si jako třináctiletá vydupala, že

musím do Prahy na Třeštíkovu autogramiádu.

Když mi maminka slíbila domluvit to s Martinem.

Když jsem si celý pátek vybírala tu knihu,

kterou si nechám podepsat. A celý večer šaty,

abych vypadala jako nadějná historička, a

přitom to nevypadalo, že dbám na vzhled. Na to,

jak se mi Šárka smála a pak žadonila, aby mohla

s námi. Na to, jak jsme všichni jeli do Prahy,

taťka řídil a vyhrožoval za volantem Martinovi,

že jestli si myslí, že bude nějakého důchodce

vydávat za Třeštíka, tak že je na omylu, že ho

poznám na sto honů. Na to, jak se všichni smáli

tomu, že z knihy umím citovat celé pasáže.

A pak hlavně na to, jak jsme přišli na

autogramiádu. Seděl tam vážný zachmuřený

pán. Takový, jakého jsem znala ze všech

fotografií v knihách i z Českého časopisu historického. Jak se usmál, když viděl Martina, a jako k jedinému zpoza stolku vstal a podal mu ruku. Jak mě Martin představil a vysvětlil, že přivezl do Prahy naději české medievalistiky. Jak jsem byla rudá jako rak, když se mě ten pán zeptal, jestli opravdu vím něco o raně přemyslovském státě, a já jsem vykoktala, že úplně všechno, aby mi pak došlo, jak neskromně to musí přes propast padesáti let věku a zkušeností znít. Abych pak dodala, že všechno, co on napsal.

Smál se a strýček Martin se mě zeptal na přemyslovce Mikuláše, asi aby se mnou pochlubil. Povídala jsem tak dlouho, až oběma padla brada. Pak se oba smáli, že je česká věda zachráněna. Musela jsem vypadat jako nána, ale stejně na to ráda vzpomínám, však jsem byla dítě a těm se ledacos odpustí.

Pak mi pan Třeštík nabídl, abych mu podávala knihy k podpisu. Stála jsem vedle něj, přebírala knihy k podepsání, on se vždy těch lidí zeptal, co tam má vepsat, a já jsem najednou úplně přesně věděla, že ti lidé, kteří přebírají Nobelovu cenu, se cítí nějak takhle. Přede mnou defilovali úplně neznámí lidé i lidé, jejichž tváře jsem znala z fotografií a časopisů. Občas, ti kteří se s panem Třeštíkem znali, se na chvilku zapovídali a ptali se, co tam má za mladou dámu, a on vysvětloval, že to je ve skutečnosti autorka těch knih, které on jenom podepisuje, a všichni se tomu spokojeně smáli. Ten den mi zcela patřil a já jsem pila hltavými doušky každý jeho okamžik.

A pak, když autogramiáda skončila, vytáhla jsem já svůj výtisk Počátků Přemyslovců a poprosila o podpis. A pan Třeštík vzal knihu a zapsal do ní tu větu: „Úžasné medievalistce Veronice věnuje Dušan Třeštík. Listopad 1997.“ Já vím, že se to dá obtížně pochopit, ale já na tu větu koukala jak na zjevení. Člověk, který si před a za jméno mohl napsat titulů na polovinu stránky, mi napíše takovouhle větu.

Od té doby jsem pana Třeštíka neviděla. Ne snad, že bych nečetla jeho další knihy, to zase ne – samozřejmě pečlivě a všechny. Ale už jsme se nepotkali. Když jsem šla do Brna na univerzitu, mohla jsem se ze svých naivních dětských let propadnout studem. Kdyby můj profesor tohle věnování viděl, nechal by mě rupnout na místě. Ale teď jsem si byla jistá, podle toho, jak tehdy se strýčkem mluvili, že on bude tím, kdo mi bude schopen poradit. A tak jsem se rozhodla ho kontaktovat.

Bylo to o prázdninách. Nakonec se mi na něj po mnoha peripetiích podařilo sehnat číslo, někam na pevnou linku. A dlouho se na ní nikdo neozýval, pak jsem do toho trochu cestovala. Až počátkem srpna, když už jsem skoro nedoufala, někdo zdvihnul sluchátko a já jsem se zeptala, zda mluvím s panem Třeštíkem. A ten tichý hlas souhlasil, že mluvím.

„Chtěla bych s vámi mluvit o strýčkovi Martinovi,“ prohlásila jsem.

Na druhé straně linky bylo ticho.

„O Martinovi Vaterbim,“ upřesnila jsem. To byl můj trumf. Strýčkovo příjmení každý poznával, ale málokdo si ho pamatoval, už jsem si zvykla, že jeho vyslovení byl klíč, i když nikdy nebylo přesně dopředu jasné, klíč k čemu.

„Já vím, že si na mě nebudete pamatovat, strýček mě k vám přivedl na autogramiádu asi před deseti lety, to jsem byla malá holka,“ začala jsem.

„Pamatuji se,“ řekl ten hlas v telefonu a já jsem nedokázala rozpoznat, s jakou emocí to říká. Pak bylo zase chvíli ticho a už jsem chtěla něco říct, když sluchátko znovu ožilo.

„Jaký se používal titul pro hradského správce?“

Tohle byla otázka jako ve škole. Chyták za pět set bodů. Uvědomovala jsem si to. Laik by ihned vypálil „kastelán“. A nechal by se nachytat. Na to slůvko „hradský“. Kastelán byl správce hradu. Označení hradský používáme pro celý ekonomicko-sociální systém založený na hradní správní soustavě. Kastelán v raném středověku nepředstavoval správní ani soudní moc.

„Vilik.“

Zase ticho, jen oddychování do telefonu.

„Z latinského vilicus – vládce, hospodář,“ dodala jsem v nejistotě, jestli jsem se přece jen nenechala nachytat.

„A proč se chcete potkat?“ řekl místo odpovědi na to, zda jsem prošla, a já z toho pochopila, že ano.

„Strýček zmizel. A já mám spoustu otázek. Nerozumím tomu,“ řekla jsem já.

„Ah, zmizel? To je ovšem nanejvýš nepříjemné. Budete mi to muset podrobně vylíčit. Bohužel teď musím odejít, ale je potřeba, abychom se osobně setkali a neřešili to po telefonu. Celý ten novohradský problém je třeba probrat. Stavte se u mě v Praze za dva týdny,“ řekl a tentokrát jsem tu emoci poznávala. Strach, obavy.

Domluvili jsme si přesný čas a adresu.

Na daný termín jsem si zamluvila u žluťáska jízdenku do Prahy a domluvila se se sestrou, že přespím u ní na koleji. To proto, abych byla v Praze o den dřív a nešla na schůzku z vypařeného autobusu. Všechno jsem si sbalila do tašky, nastoupila u Grandu do žluťáku a vyrazila jsem vstříc rozluštění záhady.

Už někde u Jihlavy jsem měla přečtené všechno, co jsem si na čtení vzala s sebou. Nudila jsem se. Vytáhla jsem mobil, napsala ségře, že zatím žádné zdržení a že fakt dorazím. A pak jsem si četla na Vodafonu zprávy.

Chvíli trvalo, než mi ten titulek došel.

„Zemřel historik Dušan Třeštík,“ hlásal maličký displej mého mobilu.

Dva dny před naší schůzkou, po „krátké a náhlé nemoci“ v motolské nemocnici.

Zbytek cesty do Prahy jsem probrečela.

Teď myslím, že je na čase přiblížit okolnosti, za jakých strýček Martin zmizel. Protože tím se vysvětlí také to, proč kolem toho tolik nadělám. A to se hájím spíš sama před sebou než před nestranným pozorovatelem.

Bylo to loni v květnu. Se ségrou jsme obě domů nahlásily, že přijedeme na víkend, a mamka se rozhodla, že to je tak akorát termín oslavit naše narozeniny. Máme je sice asi měsíc od sebe, ale jak už to tak chodí u studentek, kdy jedna je v Praze medičkou, druhá v Brně historičkou, nepotkáváme se doma už tak často. A tak je třeba společné setkání na neutrální rodičovské půdě využít k veškerým oslavám.

A pak mamka poslala esemesku, že dorazí i strýček Martin, to asi aby si pojistila, že obě opravdu dorazíme.

Seděli jsme v kuchyni u velkého stolu, na kterém byl už hodně rozjedený dort, kolem hory jídla a pití. Popíjeli jsme víno, ujídali jsme, rodinná siesta jako vyšitá.

A do toho dorazil Martin. Vysmátý jako vždycky, nalehko jako vždycky. Tátovi podal ruku, maminku pozdravil. Jako vždycky, jí se nikdy nedotýkal. Ani na pozdrav. A mě se sestrou políbil na tvář, popřál nám všechno nejlepší k narozeninám a pak začal přehrabovat kapsy, kam že to dal narozeninové balíčky. Jako vždycky nadával, kde že je mohl zapomenout, ale samozřejmě jsme obě věděly, že to jen tak hraje, že nezapomněl nic.

„A přece je mám,“ zajásal a vytáhl dvě krabičky. Obě jsme dostaly hezké řetízky s takovým emailovým šperkem, Martin se chvíli nechal strhnout k tomu, aby vyprávěl o kamarádce, která je dělala, a mamka mu nakládala jídlo.

Seděli jsme u stolu a povídali si. S Martinem bylo lehké si povídat. Každý ho označoval za skvělého společníka a lidé o něm většinou říkali, že umí skvěle vyprávět. Když jsem o tom tak přemýšlela, za tenhle dojem mohl pravý opak. Martin většinou nepovídal. Většinou poslouchal, vyptával se. A každý mu rád vyprávěl, protože našel vzorného posluchače. Až tehdy, když přišlo na odborné téma, se kterým si nikdo nevěděl rady, řekl Martin pár slov a bylo vyřešeno. O čemkoliv, kdykoliv. Nepamatuju si, že by si nevěděl rady.

Zrovna jsem mu povídala o škole, vyptával se na zkoušky, na profesory. A tak nějak se mi zase zdálo, že neříká všechno, co by měl. Měla jsem zase ten dojem, že řadu mých profesorů zná, a jako vždy jsem ho podezřívala, že se jich na mě vyptával.

Proč si to myslím? Protože Martin, to vždycky bývala dvojsečná zbraň. Když někdo zjistil, že se s ním znám a že nás se sestrou označuje za svoje neteřinky, vždycky nám dotyčný vyšel vstříc. Ale taky na nás vždycky kladl o řád vyšší nároky. Opravdu dvojsečné, ohánět se Martinem.

Setmělo se rychle, na květen možná až příliš rychle. Pamatuju si, jak jsem se podívala z okna, kde se přes oblohu valila temná mračna. Mamka rozsvítila a já jsem se podívala zpět přes stůl na Martina. Náhle totiž zmlknul a v tom přízračném světle smíchaném ze žárovky a umírajícího slunce byl bledý jako smrt. Už nevím, proč zmlknul, jestli to byla předtucha věcí příštích, věřím ale, že ano.

V ten samý moment se z přízemí ozvalo bušení na dveře. Ani ne zvonění, ani ne takové to obyčejné zaklepání, ani ne naléhavé bušení někoho, kdo potřebuje bezodkladnou pomoc a neví, zda faráře nebo doktorku, což v sousedství ostatně byl častý případ. Bylo to... výhružné. Trvalo mi chvíli, než mi došlo, že se někdo pokouší vyrazit dveře.

V ten samý okamžik, kdy dopadly rány na dveře, ještě než mi to všechno sepnulo, vyletěl Martin od stolu. Strýček Martin byl typ, kterého byste označili za bývalého sportovce. Měl sílu, vysoký, statný, ale nějaké kilečko navíc prozrazovalo, že co bylo kdysi, už není dnes. Neznamená to, že byl tlustý. Prostě jste od něj jen nečekali, že každý den prosedí dvě hodinky ve fitku nebo že se najednou bude pohybovat tak rychle.

„Běžte do dětského pokoje! Rychle!“

Civěli jsme na něj a ani jsme se nehnuli.

„Lenočko, ihned! Vezměte děti a zabarikádujte se v pokoji!“ zařval a vyletěl z kuchyně do chodby.

Bylo to poprvé, co moji mamku oslovil Lenočko. Vždycky jí říkal celým jménem, Lenko. Nevím, jestli to byla naléhavost v jeho hlase, ta změna v oslovení, to, jak vynechal tátu, či jak vystřelil z pokoje. Nebo snad praskot dole na chodbě, který znamenal, že dveře už přicházejícím nebrání projít. Všichni jsme se vyřítili přes chodbu do dětského pokoje, mamka zamkla dveře a táta před ně začal barikádovat nábytek. Tedy, zapřel je židlí. Jenže ty dveře byly zatraceně chatrná obrana i s tím vším nábytkem v pokoji, kdybychom ho tam dostrkali. To jsme si uvědomovali.

Začala jsem horečně hledat mobil, křičela jsem, že musíme volat na policii, ale mamka mě okřikla, abych byla ticho. Zmlkli jsme v okamžiku, kdy jsme uslyšeli tupou ránu, pak hlasy. Ať už to byl, kdo chtěl, vběhl do předsíně.

Ty hlasy na sebe křičely, ale nám se slévaly. Nechápala jsem, o co jde, chvíli jsem nerozpoznávala ani jazyk, ba ani zda mluví strýček. Pak rána a sklo ve dveřích do dětského pokoje se vysypalo. Stála jsem tak, že jsem skrze roztříštěné sklo viděla tělo, které se svezlo na zem. Nebyl to Martin. Najednou jsem si začala uvědomovat, čím mi ten jazyk přišel tak zvláštní. Nebyla to italština, jak jsem si myslela původně. Byla to latina. Ti lidé na sebe mluvili latinsky. Pochopila jsem to až v okamžiku, kdy jsem uslyšela Martina. Ukazoval na tělo a klidným silným hlasem právě říkal „Sic vultus mors[1].“

Nebyla to italština, ale latina, nebo spíš vulgáta. Na svou omluvu musím říct, že latinu si s lidskou konverzací už těžko někdo aktivně spojuje, a nebylo by mě to snad ani napadlo, kdyby to slovíčko mors nezvonilo mezi stěnami našeho pokoje jako tříštící se sklo. Všichni sebou trhli, když zaznělo, a teprve v tu chvíli mi došlo, co a proč to říká. Podívala jsem se skrze zbytky skleněné výplně na tělo ležící přede dveřmi. Nehýbalo se. Martin měl pravdu. Takto bezpochyby vypadá smrt.

Chtělo se mi začít křičet, ale pusu jsem měla jakoby plnou medu. Nemohla jsem. Ani se pohnout. Jen jsem třeštila oči na to tělo. Čas kolem mě jako by zmizel. Neexistoval. Proč jde u všech všudy někdo někam vyrážet dveře a vezme si bílou košili a bílé kalhoty?

Teď, když jsem uměla zařadit jazyk, začala jsem líp rozumět. Po pravdě, víc k tomu asi přispělo to, že na sebe už nekřičeli. Viděla jsem v chodbě několik postav, ale bylo šero, bylo těžko říct kolik. Jedna věc mě ale zarazila. Možná jsem příliš nahlodaná akčními seriály, ale padoucha, útočníka, zločince jsem si vždy představovala v černé. Tihle na sobě měli spíš světlé oblečení. A jen proto jsem je přes tu tmu rozpoznávala.

V té rychlosti jsem vnímala jen výrazy. Slova. Nikdy v životě, ani na katolických bohoslužbách, jsem neslyšela nikoho tak pevně a plynule mluvit latinsky. Ecclesia. Episcopus. Papa. Interdict. Iudico. Misericorditer. Commendo.[2]

To už jsem poznávala i ten druhý hlas. Mluvil jen jeden, i když těch cizáků bylo více. A ten hlas... zněl staře. Ale tím nemyslím jako bez síly. Naopak.

Pak se na něčem domluvili. V tu chvíli jsem nerozuměla na čem. Rozuměla jsem jen slovům vade retro[3]“ a viděla jsem, jak Martin opravdu odstoupil o kus dál a nechal ty muže, aby vzali tělo ležící u dveří. Zvuk těla taženého po zemi je nesmírně odporný.

Jednu chvíli, na nesmírně krátký okamžik jsem si myslela, že to všechno skončilo. Nevěděla jsem, kolik času uplynulo, vypadalo to jako zlomek vteřiny. Před okamžikem jsme ještě seděli u stolu a popíjeli, v druhém mžiku oka křik, padající tělo a hovorová latina. Jako by propadli dírou v čase a najednou našli cestu zpět.

Martin se otočil k nám, dívali jsme se na něj skrze rozbité dveře, viděla jsem ho zarámovaného střepy. Mluvil potichu a naštěstí česky. A díval se upřeně na moji mamku.

„Zůstaňte tady, schovaní. Já to vyřídím. Za tohle se omlouvám. To se nikdy nemělo stát. Nevycházejte, dokud se nevrátím. Ať se děje cokoliv.“

Nečekal na naši odpověď. Otočil se a slyšeli jsme, jak sbíhá ze schodů, šlape po troskách dveří. Vyšel na zahradu.

Co se dělo na zahradě, netušíme. Z okna dětského pokoje je to na zahradu přes roh, venku byla tma a do toho všeho začalo hustě pršet. Bouřka, která byla na spadnutí, najednou spadla a vypadalo to, jako by se na naší zahradě čerti ženili. Stáli jsme tam, koukali všichni nevěřícně z okna a já si jen pamatuju, jak nás táta vzal kolem ramen a všechny nás držel.

Kolik času uplynulo, nevím. Na hodinky mě nenapadlo se podívat, protože mi to zase přišlo jako úder blesku, ačkoliv těch blesků se oblohou prohnalo nepočítaně. A zrovna v momentě, kdy jsem už měla z toho všeho slzy na krajíčku, se ozvaly kroky. Těžké, šouravé. Někdo šel po schodech nahoru. Pomalu, velmi pomalu.

Pak rána.

A slabý hlas Martina, který volal jméno mojí mámy.

Vyběhla jsem s ní. Ležel na schodech a popsat jeho stav, k tomu ani dnes nenacházím slova. Byl zčernalý, doslova ohořelý. Oblečení bylo promícháno se spečenou kůží, provlhlé krví. Obličej nebyl rozpoznatelný, původně jsem si myslela, že leží tváří na schodech, než začal potichu mluvit. Omlouval se. První, na co v tomhle stavu našel sílu, byla omluva mojí mamce. Za to, že tuhle pohromu přivedl do jejího domu.

Chvíli jsme obě bezradně stály, nevěděly jsme, co dělat. Otřesené, vyděšené.

Pak se v mamce probudily reflexy doktorky. „Nemluv, ošetříme tě,“ přikázala. „Dojdu pro lékárničku a přeneseme tě do pokoje. Vero počkej tady,“ řekla směrem ke mně. Odmítla najednou brát cokoliv v úvahu, lékařka tělem i duší. Otočila se, vyběhla tu půlku schodů a zmizela v patře.

„Vítězko?“ zašeptal znovu Martin.

„Jsem tu s tebou, neboj, všechno bude v pořádku,“ řekla jsem, protože mě nic lepšího nenapadlo.

„Nebude Vítězko. Tohle se nikdy nemělo stát. Neměli mě dostihnout u vás.“

Nevěděla jsem vůbec, o čem mluvil, ale měla jsem něco říct. Jenže jsem nevěděla co. Měla jsem ho obejmout, ale nebyla jsem schopna jakékoliv akce, kterou bych samostatně vymyslela. Měla jsem udělat cokoliv.

„Jdi pomoct mamince,“ vydechnul a já kráva mu na to skočila. Myslela jsem si, že jí mám pomoci přinést lékárničku, nosítka nebo tak něco, že chce, abych byla užitečná. Otočila jsem se, vyběhla jsem do patra za mámou a s tátou jsme popadli z mamčina kumbálku krabici obvazů.

Když jsme vyšli na schodiště, Martin tam neležel. Zmizel. Neodešel, to by v tom jeho stavu musely zůstat nějaké stopy. Zmizel. Tak jak to říkám. Rozeběhli jsme se po zahradě, po domě, všechno jsme prohledali. Kromě zválené zahrady, zničených stromů, popálené trávy a lavičky ohořelé od úderu blesku jsme nenašli nic a nikoho. Ani Martina, ani ty útočníky.

„Zavoláme policii?“ zeptala se Šárka.

„A co jim asi tak řekneme?“ zeptal se táta. Byla to řečnická otázka. Ale moc dobrá otázka.

Protože si vůbec neumím představit, jak bych jim vysvětlila to, co jsme právě prožili.

Jak bych jim vysvětlovala, že přišli pánové z Úřadu pro ochranu víry a chtěli zabít strýčka Martina.

Strýčka, který s námi není nijak příbuzný.

Strýčka, který se ztratil.

Že ho chtěli zabít proto, že ho k smrti odsoudil papež.

Papež, který sám byl osm století mrtvý.

Slyšeli jsme to všichni.

Proč by Lotharovi ze Segni[4] ležel v žaludku člověk, který v té době ani nežil?

A kdo bylo těch zbývajících osm, o kterých mluvili?

Nona, devět žádostí o světskou shovívavost, tedy rozsudků smrti.

Tu noc jsem neusnula.

Roztřesené myšlenky bloudily všehomírem protínajících se rovnoběžek.

Až mi to došlo.

Ten název se neměl překládat. Neměla jsem se snažit to otrocky převést z latinského Congregatio pro doctrina fidei. Protože tahle instituce má v češtině i ve všech ostatních jazycích shodné jednoslovné označení.

Bolest, oheň a kouř.

Pro strýčka Martina si přišla inkvizice.

Konečně jsem se rozbrečela.

[1] „Tak vypadá smrt.“ Těžko říct, zda si Martin myslel, že bez doplňkové informace by to návštěvě nedošlo.

[2] Církev. Strážce. Papež. Interdikt. Soudit. Milosrdně. Přikazuji.

[3] Ustup zpět.

[4] Použít v církevním rozsudku a stvrzení inkvizičního tribunálu světské jméno papeže Inocence III. (1161–1216) je na pováženou, a pokud se tak stalo, musela si to vyžádat opravdu mimořádná situace.

7

Byla to krušná noc. Táta uklízel, přijela policie.

Musel je zavolat, fara není naše a přece jen bylo

vidět, že se něco dělo. Ještě než tátu napadlo,

jak to všechno vysvětlit, vysvětlil si to policista

sám: „Někdo se pokusil vás vykrást, co? Hm...

pak si všiml, že jste v domě, tak utekl.“

Neztratilo se nic, takže jen zápis škody, kdyby

to pojišťovna náhodou proplatila.

Ta část večera, které jsme se báli nejvíc, se

ukázala být nejjednodušší. Horší bylo to potom.

Nevěděli jsme, co říct. Dobré bylo, dokud se

dalo uklízet, jenže pak najednou bylo uklizeno,

nebylo co dělat a mluvení se nedalo odkládat.

Nedalo se sedět v kuchyni, dojídat dort, upíjet

víno a tvářit se, že se nic nestalo. Přejít to

mlčením. Ignorovat fakt, že se stalo něco tak

příšerného, že už se k tomu musíme postavit

čelem.

Nakonec to byla kupodivu Šárka, sestra. Ve

chvíli, kdy se mamka dala do přerovnávání nádobí, to jako první řekla nahlas: „Mami, tak už nám to řekni. Co se stalo? Kdo je Martin?“

Mamka se svezla na zem, ztěžka si sedla na linoleum a my se sestrou jsme se každá posadila vedle ní, zády jsme se opíraly o kuchyňskou linku. Chytla jsem mamku za ruku, možná spíš v obavě, že nám bude chtít utéct než z potřeby jí dodat sílu.

Táta k nám přešel, přidřepnul před mámou, pohladil ji po vlasech a řekl: „Co uznáš za vhodné, to jim řekni. Já se půjdu ještě projít zahradu.“

A ve ztmavlé kuchyni začala mamka vyprávět. S Martinem se znala od dětství. Prarodiče měli domky vedle sebe a přes víkend se vždycky potkávali, když přijeli za babičkami. Vyrůstali vedle sebe a přátelství přetrvalo – i když každý bydleli na opačném konci města.

Jak rostli, přestaly se jejich schůzky omezovat jen na víkendová setkání u prarodičů. Potkávali se spolu, učili se, chodili spolu na kroužky. Martin byl nesmírně chytrý a vždy si se vším věděl rady, už od malička, vždycky byl ale strašně nesmělý. Mamka zase byla nesmírně společenská a Martina mezi lidi zatáhla. A v tomhle si báječně vyhovovali. Mamka v historickém kroužku vymyslela, že všechny děti někam pojedou a vydupala to u vedoucích. Martin pak, když dorazili na prohlídku hradu, dělal průvodce, když ho znechutilo, co povídá ten oficiální.

„Bylo to nádherné dětství,“ řekla mamka a v očích se jí leskly slzy.

„Pak jsme spolu chodili na gymnázium. Do jedné třídy. A pak jsme se oba hlásili na školu do Prahy. Já na medicínu, on na historii. Oba jsme se dostali. Ani nevím jak, začali jsme spolu chodit. Ne, to není pravda, že nevím jak,“ dodala a hlavou se zase opřela o dvířka skříňky.

„Šli jsme spolu z maturitního plesu. Všechno najednou skončilo, celá škola. Oba jsme si uvědomovali, že jestli se nedostaneme oba do Prahy, kdo ví, kdy a jak se zase uvidíme. Byla noc, autobusy už moc nejezdily, ale nám to nevadilo. Šli jsme pěšky, doprovázel mě. Vždycky byl takovýhle. Galantní. Myslel víc na mě, než na sebe, nevadilo mu jít domů sám další hodinu.

Povídali jsme si, a když jsme procházeli parkem, zastavili jsme se. Stáli jsme k sobě tak blízko a byli jsme oba tak naměkko a já si říkala, že jestli to neudělá teď, neodhodlá se k tomu nikdy. Chytil mě kolem ramen, díval se mi do očí a pak mě políbil. Udělal to.“

„Chodili jsme spolu. Dlouho. A pak mi začaly docházet ty divné věci, které se kolem něj děly. A začala jsem se vyptávat. Byli jsme v Bulharsku, šli jsme Nessebarem a já najednou chtěla vědět, proč Martina zdraví pravoslavní kněží. A jak je možné, že jim odpovídá bulharsky. Proč nás zvou na večeři. Proč v každém městě, kterým cestujeme, najdeme někoho, kdo nás ubytuje i pohostí. Odkud on, se vší svojí nesmělostí, zná tolik lidí. A proč se k němu tak zvláštně chovají.“

„Hlodalo to ve mně dlouho. Bála jsem se toho jeho tajemství. Bála jsem se, že to může být něco, co nás zničí. A pak jsem chtěla upřímnost. Naléhala jsem. Požadovala. A nakonec, když mě posté zapřísahal, že to není neupřímnost, ale snaha chránit mě, jsem začala křičet, že když mi takhle nevěří, bude lepší se rozejít hned, dokud nás ještě nedůvěra nerozhlodala úplně. Dokud na sebe můžeme alespoň v dobrém vzpomínat.“

Mamka chvíli mlčela, ale slzy si ani neutírala. Nevšímala si jich.

„A tehdy mi všechno řekl. Vyprávěl mi o sobě a o dalších osmi. O tom, kým je od svého dětství. O tom, proč ho jedni nenávidí a jiní zbožňují. Nevěřila jsem mu. Přišlo mi to jako výsměch. Jako pitomá snaha namluvit mi ten nejstupidnější nesmysl jen proto, abych se přestala vyptávat. Rozešli jsme se, já navztekaná na něj, že mě chtěl takhle podvést, a za to, že mu náš vztah nestál za pravdu. A on na mě jen smutně koukal a řekl, že to byla moje nevíra, co nás zničilo. Pak jsme se dlouho neviděli. Jenže se časem ukazovaly všechny ty znaky, které Martin popisoval. Začala jsem trochu pátrat a najednou jsem viděla, že všechno, co mi povídal, byla pravda. Že on mně věřil natolik, aby mi svěřil největší tajemství svého života. A já mu to nevěřila. Byla to pro mě těžká doba a najednou jsem začala chápat, jak těžké to muselo být pro něj.

Pak se znovu ozval, to už jsem byla vdaná. Nechtěl nic vracet. Jen vídat vás. Děti. Miloval vás. Miloval i Jindru, tátu. Vždycky nám pomáhal. A já... vždycky jsem ho měla ráda. I Jindra. Patřil k nám. A tolik mu toho všichni dlužíme za to, co pro nás dělal. Bezmyšlenkovitě. Kdykoliv.“

Máma mlčela a já jsem se snažila nějak si přebrat, co nám řekla. Uvěřit svým uším. A byla to zase Šárka, kdo se zeptal na těch dalších osm. Kdo to je? Devět?

A tomu, co nám potom mamka začala v slzách vysvětlovat, se prostě nedalo... nedalo věřit. Seděly jsme dlouho ve tmě, než jsem se odhodlala. Zeptat se. „A kým tedy je Martin doopravdy? Co bylo to tajemství?“

Mamka se na mě podívala skrze slzy a začala si je vytírat z očí: „To už budeš, Vero, muset zjistit sama. Pokud budeš odpověď chtít znát. Protože jinak bys dopadla, jako já. Protože cesta je cíl.“

Nevěřila jsem. Křičela jsem, prosila jsem. „Via finis est,“ říkával často strýček Martin. Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že jsem narazila na nějaké natáčení nízkorozpočtového kasovního trháku obšlehnutého podle Šifry mistra Leonarda, kde se mi v rámci snížení nákladů neřeklo, že v tom taky hraju. A jsou chvíle, kdy si myslím, že jsem se musela zbláznit. Chvíle, kdy mi v předávkování Prozacem bránil jen fakt, že se u nás neprodává a musíte používat mediálně méně zprofanovaný Zoloft.

Jsou momenty, kdy si říkám, že strýček Martin nikdy neexistoval a jen jsem si ho vymyslela, protože i takové případy klinická psychiatrie zná. A pak, když se seberu, tak si říkám, že tohle dlužím sobě a nakonec i jemu. A že jestli nechci být celý život klepající se troska, kterou vyděsí zvuk italštiny nebo latiny, měla bych s tím něco udělat.

Když jsem se tak o prázdninách probírala tím vším, co jsem se ze svého dosavadního „pátrání“ dozvěděla, musela jsem sama konstatovat, že informace jsou spíše kusé, ba přímo nedostatečné. Roztříštěné. Nevím, jak je pospojovat.

Dávám je na hromadu: Papež Innocenc III., vlastním jménem Lothar ze Seigne, se obtěžuje vydat rok před svou smrtí klatbu, středověký interdikt. To bylo roku 1215, tedy v průběhu čtvrtého lateránského koncilu, který mu potvrdil reformu světové církve a při němž to vypadalo, že bude mít jiné starosti související s hlavním úkolem: znovudobytím Svaté země. Interdikt se zjevně musel dotýkat strýčka. Jak, to netuším, protože jeho text neznám.

Tu událost u nás, přepadení či jak to nazvat, neumím nijak rozumně vysvětlit. Na jednu stranu se zdálo být zjevné, že Martina chtěli unést či zabít. Na druhou stranu nevím, proč to neudělali. Proč se jim to nepodařilo. Byli v přesile, a i když si odhadem počtu lidí nejsem jista, nejméně čtyři či pět jich tam bylo. A také si myslím, že měli zbraně, ačkoliv v domě nevystřelili.

Také o události v zahradě nevím nic. Bouřka padla příliš rychle a byla příliš intenzivní, bylo obtížné zahradu prohledat, a kdyby se na ní střílelo, mohlo nám to snadno uniknout. Navíc do zahrady musel nejspíš udeřit blesk, protože několik jabloní bylo popálených a na několika místech byla vypálená tráva, což jinak vzniknout nemohlo.

Jenže jak Martin přemohl pět mužů? A i kdyby je přemohl, co se s nimi stalo pak? A dále tu byla záhada toho prvního muže. Toho, který málem propadl sklem do pokoje. Toho, nad nímž Martin zlověstně prohlašoval, že tak vypadá smrt. To ho opravdu zabil? A jak? Tajným karatistickým úderem, kdy mu dotekem pěti prstů vzal život? A co se pak stalo s jeho tělem? Proč byl Martin tak ošklivě zřízený a popálený? Co za sílu mohlo takové popáleniny způsobit? A kam najednou zmizel? Vždyť zajít pro lékárničku nám trvalo pár okamžiků, za tu dobu stěží mohl vyjít k brance i v případě, že by byl zdravý. V takovémhle stavu to bylo vyloučené. A stejně se to stalo...

A vůbec, jak proti němu mohla zasáhnout inkvizice s rozsudkem smrti? V dnešní době? Inkvizice, která sama nezabíjela, „jen“ odhalovala nepřátele a předávala je světské spravedlnosti s prosbou o milosrdenství a s vírou v nápravu hříšníka?

Jenom otázky. A žádné odpovědi. Kromě podivností a neobyčejností zbývalo jen málo vodítek, kterých se chytit.

Vlastně jen tři drobnosti.

To první vodítko zmínil pan Třeštík. Novohradský problém. Úžasná nápověda. Bohužel Nových hradů je v Česku požehnaně a mimo jeho hranice ještě více. Myslel ten pražský Nový hrad? Ten, na kterém zemřel Václav IV.? Proč zrovna ten? Co mohlo být za osm let jeho existence uváženo panem Třeštíkem za problém hodný pozornosti jeho a Martinovy? Nebo jde o Nový hrad u Blanska? U Hanušovic či u Mikulova? Nebo myslel Nowy Gród, Nienburg, Neunburg nebo ještě něco jiného?

Ne, to myslím ne. Nic z toho. Kdyby šlo o nečeské jméno, jistě by je Třeštík použil. A zmíněné hrady měly sice řadu svých problémů,

ale až na ten kunratický nikdy nebyly tak

zajímavé. A s kunratickým Novým hradem nás

spojuje spíše trasa metra C, než jméno Dušana

Třeštíka a zájem našeho předního medievalisty.

Pokud odborník na přemyslovský stát mluví

o novohradském problému, musí myslet TEN

Nový hrad. Ten, o kterém píše saský kronikář

Widukind z Corvey jako o urbs quae

nuncupabatur Nova a suburbio Niuunburg. Ten,

pod kterým 16. července roku 950 uzavírá

mírovou dohodu německý král Oto I. a český

panovník Boleslav I. – tradičně perscriptovaný

Kosmou přídomkem Ukrutný. Místo a datum, od

kterého napříště považujeme český stát za

suverénní.

Jistě, kolem tohoto hradu je řada problémů,

především pak to, že nevíme, kde je. Domýšlíme

se, že v severozápadních Čechách, snad na

úpatí Krušných hor. Možná při Ohři. Dále pak to,

že netušíme, proč se tu Ota i Boleslav usmířili,

ačkoliv oba stáli v čele silných armád a ze svého

pohledu oba viděli protivníka na kolenou. Že by

převážila státnická diplomacie a rozvaha,

křesťanské odpuštění, všechny tři jevy v té době šmahem tak vzácné? Nevím. Hlavně ale nevím ani to, proč by to mělo souviset s Martinovým zmizením.

Dále tu mám poznatek o osmi dalších. Mluvili o nich při tom přepadení. On a osm dalších. Drobnost. Přílišná drobnost. Stačilo najít někoho z těch osmi. Nebo... skutečně by to stačilo?

Bohužel jsem se neměla čeho chytit. Ano, vzpomínala jsem si na pár lidí, se kterými jsme se s Martinem na cestách setkali, které bych mohla na někoho z těch osmi pasovat. Jenže jména mi chyběla. Znala jsem tváře, laskavé přezdívky či zdrobněliny. Mohla jsem vyrazit na Athos, na Svatou horu – a zkoušet najít tu tvář spojenou se jménem Siemeona, Šimona. Mohla jsem se potulovat po remešském Notre Dame a hledat někoho se jménem Thierry Romain, což jsou nejobvyklejší francouzská křestní jména. Mohla jsem...

Kdybych byla Sophie Neveu a sponzoroval mé pátrání pan Langdon, asi bych se po těch stopách vypravila. Možná bych měla štěstí. Můj rozpočet ale do konce měsíce čítal tři tisícikoruny, a i když žiju v naději, že mi jeden zoufalec proplatí doučování němčiny, na velké cestování skrze Evropu to nevypadalo.

Takže mi zbylo poslední vodítko.

Congregatio pro doctrina fidei.

Úřad pro ochranu víry. Po staru: inkvizice.

Přitáhla jsem si počítač.

Ano, inkvizice má telefonní číslo. Dokonce i e-mail.

Telefonní číslo bude vyhovovat dokonale.

9

Kdysi jsem byla telefonistkou. V prváku. Duše

prostá z maloměsta dorazila do Brna, v průběhu

prvního měsíce porovnala zůstatek z rodičovské

apanáže s předpokládanými výdaji a moudře

usoudila, že bez vedlejšáku to nepůjde. Studia

jsou sice hlavní, ale něčím se živit musím. Po

řadě peripetií a přehmatů s dobročinností jsem

přistála jako telefonistka v call centru. Před

nástupem do práce jsem si zakoupila roztomilou

knížečku s vemlouvavým názvem „Jak správně

telefonovat“ a poctivě ji nastudovala. Zmařená

investice – telefonistky v call centru potřebují

neotřesitelnou dávku asertivity, trpělivosti a

práce je vhodná spíše pro vězně, kteří nemohou

z vězení utéct a běžet ručně vysvětlit volajícímu,

jak se má chovat. Nebo pro psychiatry. Asi

takový pocit jsem měla, když jsem se rozhodla

zavolat do sídla inkvizice. Jak se asi tak vůbec

telefonuje do inkvizice?

Což o to, telefonní číslo jsem měla. Horší to

bylo s představou, co po nich budu chtít. Vzala jsem si papír a sestavila si řadu pádných otázek ve stylu „Policie, vyšetřujeme vraždu českého občana“ až po vcelku neškodné dotazy, jestli mi mohou podat informace o pobytu Martina Vaterbiho.

Pak jsem si uvědomila, že bych měla popilovat latinu. Něco jiného je překládat v klidu a teple svého kutloušku z papíru a něco jiného je vynervovaná a vystresovaná plynně konverzovat do telefonu. A tak jsem vytáhla slovník a začala řešit problémy, jak se řekne policie či únos. Za další dvě hodinky jsem si vypsala nejdůležitější výrazy, které jsem neznala nebo u kterých jsem se bála, že bych si na ně v latině nevzpomněla.

A do třetice, jak vlastně zavolat? Úplně nejdřív jsem chtěla zavolat ze svého mobilu. Jenže nebudou mě moci podle telefonu vystopovat? Nepřišlo mi jako dobrý nápad, aby na mě Martinovi nepřátelé měli zpáteční adresu. A tak jsem se ponořila do Googlu, abych zjistila, že mi nepomůže ani koupit si jinou SIM kartu s jiným číslem. Protože každý telefon má ještě své vnitřní, sériové číslo[1]. A to operátor vidí. Nemělo by mu dělat problémy najít telefonní čísla, která byla používána z toho kterého telefonu. A kdo ví...

Pak jsem šla obejít bazary. Dívala jsem se do výloh, vypadalo to, že za tisícovku seženu pro jeden hovor obstojně použitelný mobil i s telefonním číslem. Jenže pak mě napadla ta spásná myšlenka. Proč tak moderně? Proč nepoužít nějakou archaickou metodu, hodnější starobylé posvátnosti inkvizice? A tak jsem i učinila. V trafice jsem si koupila telefonní kartu do telefonní budky, ne do mobilu.

Nakonec výběr lokace. Po zralé úvaze jsem se rozhodla odebrat se do Jihlavy, protože je to na půli cesty mezi Brnem a Prahou a pohodlně se tam dá dostat autobusem. Jen mi cestou zatrnulo, protože mě nenapadlo ověřit si, zda jsou v Jihlavě telefonní budky. Snad jsou, ty jsou přece ledaskde.

Byla. Po chvilce bloudění jsem si našla jednu na tichém, klidném místě, takovou skoro uzavřenou. A vyndala jsem kartičku s telefonním číslem.

Vatikán má stejnou předvolbu jako Itálie.

Telefon zazvonil jedinkrát, ihned ho někdo vzal a ozvalo se řízné: „Prontoooo.“

Odpověděla jsem tak, jak jsem si to připravila. Latinsky. „Salve. Ego amo oro per...“

A pak mi to došlo. To jsem kráva pitomá. Jasně. Ve Vatikánu se mluví italsky. Jak jsem na to přišla, že budou mluvit latinsky? Naivka naivní.

S mojí italštinou to je ovšem špatné. Velmi špatné. A tak jsem plynule přešla do angličtiny. Co jsem měla dělat.

„Chtěla bych mluvit s někým, kdo má na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist