načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběh spisovatele - Klára Brůnová

Příběh spisovatele

Elektronická kniha: Příběh spisovatele
Autor:

Alexander Golddig  je mladý učitel bez životního cíle.  Chce jen psát své příběhy, jenže ještě žádný nebyl schopný dopsat, aniž by sám neusoudil, že je to kravina, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  98
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Santini
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-880-1436-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Alexander Golddig  je mladý učitel bez životního cíle.  Chce jen psát své příběhy, jenže ještě žádný nebyl schopný dopsat, aniž by sám neusoudil, že je to kravina, kterou by nikdo nevydal. V jeho bytě nebydlí sám, je tam i s Mladým studentem literatury Sebastianem, který je jeho příběhy nadšen a snaží se jej podporovat tím, že hledá nejrůznější legendy, které by mladého učitele mohly inspirovat. Sebastian našel i jednu legendu v lázních, kam je odhodlaný Alexandra vzít.

Zařazeno v kategoriích
Klára Brůnová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Str. 2


Příběh spisovatele

Klára Brůnová

Z českého originálu Příběh spisovatel

Odpovědná redaktorka Jana Pátková

Grafická úprava Jana Pátková

Vydalo nakladatelství: Pátková Anna – Santini 3.

7. 2015

eknihysantini.cz

Vydání první

ISBN 978-80-88014-36-2 (pdf)

ISBN 978-80-88014-22-5 (epub)

ISBN 978-80-88014-66-9 (mobi)

Str. 3


Obsah

Kapitola 1..............................................................7

Kapitola 2............................................................18

Kapitola 3............................................................30

Kapitola 4............................................................44

Kapitola 5............................................................54

Kapitola 6............................................................63

Kapitola 7............................................................70

Kapitola 8..........................................................78

Kapitola 9............................................................89

Kapitola 10..........................................................99

Kapitola 11........................................................108

Kapitola 12........................................................117

Kapitola 13........................................................128

Kapitola 14........................................................138

Kapitola 15........................................................148

Kapitola 16........................................................159

Kapitola 17........................................................171

Epilog...............................................................180

Str. 4


Martině Vyskupové, první opravdové fanynce

Příběhu spisovatele;

Martinu Antošovi a DJ Groofymu za nezdolnou

podporu při psaní;

Pavlovi Smudovi za pomoc a podporu při

hledání nakladatelství.

A mé rodině.

Děkuji Vám.

Str. 5


Str. 6


Kapitola 1

Co bych o sobě měl asi tak na úvod říci? Nebudu tu

sáhodlouze vyprávět o tom, jaké jsem měl dětství, jak

jsem si hrál s kamarády, dalo-li se to tak nazvat. Byl to

spíše vztah: půjč nám hračku a mi tě nezbijeme. Byl jsem

hloupý, že jsem jim tu hračku vždy dal? Možná ano, ale

od mala nemám rád konflikty, navíc jsem byl divné dítě.

Jak divné? Ne, nejsem po obrně, ani nemám žádnou

mozkovou disfunkci. Jen jsem měl svého sluhu. Ano,

jsem z bohaté rodiny, z tak bohaté, že můj otec se upil

k smrti, když mi bylo deset let a matka se zfetovala, když

mi byli roky dva. A z mého milionového dědictví mi

zbylo jen pár stovek tisíc. Jen tak, abych vystudoval,

uživil sluhu do mých patnácti. Střední jsem dřel jako

mezek, stále jsem byl ten kluk, jehož rodiče byli nakolik

bohatí, že v životě nemuseli pracovat. Jenže nikdo už

neviděl, že já takový život neměl. V patnácti mě můj

sluha opustil a já se musel tvrdě živit. Nebojte, své tělo

jsem neprodával, nebyl jsem zase tak mizerný. Každou

noc jsem pracoval v místím baru. Od večera do rána. Pak

pádil domů, abych se vykoupal, pak škola, odpoledne

spánek, pak zase práce. A tak to šlo dokola. Čas na učení

moc nebyl, tak jsem rád, že jsem maturitu alespoň zvládl,

i když to byli jen trojky a čtyřky. V životě se mě nikdo na

známky z maturity neptal. A myslím, že ani ptát nebude.

Vysoká... to byla kapitola sama o sobě.

Str. 7


Na střední jsem si nechal narůst dlouhé vlasy, což by

v dnešní době nebylo tak divné, vídám hodně kluků i

mužů s dlouhými vlasy. Já je mám ale takové tmavě

blonďaté. Špitavý blond je myslím ten správný pojem. A

těch se moc nevidí. Ani přírodních blondýn už není moc,

jak jsem si stihl všimnout. Co bych vám měl asi tak více

vyprávět? Že jsem zkrachovalý šlechtit, který se dře pro

nic? Ještě jsem neobjevil smysl života, lásku, jak tomu

někteří říkají. Jsem divný a vím to. Říkejte si o mě, co

chcete. Možná toto ani nečtěte, bude si asi myslet, co

jsem to za blázna, když tu sepisuji svůj život. Říkejte si,

co jen chcete, mě to je upřímně jedno. Nikoho do ničeho

nenutím, i když v mé profesi by to bylo třeba.

„... xi! Alexi!“ někdo volá mé jméno? Huh? Odtrhl jsem

tedy oči od monitoru svého notebooku. Jen jsem se

podíval na malou hnědovlásku. Mračila se na mě.

„Alexi!“ zopakovala přísně mé jméno. Nezeptal jsem se

jí, co chce, nebo tak nějak, jen jsem se na ní díval a čekal,

jestli mi prozradí, co její srdce tíží. „Už si tam zase něco

smolíš?“ vyjela po mě. Nemyslela to zle, věděl jsem to,

ale i tak se někdy snažila být mou matkou. I když věděla,

že to moc smysl nemá. Ale bylo fajn mít jednou za čas

matku, která se o vás zajímá a ne jen o drogy. Drogy sem,

drogy tam... nevím, proč je kolem toho takový humbuk,

ať si každý žije podle svého uvážení, ať si každý život

zničí sám. Mě do toho nic není.

„Hmmm,“ zabručel jsem a otočil se zase k monitoru. Ne,

nejsem spisovatel, ale neříkám, že by se mi ta práce

nelíbila. Být jen ve svých snech a fantaziích. No, komu

by se to nelíbilo, jen řekněte!

Str. 8


„Měl bys jít, je už hodina,“ odvětila takovým tím

podrážděným tónem, ale zároveň, jako by litovala, že mě

zná. Nikdo ji nenutil, nemusela se se mnou bavit, já bych

to i sám zvládl. Možná.

„Nemám teď hodinu,“ zabručel jsem od notebooku a

napil se své kávy, kterou jsem si udělal ráno. Už byla

studená, ale stále stejně hořká, jako život.

„Ty tam píšeš i náš rozhovor? O co se sakra snažíš?!“

vyjekla překvapeně a já si musel zakrýt ucho, do kterého

mi zaječela. Nemám rád rámus. Jediné, co může být

hlasitější, než je můj vlastní hlas, je hudba. A to jen

někdy a některá.

„Hmmm,“ zabručel jsem opět. Čemu se tak diví? Zná

mě. Ví, že jsem otrávený. Ze života. Z bytí. Z celého

světa. A co mě štve nejvíce, jsou media. Jsou hrozná,

z komára velblouda, co kdyby se totiž ten den nic

nestalo? Co kdyby jednou někdo někoho nezastřelil,

neunesl, nezmlátil? Media by byla bez práce. A pak na to

někteří jedinci zareagují tak, že jsou i horší věci,

například, že mají prázdnou ledničku. Nechápu lidi,

přesto sám jsem jeden z davu.

‚Proč se to jednou nepokusíš vydat?‘ ‚Proč nejsi

spisovatel, když tě baví psát?‘ Divím se, že má kolegyně,

která se mnou sdílí kabinet, nic takového neřekla. Je to

její obvyklá reakce, když mě vidí něco, jako ona říká,

datlovat do notebooku.

„Ach... ty jsi prostě nepoučitelný, že?“ vydechla

podrážděně kolegyně.

Str. 9


„Nepoučitelný,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Dobrý

název pro román,“ přikývl jsem na souhlas. Sám se sebou

jsem souhlasil.

„Hej! Mluvím s tebou!“ okřikla mě.

Líně jsem se na ní podíval, snažil jsem se tu psát, proč

mě stále vyrušuje? Sledoval jsem, jak její líce trochu

zrudly, ale rozhodně ne studem, řekl bych, že to bylo

spíše vztekem. Zamyslel jsem se. Další román by mohl

být o malé cholerické hnědovlásce. Další román... to zní,

jako bych byl spisovatel, ale já ještě nic nevydal. Ale

souhlasím, že by to nebylo špatné, zkusit najít editora a

něco vydat. Ale který editor by četl takový brak? A

hlavně... kdo by mne snesl. Já vlastně nejsem tak hrozný,

myslím. Nefetuju, nenadávám. Relativně. Teda, opravdu

nefetuji, ale relativně nenadávám.

„Proč se na měsíc nedáš marod a nezkusíš něco napsat a

vydat?“ sedla si na můj pracovní stůl. Měla až moc

krátkou sukni, toho jsem si všiml až moc dobře. Raději

jsem se zase zadíval do notebooku. Byla vdaná, a přesto

nosila něco tak vyzývavého.

„Protože,“ zamyslel jsem se. Proč vlastně? Za pokus by

to stálo, že? „Sám nevím,“ začal jsem zase psát.

„Nepiš, když s tebou mluvím!“ chytla mi obličej a otočila

mi hlavu. Sic jsem se na ni díval, ale nic mi nebránilo

pokračovat v psaní. „Agrh,“ pustila mou hlavu. „Ty jsi

nezměnitelný. Jo, něco jsem upekla pro toho kluka, co

bydlí s tebou,“ seskočila z mého stolu a na místo, kde

před tím seděla, posadila bábovku. „Je milý. Co jsi říkal,

že studuje?“ naklonila se ke mně, snad aby mi ukázala

její vyzývavý výstřih.

Str. 10


Nezájem.

„Literaturu, chce být editorem nebo učitelem,“ zahuhlal

jsem a napil se kávy. „Proč se o něj tak zajímáš?“ chlad

z mého hlubokého hlasu přímo čišel. Sám sebe jsem tím

překvapil, ale neřešil jsem to. Prostě nejsem nijak moc

citlivý. To se stává, když si neumím život představit z té

dobré stránky, ne?

„Protože je velmi roztomilý. Hubený, vysoký a

roztomilý. Hnědovlásek s modrýma očima,“ zasnila se.

„Jsi vdaná,“ připomněl jsem jí, ale nebylo to moc platné.

Stále o něm básnila dál. Pojednou jsem litoval, že jsem

mu tady domluvil praxi. Má začít zítra. Ano, učím na

střední škole specializované na jazyky a literaturu.

Divné? Ale kde že, učím tu tělocvik a něco na styl

občanské výchovy, i když o tom studenti mnohdy vědí

víc jak já.

„Rozvádím se,“ posmutněla. To mne zaujalo. Kradmo

jsem se po ní poohlédl, měla skloněnou hlavu a vypadala,

že nemá daleko k pláči. Raději jsem se zase podíval do

notebooku. Neumím utěšit sebe, ani ostatní. Nikdy jsem

to nedělal.

„A něj zapomeň. Nebudu ho pak uklidňovat, až ho

odkopneš,“ vydechl jsem unaveně. Nedávno se s ním

jeho dívka rozešla a já nemohl týden spát. Každou moc

se bytem ozývaly dost hlasité vzlyky. Ještě teď mě

rozbolí hlava, když si vzpomenu na ten týden beze

spánku. Tehdy jsem seřval jednoho studenta, že při

tělocviku neudělal dvacet kliků, ale jen patnáct. Ne, že by

to potřeboval, byl to ten jeden jediný z jejich třídy, kdo

měl atletickou postavu, bez jediného špeku navíc.

Str. 11


Myslím, že od té doby jsou o mě pomluvy snad ještě

více. Jako bych nebyl znám, jako ten profesor bez zájmu,

ten profesor, kterému je hodně věcí jedno. Kolikrát si o

tom se mnou ředitel snažil vést řeč, ale nakonec pochopil,

že na této škole stejně nemám nijak extra důležité

předměty, tak to přestal řešit. Soudím, že někdo jiný, by

mě už vyhodil.

„Ale notak. Ty si o něj děláš starosti?“ naklonila se ke

mně.

„Mám starosti o svou hlavu, ne o něj,“ odvětil jsem ji.

„Mám rád svůj klid,“ chystal jsem se zaklapnout

notebook, než budu pokračovat, chci si zapálit.

„A proč si ho tedy nechal bydlet u sebe? Hm?“ sledovala

mě.

„Je to syn známého. A z mého bytu má blíž školu. Jinak

by dojížděl přes půl státu,“ promnul si spánky.

„Od kdy je náš Sir Alexander Christopher Golddig

mužem dobrých skutků?“ pobaveně se zasmála.

„Prosím, mohla bys příště vynechat to ‚sir‘ a klidně i

moje druhé jméno?“ zeptal jsem se jí a vstal. Nemám rád,

když mi někdo připomíná to, že jsem šlechtic a také

nemám rád, když mě někdo oslovuje celým mým

jménem. Jsem jen Alexander Golddig. Muž, jehož rodiče

pocházejí z Anglie. Nic víc a nic míň. Tedy, chtěl bych

jím být, ale na odkaz mých rodičů narážím téměř stále.

Vězte, být zchudlým šlechticem není nic úžasného. Ani

být normálním šlechticem. Lidé se s vámi nebaví,

protože jste šlechtit a tím pádem bohatý, ale ani když jste

zchudlý šlechtic, nejeví o vás zájem. Jsem jako pára nad

hrncem. I já jednou bez povšimnutí zmizím.

Str. 12


Zaklapl jsem svůj notebook. Od rána jsem nekouřil a už

jsou dvě odpoledne. A mě čeká ještě jedna hodina

tělocviku. Ano, otce zabil alkohol, matku drogy, tak mě

jednou cigarety. Jdu hezky ve stopách rodičů. Jako učitel

občanky a tělocviku. Jak jen by na mě byli hrdí! Kdyby

jen všechno jmění neutratili... ale i to se stává. Chápu, že

lidé nejsou dokonalí, ale měli by poznat, kdy je toho už

moc.

„Nemáte to rád, sire?“ zasmála se a snažila se mě

obejmout.

Odstrčil jsem ji. Nemám to rád. „Ne, nemám. Štve mě

to,“ vzal jsem si klíče a chystal se vyjít z kabinetu.

„Alexi?“ křikla za mnou, když jsem procházel dveřmi.

Zastavil jsem se a podíval naň, co mi zase chce. Už bych

opravdu rád kouřil. „Užijte si to, sire,“ poklonila se mi.

Bez jakékoliv další poznámky, i když bych jistě utrousil

něco silně jízlivého, zavřel jsem dveře a vydal se před

školu. Opravdu nevím, co jí na tom přijde vtipné.

Opravdu nevím, co je tak super na tom, že jsem sir

pitomec? Kdybych si jako neexistující dítě mohl vybrat,

kterým lidem se narodím, rozhodně bych si nevybral je. I

když má matka prý byla přenádherná, těch pár fotek, co

mám, to jen potvrzují. Můj otec byl prý také krásný, ale

já to posoudit nemohu, jsem muž. Je ale fakt, že co si

pamatuji, jeho milenky se u nás střídaly jako na běžícím

pásu, i když pil. Když byl opilý, byl spíše tichý, nebyl to

násilník a dokonce si na mne jednu sobotu v měsíci

udělal čas a někam jsme vyrazili. Bez jakékoliv ženy. Jen

my dva. Ale to je minulost a já syna nemám. Vyšel jsem

před školu a hned přede dveřmi si zapálil, ale abych

Str. 13


nebyl tak pohoršující, popošel jsem kousek dál, směrem

k fakultě jazyků a literatury. Tato ulice se jmenovala

Školní. Nebylo divu, že se tak jmenuje. Byly tu jesle,

mateřská školka, družina, základní škola, střední škola –

tady učím já, zkrachovalý sir, vysoká škola – hned

několik fakult – Fakulta jazyků a literatury, Fakulta

informačních technologií, Pedagogická fakulta a Fakulta

cestovního ruchu.

„Ahooooooj,“ ozvalo se za mnou.

Lekl jsem se, dokonce jsem i nadskočil. Nakonec jsem si

jen odfrkl a usadil se na lavičku a díval se na modré nebe

a spokojeně pokuřoval.

„Volno?“ mladík se usadil vedle mě.

„Co ty tady chceš? Nemáš se učit?“ nemusel jsem se

dívat, kdo to byl. Jasně, že to byl můj nájemník.

„Skončili jsme dřív. Jdu domů. Co si dáš k večeři?“

s nadšením mě sledoval. Nechápu, jak někdo může být

tak usměvavý, tak hlasitý a tak nadšený z každé prkotiny.

„Na takové pitomosti se mě neptej. Nejsme rodina,“

trochu jsem se na lavičce roztáhl. No, co bych asi tak měl

dělat. Ta jeho šťastná nálada každý den... začíná mě to

štvát. Rozptyluje mě tím a já kolikrát nevím, co dál psát.

Hlavně protože na to nemám svůj klid.

„Hm, hm, tak rybu na zelenině?“ zeptal se mě nadšeně.

Ne, že by ryba byla moje oblíbené jídlo, ale nějak jsem

si zvykl na jeho teplé večeře. Po mnoha letech jsem měl

teplé jídlo a můj žaludek si na to opravdu rychle zvykl.

„Třeba,“ zamumlal jsem a raději popotáhl z cigarety.

Nemám rád, takové otázky. Nejsou mi příjemné. Asi se

Str. 14


ptáte, co mám rád. Tři věci: déšť, ticho a psaní. Ale ani

jedno mě neuživí.

„A psal jsi dnes něco? Začal jsi konečně něco nového?

Jako bakalářskou práci chci mít editaci a vydání tvého

díla! A už jsem ve druháku,“ zasténal.

„Hmmm,“ k lepší odpovědi jsem se nezmohl.

„U večeře si o tom promluvíme!“ ukázal na mě prstem.

Jen otráveně jsem se na něj podíval. Nechápu, co to na

mě zkouší. Když píši, tak sám objevuji děj, sám nevím,

co se tam bude dít. Stejně jako nevím, jestli mi teď na

hlavu nespadne letadlo. Jednou jsem si zkusil udělat

osnovu, ale držel jsem se jí první dvě stránky. Pak už to

nějak nešlo. Pochopil jsem, že prostě podle osnov psát

nemohu. Možná někdo jo, ale já ne, protože se někdy

dostanu do takového stavu, že ani nevím, co píšu,

respektive, píšu to, co se mi míhá před očima. Ale do

takového stavu, možná až transu, se dostat není žádná

sranda. Povedlo se mi to dvakrát, možná třikrát. „Hm,“

odvětil jsem mu znovu monotónně.

„A taky jsem našel jednu legendu! Chci po ní pátrat,

možná by ti pomohla k inspiraci!“ začal zase energicky

mluvit.

On mě chce inspirovat? Tak co kdyby byl zticha? To ale

ne, on prostě neumí být zticha, stejně jako se neumí

mračit a brečí jen, když si myslí, že ho nikdo nevidí,

nebo že je sám. Divný to člověk. Co má z toho, že se na

lidi kolem sebe furt usmívá? Akorát si moje kolegyně

myslí, kdo ví co.

„Ach,“ vydechl jsem a předklonil se. Šedý asfalt taky

není špatný, takový ... jednotvárný. Tak jako já.

Str. 15


„Inspirace, huh?“ popotáhl jsem z cigarety.

„Nepotřebuji.“

„Ale notak! Tohle se ti bude líbit. Poslouchej-,“ poposedl

si na lavičce.

„Ne,“ odsekl jsem.

„Co?“ vykulil oči.

„Když jsi minule pátral po kdovíčem, abys mi dodal

inspiraci, skončil jsi v nemocnici,“ podrbal jsem se na

hlavě. „A já nemíním znovu tvému otci vysvětlovat, proč

máš polámaná žebra,“ jednou rukou jsem si sundal

gumičku z vlasů a prohrábl si je. Je možné, aby chlap

jako já měl vlasy k bokům? Kde jaké žena by mi je

mohla závidět. Nebo si to aspoň myslím.

„Neboj, teď už nespadnu ze skály! O víkendu pojedeme

pryč, ano? Už mám lístky na vlak. Neptám se tě.

Pojedeme tam!“ přikázal mi.

„Ha?“ podíval jsem se na něj. „Chlapeček jako ty, mi

bude přikazovat?“ zeptal jsem se, i když jsem byl

naštvaný, můj hlas byl bez jakýchkoliv emocí. Opravdu

neumím své emoce projevit na svém tónu. Mám ho

furt... stejný. Mnoho lidí mi proto říká, že jsem ten typ

člověka, kterého nic nezajímá a je mu všechno jedno. Tak

trochu mají pravdu, abych pravdu řekl. Ale i já se někdy

o něco zajímám, nebo jsem překvapený. Jsem jako každý

jiný z davu.

„Prosím!“

„No, dobře. Kam, že to pojedeme,“ opřel jsem se zase o

lavičku a zadíval se na nebe.

Co jen na mě zase chystá? Typuji, že něco mnohem

divnějšího, než posledně, když to vyžaduje i mou

Str. 16


přítomnost. Že já se tehdy nechal nachytat při psaní.

Myslím, že toho opravdu lituji.

„Do lázní,“ vypískl radostně.

Na to, že by měl už být dospělý, stále mi přišel jako malé

dítě. Ale lázně zní moc dobře, mohl bych si tam

odpočinout. Třeba by mne přestala bolet i záda. A možná

načerpám trochu sil do života. A navíc... nikdy jsem

v lázních nebyl.

„Do lázní,“ vydechl jsem se a postavil. „Tak mazej domů

udělat večeři,“ podíval jsem se na hnědovlasého mladíka

na lavičce. Opravdu byl roztomilý, jako malé dítě. Možná

jsem trochu pochopil, co na něm vidí, ale pořád mi to

bylo... jedno. Měl bych se pokusit o úsměv? Raději ne.

Když jsem to posledně udělal... vykřikl, jako by viděl

ducha. Musel jsem se při té vzpomínce uchechtnout.

„Ano,“ přikývl, a než jsem se já stihl rozejít směr moje

budova, už to pádil do našeho bytu. Náš byt. To zní

hrozně. Jsem jen jeho domácí, takže to je stále můj byt a

on je jen host.

A hurá vymlátit z těch hovádek božích duši. Jestli z nich

dnes nebude téct pot proudem, nebudu spokojený.

Str. 17


Kapitola 2

Do čeho jsem to jen nechal uvrtat? Už tři hodiny jedu

vlakem, jestli to tak vůbec můžu nazvat. Je to jeden

vagon, který drží pohromadě jen na dobré slovo, okna tu

nejdou otevřít, a ještě ke všemu jede nějak nějaká třída,

no možná dvě, někam společně na víkend, takže jsem

namáčknutý na okně, na mě se lepí nějaké tlusté děcko,

které se stále cpe, už celé tři hodiny cesty! Má řízky,

hranolky, koblihy, upřímně, z tolika vůní se mi zvedá

žaludek navíc tu je vydýcháno a ti malí spratci umí jen

křičet. Mohla by to být asi tak třetí třída. Myslím...

myslím, že mě někdo opravdu nemá rád. Všiml jsem si,

jak můj nájemník zkusil několikrát navázat nějakou

konverzaci, ale vždy byla umlčena davem malých

uřvaných děcek. Jestli jsem někdy omylem uvažoval o

rodině, žena a děti, po dnešku jsem usoudil, že to je

pěkně pitomý nápad.

Zároveň jsem si nadával do všech možných pitomců

světa, zapomněl jsem si vzít prášky na bolest, takže mě

z těch dětí už pekelně bolela hlava. Myslím, že po dnešku

už budu schopný měnit výraz z neutrálního na naštvaný.

Dobrý pokrok.

„Děti, nekoukejte tak na toho pána, asi má cestovní

nemoc,“ okřikla je učitelka, aniž by řešila, jestli ji slyším

nebo ne. Tak jejich paní učitelka asi taky nemá

vychování, nebo je tak hloupá, že ji nedošlo, že kdybych

byl cholerik, nejenže by mě tím urazila, ale já bych ji

seřval na dvě doby.

Str. 18


Popravdě, nemám cestovní nemoc, takhle vypadám,

protože mám nemoc z dětí! Poprvé v životě se mi chtělo

křičet, vykřičet do celého světa, jak moc nesnáším děti.

Docela ironie, když jsem učitel. Tak jako tak, učím na

střední a tam je nikdo nedrží, mohou kdykoliv odejít,

nebo je vykopnout. Až zase někdy uslyším, jaká úžasná

stvoření jsou děti, asi budu muset urychleně opustit

místnost. Víkend je čas, kdy si má jedinec odpočinout,

ale já se dnes stresuji ještě více, než ve škole.

Můj podnájemník do mě stále hustí, kdy konečně něco

dopíšu, aniž bych v půlce přestal, jenže já vím, že to je

brak, který nikdo nebude číst. Nevím už, kolikrát jsem

mu vysvětloval, že jsem realista, že vím, jak píšu. Jestli

se mi ještě někdy pokusí namluvit, že píšu úžasně, na

světové úrovni, že mám naprosto ojedinělé nápady, asi po

něm něco hodím.

A proč jedu tímhle vlakem?

No, abych tak pravdu řekl... chtěl jsem jet autem, o tom

žádná, ale můj milovaný podnájemník, kterého bych teď

chtěl uškrtit za tuhle krásnou cestu, mě přesvědčil, že

vlak je lepší a že si nebudeme muset s ničím dělat

starosti. Ach, že já mu na to naletěl! Příštích několik let

do vlaku nesednu, ne dobrovolně.

Zpět k tématu.

Hurá, jedeme do lázní! Do lázní, které mají svou

legendu, která by mi měla dodat inspiraci. Nechápu, proč

mi ji jen nemohl říct, proč mě i tam nutí jet. Copak je tak

naivní, že věří na duchy? Chce, abych se mu vysmál?

Máme blíž mnohem víc lázní, ale on mě musí táhnout do

těch nejodlehlejších, jen protože tam mají legendu.

Str. 19


Beztak ji mají jen z marketingového hlediska. Tak tam

mají ducha krásné blondýnky. Dokud ho neuvidím a

neohmatám, neuvěřím tomu. A jestli jen sem tam spadne

sklenička, zapne se televize, tak na to jim zrovna já

neskočím. Mohou to mít udělané pomocí techniky, přeci

jen žijeme v moderním světě. Divím se, že povídačkám o

nadpřirozenu ještě někdo věří. Ale když zapnu televizi,

běží tam něco o elfech, něco s upíry a nejlépe hodně krve

a tajemna. Ne, že by mi krev vadila, ale přijde mi, že

kvalita filmů se už určuje jen podle množství krve. Není

divu, že se tolik zabijí a že nějaký šestnáctiletý kluk,

který ještě nepoznal tíhu života, jde do školy a vystřílí

tam své spolužáky a kamarády, jen proto, že si myslel, že

to je jen hra. Jako by kulka nikdy nikoho nezabila.

Opravdu často přemítám, co je vlastně s tímto světem

špatně, ale ještě jsem neobjevil ten pravý důvod. A ani si

nejsem jist, jestli bych ho chtěl znát.

Cítil jsem, jak se na sklo lepím ještě více. Ano, vlak

projížděl zatáčkou. Nejenže to příšerně házelo, ještě ta

odstředivá síla. Chtěl jsem si zapálit. Opravdu moc jsem

si chtěl zapálit, ale nemohl jsem. Protože jsem jel v tom

vlaku!

„Za chvilku vystupujeme,“ naklonil se ke mně můj

podnájemník.

„Hm?“ podíval jsem se na něj. Rozuměl jsem mu, to ano,

ale nemohl jsem uvěřit, že se stal zázrak. Konečně si

budu moci zapálit a konečně bude ticho.

„Děcka, budeme vystupovat, sbalte se a seřaďte se u

dveří!“ křikla jedna u učitelek.

Str. 20


Tak už mi jen zbývá doufat, že nepůjdou do těch samých

lázní jako my. A že po cestě nebudou dělat bordel, rád

bych došel do lázní v tichosti s cigaretou v ruce. Jestli si

to dobře pamatuji, říkal, že to je ještě asi kilometr lesem.

Půjdeme po silnici, takže nehrozí, že bych někde něco

podpálil nedopalkem.

„Hej, nemáš něco na bolest?“ zeptal jsem se ho, když už

děti byly nastoupené u dveří. Vážně mě ta hlava bolela.

Mohl bych tu bolest i zaspat, ale ještě jsem jít spát

nemohl, bylo ještě brzy.

Sledoval jsem, jak se můj podnájemník hrabe v menším

batohu, ale pak jen zavrtěl hlavou.

„Je mi líto, nemám,“ zase batoh zavřel.

Tiše jsem si pro sebe zavrčel. Když nic jiného, prostě to

budu muset přežít.

Jak jen jsem se radoval, když vlak se skřípěním brzd

zastavil. Než, abych se někam tlačil, nechal jsem

vystoupit ta děcka a pak s poklidem vystoupil i já. Trochu

se mi zamotala hlava, usoudil jsem, že to je z toho

čerstvého vzduchu, ale během několika málo minut se mi

opravdu udělalo lépe, to už jsme ale procházeli lesem.

Věřit na fantasy, nadpřirozeno a tak všechno možné, řekl

bych, že je to les dokonale temný, aby upíra slunce

nezabilo, dokonale divoký, aby si v nich elfí děti mohli

hrát. I když nerad, usoudil jsem, že můj podnájemník měl

asi pravdu. Už jen ten les ve mně něco vzbuzoval. Touha

psát? Ne, tu jsem měl poměrně stálou, možná nápad?

Ano, dokázal jsem si představit hned několik příběhů,

které by se v něm mohly odehrávat. A hlavně ten klid, jen

sem tam nějaký ten ptáček, jinak nic. Mír a klid.

Str. 21


Promnul jsem si oči, pálily mě. Upřímně, moc jsem toho

na dnešek nenaspal a teď se mi to mstí, ale i já mám své

dny, kdy nemohu usnout. Kdesi v temném koutku mysli

mne napadlo, že bych si mohl lehnout do příkopu a spát.

Hned jsem tu myšlenku zadupal, nejsem přeci nějaký

bezdomovec, abych spal v příkopě.

Věnoval jsem svému podnájemníkovi jeden letmý

pohled. Vypadal, že nad něčím přemýšlí. Popravdě,

trochu mě i zajímalo, nad čím by to mohlo být, tento

výraz byl u něj poněkud nezvyklý, ale jako vždy,

nepronesl jsem ani slovo, jen jsem popotáhl ze své

cigarety a kráčel dál, směr lázně. Je pátek večer, začínalo

se pomalu stmívat, ale na silnici neprojelo ani jedno auto,

což mi přišlo tak trochu divné. Pokud jsou ty lázně

z poloviny tak slavně, jak mi tvrdil můj podnájemník,

měl by tu být opravdu, ale opravdu hustý provoz. Místo

toho tu byla stará silnice, ne zrovna udržovaná, i když

poměrně hodně široká. Vlastně, za celou tu dobu, co po

této silnici kráčíme, neprojelo ani jedno jediné auto. Dost

divné.

Zrovna, když jsem se chtěl zeptat, jestli jdeme správně,

mezi stromy se něco mihlo. Ne, nebyl to ten jejich duch,

jen se před námi začala objevovat velká budova,

popravdě obrovský zámek s bílou omítkou, před kterou

bylo nemalé parkoviště. Všiml, jsem si další silnice, po

které přijížděla auta. Co bylo horší, ten zámek, ty lázně

mi něco připomínaly.

Těžce jsem si namáhal mozkové buňky, abych přišel na

to, proč mi je tak povědomí. Když mě nic nenapadalo,

vytáhl jsem z náprsní kapsy fotku. Už značně zničenou,

Str. 22


přeloženou na půl s rozžvýkanými rohy. Zarazil jsem se a

dokonce jsem upustil i kufr. Překvapeně jsem se podíval

na fotku, na lázně a nakonec i na mého podnájemníka.

Mísili se ve mně pocity. Byl jsem překvapen, kolik pocitů

jsem najednou schopen cítit. Fotku jsem zase uklidil a

sklonil hlavu. Jak bych měl zareagovat? Zkousl jsem si

spodní ret a prohlížel si ty lázně. Byl jsem smutný,

možná i trochu šťastný, ale hlavně naštvaný. Opravdu

hodně naštvaný.

„Ty,“ zavrčel jsem a otočil čelem k podnájemníkovi.

„Malej,“ pokračoval jsem. „Ubohej človíčku,“ vrčel

jsem. Chtěl jsem tu být zbytečně sprostý, to víte, že jsem

měl na jazyku mnohem peprnější nadávky, ale když se

kolem vás motají pánové v kvádrech a dámičky

v elegantních šatech, umírníte se. Ano, byly to velmi

luxusní lázně, zrak z té krásy přecházel, a ta cena...

nevím, kde na to mohl vzít. A teď jsem na to ani neměl

myšlenky.

„C-co?“ překvapeně mě sledoval.

Vše se zdálo tak ... pomalé. Jako bych jej tempem šneka

chytl za límcem, snad ještě pomaleji jsem ho přimáčkl na

strom a vztekle na něj hleděl. Podle jeho výrazu, jsem

musel jednat opravdu rychle, jenže mně se to zdálo tak

pomalé. „Proč?“ zeptal jsem se ho vztekle, nedocházelo

mi, že on to vlastně neví, nic jsem mu nikdy o sobě

neřekl. I při tom psaní jsem se nechal omylem nachytat, a

až když jsem mu sehnal praxi na naší škole, zjistil, že

jsem učitel. Jsem prostě ukázkový domácí, co nemusím,

to neřeknu.

„C-co?“ vyjekl, když jsem s ním o strom trochu třískl.

Str. 23


Věřte mi, nikdy jsem takto nevybuchl, nikdy jsem

nevěděl, že dokáži být takový. Že i já dám najevo

nějakou náladu. Asi to taky zapříčinily ty děti ve vlaku,

ale i tak jsem byl sám ze sebe překvapen, přesto jsem ale

své tělo nemohl ovládat.

„Věděl jsi, že jedeme do lázní!“ zkusil po mě křiknout,

ale nebylo to hlasitější než šepot.

„Proč TYHLE lázně?“ přiblížil jsem svůj obličej k jeho.

Nehledejte v tom prosím postranní úmysly, chtěl jsem ho

jen vyděsit, chtěl jsem jen, aby mi řekl pravdu.

„Máš něco proti?“ viděl jsem ten jeho vystrašený výraz,

viděl jsem ty plaché oči, ale ani to mne nedonutilo

ustoupit. „Stalo se něco?“ pokračoval po chvilce, když

jsem se já neměl k reakci. Zavřel jsem oči a pustil ho.

Nemohl to vědět. Neřekl jsem to ani jemu, ani jeho otci,

který by mu to měl říci. Ani moje kolegyně to nevěděla.

Vlastně nikdo. Jenže tady ... tady to asi vědět budou.

Doma mám z té doby i noviny. Nebylo nikoho, kdo by o

tom nevěděl.

ŠLECHTIČNA SE PŘEDÁFKOVALA V LÁZNÍCH,

KDE MĚLA SVATBU hlásil každý druhý titulek novin.

Už jsem tam nechtěl jít, chtěl jsem se vrátit domů, do

toho malého bytu, kde jsem jen já, do toho města, kde mě

nikdo nezná. Je pravda, že mi tehdy byly dva roky, měl

jsem tehdy skoro bílé vlasy. Pokud nenahlásím své

jméno, mělo by to být v pořádku. Navíc už je to před

dvacet pět let, nikdo si to nebude pamatovat. Doufám.

Nemohl jsem se přinutit, abych odpověděl, zda-li se něco

stalo. Nemohl jsem. Zradil mě hlas. Jen jsem tam tak stál

a sledoval ty lázně. Tu fotku, kterou jsem stále nosil u

Str. 24


sebe, byla z jejich svatby. Otec stojí před hlavních

vchodem matku v náručí. Měl jsem jen jednu fotku mých

rodičů. Byla to tato. Místo, abych si ji dal do rámečku

k posteli, jako většina normálních lidí, nosíval jsem ji

stále v náprsní kapse. Už několikrát jsem se totiž přistihl,

že mi dělá opravdu velkou práci vzpomenout si na otcův

vzhled. Tohle ... bylo něco, jako moje vzpomínka, kterou

nemám v hlavě. Někdy jsem měl pocit, že jsem na té

jejich svatbě byl. Vlastně, byl jsem tam. Jako

dvouměsíční embryo. Ano na té fotce je má matka ve

druhém měsíci. Tehdy nefetovala, co já vím. Údajně

začala až po mém narození. Měl bych si to vyčítat? Ne,

věřte tomu, že ne.

„Ne, nic se neděje,“ dostal jsem nakonec ze sebe a

pomalu se vydal k hlavnímu vchodu. Zamyslel jsem se,

proč jsem tak vybuchl? Protože budu v lázních, kde mi

zemřela matka? Nebo protože budu tam, kde měli moji

rodiče svatbu? Ale u jednoho bych neměl cítit vztek. Měl

bych být smutný nebo šťastný, ale rozhodně ne

nahněvaný. Nahněvaný ... od kdy já sakra používám

takové vyjadřování? Mám pocit, jako bych se měnil, ale

proč?

„Dobře,“ přikývl můj podnájemník a promnul si hrdlo.

Všiml jsem si, že si ode mě drží odstup. Ne nijak velký,

ale větší, než před tím. Chtěl jsem si zapálit, ale nakonec

jsem krabičku cigaret zase schoval a počkal na mladíka.

Nevím proč, ale chtěl jsem, aby šel přede mnou, aby šel

první. Měl jsem strach vstoupit? Ne, nemyslím si. Ale je

pravda, že jsem se zrovna uvolněně taky necítil. Měl

jsem špatný pocit. Takový ten, kdy nevíte, co se stane, ale

Str. 25


víte, že se NĚCO stane. Přijdu vám jako blázen? No,

možná jsem.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě mladík a já se na něj jen

podíval.

Proč se mě na to ptá? Jsem jen rozhozený, toť vše. A kdo

by nebyl? Šel jsem za ním na recepci, ne že by doprovod

potřeboval, ale přišlo mi to taknějak vhodné, i když jsem

za ním spíše stál jako osobní strážce, než jako někdo,

s kým přijel strávit víkend.

„Dobrý den,“ usmál se pán za pokladnou. Působil tak

staroanglicky. Jako sluha z anglické šlechtické rodiny.

Dokázal jsem si představit, jak někomu říká ‚sire‘. Chtělo

se mi trpce se zasmát. Byla to docela vtipná ironie.

„Dobrej,“ usmál se můj podnájemník. Chtěl jsem ho

praštit. Ono nestačilo, že my dva jsme tu byli jediní

v riflích a mikinách, když ostatní tu chodí v elegantních

šatech a kvádrech s kravatou či motýlkem. Dokonce

smoking nebyl výjimkou. Byli jsme tu jako pěst na oko,

není divu, že tu po nás každý pokukoval. A aby toho

nebylo málo, on se ani nesnažil mluvit líp. Jak se to říká?

Mluvil tak, jak mu zobák narostl. „Mám tu rezervaci na

jméno Sebastian Domik,“ pokračoval bez pauzy. Napadla

mě stupidní myšlenka, že by to mohl objednat i na mé

jméno, ale hned jsem ji zavrhl.

„Ano, pokoj 125, poslední patro,“ podával Sebastianovi

klíče.

„Díky,“ mile se usmál Sebastian a vzal si klíče.

„Prosím, užijte si pobyt s přítelem.“

Co? Nemohl jsem uvěřit svým očím. Přítelem? Já jsem

jen jeho domácí, sakra! Děďulo, na co to sakra myslíš?

Str. 26


Stál jsem tam, jako opařený. Co bych měl udělat, co bych

měl říci. Cítil jsem, jak se mi sevřel žaludek a já pomalu

začal panikařit.

„Děkujeme, ale nejsme spolu. Já jsem jeho editor. Jsme

tu pracovně,“ zasmál se Sebastian a odešel pryč. Chtěl

jsem po něm hodit svůj kufr. On je můj editor, jsme tu

pracovně? Přeskočilo mu? Nevěřícně jsem ho sledoval.

Pokud mě má paměť neklame, ještě jsem nic nevydal,

ještě nemám editora.

„Co to zkoušíš?!“ vyjel jsem po něm, i když můj hlas

nebyl hlasitější, než šepot.

„Hm?“ podíval se na mě a na prstě si točil s klíčky.

„Nemám snad pravdu?“ vyhodil klíčky do vzduchu, aby

je mohl chytit. „Ty jsi spisovatel, píšeš. A já jsem tvůj

editor, budu to mít jako bakalářskou práci, ne?“ usmál se

na mě a rozešel se k východu.

„Od kdy mi organizuješ život?“ zeptal jsem se ho už

klidně, tím svým... chladným tónem.

„Neorganizuji ti život,“ zamračil se. „Až s tím začnu,

poznáš to. To se neboj.“

‚To je fajn vědět,‘ zamumlal jsem si v duchu. Ten mladík

mě vždy dokázal nějak překvapit. Měl bych na to nějak

reagovat? Měl bych mu něco říct?

„Já ale nejsem spisovatel,“ zavrčel jsem, když jsme jeli

výtahem do posledního, třetího patra. „Myslím, že bych

to věděl, kdybych jím byl,“ dodal jsem.

„Nejsi spisovatel, proto stále píšeš, že?“ zasmál se.

Vydechl jsem, nemělo to cenu. Zavřel jsem oči, opřel se o

stěnu výtahu. Stále mě trochu bolela hlava, ale bylo to

mnohem lepší, než ve vlaku. Co mi řekl, tak dnes večer

Str. 27




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist