načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Příběh spalovače mrtvol -- Dvojportrét Ladislava Fukse - Jan Poláček

Příběh spalovače mrtvol -- Dvojportrét Ladislava Fukse
-15%
sleva

Kniha: Příběh spalovače mrtvol -- Dvojportrét Ladislava Fukse
Autor:

Na počátku svých pamětí Ladislav Fuks říká: "Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud ano, ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 212
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013-09-04
Počet stran: 304
Rozměr: 120 x 185 mm
Úprava: 301 stran : ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2013-37
ISBN: 9788025902219
EAN: 9788025902219
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Prozaická část knihy je inspirována reáliemi z Fuksova osobního života. Následující studie připomíná hlavní momenty spisovatelovy životní dráhy, přináší charakteristiky Fuksových literárních děl. Autor se zaměřuje mj. na postižení vztahu fikce a skutečnosti v jeho tvorbě, na proměny Fuksova díla od 60. do 80. let 20. století a nevyhýbá se ani ožehavým tématům ve spisovatelově životopise. Ve svém výkladu vychází z Fuksových memoárů, pozůstalosti, uchovávané v Památníku národního písemnictví, vzpomínek přátel a v neposlední řadě z vlastního Fuksova literárního odkazu. Třetí oddíl obsahuje rozhovory s pamětníky a přáteli Ladislava Fukse. Doplněno informacemi o filmových zpracováních Fuksových děl. Publikace věnovaná osudům a dílu spisovatele Ladislava Fukse. Tvoří ji beletristická část, životopisná studie a rozhovory s lidmi, kteří literáta znali či se jeho dílem profesně zabývají.

Popis nakladatele

Na počátku svých pamětí Ladislav Fuks říká: "Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl." Tato slova Jana Poláčka přivedla na myšlenku napsat příběh o našem nejzáhadnějším spisovateli druhé poloviny dvacátého století – Příběh spalovače mrtvol – tak, aby oslovil jak ty, kteří ho znali, či alespoň četli některé jeho knihy, tak i ty, co se s ním teprve seznámí. Vycházel přitom z Fuksových memoárů, ze vzpomínek pamětníků, z pozůstalosti v Památníku národního písemnictví. Inspiraci hledal v autorově životě a pronášel je jeho slovy, tak jak jsou zachycena v rozhovorech, a slovy literárních hrdinů jeho děl. Napsal příběh o člověku, který vstoupil do svého díla. V druhé části knihy pak čtenářům přibližuje cestu k pramenům svého vyprávění a hledá odpovědi na otázky, které v něm vyvolává znepokojivé Fuksovo dílo. (dvojportrét Ladislava Fukse)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

M

inul večer, minula noc a přišlo ráno. Pokoj byl šedý,

a nebylo to jen nocí vadnoucí za oknem do zadního

traktu. V Praze-Bubenči nebývají noci nikdy docelatemné. Pouliční osvětlení uhasíná až s jitrem a čas od času

projede poklidnou ulicí Národní obrany i auto a ožehne

domy svými reflektory. Vysoké činžáky ji svírají, azatímco na jedné straně slunce září do oken, ta druhá dřímá všeru. Zavřenými okny ke sluchu obyvatel téměř nedolehne

zvuk motorů ani cinkání tramvají z hlavní ulice. Všesplývá v ukolébávající šum, který městský člověk aninezaznamená.

Pokojík byl ponurý. V nepřirozeném prostředí sestírala hranice mezi dnem a nocí i mezi skutečností apředstavami. Na stěnách visely obrazy s nezřetelnými motivy, zrcadla byla zahalena černým flórem a od lustru viselobidýlko s tichým a nehybným papouškem.

Na gauči ležel muž s kulatou tváří a zhlubokaoddechoval. Šedivějící vlasy přilíplé k lebce, ústa pootevřená a vpozici na zádech lehounce pochrupoval. Ruce měl volně položené na hrudníku, který se pravidelně zvedal a klesal.

Činžák se probouzel, šplouchla voda splachující toaletu v sousedství. Zlomkovitě zazněl trylek vzápětízeslabeného rozhlasu. O patro výš bouchly dveře.

Muž se otočil na bok a polkl.

Schody se rozezněly prvními ranními kroky. Toho červnového dne roku devatenáct set sedmdesát čtyři se probral na svém kanapátku krátce po šesté. V pokoji

9


byl vydýchaný vzduch, sporé světlo těžce pronikalosleým oknem a mrtvě dopadalo na koberec. Probuzení

přišlo zprudka. Ladislav zaslechl klapot podrážek venku

na chodbě činžáku a napadlo ho, že právě pro ty zvučné

kroky asi procitl z nejsladšího. Po schodech běželo zřejmě

dítě, asi chlapec, soudě podle staccata kroků rozléhajícího

se celým domem. Malinko se zasnil a představil sipřicházející horký letní den. Viděl slunce nad horizontem,poslední kapky ranní rosy na vysychající trávě. Povzbudil své

představy a spatřil blon5áčka, tak čtrnácti -patnáctileté -

ho, v krátkých kalhotách a se štíhlými nožkami – přesně

takového, jakým byl před lety on sám. Běžel po zelené

trávě a ani na okamžik ho nenapadlo, že by nemusela mít

barvu naděje.

V kuchyni za zdí 7ukla trepka o podlahu. Matka už také vstala. Pomalými šoupavými kroky se blížila kespojovacím dveřím.

Zatrnulo v něm. Posadil se na lůžku a čekal, až se dveře otevřou a ona vejde. Doufal, že bude mít oblečený svůj starý župan a šedivé vlasy přičíslé. Neměl rád chvilky, kdy se nepodobala ženě a možná ani člověku.

Pootevřela a světlo z kuchyně se propojilo s příšeřím obýváku. Získalo tak nazelenalý nádech a v Ladislavovi vyvolalo vzpomínku z dětství. Na to, jak ho tatínekporvé vzal do petřínského bludiště. Vybavil si novogotický zámeček s falešným řetězovým mostem, okénko spokladní, temný vchod. A potom ani světlo, ani tmu, nýbrž olejovitý přísvit mořských hlubin. Dnes už věděl, žebarevná iluze vznikne, když se zrcadla postaví proti sobě, aby odrážela jakýsi nekonečný prostor. Vstupoval doakvária, byl rybkou, opatrně se pohyboval ve sklechvymezujících prostor, mezi opakujícími se obrazy sebe samého. Viděl svůj profil, svá záda, viděl se ze všech stran a říkal si: „Tak tohle jsem já,“ protože se tak ještě nikdy nespatřil, 10 „tak takhle vypadám.“ A viděl se i shora, díval se z nebe na své okouzlení a zmatení. Byl to velice zvláštní pocit, úplně jiný, než když se člověk ráno postaví před zrcadlo, aby se třeba učesal. Takový obyčejný pohled může mnohému zevšednět. Ale vidět se z každičkého úhlu současně, to je, jako by se už člověk nedíval svýma očima, ale očima všech kolem, co jich v odrazech je.

Máma stála pokorně mezi dveřmi. V očích měla trochu strach, kapku starobu. Mlčela a nepřítomně ho sledovala.

Chtěl ji povzbudit. „Dobré jitro, maminko.“

„Mám ti uvařit čaj, Ládíku?“

Ulevilo se mu. „To jsem rád, že jsi dneska v pořádku.“

„Copak někdy nejsem?“

„Ten čaj radši uvařím sám. Ještě by ses opařila.“

Vstal, automaticky se otočil, sejmul ze zrcadla nadgaučem černý flór a zkontroloval svůj odraz. Dosud si nevzal brýle, a obraz byl proto nepříjemně rozmazaný. Sáhl po masivních černých obroučkách a nasadil si je. Patka se mu přilepila k hlavě a tvář byla obvyklá, tedy zcela všední. Za ta léta si na ni zvykl a byl spokojený. Vždy měl kulatou tvář, v posledních letech ale přece jen trochu ztloustl, což tento rys poněkud zvýraznilo. Hleděl na sebe – naleštěná stříbřitá plocha ve zlaceném rámu připomínala honosná benátská zrcadla a obyčejného člověka povyšovala vnadobyčejného. To všechna zrcadla v petřínském bludišti byla svrchu rafinovaně zakončena stejnou gotickou ozdobou, a proto připomínala branku. Tajila tak chodby do dalších prostor. Některé měly dokonce jen mást a slepěkončily v další naleštěné ploše. Ani na podlaze nešlo rozeznat, kde se obraz odráží a kde je cesta volná. A v tévšeprostuující nejistotě se zjevovali další lidé, pomalu a nejistě tápali a opatrně krůček po krůčku hledali tajenou cestičku z bludiště ven. Viděl je tehdy stejně jako te5 svou matku. Dnes její odraz v zrcadle vypadal mladší, než tomu bylo

11


ve skutečnosti. Příšeří je zázračné, uvědomil si, a člověk

přitom může zrcadlu věřit, protože není schopno lhát.

Ztěžka se otočila a přes rameno odsekla: „Copak jsem invalida?“

„Nejsi. To víš. Já jen pro jistotu. Rád to udělám.“

Předběhl ji. Postavil konvici na elektrický dvouvařič a otočil knoflíkem. V plotýnce zapraskalo a po chvilcerudě zazářila. Ladislav nachystal hrnečky, pro mámu větší na čaj, pro sebe menší na kávu. Voda pod pokličkou jemně šustila. Chvilku měl čas, a hned pocítil známé nutkání. Rozhlížel se po místnosti, po staré lince, po stole, ale nikde krabičku cigaret neviděl, a tak zašel do obýváku – ležela na stolku vedle gauče. Vsunul jednu cigaretu do úst a cvakl zapalovačem. Zhluboka a s rozkoší vdechl dým.

Konvice v kuchyni zapískala.

Rychle k ní zamířil, aby se snad matka nepokusila vařící vodu slít sama. „Víš, co je dneska za den, mami?“

„Nevím.“

„Tak to aspoň zkus.“

„Čtvrtek?“

„No vidíš, skoro. Je pátek,“ a spíše pro sebe než pro ni pokračoval, „osmadvacátého června. A jestlipak víš, co se v ten den kdysi stalo?“

Vrtěla hlavou. „Jak to mám vědět. Co se stalo?“

„Je to právě šedesát let, co zabili následníka trůnuFerdinanda v Sarajevu.“ Myšlenky mu těkaly. „Často jsem do Jugoslávie jezdíval. Snad se tam zase jednou vypravím. Pamatuješ, jaks mi v létě balila kufr k moři?“

„Moc ne.“

„Ale něco si přece pamatovat musíš?“

Malý vláček jel přes řadu mostů a můstků, projížděl množstvím tunelů, a když byl některý obzvláš7 dlouhý, procházel konduktér vagony a zavíral okna. Stejně seněco z dýmající parní lokomotivy dostalo dovnitř. Pasažéři 12 dávivě kašlali a modlili se, aby už byl tunel za nimi a oni mohli okénko zase otevřít. Sarajevo bylo tenkrátorientální, s mešitami, s hroty minaretů a bazarem s východními pochoutkami. Nad vším vládl odér nakládaných okurek a zeleniny v láku, prosycený vůní kari. Vzpomínal: „VSarajevu jsem viděl otisk boty Gavrila Principa, toho, co ho zabil, víš? Kolik ti to bylo tenkrát vlastně let?Čtyřiadvacet?“

„Proč bych si měla všechno pamatovat, k čemu by mi to dneska bylo?“

„Abys pobídla pamě7. Pomohla jí.“

„K čemu?“

Povzdechl si. „Včera jsi říkala divné věci,“ připomínal jí. „Pamatuješ?“ Chtěl využít jejího světlejšího okamžiku.

„Nepamatuju.“

„Všechno bylo špatně. Nic tě nezajímalo,“ vypočítával, „je mi z toho vždycky hrozně. Tak vzpomínáš si?“

„To víš, že jo.“

Opakoval slova znova a znova, aby v hovoruneztratila nit, aby v každé větě nalezla záchytný bod, který by ji donutil myslet a navázat. „A na co si vzpomínáš?“

„Na všechno.“

„Proč jsi to tedy říkala?“

„Jen jsem tě zkoušela.“

„Proč?“

„Abych zjistila, co si mám o tobě myslet.“

Neřekl jí, že mluvila i o tom, že nejlepší by bylo vyskočit z okna ven na kamenný chodník. Moc si přál, aby si pamě7 zachovala co nejdéle, tenhle detail by ale nejradši pohřbil. „A k čemu jsi tedy došla?“

„Já nevím.“

„Musíš něco dělat. Musíš cvičit mozek. Potom nebudeš tolik zapomínat. Vždy7 je tak hezké společně sizavzpomínat na to, co bylo.“ Nebyl si jistý, jestli zcela chápe, co se

13


jí pokouší vysvětlit. „Číst... číst je pro tebe nejdůležitější.

A je úplně jedno, co to bude.“

Mávla rukou. „Už na to nevidím. Budeme konečně snídat?“

Usadil ji v kuchyňce za stůl s bílým ubrusem a postavil před ni hrnek s čajem. „Je horký, musíš opatrně.“Odsunul vázičku s vadnoucí kyticí, kterou ho chtěl potěšit včerejší návštěvník. Přijal živé květy se strojeně srdečným poděkováním. Věděl, že umírají, že jim zbývá málo času a nepomůže ani chladná voda z vodovodu vzlínajícípředivem kapilár. Na pár hodin si ještě květiny zachovají tvar a barvu a potom se začnou kroutit, uvadat a to, k čemu došlo v okamžiku jejich utržení, bude zřejmé na první pohled. Postavil před mámu talíř s koláči a sundal z nich utěrku. „Ber si. Jez. Já si vypiju kávu vedle.“

„Mám jíst sama jako vyděděnec?“

„Něco musím udělat. Něco si musím přečíst. Víš? Jez.“

„Usedl v pracovně ke stolku. Posunul psací stroj apřitáhl si popelník plný nedopalků. Odklepl popel a znovu potáhl. Ukazovákem se dotkl ouška hrnečku, postrčil ho a potom pootočil doprava, zdvihl ho a upil z něj.

Pod sklem na stolku ležela změ7 pohledů z exotických krajin a mezi nimi prach a smítka. Opřel se v židli arozhlédl se po stěnách plných obrazů. Kolem dokola, svýjimkou knihovny, byly napnuty vzorované koberce a na nich visely malé i větší rámy s fotografiemi, grafikami i oleji. Jeden z nich dokonce namaloval on sám. Odkohosi dostal krásný zlatý rám a bylo mu líto nechat honevyužitý a prázdný jako osleplé zrcadlo. Dnes z něj hleděla výrazně nalíčená dáma se zvláštní starobylou pokrývkou hlavy. Měl rád předměty, které se už z podstaty věci nemohly měnit, takové, co byly už od své přirozenosti exponáty. Dával přednost umělému květu před živým, plastovému ovoci před přirozeným, a dokonce i papou- 14 šek, který se houpal na bidýlku pod pětiramennýmlustrem, byl vycpaný. Kdysi míval andulku, zbyla po níprázdná klec uložená na zemi a přikrytá pestrým koberečkem. Zobákem klovávala do drátků klícky a pronikavě křičela. Ladislav s oblibou tvrdíval, že ne vycpaný papoušek, to ona že je mrtvá. Hovory s ním mu dávaly mnohem víc, přestože neodpovídal. „Dneska je maminka v pořádku, ty má slípko,“ oslovil ho. „Netrpí bludy. Myslí jí to zase jako jindy. Dokonce si se mnou zahrála takovou zvláštní hru.“ Napil se kávy a naslouchal tichu. „Cože to říkáš? Ženemám všemu věřit? Ale já jí rozumím. Ona chce vědět, jestli se na ni nezlobím. Jestli se o ni dokážu dobře postarat a jestli to nedělám jen z nutnosti.“ Hleděl na papouška mrtvě visícího v prostoru. V pološeru nebylo tolik patrné, že má své lepší časy za sebou, že je vypelichaný a barva peří není už zdaleka tak jásavá, jako když vyšel z rukou vycpávače. „Máš štěstí, že nemusíš nic jíst,“ okřikl ho, „za takovou prostořekost bys dneska nic nedostal. Žádný zob a možná ani vodu. Samozřejmě že všechno dělám rád, a ne proto, že mi nic jiného nezbývá. Člověk si vždycky může vybrat z více možností. Jen musí být opatrný a volit srozmyslem.“

Vedle obrazu nalíčené ženy visela girlanda umělýchkvětů, snad nějakého druhu šlechtěné kopretiny. Ladislav vztáhl ruku, nejprve ukazovákem zamířil ke stolní lampě s mohutným stínítkem s obrázkem plující plachetnice, ale potom uhnul a rozsvítil pracovní světlo zavěšené nakonzolce nad psacím stolem. Světlo dopadlo na list papíru vtočený do psacího stroje, na několik řádek textu, které ještě pozdě večer na7ukal. „Tak co jsme to včera napsali?

Stařena se pokřižovala. ,To snad není ani člověk,‘zašeptala, ,z toho mám strach. Toho se bojím. S tím bych tu nemohla sedět a mluvit, pane bože, s tím ne. Jen aby tu u nás někdy na někoho nečekal.‘

15




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist