načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběh průvodce - Paul Batel

Příběh průvodce

Elektronická kniha: Příběh průvodce
Autor:

Když jsem byl malý chlapec odvezli mě a mého bratra z ráje do pekla. Tak jsme tomu tehdy říkali. Jediné, co nám zůstalo, byl svět vzpomínek, kam jsme ve svých představách potají ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Paul & Sion
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 233
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. české vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-260-5223-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdina a vypravěč Pavel dospívá v osmdesátých letech minulého století. Ačkoli se řídí krédem za všech okolností zůstat slušným člověkem, z citlivého a křehkého chlapce, který kdysi odříkával plynulou ruštinou básně o hrdinných partyzánech, se náhle promění v muže, jenž po listopadu 1989 bez skrupulí parazituje na změně společenského systému. Pavel se dokonce dočasně stane příznivcem a ochráncem neonacistických špiček, ale vzhledem k násilné činnosti, kterou tato skupina prosazuje, se od ní brzy odvrátí. V myšlenkách pak znovu putuje do dětství a na různých událostech z této doby se pokouší určit a definovat hranici, která vede mezi dobrem a zlem. Vzpomíná na náhlé a nečekané stěhování z původního bratislavského prostředí do Prahy, na nevlastního otce, jenž jeho a mladšího bratra ponižoval a fyzicky trestal. Na to, jak se v novém domově připojil k pouličnímu gangu i na studium v elitní vojenské škole komunistického režimu. S tímto zařízením souvisí i Pavlova nynější profese. Pracuje totiž jako osobní strážce a učitel bojových umění a díky jedné speciální zakázce se ocitne v jednom z podzemních tunelů terezínského koncentračního tábora. Vlivem časové smyčky vstoupí do prostoru ghetta jako vysoký důstojník SS a tato proměna mu přinese neobvyklý zážitek, jenž ho přivede k rozhodnutí, jakými cestami se má další etapa jeho skutečného života ubírat. Román, jehož autorem je údajně známý český bodyguard, je složitým příběhem muže, pohybujícím se ve dvou odlišných rovinách, kde stojí proti sobě v ostrém kontrastu svět užitečných skutků a špatných úmyslů.

Popis nakladatele

Když jsem byl malý chlapec odvezli mě a mého bratra z ráje do pekla. Tak jsme tomu tehdy říkali. Jediné, co nám zůstalo, byl svět vzpomínek, kam jsme ve svých představách potají utíkali. V temnotě plné násilí mi nezbývalo nic jiného, než se učit bojovat a svého slabšího bratra chránit.
...někdy se vracím zpátky v čase... vidím toho malého vystrašeného chlapce, kterým jsem kdysi býval... chtěl bych s ním mluvit... chtěl bych mu říct, že se už nemusí bát... Obviňováním židovského úředníka ze ztráty drahého otce a židovské soudkyně, která rozhodla o odebrání mé dcery, přidávám se k neonacistům, jako osobní střážce jejich leadrů. Nemám ponětí, že vlastní židovské kořeny jsou zakopány hluboko v minulosti, dokud nepotkám profesora, jenž mě posílá jedním z tunelů do Terezína roku 1943... pár dní před příjezdem Bialystockých dětí... Dětí, na které svět zapomněl. 
Právě tam někde začíná... můj příběh průvodce.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Příběh Průvodce

Paul Batel


3

>›› „Děkuji za všechno, můj příteli... Snaž se to prosím zařídit

co nejdříve... možná všechno půjde hladce a najdu je brzy...“

Tuším, že to, co říkám, jsou nesmysly... přál bych si, aby to tak

bylo... Nervozitou koktám. Jakob si mě ještě naposledy nevěřícným

pohledem prohlédne, pak se otočí a začne utíkat tunelem zpátky

do tmy. Mezerou mezi skříní a stěnou se protáhnu do dalšího,

tentokrát posledního sklepa. Baterkou si osvětluju prostor a hledám

něco, co by se mi snad mohlo hodit. Přijde mi, že její světlo slábne,

a to není vůbec dobré – jestli se vybijí baterie, jak se pak s nimi

dostanu tunelem ven? Dvacet sedm dětí vést tmou? Musím rychle

nahoru...

Vyjdu po schodech ke dveřím, které jsou jak jinak, než zamčené.

Zkouším paklíč od Jakoba, ale nedaří se mi ani při nejmenším

odemknout. Jak jen to ten Jakob dělal... Kruci... třesou se mi ruce, není

divu, že mi je tenhle univerzální klíč k ničemu. Zkusím tohle: vytáhnu

bajonet, kus pořádného železa, a jednoduše dveře u zámku vylomím.

Prasknou lehce. Tenhle nástroj se ještě bude hodit. Potichu vcházím

do nevelké místnosti, lehce prosvětlené lampami z vězeňského


4

dvora. Připlížím se k jednomu z oken, všímám si vedle dveří

stolku s lampičkou, projdu si zrakem místnost... Vedle stolku je

úzká pohovka. Zašívárna pro dozorce? Připomíná mi to mé časy

na vojenské škole, podobný stolek s lampičkou... Jen místo kanape

jsme používali vysazené dveře od záchodu. Hm, že by... ano, tyhle

dveře ven jsou odemčené. Je možné, že každou chvíli přijde strážný,

možná taky, že vůbec ne. Nemůžu tady přeci čekat, tak tedy...

potichu ven...

Začíná tady můj příběh? Kdepak... Tohle není jeho začátek ani

jeho konec. Popojděte se mnou časem nazpět a pomozte mi ho

samotnému pochopit...


5

80tá léta: Tři roky po velkém

odjezdu.

>›› Ještě chvíli a přijde. Stojíme s Mikym a mámou pod koněm na Václavském náměstí, čekáme na ocka. Uběhly tři roky, konečně se něco stalo a můžeme na návštěvu na Slovensko. Miky se hrozně těší, nemůže se dočkat. Já přemýšlím, co ockovi řeknu. Zlobím se na něj...? Těším se...? Strašně se těším. A taky se zlobím. Proč mě tehdy nechal v nemocnici samotného a nepřišel? Proč nás nechal odjet do Prahy a nenapsal ani řádku? Chci mu to vyčítat? Chci kazit naše dva týdny v ráji? Ano – takhle já nazývám svůj pravý domov. Ráj. „Ocko...!“ Miky se rozbíhá k východu z metra, když ho jako první spatří, a skočí mu do náruče. Ocko je dojatý, vidím, jak mu tečou slzy – jenom trochu, ale já to vidím. Podává ruku mámě a hned svoji pozornost zaměří na mě. „Paľko, ahóój... Páni, tak si zosilnel... Tak ste obidvaja vyrástli...“ chce mě obejmout, ale předejdu ho a podávám mu ruku. „Ahoj, ocko...“ Vlakem jsme jeli pět hodin. Díval jsem se většinou z okna. Nechtěl jsem být na ocka zlý, měl jsem v hlavě spousty naštvaných otázek

6

a stále jsem přemýšlel, jak začít. Cítil jsem, jak ho to mrzí, ale

nešlo to. Máme na to dva týdny, určitě se to zlomí a užijeme si je.

Ví to i on, a tak nespěchá, nechce nic pokazit... Je mi jedenáct let

a neznám na většinu otázek ještě odpovědi.

„Ahóój, ako? No poďte ďalej, Julka i svokrovci už sú tu. Máme

tu tortu aj koláč, Zvalo piekol,“ teta Janka nám otevírá dveře

bratislavského obrovského pětipokojového bytu, kde bydlí strýc

Milan s babičkou a dědou. Čeká nás velké překvapení, téměř celá

rodina se sešla, aby nás přivítala.

„Kúpili sme s chlapcami na stanici chlebíčky.“

„No čo si, to si nemal, vieš, koľko tu je jedla?“

„No poďte dovnútra, stará mama vypráva príbehy...“

Taková rodinná sešlost... Babička je moc hodná. Sice se rychle

rozčílí a pak velmi legračně vysokým hláskem ječí různá přehnaná

hesla, ale rychle se pak zase uklidní a omlouvá se všem, kterých

se svými nadávkami a výčitkami dotkla. Teta Julka, učitelka

v mateřské školce, mi pomáhá sundat si bundu. Pověsí ji na věšák...

„No, Paľko, ako je v Prahe, čo nové, budeš nám tiež vyprávať, áno?“

„Tak... nic zvláštního, teto... Jsem rád, že vás vidím.“

„Tééda, ty vieš ale po česky... Čo tie modriny na rukách, čo si sa bil?

To nesmieš, lebo ťa učiteľky nebudú mať radi, vieš.“

Kdybys jenom věděla, teto... Bože, jak já mám rád Bratislavu – a ten

návrat k rodině, která patří ke mně, a já patřím k ní... Teta nás bere

do obýváku.

7

„Ježiiši, naši chlapci... ahóój... ako...?“

Jsou tady všichni, tety i strejdové, sestřenice i bratranci. V rohu

postává skupinka strejdy Jaromíra z Nitry, vášnivě diskutují

o politice, babička jí zákusek v křesle, děda se usmívá, je natažený

na gauči. Sestřenka Kristinka, o dva roky starší než já, mi přichází

vstříc, aby mě políbila. Vždycky se trochu stydím, mám ji moc rád

a líbí se mi. Strejda Zvalo, kulturista, mi stiskne ruku tak, že se to

nedá ani vydržet, naštěstí na poslední chvíli, než začnou praskat

kosti, povoluje.

„Vidím, že sa biješ, máš modriny na rukách. Bude z teba poriadny

chlap, to ti vravím, silný si ty chlapec... cvičíš?“

„Áno, snažím sa. Kamarát ma učí karate, je to šampión.“

Můj ocko jde do kuchyně s tetou Julkou pro kávu. Babička dojídá

zákusek a pokračuje v příběhu, jehož začátek jsme nestihli. Když

babička začne vyprávět, je tradice, že všichni ztichnou, posedají si

kolem a poslouchají. Ráda nás vidí. Políbíme ji na tvář a sedneme

si s Mikym na koberec mezi ostatní děti. Babička má obrovský

respekt, je to hlava rodiny. Pracovala dlouho jako důležitý člověk

ve slovenské vládě, ale o tom jsem jako dítě neměl ani ponětí.

„Bolo to v štyridsiatom treťom, kedy mi jeden nacistický oficier

zachránil život a vytiahol ma z vagónu. Nikdy som nepochopila,

prečo to urobil. Pamätám si jeho oči, pamätám si ten jeho pohľad,

ako keby ma poznal dlhé roky. Bol taký milý, vedela som, že je iný

než ostatní nacisti, vedela som, že mu môžem veriť...“

8

„A, babička, aké to bolo v tom tábore? Mohli ste trebárs

na vychádzky? Alebo aké jedlo ste jedli?“

„Vieš, Kristinka, to bolo už tak dávno, že si to veľmi nepamätám,

po vojne chceš na všetky tieto veci zabudnúť...“

„V škole sme sa učili, že v táboroch bolo veľa partizánov a vojakov,

stretla si ich tam babi?“

Julka se přidá do rozhovoru a říká: „Samozrejme, že veľa

vojakov bolo v táboroch, ale akých... To je to, čo si pamätaj, áno?

Sovietskych. Vieš, to máš do školy, až sa bude súdružka učiteľka

pýtať, môžeš povedať, že tvoja babička bola tiež v tábore, lebo bola

komunistka...“

„Počkaj, Julka, počkaj, dosť bolo,“ babička zvýšila hlas. Všichni

kolem, jak popíjejí svá vína a přikusují zákusek se šlehačkou, teď

ztichli. Dívají se na ni a čekají. Jako by věděli, kam může tento tón

hlasu směřovat. Děda se natáhne z gauče, položí ruku na její koleno

a smířlivým tichým hlasem jí řekne: „Zdenka, nechaj to tak, prosím...“

„Nie... mám toho už dosť za tie dlhé roky,“ zvedne skleničku

s vínem a z očí jí vyhrknou slzy.

„Musím vám niečo povedať. Počúvajte ma všetci, všetko je to trochu

inak a ja už nemôžem počúvať o našich sovietskych hrdinoch,

čo sa zmenili v šesťdesiatom ôsmom na okupantov, ani chvíľu.

Samozrejme, že to boli hrdinovia, a toľko mladých chlapcov

zomrelo v boji pri oslobodzovaní. Ale s tábormi to bolo inak, než sa

všetci učíte v školách...“

9

„Mama, to čo má znamenať?“ ohradí se strejda Milan. „Milanko, sadni

si a počúvaj,“ děda pronese a pokračuje v povídání na místo babičky:

„Viete, oni chcú, aby sa zabudlo na tých, čo trpeli najviac, na Židov.“

„Na Židov? Akých Židov...?“

V pokoji je teď cítit velké napětí. Dívám se po ostatních a nevím,

stejně tak jako oni, o co jde.

„Pravda zmizla z kníh už pred mnohými rokmi, staré knihy

vystriedali tie nové v pekných väzbách, s peknými slovami,

pohodlnými pre súčasnosť‘, pre zopár tých, čo to tu riadia. Chcú,

aby vyzerali ako jediní hrdinovia starej doby...“

Teta Janka, co před několika týdny oslavila promoci na politické

vysoké škole, teď nervózně postává vedle skříně u dveří na balkón.

Je nejmladší ze všech mých tetiček a strýčků. Je novodobá

komunistka, věří novým ideálům – teď poslouchá a kroutí hlavou.

„Mama, to čo to trepeš? O čom to hovoríš, však Židia boli odsunutí

do Palestíny a po vojne založili Izrael...“

Můj ocko vášnivě potahuje svoji cigaretu, sleduje pozorně celou

rozpravu a Janku okřikne: „Janka, ty slušne sa správaj ku svojej

mame!“

„Ahá... tak najstarší braček, veľký komunista, je naraz proti svojej

strane? Zabudol si, ako ti práve strana pomohla? Čo by si bol

v rozhlase bez nás?“

Ocko nervózně típne cigaretu do plného popelníku a rozčileným

hlasem tetu Janku opět okřikne: „Si sprostá, počúvaj svoju

10

mamu, čo chce povedať! Si úplne zblbnutá normalizáciou a jej

propagandou.“

„Ale ja toto nebudem počúvať, takéto politické somariny. Však sú tu deti,

niečo trepnú v škole a bude malér, to je to, čo chcete, do šľaka? Áno?!“

Babička si utírá slzy, s plačtivým pohledem se podívá na mě:„Vieš,

že mal tvoje oči, Paľko...?“

„A kto, babička? Povedz mi...“

„Ten dôstojník, ktorý má vytiahol z vagónu na poslednú chvíľu,

nacistický dôstojník...“

„Tak to stačilo, mama, predsa nebudeš ospravedlňovať nacistov,

však pozabíjali milióny ľudí, pre boha...“

„Nie všetci boli zlí, tento bol dobrý... Keby nebolo jeho... nikto tu

teraz nie ste, nikto z vás. Mal ma rád, nesúhlasil s tým, čo mi urobili

ostatní, v podzemí, keď nás v noci tie prasatá uniesli z našich

izieb. Bolo mi devätnásť rokov a pozri, stále to tu mám...“ odhrne si

blůzku až k ramenu, kde je vidět její zohavená, popálená kůže. Až

se mi z toho zkroutí obličej.

„Tak dosť, mama, prepáč... Nemyslíš, že na toto sú ešte trochu

malí?“ „Dosť bolo,“ přidá se i teta Julka. „Paľko, Lesanka, Milko, aj

ty Marcel, bežte sa hrať do detskej izby, babička sa necíti dobre...“

„Ale, teta Julka, nechaj nás,“žádám ji klidným hlasem, dívaje se

přitom na babičku, která mi chce ještě něco říct.

„Žiadne také, babička je opitá z vína. Ideme, deti, do detskej izby.

No poďme, všetci...“ chytí mě za ramena a tlačí mě před sebou.

11

Miky, sestřenky i bratránek jdou přede mnou ke dveřím z obýváku

do dlouhé chodby v předsíni. V ten okamžik se babička dynamicky

postaví – a svým typickým jekavým vysokým a hysterickým

hláskem začne křičet:

„Lebo sme Židia! Rozumiete mi všetci... Sme Židia, Židia!

Ty, Janka... Ty, Paľko... Julka, Milan, všetci ste Židia...“

Není jí pořádně rozumět, židla?, židle? Jaké židle? Tety ji překřikují

a navíc za námi zavřeli dveře. Opouštím obývací pokoj a dlouhou

chodbou se pomalu všichni s tetou Julkou vlečeme do pokojíku,

kde kdysi vyrůstal můj strýček Milan. V obýváku hučí vášnivá

argumentace, které nerozumím, ale ječivý hlas babičky pomalu

mizí, jak tetička zavírá i dveře dětského pokoje. Je přehlušen hrou

na piáno, kterým se teta Julka rozhodla zabavit nás, děti nové doby.

Jak nástěnky na zdech školních chodeb, které jsme o výtvarné

výchově tvořili, aniž bychom rozuměli jejich významům, říkaly:

„děti socialistického míru“...Děti, pro které zcela zjevně nebyly

určeny babiččiny vzpomínky...

12

Ještě před pár lety, v temnotě...

>›› „Tak kolik, chlapi? Sedm, osm támhle vidím, devět piv...

Přinesu... Je tady hovno slyšet, jak všichni řvete ty vaše zatracený

hesla...“

„Co to říkal ten tlusťoch...?“

„Dávej bacha na hubu, hostinskej, jestli nejdeš s náma, jdeš proti nám.“

„Stejně tě neslyší, je tady hroznej kravál...“

„Hele, už jde.“

„Paule, dávej bacha, už leze na pódium. Prober se, seš nějakej

chcíplej... Kde pořád myšlenkama lítáš? Už se to rozjíždí,

přidej se...“

„Sieg Heil...Sieg Heil... Sieg Heil...!“ z malé tělocvičny v zapadlé

horské vesnici se line tmou nacistické heslo a songy nadupané

nenávistí k Židům a dalším nízkým rasám. Sedím mezi nimi u VIP

stolu pana Heinze a dopíjím dnes už šestou kávu. Pokaždé, když

se vrátím ze vzpomínek, říkám si někde hluboko uvnitř – co tady

vlastně dělám?

„Tak to byl mazec, to byla síla. Jednou přijde naše doba, kruci!“

„Paule, ty vole, že já na tebe pošlu SDéčko... No SD, vole,

13

Sicherheitsdienst, bezpečnostní službu. Ty se mi politicky začínáš

nezdát, vole!“

„Nech ho bejt, Dietrichu, Paul je náš, za toho ručím, ten se už

osvědčil... Na rozdíl od tebe – jenom tady do ostatních reješ...

Příště doprovázíš pana Heinze na záchod a osobně mu zkontroluješ

a utřeš latrínu, než si sedne.“ Hm, osvědčil... Slavnej útok

na Staronovou synagogu. Polijte zeď benzínem a očekávejte

kamenný dům na prach. Benzín do minuty na zvlhlý stěně vyhořel

a noční policejní hlídku jsme měli v patách. Byli to našláplí kluci,

poldové, nejspíš fotbalisti, jinak to nejde vysvětlit... Hnali se za námi

rychlostí, kterou u strážníků nikdo neočekává. Pět bloků a nám

došla šťáva. Stojíme v temné uličce pražského Starého Města,

všichni tři předklonění, zhluboka vydechujeme krabku cigaret

a panáky tvrdýho, co padly před naší slavnou teroristickou misí.

„Jsou tady Paule, víš, co máš dělat,“ podívá se na mě Heinrich

a pomalu pokývne hlavou.

„Stůjte, jménem zákona, stůjte!“ Jdu jim pomalu vstříc. Dvoum

vyplašeným poldům. Každý v jedné ruce teleskop a v druhé kasr.

„Stojím, ani se nehnu...“ Do dvou minut musíme vypadnout, jejich

zásahová skupina tady bude za chvíli.

„A-ni se nehněte...“ ...třese se mu hlas.

„Nehnu... Udělali jsme chybu, chlapi, máte nás. Půjdem to s váma

sepsat, nebudem dělat potíže...“ Zandává kasr zpátky do pouzdra

a vytáhne místo něj želízka.

14

„Krej mě, jo, dám mu pouta...vy dva stůjte na místě... ani se

nehněte!“

„Jasný, strážníci, nejsme blázni, nechceme přeci dělat potíže...“

„Co vás to napadlo, polejt stěnu synagogy benzínem, víte, že jste

na kamerách? Ať vás ani nenapadne utíkat, můžu vás klidně střelit!

Stůjte tam, kde –“

„Áááá... nééé...“

„Co to... jménem... záko – ááá...“

A je po všem. Udělali základní chybu. Chci říct, i kdyby ji neudělali,

stejně bych je sejmul. Jen mi to ulehčili, rozdělili se. Jeden jde

stodeseti kilovému plešounovi nasadit želízka a druhý, místo aby

ho kryl, jde vstříc zbytku zadržených. Bylo to snadné – otočíte se

zády, polda vám vezme jednu ruku, a než nasadí první kruh, musí

vás nejdřív uchopit. To je impuls, zadní točitoukladivoěstí ho přes

spánek jedním úderem knokautujete. Když náhodou minete, vrátíte

se hned rukou zpátky do kvalitního rychlýho capáku – to je dlouhý

otevřený hák sevřenou dlaní...

Tak jako tak je na zemi...okamžitě ho nakopnete do hlavy,

v podstatě můžete kamkoli. Hned se pak musíte rozběhnout

na druhého, než vytáhne pistoli. To v tom stresu zvládne jenom

profík – a tím pochůzkáři rozhodně nejsou...

„Ježíši, Paule, tohle bylo jak ze zatracenýho Jamese Bonda, ty vole...

Padáme!“

Heinrich se ještě vrátí zpátky, nakopne ležícího sípajícího policistu

15

do hlavy svojí vysokou těžkou botou a z pouzdra mu vytáhne

služební pistoli.

„Nejseš náhodou židák, ty fízle? Jseš židák, že jo, fízle, prokletej,

podělanej židák...“ míří mu na hlavu a ukájí se jeho bezmocí.

„Heinrichu, do prdele, ser na něj a padáme odsaď!“

„Máš kliku, židáku, ale transport tě stejně nemine...“

„Padáme, slyšíš ty houkačky?! Jedou z obou stran, vezmeme to přes

sklepy, rychle do baráku... Děléj!“

Tohle byla naše slavná mise, kde jsem se osvědčil. Proto můžu teď

být tady, sedět v zapadlé tělocvičně někde v díře v pohraničí a pít

na rozdíl od ostatních kávu se skupinou moderních, novodobých

členů elitních SS. Všichni mají vytetovanou lebku na pravém

předloktí z vnitřní strany; tu, kterou měli esesáci na čepicích.

Každý člen musí mít osobní příběh, kterým dokazuje svoji nenávist

k Židům.Tohle tady nejsou pouliční pubertální skinheads, tohle je

elita s osobní vazbou.

Osobní vazbu mám i já.

Bezmála osm let už uteklo, ale pro mě se to všechno stalo před pár

dny. Je to živé, nebo spíš opět probuzené. Mám to pořád před sebou,

nezapomněl jsem. Neodpustil jsem. Stačí mi jen zadívat se na chvíli

do prázdna a i přes ten všechen řev tady ocitám se opět ztracený

ve vzpomínkách, a na ty pohyb času nikdy neplatí...

16

V Americe, spousty let před

vstupem do temnoty...

>›› Je večer, něco před šestou. Emily se vrátila z lekce jógy,

dívám se na televizi a bezstarostně přepínám kanály. Zašla

do koupelny – a zvoní telefon. Volá mi Andrea, dávná kamarádka

a bývalá sousedka z Bratislavy. Říká, že ocko byl u ní na návštěvě.

Vypadal prý jako bezdomovec a strašně zapáchal. Dala mu polévku

a vzala ho na procházku do parku, pokouřili si pár cigaret. Magda

ho prý vyhodila z domu, šikanovala ho, a tak se pohádali.

„Hovoril, že neverí, že sa vrátiš, bojí sa... Cíti sa tak sám a opustený,

vyprával mi, ako išiel električkou a že ho zbil revízor, ale než ho

vytiahol von, všimol si cestou ku dverám, že míňa svoju sestru Júliu,

ktorá v električke sedela...“

„Julka, však mi pomôž, nemôžeš mi požičať aspoň pár drobných...?“

„Povedal mi, že sa ani neobzrela, len sa ďalej dívala z okna,

predstierajúc, že ho nepozná. Veľmi plakal, keď mi to rozprával...

Paľo, naozaj pre neho prídeš?“

„Přijedu, určitě. Vždyť ještě maximálně měsíc nebo dva, ale to

opravdu maximálně... Říkali, že u mladých párů nedělají žádné

potíže. Pošli mu prosím vzkaz, že jsem na cestě, ať vydrží, že

17

všechno bude dobrý... Že si pro něj přijedu a už budeme jenom

spolu a v Praze...“

Můj ocko byl nemocný, trpěl silnou maniodepresivní psychózou.

Když babička umřela, ocko zůstal sám. Jediné, co kdy uměl, bylo

psát články do bratislavských novin a slovenského rozhlasu. Odtud

ho pár let po nástupu tržní ekonomiky a příchodu demokracie

propustili. Snad opět osudem samotným bylo načasováno, že krátce

po babiččině pohřbu se vracím po dvanácti letech, hned, jak bylo

možné odejít z armády, zpátky domů...

Vracím se a se mnou i silně zakořeněný český přízvuk. Mluvím opět

slovensky, ale místní mě okamžitě berou jako Čecha, co se snaží

mluvit jejich řečí...

Cítím ten propastný rozdíl v mentalitách, nezapadám, nejsem

přijatý. Od čtrnácti let jsem trávil svůj čas v armádě, z které jsem

hned jak bylo možné, odešel. S nadšením se vracím do vlasti

a uvědomuji si, že vůbec nic neumím.

K policii mě přiberou, pouze pokud projdu rokem a půl jejich

armádou... Ne, děkuji, s prominutím odmítám. Střídám zaměstnání

a ve volném čase navštěvuji s ockem jednu psychiatrickou léčebnu

za druhou. Žijeme po těch letech spolu a já svého otce konečně

poznávám. Je to čistý člověk, nikdy nezávidí a přeje všem jen

to nejlepší. Zná svoji diagnózu a ví, co obnáší. Teď, když jsem

už dospělý, ukazuje mi všechny ty dopisy mého dětství, co byly

pokaždé vráceny poštou zpátky.

18

Dozvídám se všechno, jsem šťastný, že je to tak, jak jsem pokaždé

cítil... Sbližujeme se, jak jen se otec se synem sblížit může, vaříme

si a dlouhé hodiny si povídáme, na balkóně, na procházkách,

na výletech, v nemocnicích a kavárnách... Uklízím a peru, žehlení

odmítám. Živíme se psaním krátkých článků, za které dostáváme

honorář.

Ocko je teď redaktorem na volné noze, má jméno a jeho články

bývají dobře přijaty. Půlku z nich píši já, a tak se o peníze dělíme.

Žijeme skromně, ale spokojeně, navštěvujeme se s tetičkami

a bratranci, ale dětská léta jsou pryč a každý z nás máme už své

vlastní příběhy a starosti. Pouta byla přetrhána. Víme, že jsme

rodina, ale máme od sebe odstup jako téměř cizí lidé. Co nám je

do nich... Dva roky byly báječné.

Pak se odnikud objevuje restituce velkého domu v centru města,

rodina se kvůli penězům pohádá a z křehkých vztahů nezůstává

nic. Ještě že to babička s dědou nevidí...

Podíl mého ocka si bere na starosti jeho bratr. Brzy se totiž ukáže,

že rychle nabyté bankovky mizejí, rozdávány bezdomovcům,

prostitutkám a každému, kdo mého ocka požádá a přijde se

smutným životním příběhem... Peníze a zlí lidé všude kolem

doslova ničí jeho zdravotní stav, a posléze i můj, jsem vyčerpaný

vysvětlováním reality a odháněním padouchů. Světlem v temnotě

nazývám paní Magdu, ockovu přítelkyni z dob, kdy neměl nic než

psací stroj a mě. Nabízí pomoc a já ji ze zoufalství přijímám. Něco

cítím, ale ignoruji to, chci žít a chci pryč, zpátky do Prahy a pak

snad ještě dál, na druhý konec světa, nejlépe. S ockem se loučíme

v obýváku u koláče, co Magda upekla. Pijeme kávu a slibujeme si,

že zůstaneme v kontaktu. Nové bačkory na jeho nohou, co dostal

pod stromek, mě dělají klidnějším. Usmívá se, když jeho nová

opatrovnice říká, jak na něj bude přísná a nekompromisní. Již

žádné noční procházky po městě a rozdávání peněz zoufalým, teď

se bude sekat latina. Po poslední větě ho pohladí po tváři a políbí.

S báglem a stiskem ruky mého otce opouštím. S ním i Bratislavu,

město, kde se začal psát můj příběh, kde hrdinové mého dětství jsou

do jednoho zamčení ve slově „kdysi“...

>›› „Tak mu to vyřiď, prosím, klidně mu půjč peníze, všechno ti vrátím. Hlavně mu to vyřiď, řekni, že mu to vyřídíš...“ „Dobre, ak príde znovu, poviem mu to.“ Tenhle telefonát mě dost znepokojil. Druhý den volám na INS office, imigrační úřad v Chicagu. Ujišťují mě, že všechno probíhá hladce, že poslední pohovor dopadl nad očekávání, že všechny zaujala absence právníka, kterého téměř každý žádající imigrant přivede s sebou. Hlavně ať dodržím zákon a neopustím USA. Je jim líto mojí situace s otcem, paní úřednice podotkla. Nezbývá než čekat. Ale ocko bude fajn, navštíví starého kamaráda, zůstane u něj pár nocí a jeho přítelkyně Magda, ta stará mrcha, nakonec poleví a pustí ho zase k sobě. Nejspíš dělal randál

20

po desáté večer, když nedodržel pravidla a zase se flákal po městě

a kavárnách. Svým zvoněním probudil její děti a na to je Magda

háklivá. To bude dobrý...

Uplynul další měsíc. V práci to bylo dneska moc fajn, řídím už

autobus jako profík. V pauze jsem byl trénovat u Faye v gymu,

dívali se na moji rychlost a výdrž při úderech na čas... Hodně

rychlý začínám být – a mohutný k tomu. Cítím se skvěle. Říkám

tomu „absolutní životní relax“, rozebíráme s Emily naši cestu

do Prahy.

Moc se už těší, vyprávím jí příběhy z dětství a ona mě opravuje

v gramatice. Dělám čím dál méně chyb, fakt mi ta angličtina jde.

Někdy jsem tak unavený z překladu čehokoli, co kolem sebe

vidím, že mám pocit, že mi praskne hlava, a nejsem už schopen

říct slovo anglicky. Jednoduše mozek má limity, je unavený, tak

vypne. Byli jsme v kině jako každou neděli, opět v Lagoon... je to

už takový zvyk. Před kinem do kavárny, navštěvujemeHäagen

Dazs. Dávám si velký šejk se zmrzlinou „Dulce de Leche“.

Paráda... Přejdeme na druhý chodník typickou ulici amerického

uptownu, všude studenti a nezávislí lidé, to podle oblečení, spíš.

V chování mají k nezávislosti docela daleko, řekl bych. Ale co já

mám povídat...

A tak si týdny plynou.

Jsem doma a dívám se na video půjčené z blockbusteru. Je večer

a Emily se opět vrátila z jógy. Pustila se do vaření. Naučila mě pár

21

kvalitních dobrůtek; její tortila plněná směsí s mletým masem

a sýrem mně vážně dokáže uvolnit endorfiny, hlavně navečer

po práci a tréninku. Zase další relaxační bezstarostný večer.

Proč opět zvoní telefon...? Nejspíš Vlado nebo Smíšek, chtějí mi

připomenout sobotní párty a setkání českých ópérek. Bude se zpívat

a pít... Nevím, jestli půjdu. Emily by strašně chtěla poznat moje

přátele a procvičit si svoji češtinu, kterou se už pár měsíců tak tvrdě

učí. Je šikovná, jde jí to...

Na druhém konci ale není Smíšek. A ani Vlado. Volá mi Andrea, ta

dávná kamarádka z Bratislavy.

„Pavel, prosím ťa, musíš niečo urobiť, ocino je na ulici...“

„Prosím tě, řekni mu...“

„Ty to nechápeš, Pavel. Magda ho podviedla, všetko mu zobrala.

Z Nitry od jeho brata vybrala zvyšok peňazí, čo mal ocino

z dedičstva k dôchodku, že vraj pre teba, že ich potrebuješ... Tak

on poslal, potom Magda predala rýchlo byt, ktorý zrekonštruovala

z ocinových peňazí, a je preč. Nikto nevie, kam sa odsťahovala.

Ocino nemá kde bývať a nemá ani korunu. Paľo, pre boha, keby si

ho videl... Ty kedy prídeš, do boha?“

„Do prdele... do prdele... sakra! Ježíši...“

„Paľo, tvoj otec spí v meste na lavičke, je to úplný bezdomovec,

chápeš? ... Si tam?“

„Já už brzy přijedu, už to musí být za dva tři týdny, maximálně... Dej

mu peníze na jídlo, a ať jde k tomu Báčikovi... tak nějak mu říká,

22

jeho kamarádovi... No, víš, tamten hodnej pán, u kterýho někdy

přespával, když Magdu naštval... Ta zatracená mrcha...“

„Nevieš vôbec nič, Báčik je hajzel, že vraj ho tiež niekoľkokrát

zbil, lebo tvoj otec páchol, a vyhodil ho, už ho u seba nechce...

Strašne plakal, keď mi to všetko hovoril. Ja by som mu tak pomohla,

ale ako? Otec ho u nás nechce ani na jedlo, že to potom strašne

v kuchyni smrdí... A peniaze mu tiež nemôžem dať, však mám

malú, žijem z výplaty do výplaty... Jaj, keby si ho počul, stále na teba

myslí... Si jeho jediná nádej!“

„Poslouchej, co uděláš... Jdi do města, k Prioru. Zeptej se

bezdomovců, kdy tam tak chodí, nebo kdy ho viděli naposledy.

Vezmi ho k Armádě spásy, někde v Bratislavě přeci budou... Najdi

to, slyšíš? Pošlu ti zítra 500 dolarů, to je skoro 25 000 slovenských.

Předplatíš mu pokoj v levném hotelu, na čtrnáct dní, OK? Řekneš

mu, že každý druhý den mu dáš pět stovek na jídlo a cigarety, víc by

rozdal, víš, jaký je...“

„Paľo, kde ho ja mám hľadať? Myslíš, že mám na toto čas?“

„Poslouchej, co ti sakra říkám! Dám ti za to 300 dolarů, jen za to,

že ho najdeš a zavedeš do nějaký podělaný ubytovny... Já už brzy

přijedu. Je to na tobě. Slyšíš?! Já odsud nemůžu odjet, dokud

nedostanu zelenou kartu! Už by mě sem nepustili, chápeš? Pak už

to bude všechno v pohodě, budu pár měsíců doma a pár tady. Budu

mít prachy a zařídím ockovi povolení a vezmu ho sem... a všechno

bude skvělý. Uděláš to pro mě...?“

23

„Dobre... kedy dôjdu tie peniaze?“

„Zítra je pošlu na tvůj účet, myslím, že to trvá tři dny. Slib mi, že ho

najdeš a zařídíš to...?“

„Tak, pokúsim sa, no... Ale, Paľo, naozaj dôjdi, má na sebe len

taký hnusný letný baloniak a je mu v ňom zima, začína tu pomaly

mrznúť... Vážne nemôžeš dôjsť skorej?“

„Musí to vydržet...Já nemůžu zahodit tohle všechno, tady je ráj

na cokoli – cvičení, třeba do budoucna výchovu dětí, můžeš mít

jakýkoli auto na splátky za pár šupů, barák, hadry, dovolený...

Tady se mu bude líbit. Najde si třeba Mexičanku a začne znovu

žít. Budeme spolu, a ty za náma taky se svoji malou dorazíš, třeba

na dovolenou...“

„Vieš čo, hlavne dôjdi a postaraj sa o svojho otca. Maj sa – a pošli

tie peniaze...!“ „What happened? “ptá se mě Emily, ale mně není

do povídání... Můj otec se stal skutečným bezdomovcem. Jak jsem

té Magdě mohl věřit? Prostě to bylo pro mě pohodlný jí věřit...

Uvnitř jsem cítil, že je to vypočítavá mrcha... Pohodlný to bylo,

nechtěl jsi ho doma v Praze, jen si to přiznej...

Povídal jsem si pro sebe tyhle výčitky, dokud jsem neusnul. Ráno

bylo o něco těžší než včera, už to není taková pohoda. Opravdu chci

svého otce u sebe? Tady v Americe? A dá Andrea opravdu ty peníze

na to, co jsem jí řekl? Často lže a je líná, něco si vymyslí, že ho

nemohla najít a že musela své malé koupit věci a tak... Jak ji znám,

bude spíš čekat, až u ní znovu zazvoní, a něco mu pak dá... ale



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist