načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběh opravdického člověka – Pavel Vilikovský

Příběh opravdického člověka

Elektronická kniha: Příběh opravdického člověka
Autor: Pavel Vilikovský

Někdy v průběhu sedmdesátých let dostane anonymní, přibližně čtyřicetiletý hrdina Vilikovského románu darem luxusní kovové pero a deník, což mu jen posílí představy o vlastní výjimečnosti. Začne si proto zapisovat své zážitky, z nichž ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » VĚTRNÉ MLÝNY
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 231
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ze slovenského originálu Príbeh ozajského človeka přeložil Miroslav Zelinský
Skupina třídění: Slovenská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-744-3106-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Někdy v průběhu sedmdesátých let dostane anonymní, přibližně čtyřicetiletý hrdina Vilikovského románu darem luxusní kovové pero a deník, což mu jen posílí představy o vlastní výjimečnosti. Začne si proto zapisovat své zážitky, z nichž vysvítá až chorobná touha po vzestupu, přiživovaná totální přizpůsobivostí, podlézavostí a snahou dosáhnout úspěchu za každou cenu. Ve funkci podnikového kontrolora, násobené činností referenta pro zvláštní úkoly, má tato postava všechny předpoklady sbírat informace o lidech, kteří mu mohou při jeho kariéře pomoci nebo naopak jsou pro něho nepohodlní. Referent zapisuje své dojmy a prožitky hovorovým jazykem (ten spisovný zřejmě příliš neovládá), vyjadřuje se jazykem lidového mudrce, jemuž je všechno jasné a tímto způsobem i komentuje společenskou a politickou situaci. Zdánlivě nic ho nemůže překvapit, na všechno má svůj jasný názor, podepřený usneseními vládnoucí a neomylné strany. Do jeho tupé samolibosti a slepé víry ve vlastní, bezchybný úsudek se však přece jen vloudí chybička: neumí totiž odolat půvabům krásné kolegyně, která ovšem jeho blízkost vyhledává z podstatně jiných příčin, než se referent domnívá... Román výrazného slovenského prozaika je příběhem normalizačního konformisty, jenž se s přesvědčením o svém význammném poslání a nepostradatelnosti mění ve směšnou a tragikomickou figurku na dobové šachovnici.

Popis nakladatele

Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „opravdický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expresivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo značným zjednodušením Vilikovského odvážného a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednoduchost a přímočarost dětství je jen jedním z interpretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak reflexe sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, názory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně, výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vystihnout
nejen dobový, ale nadčasový lidský typus, který svou konformností, nevědomou nesoudností kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambicemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude u základů každé společnosti, která si adjektivum „občanská“ do erbu určitě nedává.

Zařazeno v kategoriích
Pavel Vilikovský - další tituly autora:
Silberputzen -- Leštenie starého striebra Silberputzen
Příběh opravdického člověka Příběh opravdického člověka
 (e-book)
Letmý sneh Letmý sneh
 (e-book)
Prvá a posledná láska Prvá a posledná láska
Rómeo z epochy socialistického realizmu Rómeo z epochy socialistického realizmu
 (e-book)
Krásna strojvodkyňa, krutá vojvodkyňa Krásna strojvodkyňa, krutá vojvodkyňa
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pavel Vilikovský

Příběh opravdického člověka

Pavel Vilikovský

Příběh opravdického člověka

Větrné mlýny

7


Pavel Vilikovský

Příběh opravdického člověka

Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou

s ostentativním heroismem kanonického propa

gandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji

už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „oprav

dický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expre

sivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské

mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť

autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo

značným zjednodušením Vilikovského odvážného

a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednodu

chost a přímočarost dětství je jen jedním z inter

pretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému

bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si

během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku

zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak refl exe

sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího

se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, ná

zory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně,

výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo

prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vy

stihnout nejen dobový, ale nadčasový lidský typus,

který svou konformností, nevědomou nesoudností

kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambi

cemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude

u základů každé společnosti, která si adjektivum

„občanská“ do erbu určitě nedává.

Pavel Vilikovský

Příběh opravdického člověka

Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou

s ostentativním heroismem kanonického propa

gandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji

už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „oprav

dický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expre

sivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské

mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť

autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo

značným zjednodušením Vilikovského odvážného

a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednodu

chost a přímočarost dětství je jen jedním z inter

pretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému

bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si

během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku

zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak refl exe

sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího

se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, ná

zory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně,

výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo

prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vy

stihnout nejen dobový, ale nadčasový lidský typus,

který svou konformností, nevědomou nesoudností

kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambi

cemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude

u základů každé společnosti, která si adjektivum

„občanská“ do erbu určitě nedává.


Pavel Vilikovský

Příběh opravdického člověka

Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou

s ostentativním heroismem kanonického propa

gandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji

už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „oprav

dický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expre

sivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské

mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť

autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo

značným zjednodušením Vilikovského odvážného

a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednodu

chost a přímočarost dětství je jen jedním z inter

pretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému

bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si

během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku

zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak refl exe

sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího

se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, ná

zory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně,

výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo

prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vy

stihnout nejen dobový, ale nadčasový lidský typus,

který svou konformností, nevědomou nesoudností

kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambi

cemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude

u základů každé společnosti, která si adjektivum

„občanská“ do erbu určitě nedává.

Pavel Vilikovský

Příběh opravdického člověka

Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou

s ostentativním heroismem kanonického propa

gandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji

už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „oprav

dický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expre

sivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské

mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť

autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo

značným zjednodušením Vilikovského odvážného

a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednodu

chost a přímočarost dětství je jen jedním z inter

pretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému

bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si

během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku

zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak refl exe

sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího

se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, ná

zory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně,

výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo

prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vy

stihnout nejen dobový, ale nadčasový lidský typus,

který svou konformností, nevědomou nesoudností

kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambi

cemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude

u základů každé společnosti, která si adjektivum

„občanská“ do erbu určitě nedává.



Pavel Vilikovský

Příběh opravdického člověka

česi, čítajte

svazek 7



Pavel Vilikovský

Příběh opravdického člověka


Tato kniha vyšla

s finanční podporou Komisie SLOLIA,

Literárne informačné centrum, Bratislava.

© Pavel Vilikovský, 2014

Translation © Miroslav Zelinský, 2014

Ilustrations © Pavel Vilikovský, 2014

Photo © David Konečný, 2014

© Větrné mlýny, 2014

ISBN 978-80-7443-106-7 (papírová kniha)

ISBN 978-80-7443-202-6 (eBook)

Kniha je prvním svazkem středoevropské edice K4.

V rámci této řady každý rok vychází kniha jednoho autora

z Česka, Maďarska, Polska nebo Slovenska, a to ve všech zmíněných zemích

v tentýž den. Smyslem je snaha umožnit čtenářům společně zakoušet

zážitek ze současné literatury své země i zemí blízkých, sousedních

či rovnou bratrských. Příběh opravdického člověka vychází ve slovenském

originále, polském, maďarském a českém překladu v nakladatelstvích

Větrné mlýny (CZ), Kalligram (SK), Wadywnictwo Klimaty (PL) a Kalligram (HU).

Tato publikace byla realizována za finanční podpory Evropské unie.

Za obsah publikace (sdělení) odpovídá výlučně autor a Evropská komise

neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.


A skutečný člověk je takový člověk,

kterého něco bolí.

Witold Gombrowicz



11

20. leden

Na toto pero si teprve budu muset zvyknout. Ale

vypadá pěkně, celé kovové, proto jsem si taky mys

lel, protože co je to za  nápad, kupovat mi deník,

jsem si myslel, když mi Edita darovala takové pa

rádní pero a Zdenek tento deník, že to celé vymys

lela ona, že ho navedla, aby si mohla potají číst, co

si zapíšu. To by jí bylo podobné, ženy jsou zvědavé,

ale přísahala, že ne, že Zdenek přišel s deníkem jako

první a ona si až potom řekla, že k tomu by ještě pa

sovalo pero. Možná, že to tak je, protože ten deník

se dá zamykat, to by se jí nehodilo, zámek nestojí

za  moc, ale kdyby ho vylomila, hned bych věděl,

o co jde. Tak dobře. Také Zdenek to říkal, a ten by

mi snad nelhal. Ještě když byl menší, neříkám, visel

na  mamince jak sopel, ale už dostává rozum, že

totiž v jistých věcech musí chlapi držet pohromadě.


12

Takže to jsem dostal ke  čtyřicátinám, deník

a  pero, protože já mám jen ta levná kuličková,

na těch pár podpisů bohatě stačila, a od Edity ještě

košili, ale tu dostávám i na Vánoce, nebo pyžamo.

Říkala, že tato se nemusí žehlit, si to nenápadně

děvče ulehčuje, ale má recht, mně je to fuk. Košile

jako košile. Nemyslel jsem, že čtyřicítka je něco ex

tra, jen trochu kulatější, ale takový dárek, deník

od kluka, nad tím jsem se musel zamyslet. Že jak ho

to napadlo. Proč. Mě by teda v životě ne, otci. Krej

čímu? Co by si tam psal? Míry zákazníků, kolik cen

timetrů kolem pasu a jaká je délka nohavic? Na to

měl takový sešitek, obyčejný za pár halířů, v šuplíku

šicího stroje. Deníky si píšou významní lidé, politici,

herci, spisovatelé a tak, protože ti zažili nejrůznější

události, zúčastnili se jich, takových, co zajímají

celou veřejnost, proto je taky uveřejní později nebo

až po smrti. Tak jsem nad tím trochu uvažoval, že

jak to Zdenek myslel, jestli to teda opravdu byl jeho

nápad, co mi tím chtěl říct, protože klukovi do hlavy

nevidíš. Že by mě považoval za  tak významného

člověka, toho jsem si u  něj nevšiml, teď je v  tom

věku, kdy má na všechno odpověď, ale možná jsem

ani já tehdy nebyl lepší, jen jsem to neříkal nahlas.

Tenkrát ještě platilo „cti otce svého i matku svou“,

takové přikázání, a kdyžs nectil, v kuchyni u umý

vadla visel řemen, na kterém si otec ostřil břitvu.


13

Ctít, to je takové nejasné slovo, protože co se tím vlastně myslí, že ctíš? Že pěkně pozdravíš, poprosíš a  poděkuješ, a  když ti něco nakážou, neodmlouváš a  poslechneš? Asi. Potom jsem teda otce ctil víc než matku, už kvůli tomu řemeni. S matkou se dalo vyjednávat, prosit a  žadonit, ale mami, maminečko, až povolila, vždyť i  u  nás je to teď tak. Otce jsem ctil, to ano, ale vážil jsem si ho? Protože o  to jde, podle mě, taky teď s  tím deníkem. Váží si mě Zdenek? Anebo mi chce naznačit, že by si mě rád vážil jako těch, co si píšou deníky? Měl bych si s  ním trochu promluvit, poslední dobou jen tak chodíme kolem sebe, dřív jsme si aspoň spolu v  neděli zahráli fotbal v  Železné studničce, opékali špekáčky a tak, ale ty výlety ho už nebaví. Už jen kamarádi a  kamarádi. A  každou chvíli asi už i  baby, dnes to všecko jde rychleji, ani se nenadějeme. Bude fakt potřeba si s  ním promluvit.

Hele, když se tak zamyslím, vážil já si otce? Krejčí není nijak zvlášť vyhlášené, prestižní povolání, aspoň teda u nás, že by se o nich psalo v novinách, ale úctu si podle mě zaslouží každý, kdo je mistrem svého řemesla, lhostejno jakého. Jenže tomu cucák nerozumí, a otec stejně tu hlavní práci odváděl ve Vzoroděvu, tak jsem ho u toho neviděl. Prý byl výborný střihač, říkala matka, ale to už otec nebyl na světě, takže co. Už bylo pozdě. Doma

14

po večerech načerno jen tak, jak on říkal, „flikoval“,

prodlužoval a  zkracoval nohavice, rukávy na  sa

kách a  kabátech, nebo všíval klíny na  zadku. Ta

kové věci. Ještě i  v  důchodu, dokud mohl. Pama

tuji si, že když jsem byl malý, rád jsem poslouchal,

jak uměl mluvit se zákazníky, špásoval s nimi, to

s námi doma ne. Dnes to slovo špás člověk už ne

uslyší, a vlastně se už ani nešpásuje, jen většinou

jedovatě rýpe. Špásování bylo to, že jste žertovali,

dobírali se navzájem, ale v dobrém. Lidé si kdysi tak

nezáviděli, vždyť ani neměli co, po válce jsme byli

všichni chudí. Ale jednu dobu, když se začaly z ci

ziny vozit texasky, tak jsme jim tenkrát říkali, ne

rifle ani džínsy, a u nás tehdy nebyly k dostání, ani

v Tuzexu ještě, tak všichni kámoši chodili za mnou,

aby jim je otec ušil. Tehdy jsem byl na  otce, no,

ne snad přímo pyšný, ale najednou jsem viděl, že

i krejčí může být důležitý, a taky já jsem díky němu

stoupl mezi klukama v  ceně. Ty texasky nebyly

z rifloviny, ta se nedala sehnat, otec je šil z černé

balonoviny a  na  bocích a  kapsách je proštepoval

žlutou nití, aby se pravým podobaly, to bylo všecko.

Nevydržely dlouho, ale frajeřit se v nich chvíli dalo.

Bál jsem se, že co sem budu psát, a  ejhle. No

já jsem i ve škole byl dobrý ve slohu, nejhůř jsem

dostával dvojku nebo trojku, ale to kvůli grama

tice, když jsem nasekal nějaké chyby. Ne snad ani

15

hrubky, jen čárky, špatný pád nebo tak. Jmenuje se

to na obalu deník, jenže psát sem každý den, na to

nebudu mít čas. Jen když se něco přihodí nebo mě

napadnou zajímavé myšlenky, stává se to, a potom

na ně zapomenu. Škoda.

28. leden

Včera večer jsem si promluvil se Zdenkem, mezi

námi chlapy, Edita byla u matky. Vysvětlil jsem mu,

co to znamená, že jsem správce budovy, tu funkci.

Že když se někde něco pokazí, nějaká závada, tak

mi to nahlásí a já ne že bych to šel přímo opravit,

ale pošlu tam údržbáře, Hegedíše s Končekem, pro

tože když je to něco většího, zavolám odborníky

z domovní správy. Ať ví, že nejsem nějaký opravář,

ale vedoucí a dispečer, že já rozhoduju, co se bude

dělat a jak. Řekl jsem mu, že jsem taky podnikový

kontrolor, ne přes finance, na to jsou jiní hlavouni,

ale na  úseku docházky, dodržování pracovních

předpisů, a  vůbec pracovní morálky jako takové.

Protože u nás je to jak s mým otcem, že mě kluk

nevidí při práci a může si myslet, že když si před

jménem nepíšu doktor nebo inženýr, že jsem jen

nějaký poskok nebo co. Chtěl jsem mu naznačit,

že se s tím deníkem vlastně ani tak moc nesekl, že

i já jsem svým způsobem významný člověk, v na

šem podniku. Dal jsem mu takový příklad, když

16

jsem byl minule na kontrole ve skladu, který máme

detašovaný u Dimitrovky, v osm tam ještě nebyla

ani noha, o půl deváté se konečně doštrachal Gra

necký, hlavní skladník, tak jsem počkal, až se uráčí

i ostatní, a potom jsem jim dal výstrahu, ať si ne

myslí, že když jsou tady zašití, že si budou dělat

z práce holubník, protože na to můžou škaredě do

platit. Anebo ještě třeba loni nám za telefony přišla

strašná paleta, tak jsem nařídil, že odteď všecky

telefonáty ven z budovy musí jít přes centrálu, to

se dá naštelovat, a raz dva jsem se dozvěděl, mi to

pošeptali, že jedna baba z  mzdové účtárny, ta že

pořád volá meziměsto, má kdesi v Košicích chlapa.

Protože to všechny otravovalo, čekat, až se centrála

uvolní, furt bylo obsazeno. Mezitím jsme už příkaz

zrušili, ale bylo to dobré školení. Takové věci, to

všecko mám já pod palcem. Samozřejmě, vážnější

problémy jako například s  těmi telefony konzul

tuju i s ředitelem, ale pořádek u mě musí být, to je

o mně známo.

Nevím, co si z toho kluk vzal, myslel jsem, že se

bude vyptávat, ale tvářil se tak nějak nemastně, ja

kože dobře, no a co. Je teď v tom věku, rodiče jsou

největší blbci, ale na druhé straně, nad tím jeho

deníkem jsem se musel zamyslet. Protože když se

to tak vezme, čtyřicet let, to je polovina života,

přece jen. Neříkám, nemůžu si stěžovat, nevede se

17

nám špatně, dostali jsme i pěkný podnikový byt,

sice v Petržalce, ale já to měl v dětství horší, i když

jsme bydleli ve městě, na Valonské. Přízemní byt

ve dvoře, tmavý, bez ústředního topení a koupelna

jen takový kamrlík, z té ulice zůstal už asi jen je

den dům, ostatní zbourali. To už dnešním děckám

nikdo nevysvětlí, škoda mluvit. Jenže polovina

života je fuč a  člověk se ptá, co dál. Jak říkám,

nestěžuju si, jen mě tak někdy napadá, a toto má

být všecko?

2. únor

Jen stručně, ale musím, protože je to důležité.

Dnes jsem byl oznámit řediteli, že bych chtěl v pá

tek udělat oslavu narozenin, takovou echtovnější,

když je to ta čtyřicítka, a  taky jsem ho hned po

zval, to je jasné. Bez problémů, věděl jsem to, mů

žeme od dvou, a víme, jak to chodí, když u mě nebo

i ve vedlejších kancelářích začneme potichu o ho

dinku dřív, kdo by do toho vrtal? Vždyť nebudeme

běhat někde po přízemí nebo prvním poschodí, ti

můžou přijít potom, když budou chtít.

Ale to není to hlavní. Když jsem tam seděl

u  toho ředitele, říká najednou, poslouchej, budu

mít pro tebe práci. Starý Chrapa jde v březnu do dů

chodu, někdo po  něm musí převzít referenta pro

zvláštní úkoly. Není s tím žádná velká práce, ale je

18

to zodpovědná funkce, tak jsem si hned vzpomněl

na tebe. Už tu pracuješ roky, znáš lidi, jsi rozumný

a je na tebe spolehnutí. Takto doslova. Že si je jistý,

že to budu i při dosavadních funkcích klidně stíhat

levou zadní, protože jsem šikovný a umím si roz

vrhnout práci. Překvapil mě, nebudu to skrývat. Co

jsem mu na to měl říct? Poděkoval jsem mu za pro

jevenou důvěru, a on hned, že o to právě jde, o tu

důvěru. Že si musíme navzájem důvěřovat, a kdyby

něco bylo, mám hned za ním přijít, dveře budu mít

u něj vždycky otevřené.

Tak toto byl asi největší dárek k narozeninám,

protože takové překvapení jsem opravdu nečekal.

Vím, že i  kolegové se na  něco skládají, vždycky

to děláme, ale to bude nějaká trochu lepší flaška

a možná ještě tak nějaká srandička, řekněme hr

níček se směšným nápisem, anebo jak jsme dali

Jožovi Čížkovi takovou tu tužku se ženskou, která

když ji obrátíš vzhůru nohama, tak se svlékne.

Když budu zvláštní referent, to znamená, že budu

vždycky sedět na schůzích vedení, ne jak teď, že

mě zavolají, jen když se něco týká mého úseku, do

cházky, nebo že na třetím hapruje topení a takové

věci. Budu asi chodit i  na  gremiálky. Ale doma

ještě nic neřeknu, dokud to nebude černé na  bí

lém, ženy jsou ukecané a Edita by to mohla hned

někde vyslepičit.

19

6. únor

Tak na  tyto narozeniny, na  čtyřicítku, jen tak

snadno nezapomenu. Takové oslavy v  podniku

snad ani nepamatuju, možná když jsme dostali

z  pověřenectva vyznamenání za  vynikající vý

sledky, ale to bylo takové oficiálnější, když tam

byli hlavouni z resortu, tak se tak moc nepilo, jen

někteří jsme se potom zašli dorazit do  hospody.

Tentokrát nás v  sedm večer musel přijít vyhodit

vrátný a Béla s Marošem se tak sťali, že jsme jim

zavolali taxíka. Nalili jsme i paní Eržice, aby se ne

naštvala, že ještě nemůže uklízet, a chytila takovou

slinu, že se pustila do zpěvu, některé písničky jsem

ani neznal. Je legrační, že všichni v podniku jsme

soudruzi a soudružky, jen právě uklízečka je paní.

Jenže ona tak opravdu vypadá, chodí namalovaná

jak nějaká herečka anebo ty staré fuchtle, které

v neděli vysedávají v Grandu a Savoji. Říká se, že

kdysi měli s  mužem kavárnu, vinárnu nebo něco

takového. Ale o to nejde, to sem nepatří.

Dárky jsem dostal: láhev domácí slivovice, pade

sát dva procent, to jsem správně uhádl, a ne hrnek,

ale velkou baterku, prý abych si mohl dobře posvítit

na  nedostatky v  podniku, no a  od  odborů, to mě

trochu překvapili, jsem dostal aktovku, takovou

lepší, z  kůže. Na  památku jako bývalému úseko

vému důvěrníkovi, Editě se taky líbila. Ale ani o to

20

nejde. Stalo se totiž něco, co mi pořád vrtá hlavou.

Ale než to sem napíšu, musím nejdřív pošpekulovat

o  nějaké skrýši, ten zámek je na  prd, tak akorát

pro děti.

9. únor

Toto je tak zvláštní, psát o takových věcech, až se

trochu stydím. Jako kdybych nahlas mluvil sám

se sebou, takový ten blázen, za kterým se lidi otá

čejí. Člověku leccos proletí hlavou, každému, to je

jasné, ale jak to přijde, tak to odejde. Když se to

napíše, je to už něco jiného. Černé na bílém, a to je

jak v kartách, co jednou leží, to neuteče. Jenomže

zase, deník je podle mě právě na  to, proto mi ho

podle mě Zdenek i daroval, abych do něj zapisoval

významné události a  důležité myšlenky, ne samé

prkotiny, jako co jsem měl k obědu a tak, a toto je

významné. A taky důležité, podle mě.

Takto. Řeknu to rovnou, já jsem nikdy nebyl

kdovíjaký kanec na ženské, taky z domu jsem měl

takovou výchovu. Edita, no, jasně, na  vojně byly

nějaké ty muchlovačky s ženskýma na sobotních

zábavách v kulturním domě a tak, s jednou, už ani

nevím, jak se jmenovala, jsme se i nějaký ten měsíc

spolu tahali, ale Edita byla taková ta doopravdy

první, jak se říká, vážná známost. Sedli jsme si

hned, a vydrželo nám to celý ten rok, než jsme se

21

vzali, vlastně nám to, dá se říct, vydrželo dodnes.

Na pěknou ženskou se chlap rád podívá, to by ani

nebyl chlap, ale že bych si chtěl s  některou začí

nat, to ne. To mě fakt nenapadlo. Neříkám, že jsem

do  Edity zamilovaný jak nějaký utřinos, když už

mi je čtyřicet, ale mám ji, když na to přijde, pořád

rád. To je zase potřeba říct. Nikdy jsme neměli, ne

vzpomínám si, nějaké velké hádky, že bychom, jak

to bývá, spolu celý týden nemluvili, o domácnost

se taky umí postarat, klukovi ani mně nic nechybí.

Má svoje nálady, taky někdy v posteli, ale celkově

se dá říct, že jsem spokojený. Po této stránce. Jak to

má ona, to jsem se neptal, ale myslím, že taky tak.

Jenže občas, člověk se kouká kolem sebe, a  když

není slepý, vidí leccos, a tak mě teď, když už jsem

starší, občas napadne, a toto už je konec? Hotovo,

a jak jsme říkali na vojně, spadla klec? Jen takové

myšlenky to jsou, nic víc, jak se říká, jedním uchem

dovnitř a druhým ven. Co všecko chlapa napadne,

jaké hlouposti, že?

Teda co se stalo. V. je pěkná ženská, někteří ří

kají, i  ženské, že nejhezčí z  podniku, taky se tak

nosí, hadry, frizura a tak dál. O tom se tu nebudu

rozepisovat, ale vždycky jsem si myslel, že je na

foukaná, pozdravili jsme se na  chodbě, sotva ký

vla hlavou a tím to haslo, ona se točila jen kolem

těch nejvyšších, kádrováka, náměstků a tak, a když

22

přišel ředitel, hned byla samý úsměv, muťuťu, ťu

ťuťu, to až bilo do očí. Však šly i řeči, že má pletky

s  tím nebo oním, na  to já kašlu, namluví se toho

hodně, známe ukecané ženské. Závidí? Je rozve

dená, a když si někdo, jak se říká, nedá utrhnout

rukáv, co je komu do toho. Prostě V. je kočka. Když

šla kolem, nezapírám, vždycky jsem se po  ní po

díval, však za  pohled nic nedáš. A  ve  výtahu to

vonělo její voňavkou i hodinu potom, co v něm jela,

vždycky jsem to poznal. Ale že bych si s ní nějak

lámal hlavu, to nikdy. Ženská z třetího poschodí.

No, už ke  konci jsem šel do  kuchyňky uvařit

ještě pár káv, jako hostitel, hlavně pro ženské, ty si

je objednaly. Nebyl jsem nějak opilý, když jsem jed

nou kontrolor, musím kontrolovat i sebe a ta oslava

byla na moje triko, celá odpovědnost, z vedení tam

už nebyl nikdo. Přece nebudu tak pitomý, abych si

to jmenování za referenta na poslední chvíli poten

toval. No, postavil jsem vodu a začal chystat šálky,

některé ani nebyly umyté od rána, a najednou když

se ohlédnu, stojí za mnou V. Že mi přišla pomoct,

když se k tomu žádná ženská nemá. Co jsem na to

měl říct? Tak jo, dobře, dal jsem jí pikslu s kávou,

kterou jsem koupil, ať naloží. A  že to se nehodí,

aby se o kávu musel starat oslavenec, ale už dávno

si všimla, že jsem takový galantní, džentlmen, jak

se říká. Takové řeči. Až jsem se trochu divil, a ona

23

na to, že fakt, že mě už delší dobu sleduje, má mě

na mušce, řekla doslova, nebo v merku, už si přesně

nepamatuju. Že prý jeden z mála pořádných chlapů

v podniku, doslova. Potom jednou rukou přivřela

dveře, aby nebylo z chodby vidět, druhou mě chytla

za hlavu a políbila.

Co jsem na to měl říct? Ne že by měla v kuli jak

někdy Štefančíková nebo Macejková, aspoň na to

nevypadala, ani z ní netáhl alkohol, a pusa byla ja

zýčková, to bych ucítil. Řeknu přímo, zaskočila mě,

ale přece se neleknu, když jsem jednou chlap. Když

chceš ty, proč bych nechtěl i já, no ne? Vypadalo by

to směšně. Musím říct, že když se líbáme s Editou,

ona jen tak pokousává jak zajíček mrkvičku, muc,

muc, ale tato se mi rozlila po celých ústech, všude.

Všude ten jazyk, a lechtal, ale tak příjemně, až mi to

stouplo do hlavy i jinam, nebudu to tu rozepisovat,

prostě pořádně jsem ji stiskl a jdeme na to. Kdoví,

kam bychom zašli, ale začala pískat konev s vodou,

to nás probralo, ona jako první že musíme mít ro

zum, a fakt, když jsme přišli s tou kávou, tak si nás

dobírali, prý co jsme tam tak dlouho dělali a takové

ty řeči, jak už to bývá, ale ne doopravdy, protože vě

děli, že jsme nikdy, jak se říká, spolu neměli žádné

techtle, to se ví. No a potom jsme se začali dohado

vat s Bélou, měl už dost a káva by mu udělala dobře,

ale on vykřikoval, že si žádnou kávu neobjednal,

24

z toho křiku ho začalo natahovat, a to byl signál, že

se všichni začali rozcházet. V. s Jánošovou odešly

mezi prvními. My s Jožou jsme nakonec zlikvido

vali ten největší bordel, na něho je v těchto věcech

spolehnutí, a když jsem dal paní Eržice láhev vína,

slíbila, že se o zbytek už postará.

Takže co se vlastně stalo? Nic, dohromady. Osla

vili jsme mou čtyřicítku a v pondělí všichni v práci

chválili, jak parádně. Taky Béla se už vyspal z opice

a  děkoval mi, že jsme ho posadili do  taxíku. S  V.

jsem od té doby nemluvil, jen ve výtahu bylo zase

cítit její voňavku. Tam se mi to až tak nelíbí, zblízka

voní líp.

12. únor

Včera jsme měli s Editou takovou ne snad hádku,

jen diskusi, protože pořád do mě rýpá s tou baterií

v koupelně a včera zase začala, že na popíjení, to

jako myslela tu oslavu, na to si vždycky najdu čas,

ale postarat se o  pořádek, aby věci v  domácnosti

fungovaly, to je u mě na posledním místě. Řeknu

rovnou, že mě dožrala, tak jsem jí to vytmavil, že

čtyřicet má člověk jen jednou v životě a s tím jsou

i nějaké povinnosti ke kolegům, celému kolektivu

v podniku, ne jako u nich v květinářství, kde jsou

celkem tři i s vedoucí, no a jak jsem byl v ráži, tak

jsem prolátl i to s tím jmenováním za referenta pro

25

zvláštní úkoly. To jsem nemusel, ale už se stalo.

Ať vidí, že mám jiné starosti než myslet na nějaké

serepetičky v koupelně. Potom už o baterii nepadlo

ani slovo, ale zase spustila, prý abych si proboha

dal pozor a nezapletl se do politiky, takové ty řeči,

jak měla tehdy, když mě přijímali za  kandidáta

do  strany, až jsem ji musel uklidňovat, že žádný

strach, já mám svou hlavu.

Edita rozumí politice jak koza petrželi nebo

ještě spíš jak husa pivu, to ženy většinou, co si bu

deme říkat. Jenže já dostal v  tomto směru dobré

školení už od otce, ustavičně do mě hustil, prý ty

se, chlapče, drž od politiky co nejdál, protože z ní

nic dobrého nekouká. Že bych mohl dopadnout jak

ti komunističtí hlavouni, co jim v  procesech dali

špagát, a podobné řeči. No, to byla vysoká politika,

že, něco takového u mě nepřicházelo v úvahu, ale

ty otcovy rady nakonec — k  čemu mu bylo, že si

s politikou nepálil prsty, ani za slovenského státu,

ani po  válce? Stejně přišel o  živnost a  ještě mohl

být rád, že ho nezavřeli a dovolili mu šít ve Vzoro

děvu. Tehdy jsem, jako kluk, do toho tak neviděl,

myslel jsem na jiné věci, ale když je jednou politika

všude, tak se před ní neschováš ani v  myší díře.

Svět je dnes takový. Editě jsem to taky vysvětloval,

že když mě vyzvali, abych vstoupil do strany, pro

tože potřebovali doplnit stavy místo těch, které při

26

prověrkách vyhodili nebo vyškrtli, tak jsem ne

mohl odmítnout, protože to by už právě byla poli

tika. Vyložil jsem jí to úplně jasně, po lopatě, aby

pochopila. Já se mezi ně necpal, ale kdybych na tu

nabídku řekl ne, na co bych se vymluvil? Hned by

si pomysleli, že s  nimi, s  politikou strany nesou

hlasím, a jedna dvě bych mohl přijít o práci i pod

nikový byt, řekl jsem jí na rovinu, na to nemyslíš?

No, ženská, nevidí si dál než na špičku nosu.

Mně politika, když na to přijde, může být ukra

dená. Všecky ty jejich sjezdové závěry a usnesení,

to si dohodnou tam nahoře mezi sebou, mě se ptát

nebudou. Prý poučení z  krizového vývoje, napří

klad! K  čemu mi jsou nějaká poučení, já nic ani

krizově, ani jinak nevyvíjel, všecko vyvíjeli ti tam

nahoře, a když to nedopadlo dobře, ať si to taky tam

nahoře mezi sebou vyřídí. Ale když chtějí, abych jim

to odkýval, prosím, nemám problém. Proti větru se

chcát nedá, to je stará věc. Já jim ani nezávidím,

musí se starat o celý stát, a ještě se při tom rvát,

kdo bude s Moskvou největší kamarád a bude mít

hlavní slovo. Mně stačí, že se starám sám o sebe, to

je moje politika. No a taky o svou rodinu, to je jasné,

na to se nesmí zapomínat. To mám po otci, my jsme

žili skromně, ale to se musí nechat, bídu jsme nikdy

netřeli, i když se musel celé večery hrbit nad šicím

strojem a ještě se bát, jestli ho někdo, nějaký pitomý

27

zákazník nebo soused neudá. Byla taková doba.

Dnes se někdy směju, že no a co, aspoň se nenudil,

telka tenkrát ještě nebyla, až později takové to rá

dio s malým okýnkem, kde stejně nebylo nic vidět,

jen se tam něco míhalo. Kulíškovi ho měli, Ivan se

chlubil, tak jsem se šel jednou podívat, ale program

nestál za moc a vysílali jen hodinu dvě denně, ne

jak dnes, až do noci. Tak se někdy směju, však co by

otec celý večer dělal, koukal se na matku, jak štri

kuje? Naši televizor koupili, až když to byly ty velké

skříně, otec už byl nemocný a nepracoval, a když

jste měli anténu, dala se chytit i Vídeň a Budapešť,

měl se na co dívat.

No ale jak říkám, celá moje politika, to jsem já

a moje rodina, zbytek nechám na skutečné politiky,

je to jejich práce a  jsou za  to taky placení. Však

oni to někteří možná ani nemyslí zle, ve státě musí

vládnout pořádek, to je jasná věc, jinak by se roz

padl. To je jak v podniku, když nedáte pozor, hned

si každý bude dělat, co chce, a  kam bychom tak

došli. Ale musím říct, že u nás jsou straníci slušní

lidé, celkově. Rozumní, dá se s  nimi vyjít, i  s  ře

ditelem, jedině Galamboš snad, o  něm se říká, že

na něho pozor, je zákeřný. Že když při prověrkách

seděl v komisi, některým pořádně zavařil. Nemůžu

říct, u mě šlo všecko hladce, však jsem ani do ni

čeho zbytečně nestrkal nos, no a ještě jsem tehdy

28

nebyl ve straně, na ty byli ostřejší. Taky Mandlík

musel odejít, a to nebyl špatný ředitel, vydupal na

příklad z  pověřenectva vyznamenání, a  s  tím šly

všelijaké výhody pro podnik, ale přišili mu obrodný

proces, že zaváděl takové dubčekovské novoty,

a bylo po ředitelování. Ani nevím, kam se teď poděl.

Proč to sem všecko vlastně píšu? Jednak taky

pro sebe, protože mi paměť nemusí vždycky tak

sloužit, na stará kolena, no ale hlavně asi, že jed

nou, až už bude kluk dospělý a bude mít normální

chlapský rozum, tak ať si přečte, jak se jeho otec

v  tomto světě zařídil, jak přemýšlel a  s  čím vším

si musel poradit. Aby věděl, že mi ten deník ne

daroval zbytečně nebo omylem. Že i  já jsem byl,

jak se říká, kýmsi na  svůj způsob a  může si mě

vážit, i když jsem nebyl slavný jako generál Eizen

hauer, generál De Gaul, Chruščov, a jak se všichni

ti hlavouni jmenují. Myslím ti, kteří vydávají svoje

deníky a paměti.

15. únor

Toto je ještě ze včerejška, jen jsem neměl kdy psát

a musel jsem i trochu pouvažovat, co si jako o tom

všem mám myslet. Ale už jsem našel místo, na dně

té skříňky, takové kovové bedničky, co mám na ná

řadí, tam Edita deník určitě hledat nebude. Protože

už jí to nedá, už šmejdí, že co to pořád sepisuju,

29

vyptává se, tak jsem jí řekl, že seznam úkolů a po

vinností, na zítřek do práce a tak, abych nezapo

mněl, protože já mám odpovědnost za hodně věcí

a nesmím nic zanedbat. Že to není jako u nich, jsem

jí řekl, uvázat kytičku, a když se zákazníkovi nelíbí,

tak se převáže a  nic se nestalo. Že u  nás v  pod

niku jde o velké peníze a materiální hodnoty. Aby

si děvče nemyslelo. Ale když jsem doma, může být

deník i v šuplíku, to se Edita neodváží šmejdit, jen

když jsem v  práci nebo někde, musí být pořádně

zašitý. Tam mu bude dobře, ve skříňce.

No, to tak jdu včera po chodbě a najednou proti

mně na našem poschodí V., a hned se i dala do řeči,

že jde do  archivu a  jestli jí nepomůžu odnést ně

jaké spisy, co je nahoře potřebuje výrobní náměs

tek. To se tomu jen tak říká, archiv, takový malý

kamrlík na konci, kde se skladují šanony se starými

spisy, ani si nepamatuju, kdy tam někdo zablou

dil, že by potřeboval nějaké výkazy nebo faktury

z  bůhvíjakých roků. Co jsem na  to měl říct? Celá

veselá, usměvavá, skoro bych řekl, že měla radost,

jako že to je náhoda, že mě akorát potkala, akorát

mě. Měla už i  klíč z  vrátnice, odkud odjinud že,

odemkla, a jen jsme vešli, hned zamkla a vrhla se

na mě. Doslova. Ale že by mě to moc překvapilo, to

zase ne, nebudu lhát, protože i já jsem musel často

myslet na tu oslavu v pátek a na to, co se tam stalo.

30

Chvíli jsme se tak oblizovali a muckali, jak říkával

otec, a ještě leccos dalšího, co se tak dělá, o tom se

tu nebudu rozepisovat, jenom že nárazníky má V.

tvrdé, pevné, ale to jsem přece věděl, že je kočka.

Už začala i trochu vzdychat, jen tak tiše do ouška,

ale co můžeš vědět u  ženské, že, a  kdyby šel ně

kdo okolo, bývají takové blbé náhody, a  uslyšel

by nás, no, na to nechci raději ani pomyslet. Že by

nás načapali zamknuté spolu v archivu! Tak jsem

jí řekl, že se mi líbí, nebudu to zastírat, že je krásná

a takové ty řeči, ale že musíme dát bacha, protože

po podniku se hned šíří pomluvy. Že nejde o mě,

u  chlapa se to nějak skousne, ale že nechci, aby

si ženské o ní kdeco navymýšlely, však to známe,

a taky výrobní už bude nervózní, kde je tak dlouho

s těmi papíry. A ona, že ano, jasně, ať se nezlobím,

ale když jsme byli sami dva v tom těsném kamrlíku,

tak blízko, že to na ni najednou přišlo a nemohla

se ovládnout. Dokonce se i tuším začervenala, tak

miloučká u toho byla jak malé děvče, když se stydí.

No, co bych se zlobil, ne? Slíbil jsem jí, ať se nebojí,

že já už něco vymyslím, nějaký lepší způsob, jis

tější, aby to nechala na mně. Potom se dala trochu

do pořádku, vlasy, blůzku a tak, a vzala šanon, ani

ho nemusela dlouho hledat, jen sáhla na polici a už

ho měla. S tím jí nebylo potřeba pomáhat, s jedním,

a  ani nebyl nijak silný, vykoukl jsem na  chodbu,

31

čistý vzduch, a  už jsem šel. Slyšel jsem ještě, jak

mi V. za zády zamyká dveře, ale neohlédl jsem se.

A  dobře jsem udělal, protože ze mzdového právě

vyšla Jánošová, té jede huba jak šlejfířce, tak ať si

myslí, že jdu z hajzlu. Co jiného, ne?

26. únor

Už dlouho jsem sem nepsal, ale ne proto, že by se

nic nedělo, naopak. Bylo toho tolik, že ani nevím,

co dřív, jen jsem jaksi neměl čas si to v hlavě uspo

řádat.

Začnu asi tím hlavním, že jsem měl zase rozho

vor s ředitelem. Vysvětlil mi, že o věci pouvažoval

a přece jen, abych toho neměl na zádech tolik, že mi

ulehčí a vedoucím údržby udělá Hegedíše, však ten

už na tom úseku dělá roky a má všecko v malíčku.

Sehnat na jeho místo nějakého instalatéra nebude

problém, už má i  nějaké tipy, no a  o  elektriku se

bude jako dosud starat Konček. Já budu dál dělat

kontrolora, protože to je zodpovědná práce a já se

osvědčil, a  k  tomu mi teď tedy přibude ten refe

rent pro zvláštní úkoly, obě funkce se vlastně dobře

doplňují. Myslel tím, jako že mám dobrý přehled

o lidech i dění v podniku, což je fakt. Platově, po

kud jde o tohle, nic neztratím, naopak, polepším si,

toho referenta mi započítají jako vedlejší úvazek,

poloviční, tak se to prý dělá, protože na celý tam až

32

tolik práce není. Zkrátka, a to je dobrá zpráva, budu

mít o polovinu vyšší plat. Nakonec zase zopakoval

jak minule, že je to z jeho strany a ze strany vedení

velký projev důvěry a že si, to zdůraznil, musíme

v této složité době důvěřovat navzájem a všichni,

jak se říká, táhnout za jeden provaz. Potom bude

naše společné úsilí korunováno úspěchem a podnik

bude i nadále patřit mezi nejlepší v celém resortu,

a takové ty řeči, co se říkají. Co jsem mu na to měl

říct? Vyznamenání ani čestnou plaketu teď jen tak

snadno nedostaneme, ať si nedělá naděje, ale to

jsem si nechal pro sebe.

Druhá věc je, co mě napadlo po  tom rozho

voru, jen mi to tak, jak se říká, zčistajasna při

šlo na  rozum, ale ještě pořád o  tom přemýšlím.

Protože přece jen, jak dlouho je V. u  nás, asi už

čtyři nebo pět let, a po celou dobu jsem byl pro ni

vzduch, tak jestli se náhodou nedozvěděla o tom

mém chystaném jmenování, ona je s těmi nahoře

jedna ruka a někdo jí to mohl pošeptat. Že jestli se

o mě nezačala zajímat, protože pochopila, že taky

já jsem v podniku vlastně významný člověk, jako

ti, co se kolem nich vždycky ochomejtá. Nemůžu

říct, když se tak na to objektivně podívám, že bych

snad vypadal špatně, nejsem tlustý ani plešatý,

vždyť jsem sportoval, hlavně před vojnou, hrával

jsem mládežnický fotbal za  Trnávku a  tak, ani

33

že bych byl nějak pro ni starý, čtyřicet roků, ona

taky nebude mít o moc míň, když už byla vdaná

a rozvedla se. Ale přece jen, to všecko celé ty roky

neviděla? A teď najednou? Člověk se, když se nad

tím zamyslí, neubrání takové otázce.

No a přišel jsem i na jednu odpověď, neříkám, že

zaručenou, protože to se nedá ověřit, ale je tu i ta

věc se Zdenkem a tímto deníkem, tak mě napadlo,

že co když to není jen náhoda. Myslím jako že hned

dva, a zrovna ve stejnou dobu. Ženy mají na chlapy

takový, jak se říká, šestý smysl, jako že který stojí

za hřích a tak, protože ony stále podvědomě hle

dají pro svoje děti dobrého otce a živitele, prostě,

abych tak řekl, zdatného samce, který vyniká mezi

ostatními a  ví si v  životě rady. Tak si říkám, že

jestli V. právě toto nějak ve mně nevycítila, jestli ze

mě nevyzařuje taková změna, když teď přicházím

do zralého věku, že začínám, jak se říká, vystrkovat

růžky, a  jestli se právě proto o  mě nezajímá. No

a  kluk ještě sice nemá rozum, ale přece jen jsme

jedna krev a říká se, že je po mně, tak možná taky

něco vytušil. Že co se ve mně skrývá, jaké schop

nosti. Až to jednou bude číst, snad se i zasměje, ale

to nevadí. Ať vidí, že jsem na něho myslel, i když

už spolu nehráváme fotbal v Železné. Sám na sobě

si toho člověk až tak nemusí všimnout, protože se

zvenčí nevidí, neumí se na sebe podívat, jak se říká, nezaujatým okem. A v zrcadle se takové věci neukážou, i když do něho budu čumět hodinu.

Před V. jsem to i  trochu nadhodil, tu otázku, jen tak zdálky a  opatrně. Protože to je další věc, která se zatím přihodila, zašli jsme spolu na  dvě deci. To bylo tak, odcházel jsem z práce a V. se dole bavila s vrátným, no a jak mě uviděla, hned se s ním rozloučila a přidala se ke mně. Ne že bychom měli nějak společnou cestu, já to mám jen kousek na zastávku autobusu, ale jak mi to tak vrtalo hlavou, napadlo mě, že zkusím trochu zasondovat, no a hned za rohem je to bistro. Musím říct, že se nedala dvakrát pobízet, docela se zaradovala, podle mě teda.

No ale co se týká té otázky. V. se na  začátku ještě vrátila k  těm narozeninám, že jak skvělou jsem udělal oslavu, že na takovou se nezmohl ani žádný náš papaláš a  vůbec mě vychvalovala, jak se říká, až do nebe, tak jsem zahrál skromného, že jsem v  podniku jen malé kolečko a  tak, a  ona že kdeže, že v dnešních poměrech jmenují do vedoucích funkcí nejrůznější voly a tlučhuby, ale podnik funguje právě díky takovým lidem, jako jsem já, co nenadělají moc řečí, ale vyznají se ve své práci, a nakonec zase začala s tím opravdovým chlapem, že si toho nevšimla jen ona, i jiné ženy si mezi sebou šuškají, konkrétně vzpomněla Macejkovou a Buzalkovou, že ty nejvíc. No to bych si dal! Macejková je dokonce o nějakých deset roků starší a měkká jak řídké těsto, co ta by nechtěla, a  Buzalková ustavičně vede takové řeči, že i já se musím červenat, ta by mě roznesla po všech poschodích jedna dvě.

Ale mluvili jsme potom i o jiných věcech, o nejrůznějších věcech. V. má, to jsem si všiml až teď, pěkný hlas, takový hlubší a  ani nevím, jak bych ho popsal, snad jako když vám někdy na kolenou přede kočka. Jakoby teplý. Už si nepamatuju, jak na  to přišla řeč, že ona nemá děti a  od  té doby, co je rozvedená, jí bývá občas i  smutno, když si nemá s kým tak od srdce popovídat, ale to je jasné, má v podniku kamarádky, jednu dvě, ale při práci na  takový pořádnější rozhovor není čas a  po  fajrontu ony hned utíkají domů, kde na  ně už čeká muž s dětmi a vůbec domácnost. A stejně, podle ní, s kámoškami se dá dobře pokecat o takových těch babských věcech, o hadříkách, kadeřnicích a jaká kosmetika je nejlepší, jenomže debaty o  vaření, o děckách a nemocech, ty V. nebaví, když k tomu nemá co říct, no a takový celkovější rozhovor o životě, že co od něj čekáme, jaký má smysl a tak, ten zase nezajímá je. Ony jsou spokojené, tak jak to je. O  takových věcech se dá podle ní líp pokecat s chlapy, ti mají nadhled a vidí i širší souvislosti.

V  tom jsem jí musel dát za  pravdu, i  mě hned napadlo, že V. je nejen pěkná, ale i  moudrá žena,

36

to nebývá dohromady tak časté. Jako proč se roz

vedla, to by mě zajímalo, ale ještě jsem se jí neze

ptal, to si nechám na později. Když už na to přišla

řeč, tak jsem řekl, že jsem ženatý, však se to v pod

niku ví, a mám i syna, a ona, ani jsem to tak ne

myslel, ale ona hned, že žádné obavy, že rozhodně

nechce ohrozit manželství a rodinu, narušit klidný

rodinný život nebo tak nějak. Nic podobného, pro

tože ona to zažila, jak se říká, na  vlastní kůži. Je

rozumná, fakt, to je potřeba říct, a líbí se mi, jak

se, když mluví, naklání k člověku nad stolem, jako

že ta slova jsou jen pro něho. Až tak jako by u toho

šeptá, jako do ouška. To jsem, tak zblízka, zase cí

til tu voňavku. Říkám rovnou, měl jsem co dělat,

abych ji nad tím stolem nepolíbil, takovou chuť

jsem na to měl.

Teda, s  Editou já o  módě nemluvím, že jaká

právě letí a které krémy a mastičky jsou nejlepší,

ona o  tom nezačíná a  myslím, že ji to ani moc

nezajímá. Neříkám, že se vůbec nestará, jak vy

padá, učeše se, natočí těmi natáčkami a  jednou

za měsíc si taky zajde ke kadeřnici, i ústa si natře

rtěnkou, když jde do práce nebo někam do města,

ale doma chodí pořád v  takovém starém hábitu,

takové kuchyňské fěrtuši, nebo co to je, skoro jak

kombinačka s knoflíky na zapínání. Bůhvíjak v ní

nevypadá, a  ještě když se u  vaření nebo úklidu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.