načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběh o ztracené cestě - Olga Chmurovičová

Příběh o ztracené cestě

Elektronická kniha: Příběh o ztracené cestě
Autor:

Napadlo vás někdy, proč se v lidských bájích všech civilizací a dob objevují postavy víl, čarodějů, nymf a vodníků? Kam se poděli všichni ti skřítci a permoníci, kteří našim ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-8777-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Napadlo vás někdy, proč se v lidských bájích všech civilizací a dob objevují postavy víl, čarodějů, nymf a vodníků? Kam se poděli všichni ti skřítci a permoníci, kteří našim prapředkům tu a tam zkřížili cestu? Kde jsou obři a trollové, draci a mořští hadi? Žili snad kdysi nebo fantazie lidí všech kultur jednoduše nemá hranic? Proč jsou si ty příběhy ale tak podobné? Pojďme se vydat do světa oněch prastarých bytostí, do světa úzkostlivě skrývaného lidským zrakům. Podívejme se na jejich tajuplný život očima mladého elfa, prožijme s ním jeho nelehký výcvik a vydejme se s ním na strastiplnou cestu, kterou stejně jako tisíce jiných před ním musel podstoupit ve snaze zachránit svůj rod. Na cestu, na konci které se bude muset chtě nechtě spojit s tím, koho se nejvíc obává. S člověkem. Více informací na http://www.kknihy.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1. vydání

vydáno v červnu 2018 jako 72. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN 978-80-7570-101-5 (epub)

ISBN 978-80-7570-102-2 (mobi)

ISBN 978-80-7570-103-9 (pdf)


Veškeré postavy i děj jsou smyšlené

a jakákoli podobnost se žijícími osobami

je čist ě náhodná – pokud p ředpokládáme,

že se tento p říb ěh nestal.


ČÁST 1

HLUBOKÁ KOTLINA

Ležel p řitisknutý ke skále, v ruce chv ějící se prak, a opatrn ě vyhlížel dol ů. Srdce mu zb ěsile bilo. Skála ho kryla jen z části, výklenek, v němž se schovával, byl uboze m ělký. Dob ře v ěděl, že na tomhle míst ě nemá co d ělat. Opustit Hlubokou kotlinu a vydat se ven do Země nikoho bylo přísn ě zakázáno. Ale zv ědavost byla siln ější.

Přimhou řenýma o čima sledoval tvora pod skalou. V ěděl, co to je. Doma, v bezpe čí Kamenného m ěsta, hltal stejn ě jako jeho vrstevníci příb ěhy, které o tom vypráv ěli strážci. Dnes to ale vid ěl poprvé. Napjat ě pozoroval dlouhé t ělo, jak se pomalu otá čí sem a tam, jak černé o či prohledávají útes a výr ůstky za nimi se chv ějí. Nepodnikne-li n ěco, brzy se to dostane až k němu. Jediný prak to na dlouho nezastaví, leda by to trefil p římo do oka.

Malá šance. Nicmén ě doufal, že zásah kamkoli to ochromí aspo ň na chvíli a on snad získá čas dostat se dol ů na dno strže, kde se snadno schová v nějaké hlubší trhlin ě. Skála dole je prý protkaná jeskyn ěmi.

Uchopil prak pevn ěji a soust ředil veškerou v ůli. Cítil, jak rukoje ť praku vibruje siln ěji a siln ěji, dokud zbraní neprojelo slabé lupnutí prozrazující, že je nachystaná k použití.

* * *

Pod vysokým stropem Sín ě se rozlehl hluboký hlas: „Jste tu všichni?“

Hlasy jeden po druhém utichaly a po malé chvíli nastalo ticho rušené jen ob časným zašum ěním k řídel. O či všech hled ěly na šedovlasého starce, Niama, nejstaršího elfa Hluboké kotliny.

„Kde je Daerr?“ rozhlížel se starý elf Síní.

Nev ěděli. Také si už všimli, že Daerr chybí, bylo ostatn ě t ěžké si nepovšimnout jeho nep řítomnosti. Daerr byl pov ětšinou nep řehlédnutelný.

„Skaane, nevíš, kde m ůže být?“ obrátil se Niamo na menšího elfa stojícího vzadu za skupinou.

Elf jen nejist ě pokr čil rameny.

„Není to p řece poprvé, co p řijde pozd ě,“ ozvalo z davu a všichni se zasmáli.

Sta řec si je ml čky m ěř il pohledem, dokud nezmlkl i poslední z nich.

„Už jste dost sta ří na to, abyste se mohli p řidat k hlídkám,“ poznamenal pak suše. „A nebude to dlouho trvat a někte ří z vás se vydají i na cestu nad Velkou hranici. Cesta p řes Zemi nikoho je dlouhá a nebezpe čná a ani nad Hranicí to nebudete mít jednoduché. Na vaší zodpov ědnosti a rozvaze budou záviset životy vašich druh ů i vaše vlastní. Nau čil jsem vás mnoho, co pot řebujete k přežití, ale zkušenosti samotné nesta čí. Nikdo neobstojí dlouho sám v Zemi nikoho, p řežijete jen s pomocí ostatních a na to pot řebujete i disciplínu. Bezpodmíne čnou disciplínu... A ta za číná tady!“

Domluvil a starou Síní zavládlo napjaté ticho. Každý z elf ů ohromen ě p řevracel v hlav ě jeho slova. Jít na hlídku, už tak brzy?! A dokonce cesta za Velkou hranici! Kdo z nich?

Nevydrželi dlouho. Domlouvali se pohledy a po chvíli zvedl Skaan ruku.

„A kdy p ůjdeme na první hlídku? Shromážd ění už rozhodlo?“

„Zatím ješt ě ne. Ale bude se o tom jednat,“ odpov ěděl starý elf. „Dnes.“

Zástupem elf ů se rozlehl vzrušený šepot. Skaan se zahled ěl na klenutý, zelenav ě zá řící strop Sín ě. Světla stropu se matn ě odrážela na tmavších st ěnách pod klenbou a zdálo se, jako kdyby stékala v modrozelených praméncích až k podlaze. Tam venku je stejn ě namodrale opalizující Ostrý štít, kde v čera sed ěli s Daerrem a, tak jako mnohokrát p řed tím, snili o cest ě za Hranici, o sv ětě tak nepodobném všemu, co znali. A také se nedo čkav ě t ěšili, až budou spolu se strážci vycházet ven do Zem ě nikoho a st řežit bezpe čí Hluboké kotliny.

Ano, Niamo je nau čil hodn ě. Snad. V Zemi nikoho žije bezpo čet tvor ů a mnoho z nich p ředstavuje smrtelné nebezpe čí pro elfa, který je neopatrný nebo neznalý. Nebo který má prost ě sm ůlu. Jen zde, v pe čliv ě st řežené Hluboké kotlin ě, mohli elfové nerušen ě žít.

Skaan si v duchu promítal všechna ta stvo ření, o kterých tu slýchával. Krakatice, trolly, žraloky, leviatany, vorvan ě a kosatky, obrovské hlubinné úho ře, jedovaté skalní mnohonožky, ob ří medúzy, polypy větší než on sám a tisíce ryb a dalších a dalších dravc ů – velkých i malých.

Elfka stojící p řed ním si protáhla k řídla a jejich jasn ě modrý záblesk probral Skaana ze sn ění. Trochu se polekal. Ani si nevšiml, že Niamo už n ějakou chvíli hovo ří.

„...po skupinách do Jeskyn ě sv ětel a učit se vyráb ět praky. Za čnete za pár dní.“

Jeskyn ě sv ětel! Skaan se vzrušen ě nadechl. Kone čně budou moci vstoupit do Jeskyn ě.

Daerr bude nadšením bez sebe , napadlo ho. Přidat se k hlídkám na hranici a ješt ě vid ět Jeskyni... Ale kde se ten Daerr vlastn ě zdržel?

* * *

Vibrace praku se p řenášely vodou až do Daerrova t ěla a křídla se chv ěla jejich odrazem. S hrdlem staženým strachem o čekával, kdy je zachytí i troll nedaleko. Zví ře stále ješt ě vytrvale plavalo pod útesem v místech, kde Daerra zahlédlo naposledy, o čividn ě odhodlané najít a vytáhnout z úkrytu svoji ko řist. Daerr se znova opatrn ě rozhlédl okolo, po útesu nad sebou a po st ěnách rokle, jestli nep řehlédl n ějakou vhodn ější skrýš. Na honi čku s trollem si p řece jen netroufal. Byli rychlí – tihle dravci. Snad na to ani na první pohled nevypadali. Ale když složili tlapy k tělu a zabrali naplno dlouhým, svalnatým ocasem zplošt ělým jako široká ploutev, nemohli se jim v rychlosti leckdy rovnat ani žraloci. Vlastn ě to byli lovci žralok ů. Mimo jiné.

A i když byli elfové p řece jen rychlejší než žraloci – alespo ň o něco – s dechem v ětšinou nevydrželi tak dlouho jako pr ůměrný troll. Proto se te ď Daerr kr čil ve skrýši, odhodlán vy čkat do poslední chvíle a doufal, že zví ře nakonec omrzí marné pátrání a odplave jinam. Troll se znovu obrátil a proplouval kolem útesu zpátky, tentokrát už blíž k elfov ě úkrytu. Daerr sev řel prak pevněji v ruce, když vtom koutkem oka zahlédl záblesk nažloutlého sv ětélkování. Zvedl hlavu a ztuhl. Ze skály nad ním vyjela z tenké trhliny obrovská mnohonožka a jako úho ř sjížd ěla po útesu sm ěrem k němu.

Mají m ě jako v kleštích , blesklo mu hlavou, ale d řív, než sta čil cokoli ud ělat, vyrazil troll dech beroucí rychlostí nahoru... ale ne k němu.

Zmátlo ho sv ětlo, došlo Daerrovi okamžit ě.

Troll se zarazil jen kousek od mnohonožky, která okamžit ě vzty čila svá jedovatá kusadla na obranu. Zbyte čně. Troll už poznal svůj omyl a couval, když tu šerem projelo oslniv ě bílé sv ětlo a zarylo se mu do boku. Zví ře se zkroutilo v křeči, ochromené dopadlo bokem na útes a pomalu bezmocn ě klouzalo dol ů. Mnohonožka vb ěhla do nejbližší trhliny.

Ale nic z toho už Daerr nevid ěl. Hned po útoku vyrazil dol ů na dno rokle tak rychle, jak ho jen k řídla nesla.

* * *

Niamo se odml čel. Pohledem p řejel skupinu p řed sebou a zrak mu utkv ěl na Skaanovi. P řivolal ho gestem k sob ě, a když mladý elf došel až k němu, řekl mu tiše: „Skaane, tak dlouho by nikdo nemeškal. Ani Daerr ne. Kdy jsi ho vid ěl naposledy?“

„V čera, byli jsme spolu nad Plání v ěží a pak naho ře na Ostrém štítu,“ odpov ěděl Skaan. „Vrátili jsme se spolu dom ů.“

„Bynne byla s vámi?“ p řejel Niamo pohledem Skaanovu sestru dole v Síni.

„Ne, mist ře,“ zavrt ěl Skaan hlavou. „V čera ne.“

„Nic ti ne řekl?“ kývl p řesto Niamo na elfku. „Daerr. Nevíš, kde je?“

Jen zavrt ěla hlavou a bezradn ě se rozhlédla Síní. Všichni ml čeli.

Niamo cosi pro sebe zabru čel a obrátil se ke Skaanovi.

„B ěž se podívat, jestli je doma, a pokud ne, rychle se vra ť. Dám ho hledat.“

Skaan p řikývl a vyb ěhl ze Sín ě.

* * *

Daerr slet ěl dol ů a jako st řela zapadl do nejbližší pr ůrvy, která mu připadala dost široká na to, aby mohla vést dostate čně hluboko, s trochou št ěstí až do n ějaké jeskyn ě. Ke svému zklamání zahlédl na dn ě jen zm ěť balvan ů a naplavený písek. Pokud tu kdy býval vchod do jeskyní, dávno ho kusy skal a su ť zavalily. Žádný z kamen ů nebyl ale dost velký, aby ho troll nedokázal odvalit. Nem ělo význam se pod některý snažit ukrýt.

Skr čil se a ve skrytu mezi balvany kli čkoval nahoru, ven z pasti, a zárove ň rychle nabíjel prak. Vší v ůlí tlumil zá ři svého t ěla a křídel, aby se neprozradil. Ale nedostal se dál, jak za t řetí skálu, když zahlédl tmav ě nazelenalý stín nad ústím trhliny. P řitiskl se ke kameni a znehybn ěl. O čima zoufale prohledával nejbližší okolí, jestli p řeci jen nezahlédne mezi kusy skal a pískem n ějaký otvor, n ějaký možný únik do jesky ň pod sebou.

Nic. Jen písek a oblázky. Hled ěl na n ě a rychle zvažoval svoje možnosti. Ale jiné východisko než použít stejnou taktiku jako prve nenašel.

Jsem na tom h ůř než tam naho ře, pomyslel si ho řce, celá strž je provrtaná jeskyn ěmi a já se trefím snad do jediné díry, co nikam nevede. Má m ě tu naservírovaného jak červa .

Vyvážil prak lépe v dlani a pohled mu sklouzl na jeden z oblázk ů ležících u jeho nohou. Náhle m ěl pocit, že i žaludek má jako kámen – studený a tvrdý. To na zemi nebyl oblázek. S rukojetí tém ěř zasypanou pískem tu ležel pod kamenem prak, stejný jako držel v ruce. Ale tento prak už ruka nesvírala. Ležela voln ě, lépe řečeno, to, co z ní zbylo, leželo voln ě opodál zpola zakryté balvanem, za kterým se skrýval. Z písku vedle ní tr čel i kus potrhaného k řídla.

Zbytek za kamenem Daerr nezkoumal. Srdce mu bušilo a v hlav ě m ěl prázdno. Op řel se op ět o skálu za sebou a zav řel na okamžik o či.

Ani já nemám šanci , pomyslel si vy čerpan ě, odsud se nikdy nedostanu .

Rozhlédl se znovu kolem sebe a pohled mu proti jeho v ůli op ět dopadl na mrtvé t ělo. Vpravo nad ním projela zelenavá silueta. Troll proplouval sem a tam nad vstupem do pr ůrvy, prohledával škvíry mezi kameny a pomalu sestupoval dol ů.

* * *

Skaan dolet ěl k věži, ve které Daerr bydlel, rychle prošel chodbami a zanedlouho už tahal za klepadlo u dve ří. Ty vzáp ětí tiše vyjely nahoru a za nimi stála malá elfka.

„Jé,“ vypískla, „co tady d ěláš, Skaane?“

„Ahoj, Kirt. Hledám Daerra,“ odpov ěděl. „Kde je?“

„Ale ten je p řeci v Síni, kde by jinde...,“ spustila, když ji p řerušil znepokojený hlas.

„Daerr není s vámi?“

U dve ří se objevila Daerrova matka a jemn ě odsunula dceru stranou.

„Ne, Tiv, není. Niamo m ě poslal sem.“

„Odešel brzo. Hodn ě brzo. Prý se proletí po Kotlin ě, říkal, než p ůjde s vámi do Sín ě.“

„A ne říkal kam?“

„Mluvil o Ostrém štítu.“

Skaan sebou trochu trhl, když uslyšel odpov ěď .

„Ty něco víš?!“ pohlédla na n ěj p řísn ě.

„Ne, já jen... byli jsme tam v čera. Já... musím se vrátit. Niamo m ě čeká. O Daerra se postará.“

Sp ěšn ě se rozlou čil a rozlet ěl se chodbou ven.

Musím říct Niamovi všechno , umi ňoval si. I když se možná mýlím... Doufám, že se mýlím.

* * *

„Choval se v čera podivn ě,“ řekl Niamovi nejist ě, když stál zase p řed ním a pov ěděl mu, co se dov ěděl od Tiv.

„Snažil se m ě vylákat za hranici. Jen prý nahlédneme kousek za ni... no, podívat se, co je za Štítem na druhé stran ě tak, aby nás stráže nevid ěly. Ani jsem nev ěděl, jestli to myslí vážn ě nebo si d ělá legraci.

Ale když tam dnes byl znovu a nevrátil se...“

Sta řec pokýval hlavou.

„Dob ře,“ řekl nakonec, „zaletím pro pár hlídek a prohledáme Ostrý štít a hranici za ním. Vy se m ůžete rozejít, dnes se už nevrátím. Ale všichni z ůstanete v Kamenném m ěst ě...“

„Všichni, slyšíš!“ dodal a pohlédl p řísn ě na Skaana.

Skaan vyšel za Niamem ven ze Sín ě. Z ůstal stát p řed branou a sledoval starého elfa, jak letí sm ěrem ke Kulaté v ěži, nejstarší budov ě Kamenného m ěsta.

„Co když je vážn ě... tam?“ zaslechl za sebou Bynnin tichý hlas.

„Najdou ho,“ odpov ěděl jí na otázku s jistotou v hlase, kterou v nitru necítil.

* * *

Tmu protrhlo jasné sv ětlo. Dva oslnivé záblesky pro řízly vodu a mezi balvany opodál dopadlo mohutné zví ře. K řečovitými údery ocasu a silných nohou ví řilo písek a převracelo kameny. Daerr ne čekal. V každé ruce jeden prak, volnou cestu p řed sebou, vylétl ven. Už zase doufal. Troll se tentokrát bude z ochrnutí vzpamatovávat o něco déle.

Za skaliskem nad vchodem z trhliny, ze které vylet ěl, zahlédl zející ústí další pr ůrvy. Na dno nedohlédl. Zapadl dovnit ř jako kámen a mezi skalami spat řil hned n ěkolik tmavých otvor ů. Zamí řil do nejbližšího, dost širokého pro n ěj, ale ne natolik, aby se tudy protáhl troll. Nicmén ě zprvu nad ějn ě vyhlížející chodba se rychle zužovala natolik, že nebylo možné pokra čovat dál.

S nar ůstajícím zoufalstvím se oto čil, opatrn ě vyhlédl ven a rozlet ěl se k dalšímu otvoru. Nad trhlinou se vyno řilo dlouhé zelenavé t ělo, jenže to už Daerr mizel mezi kameny. Na okamžik zaváhal – chodba, ve které se te ď ocitl, se hned za vchodem v ětvila – ale než se rozhodl, kudy se pustit, kolena mu podrazil náhlý náraz. Dopadl na st ěnu chodby a křídlem mu projela prudká bolest. To troll dorazil k ústí chodby, sotvaže sta čil zabrzdit a snažil se vecpat do ní svou širokou tlamu. Rozzu řený neúsp ěchem odvaloval zb ěsile kameny kolem vchodu, ale Daerr byl už z dohledu.

Chodba ústila do úzké jeskyn ě sm ěř ující kamsi dol ů. Rozlet ěl se... a jen taktak sta čil v posledním okamžiku zastavit. P řed o čima mu zaví řily stovky tenkých, fialov ě zá řících chapadel tém ěř tak dlouhých jako on sám. Usko čil zpátky.

Trollovi ute ču, a pak skoro vb ěhnu oby čejnému polypovi rovnou do huby. Jak hloupá ryba , pomyslel si znechucen ě.

Obloukem se polypovi vyhnul a znova se rozlet ěl jeskyní. Te ď už pomaleji. Chvílemi zastavoval a naslouchal. Jediné, co slyšel, bylo pomlaskávání n ěkolika rybek a šelest ění krab ů pobíhajících po dn ě.

* * *

Šerem Hluboké kotliny sp ěchala skupina dvaceti p ěti elf ů. Čty ři hlídky doprovázely Niama na cest ě k Ostrému štítu. Let ěly rychle a brzy dorazily pod sráz Ostrého štítu na Plá ň v ěží, kde se rozd ělily. Několik elf ů let ělo dál k hranici, aby se zeptali strážc ů, zda Daerra nezahlédli, a zbytek prohledával skály. Na jejich volání nikdo neodpovídal. Nakonec se všichni sešli na hranici u hlídky na vrcholu Štítu.

„Nic?“ zeptal se její velitel.

Niamo zavrt ěl hlavou a zaduman ě prohlížel kraj p řed sebou. Za hranicí na Štítu svah prudce klesal, velké kusy skal a útes ů st řídaly hluboké rokle a pr ůrvy. Hlídky zde byly rozmíst ěny dosti hust ě, ale i tak byl v ěru zdejší úsek hranice tvrdým o říškem. Sloužili zde jen ti nejzkušen ější.

„Mohl vám proklouznout?“ zeptal se Niamo velitele a zadíval se na sousední hlídky. Byly vážn ě velmi blízko.

„Te ď by neprošel, je tu klid,“ odpov ěděl velitel, „ale ráno tu bylo chvíli trochu divoko. Hejno žralok ů, nechutn ě neodbytných. Možná v tom zmatku, než jsme je odrazili...“

„Dobrá,“ oto čil se Niamo na své pr ůvodce, „prohledáme to dál za hranicí.“

V duchu si povzdechl. Kde ho hledat? Nem ěli nic než slabé vodítko, že Daerr p řešel hranici do Zem ě nikoho, a že ji p řešel práv ě tady.

Tam p řed nimi ležela zem ě, kde v ětší a siln ější tvorové požírali menší a slabší a sami se stávali ko řistí ješt ě v ětších a siln ějších, než byli sami. Nekone čný kolob ěh zabíjení nikdy nekon čil. Nebylo lovce, který by nebyl loven dalším, p řežili jen ti nejopatrn ější nebo prost ě jen ti nejš ťastn ější. Tato zem ě, na rozdíl od Hluboké kotliny, už nepat řila jen elf ům. Pat řila všem... a nikomu.

* * *


Daerr se bez hnutí kr čil v ústí chodby a naslouchal. Venku bylo ticho.

Jeskyn ě, kterou práv ě prošel, pozvolna klesala a několikrát m ěnila sm ěr. Čas od času prolétal úzkými šachtami kamsi nahoru a nyní už m ěl jen matnou p ředstavu, kde východ, ve kterém te ď stál, m ůže ústit. Předpokládal, že n ěkde mezi strží, kde ho p řekvapil troll, a hranicí nad Ostrým štítem.

Vyšel opatrn ě ven, nabité praky p řipravené k výst řelu. Nic kolem sebe nepoznával, nevid ěl ani strž, kterou vlezl do jeskyn ě, ani útesy, kolem kterých prolet ěl na cest ě do ní. Nezbylo mu než vzlétnout vzh ůru, nad útesy, aby se rozhlédl. Kolem se nic nehnulo, jen jasné body všech barev na modravých a st říb řitých skalách prozrazovaly hv ězdice, m ěkkýše, kraby, garnáty a další tvore čky, kterým kameny poskytovaly domov.

Kolem n ěj proplouvala osam ělá medúza, hnaná lenivými pohyby talí ře v ětšího než Daerrova vlastní hlava. Po stranách masitých výr ůstk ů pod talí řem vybíhalo p řes deset tenkých vláken vlnících se daleko za jejím t ělem. Okraj talí ře a výr ůstky pod ním vydávaly jasnou, modrobílou zá ři, pulzující v ospalém rytmu pohyb ů talí ře. P řízra čně oza řovala celé t ělo medúzy a probíhala v podob ě sv ětelných záblesk ů až do kone čků dlouhých žahavých vláken.

Daerr se uctiv ě vyhnul všem ramen ům, které za sebou medúza vlekla. Nep ředstavovaly sice na rozdíl od chapadel ob řího polypa, kterého potkal v jeskyni, smrtelnou hrozbu – alespoň pro n ěco tak velikého jako elf – ale i tak bylo jejich žahnutí velmi nep říjemné. Daleko, skoro z dohledu, zahlédl dva zubaté útesy, kolem kterých proplul do strže.

Doufám, že troll je po řád tam , pomyslel si. Dobrá, hranice musí být někde tímhle sm ěrem.

Ohlédl se po medúze a vydal se, jak aspo ň doufal, k domovu. Praky nechal vyhasnout. Nebylo možné je udržovat v pohotovosti p říliš dlouho a navíc práv ě vibrace praku by mohly p řilákat p řípadného úto čníka.

Měl strach.

Jestli se vrátím živý , zap řísahal se, už nikdy nic podobného nevyvedu .

Let ěl a nervózn ě svíral praky v rukách.

* * *

Aby m ěli elfové v Zemi nikoho šanci p řežít, vycházeli nejmén ě v šesti členných skupinách – hlídkách. K zneškodn ění velkých zví řat, obzvlášt ě odolných troll ů a leviatan ů, bylo zapot řebí nejmén ě čty ř, lépe pěti úder ů praku najednou. Jen to je dokázalo ochromit na delší dobu, dostate čnou k bezpe čnému úniku.

A pak – víc o čí víc vidí.

Hlídky létaly v osv ědčených formacích. Jeden elf – velitel – v čele, další čty ři sledovali okolí napravo, nalevo, nad i pod nimi a poslední jim kryl záda. Jen tak dokázali projít nebezpe čným územím bez nehody. Tedy... v ětšinou.

Čty ři hlídky, které pátraly po Daerrovi, let ěly v rojnici – Niamo ve st ředu jedné z nich – a prohledávaly útesy a strže. Postupovaly pomalu a obez řetn ě, p řesto brzo ztratily hranici z dohledu. Netrvalo dlouho a pod nohama se jim otev řela široká pr ůrva, dno mizelo v nedohlednu. Tam dol ů se elfové odvážili jen výjime čně. Nejhlubší propasti byly domovem lovc ů, kterým bylo zdrav ější se vyhnout. Zastavili a nerozhodn ě hled ěli do hlubiny.

„Nikdo s trochou rozumu by tam p řece sám nelezl. Je to past. Ani jedna nebo dv ě hlídky by na to nesta čily,“ poznamenal jeden z nich.

„Taky si myslím. Je to nejspíš ztráta času. Prohledáme to rad ěji dál za roklí,“ odpov ěděl Niamo. Elfka stojící po jeho pravici náhle povylétla výš a pozorn ě prohlížela protilehlou stranu strže. Niamo se otočil stejným sm ěrem a brzy si povšiml pohybu mezi skalami. Ze šera se vyloupl modravý stín a uctivým obloukem zamí řil p řes zející ústí rokle k nim.

„No, a máme ho!“poznamenal suše jeden z elf ů.

„Tak jakýpak byl výlet? Užil sis, užil?“ zavolal na blížícího se Daerra.

„Užil,“ zkonstatoval mladík sklesle.

Dívali se na n ěj, jak stojí vy čerpan ě a zkroušen ě p řed nimi, levé křídlo natržené, v každé ruce prak.

Niamo popošel k Daerrovi a s očima up řenýma na jeden z prak ů nastavil ruku. Daerr podal nalezený prak Niamovi a vlastní s úlevou zav ěsil k pasu vedle pochvy svého tesáku. Niamo si ml čky prohlížel prak.

„Niamo,“ ozval se velitel jeho hlídky a přikro čil ke starému elfovi. „Co je to za zbra ň?“

„Znáš ji, Linnu,“ oto čil se starý elf na velitele. „Bohužel.“

Linnu trochu váhav ě uchopil podávaný prak, nadechl se..., ale nakonec ne řekl nic. Ml čky stál a zamyšlen ě se díval na prak.

„Poblíž leželo t ělo,“ poznamenal tiše Daerr.

„Kde?“ vzhlédl Linnu.

Daerr popsal rokli, útes, za nímž se schovával, i přibližnou polohu trhliny, která se také pro n ěj bezmála stala hrobem.

„Troll byl dole v té rokli?“ zeptal se Linnu.

„Za tím osam ělým útesem,“ up řesnil Daerr.

Linnu se odvrátil a utrousil n ěkolik tichých slov k ostatním velitel ům hlídek. Pov ěsil prak vedle vlastního a vyrazil sm ěrem, který jim ukázal Daerr. Jeho hlídka a dv ě další let ěly s ním.

„Tak jdeme,“ pobídl Niamo Daerra.

Za řadili se bok po boku do st ředu zbylé hlídky a vydali se pod její ochranou opa čným sm ěrem. Daerr sotva držel krok, ale neprotestoval. Byl unavený, ale hlavn ě strašn ě zahanbený. Porušil pravidla a skoro ho to stálo život. Strážci mu museli let ět na pomoc.

A bylo mu ješt ě h ůř , když za Niamovým opaskem zahlédl starc ův prak. Tenhle prak Niamo do Zem ě nikoho zásadn ě nenosil. Nikdo krom ě n ěho nevlastnil nic podobného. Byl to prak zvláštní, prastarý, stá řím z černalý. Jeho slitinovou rukoje ť zdobily rytiny zvláštních obrazc ů a i na podivuhodn ě tvarované hlavici se dv ěma hroty byly jemn ě vyryty další tenké linie. Co ony symboly na praku znamenají, Daerr nev ěděl. Niamo otázky svých žák ů d ůsledn ě odbýval a tak se mladí elfové mohli o původu praku jen dohadovat. V ěděli jen, že je pro celý elfský rod jakýmsi záhadným zp ůsobem d ůležitý.

Když te ď Daerr zjistil, že sta řec ani nesta čil drahocenný prak v Kotlin ě odložit a vym ěnit za oby čejný, bylo mu strašn ě.

Přelet ěli p řes h řeben Ostrého štítu a za ním se vyno řily vrcholky pestrobarevn ě zá řících v ěží. Zamí řili k nim.

* * *

Rozlou čili se pod Kulatou v ěží. Všichni se rozlétli do svých domov ů, jen Daerr s Niamem z ůstali. Daerr stál p řed Niamem s hlavou sv ěšenou a očekával nevyhnutelné.

Nic! Jen hluboké ticho viselo mezi nimi.

Dlouhá chvíle uplynula, než Daerr zvedl hlavu a podíval se Niamovi do o čí. Hled ěly pronikav ě a zkoumav ě do jeho vlastních.

„Odpus ť,“ sklopil op ět zrak.

Niamo byl spokojený s tím, co spat řil v Daerrov ě pohledu. V duchu se pousmál.

„B ěž dom ů,“ řekl jen, „zítra se uvidíme v Síni.“

Daerr zaváhal. Od jejich setkání mu v hlav ě neodbytn ě vrtala jedna otázka.

„Kdo byl ten v rokli?“zeptal se nakonec.

„An,“odpov ěděl Niamo stru čně.

Daerr pomalu p řikývl. Dob ře si pamatoval ten den, nebylo to ostatn ě tak dávno, kdy jednu z hlídek potkalo nešt ěstí.

„B ěž už,“ řekl Niamo.

Zůstal sám pod Kulatou v ěží. Chvíli hled ěl za vzdalujícím se Daerrem a potom se rozlet ěl k brán ě v ěže. Položil ruku do otvoru ve st ěně, trochu zatla čil, m říž pomalu a tiše vyjela nahoru a Niamo zmizel v zelenavé chodb ě za ní. M říž op ět sjela dol ů a nádvo ří p řed Kulatou v ěží na okamžik osi řelo, než se tu op ět objevilo n ěkolik elf ů.

* * *

Daerr prošel úzkou chodbou, vylet ěl šachtou nahoru, minul po cest ě několik pater a op ět zato čil do jedné z větvících se chodeb. Cestou potkal dva t ři elfy, zb ěžn ě kývl na pozdrav a ani si nevšiml, jak na n ěj udiven ě hledí. Dovlekl se do svého pokoje a padl na l ůžko. Poslední zbytek sil ho opustil. Ruce se mu neovladateln ě rozt řásly, vlastn ě se chv ěl celý, svaly ochromené bolestivou únavou. Natržené k řídlo pálilo.

Vedle l ůžka leželo nachystané jídlo. Mladé, sv ětle hn ědé lístky chaluh a šťavnaté jikry žlutých krab ů vypadaly lákav ě, ale jíst nemohl. Položil se na l ůžko a nevidoucíma o čima se zahled ěl do stropu. Byl vy čerpaný jako nikdy p ředtím, ale snad práv ě proto usnout nedokázal. V duchu znovu vid ěl protáhlé, mloku podobné t ělo trolla, snad osmkrát či dev ětkrát delšího než on, silný, na bocích zplošt ělý ocas, masivní tlapy, velikou plochou hlavu a širokou tlamu plnou ostrých zub ů, o či posazené na vrcholu hlavy jako dva černé kameny a dlouhé výr ůstky ví řící za nimi i dál kolem krku podobn ě jako chapadla polypa, který ho málem dostal. Vzpomínal na Ana. Tak jako v ětšina starších elf ů i on si s ním a dalšími d ětmi ob čas hrával rolo nebo jim vypráv ěl spoustu příb ěhů. Ješt ě dlouho potom, co se nevrátil z hlídky, bolestn ě postrádali jeho nakažlivý smích i barvité vypráv ění.

An nebyl jediný elf, který mu tolik chyb ěl. Jeho otec...

Ne , zarazil se a odehnal zlé myšlenky, tohle nemá význam !

Co bych pro ostatní znamenal já? napadlo ho pak. Co všechno by ztratili se mnou, kdybych se nevrátil? Máma, Kirt, Skaan, Bynne...?

Povzdechl si. Rozhodn ě to byla po řádná hloupost, co dneska vyvedl. Opatrn ě se protáhl a pěnové l ůžko se lehce zhouplo pod jeho pohyby. Křídla ho brn ěla. Myšlenky mu p řesko čily ke skupin ě t ří hlídek, které odlet ěly sm ěrem k rokli.

Snad se vrátí všichni , pomyslel si s nejasnou úzkostí.

V mysli se mu honily p ředstavy, obrazy elf ů s Linnem v čele, jak opatrn ě postupují roklí, napjat ě, pomalu, sm ěrem k osam ělému jehlanu útesu, tr čícímu tak řka v prost ředku rokle jako vzty čený palec. Vid ěl je, jak zkoumají každý záblesk, záchv ěv, pohyb. A tam n ěkde vp ředu... vzadu... dole pod nimi... v některé z jeskyní nebo snad za n ěkterou skalou možná číhá, možná ne číhá tmavý stín. Nebo stíny.

Obrazy ví řící mu hlavou se nepozorovan ě staly sny a on se kone čně vy čerpan ě propadl do hlubokého spánku. Neslyšel ani dve ře, které se několikrát otev řely a zase zav řely.

* * *

Tři hlídky dorazily k ústí rokle a zastavily se. Linnu ml čky pokynul rukou doleva a doprava a elfové se rozd ělili. Jedna skupina se vydala vzh ůru po srázu na levé stran ě rokle, druhá nad skály na opa čné stran ě a Linnova skupina zamí řila p římo dol ů do pr ůrvy. Slova byla zbyte čná. Každý p řesn ě v ěděl, kde je jeho místo a jaká je jeho úloha.

Postupovali velmi zvolna, vibrující praky nachystané v rukách. Bylo dost pravd ěpodobné, že se troll ukrývá poblíž, nebo dokonce na stejném míst ě, kde na n ěj narazil Daerr. Tahle zví řata m ěla v oblib ě lovišt ě a úkryty, které se jim osv ědčily. Jen nutnost je donutila opustit své území d řív, než se jejich úkryt stal postupem času natolik známým, že se mu začaly velké ryby a jiná ko řist opatrn ě vyhýbat. Ale bylo také možné, že tam troll proplouval jen náhodou, a v tom p řípad ě m ůže číhat kdekoli. A nebo už je dávno pry č. Všechny možnosti p řipadaly v úvahu, zrovna jako ta, že to nemusí být jediný dravec v okolí strže.

Linnovi p ři této myšlence vytanul na mysli An. Na okamžik ho znovu vid ěl, jak letí v Zemi nikoho po jeho boku. Jen jeden okamžik a...

Vzpamatoval se.

Te ď ne , napomenul sám sebe, te ď na to není čas!

Vymazal z hlavy všechny vzpomínky a znovu up řel pozornost na jediné – přežít.

Let ěli pomalu dál. Koutkem oka sledoval hlídky nad sebou. Žádné znamení. Asi v polovin ě rokle uvid ěl skálu osam ěle se ty čící p řed st ěnou strže. Zbýval jim k ní ješt ě zna čný kus cesty. Na okamžik zastavil a pohybem ruky upozornil na útes i ostatní. Kývli a také hlídky naho ře mu daly znamení, že rozumí.

Tam pod ní leží An , projelo mu hlavou, až sem se tedy dostal.

Znovu soust ředil myšlenky na p řítomnost. Zpomalil. Ti naho ře pot řebovali víc času, aby se mohli dostat dál nad útes a prohlédnout ho z druhé strany. Nemohli sp ěchat, nebezpe čí hrozilo nejen z hloubi rokle, ale i z jejího nep řehledného okolí.

Po další nekone čné chvíli hlídky nad strží postoupily až za útes. Napjat ě sledoval vzdálené drobné postavy, jak pe čliv ě zkoumají strž pod sebou, zatímco další stále obhlížejí krajinu za jejich zády. Dva elfové na pravé stran ě rokle náhle vzty čili ruku a druhou ukázali dol ů, mezi útes a příkrý sráz strže.

Znamení! N ěkolika tichými slovy upozornil druhy za sebou. Pak neslyšn ě a už rychleji vyrazili k útesu. Kus p řed ním zastavili. Linnu na okamžik vzhlédl k elf ům ve výšce nad nimi. Ob ě skupiny nad srázy krátce mávly.

Jsme p řipraveni, znamenalo to.

Linnu vyvážil prak lépe v ruce a čekal. Šero náhle pro ťalo jasn ě bílé sv ětlo. Na okamžik spat řil zá řící dráhu čty ř výboj ů mí řících dol ů za útes a už neváhal. Rozlet ěl se tak rychle, jak se jen odvážil. Cht ěl se se svou hlídkou dostat k trollovi na dohled, dokud je ješt ě omrá čený a bezmocný. Dostali se tak řka k úpatí útesu, když se jim naskytl pohled na mohutné zví ře svíjející se b řichem vzh ůru mezi balvany. Plochý ocas se mrskal v křečovitých záchvatech, silné tlapy bily bezhlav ě kolem sebe a široká hlava zvrácená vzad ch ňapala v šílené bolesti po nevid ěném nep říteli. Zastavili za plochým balvanem, který je částe čně kryl, a bedliv ě sledovali každý troll ův pohyb. Vy čkávali.

Po chvilce se obrovský mlok za čal uklid ňovat. Ležel te ď na boku, lapal po dechu a nohy mu stále mírn ě cukaly. Prsty vyzbrojené krátkými, silnými drápy jakoby cht ěly uchopit cosi p řed sebou, natahovaly a stahovaly se v křeči a plovací blána mezi nimi se napínala.

Trvalo to jen krátce. Trhnutím se troll postavil na všechny čty ři a se zu řivým sípáním se vztekle rozhlížel kolem. V okamžiku se upamatoval a jako st řela se vy řítil tak řka kolmo podél st ěny strže k místu, odkud jej zasáhly praky. Ale urazil jen kus, když ho další čty ři zásahy Linnovy hlídky srazily skoro na stejné místo, na kterém p řed okamžikem bezmocn ě ležel. Linnu a tři úto čníci po jeho boku vy čkávali dál v krytu za balvanem, ale ne ne činn ě. Sp ěšn ě nabíjeli praky, aby byly nachystané k zásahu, až se troll probere. M ěli, pravda, oproti n ěmu velkou p řevahu. T ři hlídky se navzájem zajiš ťovaly a dopl ňovaly více než dostate čně a v jednotlivých výpadech se mohly st řídat.

Po chvíli se troll op ět vzpamatoval. Rozb ěsn ěný a zmatený ne čekaným útokem z opa čné strany stál pod útesem a váhal. Netušil, odkud jej tentokrát nový nep řítel napadl. Za chvilku je ale zahlédl – příliš se nekryli, nebylo to už nutné – a vyrazil sm ěrem k nim, jen aby ho vzáp ětí srazily st řely horní hlídky. Už mu trvalo trochu déle, než přišel k sob ě, ale ješt ě dvakrát se pokusil o útok na Linnovu hlídku.

Po pátém šoku se zdálo, že má dost. Sice ješt ě jednou zaúto čil, pro zm ěnu na elfy na skále nad ním, ale byl to na první pohled jen vlažný pokus. Použili jen jediný prak. Sta čilo to. Zví ře, zmatené, zu řivostí bez sebe, se už neodvážilo znovu riskovat. Couvalo do úkrytu za útesem, hrozivou tlamu doko řán, černé o či nenávistn ě sledovaly postavy svých trýznitel ů. Sípot trolla vybi čovaného k šílenství zra ňoval uši.

Nedali mu čas se vzchopit. Sotva se vyplazil zpoza útesu dál do rokle, dostal se na dohled dosud ne činné hlídky na levé stran ě strže. Další osam ělý zášleh projel roklí...

Linnu ho zachmu řen ě sledoval. Už zase stál a bylo-li to v ůbec možné, byl snad ješt ě více rozzu řený útokem z třetí strany. Nev ěř ícn ě sledoval, jak se troll rozehnal proti postavám na levém útesu, než jej další zásah pou čil, že toho není radno. Proti své v ůli a přes sv ůj odpor musel obdivovat nezdolnost a vytrvalost tohoto zákeřného, nebezpe čného tvora.

Ale byl to pro tuto chvíli poslední výst řel. Troll stál uprost řed rokle, trhan ě oddechoval a jeho pohled bloudil z hlídky na hlídku. Nenávist a zu řivost v něm zápasily se strachem a beznad ějí a to poslední nakonec vyhrálo. Oto čil se a prchal roklí ven, pry č od malých modravých tvor ů, pry č od jasných bílých blesk ů, pry č od šílené, nepochopitelné bolesti.

Byli mu v patách.

Riskovali tentokrát v rychlém postupu, ale nesm ěli ho ztratit z očí. Dv ě hlídky se bok po boku řítily za ním, poslední skupina let ěla kus nad nimi, aby je kryla.

Čas od času se troll pokusil ukrýt za n ějakou skálou, ale jedna či dv ě rány z praku ho op ět p řim ěly k út ěku, n ěkdy se znenadání oto čil a vyrazil proti nim, tlamu doko řán, černé oči sálající záští a smrtelnou nenávistí. Padl pak na dno, sražen mnoha výst řely, a když se vzpamatoval, vydal se podivný pr ůvod znovu na cestu. Vp ředu mohutné zví ře, zu řící, ale bezmocné, a za ním hrstka drobných bytostí, štvoucí ho, jako štve stádo kosatek mladou velrybu. Hnali ho dál a dál, pry č od Hluboké kotliny a jejich domov ů.

* * *

Slabé zašust ění proniklo do temna Daerrova t ěžkého spánku a vytrhlo ho z hlubin lahodného nev ědomí. Povzdechl si, zavrt ěl se na lůžku a op ět blažen ě usínal, když ho další tichý zvuk znovu vyrušil. Zápasil chvíli na hranici spánku a bd ění a nakonec jen velmi nerad otev řel o či. V prvním okamžiku netušil, kde je a pro č ho všechno bolí. Jen pomalu se rozpomínal a za čal odd ělovat události v čerejška od zmatených sn ů.

Opatrn ě se protáhl. Ztuhlé, potlu čené svaly na zádech se ohlásily tupou bolestí a natržené k řídlo pro zm ěnu ostrou. Posadil se na l ůžku a chvíli bojoval se závratí a stále klesajícími ví čky.

U dve ří postávala malá postavi čka a se zájmem sledovala jeho po čínání. Podíval se na ni, zívl, op řel t ěžkou hlavu do dlaní, lokty na kolenou, a zadíval se do podlahy p řed sebou, vyzdobené stejn ě jako st ěny pestrou mozaikou zá řících kaménk ů.

„Nazdar, Kirt,“ řekl po chvíli. „Co ty tady?“

„Říkali, že jsi zran ěný. Prý jsi bojoval s trollem,“ odpov ěděl dychtivý hlásek.

Pohlédl na ni. P řešla mezitím nepozorovan ě až tém ěř k němu a vzrušen ě si prohlížela jeho natržené k řídlo a unavenou, spánkem opuchlou tvá ř.

„Kdepak jsi to slyšela, co?“

„Vart t ě v čera potkal a Nitan... a slyšeli od hlídky, co se stalo. Utekl jsi pry č, vi ď? Za hranici.“

„Ale dej pokoj,“ povzdechl si znova.

„Utekl. Všichni to říkali. Utekl jsi do Zem ě nikoho. A přitom se to nesmí!“

„No, jo. A co jsi ješt ě slyšela, co? Vrátil se už Linnu?“

„To nevím. Ale Linnu se ur čit ě vrátí. Ten se trolla nebojí.“

„Ty jsi zase chytrá, vi ď?“ cvrnkl ji lehce a škádliv ě p řes nos.

„A nebojí. Linnu by p řed trollem neutekl.“

Pobaven ě se zasmál.

„Vrátili se ješt ě v noci. Všichni.“

Trhl sebou.

„Ahoj, mami.“

Stála ve dve řích, pohlížela na n ěj nic ne říkajícím pohledem a ml čela.

„Ahoj,“ odpov ěděla po chvilce.

Hanba ho pálila víc než poni čené k řídlo. Odvrátil se na okamžik od ní a zadíval se na Kirt. Ješt ě po řád stála p řed ním a zv ědav ě sledovala oba dosp ělé.

„Promi ň. Já... já... vím, byla to parádní hloupost,“ řekl a složil hlavu znovu do dlaní.

„Vlastn ě jsem v ůbec necht ěl tak daleko,“ vzdychl, „jen kousek nad Ostrý štít, podívat se, jak to vypadá za h řebenem nad hranicí. Dv ě hlídky byly blízko... nevid ěly m ě... všichni hlídali Zemi nikoho, ne hranici za svými zády... A najednou se tam objevilo plno žralok ů. Hlídky je odhán ěly, ale jeden se dostal blízko m ě, vlastn ě mi od řízl cestu zp ět.“

Odml čel se a pohlédl na matku. Stála nehybn ě u dve ří a sledovala ho týmž nevýrazným pohledem.

„Schoval jsem se za h řeben mezi skály. Když byli žraloci pry č, zase se nade mnou usadili elfové z hlídky. Já... necht ěl jsem, aby m ě tam vid ěli... myslel jsem, že ten h řeben lehce obejdu... vrátím se zp ět k Ostrému štítu o kus dál a snad n ějak proklouznu mezi hlídkami do Kotliny. Ale tam dole ve zm ěti skal a strží jsem se úpln ě ztratil. Nakonec jsem se dostal do velké rokle, a když jsem uprost řed ní zahlédl útes, vzpomn ěl jsem si, že o ní vypráv ěli strážci. O jeskyních pod ní. Doufal jsem, že se už lehko dostanu zp ět k hranici, když už vím, kde jsem, ale práv ě tam jsem zahlédl trolla. Sta čil jsem se mu ješt ě ztratit z dohledu a schovat se, ale šel po mn ě... hledal m ě... no, moc dobrý úkryt jsem si, pravda, nenašel.“

Kousek po kousku vypráv ěl celý p říb ěh, ob čas se kradmo podíval na matku, a pak zase up řel pohled do podlahy. Hrdlo se mu svíralo, ale cítil i podivnou úlevu, když tu tak sed ěl a povídal o všem, co se mu přihodilo.

Domluvil a čekal. Nastalé ticho mu p řipadalo nesnesitelné.

„Vrátili se a přinesli Ana,“ řekla tiše, jako kdyby nic z toho, co vypráv ěl, neslyšela. „Odnesli ho pod Jeskyni sv ětel.“

Pak se kone čně odtrhla od dve ří.

„Kirt, utíkej vedle, máš tam snídani.“

„Mami...“ zaprosila malá elfka.

„Hned!“

Dívala se za dcerou, jak mizí za dve řmi, zav řela za ní a oto čila se.

„An byl jeden z nejlepších strážc ů, pamatuješ? Linnu a An a ...“promluvila, o či up řené kamsi daleko, jako by se dívaly skrz Daerra.

Hled ěl na ni trochu zmaten ě. Nev ěděl vlastn ě, co od ní čekat, ale tohle ho p řekvapilo.

„Mami, já...“

„Ne čekáš, hádám, že ti vynadám, že? Nikdo už to neud ělá, jsi skoro dosp ělý. Zbyte čně ses bál ukázat hlídkám.“

Na chvíli se odml čela a pak dodala: „Jenže, Daerre, d ěti to mají jednodušší. Provedou n ěco, dosp ělí je vyplísní nebo jsou potrestané, a tím to skon čí. Ty už se trestu bát nemusíš... ale za všechno své jednání, za všechny své chyby – a jejich d ůsledky – poneseš odpov ědnost. Ty chyby poneseš v sob ě, budou s tebou až do smrti... a nikdy t ě neopustí – to v ědomí, žes byl možná p říčinou n ěč ího nešt ěstí.“

* * *


„Á, trollobijce táhne z vít ězné bitvy,“ zazn ěl ze zm ěti hlas ů jeden rozesmátý. Všechny hlavy se oto čily sm ěrem k Daerrovi, který ješt ě ani nesta čil dov řít dve ře Sín ě. Obklopili ho, prohlíželi a smáli se.

„No, páni, taková trofej!“ obdivoval škádliv ě Skaan jeho natrhnuté křídlo. „Budeš mít parádní jizvu.“

„Tak povídej, hrdino,“ pobízel ho další elf.

Bylo mu dob ře mezi svými kamarády. Na to, co ješt ě v čera považoval za samoz řejmost, se dnes díval jinak. Blízkost p řátel, jejich zájem, radost vnímal jako náhle nalezený poklad.

„Samoz řejm ě, že povím,“ povytáhl obo čí v hrané povýšenosti, „je nejvyšší čas, abyste se i vy kone čně pou čili o sv ětě venku.“

Vyprskli smíchy a Skaan ho dob ře mí řeným štulcem poslal málem k podlaze.

„Tak už vypráv ěj a nežva ň, ty brepto,“ chechtal se. „Cos tam vyvád ěl?“

Daerr za čal od za čátku a postupn ě vyložil celý p říb ěh, často přerušován poznámkami a žerty kamarád ů. Jen p ři jeho vypráv ění o Anovi všichni ml čeli. Tentokrát se mu povídalo lehce.

„... n ěco mi podrazilo nohy a já se rozpleskl o st ěnu. Jeden by nev ěř il, jak je ta skála tvrdá. Roztrhl jsem si o ni k řídlo.“

„Já myslel, že ti ho užral troll.“

„To pot ěšení bych mu nedop řál.“

„Chudák, tak se snažil a ty mu up řeš i kus toho žvance. Kousek křídla za tolik námahy je ti líto.“

„B ěž si ho nakrmit sám, když ho tak lituješ.“

„P říště. Co bylo dál?“

„Ležel jsem v chodb ě a chvíli jsem ani nev ěděl, odkud jsem p řišel.“

„To by byla legrace, vylézt zase ven. Té potvo ře by sta čilo jen otev řít hubu.“

„M ěla ji otev řenou víc než dost. Když jsem se zase vzpamatoval a rozkoukal, vid ěl jsem jí málem do žaludku.“

„Útulný pokojí ček, ne?“

„Nechte ho to kone čně dopov ědět!“

„Prost ě... minul m ě o kousek, jen m ě str čil čumákem do kolen. Divže vzteky neprasknul, když zjistil, že za mnou nem ůže.“

„Nenažranec nenažraná!“

Daerr se oto čil, aby odpov ěděl na další poznámku, ale v půlce v ěty překvapen ě ztuhl. Vzadu za skupinou elf ů, která ho obklopovala, uvid ěl Niama. Stál tam, pozorn ě sledoval Daerra a poslouchal. Daerr polkl, chvíli ml čel a pak vážn ě dopov ěděl zbytek p říb ěhu. Mnoho toho k vypráv ění nezbývalo. Moc by ho zajímalo, jak dlouho už je Niamo s nimi, ale neodvážil se zeptat.

Skon čil a další komentá ře, které následovaly, skoro ani nevnímal. Včera mu Niamo nic ne řekl. Co bude dnes?

Ale jediné, co uslyšel, bylo: „Dob ře, slyšeli jsme, co jsme slyšet cht ěli, a te ď se vrátíme k výuce.“

Elfové zmlkli, rozešli se na svá místa a sledovali Niama, jak pomalu a rozvážn ě prochází jejich řadami do čela Sín ě.

* * *

Uli čka p řed vysokou budovou, ve které se nacházela Sí ň, se rozezn ěla smíchem, hovorem a pok řikem. Pomalu, tu jeden, tam skupina elf ů, se rozcházeli na všechny strany. Niamo stál mezi nimi a hled ěl sm ěrem ke Kulaté v ěži. Pak kývl na pozdrav t ěm, kte ří tu ješt ě zbyli, a rozlet ěl se nahoru ke kupoli Kulaté v ěže. Daerr ho váhav ě následoval. Všiml si už modravé postavy na ochozu kopule, kam se Niamo tak dlouho díval.

Přistál na vrcholu kopule a nerozhodn ě hled ěl na záda t ěch dvou, co sed ěli na ochozu. Po chvíli slet ěl k nim a posadil se vedle Linna. Niamo ho krátce p řejel pohledem, ale ne řekl nic.

Ml čeli a dívali se na m ěsto, na desítky v ěží modrav ě, zelenav ě či fialov ě sv ětélkujících v šeru. Jasn ější body modrého sv ětla prozrazovaly úzká zam řížovaná okna. Modravé stíny poletovaly dole v ulicích jako hejno rybek okolo útesu a naho ře nad nimi p řelétaly formace hlídek a st řežily m ěsto a okolí p řed nebezpe čím shora, z nekone čných prostor Zem ě nikoho.

Sv ětlá zelenobíle zá řící skvrna za m ěstem prozrazovala vchod do Jeskyn ě sv ětel. Její podivné, p řízra čné sv ětlo oza řovalo skály okolo, vytvá řelo bizarní stíny a zvláštním zp ůsobem znásobovalo a měnilo sv ětla všeho živého v dosahu. Kotlina kolem m ěsta se ve srovnáním s ním zdála být tém ěř tmavá, jen pozorný pohled rozlišil r ůzné odstíny skal a sv ětélkování lilijic, medúz, malých ryb či krab ů.

Kolem se nejasn ě rýsovaly namodralé siluety útes ů, které obklopovaly kotlinu ze všech stran. Byly to vlastn ě zbytky st ěn rozsáhlé jeskyn ě, vytvo řené v dlouhém podmo řském srázu, táhnoucím se nap říč oceánem. Strop kdysi velmi dávno neodolal tlaku masy vod nad sebou, propadl se a poh řbil v ětšinu jeskyn ě v sutinách. Na jejím míst ě tak vznikla obrovská propadlina – Hluboká kotlina – domov elf ů.

Jen na nejvýše položeném míst ě srázu z ůstal kus stropu zachovaný a spolu s ním i zbytek p ůvodní jeskyn ě, mající te ď podobu rozlehlé mělké prohlubn ě. Na jejím dn ě vybudovali elfové své m ěsto. Vysoká skalní st ěna se nad ním ty čila jako ob ří ruka chránící vzácný poklad. St ěny a útesy kolem m ěsta byly nejvyšší, sm ěrem ke spodnímu konci Kotliny se postupn ě snižovaly. Tam čněl jako osamocený špi čatý zub vysoký jehlan Ostrého štítu.

Dolní část Hluboké kotliny pod jejím úpatím bylo podivuhodné místo plné úzkých trhlin, kde všude, kam oko dohlédlo, v trhlinách i mezi nimi, stály jako zkamen ělé postavy sopouchy všech tvar ů a velikostí, ze kterých bez ustání unikala teplá voda a plyny. Voda kolem nich se chv ěla a zkreslovala pohled na vše v okolí. Tady, na Pláni v ěží, jak tuto část Hluboké kotliny elfové nazývali, se dob ře da řilo mohutným hn ědým chaluhám. Dlouhé stélky zakotvené mezi sopouchy se vlnily v proudech teplé vody a drobných bublinkách plyn ů a zdálo se, že rostou p římo p řed o čima. Bylo jich tolik, že poskytovaly dostatek potravy celému m ěstu.

Sed ěli dlouho tiše, nikomu nebylo do hovoru. Kolem nich prolet ělo několik d ětí, smály se a výskaly radostí z divoké hry na hon ěnou. Daerr hled ěl za nimi, dokud i poslední z nich nezmizel za protilehlou v ěží. Pak se obrátil k Linnovi. Ten, o či up řené nep řítomn ě kamsi za Ostrý štít, držel v rukou nehybn ě složených v klín ě An ův prak a nejspíš ani nevnímal rozruch kolem.

„Mohu?“ vztáhl Daerr ruku k praku.

Linnu mu beze slova podal zbra ň.

„Zachránil mi život,“ řekl tiše Daerr.

„Povídej,“ pobídl ho Linnu.

Daerr ten den už pot řetí vypráv ěl vše, co se mu to neš ťastné ráno přihodilo. Linnu a Niamo ho nep řerušovali a neřekli nic, ani když skon čil.

„Zvláštní, že jsem se schoval práv ě tam, kde An ležel. Ze všech možných míst práv ě tam. Bez toho druhého praku bych nezískal dost času, abych se dostal až do jeskyn ě,“ dodal Daerr nakonec.

„An už musel být na konci se silami, když se do té rokle dostal. Nejspíš se schoval za ten samý útes jako ty,“ odpověděl Linnu. „Kam jinam? Ur čit ě taky zalet ěl do nejbližší trhliny a snažil se najít vchod do jeskyní, jenže práv ě tam žádný není. A na rozdíl od tebe žádný druhý prak nenašel. Tak to možná nebude až taková náhoda, že jste se ocitli na tom samém míst ě.“

„Co se tehdy stalo?“ zeptal se Daerr. „N ěco jsem slyšel, ale moc toho nebylo.“

Linnu se op ět zadíval na Ostrý štít a zavrt ěl hlavou.

„M ěli jsme sm ůlu,“ řekl. „Neskute čnou sm ůlu... Byli jsme daleko za tou roklí, za srázem, který se táhne za ní. Vlastn ě jsme se vraceli... Vyprovázeli jsme tehdy krakatici od hranice. Zpoza skály na nás zaúto čil troll. Všimli jsme si ho v čas, uhnuli jsme nahoru... a v letu nabíjeli praky. Rutina. Utíkat tak dlouho, než p řipravíme praky, a pak trolla omrá čit. Získat dost času k út ěku a přivolání posil, nebo se ho pokusit vyštvat sami... podle situace.

Jenže tehdy se to zvrtlo. Nesta čili jsme ani dobít praky, jednoho trolla v zádech, a doslova jsme vlet ěli do rány druhému.“

Odml čel se a znovu zavrt ěl hlavou.

„Nikdy neloví spolu. Každý troll si své území hájí, jsou schopni se navzájem pozabíjet, pokud se potkají. Jen jednou za rok, zjara, když si hledají partnera... Ale to se vždy d ěje u pob řeží Souše, v severních zálivech. Nikdy tady dole...

Musela to být náhoda. Kdybychom se tam neukázali my, asi by se po řádn ě servali.“

Chvíli bylo ticho. Linnu sklopil hlavu a prsty si unaven ě promnul o či.

„Nedalo se nic d ělat,“ řekl pak, „nic zm ěnit. V tu chvíli. Vrazil zespoda mezi nás jako klín. Vitts byl nejblíže... Zahlédl jsem, jak ho troll popadl do té své hnusné, zubaté tlamy... jak se Vitts snaží vymanit ruku s prakem... pak ostrý praskot, když ta potvora sev řela čelisti... stalo se to všechno v okamžiku...

Po řád jsme nem ěli nabito. Ten vzadu nás dohnal. Zbývalo nám jediné. Rozlet ěli jsme se na všechny strany. Na chvíli jsme ho zmátli. Navíc byli dva... tvá ří v tvá ř... jeden s ko řistí... Ale nebojovali. Škoda. Když jsem se naho ře ohlédl, vid ěl jsem jednoho z nich, jak mizí kdesi nalevo nad srázem. Druhý byl po řád dole, trhal, co zbylo z Vittse.

No, a naho ře nad skalami jsme se sešli už jen čty ři. Domysleli jsme si, že troll, který plaval tam nahoru, nejspíš pronásledoval Ana. Ale a ť jsme hledali, jak jsme hledali, Ana ani trolla jsme už nenašli. I tou roklí jsme tehdy prolet ěli. Pozd ěji jsme p řivolali posily, prohledávali okolí celé dny. Doufali jsme, že se An schoval – třeba v jeskyních. Že je možná zran ěný a nem ůže se vrátit sám. Marn ě.

„Až te ď. Moc z něho nezbylo, co jsme mohli odnést na poh řebišt ě pod Jeskyni sv ětel... Pravda, po řád to bylo víc, než co z ůstalo z Vittse,“ dodal pochmurn ě.

Sed ěli dál ml čky a dívali se k zá řícímu vchodu Jeskyn ě sv ětel. Daerr se oto čil k Linnovi a v jeho o čích spat řil mihotavý odraz zelenobílého sv ětla.

„Shromážd ění v čera ve čer rozhodlo,“ poznamenal Niamo po chvíli, „že za čnete chodit na hlídky. U čit se.“

Pohlédl na Daerra.

„Ty také,“ dodal suše.

„Já také?“ vydechl p řekvapen ě Daerr. „P řestože jsem v čera... ?“

„Práv ě proto, že jsi v čera...!“ doplnil ho Niamo ironicky. „Nejvyšší čas. Ostatn ě, nemysli si, že jsi jediný mladý, hloupý a zv ědavý elf, co kdy strkal nos, kam nemá. Nebylo jich zase moc, ale pár jich pamatuji. Vi ď, Linnu?“

Linnu zvedl obo čí a krátce se zasmál.

„Ano. Řekl bych, že jich pár bylo.“

Vzal An ův prak Daerrovi z rukou, pot ěžkal ho, trochu se usmál a zav ěsil ho k pasu.

„Brzy se uvidíme,“ řekl pak, rozlou čil se a rozlet ěl se dol ů.

„P ůjdu také,“ zvedl se Niamo.

Daerr z ůstal sám na okraji kopule, díval se za vzdalujícím se starcem. Poté se znovu zahled ěl za útesy obklopující Hlubokou kotlinu.

Už brzy , řekl si. Byl nadšený, ale ne tak, jak by byl ješt ě p řed pár dny. Kotlina mu už byla t ěsná, znal tu každý kámen. Po řád se ješt ě t ěšil, až pozná sv ět tam venku – ale do jeho radosti se te ď vmísil i strach. Věděl už z vlastní zkušenosti, co ho za hranicí čeká. Cht ě necht ě musel myslet na Ana a Vittse.

* * *

Stáli p řed Jeskyní sv ětel a čekali na Niama. O či se jen obtížn ě přizp ůsobovaly nezvyklému sv ětlu a křídla jakoby jim neznateln ě vibrovala. Poci ťovali slabé, nepatrné vlny jakési síly procházející jejich těly..

Ješt ě nikdy nebyli uvnit ř. Dnes poprvé je čekala cesta do nitra tajemné jeskyn ě, kterou znali jen z popis ů starších. Ale ty je nemohly připravit na zážitek, který je čekal.

Niamo kone čně dorazil a provedl je kolem stráží do st ředu sálajícího zelenobílého sv ětla, které vyza řovalo ze vchodu. Daerr šel ve skupin ě vedle Skaana a rozhlížel se po hladkých st ěnách svažující se chodby. Byly lesklé, tmavé, hust ě protkané zelenými žilkami kamene. Na některých místech odrážely bílé sv ětlo, jinde se zdály, že ho pohlcují a zp ětn ě vyza řují. Mlé čně bílé sv ětlo vycházející z jeskyn ě p řed nimi se pak prolínalo se zelenavým odrazem st ěn a měnilo se v pulzující sv ětelné vlny, p řecházející ze studené bílé po tém ěř zelenou barvu a naopak. Daerr by dokázal pozorovat fascinující hru paprsk ů snad celou v ěč nost, ale Niamo ani nezpomalil.

Ušli kus cesty a bílé sv ětlo stále sílilo a získávalo vládu nad zelenavými odlesky kamene. Daerr zpozoroval obrys slitinové mříže, nejasn ě prosvítající vp ředu. Došli až k ní, Niamo otev řel a všichni vstoupili pod klenutý vchod rozlehlé jeskyn ě. Ohromení jim vyrazilo dech.

Jeskyn ě byla obrovská, klenbu podepíralo n ěkolik mohutných sloup ů a dlouhých zdí, které ji rozd ělovaly na menší části. Na n ěkolika místech zahlédli vstupy do dalších chodeb. St ěny, strop, sloupy i dno jeskyn ě byly z téhož tmavého, vylešt ěného kamene jako v chodb ě, která je sem dovedla. Jen zelených žilek zde bylo mén ě a jejich barva místy přecházela až do fialova. Ve st ěnách i pilí řích jeskyn ě byly vytesány mělké prohlubn ě, kde, jako na policích, v každé prohlubni jeden, ležely stovky oblých, zá řících kamen ů. V ětšina z nich byla veliká asi jako pěst.

Elfové je nazývali m ěsí čními kameny. Nem ěly s Měsícem nic spole čného, ale stejně jako povrch M ěsíce i každý z kamen ů byl pokrytý mapou šedav ě matných a jasn ějších míst a vyza řoval zvláštní, studené, bílé sv ětlo, tolik podobné m ěsí čnímu svitu.

Co pam ěť sahala, byla existence elf ů pevn ě spjata s měsí čními kameny. Umož ňovaly jim dosáhnout toho hlavního – relativn ě bezpe čného života. Byly, krom ě rychlosti, jedinou možností jejich sebeobrany. A díky životu v bezpe čí a jistot ě se mohla jejich kultura rozvinout až do dnešní podoby – organizované spole čnosti, žijící v bezpe čném, pohodlném m ěst ě, produkující vše, co pot řebovali k životu, ba i víc – umož ňující rozvinout jejich kreativitu, fantazii a smysl pro krásu.

Kameny m ěly jedine čnou schopnost, byly nabity zvláštní formou lehce pulzující energie, která se dokázala v sou činnosti s energií elf ů v pom ěrn ě krátké dob ě zvýšit na nebezpe čnou hranici, a pak uvolnit jako zni čující výboj bolestn ě ochromující vše živé kolem. Sta čilo jen soust ředit v ůli, aby kámen „ožil“. Bylo celkem jednoduché se to nau čit.

Měsí ční kameny se ovšem nedaly použít k obran ě ve stavu, v jakém se tu nacházely. Zasáhly by nejen úto čníka, ale i elfa, který by je použil. Vyráb ěli proto praky; pronikali šachtami hluboko pod Jeskyni sv ětel, kde se nacházela ložiska zeleného kamene, který už jen jako tenké žíly vystupoval až sem nahoru, a z vyt ěženého kamene vytesávali pro měsí ční kameny pouzdra – každé pouzdro na míru pro sv ůj m ěsí ční kámen. Pouzdra pak vsazovali do slitinových rukojetí. Zelený kámen pouzdra dovolil soust řed ěné energii elf ů proniknout až k měsí čnímu kameni, ale samotný výboj jím neprošel. Jen malý otvor v hlavici praku umožnil uniknout nahromad ěné energii ven. Sta čilo m ěsí ční kámen nabít, namí řit a odkrýt úzký otvor. Všechna síla m ěsí čního kamene se pak soust ředila do jediného tenkého paprsku, který pronikl mnohem dál než rozptýlený výboj holého kamene a dokázal zasáhnout a zneškodnit jen ur čený cíl.

Existence m ěsí čních kamen ů byla po generace nejp řísn ěji st řežené tajemství elf ů. Jejich zdrojem nebyla Jeskyn ě sv ětel, ta sloužila jen jako jejich bezpe čný úkryt, a byla zárove ň místem, kde mohli t ěžit tak vzácný zelený nerost sloužící k výrob ě prak ů.

Ne, pro m ěsí ční kameny se museli vydávat daleko, na nebezpe čnou cestu za Velkou hranici na Souš, kde ve Vl čích horách, hluboko v podzemí, leželo jim jediné známé nalezišt ě. Tam, v horách, v zelených lesích, v modrých horských jezerech, v pe řejích a záto činách řek a v chladných jeskyních ležela jejich pravlast, kterou kdysi dávno většina jejich p ředk ů opustila. Jen n ěkte ří z elf ů z ůstávali žít nad Velkou hranicí, v ětšina z nich práv ě ve Vl čích horách, aby tam opatrovali a s



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist