načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prezidentův klobouk – Antoine Laurain

Prezidentův klobouk

Elektronická kniha: Prezidentův klobouk
Autor: Antoine Laurain

Všechno začíná v kterési pařížské restauraci na sklonku 80. let, kam si se svým doprovodem zašel na oběd prezident Francois Mitterand. Při odchodu zde zapomněl svůj typický klobouk a vedle sedící slaměný vdovec Daniel Mercier si tuto ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 199
Rozměr: 20 cm
Spolupracovali: z francouzského originálu Le chapeau de Mitterrand ... přeložil Jiří Žák
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5801-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Všechno začíná v kterési pařížské restauraci na sklonku 80. let, kam si se svým doprovodem zašel na oběd prezident Francois Mitterand. Při odchodu zde zapomněl svůj typický klobouk a vedle sedící slaměný vdovec Daniel Mercier si tuto pokrývku hlavy z náhlého popudu odnese. Když jej však začne nosit, jako by se v jeho osobnosti něco proměnilo: průměrný úředník získává sebevědomí a dokáže dát své dosud nevýrazné kariéře nový směr. Klobouk posléze ještě několikrát změní majitele, ať už náhodně či z promyšleného záměru. Mladé ženě dodá sílu vyřešit neperspektivní vztah i nastartovat vysněnou spisovatelskou dráhu; kdysi slavný návrhář parfémů se pod jeho vlivem vymaní z vleklé tvůrčí krize; nanicovatý aristokrat poprvé překročí letité hranice konzervativního snobství... a i s původním majitelem klobouku se setkáme znovu. Úsměvná, duchaplná a optimistická hříčka s prvky klasických komedií a atmosférou filmu Amélie z Montmartru je nostalgickým ohlédnutím za dobou 80. let, holdem důstojné osobnosti bývalého francouzského prezidenta i alegorií o důležitosti sebeúcty a sebeuvědomění. Úsměvný příběh několika lidí, jejichž životy změní jeden předmět - klobouk, původně patřící prezidentu Francoisi Mitterandovi.

Popis nakladatele

Když jednoho dne účetní Daniel Mercier večeří sám v elegantní francouzské brassserii, přímo vedle něj usedne prezident Francoise Mitterand. V tu chvíli ještě netuší, jak jemu a několika dalším Pařížanům změní toto setkání život. Klobouk, který si tu prezident toho večera zapomene, zřejmě ukrývá tajemství moci a úspěchu, který nám někdy proplouvá mezi prsty. Jak jinak vysvětlit celý řetězec překvapivých událostí, které to všechno spustilo?

Zařazeno v kategoriích
Antoine Laurain - další tituly autora:
 (e-book)
Žena s červeným zápisníkem Žena s červeným zápisníkem
Mitterrandov klobúk Mitterrandov klobúk
Prezidentův klobouk Prezidentův klobouk
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Prezidentův klobouk

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Antoine Laurain

Prezidentův klobouk – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Antoine Laurain

PREZIDENTŮV KLOBOUK

Přeložil Jiří Žák


P r

e

z

i

d

e

n

t

ů

v


ANTOINE LAURAIN

klobouk

P r

e

z

i

d

e

n

t

ů

v



Když má někdo na hlavě klobouk,

nevyhnutelně mu to propůjčuje převahu

nad těmi, kteří ho nemají.

Tristan Bernard



9

Daniel Mercier stoupal po schodech na nádraží

Saint-Lazare proti valícímu se davu. Kolem něj se

stupovali muži a ženy nesoucí aktovky nebo kufry.

Spěchali a tvářili se přitom zaneprázdněně. V tom

všeobecném zmatku ho mohli porazit, ale jemu to

nevadilo. Naopak měl pocit, že před ním všichni

uhýbají. Když dorazil nahoru, zamyšleně prošel

nádražní halou a zamířil k nástupištím. I z vagonů

se valily davy jako nepřerušované lidské moře.

Proklestil si cestu k  tabulím s  příjezdy. Vlak měl

přijet na nástupiště číslo 23. Přešel pár metrů

a stoupl si těsně vedle turniketů.

Ve  21.45 vjel vlak číslo 78654 se skřípěním na

nádraží a vychrlil ze sebe cestující. Daniel natahoval

krk a hledal manželku se synem. Nejprve uviděl Vé

ronique, která mu zamávala a  potom nad hlavou

opsala rukou kruh a  doprovodila své gesto udive

nou grimasou. Jérôme se  k  otci prodral a  chytil se

ho za nohy tak prudce, že Daniel málem ztratil rov

nováhu. Došla k nim udýchaná Véronique a zvěda

vě se na manžela zadívala. „Co to máš za klobouk?“


10

„To je Mitterrandův klobouk.“ „To vidím, že je to

Mitterrandův klobouk.“ „Ne,“ namítl Daniel, „chci

říct, že je to opravdový Mitterrandův klobouk.“

Když jí na nádraží oznámil, že je to „opravdový“

Mitterrandův klobouk, Véronique naklonila hlavu,

lehce nakrčila obočí a  vrhla na něj pohled, který

používala pokaždé, když si nebyla jistá, jestli si z ní

nedělá legraci. Stejným pohledem se na něj podí

vala, když ji Daniel požádal o ruku nebo když se jí

na prvním rande zeptal, jestli půjdou na výstavu

do Pompidouova centra. Šlo jen o  nepatrné po

zdvižení obočí, kvůli kterému se do ní zamiloval –

samozřejmě kromě dalších důvodů. „Vysvětlíš mi

to?“ zeptala se nevěřícně. „Ty máš Mitterrandův

klobouk, tati?“ „Ano,“ odpověděl Daniel a vzal jim

zavazadla. „Takže teď jsi prezident?“ „Ano, jsem

prezident,“ odpověděl Daniel, kterému se tahle

dětská logika moc líbila.

Celou zpáteční cestu autem odmítal Daniel co

koliv dalšího dodat. „Všechno vám to povím až

doma.“ Véronique sice trochu naléhala, ale on

žádnou diskusi nepřipustil. Když vyjeli do šest

náctého patra jejich činžáku v patnáctém obvodu,

oznámil jim, že přichystal jídlo. Studené plátky

pečeného vepřového masa a kuřete, rajčatový salát


11

s bazalkou a sýrový talíř, nad nímž Véronique ob

divně vzdychla. Její manžel připravoval večeři ze

své vlastní vůle jen párkrát za rok. Nejdřív si dali

aperitiv. „Posaď se,“ řekl Daniel, který si nechal

klobouk na hlavě. Véronique se posadila a Jérôme

se k ní přitulil. „Na nás,“ řekl slavnostně a ťukl si

s manželkou. Jérôme si s nimi přiťukl džusem.

Daniel si sundal klobouk a  podal ho Véronique.

Opatrně ho vzala a  přejela prstem po plsti. Totéž

vzápětí udělal i Jérôme. „Máš čisté ruce?“ zeptala

se ho trochu polekaně. Potom klobouk otočila

a  zadívala se na vnitřní koženou pásku. Zlatými

písmeny tam byly vytištěné iniciály F. M. Překva

peně zvedla k manželovi oči.


12

Předchozí večer zastavil Daniel se svým golfem na

křižovatce. Vypnul rádio, ve kterém vysílali pís

ničku, v níž nějaká mladá žena oznamovala, že ze

všech materiálů má nejradši vatu. Tenhle módní

hit s táhlým vlezlým refrénem mu pomalu začínal

lézt na nervy. Bolestně si promasíroval rameno

a bezúspěšně se pokusil protáhnout si krk, aby mu

v  něm křuplo. Neměl žádné nové informace

o  manželce a  synovi, kteří odjeli na prázdniny

k  rodičům do Normandie. Možná najde doma

zprávu na záznamníku. Kazeta v něm začala vyka

zovat únavu a  on ji musel několik dní přetáčet.

Musí si koupit nový záznamník. Jak to lidi dělali,

když záznamníky neexistovaly? napadlo ho. Tele

fon zvonil do prázdna a nikdo ho nezvedal. Muse

li jste zkusit zavolat později. To bylo vše.

Představa, že by si měl sám nakoupit a  potom si

v prázdném bytě uvařit jídlo, mu připadala nesne

sitelná. Kolem čtvrté hodiny odpoledne, zatímco

kontroloval poslední poznámky k  případu Soge


13

tec, mu přišla na mysl představa restaurace, takové

krásné hospůdky. Už asi rok v ní nebyl. Naposledy

s Véronique a Jérômem. Šestiletý Jérôme byl moc

hodný. Objednali si mořské plody, královské ústři

ce, lahev bílého vína Pouilly-Fuissé a sekaný řízek

pro Jérôma, který k  otcově velké lítosti prohlásil,

že ústřice jíst nebude. „Neochutnáš ani jednu?“ Jé

rôme zavrtěl hlavou. „Má na ně čas,“ hájila ho Vé

ronique. Ano, to byla pravda, Jérôme měl spoustu

času. Teď bylo dvacet hodin, chlad začínající zimy

už sevřel město a hluk dopravy ho jako by přidu

sil. Několikrát projel autem kolem. Jezdil po bul

váru a  po paralelní ulici, a  nakonec ji spatřil.

Opravdu to byla ona, s venkovní nabídkou ústřic,

červenými markýzami a číšníky v bílých zástěrách.

Čekala ho osamělá večeře bez ženy a syna. Tako

vá, jakou si občas dopřál, než se oženil. V dobách,

kdy mu příjmy nedovolovaly navštěvovat ty nejlep

ší restaurace. Ale i ve skromnějších podnicích, kam

chodíval, se vždycky najedl dobře a k ochutnání ji

trničky, kousku masa nebo talíře mořských plodů

nikdy nepotřeboval společnost. Večer pro svobod

né se hlásil skomírajícím zimním světlem. Večer

pro svobodné, uvědomil si, když zaklapl dvířka gol

fu. Daniel cítil potřebu „najít sám sebe“, jak to řekla

v  televizi jedna psychoterapeutka, která napsala


14

knihu o pracovním stresu a právě jí dělala reklamu.

Danielovi tenhle pojem připadal smysluplný. Gast

ronomickou zastávku podnikal proto, aby našel

sám sebe, aby unikl před stresem všedního dne

a  před napětím způsobeným reorganizací ve fi

nanční společnosti. Ředitelem byl jmenován Jean

Maltard a Daniel jako náměstek na jeho jmenování

nespatřoval nic dobrého ani pro sebe, ani pro spo

lečnost. Rozhodl se hodit za hlavu všechny starosti

a přešel bulvár. Jakmile otevřu dveře restaurace, už

nebude existovat ani Jean Maltard, ani případ Soge

tec, ani výdaje a TVA. Už budou existovat jen krá

lovské ústřice a já.


15

Číšník v  bílé zástěře ho vedl podél stolů, u nichž

seděly páry nebo rodiny, které si povídaly nebo se

jen spokojeně usmívaly a s plnými ústy pokyvova

ly hlavami. Cestou si stačil všimnout mís plných

mořských plodů, kotlet s  bramborem či filetů po

béarnsku. Když vešel dovnitř, vrchní číšník se za

valitou postavou a  malým knírkem se ho zeptal,

jestli má rezervaci. Daniela na okamžik napadlo,

že mu večer pro svobodné nebude dopřán. „Ne

měl jsem čas,“ odpověděl mdlým hlasem. Vrchní

číšník se zamračeně zahleděl do seznamu rezerva

cí na dnešní večer. V tu chvíli k němu přistoupila

malá blondýnka. „Před půl hodinou zrušili rezer

vaci na dvanáctku,“ řekla a  ukázala na seznam.

„A proč mi to nikdo neřekl?“ zeptal se vrchní číš

ník podrážděně. „Myslela jsem, že vám to řekla

Françoise,“ odpověděla dívka a odkráčela. Vrchní

číšník na okamžik zavřel oči s  bolestnou grima

sou, kterou chtěl naznačit, že si příliš váží sám

sebe, než aby se kvůli tomuto přehmatu nechal

unést vztekem. „Zavedou vás ke stolu, pane,“ řekl


16

Danielovi a svou větu doprovodil pohybem hlavy

směrem k číšníkovi, který k nim okamžitě přispě

chal.

V  restauraci byly na všech stolech tak zářivě bílé

ubrusy, že přecházely až domodra a  bolely z  nich

oči jako při pohledu na čerstvý sníh v zimě na ho

rách. Sklenice a stříbrné příbory se doslova třpytily.

Pro Daniela představoval tento třpyt drahých re

staurací symbol luxusu. Číšník se vrátil s  jídelním

i vinným lístkem. Daniel otevřel rudé desky z umě

lé kůže a začal číst. Ceny daleko přesahovaly to, co

si představoval, ale rozhodl se tento detail pomi

nout. Kaligraficky pečlivě vyvedený Talíř mořských

plodů se nacházel uprostřed stránky: ústřice všeho

druhu, humři, krevety, garnáti, krabi, rybí klobásy,

chobotničky. Daniel si vzal vinný lístek a  hledal

v něm Pouilly-Fuissé nebo Fumé. I víno bylo mno

hem dražší, než počítal. Objednal si jídlo a poručil

si k němu dvě deci Puilly-Fuissé. „Je mi líto,“ odpo

věděl číšník, „ale servírujeme jen celé lahve.“ Da

niel nechtěl vypadat jako lakomec. „Lahev bude

výborná,“ pronesl a vrátil vinný lístek číšníkovi.

Kolem většinou seděly páry. Muži, stejně jako on,

v šedých kravatách, jenže ty jejich se prodávaly jen


17

v  těch nejluxusnějších buticích. Některé možná

byly dokonce ušité na objednávku. O kus dál sedě

li čtyři padesátníci a zapíjeli náročný pracovní den

a  podpis výhodné smlouvy. Všichni měli na tvá

řích klidný, důvěru vzbuzující úsměv lidí, jimž se

v životě mimořádně daří. U jednoho stolu seděla

pod velkými zrcadly hnědovlasá žena v červených

šatech a  poslouchala muže, z  něhož Daniel viděl

jen záda a  šedivé vlasy. Byla nesoustředěná a  její

zrak chvíli těkal po sále, než se zase vrátil ke spo

lečníkovi. Zdálo se, že se nudí. Someliér před Da

niela postavil stříbrný kyblík na nožičkách s lahví

Pouilly-Fuissé ponořenou v ledové tříšti. Vzal vý

vrtku, provedl otevírací obřad a  nechal Daniela

přivonět ke špuntu. Daniel vychutnával první dou

šek. Víno mu připadalo výborné. Nepatřil mezi

osvícené amatéry, kteří dokážou rozeznat každou

nuanci grand cru a  popsat ji rafinovanými slovy.

Stejně jako všichni someliéři i  tenhle tu stál

s  neurčitým vlídným výrazem v  tváři a  čekal na

hostovu pochvalu. Daniel mu poděkoval jen kýv

nutím hlavou, jako kdyby byl velký odborník na

bílá burgundská vína. Someliér mu s  nepatrným

úsměvem dolil skleničku a odkráčel. O chvilku poz

ději se objevil číšník a na zářivě bílý ubrus položil

kulatý podstavec, což bylo neklamné znamení, že


18

talíř mořských plodů na sebe nenechá dlouho če

kat. Následoval košík s  černým chlebem, vinným

octem a máslem. Daniel si jeden krajíček namazal

a potají ho namočil do dresinku. Byl to rituál, kte

rý opakoval pokaždé, když si v restauraci objednal

mořské plody. Chuť octa spláchl douškem vychla

zeného vína. Spokojeně vzdychl. Ano, našel sám

sebe.

Talíř mořských plodů, rozložených podle druhů

na ledové tříšti, mu přinesli vzápětí. Daniel vzal do

jedné ruky ústřici a do druhé plátek citronu. Leh

ce ho zmáčkl a kapka dopadla na jemnou blanku,

která se okamžitě smrštila. Protože byl plně sou

středěný na duhově zbarvené odrazy ústřice, jen

koutkem oka zahlédl, že někdo odtahuje vedlejší

stolek. Zvedl hlavu a spatřil vrchního číšníka s kní

rem, jak se na nově příchozího hosta široce

usmívá. Návštěvník si rozmotal šálu, sundal kabát

a klobouk a vklouzl na lavici vedle Daniela. „Mám

vám to odnést do šatny?“ zeptal se okamžitě číš

ník. „Ne, ne, děkuji, nechám si věci tady. Nebudou

vám překážet, pane?“ „Ne,“ zamumlal Daniel sot

va slyšitelně. „Prosím,“ vydechl ještě.

Právě se vedle něj posadil François Mitterrand.


19

Naproti prezidentovi zabrali místa jeho dva společ

níci. Kudrnatý zavalitý muž v  brýlích a  hubeňour

s  šedými, elegantně dozadu sčesanými vlasy jako

mořská vlna. Hubeňour vrhl na Daniela krátký přá

telský úsměv a ten se mu ho pokusil oplatit tak při

rozeně, jak to v  tu chvíli jen dokázal. Toho muže

s pronikavýma očima a úzkými rty už někde viděl.

Vzápětí mu v duchu naskočilo jeho jméno. Ministr

zahraničních věcí Roland Dumas. Když před osmi

měsíci Mitterrand prohrál volby, přenechal svůj

post někomu jinému. Večeřím vedle prezidenta, ří

kal si Daniel a snažil se vyrovnat s naprosto nečeka

nou, novou, iracionální situací. Veškerou pozornost

věnoval svému novému sousedovi, takže se vůbec

nesoustředil na to, jak chutná první ústřice, kterou

právě snědl. Připadalo mu to všechno tak nereálné,

že ho dokonce napadlo, že se mu to všechno jen

zdá a za chvíli se probudí ve své posteli. Pohledy

všech hostů v restauraci nenápadně zamířily k Da

nielovu stolu. Ten vzal druhou ústřici a nenápadně

se podíval stranou. Prezident si nasadil brýle a četl


20

si jídelní lístek. Danielovi se na sítnici otiskl jeho

majestátní profil, který po celých těch pět let, co

byl Mitterrand ve funkci, vídal na fotografiích

v časopisech a každého 31. prosince v televizi. Teď

si mohl ten profil prohlédnout zblízka. Stačilo by

natáhnout ruku a mohl by se ho dotknout. Vrátil

se číšník a  prezident si objednal dvanáct ústřic

a lososa. Tlusťoch si dal houbovou paštiku a krva

vý steak a  Roland Dumas napodobil prezidenta

a poručil si ústřice a rybu. O chvilku později při

šel someliér se stříbrným kyblíkem na nožičkách,

v  němž se chladila lahev Pouilly-Fuissé. Elegant

ním pohybem víno odšpuntoval a  nalil kapku do

prezidentovy skleničky. François Mitterrand ochut

nal a nepatrným přikývnutím nápoj schválil. Da

niel si nalil plnou skleničku a málem ji vypil na ex,

pak nabral na lžičku vinný ocet a zajedl jím ústřici.

„Minulý týden jsem to říkal Helmutu Kohlovi...“

Mitterrandův hlas doprovodil sousto a  Daniela

napadlo, že odteď už vždycky při ochutnávání

ústřic s vinným octem uslyší: „Minulý týden jsem

to říkal Helmutu Kohlovi...“

Jeden z  obsluhujících postavil před tlusťocha

v  brýlích karafu s  červeným vínem a  ten si oka

mžitě nalil skleničku, zatímco další číšník servíro

val předkrmy. Tlusťoch ochutnal paštiku a připa


21

dala mu výborná. Pak začal vyprávět historku

o  terině ze smržů. Prezident se pustil do ústřic

a Daniel zatím rozložil alobal a chystal se pustit do

plážovek. „Michel má ve sklípku poklady,“ pravil

Roland Dumas se spikleneckým úsměvem. Prezi

dent k němu zvedl oči a „Michel“ okamžitě začal

vyprávět o  svém venkovském sklípku, ve kterém

uchovává nejen doutníky z  celého světa, ale taky

šišky salámů. Má tolik salámů jako doutníků. „To

je zábavné, sbírat salámy,“ poznamenal François

Mitterrand a  vymačkával přitom plátek citronu.

Když Daniel snědl desátou plážovku, znovu vrhl

pohled doleva. Prezident zrovna dojídal poslední

ústřici a  pak si otřel rty bělostným ubrouskem.

„Než na to zapomenu,“ pronesl k Rolandu Duma

sovi, „to číslo na našeho přítele...“ „Ano, samo

zřejmě,“ zamumlal Dumas a  sáhl do kapsy saka.

Prezident se otočil ke svému kabátu, zvedl klobouk

a  odložil ho za měděnou tyč nad lavicí. Vyndal

z kapsy notýsek s koženými deskami, znovu si na

sadil brýle a  začal jím listovat. „Poslední jméno

dole na stránce,“ řekl a  podal zápisník Rolandu

Dumasovi. Ten si ho vzal, mlčky si opsal údaje do

svého diáře, notýsek vrátil Françoisi Mitterrandovi

a ten ho zastrčil zpátky do kabátu. „Michel“ začal

vyprávět historku o  muži, jehož jméno Danielovi


22

nic neříkalo. Dumas ho poslouchal a mračil se při

tom. François Mitterrand se usmál. „Jste moc přís

ní,“ řekl ironicky a  vybídl svého společníka, aby

pokračoval. „Ale ano, ale ano, je to pravda, byl jsem

u  toho,“ pokračoval tlusťoch a  šťoural se přitom

v  paštice. Daniel jeho historku poslouchal. Měl

pocit, že sdílí jejich soukromí, ačkoliv mu to při

padalo poněkud bláznivé. Zbývající hosté jako by

zmizeli. Zůstali tu jenom oni čtyři. A  co si o  tom

myslíte vy, Danieli? Daniel by se otočil k preziden

tovi a  prohodil by pár vět, které by Françoise

Mitterranda maximálně zaujaly. Přisvědčil by, na

čež by se Daniel obrátil k Rolandu Dumasovi, aby

získal i jeho souhlas. Dumas by přikývl a Michel

by dodal svým posměšným hlasem: „Samozřejmě,

Daniel má pravdu!“

„Ta žena je velmi krásná,“ zašeptal François Mit

terrand. Daniel sledoval jeho pohled. Prezident

hleděl na tu brunetku v  červených šatech. Dumas

využil okamžiku, kdy jim přinesli jídlo, a diskrétně

se otočil. Tlusťoch udělal totéž. „Krásná žena,“ při

svědčil. „Souhlasím,“ pravil tiše Dumas. Daniel po

cítil s prezidentem jakési vnitřní souznění. François

Mitterand si objednal stejné víno jako on a  teď si

všiml i stejné ženy. Mít stejný vkus jako francouz

ský prezident nebylo jen tak. Toto sdílení napůl


23

vyslovených slov tvořilo spojnici mnoha mužských přátelství a  Daniel začal snít o  tom, že je čtvrtým hostem u prezidentova stolu. I on měl notýsek z černé kůže, stejný, z něhož si bývalý ministr zahraničních věcí opisoval to telefonní číslo. Tlouštíkův sklep pro něj neskrýval žádné tajemství, pravidelně tam chodil na degustaci salámů a  pokuřoval ty nejkvalitnější kubánské doutníky. A hlavně provázel prezidenta na procházkách po nábřežích Seiny podél stánků bukinistů a oba s rukama za zády pozorovali kolemjdoucí nebo – mnohem skromněji – západy slunce z  Mostu umění. Chodci se za známými postavami otáčeli a  všude kolem se ozýval šepot: „Daniel se velmi dobře zná s Françoisem Mitterrandem...“

„Všechno v pořádku?“

Číšník ho vytrhl ze snění. Ano, všechno v  pořádku, sníst talíř mořských plodů přece chvíli trvá. I kdyby tady měl zůstat až do zavírací hodiny, před prezidentovým odchodem by z lavice nevstal. Dělal to pro sebe i  pro druhé, aby jim jednou mohl vyprávět: „V  listopadu roku 1986 jsem večeřel v jedné hospůdce s Françoisem Mitterrandem. Seděl vedle mě, viděl jsem ho, stejně jako teď vidím tebe.“ Daniel si už v duchu připravoval věty, které bude v budoucích desetiletích vyprávět.

24

Uběhly dvě hodiny a sedm minut. François Mitte

rand spolu s Dumasem a tlouštíkem právě zmizeli

ve tmě za dveřmi, které jim obřadně otevřel vrch

ní číšník. Všichni si jako dezert dali crème brûlée.

Tlouštík vytáhl z  koženého pouzdra tlustý dout

ník a dal najevo, že si ho zapálí venku během krát

ké procházky. Dumas zaplatil pětisetfrankovou

bankovkou. „Půjdeme?“ zeptal se prezident. Jeho

společník vstal. Objevila se mladá šatnářka a  po

mohla do kabátu nejdřív jemu a potom i „Miche

lovi“, jenž si stěžoval na bolesti zad, zatímco pre

zident si bral svůj kabát a  vázal si kolem krku

červenou šálu. Využil tohoto okamžiku a otočil se

k  brunetce. Jejich pohledy se setkaly. Adresovala

prezidentovi úsměv a on jí ho oplatil, ale to Daniel

už neviděl. Potom všichni tři zamířili k  východu.

V sále se hosté naklonili ke svým společníkům a je

jich konverzace na okamžik ustala. A  byl konec.

Kromě pár prázdných talířů, příborů, skleniček

a bílých, napůl zmačkaných ubrousků nezbylo nic.

Stůl jako každý jiný, pomyslel si Daniel. Za pár mi

25

nut uklidí příbory, vymění ubrus, ke stolu se posa

dí další host a  nebude mít ani tušení, že zhruba

před hodinu seděl na stejném místě prezident.

Daniel snědl poslední ústřici, která už měla tro

chu mléčnou barvu. Na roztékajícím se ledě čeka

la dobrých dvacet minut. Zalil ji lžičkou vinného

octa a dal do úst. Jód smísený s ostrou chutí octa

se mu rozpustil na jazyku. „Minulý týden jsem to

říkal Helmutu Kohlovi...“ Od této chvíle ta slova

určitě nezapomene až do konce života. Vypil po

slední hlt vína a postrčil skleničku po ubrusu. Ve

čeře to byla opravdu neskutečná a nic z toho by se

nestalo, kdyby se rozhodl jít domů a sám si uvařit,

kdyby si vybral jinou restauraci nebo kdyby vrch

ní číšník neměl k dispozici stůl, jehož rezervaci by

nějaký klient nezrušil... Důležité události našich

životů jsou vždy výsledkem řetězení bezvýznam

ných detailů. Tato myšlenka mu způsobila lehkou

závrať. Nevěděl, jestli to má přisuzovat svým úva

hám, nebo pětasedmdesáti centilitrům Puilly-Fuis

sé. Na pár vteřin zavřel oči, vzdychl, pohnul rame

ny, pak si protáhl krk a  nakonec se mu podařilo

natáhnout ruku a  zvednout ji tak vysoko, že do

sáhla na měděnou tyč. Ruka se dotkla chladného

kovu a ještě něčeho. Něčeho pružného a jemného,

co se sevřelo jako škeble. Daniel se otočil a podíval

26

se nahoru. Byl tam klobouk. Instinktivně obrátil

pohled ke vchodu. Prezident odešel už před něko

lika minutami. U  dveří nikdo nebyl. Daniela na

padlo, že mávne na některého člena personálu, ale

v sále v tu chvíli zrovna nikdo nebyl. François Mit

terrand tu zapomněl klobouk. Věta si proklestila

cestu do jeho mysli. Je to Mitterrandův klobouk.

Leží tady, vedle tebe. Jako tichý svědek, že ten ve

čer byl skutečný. Absolutní důkaz toho, že se to

opravdu stalo. Daniel se znovu otočil ke klobouku

zastrčenému mezi tyčí a  zrcadlem. Za černým

kloboukem se v  zrcadle odrážel celý sál. Místo

aby zavolal vrchního číšníka, s  chápavým výra

zem mu řekl „Myslím, že si tu soused zapomněl

klobouk“, a dostalo se mu za to servilního podě

kování, zmocnilo se ho iracionální pokušení. Měl

pocit, že se rozdvojil a že v  sále stojí úplně jiný

Daniel Mercier, který se stal svědkem jednoduché

ho a naprosto nepředvídatelného pohybu, k němuž

došlo v následujících vteřinách. Viděl sám sebe, jak

zvedá ruku k  měděné tyči, jak bere do prstů okraj

černého klobouku, jak ho nenápadně zvedá, pak ho

nechává sklouznout na červenou sedačku, a nako

nec ho ukryje na klíně. Pohyb nezabral víc než tři

a  půl vteřiny, ale Danielovi to připadalo jako věč

nost, a  když se k  němu znovu donesly zvuky z  re

27

staurace, měl pocit, že se probral z bezvědomí. Krev

mu tepala ve spáncích a srdce mu bušilo. Co kdy

by si pro něj teď někdo přišel? napadlo ho a  na

okamžik se ho zmocnila panika. Nějaký body

guard? Prezident osobně? Co bych udělal, co bych

řekl? Jak bych vysvětlil, že schovávám klobouk

v klíně? pomyslel si Daniel.

Právě se dopustil krádeže. Naposled něco ukradl

jako malý kluk na tržišti v Courbevoie. Nechal se

přemluvit kamarádem, když šli ze školy. Ukradli

desku zpěváka Christopha Aline. Od odpoledne

onoho roku 1965 nic. Čin, který spáchal teď, byl

mnohem vážnější než krádež vinylové desky na tr

žišti. Zůstal sedět bez hnutí, jen pozoroval okolní

hosty. Ne, nikdo ho neviděl, tím si byl jistý. Z je

jich strany mu nic nehrozilo, ale musí okamžitě

odejít, dřív než se něco stane, než prezident zavo

lá do restaurace a bude se shánět po svém klobou

ku a než pod bdělým dohledem vrchního číšníka

obklíčí stůl bodyguardi. Požádal o  účet. „Budu

platit kartou,“ upřesnil. Číšník se vrátil s terminá

lem. Daniel se skoro ani nepodíval na částku. Nic

už nebylo důležité. Vyťukal pin a  přístroj mu se

skřípotem vydal potvrzení. Prohrabal kapsy a  na

stříbrném tácku nechal spropitné. Číšník mu úklo

nou hlavy poděkoval a  odešel. Teď, řekl si Daniel.

28

Nalil si do skleničky vodu, protože měl sucho v ús

tech, vypil ji na ex, pak nenápadně zvedl ubrus,

popadl prezidentský klobouk a  nasadil si ho na

hlavu. Ano, seděl mu dokonale. Oblékl si kabát

a s pocitem, že pod ním povolí nohy, rychle zamí

řil k  východu. Vrchní číšník ho určitě zastaví:

„Promiňte, pane... Dovolíte? Ten klobouk!“ Nic

z  toho se nestalo. Daniel nechal dvanáct franků

jako spropitné a  číšníci se ukláněli, když kolem

nich procházel. Vrchní číšník mu dokonce věno

val úsměv, při němž se mu nadzvedl knírek. Podr

želi mu dveře a on vyšel do venkovní zimy, zvedl si

límec a zamířil k autu. S Mitterrandovým klobou

kem na hlavě. Jakmile seděl uvnitř, naklonil zpět

né zrcátko a dlouho na sebe zíral. Připadalo mu, že

se celá jeho hlava koupe v  roztoku osvěžujícího

léku a že mu v mozku, v zónách, které už dlouho

nepoužíval, praskají bubliny kyslíku. Nastartoval

a pomalu vyjel do noci.

Dlouho jezdil ulicemi, několikrát objel čtvrť, ve

které bydlel, a teprve pak zaparkoval v pátém pat

ře podzemní garáže. Dokázal by takhle bezcílně

jezdit dlouho a na nic nemyslet. Zavalil ho uklid

ňující pocit jako po teplé koupeli. V  prázdném

obýváku se posadil na pohovku a zíral na svůj od

29

raz ve zhasnuté televizní obrazovce. Viděl muže

v klobouku, který se mu moc líbil. Zůstal tak sedět

asi hodinu a  pozoroval přitom svůj obraz. Celá

jeho bytost jako by se otiskla do takřka mystické

podoby. Teprve ve dvě hodiny v  noci si poslechl

vzkaz, který mu nechala na záznamníku manžel

ka. V  Normandii bylo všechno v  pořádku. Véro

nique a Jérôme přijedou zítra ve 21.45 na nádraží

Saint-Lazare. Svlékl se a až nakonec si sundal i klo

bouk. Uvnitř něj našel na černé kůži vytištěná dvě

zlatá písmena: F. M.

30

V  líčení toho večera si dovolil jen docela malou

úpravu. Talíř mořských plodů obsahoval jen

čtyřiadvacet ústřic, půlku kraba a plážovky. Věděl,

že kdyby svou opulentní večeři popsal detailněji,

existovalo riziko, že by se Véronique soustředila

jen na to, kolik takové jídlo stálo. Věty jako: „Ty se

tedy neodbýváš, když tu nejsme“ nebo „Jak to? Ty

chodíš na večeře úplně sám?“ by parazitovaly na

jeho vyprávění. V Danielově podání nabral prezi

dentův příchod vpravdě biblických rozměrů a věta

doprovázející ústřice s vinným octem „Minulý tý

den jsem to říkal Helmutu Kohlovi“ rezonovala

jako boží objednávka přicházející rovnou z nebes.

„Trochu mě to ale šokuje.“ „Co tě šokuje?“ zeptal

se Daniel. „Že jsi ukradl klobouk. To se ti vůbec

nepodobá.“ „Já jsem ho vlastně neukradl,“ namítl,

dotčený touto poznámkou, ačkoliv ve skutečnosti

to opravdu udělal. „Spíš jsem ho nevrátil.“ Argu

ment to nebyl moc dobrý. Nakonec Véronique

přesvědčil, že udělal dobře, když si klobouk ne

chal, protože jinak by si ho určitě nechal vrchní



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.