načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prezident -- Václav Havel 1990–2003 - Daniel Kaiser

Prezident -- Václav Havel 1990–2003

Elektronická kniha: Prezident -- Václav Havel 1990–2003
Autor:

Druhý díl politického životopisu Václava Havla mapuje třináctileté působení někdejšího disidenta na Pražském hradě. Významná část textu se věnuje líčení událostí let 1990 až ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  104
+
-
3,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 319
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2518-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhá část politického životopisu Václava Havla zachycuje jeho působení v úřadu československého a českého prezidenta v průběhu let 1990-2003. Práce rozebírá Havlovy politické kroky v letech 1990-1992, jeho působení na mezinárodní scéně, vnitropolitický vývoj v Československu a rovněž komplikované vztahy mezi Čechy a Slováky na počátku 90. let, které nakonec vyústily v rozpad společného státu. V dalších kapitolách věnuje pozornost dvěma funkčním obdobím Havlova českého prezidentství; popisuje vnitropolitický vývoj v České republice, Havlovy vztahy k významným českým politikům (Klaus, Zeman, Lux), jeho zájem o mezinárodněpolitické otázky a zaobírá se rovněž soukromým životem prvního českého prezidenta.

Popis nakladatele

Druhý díl politického životopisu Václava Havla mapuje třináctileté působení někdejšího disidenta na Pražském hradě. Významná část textu se věnuje líčení událostí let 1990 až 1992, kdy si Češi a Slováci za Havlova přispění zvykali na demokracii. Autor pak detailně popisuje heroické a přesto marné úsilí prezidenta zachránit Československo, na jehož celistvost přísahal. Následující kapitoly jsou věnovány tématům, která je možné považovat ve vztahu k Havlovu angažmá za klíčová: Jak přivést ČR do NATO, vybudovat dobré vztahy se SRN, a některá další. V letech 1996 a 1997 zažil prezident velký zvrat – osobní, zdravotní a koneckonců i politický. Posledních pět roků na Hradě patřil k Havlovým nejtěžším a většinou nešťastným. Při práci na druhém díle životopisu hovořil Daniel Kaiser jak s Václavem Havlem samotným, tak s více než stovkou pamětníků z řad prezidentových spolupracovníků, přátel i politických rivalů. Shromáždil také řadu dosud nezveřejněných dokumentů.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Daniel Kaiser - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu



Františkovy Lázně 2015-02-26 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Velmi dobře napsaná, pravdivá kniha. Není na škodu si připomenout, jak to všechno bylo … Nezapomenout. Děkuji autorovi, byla to určitě velmi náročná práce.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Paseka


DANIEL KAISER / Prezident / VÁCLAV HAVEL 1990–2003



Prezident

Václav Havel 1990–2003

Paseka / praha – litomyšl

DANIEL KAISER


Copyright © Daniel Kaiser 2014

Photography © ČTK, 2014; Ondřej Němec, 2014; Oldřich Škácha, 2014

© Nakladatelství Paseka s. r. o., 2014

ISBN 978-80-7432-529-8


7

Předmluva

Když v roce 2009 vyšel Disident, první díl tohoto politického životopisu Václava

Havla, byl ještě Havel naživu, a především ještě trvala polistopadová éraspja

tá s jeho jménem. Byla to nejenom éra návratu do Evropy a vstupu do NATO,

ale ze systémového hlediska také pokusu vybudovat v zemi politickyliberál

ní režim nastavený tak, aby jedinci nezískávali přílišnou moc, na což dohlížejí

svobodná média – podle západního společenského ideálu. O pět let později,

kdy vychází Prezident, je polistopadová éra skončena. Vývoj dospělna křižo

vatku, z níž lze po krátkém rozhlédnutí pořád ještě navázat na prvních 25 let

svobody, nebo také dospět až k oligarchizované demokracii.

Dosavadní systém klasické stranické demokracie a spolu s ním klasické

politické strany mezi Čechy prudce ztratily renomé, poklesl i zájem o dění

čtyřiceti let pod komunismem a do značné míry přestala hrát roli minulost

protagonistů před Listopadem. V době závěrečných prací na této knize byl

nejpopulárnějším politikem muž, podle něhož je třeba postavit republiku„od

znovu“ – jako kdyby za 25 let budování státu nevzniklo téměř nic hodnotného.

. . .

Václav Havel patřil k těm, kdo v soudobých českých dějinách vyhlížejípravi

delné, zhruba dvacetileté cykly. V posledních letech svého života opakovaně

prorokoval nový zvrat a změnu k lepšímu. Jak by se na vývoj, který přišelne

dlouho po jeho smrti, díval, nemůžeme vědět. V devadesátých letech patřil

jednoznačně k rozhodujícím tvůrcům epochy a – jak se tato kniha snažíuká

zat – je na místě ho s českou transformací identifi kovat víc, než dosud bylo

zvykem. V druhé polistopadové dekádě se naopak vracel do radikálnějších

poloh, které místy hraničily s protisystémovou kritikou. Veřejné Havlovoan

gažmá rámují dvě vystoupení, která, položíme-li je vedle sebe, působí, jako

by snad společnost urazila za  prvních dvacet let svobody obloukem cestu

zpátky do výchozího bodu.

První a nejslavnější Havlův novoroční projev, přednesený 1. ledna 1990,

začíná jako nemilosrdná deskripce: „Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčía du

chovní potenciál našich národů není smysluplně využit. Celá odvětví prů

myslu vyrábějí věci, o  které není zájem, zatímco toho, co potřebujeme, se

nám nedostává. (...) Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové

odkázali, a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé

u nás umírají dřív než ve většině evropských zemí. (...) Ale to všechno není

stále ještě to hlavní. Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí.

Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat, a něco

jiného si myslet.“ Pak ale řečník nabízí východisko, naději, že když teď jeho

spoluobčané mají šanci vzít věci do svých rukou, naváží na „humanistické


8

a demokratické tradice“, jež se „nenápadně přenášely z generacena genera

ci, aby je v pravou chvíli každý z nás v sobě objevil a proměnil je ve skutek.“

To, co Havel načrtává, je hrůza s dvojtečkou na konci, a není důvod, proč by

vzápětí neměla následovat zářná epocha národních dějin.

Svou poslední bilanční řeč pronesl Václav Havel o téměř dvacet letpozdě

ji, 17. listopadu 2009. Hodnocení reality roztroušené napříč textem je černé:

politické strany jsou „lehce nelegálními strukturami“ státu, rozhodující navíc

„kdesi v příšeří“ o tom, co má stát dělat; velké kusy české krajiny podléhají

„zvrácenému stavebnímu běsnění“ velkoskladů, nákupních hala hypermar

ketů; chceme se „dost nesmyslně“ stát energetickou velmocí. „Je zkrátka cosi

divného, až nebezpečného na způsobu, jímž naše země vzkvétá.“ Za dalších

dvacet let prý bude líp, ale to už divákům České televize prorokoval muž,

který viditelně spěl ke konci života, a bylo zřejmé, že sám nepočítá s tím, že

by onu změnu k lepšímu zažil.

Máme in memoriam brát víc za slovo pozdního Havla, byť jen proto, žepoz

dější názor bývá podepřen delší životní zkušeností? Nebo máme pozdního

Havla chápat jako nářky starého pána, jenž se musel vyrovnávat se ztrátou

vlivu a životní náplně, a místo něj popřávat sluchu veselému prezidentovi, jak

vystupoval na veřejnosti po většinu devadesátých let?

Každopádně tak jako smrt TGM v roce 1937 symbolicky zahájila konec

meziválečného Československa, skon Václava Havla v  prosinci 2011 před

znamenal konec té kapitoly českých dějin, jejímž byl uvaděčem. Leitmoti

vem této knihy je hledání odpovědi na otázku, jak Havla k prvním 25 letům

po listopadu 1989 vztáhnout a jaké mu v nich vyčlenit místo.


9

kapitola 1

Moc mocných (1990)

Devadesátá léta patří k  nejveselejším kapitolám moderních českých dějin.

Kdybychom jejich optimismus, pocit nekonečného večírku a novýchmožnos

tí měli personifi kovat do jedné osoby, nemůže to být nikdo jiný než Václav

Havel. Bez hrubé skici opojné atmosféry, v níž se ocitl po své inauguraci,nej

spíš vůbec nelze pochopit, s jakými pocity prožíval svoji pozdější politickou

dráhu, která v kontrastu se snovým startem už vždycky musela vypadat tu

méně, tu více fádně.

V první polovině roku 1990 disponoval takovou mocí jako už potom nikdy.

Tehdy se nejvíc přiblížil ideálu lídra, jak ho kdysi popsal v Moci bezmocných:

charismatická fi gura na čele neformálního, ad hoc ustaveného hnutí, které

se po dosažení cíle samo rozpustí. Tím hnutím byla pro něj emancipační vlna

ve společnosti, cílem přivést český a slovenský národ ke svobodným volbám,

ale cíl se dal za pochodu nastavovat a posouvat dál za horizont.

Rozhřešení

Prudkým skokem, během jednoho měsíce, se Václav Havel vyšvihlz katego

rie „nepřátelská osoba“ do čela státu. Jemu samému činilo potíže si na nový

status zvyknout. Ještě na Štědrý večer, kdy zbývalo pouhých pět dní do volby

prezidenta, předpokládal, že ho tajná policie stále odposlouchává, a takjed

nání s lidmi, které chtěl získat pro práci v prezidentské kanceláři (že bude

zvolen, o tom už nebylo pochyb), raději přesouval ze svého bytu o patro níž

k  sousedům.

1

Prezidentův zvyk svolávat strategické porady do  hradní re

staurace Vikárka, v  pozdějších dobách karikovaný, měl svůj původ v revo

lučních dnech – Havel předpokládal, že ve středověkých klenbách na rozdíl

od místností v prezidentské kanceláři nebudou nainstalované štěnice. Týden

po nástupu do funkce, když přijel do Lán na obhlídku prezidentskéhozám

ku, v důvěrném zápise o svých dojmech píše, že členové doprovodu objevili

v Lánech jakousi gigantickou vysílačku: „Vše je nepochybně stáleodposlou

cháváno, včetně parku. Ale to nám je jedno.“

2

Zatímco jedna část jeho osoby se musela zbavovat návyků štvance, druhá

se učila žít s nesmírnou popularitou. Studentský průzkum z počátku prosince,

podle něhož si ho za prezidenta přálo zanedbatelné jedno procento Pražanů

3

a jímž se v revolučním Občanském fóru oháněli protivníci jeho kandidatury,

do  tří týdnů úplně přestal platit. Pomocí soustředěné kampaně zahrnující

vystoupení v televizi, rozhovory do novin a šňůru „spanilých jízd“po repub

lice (zvláštní důraz kladl jejich organizátor Ladislav Kantor na města spjatá


10

s dělnickou třídou, jako byly Ostrava, Košice nebo Kladno; takovou starost

měli v  OF o  to, jak intelektuála Havla přijmou dělníci), se podařilo zhoup

nout preference tak, že týden před prezidentskou volbou už si Václava Havla

na Hradě přálo 73 procent obyvatel Čech a Moravy.

4

Stalo se tedy přesně to,

co počátkem prosince na poradě v KC OF předpovídal divadelník Petr Oslzlý –

lidé byli tvární a miláčka opozičně naladěných intelektuálů si rychlezamilo

vali také. Ale stalo se ještě víc: vypukla havlománie.

Nepřirozená očekávání, která nový prezident v mnoha lidech budil, seza

chovala v korespondenci proudící na Hrad, do Občanského fóra i k Havlovi

domů na Engelsovo nábřeží. Jenom během ledna 1990 obdržela prezidentská

kancelář 30 tisíc dopisů.

5

Za celý rok 1990 došlo 91 tisíc dopisů adresovaných

Havlovi jak na Hrad, tak k němu domů.

6

Typické pro hradní poštu prvních měsíců byly žádosti o prezidentovuin

tervenci ve prospěch pisatelů, někdy explicitní prosba, aby prezidentodstra

nil jejich nadřízeného. Například přednosta jedné kliniky nemocnicena Kar

lově náměstí v Praze se v dopise Havlovi na úvod představil jako osobní lékař

českého primase Tomáška. Pan kardinál je vážně nemocný a pouze pisatel

v Jeho eminenci ještě dokáže vykřesat radost ze života. V nemocnicibohu

žel po  panu doktorovi jdou staré komunistické struktury, které v revoluč

ních dnech na chvíli sklonily hlavy a teď je opět zdvihají. Jediný, kdo může

zachránit přednostovu kariéru, a tedy i Tomáškův život, je prezident Havel:

„Vážený pane president, v zájmu zdravotního stavu pana kardinála Tomáška

se na Vás obracím, zda můžete ovlivnit uvedenou situaci. Rozhodnete-li se,

je-li to možné, učiňte prosím co nejrychleji, ona mafi e pracuje tajně, ďábelsky

rafi novaně a rychle. Snad by pomohla i jedna „kádrová změna“.

7

Podobně žádaly od Havla i různé pracovní kolektivy, aby z jejich továrny

vymetl nemilované komunistické bosse: „Vážený pane prezidente Václave

Havle, nejprve Vám za všechny dělníky Českých závodů Strakoniceblahopře

jeme ke zvolení, (...) podporujeme Váš novoroční projev, no prostě jsme stále

s Vámi. Zároveň Vás tímto prosíme, abyste na naši žádost vyzvalzkompromi

tované vedení našeho neprosperujícího podniku Českých závodů Strakonice,

aby zkompromitovaní členové vedení uvolnili své funkce lepším, chytřejším

a vzdělanějším. (...) Aby nebylo zapotřebí přistupovat k násilí, jak jsme tomu

byli sami svědky v Rumunsku, které odsuzujeme,“ psal mu pracovní kolektiv

ČZ Strakonice.

8

Kromě žádostí o mocenský zásah proti starým strukturám přicházelyně

kdy paradoxně i  prosby oněch starých strukturu o  zásah na  jejich ochra

nu, tak univerzální byl tehdy Havlův vliv: „Vážený pane prezidente, dne 4. 1.

1990 navštívil okolo 12.00 hodin náš MNV Vojkovice, okres Mělník, občan

naší obce..., který se vrátil z nápravného zařízení. (...) Překvapilo mě, jako


11

Na začátku devadesátého roku podnikal prezident spanilé jízdy po republice,

rád jezdil i mezi dělníky. Foto ČTK / Igor Zehl, 1990.


12

předsedu MNV Vojkovice, že vystupoval z  Vašeho pověření s  tím, že musí

na celý náš obvod pěti obcí /1000 obyvatel/ a jiné obce, včetně městaKralu

py nad Vltavou, dohlédnout.“

9

Prezidentův čas byl omezený a prezidentská kancelář byla samozřejmě

nastavena tak, aby se drtivá většina žádostí k Havlovým očím vůbecnedosta

la. Větší námahu dalo odfi ltrovat prosebníky, kteří osobně docházeli do KPR.

Ti nejvytrvalejší se probojovali až ke kancléři Schwarzenbergovi:do Švýcar

ska provdaná zpěvačka Naďa Urbánková, která chtěla privatizovat nějaké

sanatorium; čechoamerický ekonom Jan Vaňous, který se přes Hrad snažil

získat místo vládního konzultanta pro privatizaci; legendární komik a po

únorový emigrant Jára Kohout, který od prezidenta žádal pomoc při restituci

svých znárodněných podniků – vinárny, divadla a vily.

10

Přestože prezident ani jeho nejbližší spolupracovníci cestičky v  zásadě

nikomu neprošlapávali,

11

neustálý příliv lidí, kteří přicházeli s nadějí, že se

jim tu dostane pomoci, se na náladě v prezidentské kanceláři musel nějakpo

depsat. Byl to vlastně jen komplikovanější projev zájmu a pozornosti, s nimiž

se Václav Havel setkával na každém kroku. Vzdorovat roztouženému zájmu

a často až komickému zbožštění nebylo lehké a občas se mu to nedařilo. Asi

nejlépe havlománii vystihl Vladimír Renčín v karikatuře otištěné v Lidových

novinách krátce po televizní inscenaci jedné jeho hry: dva přísní muživ ko

žených pláštích zvoní u dveří a na pána, který otevře, spustí: „Státníbezpeč

nost. Že prý se vám nelíbí Havlova Audience?“

12

V rádiu se hrál vlezlý, horkou jehlou šitý rokenrol „Ať žije Havel, ať žije

pan Havel, ať žije náš prezident“. Během audience představených katolických

řádů skandovali mniši shromáždění na  třetím hradním nádvoří „Slunce ať

svítí, kde jsi ty“.

Na jaře 1990 stávaly na chodníku pod Havlovým bytem na nábřežívytr

vale tři slečny, přezdívané Havlem a  jeho lidmi tři grácie. Když si konečně

po jednom z prezidentových pozdních příjezdů domů dodaly odvahy a svůj

idol oslovily, ukázalo se, že by rády na Hradě získaly práci, aby Havlovi mohly

být co nejblíže. Prezident neváhal, na lístek v bločku napsal vzkazvicekanc

léři Pavlu Kučerovi: „3 gracie jsou jediné mně věrné osoby v ČSFR. Prosím,

zkuste je nějak zaměstnat na Hradě. Havel“

13

 – a tři místa v hradním aparátu

se okamžitě našla.

Ještě neuvěřitelnějším případem revoluční vykolejenosti byl tzv. dětský

fotograf, dvanáctiletý chlapec, jehož si prezident jednou všiml, jak ho se

zápalem fotografuje, což se mu zalíbilo a tak jej spontánně začlenil do své

družiny.

14

  Chlapec po  vyučování docházel na  Hrad, několikrát se účastnil

prezidentových výjezdů a cest a především se svým amatérskýmfotoapará

tem dostal možnost fotit ofi ciální body programu hlavy státu, což Havlovy


13

protějšky čas od času zaskočilo. V tak výjimečnou dobu a pod takvýjimeč

ným prezidentem však nikdo striktně nevymáhal ani protokolární,ani bez

pečnostní pravidla.

Veřejná kritika prezidenta zakázaná nebyla a vulgárnější tiskoviny se tím

směrem brzy vydaly, v lepších médiích se ale téměř nevyskytovala.Českoslo

venská televize byla k Hradu velmi vstřícná, přestože si prezidentpříležitost

ně stěžoval u jejího vedení, například když redaktoři z jeho inspekční cesty

po  západních Čechách sestříhali, jak se mu zdálo, „diletantský nesmysl“.

15

Znejistělé Rudé právo, donedávna tiskový orgán ÚV KSČ, se bálo mít silnější

názor, natož na svůj nedávný prominentní terč. Lidové noviny se vědoměpro

fi lovaly jako hradní deník. Mladá fronta zkoušela kritičtější polohu, sama si

ale stanovila nízký strop. Když například na jaře přetiskla jeden hrubiánský

čtenářský dopis, v němž pisatelka prezidenta nazvala blbečkem,

16

redakce si

druhý den za „nešťastně zvolený příklad“ posypala hlavu popelem a omluvila

se. Tolika dobrovolných, nevynucených ohledů se žádnému dalšímu české

mu politikovi už nikdy nedostalo. Zvláštní režim pro Havla platil listopadem

1989 počínaje vždycky a v první polovině roku 1990 hraničil s neschopností

aplikovat na něho zásady kritického myšlení.

Avšak média v  tomto bodě spíš než aby utvářela, jen předjímala názor

svých zákazníků. Je samozřejmě otázka, jak to, že zrovna Havel, člověks elit

ním původem, elitářskými sklony a výjimečným životním osudem posloužil

Čechům jako mentální kotva pro náročné období transformace, a jak to, že

zrovna jeho Češi ve své většině tak hladce akceptovali.

Nějaký čas by zřejmě akceptovali leckoho. Jak ukazuje strmá a prchavá

popularita Valtra Komárka nebo Alexandera Dubčeka, česko-slovenská ve

řejnost byla v této převratné době ochotna zamilovat se v podstatědo koho

koliv, kdo bude jiný než zkostnatělé Jakešovo ÚV. V té chvíli záleželo hlavně

na tom, koho se bývalá opozice rozhodne veřejnosti naservírovat. Od jistého

bodu byl ale Havel pánem své politické dráhy on sám.

Tento ráčkující, mile nešikovný muž měl ze všech nových politikůnejpodi

vuhodnější životní příběh, a proto nejvíc odpovídal přirozené lidské potřebě

po happy-endech. Reprezentanti nové garnitury (Dienstbier, Pithart a další)

na náhlé zvraty ve svých životních osudech upozorňovali opakovaněa s chu

tí. V Havlových projevech z té doby najdeme údiv nad osudem, který si s ním

takhle zahrává, v prvním roce tak často, až to působí nestřídmě. Důležité ale

bylo, že sebestřednost u  něho nebyla doprovázena potřebou lidi méně po

zoruhodné trápit, že Havel byl mírný člověk – a touto svou mírností, touhou

dosáhnout konsensu, se přesně hodil pro začátek nové éry.

Opozice před listopadem byla všechno, jen ne masové hnutí. Pro hrst

ku osvědčených hrdinů s Havlem v čele by nebylo nic lehčího, než ve svých


14

spoluobčanech vyvolávat pocit hanby. Kupodivu se k této fi guře uchýlilipou

ze nemnozí, navíc až za  dva roky po  volebním krachu Občanského hnutí,

které někteří jeho předáci nepřipisovali svým matným politickým výkonům,

ale tomu, že voličům pohled na disidenty připomněl jejich vlastní zbabělost.

Prezidentovi ani jeho spolupracovníkům se taková chyba nikdy nestala.

Raným znamením, že Havlova skupina nepůjde cestou drásání, nýbrž hojení

ran, byl už v listopadu 1989 incident se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem,

jehož nepustili k mikrofonu na balkoně Melantrichu především z obavy, že

by davům na náměstí mohl začít ironicky předhazovat, co je zdrželo.

17

Havel

svůj sklon nikomu nic nevyčítat občas dováděl ad absurdum  – především

teorií, že s režimem jsme si v nějaké míře zadali všichni. Při projevuz balko

nu Staroměstské radnice 25. února vyzval k odstraňování hrůz, „které jsme

zdědili po předchozím režimu a za něž jsme koneckonců všichni do jisté míry

také zodpovědní, byť jen tím, že jsme o nich tak dlouho mlčeli, ačkoliv jsme

o nich dobře věděli.“

18

Kromě toho, že rozprostřít vinu na všechny bylověc

ně nesmyslné a škodilo to raným snahám vypořádat se s konkrétnímikomu

nisty a konkrétními zločiny, lze také pochybovat, jak upřímně mohl takovou

nivelizaci zásluh a provinění v komunistické éře myslet člověk, který se v ní

choval vzorově.

Příležitostně se i Havel nad minulostí některých svých protivníkůušklí

bal, zpravidla když se s nimi ocitl v nějakém sporu ze současnosti. Příkladem

může být pozoruhodná symbióza Hradu s Rudým právem. Už v první polovině

devadesátých let navázal Havel dobré vztahy s několika redaktorkami RP, což

mu umožnilo používat tento list k pohodlnému šíření svých názorů ve velmi

vstřícných rozhovorech či zpravodajství. Když například koncem roku 1994

vrátil sněmovně návrhy dvou zákonů a vyvstala potřeba vyjádřit se veřejně

v souvislostech, okamžitě se mezi jeho favorizovanými kanály ocitla hradní

zpravodajka RP Jitka Götzová. „Já jsem si celý takový interview sám napsal...

Jednou z možností je, že bychom se pokusili domluvit s paní Götzovou tak,

že by si moje otázky osvojila...“

19

O šest roků později tatáž Götzová, teď už

do Práva, napsala zprávu, že z Hradu odchází Havlův dlouholetý přítel a šéf

ochranky Antonín Maněna a že se to děje na přání první dámy Dagmar, což

byla všechno pravda – a z Götzové se v prezidentových pokynech prospolu

pracovníky rázem stala „zlá komunistická drbna“, s níž on při služební cestě

„odmítá vstoupit do letadla“.

20

Podobně když se v roce 1996 několik tuzemských intelektuálů, novinářů

a  umělců pohoršovalo nad tím, že prezident navštívil pražský koncert Mi

chaela Jacksona, Havel o nich v úvaze nahrané pro privátní účely mluví jako

o lidech, „kteří desítky let mlčeli ke všemu a chodili na komunistickýmani

festace a mávali tam mávátky, tak ti lidi najednou si hrajou na moudrý a říkají,


15

že Michael Jackson je pokleslost moderní doby. Oni jsou pokleslost moderní

doby. Oni do toho kanalizují své špatné svědomí.“

21

A konečně když mu v roce 1998 sociální demokrat František Ringo Čech

a předseda lidovců Josef Lux vyčetli nezájem o politické vězně padesátých

let (místo na sjezd Konfederace politických vězňů šel uvítat hokejisty, kteří

přiváželi zlaté olympijské medaile z  Nagana), nazve toho prvního „pořada

telem sexuálních mejdanů pro normalizační papaláše“ a  k  druhému jízlivě

podotkne, že on, Havel, „za ně (politické vězně – pozn. aut.) veřejně bojoval

už před čtyřiceti lety, tedy v  době, kdy pan Lux buď nebyl na  světě, anebo

agitoval jménem Národní fronty pro účast ve volbách.“

22

Takovou upřímnost si ale prezident dovoloval pouze v tajných pokynech

spolupracovníkům, respektive před blízkými přáteli. Dokud byl prezidentem,

zásadně je neventiloval na veřejnosti. Veřejnosti naopak v už zmíněnémno

voročním projevu 1. ledna 1990 přednesl fantastický výklad, který vlastně

každému jedinci dával možnost cítit se platnou součástkou probíhajících

změn: humanistické a demokratické tradice „kdesi v nevědomí našichnáro

dů a národních menšin dřímaly“ tak, „aby je v pravou chvíli každý z nás(kur

zíva autor) v sobě objevil a proměnil je ve skutek.“

23

První kritici začali Havlovi mírnost v  hodnocení minulosti vytýkat už

v průběhu roku 1990, ta mírnost ale vedle vyviňování konkrétních nositelů

komunistického režimu měla i svou blahodárnou stránku. Tezí, žes komu

nistickým režimem si zadali všichni, nabídl prezident společenské většině,

která byla pasivní a na režimu se přímo nepodílela, rozhřešení a hodinu nula.

Kategorie Kontroverzní čin

Atmosféru zbožštění kolem sebe si Václav Havel jasně uvědomoval a ovšem

i užíval. Po čase si napůl v žertu veřejně postěžuje: jak prý někde zahlédne

psa a podotkne, že ten pes je ošklivý, „hned se najde deset lidí ochotných ho

zastřelit.“

24

První reakce ale byla si se zblázněnou veřejností trochu pohráta vyzkou

šet si, kam až je ochotna ho následovat. Do  důvěrných podkladů pro pora

du na Vikárce 7. ledna k tomu napsal: „Nemám-li se stát pro lidipánembo

hem, spasitelem a předmětem nebezpečného kultu, musím je občas dráždit

kontroverzními činy. Proto jsem si vymyslel aféru s  odsunem, v  níž všich

ni – od Adamce po Občanské fórum – zahráli svěřené role, aniž o tom věděli.

Budou další aféry (trest smrti, přesněji milosti pro odsouzené k smrti)...“

25

Obě věci byly od prezidenta myšleny jako pokus investovat vlastnípopu

laritu do nepopulárních, avšak z jeho pohledu hodnotných témat.

Tzv. aférou s odsunem otevřel zapomenuté téma odsunu německémen

šiny po  druhé světové válce. To, čemu se poněkud nepřesně říká „Havlova


16

Když nastupoval na Hrad, bylo Sašovi Vondrovi 28 let. Václav Havel v něm

do značné míry viděl svého adoptivního syna. Foto Ondřej Němec, 1992.


17

omluva Sudeťákům“, začalo už v polovině října 1989. Tehdy disident Havel

zmínil svůj kritický pohled na vystěhování německé menšinyz Českosloven

ska po  druhé světové válce v  korespondenci s  německým prezidentem Ri

chardem von Weizsäckerem, která předcházela slavnostnímu předání Mírové

ceny německých knihkupců. Celou věc nakousl na radu KarlaSchwarzenber

ga,

26

českého šlechtice z Vídně, který ho poprvé navštívil v Praze v roce 1987

ještě coby předseda Mezinárodního helsinského výboru a který Havlovuně

meckou politiku významně poznamenal i v následujících letech. Weizsäcker

s Havlovým svolením z dopisu citoval ve svém novoročním projevu.

Domácí veřejnost však o poválečném odsunu zčásti vůbec nevědělaa zčás

ti na některé polohy propuknuvší debaty nebyla připravena. Jeden starší pán

zahájil na  protest proti Havlovu nadbíhání „Sudeťákům“ přímo na  nádvoří

Pražského hradu hladovku (prezident ho posléze přijal, přičemž mu omylem

předal dopis určený pro Michaila Gorbačova) a OF poprvé ucítilo potřebu se

od svého prezidenta distancovat.

Pikantní na tom bylo, že Fóru tehdy vládl Petr Pithart, který na „vyhnání

Němců“ tradičně míval mnohem ostřejší názor než Havel. Pithart ale svéná

zory ostře vyjevoval, když nebyl u moci – a tehdy byl u moci nejvíc ve svém

životě. On a Občanské fórum nutně museli přijímat odpovědnostza transfor

maci, která ještě ani nezačala. OF muselo myslet na podporu mezi voličia mu

selo nějak reagovat na znepokojené hlasy ze svých poboček po republice.

Naopak prezident byl tak populární fi gura, že neměl potřebu se za  své

názory vyjevené ještě v disentu kát a už vůbec ne zpovídat se nějakýmmíst

ním Občanským fórům. A tak když se Pithart 3. ledna 1990 chystaldo tele

vize, aby tam přednesl opatrné, „pročeštější“ stanovisko k odsunu, přišel si

to s ním do Špalíčku vyřídit Saša Vondra. Ač pod Vondrovým nátlakem Rada

OF stanovisko lehce zmírnila, přesto v něm zůstalo důležité konstatování, že

„omluva československé vlády za odsun Němců není žádným řešením“.Von

dra v tom spatřoval protihavlovský osten, předáky OF na místě obvinil, že

torpedují prezidentovu práci, a vynadal jim do „senilních dědků“.

27

Ohlašovala se tu už konjunktura témat z novodobé historie, která měla

naplno propuknout v následujících letech. Navzdory vášnivému průběhunic

méně tato zahajovací debata o  odsunu byla svým tématem v  zásadě aka

demická. Amnestií vyhlášenou k 1. lednu 1990 riskoval prezident mnohem

víc – amnestie nejsou u obyvatelstva populární nikdy a ta Havlova byla o to

nepopulárnější, oč byla velkorysejší. Na  svobodu vyšlo téměř 24 z  30 tisíc

československých vězňů. Prezident prominul tresty do dvou let (a do tří let

za trestné činy spáchané z nedbalosti). Ačkoliv z exekutivy proti amnestiiza

znívaly silné výhrady, nenechal si Havel do svého plánu mluvit.Místopředse

da federální vlády Ján Čarnogurský při jednáních s prezidentovým emisarem


18

Vondrou dosáhl pouze toho, aby se z konceptu amnestie některé kategorie

vypustily, nicméně podle jeho pozdějšího odhadu se mu navrhovaný rozsah

amnestie podařilo srazit jen asi o pět procent.

28

Disident Čarnogurský měl sám čerstvou zkušenost z vyšetřovací vazby,

která ho utvrdila v  jeho starších zkušenostech z  advokátní praxe, že totiž

většina vězňů sedí právem, přestože byla odsouzena komunistickou totalitní

justicí. Disident Havel si naopak ze svých let prožitých za mřížemi přineslten

denci vidět v odsouzených automaticky i oběti. V tomto duchu psal 10. ledna

soudcovskému stavu, jehož členy předtím nadzvedl obrat „pokleslá justice“

v  novoročním projevu. Prezident v  dopise soudcům vysvětluje, jak k  tomu

závěru došel: „Byl jsem několik let ve vězení a od téměř všech vězňů, s nimiž

jsem se setkal, byť se dopustili sebeodpudivějších trestných činů, jsemvysle

chl bezpočet výpovědí o tom, jak byla krácena jejich zákonná práva v době

trestního řízení.“

29

Na širokém pojetí amnestie je pozoruhodné, s jakou sveřepostí tuprezi

dent s menšinovou zkušeností vězně prosazuje svůj menšinový názor. Tady

si byl Havel jistý, že koná správnou věc. O to víc ho zaskočily konkrétníná

sledky jeho velkorysosti. 

Už od ledna to vřelo ve slovenském Leopoldově, ve věznici, kde zhruba

desetinu osazenstva tvořili vrahové a i jinak tu byla soustředěna řadarecidi

vistů, na něž se amnestie nevztahovala. Po prvních nepokojích následujících

bezprostředně po  vyhlášení amnestie přišla druhá vlna nepokojů v  únoru,

kdy se militantní část vězňů zabarikádovala na ubikacích. Požadovaliamne

stii nikoliv částečnou, ale totální.

30

Prvního března byla vyhlášenahromad

ná hladovka, napětí se stupňovalo a zneklidněný Havel se je pokusil zmírnit.

Šestého března do věznice vyslal svého osobního emisara Jána Langoše se

sérií menších návrhů, jak vězňům ulevit a vyjít vstříc stížnostem, o jejichž

reálném základě coby zkušený mukl nepochyboval. Dopis, který vezl Langoš,

začíná jako televizní projev, oslovením „Milí spoluobčané“ a dosti empaticky

pokračuje: „...myslím, že si umím představit rozsah a druh problémů, které

vás dovedly k vašemu protestu.“ V celém dopise sice prezident ignorujepo

žadavek vzbouřenců dát milost všem, místo toho však avizuje humánnější

výkon trestu: novelizaci trestního zákona, která uleví i recidivistům, čistku

ve  vězeňském sboru (vězni už v  prosinci 1989 předložili seznam obzvlášť

brutálních dozorců), příjezd zahraničních expertů, v některých případechdo

konce převoz z nenáviděného Leopoldova jinam: „Zkoumáme možnosti, jak

eskortovat ty z vás, kteří jsou dlouholetým pobytem ve vězení fyzicky nebo

i psychicky postiženi, do jiných zařízení.“

31

Jenže vzbouřenci prosbu, aby výměnou za zlepšení ve výkonu trestuukon

čili svůj protest, nevyslyšeli, naopak koncem března se vzpoura rozšířila tak,


19

že musel zasahovat policejní Útvar rychlého nasazení. Zásah skončil vypá

leným traktem vězení, několika těžce zraněnými vězni a policisty a posléze

61 odsouzenými vzbouřenci.

32

I  do  Československé televize tehdy pronikly

záběry dobyté budovy, kde z jednoho okna ještě povlával plakát s nápisem

„Nech žije Havel“.

Leopoldovské drama v sobě skrývalo potenciál poškodit reputacipreziden

ta i nového režimu jako takového. Vzpoura byla naštěstí potlačena bez obětí na

životech (zahynul sice jeden vězeň, ale při manipulaci s výbušninou) a Havel

s úlevou povýšil velitele zásahu Andreje Sámela do hodnosti generálmajora.

Zajímavé bylo, jak řešil dilema mezi svými niternými pocity mukla a základ

ními potřebami státu. Ovšemže imperativ nastolení pořádku dostal nakonec

přednost, ale prezident byl přesto ochoten jít se vzbouřenci až na kompromis,

který, pokud by ho přijali, mohla veřejnost vnímat jako nemístnou slabost.

Během vzpoury z Leopoldova aspoň nikdo neuprchl, nicméně část z oněch

24 tisíc vězňů propuštěných na  amnestii způsobila menší vlnu kriminality.

Prezident se sice později bude ohánět úředními statistikami, podle nichž v roce

1990 propuštění vězni spáchali jen devět procent trestných činů v českých

zemích a sedm procent na Slovensku,

33

bezprostředně po amnestii si ale tak

jistý nebyl. Připustit veřejně, že to s velkorysostí přehnal, nešlo.Do podkla

dů pro zmíněnou strategickou poradu na  Vikárce 7. ledna v  bodě věnova

ném amnestovaným poznamenal: „Potlačit publicitu o jejich řádění, ať není

povstání veřejnosti.“

34

V té chvíli (Leopoldov měl teprve přijít) plánoval, jak jsme viděli, jít ještě

dál a omilostnit i vězně odsouzené k trestu smrti.

35

Přestože k tomu senako

nec neodhodlal, vyvstává tu před námi obraz osvíceného panovníka, který při

nástupu na trůn pociťuje takovou legitimitu – v jeho případě nikoliv od Boha,

ale od  historie a  nadšeného obyvatelstva  –, že si může dovolit prosazovat

i velmi menšinové názory.

Jsme tady

Za hranicemi na Václava Havla čekalo stejně vřelé přijetí jako doma. Nepřišlo

to zcela nečekaně, už několik měsíců před pádem komunistického režimu se

na nejznámějšího československého disidenta začaly sypat různé prestižní

ceny: v říjnu 1989 obdržel Mírovou cenu německých knihkupců, o něcopoz

ději ze Švédska Mírovou cenu Olofa Palmeho, a dokonce sahali po Nobelo

vě ceně míru. Těsně před oznámením laureátů – připadlo shodou okolností

na jeho narozeniny 5. října – propadli Havel i jeho okolí představě, ženomina

ce na Nobelovku skutečně vyjde. Dopředu se nechal fotografovat a poskytoval

předpřipravené rozhovory,

36

na vyhlášení potom čekal v bytě Dany Němcové

se zhruba padesátkou přátel a skupinou západních novinářů.

37


20

Nobelovu cenu míru za rok 1989 však obdržel tibetský dalajláma, a tak

se lavina publicity ve světě odložila zhruba o čtvrt roku. Po vstupu na Hrad

ale dramatik v  Havlovi tušil, že pozornost, již teď na  sebe Československo

přitáhlo hezkou legendou o sametové revoluci, poputuje jinam, pokud se mu

nepodaří rychle ji podchytit velkou diplomatickou ofenzívou.

Od prvních dní v úřadu tak prezidentoval na dvou frontách, doma a venku.

První zahraniční cestu vykonal už během prvního týdne ve funkci a spěchal

s  ní hlavně proto, aby předešel pozvánce ze Sovětského svazu. Tu by bylo

trapné odmítat, jet ale nejprve do Moskvy považoval už ze symbolickýchdů

vodů za vyloučené. Odpadá-li povinnost ukázat se nejdřív v centru impéria,

velí diplomatický zvyk navštívit nějakou sousední zemi. A protože do Polska

jet nechtěl kvůli prezidentovi-strůjci stanného práva z roku 1981 Wojciechu

Jaruzelskému, padla volba na NDR a západní Německo. Byl v tom prvekpře

kvapení a to se Havlovi zamlouvalo. Cesta se připravovala narychlo od konce

prosince, spolková diplomacie však pochopila výjimečnost chvíle a radikálně

zkrátila obvyklé přípravné práce.

Daní za rychlost byl organizační zmatek – ve východním Berlíně někteří

prezidentovi poradci neměli ani partnera ke  schůzkám a  museli trávit čas

procházkami kolem Braniborské brány. Do Mnichova, kam se Havlovadele

gace přesouvala týž den z Berlína, sice z Bonnu dorazil vládní tábor i opozice,

ale o ničem podstatném se nejednalo. Všichni chtěli zblízka vidět„preziden

ta-fi losofa“. Naopak pro Čechoslováky to byl především užitečný výlet. Část

československé delegace byla poprvé na Západě, mladý ředitel zahraničního

oddělení KPR Vondra například prvně v životě cestoval letadlem. Dojmy byly

veskrze dobré. Havel si z Mnichova vezl slib kancléře Kohla, že se na něho

může kdykoliv s čímkoliv obrátit, a silný estetický dojem z kolony policejních

motocyklů, která je doprovázela z letiště do města a zpět. Brzy po návratu si

motocyklistickou kolonu složenou ze strojů BMW nechal pořídit také.

Jestliže volba Berlína a Mnichova symbolizovala napřaženou ruku vůči

sudetským i „říšským“ Němcům, ještě symboličtěji a historičtěji měla vyznít

návštěva Spojených států v  druhé polovině února. Československá strana

státní návštěvu pojala jako obří školní výlet; ve  dvou letadlech letělo do

hromady na  150 lidí: kromě prezidentovy kohorty členové vlád, poslanci,

ale i  různí revolucionáři maskovaní za  novináře, studentští předáci nebo

tři vysokoškolští rektoři. Několik členů delegace si s sebou dokonce vezlo

příbuzné, kteří neměli žádnou funkci ani agendu. Když měla prezidentská

fl otila mezipřistání  – na  Islandu a  v  Kanadě –, někteří jedinci vystupovali

a jiní zase přistupovali.

Za normálních okolností by Američané takový cirkus nedovolili,proten

tokrát však přivřeli oči. Paradoxně jediné jméno z  dlouhého seznamu, nad


21

nímž jejich přípravný výbor zvedal obočí, bylo jméno jedné z hlavních hvězd

sametové revoluce, ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera, který koncemše

desátých let pracoval ve  Washingtonu jako zpravodaj pražského rozhlasu

a FBI ho vedla jako špiona československé rozvědky. Hrad muselza Dienst

biera lehce zalobbovat.

38

I to se však podařilo, byla to neopakovatelná chvíle

a Amerika se těšila na příjezd tzv. freedom fi ghterů.

Díky přípravným kontaktům s americkou diplomacií i zprávámspolupra

covníků, kteří návštěvu připravovali a  mohli mu například reportovat, jak

utěšeně se rozvíjí příprava večírku, na  nějž československého prezidenta

přijde pozdravit umělecká elita země, si Havel uvědomoval, že se v Ameri

ce stává celebritou. Svůj projev ke Kongresu 21. února,

39

který bylnejdůle

žitějším bodem programu, také jako celebrita zahájil:  „Když mne 27. října

loňského roku naposledy zatýkali, nevěděl jsem, zda je to na dva dny nebo

na dva roky. Když mi přesně měsíc poté řekl rockový hudebník MichaelKo

cáb, že budu asi navržen do funkce prezidenta, myslel jsem si, že to je jeden

z jeho obvyklých žertů. Když mne 10. prosince 1989 můj přítel herec JiříBar

toška navrhl na velkém mítinku v Praze jménem Občanského fóra do úřadu

prezidenta republiky, považoval jsem za  vyloučené, že mne náš parlament,

zděděný po předchozím režimu, může do tohoto úřadu zvolit. Když jsem byl

o  devatenáct dní později jednomyslně zvolen prezidentem své země, netu

šil jsem, že za necelé dva měsíce budu mluvit před tímto slavným a mocným

parlamentem a že má slova budou přímo sledovat miliony lidí, kteří o mně

nikdy neslyšeli, a  že stovky politiků a  politologů budou odborně zkoumat

každé slovo, které řeknu.“

Jádrem jeho řeči byla mezinárodní politika. Havel kongresmanůmozná

mil, že přichází éra multipolarity, tedy že USA si po abdikaci svého hlavního

soupeře SSSR napříště budou muset zvykat na to, že jsou jen jedním z mnoha

hráčů, ale měly by to vzít optimisticky: toto vymanění „z poněkud už přežilé

kazajky bipolárního vidění světa“ vyústí do Lincolnovy rodiny člověka.„Umí

te si představit, jakou úlevu by to přineslo té části světa, která se – ačkoliv

největší – z jakýchsi důvodů nazývá třetí?“ 

Nato Havel oznámil, že po Sovětech chce, aby většina jejich vojáků odešla

z Československa ještě před prvními svobodnými volbami v červnu; je to prý

kvůli stabilitě v zemi i v Evropě, vždyť „většina důležitých vojenských i jiných

evropských konfl agrací po staletí tradičně začínala a končila přímo na území

Československa, anebo s tímto prostorem nějak souvisela.“

Washington posléze vyzval k  velkorysé pomoci Sovětskému svazu, i  fi -

nanční: „Často slyším otázku, jak nám Spojené státy mohou dnes pomoci. Má

odpověď je paradoxní jako ostatně celý můj život: nejvíc nám pomůžete, když

pomůžete Sovětskému svazu na  jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně


22

Dámy a pánové, vymaňme se z přežilé kazajky bipolárního vidění světa.

Československý prezident v americkém Kongresu. Foto ČTK / Jaroslav Hejzlar, 1990.


23

komplikované cestě k demokracii. (...) Metaforicky řečeno: miliony, které teď

dáte na Východ, se vám brzy vrátí v podobě ušetřených miliard.“

Jeho návrhy vesměs implicitně šly proti americké politice – dokoncei po

žadavek odsunout Sověty ze střední Evropy rozhodující činitele v Pentago

nu a  na  ministerstvu zahraničí znepokojoval (obávali se, že Sověti budou

na oplátku tlačit Američany k rychlému stahování ze západního Německa).

Přesto kongresmani Havla celkem dvacetkrát přerušili potleskem, z čehož

lze vyvodit jediné: nemysleli tolik na to, co se jim říká, ale kdo k nim mluví.

Podstatu této první a průlomové návštěvy USA prezident přesněvystih

ne v interním dokumentu napsaném s odstupem tří let: „Atmosféra a úspěch

mé první cesty do USA jsou z mnoha různých důvodů neopakovatelné. Byl

jsem tehdy prvním nekomunistickým prezidentem v celém komunistickém

světě a zvěstoval jsem USA, že se komunismus může v nějaké zemi během

několika dnů zhroutit, že se dotyčná země může vydat na cestuk nezávislo

sti, normální demokracii a tržnímu hospodářství a že se prezidentem může

stát člověk, který není žádným profesionálním politikem.“

40

Jinými slovy tu

Havel napsal, že v zahraničí byl na začátku své prezidentské dráhy přijímán

spíš jako symbol nové éry než jako nositel konkrétních názorů.

Podobně triumfálních cest, ačkoliv méně velkolepých, absolvoval pre

zident v  prvních měsících roku 1990 celou řadu  – ze Spojených států ame

rických se takřka vzápětí přesunul do Sovětského svazu; důležité evropské

země měly brzy následovat. Z cest nepřivážel zpravidla žádné speciálnívýho

dy a tu a tam během nich vyrobil faux pas – jako když se po přijetí u George

Bushe staršího v Bílém domě dne 21. února dostal do takové euforie, žev roz

poru s  protokolem zažádal ještě o  jednu dodatečnou schůzku (byla mu po

skytnuta; na rozdíl od první bilaterální schůzky tu druhou pojal planetárně

a Američany přivedl do lehkých rozpaků).

Také v euforii prvních měsíců poněkud přecenil své síly. Už v lednu bez

úspěchu nabízel Prahu jako místo, kde by se mohl zrodit kýžený mír meziIz

raelci a Palestinci.

41

Hned zkraje pojal fantaskní plán, že by Švédskospekta

kulárně vrátilo část uměleckých pokladů, které jeho armáda uloupila v Praze

za třicetileté války: do podkladů pro Vikárku 7. ledna k tomu poznamenal:

„Teď je šance, že i  Švédi leccos vrátí z  uloupených věcí; za  pár měsíců se

na nás vyserou.“

42

Teď v Havlově chápání znamenalo relativně krátkou dobu,

než Československo se svou sametovou revolucí vyjde z módy. (Stockholm,

jak se dalo čekat, nereagoval.) Ve svém prvním vystoupení před poslanciFe

derálního shromáždění, kde avizoval žádost do Švédska, vyhlásil i nabídku

prezidentům Spojených států a Sovětského svazu, že by jako dějiště příštího

summitu dvou supervelmocí mohla posloužit Praha – další iniciativa, která

skončila do ztracena.


24

Celkového úspěchu jeho zahraniční politiky se ale nedobereme sčítáním

konkrétních smluv a  poskytnutých výhod a  odečítáním konkrétních neú

spěchů. Havlova ofenzivní diplomacie fungovala jako jedna velká reklama,

jejímž cílem bylo přetavit zájem o „sametovou revoluci“ a jejího filozofující

ho prezidenta do trvale příznivého obrazu Československa ve světě. To se

jednoznačně podařilo a  to také byla jedna z  největších politických zásluh

Václava Havla o republiku. Podobně jako na domácí scéně i na zahraničních

cestách fungoval prostě tím, že dokázal nastolit dobrou náladu.

Poradci

Jako každý správný mýtus musel i mýtus Havlův najít svoji odvrácenou tvář.

Tvořili ji jeho poradci, které až na výjimky spojovalo to, že k Havlovi přibyli

relativně nedávno. Michael Žantovský, Milan Kňažko, Vladimír Hanzel, La

dislav Kantor, Petr Oslzlý a Jiří Křižan, ale i Miroslav Kvašňák nebo ekonom

Richard Wagner až do let 1988–1989 patřili v různé míře k šedé zóně.Někte

ří služebně starší disidenti tudíž na prezidentovu „partičku“ pohlíželi dosti

kriticky (i  proto Havel po  čase angažoval bratislavského disidenta Milana

Šimečku, který však na podzim 1990 nečekaně zemřel) a kritické oko toho

či onoho dávného Havlova kolegy tu a tam postřehlo, s jakou až nezdravou

úctou se ten či onen nový poradce vůči jejich „Vaškovi“ chová.

Tento postřeh však platil pouze u  některých a  vlastně jen na  začátku.

V zápisech ze schůzí poradního sboru Kolegium prezidenta najde čtenářpo

měrně brzy místa, kdy poradci s prezidentem v tom či onom bodě polemizují.

Ne náhodou se Kolegiu neofi ciálně říkalo „pytel blech“. I poradci byli oběťmi

své doby a své role, i oni se museli vypořádávat s tím, že úřadovaliv histo

rických prostorách Pražského hradu vysoko nad městem, kde pracovnípro

středí po čase stoupá svým obyvatelům do hlavy; že pracovali propreziden

ta, u něhož bylo od počátku jasné, že bude jednou hodnocen jako prezident

historický, a že všude kolem nich vládla roztouženost, která sice byla určena

Havlovi, ale přirozeně zasahovala i je.

Jedinečností místa a  tehdejší atmosféry lze částečně vysvětlit různé

věci, které by za rok za dva už nebyly možné – třeba že Petr Oslzlý,v ko

legiu odpovědný za  divadelní obor, si u  ředitele Československé televi

ze Miroslava Pavla po  telefonu objednával výrobu medailonku zakázané

herečky Vlasty Chramostové, protože si to podle jeho upřímného názoru

dávno zasloužila, nebo že kontroloval pořadí zpráv v Televizních novinách;

že poradce pro vnitřní a bezpečnostní politiku Jiří Křižan po telefonuúko

loval generální štáb, kde má dislokovat jakou divizi, a  s  premiérem Čal

fou domlouval, že mu do  federální vlády pošle Věru Čáslavskou, pokud

ta bude chtít,

43

nebo že si architekt Miroslav Masák objednal na pohovor


25

Prezidentská kancelář. Vpravo od Václava Havla stojí Richard Wagner,

vedle něho Věra Čáslavská. Pod nimi uprostřed mezi zaměstnankyněmi KPR

sedí Ladislav Kantor a Michael Žantovský, zcela vpravo Eda Kriseová.

Foto Oldřich Škácha, 1990.


26

republikového ministra kultury Milana Uhdeho  – a  ten dokonce přišel.

Anebo že když Alexandr Vondra dorazil pozdě na poradu, ředitele sekce

vnitřní politiky Křižana vážně požádal, aby už se něco udělalo s mizernou

úrovní pražské taxislužby.

44

Vliv pracovníků prezidentské kanceláře závisel do jisté míry na tom, jak

blízko stáli prezidentovi a jak pravidelně s ním mohli mluvit. Dobrouukáz

kou tehdejší atmosféry v kolegiu je nedatovaný zápis porady konané v březnu

1990. Ředitel prezidentova programu Ladislav Kantor tu opakovaně apeluje

na to, aby všichni ctili Havlův denní rozvrh: „Když je tam napsáno v 9.00ho

din příjezd prezidenta, Kantor plus Saša Vondra, tak se nám tam nemůžou

nahrnout všichni a mluvit pátý přes devátý. Prezident z toho nic nemá. Třeští

mu hlava již v 9.30 hod. (...) Jestliže potřebuje JUDr. Lžičař hodinu denně, tak

ji tam bude mít, ale nemůžeme se tam nahrnout v 9.00 hod. všichni.“ Na to

kancléř Lžičař namítá: „Já teda ti něco řeknu, je tady dost práce s touKan

celáří, já jako kancléř, nebo vedoucí Kanceláře nebo tajemník, mám právo...

nebo měl bych právo být u všeho.“

45

Podobných míst je v zápisu z této jedné

porady hned několik.

Právník Lžičař mezi ostatní členy Havlova týmu, původní profesí většinou

umělce, nezapadl, a když se na něj zjistila spolupráce s StB, musel, především

k úlevě Křižana, Hrad opustit. Problémy zapojit se do této rázovité skupiny

měli však postupně i další lidé, kteří pocházeli z jiného než uměleckéhopro

středí, jako třeba dávný Havlův druh ze skupiny  Šestatřicátníků, ekonom

Radim Kopecký, jemuž stejně jako věčné organizační zmatky vadila hrubá

mluva na poradách.

46

To, že se při prvních zahraničních cestách hodně pilo, nezůstalo zcela

utajeno ani řadě lidí mimo KPR. Taky je ale pravda, že se v tehdejšíhektic

ké době na Hradě pracovalo 12 až 15 hodin denně a nerozlišovalo se mezi

všedním dnem a  víkendem, že poradci, jejichž šéf vykonával zásadní vliv

na ministerského předsedu a politiku vlády, dostávali jen asi polovinu platu

ministrů (na jaře 1990 bylo platové rozmezí v prezidentské kanceláři 5 až

8,5 tisíce Kčs; ministr Čalfovy vlády bral v té době 12 tisíc korun měsíčně).

47

Při vší možné kritice na adresu poradců je třeba zdůraznit, že ve federální

éře Václava Havla vesměs obklopovaly silné osobnosti a že to prezidentovi

nebylo na škodu.

Po roce 1992 působila KPR profesionálněji a její personál mnohemúřed

ničtěji, což bylo dáno hlavně tím, že v Klausově České republice Havlovine

zbude, než aby přijal postavení odvozené od postavení premiéra. Ale do roku

1992 a především v prvních měsících po převratu byl Hrad jedním ze dvou

mocenských center v zemi, a dokud prezident fungoval jako paralelnípremi

ér, fungovali jeho poradci vesměs jako paralelní ministři.


27

Dekrety?

Jak ale to paralelní vládnutí mělo vypadat? Už zmíněný seznam nápadů,

jež ve Václavu Havlovi uzrály během prvního týdne ve funkci, a jejžrozdá

val jako podklad pro důvěrnou poradu na Vikárce, je unikátním záznamem

jeho představ o výkonu prezidentské funkce v bodu nula, kde onoho 7. led-

na 1990 pořád ještě stál.

Muž, který na veřejnosti často zdůrazňoval svůj ostych z politiky („Proto

jsem se odhodlal i já – po dlouhém vzdorování – převzít posléze na sebe břímě

politické odpovědnosti,“ říkal kongresmanům),

48

projevoval ve skutečnosti

tendenci mluvit do všeho, co mu přijde na mysl. První bod: „Ředitel televize.

Asi ho je třeba hned v  pondělí odvolat. Televize je mocenský nástroj moc

nější než armáda a bezpečnost dohromady. (...) Do týdne jmenovat ředitele

na základě ‚mikrokonkurzu‘ z aspoň tří kandidátů. Provedou ho Čalfa, Kusý

a Havel. Vybavit velkými pravomocemi.“

Druhý bod: „Problém propuštěných vězňů. Proč je pustili všechnynajed

nou, když je měli propouštět 20 dní? Je to intrika nebo omyl? Zvýšitpohoto

vost VB, hlídky na nádražích a citlivých místech (trikolory), zrychlitubyto

vávání, resocializační programy, zaměstnávání atd.“

Třetí bod: „Na kdy mám svolat FS?“ Havel avizoval, že v parlamentuna

vrhne několik ústavních zákonů: o státním znaku, o názvu republiky,o pře

strukturování všech tří vlád, a navrch ještě nový volební zákon.

Další náměty: z  názvu armády vypustit přídavné jméno „lidová“, zvýšit

rozpočet prezidentské kanceláři, vyměnit pražského primátora a šéfy odborů

a dát si pozor na Zdeňka Mlynáře, který možná směřuje do čela KSČ.

49

Pointou dokumentu z Vikárky je však Havlova obecná představa výkonu

funkce. Psal, že bude muset potlačit svou vrozenou plachosta nesebevědo

most, aby se z něj mohl stát „velmi silný, ba téměř autoritářský prezident. Ale

jinak to nejde: systémy v mnoha ohledech zanikají způsobem, kterýmvznik

ly.“ To si uvědomil, už když nosil Adamcovi a Pitrovi jména ministrů do jejich

vlád – „...připadal jsem si trochu jako Gottwald, když něco podobného nosil

Benešovi na Hrad.“

50

Náběh k autoritářství, jakkoliv časově omezenému, nebyl myšlen jen jako

literární nadsázka. Hned v  lednu se na  poradě prezidenta s  právníky pro

bírala možnost, že by Václav Havel podobně jako po  druhé světové válce

Edvard Beneš vládl pomocí prezidentských dekretů vydávaných přes hlavy

parlamentu. I  tentokrát se argumentovalo revoluční situací, která si žádá

přechodně vysadit zdlouhavý parlamentní proces.

S nápadem oprášit instrument dekretů přišel Ivan Králík, stará struktura

z právního oddělení Kanceláře prezidenta republiky. Na poradě prohlásil, že

by některé komplikované problémy šlo tímto způsobem vyřešit pomocí textu


28

o  dvou nebo třech větách

51

a  prezidentovi ta představa nebyla proti mysli.

Protestoval ovšem místopředseda FS a hlavní ústavní právník OF ZdeněkJi

čínský, jemuž bylo jasné, že parlament zmocňující prezidenta k tak rozsáhlým

pravomocem by se dobrovolně vyřazoval ze hry.

Havel se tehdy nechal přesvědčit, že by v  parlamentu narazil, což ale

s odstupem zdaleka není jisté. Už nikdy totiž prezident neměl takovoupoli

tickou váhu jako v prvních týdnech roku 1990. V parlamentu dosudnepro

běhla druhá, větší vlna kooptací, díky níž teprve KSČ ztratí absolutní většinu.

Předrevoluční poslanci žili v latentních obavách. Jen několik týdnů před tím,

než na Hradě padla úvaha o dekretech, jednohlasnou manifestační volbou

Václava Havla předvedli, jak jsou v zásadě poddajní. Mnozí z nich tehdypo

prvé v životě pocítili něco jako existenční nejistotu a strach z budoucnosti.

Nelze zcela vyloučit, že v takovém rozpoložení by byli ochotní odhlasovat si

výměnou za pár měsíců klidu i vlastní politickou kastraci.

S příchodem nových, „revolučních“ poslanců se uťápnutá atmosféra ve FS

začala měnit. Druhá vlna kooptací byla dokončena v  prvních únorových

dnech, pokud tedy byla otevřena odbočka k  prezidentskému či poloprezi

dentskému systému, bylo možné se po ní vydat zhruba měsíc, kdy vedle sebe

žili nový prezident a starý parlament.

Už 23. ledna prezident ve Federálním shromáždění poprvé narazil. Bylo

to s trojicí symbolických návrhů: o změně názvu republiky, armády a novém

státním znaku.

52

Jeho vztah k parlamentu se zkalil – na Staroměstskémná

městí 25. února mluvil o poslancích jako o brzdě exekutivy a s neskrývanou

ironií: „Naprosto nechápu, proč náš parlament nemůže zasedatpermanent

ně, aby stihl stohy chystaných zákonů napsat, pořádně projednat a  rychle

schválit. (...) Z důvodů, které mi nejsou jasné, dodnes Federální shromáždění

nerozhodlo o mém návrhu vypustit z názvu našeho státu jedno slůvko, které

tam nikdo nechce mít. V Rumunsku to trvalo den.“

53

Přesto byl díky své popularitě a úzké vazbě na předsedu federální vlády

Čalfu Václav Havel od ledna do léta 1990 nejmocnějším mužem ve státě.His

torie nezná žádná kdyby, přesto stojí za  úvahu, co všechno v  těch prvních

šesti měsících mohl udělat.

Významu ekonomické transformace si byl Havel dobře vědom, necítil se

ale kompetentní v oboru, a tak do diskusí o reformě víceméně nezasahoval.

Spokojil se s tím, že ve vládě kromě Čalfy seděli Valtr Komárek a brzy také

Václav Valeš, s nimiž jeho ekonomický poradce Richard Wagner každépondě

lí konzultoval. („...každé pondělí dopoledne sedíme buďto s Komárkem, nebo

Valešem a každé odpoledne se snažíme díky tady Láďovi Kantorovi vlastně se

dostat v klidu k panu prezidentovi, abych ho mohl informovat o některých

věcech, které jsou v tom hospodářství.“)

54


29

Další velké téma byli komunisté: co provést s KSČ, s tajnou policiía je

jími příslušníky, a jak moc vyžadovat spravedlivé potrestání; tady byl Havel

limitovaný slibem revoluce „Nejsme jako oni“. Zbývalo třetí velké téma,bu<



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist