načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Přepadení ze vzduchu – Jonas Bonnier

Přepadení ze vzduchu

Elektronická kniha: Přepadení ze vzduchu
Autor: Jonas Bonnier

Když 23. září 2009 skupina čtyř mladých Švédů přiletí helikoptérou do centrály bezpečnostní agentury G4S ve Stockholmu, tak dokáží během několika desítek minut nemožné. Z jednoho z nejstřeženějších míst na světě se jim podaří téměř bez ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 406
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: v překladu Radovana Zítka
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3699-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Když 23. září 2009 skupina čtyř mladých Švédů přiletí helikoptérou do centrály bezpečnostní agentury G4S ve Stockholmu, tak dokáží během několika desítek minut nemožné. Z jednoho z nejstřeženějších míst na světě se jim podaří téměř bez odporu ukrást přibližně 40 milionů švédských korun a uprchnout. Každý ze čtveřice má vlastní důvody, které ho vedou k účasti na zločinu - chtějí zaopatřit rodinu, zapomenout na hrůzy vojenské služby nebo si jen splnit své životní sny. Ačkoli je skupina později dopadena, ukradené peníze se nikdy nenajdou. Kam je ukryli? A kdo stál v pozadí přípravy krádeže století?

Popis nakladatele

Čtyři muži, jeden společný sen a loupež století. Téměř dokonalý zločin podle skutečné události.

23. září 2009 brzy ráno vypukne poplach – je přepadena centrála bezpečnostní agentury G4S ve Västberga ve Stockholmu. Lupiči přiletí helikoptérou a po krátké době také odletí s téměř čtyřiceti miliony švédských korun na palubě. Nepadne přitom jediný výstřel. Jonas Bonnier napsal svižný thriller, který vychází z jedinečných výpovědí dopadených aktérů loupeže a je plný překvapujících detailů zločinu, který šokoval celý svět.

Zařazeno v kategoriích
Jonas Bonnier - další tituly autora:
 (e-book)
Lúpež z helikoptéry Lúpež z helikoptéry
Přepadení ze vzduchu Přepadení ze vzduchu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přepadení

ze vzduchu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Jonas Bonnier

Přepadení ze vzduchu – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Jonas Bonnier

Přepadení ze vzduchu


v překladu Radovana Zítka

JONAS BONNIER

PŘEPADENÍ

ZE VZDUCHU



Tento román je založený na skutečné události. Jinými slovy,

autor vycházel z toho, co se blížilo realitě, co bylo zdokumentová­

no, odpozorováno a převyprávěno, a to všechno potom podle své fantazie přetvářel, doplňoval a rozvíjel.

S ohledem na zúčastněné změnil některá místa a jména, někte­

ré situace přidal a jiné odebral. V těchto případech je podoba se skutečností neúmyslná.

V ostatních případech je podoba se skutečností zcela záměrná. PROSINEC 2008

11

1

Z  lesa vyšel starý pán, skloněný nad vycházkovou holí.

Kráčel po cestě, kterou tvořily zarostlé vyjeté koleje. Měl na

sobě černé holínky, které si před pár týdny koupil v supermar­

ketu v Handenu, a tmavohnědý nepromokavý plášť z Tempa

v obchodním centru Fältöversten.

Na nákupy oblečení ho nikdy moc neužilo, to opravdu ne.

Sníh se na zemi nedržel, ale stromy a  keře pevně svíral

mráz. Konečně přišla pořádná zima a k večeru možná začne

i sněžit.

Ze zmrzlého lesa, kde paletu šedohnědých odstínů na­

rušovalo jen tmavozelené jehličí stromů, se asi deset metrů

před mužem vynořil černý pes. Labradorský retrívr. Podíval

se na svého pána, sklonil čumák k zemi a znova se rozeběhl.

Po pár metrech přiběhli další tři černí psi, všichni stejné rasy

a velikosti. Přeběhli cestu a zmizeli v křoví na druhé straně.

Starý pán se vydal za nimi. Za sebou slyšel zbytek smečky,

tři feny a jednoho psa, kteří se toulali sem a tam mezi zmrz­

lým borůvčím a hustým kapradím.

Byli na cestě domů.

Muž bydlel ve tmavočervené chalupě jižně od Landfjärde­

nu, přibližně na půl cesty mezi Nynäshamnem a Stockhol­

mem. V zimě z kuchyňského okna dohlédl hustým lesem až

k ostrovu Muskö. Dolů k pobřeží to měl od vrátek několik

set metrů a míst, kde se jeho psi mohli na jaře a v létě koupat,

bylo bezpočet. Labradoři mají mezi prsty plovací blány, jako

rasa byli vyšlechtěni aportovat z vody.

Osm dospělých psů obývalo se starým mužem chalupu,

pro vrhy štěňat měl dvě kůlny. Labradory choval už téměř

dvacet let a  psům dával přednost před lidmi. Proto bydlel

12

v chalupě uprostřed lesa. A protože v okolí nebyly k dispozici

ani obecní vodovod, ani pravidelná dodávka elektřiny, mu­

sel se spolehnout sám na sebe. Sousedi se drželi v bezpečné

vzdálenosti v městské zástavbě, která začínala několik desí­

tek kilometrů na jih.

V prvních letech se muž se zájemci o štěňata setkával sám,

ale začalo mu jít na nervy, jak se tlusté paničky ptaly, jest­

li psi potřebují hodně pohybu, a jak rozmazlené děti tahaly

štěňata za uši. A když mu to šlo na nervy, zvyšoval hlas a plá­

cal usmrkance po rukou.

Bůh neměl v úmyslu udělat z něj obchodníka. Tak si sta­

řík obstaral pomocníky. Lidi z  jiných chovných stanic, kte­

ří vystavovali jeho štěňata a mladé psy a zařizovali i prodej.

A shrábli všechno uznání, o které starému pánovi stejně nešlo.

Když se po ranní procházce vrátil domů, bylo skoro devět

hodin. V chalupě měl tři místnosti a kuchyň. Psi do domu na­

tahali půlku lesa a jeho už pár let bolela záda, proto nemělo

moc smysl uklízet. Jediná místnost, kde byl trochu pořádek,

byla kuchyně, do té psy nepouštěl. Muž postavil na kávu.

Čekal návštěvu.

Znal je dost dobře na to, aby si byl jistý, že pozvání neod­

mítnou. Předpokládal, že se ho bojí, nebyli by jediní.

První dorazil Sami Farhan.

Starý pán ho viděl přicházet po pěšině od silnice. Autobus

z Västerhaninge na Nynäshamn zastavoval nahoře u silnice

číslo 73 a chalupa stála v lese ani ne deset minut odtamtud.

Od doby, co Sami tvrdě makal v ringu, uplynulo hodně let,

přesto se stále pohyboval jako boxer. Navzdory mohutnému

a těžkému tělu měl rychlý a lehký krok. Od vrátek k domu

mu to netrvalo ani minutu. Na sobě měl krátký, šedý, vlněný

kabát, který by se spíš hodil na jaře do města, a na nohou bílé

tenisky.

13

Muž ho pustil dál. Osm černých psů málem boxera pova­

lilo na zem, jakou měli z nečekané návštěvy radost. Protože

druhý host starého pána očividně nepřijel stejným autobu­

sem, budou muset pětatřicet minut čekat. Takové měla linka

intervaly. Muž sundal z háčku za dveřmi klíč od kůlny a spo­

lečně vyšli na dvůr.

„A jak se daří bratrům, Sami?“ zeptal se stařík přátelsky.

„Proč jako?“

„Před časem jsem se viděl s tvým starším bratrem Alim,

ale už dlouho jsem neviděl toho mladšího. Adil se jmenuje,

že ano?“

„Ano, Adil.“

„Má se dobře?“

„Proč si ho sem nepozvete a nezeptáte se ho sám, když vás

to zajímá?“

Muž přikývl a podíval se do země. Přes rty mu přelétl po­

bavený úsměv. Samiho nedůtklivost vůči bratrům se nezmě­

nila.

Mezi kůlnami na dvoře se nacházel sklípek z padesátých

let, postavený postaru z kamenů naskládaných na sebe, se

stříškou porostlou mechem. Po několika desetiletích vypa­

dal podobně věkovitě jako les kolem.

S osmi psy v patách se muž a Sami vydali ke sklípku, aby

přinesli štěňatům krmení. Právě tam se skladovalo psí žrád­

lo a taky papírové utěrky, toaletní papír a další věci, které se

nevešly do spíže v domě. Sklípek byl podstatně prostornější,

než vypadal, zabíhal ještě kus pod skálu, před kterou stál.

Vzadu ve tmě leželo na sebe naskládáno na padesát pa­

pírových krabic. Všechny obsahovaly hotovost roztříděnou

v  plastových sáčcích. Bankovky měly nejrůznější hodnotu

a celková částka přesahovala tři sta milionů.

Peníze v tom vlhku a zimě pravděpodobně zplesnivějí.

Starý pán se kvůli tomu neznepokojoval. Stejně si netou­

žil koupit nic zvláštního.

14

Poprosil Samiho, aby vzal psí žrádlo, a mlčky šli nakrmit

věčně hladová štěňata.

Když se vrátili do domu, vytratil se starý pán do ložnice

v patře, zatímco Sami seděl v kuchyni a deset dlouhých minut

sledoval, jak kávovarem prokapává voda. Vždycky měl potíže

v klidu posedět. Teď bezmyšlenkovitě, netrpělivě a pravidel­

ně podupával pravou patou tak, že se mu klepala celá noha.

Díval se z okna a nakonec uviděl, jak z lesa vychází Michel

Maloof. Zároveň uslyšel kroky na schodišti – stařík scházel

dolů.

Maloof nebyl tak vysoký jako Sami. Kráčel s povytažený­

mi rameny, ale taky se pohyboval rychle a cílevědomě. Měl

na nohou kožené kotníkové boty, které se do lesa hodily líp

než Samiho tenisky, jenže mu očividně byla zima. Když sta­

rý pán otevřel, objevil se Maloofovi na tváři charakteristický

úsměv a v černém, pečlivě zastřiženém plnovousu zasvítily

dvě řady zubů.

„Zdravím,“ pronesl.

Napřáhl ruku, jenže zapomněl, že starý pán si s nikým ru­

kou netřese. Jenom díky psům a chaosu, který se rozpoutal,

nepůsobila celá situace trapně.

„Sami už je tady,“ řekl stařík.

„Sami?“ zopakoval Maloof. „Ten Sami?“

V jeho hlase zazněla sotva patrná příkrost. Jinak se neda­

lo poznat, co Maloof tou otázkou vlastně myslí. Jeho schop­

nost skrývat, co mu běží hlavou, byla legendární: s  Miche­

lem Maloofem by si nikdo dobrovolně poker nezahrál. Měl

neproniknutelný výraz, na tváři neustále přátelský úsměv

a pohyboval se plynule, uváženě a promyšleně.

Přejel si rukou po vousech a vtom se ve dveřích do kuchy­

ně objevil Sami.

„To je ale překvapení,“ řekl bývalý boxer.

4

15

Michel Maloof se narodil do křesťanské rodiny v Libano­

nu, Sami Farhan do muslimské rodiny v Iráku. Oba v dětství

uprchli s rodinami do Švédska a do první třídy začali chodit

na jižní předměstí Stockholmu. Starý pán se s nimi setkal

při různých příležitostech a  za různých okolností. Oba na

něj udělali dojem. V průběhu let prokázali, že jsou spolehliví

profesionálové, což částečně souviselo s tím, že se nikdy ani

nedotkli fetu, ať pro vlastní potřebu nebo z obchodních dů­

vodů. Bylo všeobecně známo, že když už někdo chtěl dělat

s Michelem Maloofem nebo Samim Farhanem, nesměl záro­

veň jet v drogách.

Přesto se Maloofovy a  Samiho cesty vždycky křížily je­

nom letmo. Až do této chvíle.

Posadili se k opotřebovanému kuchyňskému stolu. Sami

a Maloof rukama svírali teplé šálky s kávou. Sami si říkal,

jak je možné, že ten staroch dokáže bydlet v takové zimě. Ve

vedlejší místnosti se rozštěkal jeden pes, načež se k  němu

přidalo pár dalších z  jeho sedmi příbuzných a  kamarádů.

Starý muž je umlčel krátkým povelem, aniž by zvýšil hlas.

Sami a Maloof se na sebe podívali.

Stejně jako psi i oni chovali ke starému pánovi respekt,

třebaže nemohli tvrdit, že ho znají nebo mají rádi. Nebyl

to člověk, který by budil sympatie. Ale když se ozval, přišli,

proč by ne? Starý pán měl často zajímavé nápady.

„Jste málo oblečení,“ odpověděl, když se Sami zeptal, jestli

by se uvnitř nedalo přitopit.

Sami si raději nechal pro sebe, že teď už existují přímoto­

py na baterie, pokud je v chalupě problém s elektřinou.

„Mám návrh,“ pokračoval muž. „Nebo možná spíš dotaz?“

Sami s Maloofem poslouchali. Když teď seděli vedle sebe,

rozdíl mezi nimi byl obzvlášť zřetelný. Sami na starého

muže upíral horlivý pohled, nedočkavě čekal na další větu,

přímo se jí dožadoval. Maloof seděl s odvráceným obličejem,

uvolněně a naoko bez zájmu, ponořen sám do sebe. Když se

16

letmo podíval starému pánovi do očí, bylo v jeho pohledu pa­

trné očekávání a zvědavost pozorovatele.

„Ve Västberze se nachází jedna budova,“ řekl stařík, „kte­

rou podle mě oba znáte. Je to dům, ve kterém je uložená vel­

ká hotovost. A právě tam se objevila možnost...“

Několik psů zavrčelo. Začali si hrát, znělo to skoro, jako

by v sousedním pokoji převraceli nábytek. Ale přestali s tím,

aniž by muž cokoli řekl.

„Znám jednu ženu,“ pokračoval, „co by podle mě mohla

být... nápomocná. Přinejmenším je tu taková možnost. Hle­

dá... společnost. Je zaregistrovaná na takových těch strán­

kách. Vždyť víte, kde si lidi ujednávají schůzky?“

Sami i Maloof přikývli. Kdyby to pronesl někdo jiný, za­

smáli by se tomu, jaká slova zvolil, „ujednávají schůzky“. Ale

s tímhle staříkem se nežertuje. S ním jste hezky zticha a po­

sloucháte.

Napili se kávy, silné a hořké, a čekali, až bude pokračovat.

„Právě proto jsem vás sem pozval,“ řekl po chvilce. „Mohlo

by to být něco pro vás. Nechtěli byste se s tou dívkou setkat?

Je stejně stará jako vy. Zajděte si s ní na večeři. Stačí říct, že

jste se o ní dozvěděli na seznamce.“

Maloof a Sami se na sebe podívali. Ženy ani jednomu v ži­

votě nechyběly.

„Já bohužel nemůžu,“ řekl nakonec Sami. „Víte, že znova

čekáme dítě, ne?“

„Ano, vím,“ přikývl starý pán. „A dost brzy, že? Synkovi

ještě nebyl ani rok, co? Jak se jmenuje? John? Už je pokřtěný?“

„Nemůžu jít na rande,“ řekl Sami a na otázky neodpověděl.

Zadupal chodidlem, aby se trochu zahřál, a začal vysvět­

lovat:

„Ani fingovaně. Víte, jak to myslím? Mám teď rodinu. V tom­

hle nejedu. Mám rozjetého něco jiného. Chápete?“

Muž přikývl, ale jeho výraz se nezměnil, jako by Samiho

námitky neslyšel.

17

„A co ty na to, Micheli?“ zeptal se.

„Ne. Teda,“ řekl Maloof, „já můžu jít na rande, s kým budu

chtít. Teda... tahle holka... dvě stě metrů od té budovy ve

Västberze je policejní stanice. S tím ona... asi nic nezmůže,

co?“

Muž neodpověděl.

„Asi ne...“ pokračoval Maloof a dával si pozor, aby starému

pánovi neodporoval, a přitom velmi stál o to vyjádřit svoje

pochybnosti, „... a navíc je tam na recepci ostraha čtyřiadva­

cet hodin denně. Stovka bezpečnostních kamer. Jeden z nej­

bezpečnějších trezorů v  severní Evropě. Ale... to všechno

ona nejspíš ví, že?“

Nevypadalo to, že by muž rozuměl Maloofově ironii.

„Sejděte se s ní,“ zopakoval a otočil se k Samimu. „Vyslech­

něte si ji. Možná z ní dostanete něco zajímavého.“

Sami si potáhl za lem svetru u krku, jako by se potřeboval

provětrat.

„Ne, díky, já nechci,“ odpověděl zdvořile, jako by ho vyzva­

li, ať si ještě přidá dortík.

Muž se na něj zahleděl s prázdným výrazem v obličeji a pak

se otočil k Maloofovi.

„Micheli?“

„Jo. Teda,“ rozmyslel si to, „já nevím.“

„Když ji vezmeš na večeři, zaplatím účet,“ řekl muž. „A po­

kud to někam povede, mohl bych finančně vypomoct.“

„Jasně, jasně,“ přikývl Maloof. „Ale ne.“

„Ne?“

Maloof udělal tak vágní gesto, že se mu nedalo porozu­

mět. Nechtěl působit negativně. Podíval se na Samiho, který

téměř neznatelně zavrtěl hlavou a přitom si mnul ruce, aby si

je zahřál. Oba k muži chovali velký respekt, ale tentokrát to

vypadalo, že starý pán už neví, co by si ještě vymyslel.

„Jsem zklamaný,“ řekl stařík a vstal od stolu. „Jsem moc

zklamaný.“

18

Ticho v kuchyni by se dalo krájet a ani jednomu z hostů

nebylo do zpěvu.

Muž vyndal z kapsy u kalhot kousek papíru a podal ho

Maloofovi.

„Stejně si to ale můžeš vzít. Jsou to informace o té dívce.

A kontakt na ni. Kdyby sis to rozmyslel.“

„Díky,“ odpověděl Maloof, vzal si papírek a strčil si ho do

kapsy u bundy. „Jeden nikdy neví. To je fakt.“

„Myslím, že vy dva byste mohli dokázat něco opravdu...

zajímavého, kdybyste na tom dělali spolu,“ řekl muž. ÚNOR — KVĚTEN 2009

21

2

Michel Maloof se šel projít kolem nově postavených domů

na nábřeží Hornsbergs strand. Přes tmavý oblek měl jen

lehký černý kabát. Hladké podrážky polobotek se nehodily

na zledovatělý povrch cesty a on několikrát uklouzl. V ruce

svíral černou aktovku. Když za pilíři Ekelundského mostu

odbočil na pěšinu ke kanálu, sloužila mu aktovka jako jakási

protiváha a pomáhala mu držet balanc.

Byl tu příliš brzy. Schůzka měla začít až ve dvě hodiny

a jemu stále zbývalo dvacet minut. Svůj světle šedý Seat Ibiza

zaparkoval v  ulici Warfvingesväg, přímo před vchodem do

G4S. Tenhle seat byl to nejanonymnější auto, jakým v živo­

tě jel. Na velkém parkovišti by si ho dost možná ani nevšiml.

Maloofovi šlo často o to, aby nebudil pozornost, a Seat Ibiza

jako by byl navržený s naprosto stejnými ambicemi.

Ale na to, aby seděl v autě a čekal téměř půl hodiny, než

půjde dovnitř, byl příliš nervózní.

Takhle blízko se ještě nikdy nedostal.

Během té krátké procházky podél vody se nesnažil setřást

nervozitu, ale vzrušení.

I když se po mírném lednu vrátil mráz, byl úzký kanál mezi

vodními plochami Ulvsundasjön a Karlbergssjön stále otevře­

ný. Možná se o to, aby plavební cesta nezamrzla, staralo měs­

to? Maloof Stadshagen skoro neznal, nebyla to jeho čtvrť.

Michel Maloof se narodil v Libanonu. V šesti letech uprch­

la jeho rodina před krvavou občanskou válkou a přes pobřeží

se vydali do Itálie, ale jeho táta nikdy nepochyboval o tom,

kam mají skutečně dojít. Chtěli do Skandinávie, ráje na zemi.

Proč si jeho táta představoval, že severské státy jsou řešením

všech problémů, to malý Michel nevěděl, ale nebyl vychova­

ný, aby rozhodnutí otce zpochybňoval. Pokračovali na sever

22

a ostré středozemní barvy a teplé zimy vystřídal drsný a stu­

dený kraj na severu Švédska. Maloof nikdy nezapomene na

to, jak neustále mrzl. Ve dne i v noci.

Po prvním roce v Åsele, přibližně na půl cesty mezi Öster­

sundem a Arvidsjaurem, dokonce i Maloofova tátu vyčerpa­

lo to ticho, tma a les. Znova nechal rodinu sbalit těch pár věcí,

co měli. Sen o  Švédsku stále trval, ale bydlet u  polárního

kruhu bylo příliš. Rodina se nakonec usadila na stockholm­

ském předměstí Fittja, které si mnozí spojovali se zločinem,

chudobou a sociálním vyloučením. Ale oni tam konečně na­

šli klid, který hledali. To místo mělo takové výhody, že se

před nevýhodami daly přimhouřit oči, a Maloofova rodina

tam bydlí dodnes.

Pod mostem, po němž vede Essingeská dálnice, se Maloof

otočil a vydal se zpátky. Na trávnících po stranách cesty ležela

jemná vrstva prašanu, která trochu projasňovala šedivý den.

Ze všech stockholmských městských částí byl Stadshagen

snad tou nejanonymnější. Čtvrť byla od padesátých let prů­

myslovou oblastí a  neměla jiné ambice než nabízet levné

čtvereční metry a  dostupná nákladní přístaviště. Teprve

v  posledních letech dospěli politici a  projektanti k  názoru,

že téhle lokality je vlastně na takovou bezútěšnou poušť to­

váren a skladů škoda. Teď už byla její proměna v atraktivní

rezidenční čtvrť na spadnutí.

Když Maloof opět vyšel na nábřeží Hornsberg strand a uvi­

děl další rozestavěné budovy, na nichž práce kvůli mrazu do­

časně stály, pocítil úlevu, že nebydlí v centru Stockholmu.

Ve Fittje se mu líbilo a  město mu nikdy nechybělo. Na­

opak, skoro vždycky chtěl být rychle pryč.

Podíval se na hodinky. Za deset minut dvě.

Maloof se zhluboka nadechl.

Na recepci seděla starší žena, měla brýle s černými obrouč­

kami a vyfoukané blond vlasy. Na stěně za ní svítilo logo G4S,

23

jako by to byla náboženská ikona, které se zaměstnanci ces­

tou do kanceláře mají klanět.

Maloof vyšel po schodech z ulice a žena se na něj přísně

podívala.

Nevědomky si narovnal uzel na kravatě, rychle si uhladil

dlouhé vlasy za uši a dlaní si přejel po upravených vousech.

Pak se zeširoka usmál.

„Ve dvě bych tu měl mít schůzku s Andersem Mildem.“

Žena jeho šarmu nepodlehla. Neochotně přikývla na sou­

hlas a vyzvala ho, aby se posadil napravo od recepce, ona že

zatím zavolá Mildově sekretářce.

Strohá designová pohovka byla dokonce ještě míň poho­

dlná, než vypadala. Když se Maloof posadil, uvědomil si, jak

moc nemá rád obleky. Moderně ušité sako ho táhlo v rame­

nou. Předchozího dne si koupil tmavočervenou kravatu a dva­

cet frustrujících minut se lopotil, než uvázal pěkný uzel. Jak

se může člověk cítit úspěšně, když má kolem krku oprátku?

Maloof se předklonil a nahlédl do chodby s kancelářemi.

Muž, na kterého čekal, Anders Mild, byl výkonný ředitel

a šéf G4S pro Švédsko. Bez pomoci Zorana Petroviće by se

Maloofovi nikdy nepodařilo tuhle schůzku domluvit, a když

teď chodbou přicházela sekretářka ředitele Milda, Maloof

pochopil, jak se to Petrovićovi povedlo.

Sekretářka byla hodně mladá a hodně pěkná.

Maloof vstal. Uvědomil si, že držadlo černé diplomatky

svírá příliš pevně. Potřásl dívce rukou.

„Dáte si něco?“ zeptala se, když ho vedla do velké zasedací

místnosti s výhledem na střechy okolních budov a na koruny

stromů, které rostly dole u kanálu. „Vodu? Kávu?“

„Jistě,“ řekl Maloof. „To je dobré, díky.“

Přibližně v polovině dlouhého stolu vytáhl židli a na tu

vedlejší položil aktovku.

„Budete potřebovat projektor?“ otázala se dívka, nejistá

tím, jestli host nabídku kávy přijal, nebo odmítl.

24

Nejdřív nechápal, na co se ho ptá.

„Na tu prezentaci,“ ozřejmila. „Máte přece pro Anderse

nějakou prezentaci, nebo ne?“

Maloof potřásl hlavou.

„Přesně tak. Ano... dneska bez projektoru,“ řekl a s širo­

kým úsměvem poklepal na černou diplomatku. „Tohle je

moje prezentace.“

Ať už to myslel jakkoli, dívka přikývla, odešla pro šéfa

a nechala přitom otevřené dveře.

Maloof byl příliš plný očekávání, než aby si sedl.

Společně se Zoranem Petrovićem si Maloof udělal pečli­

vou rešerši. G4S je největší bezpečnostní agentura na světě.

Funguje ve sto pětadvaceti zemích a navíc patří k největším

soukromým zaměstnavatelům na světě, pracuje pro ni víc než

šest set tisíc lidí. Jejich skromné počátky se dají vystopovat do

Kodaně. Když vybuchovaly ohňostroje na oslavu nastupující­

ho dvacátého století, byla založena firma, která poskytovala

noční hlídače. Podnik později změnil jméno na Group 4 Falck,

ale mělo ještě nějaký čas trvat, než přišla jeho expanze.

„Jde o peníze,“ vysvětloval Petrović Maloofovi. „Můžeš se

každý rok snažit, dělat si svou práci, a přitom zůstane všech­

no při starém. Provozovat bezpečnostní agenturu by uměl

každý. Ale bez prostředků se nikam nedostaneš.“

Zkraje třetího tisíciletí si potenciál bezpečnostní bran­

že uvědomili investoři s  rizikovým kapitálem. Otevřeli pe­

něženky, zamávali biči, přejmenovali podnik na Group 4

Securicor a  začali skupovat ve velkém. Ve Švédsku padl

rostoucímu koncernu za oběť kdysi státní podnik ABAB, na­

čež Petrović začal nostalgicky vykládat zdlouhavou historku

bez pointy, jak v jedné průmyslové oblasti párkrát vyzrál na

hlídače ABAB.

Group 4 Securicor, neboli G4S, rostla na londýnské burze.

Etablovala se ve dvou obchodních sférách. G4S Secure Solu­

25

tions se zabývaly ostrahou a G4S Cash Solutions se staraly

o transporty hotovosti.

Anders Mild zodpovídal za G4S Cash Solutions ve Švéd­

sku a Michela Maloofa nechal v zasedací místnosti čekat jen

několik minut. Mild byl modrooký, středně vysoký muž. Je­

nom stěží dokázal udržet hlavu vzpřímeně. Na sobě měl lesk­

lý šedý oblek s exkluzivní světlemodrou košilí zapnutou až

ke krku. Energickým krokem obešel dlouhý stůl, potřásl si

s Maloofem rukou a kývl ke staršímu muži, který přišel s ním,

ale zůstal na druhé straně stolu.

„Tohle je Rick Almanza,“ představil Anders Mild kolegu.

„Rick je odpovědný za naše aktivity v Evropě, Micheli. Je to

můj šéf. Řekl jsem mu o téhle schůzce a jeho zaujala natolik,

že kvůli ní přiletěl z Londýna. Bude v pořádku, když ji pove­

deme v angličtině?“

Maloof se usmál a přikývl.

Nevymýšlí si? Co vlastně Zoran Petrović říkal? Anders

Mild přece o Maloofovi nic neví, ani si ho nemohl vygooglo­

vat, protože ten při domlouvání schůzky nepoužil svoje sku­

tečné příjmení. To někdo přiletí z Londýna kvůli něčemu tak

neurčitému? Je to past?

Podezíravost přesně potřeboval. Cítil, jak se mu rozbouře­

ný pulz zpomaluje, jak nervozitu střídá rozhodnost a jak nová

výzva zlepšuje jeho soustředění. Takhle Maloof funguje.

Nervózní je vždy jen před úkolem, nikdy při jeho řešení.

Přikývl na souhlas a  přes stůl energicky potřásl Ricku Al­

manzovi rukou.

„V angličtině. Žádný problém. I’m truly honored.“

Anders Mild se spokojeně vrátil ke svému šéfovi a posadil

se ke stolu vedle něj.

Maloof zvažoval, jestli si nemá stoupnout k  bílé tabuli

umístěné na kratší stěně, ale neudělal to. Stejně neměl, co by

na tabuli kreslil.

Pohlédl na klopu Mildova obleku, kde měl připnutý od­

znáček s logem G4S. Michel Maloof přepadal transporty pe­

něz s tímhle logem už v době, kdy ještě nebyl plnoletý. Vědí tihle ředitelé, že do zasedací místnosti největší bezpečnostní

agentury na světě pustili jednoho z  nejproslulejších švéd­

ských lupičů?

27

3

Sami Farhan si v  předsíni zavázal vysoké kožené boty,

přes tričko s límečkem si navlékl tlustou tmavozelenou péřo­

vou bundu a zrovna se chystal vyjít ven z bytu, když uslyšel,

jak se John probouzí.

Zastavil se na prahu, nehlučně bubnoval prsty o  kliku

a napjatě poslouchal. Dětská postýlka stála v ložnici u okna.

Dveře ložnice předtím pomalu zavřel, aby nevzbudil Karin

ani chlapce, bylo šest ráno. Stál naprosto bez hnutí, žvatlání

na okamžik utichlo, ale pak se znovu ozvalo broukání, které

bylo plné očekávání a které postupně nabývalo na síle.

Nebylo pochyb, že se děťátko vzbudilo.

Sami opatrně zavřel dveře od bytu a rychle se vrátil přes

předsíň do ložnice. Karin spala, ale ve velké posteli se neklid­

ně vrtěla. V noci byla vzhůru dvakrát nebo třikrát, to nevěděl

jistě. Teď zvedl chlapečka z postýlky a položil si ho na měk­

kou bundu, přitom ho jemně houpal a konejšil. Ale nemělo

to naději na úspěch. John měl hlad, který žádné pohupování

nemohlo utišit.

„Kolik je?“ zamumlala Karin do polštáře.

Sami opatrně položil miminko do postele vedle ní. Z vůně

mateřského mléka se John málem rozkřičel. Karin ze sebe

stáhla přikrývku, odhalila přitom velké těhotenské břicho

a připravovala se ke kojení.

„Co budeš takhle brzy dělat?“ zeptala se, aniž tušila, kolik

je hodin.

Sami se v teplém oblečení potil. Bezradně tam stál a tro­

chu nervózně se pohupoval, jako by ještě pořád konejšil

miminko. Nemohl se od toho pohledu odtrhnout. Kojící tě­

hotná žena a děťátko. Jeho rodina. Pokoj byl prosycený tolik

známou a pro něj již neodmyslitelnou dětskou vůní.

28

„Jdeš do školy?“ zamumlala.

Zamručel. Dalo se to pochopit jako souhlas, ale taky ne­

muselo.

„Kolik je?“

Ve chvíli, kdy Karin otevře oči a  otočí hlavu, uvidí digi­

tální budík, který stojí na nočním stolku. A tak jí to raději

pověděl sám.

„Šest hodin a pět minut.“

„Copak se učíte od úsvitu?“

Usmála se, ale oči nechala zavřené. Miminko hlasitě mlaskalo.

Sami chodil do Kristineberské kuchařské školy, byl to

jeho druhý semestr. Vaření mu vždycky šlo, ale teď se to měl

učit od základů. Slíbil jí to. Když otěhotněla poprvé, dala mu

ultimátum. Jasně a  srozumitelně mu vysvětlila, že pokud

táta jejího dítěte bude jednou nohou v kriminále, pořídí si

jiného tátu, s jinými životními ambicemi. Buď Sami přesta­

ne celé dny spřádat plány na jedno fantastické přepadení či

vloupání za druhým, nebo může táhnout hned, než si k mi­

minku vytvoří citové pouto. A miminko k němu.

Pro Samiho to nepředstavovalo žádnou volbu, byla to sa­

mozřejmost. Kvůli Karin byl ochotný udělat cokoli.

Proto se přihlásil na Kristineberskou školu. Rozhodl se,

že si konečně sežene pořádnou práci.

„Jedeme s  celou třídou do přístavu, abysme tam byli, až

rybáři přivezou krevety,“ odpověděl a pravdu přitom trochu

přibarvil.

Jako vždycky mluvil za pomoci celých paží i rukou. Uká­

zal směrem k přístavu, naznačil, jak lodě připlouvají, a udě­

lal posunek, který snad mohl představovat korýše.

„Tak běž,“ zašeptala Karin s úsměvem. „Už jdi. Možná ješ­

tě usneme...“

Přikývl. Podupával chodidlem, jakoby do taktu se zrych­

leným technem. Přesto odtamtud nedokázal odejít. John po­

mlaskával. Karin vycítila jeho váhání. Otevřela oči a podíva­ la se na něj, jak stojí v ložnici celý navlečený.

„Jseš tak strašně pěknej,“ usmála se. „Tak tady tak nestůj

a už běž.“

Ušklíbl se, znova přikývl a z okouzlení se vysvobodil tím,

že se otočil o sto osmdesát stupňů a vrátil se do předsíně. Pak seběhl po nerovných schodech ve starém domě v ulici Hög­

bergsgatan. Tisíce hodin v ringu během dospívání na něm

zanechalo stopy, přímo letěl.

Venku na studeném únorovém vzduchu ho zaplavil pocit

hrdosti. Během všech těch podzimních schůzek a diskuzí ho

držel v sobě. Bylo toho příliš, co mělo zapadnout na své mís­

to, nechtěl nic uspěchat. Ale teď se konečně opovážil věřit, že to vyjde.

Sami chvátal ulicí. Sníh, který v noci napadl, během dne

rozfouká vítr. Když se dostal na roh ulice Katarina Västra kyrkogata, rýsovaly se proti tmavošedému nebi černé silue ty holých stromů z  kostelní zahrady. Slunce ještě několik ho­

din nevyjde.

Měl v plánu vrátit se domů ke Karin kolem oběda a ješ­

tě předtím se zastavit v prodejně alkoholu pro velkou láhev

moëtu na oslavu.

Přiběhl k autu a za volant se posadil s úsměvem. Bez Ka­

rin a Johna, napadlo ho, by se nikdy nedostal tak daleko. Bez

nich by se o to možná ani nepokusil.

Rozjel se směrem k  ulici Katarinavägen a  přemýšlel

o všech varováních, která během let dostal. Zahořklí býva­

lí staří mládenci, kterým chyběl jejich bezstarostný život.

Mohli vyprávět, že dítě člověka napřed připraví o  spánek,

potom o sex a nakonec o samotný život. Částečně by jim dal

za pravdu. I on spí špatně a svým intimním životem se nemů­ že vychloubat.

30

Ale John je zázrak, který všechno vynahradí.

Všechny změny jsou těžké. Lidé rok za rokem zůstávají

ve stejné práci, protože na nic jiného nemají odvahu. Člověk

se stýká s kamarády z dětství, s nimiž si už nemá co říct, ale

je lehčí zavolat jim, než si hledat nové. Samiho dětství bylo

jednou dlouhou objevnou plavbou jižními předměstími

Stockholmu. Jestli to nakonec bylo dvacet nebo čtyřicet ad­

res, to už nevěděl a bylo to jedno. V době jeho mládí nevlád­

la taková segregace jako dnes. Tehdy všichni drželi spolu,

muslimové, křesťané i židé. Turci, Iráčané i Jugoslávci. Na­

učil se vycházet s každým, dokázal si povídat a přátelit se

s finskými gastarbeitery i africkými uprchlíky. Stal se z něj

chameleon, musel se naučit rychle se přizpůsobovat novým

podmínkám.

Toho teď využije. Už ho to napadlo dřív, ale tentokrát to

bylo doopravdy. Kvůli Karin a  synům, tomu narozenému

i nenarozenému, nechá život kriminálníka za sebou. Svlék­

ne se z kůže. Nebude mazat žádné z tisíců jmen, která měl

v adresáři, ale přidá několik nových.

Nešlo o nejsnazší způsob, jak to změnit, ale byl to jeho

způsob.

Sami Farhan to vzal přes Skeppsbron a  Blasieholmen.

Bylo úterní ráno, provoz v centru ještě nezhoustl. Na druhé

straně zátoky kotvila plachetnice af Chapman, přestavěná

na hostel. Osvícený bílý trup spočíval ve vodě černé jako ka­

luž inkoustu.

Vyrazil tak, aby měl dost času. Sám tomu říkal dochvil­

nost, jiní by to označili za posedlost mít všechno pod kont­

rolou.

Opravdu mířil do přístavu Frihamnen. Jenže tam jel sám,

ne se školní třídou. S hodinami ve školní lavici skončil, žád­

ná další výuka vaření už nebude. Tím, že by krájel okurky

na švédské stoly nebo zaléval losí karbanátky smetanovou

31

omáčkou, by svojí rodině nikdy neumožnil život, jaký si za­

slouží.

Tohle ráno bylo prvním v jejich novém životě. Tak jako

vždycky dostal i tuhle šanci úplnou náhodou. Peníze se mu

nesháněly snadno. Vložil do toho všechno, veškerou hoto­

vost, kterou se mu podařilo z účtu vybrat. Navíc do projektu

nalákal i  další investory. Především svoje bratry. Utahova­

li si z něj, nevěřili mu a nadávali do „rybích handlířů“. Ale

finančně přispěli, stejně jako spousta jeho dalších přátel

a známých. Dokonce i Karinin strýček, aniž by o tom ona

věděla. Byly to čisté peníze, vložené do legálního podniku.

Kolem náměstí Nybroplan začalo být patrné, že se už měs­

to probudilo. Lidé kráčeli z  ulice Strandvägen do Hamnga­

tan, z Blasieholmenu na Östermalm. Tahle nejbohatší stock­

holmská městská část nedělala na Samiho coby obyvatele

Södermalmu nikdy velký dojem. Na östermalmském náměs­

tí Stureplan bylo navíc předměstí víc přítomné než kolem

södermalmského náměstí Mariatorget nebo na Mosebacku

a on měl už dávno předměstí dost. Karin Flodinová se naro­

dila a vyrostla na Södermalmu poblíž náměstí Nytorget, tam­

ní školy patřily mezi nejlepší ve městě. Jejich děti budou taky

vyrůstat na Södermalmu.

Sami miluje Karin tak dlouho, co mu paměť sahá. Na kaž­

dého člověka v životě čeká jedna velká láska. On měl štěstí.

Tu svou potkal už jako teenager.

Když se Karin, jeho nedosažitelná chlapecká láska, stala

jeho milenkou, jeho láska k ní se prohloubila tak, jak si to

ani nedokázal představit. Nejasné sny se změnily ve fyzic­

kou skutečnost. Vymačkané tuby od zubní pasty, neumyté

talíře a kalhotky pohozené na podlaze v koupelně samozřej­

mě člověka dokázaly naštvat a v jeho dřívějších představách

se nevyskytovaly. Nikdy si nedokázal představit, jak ráno

voní její pokožka na břiše, jak se jí zablýskne v očích, když se na něj podívá, ani to, jak mu chytá šermující ruce, když jí

něco vypráví, drží je v klidu a dívá se hluboko do jeho duše,

kde je schopná odhalit věci, o nichž neví ani on sám.

Když ke svým předchozím rolím přidala další a stala se

matkou jeho dítěte, prošla jeho láska další transformací. Nej­ jasněji si to uvědomoval, když přemýšlel, jaké by to bylo, kdy­ by o ni přišel. Vždycky ho to znervózňovalo, ale teď si život bez Karin nedokázal ani představit. Až příliš to bolelo.

Proto Sami Farhan seděl tohoto časného, potemnělého,

únorového rána v autě a ulicí Strandvägen jel vstříc svému

novému životu.

33

4

„Tak tady je,“ řekl Michel Maloof anglicky.

Zvedl černou aktovku, kterou měl položenou na židli vedle

sebe, a postavil ji na stůl.

Ředitel Anders Mild a prezident společnosti Rick Alman­

za se na diplomatku nedůvěřivě zahleděli.

„Vaše aktovka?“ zeptal se Mild. „Ale... v tom případě jsem

to asi špatně pochopil. Myslel jsem, že se naše schůzka bude

týkat zefektivnění distribučních aktivit naší firmy ve Švédsku.“

„Přesně tak,“ usmál se Maloof a ukázal pánům svůj bílý

chrup, zvýrazněný tmavým plnovousem. „Líp se to vyjádřit

nedá. Zefektivnění. Ve Švédsku.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Mild.

„Myslím to tak, že... když už mluvíme anglicky... by tohle

jednání mohlo mít dalekosáhlejší význam než jen pro Švédsko.“

Blafování nejlíp prohlédnete tak, že se mu postavíte.

Maloof si ještě pořád nebyl jistý, jestli ten Angličan je

opravdu tím, za koho se vydává. Připadalo mu naprosto ab­

surdní, že by prezident společnosti přiletěl jenom kvůli němu.

Ale starší muž zůstával zticha a Maloof měl pocit, že na

něj spíš upírá pozornost, než že o něm pochybuje.

„Povím vám... o své aktovce,“ pokračoval Maloof, který se­

kretářce Anderse Milda řekl, že na tuhle schůzku přiletěl do

Stockholmu z Malmö. „Včera v letadle jsem ji měl na podlaze

pod sedadlem. A dnes ležela na sedadle vedle mě v autě, když

jsem jel sem. No... a... kolik lidí si myslíte, že si jí všimlo?“

Byla to řečnická otázka. Černá diplomatka, jež stála na

stole, byla stejně anonymní jako zasedačka, v níž seděli. Ne­

vypadala ani draze, ani lacině a nezdálo se, že by šlo o desig­

nový kousek. Zdálky to vypadalo, že je z kůže, ale když jste

se podívali z větší blízkosti, hádali byste nějaký tvrdší plast.

„Chcete tvrdit, že...“ spustil Angličan, který pochopil, kam

tím Maloof míří.

„Přesně tak,“ nasadil Maloof ještě širší úsměv. „Tahle aktov­

ka není jen stejně bezpečná, ale... dokonce bezpečnější než

dnešní kufry na přepravu peněz. Vejde se do ní mnohem víc.“

Snažil se, aby jeho hrdost nepřerostla v namyšlenost. Ale

popravdě i jeho samotného aktovka ležící na stole před ním fascinovala.

Vypadalo to, že Andersi Mildovi až teď došlo, o  co při

schůzce jde a co tam Maloof dělá. Ředitel se na židli nespo­ kojeně zavrtěl a krátce si povzdechl. Lidí, kteří se pokoušeli

G4S prodat nové bezpečnostní kufry, byla spousta. Jeden

švédský podnik z Norrlandu, SQS ze Skellefteå, se už ve vý­

voji dostal tak daleko, že získal řadu zákazníků na kontinen­

tu. Maloof si byl jistý, že schůzku si stejně jako SQS pokouše­ li domluvit i mnozí další, ale bez takového Zorana Petroviće, který chodil s ředitelovou sekretářkou, jim zůstávaly dveře

zavřené.

Teď bylo moc pozdě na to, aby se s tím Mild snažil něco

udělat: Maloofova aktovka už stála na stole.

„Je to opravdu možné?“ řekl Mild a znělo to skepticky. „Že

je uvnitř tak velká?“

Maloof bez dalších průtahů a s nakažlivým entuziasmem

zahájil názornou ukázku vnitřku diplomatky a nešetřil při­ tom detaily.

G4S už dlouho používala modré bezpečnostní kufry,

které se vyráběly v jižním Německu. Jeden ze srbských kon­ taktů Zorana Petroviće pečlivě střeženou továrnu navštívil a hned nato se zrodil jejich nápad. Německé kufry byly těžké a neskladné, zaměstnanci bezpečnostní agentury je museli tahat na vozíčcích a s hotovostí nemohli manipulovat, aniž

by vzbudili pozornost. A tak z nouze udělali ctnost a z mod­

rých kufrů přenosné špionské centrály. Kromě GPS lokáto­

35

ru funkčního v  dosahu sta kilometrů obsahovaly dokonce

i  vestavěné bezpečnostní kamery a  skryté mikrofony. To

znamenalo, že registrovaly a dokumentovaly všechno, co po­

tenciální lupič řekl a udělal. Mnozí Maloofovi kamarádi se

o tom přesvědčili u soudu, žalobci díky tomu měli nahrané

důkazy, které nebylo možné popřít.

Petrović ovšem musel uznat, že největší přednost kufrů

spočívala v  jejich bezpečnostním zamykání. Především se

nedaly otevřít běžnými univerzálními klíči. Ale nešlo to ani

šroubovákem, páčidlem, jakýmkoli násilím. Pár nezkuše­

ných puberťáků ani náhodný feťák by zámek nikdy neote­

vřeli. A neuspěl by ani profesionální lupič, kdyby si modrý

kufr vzal do opravdové dílny a pustil se do něj s pořádnými

nástroji. Kufr obsahoval několik rozbušek, a pokud se neote­

vřel správným způsobem, došlo k explozi. Následně vybuch­

ly ampulky s  barvou a  peníze a  někdy i  lupičovo oblečení

byly znehodnoceny.

Černá aktovka, kterou onoho úterního únorového odpo­

ledne Michel Maloof představil evropskému vedení G4S, se

mohla pyšnit všemi funkcemi německého modrého kufru.

A protože se podniku ze Skellefteå ještě nepodařilo na svoje

inovace získat patent, vypůjčila si Maloofova taška několik

funkcí i od nich.

Ale kromě toho měla Maloofova černá diplomatka dvě

rozhodující vylepšení. Zaprvé byla prostornější než modrý

kufr. Bezpečnostní a  technické prvky byly mnohem men­

ší a byly zabudovány do víka a dna, čímž se vytvořilo více

místa pro převáženou hotovost. Výsledkem pak byla tahle

aktovka, ve srovnání s tou modrou obludou mnohem lehčí

a diskrétnější.

„Neuvěřitelné,“ řekl Mild, když se nakonec nechal pře­

svědčit.

„Přesně tak,“ souhlasil Maloof. „My... tedy... výroba pro­

bíhá ve Slovinsku. Proto je cena... taková, jaká je.“ Pohlédl

36

jim přímo do očí. O ceně se ještě nebavili, ani jeden z šéfů

bezpečnostní agentury se na ni nezeptal a  Maloof nechtěl

předbíhat, dokud si nebude jistý, že je to zajímá. Soudě po­

dle toho, jak intenzivně během jeho prezentace přikyvovali,

to viděl celkem optimisticky. Angličan se mu odhadoval hůř,

ale i tomu se ke konci objevil na tváři lehký úsměv.

Pak si starší muž odkašlal a obrátil se přímo na Anderse

Milda.

„To je tedy překvapení,“ řekl. „Opravdu.“

Almanzova angličtina zněla jako ta, na které Maloof vy­

růstal u televize na konci sedmdesátých let. Dávali v ní seriály

odehrávající se na britských venkovských zámcích a  pan­

stvích, kde muži nosili zelené tvídové oblečení, o víkendech

pořádali hony na lišky a drželi si hordy služebnictva.

Angličan se otočil na Maloofa.

„Přijel jsem do Švédska na konferenci a  domů letím až

večer,“ vysvětlil. „Anders se mě zeptal, jestli nemám chuť se

téhle schůzky zúčastnit a já nabídku přijal hlavně proto, že

jsem neměl nic lepšího na práci. A jsem za to rád.“

Maloof se pokusil zakrýt spokojený úsměv, ale podařilo

se mu to jen napůl. Uhladil si vousy a pyšně se podíval na

černou aktovku, jako by si vedla obzvlášť dobře.

„Samozřejmě je tu celá řada otázek, ke kterým se ještě

bude třeba vrátit,“ navázal Almanza. „Mimo jiné jde o bez­

pečnost ve slovinských továrnách.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Maloof.

„A potom tu máme otázku výhradního práva, že?“

Maloof přikývl.

„Výhradní právo. Pokud G4S udělá objednávku... pak při­

rozeně nikdo z vašich konkurentů nebude moct náš produkt

zakoupit.“

Usmál se od ucha k  uchu. Angličan spokojeně přikývl.

Maloof došel k závěru, že v téhle situaci je cena podle všeho

jenom drobný detail. Stále se na ni nikdo nezeptal. Na schůz­

37

ku přicházel s tím, že bude za jednu tašku požadovat dvacet

tisíc korun, ale teď usoudil, že si stejně tak může říct o třicet.

Bylo by to jedno. Ani se neodvážil uvažovat, o kolik peněz

by šlo v případě švédského trhu, nedejbože kdyby se tahle

diskuze týkala celé Evropy.

Výrobní cena jedné aktovky nepřesahovala podle Zorana

Petroviće pět tisíc. Počet bezpečnostních kufrů, které se po­

užívaly na švédském trhu, se pohyboval kolem deseti tisíc.

Z té sumy šla hlava kolem.

„Samozřejmě ještě bude třeba projednat vše v Londýně,“

pronesl Almanza, „ale jsem si celkem jistý, že se moje nadše­

ní přenese i na tamní kolegy.“

Sebevědomě pozvedl obočí, aby dal najevo, že půjde

o pouhou formalitu, a Anders Mild souhlasně přikývl.

„Určitě pro vás nebude problém zaletět do Londýna a tu­

hle prezentaci zopakovat, že ne?“

Maloof se usmál a posadil se.

„To rozhodně nebude. Dejte mi pár hodin... a jsem tam.“

Almanza vypadal spokojeně.

Když Michel Maloof před necelými třiceti lety přistál s ro­

dinou na letišti v Arlandě, roztrhal před pasovou kontrolou

svůj libanonský pas a spláchl ho do záchodu. Tak se to v té

době dělalo, poradili jim to příbuzní, kteří už se do Švéd­

ska dostali. Bez pasu uprchlíky registrovali jako bez státní

příslušnosti, což snižovalo riziko, že je pošlou zpátky. Kam

by je posílali? Toho rána v záchodové kabince na letišti ale

Maloof v následujících letech litoval. Mohl sice s rodinou ve

Švédsku zůstat, ale ukázalo se, že je skoro nemožné získat

švédský pas bez nějakého zahraničního, za který by ho vy­

měnil. A když už čekal tak dlouho, že začínalo být načase,

poprvé ho zavřeli.

To znamenalo, že se znova ocitl na konci fronty. A to se

mělo několikrát opakovat. Michelu Maloofovi teď bylo dvaa­

třicet, ale stále neměl pas, ať už libanonský nebo švédský.

38

Proto nemohl letět do Anglie, země mimo Schengen. Musel

by poslat někoho jiného. Třeba Petroviće. To by nebyl prob­

lém.

Rick Almanza vstal a Mild učinil totéž.

„Velice děkujeme, Micheli,“ řekl Angličan. „Bude radost

s vámi obchodovat.“

I Maloof se zvedl. Byl překvapený a ohromený. S oběma

muži na druhé straně stolu si podal ruku.

Právě si vydělal víc peněz, než se mu v životě snilo. Miliony.

Desítky milionů.

„Já děkuju. A co se týče ceny... a množství... a dodací lhů­

ty...?“

Almanza se zasmál.

„K tomu se stihneme vrátit,“ řekl. „Kontrakt na naše ny­

nější bezpečnostní kufry vyprší v roce 2024. Takže máme

patnáct let na vyjednávání.“

Maloofův úsměv pohasl. Nepřeslechl se? Rozuměl správně?

„Jak vidíte,“ dodal Anders Mild švédsky, „teď toho nemů­

žeme moc udělat, váže nás současná smlouva. Ale my v G4S

pracujeme s dlouhodobým výhledem a doufám, že vy také.“

2024?

Dělají si z něj legraci?

39

5

Sami Farhan odbočil vlevo do ulice Tegeluddsvägen, pře­

jel železniční koleje a  zamířil ke kancelářím a  skladištím

Frihamnenu. Bylo půl sedmé ráno, ještě panovala tma a on

v napjatém očekávání bubnoval prsty do volantu.

Na rozdíl od ospalého centra jela aktivita v přístavu na

plné obrátky. Kamiony a nákladní auta kyvadlově přejížděly

po ulici Frihamnsgatan osvětlené ostrými reflektory, které

tu zaujaly místo pouličních lamp. Jeřáby zvedaly z lodí kon­

tejnery. Představa, že jedna taková plechová bedna se stane

výchozím bodem Samiho nového života, ho zneklidňovala.

Hassan Kaya měl kancelář ve skladu č. 6. Sami zaparko­

val u přístavní hráze.

Loď by měla připlout za necelou půlhodinu.

Nemohl si to nechat ujít, chtěl to vidět na vlastní oči. S Ibra­

himem Bulutem, který ho do projektu zatáhl, se dohodl, že

se setkají na nábřeží. Bude to okamžik, na který se nezapo­

míná.

Před čtyřmi měsíci vešel Sami z  úzké chodby bez oken

v  druhém patře do těsné a  přeplněné kanceláře Hassana

Kayi.

Seznámil je Ibrahim Bulut.

Sami jako teenager chodil s Bulutem do boxerského klu­

bu Linnea. Neboxovali tam spolu víc než pár měsíců, ale sta­

čilo to, aby se spřátelili. V průběhu let se tu a tam dál vídali

a po roce 2000 spolu několikrát dělali. Potom se Bulutovi po­

dařilo to, co měl Sami v úmyslu teď. Přesedlal. Turek opustil

dráhu zločinu a  v  současnosti řídí v  Årstě úspěšnou firmu

na dovoz květin. Právě přes importní aktivity se na podzim

40

dostal do kontaktu s  Hassanem Kayou, a  to právě v  době,

kdy se Kaya chystal rozjet nový podnik. Samimu nabídli, že

se může na podniku podílet, jen díky tomu, že byl zrovna

s Bulutem v autě, když mu Kaya zavolal a řekl mu o svých

plánech.

O několik dní později se sešli v Kayově kanceláři ve skla­

du č. 6. Místnost páchla plísní a  překypovala šanony a  pa­

píry. Sami seděl na dřevěné židli a poslouchal Kayu, který

vysvětloval, jak se věci mají.

Vykládal, že se v téhle branži pohybuje už dlouho a čers­

tvé i mražené korýše dováží už od poloviny devadesátých let.

Ale teď má v plánu změnit podnikatelský záměr a boj pro­

ti monopolu řetězců Ica a Axfood vzdát. Proto hledá nové

partnery. Většina těch, kdo loví krevety a slávky, nejezdí dál

než do Severního moře. Kdo se vydal až k Severnímu ledové­

mu oceánu, narazil na mnohem kvalitnější korýše. Většinu

lidí ale odrazovala dlouhá cesta zpátky do Švédska, navíc po

moři, které bývá rozbouřené. Jenže Hassan Kaya vypátral

kapitána, který korýše mrazí už na lodi, a který tudíž dodá­

vá zboží ve výborné kvalitě za rozumnou cenu. Coby velko­

obchodníci budou moct nasadit vysokou marži a pořádně si

nahrabou.

Na papírový ubrousek, který vylovil z  krabice od jídla

z čínské restaurace v ulici Valhallavägen, Kaya všechno se­

psal. Tyto údaje pak Samimu nechal, aby si sám spočítal,

jaké peníze se na dovozu dají vydělat.

„Vybudujeme vlastní podnik,“ vysvětlil Kaya. „Ty, já a Ibra­

him. Ten můj kapitán potřebuje zmodernizovat palubní mra­

záky, což vyžaduje kapitál. Ibrahim slíbil, že přispěje deseti

miliony, a já do toho vložím stejně. Kolik si představuješ, že

bys investoval ty?“

Po schůzce se Sami cítil jako omráčený. Tolik peněz ne­

měl. Vybral všechny peníze z  účtů, jeho bratři neochotně

přispěli většinou svých úspor a nakonec přesvědčil i několik

41

přátel a Karinina strýce, aby do toho šli s ním. Sehnal cel­

kem pět milionů, což stačilo na dvacet procent nově založe­

ného importního podniku.

Karin o projektu řekl, ale nechal si pro sebe, jak moc do

něj vlastně vložil.

Risk ho přece provázel po celý život.

Když toho studeného únorového rána Sami Farhan vyběhl

dvě patra ve skladu č. 6 a chtěl prohodit pár slov s Hassanem

Kayou, nepřekvapilo ho, že dveře k jeho prosté kanceláři jsou

zavřené a zamčené. Kaya Samimu vymlouval, aby sem jezdil,

až loď připluje: vykládka kontejneru s mraženými krevetami

není pro někoho, kdo to už mnohokrát zažil, žádná mimo­

řádná událost.

Ale Sami to ještě nezažil.

Rychlými kroky zase seběhl schody a  vyrazil z  budovy.

Voda v Baltu byla ještě pořád o pár stupňů teplejší než stude­

ný ranní vzduch. Zátoku a přístavní mola halila mlha a jemu

cestou přes ulici zvlhl obličej. Bylo za deset minut sedm,

a když Sami v dálce v přístavišti uviděl stát bílý mercedes

Ibrahima Buluta, usmál se.

Jakmile se Sami k autu přiblížil, úspěšný velkoobchodník

z něj vystoupil a muži se pozdravili.

„Teď si vyděláme pěkný prachy,“ řekl Bulut a chraplavě se

zasmál.

Z úst mu vyšel obláček páry, jako by se zasmál do komik­

sové bubliny.

„Kdepak je ta loď?“ zeptal se a rozhlédl se.

Sami zavrtěl hlavou a nazdařbůh ukázal rukou k vjezdu

do přístavu.

„To ty se v tomhle vyznáš. Já nevím. Fungují lodě jako letad­

la? Přijíždějí ve stanovený čas, nebo jak to chodí?“

„Kdy naposledy přiletělo nějaký letadlo ve stanovenej čas?“

zeptal se Bulut. „Viděl jsi nějakej náš náklaďák?“

42

Hassan Kaya jim ukázal obrázky, jak budou náklaďáky

s  logem jejich firmy vypadat. Měly by tu být, aby naložily

zboží, ale nebylo po nich ani památky. Sami poskakoval jako

dítě, které chce teď hned znát odpovědi na svoje otázky.

Odbila sedmá a  čekající přátelé se bavili o  velkotržnici

v Årstě a o tom, kolik peněz jim mražení korýši asi vynesou.

Přitom se vší silou pokoušeli zahřát. Sami se celou dobu dí­

val k zátoce Saltsjön v naději, že tam zahlédne loď.

Jenže žádná nepřiplouvala a nepřijel ani žádný náklaďák.

V půl osmé už Sami nedokázal skrývat frustraci. Nechal

Buluta čekat u mercedesu a šel se zeptat chlapů, kteří vyklá­

dali zboží.

Sami Farhan nenechával věci náhodě. V  průběhu dvou

měsíců, které od jeho investice do projektu uplynuly, položil

Hassanu Kayovi tisíce otázek a Kaya mu na všechny trpělivě

odpověděl. Díky tomu se Sami dozvěděl nejen to, že očeká­

vaná rybářská loď pluje pod estonskou vlajkou, ale znal i její

označení a místo, kde by měla zakotvit.

Jenže nikdo, kdo toho rána v přístavu pracoval, mu nebyl

schopný podat jakékoli vysvětlení toho, co se stalo.

Ve tři čtvrtě na osm zavolal Sami Hassanu Kayovi. Ozvalo

se vyzvánění, ale nikdo se neozval. Oproti zvyklostem se ne­

zapnula ani hlasová schránka.

„To se mi nelíbí,“ řekl Sami Balutovi, když se vrátil k autu.

„Víš, jak to myslím. Nemám z toho dobrý pocit.“

Přes péřovku si poplácal na srdce.

„Jsi jenom paranoidní,“ usmál se Bulut, opřený o mercedes

a kouřící cigaretu. „Jako obvykle.“

„Nejsou to jen moje prachy. Rozumíš? Spousta lidí od toho

něco očekává. Fakt spousta.“

„To už jsi říkal,“ připomněl mu Bulut. „Asi tak stokrát.“

„Tak kde je sakra ta loď?“

Sami si plácal rukou o stehno a vrtěl hlavou.

43

„Co se k tomu čekání posadit?“ navrhl Bulut. Kamarádovo

chování už ho začínalo rozčilovat.

Posadili se do mercedesu a  Bulut nastartoval, aby si za­

topili. Mlčky pak hleděli k  prázdnému vjezdu do přístavu.

Sami dál bubnoval rukama. O svoje stehna, o přístrojovou

desku a o dveře od auta. Po pár minutách už to nevydržel.

„Půjdu se podívat nahoru do kanceláře, jestli nepřišel.“

Ibrahim Bulut přikývl.

Když Sami Farhan znova vešel do chodby ve skladu č. 6,

většina dveří byla stále zavřená. Zaklepal na Kayovu kance­

lář. Nejdřív opatrně, pak o něco silněji. Žádná odezva.

Vyndal si mobil a znova zkusil vytočit číslo, na kterém byl

dovozce korýšů doposud vždycky k zastižení. Ozvalo se vy­

zvánění, ale hlasová schránka nenaskočila ani teď.

Se sluchátkem přitisknutým u ucha upíral Sami pohled

na zavřené dveře. Některé dveře od kanceláří na chodbě byly

plechové, ale tyhle byly dřevěné. Dal si mobil do kapsy a při­

tom zkusil do dveří strčit ramenem. Trochu se pohnuly. Ne

moc, ale dost na to, aby mělo cenu pokusit se o to znova, větší

silou.

Na pátý pokus se dveře rozletěly. Ozvalo se křupnutí, rám

praskl a Sami znenadání stál v malé kanceláři, kterou už to­

likrát navštívil.

Byla prázdná, ani psací stůl tam nezůstal.

Ve spáncích mu bušil pulz.

Žádná loď nepřipluje. Nepřijede žádný náklaďák.

Sami chodil po místnosti v kruzích jako tygr v úzké kleci.

Ten hajzl je podrazil.

Ibrahim Bulut čekal v autě. Sami s trhnutím otevřel dveře.

„Je pryč. Rozumíš? Pryč. Kancelář je prázdná. Mobil má

vypnutý. Kurva. Kurva, kurva, kurva! Teď k tomu malýmu

šmejdovi zajedeme a hezky si s ním promluvíme.“

„Co to sakra meleš?“

44

Bulut úplně zbledl.

„Podrazil nás. Žádná zasraná loď nepřipluje. Teď si toho

hajzla podáme a dostaneme z něj naše prachy.“

„Jenže...“ vypravil ze sebe Bulut, „já nevím, kde bydlí...“

„Jak nevíš, kde bydlí? Co to plácáš?“

Sami tomu nemohl uvěřit.

„Myslím, že někde v  Göteborgu,“ koktal Bulut. „Nebo

v Landskroně nebo tam někde na tom zasraným západním

pobřeží.“

„Vždyť jsi říkal, že ho znáš, ne?“

„No jo, krucinál, znám ho! Dělali jsme přece spolu, kur­

va. Ale ne tak, abych věděl, ve který prdeli bydlí! Bydlí někde

s těma svejma zasr



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.