načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Přelomový okamžik - Tereza Čierníková

Přelomový okamžik

Elektronická kniha: Přelomový okamžik
Autor:

„Není krásnějšího rána než takového, kdy se vzbudíte a jediné, co chcete, není dále spát, ale potkat tu nejkrásnější ženu, co znáte. Proto jsem zde. Abych vás viděl a povídal ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 50
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2154-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Není krásnějšího rána než takového, kdy se vzbudíte a jediné, co chcete, není dále spát, ale potkat tu nejkrásnější ženu, co znáte. Proto jsem zde. Abych vás viděl a povídal si s vámi.“
Mike je obyčejným mužem kolem třicítky. Bez zaměstnání, dívky, snu. Rose je půvabnou servírkou ve své vlastní kavárně s plány tak prostými, že se stávají velkými.

Zařazeno v kategoriích
Tereza Čierníková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Tereza Čierníková

PŘELOMOVÝ OKAMŽIK


3

Copyright:

Autorka: Tereza Čierníková

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2015

ISBN:

978-80-7512-152-3 (ePub)

978-80-7512-153-0 (mobipocket)

978-80-7512-154-7 (pdf)


4

Ten den pršelo. Ulice byly vlhké, vzduch taktéž.

Vyšel jsem do tohoto deštivého dne s příšernou

náladou, která se mi odrazila i v zaměstnání. Teda –

v hledání zaměstnání, abych byl přesný. Byl jsem

třicetiletý muž, který měl jít na pohovor, a ten zvoral.

K tomu všemu venku začalo pršet a já neměl u sebe

ani pitomý deštník! Domů to bylo dvacet bloků a to

jsem v takovém počasí rozhodně nechtěl ujít. Taxíků

bylo ten den nedostatek, kvůli nějaké akci poblíž

města. Hodně lidí tam jimi cestovalo. Nevím, co se

dělo, nezajímal jsem se. Ostatně jsem neměl chuť

stát pod střechou práce, kde mě nevzali, abych byl

k posměchu lidí zde zaměstnaných. Tak jsem vyšlápl

pravou nohou ze dveří té obří budovy jen v obleku

s podkladovými papíry v rukou. Papíry! Můj

prozatímní deštník!

Lidé mě sledovali, když jsem kolem nich procházel.

Měl jsem pocit, že se mi každý obličej vysmívá,

jelikož všichni kolem mě onen deštník měli a

nezmokali. Mě mrzly ruce a podklady byly úplně

zničené.

Když jsem míjel muže menšího vzrůstu, který měl na

hlavě pár vlasů a na tváři škodolibý úsměv,


5

nevydržel jsem to. Žádný trpaslík se mi vysmívat

nebude! Vlezl jsem do první kavárny, jež byla při

cestě. Taková malá, zapadlá. Nikdy jsem v ní nebyl.

Myslím, že tam ani hodně lidí nechodilo. Tipoval

jsem to na takovou tu klasickou kavárničku, kde

chodí pořád dokola ti samí a zdejší majitelka snad

všechny zná. Ostatně takové kavárny jsem měl

nejradši – lidi, kteří ji vlastnili, měli druhou rodinu,

jak se říká. Kavárna byla maličká – šest stolků, pult.

Ale útulná. Stoly byly obyčejné, bílé, židle kontrastní.

Na každém z nich byl červenobílý ubrus, který

nepokrýval celou délku stolu. Uprostřed sůl, pepř,

cukr, ubrousky a menší dekorace. Momentálně tu

nikdo nebyl. Vlastně jen mladá slečna sedící u pultu.

Mohla mít tak pětadvacet. Četla si v novinách o té

velké události a já konečně zjistil, že má přijet nějaký

politik a že je kolem toho velké haló kvůli tomu, že

bylo před volbami. Nicméně tam jen tak seděla, nohu

přes nohu, šálek kafé v ruce a četla si. Už jsem se

zmínil, že ty její zkřížené nohy byly neskutečně

krásné a dlouhé? Kecky na nich jen podtrhovaly fakt,

že se nejedná o nějakou tu dívku s nosem nahoru.

Byla bruneta. Jako jo, já byl spíš na blondýny, ale

promluvit jsem si s ní mohl. Přistoupil jsem blíž a

nejspíš jsem ji vylekal, když jsem promluvil.

„Podle mě je kolem toho velká mela,“ jen tak jsem

prohodil. Hrozně sebou cukla, ale pak když mě

uviděla, uvolnila se. Měla krásné oříškově hnědé oči,

takové kočičí. Namalována byla lehce – jen nějakou


6

tou tekutou linkou, nebo jak se tomu ve světě

opačného pohlaví říká. Neposlušné pramínky, které

jí utekly z drdolu, se jí pletly do obličeje, ale nebrala

na ně ohled. Rty měla plné, mírně potřeny rudou

rtěnkou. Ne, nevypadala jako levná holka! To

v žádném případě! Byla roztomilá. Tváře měla

baculaté, a když se usmála, napravo se jí utvořil malý

drobný ďolíček. Jasně, dělejte si ze mě srandu, kolik

jsem toho poznamenal během deseti vteřin.

„Promiňte, jestli jsem vás vylekal. Tou poznámkou

myslím akci, která se dnes koná a o které si nejspíš

čtete,“ rychle jsem se samozřejmě omluvil.

„Ach tak. No, popravdě jsem četla o tom drobném

článku pod tím článkem o politicích. Nejsem přes

politiku a souhlasím, dělají z toho velkou věc. Proto

si čtu tu maličkost pod tím. Určitě mě drobnost

potěší víc než nějaké akce s politikem,“ odpověděla

prostě.

„Dáte si kafé?“ zeptala se a seskočila z barové

židličky. Mimochodem, taky barvami ladila do

designu kavárny. Myslím ta židle. A vlastně i ona. Až

když seskočila, jsem si všiml, že její pas obepíná

krátká zástěra. Byla červenobílá a sukni měla

černou. Košili bílou. Bože, zamiloval jsem si ty barvy!

Tím chci ale říct – až když seskočila, jsem si všiml, že

je vlastně servírkou.


7

„Netušil jsem, že zde pracujete,“ poznamenal jsem a

nenuceně si sedl před ni na „její“ barovou židli.

Sundal jsem si promočené sako a hodil ji přes

druhou židli, jež byla vedle mě. Zmoklé papíry

přistály na saku.

„Taky to tu vlastním,“ prohodila s úsměvem, „Turek

nebo presso?“

„Presso, s mlékem, děkuji,“ objednal jsem, „Co pijete

vy? Smím vás pozvat?“

„Teď jsem jedno vypila. Ale pokud se sem zastavíte

někdy před devátou ráno, tak mě na něj můžete

pozvat. Mimochodem, piju presso. Taky s mlékem,“ a

můj plán na druhý den byl jasný – před devátou

hodinou se ukázat v této malé odlehlé kavárně.

„Nikdy jsem vás tu ještě neviděla, proč jste sem

zavítal?“ zeptala se. V hlavě mi proběhla odpověď

typu: „Co jsem měl dělat. Neuspěl jsem v práci, teda

na konkurzu v práci, zmokl jsem, deštník

samozřejmě nemám, podkladové papíry mám

zničené, sako se dá snad do kupy. Naštvaly mě

úšklebky kolemjdoucích lidí, které ani neznám, tak

jsem zavítal do první kavárny, kterou jsem spatřil.

Shodou okolností to byla právě ta vaše.“ Ale toto

jsem samozřejmě neřekl. Nepoštvu si proti sobě

jedinou dobrou věc, co mě za ten den potkala a navíc

– žádné shody okolností přece neexistují! Vše se děje

jak má! Sakra, pořád zapomínám na tuto svou teorii.


8

„No, procházel jsem kolem už dřív, ale nikdy jsem

neměl čas sem zajít. Dneska, shodou náhod, jsem

sem zavítal.“

„Teď pěkně lžete. Nejen, že náhody neexistují, ale

taky je v tom něco jiného,“ nechápu, jak to uhodla!

Ale počkat – vyznává stejnou teorií! Já se zamiloval.

Ne, to je ironie, samozřejmě. Nejsem zoufalec, který

se zblázní na potkání.

„Nechápu, jak jste mě prokoukla, ale máte pravdu.

Zkrátka jsem měl dnes konkurz...“

Povídali jsme si asi tři hodiny. Nebo čtyři? No já sám

nevím, ale vyrušila nás až zavírací doba. Tak to

možná bylo i déle! Objednal jsem si další dvě kafé,

tak jsem měl hodně elánu. Dokonce mi udělala i

tousty, pak jsem měl nějaký čokoládový zákusek.

Musím říct, že nebyl tak sladký, jako ona. Seděl jsem

na barové židli proti ní a vykládal i o mém

nešťastném dni. Popsal jsem jí snad každou vteřinu

své pracovní prezentace a ona poslouchala! Nejsem

si jist, jestli to má v popisu práce, nebo jsem se vážně

trefil a toto byla jedna z těch kaváren, která se počítá

za druhou rodinu. Ovšem byla to příjemně strávená

středa. Jen tak jsem jí vše odříkával, stěžoval si jí,

chválil super zážitky a bylo to přirozené. Popravdě,

ani vteřinu jsem nepocítil, že bych ji otravoval. Ptala

se dál, pak si sedla vedle mě a začala povídat i o

sobě. Jak získala kavárnu (To bylo vlastně tak, že jí ji


9

otec dal k Vánocům. Jo, byl prý pracháč, ale nikdy se

k ní neměl. Považoval ji prý za samozřejmost, kterou

ona nebyla. Jelikož s ním ani neudržovala kontakt

tak jí pak na smrtelné posteli, shodou náhod to bylo

v blízkosti Vánoc, oznámil, že na ni přepsal celou

tuto rodinnou kavárnu. Měla ji moc ráda, ale kvůli

otci tam v posledních letech, kdy ještě žil, moc

nechodívala, a když ji na ni přepsal, odpustila mu

rázem všechno. Prý to je rodinný podnik ještě po

dědovi. A toho měla velmi ráda.), pak mi povídala o

matce (menší postavy, taky bruneta, skvělý vztah,

ale žije s přítelem v Anglii, otec zemřel před pěti lety,

mimochodem), no zkrátka to pro ni bylo taky tak

přirozené.

„Budu muset zavírat.“

„A smím vás na něco pozvat?“ nechtělo se mi jít, bylo

to super, taková změna. Konečně jsem si mohl

s někým promluvit.

„A co zítra na kafé? Opět tady?“ tak pozval jsem ji já

nebo ona mě?

„Před devátou! Mějte se krásně,“ popřál jsem jí,

navlékl si sako, vzal zničené papíry a pozpátku jsem

mířil ke dveřím. Pořád jsem se na ni díval, jak mi

mává zpoza toho pultu. Druhou rukou utírala desku

po mé maličkosti. Když jsem se otáčel, zakřičela na

mě: „Pozor!“ a než jsem toto varování stačil

zaregistrovat, už jsem se připlácl nosem na dveře.


10

„Au!!“ zakřičel jsem v duchu. „Jsem v pořádku!

Nashle!“ Ne, opravdu jsem nebyl v pořádku! Bolelo

to jak čert, ale to její zahihňáni mi znělo v uších jako

slastná náplast na bolavý nos.

Lilo jako z konve. Už mi to ani nevadilo. Papíry jsem

vyhodil v prvním koši, který jsem potkal. Hodil jsem

je do něj velmi elegantně, jako když basketbalový

hráč hází koš. Když jsem se strefil, zakřičel jsem: „Jo!

A Mike Gauder skóroval a diváci šílí! Waaaaaa!“ –

„Neblbněte, člověče!“ vyrušila mě z představ nějaká

postarší paní, která se na mě dívala přesně tak, jak

když se dívala mamka na mě, když mě jako malého

kluka kárala za něco, co jsem samozřejmě neprovedl.

Ale ani se jí nedivím! Vždyť jsem stál v podřepu u

odpadkového koše na jedné z nejrušnějších ulic ve

městě s rukama nahoře a křičící situaci, ve které

jsem se ani momentálně neocital. Provinile jsem se

na ni podíval, jako kdysi na mamku, a odkráčel jsem

domů.

Šel jsem dvacet bloků v dešti. Během té doby jsem

sledoval, jak déšť mění svou intenzitu, ale ani jednou

se nestalo, že by alespoň na okamžik přestalo pršet.

Budu z toho akorát nemocný! Ale na to jsem tou

dobou nepřemýšlel. Dával jsem si v hlavě

dohromady různé souvislosti spojené s Rose (Rose =

dívka z kavárny). Kavárnu zdědila po otci, ten

zemřel, matka žije s přítelem v Anglii. Je tu sama,

bydlí nahoře, v patře kavárny. Každé úterý chodí


11

s nejlepší kamarádkou Amy „plkat“, jak tomu říká.

Sakra! Já jsem idiot! Proč jsem se nezeptal, jestli má

přítele nebo děti! Ale to by se jistě zalekla, abych s ní

neměl jiné než čistě kamarádské úmysly.

Samozřejmě, že jsem neměl.

Moje mamka by z ní byla nadšená – to jsem usoudil,

když jsem měl za sebou asi šestnáct bloků. Ano, mysl

mi zabloudila i do takových míst, jako je názor

rodiny. Mamka, jelikož byla společenská (někdy až

přehnaně) a jelikož milovala kofein, tak by jí hned

padla do oka. Dokázala by si s Rose povídat i hodiny

jen o druzích kávy. Ostatně moje matka by si

dokázala s kýmkoli povídat o všem, co toho druhého

zajímá. Má neskutečný rozhled, to se musí nechat.

Každé ráno si čte horoskop, podle něj se přizpůsobí,

a když je špatný, změní si den na ten dobrý. Ráno

posnídá croissant, zapíjí ho horkou kávou, čte si

ranní tisk. Je ji už přes šedesát, ale elánu má jako

kdyby jí bylo dvacet. Je nesmírně akční. Zamilovali

byste si ji, to mi věřte, ale taky by vám hned

v okamžiku začala lézt na nervy. Taťku tahá na

všechny možné společenské akce, protože se to

„přísluší“. Je prezidentkou v nějakém tom jejich

klubu „starých panen“, jak tomu říkám já. Členkami

jsou jen ženy v jejím věku, které se také necítí na

svůj věk. Vždycky přijde domů a povídá o tom, jak a

co prováděli v klubu s „holkami“. Rozumíte?

S holkami! V jejich věku snad s dámami, lepší

oslovení. Taťku to už nebaví, ale miluje ji a snáší jí to.


12

Musí, vždyť si ji vybral. Hájí se ale vždy tím, že před

čtyřiceti lety byla jiná, méně akční. To je lež – byla

horší.

Od rodičů jsem se odstěhoval celkem brzy. Hned po

ukončení vysoké. Teda - bydlel jsem i předtím bez

nich, ale po ukončení vysoké jsem přestal jezdit na

víkendy domů a nejdříve jsem si pronajal a později

koupil nynější byt. Před rokem mě vyhodili

z novinářského průmyslu a od té doby jen chodím po

konkurzech a ohlížím se po nové práci. Můj byt je

menší (tím rozumím ložnici, koupelnu, záchod,

obývací pokoj a kuchyň) s balkónem. Mě to stačí,

vždyť tam žiji sám a na mé chvilkové záležitosti to

stačí.

* * *

Dorazil jsem domů. Byl jsem promočený na kost a

teprve až když jsem ulehl do horké vany s pěnou, mi

došlo, že jsem si ani o číslo neřekl! Už jsem mohl

textovat celý večer. Ale co to blábolím! Nějak rychle

mi vběhla do hlavy a to se mi nelíbilo. Žádné takové!

Stejně jsem nemohl zaspat. S Rose jsem si popovídal

úplně skvěle, vlastně poprvé za dlouhou dobu jsem

se někomu tak rozmluvil. S našimi se obvykle moc

nevídám, ani když k nim přijedu, mamka totiž má

každý víkend něco a je těžké se jí narvat do diáře.

Prohodím s nimi pár slov. A asi proto jsem v té

kavárně strávil takovou dobu – měl jsem toho moc


13

na srdci. Příště to bude určitě kratší doba strávená

na té barové židli při povídání se slečnou za barem,

která hltá každé vaše slovo a dívá se na vás očima, ve

kterých jiskří zaujetí a zvědavost.


14

KAPITOLA I.

„Proklatě!“ pomyslel jsem si hned po probuzení. Měl

jsem pocit, jako kdyby mi hořelo v krku, dýchat jsem

nemohl kvůli ucpanému nosu a pod mýma očima

byly dva tmavě modré vaky. Zmínil jsem se, že nos

byl jako čumák soba Rudolfa? Nikdy jsem ho tak

červený neměl. Bylo asi sedm hodin ráno a měl jsem

asi hodinu na to se dát do kupy. Ano, i přes nynější

situaci jsem stále měl chuť zajít do ony kavárny a dát

si šálek, tentokrát, horkého čaje. Navíc mi i počasí

hrálo do karet! Včera mi způsobilo nachlazení a dnes

tam pomalu svítilo sluníčko. Nesnáším listopadové

počasí. Vlastně nemám rád ani sníh, který následuje

v prosinci. Ale letos hlásili, že má být tuze teplá zima,

takže se sněhu nedočkáme. Mě se jen ulevilo.

Neměl jsem jen zarudlé oči, vaky pod očima a

červený nos – já byl celý opuchlý. Bože můj! Nevadí,

dal jsem si studenou sprchu a posnídal jsem nějaký

koblih, který jsem doma našel z předešlého dne.

Štěstím bylo, že jsem se ten den ani nechystal jít na




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist