načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva - Rozsudky velkého senátu - výběr - Svazek II (2001–2006) - Eva Hubálková

Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva - Rozsudky velkého senátu - výběr - Svazek II (2001–2006)

Elektronická kniha: Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva - Rozsudky velkého senátu - výběr - Svazek II (2001–2006)
Autor:

Přehled judikatury zachycuje nejdůležitější judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vydanou v období let 2001 až 2006. Český čtenář se tak má možnost seznámit s důležitými ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Wolters Kluwer
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 252
Rozměr: 24 cm
Úprava: sv.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-8043-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Přehled judikatury zachycuje nejdůležitější judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vydanou v období let 2001 až 2006. Český čtenář se tak má možnost seznámit s důležitými aspekty jednotlivých případů a rychle se zorientovat v jejich problematice bez náročného dohledávání relevantních informací v cizojazyčných zdrojích. Tato publikace navazuje na první svazek Přehledu judikatury velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva mapující rozhodnutí z let 1999 a 2000. Čtenář v publikaci nalezne případy týkající se porušování lidských práv a základních svobod např. v oblasti: práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na svobodu a osobní bezpečnost, práva na spravedlivý proces, práva na účinné opravné prostředky, práva na ochranu majetku aj. Dílo čtenáři přibližuje způsob, jakým velký senát ESLP jednotlivé stížnosti posuzoval, jaké skutečnosti přitom zohledňoval a jak v daných případech judikoval. Může být proto cenným zdrojem informací pro případné podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, východiskem pro uplatnění relevantní judikatury ESLP před vnitrostátními soudy i praktickou pomůckou pro studium ochrany lidských práv a základních svobod. Publikace je určena soudcům a advokátům, pracovníkům organizací, které se zabývají ochranou lidských práv, studentům, jakož i všem, kteří se o oblast ochrany lidských práv hlouběji zajímají.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PŘEHLED JUDIKATURY

EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA

Rozsudky velkého senátu

výběr

Svazek II

chapman a další

1


PŘEHLED JUDIKATURY

EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA

Rozsudky velkého senátu

výběr

Svazek II (2001–2006)

sestavila

eva hubálková

chapman a další

3


vzor citace: hubálková, e. přehled judikatury evropského soudu pro lidská práva.

rozsudky velkého senátu, výběr. svazek II (2001 –2006).

praha : Wolters kluwer Čr, a. s., 2013, s. 252.

Úplná znění rozsudků jsou publikována v anglické a/nebo francouzské verzi ve sbírce

rozhodnutí soudu (recueIl des arrÊts et decIsIons – reports

oF JudGements and desIcIons), nakladatelství carl heymanns

verlaG kÖln, srn, a rovněž na internetové adrese evropského soudu pro lidská

práva: http://www.echr.coe.int

© Wolters kluwer Čr, a. s., 2013

IsBn 978-80-7478-043-1 (brož.)

IsBn 978-80-7478-044-8(eub) všechny naše publikace si můžete objednat na adrese: Wolters kluwer Čr, a. s., u nákladového nádraží 6, 130 00, praha 3 tel.: 246 040 400, fax: 246 040 401, e-mail: obchod@wkcr.cz, www.wkcr.cz

rozsudky velkého senátu

PŘEHLED JUDIKATURY

Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudky velkého senátu

výběr

Svazek II (2001–2006)

oBsah

5

předmluva ..................................................... 7

seznam zkratek ............................................. 8

I. Rozsudky velkého senátu

vroce 2001 ...................................... 9

1. chapman proti spojenému království,

coster proti spojenému království,

Beard proti spojenému království,

lee proti spojenému království

a Jane smith proti spojenému

království ............................................ 9

2. streletz, kessler akrenz proti německu

a k.-h. W. proti německu ................. 13

3. d. n. proti švýcarsku ........................ 23

4. kypr proti turecku ............................. 25

5. zadalší proti spojenému království ... 33

6. t. p. a k. m. proti spojenému

království ............................................ 36

7. kress proti Francii .............................. 39

8. k. at. proti Finsku ............................ 42

9. Ferrazzini proti Itálii .......................... 46

10. malhous proti České republice .......... 48

11. princ hans-adam II. lichtenštejnský

proti německu .................................... 50

12. mcelhinney proti Irsku ...................... 52

13. al-adsani proti spojenému

království ............................................ 54

14. Fogarty proti spojenému

království ............................................ 57

II. Rozsudky velkého senátu

vroce 2002 ...................................... 59

15. calvelli a ciglio proti Itálii ................ 59

16. kingsley proti spojenému

království ............................................ 61

17. stafford proti spojenému

království ............................................ 63

18. Göç proti turecku .............................. 65

19. christine Goodwin proti spojenému

království ............................................ 67

20. meftah a další proti Francii ................ 70

21. mastromatteo proti Itálii .................... 73

22. n. c. proti Itálii .................................. 75

III. Rozsudky velkého senátu

vroce 2003 ...................................... 77

23. odièvre proti Francii .......................... 77

24. refah partisi (strana prosperity)

a další proti turecku ........................... 80

25. perna proti Itálii ................................. 82

26. tahsin acar proti turecku I ............... 85

27. kleyn a další proti nizozemsku ......... 87

28. sahin proti německu .......................... 89

29. sommerfeld proti německu ............... 91

30. hatton a další proti spojenému

království ............................................ 93

31. slivenko proti lotyšsku ..................... 96

32. ezeh a connors proti spojenému

království ............................................ 100

33. Grieves proti spojenému

království ............................................ 102

34. cooper proti spojenému

království ............................................ 104

IV. Rozsudky velkého senátu

vroce 2004 ...................................... 107

35. perez proti Francii .............................. 107

36. maestri proti Itálii .............................. 110

37. Gorzelik a další proti polsku .............. 112

38. senator lInes Gmbh proti

15 členským státům evropské unie ..... 114

39. tahsin acar proti turecku II .............. 116

40. assanidzé proti Gruzii ....................... 118

41. azinas proti kypru ............................. 122

42. Broniowski proti polsku .................... 124

43. Ilaşcu a další proti moldávii

a rusku ............................................... 127

44. vo proti Francii .................................. 132

45. kopecký proti slovensku ................... 134

46. edwards a lewis proti spojenému

království ............................................ 136

47. Öneryıldız proti turecku .................... 138

48. cumpănă a mazăre proti

rumunsku .......................................... 142

49. pedersen a Baadsgaard proti

dánsku ............................................... 145

50. makaratzis proti Řecku ...................... 147 V. Rozsudky velkého senátu

vroce 2005 ...................................... 149

51. mamatkulov aaskarov proti

turecku .............................................. 149

52. von maltzan adalší, von zitzewitz adalší,

man Ferrostaal aalfred töpfer stiftung

proti německu .................................... 152

53. Öcalan proti turecku .......................... 155

54. Jahn a další proti německu ................ 161

55. Bosphorus hava yolları de ticaret

anonim Şirketi proti Irsku ................. 164

56. nachova a další proti Bulharsku ........ 166

57. hirst proti spojenému království

(č. 2).................................................... 170

58. draon proti Francii a maurice proti

Francii ................................................ 172

59. roche proti spojenému království ..... 176

60. leyla Şahin proti turecku................... 179

61. kyprianou proti kypru ....................... 183

VI. Rozsudky velkého senátu

vroce 2006 ...................................... 187

62. sørensen a rasmussen

proti dánsku ...................................... 187

63. sejdovic proti Itálii ............................ 190

64. Ždanoka proti lotyšsku ..................... 192

65. scordino proti Itálii (č. 1),

riccardi pizzati proti Itálii,

musci proti Itálii,

Giuseppe mostacciuolo proti Itálii(č. 1),

Giuseppe mostacciuolo proti Itálii(č. 2),

cocchiarella proti Itálii,

apicella proti Itálii, ernestina zullo

proti Itálii, Giuseppina

a orestina procaccini proti Itálii ........ 195

66. achour proti Francii ........................... 198

67. martinie proti Francii ......................... 200

68. stec a další proti spojenému

království ............................................ 203

69. sürmeli proti německu ...................... 206

70. ramirez sanchez proti Francii ........... 209

71. Jalloh proti německu ......................... 213

72. mckay proti spojenému království ... 218

73. Üner proti nizozemsku ...................... 220

74. hermi proti Itálii ................................ 223

75. Jussila proti Finsku ............................ 226

76. markovic a další proti Itálii ................ 228

Přehled uveřejněných rozsudků

podle článků Úmluvy ................................... 231

Věcný rejstřík ............................................... 240

oBsah

6


Předmluva

vážení čtenáři,

dostává se vám do rukou druhý díl přehledu judikatury zaměřený na nejvýznamnější rozsudky velkého senátu evropského soudu pro lidská práva, navazující na úspěšný první svazek mapující rozhodnutí z let 1999 a 2000. tento díl zachycuje vývoj judikaturyevropského soudu pro lidská práva vletech 2001 až 2006. Český čtenář tak má možnostseznámit se vkrátké formě, nezatížené méně podstatnými okolnostmi, sdůležitými aspekty jednotlivých případů a rychle se zorientovat v dané problematice bez náročnéhodohledávání relevantních informací v cizojazyčných zdrojích.

publikace je přehledně členěna na oddíly zahrnující chronologicky řazené případy podle roku vydání rozsudků; pro orientaci podle článků Úmluvy ajejího porušení jevzávěru publikace k dispozici také rejstřík. vrámci každého případu najdete uvedenouprejudikaturu jako důležitý zdroj pro srovnání vývoje judikatury.

věříme, že předkládaná publikace bude vyhledávanou pomůckou pro všechny, kteří se ve své praxi s problematikou ochrany lidských práv a základních svobod setkávají.

Redakce

chapman a další

7


Užité zkratky:

komise – evropská komise pro lidská práva

protokol – protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod

soud – evropský soud pro lidská práva

Úmluva – Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

velký senát – velký senát evropského soudu pro lidská práva

rozsudky velkého senátu

8


I.

ROZSUDKY VELKÉHO SENÁTU

VROCE 2001

1. Chapman proti Spojenému království,

Coster proti Spojenému království,

Beard proti Spojenému království,

Lee proti Spojenému království

a Jane Smith proti Spojenému království Čísla stížností: 27238/95, 24876/94, 24882/94, 25289/94 a 25154/94 Datum rozsudků: 18. ledna 2001 Dotčené články Úmluvy: čl. 6 (právo na spravedlivý proces), čl. 8 (právo na respektování soukromého arodinného života), čl. 13 (právo na účinné opravné prostředky), čl. 14(zákaz diskriminace), čl. 1 protokolu č. 1 (ochrana majetku) Anotace: odmítnutí vnitrostátních orgánů vydat stěžovatelce romského původu stavební povolení k umístění obytného přívěsu na pozemku v jejím vlastnictví, rozsah pravomoci vnitrostátních soudů přezkoumat odmítnutí vydat stavební povolení, diskriminačnízacházení Klíčová slova: diskriminace, objektivní a rozumné odůvodnění, správní řízení, přístup k soudu, respektování rodinného života, respektování obydlí, respektování soukromého života, zásah, ochrana práv a svobod jiných, pokojné užívání majetku, míra posuzovací volnosti, pozitivní povinnost, proporcionalita Související judikatura: Bryan proti Spojenému království , § 44–47; Buckley protiSpojenému království , §75–77, 80–81, 84; Cossey proti Spojenému království , §35; Dudgeon

proti Spojenému království , § 52; Gillow proti Spojenému království , § 55; Keegan proti

Irsku , §49; Kroon adalší proti Nizozemsku , §31; Lustig-Prean aBeckett proti Spojenému

království , § 80–81; Marckx proti Belgii , § 31; Thlimmenos proti Řecku , § 44

I.Skutkový stav

stížnosti podalo pět příslušníků romské komunity, sally chapman, thomas aJessica

costerovi, John a catherine Beardovi, thomas lee a Jane smith.

1. Chapman proti Spojenému království

stěžovatelka koupila v roce 1985 pozemek v okrese three rivers v hrabstvíhertfordshire, kde umístila svůj obytný přívěs bez platného stavebního povolení. Její žádost

o stavební povolení na umístění obytného přívěsu a stavbu bungalovu byla zamítnuta.

chapman a další

9


v průběhu stavebního řízení se potvrdilo, že v oblasti Metropolitan Green Belt , kde se

stěžovatelčin pozemek nacházel, nebyly oficiální stavební parcely pro romy. stěžovatelce

ajejí rodině bylo nařízeno opustit pozemek, což však nesplnila, abyla proto pokutována.

rodina, která posléze vedla osm měsíců nomádský život, se ale do oblasti vrátila, protože

neměla jinou možnost a čas trávila stěhováním se z jednoho nezákonného tábořiště do

druhého. stěžovatelka inadále žije na svém pozemku se svým manželem aotcem, kterému

je přes 90 let a trpí senilní demencí.

2. Coster proti Spojenému království

manželé thomas a Jessica costerovi tvrdili, že z nedostatku jiných možností byli

v letech 1983 až 1987 nuceni žít v tradičních přístřešcích. v roce 1988 koupili malýpozemek nedaleko města maidstone vkentu apřestěhovali se na tento pozemek sobytnými

přívěsy. Jejich žádosti o stavební povolení byly dvakrát zamítnuty, neboť způsob, jakým

užívali pozemek, výrazně narušoval atraktivní vesnickou oblast. stěžovatelé byli soudně

stíháni avletech 1989, 1990 a1992 jim byly uloženy pokuty. po vydání soudního zákazu

vroce 1992 stěžovatelé opustili svůj pozemek, ale po krátkém čase se vrátili zpět. vroce 1994

byli znovu pokutováni a o dva roky později museli čelit soudnímu zákazu, který bylposléze nahrazen výkonem rozhodnutí ovystěhování podle §178 zákona oměstskémavenkovském plánovaní z roku 1990, v důsledku čehož tvrdili, že neměli jinou možnost, než

přijmout v roce 1997 ubytování v komunálním útulku.

3. Beard proti Spojenému království

manželé John acatherineBeardoviumístili své obytné přívěsy na pozemku, který si

koupili v hrabství lancashire. Jejich žádosti o stavební povolení byly z důvodu

negativního dopadu na bezpečnost provozu na dálnici a na vizuální vjem lokality

zamítnuty. v letech 1991 a 1995 byli stěžovatelé čtyřikrát soudně stíháni a v roce 1996

čelili soudnímu rozhodnutí, na základě kterého byl Johnu Beardovi, z důvodu

neodstěhování obytných přívěsů, uložen tříměsíční trest odnětí svobody. oba stěžovatelé

proto pozemek opustili ajsou nadále bez trvalé adresy, kde by své obytné přívěsy umístili.

4. Lee proti Spojenému království

thomas lee ajeho rodina umístili své obytné přívěsy na pozemku, který koupilivzajímavé parkové krajinné oblasti vkentu. Žádost stěžovatele ostavební povolení bylazamítnuta, protože stavební inspektor konstatoval, že jejich stavební pozemek je naexponovaném místě, a umístění přívěsu by mělo nežádoucí vliv na okolní krajinu. ačkoli se vdané oblasti nacházely oficiální stavební parcely, inspektor tvrdil, že nejsou vhodnéktrvalému pobytu, neboť jsou umístěny na navezeném odpadním materiálu nebo na starých

kanalizačních základech. stěžovateli však bylo vydáno povolení kumístění obytnéhopřívěsu ajeho užívání kzemědělským účelům na pozemku, který se nacházel nedaleko jeho

pozemku.

5. Jane Smith proti Spojenému království

stěžovatelka koupila se svou rodinou pozemek pro umístění jejich obytných přívěsů

voblasti Metropolitan Green Belt veměstě surrey. Její žádost ovydání stavebníhopovolení byla zamítnuta, neboť umístění přívěsů na pozemku by škodilo unikátnosti tétokrajinné oblasti. rovněž stěžovatelčina žádost o umístění bungalovu byla zamítnuta, aby se

rozsudky velkého senátu

10


zabránilo oslabení vesnického charakteru této krajinné oblasti. vroce 1994 bylstěžovatelce doručen soudní zákaz. Její rodina tedy požádala o poskytnutí ubytování probezdomovce. podle názoru stěžovatelky ubytování, které jí bylo doposud poskytnuto, nebylo

ani v bytě, ani v městském obvodu, ale šlo o pozemek k ubytování naprosto nevhodný

z důvodu jeho znečištění. stěžovatelka tak zůstala na svém pozemku přes hrozbuvystěhování a uvěznění za nerespektování soudního rozhodnutí.

II. Námitky

stěžovatelé namítali, že opatření, která proti nim byla přijata za účelem výkonuúzemních opatření o umístění jejich obytných přívěsů na pozemcích v jejich vlastnictví, byla

vrozporu sčlánky 8 a14 Úmluvy. všichni stěžovatelé, kromě rodiny Beardových, tvrdili,

že tato opatření zasáhla do jejich práva na pokojné užívání majetku vrozporu sčlánkem 1

protokolu č. 1.

paní sally chapman aJane smith dále na základě článku 6 namítaly, že neměly účinný

přístup k soudu, aby se mohly odvolat proti stavebním a exekučním rozhodnutímúřadů. konečně rodina costerových, pan thomas lee a paní Jane smith se též dovolávali

článku 2 protokolu č. 1 a tvrdili, že výkon rozhodnutí zbavil jejich děti a vnoučata

možnosti vzdělání.

III. Právní posouzení

pokud jde očlánek 8 Úmluvy, ve všech pěti případech soud vyjádřil názor, ževyužívání obytných přívěsů stěžovateli je neoddělitelnou součástí jejich etnické integrity jako

romů a že opatření na výkon rozhodnutí a stavební rozhodnutí zasáhlo do jejich práv na

respektování soukromého arodinného života. soud však rozhodl, že opatření byla „vsouladu se zákonem“, vedena cílem zachování podmínek životního prostředí a ochranou

„práv jiných“.

pokud šlo onevyhnutelnost opatření, která byla přijata kdosažení tohoto legitimního

cíle, soud konstatoval, že vnitrostátním soudům, které byly v daleko lepším postavení

kpřijetí rozhodnutí týkajících se stavebních záležitostí závazných pro určitý pozemek, je

třeba poskytnout široký prostor kvolné úvaze. soud vtěchto případech zjistil, že stavební

inspektoři rozpoznali ve způsobu využití pozemků stěžovateli vážné nedostatky zhlediska

podmínek životního prostředí, které převážily nad individuálními zájmy stěžovatelů.

soud též poznamenal, že romové se mohli utábořit na kterémkoli místě vyhrazeném

pro obytné přívěsy vsouladu se stavebním povolením. Ikdyž neexistoval dostatečný počet

míst, která romové považovali za vhodná apříjemná, ana kterých by mohli legálněumístit své obytné přívěsy, soud nebyl přesvědčen, že stěžovatelé neměli, kromě osídlení svých

pozemků bez stavebního povolení, jiná alternativní řešení. nesouhlasil s tím, žerozhodnutí, která stěžovatelům nedovolovala okupovat pozemky tam, kde chtěli umístit svéobytné přívěsy, porušovala článek 8 Úmluvy, neboť statisticky byl počet romů vyšší, než byl

počet míst, která mohli získat vpovolených romských stanovištích. soud nebylpřesvědčen ani otom, že článek 8 Úmluvy bylo možno interpretovat tak, že by spojené království

bylo povinno poskytnout romské komunitě adekvátní počet vhodně vybavených stanovišť.

chapman a další

11


podle názoru soudu totiž článek 8 nezaručuje právo na poskytnutí obydlí atoto právoneuznává ani judikatura soudu. otázka, zda má stát poskytnout fondy kzajištění obydlí pro

každého, je otázkou politickou a nikoli otázkou soudního rozhodnutí.

Výrok rozsudku: Článek 8 Úmluvy nebyl porušen (10 hlasů proti 7).

soud dále ve všech pěti případech přihlédl ke svému rozhodnutí podle článku 8Úmluvy, že každý z uvedených zásahů do práv stěžovatelů byl přiměřený legitimnímu cílizachování podmínek životního prostředí.

Výrok rozsudku: Článek 14 Úmluvy vespojení sčlánkem 8 Úmluvy nebyl porušen

(jednomyslně).

pokud šlo o článek 1 protokolu č. 1, na základě stejných důvodů uvedených podle

článku 8 Úmluvy soud v případě chapman, coster, Jane smith a lee rozhodl, že každý

zuvedených zásahů do pokojného užívání majetku stěžovatelů byl přiměřenýazachovával spravedlivou rovnováhu v souladu s požadavky článku 1 protokolu č. 1.

Výrok rozsudku: Článek 1 protokolu č. 1 nebyl porušen (jednomyslně).

k článku 6 odst. 1 Úmluvy soud rozhodl, že v případech chapman a Jane smith byl

rozsah přezkumné pravomoci ze strany High Court , který byl stěžovatelům po veřejném

projednání před inspektorem dostupný, dostatečný k tomu, aby vyhověl požadavkůmčlánku 6 odst. 1 Úmluvy, týkajícího se přístupu knezávislému soudu. přezkumné řízení totiž

umožňovalo zrušení rozhodnutí pro jeho nesprávnost, iracionálnost, proto, že senezakládalo na důkazech, nebo se odvolávalo na nerelevantní skutečnosti, anebo relevantnískutečnosti nezohledňovalo; což poskytlo adekvátní soudní kontrolu správních rozhodnutí,

o která v daných případech šlo.

Výrok rozsudku: Článek 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen (jednomyslně).

konečně, pokud šlo o namítané porušení článku 2 protokolu č. 1, soud rozhodl, že

vpřípadě costerových, thomase lee aJane smith stěžovatelé řádné neprokázali, že jejich

dětem nebo vnukům bylo v důsledku stavebních rozhodnutí skutečně odepřeno právo na

vzdělání. vpřípadě costerových soud poznamenal, že jejich nejstarší dítě, kterému bylo

nyní 16 let, skončilo školu a začalo pracovat a jejich nejmladší děti navštěvovali školu

vblízkosti bydliště. rovněž vpřípadě thomase lee navštěvovali vnuci stěžovatele školu

v blízkosti bydliště a v případě Jane smith stěžovatelka na svém pozemku setrvávala od

roku 1993.

Výrok rozsudku: Článek 2 protokolu č. 1 nebyl porušen (jednomyslně).

rozsudky velkého senátu

12


2. Streletz, Kessler aKrenz proti Německu

a K.-H. W. proti Německu

Čísla stížností: 34044/96, 35532/97, 44801/98 a 37201/97

Datum rozsudku: 22. března 2001

Dotčené články Úmluvy: čl. 1 (povinnost respektovat lidská práva), čl. 7 odst. 1 (uložení

trestu jen na základě zákona), čl. 14 (zákaz diskriminace)

Anotace: odsouzení bývalých východoněmeckých státních funkcionářů a příslušníka

pohraniční stráže za zastřelení uprchlíků, které údajně nebylo trestným činem podle

vnitrostátního zákona nebo mezinárodního práva

Klíčová slova: nullum crimen sine lege , zpětná účinnost zákona

Související judikatura: Akkoç proti Turecku , § 77; C. R.proti Spojenému království ,

§32–34; Foti adalší proti Itálii , §44; Irsko proti Spojenému království , §238; Kopp proti

Švýcarsku , §59; Osman proti Spojenému království , §115; Rehbock proti Slovinsku , §63;

S.W. proti Spojenému království , § 34–36; Schenk proti Švýcarsku , § 45

I.Skutkový stav

stěžovatelé, Fritz streletz, heinz kessler, egon krenz ak.-h. W., jsou němečtí občané.

Všeobecný kontext

v letech 1949 až 1961 uprchlo z německé demokratické republiky (ndr) dospolkové republiky německo (srn) zhruba dva apůl milionu němců. aby východníněmecko zastavilo pokračující proud uprchlíků, vybudovalo vsrpnu 1961 berlínskou zeďaposílilo bezpečnostní opatření podél hranice mezi oběma státy. mnoho osob bylo při pokusu

o překročení hranice zastřeleno pohraniční stráží. oficiální zdroje uvádějí 264 mrtvých,

údajně však byly ztráty na životech vyšší. státní rada ndr rozhodovala ootázkách obrany

a bezpečnosti a organizovala obranu země ve spolupráci s národní radou obrany ndr.

předsednictví těchto dvou orgánů, jakož iparlamentu ndr, zastávali členové sjednocené

socialistické strany ndr (sed). politické byro ( Politbüro ) Ústředního výboru sed bylo

nejmocnějším orgánem ndr apřijímalo každé zásadní politické rozhodnutí akaždérozhodnutí ojmenování řídících představitelů země. Generální tajemník sed předsedalnárodní radě obrany avšichni členové této rady byli funkcionáři strany. obvykle se scházela

dvakrát do roka a přijímala důležitá rozhodnutí týkající se zavedení a upevnění režimu

ostrahy hranice nebo rozkazů ke střelbě.

pohraniční vojsko ndr, zřízené v rámci národní lidové armády, podléhalo přímo

ministerstvu národní obrany. každoroční rozkazy ministra vycházely z rozhodnutínárodní rady obrany. v rozhodnutí ze dne 14. září 1962 národní rada obrany uvedla, že

zrozkazů aslužebních instrukcí vydaných ministrem obrany musí pro pohraničníky jasně

vyplývat, že jsou „plně odpovědni za zachování neporušitelnosti státní hranice ... aže ti,

streletz a další

13


kdo [naruší] hranici, [musí] být vždy zatčeni ... a, bude-li to nutné, zneškodněni“. služební

instrukce ze dne 1. února 1967 uváděla, že „cílené ahusté kladení min musí zabránitpřesunu narušitelů hranic avést kjejich zatčení nebo zneškodnění“. od roku 1961, azejména vobdobí 1971–1989, se národní rada obrany pravidelně zabývala konsolidacíavylepšením zařízení ostrahy hranice. rozkazy ministra obrany trvaly na nutnosti chránit státní

hranici ndr za každou cenu stím, že „narušitelé“, musí být zatčeni nebo „zneškodněni“.

první tři stěžovatelé zastávali vysoké funkce ve státním aparátu a v sed: F. streletz

byl členem národní rady obrany od roku 1971, členem Ústředního výboru sed od

roku 1981 a náměstkem ministra obrany v letech 1979 až 1989. h. kessler byl členem

Ústředního výboru sed od roku 1946, náčelníkem generálního štábu národní lidové

armády ačlenem národní rady obrany od roku 1967 aministrem obrany vletech 1985 až

1989. e. krenz byl členem Ústředního výboru sed od roku 1973, členem státní rady od

roku 1981, členem politbyra anárodní rady obrany od roku 1983 aGenerálnímtajemníkem Ústředního výboru sed (po e. honeckerovi), předsedou státní rady a předsedou národní rady obrany od října do prosince 1989. stěžovatel k.-h. W., který se na podnět svého otce, důstojníka zpovolání, zavázal ktříleté vojenské službě vletech 1970 až 1973,

byl od roku 1971 příslušníkem 35. pluku pohraničních vojsk ndr.

Řízení před vnitrostátními soudy

1. Streletz aKessler proti Německu

rozsudkem ze dne 16. září 1993 odsoudil zemský soud vBerlíně prvního adruhého

stěžovatele ktrestům odnětí svobody na pět apůl asedm let za podněcování kzabití, když

je shledal spoluodpovědnými za smrt šesti, respektive sedmi mladých lidí, kteří se pokusili

uprchnout vletech 1971 až 1989. konstatoval, že všechny rozkazy ministra obrany, včetně

těch, jež se týkaly použití střelných zbraní, se opíraly o rozhodnutí národní rady obrany,

jejímiž členy stěžovatelé byli. pohraničníci přitom dostali rozkaz chránit hranici za každou

cenu, i kdyby měli „narušitelé“ přijít o život. podle názoru soudu praxevýchodoněmeckých orgánů vědomě vybočovala ze znění zákona, písemných rozkazů a služebníchinstrukcí. pro pohraničníky bylo důležité to, co jim bylo řečeno politickými školiteli aběhem jejich každodenní služby. Jejich jednotka měla povinnost zajistit bezpečnost státní hranice a nedovolit její překračování, zatknout nebo zneškodnit narušitele a zajistit ochranuhranice za každou cenu. vpřípadě, že někdo hranici úspěšně překročil, museli pohraničníci

počítat s vyšetřováním vojenským prokurátorem.

zemský soud stěžovatele nejprve odsoudil na základě trestního práva platného vdané

době v ndr za podněcování k vraždě a dospěl k názoru, že své jednání nemohliospravedlnit odkazem na § 27 odst. 2 zákona o hranici, který sloužil k zakrývání vraždprchajících, provedených střelnými zbraněmi, automatickými palebnými systémy neboprotiěchotními minami. tato praxe flagrantním a nepřijatelným způsobem porušovala „elementární zásady spravedlnosti amezinárodní ochranu lidských práv“. soud následně aplikoval trestní právo srn, mírnější než právo ndr, a odsoudil stěžovatele zapodněcování k zabití.

rozsudkem ze dne 26. července 1994 spolkový soudní dvůr potvrdil závěr zemského

soudu, pokud šlo o kvalifikaci trestného činu podle práva ndr, a poté aplikoval trestní

rozsudky velkého senátu

14


právo srn, neboť bylo právem v místě výsledku trestného činu (jeden z prchajícíchzemřel na území srn), anavíc toto právo bylo mírnější. poté rekvalifikoval skutkovéokolnosti podle tohoto práva a označil stěžovatele za nepřímého pachatele zabití. výše trestů

nezměnil. v odůvodnění uvedl, že stěžovatelé byli členy národní rady obrany a věděli,

že její rozkazy budou vykonány, a že na hranici následkem násilných činů již zemřely

prchající osoby. dále poznamenal, že §27 odst. 2 zákona ohranici ajeho výklad režimem

ndr porušovaly lidská práva, zejména právo na svobodu pohybu aprávo na život, zakot -

vená v mezinárodním paktu o občanských a politických právech, který byl ndrratifikován v roce 1974.

vzáří 1994 podali stěžovatelé ústavní stížnost, vníž tvrdili, že jejich jednání bylovsouladu stehdy platným právem ndr aneměli být trestně stíháni. odlišná interpretaceprovedená posléze spolkovým soudním dvorem podle nich porušila zásadu zákazu retroaktivity

trestních zákonů ačlánek 103 odst. 2 Ústavy. tvrdili též, že vsrn existují ustanovenípodobná §27 zákona ndr ohranici aže každý stát omezuje právo na život, když jdeopronásledování delikventů. poukázali přitom na článek 2 odst. 2 Úmluvy a článek 7 odst. 2

Úmluvy. spolkový ústavní soud dne 24. října 1996 jejich stížnosti zamítl.

2. Krenz proti Německu

rozsudkem ze dne 25. srpna 1997 odsoudil zemský soud v Berlíně e. krenze k šesti

apůl rokům odnětí svobody jakožto nepřímého pachatele zabití stím, že se účastnil přijetí

dvou rozhodnutí politického byra ze dne 7. června 1985 a11. března 1986 advourozhodnutí národní rady obrany ze dne 2. února 1984 a25. ledna 1985 orežimu ostrahy hranice, a tím byl spoluodpovědný za smrt čtyř mladých lidí, kteří se pokusili uprchnout z ndr v letech 1984 až 1989 a kteří byli na útěku zastřeleni. soud poznamenal, že stěžovatel se nemohl ospravedlnit odkazováním na omezenou suverenitu ndr, vyplývající zjejí závis - losti na sovětském svazu, neboť závazky vyplývající zurčité spojenecké smlouvynezbavovaly jednotlivce jeho trestní odpovědnosti. stejně jako vpřípadě prvních dvoustěžovatelů zemský soud nejprve e. krenze odsoudil podle trestního práva ndr za podněcování kvraždě, apoté aplikoval mírnější trestní právo srn. spolkový soudní dvůr vříjnu 1999 rozsudek potvrdil. spolkový ústavní soud se v lednu 2000 odmítl zabývat stěžovatelovou ústavní stížností, přičemž odkázal na svůj zásadní nález ze dne 24. října 1996.

3. K.-H. W. proti Německu

rozsudkem ze dne 17. červa 1993 odsoudil zemský soud v Berlíně k.-h. W. kpodmíněnému trestu odnětí svobody pro mladistvé vtrvání 22 měsíců za zabití sodůvodněním,

že v únoru 1972 společně s dalším pohraničníkem zastřelili devětadvacetiletého člověka,

který se pokoušel uprchnout zvýchodního Berlína plaváním. oba střelci byli vyznamenáni

„Řádem za zásluhy pohraničních vojsk ndr“ aobdrželi prémii 150 marek. vdově pozastřeleném bylo řečeno, že její manžel spáchal sebevraždu, že urna sjeho popelem již byla

uložena do hrobu, a že kartu od hrobu si může vyzvednout u správy hřbitova.

zemský soud nejprve stěžovatele odsoudil na základě trestního práva platného vdobě

událostí v ndr za zabití; pokud jde o promlčení, odkázal na ustálenou judikaturuspolkového soudního dvora a na zákon ze dne 26. března 1993 o zmrazení promlčecích lhůt

pro činy vrozporu se spravedlností spáchané za režimu sjednocené socialistické strany.

následně aplikoval trestní právo srn a odsoudil stěžovatele za zabití podle trestního

streletz a další

15


zákona srn. dospěl přitom kzávěru, že stěžovatel své jednání nemohl ospravedlnitodkazem na § 17 odst. 2 zákona o lidové policii, neboť pokus zastřeleného o překročení

hranice nemohl být kvalifikován jako závažný trestný čin ve smyslu § 213 odst. 3 trest -

ního zákona ndr. rovněž vyloučil, že by se stěžovatel mohl dovolat § 258 trestního

zákona ndr, tedy že jednal podle rozkazu. podle zemského soudu muselo být i pro

obyčejného vojáka zřejmé, že střílet na neozbrojenou osobu je v rozporu s přikázáním

lidskosti, a stěžovatel měl možnost střílet do vody, aniž by se musel bát, že bude jednat

proti rozkazům, jelikož by bylo nemožné zjistit přesnou trajektorii střel ve vodě. dne

26. července 1994 rozsudek potvrdil spolkový soudní dvůr. stěžovatel poté podal ústavní

stížnost, kterou spolkový ústavní soud projednal azamítl společně se stížnostmi F.streletze a h. kesslera dne 24. října 1996. II. Námitky

stěžovatelé tvrdili, že skutky, za něž byli odsouzeni, nebyly vdobě spáchání trestnými

činy podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva, aže jejich odsouzení bylo vrozporu

s článkem 7 odst. 1 Úmluvy. dovolávali se též článku 1 a článku 2 odst. 2 Úmluvy.

III. Právní posouzení

soud nejprve připomněl, že je-li podle článku 19 Úmluvy jeho úlohou zajistit plnění

závazků přijatých smluvními státy v Úmluvě, nepřísluší mu, aby se zabýval skutkovými

nebo právními omyly, jichž se údajně dopustil vnitrostátní soudní orgán, kromě případů

avrozsahu, kdy by mohly poškodit práva asvobody přiznané vÚmluvě. těmto orgánům, a na prvním místě soudům, přísluší, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo.

soud dále připomněl zásady vyplývající zjeho judikatury ve vztahu kčlánku 7 Úmluvy,

azejména zrozsudků S.W. aC. R.proti Spojenému království (ze dne 22. listopadu 1995):

„[Č]lánek 7 ... musí být interpretován a aplikován tak, aby byla zajištěna efektivní

ochrana proti svévolným stíháním, odsouzením a sankcím.“ Jak soud uvedl v rozsudku

Kokkinakis proti Řecku (ze dne 25. května 1993), neomezuje se na zákaz retroaktivní apli -

kace trestního práva v neprospěch obžalovaného, ale obecněji zakotvuje také zásaduzákonnosti trestných činů atrestů azásadu neaplikování trestního zákona extenzivnímzpůsobem vneprospěch obžalovaného, zejména použitím analogie. trestný čin tak musí být zákonem jasně definován. tato podmínka je splněna, pokud daná osoba může ze znění

příslušného ustanovení zjistit, a v případě potřeby z jeho interpretace soudy, jaké činy

nebo opomenutí ji činí trestně odpovědnou. pojem „právo“ použitý v článku 7 takodpovídá pojmu „zákon“, jenž figuruje vjiných článcích Úmluvy, což je pojem, který zahrnuje

jak právo psané, tak nepsané, a implikuje kvalitativní podmínky, mezi jinými podmínky

přístupnosti apředvídatelnosti ( Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království , rozsudek

ze dne 13. července 1995).

ať je znění zákonného ustanovení jakkoli jasné ... existuje nevyhnutelně prvek soudní

interpretace. vždy bude třeba objasňovat pochybné body a přizpůsobovat se změnámsituace.ostatně vprávní tradici ... smluvních stran Úmluvy je pevně zakotveno, že judikatura,

jakožto zdroj práva, nutně přispívá kpostupnému vývoji trestního práva. Článek 7 Úmluvy

rozsudky velkého senátu

16


nelze interpretovat tak, že zakazuje postupné vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti

soudní interpretací od případu k případu, pod podmínkou, že výsledek je konzistentní

s podstatou trestného činu a rozumně předvídatelný.“

soudu proto nepříslušelo, aby se vyslovoval ktrestní odpovědnosti stěžovatelů, nýbrž

aby z hlediska článku 7 odst. 1 Úmluvy přezkoumal, zda jejich skutky v době, kdy byly

spáchány, představovaly trestné činy definované dostatečně přístupně apředvídatelněprávem ndr nebo mezinárodním právem. zvláštnost projednávané věci spočívala v tom,

že spadala do rámce následnictví dvou států řídících se různými právními systémy a že

po znovusjednocení německa soudní orgány odsoudily stěžovatele za činy, jichž sedoustili jako vedoucí představitelé ndr, resp. jako pohraničník ndr.

Vnitrostátní právo

německé soudy nejprve stěžovatele odsoudily na základě trestního práva platného

vndr vdobě předmětných událostí za podněcování kvraždě (první tři stěžovatelé; §22

odst. 2 a§112 odst. 1 trestního zákona ndr), resp. za zabití (stěžovatel k.-h. W.; §113

trestního zákona ndr). poté, co odmítly ospravedlňující skutečnosti, jichž se stěžovatelé

dovolávali s poukazem na právo a praxi ndr (a k.-h. W. též na skutečnost, že jednal

podle rozkazu), dospěly k názoru, že první tři dotyční z důvodu vysokých funkcí, které

zastávali ve státním aparátu ndr, byli spoluodpovědní za smrt několika osob, které se

pokusily překročit hranici ndr, a k.-h. W. byl přímo odpovědný za smrt jedné takové

osoby. soudy poté aplikovaly trestní právo srn, mírnější než právo ndr, a odsoudily

první tři stěžovatele jako nepřímé pachatele zabití (§ 25 a 212 trestního zákona srn)

ak.-h. W. za zabití strestem pro mladistvé (§212 a213 trestního zákona srn). německé

soudy tak aplikovaly princip formulovaný ve smlouvě o sjednocení ( Einigungsvertag )

ze dne 31. srpna 1990 a v prováděcím zákonu této smlouvy ze dne 23. září 1990, podle

nějž je právem aplikovatelným na činy spáchané občany ndr na území tohoto státu právo

ndr, aprávo srn se použije jen tehdy, je-li mírnější ( lex mitius ). odsouzení stěžovatelů

tak mělo zákonný podklad vtrestním právu ndr, platném vdobě událostí, atrestyvzásadě odpovídaly trestům stanoveným v příslušných ustanoveních legislativy ndr,přičemž tresty uložené stěžovatelům byly i nižší, a to díky aplikaci mírnějšího práva srn.

stěžovatelé tvrdili, že sohledem na ospravedlňující skutečnosti, jež vyvozovali z§17

odst. 2 zákona o policii a z§27 odst. 2 zákona o hranici ve spojení s § 213 trestníhozákona ndr, jednali v souladu s právem ndr. soud konstatoval, že k inkriminovaným

událostem došlo vletech 1971 až 1989 (první tři stěžovatelé), resp. vroce 1972 (k.-h.W.), a aplikovatelnými pravidly trestního práva tak byl zejména trestní zákon ve zněních zlet 1968 a1979, zákon olidové policii zroku 1968, zákon ohranici zroku 1982 aÚstava ndr ve zněních z let 1968 a 1974. skutečně, § 17 odst. 2 zákona o policii a § 27 odst. 2 zákona ohranici ospravedlňovaly použití střelné zbraně „k odvrácení bezprostředněhrozícího nebo pokračujícího trestného činu, který za daných okolností mohl být závažným trestným činem“ nebo „k zatčení osoby důvodně podezřelé ze spáchání závažného trest -

ného činu“. pojem závažného trestného činu byl definován v § 213 odst. 3 trestníhozákona, který vyjmenovával závažné případy nezákonného překročení hranice: zejména

když „čin ohrožuje život nebo zdraví osob“, „vede kpoškození ochranných zařízeníhranice“, „je proveden spoužitím střelných zbraní nebo nebezpečných prostředků či metod“

streletz a další

17


nebo „podvodným použitím či paděláním dokladů totožnosti“, „je prováděn se zvláštníintenzitou“ anebo „spáchán společně s dalšími osobami“. ustanovení § 17 zákona o policii

a§27 zákona ohranici tak stanovila podmínky, za nichž bylo dovoleno použít střelné zbraně,

anavíc upřesňovala, vodst. 4, resp. 5, že „při použití střelné zbraně, má být, je-li to možné,

zachován lidský život“ a„zraněným osobám musí být poskytnuta první pomoc“. podle §27

odst. 1 použití zbraně představovalo krajní použití násilí proti jednotlivcům apodle odst. 4

neměla být střelná zbraň použita proti mladistvým, bylo-li to možné. kromě toho §119 trest -

ního zákona trestal neposkytnutí pomoci osobám vnebezpečí.

podle názoru soudu musela být tato ustanovení, která výslovně obsahovala zásadu

přiměřenosti a nezbytnosti zachovat lidský život, čtena ve světle principů obsažených

vÚstavě ndr, která včlánku 89 odst. 3 stanovila, že „právní pravidla nesmějí býtvrozoru sÚstavou“, včlánku 19 odst. 2, že „respektování aochrana lidské důstojnostiasvobody se ukládají všem státním orgánům, všem silám společnosti a každému občanovi“,

avčlánku 30 odst. 1 a 2, že „osobnost a svoboda každého občana ndr jsounedotknutelné“ a „práva občanů mohou být omezena pouze v rozsahu, v jakém to dovoluje zákon

avjakém je to nevyhnutelné“. navíc trestní zákon ndr v prvním oddílu své zvláštní

části uváděl, že „nelítostné potrestání trestných činů proti ... míru, lidskosti, lidskýmprávům ... je nepostradatelnou podmínkou pro stabilní mírový řád ve světě, pro obnovení

víry vzákladní lidská práva avdůstojnost ahodnotu lidské bytosti, apro zachování práv

každého člověka“.

vprojednávaných případech však soudy odsoudily stěžovatele vdůsledku jejichodovědnosti za smrt osob, které se pokusily překročit hranici mezi oběma německými státy,

často s pomocí velmi jednoduchých prostředků, jako jsou žebříky. většinou šlo o velmi

mladé neozbrojené lidi, kteří pro nikoho nepředstavovali hrozbu a jejich jediným cílem

bylo opustit ndr, neboť v tehdejší době bylo pro obyčejného občana téměř nemožné

zemi opustit zákonným způsobem. Jejich pokusy opřekročení hranice, ikdyž bylyzakázány právem ndr, tak nebylo možno kvalifikovat jako závažné trestné činy, neboť žádný

znich nespadal do kategorie trestných činů kvalifikovaných jako závažné ve smyslu §213

odst. 3 trestního zákona ndr.

soud tak došel knázoru, že odsouzení stěžovatelů se na první pohled nejevila ani jako

svévolná ani v rozporu s článkem 7 odst. 1 Úmluvy, přestože jednotlivé soudypřistupovaly odlišně kinterpretaci ospravedlňujících skutečností, jichž se stěžovatelé dovolávali.

zemský soud dospěl v případě prvních tří stěžovatelů k názoru, že tyto ospravedlňující

skutečnosti byly bez účinku, neboť zásadním anepřijatelným způsobem porušily„základní principy spravedlnosti a mezinárodní ochrany lidských práv“; v případě stěžovatele

k.-h. W. považoval takové skutečnosti za nepoužitelné, neboť pokus zastřelenéhoopřekročení hranice nemohl být kvalifikován jako závažný trestný čin. spolkový soudní dvůr

naproti tomu v případě prvních tří stěžovatelů poznamenal, že správná interpretace § 27

odst. 2 by již v době událostí dovolila dospět k závěru, že se těchto skutečností nelzedovolávat; vpřípadě k.-h. W. soud uvedl, že ospravedlňující skutečnosti podle práva ndr

měly být interpretovány restriktivně a ve prospěch lidských práv, a proto zabitíneozbrojeného uprchlíka bylo v rozporu se zákonem. konečně, spolkový ústavní soud v obou

případech judikoval, že „za této zcela zvláštní situace zakazuje požadavek objektivníspravedlnosti, jenž zahrnuje i respektování lidských práv uznaných mezinárodnímspolečenrozsudky velkého senátu

18


stvím, použití podobných ospravedlňujících skutečností, aabsolutní ochrana důvěryvzáruku danou článkem 103 odst. 2 Ústavy v tom případě musí ustoupit, jinak by se systém

trestní spravedlnosti srn dostal do rozporu spremisami právního státu“. štrasburskému

soudu však nepříslušelo, aby se vyslovoval k těmto odlišným přístupům. postačilo mu,

když se ujistil, že názor, kněmuž německé soudy dospěly, byl vsouladu sÚmluvou,konkrétně s článkem 7 odst. 1.

soud se dále zabýval povahou státní praxe ndr, neboť pojem „právo obsažené vusta -

novení článku 7 odst. 1 Úmluvy zahrnuje jak psané, tak i nepsané právo, tedy judikaturu

vnitrostátních soudů. Jak uvedly německé soudy, o příslušných opatřeních a rozkazech

nepochybně rozhodovaly řídící orgány ndr uvedené v článku 73 Ústavy ndr, státní

rada anárodní rada obrany, jejichž členy byli první tři stěžovatelé. cílem této státní praxe

bylo „za každou cenu“ chránit hranici mezi oběma německými státy azachovat takexistenci ndr, ohrožovanou masivním odchodem obyvatelstva. ať už byl státní zájemjakýkoli, musel mít své meze v zásadách zakotvených v Ústavě a zákonech samotné ndr,

tedy respektovat nutnost zachovat lidský život.

podle názoru soudu bylo používání protipěchotních min aautomatických palebných

zbraní, stejně jako absolutní charakter rozkazů vydaných pohraničníkům, zřejmýmporušením základních práv zakotvených včláncích 19 a30 Ústavy ndr, práv, jež bylavpodstatě potvrzena trestním zákonem ndr azákonem ohranici. tato státní praxe rovněžporušovala závazek respektovat lidská práva a ostatní mezinárodní závazky ndr, která

vlistopadu 1974 ratifikovala mezinárodní pakt oobčanských apolitických právech. Ikdyž

používání protipěchotních min a automatických palebných zařízení skončilo kolem

roku 1984, rozkazy pohraničníkům zůstaly stejné až do pádu berlínské zdi vlistopadu 1989.

první tři stěžovatelé se jako ospravedlnění dovolávali rozkazu střílet, který sami vydali

pohraničníkům, a z toho vyplývající praxe. avšak podle obecných zásad práva nebylo

možno ospravedlnit jednání, jež vedlo kodsouzení, na základě pouhého konstatování, že

takové jednání se dělo, atím vytvořilo praxi. navíc nezávisle na státní odpovědnosti ndr,

vyplývala trestní povaha skutků stěžovatelů jako jednotlivců z§95 trestního zákona ndr,

který již ve svém znění z roku 1968, převzatém do znění z roku 1977, stanovil, že „ten,

kdo jedná tak, že porušuje lidská práva a základní práva, se nemůže dovolávat zákona,

rozkazu nebo směrnice, a je trestně odpovědný“.

streletz, kessler akrenz namítali, že sohledem na reálnou situaci vndr nebylo jejich

odsouzení předvídatelné, aže pro ně bylo naprosto nemožné předvídat, že jednoho dnebudou kvůli obratu politické situace nuceni skládat účty vtrestněprávní rovině. tento argument

však soud nepřesvědčil. propast, která dělila legislativu ndr od praxe, byla z velké části

dílem samotných stěžovatelů. vzhledem k vysokým funkcím, které zastávali ve státním

aparátu, nemohli tvrdit, že neznají Ústavu alegislativu ndr a její mezinárodní závazkynebokritiku, jejímž předmětem byl na mezinárodním poli její režim ostrahy hranice.

k.-h. W. namítal, že jako pohraničník ndr byl posledním článkem vlinii velení aže

vždy uposlechl vydané rozkazy. Bylo pro něj proto naprosto nemožné předvídat, žejednoho dne bude díky obratu situace nucen skládat účty vtrestní rovině. soud tedy zkoumal

otázku, do jaké míry stěžovatel jakožto obyčejný voják věděl nebo měl vědět, že střílet

streletz a další

19


na osoby, které chtěly pouze překročit hranici, představovalo trestný čin podle práva ndr.

připomněl, že psané texty byly přístupné všem. přitom každý občan ndr znal restriktivní

politiku tohoto státu v oblasti svobody pohybu a povahu režimu ostrahy hranice. navíc

ani obyčejný voják nemohl zcela aslepě odkazovat na rozkazy, které zásadně porušovaly

nejen vlastní zákonné principy ndr, ale též lidská práva vmezinárodním měřítku. Ikdyž byl stěžovatel s ohledem na politickou situaci v ndr ve velmi obtížné situaci, takové rozkazy nemohly ospravedlnit střelbu na neozbrojené osoby, které se pouze pokoušely opustit zemi. soud též konstatoval, že německé soudní orgány detailně posoudilypolehčující okolnosti ve prospěch stěžovatele, ateprve pak dospěly kzávěru, že „rozhodujícím bylo, že vražda neozbrojeného prchajícího nepřerušenou střelbou byla za daných okolností činem natolik hrozným a nezpůsobilým k použití jakýchkoli ospravedlňujícíchskutečností, že porušení zásady přiměřenosti aelementárního zákazu zabít bylo jasně rozlišitelné, atedy očividné, ato ipro dotčenou osobu“. navíc soudní orgány náležitě přihlédlykrozdílům mezi vedoucími představiteli ndr a stěžovatelem, pokud jde o uložený trest.

skutečnost, že stěžovatelé byli stíháni a odsouzeni německými soudy až po znovu -

sjednocení německa, na základě zákonných ustanovení platných vdobě událostí vndr,

vůbec neznamená, že jejich skutky nepředstavovaly trestné činy podle práva ndr.vtomto ohledu soud podotkl, že problém, s jakým bylo německo konfrontováno po znovu -

sjednocení, pokud šlo o postoj, jaký mělo zaujmout vůči osobám, které spáchaly trestné

činy za předchozího režimu, vyvstal také pro určitý počet dalších států, v nichž došlo

kpřechodu kdemokratickému režimu. soud vyslovil názor, že pro právní stát je legitimní

zahájit trestní stíhání proti osobám, které se provinily trestnými činy za předchozíhorežimu a stejně tak nelze vytýkat soudním orgánům takového státu, které nahradilypředchozí soudní orgány, že aplikují ainterpretují zákonná ustanovení, jež platila vdoběudálostí, ve světle principů, jimiž se řídí právní stát.

soud v této souvislosti připomněl, že – z hlediska článku 7 odst. 1 Úmluvy – i když

je určité trestní ustanovení maximálně jasné, vjakémkoli právním systému nevyhnutelně

existuje prvek soudní interpretace, v jejímž rámci je třeba objasňovat sporné body apřizpůsobovat se změnám situace. tato myšlenka vzásadě platí pro postupný vývojjudikatury v jednom a tomtéž právním státě a za demokratického režimu, což jsou prvky, které

jsou zásadními kameny Úmluvy. soud vyjádřil názor, že stěžovatelé streletz, kessler

a krenz, kteří jako vedoucí představitelé ndr vytvořili zdání zákonnosti vycházející

zprávního řádu ndr, apoté zavedli praxi nebo v ní pokračovali způsobem zřejměporušujícím samotné principy tohoto řádu, se nemohli dovolávat ochrany článku 7 odst. 1

Úmluvy. uvažovat jinak by znamenalo zneuznat předmět a účel tohoto ustanovení, totiž aby nikdo nebyl vystaven svévolnému stíhání, odsouzení nebo trestu. soud uzavřel, že

skutky stěžovatelů v době, kdy byly spáchány, byly trestnými činy definovanýmidostatečně jasně a předvídatelně právem ndr.

Mezinárodní právo

soud dále posuzoval, zda vdobě, kdy byly spáchány, byly skutky stěžovatelůtrestnými činy definovanými dostatečně jasně apředvídatelně vmezinárodním právu, obzvláště

jeho pravidly ochrany lidských práv. stěžovatelé totiž tvrdili, že jejich jednání byloospravedlněno výjimkami uvedenými v článku 2 odst. 2 Úmluvy.

rozsudky velkého senátu

20


podle názoru soudu smrt prchajících nebyla důsledkem použití síly, okteré bylomožnoříci, že byla „zcela nezbytná“: státní praxe zavedená vndr nebránila nikoho protinezákonnému násilí, nesloužila kprovádění žádného zatčení, které by bylo možno kvalifikovat

jako „zákonné“ podle práva ndr, a neměla žádnou souvislost s potlačováním nepokojů

nebo vzpoury, protože jediným cílem prchajících bylo opustit zemi. Jednání stěžovatelů

proto nebylo žádným způsobem ospravedlněno z hlediska článku 2 odst. 2 Úmluvy.

tak jako protokol č. 4 v článku 2 odst. 2, i mezinárodní pakt o ochraně občanských

apolitických práv včlánku 12 odst. 2 stanoví, že „každý může svobodně opustit kteroukoli

zemi, i svou vlastní“. toto právo může být omezeno, jen stanoví-li tak zákon a omezení

jsou nezbytná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví

a morálky nebo práv a svobod jiných, a jsou-li slučitelná s ostatními právy přiznanými

paktem. stěžovatelé Streletz, Kessler aKrenz se dovolávali těchto omezení, abyospravedlnili zavedení a udržování režimu ostrahy hranice. soud se však domníval, že žádná

z těchto výjimečných podmínek nebyla splněna. Inkriminované skutky spočívaly vrozkazech, které nebyly v souladu s Ústavou či zákonem. nebylo ani možno tvrdit, ževšeobecné opatření zabraňující v odchodu většiny obyvatelstva státu bylo nezbytné prozajištění jeho bezpečnosti ani ostatních zmíněných zájmů. konečně, způsob, jímž ndr

uváděla do praxe a trestala zákaz opustit zemi, byl v rozporu s právem na život.

pokud šlo o státní odpovědnost ndr a individuální odpovědnost stěžovatelů, soud

konstatoval, že umístěním protipěchotních min a automatických palebných systémů na

hranici avydáním rozkazů pohraničníkům „zneškodnit ty, kteří narušují hranici, achránit

hranici za každou cenu“, ndr zřídila režim ostrahy hranice, který zjevně zneuznávalnezbytnost chránit lidský život, jakož iprávo na život. tento režim rovněž zneuznával právo

na svobodu pohybu.

avšak tato státní praxe byla zvelké části dílem samotných stěžovatelů, kteří jakožto

vedoucí političtí představitelé věděli nebo vědět měli, že porušuje jak základní práva,

tak lidská práva, neboť nemohli popřít znalost legislativy vlastní země. stejně takstěžovatelé nemohli nevědět o mezinárodních závazcích, s nimiž ndr vyslovila souhlas,

aočasté mezinárodní kritice namířené proti režimu ostrahy hranice ndr. podle názoru

soudu, kdyby ndr stále existovala, byla by odpovědná za inkriminované skutky zpohledu mezinárodního práva. pokud šlo o individuální odpovědnost stěžovatelů, soud

mínil, že i za předpokladu, že by taková odpovědnost nemohla být vyvozena z výšecitovaných mezinárodních instrumentů, mohla znich být vydedukována ve spojení s§95

trestního zákona ndr, který předpokládal, a to již od roku 1968, individuální trestní

odpovědnost těch, kdo porušovali mezinárodní závazky ndr, lidská práva a základní

svobody. I když stěžovatel k.-h. W. nebyl za státní praxi přímo odpovědný a i když

k příslušné události došlo v roce 1972, tedy před ratifikací paktu, musel jako obyčejný

občan vědět, že střílet na neozbrojené osoby, které se pouze snažily opustit zemi, bylo

v rozporu se základními právy a lidskými právy, neboť nemohl neznat legislativu své

vlastní země.

soud tak vyslovil názor, že vdobě, kdy byly spáchány, byly skutky stěžovatelů rovněž

trestnými činy definovanými dostatečně přístupně apředvídatelně pravidly mezinárodního

práva o ochraně lidských práv.

streletz a další

21


kotázce promlčení soud uvedl, že není povolán se jí zabývat, neboť podle §82 odst. 1

bodu 4 trestního zákona ndr z roku 1968 promlčecí doba pro činy, za něž se ukládal

trest do výše deseti let odnětí svobody, což byl i případ zabití, byla patnáct let. ale § 84

stejného zákona stanovil, že „na trestné činy proti míru nebo proti lidskosti anebo na ty,

jež byly spáchány proti lidským právům ... se nevztahují pravidla o promlčení uvedená

vtomto zákoně“. toto ustanovení, které zajišťovalo nepromlčitelnost některých kategorií

trestných činů, mezi nimi porušení lidských práv, bylo v platnosti již v okamžikuinkriminovaného činu. stejně tak již vté době patřilo právo na život mezi lidská práva, u jejichž porušení zajišťoval § 84 trestního zákona nepromlčitelnost, i když ke smluvnímu zakot - vení tohoto práva došlo v ndr až v roce 1974. soud však dospěl k závěru, že stěžovatel porušil lidská práva. aproto, i kdyby se dovolával promlčení, tento argument by nebyl přijat. vsrn navíc začal platit dne 26. března 1993 zákon, který předpokládal zmrazení promlčecích lhůt pro „činy v rozporu se spravedlností spáchané za režimu sjednocené socialistické strany“; v důsledku toho promlčecí doba plynula nikoli od okamžikuspáchání trestného činu, ale od zániku ndr dne 3. října 1990. vzhledem ktomu, ženepromlčitelnost činu stěžovatele mohla být vyvozena z práva ndr, soud nemusel posuzovat

dosah zákona srn. odsouzení stěžovatelů po znovusjednocení německa nebylo vrozoru s článkem 7 odst. 1 Úmluvy. s ohledem na tento závěr se soud nezabýval otázkou,

zda odsouzení bylo ospravedlněno z hlediska druhého odstavce článku 7 Úmluvy.

Výrok rozsudku: Článek 7 Úmluvy nebyl porušen (jednomyslně).

ke stěžovatelinamítanému porušení článku 1 Úmluvy, soud vyjádřil názor, že setvrzení stěžovatelů nemohla opírat očlánek 1 Úmluvy, jenž je rámcovým ustanovením, které

nemůže být porušeno samostatně. mohlo by však spadat do působnosti článku 14 Úmluvy

ve spojení s článkem 7, neboť dotyční si v podstatě stěžovali na diskriminaci, jejíž byli

údajně obětí jakožto bývalí občané ndr. soud však mínil, že principy aplikovanéspolkovým ústavním soudem měly obecný dosah, a byly tak platné i pro osoby, které nebyly

bývalými státními příslušníky ndr.

Výrok rozsudku: Článek 1 Úmluvy nebyl porušen (jednomyslně).

rozsudky velkého senátu

22


3. D. N.proti Švýcarsku

Číslo stížnosti: 27154/95

Datum rozsudku: 29. března 2001

Dotčené články Úmluvy: čl. 5 odst. 4 (přezkum zákonnosti zbavení svobody)

Anotace: nezávislost odborného přísedícího, který vypracoval znalecký posudek, připřezkumu držení stěžovatele v psychiatrickém ústavu

Klíčová slova: procesní záruky soudního přezkumu, soudní přezkum

Související judikatura: Castillo Algar proti Španělsku , § 43 a násl.; De Haan protiNizozemsku , § 51; De Wilde, Ooms aVersyp proti Belgii , § 78; Hauschildt proti Dánsku ,

§47–48; Niedbała proti Polsku , §66; Nilsen aJohnsen proti Norsku , §62; Piersack proti

Belgii , § 30; Stallinger aKuso proti Rakousku , § 37; Weeks proti Spojenému království ,

§ 61; X proti Spojenému království , § 53

I.Skutkový stav

stěžovatelka, švýcarská občanka, požádala opropuštění zpsychiatrické léčebny, kde byla proti své vůli držena. poté, co její žádost primář zamítl, podala stížnost odvolací správní komisi curyšského kantonu. současně žádala, aby se znalec, který byl jmenován za účelem jejího vyšetření, neúčastnil dalšího řízení jako soudce vtéto komisi. r.W. byl určen jako zpravodaj. poté, co stěžovatelku vyšetřil, informoval ji otom, že komisinavrhne zamítnutí její stížnosti. ve svém písemném vyjádření u stěžovatelky diagnostikoval schizofrenii a doporučil zamítnutí jejího podání.

při projednávání stěžovatelčina případu byla komise složena zpředsedy (soudcezpovolání) a z dalších pěti přísedících včetně r. W., který jediný byl odborníkem v oboru psychiatrie. komise stížnost stěžovatelky zamítla s odvoláním na písemné stanovisko r.W. odvolání stěžovatelky Federální soud zamítl. II. Námitky

stěžovatelka tvrdila, s od



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist