načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Předpoklady tvorby - Jan Lopatka

Předpoklady tvorby
-6%
sleva

Kniha: Předpoklady tvorby
Autor:

Tato kniha v sobě spojuje obraz o literatuře a literární kritice šedesátých let 20. století se zprávou o literárním dění samizdatu a ilegální literatury sedmdesátých a osmdesátých ... (celý popis)
Titul nyní (přelom roku) doručujeme za 10 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  399 Kč 375
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
12,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALBATROS Plus
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2010
Počet stran: 500
Rozměr: 190x115
Úprava: 496 stran
Vydání: 2. tištěné, celkově 4. vyd.
Spolupracovali: k vydání připravil a komentářem opatřil Michael Špirit
Jazyk: česky
Vazba: brožovaná
EAN: 9788025900246
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato kniha v sobě spojuje obraz o literatuře a literární kritice šedesátých let 20. století se zprávou o literárním dění samizdatu a ilegální literatury sedmdesátých a osmdesátých let, kdy Lopatka kromě formátu recenze využívá pro literární kritiku netradičních forem, jako jsou lektorský posudek, dialog, komentář, dopis. Ve snaze nabídnout čtenáři co nejširší kontext díla je přítomné vydání opatřena zevrubným a zasvěceným komentářem předního českého editora a kritika Michaela Špirita. (kritické vydání)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jan Lopatka - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TVORBA A SPISOVÁNÍ

Pět knížek, kterých si všimnu v těchto poznámkách,

patří k zajímavější části původních prozaickýchnovi

nek. V prvním letošním půlroce vyšly ve dvou edicích,

které mají zatím monopol na většinu původní prózy

(Hrabal, Hübschmannová a Papoušek v Životě kolem

nás, Mareš a Páral v Mladých cestách). Není to jediný

důvod, proč se tu ocitají vedle sebe — právě na těchto

výraznějších a většinou i talentovaných textech simís

ty s větší intenzitou uvědomujeme charakteristické

znaky naší literární produkce. Jsou to předevšímhra

nice účelovosti a námětových pověr, které se zdajíne

zbytnou konvencí u nijaké konzumní tvorby a kterévy

stupují jako cizí bastardní prvek u textů osobitějších,

textů nadaných větší invencí a větším rozběhem; ten je

vzápětí tím markantněji srážen, jako by se autor čas

od času polekal hříšného, neúčelného „hraní se slovy“.

Důsledkem těchto vlivů literárního myšlení je tíhadi

daxe a s ní spojená zvláštní absence tajemství, obava

z tajemství, snaha vnějšně explikovat, konstruovat.

A dál: tento ustaraný racionalismus koneckoncůodka

zuje na spisovatelství, na činnost lidí, kteří řečeno

s Šaldou „popisují předměty a děje. [...] Popisují, a to

znamená: jsou jev odvozený, druhotný, poněvadžpřed

pokládají něco prvotného, co mohou popisovat —před

mět“ (Boje o zítřek). Je pak takováto tvorba vítanou

pomůckou pro nejjednodušší teorie o „obsahu“ a opří

slušné „formě“, kterou je tento obsah „ztvárněn“.

(14)


Tyto příznaky vystupují tím groteskněji u děl snáběhem k novosti, u kterých bychom poučeni dějinami slovesné kultury nejméně očekávali, že se už předem budou ohlížet na přijetí, že budou reflektovaně„adresovat“ knihu efemérnímu literárnímu kontextu, že se budou předvídavě podílet na prapodivně převráceném žití díla — koncipovat vznikající tvar jako symbiózuponěkud nových s poněkud tradičními momenty.

Když vyšly Ostře sledované vlaky BohumilaHrabala (ČS 1965, Život kolem nás, Malá řada, 88 stran), jistě si velká část našeho čtenářstva oddechla, že si Hrabal odbyl sice zajímavé, ale přece jen okrajové a kuriózní období, a dal se do vážných věcí. Hrdiny novely už z předchozích knížek trochu známe. —Mají pábitelský rodokmen, rádi se chlubí siláctvím, mají své specifické potíže, vyvolané většinou jistýmdruhem psychopatické nervnosti, přecitlivělosti, tytopotíže buď halasně kamuflují, nebo stejně halasněproklamují. Až potud lze vidět kontinuitu s násilnictvím předchozích textů, které si prvními větami vtahují konzumenta do středu svého vybájeného světa, svýsměchem rozbíjejí prostoduché nauky o velkých a malých námětech a nutí buď cele přijmout, nebo cele nepřijmout. Rozpaky a otazníky se u čtvrtéknížky objeví, když začneme zjišťovat, jakým způsobem je tento „hrabalovský“ svět do textů začleněn.„Začleněn“ je myslím přesné slovo. — Na rozdíl odpředchozích próz, kde je obsažen v každém výraze, v každé jednotlivé sekvenci, texty jsou přesně řečeno„střihovým“ způsobem složeny z řady motivů, z nichž každý je schopen samostatného rozvinutí, není tu hlušin ideologie, hlušin vysvětlování, vnějších retardací,není tu spisování, to je viditelné disjunkce, viditelnéodtrženosti látky a zpracování. Proti tomu v Ostřesledovaných vlacích je těchto osobitých momentů používáno jako koření, jako vnějšího ozvláštněnítextu, který je proti předchozím retardován, brzděn. Podstatnou část retardujících momentů tvořívysvětlování, retrospektivní odbočky, ať už mají za úkolvy>(15)


světlit Milošovu pábitelskou genealogii, nebo jeho

trápení.

Tím vzniká několikerá, předem konstruovaná azjevná dvojakost: existují vážné věci, ty se ovšem v životě přiházejí nečekaně a v kontextu věcí komických akoneckonců milých, dále existuje vážný záměr, je hotedy třeba „podat“ a zachovat přitom vnější kontinuitu s předchozí tvorbou. Tím vzniká rozlišení mezi většími a menšími věcmi vně literatury, existuje hierarchizace námětová, nezávisle na tvorbě. Tak se rodíspisovatelství jako latentní hrozba tvorby — vzniká pochybností o svéprávnosti světa, který je dílem vybudován,obavou z „neobyčejnosti“, nezařaditelnosti vznikajících útvarů. Je to tedy pochybnost o svrchovanosti etiky tvoření, jejímž průvodcem je vždy iluze, že je tu ještě život, před kterým padá všechno umění (nebo že je tu ještě umění, před kterým padá všechen život, napořadí nezáleží, záleží na možnosti alternovat). A co je důležité, rodí se tak zástupnictví; motivy, sekvence, osoby přestávají existovat a začínají býtkonstruovanými nositeli významu — naplňuje se dualita „obsahu“ a „formy“, lidé se, extrémně řečeno, nemilují nebonezabíjejí proto, že se s tím nedá nic jiného dělat, ale ještě kvůli něčemu dalšímu, přesně řečeno kvůlipedagogickému poslání, v které kniha ústí.

Tím, zdá se mi, ustoupil Hrabal z pozice, pro kterou je zejména u nás takovou vzácností — že u něhopovětšině věci a lidé existují svou vitalitou, svěžestí anápaditostí, a není třeba, aby byli ospravedlňováni. A není také třeba, aby tento stav byl zvlášť autoremvysvětlován a komentován — touto suverenitou dostává své pevné a pravé místo tajemství, tajemství jako základní dimenze tvoření, jako jeho podnět i výsledek. Otázka „Co to vlastně je?“, která se úměrně s velikostí dílavtírá při tvorbě i konzumu a která nemizí, ale prohlubuje se tím, jak se k dílu zdánlivě blíž dostáváme, je zároveň otázkou křehkou a subtilní a nepotrpí si napseudoodovědi, na vysvětlování. A právě část výstavby Ostřesledovaných vlaků je svou snahou začlenit se do řady fi- (16)


xovaných uměleckých výtvorů, naplnit zcizenou vnější

strukturu, krokem k normalizaci.

1

Uvažovat o tom, kde se berou lidé pábitelskéhoro

du, může někdo až po Hrabalovi ve fejetonu. Proje

jich ospravedlnění a povrchní historicko-sociálníex

plikaci je místo v podobných končinách. Snažit se

neztratit nic z předchozího, a přitom znormálnět

a začlenit toto podnikání do vážného lidského dění je

cestou od tvorby k spisovatelství, prázdnýmtotalizo

váním, zvnějšňováním, je psaním na tezi. Abych tedy

shrnul: zdá se mi, že Hrabalova poslední knížka je

pojištěna některými vnějšími jevy před rizikemzmar

nění — je tu použito smrti jako konstruované pointy, té

smrti, která už svou obligátní emotivitou zachránilati

síce knížek před úplným selháním, je tu zejménapou

žito základního plánu knížky — ozvláštněnéhopojedná

vání o „vážných“ věcech. Že tu tedy kromě samozřejmé

„důležitosti“ světa, který je dílem stvořen, kromězá

važnosti, která se bezohledně, universálně prosazuje

(17)

1

Náznaky této normalizační tendence vidíme už v druhévari

antě Tanečních hodin pro starší a pokročilé, jinak podle mého

názoru zatím nejvýznamnějšího Hrabalova textu. V této druhé

variantě je výpověď doplněna dvoustránkovým dovětkem, který

situuje předchozí text, a tím jej do značné míry normalizuje,

zbavuje provokativnosti, zvnějšňuje. Dovětek, brán jakosamo

statný text, je výborně citlivě napsán, akt normalizace je ovšem

u něho zjevný. Je také snahou o dějovou pointu, která myslím

není Hrabalovým oborem (viz odhalující závěr „Bambini di

Praga 1947“ nebo pokus o anekdotickou konstrukci vněkte

rých textech z předchozích dvou knížek), tou snahou o dějovou

konstrukci, směřující k pointě, která je i jedním z příznačných

úskalí Ostře sledovaných vlaků.

Nelze ovšem ještě doplnění tohoto závěru Tanečních hodin

chápat takto jednoznačně — celý text je tímto rozšířenímzáro

veň obohacen dalšími dimenzemi. Mám na mysli motiv, který

mne zaujal už v předchozích věcech a který je nejvýraznějiex

ponován v „Panu notáři“ z Pábitelů. Jde o originální vnitřní

napětí Hrabalových starých mužů, stimulaci jejich pohybu,

kterou je zvláštní atmosféra erotické tragiky stáří, s nesmírnou

křehkostí stavěná, podněcující k podivuhodné expresi slovní.


(a míra tohoto prosazování je měrou autonomnosti

díla), kromě tohoto samozřejmého vědomípředchozích textů přibývá obligátní spolehnutí na precedens

závažného námětu.

To, co v předchozích knížkách bylo pevnousoučástí uměleckého prostoru, je zde v uvozovkách svémimoliterární významnosti — funguje tu pak soucit, sentimentalita, vnější hierarchizace důležitosti, a tím akcent na sebeprožívání, které se tím nově dostává do textu (zde už nás zarazí filiace velmi nepříjemná — viz L. Giesz, „Fenomén kýče“). Od předpokladů ke kýčovitému prožívání byla většina předchozích textů bezpečně chráněna — všimněme si jen jedné možné relace z mnoha: Miloš Hrma v Ostře sledovanýchvlacích umírá poté, co se mu konečně podařilo zbavit se trápení; předchozím pomalým tokem je dostatečně vytvořen prostor pro vědomí toho, že umírá mladý, plný života, že válka je nesmysl a hrůznost atd. —slovem, je vytvořen potenciální prostor pro kýčovitéprožívání literárního faktu. V „Bambini di Praga 1947“ se dozvíme například o takovéto smrti: „Sedněte si vedle mne,“ řekla, „a uvidíme do hospody. Tam pod zrcadlem sedával kníže pán a koukával na tuhle zeď a vždycky z toho hřbitova dostal žízeň. A lidi se to naučili po něm. Jak začnou mužský doma říkat: ,Co na tom světě člověk má? Dneska je tady a zejtra může bejt za zdí,‘ tak se ženský rozpláčou, protože to samý říkával náš kníže pán a pak platil za celouhosodu.“

„To byl tedy štráda pán,“ usmál se pan Tonda.

„A jakej! Jednou proskočil votevřeným voknem do šenku na koni, poručil si šňaps a zase na koni vyskočil před hospodu. Bohouš Karásků to chtěl udělat taky, ale zavadil čelem o plintrám. Pochovanej je támhle...,“ ukázala porybná. Pak se dívali do hospody, kde stáli opálení chlapi s vykasanými košilemi, zdvihali ruce a křičeli a brali jeden druhého v pase a dívali se dlouze do očí, pak se starosvětsky líbali, gratulovali si, jeden (18)


druhému viseli přes rameno a pleskali se po zádech

a vrávorali do šenku.

Teoreticky se jistě shodneme na tom, že úvaha, která

smrt z těchto dvou je „větší“, je pro literární otázky

absurdní. Ztvárnění této druhé vylučuje kýčovitépro

žívání, sebevmýšlení do takto emocionálněpřiprave

ného aktu. „Jednostrannost“, výraznost předchozích

textů od kýčovitého prožívání chrání, nenípřipravo

vaným sebeprožíváním, není závislá na vciťování.

2

Snaha zahrnout vše k této potencialitě vede.Umíra

lo-li se dříve u Hrabala pábitelsky, umírá se teďlite

rárně — smrt je chystána.

A tak se tu už už vstupuje do řady dýchavičného

českého psaní, v němž je všechno kvůli něčemujiné

mu a sumou: celé dílo je povrchním žurnalistickým

symbolem; tak i zde se lidé v kontextu celé knížkymi

lují proto, aby bylo posléze zjevné, jak do tohotomilo

vání zlostně a nesmyslně zasahuje válka. Sledjednot

livých sekvencí ve většině předchozích vydaných próz

byl postupným odhalováním lidské podstatnosti,od

halováním, které nikdy nekončí, protože s tím, jak

odpovídá na otázku po této podstatnosti, zároveň také

tuto otázku prohlubuje. Jde tedy o postupnéprohlubo

vání směrem k neznámému a nikdy zcelanepoznané

(19)

2

Obecněji se zamýšlel nad touto diferenciací tvorby Ortega

y Gasset: „...každý umělecký styl, který žije z mechanickýchdů

sledků, jichž je dosaženo ohlasem a ovlivněním pozorovatelovy

duše, je nižší formou umění. Melodram, fejeton a pornografický

román jsou nejzazšími příklady tvořivého projevu, jenž počítá

jen s mechanickým ozvukem v čtenářově nitru. A všimněme sito

ho, že nic nelze s nimi srovnat, pokud jde o intenzivní působení

a podmanivou moc. Z toho jasně vysvítá, jak je mylné chtítpo

suzovat hodnotu díla podle schopnosti uchvátit, proniknout

prudce do jedincova nitra. Kdyby tomu tak bylo, pak by bylo

nejvyšším uměleckým druhem lechtání a alkohol“ (Smrt azmrt

výchvstání, přel. Zdeněk Šmíd, Brno, Jan V. Pojer 1938, ed.

Atlantis, str. 53).




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist