načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Předhádky a pohádky - Eva Brindová

Předhádky a pohádky

Elektronická kniha: Předhádky a pohádky
Autor:

Předhádky určitě neexistují. A jestliže neexistují předhádky, mohou existovat pohádky? A ať kvůli tomu nejsou žádné hádky! Stačí, když si je přečtete.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 62
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2008-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Předhádky určitě neexistují. A jestliže neexistují předhádky, mohou existovat pohádky? A ať kvůli tomu nejsou žádné hádky! Stačí, když si je přečtete.

Zařazeno v kategoriích
Eva Brindová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Eva Brindová

PŘEDHÁDKY A POHÁDKY


3

COPYRIGHT

Autor: Eva Brindová

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-7512-006-9 (ePub)

978-80-7512-007-6 (mobipocket)

978-80-7512-008-3 (pdf)


4

ULÍZANÁ PRINCEZNA

Jmenovala se Žakaranda a byla princezna. Dvě věci jí vadily: Že se jmenuje Žakaranda a

že je princezna. S tou Žakarandou se jakž takž smířila, protože jméno Žakaranda je

dlouhé a všichni si je zkracovali. Říkali jí Randa, a to bylo přece jen lepší než Žakaranda.

Horší to bylo s tou princeznou, protože být princeznou je strašně těžká věc. Nejen, že se

musíte jako princezna narodit, nemůžete se narodit jako kluk, protože kluk princezna

být nemůže, ale také se musíte na princeznu vyučit.

Takové učení na princeznu trvá dlouho a pořád se musíte učit na jedničku. Jednou

jedinkrát se něco nenaučíte pořádně, a bác ho, hned je tu malér. Nenaučíte se držet

růži. Píchnete se, a je po princeznování, je z vás Šípková Růženka. Naučíte se na dvojku

něco jiného, prásk, a je z vás žába. Představte si, že musíte sedět na kameni v potoce,

lapat mouchy, a čekat, až se najde nějaký princ, aby vás políbil. Být princeznou je

opravdu dřina.

Takže Žakaranda byla princezna Randa a učila se na princeznu. Jedna dvorní dáma ji

učila chodit rovně a se vzpřímenou hlavou. Princezna Randa z toho měla mozol na

hlavě, protože ta dvorní dáma viděla v kině indické dívky, jak chodí vzpřímené se

džbánem vody na hlavě, a usmyslela si, že to je nejlepší způsob, jak naučit vzpřímeně

chodit i princezny. Druhá dvorní dáma vyučovala uklánění a napadlo ji, že nejlíp se to

princezna Randa naučí, když jí na nohu přiváže kámen, takže princezna se ukláněla tak,

že vystrčila nos dopředu, a nohu s kamenem dozadu. Což o to, uklánění s kamenem na

noze Randě celkem šlo. Mělo to jeden háček. Od provázku, na kterém byl kámen

uvázán, měla odřený kotník. To viděla třetí dvorní dáma, která měla na starosti

oblékání. Učila tedy princeznu Randu chodit v delších a delších šatech, aby zakryly ten

princeznin odřený kotník, až nakonec měla princezna tak dlouhé šaty, že o ně

zakopávala, a co chvíli upadla na nos.

Kdyby princezna Randa nebyla princezna, byla by docela hezká holka. Ale jak může být

děvče hezké, když má mozol na hlavě místo vlasů, kulhá s bolavým kotníkem, a nos má

jako bambuli? A když je celá ubrečená? Protože co má chudák princezna s mozolem na

hlavě, kulhavýma nohama a nosem jako bambulí dělat, když se podívá do zrcadla? A jak

se nepodívat do zrcadla, když bydlíte v královském zámku, kde je zrcadlo na každém

rohu?

A vlasy měla jako vrabčí hnízdo. Zkuste si učesat vlasy, když máte na hlavě bolestivý

mozol. No, jen to zkuste. A tváře měla samou šmouhu, protože když máte natlučený

nos, jaksi se vám nechce se umývat. Takový natlučený nos je něco jako magnet.

Přitahuje ruce. A když se na natlučený nos sáhne, bolí ještě víc. A v těch šmouhách byly

světlé cestičky od očí dolů k bradě v těch místech, kudy jí tekly slzičky. Kulhající,


5

s natlučeným nosem, ve tvářích pruhovaná od špíny, s vlasy rozježenými, to byla

princezna Randa. A nebylo jí pranic platné, že umí chodit vzpřímeně, že se umí ladně

uklánět, a že pod dlouhými sukněmi není vidět do krve rozedřený kotník.

První dvorní dáma sáhla princezně Randě na její mozol a princezna sebou od bolesti

škubla. Škubla sebou, to je pravda. Ale hlavu držela vzpřímeně, i když jí tekly slzičky,

takže první dvorní dáma byla s výsledkem své výchovy spokojena. Navštívila pana

krále a oznámila mu, že její dílo je šťastně dovršeno, že její výsost princezna

Žakaranda se umí vznešeně pohybovat, a že je tedy nejvyšší čas, aby se ona, první

dvorní dáma, vypravila na jiný královský zámek učit jinou královskou princeznu chodit

vzpřímeně. Pan král uznale pokýval hlavou a poručil královskému pokladníkovi, aby

první dvorní dámě vyplatil mimořádnou odměnu za úsilí, které princezně Randě

věnovala. „Ale to nemuselo být, vaše veličenstvo,“ řekla dojatě první dvorní dáma,

shrábla odměnu, sedla do kočáru a zmizela.

Druhá dvorní dáma přivedla princeznu Randu před krále a poručila jí, aby se před

panem králem uklonila. Randa poslechla, uklonila se, vypadala v tu chvíli jako čáp, když

stojí na jedné noze nad rybníkem a jedním očkem slídí, jestli se ve vodě nemotá

neopatrná žába. Málem tam ten rybník byl doopravdy, protože kámen je kámen, a

provázek, na kterém kámen visel, se princezně Randě stáhl kolem odřeného kotníku, až

jí vyhrkly slzy. Jak byla předkloněná, kam měly ty slzy kapat? Na podlahu před panem

králem. Když ne rybník, loužička jich byla. Pan král neměl výchovu druhé dvorní dámy

rád a navíc seděl na královském trůně, takže na poklonu princezny Randy odpověděl

jen pokývnutím své královské hlavy. Druhá dvorní dáma pak panu králi vysvětlila, že je

s výsledkem své výchovy spokojena, že princezna Žakaranda se uklání velmi ladně, a že

je tedy na čase, aby se ona, druhá dvorní dáma, pustila do výchovy nějaké jiné

princezny. Dostala odměnu, sedla do kočáru a již jí nebylo.

Třetí dvorní dáma zahlédla odjíždějící kočár. Byl to kočár s první dvorní dámou, ale tu

třetí dvorní dáma nezahlédla. Jen si tak pomyslela: „Aha, někdo odjíždí. Třeba

královský posel jede vyhlásit do okolních království, že princezna je vychovaná a může

se vdávat.“ Pak ale zahlédla druhý kočár a všimla si, že v něm sedí druhá dvorní dáma.

„Ajajaj,“ pomyslela si. „Copak se to tu děje?“ Trochu pošmejdila v královské kuchyni,

trochu se protáhla královskými předpokoji, poslechla si, co si povídají královští

kuchaři, co si povídá královské služebnictvo, osvítil ji duch svatý, a přicupitala k panu

králi: „Vaše veličenstvo, nevím jak vy, ale myslím si, že její veličenstvo princezna

Žakaranda je již docela vychovaná a umí všechno, co má princezna umět. Nemyslím, že

bych měla vaše veličenstvo dál obtěžovat svou přítomností.“ Pan král si to také

nemyslel, třetí dvorní dáma tedy dostala stejnou odměnu jako první a druhá dvorní

dáma, a vzápětí odhrčel třetí kočár.

Zůstala jen princezna Randa s rozcuchanými vlasy a bolákem na hlavě, kulhající

s odřeným kotníkem, a s natlučeným nosem jako bambulí. A v kuchyni, kde se vařila

bramboračka a česnečka a zakvedlaná zelňačka pro služebnictvo, zůstala její kmotra.

Všechny princezny mají kmotru. Ta kmotra sice vypadá jako stará babka, ale ve

skutečnosti je to převlečená víla. Po hříchu, v tom království, kde žila princezna Randa,

se víly nevyskytovaly, její kmotřička byla docela obyčejná stará babka, která se na stará

kolena živila tím, že v kuchyni pro služebnictvo umývala hrnce od bramboračky,


6

česnečky, a zelňačky. Říkali jí bába kořenářka. Ne proto, že se její nebožtík manžel

jmenoval Kořenář. Ani proto, že by chodila po kraji a sbírala bylinky, aby z nich vařila

léčivé lektvary. Říkali jí tak proto, že jí bylo líto se po svém manželovi zbavit jeho

svršků a tak nosila jeho košile, jeho kalhoty, jeho boty. To se ví, kalhoty jí byly velké, tak

si jejich nohavice u kotníků svazovala provázkem. To se ví boty jí byly také velké, tak si

je vycpávala kousky hadrů. Ale velké boty jsou velké boty, opravdu se v nich špatně

chodí, takže bába kořenářka při chůzi zakopávala o kdejaký kořen. A proto jí říkali

bába kořenářka. Chudák bába.

Kočáry s dvorními dámami odhrčely, princezna Randa s džbánem vody na hlavě

kulhala zámkem, až dokulhala i do kuchyně.

„I propána,“ spráskla ruce bába kořenářka. „Co to máš, Rando, na hlavě?“

„Mozol, kmotřičko.“ Zalkala princezna Randa.

„Co to drmolíš, děvče? Mozol vypadá jinak. Tohle je džbán.“

„Ale pod tím džbánem mám mozol.“ Lkala Randa dál.

Kmotřička bába nemeškala, popadla džbán...ne, netřískla s ním. Džbán to byl pěkný,

pomalovaný, postavila ho na stůl, a protože neměla po ruce kytku, strčila do džbánu

svazeček pažitky. Konec konců, když pažitce vykvetou takové ty fialové paličky, je také

docela hezká téměř jako opravdová kytice. Princezně Randě se hned trochu ulevilo, ale

na tom bába nepřestala.

„Jejda, děvče, tobě snad vyroste na hlavě roh, takový to je obrovský mozol.“

Ještě, že byli v kuchyni. V kuchyni se vždycky něco najde, dokonce i něco takového, co

se může hodit na princeznovský mozol. Bába kořenářka našla hrstičku šalvěje. Pravda,

šalvěj se dává do omáček jako koření, ale to bába nevěděla, protože dávala do omáček

sůl a kmín. Jo, a také uviděla na plotně hrnec horké vody. Vsypala do vody šalvěj a

odvarem šalvěje omyla Randě hlavu. Vlastně chtěla omýt jen ten mozol, ale kdo by se

s nějakým mozolem páral. Vzala to z gruntu.

„Au!“ Ozvala se princezna, protože ten šalvějový odvar byl opravdu horký.

„Vydrž, holka, to hned přestane,“ radila jí bába.

Odvar trochu vychladl, takže to opravdu přestalo pálit. Ale na tom nebylo dost. Bába

sáhla do kapsy kalhot a vytáhla hřeben. Ne, že by tak pečovala o své vlasy. Svoje vlasy

měla svázané do drdůlku, takže česat nepotřebovaly. Ten hřeben měla bába na česání

borůvek, a z toho je vidět, že opravdu nebyla žádná bába kořenářka, protože báby

kořenářky by nikdy borůvky hřebenem nesbíraly.

Mokré vlasy se snadno češou, i kdyby byly sebevíc zcuchané, nevadí jim ani hrubý

hřeben na česání borůvek. Bába ještě přejela princezně Randě obličej mokrou utěrkou,

nějaká ta mokrá utěrka po utírání nádobí se v kuchyni také vždycky najde, přejela tedy

Randě obličej utěrkou, a ejhle, princezna úplně prokoukla. Najednou z ní byla dívčina


7

jako ulízaná. Ne, že by ji někdo olizoval. To se jen tak říká. Když je někdo umytý,

učesaný, nažehlený, prostě ulízaný.

Tím by to mohlo skončit, od té chvíle se princezně Randě mohlo říkat ulízaná

princezna. Jenže tím to neskončilo. Kdepak! Ani nápad!

Hlava přestala bolet, vlasy najednou nekudlily, princezna si radostí poskočila a...

„Jouvejouvejouvej!“

Bodejť by nejouvejovala! Jen si zkuste poskočit, když máte k noze přivázaný kámen!

Správně by to mělo být takhle:

„Řach!“

„Jouvejouvejouvej!“

Napřed to řachlo, protože jak princezna poskočila, poskočil i kámen. „Řach!“ Noha

zabolela: „Jouvejouvejouvej!“ Princezna kvílela a bába kořenářka našpicovala uši. Jak

by také ne? Hlava byla ošetřená, přestala bolet, tak co má princezna co kvílet? Teprve

v tu chvíli si všimla, že princezně visí na noze kámen. Nebyla by to bába kořenářka,

kdyby si okamžitě nevěděla rady. Ještě měla trochu horké vody od šalvěje, na trámu

nad kamny visel svazeček bylin. Nevěděla, že je to pelyněk. Ale byly to byliny, proč by je

tedy nepoužila? Popadla pelyněk, spařila jej horkou vodou, odvázala kámen, omyla

bolavou nohu pelyňkem, a věřte, nevěřte, princezně se opravdu ulevilo.

Tím by to opět mohlo skončit, ale neskončilo.

Bábu kořenářku to ani nenapadlo. Jak by to tedy mohlo napadnout princeznu

Žakarandu? Kde by se měla dovědět, že šalvěj je na bolavé zuby? Bába to nevěděla,

princezně to nikdo neřekl. Nikdo jí neřekl, že odvar z pelyňku se dává pít klukům, když

je bolí břicho z nezralých jablek. Jí pomohla šalvěj na hlavu, jí pomohl pelyněk na nohu.

Když pomohl jí, proč by nepomohl jiným? I stalo se, když si na zahradě cvičila

princeznování, nachomýtl se tam zahradníkův Vašek. Tedy nachomýtl! Seděl na švestce

a...

„Bác!“ Nachomýtl se i se zlomenou větví na zemi přímo před princeznou. To se ví, že to

bolelo. To natlučené koleno.Ne, že by brečel. Kluci kvůli nějakému kolenu nepláčou. Ale

princezna hned věděla své. Popadla Vaška za ruku, odvedla ho do kuchyně a udělala

s ním totéž, co udělala bába kořenářka s ní. Omyla mu koleno odvarem z pelyňku,

zavázala koleno do utěrky, aby to tolik nebolelo, strčila Vaškovi do ruky bonbon.

Takové to velké sladké červené gumové nic, co se musí hezkou chvilku žvýkat, než se to

dá spolknout.

To se ví, že se Vašek pochlubil kamarádům. S tou švestkou, s tím kolenem, s tím

bonbonem. Chytrému napověz, hloupého trkni. Byl to kovářův Toník, který na to přišel.

Počkal si, až bude Randa zase na zahradě princeznovat, došel k ní, udělal smutné oči,

nastavil prst pravé ruky a dlaň levé ruky. Na prst dostal šalvěj, na dlaň bonbon.


8

To by nebyli kluci, aby to nevylepšili. Zase ten Toník. Vyčíhal si pana Studničku, co

prodával v obchodě, do kterého chodila princezna Randa nakupovat bonbony a zeptal

se ho:

„Prosím, pane, jaké bonbony dnes kupovala princezna?“

„Která princezna?“ Zeptal se v rozpacích pan Studnička, jako kdyby k němu chodily

nakupovat tucty pricezen.

„No, přece naše pricezna kořenářka.“

A už to bylo. Žádná ulízaná pricezna. Princezna kořenářka. Neminul týden a nikdo jí

jinak neřekl. Princezna kořenářka. Jenom jedno na tom bylo divné. Kolik bolavých

prstů se vyskytlo, když princezna koupila čokoládové pralinky.


9

KOMINÍKOVO ŠTĚSTÍ

To byl jednou jeden kominík. Že nevíte, kdo je kominík? Tak to je pán, který se

pohybuje ve vyšších sférách, a aby měl ty sféry opravdu vysoké, chodí po střechách.

Aspoň má dobrý výhled. Samozřejmě si nechodí po střechách jen tak pro zábavu. Je

kominík, protože vymetá komíny. Kdo vymetá komíny je kominík, stejně jako ten, kdo

staví zdi je zedník, kdo pleje záhony na zahradě, je zahradník. No, není to jednoduché?

Ale co takhle šatník, patník, blatník...

Nemyslete si, že takový kominík chodí pouze po střechách. Co když chce třeba přejít

přes ulici? Přes ulici přece střechy nevedou. Když chce kominík přejít přes ulici, chtě

nechtě musí sejít dolů na chodník. A v tom to je! To, že kominíci vymetají komíny, to je

jenom záminka. Hlavním úkolem kominíků je nosit štěstí. Jde si tak kominík po ulici, na

rameni nese plný pytel štěstí. A štěstí se v pytli spokojeně vrtí, protože se pěkně nese a

nemusí jít pěšky. Tak nějak to je.

Šel si tak jednou pan Souček po ulici, usmíval se na lidi kolem, usmíval se i na Kristýnku

Macháčkovou, Kristýnka se usmívala na něho. Pan Souček byl celý v černém, aby to

bylo dokonalé, měl černé ruce, obličej, vlasy, byl celý černý, protože byl kominík.

Kristýnka se usmívala na pana Součka, protože si představovala, jak bude mít štěstí,

když potkala kominíka.

Ale mít od kominíka štěstí, to není jen tak. Dokonce byla na to ustanovena komise,

která měla rozhodnout, jak se dostat k tomu kominickému štěstí. Komise zasedala,

komise se usnášela, ale k rozumnému konci ne a ne se dobrat. Polovina komise tvrdila,

že kdo chce mít štěstí, musí si na kominíka sáhnout. Třeba jedním jediným prstíčkem,

ale sáhnout. Druhá polovina komise soudila, že se na to musí jinak, že se musí chytit

knoflík. Nehledě na to, že je asi zbytečné chytat knoflík, když knoflík neutíká, jak by

také mohl utíkat, když nemá nožičky, nemohla se ta druhá půlka komise shodnout,

jestli se má knoflík chytit levicí, pravicí, nebo dokonce obouruč.

Je to k neuvěření, ale spor té komise rozřešila Kristýnka Macháčková. Když uviděla

pana Součka, kominíka, chytila pravou rukou knoflík, který měla na levé manžetě

halenky, a pomyslila si: „To mám štěstí, že mám na sobě halenku s knoflíky na

manžetách.“

Měla ho. Měla štěstí, že měla halenku na knoflíčky. Vida, jak je to jednoduché.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist