Kniha: Přede mnou se neschováš - Mary Higgins Clark



D

etektiv Mike Wilson nebyl schopen se uklidnit. Nesmírně ho rozčilo

valo, že se mu stále nedaří uchopit ten správný volný konec vyšetřo

vání vraždy Kerry Dowlingové. Neměl jedinou informaci, jež by ho navedla k člověku, který prodal Kerry pivo a pak se jí pokoušel vnutit na večírek.

Podle Kerryiny kamarádky, která mu o té nepříjemnosti řekla, se snažil Kerry umluvit, aby se s ním po skončení večírku sešla u nich v domě. Dejme tomu, že tam skutečně přišel potom, co Alan odešel. Už dřív se ke Kerry choval agresivně. Pokud ho znovu odmítla, mohl by na ni zaútočit?

Existoval jediný způsob, jak by se o tom člověku mohl dozvědět něco konkrétního.

Druhý den Mike zavolal Aline do školy. „Aline, Alan sice byl obviněn, ale pořád potřebuji zjistit pár věcí, aby bylo možné vyšetřování uzavřít, a možná byste mi v tom mohla pomoct.“

„Samozřejmě,“ souhlasila Aline.

„Rád bych se s vámi sešel a pár minut si promluvil.“

„Jistě. Chcete přijet k nám domů?“

„Ne. Tenhle rozhovor bych s vámi radši vedl mezi čtyřma očima.“

„A kdy byste tak myslel?“

„Nemáte náhodou dnes večer volno?“

„Ale ano, mám.“

„Rád bych se vyhnul Saddle Riveru, kde by nás mohl někdo poznat.“

Dohodli se, že se později odpoledne sejdou v restauraci na Old Hook Road ve Westwoodu.

Aline na místo přijela přesně o půl šesté a Mike už na ni mával z rohového boxu. Vklouzla dovnitř a posadila se naproti němu. Přede mnou se neschováš



Př e d e m n o u s e n e s c h o v á š



Př e d e m n o u s e n e s c h o v á š

„Po tom, co jsme spolu mluvili, mě napadlo, že byste možná radši zašla

někam na sklenku vína než na šálek kávy,“ poznamenal Mike.

„Abych pravdu řekla, byla bych radši. Už tak se mi zdá, že piju kávy až

moc.“

Mike se usmál. „Poslyšte, ve vedlejší budově je nějaká irská restaurace,

která zrovna otvírá. Ani bychom nemuseli přeparkovat auta. Nezajdeme

třeba tam?“

„To nezní špatně.“

O pět minut později seděli v restauraci O’Malley’s u stolku v rohu vedle

baru. Aline upila ze svého Pinot Grigio, Mike si dal pivo.

„Aline, já dobře vím, co si o Alanovi myslí vaše matka a jak je přesvědčená

o jeho vině, a proto jsem s vámi nechtěl mluvit před ní. Věřím sice, že to udělal,

ale existují ještě dvě otevřené možnosti, které bych chtěl objasnit. V první řadě

potřebuji najít člověka, který pomáhal Kerry s pneumatikou.“

„Jak bych vám v tom mohla pomoct?“

„Sedm děvčat, která byla na večírku, chodí v současné době do posledního

ročníku střední školy. Ty holky ještě nejsou plnoleté. Jejich rodiče odmítli

souhlas k tomu, abych si s nimi promluvil. Předpokládám, že vy jako vý

chovná poradkyně se dostanete snáze do kontaktu s některými z těch dívek.“

„Dřív nebo později asi ano.“

„Dá se předpokládat, že s vámi budou mluvit i o Kerry?“

„Je to možné.“

„Kerry pověděla jedné z dívek, se kterými už jsem mluvil, o tom chla

píkovi, co jí pomáhal s pneumatikou. Mohla to ale říct i dalším děvčatům.

Kdyby s vámi začaly mluvit o Kerry, nemohla byste se o tom nějak při roz

hovoru zmínit?“

Aline prudce vydechla. „Chápete přece, že tímhle bych se ocitla na eticky

hodně nejisté půdě. Pravidla respektování soukromí jsou pro výchovné po

radce velmi přísná.“

„To já samozřejmě vím. A nechci o těch děvčatech zjišťovat žádné osobní

informace. Třeba nemusím ani znát jméno dívky, která by vám něco řekla.

Ale jestli některá z nich ví něco, co by mě dovedlo k tomu chlapíkovi,

hrozně by mi to pomohlo. Kdybych vám dal seznam jmen, nemohla byste

je navést k povídání o Kerry a zmínit se o tom člověku, který jí pomohl

vyměnit kolo u auta?“

Aline chviličku přemýšlela. Připomínala si, že se pouští do něčeho, co by

ji mohlo připravit o práci. Na druhé straně si dobře vzpomínala na užaslý

výraz ve tváři Alana Crowleyho, když ho fotografovali, jak jde ve vězeň

ském mundúru a s pouty na rukou ze soudní síně. Pokud existuje sebemenší

možnost, že je nevinný...

„Udělám to,“ přikývla nakonec.

Vážný výraz v Mikeově tváři se změnil v úsměv.

„Děkuji. Možná to celé nikam nepovede, ale musím to prověřit.“

Pozvedl korbel, který stál před ním. „Dobré pivo na konci dlouhého dne

mi sedne,“ prohlásil s úsměvem.

„A u mě je to stejné, pokud jde o sklenku vína.“

Naklonil se blíž k ní. „Na to se napijeme.“

Jejich sklenice se s cinknutím dotkly.

„Říkal jste, že se mnou chcete mluvit ještě o něčem,“ připomněla mu

Aline a znělo to spíš jako otázka.

„Možná o nic nejde, ale nejde mi z hlavy ta poslední textovka, kterou vám

Kerry posílala ten den, kdy se konal večírek. Podle vás se někdy chovala

přehnaně dramaticky, ale zajímalo by mě, jestli vás třeba nenapadlo, o čem

se mohla v té zprávě zmiňovat.“

„Já se sama sebe ptám pořád dokola na totéž,“ připustila Aline. „A odpoví

dám si, že ne. Kerry mi běžně psala o tom, že dostala ze dvou předmětů vý

borné, nebo že oslavují s týmem třetí vítězství v řadě. Ale nikdy nepsala ve stylu

‚musím s tebou mluvit o něčem hrozně důležitém‘ nebo podobně.“

„Z výslechů různých lidí jsem se dozvěděl, že Kerry se v poslední době s Ala

nem rozcházela a zase dávala dohromady. Nemyslíte, že by se ta zpráva mohla

týkat téhle věci?“

Aline zavrtěla hlavou. „Na to můžu říct jen tolik, že to prostě nevím.“

„Myslel jsem si, že mi tohle řeknete.“

Mike se napil piva. „Takže vás poprosím, abyste se – až budete s těmi děv

čaty mluvit o Kerry – zmínila i o tom, jestli se některému z nich nesvěřila

s něčím velmi důležitým.“

Tentokrát Aline neváhala. „Ano, samozřejmě.“

„Těší mě, že hrajeme podle stejných not,“ pronesl Mike spokojeně a do

dal: „Dostal jsem hlad. Nemohla byste zůstat i na večeři? Byl jsem tady mi

nulý měsíc. Nevím, kde vyhrabali toho kuchaře, ale je opravdu výborný.“



Př e d e m n o u s e n e s c h o v á š



Př e d e m n o u s e n e s c h o v á š

Vida, druhé pozvání na večeři během několika dní, pomyslela si Aline.

Rodiče šli s přáteli večer do klubu, tak proč ne? řekla si. „Doufám, že mají dušené hovězí se zeleninou,“ usmála se.

„To se rozumí samo sebou, když je to irská hospoda. Minule jsem si to

tady taky dával. Opravdu moc dobré.“

„Přemluvil jste mě.“

Večeře byla skutečně tak lahodná, jak Mike sliboval. Pak si povídali o mi

nulých časech. „Nastoupila jsem na Kolumbijskou univerzitu,“ svěřila se Aline. „Vždycky jsem počítala s tím, že budu nejspíš sociální pracovnice nebo učitelka. Ale během studia jsem nějak pochopila, že pro mě bude nejlepší profese výchovné poradkyně. Baví mě pomáhat dětem a radit jim při výběru budoucího povolání.“

„Já jsem taky místní,“ přiznal Mike. „Vyrůstal jsem v okrsku Washington

Township, hrál fotbal za univerzitu St. Joe’s v Montvale a pak jsem odešel do Michiganu. Tam už jsem ale fotbal nehrál.“

„A vaši rodiče, nebo rodina, bydlí pořád ve Washington Township?“

„Já jsem jedináček, a když jsem dokončil vysokou školu, rodiče se odstě

hovali do New Yorku. Táta si tam zařídil advokátní kancelář a máti se věnuje umění.“

„A co potom, když jste skončil v Michiganu?“

„Když jsem dodělal školu, už jsem věděl, že se chci věnovat trestnímu

právu. Absolvoval jsem kurz trestního práva na škole Johna Jaye na Manhattanu. Pak jsem několik let pracoval na policejním oddělení ve Waldwicku, než jsem získal místo v úřadě prokurátora. Minulý červen jsem dokončil docela tvrdé čtyřleté večerní studium na právnickém institutu Seton Hall.“

„Podle toho, co říkáte, jste velice ambiciózní. Co budete dělat teď, když

už máte právnický titul?“

„Napřed bych chtěl složit advokátní zkoušky. Pak ještě nevím. Ale kdy

bych chtěl i dál postupovat po policejním služebním žebříčku, právnický titul mi dost pomůže.“

„Už jste pracoval s rodinami jako je moje, kde někoho z rodiny zavraž

dili?“

„Za šest let, co jsem v úřadu prokurátora, bohužel mnohokrát.“

„Ode mě jako výchovné poradkyně se čeká, že budu tak trochu odbor

ník na různé strategie. Pro mě je to samozřejmě taky hrozné, ale matku

a otce smrt Kerry doslova ničí. Tak si říkám, jestli se jim vůbec někdy

vrátí klid.“

„Až bude po soudu a prosadí se spravedlnost, začne se jim zvolna hojit

i tahle rána.“

„To doufám,“ vzdychla Aline. „Oni mi opravdu moc pomohli, když jsem

sama prožívala pravé peklo.“

Mike se zatvářil nechápavě, a tak mu pověděla, jak jí opilý řidič zabil

Ricka.

„Co se stalo s řidičem, který ho zabil?“

„Osvobodili ho, protože jeho kamarád zalhal a poskytl mu alibi. Nehodu

nikdo neviděl. Ten jeho kamarád se vezl jako spolujezdec a tehdy nic nepil.

Všichni jsme byli přesvědčeni, že než přijela policie, vyměnil si s řidičem

místo. Svědci, kteří byli také na tom večírku, naopak tvrdili, že když řidič

odcházel, což bylo jen několik minut před nehodou, tak byl zpitý pod obraz

a sedal si za volant. A šlo o jeho auto. Myslím, že porota si nebyla úplně

jistá, a tak ho raději osvobodili.“

„Takové věci se bohužel někdy stávají.“

Aline po kratičké pauze rozechvělým hlasem dodala: „Teď je ženatý, má

dvě děti, dobré místo na Wall Streetu a žije si šťastně.“

„Jakpak jste se s tím dokázala vyrovnat?“ zeptal se Mike mírně.

„Napřed jsem hrozně zuřila a byla jsem zničená. Proto jsem vzala to místo

na Mezinárodní škole v Londýně. Chtěla jsem zkrátka pryč. Dlouho jsem

byla hodně zatrpklá. Ale jednoho dne jsem se vzbudila a řekla si, že když se

nesmířím s tím, co se stalo, tak si vlastně zničím život. Ať jsem se vztekala

jak chtěla a na všechno hleděla s kyselým obličejem, stejně se nic nezmě

nilo. Někdy člověka postihnou tvrdé, nespravedlivé věci, ale musí jít dál,

nebo se zblázní.“

„Jsem rád, že jste k tomu dospěla. Nepochybně by to tak chtěl i váš přítel.“

„Souhlasím.“ Aline se na chviličku ponořila do myšlenek. Pak se výraz

v její tváři rozjasnil. „Teď mě něco napadlo. Už když jste přišel poprvé

k nám domů, zdál jste se mi nějaký povědomý. Když jsem byla v prvním

ročníku na střední škole, šly jsme s kamarádkou na jarní divadelní před

stavení do univerzity St. Joe’s. Zrovna dávali West Side Story. Nehrál jste

v tom náhodou?“

„Právě jsem poznal dívku jménem Ma-ríííí-a,“ začal Mike potichu zpí

vat.



Př e d e m n o u s e n e s c h o v á š

„Tu píseň miluju. Byl jste to vy! A byl jste v tom moc dobrý. Já mám docela slušný soprán a zazpívala bych si s vámi, ale nechci, aby nás vyhodili z hospody.“

„Kdyby se jim to nelíbilo, mohli bychom jim místo toho zanotovat ‚Danny Boy‘, co říkáte?“

Aline se pobaveně a od srdce rozesmála. A uvědomila si, že se po dlouhé době cítí opravdu dobře.