načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Před dávnými časy, v tajemné dálce - Neda Gial

Před dávnými časy, v tajemné dálce

Elektronická kniha: Před dávnými časy, v tajemné dálce
Autor:

Dragomira je obyčejná dívka, sloužící na hradě. Jednoho dne se u ní objeví magické schopnosti, které zdědila po své matce. Je dobrá čarodějnice. Ale bohužel, lidé v její zemi ... (celý popis)
52
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Skleněný můstek s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 96
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7052-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dragomira je obyčejná dívka, sloužící na hradě. Jednoho dne se u ní objeví magické schopnosti, které zdědila po své matce. Je dobrá čarodějnice. Ale bohužel, lidé v její zemi považují kouzla za zlá. Ani záchrana krále a následné manželství s ním ji nemůže zachránit před intrikami a pomluvami. Při strašlivé události přijde Dragomira o své milované. Její srdce se stane ledem, Dragomira se zatvrdí a rozhodne se pomstít nepřátelům s pomocí magie. Temný magický vír, který se přiživuje na bolesti, zabíjení a nespravedlivosti se začíná šířit nejen královstvím, ohrožuje vše.

Související tituly dle názvu:
Tábor Tajemné město nad. Lužnicí Tábor Tajemné město nad. Lužnicí
Dvořák Otomar
Cena: 243 Kč
Tajemné uličky Indie Tajemné uličky Indie
Marková Dagmar
Cena: 87 Kč
Tajemné dálky Tajemné dálky
Urban Otto M.
Cena: 2103 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Skleněný můstek s.r.o.

Vítězná 37/58, Karlovy Vary

PSČ 360 09 IČO: 29123062 DIČ: CZ29123062

Neda Gial © 2017

Skleněný můstek s.r.o. © 2017

ISBN 978-80-7534-183-9


OBSAH

1

2

3

4

5

6

7

8

9 10 11

Dragomira stírala prach ze starých knih a pobrukovala si přitom jakousi starou melodii, kterou jí v dětství zpívala maminka. Byla ráda, když ji posílali uklízet knihovnu – na rozdíl od jiných dívek ji lákaly starobylé, temné místnosti, ve kterých světlo z loučí nedosáhlo až ke stropu. A navíc tam mohla být sama, bez jejich neustálého štěbetání a přísného napomínání hospodyně. Často, když dokončila úklid, zůstávala v knihovně déle, aby si mohla číst. Protože nevzdělané dívky neuměly číst, nikdo si nedomyslel, co v knihovně dělá. A když si časem všimli, že je jediná, kdo je v knihovně rád – ostatní mladé služtičky věřily na nesmysly o duších, kteří tam prý přebývají, nebo o zaklínadlech, která vyzařují zakázané čarodějnické knihy – dala jí hospodyně klíč od knihovny. Teď se tam tedy mohla vplížit i v noci a dokonce si četla zakázané knihy a přitom se ostražitě a vyděšeně rozhlížela při sebemenším hluku. Tyto knihy se nacházely v malé místnůstce a nikdo je nesměl otevírat od té doby, co bylo čarování postaveno mimo zákon a všechny čarodějky a vědmy byly buď zlikvidovány, nebo se musely zachránit útěkem. Bylo to v té době, kdy musela uprchnout i její matka.

Dragomira se zamračila. V poslední době z nějakého důvodu často vzpomínala na ten den, kdy ji matka nechala u vzdálených příbuzných a sama musela uprchnout před královskými hlídkami, které slídily po městě i v okolních vesnicích a hledaly vědmy, které se tam ještě mohly ukrývat. Matčina tvář, její hlas, který jí šeptal, aby si navždy zapamatovala, že magie neexistuje – všechno bylo tak podivné a nepochopitelné. Proč to matka říkala, když byla sama přinucena zachránit se útěkem právě kvůli magii? A tak muselo malé děvčátko matce slíbit, že si to zapamatuje. Potom žena odešla, odešla daleko do začarovaného lesa, odkud se nikdo, ani člověk, ani elf, ani čaroděj, ani obyčejný smrtelník nikdy nevrátil. Vzdálení příbuzní ji vychovali jako svou vlastní dceru a nikdy se už nezmínili o tom dni, takže se nedozvěděla, co se s její matkou stalo. Když bylo Dragomiře patnáct let, podařilo se příbuzným zařídit jí službu na královském hradě, což nebylo pro mladičkou dívenku vůbec špatné. Nyní tedy sloužila již třetím rokem u dvora samotného krále, kvůli kterému musela její matka uprchnout. Dragomira na to nijak zvlášť nemyslela, až do té doby, co se před několika měsíci začaly dít na hradě podivné věci a všechny se soustředily kolem krále. Někdy se jí zdálo, že kolem něj vidí hustý, černý mrak, který krouží a vyčkává. Poprvé se leknutím málem prozradila, ale naštěstí včas pochopila, že to, co viděla, nebylo skutečné, ale že to byl jen projev právě té magie, která neměla existovat. Proto držela své vidiny v tajnosti, žasla a sledovala co se děje a přitom se neustále bála, aby se neprozradila.

Král byl zasmušilý člověk ve věku něco přes třicet let. Byl pořád ve výborné fyzické kondici a byl velmi přitažlivý, i když od té doby, co před dvanácti lety přišel kvůli čárům o manželku, už se nikdy nezajímal o jinou ženu. Ovšem za zavřenými dveřmi se tajně šeptalo, tak aby to neslyšely uši nepovolaných, že prý příčinou její smrti nebyla tak docela magie. Magie poskytla jen elixír lásky, který použil jeden z nejbližších přátel krále, rytíř, který byl zoufale zamilovaný do královny a chtěl si tak získat její lásku. Jednou je král spolu přistihl a zachvácený bolestí a vztekem zabil zrádného rytíře, jehož předtím považoval za svého dobrého přítele. Několik dní po této události si královna vzala život, protože nemohla utišit bolest ve svém krvácejícím srdci. Král se po této ztrátě ponořil na několik týdnů do hlubokého smutku. Když se vzpamatoval, přikázal upálit vědmu, která připravila elixír lásky. Ale to mu nestačilo, jeho bolest nešla utišit, a proto zakázal v celém království veškerou magii, protože způsobila smrt jeho lásky i nejlepšího přítele. Všechny vědmy a čarodějky musely do tří dnů opustit království, nebo přijmout smrt upálením... A od těch dob se ani jednou nepodíval se zájmem na žádnou ženu, nebyl schopen dát někomu znovu své srdce. Sám vychoval jedinou dceru, která vyrostla do krásy stejně jako její matka, a stala se pro něj jediným paprskem světla v temných, smutných místnostech, ale také mu neustále připomínala jeho ztrátu.

Dragomira však neměla ráda mladičkou princeznu, dívku téměř stejného věku, tak krásnou, tak zářící a šťastnou, tak nevinnou a milou – příliš zářící, příliš šťastnou, příliš nevinnou a příliš milou... alespoň v přítomnosti svého otce a starší služebné. K mladým služebným se chovala zcela jinak – namyšleně a rozmarně a byla k nim nemilosrdná při sebemenší chybě. Kromě toho si Dragomira myslela, že krásu princezny poněkud kazí její příliš světle šedé, skoro bezbarvé oči. Ostatně, možná z ní jen promlouvala dívčí žárlivost. Princezna se však naštěstí příliš nezajímala o knihovnu, takže Dragomira tam byla většinou v bezpečí. Ovšem jednou tato vzdorovitá dívka málem vyzradila její tajemství. Nečekaně se objevila v sálech knihovny a uviděla, jak Dragomira čte knihu. Naštěstí to nebyla žádná ze zakázaných knih a tak rychle otočila na stránku s obrázkem, takže když princezna začala vřískat a vykřikovat, jak si může prašivá služka dovolit dotýkat se knih svýma špinavýma rukama, podařilo se skandál nakonec ututlat a Dragomiru nikdo nepodezříval, že četla, ale všichni si mysleli, že obdivovala obrázky. Náhle se Dragomira otřásla – něco nebylo v pořádku. Zachvátil ji pocit obrovského nebezpečí – obrovského nebezpečí, které ohrožovalo hrad – král byl ve velkém nebezpečí!

Znovu se otřásla a náhle uviděla přes mlhu do druhé místnosti. Dragomira zatřásla hlavou a začala vidět jasněji. Dívala se cizíma očima někoho, kdo šel za králem a zle se usmíval. Její ruka ucítila chlad kindžálu... V následujícím okamžiku odhodila koště, vyběhla z knihovny, proletěla komnatami kolem udivených sloužících, div se s některými nesrazila, až se nakonec ocitla před těžkými dveřmi královských pokojů. Před překvapenými strážci se snažila otevřít jedno křídlo těžkých dveří, ale nedokázala to.

„Král,“ zavolala zoufale na strážce. „S králem se stalo něco strašného!“

Bylo to neuvěřitelné, ale jeden z nich jí z nějakého důvodu uvěřil a otevřel těžké dveře. Dívka vtrhla do velkého přijímacího sálu a v šeru místnosti, na jejím druhém konci uviděla dvě postavy. Přišla pozdě – král již upadl k zemi a neznámá postava se chystala udeřit podruhé.

„Ne!“ vykřikla Dragomira.

Postava s krvavým kindžálem v ruce se ohlédla, potom se zle usmála a znovu zvedla ruku k úderu.

„Ne!“ vykřikla znovu, zvedla ruce a z jejích dlaní vyletěl roj maličkých, blýskavých šípů a směřoval k vrahovi, odtrhl jej od krále, přibil ke stěně a znehybněl. Dívka přiběhla k ležícímu králi, jeden ze strážců se vrhnul na vraha, který se marně snažil odtrhnout od stěny a druhý strážce spěchal pro pomoc. Zoufalá Dragomira viděla, jak králi tryská z rány krev, kterou se snažil zadržet rukama, ale krvácení bylo příliš silné a lékař by nestihl dorazit včas. Padla na kolena přímo do kaluže krve a položila svou malou ručku na královy ruce.

„Vaše veličenstvo,“ zašeptala a viděla, jako muž rychle bledne. „Můj králi...“

Král se na ni překvapeně podíval, ale potom se jeho oči zakalily – odcházel z něj život. Zoufale, ale zcela vědomě odsunula Dragomira jemně jeho ruku a položila svou ručku přímo do otevřené rány v dolní části jeho břicha. Z celého srdce si přála, aby se uzdravil a rty samy šeptaly téměř zapomenuté léčebné zaklínadlo, jedno z těch, které ji naučila matka, kdysi dávno, předtím, než byla magie prohlášena za špatnou... Náhle ucítila ostrou bolest ve svém boku, tam, kde byl zraněn král. Otevřela oči a podívala se na něj – rána se pod jejími prsty začala zacelovat a potom ucítila, jak jí něco teplého stéká po boku. Dragomira sklopila oči a uviděla, že má ránu na břiše. Král, stále ještě hodně zesláblý ze ztráty krve, avšak vyrvaný ze spárů smrti, se ztěžka zvedl na lokty a překvapeně se na ni zahleděl. Chvíli předtím, než upadla na podlahu a obestřela ji tma, uslyšela, jak někdo s hrůzou zašeptal:

„Magie...“

Dragomira se probrala z bezvědomí. Ztěžka otevřela oči a pokoušela se zaostřit pohled – všechno bylo nezřetelné a bezbarvé, a přestože ležela, točila se jí hlava. Nakonec se s ní svět přestal točit a ona se mohla opatrně posadit. Rozhlédla se a zjistila, že se nachází v malé cele v jedné z věží hradu. Sluneční paprsky se prodíraly přes zamřížované okno, místnost byla zavřená masivními dubovými dveřmi se zamřížovaným okénkem, zamčeným na petlici. Ucítila tupou bolest, podívala se dolů a uviděla, že je kolem pasu ovázaná silným obvazem, přes který na levé straně prosakovalo trochu krve. Dragomira chtěla vstát, ale musela udělat několik pokusů, než se jí to podařilo – byla stále ještě velmi slabá. Potom přistoupila k oknu, přitiskla tvář k mřížím, držela se za ně a dychtivě vdechovala čerstvý vzduch. Vzadu uslyšela tiché zvuky – někdo otevřel malé okénko ve dveřích a díval se dovnitř. Poté se okénko znovu zavřelo a Dragomira uslyšela rychle se vzdalující kroky. Jakmile se dívka vrátila k posteli a ztěžka se na ni posadila, ozval se zvenku nějaký hluk. Bylo zřejmé, že se blíží několik lidí, kteří o něčem vzrušeně diskutují. Vrzající těžké dveře se otevřely a do místnosti vešel král v doprovodu strážců, několika šlechticů, dvorního lékaře a hospodyně.

„Povstaň před králem!“ přikázal rozhořčeně jeden ze šlechticů, když Dragomira překvapeně hleděla na celé shromáždění.

Když se však pokoušela vstát, král jí rukou naznačil, aby zůstala sedět. Chvíli ji upřeně pozoroval. Dragomira sklopila zrak, hleděla na podlahu a bála se zvednout oči. Nakonec k ní král přistoupil, jemně jí rukou nadzvedl bradu a zahleděl se jí do očí.

„Neboj se, dítě,“ řekl, vidíce strach v jejích očích, na chvíli se odmlčel a zrak mu sklouzl na její obvaz. „Využilas zaklínadlo, abys mě uzdravila?“

„O...odpusťte, vaše veličenstvo,“ odpověděla Dragomira třesoucím se hlasem, protože vzpomínka na upálené vědmy byla příliš bolestivá.

Král se pousmál.

„Není třeba se omlouvat za záchranu svého krále, ale jak je to možné? Tvrdili mi, že věd... čarodějky,“ opravil se „byly vyhnány nebo...“ rozhodl se nevyslovovat nahlas ‚byly upáleny‘ „před dvanácti lety.“

Dívka mírně pokrčila rameny.

„Já... já přesně nevím, vaše veličenstvo...“

Jeden přespříliš aktivní šlechtic si posměšně odfrknul, král se poněkud zamračil a pohlédl na něj přísným pohledem, až dvořanovi ztuhl úsměv ve tváři. Dragomira opět sklopila zrak, na okamžik se zamyslela, ale nakonec si dodala odvahy a vyhrkla.

„Moje matka byla čarodějka. Mo... možná jsem... něco zdědila. Jednala jsem intuitivně,“ znovu zoufale vzhlédla ke králi. „Tolik jsem se bála, že zemřete...“

Král na ni hleděl s pochybami, ale její pohled byl tak upřímný a vyděšený, že mu nezbylo, než jí uvěřit.

„Jak ses dozvěděla, že mě napadl vrah?“ zeptal se jí znovu. „Strážci říkali, že jsi běžela k mým pokojům a volalas, že mi hrozí nebezpečí.“

Dívka znovu pokrčila rameny.

„Já... já jsem to zkrátka cítila... byla jsem v knihovně a cítila jsem, že jste v nebezpečí.“

Šlechtic se znovu zašklebil, ale nedovolil si něco říct. Král zamyšleně hleděl na dívku. Náhle se ozvala hospodyně.

„To není možné!“ zvolala. Král se na ni obrátil a zvedl tázavě obočí. „Znám její rodiče, dodnes nám vozí zeleninu pro hrad... Její matka zcela určitě není vědma.“

Král se obrátil k dívce. Dragomira přikývla.

„To nejsou mí skuteční rodiče. Oni mě jen vychovali, když musela moje matka odejít...“ Náhle padla před králem na kolena, překonávajíc bolest. „Prosím, vaše veličenstvo, prosím, snažně vás prosím, netrestejte je... Oni se pouze slitovali nad nevinným dítětem...“

Muž ji jemně zvedl, posadil ji na postel a sám si sedl vedle ní.

„Neboj se,“ řekl uklidňujícím hlasem a stále na ni přemítavě hleděl.

Potom se obrátil na svůj doprovod a rukou jim přikázal, aby opustili místnost. Šlechtic se chystal něco namítnout, ale rozmyslel si to, když se setkal s přísným pohledem krále.

„A kde je tvá matka nyní?“ zeptal se muž, jakmile jeho doprovod opustil místnost.

Dragomira potřásla hlavou. „Nevím...“ zmlkla a zamyslela se. „Uprchla do začarovaného lesa... a...“ hlas se jí zadrhl „už se nevrátila.“

Poprvé za celých dvanáct let od smrti své ženy pocítil král bodnutí pochybností, bodnutí viny za to, že tehdy ve svém zoufalství mohl někomu způsobit nezasloužené útrapy. Hrdlo se mu stáhlo při pohledu na mladičkou, krásnou a smutnou dívku, která málem obětovala svůj život, aby jej mohla zachránit a nyní se znovu bála o život, protože využila magie, kterou on zakázal. Dívka, která musela vyrůstat bez matky jen kvůli němu. Ztěžka polkl a potom řekl tichým, přerývaným hlasem.

„Měl jsem své důvody... abych....“ nedopověděl.

Dragomira přikývla: „Já vím, vaše veličenstvo.“

Pocítila tíži jeho duševního utrpení a mimovolně položila svou malou ručku na jeho, ale hned se zalekla té drzosti a rychle ji chtěla dát pryč, jenže král jí to nedovolil. Držel ji a s mírnými rozpaky hleděl na její ručku ve své široké dlani.

„Ale všechny čarodějky nejsou stejné. Moje matka mi vždycky říkala, že zaklínadla se musí používat velmi opatrně – všechno, co uděláte, se vám vrátí...“

Muž sklouznul pohledem na její zakrvavený obvaz.

„Ne všechna zaklínadla mají takový vliv na zaklínajícího,“ namítl.

„Nemají,“ přikývla dívka. „Ale stejně mají vždycky nějaké následky...“ pohlédla mu do očí a nevěděla, zda má pokračovat. „Vy jste přikázal upálit tu, která připravila elixír lásky...“

Král sebou trhnul a vrhl na ni těžký pohled, stále ještě držíce její ruku, a potom se zamračeně pousmál.

„Vidím, že jsi dobře informovaná...“

Dívka se zarazila a znovu sklopila oči.

„Po hradě se povídá... Promiňte, nechtěla jsem... vaše veličenstvo.“

„Mstislav,“ řekl král. „Můžeš mi říkat Mstislave,“ opakoval, když se na něj překvapeně podívala. Potom o něčem zapřemýšlel a zeptal se. „Říkáš, že jsi cítila, že jsem v ohrožení. Můžeš zjistit, kdo mě ohrožuje?“

Dragomira se na chvíli zamyslela a potom neurčitě potřásla hlavou.

„Nevím,“ odpověděla. „Budu se muset podívat do těch knih...“

S hrůzou zmlkla a v panice na něj pohlédla. Mstislav pochopil, že měla na mysli zakázané knihy. Nic neřekl a ona, povzbuzena, pokračovala.

„Ale obávám se, že to není moc dobrý nápad.“

„Proč?“ zeptal se král.

„Za prvé, trpěl jste kvůli magii a nevěříte jí... stejně jako ostatní po tolika letech zákazu.

A za druhé se zdá, že mám jakési schopnosti, jen nevím jak je používat. Nebudu se moci spolehnout na to, že jsou moje pocity správné...“ na chvíli zmlkla. „Možná bude lepší vyslechnout útočníka... a já bych se mohla pokusit zjistit, zda říká pravdu... pokud si budete přát, vaše veličenstvo... Mstislave,“ opravila se.

Král na ni ještě chvíli zadumaně hleděl. Dragomira seděla se sklopenýma očima, protože si netroufala podívat se na něj, maličko se červenala a její popelavé vlasy byly trochu rozcuchané. Náhle si uvědomil, že je opravdu krásná – štíhlá, s dlouhými, hustými vlasy, spletenými do čtyř copů, hnědozelené oči, jemné rysy tváře s mramorovou pletí. Pravděpodobně poprvé od smrti své manželky si povšiml krásy jiné ženy. Těžko uvěřit, že ze všech žen to je zrovna mladá čarodějka. Pousmál se, potom se zvedl a vztáhl k ní ruku. Udiveně se na něj podívala, ještě víc se zarděla, vložila svoji úzkou ruku do jeho dlaně a vstala. Mstislav se znovu usmál. Nyní, když se přestal mračit, bylo vidět, že je dosud mladý a vypadá opravdu dobře. Ještě stále s úsměvem na rtech ji vyvedl z místnosti na schody, kde na ně překvapeně hleděl jeho doprovod. Zbytečně aktivní šlechtic jako první pochopil, oč jde a po krátkém zmatku se před rozpačitou dívkou hluboce uklonil a ostatní následovali jeho příkladu.

2

Za dva týdny se hrad zdobil ke královské svatbě. Sály paláce byly plné šepotu a klepů – to je neslýchané, král se chystá oženit s prostou dívkou... a už jste to slyšeli? Říká se, že mu zachránila život zaklínadlem! „Čarodějka!“ stále znovu znělo hradem tiše to slovo. Obzvlášť jízlivé jazyky tvrdily, že za těch pár minut, když byli spolu sami v cele ve věži, krále očarovala. Dragomira o těch řečech věděla, ale vzhledem ke své naivitě jim nevěnovala pozornost. Byly to pro ni radostné dny, ani nemohla uvěřit tomu štěstí, které ji potkalo – z malého vyhnance, kterého vychovali příbuzní, z jedné z mnoha sloužících na hradu se najednou stala ženou, která si získala královo srdce. Ze všeho se jí tajil dech a nechtěla dovolit závistivcům, aby jí kazili kouzelné dny. Dragomira se dívala do zrcadla, jak jí bývalé kamarádky a nyní její služky oblékají důmyslně ušité svatební šaty – byl to její den. Její a... Mstislava... Dokonce i dnes, prakticky před svatebním obřadem, se stále ještě styděla myslet na něj jinak než jako na „jeho veličenstvo“. Jen on byl důležitý – on znal pravdu a jen on ji ochrání od všech pletichářů s jedovatými jazyky.

Avšak bez ohledu na to, že se snažila odrazit od sebe všechno zlé, vrhaly přesto některé věci stín na ten slavný den. Především princezna. Ovšem, byla převelice milá ke králi i k jeho mladé nevěstě a šťastný otec uvěřil, že má jeho dcera skutečně radost z jeho štěstí. Avšak Dragomira tušila pod tím milým úsměvem a radostným pohledem tepající nenávist. Když kráčela k oltáři, cítila žhavý pohled princezny na svém zátylku. A i když se hrad za poslední dva týdny prosvětlil a stalo se z něj radostné místo, přesto ji pronásledoval pocit ohrožení... nad králem, nad hradem, nad celým královstvím stále kroužil vír... Dokonce začala tušit, kdo a co by mohlo být příčinou. A přesto byl ten den, den svatby s dlouhou oslavou, s upřímnými, nebo alespoň s částečně upřímnými blahopřáními poddaných, den, kdy jí vzdávala čest královská stráž a ulice Zumrunda, hlavního města království volaly její jméno, den, kdy jí král Mstislav navlékl na prst prsten, a na hlavu dostala královskou korunu, nejšťastnějším dnem jejího života.

Po svatbě se konečně nemusela tajit studiem knih v knihovně, obzvláště těch zakázaných. Nyní ji v tom král podporoval. Někdo z jeho blízkých jej zradil a chtěl vědět, kdo to byl. Výslech útočníka k ničemu nevedl – mlčel, na otázky neodpovídal, a když zůstal chvíli sám, tajně vypil jed. Takže se veškeré naděje soustředily na Dragomiru. Místnosti hradu byly znovu plné klepů o tom, že prý mladá královna studuje rituály černé magie. A Dragomira si toho zase nevšímala – Mstislav ji ochrání před těmi zlými myšlenkami a ona se zase naučí, jak ochránit jeho. Jen kdyby její studium pokračovalo rychleji! Ale musela se probírat starými texty – některé knihy byly psány starobylým jazykem, který se jí dařilo překládat jen strašně pomalu. Znepokojovalo ji však i něco jiného. Mezi všemi starobylými svitky objevila něco neobyčejného, malou truhlici, která byla mnohem starší než všechno ostatní v místnosti. Byla zapečetěna velmi mocnými zaklínadly, a aby je mohla zrušit, musela by se naučit využívat své schopnosti mnohem lépe. Avšak nehledě na to, že toho zatím nebyla schopná, cítila, že má truhlice nějakou souvislost s tím vírem, který se vznášel nad hradem. Přivádělo ji to k zoufalství – tolik starobylého zla, je vůbec nějaká naděje, že by si s ním poradila?

Za několik měsíců byl na krále spáchán ještě jeden atentát. Byli ve městě na slavnosti dožínek. Všechno bylo nádherné, smáli se a bavili se uprostřed davu šlechticů i prostých lidí a král se dojemně staral o svoji mladou ženu. Jenže potom k Mstislavovi přistoupil žebrák v příšerných hadrech a přerývaným, chraplavým hlasem jej požádal o požehnání a pár mincí. Král se usmál, sáhnul do tobolky a vtom Dragomira ucítila nebezpečí. Zvedla ruku a poslala klubko blýskavých šípů směrem k žebrákovi ještě předtím, než zahlédla stříbrný odlesk kindžálu. Falešný žebrák padl na zem s příšerným zavytím a upustil kindžál – šípy proťaly jeho ruku na několika místech. Bylo to hořké

vítězství – svou rychlou reakcí sice Dragomira zachránila králův život,

ale přitom přímo bytostně cítila, jak narostl strach lidí před ní, když

veřejně použila magii. Lid byl šokován atentátem na krále uprostřed

bílého dne, ale byl neméně šokován jejím čarováním. Z Mstislavova

pohledu bylo znát, že by byl raději, kdyby to bývala neudělala, ale

neřekl nic. Mlčky ukázal strážcům, aby zadrželi neúspěšného vraha

a potom k sobě pevně přitiskl svou ženu a políbil ji na čelo, šeptajíce

něco uklidňujícího. Slavnost byla beznadějně zkažená, museli se vrátit

na hrad pod zesílenou ochrankou.

Král trval na tom, aby se Dragomira účastnila výslechu. Měla

se pokusit zjistit, zda říká útočník pravdu. Dragomira seděla bledá,

schoulená, snažila se nedívat na vyslýchaného muže a neustále bo

jovala s pokušením zakrýt si rukama uši, aby neslyšela ty příšerné vý

křiky. Mstislavovi bylo ženy líto, ale byl rozhodnut zjistit, kdo si tak

zoufale přál jeho smrt a to zrovna v době, kdy měl vůli a důvod k no

vému životu. Naštěstí toho tento vrah nevydržel tolik, jako ten první a

brzy všechno vyzradil. Vyšlo najevo, že za vším stál bratr milence první

královny, Vitomir. Tenkrát, když jeho bratr zradil krále, měl být také

uvězněn, ale nakonec dal král na přímluvy šlechticů a ušetřil jej. Mezi

přímluvci byla i... králova vlastní dcera. Mladý rytíř polapil princeznu

do sítě lží, vyprávěl jí, že prý byla její matka od začátku zamilovaná do

jeho staršího bratra, jenže ten jí nebyl roven a tak ji násilím provda

li za krále Mstislava. A když král přistihl zamilovaný pár, který nebyl

schopen odolat zakázaným citům, oba dva zabil. Ačkoliv je to zvláštní,

princezna uvěřila statnému, výřečnému mladíkovi a slíbila, že si ho

vezme za manžela, pokud se „pomstí“ za její matku. Nová svatba po

prvním nezdařeném atentátu jen potvrdila její přesvědčení věřit té

lži a prohloubila nenávist k otci. Je však také možné, že povýšená a

rozmarná princezna chtěla jen sama vládnout a její otec jí v tom zkrát

ka začal překážet. Dragomira byla při přiznáních toho lumpa stále víc

nesvá. Seděla, oči sklopené na stůl, plná obav, že se jí král zeptá, zda

vrah mluví pravdu. Protože přesně cítila, že vrah nelže. Navíc to potvr

zovalo i její vlastní podezření – od svatebního dne vnímala sílící proud

nevraživosti od princezny a mezi touto nevraživostí pociťovala i zradu

a nenávist k jejímu otci, nesouvisející s jeho ženou. Rozhodla se však

se svým podezřením nic nepodnikat – možná, že šlo jen o pochopitelnou žárlivost jediné dcery, která se až dosud těšila nekonečné lásce svého otce, nebo to mohla být nenávist k Dragomiře jako k soupeřce, usilující o „její“ trůn. Nechtěla být tím, kdo způsobí rozepři mezi otcem a dcerou, nechtěla, aby se o ní mluvilo jako o zlé maceše. Ale Mstislavovi nemusela nic říkat: stačilo, aby se podíval na svou královnu a všechno bylo jasné. Přistoupil k Dragomiře, poklekl před ní na jedno koleno, vzal její ledové ruce do svých, políbil je a zvedl k ní zrak. Díval se soustředěně na její tvář, vyzařující bolest a smutek a zašeptal.

„Promiň, že jsem tě přinutil být při tom.“

Dragomira se na něj smutně podívala a svými jemnými prsty ho pohladila po tváři.

„To není tvoje vina,“ odpověděla téměř neslyšně. „Je mi líto, že jsi to musel vyslechnout.“

Mladý rytíř byl uvržen do temnice, jeho pomocníci – ti, které se podařilo najít – byli uvězněni, princeznu zavřeli do věže. Král se s ní pokoušel mluvit, snažil se jí všechno vysvětlit, jenže ona ho nechtěla poslouchat, a tak ji nechali ve věži do té doby, dokud jí nenajdou vhodného ženicha. Hrad byl znovu plný zlých řečí. Jenže teď je nemohla Dragomira přehlížet tak snadno jako dřív. Hrad se začal měnit v něco temného a hrozícího, zdálo se, že zlověstné stíny sálů k ní natahují ruce a chtějí ji uchvátit...

Byl jim určen jeden jediný společný rok. Jen jeden. V prvním měsíci příštího léta, když příroda kvete a klíčí nové životy, den před výročím jejich svatby její svět zanikl a rozpadl se na nekonečné množství střepů. Nedokázala to. Nedokázala jej uchránit, nepodařilo se jí najít způsob, zaklínadlo, jak ho udělat nezranitelným, aby jejich štěstí trvalo věčně. Ten den se Mstislav chystal na lov se svými nejbližšími přáteli a ona měla zlou předtuchu, pokoušela se ho zastavit, jenže on se jí jen smál. Ti, kdo jej chtěli zabít, byli prozrazeni, ona nosila pod srdcem jeho dítě a život byl znovu nádherný. Nic se nemůže stát a on se brzy vrátí...

Když jej přinesli do hradu, bylo již pozdě. Jeho srdcem pronikla střela... Otrávená střela elfů... Kdyby byla s ním, když byl raněn, možná by ho dokázala zachránit... třeba i za cenu vlastního života. Ale nestála mu po boku... a teď jí nezbylo než obejmout jeho již chladnoucí tělo a výt jako raněná vlčice. Její zoufalství hluboce zasáhlo obyvatele hradu.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist