načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Před branami Leningradu – William Lubbeck

Před branami Leningradu

Elektronická kniha: Před branami Leningradu
Autor: William Lubbeck

– William Lubbeck (nar. 1920 a původně pojmenovaný Wilhelm) byl v roce 1939 povolán do německého wehrmachtu. V řadách 58. pěší divize podstoupil bojový křest při vpádu do Francie v roce 1940. Následující jaro byla jeho divize poslána na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9% 73%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 327
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, portréty, mapy
Vydání: Druhé vydání, v Mladé frontě první
Spolupracovali: přeložil Jan Nemejovský
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-5109-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

William Lubbeck (nar. 1920 a původně pojmenovaný Wilhelm) byl v roce 1939 povolán do německého wehrmachtu. V řadách 58. pěší divize podstoupil bojový křest při vpádu do Francie v roce 1940. Následující jaro byla jeho divize poslána na levé křídlo skupiny armád Sever při operaci Barbarossa – útoku na Sovětský svaz. V září 1943 si Lubbeck vysloužil Železný kříž první třídy a byl převelen do důstojnické školy v Drážďanech. V době, kdy se vrátil ke své jednotce, již skupina armád Sever ustupovala. Ve funkci velitele roty prošel mnoha neúprosnými ústupovými boji střídanými divokými protiútoky. V dubnu 1945 jeho rota uvízla v dopravní koloně a byla téměř zničena sovětským leteckým útokem. Lubbeck sám však válku přežil, odešel do zahraničí a po letech o svých zážitcích ve spolupráci s Davidem B. Hurtem vydal svědectví, které patří do zlatého fondu druhoválečných memoárů. Druhé české vydání je doplněno o rozsáhlou obrazovou přílohu tvořenou reprodukcemi unikátních dobových fotografií a dokumentů.

(příběh vojáka skupiny armád Sever)
Předmětná hesla
Lubbeck, William, 1920-
Německo. Heeresgruppe Nord
VojáciNěmecko – 1939-1945
PěchotaNěmecko – 1939-1945
Druhá světová válka (1939-1945)Německo
Zařazeno v kategoriích
William Lubbeck - další tituly autora:
Před branami Leningradu -- Příběh vojáka skupiny armád Sever Před branami Leningradu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Před branami

Leningradu

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

William Lubbeck a David B. Hurt

Před branami Leningradu – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Mladá fronta

PŘÍBĚH VOJÁKA SKUPINY ARMÁD SEVER

William Lubbeck a David B. Hurt

Před branami

Leningradu


Přeložil Jan Nemejovský

© William Lubbeck and David Hurt, 2006

Translation © Jan Nemejovský, 2007, 2019

ISBN 978-80-204-5109-5 tištěná kniha

ISBN 978-80-204-5465-2 ePub

ISBN 978-80-204-5467-6 Mobi

ISBN 978-80-204-5466-9 PDF


OBSAH

Předmluva 7

Úvod 9

Prolog 15

1. Venkovská výchova 32

2. Za nacistické diktatury 49

3. Válečná předehra 61

4. Bojový výcvik 77

5. Válka na Západě 93

6. Blitzkrieg do Sovětského svazu 111

7. K branám Leningradu 127

8. Zima v Uricku 140

9. Protiútok u Volchova 162

10. Děmjanský koridor 177

11. Držíme linii u Ladogy 190

12. Důstojnickým kandidátem 206

13. Válečná škola 214

14. Návrat na frontu 223

15. Ústup do Říše 239

16. Katastrofa 254

1 7. Cena porážky 267

18. Poválečné Německo 281

19. Nový život v cizině 294

Epilog 314

Poděkování 322


Přílohy 323

Poznámka na závěr 327

MAPY

Východní a Západní Prusko počátkem dubna 1945 14

Německo 1937 31

Postup 58. pěší divize květen – červen 1940 92

Fronta skupiny armád Sever v roce 1941 126

Fronta skupiny armád Sever v roce 1942 161

Leningradský sektor 1943 189

Okupované Německo v roce 1945 266


7

PŘEDMLUVA

Vyprávěním svého příběhu nechci nikoho ani ohromit, ani se prezentovat jako nějaký hrdina. Stejně tak jako miliony jiných vojáků na frontové linii ve druhé světo vé válce i já byl jenom obyčejný voják, který poslouchá rozkazy a koná své povinnosti. Hrdinové, to jsou ti mo ji kamarádi, kteří se nikdy nevrátili domů a zůstali, čas to ani nepohřbení, ležet kdesi v dalekých polích.

Bůh měl se mnou jiné plány a ušetřil můj život. Toto svědectví mých zkušeností je památníkem služby v ar mádě a památníkem obětí vojáků, kteří se nevrátili.

Tato kniha je také věnována Anneliese, jež sloužila jako zdravotnice Červeného kříže v  německých pol ních nemocnicích a ošetřovala raněné vojáky během posledních dvou let války. Z osobního hlediska se snad ani slovy nedá vyjádřit, jak jsem jí neskonale vděčný za naději, kterou mi její láska dávala během těch dlouhých let v boji a za ta desetiletí šťastného manželství, jež jsme po válce spolu prožili.

Během jedné cesty do Německa v létě roku 2003 naše dcera objevila naši korespondenci s Anneliese. Když jsem si ty dopisy četl, vyvolaly ve mně hořké i příjemné pocity, ale také mi pomohly získat pocit uzavřené kapitoly. Rovněž jsem pocítil úlevu, že se mohu podělit o své válečné zkušenosti se svou rodi nou a širším publikem.

Doufám, že moje vzpomínky přispějí veřejnosti k pochopení toho, co byla druhá světová válka, zvláš tě pak jakou brutální povahu měly boje na východní frontě. Obzvláště Američané často chybně chápou motivaci německých Před branami Leningradu

8

vojáků, kteří bojovali ve druhé světové válce. Většina obyčejných vojáků nebyli žádní Hitlerovi stoupenci či zastánci nacistického režimu, ale prostě a  jednoduše patriotičtí Němci, kteří chtěli sloužit své vlasti.

Jsem hluboce zavázán lidu Spojených států za  to, že

přijal moji rodinu a mne jako své spoluobčany a že nám dovolil uskutečnit náš americký sen. Doufám, že tento příběh pomůže občanům mé adoptivní země zís kat úplnější pohled na různorodé životní zkušenosti amerických přistěhovalců.

WILLIAM LUBBECK

červenec 2006

ÚVOD

Četba událostí líčených z  první ruky, od  vojáka, který pochodoval do  Ruska s  Napoleonovou armádou v  roce 1812, mi tento dávno minulý konflikt personifikovala takovým způsobem, který všeobecné dějiny nikdy ne dokáží. Na konci četby Deníku napoleonského pěšáka od  Jakoba Walterse jsem nabyl přesvědčení, že jeden současnější pamětník války v Rusku, William Lubbeck, by měl také vyprávět o svých pozoruhodných zážitcích německého vojáka za 2. světové války.

Zatímco z  dnešního pohledu my často vnímáme minulost jako sled nevyhnutelných událostí vedoucích k naší současnosti, Lubbeck prožíval odvíjející se his torii takového zápasu, ale nebyl si jistý ani svým osu dem, ani jeho dalekosáhlejšími důsledky. Jeho skrom nost způsobila, že bylo velmi obtížné ho přimět, aby se o svou výjimečnou zkušenost podělil, ale nakonec do šel k názoru, že svědectví přeživšího německého vojá ka by mohlo posloužit k uctění památky jeho padlých kamarádů. Navíc vzpomínky by mohly pomoci i mo dernímu čtenáři vytvořit si širší pohled na stále vzdále nější válku.

Vlastní proces psaní znamenal bezpočet hodin natočených rozhovorů, stejně jako ještě delší dobu strávenou přepisováním pásků. Vzpomínky se nevynořují chronologicky, takže jak se příběh postupně vynořoval, bylo třeba upřesňovat a dotvářet stále více detailů a doplňo vat mezery. V tomto úkolu se ukázala jako neocenitelná Lubbeckova válečná korespondence s jeho manželkou Anneliese. S její pomocí si vybavil nejen události, ale dokázal si upřesnit Před branami Leningradu

10

i různé osobní pocity z různých ob dobí války. Dějiny jedné divize od Kurta von Zydowitze, Die Geschichte der 58. In­ fanterie Division 1939–1945 (Poznaň, 1952) byly také neocenitelným zdrojem, který Lubbeckovi pomohl s rozsáhlejší chronologií.

Po mnoha letech strávených v USA Lubbeck obvykle používal nemetrické míry a váhy. Kvůli důslednosti jsme ponechali americké používání yardů, mílí, stupňů Fahrenheita a  dalších údajů v  celém textu, občas jsme přepočítávali z  metrického systému. Také v  dalších pří padech používal americkou syntaxi, např. spolu s  termíny jako „gung-ho“ a „boot camp“. U vojenských hod ností používal rozlišení v němčině, a to je zde uvedeno v závorkách. (Po­ dobný přístup zvolila česká redakce u  zeměpisných jmen, jež autor uvádí v němčině – sou časné pojmenování nalezne čtenář v  přílohách na  konci knihy. Výjimku tvoří popisky na mapách, uvedené v kni ze v anglické transkripci, ty uvá­ díme v jejich současně užívané podobě; pozn. české redakce.)

I když si Lubbeck přirozeně dnes osvojil větší pře hled o  válce než tehdy, když v  ní sloužil, cílevědomě jsme se rozhodli omezit se v této práci jenom na jeho osobní zkušenosti v té době, spíše než abychom zahr nuli různé přehledy, kritiku nebo všelijaké „co kdyby“. Soustředili jsme se výhradně na  jeho činy, jeho pozorování a  jeho pocity během těch bouřlivých let.

Zatímco on sám od svého příjezdu do Ameriky nikdy o válce nijak obšírně nehovořil – ve skutečnosti se tomu bránil – jak pokračovaly naše rozhovory, ta záplava informací, která proudila na povrch, na mne učinila obrovský dojem. Desetiletí rychle míjela, když začal hovo řit o svém předchozím životě jako německý občan a  vo ják bojující za Německo, a za tím sečtělým, penziono vaným americkým

ÚVOD

11

inženýrem se začala jasně rýsovat postava toho energického mladého muže z fotografií.

V době před 2. světovou válkou i během ní se to, jak německý lid vnímal tehdejší události, ostře lišilo od to ho, jak je vnímali Američané. Pokud se na tyto událos ti podíváme z jiného úhlu, neznamená to, že bychom tím oslabovali morální princip příčin, kvůli nimž Spo jené státy a západní Spojenci ve válce bojovali, ale spí še by nám to mělo pomoci pochopit, proč ti vzdělaní civilizovaní Němci byli připraveni bojovat a umírat za takový režim.

Ve  svém líčení nám William Lubbeck vysvětluje, jak mu počáteční úspěchy nacistického režimu při obnově síly a  prestiže Německa pomohly získat širší podporu veřejnosti. Tvrdí však také, že mnoho Němců stejně na cistům nevěřilo a  dokázalo rozeznat temnou stránku Hitlerovy diktatury. Tento rozpor vyvolává otázku, proč byli mnozí Němci připraveni zahájit válku, třebaže mě li hluboké a narůstající pochybnosti o své vládě.

V utváření německého veřejného mínění sehrála velkou roli nacistická propaganda, která manipulovala různými hluboce zakořeněnými názory lidí o světě. Nakonec většina Němců přijala za své tvrzení, že vál ka je nevyhnutelná, aby byly napraveny nespravedl nosti, které národu přinesl Versailleský mír a byl od straněn Evropě hrozící stalinistický komunismus.

Zatímco Lubbeck schvaloval znovuvybudování ně mecké ekonomické a vojenské moci a věřil ve spra vedlivost požadavků své země, byl proti represivní povaze nacistického režimu a proti radikálnímu extre mismu. Ale navzdory své nedůvěře v Hitlera a nedo statku víry v nacistickou ideologii byl nicméně ocho ten vytrvat ve válce celých šest let. Jako u většiny německých vojáků, i jeho boj inspirovala hluboká láska k vlasti, tradiční smysl pro povinnost a základní touha Před branami Leningradu

12

přežít, které ho – stejně jako jeho kamarády – provázely celou válku.

Narozen v roce 1920, Wilhelm Lübbecke (jak ho po narození pojmenovali) vyrostl na rodinném statku ve vesnici Püggen. Během třicátých let sledoval nástup nacistů a jejich upevnění moci v Německu se smíše nými pocity. Ale jako většina ostatních Němců se i on soustředil především na vlastní kariéru, aby si užil ži vota, spíše než aby se věnoval politice.

Na  začátku roku 1938 Lubbeck odjíždí z Püggenu do města Lüneburgu, kde začíná pracovat jako elektrikářský učeň, což byla běžná praxe pro všechny adepty plánující studium elektrotechniky na  vysoké škole. O  rok později tady Lubbeck potkává Anneliese Berndtovou a  začíná vztah, který mu během těch temných válečných let, jež následovala, bude poskytovat neutuchající naději.

Po vypuknutí války v roce 1939 byl Lubbeck povo lán do armády a zařazen k rotě těžkých zbraní v jed nom z pluků 58. pěší divize. Poté, co prošel svou prv ní bitvou během bleskové války ve Francii, byl poslán do Belgie jako příslušník okupačních jednotek. Na ja ře 1941 byl převelen se svou divizí do  skupiny armád Sever, připravující se na  invazi do Sovětského svazu.

Po  zahájení operace Barbarossa téhož léta vyslali Lubbecka jako předsunutého pozorovatele pro houfnice jeho roty. Poté, co německé jednotky pronikly až na předměstí Leningradu, byla jeho skupina vzápětí stažena na předměstí, kde se připojila k ostatním ně meckým silám zahajujícím na začátku mrazivé zimy obléhání Leningradu.

Jak se během následujících let sovětské síly stávaly schopnějšími a  silnějšími, Lubbeck bojoval v  sérii stá le beznadějnějších bitev u  řeky Volchov, podél korido ru k Děmjanské kapse, u Novgorodu a u Ladožského jezera.

ÚVOD

13

Brzy poté, co obdržel Železný kříž první třídy, byl Lubbeck v roce 1943 povolán do programu školení dů stojníků v Německu. Po návratu na frontu na sklonku léta 1944 se ujal velení své původní roty, která si celý trýznivý rok probojovávala ústup přes Pobaltí zpátky do Východního Pruska.

Když byl po  válce propuštěn z  tábora válečných zajatců, Lubbeck bojoval o přežití v kalamitních pod mínkách hospodářství poválečného Německa. Jelikož měli málo potravin, rozhodl se nakonec se svou ženou riskovat překračování železné opony, aby se dostal na jejich rodinný statek v sovětské zóně. Po šesti obtíž ných letech pak dospěli ke konečnému rozhodnutí opustit Německo.

Lubbeck emigroval se svou rodinou z  vlasti praktic ky s ničím a příštích deset let strávil budováním nové ho života nejdříve v Kanadě a potom ve Spojených státech. Jeho vítězství, vítězství amerického přistěhovalce nad nepříznivými podmínkami a integrací do nové společnosti, je samo o sobě zcela mimořádným příbě hem a poskytlo mu jedinečný úhel pohledu pro vyprá vění o zkušenostech německého vojáka.

Snažili jsme se převyprávět události v těchto memoárech co nejpřesněji v naději, že tím přispějeme k objasnění historických faktů. Kromě toho, že nám líčení Williama Lubbecka přináší významné nové po hledy na zkušenosti německých vojáků z  frontové li nie 2. světové války, odhaluje také, jak povaha člově ka, jeho hluboký smysl pro povinnost a láska k ženě a k rodině utváří běh jeho života a  umožňuje mu přežít a  prosperovat tváří v  tvář velmi nepříznivým podmín kám během války i po ní.

Je mi ctí sdílet jeho napínavý příběh s širší čtenář skou obcí.

DAVID HURT

červenec 2006


BALTSKÉ MOŘE

GDAŇSKÝ ZÁLIV

SAMLAND

Helský poloostrov

Vislanská kosa

Vislanský záliv

Hel

Gdyně

Gdaňsk

Stutthof

Heiligenbeil

Fischhausen

Pillau

Cranz

Königsburg

Elbig

ZÁPADNÍ

PRUSKO

VÝCHODNÍ

PRUSKO

VÝCHODNÍ A ZÁPADNÍ PRUSKO

POČÁTKEM DUBNA 1945


15

PROLOG

DUBEN – KVĚTEN 1945

POSLEDNÍ ROZKAZY: 16. – 18. DUBNA 1945

To byl konec.

To byl konec mé roty.

To byl konec 58. pěší divize.

To byl asi konec Německa, to byl asi i můj konec.

Za čtyři roky od invaze do Sovětského svazu byl pro mne 16. duben 1945 tím nejhorším dnem celé války. V uplynu lých hodinách rota těžkých zbraní, které jsem velel, prakticky přestala existovat.

Tou katastrofou na klíčové křižovatce Fischhausenu nebyla žádná bitva, ale katastrofické vyvrcholení neo chabující sovětské dělostřelecké palby, která během předcházejících týdnů pronásledovala náš ústup na zá pad. Nakonec jsme uvízli v zácpě spousty ostatních německých jednotek, snažících se prodrat jedinou hlavní silnicí vedoucí tímto východopruským měs tem. Pokračovat dál kupředu se už žádným způsobem nedalo.

Dělostřelectvo čtyř sovětských armád se spojilo s několika stovkami letadel a soustředilo se na tento zahlcený bod, aby zahájilo zničující útok. Každý, komu se nepodařilo uniknout do  postranních ulic, podle hl zkáze rozsévané sovětskými raketami, bombami a stře lami děl. Dávka sovětského stíhače na  západním předměstí Fischhausenu mi provrtala obličej malými úlomky střel a  oči mi skoro Před branami Leningradu

16

zaslepila hlína s krví. Při tom jsem si ale uvědomoval, jaké mám štěstí, že jsem takový drtivý útok vůbec přežil.

Bylo jasné, že ze zhruba stovky vojáků zbývajících z  mého oddílu, kteří vstoupili do  Fischhausenu, větši na při tomto útoku padla. Smrt tolika mých vlastních mužů byla emocionálně zničující, i  přesto, že se ztráty vojáků během války tragicky staly běžnou záležitostí.

Nejvíc mne ale šokoval naprostý kolaps vojenského pořádku, ke kterému začalo docházet, ještě než jsme dorazili do Fischhausenu. Až do tohoto okamžiku, dokonce i když vojenské okolnosti nabývaly stále hrozi vějších obrysů, se wehrmachtu (německým ozbrojeným silám) dařilo udržovat disciplínu a soudržnost jeho jednotek. Teď byl všude absolutní chaos.

Za  těchto našich katastrofálních podmínek se zdálo naprosto nemožné, že se pouze tři a půl roku předtím nám, kteří jsme stáli u  bran Leningradu, jevili ti samí Rusové na pokraji naprostého zhroucení. Já jsem však viděl, jak se válečné štěstí vytrvale obrací, jak se So věti spolu se Spojenci, kteří se k nim přidali, vzpamatovávali, aby v následujících letech přinutili Německo ke strategické obraně.

Když jsem se vrátil v květnu 1944 z důstojnického kurzu na východní frontu, wehrmacht už ustoupil z většiny dobytého sovětského území. Skupina armád Sever, jedna ze tří velkých německých armád na vý chodě, ustoupila z Leningradu do Estonska. Pár týdnů nato byla skupina armád Střed na jih od nás téměř zničena gigantickým sovětským útokem. V  následujících měsících jsme ustupovali ještě více na západ, zpátky na území Německé říše.

Od konce ledna 1945 jsem vedl neustále řídnoucí řady své roty těžkých zbraní v neutuchajícím boji pro ti neúprosnému přívalu sovětských sil razících si cestu do Východního

PROLOG

17

Pruska. Jasným důsledkem výhody v obrovské převaze vojáků i výzbroje Rudé armády bylo, že se naše situace den za dnem zhoršovala. Nicméně jsme dál bojovali. Měli jsme na vybranou? Tváří v tvář nepřátelům na frontě a s Baltickým mořem za zády jsme měli jenom malou naději, že se někdy dostaneme zpět do středního Německa. Jako zvíře za hnané do kouta jsme prostě bojovali o svůj život.

Když jsem byl koncem března povýšen z nadporučí ka (Oberleutnant) na  kapitána (Hauptman), snažil jsem se udržet disciplínu a morálku mezi vojáky pod mým velením. Muži v mé rotě se sice snažili zachovat si své obvyklé sebevědomí, ale nebylo žádným tajem stvím, co nám přinese nejbližší budoucnost. Za těchto okolností se zdálo padnout na bitevním poli mnohem lepší než ty pekelné podmínky, které če kaly německého válečného zajatce v  Sovětském svazu.

Jako důstojník jsem se obzvlášť obával upadnout do zajetí Rudé armády. Pokud bych nepadl v  boji, čekal jsem, že se buď budu muset vzdát, nebo spáchat sebevraždu. Plánoval jsem, že si poslední kulku nechám pro sebe, i když nebylo vůbec jasné, jestli budu scho pen sebrat dost odvahy a použít ji. Jen dva měsíce před mými pětadvacátými narozeninami se mi nechtě lo umírat. Dosud se mi dařilo smrti unikat a vyhýbat se tomuto děsivému dilematu.

S Fischhausenem nyní zredukovaným na kouřící sutiny a  s  Rudou armádou jenom pár mil daleko jsem se vydal s ostatními německými vojáky, kteří to přeži li, na západ od města podél hlavní silnice do borovi cových lesů.

Na  hranicích fyzického vyčerpání a  psychologické ho stresu se moje tělo pohybovalo kupředu téměř jako robot. V hlavě jsem měl prázdno, ale přesto jsem cítil hlubokou zodpovědnost za své muže. Teď bylo mým cílem lokalizovat Před branami Leningradu

18

ostatní, kteří třeba unikli těm jatkám a schovali se v některém z těch opuštěných domů nebo někde v té spoustě prázdných muničních bunkrů, jimiž se les hemžil.

Písek smíšený s  krví z  předchozího útoku mi pořád ještě překážel v očích. Klopýtal jsem po straně cesty stěží schopen rozeznat, kam vlastně jdu, nebo co je ko lem mne. Asi tak každých dvacet yardů mne jekot dal šího dělostřeleckého granátu přinutil, abych sebou ho dil na zem. Když jsem se vyškrábal zase na nohy, potácel jsem se znovu kupředu a přitom se pořád sna žil, abych si mrkáním vyčistil oči a byl schopen roze znat další místo, kde bych mohl najít úkryt.

Snad asi míli od Fischhausenu se na severní straně cesty objevila skupina deseti vojáků z mé roty namač kaná těsně před vchodem do jednoho z těch obrovitých 60 x 100 stop velikých bunkrů maskovaných zeminou. Byl mezi nimi vrchní šikovatel (Hauptfeldwebel) Jüchter, vedoucí Trossu (týlového zásobování), pár dalších rotmistrů (Feldwebel), dva desátníci (Obergefreiter) a  několik vojínů (Schütze).

„Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se zachmuřeně. Je den z mužů tiše odpověděl: „Zaútočili na nás bombama, raketama a dělostřelectvem. Přišli jsme o naše koně. Přišli jsme o všechno vybavení. Přišli jsme úpl ně o všechno. Všechno je zničené. Zůstali jsme jen my.“ Kdokoli další, kdo ten útok přežil, se buď ztratil v  nastalém zmatku po  útoku, nebo prostě utekl na zá pad.

Nebylo už toho moc, o  čem by se dál mohlo mluvit. Události předchozích hodin a  týdnů nás traumatizovaly a vyčerpaly. S nadcházejícím koncem se v bunkru rozhostila ponurá nálada. Vojáci chtěli už jenom něja ké základní informace a směr. Informace hledali u mne, ale já jsem nevěděl o nic víc než oni. Poprvé v této válce jsem byl úplně sám, bez rozkazů kam jít, a neměl jsem tušení, co mám čekat.

PROLOG

19

Protože jsem naléhavě potřeboval nové rozkazy, ře kl jsem svým mužům, že se pokusím najít velitele na šeho 154. pěšího pluku, podplukovníka (Oberstleu tnant) Ebelinga, ihned jakmile budu lépe vidět. Když mi o  hodinu později jeden z vojáků vymyl oči a vyta hal úlomky střel z obličeje, viděl jsem už dost dob ře na to, abych mohl začít pátrat.

Přikázal jsem svým lidem, aby zůstali v bunkru, a vydal jsem se do lesů po úzkém výběžku země kus dál na sever. Granáty v intervalech dál padaly všude kolem, ale mému průzkumu prakticky nebránily. Po patnácti minutách jsem narazil na malý zamaskovaný bunkr asi dvacet pět yardů jižně od hlavní silnice. Když jsem vešel dovnitř, neočekával jsem nic než dal ší prázdnou místnost.

K  mému úžasu bylo místo toho v  bunkru půl tuctu vyšších německých generálů snadno rozeznatelných podle červených lampasů shora dolů na straně noha vic. Na okamžik jsem úplně oněměl, reflexivně jsem se postavil do pozoru a začal salutovat. Všichni stáli kolem stolu a studovali mapy, moje náhlé objevení je vůbec nepřekvapilo a také mi normálně zasalutovali.

Právě když jsem chtěl požádat o  nové rozkazy, náhlé vrčení leteckých motorů venku ten trapný oka mžik ukončilo. Zatímco se generálové cpali uvnitř pod stůl, já jsem vycouval ven. Od jihu se formace asi tuctu bombardérů B-25 americké výroby se sovětský mi rudými hvězdami připravovala k náletu na naši ob last. Ještě ve výšce 3 000 stop se začal oddělovat od trupů letadel plynulý řetězec malých černých předmě tů. Zbývaly mi jen sekundy, abych se někam schoval, než jejich bomby začnou pokrývat terén, kde jsem zrovna stál.

Zasprintoval jsem asi dvacet stop od bunkru a sko čil do dlouhého šest stop hlubokého příkopu. Pokud hledáte Před branami Leningradu

20

úkryt v bunkru, který dostane zásah a zhroutí se, jste ztracení. Jestliže se můžete schovat v zákopu nebo příkopu, musí bomba nebo granát přistát téměř přímo na  vašem místě, aby způsobila smrt nebo zranění. Můžete sice dostat otřes mozku, když bomba nebo granát vybuchne hodně blízko, ale budete žít.

Skrčený dole v  příkopu držel jsem hlavu těsně pod okrajem, abych vyloučil riziko, že mi výbuch zasype celou hlavu. S dlaněmi v podobě misky volně na uších jsem otevřel ústa dokořán. To umožňuje tlaku vzdu chu uvnitř mé hlavy, aby se vyrovnal s okolní atmo sférou. Kdyby někde poblíž došlo k výbuchu, zabráni lo by to prasknutí bubínků. Bojová technika učí vojáka různé triky jak přežít – pokud žijete dost dlou ho, abyste se z toho stačili poučit.

V okamžiku, kdy jsem si našel úkryt, začaly všude kolem mého postavení v rychlém sledu vybuchovat sovětské bomby. Skoro jako salvy gigantických raket. Série ohlušujících explozí otřásala půdou a  v  jakési nepopsatelné zuřivosti zmítala okolním vzduchem. V  té chvíli jsem si říkal, že už mi asi přestává přát štěstí a bude to třeba můj konec. Kupodivu jsem ale necítil vůbec žádný strach. Bombardování, granáty a raketová palba se staly v předcházejících letech ta kovou rutinní součástí mé existence, že jsem si na ně téměř zvykl.

Zatímco všude kolem mne drtily bomby všechno na prach, mně nezbývalo nic jiného, než to nějak přečkat. V hlavě jsem měl úplně prázdno, jak mne ovládl jen živočišný instinkt přežít. Exploze asi šest stop ode mne vyvolala takovou tlakovou vlnu, že navzdory otevřeným ústům mi skoro praskly bu bínky.

Když ten déšť bomb trvající asi celou minutu ko nečně ustal, pochopil jsem, že mám štěstí a  zase jed nou jsem

PROLOG

21

přežil. Se zvoněním v uších a omámenou hlavou jsem se nejistě vyhrabal z příkopu. Navzdory menším poraněním, nedostatku spánku a  nedostateč né stravě během předcházejících týdnů bojů jsem byl v  docela slušném stavu. Můj psychický stav byl na tom sice hůř, ale musel jsem se snažit, abych měl v hlavě jasno. Jako důstojník jsem měl povinnost své muže vést a postarat se o ně.

Ačkoliv byl generálský bunkr ještě stále nedotčený, rozhodl jsem se, že tam mají jiné starosti než vydávat rozkazy nějakému veliteli roty. Znovu jsem tedy začal hledat velení pluku, vyrazil zpátky na sever a opět přešel hlavní silnici.

Asi o deset minut později jsem nečekaně narazil na podplukovníka Ebelinga, jak se snaží zřídit novou obrannou linii asi čtvrt míle daleko. Ulevilo se mi, teď budu moci zjistit, co se děje, a dostat nové rozkazy.

Podplukovník mne v krátkém rozhovoru informo val, že nás vrchní velení posílá zpátky do  Německa. Všichni důstojníci naší 58. pěší divize se měli vrátit a vytvořit jádro nové divize, kterou armáda budovala v Hamburku. Mezitím bude těch zbývajících pár mu žů naší divize převeleno do ještě celistvé 32. pěší divi ze, která zůstane pozadu jako zadní voj zpomalující postup Rudé armády.

Když mi Ebeling nový rozkaz vysvětlil, napsal a  podepsal svůj rozkaz do mého malého Soldbuchu (vojenské knížky). Jelikož důstojníci naší divize bu dou cestovat samostatně, aby zvýšili pravděpodob nost, že se někteří přece jen dostanou do  Německa, ty to psané rozkazy zabrání hlídkám SS (Schutzstaffel), aby mne potrestaly jako dezertéra, kdyby mne cestou kontrolovaly. Jediný škrt perem mi otevřel dveře k úniku před smrtí nebo sovětským zajetím.

I když jsem byl vděčný za šanci uniknout narůstají címu chaosu, bylo nicméně evidentní, že realizovat ta kovou Před branami Leningradu

22

cestu bude téměř nemožné. Rudá armáda nám už odřízla pozemní cestu zpátky do  Německa o  kus dál na  západ za Frische Isthmus (Vislanskou kosou), dlouhým úzkým pruhem písku, který běžel podél pobřeží Baltického moře. Současně všechny lodě pokoušející se dosáhnout Německa přes Baltik se vystavo valy velkému riziku sovětského útoku.

Když jsem dorazil ke  zbytku svých vojáků čekají cích v bunkru, vzal jsem si stranou vrchního šikovatele Jüchtera a  vysvětlil mu, že mi bylo nařízeno vrátit se do  Německa s  jedním vojákem z  roty. Jako můj zá stupce připadal Jüchter přirozeně v úvahu, aby mi po mohl postavit novou jednotku, ale přesto jsem cítil, že je důležité, aby se rozhodl sám, spíše než abych mu to nařídil rozkazem já. „Půjdete se mnou?“ zeptal jsem se ho. Souhlasil prostým „jawohl“.

Naše vlastní vyhlídky na  to, že se dostaneme do  Německa, byly sice značně pochybné, ale my s  Jüchterem jsme alespoň dostali šanci. Byl jsem si však vě dom toho, že takové informace by jenom ještě zhorši ly stav beznaděje mých lidí, a tak, když jsem je informoval o jejich převelení k 32. divizi, neprozradil jsem jim své vlastní rozkazy.

Poté, co jsem přišel téměř o celou svou rotu, bylo pro mne velmi bolestné opustit i těch pár svých mužů. Během dvou dnů v  muničním bunkru, které zbývaly do  našeho odchodu, jsem se snažil dohlédnout na  ús pěšný přesun těchto vojáků z naší roty k jejich nové jednotce. Mezitím se Jüchter pokoušel využít svých kontaktů se zásobovací formací našeho pluku, aby přišly medaile, které mělo několik vojáků dostat.

Dva dny po  katastrofě u  Fischhausenu jsem byl sice ještě schopný předat vojákům Železné kříže první tří dy a několik Železných křížů druhé třídy, ale už neby lo možné,

PROLOG

23

abych v  převládajícím chaosu osobně do hlédl na  jejich převelení. Nakonec jsem musel své lidi opustit a nechat je, aby se u 32. divize nějak přihlásili sami, jako ovce ztracené v bouři.

Pokud nebyli zabití v posledních dnech války, s nej větší pravděpodobností se stali sovětskými válečnými zajatci. Jestliže byli silní a měli štěstí, třeba přežili první tři či čtyři roky zajetí Sovětském svazu, aby se pak vrátili domů do Německa. Dokonce i nyní, po šedesáti le tech, mne hluboce trápí myšlenky na jejich utrpení a na jejich nejistý osud.

ZOUFALÉ PUTOVÁNÍ:

18. DUBNA – 8. KVĚTNA 1945

Pod sporadickou palbou sovětského dělostřelectva jsme s  Jüchterem pozdě odpoledne 18. dubna opustili bunkr a vydali se po hlavní silnici k městu Pillau (dnes Baltijsk) asi šest mil daleko. Kdybychom se tam dokázali dostat do přístavu, mohli bychom se přepra vit přes úzkou vodní plochu, která odděluje Pillau od nejsevernějšího výběžku Frische Isthmus.

Jak jsme se za nastávajícího soumraku asi o tři ho diny později přiblížili k městu, uvítala nás hrůzná scé na. Podél silnice visel z větví vysokých stromů asi tu cet těl německých vojáků. Zůstali jsme s Jüchterem sice zticha, ale bylo nám oběma zcela jasné, že je to příšerné dílo SS. Pro ně nebyl žádný rozdíl mezi tím, jestli to byli dezertéři, nebo vojáci, kteří se oddělili od svých jednotek, nebo byli jenom dezorientovaní šo kem z bombardování.

Většina německých vojáků, s nimiž jsem bojoval, považovala Waffen SS (vojenskou formaci oddílů SS) za součást Před branami Leningradu

24

wehrmachtu, ale stálými příslušníky SS opovrhovali, protože v nich viděli brutální nacistickou politickou milici. Jak se nacistický režim ocitl tváří v tvář svému konci, nebylo nic překvapivého na tom, že příslušníci SS pro výstrahu pověsili každého, o kom se rozhodli, že je zrádce. Jako přímý svědek je jich kruté „spravedlnosti“ jsem je začal nenávidět.

Když jsme si za přetrvávajícího soumraku razili cestu k Pillau, Sověti zaměřili palbu na poslední velký cíl v sektoru a bombardování začalo sílit. Při každé přestávce jsme s Jüchterem opustili svůj úkryt a běželi k nejbližší budově, přičemž jsme dávali pozor, aby nás další palebná série nezastihla na otevřeném prostranství.

O několik hodin později, když jsme dorazili do záli vu na  západní straně města, přístav se už hemžil stov kami vojáků a civilních uprchlíků. Vzdor chaosu je den nebo dva trajekty stále pokračovaly v převážení pasažérů a několika vozidel přes 200 yardů vody, kte rá oddělovala Pillau od začátku Frische Isthmu. Nám nezbylo nic jiného než čekat, až na nás pod přerušova nou palbou přijde řada.

O půl hodiny později už byla tma, když jsme se s Jüchterem namačkali do trajektu spolu s asi sto dal šími vojáky, uprchlíky a různými náklaďáky a dalším vojenským zařízením. Jakmile po  deseti minutách loď na  druhé straně přistála, přidali jsme se k  několika tuctům vojáků, kteří se nacpali do jednoho z náklaďá ků, jež tam trajekt právě převezl.

Mezitím, co dál kolem nás občas dopadla nějaká ta bomba, přidalo se naše nákladní auto k improvizova nému konvoji odjíždějícímu na  západ, dolů od Frische Isthmu. Konvoj se jen pomalu prodíral tmou, protože jel bez světel, aby se vyhnul pozornosti případného sovětského letadla, které by mohlo číhat nahoře nad námi.

PROLOG

25

Po několika hodinách jízdy jsme minuli skupinu hořících budov. Protože tady nepadaly žádné bomby ani tam nic neostřelovalo žádné dělostřelectvo, připa dalo mi to velmi podivné. Obrátil jsem se tedy na jed noho z vojáků, který seděl v náklaďáku vedle mne. Zeptal jsem se ho, co se stalo. „Ale, asi pálí Ká Zet,“ odpověděl mi.

Jelikož jsem to slovo neznal, vysvětlil mi, že Ká Zet znamená Konzentration Lager (koncentrační tábor) pro nepřátele nacistického režimu. Ačkoliv to může znít opravdu neuvěřitelně, tohle byl jediný okamžik, na konci války, kdy jsem si uvědomil existenci a funk ci koncentračních táborů.

Ten objev mne uvedl do rozpaků, třebaže jsem si stále ještě nespojil existenci těchto táborů s nacistic kou politikou genocidy. Moje nevědomost o systému koncentračních táborů během války se vyrovnala ne vědomosti většiny ostatních Němců. Vlastní fotogra fie těchto táborů před koncem války totiž ani německá ani spojenecká veřejnost nikdy nespatřila.

Ve své fascinující knize vzpomínek Europa, Europa (John Wiley and Sons, 1997) zmiňuje Solomon Perel, jemuž se jako chlapci podařilo po celá léta členství v mládežnické organizaci Hitlerjugend v Německu udržovat v tajnosti svůj židovský původ, stejný údiv, když se po  skončení období nepřátelství poprvé dozvě děl o existenci nacistických táborů smrti.

Schopnost hitlerovského režimu udržovat před národem v tajnosti tato masová zvěrstva ukazuje, jak dokázal být efektivní při kontrole informací, které by ji nak mohly ohrozit jeho podporu. Jako většina Němců, i já jsem se cítil hořce zrazený, když jsem se dozvěděl, že v těchto táborech nacističtí vůdci nařídili exekuci milionů Židů, Cikánů a dalších vězňů. To nebyla věc, za kterou jsem bojoval a za kterou tolik mých druhů obětovalo svůj život. Před branami Leningradu

26

Těsně před svítáním dorazil náš improvizovaný konvoj do Stutthofu, shromaždiště vojáků, kteří zvládli těch 35 mil putování z Pillau. Než jsme se opět vydali na další cestu po moři na severozápad, strávili jsme zbytek dne v úkrytu. V noci jsme se s Jüchterem nalodili na trajekt a přepluli Gdaňský záliv do Helu, přístavu nacházejícího se na konci dlouhého poloost rova asi 20 mil od Stutthofu.

Po vylodění v Helu jsme se schovali do jedné cihlo vé tříposchoďové obytné budovy, kterou majitelé opustili. Vyčerpáni měsíci bojů a dlouhým putováním jsme usnuli hlubokým spánkem.

V té době jsme si toho nebyli vědomi, ale k té ka tastrofě u Fischhausenu došlo ve stejný den, kdy Rudá armáda začala na západ od nás svůj závěrečný útok na Berlín. Tato ofenziva způsobila, že se z celého baltic kého pobřeží stalo jakési relativní zátiší velké války, i když geografická izolace Helu pravděpodobně také odradila Sověty, aby se ho pokoušeli obsadit. V každém případě to vypadalo, že jsou spokojeni s tím, že nás ostřelují dělostřelectvem odkudsi z okolí Gdingenu, městečka a přístavu asi deset mil daleko na Sověty ob sazené pevnině.

Konečně mimo boj, začal jsem prakticky pořád myslet na svou snoubenku Anneliesu, se kterou jsem se seznámil před šesti lety, pár měsíců předtím, než jsem byl povolán do armády. I když od naší poslední korespondence uplynulo už několik měsíců, moje lás ka k ní zůstávala jedinou nadějí v jinak temné a nejisté budoucnosti, která byla před námi. Hluboko v srdci jsem cítil, že kdyby se mi podařilo nějak uniknout Sovětům a  dostat se do  Německa, zůstaneme spolu po zbytek života.

Následující dny jsme nic moc nedělali, kromě od počívání a  shánění něčeho k  jídlu. Jednou odpoledne jsem

PROLOG

27

nedaleko zahlédl podplukovníka Ebelinga a skupinu štábních důstojníků 154. pluku, ale nemlu vil jsem s nimi. Ačkoliv jsme všichni měli společný rozkaz najít cestu zpátky do Německa, bylo jasné, že se wehrmacht začíná rozpadat. Každý tu teď byl sám za sebe.

Během této doby se k nám donesly útržky zpráv o nejhorších námořních katastrofách v našich ději nách. Tyto dvě po sobě následující tragédie se ode hrály v lednu a únoru 1945, kdy torpéda potopila ně mecké zaoceánské dopravní lodě Wilhelm Gustloff a General von Steuben, které evakuovaly tisíce civi listů a zraněných vojáků z Východního Pruska zpátky do středního Německa. Navzdory všemu, co jsme už prožili, tyto zprávy v nás ještě zesílily ten drtivý pocit smutku a beznaděje.

I když bylo možné najít volné místo na palubě ně které z  těch několika lodí, které odplouvaly z  Helu, vyhlídku na  dosažení Německa odsouvala hrozba sovětského námořního útoku ještě dál než kdykoli před tím. Současně většina důstojníků na poloostrově Hel, bez ohledu na jejich rozkaz vrátit se do  Německa, ne vykazovala žádnou vážnější snahu se o něco takového pokusit. Přetrvávající smysl pro čest a pouto solidarity mezi námi vytvořily jakousi apatii. Přesto, že se vo jenský řád zhroutil, nikdo z nás nechtěl vyvolat do jem, že opouští své kamarády, jestliže odejde dříve než oni, přestože zůstávat tam, kde jsme byli, nemělo žádnou cenu.

Asi dva a půl týdne po našem příjezdu na Hel byl Jüchter zrovna venku před naším domem, když najed nou začalo okolí bombardovat sovětské dělostřelectvo. Ještě na volném prostranství zasáhl Jüchtera úlomek šrapnelu do stehna. Když mi zdravotník oznámil, že je zraněný, požadoval jsem, aby ho přišel vyšetřit náš plukovní lékař. Před branami Leningradu

28

Pozoroval jsem pak lékaře, jak Jüchterovi obvazuje ránu, a zeptal jsem se ho, jestli by neměl vrchnímu šikovateli aplikovat kolem stehna speciální těsnicí ob vaz, aby už neztratil víc krve. Lékař mne ujistil, že žádné takové opatření není nutné a že jeho zranění ne ní životu nebezpečné.

Jakmile doktor dokončil obvaz, poslal mne, abych Jüchtera dopravil do polní nemocnice, kterou zřídili v jednom podzemním betonovém bunkru. Společně se zdravotníky jsem pak do tohoto zařízení asi 75 yardů daleko Jüchtera odnesl.

Uvnitř leželi zranění muži naskládaní podél stěn bunkru jako polena. Našel jsem lékaře, který měl službu, a informoval ho, že mám těžce zraněného vo jína, který nutně potřebuje ošetření. Odpověděl: „Jis tě, ale jen se rozhlédněte! Musíme to brát podle důle žitosti. Položte ho tamhle a my se o něj postaráme.“ Sklonil jsem se k Jüchterovi a ubezpečil jsem ho: „Zítra ráno se vrátím, abych se přesvědčil, jak se vám daří.“

Když jsem se ale následujícího rána vrátil do bunk ru, bylo mi řečeno, že Jüchter v noci skonal. Uvědo mil jsem si, že pravděpodobně zemřel šokem a ztrátou krve, a bylo pro mne velmi těžké, abych necítil hořkost a nehněval se na toho plukovního lékaře, který se roz hodl neaplikovat speciální škrtící obvaz, který by Jüchterovi zachránil život. I přesto, že jsem zažil smrt tolika kamarádů, Jüchterova smrt mi připadala jako obzvláště zbytečná oběť.

Jak jsem tak byl nyní sám a neměl nic než svou uniformu a pár pistolí, uvažoval jsem o své situaci. Moje rozkazy sice nic nezměnilo, ale cítil jsem najednou novou motivaci najít cestu z Helu.

Druhý den v podvečer jsem se vydal asi 500 yardů daleko od toho našeho třípatrového domu do přístavu, abych

PROLOG

29

zjistil, co se děje. Tam jsem neočekávaně nara zil na náhodu, která změnila celý můj život.

Všiml jsem si asi 400 plně vyzbrojených vojáků, kteří stáli kolem přístaviště. Bylo evidentní, že se chy stají opustit Hel. Okamžitě jsem se rozhodl přidat se k nim, ať je jejich cíl kdekoli. Při rozhovoru s vojáky jsem poznal jejich slezský přízvuk a dozvěděl jsem se, že jejich pěší pluk dostal rozkaz vyplout do Německa. Kupodivu ani tady, ani jinde během mé cesty z Pillau nikdo nechtěl vidět můj cestovní rozkaz. Jestli takový respekt zavinila moje hodnost nebo vyznamenání, či celkový chaos, tím si nejsem jistý.

Těsně po setmění přišel rozkaz k vyplutí, a tak jsem se prostě přiřadil k  pár stovkám vojáků na  palubě jed noho z menších plavidel. Po půlhodině, asi tak míli od přístavu, se před námi vynořila obrovská silueta. Zbrusu nový křižník Kriegsmarine (německého váleč ného námořnictva) se chystal vyplout do Německa.

Po sítích zavěšených na bocích lodi jsme se vyšpl hali na palubu, posádka nás srdečně přivítala a ukázala kam jít. Zatímco se pěchota chystala přenocovat v chladném nočním vzduchu na palubě, mne doprovo dila služba do jedné z kabin v podpalubí.

Vzdor nedávnému torpédování ostatních němec kých lodí, které pluly na západ, když jsem uléhal na lodní lůžko, pocítil jsem konečně záchvěv optimismu, pokud šlo o mé šance na přežití. Co se asi stane teď?

Časně ráno přišel k  mému lůžku námořník a  vzbu dil mne. Vážným hlasem pronesl: „Herr Oberleutnant, der Krieg ist vorbei.“ (Pane nadporučíku, je po válce.)

Bylo 9. května 1945.

Při pohledu zpět mne možná ten můj šťastný únik z Helu té noci pravděpodobně zachránil před rozho dováním

Před branami Leningradu

30

jít do sovětského zajetí, nebo spáchat sebevraž du Přesto

jsem v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o kapitulaci, neměl

ani radost, ani jsem nebyl smutný. Místo toho jsem měl

jenom pocit jakési prázdné dezorientace ze ztráty všeho,

co jsem poznal, a pocit hlu boké nejistoty z toho, co na mne

a na Německo nyní čeká.

BALTSKÉ

MOŘE

SEVERNÍ

MOŘE

DÁNSKO

NIZOZEMSKO

LITVA

VÝCHODNÍ PRUSKO

GDAŇSK

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO

POLSKO

ČESKOSLOVENSKO

FRANCIE

BELGIE

St. Peter-Ording

Altenwalde

OldenburgDelmenhorst

Duisburg

Frankfurt

Ohrduf

Dessau

Drážďany

Altenberg

Berlín

Orscholz

Mnichov

Zaven

Hamburg

Soltau

Lüneburg

Salzwedel

Königsburg

Munster

Pügen

Süder

deich

NĚMECKO

NĚMECKO 1937

KAPITOLA 1

VENKOVSKÁ VÝCHOVA

Pouhých pět let poté, co pro mne na tom křižníku skončila 2. světová válka, začalo mne v myšlenkách i ve snu pronásledovat děsivé strašidlo nové války se Sovětským svazem.

Já věděl, co válka znamená. Neustávající vedra a prach v  létě. Mráz až na  kost v  zimě. Bezedné bahno na  podzim a na jaře. Nenasytní komáři a neustávající příval vší. Nedostatek spánku a fyzické vyčerpání. Střely hvízdající vzduchem. Granáty a bomby otřása jící půdou. Zápach z hnijících těl. Neustálý strach ze zajetí nebo ze smrti. Agonie ze ztráty kamarádů. Ochromující brutalita. Bolestné odtržení od mých mi lovaných nejbližších.

Jak se napětí mezi Sovětským svazem a Západem koncem čtyřicátých let zvyšovalo, válka začala zase kalit obzor. Poté, co jsem jen taktak přežil léta bojů v Sovětském svazu, moji mysl neustále trápila představa návratu k vojenské službě a na bitevní pole. Jelikož jsem byl stále ještě mladý veterán, který sloužil jako nižší dů stojník wehrmachtu, bylo téměř jisté, že vypukne-li opět válka, západoněmecký bundeswehr mne povolá zpátky do služby. Nic takového jsem ale nechtěl.

Konfrontováni s vyhlídkou na nový vojenský kon flikt v  Evropě a  stále horšími hospodářskými pod mínkami v  poválečném Německu, diskutovali jsme spolu s  manželkou, zda opustit naše rodiny a vlast a začít hledat lepší a bezpečnější budoucnost v cizině. Rozhodnutí emigrovat

VENKOVSKÁ VÝCHOVA

33

z  Německa bylo jedno z  nej těžších a  nejvýznamnějších v mém životě. Z dnešní ho pohledu to, že jsem nechal Německo a válku za sebou, nejdříve v Kanadě a nakonec definitivně ve Spojených státech, znamenalo v mém životě rozho dující obrat.

Avšak jak stárnu, minulost mne stále více přitahuje zpět. Říká se, že čím je člověk starší, tím více si vzpo míná na to, co se stalo před dávnou dobou. Možná je to pravda. V mé paměti jsou úplně živě a nesmazatel ně i po více než půl století vryté vzpomínky na  dětství v  Německu, léta vojny za 2. světové války, boj o pře žití v poválečném Německu a moje první léta jako při stěhovalce.

Moje generace prošla jinou výchovou než mladí Němci v dnešní době. Středem německé společnosti byla rodina, a  ta spolupracovala se školou, církví a  vládou pro posílení společenského pořádku a  kon zervativních hodnot. V  Německu učila škola a  rodina moji generaci respektu ke spoluobčanům a k autori tě, což dneska neexistuje.

Tato úcta k ostatním se pravděpodobně nejlépe od razila ve stupni té nejzákladnější zdvořilosti, které nás učili. Pokud člověk jel v plném autobuse nebo tramvaji a přistoupila žena nebo starší osoba, hned jí uvolnil místo k sezení. Pokud člověk s kloboukem nebo čepicí na hlavě vstoupil do domu, kostela nebo školy, smekl. Když potkal džentlmen dámu, nadzve dl klobouk a lehce se jí uklonil. Vždycky doprovázel dámu po svém pravém boku a otevřel jí dveře, aby jí umožnil vejít jako první. Dneska se možná takové chování může jevit jako staromilecké, ale tehdy v Německu bylo vyjádřením hlubších společenských hodnot.

Společnost obecně akceptovala a  respektovala autoritu, protože jsme s  autoritou vyrůstali, zejména v  konzervativnějších venkovských oblastech daleko od velkých Před branami Leningradu

34

měst. Existovala přísná pravidla společen ského chování a oficiální povolení pro všechno, od svatby po změnu bydliště. Protesty veřejnosti nebyly obvyklé a obyčejně to byly maličkosti ve srovnání s jejich dnešní četností i rozsahem.

Když přece jenom došlo k nějakým demonstracím, jako ve třicátých letech dvacátého století, omezovaly se na velká města a organizovaly je politické strany ja ko nacisté nebo komunisté. Většinu německých obča nů by vůbec nikdy nenapadlo kvůli čemukoli vyrazit do  ulic a  pochodovat a skandovat.

Pro mou generaci by takové množství demonstrací a protestů jako v moderním Německu bylo něco nepředstavitelného.

Dávno předtím, než se k moci dostali nacisté, ně mecká armáda měla vžitou kulturu úcty k  autoritě a  pořádku, která byla zakořeněna také v každé spo lečenské instituci: rodině, škole, církvi, policii a všude jinde. Když nás instruktoři cvičili pro služ bu v armádě, vštěpovali nám disciplínu a posluš nost. Rozkazy našich důstojníků jsme poslouchali bez otázek a bez ohledu na ztráty, které jsme mohli utrpět.

Na druhé straně zase Němci u nás doma už odedáv na prokazovali svým vojákům úctu a vlasteneckou podporu, velmi podobně jako dnes Američané mají v úctě ozbrojené síly USA. Během války posilovaly pocit jednoty mezi německým lidem doma a  němec kými vojáky bojujícími v cizině všelijaké řečnické projevy a shromáždění, propagační plakáty a filmy, sbírky drahých kovů na výrobu zbraní a munice, těžké životní podmínky, a dokonce i bombardování spojeneckými letadly. Takové je společenské podhoubí, které způsobilo, že Německo bylo během 2. světové války tak silné.

VENKOVSKÁ VÝCHOVA

35

RODINNÉ DĚDICTVÍ

Vyrostl jsem na statku.

Ačkoli Gottlieb Matthies, dědeček z  matčiny strany, původně vystudoval na učitele a skutečně učil v jednotřídní škole, jeho život se změnil, když se setkal s mou babičkou Luisou Schulzovou. Luisini rodiče vlastnili rolnickou usedlost o přibližně 200 až 250 ak rech, která patřila jejich rodu už od osmnáctého stole tí. Když si můj dědeček v roce 1889 vzal babičku, přestal učit a začal pracovat na jejich polích, protože Luisin otec už odcházel na  výminek a  v  rodině nebyl žádný mužský potomek, který by půdu zdědil.

Moje matka Margarete Matthiesová se narodila v roce 1896. Spolu se svým starším bratrem a mladší sest rou vyrostla v jejich stavení ve vesničce Püggen, takové typické vesničce, jako jsou další vesnice a  městečka, ji miž je evropská krajina posetá. S  počtem zhruba 200 obyvatel se vesnička rozkládala mezi kopci zemědělské oblasti Altmark na půli cesty mezi Hannoverem a Ber línem na severu centrálního Německa, mezi borovico vými lesy na severu a loukami na jihu.

Jako v jiných německých vesnicích se chalupy a dal ší budovy v  Püggenu soustředily v  jednom místě a  ko lem je obklopovala pole. Nejbližší vlaková zastávka, obchod a  policista se nacházeli ve  větších sousedních vesnicích, z nichž ty nejbližší byly pár mil daleko.

Můj otec se narodil v roce 1892 jako druhý syn Lübbeckovy rodiny s jedním starším synem a sedmi dcerami. Bydleli na velkém statku z osmnáctého sto letí o asi tisíci akrech ve vesnici Hagen, která je nyní součástí města Lüneburg. Protože podle práva prvorozeného veškerý majetek po otcově smrti dědil nejstar ší syn, odešel můj otec z Hagenu, Před branami Leningradu

36

aby se vzdělal jako správce na několika různých velkých statcích v sever ním Německu.

Během velké války 1914 až 1918, později zvané 1. světová válka, byl můj otec povolán do jednotky kava lerie, jak bylo ostatně zvykem pro příslušníky statkářských rodin. Nastoupil k 2. hannoverskému regimentu dragounů č. 16, sídlícímu v Lüneburgu. Mezitím moje matka, v rámci celostátní snahy podporovat armádu na frontě, chystala pro vojáky vánoční dárky. Když otec dostal dárek, který poslala moje matka, napsal jí dopis a zahájil tak korespondenci, jež nakonec vedla i k jejich sňatku.

Ke konci roku 1917 utrpěl můj otec zranění nohy, kvůli němuž byl propuštěn z  armády. Ačkoliv pak mu sel celý život nosit speciální botu, brzy se zotavil na tolik, že se mohl vrátit do práce jako správce jednoho velkého statku o  pár tisících akrech v  Dromfeldu ne daleko Göttingenu ve středním Německu. Otec také zaměstnavateli doporučil, aby najali mou matku k ve dení domácnosti, což mu zároveň poskytlo příležitost se s ní lépe poznat.

Zatímco situace mých rodičů byla svým způsobem jedinečná, bylo tehdy běžnou praxí mladých němec kých žen, které vyrostly na malých statcích, že odchá zely na pár let pracovat na  nějaké velké hospodářství. Kromě zlepšení všelijakých dovedností důležitých pro vedení vlastní domácnosti to mladé ženě také poskyt lo šanci potkat vhodného muže mimo svou komunitu.

Poté, co přijela na  statek v  Dromfeldu, se moje matka setkala s mým otcem poprvé osobně. Jejich vztah byl přirozeně partnerský, ale současně se do sebe za milovali a do šesti měsíců se zasnoubili.

Po jejich svatbě v říjnu 1919 se odstěhovali na Schultzovu/Matthiesovu usedlost v Püggenu. Protože matčin starší

VENKOVSKÁ VÝCHOVA

37

bratr zemřel na následky onemocnění, když sloužil během války v Sovětském svazu, bylo na ní jako na nejstarší žijící dědičce, aby se všeho ujala. Se zkuše nostmi otce jako profesionálního správce můj děde ček ani nezaváhal a přenechal mu hned vedení svého hospodářství.

Protože otec vyrostl na poměrně velkém statku a pak řídil i statky větší, bylo pro něj trochu obtížné adaptovat se na řízení menšího hospodářství. Ačkoli bylo běžné, že v Německu pracovali manuálně vedle námezdních sil i majitelé malých statků, a  přestože byl otec fyzicky zdatný muž, na takový způsob práce nebyl zvyklý.

Zvyknout si na tuhle novou roli bylo pro něj nároč né, ale byl dobrý organizátor a měl volnost spravovat statek bez cizího vměšování. Obvykle se s mým dědečkem na záležitostech týkajících se statku dohodli a vycházeli tak spolu dobře. Svým sousedům se otec snažil pomáhat, kdykoli jen mohl, i když někdy s ním také bylo těžké vyjít a většinou raději pracoval sám.

Protože jsem se narodil 17. června 1920, pouhých osm a  půl měsíců po  svatbě rodičů, dobírala si rodina mého otce kvůli mému uspěchanému příchodu. Jako první dítě jsem dostal jméno po otci – Wilhelm Lübbecke. Po mém narození měli rodiče ještě syna Joachima a dceru Elisabeth, ale oba onemocněli a zemře li v mladém věku.

Moji bratři, dvojčata Otto a Hans, se narodili pět let po mně, po nich se pak v roce 1928 narodil bratr Her mann a sestra Marlene se narodila v roce 1930, skoro deset let po  mně. Po  narození sestry Christy 1934 už rodiče další děti neplánovali.

Proto bylo překvapením, když matka v roce 1937 otěhotněla se sestrou Margaretou. Já jsem se kvůli to mu zlobil a  styděl. Bylo mi sedmnáct, už jsem chodil na  rande. Před branami Leningradu

38

A  i  když ze mne rodiče udělali kmotra, bylo pro mne těžké přijmout fakt, že moje matka pořád ješ tě může mít děti.

V naší rodině jsme si všichni, mých šest sourozen ců a já, byli s naší milující a láskyplnou maminkou velice blízcí. Ta na rozdíl od otce hluboce věřila v Bo ha a denně si našla čas pro četbu bible a na modlitbu. Díky její společenské povaze ve vesnici, kde jsme vy růstali, byli všichni lidé jejími přáteli. Každou práci, do  níž se pustila, musela matka rozhodně dovést do konce. Každý úkol, který splnila, splnila ve vší skromnosti a nestěžovala si na žádnou fyzickou náma hu. Třebaže byla starostlivou matkou a hrála v utváře ní našeho hodnotového žebříčku hlavní roli, stát na vlastních nohou a postarat se sami o sebe nás naučili oba rodiče.

PRÁCE NA STATKU

Mám sice plno milých vzpomínek na  život naší rodiny v Püggenu, ale život na statku nebyl lehký. Často můj čas po škole zcela vyplnily různé domácí povinnosti. Během těch nejrušnějších období na  statku se moje dny mimo školu často točily jen kolem práce od šesti ráno do osmi večer, přerušované pouze přestávkami na jídlo.

Jelikož jsme neměli nákladní auta ani traktory, do konce vůbec žádné motorové vozidlo, na všechno jsme používali jen lidskou sílu a sílu našich osmi ko ní. Mimo sezonu jsme měli dva nebo tři nádeníky, kte ří nám pomáhali na polích a v péči o dobytek. Na pod zim můj otec najímal víc pomocníků nebo mu naši sousedé vypomohli s  pěti nebo šesti dalšími pracovní ky, kterých bylo zapotřebí pro sklizeň pšenice, ječme ne, žita, brambor a cukrové řepy.

VENKOVSKÁ VÝCHOVA

39

Zatímco řepu jsme museli vykopávat ze země ručně a kosou posekat ječmen, žito a pšenici po stranách po lí, na většinu sklizně naší úrody se používal jakýsi předchůdce dnešních kombajnů. Tento stroj táhli koně, sekal obilí a ven vypadávaly snopy. My jsme cho dili za ním a stavěli asi po každých dvaceti stopách patnáct až dvacet snopů do panáků.

Nakrmit přibližně patnáct hladových lidí, kteří se v době sklizně vždy nahrnuli kolem našeho jídelního stolu, znamenalo také spoustu práce v kuchyni. Všechno, co jsme uvařili, pocházelo z naší zahrady ne bo pole. Asi tak dvakrát do měsíce se náš dům naplnil vůní chleba, který se pekl v naší hliněné peci. Velká pec z hliněných cihel se naplnila dřevem a  přibližně půl dne se vytápěla, potom matka nasázela dovnitř lo patou tucet bochníků těsta, obvykle z žitné mouky. Přestože každý bochník vážil asi tak tři až čtyři kilo gramy, s tolika pracovníky na statku nám chleba ni kdy dlouho nevydržel.

Ačkoliv jsme většinu dobytka chovali na prodej, některý jsme si nechávali pro vlastní potřebu. Pro ten to účel naše rodina jednou ročně zabila část hovězího dobytka a třikrát či čtyřikrát ročně také několik z na šich 100 až 200 prasat. Vzhledem k nedostatečné možnosti uchovávat potraviny jsme museli většinu masa konzervovat tím, že jsme z něj dělali párky a sla ninu nebo jsme je udili.

Na loukách kolem vesnice jsme pásli našich 15 až 20 krav. Některé pastviny byly oplocené, ale na jiných neoplocených loukách jsme je museli hlídat, aby se nezatoulaly na majetek sousedů. Když jsem dosáhl věku deseti let, pověřil mne otec tím nudným, ale pro stým úkolem na ně dohlížet. Mně sice nezpůsobovalo žádné potěšení hlídat krávy, ale bylo to lepší než mě síční vyvážení hnoje z jejich chlévů. Před branami Leningradu

40

Při jedné příležitosti, hned po sklizni jedné z těch neoplocených pastvin, jsme tam nechali krávy pást a já jsem zaujal postavení na  kraji pole. Ležel jsem na  polštáři ze dvou stop trávy, vanul chladivý vánek, a  tak mi snadno ubíhal čas pozorováním plynoucích mraků nade mnou. To trvalo až do pěti hodin, kdy se na nebi objevil na své pravidelné lince třímotorový dopravní junkers a  ohlásil konec mého pracovního dne.

Právě toho odpoledne se moje snění v  trávě změnilo v  dřímotu. Jak jsem pospával, nehlídané krávy přešly na  sousedovy pastviny, což byl v  zemědělské komuni tě vážný přečin. Když se otec dozvěděl o mé nedba losti, přísně mi vyčinil: „Jak jsi mohl něco takového dopustit? Teď se musím jít sousedovi omluvit!“ Že mi bylo jen deset let, to nebyla žádná omluva.

Vedle zahrad, polí a  luk patřilo mé rodině také pár velkých jabloňových sadů. Po  škole nebo o  prázdni nách jsem lezl na stromy a trhal jablka. Když jsem tak chroupal ovoce a  prozpěvoval si při práci, život mi připadal moc prima. Teprve později jsem si uvědomil, jaký nepřetržitý stres to byl pro moje rodiče, sna



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.