načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Přeběhlík – Michael Connelly

Přeběhlík

Elektronická kniha: Přeběhlík
Autor: Michael Connelly

Je lepší sám odejít, než být vyhozen. Přesně tímto pravidlem se řídil detektiv Harry Bosch, když před šesti měsíci opustil policii. Měl už po krk zpolitizované mašinerie, a tak zvolil raději výslužbu než neustálý boj s větrnými mlýny. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9% 93%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 424
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The crossing ... přeložil Jiří Kobělka
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8187-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Je lepší sám odejít, než být vyhozen. Přesně tímto pravidlem se řídil detektiv Harry Bosch, když před šesti měsíci opustil policii. Měl už po krk zpolitizované mašinerie, a tak zvolil raději výslužbu než neustálý boj s větrnými mlýny. Člověk jeho typu však nevydrží dlouho v nečinnosti. Dobře to o něm ví i advokát Mickey Haller, a proto Bosche osloví s nabídkou, aby pro něj pracoval jako soukromý vyšetřovatel. Boschovi se tato představa zpočátku příčí - má pocit, že by se tím zpronevěřil všemu, co jako policista vykonal a čemu věřil. Nakonec se však přece jen nechá přemluvit. Nyní tedy stojí na opačné straně justičního systému a bývalí kolegové pro něj mají jen hanlivé označení přeběhlík. Jeho úkolem je nalézt důkazy, které zprostí Hallerova klienta obvinění z vraždy, přestože vzorky DNA nalezené na místě činu hovoří jednoznačně v jeho neprospěch. Vskutku nelehký úkol. Bosch se však do něj pustí s vervou buldoka a brzy začne nacházet v policejních spisech různé nesrovnalosti a rozpory. Je možné, že nitky tohoto případu vedou přímo do policejních řad? A pokud je tomu tak, neocitá se v ohrožení i život samotného Bosche? Román z řady případů marlowowského detektiva Harryho Bosche. Ten přechází na temnou stranu práva. Ale ve všech ostatních ohledech zůstává stejně zarputilý a samorostlý, jako byl dřív.

Popis nakladatele

Je lepší sám odejít, než být vyhozen. Přesně tímto pravidlem se řídil detektiv Harry Bosch, když před šesti měsíci opustil policii. Měl už po krk zpolitizované mašinerie, a tak zvolil raději výslužbu než neustálý boj s větrnými mlýny.
Člověk jeho typu však nevydrží dlouho v nečinnosti. Dobře to o něm ví i advokát Mickey Haller, a proto Bosche osloví s nabídkou, aby pro něj pracoval jako soukromý vyšetřovatel. Boschovi se tato představa zpočátku příčí – má pocit, že by se tím zpronevěřil všemu, co jako policista vykonal a čemu věřil.
Nakonec se však přece jen nechá přemluvit. Nyní tedy stojí na opačné straně justičního systému a bývalí kolegové pro něj mají jen hanlivé označení přeběhlík. Jeho úkolem je nalézt důkazy, které zprostí Hallerova klienta obvinění z vraždy, přestože vzorky DNA nalezené na místě činu hovoří jednoznačně v jeho neprospěch.
Vskutku nelehký úkol. Bosch se však do něj pustí s vervou buldoka a brzy začne nacházet v policejních spisech různé nesrovnalosti a rozpory. Je možné, že nitky tohoto případu vedou přímo do policejních řad? A pokud je tomu tak, neocitá se v ohrožení i život samotného Bosche?

Zařazeno v kategoriích
Michael Connelly - další tituly autora:
Přeběhlík Přeběhlík
Noční směna Noční směna
Temná svatá noc Temná svatá noc
 (Audioknihy Na Cd Mp3)
Černý led - 2 CDmp3 (Čte Martin Preiss) Černý led
 (e-book)
Temný plameň Temný plameň
Betonová blondýna Betonová blondýna
 
K elektronické knize "Přeběhlík" doporučujeme také:
 (e-book)
Bohové viny Bohové viny
 (e-book)
Koncová hra Koncová hra
 (e-book)
Odvrácená strana konce Odvrácená strana konce
 (e-book)
Hořící pokoj Hořící pokoj
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2016


Copyright © 2015 by Hieronymus, Inc.

Translation © 2016 by Jiří Kobělka

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE CROSSING,

vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company, New York 2015,

přeložil Jiří Kobělka

Jazyková redakce: Petra Biache

Korektura: Iveta Muchová a Milena Nečadová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v listopadu 2016

ISBN 978-80-7498-188-3


Na památku Simona Christensona



7

APRÍL

Ellis a Long si za motocyklem na Ventura Boulevard udr­ žovali odstup čtyř aut. Mířili na  východ a  pomalu se blížili k  táhlé zatáčce, kde se silnice obracela k  jihu a  vedla přes údolí do Hollywoodu.

Ellis seděl za volantem, kde to měl radši, přestože si jako služebně starší parťák mohl určovat, kdo bude řídit a kdo se poveze vedle. Long hleděl na displej mobilu, kde běželo ně­ jaké video, a kontroloval stav jejich investic, jak se tomu na­ učili říkat.

Auto jelo fajn. Čišela z  něj síla. Vůle v  řízení byla mini­ mální a Ellis cítil, že má vůz pevně pod kontrolou. V pravém pruhu uviděl mezeru a přidal plyn. Auto vyrazilo vpřed.

Long zvedl hlavu.

„Co děláš?“

„Řeším problém.“

„C o ? “

„Než se z něj stane problém.“

Dostihl motorku a jel teď vedle ní. Otočil hlavu a spatřil

MICHAEL CONNELLY

vysoké černé boty motorkáře a kresbu oranžových plamenů na nádrži. Plameny měly stejnou barvu jako camaro.

Posunul se o  pár metrů před motorkáře, a  když silnice zatočila doprava, využil odstředivé síly a  nechal auto vyjet do levého pruhu.

Slyšel, jak motorkář něco ječí. Kopl do boku auta a přidal plyn, aby se je pokusil předjet. To byla jeho chyba. Místo aby zabrzdil a ztratil se v provozu, pokusil se z místa kolize ujet. Ellis na to byl připravený a sešlápl plyn. Camaro zabrousilo do levého pruhu a úplně motorkáře zablokovalo.

Ellis uslyšel kvílení brzd a pak dlouhé troubení aut v pro­ tisměru, kam musel motorkář chtě nechtě vjet. Po  chvíli se ozvalo pronikavé řinčení a nevyhnutelný náraz kovu o kov.

Ellis se usmál a jel dál.

KAPitoLA 1

Bylo páteční ráno, mastňáci už odjeli na víkend. Doprava do centra byla díky tomu plynulá a Harry Bosch dorazil do soudní budovy o  něco dřív. Místo aby počkal na  Mickeyho Hallera na schodišti před vchodem, jak se původně dohod­ li, rozhodl se, že se po  svém advokátovi poohlédne přímo v obří budově; zaujímala celou polovinu bloku a vypínala se do  výšky osmnácti pater. Pátrání po  Hallerovi však nebylo tak obtížné, jak by velikost soudu napovídala. Jakmile Bosch prošel ve vestibulu detektorem kovů – což pro něj byla nová zkušenost –, vyjel výtahem do  čtrnáctého patra a  začal na­ kukovat do  jednotlivých soudních síní. Na  konci chodby vždy sešel pěšky o patro níž. Většina trestněprávních přípa­ dů se projednávala v soudních síních nacházejících se mezi osmým a čtrnáctým patrem. Bosch to věděl, protože v nich v posledních třiceti letech strávil spoustu času.

Hallera našel ve dvanáctém patře na oddělení 120. Soud právě zasedal, avšak místa pro porotce zela prázdnotou. Hal­ ler Bosche ujistil, že se toto soudní slyšení neprotáhne přes

MICHAEL CONNELLY

polední pauzu, takže si pak spolu mohou zajít na oběd. Har­ ry se posadil v zadní části galerie pro veřejnost a díval se, jak Haller vyslýchá uniformovaného losangeleského policistu sedícího na svědecké lavici. Bosch sice neznal podstatu pří­ padu, ale okamžitě se dovtípil, kam Haller svými otázkami na policistu míří.

„Policisto Sanchezi, rád bych teď s  vámi prošel veškeré úkony, které vedly k  zatčení pana Hennegana jedenáctého prosince loňského roku,“ začal Haller. „Co kdybyste začal třeba tím, jaké jste měl toho dne pracovní povinnosti?“

Sanchez chvíli v duchu formuloval odpověď, přestože šlo o rutinní otázku. Bosch si všiml, že má na rukávu tři frčky: každá z nich označovala pět odsloužených let. Za patnáct let ve  službě musel Sanchez nasbírat hromadu zkušeností, což Boschovi prozradilo, že tenhle policajt si bude dávat na Hal­ lera velmi dobrý pozor a  zároveň si dá záležet na  tom, aby jeho odpovědi vyznívaly spíš pro obžalobu než pro obhajobu.

„Byli jsme s  kolegou na  běžné hlídce v  okrsku Sedma­ sedmdesáté ulice,“ odpověděl Sanchez. „A v době zmíněné­ ho incidentu jsme shodou okolností projížděli po  Florence Avenue směrem na západ.“

„A pan Hennegan rovněž projížděl po Florence Avenue?“

„Ano, přesně tak.“

„Kterým směrem jel?“

„Taky na západ. Jeho auto bylo přímo před námi.“

„Dobrá, a co se stalo pak?“

„Na křižovatce s Normandie Avenue jsme dojeli k sema­ foru a zastavili za ním na červenou. Pan Hennegan vyhodil směrovku doprava, potom odbočil doprava a vyrazil po Nor­ mandie Avenue směrem na sever.“

PŘEBĚHLÍK

„Dopustil se dopravního přestupku, když odbočil dopra­ va na červenou?“

„Ne, nedopustil. Zastavil automobil a rozjel se až ve chví­ li, kdy na  semaforu naskočila zelená šipka doprava a  on se ujistil, že zleva nic nejede.“

Haller přikývl a odškrtl si něco v notesu. Jeho klient seděl vedle něj a měl na sobě vězeňský mundúr modré barvy – ne­ klamnou známku toho, že se dopustil zvlášť těžkého zločinu. Bosch tipoval, že půjde o drogový delikt. Haller se podle něj snažil dokázat, že policie neměla právo Henneganovo auto zastavit, a  soud proto nesmí přijmout jako důkaz žádnou z věcí, které policisté v autě případně našli.

Haller svědka zpovídal přímo od stolu obhajoby. Protože se jednání zatím odehrávalo bez porotců, nevyžadoval soud­ ce, aby zástupci obou stran během výslechu svědka stáli.

„A vy jste odbočil také a sledoval jste vůz pana Hennega­ na, je to tak?“ zeptal se Haller.

„Ano, přesně tak,“ odpověděl Sanchez.

„Ve kterém okamžiku jste se tedy rozhodl pana Hennega­ na zastavit a provést u něj silniční kontrolu?“

„Hned potom. Rozsvítili jsme majáčky a on zastavil u ob­ rubníku.“

„A co se stalo pak?“

„Sotva zastavil auto, otevřely se dveře na  straně spolu­ jezdce a někdo se z vozu vyřítil pryč.“

„Ut e k l ? “

„Ano, pane.“

„Kam běžel?“

„Je tam nákupní centrum, za  kterým vede boční ulička. Do té vběhl a mířil směrem na východ.“

MICHAEL CONNELLY

„Pronásledovali jste ho vy nebo váš kolega?“

„Ne, pane, rozdělit se by bylo proti předpisům a zároveň by to bylo nebezpečné. Kolega požádal vysílačkou o  posily a o letovou hlídku. A uvedl popis muže, který utekl.“

„O letovou hlídku?“

„To je policejní vrtulník.“

„Rozumím. Co jste dělal vy, policisto Sanchezi, zatímco váš kolega komunikoval přes vysílačku?“

„Já jsem vystoupil z  hlídkového vozu, přesunul jsem se k  zastavenému autu a  vyzval jsem řidiče, ať vystrčí ruce z okénka, abych je viděl.“

„Vytáhl jste služební zbraň?“

„Ano, vytáhl.“

„Co se stalo pak?“

„Nařídil jsem řidiči – panu Henneganovi –, ať vystoupí z vozu a lehne si na zem. On uposlechl a já mu pak nasadil pouta.“

„Řekl jste mu, proč ho zatýkáte?“

„V tu chvíli ještě nebyl zatčený.“

„Takže měl na rukou pouta, ležel obličejem k zemi na uli­ ci a vy tvrdíte, že nebyl zatčený?“

„Neměli jsme přehled o situaci a mým prvotním zájmem bylo zajištění bezpečnosti pro sebe a  svého kolegu. Z  toho auta před chvílí utekl pasažér, takže jsme měli podezření, že jde o něco nekalého.“

„Takže tohle všechno uvedl do  pohybu útěk onoho spo­ lujezdce z auta.“

„Ano, pane.“

Haller otočil pár stránek v  zápisníku, zadíval se do  po­ známek a pak zkontroloval něco na displeji notebooku, který

PŘEBĚHLÍK

před ním stál otevřený na  stole. Jeho klient měl sklopenou hlavu a zezadu to vypadalo, že možná spí.

Soudce, který si až dosud hověl na židli tak nízko, že mu Bosch viděl jen temeno šedé hlavy, si odkašlal, předklonil se a dal se Boschovi poznat. Cedulka v přední části stolu ho identifikovala jako soudce Stevea Yerrida. Bosch ho neznal podle vzhledu ani podle jména, ale na tom nebylo nic zvlášt­ ního – v  budově se nacházelo přes padesát soudních síní a k nim přidělených soudců.

„Nic dalšího nemáte, pane Hallere?“ dotázal se Yerrid.

„Promiňte, Ctihodnosti,“ řekl Haller. „Jen si ověřuji po­ známky.“

„Pokračujme, prosím.“

„Ano, Ctihodnosti.“

Haller zjevně našel, co hledal, a byl připraven pokračovat.

„Jak dlouho jste nechal pana Hennegana ležet spoutané­ ho na ulici, policisto Sanchezi?“

„Zkontroloval jsem jeho auto, a  když jsem se ujistil, že v něm nikdo další není, vrátil jsem se k panu Henneganovi, prošacoval jsem ho, jestli u sebe náhodou nemá zbraně, pak jsem mu pomohl vstát a v zájmu jeho i naší bezpečnosti jsem ho posadil na zadní sedadlo hlídkového vozu.“

„Proč byla jeho bezpečnost ohrožena?“

„Jak už jsem řekl, neměli jsme přehled o situaci. Jeden ob­ čan utekl, druhý se choval nervózně. Bylo nejlepší ho zajistit, než si ověříme, co se vlastně děje.“

„Kdy jste si poprvé všiml, že se pan Hennegan chová ner­ vózně, jak jste to právě formuloval?“

„Toho jsem si všiml hned. Hned když jsem ho vyzval, ať vystrčí ruce z okna.“

MICHAEL CONNELLY

„Ale ve chvíli, kdy jste mu to nařídil, jste na něj mířil pis­ tolí, je to tak?“

„Ano.“

„Dobrá, takže jste pana Hennegana posadili na zadní se­ dadlo hlídkového vozu. Zeptal jste se ho, jestli mu můžete prohledat auto?“

„Zeptal a on to odmítl.“

„Co jste tedy udělal, když to odmítl?“

„Sebral jsem vysílačku a  objednal psa vycvičeného na drogy.“

„Co takový pes vycvičený na drogy dělá?“

„Je vycvičený k tomu, aby nás upozornil, pokud ucítí dro­ g y. “

„A jak dlouho trvalo, než toho psa přivezli na křižovatku Florence a Normandie Avenue?“

„Zhruba hodinu. Musel přijet z akademie, kde měl zrov­ na ukázkový výcvik.“

„Takže můj klient byl hodinu zamčený na zadním sedadle vašeho auta, zatímco vy jste čekali na psa.“

„Přesně tak.“

„V zájmu vaší i své bezpečnosti.“

„Přesně tak.“

„Kolikrát jste se k hlídkovému vozu vrátil a opětovně se ho zeptal, jestli mu můžete prohledat auto?“

„Dvakrát nebo třikrát.“

„A jak reagoval?“

„Pořád říkal, že ne.“

„Vypátrali jste někdy vy nebo jiní policisté onoho spolu­ jezdce, který z auta utekl?“

„Pokud je mi známo, tak ne. Ale po tomto incidentu byl celý případ předán protidrogové jednotce jižní divize.“

PŘEBĚHLÍK

„Když tedy konečně přivezli psa, co se dělo dál?“

„Psovod s  ním obešel zadržený vůz a  pes ho navedl na kufr.“

„Jak se ten pes jmenoval?“

„Myslím, že Cosmo.“

„V jaké značce vozu pan Hennegan vlastně jel?“

„Ve staré Toyotě Camry.“

„Takže vám Cosmo naznačil, že se v  kufru ukrývají drogy.“

„Ano, pane.“

„A vy jste ten kufr otevřeli.“

„Upozornění speciálně cvičeného psa jsme pokládali za důvodnou příčinu k prohledání kufru.“

„Našli jste drogy, policisto Sanchezi?“

„Našli jsme sáček něčeho, co vypadalo jako krystalický pervitin, a také sáček s penězi.“

„Kolik toho krystalického pervitinu bylo?“

„Jedna celá jedna desetina kilogramu, jak se později zjis­ tilo.“

„A peněz?“

„Osmdesát šest tisíc dolarů.“

„V hotovosti?“

„Všechno v hotovosti.“

„A pak jste pana Hennegana zatkli za držení drog s úmy­ slem dalšího prodeje, je to tak?“

„Ano, v tu chvíli jsme ho zatkli, přečetli mu práva a od­ vezli ho na jižní divizi.“

Haller přikývl a znovu se zadíval do poznámek. Bosch vě­ děl, že musí mít v  rukávu něco dalšího. Vytasil se s  tím ve chvíli, kdy ho soudce podruhé vybídl, ať pokračuje.

MICHAEL CONNELLY

„Policisto Sanchezi, vraťme se ještě k okamžiku, kdy jste zastavili vůz pana Hennegana. Před chvílí jste vypověděl, že pan Hennegan odbočil doprava, protože se mu rozsvítila ze­ lená, přičemž předtím zastavil automobil a  ubezpečil se, že zleva nic nejede. Říkám to správně?“

„Ano, říkáte.“

„To byl podle zákona korektní postup, je to tak?“

„Ano.“

„Ovšem jestli pan Hennegan provedl všechno správně, proč jste rozsvítili majáčky a přinutili ho zastavit?“

Sanchez vrhl rychlý pohled na  státního zástupce, který seděl u stolu naproti Hallerovi. Prozatím neřekl ani slovo, ale Bosch si dobře všiml, že si během policistovy výpovědi píše p oz n ám ky.

Sanchezův pohled zároveň Boschovi prozradil, že Haller našel v případu slabinu.

„Ctihodnosti, mohl byste požádat svědka, ať odpoví na otázku a  nehledá odpověď u  státního zástupce?“ ozval se Hal ler.

Soudce Yerrid se znovu předklonil a  vybídl Sancheze k  odpovědi. Sanchez požádal o  zopakování otázky a  Haller mu vyhověl.

„Byly Vánoce,“ prohlásil konečně Sanchez. „V tuhle dobu vždycky rozdáváme poukázky na krocana a já kvůli jedné za­ stavil i jeho.“

„Poukázky na  krocana?“ podivil se Haller. „Co jsou to poukázky na krocana?“

KAPitoLA 2

Bosch si velké představení „advokáta z  lincolnu“ užíval. Haller dovedně propašoval do záznamu veškeré podrobnosti o průběhu zatčení, pak se oklikou vrátil k Achillově patě pří­ padu a  teď se ji chystal do  poslední mrtě zužitkovat. Bosch měl pocit, že ví, proč státní zástupce po celou dobu jednání mlčí. S  fakty o  případu nemohl nic dělat. Záleželo na  tom, v jaké podobě je později dokáže přežvýkat a předložit soudci.

„Co jsou to poukázky na  krocana, policisto Sanchezi?“ zeptal se Haller znovu.

„Totiž, v  jižním Los Angeles působí řetězec prodejen s  názvem Little John’s, který nám každoročně kolem Dne díkůvzdání a Vánoc rozdává dárkové poukázky na krocany. A my je pak dáváme lidem.“

„Myslíte jako dárek?“ dotázal se Haller.

„Ano, jako dárek,“ přisvědčil Sanchez.

„A podle čeho rozhodujete, kdo ty poukázky dostane?“

„Zaměřujeme se na chvályhodné jednání – na lidi, kteří dělají, co mají.“

MICHAEL CONNELLY

„Například na  řidiče, kteří dodržují dopravní předpi­ sy?“

„Přesně tak.“

„Takže jste v  tomto případě zastavil pana Hennegana, protože se na té světelné křižovatce zachoval správně?“

„Ano.“

„Jinými slovy jste pana Hennegana zastavil za to, že nepo­ rušil zákon, je to tak?“

Sanchez se znovu zadíval na státního zástupce v naději, že mu nějak pomůže. Žádná pomoc však nepřišla a on si musel nějak poradit sám.

„Nevěděli jsme, že porušuje zákon, dokud jeho parťák ne­ utekl a dokud jsme nenašli ty drogy a peníze.“

Tohle vysvětlení pokládal za ubohé dokonce i Bosch. Hal­ ler teď svědka držel v zubech.

„Policisto Sanchezi,“ řekl, „ptám se vás velmi konkrét­ ně: do okamžiku, kdy jste rozsvítili majáčky a zapnuli sirénu, abyste pana Hennegana zastavili, se pan Hennegan nedopus­ til ničeho, co byste pokládali za nesprávné, tedy ničeho nezá­ konného. Je to tak?“Sanchez svou odpověď zadrmolil.

„Je to tak.“

„Odpovězte prosím zřetelně do záznamu,“ vyzval ho Hal­ ler.

„Je to tak,“ zopakoval Sanchez hlasitě a podrážděně.

„Nemám dalších otázek, Ctihodnosti.“

Soudce se zeptal státního zástupce, jehož oslovoval „pane Wrighte“, jestli si přeje podrobit svědka křížovému výslechu, a Wright se tohoto práva vzdal. Fakta byla jasná a nic, nač by se případně zeptal, je nemohlo změnit. Soudce tedy propustil policistu Sancheze a obrátil se na oba právníky.

PŘEBĚHLÍK

„Toto slyšení se koná z  vašeho podnětu, pane Hallere,“ řekl. „Jste připraven přednést argumenty?“

Následoval krátký spor, během něhož Haller prohlásil, že je připraven přednést své argumenty ústně, zatímco Wright navrhoval jejich písemné zpracování a  předložení soudci. Yerrid se přiklonil k  Hallerovi a  prohlásil, že si nejprve vy­ slechne ústní argumentaci a pak rozhodne, jestli je písemná forma nutná.

Haller vstal a přesunul se k pultíku mezi stolem obžaloby a stolem obhajoby.

„Budu stručný, Ctihodnosti, neboť se domnívám, že fakta o případu hovoří velmi jasnou řečí. Ať se na ně totiž díváme jakkoliv, musíme důvodnou příčinu k provedení této silniční kontroly pokládat nejen za nedostatečnou, ale přímo za ne­ existující. Pan Hennegan dodržel všechny dopravní předpisy a nebudil žádné podezření, když policista Sanchez s kolegou zapnuli majáčky a  sirénu a  donutili ho zastavit u  obrubní­ ku.“

Haller si s  sebou k  pultíku přinesl i  jakousi právnickou bichli. Zahleděl se na označenou pasáž a pokračoval.

„Ctihodnosti, čtvrtý dodatek ústavy vyžaduje, aby se prohledávání a  zabavování majetku občanů vždy opíralo o  soudní příkaz založený na  důvodné příčině. V  souladu s  precedentním případem Terry versus Ohio však z  tohoto požadavku existují výjimky, přičemž jednu z nich představu­ je situace, kdy lze zastavit vozidlo, pokud existuje důvodné podezření, že toto vozidlo spáchalo dopravní přestupek nebo že se pasažéři vozidla dopustili trestného činu. V našem pří­ padě však žádná z  těchto podmínek nebyla splněna. Čtvr­ tý dodatek ústavy striktně omezuje stát v uplatňování moci

MICHAEL CONNELLY

a  autority. Rozdávání poukázek na  krocana nelze pokládat za  odůvodněný výkon pravomocí definovaných ústavou. Pan Hennegan se nedopustil žádného dopravního přestupku a i podle svědectví zatýkajícího policisty si až do chvíle, kdy byl přinucen zastavit u  obrubníku, počínal zcela legitimně a ko rektně. Nezáleží na tom, co se později našlo v kufru jeho auta. Vláda pošlapala jeho právo na ochranu před nezákon­ ným prohledáváním a zabavováním majetku.“

Haller se odmlčel, snad aby zjistil, jestli je potřeba ještě něco dodat.

„A  kromě toho,“ prohlásil nakonec, „nelze onu hodinu, kterou pan Hennegan strávil zamčený na  zadním sedadle hlídkového vozu policisty Sancheze, pokládat za  nic jiného než za zatčení bez soudního příkazu a důvodného podezře­ ní, což opět znamená porušení jeho práva na ochranu před nezákonným prohledáváním a zabavováním majetku. Jedno bezpráví plodí druhé, Ctihodnosti. Ta silniční kontrola byla projevem svévole. Vše, co se odehrálo po ní, je tudíž pošpi­ něné. Děkuji vám.“

Haller se vrátil ke stolu a posadil se. Jeho klient nedal ni­ čím najevo, že argumentaci poslouchal nebo že jí porozuměl.

„Pane Wrighte?“ ozval se soudce.

Státní zástupce vstal a  zdráhavě se došoural k  pultíku. Bosch neměl právní vzdělání, ale velmi dobře věděl, jak zá­ kony fungují v praxi. Bylo mu jasné, že se Henneganova ob­ žaloba dostala do úzkých.

„Ctihodnosti,“ začal Wright. „Každý den zažívají policis­ té v ulicích to, čemu říkáme interakce s občany, přičemž ně­ které z těchto interakcí vyústí v zatčení. Jak v případu Terry versus Ohio říká Nejvyšší soud: ‚Ne všechny osobní interak­

PŘEBĚHLÍK

ce mezi příslušníky policie a občany končí zadržením osob.‘ Toto byla typická interakce s občany, jejímž účelem bylo od­ měnit příkladné chování. Aktem, jenž obrátil situaci zcela ji­ ným směrem a poskytl důvodnou příčinu k následnému po­ stupu policistů, byl útěk spolujezdce z vozidla obžalovaného. Tím se všechno změnilo.“

Wright se zadíval do poznámek v zápisníku, který si s se­ bou přinesl k pultíku. Našel nit a pokračoval.

„Obžalovaný je drogový překupník. Dobré úmysly poli­ cistů by neměly zamezit pokračování tohoto případu. Soud má v tomto směru velkou volnost úsudku a policista Sanchez a jeho kolega by neměli být penalizováni za to, že s plným na­ sazením konali svou povinnost.“

Wright se posadil. Bosch věděl, že se státní zástupce touto argumentací prakticky vydal na  milost soudu. Haller vstal, aby reagoval.

„Mohu­li učinit jednu poznámku, Ctihodnosti, pak se pan Wright v tomto směru mýlí. Citoval z nálezu v případu Terry versus Ohio, ale vynechal pasáž, v níž se konstatuje, že když policista prostřednictvím fyzické síly nebo demonstra­ ce své autority omezí pohyb občana, pak fakticky realizoval jeho zadržení. Pan žalobce má zřejmě posuvné pravítko, po­ mocí něhož rád posouvá definici zadržení tak, aby odpoví­ dala konkrétním důvodným příčinám. V našem případě na­ příklad tvrdí, že k  zadržení došlo až poté, co z  automobilu pana Hennegana vyskočil spolujezdec, čímž vznikla důvod­ ná příčina. Jenže tahle logika nefunguje, Ctihodnosti. Poli­ cista Sanchez totiž zapnutím sirény a majáčku na hlídkovém voze přinutil pana Hennegana zastavit u  obrubníku. A  aby bylo jakékoliv pozdější zatčení legitimní, musel mít policista

MICHAEL CONNELLY

Sanchez k  tomuto postupu důvodnou příčinu. V  této zemi se občané mo hou svobodně pohybovat a cestovat. Nutit ob­ čana, aby zastavil a povídal si s policistou, představuje ome­ zení jeho pohybu a  porušení práva na  svobodné konání. Poukázka na krocana zkrátka a dobře není důvodná příčina. Ta pravda je krutá, ale právo není krůta. Děkuji vám, Cti­ hodnosti.“

Haller se vrátil na místo, viditelně pyšný na svoji závěreč­ nou větu. Wright se práva na poslední slovo vzdal a už k pul­ tíku nezamířil. Své argumenty, pokud se to tak dalo nazvat, dostatečně vyložil během prvního vystoupení u pultíku.

Soudce Yerrid se znovu předklonil a  odkašlal si přímo do mikrofonu, což v  soudní síni vyvolalo hlasité zachrčení. Hennegan zprudka napřímil trup, čímž Boschovi prozradil, že během slyšení, které mohlo rozhodnout o  jeho svobodě, opravdu spal.

„Omlouvám se,“ pronesl Yerrid, jakmile chrčivý zvuk ode zněl. „Po  vyslechnutí svědecké výpovědi a  argumentů obou stran soud vyhovuje žádosti o  nepřipuštění důkazů. Položky nalezené v kufru...“

„Ctihodnosti!“ vykřikl Wright a  vyskočil ze židle. „Žá­ dám o možnost vyjasnění.“

Zvedl ruce, jako by ho rozhodnutí nesmírně překvapilo, ačkoliv musel celou dobu vědět, že se k němu schyluje.

„Ctihodnosti, bez důkazů nalezených v kufru toho vozi­ dla nemá stát obžalobu na čem založit. Chcete snad říct, že ty drogy a peníze odmítáte připustit?“

„Přesně to chci říct, pane Wrighte. K zastavení toho vozi­ dla neexistovala důvodná příčina. Jak uvedl pan Haller, jed­ no bezpráví plodí druhé.“

PŘEBĚHLÍK

Wright namířil prst přímo na Hennegana.

„Ctihodnosti, ten člověk je drogový překupník. Předsta­ vuje mor našeho města i  naší společnosti. A  vy ho pouštíte zpátky na...“

„Pane Wrighte!“ vyštěkl soudce do  mikrofonu. „Nesva­ lujte vinu za nedostatky ve své obžalobě na soud.“

„Stát podá do čtyřiadvaceti hodin odvolání.“

„Na to má stát právo. Velice mě zajímá, jestli se mu do té doby podaří zrušit čtvrtý dodatek.“

Wright svěsil bradu na prsa. Haller využil okamžiku, vstal a nasypal státnímu zástupci do rány trochu soli.

„Ctihodnosti, rád bych podal návrh na zrušení obžaloby mého klienta. Obžaloba se od této chvíle neopírá o žádné dů­ kazy.“

Yerrid přikývl. Věděl, že to přijde. Rozhodl se však proká­ zat Wrightovi aspoň špetku milosrdenství.

„Pečlivě to zvážím, pane Hallere, a počkám, jestli stát sku­ tečně podá odvolání. Máte ještě něco, pánové?“

„Ne, Ctihodnosti,“ řekl Wright.

„Ano, Ctihodnosti,“ řekl Haller. „Můj klient je v současné době vazebně zadržován oproti kauci ve výši půl milionu do­ larů. Žádám, aby byl z vazby podmínečně propuštěn do dal­ šího rozhodnutí o odvolání nebo o zrušení obžaloby.“

„Proti tomu vznáší stát námitku,“ prohlásil Wright. „Spo ­ lečník toho muže utekl. Neexistuje žádná záruka, že se Hen­ negan nezachová stejně. Jak už jsem řekl, proti dnešnímu rozhodnutí podáme odvolání a budeme v případu pokračo­ vat.“

„Jak myslíte,“ odtušil soudce. „Možnost podmínečného propuštění z  vazby rovněž pečlivě zvážím. Uvidíme, jak se

MICHAEL CONNELLY

stát zachová po  dalším zhodnocení případu. Pane Hallere, bude­li státní zastupitelství postupovat příliš liknavě, můžete kdykoliv požádat o nové slyšení ke svým návrhům.“

Yerrid tím Wrightovi sděloval, ať se nesnaží případ zdržo­ vat, jinak vezme věci do vlastních rukou.

„Pokud tedy nic dalšího nemáte, slyšení je u konce,“ do­ dal.

Na okamžik se odmlčel, aby zjistil, jestli některý z práv­ níků nechce ještě něco dodat, načež vstal od  stolu a  zmizel ve dveřích za stolem asistenta.

Bosch se díval, jak Haller plácá Hennegana po  rameni a naklání se k němu, aby mu vysvětlil, jak velkého vítězství právě dosáhli. Dnešní výsledek ještě neznamenal, že Henne­ gan okamžitě opustí soudní budovu nebo okresní věznici. To ani zdaleka. Bosch věděl, že teď začne dohadování. Z obžalo­ by se bezesporu stala postřelená kachna, která daleko nedo­ letí. Dokud však Hennegan seděl ve vazbě, měl na něj státní zástupce páku, kterou mohl použít při jednání o konečném vypořádání případu. Například mohl nabídnout jeho pře­ kvalifikování na  méně závažný trestný čin výměnou za  při­ znání viny. Hennegan by pak neriskoval několikaleté vězení a státní zástupce by si mohl udělat čárku.

Bosch věděl, že přesně tak to v  praxi funguje. Zákon se dá ohýbat. Když se v něčem angažují právníci, vždycky se dá upéct dohoda. Soudce to taky věděl. Ocitl se v neudržitelné situaci. Všichni lidé přítomní v  sále věděli, že Hennegan je drogový dealer. Zatčení však neproběhlo v souladu se záko­ nem, a důkazy proto byly pošpiněné. Na druhou stranu držel státní zástupce Hennegana stále v  okresní vazební věznici. Umožňovalo mu to vymyslet takové řešení, jehož výsledkem

PŘEBĚHLÍK

nebude beztrestné propuštění drogového dealera na svobo­ du. Wright si rychle sbalil kufřík a obrátil se k odchodu. Když mířil k brance, letmo pohlédl na Hallera a prohlásil, že se mu ozve.

Haller přikývl a  v  tu chvíli poprvé zaregistroval Bosche. Rychle se přestal bavit s  klientem a  předal ho příslušníkovi justiční stráže, který ho měl odvézt zpátky do vazby.

Za okamžik už prošel brankou a zamířil k Boschovi.

„Kolik jsi toho viděl?“ zeptal se.

„Docela dost,“ odpověděl Bosch. „Slyšel jsem to o  té krůtě.“

Hallerův úsměv se rozšířil.

„Asi bych ti měl poblahopřát.“

Advokát přikývl.

„Po  pravdě řečeno se tohle moc často nestává. Případy, kdy jsem s  návrhem na  nepřipuštění důkazů uspěl, bych mohl spočítat na prstech obou rukou.“

„Klientovi jsi to taky řekl?“

„Tomu jemnůstky zákona unikají. Hlavně ho zajímá, kdy vyleze ven.“

KAPitoLA 3

Na oběd si zašli do restaurace Traxx v areálu železničního nádraží. Byl to příjemný lokál, kam díky jeho poloze nedale­ ko soudní budovy s oblibou chodili soudci i advokáti. Servír­ ka už Hallera znala, ani se neobtěžovala podávat mu jídelní lístek. Haller si objednal „jako obvykle“. Bosch do lístku jen rychle nakoukl a pak si dal hamburger s hranolky, což Halle­ ra zjevně zklamalo.

Cestou do restaurace se bavili o rodinných záležitostech. Bosch s Hallerem byli nevlastní bratři a měli stejně staré dce­ ry. Obě dívky dokonce plánovaly, že spolu budou od září bydlet, neboť se dostaly na Chapmanovu univerzitu v jihoka­ lifornském okrese Orange. Obě se na tu školu přihlásily, aniž znaly úmysl své sestřenice, a  to, že budou studovat na  stej­ né univerzitě, zjistily teprve ve  chvíli, kdy se ve  stejný den pochlubily na  Facebooku dopisem o  přijetí ke  studiu. Od­ tud už byl jen krok k plánům na společné bydlení. I otcové z toho měli radost, poněvadž věděli, že budou moci společ­ nými silami dohlížet na to, jak dívky ve škole prospívají a jak se adaptují na vysokoškolský život.

PŘEBĚHLÍK

Když teď Bosch s Hallerem seděli u stolu s výhledem na prostornou čekárnu železničního nádraží, věděli, že přišel čas přejít k věci. Bosch čekal na nejnovější informace o případu, ve  kterém ho Haller zastupoval. V  předešlém roce postavi­ la LAPD Bosche mimo službu kvůli účelovému obvinění, že porušil zámek na dveřích kapitánovy kanceláře, když se po­ třeboval rychle podívat na staré policejní záznamy o jednom vyšetřování vraždy, na  kterém aktivně pracoval. Byla nedě­ le a Bosch nechtěl čekat na kapitánův pondělní příchod. Šlo o drobný prohřešek, který se však snadno mohl stát prvním krokem na cestě k Harryho propuštění.

Ještě důležitější však bylo, že Bosch nepobíral mimo služ­ bu plat a  byly mu pozastaveny platby do  takzvaného Pro­ gramu dobrovolného odkladu odchodu do  výslužby neboli DROP. To znamenalo, že zůstal nejen bez pravidelného mě­ síčního příjmu, ale i bez přístupu k prostředkům z programu DROP, než se jeho případ vyřeší před komisí vnitřního vy­ šetřování. Takový proces obvykle trval nejméně šest měsí­ ců, což v Boschově případě znamenalo, že bude uzavřen až po termínu jeho plánovaného odchodu do výslužby. Protože se tedy Bosch náhle ocitl bez prostředků, z  nichž by finan­ coval své životní náklady a  dceřino studium na univerzitě, rozhodl se odejít do výslužby hned, aby získal alespoň penzi a  přístup k  prostředkům z  programu DROP. Načež si najal Hallera a nechal ho podat žalobu na město s odůvodněním, že policejní sbor použil nezákonný postup, aby Bosche do­ nutil „zapíchnout odznak“.

Z  toho, že Haller preferoval osobní schůzku, vyvodil Bosch závěr, že pro něj bratr nemá dobré zprávy. Až dosud ho o vývoji informoval telefonicky. Bosch vytušil, že se něco děje.

MICHAEL CONNELLY

Přesto se rozhodl, že diskusi o svém případu ještě odloží a na chvíli se vrátí ke slyšení, které právě skončilo.

„Musíš být na sebe patřičně hrdý, žes vysekal toho drogo­ vého dealera,“ prohodil.

„Ty víš stejně dobře jako já, že na svobodu nepůjde,“ rea­ goval Haller. „Soudci prostě nic jiného nezbývalo. Státní zá­ stupce teď sníží laťku a  můj klient si každopádně něco od­ sedí.“

Bosch přikývl.

„Ale ty peníze v kufru,“ poznamenal. „Vsadím se, že pat­ řily jemu. Kolik z nich máš? Jestli se můžu zeptat.“

„Padesát táců plus to auto,“ odpověděl Haller. „On ho v base potřebovat nebude. Mám člověka, který tyhle věci řeší. Likvidátora. Z toho auta dostanu další dva tisíce.“

„To není špatné.“

„Není, pokud ty peníze opravdu někdy uvidím. Musím platit složenky. Hennegan si mě najal, protože znal moje jmé no z lavičky u autobusové zastávky, která je přímo na kři­ žovatce Florence a Normandie Avenue. Všiml si jí, když se­ děl na zadním sedadle toho hlídkového vozu, a zapsal si číslo do paměti. Těchhle laviček mám po městě šedesát a to stojí peníze. A taky musím platit benzin, Harry.“

Bosch trval na  tom, že Hallerovi za  práci na  žalobě za­ platí, ale rozhodně nešlo o  tak astronomickou částku jako v  případě potenciální odměny od  Hennegana. Hallerovi se dokonce podařilo stlačit náklady na obžalobu tím, že přene­ chal většinu přípravné práce své asistentce. Říkal tomu „sleva pro strážce zákona“.

„Když už je řeč o  penězích, víš, na  kolik nás přijde ta

Chapmanova univerzita?“ dotázal se.


29

PŘEBĚHLÍK

Bosch přikývl.

„Je to šílené,“ prohlásil. „V prvních deseti letech u policie jsem ani tolik nevydělal. Naštěstí má Maddie dvě stipendia. Jak je na tom Hayley?“

„Taky jí něco dají. To je vždycky pomoc.“

Bosch přikývl. Zdálo se, že už probrali všechno kromě věci, kvůli které se sešli.

„Asi už bys mi mohl tu špatnou zprávu oznámit,“ řekl. „Než přinesou jídlo.“

„Jakou špatnou zprávu?“ zeptal se Haller.

„Já nevím. Ale tohle je poprvé, co ses chtěl se mnou kvů­ li novému vývoji sejít osobně. Z toho jsem vyrozuměl, že to nevypadá dobře.“

Haller zavrtěl hlavou.

„Kdepak, o  té záležitosti s  LAPD jsem se s  tebou vůbec bavit nechtěl. Ta už běží samospádem, zahnali jsme je do kouta. Chtěl jsem s  tebou mluvit o  něčem jiném. Chci si tě najmout, Harry.“

„Najmout si mě? Jak to myslíš?“

„Víš, že jsem dostal případ Lexi Parksové, viď? Že obhaju­ ju Da’Quana Fostera?“

Nečekaný zvrat v rozhovoru Bosche zarazil.

„Ehm, jo, děláš Fostera. Ale jak to s tím...“

„Za šest týdnů začíná proces, Harry, a já nemám na jeho obhajobu ani ň. Ten člověk to neudělal, ale náš skvělý soudní systém se ho chystá totálně semlít. Jestli něco nepodniknu, tu její vraždu si odsedí on. Takže si tě chci najmout, abys na tom pro mě pracoval.“

Haller se naléhavě naklonil přes stůl. Bosch se od něj in­ stinktivně odtáhl. Připadalo mu, že je jediný člověk v restau­

MICHAEL CONNELLY

raci, který neví, o  co kráčí. Po  odchodu do  výslužby ztra­ til bezprostřední kontakt s  událostmi ve  městě. Jména Lexi Parksová a  Da’Quan Foster znal pouze okrajově. Věděl, že jde o  nějaký soudní případ, a  věděl, že je velký. Posledních šest měsíců se však snažil nečíst noviny a nesledovat televiz­ ní zpravodajství, které by mu mohlo připomenout, co bylo téměř třicet let jeho posláním – chytat vrahy. Dokonce zašel tak daleko, že zahájil dlouho plánovanou, ale nikdy nereali­ zovanou renovaci staré motorky Harley­Davidson, na kterou mu v garáži už skoro dvacet let sedal prach.

„Ale ty už přece vyšetřovatele máš,“ namítl. „Toho poříz­ ka s rukama jako lopaty. Toho motorkáře.“

„Jo, Ciska. Jenže ten je teď na marodce a na takovém pří­ padu dělat nemůže,“ odpověděl Haller. „Vraždu dostanu zhruba jednou za  dva roky. A  tuhle jsem vzal jen proto, že Foster je můj dlouholetý klient. Potřebuju tě, Harry.“

„Na marodce? Co se mu stalo?“

Haller zavrtěl hlavou, jako by trpěl.

„Ten chlap jezdí denně po městě na harleyi, přejíždí z pru­ hu do pruhu, jak se mu zamane, a místo pořádné helmy má na hlavě takový ten módní nočník, který člověku vůbec ne­ chrání krk. Řekl jsem mu, že je to jen otázka času. A rovnou jsem ho požádal o jaterní štěp. Není divu, že se motorkářům říká ‚dárci orgánů‘. Přitom je úplně jedno, jak dobrý jsi jez­ dec – vždycky za to může ten druhý.“

„A co se mu stalo?“

„Jednou večer ho na  Ventura Boulevard předjel nějaký ňouma, zablokoval mu cestu a  vytlačil ho do  protisměru. Cis co se vyhnul prvnímu autu, ale pak musel položit motor­ ku – je to starý model bez předních brzd – a celou křižovatku

PŘEBĚHLÍK

projel po boku. Naštěstí měl koženou kombinézu, takže od­ řeniny nejsou až tak hrozné, ale utrhl si přední zkřížený vaz. Má koleno úplně na odpis, doktoři už mluví o umělém klou­ bu. Ale to je teď vedlejší. Jde o to, že Cisco je skvělý vyšetřo­ vatel a už se do toho pořádně obul. A já teď potřebuju detek­ tiva, který má zkušenosti s vraždami a mohl by to dotáhnout do konce. Jestli to tomu Fosterovi přišijou, Harry, nedoká­ žu s  tím žít. Nevinní klienti nechávají jizvy, jestli mi rozu­ míš.“

Bosch na něj dlouho jen prázdně civěl.

„Ale já už na něčem dělám,“ řekl nakonec.

„Myslíš jako na případu?“ zeptal se Haller.

„Ne, na motorce. Renovuju ji.“

„Ježíši, ty už taky?“

„Je to harley z padesátého roku, na jakém jezdil Lee Mar­ vin v Divochovi. Zdědil jsem ho po chlápkovi, kterého jsem kdysi poznal ve Vietnamu. Před dvaceti lety napsal do závěti, že tu mašinu dostanu já, a pak skočil v Oregonu ze skály. Od té doby ta motorka reziví u mě.“

Haller odmítavě mávl rukou.

„Když vydržela takovou dobu, tak ještě chvíli vydrží. Za­ stupuju nevinného člověka a nevím, co si počít. Jsem z toho zoufalý. Nikdo mě neposlouchá a...“

„Všechno tím popřu.“

„Cože?“

„Když pro tebe budu dělat na případu – a nejen pro tebe, ale i pro jakéhokoliv jiného advokáta –, tak tím popřu všech­ no, co jsem za ta léta u policie vykonal.“

Haller se zatvářil nevěřícně.

„Nech toho. Vždyť je to normální případ. Není to nic, co by... “

MICHAEL CONNELLY

„Je to právě úplně všechno. Víš, jak se říká člověku z vražd, který převleče kabát? Říká se mu přeběhlík nebo taky Jane Fondová, protože se začal paktovat se Severním Vietnamem. Chápeš? Bere se to jako zrada, jako přechod na temnou stra­ nu.“

Haller se podíval z  okna do  čekárny. Byla nabitá lidmi, kteří sem přicházeli ze stanice nadzemní dráhy nad restau­ rací.

Než Haller stačil něco říct, přinesla jim servírka jídlo. Po celou dobu, co pokládala talíře na stůl a nalévala jim do sklenic ledový čaj, upřeně hleděl přes stůl na  Bosche. Když odešla, promluvil Bosch jako první.

„Hele, není v tom nic osobního – kdybych to někdy pro někoho udělal, nejspíš bys to byl ty.“

Byla to pravda. Bosch s Hallerem měli stejného otce, pro­ slulého losangeleského advokáta, jenže oba vyrůstali v  jiné době a na míle daleko od sebe. Poznali se až v posledních le­ tech. A přestože Haller takříkajíc kopal za soupeře, Bosch ho měl rád a uznával ho.

„Nezlob se na  mě,“ pokračoval, „ale tak to prostě je. To víš, že už mě to taky napadlo. Jenže tuhle hranici prostě ne­ můžu překročit. Nejsi první, kdo se mě na to ptá.“

Haller přikývl.

„To chápu. Ale já ti nabízím něco jiného. Jsem stopro­ centně přesvědčený, že na mého klienta navlíkli vraždu, jen­ že je tady DNA, se kterou prostě nepohnu, a jestli neseženu někoho jako ty, kdo mi s  tím pomůže, tak za  to ten člověk půjde natvrdo sedět...“

„Neztrapňuj se, Hallere. Tuhle frázi dnes a denně opakuje každý advokát v každé soudní síni. Jasně, všichni klienti jsou

PŘEBĚHLÍK

nevinní, na všechny to navlíkli, vždycky je to spiknutí. Tohle poslouchám už třicet let – pokaždé, co se ocitnu u  soudu. Ale abys věděl, tak o nikom, koho posadím do basy, ani tro­ chu nepochybuju. Přestože ten člověk vždycky v tu nebo onu chvíli tvrdil, že to neudělal.“

Haller neodpověděl, a Bosch tak měl čas sníst první sou­ sto. Jídlo bylo dobré, avšak dosavadní rozhovor mu trochu vzal chuť. Haller začal odsouvat vidličkou salát na stranu, ale zatím nesnědl vůbec nic.

„Hele, nežádám tě o víc, než aby ses na ten případ podí­ val a přesvědčil se sám. Promluv si s mým klientem a uvidíš.“

„S nikým mluvit nebudu.“

Bosch si otřel ústa ubrouskem a položil ho na stůl vedle talíře.

„Chceš se bavit ještě o  něčem jiném, Micku? Nebo si to mám nechat zabalit?“

Haller neodpověděl. Sklopil oči a podíval se na vlastní ne­ snědené jídlo. Bosch uviděl v jeho očích strach. Strach z ne­ zdaru, strach ze života poznamenaného něčím zlým.

Haller odložil vidličku.

„Uzavřu s tebou dohodu,“ řekl. „Podíváš se na ten případ, a jestli v něm najdeš jakýkoliv důkaz proti mému klientovi, odneseš ho rovnou na státní zastupitelství. Ať najdeš cokoliv, i kdyby to bylo pro mého klienta sebeničivější, podělíš se o to s obžalobou. V mezích advokátního tajemství tak budeš fak­ ticky pracovat pro ně.“

„No jo, ale co na to řekne tvůj klient?“

„Přistoupí na to, protože je nevinný.“

„No jasně.“

„Hele, prostě o tom popřemýšlej. A pak mi dej vědět.“

MICHAEL CONNELLY

Bosch odsunul talíř. Vzal si jen jedno sousto, ale byl po obědě. Začal si otírat prsty do látkového ubrousku.

„Nemusím o tom přemýšlet,“ prohlásil. „A klidně ti dám vědět hned. Nemůžu ti pomoct.“

Vstal a hodil ubrousek do talíře. Sáhl do kapsy, vytáhl pe­ níze na útratu za oba a vsunul bankovky pod slánku. Haller celou tu dobu jen zíral do čekárny.

„Tak jo,“ prohlásil Bosch. „Už musím jít.“

KAPitoLA 4

Většinu víkendu se Boschovi dařilo odhánět myšlenky na Hallerovu nabídku. V  sobotu si zajeli s  dcerou do  okre­ su Orange, aby si Maddie mohla prohlédnout svou budou­ cí školu a  nasála atmosféru města. Na  okraji univerzitního areá lu si dali pozdní oběd v restauraci, kde všechno servíro­ vali na vaflích, a pak si zajeli na baseball do nedalekého Ana­ heimu, kde zrovna hráli Angels.

Neděli si Bosch rezervoval na renovační práce na starém harleyi. Čekal ho jeden z nejdůležitějších úkolů celého pro­ jektu. Dopoledne rozebral karburátor, vyčistil všechny sou­ částky a  rozložil je v  jídelně na  staré noviny, aby pořádně vyschly. V prodejně Glendale Harley předem koupil náhrad­ ní sadu těsnění a pístních kroužků, takže měl všechny zbru­ su nové. V  servisním manuálu nicméně varovali, že pokud špatně usadí těsnění, nechá špinavou jehlu karburátoru nebo během zpětné montáže zpacká jedinou z  desítek operací, bude celá renovace k ničemu.

Po  obědě na  zadní terase se vrátil ke  stolu, pustil si jazz

MICHAEL CONNELLY

a chopil se křížového šroubováku. Před montáží si ještě jed­

nou pozorně přečetl manuál a pak začal provádět stejné úko­

ny, jako když karburátor rozebíral, jen v obráceném pořadí.

Na  cédéčku právě John Handy Quintet hráli skladbu „Nai­

ma“. Handy ji v roce 1967 složil jako ódu na Johna Coltranea;

podle Boschova názoru obsahovala nahrávka jedno z nejlep­

ších živých saxofonových sól.

Bosch postupoval podle manuálu a  karburátor začal

rychle získávat původní tvar. Když se Harry natáhl po jehle

karburátoru, všiml si, že součástka leží na novinovém člán­

ku s fotografií bývalého kalifornského guvernéra – ten tiskl

mezi zuby cigaretu a  se širokým úsměvem držel kolem ra­

men dalšího muže, v němž Bosch poznal bývalého poslance

státního parlamentu za východní L. A.

Uvědomil si, že na stůl rozložil staré vydání Timesů, které

si chtěl původně nechat. Obsahovalo klasickou zprávu o ka­ lifornské politice. Před několika lety uplatnil guvernér v po­ sledních hodinách svého působení v úřadu pravomoc udělo­ vat milost a snížil trest muži odsouzenému za vraždu. Čirou náhodou šlo přitom o  syna spřáteleného poslance. Synáček se zapletl do rvačky s několika jinými muži a jednoho z nich ubodal. Po zatčení uzavřel dohodu se státním zastupitelstvím a přiznal vinu výměnou za nižší trest, jenže soudce mu přes­ to napařil patnáct plus patnáct let ve státním vězení. Naštěstí tu byl guvernér, který těsně před odchodem z  úřadu snížil protekčnímu synkovi trest na sedm let.

Pokud si však guvernér myslel, že tento jeho poslední

státnický akt zůstane bez povšimnutí, pak se šeredně pletl. Aféra se patřičně rozmázla a  exguvernéra začali obviňovat z  protekcionářství, jánabráchismu a  politikaření nejhoršího

PŘEBĚHLÍK

kalibru. Timesy otiskly o té špinavé kauze rozsáhlý dvoudíl­ ný materiál. Boschovi se při jeho čtení zvedal žaludek, ale ne tolik, aby noviny vyhodil. Znovu a znovu se k článku vracel a pročítal ho, aby si připomněl, jak je soudní systém zasaže­ ný politikou. Než bývalý guvernér nastoupil do  funkce, ži­ vil se jako filmová hvězda, představitel kladných hrdinů po­ dávajících nadlidské výkony a  ochotných obětovat vše pro dobrou věc. Teď byl zpátky v Hollywoodu a snažil se na svou filmovou kariéru navázat. Bosch si však předsevzal, že už se na žádný jeho film nikdy nepodívá – ani na bezplatných te­ levizních kanálech.

Novinový článek v  něm vyvolal myšlenky na  nejrůzněj­ ší křivdy, takže se přestal soustředit na  montáž karburáto­ ru. Vstal od  stolu a  otřel si ruce do  hadru, který měl mezi nářadím. Pak si vzpomněl, že ještě před nedávnem neměl na  tomto stole rozložené motocyklové součástky, ale vyšet­ řovací spisy, a vztekle mrštil hadrem o zem. Otevřel posuv­ né prosklené dveře a vyšel na terasu, aby se podíval na měs­ to. Jeho dům stál na  pilotech na  západní straně Cahuenga Pass a nabízel se z něj výhled přes dálnici 101 na Hollywood Heights a Universal City.

Dálnice 101 byla ucpaná auty, která se v  obou směrech pomalu sunula průsmykem. Dokonce i v neděli odpoledne. Po  odchodu do  výslužby těšilo Bosche zejména vědomí, že už se toho nemusí účastnit: dopravních zácp, rutiny pracov­ ního dne, napětí a zodpovědnosti spojené s tím vším.

Zároveň ovšem věděl, že tohle sebeutěšování je falešné. Věděl, že jakkoliv bylo stresující ustavičně vězet v té pomalé řece oceli a světel, on tam prostě patří. A že ho tam v něja­ kém smyslu pořád potřebují.

MICHAEL CONNELLY

Mickey Haller se ho během pátečního oběda snažil nalá­ kat na tvrzení, že jeho klient je nevinný. To by se samozřej­ mě muselo dokázat. Hallerovi však unikala druhá strana té­ hle rovnice. Totiž že jestli je jeho klient doopravdy nevinný, pak někde musí existovat vrah, po kterém nikdo ani nepátrá. Vrah natolik vychytralý, že dokázal svést vinu na nevinného člověka. A přestože Bosch v restauraci tvrdil opak, tohle vě­ domí ho hryzalo a během celého víkendu se z jeho myšlenek příliš nevzdálilo. Nechat takovou věc plavat mu dělalo potíže.

Vytáhl z  kapsy telefon a  stiskl jednu číslici na  seznamu oblíbených kontaktů. Po pěti zazvoněních se mu ozval nalé­ havý hlas Virginie Skinnerové.

„Harry, mám uzávěrku, cos potřeboval?“

„Vždyť je neděle, na čem...“

„Povolali mě.“

„A co se stalo?“

„Včera v noci ve Woodland Hills někdo srazil autem San­ dyho Miltona a ujel.“

Milton byl konzervativní městský radní. A Skinnerová se v Timesech věnovala domácí politice. Bosch chápal, proč ji šéf zpravodajství povolal v  neděli do  práce. Nechápal však, proč pak Skinnerová nezavolala jemu – jednak aby mu to oznámila, jednak aby se ho zeptala, na  koho v  LAPD by se měla obrátit, aby získala nejlepší a nejpodrobnější informa­ ce. Boschovi to jen znovu připomnělo, co se s jejich vztahem v posledním zhruba měsíci děje. Nebo spíš neděje.

„Musím končit, Harry.“

„Jasně. Promiň. Zavolám ti později.“

„Ne, já zavolám tobě.“

„Tak jo. Ta dnešní večeře platí?“

PŘEBĚHLÍK

„Jo, jasně, ale teď už fakt musím.“

Ukončila hovor. Bosch se vrátil do domu, vytáhl si z led­ nice pivo a zkontroloval její obsah. Dospěl k závěru, že v led­ nici nemá nic, čím by mohl Virginiu k sobě do kopců nalá­ kat. Kromě toho se kolem osmé měla Maddie vrátit ze služby v Jednotce mladých průzkumníků, a kdyby se v domě potka­ la s Virginií, mohlo by to vyznět rozpačitě. Obě ženy se tepr­ ve poznávaly a vymezovaly si hranice.

Bosch se proto rozhodl, že až mu Skinnerová zavolá, na­ bídne jí večeři v některé restauraci v centru.

Právě když si otevřel pivo a  vyměnil Handyho cédéčko za  album Rona Cartera natočené v  tokijském klubu Blue Note Tokyo, zazvonil mu telefon.

„Ahoj, to je teda rychlost.“

„Zrovna jsem ten článek odevzdala. Byl to jen postran­ ní sloupek o  možných politických důsledcích pro Miltona. Za deset až patnáct minut se mi ozve Cucák Richie ohledně úprav. Bude ti tolik času stačit?“

Její editor se jmenoval Richard Ledbetter. Virginia mu ří­ kala „Cucák“, protože byl nezkušený a mladý – o víc než dva­ cet let mladší než ona –, ale neustále se ji snažil poučovat, jak se má v rajonu pohybovat a jak má psát, a taky ji nutil dělat pravidelný týdenní sloupek o  místní politice, kterému chtěl říkat blog. Bylo jasné, že mezi nimi dřív nebo později dojde ke střetu, a Bosch se obával, že z něj jako poražená vyjde Vir­ ginia, protože měla díky svým zkušenostem vyšší plat, a pro management tak byla lákavějším zvířetem na odstřel.

„Kam chceš zajít?“ zeptala se. „Někam do centra?“

„Nebo někam blíž u tebe. Jak chceš. Hlavně ne nic indic­ kého.“

MICHAEL CONNELLY

„Jasně, nic indického. Popřemýšlím o tom, a až za mnou vyrazíš, budu už mít nějaký plán. Zavolej mi, než dojedeš do Echo Parku. Pro všechny případy.“

„Dobře. Hele, mohla bys pro mě zatím něco udělat a vy­ táhnout mi pár článků?“

„O čem?“

„O jednom člověku, kterého zatkli za vraždu. Myslím, že to řešila LAPD. Jmenuje se Da’Quan Foster. Chci se podívat, jak...“

„Jasně, Da’Quan Foster. Ten, co zabil Lexi Parksovou.“

„Jo.“

„Harry, to je velký případ.“

„Jak velký?“

„Na  tyhle články nepotřebuješ archiv. Prostě běž na we­ bovky Timesů a zadej do vyhledávače její jméno. Je tam o ní hromada textů – díky tomu, co byla Parksová zač, a taky díky tomu, že Fostera zatkli až zhruba měsíc potom, co se to sta­ lo. A neřeší to LAPD, ale úřad šerifa. Stalo se to v západním Hollywoodu. Hele, musím končit. Už mi tady pípnul Ri ­ chie.“

„Dobře, tak...“

Virginia zavěsila. Bosch si strčil telefon do  kapsy a  vrá­ til se k  jídelnímu stolu. Přidržel noviny za  rohy a  odsunul karburátor se zbylými součástkami stranou. Sebral z  poli­ ce notebook, postavil ho na stůl a zapnul ho. Během čekání, až naběhne operační systém, se upřeně díval na karburátor. Uvědomil si, že se hodně pletl, když si myslel, že renovace staré motorky může fungovat jako plnohodnotná náhražka čehokoliv jiného.

Ron Carter hrál právě v  doprovodu dvou kytar skladbu

PŘEBĚHLÍK

Milta Jacksona s  názvem „Bags’ Groove“. Náladová hudba připomněla Boschovi všechno, co mu schází.

Když notebook nastartoval, otevřel Bosch webovou strán­ ku Los Angeles Times a vyťukal do okénka vyhledávače jmé­ no Lexi Parksová. Vypadlo mu celkem 333 článků, v  nichž toto jméno figurovalo, přičemž nejstarší z  nich vyšel před šesti lety, dávno před Lexiným zavražděním. Bosch zúžil vý­ běr na letošní rok a našel šestadvacet textů seřazených podle data. První z  nich pocházel z  10. února 2015 a  nesl titulek: Oblíbená asistentka ze záp. Hol. nalezena v posteli mrtvá.

Bosch prolétl další články, až narazil na titulek z 19. břez­ na 2015: Za vraždu Parksové zatčen gangsterský „hlavoun“.

Vrátil se na začátek a klikl na první článek. Napadlo ho, že si před odjezdem do centra přečte alespoň úvodní zprávu o vraždě a úvodní text o zatčení podezřelého.

První článek o  vraždě Lexi Parksové pojednával spíše o oběti než o zločinu samotném, poněvadž úřad šerifa zve­ řejnil o činu pramálo podrobností. Veškeré informace obsa­ žené v článku se v podstatě daly shrnout do jediné věty: pa­ chatel Parksovou ubil v její posteli, kde ji po návratu z noční směny našel její manžel, zástupce šerifa v Malibu.

Když se Bosch dočetl, že manžel oběti je policista, hlasitě zaklel. Z jeho případného angažmá na straně obhajoby by se tak v očích ostatních policajtů stal ještě větší prohřešek. Ten­ hle detail Haller zřejmě záměrně vynechal, když na  Bosche naléhal, ať se na případ podívá.

Přesto Harry četl dál a záhy se dozvěděl, že Lexi Parkso­ vá pracovala jako jedna ze čtyř asistentek manažerů městské části západní Hollywood. Na starosti měla mimo jiné odbo­ ry bezpečnosti, ochrany spotřebitele a  vztahů s  veřejností.

MICHAEL CONNELLY

Označení „oblíbená“ v  titulku prvního článku si vysloužila proto, že fungovala jako hlavní tisková mluvčí městské části a často přicházela do styku se zástupci sdělovacích prostřed­ ků. V době vraždy jí bylo osmatřicet a pro město pracovala dvanáct let – začínala jako stavební inspektorka a postupně se vypracovala výš.

Se svým manželem, policistou Vincentem Harrickem, se seznámila v  práci. Západní Hollywood totiž uzavřel s  úřa­ dem šerifa smlouvu o poskytování policejních služeb a Har­ ricka přidělili na služebnu sídlící na San Vicente Boulevard. Když se s  Parksovou zasnoubil, požádal o  přeložení ze zá­ padního Hollywoodu jinam, aby se vyhnul možnému stře­ tu zájmů, neboť oba pracovali pro město. Nejprve sloužil na stanici v Lynwoodu v jižním okrsku a po nějaké době ho pře­ ložili do Malibu.

Bosch se nakonec rozhodl, že si přečte i druhý článek v di­ gitální frontě, aby se o vraždě dozvěděl něco bližšího. Titu­ lek článku to alespoň sliboval: Podle vyšetřovatelů měla vražda Lexi Parksové sexuální motiv. Ve  zprávě zveřejněné den po prvním článku se uvádělo, že podle vyšetřovatelů z úřadu šerifa se pachatel vloupal do domu, zaútočil přímo v posteli na spící Parksovou, pohlavně ji zneužil a pak ji brutálně ubil tupým předmětem. Autor nekonkretizoval, o  jaký předmět šlo nebo zda ho policie zajistila. Nezmiňoval se ani o důka­ zech nalezených na  místě činu. Po  uvedení hrstky podrob­ ností o průběhu vyšetřování pokračoval výčtem reakcí těch, kdo Parksovou znali, včetně jejího muže, a  popisoval také atmosféru zděšení, která po vraždě zavládla v tamní komu­ nitě. Vincent Harrick si vzal podle autora volno, aby se mohl lépe vyrovnat se zármutkem ze ztráty manželky.

PŘEBĚHLÍK

Po  přečtení druhého textu se Bosch vrátil k  seznamu článků a znovu si prohlédl jednotlivé položky. Dalších zhru­ ba dvanáct titulků nic kloudného neslibovalo. Timesy se té­ matu věnovaly nejprve denně a  později týdně, ale titulky obsahovaly spoustu negativ. Žádní podezřelí v případu Parksové; Vražda Parksové: vyšetřovatelé tápou; Záp. Hol. nabízí v případu Parksová odměnu 100 000 dolarů. Bosch věděl, že vypsat odměnu se fakticky rovná vytroubit do světa, že mám prázdné ruce a zoufale se chytám stébla.

Pak se ovšem na vyšetřovatele usmálo štěstí. Patnáctý člá­ nek vydaný osmatřicet dní po vraždě ohlašoval zatčení jed­ načtyřicetiletého Da’Quana Fostera. Bosch zprávu rozklikl a  zjistil, že stopu na  Fostera získali vyšetřovatelé zdánlivě z  ničeho – prostě jim z  databáze vypadla shoda Fosterovy DNA se vzorkem odebraným na místě činu. Foster byl zatčen za  asistence policistů z  LAPD v  uměleckém ateliéru v  Lei­ mert Parku, kde právě skončil hodinu výtvarné výchovy pro děti, pořádanou v rámci mimoškolního programu.

Nad poslední informací se Bosch zarazil. Nezapadala mu do představy „gangsterského hlavouna“. Napadlo ho, jestli Foster v minulosti nedostal podmíněný trest a neodpykává si touto činností soudem uložené hodiny veřejně prospěšných prací. Nicméně četl dál. V článku se konstatovalo, že vyšet­ řovatelé zadali vzorek DNA odebraný na místě vraždy Park­ sové do  státní databáze a  zjistili, že odpovídá vzorku, který musel Foster povinně odevzdat, když byl v roce 2004 zatčen pro podezření ze znásilnění. Nakonec ho tehdy z ničeho ne­ obvinili, ale jeho DNA zůstala v databázi ministerstva spra­ vedlnosti.

Bosch si chtěl přečíst i další články, ale jestli se měl sejít

MICHAEL CONNELLY

s Virginií Skinnerovou, moc času



Michael Connelly

MICHAEL CONNELLY


21. 7. 1956

Michael Connelly je americký spisovatel. Píše především datektivní romány (Černý led, Temnější než noc, Město kostí). Žije v Los Angeles.





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.