načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pražské pověsti a legendy - Josef Svátek

Pražské pověsti a legendy
-4%
sleva

Elektronická kniha: Pražské pověsti a legendy
Autor:

Krátké kouzelné historky o kostlivcích, bezhlavých mniších, ohnivých mužích, domovních strašidlech, tajemných kočárech, zazděných mečích a důvěrně známé i takřka neznámé ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Lama
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788087959558
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Krátké kouzelné historky o kostlivcích, bezhlavých mniších, ohnivých mužích, domovních strašidlech, tajemných kočárech, zazděných mečích a důvěrně známé i takřka neznámé pražské legendy jsou výsledkem třicetileté trpělivé sběratelské práce Josefa Svátka. Přes dvě stovky kraťoučkých legend a pověstí je pro přehlednost rozděleno do devíti témat. K některým z nich autor připojil jejich varianty, či podobné historky z jiných krajů a zemí. Sbírka je psána starší, obrazově bohatou češtinou, která, až na drobné výjimky, zůstala takřka zcela redakčně nedotčena. Příjemná pohodová četba, dokonale vhodná k ukrácení dlouhé chvíle.

Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

DÁLE DOPORUČUJEME

Vojtěch Rakous: Doma – židovské obrázky

Soubor povídek Doma byl první knihou, která uvedla do českélitera

tury židovské obyvatele venkova a maloměsta jako jeho přirozenou

součást. S humorem i porozuměním vypráví, jak vesničtí Židépolo

viny 19. století se svými sousedy sdílejí běžné radosti i starosti

a zároveň ctí své tradice a svou víru.

Vojtěch Rakous: Modche a Rézi

Humorné vyprávění o trampotách starého dobráckého, ale poněkud

nedůvtipného, Žida Modcheho a jeho hádavé, úzkostlivě čistotné,

panovačné, lakomé, ale přesto všechno dobré, ženy Rézi. Modche

je věčný smolař a díky tomu a díky své jednoduchosti provádí jednu

hloupost za druhou. Autor nám tyto jeho eskapády předkládá v

několika příbězích, psaných tradičním jazykem a s laskavýmhumo

rem.

Ignát Herrmann: Z pamětí starého mrzouta

Pobavte se příhodami mrzoutského úředníčka, poodhalte jehomi

lostné zážitky z mládí i trampoty s „kmotrem“ nebo s „českýmpeká

čem“, prožijte s ním nekonečné týdny s husou nebo strasti kolem

„vhodných vánočních dárků“ a nezapomeňte ani na kapitolu, v níž se

pan Cyrus stane „volebním agitátorem“.

Ignát Herrmann: Otec Kondelík a ženich Vejvara

Pan Václav Kondelík je vážený měšťan, uznávaný malířský mistr,

náramný labužník, znalec piva, vtipálek i škarohlíd, a tak trochu

samoliba. Rodinné pohodlí mu, v dobrém slova smyslu, začíná čeřit

velice nesmělý a trochu nedůvtipný nápadník jeho jediné dcery

Pepičky, magistrátní úředník Vejvara.

Popelka Biliánová: Paní Katynka z Vaječného trhu

Paní Katynka z Vaječného trhu je milou lidovou postavou pražské

trhovkyně první poloviny 19. století, která svůj „kšeft“ ovládánapros

to mistrně. Je to typ impozantní tvrdošíjné poctivé ženy s velkým a

dobrým srdcem. Na těchto stránkách se seznámíme s jejímpříbě

hem, kterak v hádce vypudí z domu svého jediného syna a jak jej

zase šťastně nalezne. Díky skvělému vypravěčskému talentuautor

ky se nenásilně seznamujeme s folklórem pražských tržišť a skou

zelnou jadrností dobového jazyka, která bez potíží dokáže dojmout i

způsobit záchvaty smíchu. Výborná odpočinková četba nadovole

nou.


3

JOSEF SVÁTEK

Pražské pověsti a legendy


4

Vydání jako celek i jednotlivé části (text díla, obálka, grafická

úprava, případně jazyková adaptace, redakční poznámky,

ilustrace, předmluva, doslov, životopis autora apod.) jsou

chráněny autorskými právy. Nositelé těchto práv jsouuvede

ni v tiráži.

Prosíme, používejte tuto elektronickou verzi knihy pouze

v souladu s platnou licencí. Žádná verze licence k tétoe

knize neumožňuje rozšiřování jejich kopií (včetně půjčování)

či sdělování díla veřejnosti (například umisťováním kopií či

extrahovaných částí na servery, ze kterých je možno tento

soubor nebo jeho část dále stahovat nebo jej prohlížet), a to

za úplatu či zdarma.


5

JOSEF SVÁTEK

Pražské pověsti

a legendy

Praha 2015


6

Obálka © Marcela Strejčková – Nomzamo, 2015

© Monika S. Benešová – Lama, 2015

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-87959-55-8 (formát PDF)

ISBN 978-80-87959-56-5 (formát ePub)

ISBN 978-80-87959-57-2 (formát MobiPocket)


7

Úvod

Platí-li kde básníkovo „Stůj, noho, posvátná jsoumís

ta, kamkoli kráčíš“ – platí to zajisté o zlaté Praze,tom

to bujně tlukoucím srdci vlasti české, z něhož se od

prvního počátku dějin českých proudila síla životní po

veškeré zemi národem naším obývané, tak že dějiny

královské Prahy jsou zároveň dějinami Čech, a tím

každá píď půdy její nese na sobě stopy významuhisto

rického. Vedle dějin samých, jež byly monumentálními

pracemi Palackého a Tomka v jasném světle národu

českému odhaleny, jsou toho důkazem i četné tyzkaz

ky zašlých věků, jež se k památným budovám

a místům pražským váží, jejichž paměť se ale v dobách

našich, směrům užitkovým tak výlučně hovících,

v lidu vždy více ztrácet počíná, jak to bohužel též na

stálém mizení národních písní, báchorek a pověstí

vůbec vidíme.

Zkazky tyto, jejichž sbíráním jsem se co rodák

pražský již po více než třicet let zabýval, aspoň v části

mně známé zachovat, a to ve způsobu, jak je lidpraž

ský prostě vypravuje, bylo cílem při sestavování sbírky

této; přesvědčil jsem se, že tytéž vždy více

v zapomenutí upadají a generaci nynější namnozene

známými zůstávají. Naříkal již před lety historikchrá

mu svatovítského dr. Ambros, že prý nemáme

o velechrámě našem na Hradčanech pražádnýchle

gend, jakých se tak mnoho o cizích dómech vypráví;

a hle, zde jich sděluji přes dvacet, tak že se i v tomto

ohledu s jinými směle měřit můžeme. A ač tato sbírka


8

pověstí a legend pražských přes dvě stě dvacetobsahu

je čísel, není tím poklad zkazek těchto dokonce ještě

vyčerpán, a protož myslím vydáním jich i k tomupři

spět, aby též jiní k zachování dalších zbytkůobrazo

tvornosti lidu pražského ponuknuti byli. Věc sama jest

toho zajisté hodna, neboť se jí osvědčuje, že se také

v tomto oboru duch český odedávna samočinností

značil a mrtvou hmotu slovem oživovat dovedl.Roz

třídění sbírky založil jsem dle obsahu pověstí, kdežto

varianty k mnohým z nich připojené tuším jen

k zvýšení významu jejich přispívají.

Spisovatel.


9

I. Pověsti o staré Praze

Založení Prahy

Když kněžna Libuše hlavní město v České zemi založit

chtěla, vyslala služebníky ze svého sídla Vyšehradu,

aby na levém břehu Vltavy vyhledali příhodného místa

k založení města. Zároveň jim přikázala, aby na to

pozor dali, bude-li kdo na tom místě nějakou prací

zaměstnán, neboť mělo nové město dle té prácepo

jmenována býti. I nalezli služebníci na rovině pod

vrchem Petřínem vhodné místo takové, na němžspatři

li v lese dva tesaře, kteří kmen poraženého stromu

otesávali. Ptali se jich, co tu dělají, načež tesařiodpo

věděli: „Práh tešeme!“ Když pak se služebníci opět na

Vyšehrad vrátili a kněžně Libuši o všem, co nalezli,

zprávu dali, rozhodla kněžna: „Podle prahu onoho

budiž nové město Praha zváno!“ A od té doby se město

kněžnou Libuši založené Prahou nazývá.

První dům v Praze

V lese pod vrchem Petřínem na tom místě, kde tesaři

práh tesali, počali poddaní kněžny Libuše les mýtit

a první dům nově založeného města stavět. Ale když

základy k němu kopali, přišli dělníci na jámuhlubo

kou, dřívím dubovým a hrubými kameny pokrytou,

kterou když odkryli, tajný jakýsi oheň v ní nalezli,

jehož nikdo nemohl uhasit. I kopali a stavěli opodál

jámy, která tak dlouho otevřena zůstala, dokud se sama


10 od sebe nezasypala. Stál pak ten první dům pražský v oněch místech nynější Malé Strany, kde vbíhá ulice Prokopská na druhé náměstí Maltézské; tam posud ukazují dům, vedle „staré pošty“ v koutě ulice té stojící jakožto památné místo, odkud Praha počátek svůjvzala.

--Jiná pověst praví, že první dům v Praze stál nadpotokem Bruskou, kde se nyní ústav slepých nalézá. Byl prý to knížecí dvůr zvaný Libec, kde nejstaršívévodové čeští sídlívali, a kde prý též svatý Václav bylvychováván. Třetí pověst pak praví, že první důmpražský stál na nynějším Újezdě, kde se dům U Pavlánských spatřuje.

První mlýn v Praze

Kolem prvního domu pražského pod Petřínempovstávalo vždy více jiných domů a obyvatelstvo se v nové

osadě stale množilo. Proto bylo též mlýna třeba, kde

by se z obilí mouka pro tento lid mlela. I vyhlédli si

první Pražané k postavení mlýna místo na blízkém

ostrově ve Vltavě, jen se nyní Kampa jmenuje a kde

„soví“ mlýny stojí. Tehdy byl však ostrov ještě lesem

pokryt, a když jej lidé mýtit počali, porazili nejdříve

vysoký dub na břehu řeky stojící. Když se strom

k zemi kácel, vyletěla z dutiny jeho ohromná sova,

která se za dne ve stromě skrývala. Poněvadž sova byla

pohanským Čechům ptákem posvátným, pokládali to

drvoštěpové za dobré znamení pro svou práci, a za

nedlouho stál na místě onom první mlýn pražský,jebr />

11

muž po oné sově dáno jména „sovího“, jak se dodnes

mlýny tamní nazývají. Ještě v minulém stoletíukazo

vali na ostrově Kampě několik starých stromů, které

prý tam zbyly z původního lesa, a na těch prý seod

jakživa mnoho sov zdržovalo, neboť je tam držitelé

sovího mlýna chránili z té příčiny, že mlýnu jejich

jméno daly.

První dům v Starém Městě

Když podhradí pražské, nyní Malou Stranou zvané,

obyvatelstvu více nestačovalo, založena byla druhá

část města Prahy na pravém břehu řeky Vltavy. První

dům pak tam byl vystaven právě uprostřed nynějšího

trhu Uhelného, kde při něm od nepamětných časůko

várna stávala. A proto mnohý Staročech tomu nerad

byl, když roku 1807 památný tento dům bourat počali

z té příčiny, aby trh Uhelný větší prostory nabyl. Od té

doby není už ani stopy po nejstarším domě na Starém

městě pražském.

Dům u „pěti králů“

Pod Vyšehradem stojí na břehu potoka Botičestarožit

ný dům, který je odedávna na svém průčelí ozdoben

obrazy pěti pohanských panovníků českých, pročež

také dům tento u „pěti králů“ se jmenuje. Jsou toobra

zy vévodů Přemysla, Nezamysla, Mnaty, Vojena

a Křesomysla; v novějších časech však byl na místě

Křesomyslově vyobrazen vévoda Vratislav, a zároveň


12 k pěti původním obrazům přimalován sv. Václav.Obrazy tyto byly proto na onom domě vymalovány,poněvadž se na témže místě nalézalo za pohanských časů pohřebiště knížat českých a zejména prý tu bylipochováni řečení vévodové pohanští. Z té příčinyjmenuje se okolí toho domu také „hrobka“ neb „na hrobce“, a až jednou dům u „pěti králů“ rozbořen bude a základy jeho se rozmetají, pak prý budou nalezeny hroby a kosti oněch vévodů. Ostatní pohanštípanovníci čeští byli pochováváni na Vyšehradě, kde lid dosud ukazuje i místo, kde kněžna Libuše pohřbena leží.

Pohřebiště pohanské na Moráni

Pohanští Pražané měli první své pohřebiště naSlovanském vrchu, kde nyní chrám emauzský stojí. Tam se

prostíral za časů kněžny Libuše posvátný háj, v němž

byla postavena socha Morany, pohanské bohyně smrti,

kolem níž zemřelí pohané pražští pochováváni byli.

Když pak křesťanství v Čechách zavedeno bylo, dal

sv. Václav sochu Moraninu skácet a pohanský hájvymýtit; na místě sochy oné pak dal postavit kostelík

k poctě sv. Kosmy a Damiána, který dodnes před

chrámem emauzským stojí. Památka na bohyniMoranu se však zachovala v názvu oné části města před

Emauzy, které se dosud „na Moráni“ říká.

--Jinak bylo někdejší toto pohřebiště pohanské od lidu pražského nazýváno též „Velká hrobka“, kdežtopohřebiště pohanských vévodů nad Botičem „Maláhrobka“. V kostelíku sv. Kosmy a Damiána pak prý sevé

13

voda sv. Václav zastavoval vždy k modlitbě, kdykoli

se z hradu pražského na Vyšehrad ubíral. Roku 1862

bylo v místech oněch při kopání země nalezenoněko

lik popelnic s popelem, což jest důkazem, že se na

Moráni skutečně pohanské pohřebiště nalézalo.

První chrám v Praze

Když kníže Bořivoj na Velehradě na Moravě vírukřes

ťanskou přijal a od sv. Cyrila pokřtěn byl, zaslíbil se

Bohu, že vystaví v Praze první chrám křesťanský

v Čechách. Slib tento také vykonal, neboť když se do

Prahy vrátil, dal zde u dvora knížecího, jenž odtýně

ného plotu též Týnem zván byl, chrám Panny Marie

vystavět, jenž se od té doby týnským nazývá. Pověst

praví, že sv. Cyril a Metoděj do Prahy přišli a základní

kamen ke kostelu tomu položili, pročež na památku

toho jim byly v Týně za našich časů pěkné sochypo

staveny. Starobylá svatyně týnská ale už dávno zašla

a jediný pozůstatek její je kulatá kaple Panny Marie,

která na jižní straně chrámu Týnského stojí a nyníkap

lí křestní se nazývá. Z chrámečku tohoto vedlapod

zemní chodba do paláce kněžny Ludmily, jenž na tom

místě stál, kde nyní v Celetné ulici dům Sixtůvspatřu

jeme. Tou chodbou chodívala sv. Ludmila za krutého

panování pohanské kněžny Drahomíry se sv. Václavem

času nočního, aby v prvním chrámu pražském vnuka

svého k nábožnosti vedla. Podzemní chodba vededo

posud z řečené kaple do Sixtova domu, jenže je nyní

z veliké části zasypána. V ní stojí kamenný oltář,

u něhož sv. Ludmila potají mši sloužit dávala, když

14

Drahomíra z nenávisti proti křesťanům kázala chrám

Týnský zavřít.

Bitva pohanů s křesťany

Na průčelí starožitného domu v Týnském dvoře,

o němž se také vypráví, že v něm sv. Ludmilasídlíva

la, spatřují se zbytky staré malby omítkové, která bitvu

představuje. Pověst vypravuje o malbě té takto: Za

pohanské kněžny Drahomíry zakoušeli křesťané

pražští velikých nátisků od pohanů, od nichž napotká

ní týrání ano i vražděni byli. Jednou pak dalaDrahomí

ra tajný rozkaz, aby veškeří křesťané vyhlazeni byli.

Křesťané se však dříve o tom dověděli a chopili se

sami zbraní, vrhli se na pohany, s nimiž na náměstí

Staroměstském tak krvavou bitvu svedli, že krevpoto

ky do ulic tekla. Zejména prý se proudila Týnskou

uličkou až k domu sv. Ludmily v Týnském dvoře,na

čež se světice tato z obydlí svého na Tetín uchýlila, kde

pak zardoušením mučednickou smrt vytrpěla. V oné

bitvě křesťané zvítězili a na památku toho vítězství

dali na domě sv. Ludmily v Týnském dvoře obraz té

bitvy vymalovat, jehož stopy se dodnes zachovaly.

Staří vlastenci čeští pak kráčejíce po náměstíStaro

městském vždy si zbožně připomínali, že toto místo

jest krví prvních křesťanů českých posvěceno.

Propast Drahomířina

Kněžna Drahomíra, matka sv. Václava, byla jakožto

pohanka velikou záští proti křesťanství pojata

a pronásledovala křesťany do krve. Ba ponoukala

i mladšího syna svého Boleslava proti staršímuVáclavu, který pak skutečně od bratra svého ve StaréBoleslavi zavražděn byl. Ale za nedlouho počal i Boleslav

křesťanům přát, čehož Drahomíra déle snášet nemohla,

umínila si, že z Čech odjede a do pohanské své vlasti

se vrátí. Když z hradu Pražského jela, bylo slyšeti na

Hradčanech před kostelíkem sv. Matouše, že se

v témže k pozdvihování zvoní. Vozka kněžnin, jsa

potají křesťanem, skočil z vozu a u dveří chrámových

na kolena padl a vroucně se v prsa bil. Když toDrahomíra spatřila, zlořečila jemu i všem křesťanům, ale

v tom se země pod ní otevřela a pozřela ji s vozem i

s koňmi. Vozka vykonav svou pobožnost spatřil místo

vozu ze země vycházející oheň, jenž vydával smrdutý

dým. Divadlo toto po dlouhý čas trvalo, leč kdokoli na

to místo vstoupil, neštěstí toho dne neušel. Aby pak

k němu přístupu nebylo, ohrazeno bylo dřevěnýmplotem, a když plot shnil, byl na to místo postavenkamenný sloup, jenž tu až do minulého století stál. Na

místě kostela sv. Matouše, v husitských válkáchrozbořeného, postaven byl později dům U Zlaté koule zvaný,

před nímž onen sloup stál; dům ten ale musil později

paláci hrabat Černínů ustoupit, načež později

i kamenný sloup Drahomířin za své vzal.

--

16

Také v Bezně na Boleslavsku vypravuje se podobná

pověst o propadnutí se pohana. Když totiž pohanský

tento pán se svou paní Beznem na čtyrspřežném kočáře

jel, bylo v kostele zvoněno k pozdvihování. Nábožný

kočí zůstal stát, slezl a kleknuv bil se v prsa. Pán jeho

pohan mu za to lál a všem křesťanům zlořečil; v tom

se ale i s kočárem propadl a na místě tom zůstalapro

past, jejíhož dna se nikdy dosáhnout nemůže.

Noční jízda Drahomířina

Na tom místě na Hradčanech, kde se kněžnaDrahomí

ra pro bezbožnost svoji do země propadla, je slyšet za

tmavých a bouřlivých nocí, jak kněžna tato objíždí po

Hradčanech a Pohořelci ve voze ohnivém, je tažena

vranými koňmi, kteří jiskrami a pekelným ohněmko

lem sebe jen srší. Na kozlíku vozu není však vidět

žádného vozku, neboť Drahomíra sama pekelný povoz

řídí, neustále za noční jízdy své volajíc: „Zle bude! Zle

bude!“ Tak objíždí po celou hodinu půlnoční; jakmile

ale zahučí jedna hodina na věži zámecké, řítí se ohnivé

spřežení i s vozem za nesmírného rachotu zase dopro

pasti na onom místě, kde se Drahomíra skutečněpro

padla.

Vinice sv. Václava

Sv. Václav byl již v útlém mládí velmi bohabojný

a meškal proto nejraději v chrámech, kde také kněžím

při mši svaté přisluhoval. Aby pak při oltáři vždypotřebného vína po ruce bylo, vyžádal si na otci kuspozemku, aby na něm vinici založil a víno k potřeběkostelní pěstovat mohl. Otec jeho, vévoda Vratislav,vykázal mu místo takové, a sice na východní části vrchu hradčanského při starých schodech zámeckých. Zde nalézala se tedy vinice sv. Václava, zde zbožný mladík víno pro kostely tlačil i též hostie pekl, k čemuž vždy si sám dříví snášel, štípaje ho na špalku, jež dosud v kapli sv. Václava v chrámě Svatovítském vidět lze. S věrným druhem svým Podivínem nejraději meškal ve své vinici, kde pečoval o potřeby chrámové. Ty pak v pozdějších dobách, když matka jeho Drahomíra po smrti Vratislavově počínání jeho nepřála, časemnočním do kostelů roznášel. Chodbou z hradu vedoucí, která do jednoho domu na nynějším pětikostelním plácku ústila a dosud se tam ukazuje, odcházel tajně v noci za tím cílem dolů do města. I v kruté zimě konal takovéto cesty ochotně, a tak se jedné noci bral s Podivínem až do kostela na Skalce, aby knězi víno a hostie odevzdal. V noci té však napadlo mnohosněhu a zima byla krutá; Podivín naříkal sobě, kterak jej nohy zebou, a tu mu sv. Václav pravil, aby jenvstupoval do šlépějí jeho ve sněhu. A jakmile Podivín tak učinil, žádné zimy více necítil. Od té doby tím věrněji k sv. Václavu přilnul a na vinici jeho mu horlivěpomáhal.

--Jiná vinice sv. Václava ukazuje se dosud mezi Všetaty a Přívory nedaleko Mělníka, kde sv. Ludmila,přebývajíc na hradě pšovském, dala vinné révy z Moravypřinést a rozkázala ji vysazovat v okolí mělnickém u vsi

18

Přívor. První od ní založená vinice tamže byla ještě na

počátku tohoto století zdělávána a jmenovala se vinice

sv. Václava, neboť prý světec tento na ní v mládí svém

vlastní rukou pracovával. – Také u Staré Boleslavi

ukazují místo, které se jmenuje „vinice sv. Václava“,

neboť prý na ni sv. Václav pro chrám boleslavský víno

pěstoval.

Pramen sv. Václava

Za času sv. Václava bylo prostranství meziVyšehra

dem a Prahou pokryto ještě hustým lesem, jenž pro

hojnost zvěře poskytoval a vévodům českým často

příležitosti k lovu. Tu pak také sv. Václav, bavil se

jednou lovem, hnal se v oněch místech za jelenem,

jenž v prudkém běhu svém zakopnul o kořen takovou

silou, že jej ze země vyrýpnul, při čemž i pramenčers

tvé vody vyskočil. Spatřiv to sv. vévoda daroval jelenu

život, a dal podnět k objevení živé vody, která se

dodnes nejen za výbornou k pití, ale též za hojivou,

hlavně v nemocích očních, považuje. Že k pití velmi

zdravá je, dokazuje ta okolnost, že ji obyvateléhořej

šího Nového Města hojně odbírají, dávajíce v nádržce

vodní bedlivý pozor, aby ni kapky na zem nerozlili,

neboť se voda z pramene sv. Václava za posvěcenou

považuje. Odedávna pak byl pramen týž také „Pučka“

zván a blízké lázně svatováclavské nazývány byly

proto „lázně pod Pučkou“.

19

Sloup sv. Václava

Když po zavraždění sv. Václava tělo jeho ze Staré

Boleslavi na hrad Pražský převáželi, musili se žoldnéři

vévody Boleslava potají na cestu dát, neboť lidkřes

ťanský by nebyl dopustil, aby se svaté tělo v mocbra

trobijce Boleslava dostalo. Jelo se tedy v noci

z Boleslavi do Prahy, aby průvod ještě před svítáním

na Hradčany dorazil. Když ale žoldnéři ve Starém

městě pražském k Vltavě přijeli, spatřili, žerozvodně

ná řeka té noci most strhla. Poněvadž se jižrozedníva

lo, byli ve strachu před křesťany, nedojedou-li za šera

na hrad Pražský. A tu se někteří z nich, již byli tajní

křesťané, obrátili s prosbou k sv. Václavu, aby je na

druhou stranu řeky přepravil. Pomoci této se takédo

mohli, neboť se náhle všechen průvod na druhémbře

hu Vltavy octnul a odtud se dále ke hradu ubíral. Na

památku zázračného přenesení tohoto postavili zbožní

křesťané u mostu na tom místě, kde žoldnéři se svatým

tělem stáli, dřevěný sloup s obrazem sv. Václava. Když

pak nynější kamenný most vystaven byl, postavili na

tom místě sloup kamenný se sochou patrona českého,

kde do nedávna stál. Nyní přistaven je k průčelíchrá

mu křižovnického, kdež dosud onen zázrak připomíná.

Vůz s tělem sv. Václava

Když tělo sv. Václava přes Malou Stranu na Hradčany

vezli, jeli s ním po náměstí Malostranském kolemrad

nice, v níž se šatlava městská nalézala. Zde se ale vůz

s tělem svatého mučedníka náhle zastavil a více se jím

20

hnout nemohlo, ač několik párů volů připřáhli. I sbíhal

se lid k vozu a spatřiv, že vezou tělo sv. Václava,svo

lal duchovní, z nichž jeden pak pravil, že svatý Václav

nikdy nevinného v žaláři trpět nenechal, pročež že

v šatlavě zajisté někdo nevinný sedět musí. I byla dána

vězňům svoboda, a v tom také jednomu z nich, který

byl nevinně odsouzen, železa s rukou i s nohou sama

od sebe spadla a vůz se již bez těžkosti dále pohybovat

počal. Dva z vězňů, kteří ještě pohané byli, dali se

hned na to pokřtít. Na tom místě náměstíMalostran

ského dali předkové naši kostel ke cti sv. Václavapo

stavit, jehož zevnější podobu na rohu zemského domu

tamže dosud dobře rozeznat lze. Nad vchodem dokos

tela pak byl též výjev o zázraku tom vymalován,

a každoročně v den památky převezení sv. Václava

propuštěn jeden z vězňů ze šatlavy malostranské, což

se až do předešlého století zachovávalo. Okovy, které

onomu nevinně odsouzenému vězni tak zázračně

spadly, byly po dlouhý čas v úctě chovány, a dodnes se

ukazují v kapli sv. Kateřiny na Karlštejně. Na zdi visí

jejich část, která se až na naše dny zachovala. U tohoto

řetězu jsou uchované dva kusy dřeva pocházející prý

z onoho vozu, na němž tělo sv. Václava vezeno bylo.

Socha sv. Václava

Na svatováclavském náměstí stála do nedávnakamen

ná socha sv. Václava v plném brnění na koni jedoucí,

o níž se tato pověst vypravuje: Národ český přetrpěl už

mnohé svízele válečné a po každém boji se zasezota

vil, ale jednou bude česká země zaplavena nepřítelem,

21

který o jiné stát nebude, než aby národ náš ze světa

vyhubil. Čechové se budou úsilně bránit, alenesvor

nost jejich bude toho příčinou, že ve všech bitvách

budou na hlavu poraženi a ku Praze zatlačeni, kde se

poslední bitva Svede, a to na planině před bývalou

koňskou branou. V té budou Čechové opět umdlévat

a pomoci sv. Václava se dovolávat. Ten však pojat

nevolí nad nesvorností národa svého, oslyší na ten čas

prosby jejich. Bitva povede se tak nemilosrdně, že krev

do města potokem poteče a Svatováclavské náměstí

zaplaví. Jakmile se ale první krůpěj krve česképosled

ního stupně u sochy sv. Václava dotkne, udeří hodina

vysvobození pro Čechy. Socha totiž náhle oživne

a sv. Václav máchne mečem třikrát na tu stranu, kde

vrch Blaník leží, v němž Svatováclavské rytířstvo na

pokynutí vůdcovo v hlubokém spánku čeká, abyČe

chům v posledním boji k vítězství pomohlo. To se také

v tomto okamžiku stane, blanické rytířstvo vyřítí se

z vrchu a rychlostí blesku ku Praze přiletí, nepřítele

zničí. Sv. Václav se osobně boje zúčastní, všude v čele

Blanických rytířů, s nimiž pak po dobytém vítězství

navždy v povětří zmizí. Pak osiří Blaník, a téžkamen

ný podstavec sochy na Svatováclavském náměstí

prázden zůstane, neboť od té doby nebude již více

Čechům vyšší pomoci třeba a země česká bude žít

v stálém pokoji. (Socha sv. Václava byla za posledních

let z Václavského náměstí před proboštskou budovu na

Vyšehradě přenesená.)

22

Sv. Václav v boji pro vlast

Svatý Václav nalézá se s rytířským komonstvem svým

uzavřen v Bílé hoře, kde Čechové onu porážku utrpěli,

pod jejímiž následky dvě stě let úpěli. Aby neštěstí

tehdejší opět napraveno bylo, vyjede odtamtud

sv. Václav s rytířstvem svým v době, kdy bude s vlastí

Českou nejhůře, načež na Bílé hoře svede s nepřáteli

národa českého bitvu, v které tolik krve prolito bude,

že od Strahovské brány až ke kamennému mostupote

če. Čechové za pomoci patrona svého v bitvě tétozví

tězí, vítězstvím svým ale tak velice zpyšní, že Bůh na

ně sešle velikou povodeň, při níž voda ze strany jedné

až k soše Panny Marie na sloupu na Staroměstském

náměstí, ze strany druhé pak až do polovice vrchu

Petřína dosahovat bude. Povodní touto zahyne všechen

národ český až na několik lidí, kteří se dle proroctví

slepého mládence na vůz pod plachtou srovnají. Vozka

pak pojede s posledními těmito Čechy přes místo, kde

se druhdy Staroměstské náměstí prostíralo, zašvihne

bičem svým a zvolá: „Tuto někdy Praha stávala!“ Pak

ale bude Čechům všecka jejich vina odpuštěna, jejich

poslední potomci se rychle rozmnoží ve veliký národ,

a pak zase staré zlaté časy v Čechách nastanou. Z nás

ale se jich nikdo nedočká.

Oheň na Petříně

Pohanští Čechové klaněli se též ohni a přinášeli mu

oběti zápalné v hájích posvátných. Ještě za časůkřes

ťanských bylo takto pohanským bohům obětováno,

23

a jedno z modloslužebných míst nalézalo se na vrchu

Petříně. Tehdáž bylo na tom vrchu mnoho kamene

lámáno a tu si dělníci času zimního pod starým dubem,

kde bývaly pohanské oběti konány, oheň zapalovali,

aby se hřáli. V tomto ohni počaly se pojednou tvářnosti

a postavy lidské zjevovat a dělníci klaněli se tudíž

ohni, k němuž se i mnoho lidu sbíhalo, pravíce, že se

v ohni duše jejich předkův očisťují. I obětováno ohni

tomu, čehož ale biskup sv. Vojtěch trpět nechtěl.Vé

voda Boleslav Pobožný vyslyšel stížnost jeho a dal

oheň na Petříně uhasit a dub porazit. Pohané se však

potají opět na Petříně scházeli a tam nový oheňzapa

lovali, v němž se mnohem krásnější osoby než kdy

dříve ukazovaly. Vévoda kázal znova oheň uhasit

a jámu, v níž hořel, zasypat. Aby pak lid onu poctu,

kterou prokazoval ohni a ďáblům, vzdával pravému

Bohu a onomu svatému, kterýž skrze oheň koruny

mučednické dosáhl, totiž sv. Vavřinci, dal vévoda ke

cti téhož světce na Petříně vystavět chrám, kterýždo

sud temeno vrchu toho zdobí. V kostele tom nalézá se

malba, výjev onen s pohanským ohněm představující.

Svatý Prokop a mouchy

Za parného letního dne ubíral se sv. Prokop, kterýja

kožto poustevník v údolí u Hlubočep v temné jeskyni

přebýval, na hrad pražský, aby v chrámě svatovítském

pobožnost svou vykonal. Cesta jej vedla po MaléStra

ně onou ulicí, kde se již tehdáž masné krámy řezníků

nalézaly. Ušlý jsa a všecek schvácen spočinul naka

menné lavičce před masnými krámy, kdež za krátko usnul. Ale ze spánku byl vyrušován hejny much a komárů, jež se zdržují obyčejně kolem míst, kde v létě maso zapáchá. To zpozoroval jeden z chasníků řeznických, který přisednuv ke svatému muži, šátkem od něho mouchy a komáry odháněl, tak že si sv. Prokop nyní volně podřímnout mohl. Když seprobudil, seznal příčinu toho, že jej mouchy víceneobtěžovaly, a poděkovav chasníkovi za úslužnost jehopravil mu, aby si nějaké milosti vyžádal. Ten odpověděl, že nepřeje sobě a druhům svým jiného, než aby krámy jejich masné navždy byly zbaveny oněch mračen much a komárů. Sv. Prokop vyslyšel žádost tuto a zažehnal na věčné časy mouchy a komáry z okolí masných krámů malostranských, kdež pak prý od té dobyhmyzu toho více nebylo vídáno.

--Pověst podobného obsahu se vypravuje o sv. Prokopu v Sázavě, kde byl světec týž ve slovanském klášteře tamním opatem. Když totiž lidu pod širým nebemkázával, vyrušovala jej hejna strak krákotem svým, a proto je sv. Prokop navždy z krajiny sázavskézažehnal, tak že se tam od té doby žádná straka nezdržuje.

Stará škola židovská

Stará škola židovská v Praze patří k nejstaršímstavbám města a je z části pod zemí zbudována, takže do

vnitřku jejího vede devět stupňů, což následujícípověst vysvětluje: Za prvních časů, když bylo židům

dovoleno v Praze se osazovat, měli domy své na

Újezdě; ale jednou vzbouřila se chátra pražská proti


25

židům a domy jejich se zemí srovnala. Při pustošení

tomto byla zbořena též synagoga a Židé pražští byli

bez modlitebny. Vévoda český jim na to vykázal místo

k novému obývaní a to nynější Židovské město, kde si

nové domy stavět počali. Ale zželelo se jim krásné

synagogy, o kterou je chátra na Újezdě připravila; leč

byli o vše oloupeni, neměli prostředků, aby si novou

vystavěli. I sešli se starší židovští a radili se, jak by si

novou školu postavili. Hádáno se dlouho, až tu vešel

do shromáždění vážený stařec, který dle vnuknutíbo

žího starším zvěstoval, aby rozkopali pahrbek, kde

nyní Stará škola stojí, načež prý jim s pomocí boží

toužená škola zjednána bude. Shromáždění vyslechlo

s radostí slova starcova a dalo ihned pahorek onen

rozkopávat a zemi z něho snášet. A sotva že v hloubku

několika loket přišli, vykopali stavení Staré školyúpl

ně v té podobě, v jaké je dosud spatřujeme. V radosti

své nad tím nekopali Židé již hlouběji, aby pahorek

s ostatním okolím srovnali, a proto stojí Stará škola

spodní svou částí v zemi.

Původcové Staré školy

Když se po druhém rozboření chrámu jeruzalémského

národ židovský po veškerém světě rozptýlil, přišla část

židů také do české vlasti a tu se usadili nejdříve na

místě, kde nynější Židovské město v Praze stojí. Odtud

vzala počátek svůj pověst, že prý Židé již dříve na

nynějším místě Prahy sídlili, než kněžna Libuše městu

počátek dala, ba dříve prý, než ještě Čechové do země

české přišli. Poněvadž židé, kamkoli do země zavítali,


26 vždy nejdříve synagogu stavěli, chtěli se i zde o stavbu školy pokusit. Nevyznali se ale v lámání kamene, a tu se objevil v nesnázi té sbor andělů, kteří židůmoznámili, že k rozkazu božímu přicházejí, aby jim školu vystavěli. Neprodleně dali se také nebeští poslové do práce a za nedlouho se vznášela nynější vážená budova Staré školy do výše, aniž by se ruka lidská ke stavbě její přičinila.

--Také o židovské modlitebně ve městě Kolíně n. L. vypravuje pověst, že prý byla vystavěna dávno před založením města toho, tak jako prý Stará školažidovská před založením Prahy.

Synagoga z Palestiny přenesená

Po vyhnání Židů z Palestiny přenesli andělé Židům,

kteří se na pouti své po světě do Čech obrátili, jednu

synagogu ze svaté země do Čech, a sice právě tuto

Starou školu, která prý jest po synagoze jeruzalémské

nejstarší na světě. Zároveň uložili starším Židovské

obce pražské, aby na ní nikdy nic neměnili natožopravovali, neboť prý jen ve své původní podobě přetrvá

všecky ostatní synagogy po světě rozptýleného národa

židovského. I pohroženo smrtí každému, kdo by se

opovážil na posvátné modlitebně něco měnit. Když

pak se během času přece mnozí pokusili o rozličné

opravy, tu prý nejen stavitelé, ale i starší obce, kteří to

připouštěli, buď k úrazu přišli, neb dokonce bídnou

smrtí ze světa sešli. Proto už po staletí zůstávázevnějšek i vnitřek školy beze změny a na vnitřních stěnách


27

jejích dosud jsou vidět pod staletým prachem skvrny

krvavé z těch dob, kdy v synagoze množství Židů od

vzbouřeného lidu pražského pobito bylo.

Starý hřbitov židovský

Tak jako o staré škole židovské vypravuje pověst též

o sousedním starém hřbitově židovském, že pochází

ještě z doby, než Čechové do země české přišli, neboť

prý se tu Židé hned po svém vyhnání z Jeruzaléma

usídlili. Důkazem toho jsou prý pomníky náhrobní na

hřbitově tomto, které prý z prvních století po Kristu

pocházejí a z nichž jeden byl jakési Sáře Katzovépo

staven, nesa na sobě letopočet 606 (pozn. redakce:

tento letopočet se skutečně na onom náhrobku nalézá,

ale musí se číst 1606, neboť Židé za starých dob tisíce

v letopočtech neuváděli). Při velikém vražděnípraž

ských Židů za krále Václava IV. byl také starobylý

tento hřbitov velice zpustošený, ale později zase na

něm pochováváno bylo a stavěny pomníky, z nichž

největší část nese na sobě znak židovského kmene

z něhož zemřelý pocházel. Tak značí dvě otevřené ruce

kmen Aronův, kdežto levité mají na náhrobcíchvyte

sanou konvičku; vinný hrozen znamená židovskýpů

vod vůbec, na náhrobku zemřelé nevěsty se nalézá

dívčí postava s růží v ruce atd. Také nesou mnohé

z náhrobků těch jména česká, jako Čech, Nezamysl,

Sláva, Libuše, Vlk, atd., což jest důkazem, že se Židé

druhdy zároveň též Čechy cítili být. Od časů císaře

Josefa II. se na hřbitově tomto více nepochovává.


28

Biskupský dvůr na Poříčí

Za starých časů, když ještě nebylo Nové Městozalo

ženo, rozkládalo se na rovině mezi Vyšehradem

a Vltavou několik osad, z nichž jedna ležela na břehu

řeky Vltavy a proto, že se po řece táhla, byla nazývána

Pořičím. V osadě té si vystavěli biskupové pražštíveli

ký dvůr, jenž byl zdmi a věžemi ohrazen, aby v něm

lidé jejich v čas války bezpečí měli. Zde vykonávali

biskupové pravomocnost, a proto byl dvůr ten„biskup

ským“ zván, jak až dodnes je nazýván, jenže teď na

jeho místě stojí několik domů. Přichází se k nimbra

nou, nad níž druhdy pevná věž stála, a do té bylivsa

zováni vězni, kteří se proti právu biskupovu provinili.

Ještě dodnes se proto dům na místě věže oné stojící

nazývá „Šatlavou“; v bráně pak visela, jak se ještě

starší lidé pamatují, dřevěná tabule, na níž bylavyma

lována uťatá ruka s mečem nad ní se vznášejícím. A to

bylo znamením oné pravomocnosti biskupů, kteří zde

právo nad životem a smrtí poddaných svýchvykonáva

li.

Sídla templářů v Praze

V celetné ulici stojí starožitný dům, jenž se v Templu

nazývá. Jméno toto pochází od toho, že na místě tomto

mívali rytíři řádu templářského klášter svůj. Patřily prý

k němu všecky sousední domy v Celetné ulici a proto

se jak v Templu, tak i pod těmi domy ještě dosudnalé

zají stará sklepení, v nichž templáři své bohoslužby

konali i potom, když už byl jejich řád zrušen.


29

V jednom takovém sklepení prý byla druhdy kapitolní

síň řádová a v té se nalézá ještě kamenný oltářtem

plářský. Odtud pak vedla prý podzemní chodba až do

kostela Týnského. Nejstarší sídlo rytířů templářských

v Praze nalézalo se ale v klášteře sv. Anny, kde kostel

a veliký dům v řádový vystavěli a jméno jemu dali

„Jerusalem“. Po zrušení řádu dostali veškeré kostely,

řádové domy a statky jejich rytíři řádu johanitského;

měli prý templáři v Čechách neméně než osmnáctpan

ství a pevných hradů.

Kostel Matky Boží pod řetězem

Na Malé Straně stojí vedle převorství Maltézského

řádu chrám Matky Boží, který byl už tehdá vystaven,

když Malá Strana jen do polovice nynější Lázeňské

ulice dosahovala. V ulici té stála městská brána, od níž

se hradby vzhůru ke Hradčanům a dolů k řece Vltavě

táhly. Stál tedy chrám Matky Boží, obyčejně takémal

tézským zvaný, již mimo hradby městské, a aby nebyl

v čas války vydán v šanc útoku nepřátel, byl obklopen

zvláštními zdmi a valy a nad to ještě obehnán těžkým

řetězem. Odtud jmenoval jej lid pražský též chrámem

Matky Boží pod řetězem; za válek husitských se ale

řetěz ten ztratil a nebyl více nahrazen, neboť se potom

Malá Strana až k Újezdu rozšířila a kostel maltézský

stál pak již uprostřed města.


30

Znak staroměstských řezníků

Staroměstští řezníci pražští mají ve svém znakučeské

ho lva, jenž drží v tlapách svých řeznickou sekeru.

Znaku tohoto se jim dostalo od krále JanaLucembur

ského za to, že sekerami svými rozsekali bránuměst

skou u sv. Františka na Starém Městě, když král Jan

s lidem svým přitáhl před Prahu, kterou žoldnéři krále

Jindřicha Korutanského proti němu bránili. Hrdinským

skutkem řezníků staroměstských byla vojsku krále

Jana cesta do města otevřena a král jim pak z vděčnosti

za to udělil významný ten znak, jehož řezníci pražští

dodnes užívají. Že ho po všecky časy hodni byli,doka

zuje to, že kostel sv. Jakuba, v jehož sousedství své

masné krámy měli, sekerami svými dvakrát předzáhu

bou zachránili, a sice poprvé za válek husitských

a podruhé za vpádu Pasovských do Prahy, kdy sechát

ra již podruhé loupeživě již do kostela drala, ale před

sekerami staroměstských řezníků ustoupit musela. Na

památku toho dali minorité v klášteře svém nápiszho

tovit, který tyto hrdinské činy řezníků oslavuje,

a mimo to ustanovili, aby starší cechu řeznického

v den sv. Jakuba v klášteře hostinou častováni byli, při

níž se klíče kláštera a zvonek guardianův přednímu

z nich dle starobylého obyčeje v ochranu odevzdávaly,

což se až do našich časů zachovávalo.

Původ Nového Města pražského

Císař Karel IV. byl velikým příznivcem královskéPra

hy, v níž za panování svého nejraději sídlil. O tom


31

svědčí nádherné stavby, které dodnes slávu jehohlása

jí, hlavním pak toho důkazem je založení Nového

Města, kterým se Praha co do velikosti ztrojnásobnila.

Jakým původem Nové Město toto povstalo, o tom

vypravuje pověst následovné: Jednoho času pohlížel

Karel IV. s oken hradu královského na Hradčanech na

Prahu a unesen krásnou polohou města, vychvaloval je

před hosty svými nade všechna města ve světě. Tu

však k němu přistoupil dvorní hvězdář jeho

a prorokoval mu, že jednou Malá Strana ohněm, Staré

Město pak povodní za své vezmou, tak že kámen na

kameni nezůstane. To císaře zarmoutilo a v duchu a si

umínil, že na druhé straně Vltavy vystaví nové město,

které by po zničení obou měst pražských hlásalo dále

slávu Prahy. I dal vyměřit místo od Vyšehradu až dolů

k Vltavě a na širém prostranství tomto založil novou

část města, která se po něm Karlovem nazývat měla.

Lid ale uvykl sobě tuto část Prahy nazývat Novým

Městem, a ono skutečně předstihlo zanedlouho ostatní

města pražská velikostí a lidnatostí svou, jakož prý je

dle onoho proroctví i na dlouhé věky přečká.

Ulice Nekázalka

Z Příkopů vede do Jindřišské ulice úzká ulička, která

se jmenuje Nekázalka. Jak k tomuto názvu přišla,

o tom vypravuje pověst takto: Když císař Karel IV.

Nové Město pražské zakládal, vložil vlastní rukou

první kámen do základů a vyměřil sám všecky ulice.

Když pak byly ulice dle vyměření toho zakládány,

přidělali měřiči v nepřítomnosti císařově novou uličku


32 ke chrámu sv. Jindřicha, která od císaře vyměřenanebyla, a v té pak dle své vůle domy stavěli. Když Karel do Prahy přijel a tu uličku zhlédl, na své mysli sepohnul a měřičů se tázal, kdo tu uličku vyměřit a založit kázal? Načež měřiči odpověděli, že nikdo jim nekázal ji vyměřit. Když to císař uslyšel, už nechtěl dále ulici rušit, ale umínil si, že přece zachová památku toho, jakým způsobem proti vůli jeho povstala, a protopravil: „Tato ulička nechť se na věčné časy jmenujeNekázalka, poněvadž jsem nekázal, aby byla vyměřena!“ A od té doby jméno toto dosud trvá.

--V městě Rychnově nad Kněžnou nese jedna z ulic taktéž jméno „nekázaná“, poněvadž prý byla zřízena, aniž by to bylo při zakládání a vyměřování města od obce kázáno. Na památku nekázně té pak navždy jí jméno ono zůstalo.

Původ budovy Karolina

Za času císaře Karla IV. žil v Praze bohatý měšťan

jménem Rotlev, který však nešťastným dolováním

v Jílovém o jmění přišel. Byl proto velice zarmoucen

a nejvíce litoval toho, že nemá peněz, aby mohl jen

krátký čas ještě náklad na hory jílovské vést, neboť byl

přesvědčen, že se musí zakrátko zlaté žíly rudnídokoat. Manželka jeho, vidouc jej takto ve starostech,

odhodlala se k tomu, že mu dá poslední skvostnější

majetek svůj, zlatem tkaný šlojíř (závoj), jenž jí choť

její druhdy jako nevěstě daroval, aby jej zpeněžil

a opět dolovat mohl. Rotlev tak učinil, a jakmileprvbr />

33 ního dne ve skále dále kopal, přišel na tak bohatou zlatou žílu, že zanedlouho mnohokrát sto tisíc dukátů vyzískal. Bohatému dolu tomu pak dal na památku jméno Šlojíř, pod nímž se ve veškerých Čecháchproslulým stal. V Praze pak si Rotlev na Starém Městě nedaleko kostela sv. Havla vystavěl veliký a skvostně ozdobený dům s arkýři, vížkami a třemi branami, jenž pak po smrti jeho král Václav IV. pro vysoké školy pražské, od Karla IV. založené, zakoupil. Od té doby pak Rotlevův dům Karolinum zvalo se a dodnes se na něm jeden z někdejších krásných arkýřů zachoval.

--Jinak říká pověst, že když Rotlev přišel ráno do šachty a s chutí práci začít chtěl, spatřil myš, která muposlední kus loje pro kahan jeho ze skrýše, kam jej uschoval, odvlékala. Ve zlosti, že se i poslední naděje jeho s nehodou potkává, hodil po myši kladivem, ale to se do země zarylo, a když je opět vytáhl, spatřil před sebou blýskat se bohatou žílu zlata, která jejnejbohatším havířem v Čechách udělala.

Podobná pověst se vypravuje v Jáchymově

o bohatém kovkopu Baslerovi, který nešťastnýmkoáním v horách o jmění přišel. Aby ještě jednou štěstí

zkusil, prodal závoj manželky své, koupil světlo a lůj

a sjel zase do dolů. Zde položil lůj vedle sebe nakámen a chtěl se dát do práce. Tu vyběhla myška a vzala

mu kousek loje, jedinou to naději jeho. Rozhněván

běžel za ní, a když do skalní rozsedliny vběhla, udeřil

po ní kladivem. A hle, ryzí stříbro třpytilo se před ním.

Doly jeho nesly zase veliký užitek a on se stal opět

boháčem.


34

Hladová zeď na Petříně

Za císaře Karla IV. Byla jednoho roku v Čechách velká

neúroda, tak že hlad a mor v lidu povstaly. Lidéumíra

li hladem jako mouchy a tak císař, pohnut lítostí nad

bídou chudého lidu pražského, kázal stavět novou zeď

hradební od Hradčan přes vrch Petřín dolů k řeceVlta

vě, aby lidé při stavbě její práci a obživu nalezli.

I hrnulo se z Prahy a z venkova tisíce lidí ke stavbě

nové zdi, která v několika měsících úplně vystavěna

byla. Císař bral tak veliké účastenství ve stavbě této, že

denně mezi pracující lid přicházel a vlastní rukouděl

níkům chléb rozdával, rodinou svojí je nazývaje. Tím

bylo mnoho tisíc lidí od smrti hladem zachráněno

a proto té zdi od té doby „hladová“ neb i „chlebová“

říkali. Podnes táhne se tatáž po hřbetě Petřína až dolů

k bráně újezdské a zubatý svršek její prý taktéžpřipo

míná, že byla jen z té příčiny od císaře Karla IV.stavě

na, aby zuby pracovitého lidu měly co kousat.

Králová lázeň

Nedaleko kamenného mostu stojí dům s lázněmi, jenž

se odedávna „královou lázní“ nazývá. Jména toho se

mu dostalo od krále Václava IV., kterýž byl jednou od

vzbouřených Pražanův jat a na staroměstské radnici do

vězení Špinky vsazen. Když již několik neděl ve vazbě

strávil, žádal konšely, aby mu dovolili do lázní vejít.

I byl pod dobrou stráží veden do lázně u kamenného

mostu, kdež strážníci šaty královy i dveře dobřehlída

li. Když se král vykoupal, vyšel na pavlač k Vltavě,


35

aby se ochladil a tu spatřil na řece prázdný člun

s veslem. I povolal lázeňskou služku, jménem Zuzana,

a tázal se jí, umí-li veslovat, a když přisvědčila, žádal

ji, aby jej na druhou stranu Vltavy převezla, že se jí

královsky odmění. Zuzana byla k tomu ochotná,pře

hodila králi přes plece svoji sukni a převezla jej vzhůru

po řece až k Chuchli, odkud se král již bezpečně na

Nový hrad u Kunratic dostal a Zuzanu bohatě odměnil.

Mimo jiné daroval jí onen dům u mostu s lázněmi,

které od té doby „královou lázní“ nazýván byl. Zrádní

konšelové staroměstští pak byli k rozkazu královu na

Vyšehradě postínáni. Na památku vysvobození krále

Václava Zuzanou byla v klenbě staroměstské mostní

věže postava této lázeňské služky několikrátvymalo

vána, jak to po nedávné obnově maleb těchto dobře

vidět je. Na králové lázni se pak až do vystavěníny

nější budovy nalézal na průčelí obraz na omítce, jenž

představoval výjev, jak Zuzana krále Václava přes

Vltavu převáží.

Klášter sv. Anny

V Starém Městě stojí bývalý klášter sv. Anny sezruše

ným kostelem sv. Vavřince, o němž se vypráví, že jej

sv. Václav založil, načež v něm později templáři sídlili.

Po zrušení řádu templářského uvedeny byly do kláštera

toho jeptišky řádu dominikánek z Malé Strany, které

v něm i bouře husitské přetrvaly. Byla totiž toho času

mezi jeptiškami u sv. Anny jedna z rodu Žižkova,

a když při vypuknutí bouří husitských Žižka s lidem

svým ke klášteru dominikánek přitáhl, aby jej také


36

rozbořil, jako se s ostatními kláštery pražskými stalo,

vyslala abatyše onu jeptišku Žižkovi vstříc, aby jej

o milost pro klášter prosila. Na prahu kláštera padla

před Žižkou jeptiška na kolena a prosila strýce svého

úpěnlivě o zachování kláštera a družek svých, načež

Žižka milosrdenstvím pohnut pravil: „Pro tebe, teto,

odpouštím vám a klášteru tomuto!“ I odtáhl s lidem

svým od kláštera, který tehdáž jediný ze všechpraž

ských od husitů zůstal ušetřen. Zde pak také několik

set jeptišek, z ostatních rozbořených klášterůvypuze

ných, útulek nalezlo a v pokoji dále Pánu Bohuslouži

lo.


37

II. Pověsti o Vyšehradu

Založení Vyšehradu

Český vévoda Krok si zvolil po smrti svého otceČecha, jenž lid kmene českého do Čech přivedl, Budeč za

své sídlo. Ale bylo mu prorokováno, že jednou bude

hrad tento záhubou postižen, a proto vyslal služebníky

své, aby na řece Vltavě vyhledali příhodného místa

k založení hradu nového. I našli takovéto místo na

strmé skále nad Vltavou, které se též Krokovi takvelice zalíbilo, že dal ihned les na skále této vymýtit a hrad

na něm vystavět, kterémuž pro vysokou polohu jeho

dáno jméno Vyšehrad. Zde pak sídlil vévoda Krok až

do své smrti se svými třemi dcerami Kašou, Tetkou

a Libuší, z nichž pak nejmladší Libuše na Vyšehradě

od lidu českého za kněžnu provolána byla.

--Jiná pověst říká, že byl Vyšehrad založen teprve od vévody Přemysla, když za dívčí války dala Vlasta, jakožto kněžna dívek, na protějším břehu Vltavy hrad Děvín vystavět a z něho veliké škody lidu Přemyslovu činila. Z Vyšehradu pak vedl Přemysl boj s Vlastou, která konečně přemožena byla, při čemž i hrad Děvín na vrchu nad Zlichovem do základů rozbořen byl tak, že z něho zůstaly jen dost skrovné zbytky zdí.


38

Kamenný stolec vévodů českých

Na rovině před Vyšehradem stával u pramene Jezerky

již od časů kněžny Libuše z kamene vytesaný stolec,

na němž byli vévodové čeští k vládě nad zemí Českou

dosazováni. Na památném místě tomto byly také od

pohanských Čechů sněmy konány a po smrti každého

vévody volen zde nový panovník, jemuž pak odvladyků a lidu věrnost přísahána. První byla na kamenném

trůně tomto nastolena kněžna Libuše a po ní manžel

její Přemysl, jenž byl od pluhu k vládě nad zemíČeskou povolán, na stolec tento v čepici své a v lýkových

střevících dosedl, majíc přes plece hozenu selskou

brašnu jakožto znak svého stavu rolnického. TutoPřemyslovu čepici, střevíce i brašnu musil pak každývévoda český při nastolení svém na sebe vzít, abypamětliv byl toho, že z rodu Přemysla oráče pochází.

Kamenný stolec, jenž byl později z místa svého

u Jezerky na Pražský hrad přenesen, byl po mnohá

století považován za znak panovnické moci v Čechách

a jenom ten Přemyslovec byl skutečným pánem země

České, který měl stolec ten v moci své. Proto bylo

o držení jeho mezi staršími Přemyslovci často krutě

válčeno, až pak po zavedení královské důstojnosti

v Čechách i význam jeho pominul a stolec sámneznámo kam zmizel.

--Obyčej nastolování vládců na kamenném stolci byl u všech kmenů slovanských obvyklým, jak se o tom mnohé památky zachovaly. Knížata korutanštízavazovali se k vládě na kamenném stolci nedaleko Celovce na poli, kde památník tento do nedávna stál. Též v okolí moravského Velehradu, pak u Kyjeva a v Novgorodu v Rusku byli knížata slovanští nakamenné stolce dosazováni, před nimiž jim holdováno a slib věrnosti skládán. Měl tedy kamenný stolec za starých časů týž význam, jaký se nyní trůnu přikládá.

Poklad kněžny Libuše

Za časů kněžny Libuše byla v Čechách taková hojnost

zlata a stříbra, že z dolů byly celé kusy ryzích kovů

těchto dobývány. V lesích nalézány silné pruty zlata

a stříbra ze země rostoucího, a všecky tyto poklady od

lidu snášeny na Vyšehrad, kdež je kněžna Libuše

v hlubokém sklepení pod zemí ukládala, až by jednou

v Čechách nedostatek nastal. V dolech jílovskýchdobyto jednou za rok tolik zlata ryzího, že je kněžnaLibuše i choť její Přemysl, když se na váhy postavili,

nepřevážili. Jinde zase byl v zemi nalezen celý kůň

stříbrný, který byl taktéž na Vyšehrad přivezen

a dlouho lidu ukazován, načež jej Libuše k ostatnímu

pokladu svému uložit dala. Poklad tento ale zůstal,

když Libuše zemřela, v podzemním sklepení naVyšehradě ležet, neboť nikdo o místě jeho nevěděl. A tak

tam leží ukryt až do dnešního dne a bude nalezen až

tehdy, kdy bude v Čechách nejhůře, načež tu zasehojnost všeho nastane.

--Ve Vokovicích, v Liboci a ve Veleslavíně u Prahy byly prý též Libušiny poklady od dívek jejich zakopány. Až prý farář libocký, pak učitel a slouha budou stejného

40

příjmení, budou moci tyto poklady vyzvednout. Jednou

jmenoval se farář Lebeda a učitel také Lebeda.Hledá

no tedy slouhu téhož jména, a když ho konečně našli

a do Liboce přivedli, farář mezitím zemřel.

Strážce Libušina pokladu

Poklad Libušin ve skále vyšehradské hlídá lev, tak že

se k němu nikdo nemůže dostat. Jen jednou za rok,

a sice o velikém pátku o půlnoci lze poklad tenvy

zvednout. Ale podaří se to jen osobě bohabojné, která

se při tom nesmí ohlednout, byť by se za ní cokoli

dělo. Jednou se o to pokusil nábožný muž, který

o velikém pátku o půlnoci vchod do skály otevřený

spatřil a jím do chodby vedoucí k pokladu vešel. Čím

dále šel, tím strašnější hlasy slyšel za sebou volat;ko

nečně přišel k truhle, na které se černý pes a černý

kohout spolu rvali. I zastavil se, v tom ale se mu zdálo,

že jej volá jeho bratr, a ohlédl se. V okamžení se zase

všecko před ním ztratilo a on stál opět před skálou

venku.

Libušina lázeň u Jezerky

Pramen Jezerka, před Vyšehradem prýštící v těchmís

tech, kde vede nyní cesta od Pankráce k Nuslím, je

jediným pramenem živé vody v okolí vyšehradském

a proto byla z něho již za dávných časů vedena voda

pod zemí do Vyšehradu. Pro svoji čistou

a občerstvující vodu sloužívala Jezerka za lázeňkněžně Libuši, která sem v létě večerního času s pannami svými z Vyšehradu docházela, aby se koupelíobčerstvila a zpěvem panen svých obveselila. Zde zůstávala často pozdě do noci a ještě nyní prý za noční doby lze slýchat kolem Jezerky krásné zpěvy a za jasných nocí letních prý je tam i vidět bílé postavy děv, kterakkolem studánky tančí nebo kněžně své nad vodou vlasy rozčesávají.

Libušina lázeň na skále vyšehradské

Jiná lázeň Libušina nalézala se na skále vyšehradské

nad řekou Vltavou, kde dosud zachované zbytkystarých zdí jsou prý pozůstatkem té lázně. Pod otevřeným

obloukem trosek těchto měla prý kněžna Libušekomnatu lázeňskou a to tak zařízenou, že se podlaha její

dala náhle dolů otevřít. Chtěla-li prý pak kněžnaněkoho smrtí potrestat, dala jej do lázně té dovést, kdež mu

podlaha nenadále pod nohama odňata byla, tak že po

skále dolů sletěl a ve vlnách Vltavy hrob svůj nalezl.

Činívala prý tak Libuše zejména svým milencům, když

jí příčiny k žárlivosti dali, nebo když se lásky jejich

nabažila.

--Jiná pověst mluví o tomto oblouku na skálevyšehradské, že tu míval král Václav IV. lázeň svoji, v níž dával pány české, kteří nepřáteli jeho byli, když je ponejprv na Vyšehradě při hostině pohostil, řečeným způsobem do Vltavy svrhnout.

42

Libušina zahrada na Vyšehradě

Uvnitř zdí vyšehradských ukazují lidé bujnou trávou

porostlé místo, které se Libušinou zahradou nazývá.

Sem přicházívala kněžna Libuše s pannami svými,

když do nedaleké lázně vejít chtěla; zahrada tato, ač

nebyla rozsáhlá, přece měla cesty a stezičky tak divně

vedeny, že to jako bludiště vypadalo a dlouhéprocház

ky třeba bylo, než se celá zahrada přešla. Když se zde

dost naprocházela, odebrala se pak kněžna Libušeod

tud samojediná do koupele, kdežto panny její se

v zahradě dále zpěvem bavily nebo rozličnékratochví

le provozovaly. Bujná tráva je nyní jedinýmpozůstat

kem někdejší krásné zahrady Libušiny, a také je zde

prý často za nocí letních bílé postavy panen vidět

a líbezné zpěvy jejich slyšet.

Zlaté lože Libušino

Pod skálou vyšehradskou v řece Vltavě, jejíž hloubku

na místě tomto prý dosud nikdo nedovedl změ



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist