načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pražské jaro – Simon Mawer

Pražské jaro

Elektronická kniha: Pražské jaro
Autor: Simon Mawer

Námětem dramatického příběhu je společenský proces, k němuž došlo roku 1968 v Československu. Jeho svědky se stávají i dva oxfordští studenti James a Ellie, kteří o prázdninách ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.8%hodnoceni - 74.8%hodnoceni - 74.8%hodnoceni - 74.8%hodnoceni - 74.8% 83%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 395
Úprava: černobílé ilustrace, portrét
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: v překladu Lukáše Nováka
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3713-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Námětem dramatického příběhu je společenský proces, k němuž došlo roku 1968 v Československu. Jeho svědky se stávají i dva oxfordští studenti James a Ellie, kteří o prázdninách cestují stopem po Evropě. Ellie napadne, aby se podívali i do Prahy a oba vzápětí tuto myšlenku realizují. V druhé rovině se odehrává příběh mladého britského diplomata Sama Warehama, jenž se na jednom z diskuzních večerů seznámí s vysokoškolačkou Lenkou, úspěšně zvládající úskalí anglického jazyka. Román se zabývá i politickými odkazy, souvisejícími třeba s krutostmi a zvůlemi padesátých let, a rozehrává nejednoznačné osudy i dalších vedlejších postav. Kromě naděje a opojení, které tehdy ovládaly široké vrtsvy obyvatelstva, pak přináší i skvělé popsané kruté vystřízlivění a probuzení do osudného rána 21. srpna 1968, kdy pásy ruských tanků všechen optimismus nemilosrdně udusily.

Popis nakladatele

Strhující a smyslný román o událostech z roku 1968 od autora bestselleru Skleněný pokoj.

V létě roku 1968, v období pražského jara a studené války, zavede prázdninové dobrodružství dva studenty z Oxfordu, Eleanor a Jamese, až do socialistického Československa. Ocitají se tak náhle ve víru dění, jehož úhelnými kameny jsou nejen politické události, ale také láska a zrada. Tento promyšleně vystavěný a dějově strhující román čtenářům znovu nabízí pohled na zásadní okamžiky české historie z perspektivy úspěšného britského autora.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Simon Mawer - další tituly autora:
 (e-book)
Evangelium podle Jidáše Evangelium podle Jidáše
Dívka, která spadla z nebe (paperback) Dívka, která spadla z nebe (paperback)
Provazochodkyně Provazochodkyně
 (e-book)
Skleněný pokoj Skleněný pokoj
 (CDmp3 audiokniha)
Skleněný pokoj - CDmp3 Skleněný pokoj - CDmp3
 (audio-kniha)
Pražské jaro Pražské jaro
 
Recenze a komentáře k titulu



2018-12-28 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Moc jsem se na knihu těšil , ale přiznám se ze jsem čekal i trosku více . Skleněný pokoj a Trpaslík mě oslovil více . Kniha se pěkné čte . A zda se mi ze se bude zahraničním čtenářům líbit více .
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pražské jaro

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Simon Mawer

Pražské jaro – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Simon Mawer

Pražské jaro


Pražské jaro

Simon Mawer

V překladu Lukáše Nováka



I



9

Celé to začalo v hospodě. V případě cestovatelských plánů

nic neobvyklého: Phileas Fogg zahájil svou cestu kolem svě

ta v londýnském Reformním klubu. James Borthwick ovšem

nebyl Phileas Fogg a tahle hospoda ani vzdáleně nepřipomínala elegantní klub. Ostatně ani cesta, na kterou se chystal, neměla vést kolem světa, ačkoliv takovou věc by v té době

člověk zvládl za méně než osmdesát hodin a ani jedinkrát

by přitom nemusel vytáhnout paty z letadla či letiště. Takže

hospoda, studentská knajpa plná halekání, smíchu a politých stolů, kde stěny zdobí fotografie osmiveslic, strop autogramy

veslařů a ragbistů a nad barem visí skutečné veslo. Zkrátka

jeden z těch typických „pubů“, kam o prázdninách vstupují

dychtiví turisté v bláhové naději, že tam zažijí mytickou a ne

opakovatelnou atmosféru oxfordského studentského života,

ale najdou tam jen neochotnou obsluhu, teplé pivo a studený

masový koláč.

„A dává to podle tebe vůbec nějaký smysl?“ zeptal se James,

když si na okamžik dodal odvahy. Nakláněl se přes kulatý sto

lek k poněkud bohémsky vyhlížející dívce, aby se v tom hlu

ku slyšeli. Byl nervózní, jen málokdy se mu poštěstilo dostat se do blízkosti někoho takového jako Eleanor a nerad by ji

1


10

odradil závanem pivního dechu. Ještě k tomu, proč to nepři

znat, pocházeli každý z opačného konce oxfordského spektra.

Ona studovala angličtinu, on přírodní vědy. Ona byla v dru

háku, on byl na univerzitě úplný zelenáč. Navzdory jejímu

neupravenému zevnějšku bylo navíc patrné, že Eleanor stojí

ve společenské hierarchii o pár příček výš než James, stačilo,

aby promluvila. Jak precizně nasazovala všechna ta té a el, jak

pečlivě tvarovala samohlásky! James mluvil s přízvukem od

kudsi ze severu, kdežto v jejím rezonovalo hrabství. Jedno kte

ré, možná dokonce přímo Oxford, i když oxfordská angličtina

s tím svým afektovaným vrkáním už byla pasé. Nejpodstatněj

ším rozdílem mezi nimi však nebyl přízvuk ani společenská

třída, ale prostý fakt, že on byl muž, a tedy jeden z mnoha,

zatímco ona byla žena, v univerzitním prostředí úkaz vzácný,

asi jako jeptiška v mužském klášteře. Možná je to překvapující,

vždyť ženy dnes díky vyšší inteligenci a píli muže na univerzi

tách přečíslují, ale tehdy to tak bylo: spousta mužů, jen pár žen.

Navíc si žili každý tak trochu ve svém světě, a to z prostého ad

ministrativního důvodu: univerzitní koleje tehdy ještě nebyly

koedukační. Eleanor tedy studovala na koleji, která ležela až

za mostem na konci High Street. Kousek od středověké vzne

šenosti koleje Magdalen se tam krčí mnohem méně vznešené –

a mnohem mladší – budovy koleje svaté Hildy. Sem se turisté

vůbec neobtěžují. To James bydlel v renesanční nádheře jedné

z nejstarších oxfordských kolejí, kde turisté obtěžují neustále.

Vzhledem k tomu, z jak rozdílných světů pocházeli, mohli

snadno jeden druhého v oxfordském mikrosvětě bez povšim

nutí minout; nebýt jedné z těch šťastných náhod, jež k univer

zitnímu životu patří: hráli spolu ve studentském divadelním

představení.

„Jasně že to smysl nedává, tedy aspoň ne tak, jak ty to mys­

líš,“ odvětila Eleanor a James si marně lámal hlavu nad tím,

jak to vlastně myslel a také jaký smysl by to mohlo dávat jak

koliv jinak. Místo aby Eleanor jeho pochybnosti rozptýlila,

podařilo se jí ho ještě víc zmást, to bylo pro studenty huma


11

nitních oborů příznačné. Řeč byla o hře, v níž oba účinkovali,

kterou nacvičovali během řady poněkud rozpačitých zkou

šek na koleji a teď, krátce před premiérou, na jevišti divadla

kdesi na Walton Street. Ona v ní představovala postiženou

ženu, on přihlouplého mladíka, který ji v dětském kočárku

musel vozit po značně omezeném světě dramatikovy imagi

nace. Tahle podivná dvojice se snažila najít cestu do města

zvaného Tar. Proč tam vůbec chtěli, nebylo zřejmé. Takový

odvar z Becketta, napadlo Jamese, ale podobná slova byla tvá

ří v tvář někomu, kdo studuje angličtinu, nebezpečná, zvláště

pokud vaší specializací byly přírodní vědy.

„Asi ne,“ odpověděl tedy pro jistotu dost neurčitě James.

„Dáš si další pivo?“

„Ještě jsem nedopila tohle.“

„Aha.“

Kouřila. James nekouřil, nechutnalo mu to, ale ona kouři

la, balila si vlastní cigarety, protože... proč vlastně? Vážně jí

chutnaly víc než ty kupované? Nebo se tím snažila přiblížit

pracující třídě, kterou pořád tak opěvovala? Jamese napadaly

v souvislosti s Eleanor i další otázky. Kouřila i trávu? Dala

si někdy marjánku, jointa, špeka nebo jak se tomu správně

říkalo? A ještě mnohem víc ho zajímala jiná věc: byla její ústa

cítit po cigaretách? Otázka nesmírně znepokojivá, stejně zne

pokojivá jako ta ústa sama. Plná, s poněkud předsunutým

horním rtem. A velmi červená. Taková neanglická. Rád by

je políbil, blesklo mu hlavou, zatímco přemýšlel, co dalšího

říct. Rád by je políbil, ať už chutnají po cigaretách, nebo ne.

„Tak co přesně hledají? Myslím Fando a Lis?“

„Přesně nic.“

„No jasně. Tak co přibližně hledají?“

To ji rozesmálo. Dokázala se smát krásně. Měla navzdo

ry cigaretám velmi bílé zuby a vnitřek úst korálově růžový.

S tím kontrastovala její bledá pokožka a koudel plavých vlasů.

Nikomu by to nepřiznal, ale stačilo, aby s ní seděl u stolu a dí

val se, jak se směje, a už cítil tepání rodící se erekce.


12

„Ty jsi ale vtipálek,“ řekla, čímž afrodiziakální účinky své

ho smíchu ještě zintenzivnila.

„Podle mě naplnění,“ zauvažoval James.

„Jak to proboha myslíš, naplnění? To je hrozně vágní po

jem. Já myslela, že vy přírodovědci jste zvyklí se vyjadřovat exaktně.“

„No...,“ zaváhal. „Asi lásku.“

„Panebože, to už bys je rovnou mohl prohlásit za hipíky.“

„Anebo prostě jen hledají volný hostel.“

Právě tehdy se po dalším krátkém výbuchu smíchu jen tak

mimochodem (à propos, jak by možná řekla ona) zeptala: „Co děláš o letních?“

O letních. James se v duchu otřásl odporem. Tyhle univer­

zitní zkratky nesnášel. Všechna ta torza typu uni, prof a po­

dobně. Ale protivila se mu i  samotná představa letních

prázdnin, ta nekonečně dlouhá doba, která se bezcílně vleče od konce jarního trimestru Trinity až po podzimní Michael

mas a která pro Jamese byla očistcem i ztrátou času zároveň.

Trinity a Michaelmas. Další oxfordské výmysly. Co mají ty

názvy symbolizovat? Trinity, test atomové bomby. A Michael­

mas, druh astry. „Ani nevím,“ utrousil a zamrzelo ho, že jí

nemůže dát nějakou působivější odpověď. „Asi si budu muset

najít brigádu, i když nejradši ze všeho bych cestoval. Chystal

jsem se vyrazit do Evropy. Stopem. Jenže...“

„Jenže co?“

„Chtěl jsem jet s kámošem, a ten to nakonec odpískal. Tak

že...“ Zaváhal, nechtěl zabíhat do podrobností. Mohlo by to

působit trapně, dva kluci, co objíždějí slavná evropská bojiště.

Protože přesně to měli v plánu. Thomas, kamarád ze střední,

byl stejně jako on nadšenec do vojenské historie. O tom se

před holkou nemluví snadno, působí to infantilně, podobně

jako záliba ve vláčcích nebo sbírání známek. Případně stolní

hry. Dáma, Cluedo, Monopoly, všechny ty zahanbující při

pomínky dětství. I když jemu a Thomasovi šlo o něco jiného, chtěli se pokusit rekonstruovat historii, znovu si ji prožít a po

13

učit se z ní. Jenže kdyby se tohle všechno pokoušel Eleanor

vysvětlit, nedopadlo by to dobře. Bezpochyby by si ho ironic

ky měřila tím svým vědoucím pohledem a on by si připadal

jako pitomec. Raději o tom tedy pomlčet.

„To je zvláštní,“ poznamenala.

„Co je zvláštní?“

„Já měla stejný nápad. Ale kamarádka se rozhodla, že se

místo toho radši vdá. Chtěly jsme jet po stopách Sentimentál­

ní cesty. Znáš to?“

„Pamatuju si, že když to jednou hráli v rádiu, rodiče na to

v obýváku tancovali.“

Tentokrát se rozesmála tak hlasitě, že hovor veslařů u ve

dlejšího stolu na okamžik utichl. „Nemyslím tu písničku, ale

knihu, ty pako. Od Sterneho.“

Sterne? Znal Základy lidské genetiky od Curta Sterna, ale

pochyboval, že by to byl tentýž autor. Ještě tu byl samozřejmě

fyzik Otto Stern, který toho určitě napsal spoustu o kvantové

mechanice, ale ten to zcela jistě taky nebude. Přesně tohle byl

problém přírodních věd – obtížně se pro ně hledalo uplatně

ní v běžném hovoru. Kdyby člověk začal v hospodě vykládat

něco o energetických vazbách, koukali by na něj jako na exo

ta, zatímco bavit se o Shakespearovi připadalo všem úplně

normální.

Eleanor naštěstí Jamesovu neznalost považovala za další

z jeho vtípků. „To si určitě přečti. Je to neuvěřitelně zábavná

věc, i když zdaleka ne tak zásadní jako Tristram Shandy. To

jsi doufám četl, nebo ne? To je jedno, každopádně jsme si tu

knihu – myslím Sentimentální cestu po Francii a Itálii – chtěly

vzít s sebou tak trochu jako průvodce, i když Sterne se dostal

nejdál do Lyonu a navazující díl, který po jeho smrti sepsal

jeho přítel, není zdaleka tak dobrý jako ten první. Jenže Jenny

se zasnoubila, takže s cestováním je šmitec.“

„Škoda.“

„Takže teď řeším, co budu dělat.“ Lokla si piva a vrhla na

něj zamyšlený pohled. „Co kdybychom jeli spolu?“

14

Veslaři u sousedního se dali do zpěvu a dělali takový rá

mus, že James si nebyl jistý, zda se nepřeslechl.

„Promiň, co jsi říkala?“

Potáhla z cigarety a vyfoukla kouř k začouzenému stropu.

„Říkala jsem, že bychom mohli jet spolu.“

Zpěv odvedle ustal. Aspoň Jamesovi to tak připadalo, jak

tam tak seděl s pivem a erekcí. „No klidně.“

„Jen jako kamarádi, samozřejmě.“

„Samozřejmě.“

„Plánovaly jsme, že se budeme tak všelijak protloukat, spát

po nádražích, v parcích a tak. Tu a tam nějaký hostel, v kraj

ním případě penzion.“

„Pro dvě holky by to mohlo být dost nebezpečné.“

„To přesně říkali naši. Ale s klukem by to tak nebezpečné

nebylo, ne?“

„To ne,“ dal jí za pravdu.

„Tak co ty na to?“

Pokusil se nenuceně napít piva, ale do krku mu vlétly bub

linky. Rozkuckal se a vyprskl.

„Teda pokud už nemáš jiné plány, samozřejmě...“

„Ne, nemám.“

„Prostě mě to tak napadlo...“

Zamyšleně si ji prohlížel. Nebyla krásná, tedy aspoň ne

podle běžných měřítek. Běžného na ní totiž nebylo vůbec nic.

Byla výjimečná. Ta rozcuchaná hříva vlasů, výrazné rysy, tvá

ře poseté světlými pihami, rty v jednu chvíli sevřené hněvem

a za okamžik už doširoka rozevřené ve výbuchu smíchu, dych

tivě planoucí zelené oči. Navíc ji provázela pověst rebelky, a to

nejen v politickém slova smyslu, proslýchalo se leccos i o jejích

sexuálních eskapádách. Byla členkou uskupení, které si říkalo

Oxfordští revoluční socialističtí studenti, a už se stihla dostat

do střetu se zákonem, to když oxfordská policie zasahovala

proti okupační stávce Clarendonovy budovy. Strávila noc ve

vazbě, byla obviněna z narušování veřejného pořádku a mu

sela zaplatit pokutu dvě libry. Kromě toho jí hrozila takzvaná

rustikace z koleje. Další výraz, který James nenáviděl. Proč se

tomu nemohlo říkat prostě vyloučení? Tenhle incident jí kaž­

dopádně zajistil jistý politický věhlas. Pokud šlo o ty sexuální

záležitosti, o těch se samozřejmě vědělo mnohem méně. Šuš

kalo se, že v jejím životě byl jistý muž, ale teď že je sama. Byla

do něj prý zamilovaná, takže momentálně si drží muže od

těla – přirozená, byť zřejmě dočasná reakce někoho, kdo se

zklamal ve vztahu, domníval se James.

„A myslíš to vážně?“

„No jasně.“ Krátce se zasmála.

„Čemu se směješ?“

„Ničemu. Jen mě napadlo... Ale nic... Ne! Hlavně to neříkej!“

Pozdě, vyletělo to z něj úplně automaticky: „Řekni, na co

myslíš, a máš u mě penny.“ Taková otřepaná infantilní fráze.

Dopila pivo. Možná že celý ten nápad se společnou cestou

po Evropě byl veliký omyl.

„Takže co?“

„Půjdeme, ne?“

„Myslíš to vážně?“ zeptal se znovu, přesvědčený, že nejspíš naletěl na nějaký krutý žert.

„Ano, musím vyrazit. Mám sraz s někým, kdo bude psát recenzi na tu hru. Pro Oxford Mail, představ si to!“

„Já se ptal na to léto.“

„Aha.“

Vystoupali po schodech na sluncem zalitou Širokou. Další

z těch oxfordských zkratek. „Široká.“ „Vysoká.“ Jak došlo k to­

mu, že slovo „ulice“ se dostalo mimo hru? „Tak jo, nebo ne?“

„Možná jo, možná ne. Ne, pokud nepřestaneš používat odporná klišé, jako třeba ‚řekni, na co myslíš, a máš u mě penny‘. Hele, musím běžet. Uvidíme se.“

A byla pryč.


16

A pak přišlo samotné představení a s ním intenzita pro

žitku a pozornost zaměřená na ně dva – na Jamese a Eleanor,

kteří coby Fando a Lis před zraky stovky neviditelných tváří

kličkovali po vrzajících prknech jeviště. Hra, v níž Lis, svá

zaná a usazená ve starém dětském kočárku, přísahá lásku

svému vězniteli. Hra, kde po strachu a zděšení přichází jak

ve scénáři, tak v myslích protagonistů katarze (Eleanořin

výraz). Hra, během níž jsou Fandovy nečekané záchvaty zu

řivosti stejně nečekaně střídány přívaly výčitek a omluv. Hra

se svými nesouvislými dialogy – „odvar z Becketta“, ukradl

Jamesův nevyřčený bonmot recenzent Oxford Mailu – a bez

východným zakončením.

„Ten tvůj manchesterský přízvuk je úplně dostal, brouku,“

řekl Jamesovi na večírku po premiéře režisér a položil mu

paži kolem ramen.

„Kdepak Manchester, Sheffield.“

„To je jedno. Prostě drsný sever, brouku. Měl bys vážně uva

žovat o konkurzu do Royal Court.“

Při děkovačce na forbíně držel Fando Lis v náručí, jako by

byla skutečně nemohoucí, a někteří diváci se tím nechali ošálit;

když spolu následujícího dne šli po Cornmarket Street na sraz

2


17

s fotografem studentských novin, zastavila je jedna slečna, aby jim řekla, jak úžasně hráli. Eleanor podle ní byla tak přesvěd

čivá, že by ji ani nenapadlo, že není opravdu hendikepovaná.

Po tomhle kratičkém rendez ­vous se slávou šli k němu na

pokoj, jehož okny bylo vidět na tudorovskou vstupní bránu

do impozantního areálu Old Quad. James zapnul přenosné

elektrické topení, jehož žáru se Eleanor labužnicky vystavila,

stejně bezstarostná jako Lis, ale mnohem atraktivnější. Měla na sobě červenou sukni, černé punčochy a černé triko. Sukně

byla v jejím případě novinka, zřejmě si ji oblékla jen kvůli

fotografování. Normálně, pokud nebyla zrovna převlečená za Lis (jejíž kostým sestával z ušmudlané vetché noční košile),

chodila v džínách a v jejím vzezření bylo vždycky cosi po

lovojenského. A teď najednou fotogenická sukně. Začala na

elektrickém přímotopu ohřívat koupené lívance, které ke ko

vové mřížce připevňovala pomocí háčků vyrobených z kance

lářských sponek. Háčky byly Jamesův nápad. „Prostě vědec,“

poznamenala ironicky, ale v zásadě mile, zdálo se Jamesovi.

„Míváš lívance takhle na pokoji často?“ zeptala se, zatímco

klečela před přímotopem a snažila se z něj už prohřáté placič

ky sundat. Za okamžik se ozvalo bolestivé syknutí, na talíři

přistál lívanec a Eleanor si usilovně cucala spálený palec.

„Kdykoliv se mi podaří přemluvit je, aby vstoupily.“

Smích, v němž zaznělo něco víc než pouhé pobavení. Ape

tyt? Poposedla si na koberci, čímž odhalila dlouhé stehno

v lesklých černých punčochách, a začala lívance potírat más

lem. James zatím naléval čaj z hnědé konvice přivezené z domova, kterou Eleanor prohlásila za „velmi etnickou“. Posadili se bok po boku na kobereček před přímotopem, rty a prsty mastné od rozteklého másla. Bez jediného slova se k sobě oto

čili, naklonili a políbili se. Jazyky vonící máslem se krátce

pozdravily, sladkost lívanců se na okamžik propojila s chutí Eleanořiných cigaret.

„Hmmm,“ ozvala se Eleanor, jako by tím chtěla říct, že můžou

postoupit o krok dál. Pak se ale narovnala, potáhla z cigarety,

18

napila se čaje a rázem jako by seděli někde v kavárničce. „Chtě

li jsme probrat to léto,“ poznamenala mírně káravým tónem.

„To léto,“ zopakoval po ní, ale myšlenkami byl jednoznačně

ještě u jara, u toho, co se stalo před malým okamžikem tady

a teď.

„Musíme mít přece aspoň přibližnou představu, kam poje

deme a jak to budeme dělat.“

„Takže fakt jedeme?“

„No jasně! Nebo ne?“

„Jestli chceš, tak jo. Já chci.“ Měl strach, že si to nakonec

rozmyslí a bude se chtít vydat radši do Paříže, aby tam spolu

s dalšími demonstranty rozebírala chodník na Boul' Mich'

a dlažebními kostkami házela po kordonu francouzských

policistů. Ale ne, to už má přece za sebou, v Paříži už demon­

strovat byla. Teď chtěla poznat hlavně Itálii, a možná dokon

ce dojet až do Řecka a přesvědčit se, jak to tam ti generálové

vedou. „Fašisti,“ ucedila nenávistně.

Jamesovi se v hlavě rozblikala poplašná kontrolka. „Ne

máš doufám v plánu...?“

Rozesmála se. „Neboj, do ničeho tě nenamočím. Já jen že

jsem vlastně v žádné fašistické diktatuře nikdy nebyla. Teda

kromě Španělska, samozřejmě, ale to už se asi nepočítá, co?“

Pak ho chytla za zápěstí, prohlásila, že působí vyděšeně,

a ujistila ho, že bude hodná, že bude učiněné zlato. Což byl

kov, s nímž James příliš obeznámen nebyl, věděl jen, že jedna

z mála dobrých vlastností zlata – samozřejmě kromě jeho

hodnoty – je skutečnost, že je inertní. Pochyboval ale, že to

též by bylo možné očekávat od Eleanor.

Pak probírali, co si budou muset vzít s sebou, kolik peněz

a jaké oblečení. Eleanor sice pořád vtipkovala („Kdyby nám

došly prachy, tak můžu něco vydělat vlastním tělem.“), ale

z jejich debaty bylo jasné, že plán berou oba vážně. James

vypočítával, bez čeho se neobejdou: spacáky, pár triček, ná

hradní džíny. Věci na praní a čisté prádlo, pochopitelně. Co

dál? Navrhl, že vezme stan. „Dva lidi se tam jakž takž vmáčknou,“ dodal na vysvětlenou. Byl na to zvyklý, o víkendech dřív jezdíval pod stan do Jezerní oblasti a do národního parku Peak District.

„Jaký stan? Jaké jakž takž vmáčknou?“ Eleanor ve stanu ni

kdy nespala.

„Nikdy v životě?“

„No... tak kdysi dávno, když jsme si ho s bráchou jako děti

postavili na zahradě před domem. Ale to je pravěk.“

„Na zahradě před domem? Vy jste stanovali na zahradě?“

Zahrada před domem byla v Jamesových představách neod

myslitelně spojená se zahradou za domem, která sousedila se

zeleninovou zahradou a přecházela v ovocný sad a možná, ale

jen možná, na ni navazovaly stáje. S poníkem.

„Jo, na zahradě. To je takové to místo, kde roste tráva a kyt

ky. Vy tam u vás na severu nemáte zahrady, nebo co?“ Ukousla si lívance a pak mu o tom slavném stanování vyprávěla. Poslouchal ji a bylo mu dobře, svůj zájem dělil rovnoměrně mezi příběh samotný a to, jak se jí při vyprávění pohybovaly rty

lesknoucí se mastnotou. Takže Eleanor s bratrem si postavili na zahradě stan, pak se doma navečeřeli a rozloučili se s ro

diči, jako by se chystali na jižní pól. Nastal soumrak, zahrada

potemněla. Uvnitř stanu se zatím oba sourozenci převalovali

ze strany na stranu a snažili se najít pohodlnou polohu. Co se

za dne tvářilo jako měkoučký trávník, se po setmění proměnilo ve fakírovo lože. Po čtyřech hodinách neklidného bdění se nakonec uchýlili zpátky do domu, bratr k smrti vyděšený jakýmisi podivnými zvuky, Eleanor se škodolibou radostí, neboť ty zvuky vyluzovala ona. „Takže já rozhodně v žádném stanu spát nehodlám, natož abych se v něm s tebou mačkala.“

„To je v pohodě. Tak ve stanu budu spát já a ty zůstaneš

venku.“

Za tu poznámku si vysloužil úder pěstí do ramene, nijak

zvlášť prudký. On ji na oplátku chytl za zápěstí. Druhá rána,

druhé zpacifikované zápěstí. Pak došlo ke krátkému zápole

ní, do kterého se vložily i lokty a kolena, a to vyústilo v další

20

líbání, do něhož Eleanor přes změť zubů, jazyků a rtů mumla

la, že to asi není správné, když si řekli, že budou jen kamarádi,

že v jejím životě je někdo jiný a že v tom je ten problém.

Následovalo rozplétání údů a rozpačité urovnávání oble

čení. Eleanor si uhladila sukni a několikrát zopakovala, že

se omlouvá.

„Nemáš se za co omlouvat,“ ujišťoval ji James, ačkoliv ve

skutečnosti to nebyla pravda.

„Já jen...,“ zarazila se.

„Jen co?“

„Prostě je to těžké.“

„Mně se to zdá celkem jednoduché.“

„Tobě možná. Ty jsi kluk.“

„Takže pro kluky je to snazší? Nebudeš tomu věřit, ale i klu

ci mají city.“

„Fakt? Já myslela, že kluci mají jen erekce.“

Na to už neřekl nic, správně pochopil, že nemá smysl po

kračovat. „Pamatuješ na jevišti, jak jsem tě při děkovačce nesl

dopředu, na forbínu?“

„Jasně že si to pamatuju.“

Potřásl hlavou, sebral z koberečku drobky jejího lívance.

„Tam mi došlo, jak moc tě mám rád.“

Mám rád. Eufemismus, který lidé tak často používají, když

jsou v úzkých. Zavládlo ticho, neodvažoval se na ni pohlédnout.

„To je milé,“ řekla po chvíli. „Jenže to jsem byla mrzák s pou­

ty na rukou.“

21

Po rozpačitém odpoledni u něj na pokoji a dvou dalších

reprízách hry dospěli James a Eleanor k jistému kompromi

su. Ten zahrnoval určitou míru fyzického kontaktu – držení

se za ru ce, polibky, maximálně váhavá dlaň na zdráhajícím se

ňadru – dokud...

„Dokud co?“ odhodlal se jednoho večera zeptat James.

Dokud si Eleanor definitivně nevyřeší určitá osobní dile

mata.

„To zní hrozně maloměšťácky.“

Se zapojením své charakteristické výřečnosti a argumen

tačních schopností to popřela. Charakter jejích citových

problémů nemá s otázkami původu a společenské třídy nic

společného. Stejné trable mohou potkat kohokoliv, od po

tomka zbídačené irské rodiny z Liverpoolu či Birminghamu

až po ty, kdo vyrostli v dostatku a studovali na soukromých

školách jako ona. Katolická církev dosáhne všude.

„Katolická církev?“ Chvíli mu trvalo, než mu to došlo. „Chceš

říct, že jsi katolička?“

„Moji rodiče jsou katolíci, každý z nich svým specifickým

způsobem. Otec chápe katolickou víru jako propracovanou

3

a staletími prověřenou sbírku zákonů a matka se snaží smýt

své viny koktejlem z posvěcené hostie a ginu.“

„Takže ty jsi věřící?“

„Samozřejmě že já ne. Už dlouho ne. Jenže je to něco po

dobného, jako když jsi Žid. Nikdy se toho tak úplně nezbavíš.“

Bezradně rozpřáhla dlaně, snad aby dala najevo svou bezmoc. Dokonce i James se svou agnostickou výchovou si byl tajemného významu toho gesta vědom. Jako by mu chtěla názorně ukázat – jakže se to říká těm Ježíšovým zraněním? – svá

osobní stigmata. „I když se rány zacelí,“ prohlásila, „zůsta

nou po nich jizvy. A v nich vina zadřená jak štěrk pod kůží.“

„A proč bys ty měla cítit nějakou vinu?“

„To bys nepochopil. Abys cítil vinu, nemusíš se ničím kon

krétním provinit. V tom je ta záhada.“

„To je na hlavu.“

„Možná je to na hlavu, ale tak to prostě je. Prvotní hřích. Represivnější systém kontroly myšlení ještě nikdo nevymys

lel. Ideopolicie prostě fungovala už o několik staletí dřív, než

o ní napsal Orwell. V katolickém pojetí je ale člověk policaj

tem i zločincem zároveň.“

„Když už tomu nevěříš, tak v čem je problém?“

Podívala se na něj, naklonila hlavu na stranu. „Ty tomu

nerozumíš, viď? To se mi na tobě právě líbí. Že vidíš věci jednoduše.“

„Ale vždyť jsou jednoduché. To ty si to zbytečně komplikuješ. Nesmíš všechno tolik rozebírat. Nech věcem volný prů

běh. Náboženství je něco jako literární věda – tam se taky

všechno točí kolem smyšlených postav.“

„Něco takového říká i můj otec,“ prohlásila.

„Tak to mi mluví z duše.“

Pár dní nato se vypravili k ní domů, do hrabství Surrey,

britského Beverly Hills, kamsi mezi Esher a Leatherhead,

zkrátka do míst, odkud se Sheffield zdál stejně vzdálený jako

Patagonie. Měl být oficiálně představen jejím rodičům.

23

Otec působil hrozivě – hřmotný chlap s pronikavým po

hledem a úsudkem. Prostě právník. Advokát honosící se titu

lem QC, tedy posvěcením královny. James se v rozdílech mezi

jednotlivými typy právníků moc neorientoval, věděl jen, že

advokáti k soudu chodí v hedvábných talárech a s parukami,

což mu vždycky připadalo směšné. Uměl si ale živě představit,

že pan Pike nepůsobil směšně ani v taláru a v paruce, že ne

působil směšně za žádných okolností, ba naopak, že byl jistě

zběhlý v rafinovaném umění, jak totálně zesměšnit druhé.

„Aha, takže vy jste ten nový,“ zaburácel.

„Nový?“

„Eleanořin nový objev.“

Eleanor stála otci po boku a objímala mu paži. „Říkala

jsem ti přece, že jsme jen kamarádi, tati...“

Otec však nespouštěl pohled z Jamese. „No co jiného by

také mohla říct?“ hlaholil dál pan Pike. James se zasmál, po

chopil narážku na populární výrok Mandy Rice ­Daviesové,

jímž reagovala na to, že lord Astor v aféře Profumo popíral

milostnou aféru s ní. James měl pocit, jako by zrovna rozluštil

latinský citát: radost se mísila s úlevou, že se ctí prošel jistým

druhem testu.

„To, co Ellie říká, je pravda, pane. Skutečně jsme jen kama

rádi. Leda by snad věděla něco, co já ne.“

Oslovením „pane“ James zabodoval. Dal tím najevo patřič

nou úctu. Dojem udělal i tím, že poznal citát a dokázal odpo

vědět s humorem. „Z mých zkušeností plyne,“ pravil pan Pike

s blahosklonností soudce, jímž se bezpochyby brzy nato měl

stát, „že žena vždycky ví něco, co muž ne.“

Večeře, to byl rituál zatěžkaný Jamesovou permanentní

obavou z možného faux pas. Eleanořina matka byla vyzáb

lá žena se silnou vrstvou mejkapu a nepřirozeně měděným

odstínem vlasů. Po celou dobu nespouštěla z Jamese oči a po

zorně sledovala, zda dostatečně obratně zachází s vidličkou

a nožem, jak používá plátěný ubrousek, na jak velké kousky

24

si láme chléb a na kterou stranu naklání talíř s polévkou.

„Máte zajímavý přízvuk. Vy jste z Manchesteru?“

„Ze Sheffieldu.“

Nesouhlasně stiskla rty, jako by chtěla naznačit, že se Ja

mes jistě mýlí. „Eleanor tvrdila, že z Manchesteru.“

„Řekla jsem asi z Manchesteru, mami, a navíc to bylo kdo

ví kdy.“

„Sheffield je v Yorkshiru, že?“

„Ano. Kdežto Manchester je v Lancashiru. Na opačné stra

ně Pennin.“

„Aha, Pennin,“ zopakovala po něm překvapeně paní Pi

keová, jako by řekl Ural nebo Karpaty. „A co vaši lidé dělají,

Jamesi, tam na opačné straně Pennin?“

Vaši lidé. Jako by patřil k některému ze slavných rodů ze

severu, Percyům nebo Nevillům, divokým válečníkům, kteří

v čele žoldáckých vojsk táhli z jedné bitvy do druhé a neustá

le vyhrožovali válkou svým sousedům nebo Piktům žijícím

na druhé straně hranic. Pochopil ale, že myslí rodiče. „Jsou

učitelé.“

„Skutečně? Na Ampleforth? To je vynikající škola. Naši

známí tam mají děti. Remnantovi, neznáte je?“

„Ehm... oni...“

„Vážená rodina, tajní katolíci, v minulosti perzekvovaní...

No, zjevně neznáte.“

James na ni ohromeně zíral a vůbec netušil, o čem to mluví.

„Mami, Jamesovi rodiče učí na základní škole,“ vložila se

do toho Eleanor. „Ne na žádné pitomé Ampleforth.“

„Na základní škole? A tam učí...?“

„Takové ty... základní věci,“ vykoktal James.

S jistou úlevou přijal po večeři návrh pana Pikea, aby si

s ním v pracovně vypil sklenku jeho oblíbené jednosladové

whisky. S alkoholem tedy Pikeovi rozhodně neskrblili. Před

večeří se podával gin s tonikem, k jídlu vypili tři lahve červe

ného vína Aloxe ­Corton, které Jamesovi dost chutnalo; a teď singlemaltka, která v jakési vlhké sluji ve Skotsku zrála v du

bových sudech už pár let předtím, než James přišel na svět.

Pan advokát se usadil do svého velkého koženého křesla,

James se defenzivně vmáčkl na okraj pohovky Chesterfield

s  knoflíky hluboko zapuštěnými do koženého čalounění. Když si odbyli rituály spočívající v usrkávání whisky, pochvalném mručení a souhlasném přikyvování, že tento zlatavý

elixír patří skutečně k vrcholným zážitkům, které si člověk

může dopřát, upřel pan Pike na Jamese zkoumavý pohled svých pronikavých očí. „Tak co, spíte spolu?“ zeptal se.

„Pardon?“

„S Eleanor. Mojí dcerou. Spíte s ní? Snad se neptám na nic

tak složitého?“ Jak popsat výraz jeho tváře? Chladný? Vyčí

tavý? Nepřátelský?

„Ne, pane. Samozřejmě že ne.“

„Co je na tom samozřejmého? Není to snad tak, že každý mladík by se nejradši vyspal s každou dívkou? Podle toho, co

čtu v novinách, nedělá mládež dnes v podstatě nic jiného, tedy

kromě kouření trávy. Přece se všichni ti novináři nepletou?“

„Nemůžu mluvit za celou svou generaci.“

„Ale za vás a Ellie se vyjádřit můžete.“

„Jak už jsem řekl, jsme jenom přátelé.“

„Ha! Říkáte to tak, jako bych vás právě načapal v její ložnici s kalhotama u kotníků.“

„Ale je to skutečně tak.“

„A vyšší ambice nemáte? Než přátelství?“

Zrak pana Pikea, uvědomil si James, byl alkoholem za

střený mnohem méně než jeho verbální projev. Oťukával si

ho, snažil se dospět k nějakému verdiktu ohledně toho, zda

je James vhodným doprovodem pro jeho dceru, anebo si spíš

připravoval půdu k tomu, aby ho od takového záměru odradil.

Nejste jí hoden, mladý muži, něco v tomhle stylu. Nemáte správ­

ný původ, správný přízvuk, správné rodiče ani valné vyhlídky.

„Mám ji moc rád, to ano. Ale pokud se nepletu, je tu ještě někdo jiný. Kevin. To je tak trochu překážka.“

26

„Ach ano, Kevin,“ usmál se pan Pike vědoucně.

„Podle mě je do něj Ellie pořád ještě trochu zamilovaná.“

„Vážně?“

„A já myslím, že je lepší dopřát jí čas, aby se z toho dostala.“

Pan Pike si odfrkl. Zřejmě ho v nose zaštípala whisky.

„Můžu vám dát radu? Já vím, že o ni nestojíte. Mladí nikdy ne

stojí o rady starších a zkušenějších, aspoň dokud se neocitnou

ve vyšetřovací vazbě a nesnaží se přesvědčit soudce, že jsou

poctiví a čestní a on by je měl pustit na kauci. Ale já vám tu

radu stejně dám.“ Usrkl whisky, chvíli si vychutnával doušek

na jazyku a jako by hledal správná slova. „Ženy mají bujnou

fantazii. Díky tomu píší skvělé historické romány, kdežto

u soudu jsou jako svědkyně často k ničemu. Milujte je, jak je

libo, ale hlavně neudělejte tu chybu, že byste uvěřil tomu, co

vám říkají. Zvláště tomu, co vám říká moje dcera.“

To byl vtip. James se zasmál, aby dal najevo, že ani jemu

nechybí smysl pro humor. Pan Pike se zachmuřil.

„Já nežertuji, mladý muži. Věřte mi. Už jako dítě žila v říši

fantazie. Všichni ti draci, hobiti a elfové. Tolkien. Chodíval

jsem na jeho přednášky, než jsem prozřel a přestoupil na

práva. Tyhle elfí povídačky jsou hrozné pitomosti a většina

dětí z toho vyroste. Ale kdepak Eleanor, ta ne. Radil jsem jí,

ať jde na práva. Jenže ona se radši opájí romantickou poezií

a přiživuje svou představivost všemožnými nesmysly. A ještě

k tomu ta politika. Další říše pohádek. Každý podle svých

schopností, každému podle jeho potřeb. Pche! Nevěřím jí ani

slovo z toho, co vykládá o Kevinovi. Nebo o komkoliv jiném.

Je to milá holka, ale taky nenapravitelný snílek.“ Natáhl se po

dekantéru a nalil Jamesovi do sklenky ještě na dva prsty dra

hocenné whisky. „A teď mi povězte něco o sobě. Prý studujete

přírodní vědy. To se mi líbí, mám rád exaktní obory. Vědci

bývají v roli svědků vynikající. Ostatně i v roli obžalovaných.“

Z pracovny byl James propuštěn až po půlnoci, to už šly

Ellie i její matka dávno spát. Vratkou chůzí se vydal po scho

27

dech do pokoje pro hosty. Horní patro domu bylo setmělé

a tiché. Vplížil se do pokoje a zalezl do postele, vděčný, že se

mu podařilo uniknout z dosahu advokátových zkoumavých

pohledů a sarkastických poznámek. Pět minut poté, co zhasl

a pomalu začal vplouvat do říše snů, se od dveří ozvalo slabé

škrábání, jako kdyby za ostěním úřadovala myš. V polospán

ku zaregistroval, že se dveře otevřely a dovnitř vklouzl nezře

telný stín. Na chvíli se vyděsil, že je to paní Pikeová, ale pak

uslyšel Ellie, jak šeptá: „Jamesi, spíš?“

Ucítil, jak se k němu posadila a odstrčila mu nohy stranou.

Začal šátrat po lampičce, a když konečně nahmatal vypínač

a rozsvítil, seděla s nohama křížem na opačném konci poste

le. V dlouhém bavlněném tričku, pod nímž možná neměla už

nic, se opravdu trochu podobala elfce. Přejel po ní pohledem

a na okamžik zaváhal tam, kde byla situace nejožehavější,

kde se pod lemem trička napnutým od stehna ke stehnu ro

zevíral trojúhelník plný stínů. Hlavu měl rázem plnou všelija

kých představ. Lis, pomyslel si a vybavil si některé momenty

z divadelní hry. Tohle uměla výborně, měla ten herecký grif,

dokázala se v mžiku dostat do role.

„Tak jak proběhl křížový výslech s mým milovaným tatín

kem?“

„Myslím, že jsem obstál.“

Zamyšleně si ho prohlížela. Se znepokojením zaznamenal

v její tváři určité náznaky otcových rysů, jako by pan Pike byl

její ošklivou karikaturou. „Podle mě jsi mu sympatický. Má

rád vědce. Vždycky říká, že jsou to skvělí svědci.“

„Ptal se, jestli spolu spíme.“

„Jak říkám, výslech,“ povzdychla. „Cos mu řekl?“

„Pravdu. Že nám v cestě stojí Kevin.“

To ji umlčelo. Sklopila zrak a bezmyšlenkovitě přejížděla

prstem po peřině. Po chvíli vzhlédla a podívala se mu do očí.

„Právě o tom jsem s tebou chtěla mluvit. Neřekla jsem ti o Ke

vinovi všechno. Všechno podstatné. A asi bych měla.“

„Pokud to ve mně probudí žárlivost, tak radši ne.“

„Leda závist, ne žárlivost,“ opravila ho úsečně. „Žárlit mů

žeš jen na někoho, kdo k tobě patří.“

„A Kevin k tobě patří?“

Našpulila pusu. V té grimase byl náznak francouzského

šarmu. Uměl si živě představit, jak v Paříži hází po policistech

dlažební kostky a přesně takhle u toho špulí rty.

„Byli jsme s Kevinem zasnoubení. To jsem ti asi neřekla.

Myslím tím zásnuby se vším všudy – oznámení v Timesech

a Telegraphu, domluvené datum v kostele – ano, v kostele, jen

si to představ. Církevní obřad. Už jsme dokonce poslali do tis

kárny program svatebního dne. Recepce na jeho univerzitě.

Všechno už bylo naplánované.“

„Tvoje matka z toho musela být nadšená.“

„To si piš. Ale nakonec z toho nic nebylo. Prostě jsme kaž

dý úplně jiný. Jiné povahy, jiné ideály. Bylo to všechno dost...

náročné. No, takže jsme tu svatbu na poslední chvíli zrušili.

Akorát že mezi námi...“

„To neskončilo?“

„Minulý víkend jsem jela do Londýna.“

„Za ním?“

Vypadala ztrápeně. S úžasem si uvědomil, že má možná

slzy na krajíčku. „Vyspali jsme se spolu,“ hlesla. „Rozešli jsme se s tím, že budeme kamarádi. Domluvili jsme si oběd,

abychom si popovídali, abych mu mohla pogratulovat k nové

práci... a tak nějak se to semlelo. Odpoledne. V jeho novém

bytě, kde bydlí s nějakými kámoši. Rozdávali jsme si to v jeho

pokoji a oni se zatím vedle v obýváku dívali na fotbal.“ Roz

hostilo se ticho. Seděli každý na opačném konci postele a oba

si prožívali své vlastní trauma, agonii příznačnou pro měnící se časy, kdy láska měla být údajně volná, ale důsledky toho proklamovaného osvobození byly často svazující. Copak byla Ellie tomu zatracenému Kevinovi něco dlužná? A z čeho by měla skládat účty Jamesovi, pokud vůbec? Znovu začala přejíždět nehtem po peřině. „Nevadí ti to?“

„Zatím ne.“

29

Rozpačitý úsměv. Přilezla po kolenou blíž, klekla si

k němu a vtiskla mu upřímný polibek na tvář. „Jsi hrozně

hodný, víš to? A vtipný.“

„Vtipný, to beru. Ale nevím, jestli chci být hodný.“

Její tvář jen pár centimetrů od jeho, s pootevřenými ústy

připomínajícími květinu mu připadala neodolatelně přitažli

vá. Naklonil se a přiložil své rty na její. Tohle, byl si náhle jistý,

tohle bude ten rozhodující okamžik. Okamžik pravdy, naplně

ní, katarze nebo prostě čehokoliv. Přesným termínem si nebyl

jistý. Blízkost jejího těla mu znovu připomněla momenty z di

vadelní hry, kdy on, Fando, musel nemohoucí Lis poponášet na

cestě do města Tar. Znal nepoddajnost jejích kostí i zaoblení

kloubů, její svaly a šlachy. A její vůni, směsici, v níž cítil mýdlo

a šampon, ale která zahrnovala i spoustu nepojmenovaných in

grediencí. Jeho dlaň zamířila dolů, pod lem trička a po kalhot

kách, na které tam narazila, a pustila se do průzkumu, který

James už párkrát absolvoval s jednou či dvěma jinými dívkami

v zadních řadách kina. Pak se Ellie odtáhla.

„Copak?“

„Nic. Já jen, že se na to teď necítím. Promiň, ale opravdu

ne.“ Vstala z postele. „Není to kvůli tobě, Jamesi, vážně. Má to

spoustu důvodů. Jedním je Kevin, samozřejmě. Ale jsou i jiné.

Rodiče, všechno možné.“

„Všechno možné?“

U dveří se zastavila a s rozzářeným úsměvem se ohlédla.

„Zítra vyrážíme,“ zašeptala. „Není to bezva?“

Pak vyklouzla do tmavé chodby a dveře se za ní zavřely. II

33

Sam vstane z postele, přejde k oknu a roztáhne závěsy.

Jak se to stane, přemýšlí při tom, že člověk skončí právě

tady, v tomhle pokoji s dřevěnými trámy, malovaným stro

pem, klenutými okny a  dřevěnou podlahou, zpod níž se

ozývá sotva slyšitelné chroupání jakéhosi brouka, který to

tu jednoho dne všechno zničí? Věcná odpověď na tu otázku

samozřejmě existuje – na střední škole výuka jazyků, bě

hem vojenské služby intenzivní kurz ruštiny na armádním

jazykovém institutu, který v nezkušeném mladíkovi zažehl

trvalý zájem o všechno ruské. Pak pochopitelně univerzitní

studium se specializací na slovanské jazyky a konkurz na

místo v diplomatických službách, při němž nad určitými

akademickými nedostatky uchazeče významně převážil jeho

bystrý úsudek a talent vyhmátnout z nepřeberného množ

ství informací podstatná fakta a přetavit je v přesvědčivé

argumenty. Jeho schopnost i pod tlakem zachovat chladnou

hlavu. A také to, že rusky mluvil opravdu dobře, že na rozdíl

od ostatních, kteří uměli časovat, skloňovat a udělat větný

rozbor, on ruštinu skutečně cítil. Když stojí u okna a dívá se

ven na hranoly věží z patnáctého století, šedavý most vyz

dobený sochami a na řeku, kterou díky Smetanově hudební

4

34

poctě zná celý svět, nemá však na mysli nic z těchhle formál

ních kritérií.

Vltava. Moldau.

Jako vždy stojí za českým jménem gotický stín německého:

Praha – Prag; Malá Strana – Die Kleinseite; Vltava – Moldau.

Stejně jako se nad českými dějinami vždycky hrozivě tyčily

ty německé, aby se čas od času naklonily, poklepaly Čechům

na rameno a připomněly jim, že jsou pouhým slovanským

výběžkem vklíněným do srdce teutonského světa.

„Kolik je hodin?“

Mrkne na hodinky, pak obrátí pohled k posteli. „Šest.“

Stephanie si ho prohlíží očima ještě zastřenýma spánkem.

Její tvářička v sobě má něco z dokonalosti ušlechtilého porce

lánu. Je půvabná. „Tak to bych sebou měla hodit.“

„Nic ti přece neujede.“

„Ale stejně.“ Spustí nohy z postele a posadí se zády k Samo

vi. Nerada se ukazuje nahá. Její štíhlá bledá postava se mihne

příšeřím pokoje a hledá útočiště v koupelně. Když se z ní o tři

čtvrtě hodiny později vynoří, už je to Stephanie, jak ji všichni

znají: lehounký ruměnec mejkapu, vlasy stažené dozadu a vy

česané do drdolu, sněhobílá halenka zapnutá až ke krku, tma

vomodrá sukně uhlazená stejně dokonale jako Stephaniiny

způsoby. Snídají skoro mlčky. Působí to jako rozpačité ticho

pohřebních hostin, kdy lidé smutní nad nenávratnou ztrátou

někoho blízkého; je přitom čeká jen dočasné odloučení.

„Mohla jsi letět letadlem.“

„To už jsi mi říkal asi desetkrát.“

„Ale to bys—“

„Ale to bych tu musela nechat Ringa, což nepřipadá v úvahu.“

„Nebo jsi mohla pár dní počkat a já bych jel s tebou.“

„Sám víš, že by to nešlo.“

Po snídani jí odnese zavazadla k malému Volkswagenu

Beetle zaparkovanému na náměstíčku před domem. Chvíli

u něj sklesle postávají. Mnohokrát mu v žertu řekla, že tohle

35

autíčko, které si koupila před rokem a půl, když poprvé vyjela

ven, je její opravdová láska. Na kapotě se skví nápis Ringo.

Ringo je Stephaniin oblíbenec z Beatles, bůhvíproč, když je

to takový nevzhledný trouba, jak jednou poznamenal Sam.

„Mně se nevzhlední troubové líbí,“ opáčila Steffie.

„Tak co teď se mnou bude?“

Stephanie se k němu otočí. Je v tu chvíli v té své námořnic

ké sukni a blankytně modrém sáčku znepokojivě krásná. Bílé

střevíce. Malý černý baret. Pravý opak slovanských dívek, kte

ré člověk vídá tady. Ty mají výrazné čelisti a široké lícní kosti,

kdežto Steffie vypadá jako míšeňská pastýřka, jejíž dokonalé

rysy se právě poskládaly do výrazu, který jí jde ze všeho nejlé

pe – do mírně ironického úsměvu. No nejsem roztomilá? jako

by se ten úsměv ptal. A není snad všechno tak trochu přetvářka?

„Probírali jsme to přece asi milionkrát,“ připomíná mu. „Víme,

o co jde. Dáváme si prostě pauzu. Potřebujeme se na to všech

no, co mezi námi je, podívat z jiné perspektivy.“

„Jenže víš, jak je to s perspektivou? Má úběžný bod.“

„A právě v něm se rovnoběžky protnou. Takže... kdo ví?“

„Tohle nedělej.“

„Co?“

„Nenechávej viset otázky ve vzduchu.“

Ironický úsměv se změní v  úsměv mírně podrážděný.

„A není to jedno?“ Pak pohlédne na hodinky. „To už je tolik?

K Jenny a Jeremymu mi to zabere spoustu času. Musím vyrazit.“

„Jeď opatrně.“

„Víš sám, že já i Ringo něco vydržíme. Někdy odpoledne už

budeme u Jen, v tom jejím útulném novomanželském domku

někde u Rýna. To spíš ty si tu dávej pozor.“

„Já?“

„Na Ericovu ženu.“ Eric je velvyslanecký rada. Jeho manžel

ka je Francouzka a Eric si ji opatřil během své diplomatické

mise v Paříži, kde působil zhruba před deseti lety. Proslýcha

lo se, že její první manžel byl fonctionnaire z Quai d’Orsay

a jejich milostný románek tak vyvolal drobný diplomatický

36

incident, ale nakonec to pro Erica dobře dopadlo. To, že je

den z kolegů dokázal tímhle způsobem odloudit manželku

zrovna Francouzovi, se v kuloárech britského ministerstva

zahraničí považovalo za jistý triumf, byl to podobný husar

ský kousek jako porazit australský národní tým v kriketu.

„Na Madeleine? Ta jde po větších rybách. Tu velvyslanec,

tam ministr, maximálně nějaký režisér nebo v krajním přípa­

dě spisovatel.“

„Ale mezitím si ráda dopřeje drobnou svačinku. Jen co vy

táhnu paty, pokusí se tě dostat do postele, uvidíš. My ženy

tyhle věci poznáme. Když se taková ženská hyena vydá na

lov, jsou muži jen stádo bezbranných gazel.“ Mohla klidně

říct něco o lišce v kurníku, ale Steffie ráda připomínala své

africké kořeny – v dobách, kdy se Zambii ještě říkalo Severní

Rhodesie, tam její otec podnikal v těžbě mědi.

„Máš v těch metaforách nějaký zmatek.“

„No, hlavně abys ty neměl zmatek v citech.“

„Madeleine a city? To je vyloučené. Madeleine může ně

které muže vzrušovat a leckterá žena ji může nenávidět, ale

nikdo podle mě nemůže ve vztahu k ní zažívat nic tak nebez

pečného, jako jsou city.“

„Jen nepovídej.“ Postaví se na špičky a položí mu dlaně na

ramena, aby ho políbila. Sam zachytí její vůni, parfém, který

používá, co ji zná, a který by podle něj měl být zakázaný už

kvůli svému názvu, když ne kvůli svému odéru: Rosa mládí.

Její polibek je zdráhavý, jako by to vždycky bylo poprvé a ona

si nebyla jistá, jak na to. Obejme ji a znovu si uvědomí křeh

kost její útlé postavy. „Budeš mi chybět,“ zašeptá.

Steffie se zasměje. „Jakmile se doma dají věci trochu do

pořádku, přiletím tě zkontrolovat. A nezapomeň, co jsem ti

říkala – dávej si pozor na hyenu.“

Ještě jeden nesmělý polibek a pak už nasedá do auta, na

okamžik odhalí lem punčoch a úzký proužek bledého steh

na, pak si urovná sukni a přibouchne dveře. Auto nastartuje

s cha rakteristickým klapáním, které připomíná spíš zvuk

pračky než motoru, a najednou je pryč. Ze Stephaniina brou

ka jménem Ringo se rázem stane anonymní volkswagen, který

hrkavě vyjíždí z náměstíčka, zahýbá za roh a mizí z dohledu.

Jakmile je Stephanie pryč, dojde Sam ke svému vlastnímu

autu, nasedne a rozjede se na druhý břeh řeky. Cítí jistou

sklíčenost, ale také zvláštní pocit osvobození. Zase po něja

ké době sám. Bleskne mu hlavou, jestli je pravda to, co Steffie říkala o Madeleine Whittakerové, mnohem větší starost mu

ale dělá to, jestli stihne schůzku, na kterou jede, a jestli ten

muž počká, pokud se Sam opozdí. Pravděpodobně ano. Pří

ležitost mluvit s prvním tajemníkem britského velvyslanectví se v dnešních dnech jen tak nezahazuje. Každý se snaží najít pub likum ochotné naslouchat jeho prohlášením, manifes

tům, názorům, slibům, výhrůžkám, nadějím, všem těm vě

cem, které momentálně spoluvytvářejí politický kvas téhle

země. Ještě nedávno to byl klasický ospalý sovětský satelit, řada lidí z diplomatické služby raději riskovala malárii v západní Africe, jen aby neskončili tady. A teď najednou všichni stáli o přidělení sem, aby se mohli vyhřívat v paprscích Dub

čekova socialismu s lidskou tváří.

Jede Resslovou ulicí, míjí jen pár dalších aut, která před

stavují zdejší velkoměstský provoz. Eric Whittaker často dává

k lepšímu, že tohle je sovětská rovnost v praxi: pro masy levné pivo a tramvaje, pro stranickou nomenklaturu šampaňské

a tatrovky. Výsledkem jsou široké ulice skoro bez aut – a Sa

movo lehce provinilé potěšení z pocitu určité privilegovanos

ti, když jimi projíždí ve svém mercedesu.

Schůzka se koná na Novém Městě, v kavárně naplněné

hlasitým hovorem a kouřem z levných cigaret, do něhož se

z reproduktorů line zemitý hlas Marty Kubišové, která na

celé kolo zpívá českou verzi písně Walking Back to Happiness.

Sam se chvíli rozhlíží, snaží se ignorovat hudbu a zachytit,

o čem se diskutuje. Samozřejmě o politice – ne o komatózní


38

politice posledních dvou desetiletí, ale o současném překot

ném, nadějemi a touhami prodchnutém společenském dění,

které připomíná nové vyznání, probouzí v lidech víru, že

může existovat něco jako nebe na zemi. Je tedy příznačné, že

muž, který zdejší shromáždění řídí, muž, za nímž Sam přišel,

má vzezření proroka s asketickými rysy a vizionářským po

hledem. Sam si při pohledu na něj vybaví Toma Courtenaye,

když hrál v Doktoru Živagovi zjizveného Strelnikova: vyhublá

tvář a pronikavé oči mesiáše. Tohle ale není žádný Tom, ný

brž Zdeněk; a jeho žena, rázná a energická Jitka.

Když se lidé začnou rozcházet – po sérii dotazů, prohlá

šení, sporů, výbuchů smíchu, brblání a nesouhlasného hvíz

dání –, přistoupí Zdeněk k Samovi a s překvapivou silou mu

tiskne ruku. „Přineseme lidem v Československu svobodu,“

oznamuje mu. „Svoboda bude povinná.“

„To zní dobře.“

Jitka má potřebu manželovu hrubě tesanou angličtinu tro

chu dopilovat: „Tím nemyslí svobodu Dubčekových soudruhů,

komunistickou svobodu, kterou strana rozdává jako cukrát

ka dětem. Ale skutečnou svobodu, svobodu srdce a ducha.“

Zdeněk jí říká něco česky, ale mluví tak rychle a používá

takové výrazy, že Sam pochytí jen každé druhé slovo. Mimo

jiné americký a kapitál. „Ale ani americkou svobodu,“ vysvět

luje Jitka. „Tak jako nechceme být otroky marxismu, nechce

me ani poklonkovat kapitálu. Vytvoříme něco úplně nového.

Jsme děti komunismu. Vyrostli jsme v socialistickém státě

a nic víc jsme nikdy nepoznali, ale teď žádáme něco jiného.“

Kolem nich se shlukli lidé, poslouchají, dychtiví také vy

jádřit svůj názor. Už se rozneslo, že Sam je z ambasády. „Tak

kdy nám Američani pomůžou?“ ptá se někdo.

„Žádné Američany nechceme,“ namítá jiný. „Američani

jsou stejní jako Rusové. Musíme jít svojí vlastní cestou.“

„Přijďte zítra na naši schůzi,“ nakloní se Zdeněk těsně k Sa

movi „Mohl byste? Mohl byste přijít?“ Znovu mu stiskne dlaň,

aby zdůraznil naléhavost své prosby.


39

„Ale jistě že přijdu, jen mi řekněte kam.“

Cestou domů přes Staré Město si Sam vzpomene na pro

testy doma v Anglii. Byl jejich svědkem, když jel před pár

měsíci navštívit matku do Oxfordu. Studenti obsadili Clarendonovu budovu a počínali si, jako by politika byla společen

ská hra, kterou si vymysleli pro chvilkové rozptýlení. Na zdi

koleje Balliol se mimo jiné skvěl křídou načmáraný nápis Je

suis Marxiste, tendance Groucho. Čeští studenti se od těch ox

fordských sice moc neliší – stejná obnošená trička a vojenské

bundy, odřené džíny, rozcuchané vlasy, kluci k nerozeznání

od holek – jenže tihle si na nic nehrají. Samovi pravidelně

procházejí rukama zprávy od rozvědky. Ví tedy o tisícovkách

ruských vojáků, kteří jsou po jarním armádním cvičení ještě

stále na československém území. A ví také o stovkách tisíc dalších, kteří čekají hned za hranicemi sousedních bratr

ských států: východního Německa, Polska, Maďarska a Sovětského svazu. Vojáci a tanky, kompletní arzenál Varšavské

smlouvy připravený rozdrtit jeden z  vlastních členských

států. Až tahle sekera dopadne, čeští studenti – na rozdíl od

svých britských vrstevníků – nebudou mít možnost běžet se

schovat k tatínkovi a mamince.

Odpoledne se pokouší dovolat ke Steffiiným přátelům do

Německa, aby zjistil, jestli v pořádku dojela, ale nedaří se mu

získat spojení. „Můžete si hovor objednat,“ navrhuje mu spo

jovatelka. „Ale budete muset čekat pět hodin.“

Schůze, na kterou ho Zdeněk pozval, se druhý den kona

la v odsvěceném kostele na Novém Městě. Součástí Samovy

práce bylo účastnit se co nejvíce podobných akcí, od prvních

protestů v předešlém roce se tak už seznámil s řadou studentských vůdců. Chodívala s ním i Stephanie, pokud měla

čas – jeho přítomnost na takových shromážděních pak byla

o něco méně nápadná, ačkoliv on se nikdy nesnažil zastírat, co tam dělá. „Jsem z britské ambasády,“ říkal, když se ho pta

li. „Nejsem žádný špion. Jen se zajímám o zdejší dění.“

Tohle byla nová skupina a Zdeňka dosud neznal – kdo

ví, co z něj jednoho dne může být? Schůze se točila kolem

založení nového politického hnutí, které se mělo jmenovat

Svobodná strana.

Když Sama zahlédla Zdeňkova žena Jitka, zdálky na něj

zamávala. Ona a několik dalších aktivistů se činili tam, kde

kdysi stával oltář: rozmisťovali mikrofony a reproduktory a dohadovali se, kam postavit židle. Zašel se pozdravit s ní

i se Zdeňkem, který podle všeho nevěděl, kde mu hlava stojí,

prohodil pár slov s několika dalšími lidmi. Byli to hlavně studenti. Jedna z dívek se za ním s úsměvem otočila. Modré oči, výrazné lícní kosti, rozpuštěné dlouhé vlasy. Džíny a kožená

5


41

bunda. Pleť zdaleka ne tak dokonalá, jakou měla Stephanie,

rysy méně souměrné. Ale výrazné. Tvář ne tak úplně krásná.

Vlasy ne tak docela blonďaté. Pokud lze z rysů obličeje usuzo

vat na charakter, tyhle prozrazovaly sebevědomí a jistou po

bavenou bezstarostnost. Balancovaly na hranici krásy, aniž

by se namáhaly udělat ten poslední zbývající krůček. „Lenka

Konečková,“ řekla a při stisku rukou pohlédla Samovi zpří

ma do očí. „Vy jste byl už na té včerejší schůzi, že?“ Velmi

dobrá angličtina, to byla vzácnost. „Viděla jsem vás tam.“

„Obávám se, že...“

„Vy jste si mě nevšiml. Samozřejmě.“

„Nechápu, jak je to možné.“

Sarkastický úsměv. A  ten pohled. Komunikace, která

postupovala kupředu rychlostí světla, která byla světlem

a překlenovala propast mezi nimi s depeší, již nebylo obtíž

né dešifrovat a jež v jeho těle vyvolala hned několik procesů

současně – všechno jako by se v něm rozpínalo, pociťoval

zvláštní slabost a měl dojem, že pod žebry se mu něco třepetá,

jako by tam cosi povolilo. Tohle nečekal, opravdu ne.

„Samuel Wareham. Jsem z britské ambasády.“

„To jsem slyšela. Mluvíte výborně česky. Trochu ruský pří

zvuk, ale jinak dobré.“

„Na univerzitě byla rušti



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist