načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prázdniny s kouzelným deníkem - Michaela Škultéty; Stefanie Dörr

Prázdniny s kouzelným deníkem
-4%
sleva

Elektronická kniha: Prázdniny s kouzelným deníkem
Autor: ;

Taky sníte o tom, že se vaše tajná přání splní? Jsem Lena a můžu druhým plnit spoustu snů. Ptáte se, jak je to možné? Mám kouzelný zápisník, do kterého prostě napíšu, co si ... (celý popis)
85
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 133
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Lenas urlaubsreifes Wünschbuch
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložila Michaela Škultéty
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788025318997
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Taky sníte o tom, že se vaše tajná přání splní? Jsem Lena a můžu druhým plnit spoustu snů. Ptáte se, jak je to možné? Mám kouzelný zápisník, do kterého prostě napíšu, co si přejí ostatní, a... stane se. Teď navíc začínají konečně prázdniny a čeká nás skvělé dobrodružství. Jen můj zápisník najednou nefunguje, tak jak by měl. A to ho jen vzal Goethe, můj pes, na chvíli do tlamy. Jak se to mohlo stát? Chtěla bych splnit ještě tolik přání, a najednou nemůžu? S tím se rozhodně musí něco udělat! (o nevysvětlitelných školních katastrofách, děsivě trapných vyznáních lásky a nejlepších kamarádkách v nouzi)

Související tituly dle názvu:
Prázdniny s kouzelným deníkem Prázdniny s kouzelným deníkem
Dörr Stefanie
Cena: 42 Kč
Včelí domeček - prázdniny v úlu Včelí domeček - prázdniny v úlu
Souralová Veronika
Cena: 169 Kč
Prázdniny Prázdniny
Blexbolex
Cena: 311 Kč
Prázdniny v talíři Prázdniny v talíři
Pospíšilová Zuzana, Sušina Michal,
Cena: 88 Kč
Projekt pes (prázdniny v Beskydech) Projekt pes (prázdniny v Beskydech)
Hlavinková Lucie
Cena: 139 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PRÁZDNINY S KOUZELNÝM DENÍKEM

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Stefanie Dörr

Prázdniny s kouzelným deníkem – e-kniha

Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


StEfaNIE DöRR

O nevysvětlitelných školních katastrofách,

děsivě trapných vyznáních lásky

a nejlepších kamarádkách v nouzi.


Stefanie Dörr se narodila v roce 1967 ve Stuttgartu. Vystudovala ekonomii a léta pracovala v reklamě a marketingu, než odešla na volnou nohu jako autorka textů a poradkyně.

Dnes žije se svou rodinou ve Frankfurtu nad Mohanem a píše pro děti a mládež.

V nakladatelství Arena už vyšly její knihy Ich sehe was, was du nicht siehst a Wie mir mein wild gewordenes Spiegelbild die Sicht

verhagelte.


5

1. KaPItOLa

Desatery spodní kalhotky. Ach jo. Jenom desatery kalhotky, které

si může vzít s sebou na prázdniny. Všechny ostatní byly bu příliš

směšné, příliš malé, příliš nepohodlné nebo příliš růžové. Bude mít

teta Pi ve své ekologické domácnosti něco tak luxusního, jako je

pračka? No to je jedno, Lena musela balit dál, jinak tu bude sedět

ještě zítra ráno, třídit prádlo a vlak odjede k Severnímu moři bez ní.

Tak tedy příliš málo spodního prádla, dvoje plavky a troje bikiny,

jedny z nich úžasně stylové a úplně nové. Koupil jí je táta. Deset

triček, pět topů. Lena si povzdechla a protáhla si záda. Bylo nároč

né klečet tak dlouho na zemi a třídit oblečení. Ještě ke všemu sama.

Nebyl tu nikdo, kdo by jí chtěl pomoct. A to byla otrava. Hromád

ka napravo od ní byla stále vyšší, kufr nalevo jako by se s každým

dalším kouskem, který si chtěla vzít s sebou, zmenšoval. Džínsy.

Zvedla tmavomodrý kousek s dírkami na těch správných místech

a roztřepenými švy. Má si vzít džíny? Rozhodla se, že k Severnímu

moři by se bez džínsů vydalo jen úplně vypatlané trdlo. Minulý rok

tam pršelo osm dní v kuse. I na cestu by se hodily dlouhé kalhoty.

Žabky byly rovněž nepostradatelné. Ještě lepší byly dva páry, beztak

se nemohla rozhodnout, kterou barvu, a boty se do kufru snadno

vmáčkly. Ještě že minisukně a šortky nezaberou tolik místa. Mini

sukní a šortek nemůže být nikdy dost. Radši by si měla vzít ještě

jedny krátké kalhoty. Tak, a te bude muset doma nechat mini

málně patery ponožky. Zamyšleně si prohlížela svou sbírku tenisek.

Bílé a indigově modré, nebo bílé, indigově modré a kytičkované?

Hodí se vůbec květinový vzor k Severnímu moři? V každém přípa

dě vypadal pěkně letně. Takže modré a kytičkované. Povzdechla si,

což inspirovalo jejího věrného společníka, obrovského psa jménem

Goethe, a také vypustil vzduch. Bohužel zadem.


6

„Fůůůj,“ zaječela Lena znechuceně. „Vždy mi zasmradíš všechno oblečení! Páni, to je odporné.“ Goethe zvedl uraženě hlavu a posadil se, uši mu smutně visely do očí, pohled mu zasmušile klouzal po oblečení, které te pokrývalo skoro celou podlahu Lenina pokoje, a zastavil se na kufru. Kufry neznamenaly v Goethově psím světě nic dobrého, znamenaly loučení, stesk a bolavé srdce.

S námahou zvedl zadek, kterým před chvílí rozšířil nepěkné aroma. Pomalu vykročil po podlaze a pak se celou vahou zřítil rovnou na kufr. Vezmi mě s sebou, a jedeš kamkoli, žadonily jeho nádherné hnědé oči.

„Odchod, hlupáčku, ty přece jedeš se mnou, ale rozhodně ne v kufru. Zalez si do pelechu, nejdřív balím já, pak ty.“ Láskyplně ho tahala za obojek, dokud se Goethe nevzdal a nezmizel z pokoje. Svou speciální vůni v něm ale zanechal a Lena rychle rozrazila okno. Dovnitř proudil ospalý letní vzduch. Léto! To je ale paráda!

Zítra časně ráno – opravdu hodně časně – jí jede vlak. A nejlepší ze všeho nebylo, že Goethe jede s ní, i když to bylo samozřejmě fajn. Úplně nejlepší ze všeho bylo, že...

Ze zamyšlení ji vytrhlo pronikavé ječení zvonku. To může být jedině Hannah, Lenina nejlepší kamarádka – samozřejmě kromě Lilli –, která bydlela ve stejném domě a Leninou nejlepší kamarádkou se stala teprve nedávno po sérii několika neuvěřitelných dobrodružství. Lenina maminka musela jako obvykle pracovat, a tak Hannah slíbila, že jí pomůže s balením. Konečně je tady! Jinak by se Lena zaručeně zhroutila. Hannah byla praktická a rozumná a během pár minut objeví všechny přešlapy, kterých se Lena při balení dopustila, a napraví je. Jediný maličkatý problém byl v tom, že Hannah neměla sebemenší ponětí o tom, jaké oblečení je přijatelné, a jaké ne. Pokud šlo o módu, poradila by snad Leně líp i babička Weberová z prvního patra – a to nosila každý den a za každého počasí tentýž béžový twinset, skládanou sukni v barvě velbloudí srsti a pohodlné střevíce. Lena se rozhodla, že nesmí Hannah nechat samotnou s kufrem ani na vteřinu.

Spěchala ke dveřím, na které se už lepil Goethe. Goethe Han

nah oddaně miloval a bylo mu úplně jedno, které z obrovských plandavých triček jí zrovna poslintá. Ani dneska se Hannah zrovna nevyznamenala, jak Lena zjistila rychlým pohledem. Její blůzka vypadala jako vypůjčená z máminy skříně, pod ni si vzala tričko, které jí sahalo až skoro ke kolenům a zakrývalo šortky z předpředvčerejška. Ještě že si Hannah nevzala žádnou ze svých oblíbených pletených čepiček! V tomhle počasí by to byl vážně vrchol.

„Dobře že jsi tu, už si úplně zoufám,“ přivítala Lena kamarádku

a táhla ji za sebou. Už dávno si odvykla komentovat způsob, jímž se Hannah oblékala, protože dívka s oblibou nosila kousky, které jí zbyly po tátovi. Její otec, rodilý Španěl, a mladší bráška zahynuli před mnoha lety při autonehodě. V takovém případě prostě na aktuální módě nesejde.

Goethe ani nedostal šanci svou zbožňovanou Hannah pořádně přivítat. Lena ho bezohledně odstrčila stranou, přimáčkla ke zdi a pak mu zabouchla dveře před nosem. Goethe se okamžitě natáhl do chodby, aby nepřehlédl, až se zase otevřou.

„Napsala jsem seznam, co všechno bych si s sebou vzala já. Čtrnáct dní u Severního moře, páni, to se můžeš připravit na cokoli.“ Hannah vytáhla z kapsy pomačkaný papír a přejela pátravým pohledem hromádky oblečení a spoustu kosmetiky na zemi, než se zastavila u příliš malého kufru.

„No nazdar, Leno, tohle nevypadá dobře,“ prohlásila s nakrabaceným čelem. Seznam strčila zase zpátky do kapsy. Leně to nevadilo, beztak na něm byly nejspíš hlavně čepice a teplé ponožky. „Měla by sis pronajmout vlastní vagon.“

„Za to může Goethe,“ bránila se Lena. „Ještě před chvílí tu byl pořádek. Lehl si mi do kufru.“

„Ale Goethe ti přece nevybral patery šortky, nebo jo? Vážně si chceš vzít tohle všechno?“

„No, ono to vlastně není všechno,“ přiznala Lena. „Teta Pi říkala, že bychom si měly vzít osušky a možná i spacák. Možná renovuje pokoj pro hosty nebo tak něco.“

„V tom případě musíš půlku věcí vyházet a doufat, že si tam

budeš moct občas vyprat.“

„Jenže já se nemůžu rozhodnout,“ bědovala Lena. „A taky jsem

si chtěla vzít pár knížek. A věci pro Goetha.“ Ale Hannah už se odvážně pustila do třídění oblečení.

„Víš, je hrozná škoda, že nemůžeš jet taky. To by bylo něco! Ty,

Lilli a já,“ mínila Lena a nespouštěla Hannah ani na vteřinu z očí. „Ne! Tyhle tam nech! Musím mít s sebou minimálně jedny bílé šortky, no vážně.“

„Bílá je nepraktická. A já prostě nemůžu nechat mámu samotnou. Ale říkala, že by si chtěla na pár dní vyjet na opravdickou dovolenou. Se mnou.“ Hannah si kriticky změřila šortky a pak je velkoryse vrátila do kufru. „Možná někam do hor. Byla by to naše první dovolená od té doby, co... však víš. A s Larsem to ještě není stoprocentní.“

Hannah ještě pořád nemohla uvěřit, že ze vztahu mezi její maminkou a sympatickým bankéřem Larsem, který bydlel ve stejném domě, opravdu něco bude. Bylo to poprvé po dlouhých letech, co se máma zase začala scházet s mužem. Od oné strašlivé dopravní nehody trpěla depresemi a žila v ústraní. Te se ale zase začala vracet do života – a Lena v tom měla tak trochu prsty.

Obrovská hora oblečení připomínající Himálaje se pod obratnýma rukama Hannah postupně zmenšovala, což Lena doprovázela mnoha srdceryvnými vzdechy a nosila vyřazené kousky zpátky do skříně. Asi po půlhodině se Hannah narovnala, protáhla si záda a prohlásila: „Tak a te ještě osušky. A bude to.“

„Ale no tak, nemůžeme si chvíli odpočinout? Já tady dřu celé odpoledne, osušky hodíme do kufru později. Víš co? Založím ti te účet, abychom spolu mohly chatovat. Snad se v tom vyznáš.“

„Nejsem přece pitomá. Akorát že mámin starý počítač je ve srovnání s tvým ferrari příšerně pomalý.“ Hannah se podívala na Lenin nový notebook, jeden z mnoha usmiřovacích dárků od otce, který ji opět nevezme na slíbenou okružní plavbu. Lenin táta létal celý rok obchodně po světě a řešil problémy nezajímavých dceřiných společností, místo aby se staral o svou opravdovou dceru.

„Vlastně jsem ráda, že můžu jet zase k tetě Pi. U Severního moře

je to fajn, vážně, a s kamarádkou to bude úplně v pohodě.“ A vůbec, co bych si počala na okružní plavbě? Určitě tam budou samé staré babky s vlasy obarvenými na fialovo, pomyslela si v duchu.

„Jak se vlastně má sestra Lilli?“

„Od včerejška je zase doma. Musí sice ještě brát léky, ale už Lilli zase pořádně zlobí. No ale nebýt Niny, Lilli by s námi k Severnímu moři nejela.“ Za společné prázdniny vděčily Lena s Lilli nepatrnému klíštěti, které se zakouslo do Lilliny mladší sestry Niny. Holčička skončila na týden v nemocnici a prázdninové plány Lilliny rodiny splaskly jako mýdlové bubliny. Žádné lenošení na korsických plážích, ale odpočinek doma.

Lena bušila do klávesnice počítače. „Škoda, Lilli ještě není zpátky. Chtěla jsem se jí zeptat, jak je na tom s balením.“

„Určitě už je hotová.“ Hannah se vyhoupla na Leninu postel, v jedné ruce láhev vody, ve druhé čokoládovou tyčinku.

„Ne, musela odvézt Bosca na letní louku. Taky si zaslouží prázdniny.“

Bosco byl Lillin milovaný koník, který měl za sebou opravdu namáhavou závodní sezonu, díky Lenině zásahu hodně úspěšnou. Po posledním turnaji se nad ním Lilli slitovala a slíbila mu, že už ho nebude tolik honit a skákat se odte bude jenom pro zábavu.

„Poslyš, bereš si vlastně s sebou deník?“ zamumlala Hannah s plnou pusou. Narážela na Lenin zápisník, který v posledních týd

nech vláčela všude s sebou, dokud tomu Goethe neučinil rázný

konec.

„Kdepak, zapomeň na to,“ zamručela Lena nevlídně. „Stejně

bych neměla čas na psaní.“

Trochu se na Hannah zlobila, že o deníku začala. Beztak říkala

Lenině zápisníku „deník“ jenom proto, že nevěděla, že se ve sku

tečnosti jedná o záhadnou a tajemnou knihu s neuvěřitelnými kou

zelnými schopnostmi. Jak by jí taky Lena měla vysvětlit, že se stala


10 majitelkou speciálního pera a zápisníku, které jí společně mohly splnit jakékoli přání? Tedy – takřka jakékoli. Lena postupem času zjistila, že kouzelná kniha má jednu zásadní chybu – nebylo možné plnit přání sama sobě. Zato Lilli o zápisníku věděla. Byla Leninou nejlepší kamarádkou už celou věčnost a věděla o ní všechno, zatímco s Hannah se znaly jenom pár týdnů. Kamarádkami se staly právě i díky kouzelné knize. Hannah Lenu zachránila, když ji chtěl jeden podlý mizera o zápisník připravit, zamkl ji v zahradním domku a poštval na ni zuřivého psa. Jedině díky Hannah to nedopadlo špatně. Lena polkla. Při pouhé vzpomínce se jí divoce rozbušilo srdce.

A te se Hannah úplně nevinně vyptává na deník a Lenina kouzelná kniha je přitom definitivně fuč. Goethe ji roztrhal a sežral. A kouzelné pero nemilosrdně rozkousal. Chudák Goethe. Lena ho za to nenáviděla. Asi tak deset minut. Dokud nepochopila, že kouzelná kniha byla v každodenním životě stejně nepoužitelná, že ji dělala jenom nešastnou a obvykle napáchala příšerný chaos – až na pár věcí, které navzdory všemu dopadly dobře. Třeba pokud šlo o Hannah a její maminku. Nebo o Leninu vlastní mámu: stačil jeden zápis do knihy a vyhrála v loterii. A Lilli kniha pomohla také: jediná věta a z Bosca se stala hvězda turnajů. Prázdná sklenice s Nutellou nebo chybějící oblečení? Žádný problém, stačilo vzít pero, otevřít kouzelný zápisník a všechno se vyřešilo.

Bylo to vlastně docela praktické. A geniální. Ale taky pěkně nebezpečné, protože věci často nevyšly tak, jak si Lena představovala. Když chtěla dát znovu dohromady svoje rodiče, byl z toho trapas století. Podobně to dopadlo, když se chtěla pomstít holkám Pomlčkám. Hm, nejlepší bude na všechno kouzlení rychle zapomenout.

2. KaPItOLa

Hannah naléhala: „Podívám se po těch osuškách, kde je máte?“

„V mámině prádelníku. To je to dřevěné monstrum v její ložnici. Jo, vedle něj stojí větší kufr, řekla bych, že si vezmu radši ten. Musím ještě zabalit věci pro Goetha.“

Když se dveře Lenina pokoje konečně otevřely, Goethe nadšeně vyskočil. Ale místo aby ho Hannah mile pozdravila, zacpala si nos a začala mávat rukama.

„Fuj, Goethe! To jsi byl ty?“ Hannah si ho nedůvěřivě měřila. „Poslyš, ten pes má něco se zažíváním,“ křikla na Lenu. Goethe měl jedinkrát v životě zácpu, když se ho Lena prostřednictvím kouzelné knihy pokoušela odnaučit dělat hromádky. A od té doby byla Hannah neustále přesvědčená, že s Goethovým žaludkem nebo střevy není něco v pořádku.

„Bojí se, že ho nevezmu s sebou. Má z toho žaludeční problémy.“

„Spíš střevní, ne? Snad se zítra ve vlaku uklidní, jinak vás vyhodí v půlce cesty.“ Hannah překročila Goetha, který se zatvářil uraženě a strčil si čumák mezi přední packy. „Snad všechno najdu.“

Goetha přemohla zvědavost, těžkopádně se zvedl a klusal za Hannah do pokoje své druhé paničky, kam oficiálně nesměl. Tedy pokud někdo nezapomněl zavřít dveře. V tom případě sem drze vtrhl. Navíc se s oblibou schovával pod postel, pokud něco provedl a hrozil mu trest. Jeho smutný pohled na chvíli ulpěl na Hannah a pak se zadumaně stočil k zakázané posteli. Nakonec se svalil na měkký koberec. Byl skoro stejně dobrý jako postel, ale jenom skoro. Tiše zakňučel. Chudák Goethe.

„Mezi stěnou a skříní je nějaký kufr. Je to on? Nemůžu ho dostat ven, je tam jako přilepený,“ křikla Hannah.

„Počkej, už jdu, ne abys...“ Lena nedomluvila, protože se ozvalo

strašlivé rachocení, pronikavý výkřik a pak tlumená kletba. Vtrhla do máminy ložnice a spatřila Hannah, jak leží na podlaze. I s kufrem přistála na Goethovi, který se nepohnul ani o centimetr, jen se tvářil ještě smutněji.

„Páni. Ty jsi zakopla?“

„Ten tvůj pes vleze vážně všude. Vůbec jsem si ho nevšimla. On

ten kufr najednou povolil a pak... Páni, koukni se, za skříní něco je.“

Hannah vstala, oklepala si z kalhot prach a ukázala na mezeru

mezi skříní a stěnou.

„Tak se přece podívej,“ vyzvala Lenu, která sundávala z Goetha

kufr. „Vaše paní na úklid není zrovna nejdůkladnější.“

Lena se konečně podívala, kam ukazuje kamarádčin natažený

ukazováček. Byla tam spousta prachu, drobky a něco světle modrého. To přece není možné! Taková nebesky modrá byla jenom jedna. Lena se vrhla do rohu a vsunula ruku za skříň.

„Já tomu nevěřím,“ vydechla. „To bude určitě lístek z čistírny

nebo něco podobného. Ale počkej, hned to budu mít.“ Lena natahovala ruku, až si připadala jako Saxana. Konečně ucítila pod konečky prstů papír. Tahala za něj, ale on jí pokaždé vyklouzl.

„Zatraceně. Budeme tu skříň muset trochu odšoupnout.“

Hannah se tvářila ustaraně, Goethe nechápavě, pak taky ustaraně, nakonec kvapně vstal a se staženým ocasem se rozhodl pokoj opustit.

„Hm, zkusit to můžeme,“ přikývla Hannah váhavě.

Společně se snažily pohnout těžkým kusem nábytku.

„Tohle se nehne ani o milimetr,“ lapala Lena otráveně po dechu.

„Nevzdávej to. Ještě kousek... už to bude!“

A opravdu. Když se Hannah do skříně pořádně zapřela, konečně maličko povolila. Lena si okamžitě klekla a chňapla po papíru.

„To snad není možné! Vždy je to deník. Páni, jak se tam asi dostal? Víš co, Hannah? Zkusíme tu skříň posunout ještě kousek, abych ho mohla vytáhnout ven.“

Skříň jako by najednou nebyla tolik těžká a ochotně se nechala

odsunout. Jenom už ji nešlo dát zpátky. Lena nad tím velkoryse

mávala rukou.

„To je úžasné.“ Lena lehce přejela prsty po deskách knihy.

Z kdysi zářivé modré barvy a zlatého květinového vzoru toho už

moc nezbylo. Díky Goethovým slinám se přebal podobal spíš staré

mu komiksu, který někdo nechal ležet na dešti. Knížka nebyla moc

velká, ale bylo v ní spousta listů jemného papíru, te okousaných

a pomačkaných. Chybělo i několik třpytivých kamínků, ale knížka

byla zase tady! Bylo neuvěřitelné, že obyčejný zápisník měl takovou

moc. I když přísně vzato bez pera byl zápisník úplně bezcenný. Fun

govaly jenom společně. Je na čase zasvětit do celé věci Hannah,

pomyslela si Lena a podívala se na kamarádku, která prudce odde

chovala, jako by právě uběhla několik kilometrů.

„Tohle,“ Lena ukázala na ušmudlanou knížku, „ve skutečnosti

není žádný obyčejný deník. Je to kniha přání, kouzelná kniha. Ří

kej tomu, jak chceš.“

„Ha, ha,“ udělala Hannah a zachmuřeně hleděla na své dlaně,

které byly zarudlé stejně jako její tváře. „Tohle si vyprávěj své babičce.“

„Já si nedělám legraci, opravdu. Cokoli do té knížky napíšeš, to

se splní.“

„Tak teda do toho. Ukaž, co dovedeš.“

„Bohužel k tomu musí být speciální tužka a tu, jak víš, Goethe

rozkousal.“

„Aha.“ Hannah jízlivě povytáhla obočí. Tvářila se pochybovač

ně a taky trochu zvědavě. „Ukaž mi to.“ Otáčela knihou v rukách. „Smrdí zatuchlinou,“ prohlásila pak. „Ale ty pomačkané stránky by se daly vyžehlit.“

„Hele, zapomeň na to. Bez pera stejně nefunguje. Je to fuk.“

Hannah už však rozložila žehlicí prkno, které stálo v chodbě,

zapnula žehličku a chtěla se dát do práce.

„Prosímtě, ty ses asi zbláznila. Stejně už ho nepotřebuju. A vů

bec, ani jsem už do něj nechtěla dál psát. Spousta věcí dopadla úplně šíleně a pak se ještě objevil pitomec Paul a chtěl mi ho za každou cenu sebrat.“

Než stačila Hannah cokoli říct, zazvonil telefon. Byla to Lilli,

která se konečně vrátila od Bosca, celá nešastná, že musí svého věrného kamaráda na týden opustit. Lena naznačila Hannah, aby proboha přestala se žehlením, a zmizela ve svém pokoji, sluchátko vtisknuté mezi ucho a rameno.

Trvalo dlouho, než se Lilli uklidnila. Teprve když jí Lena prozra

dila, že kouzelná kniha přání je zase na světě, nechala se rozptýlit. Boscovi se koneckonců vedlo dobře, poskakoval po pastvině jako hříbě a na svou paničku už jistě dávno nemyslel. Ovšem nález deníku znamenal opravdovou senzaci.

„Takže zapadl za skříň?“

„Ano, a ta skříň váží snad tunu. Vůbec nechápu, jak se tam

mohl dostat.“

„Hurá! Deník se našel!“ jásala Lilli. „Vyčarujeme si ty nejkrásnější prázdniny, jaké kdy kdo zažil!“

„Jasně, stačí jenom, abys mi opatřila pero,“ prohlásila Lena, která měla z nálezu smíšené pocity.

Pak probíraly, co si obléknou na cestu a co si vezmou s sebou do vlaku. Trvalo to nejméně hodinu. Páni, dočista zapomněla na Hannah.

„Tak teda džínsy a tričko. Snad se v tom neupečeme. Zítra má být děsné vedro,“ uzavřela Lilli nakonec debatu.

„Prosím tě, ve vlaku je klimatizace. A Goethe se taky nemůže svléknout. Chudák bude muset mít dokonce košík. Ještě jsem mu to neřekla.“ Lena se škodolibě zahihňala.

„Doufejme, že na pláži bude dost kanálů, jinak bude mít

Goethe kapánek problém,“ přidala se k ní Lilli. Páni, na tohle

Lena úplně zapomněla! Goethe totiž dělal hromádky už jenom

do kanálů, protože to tak napsala do knihy přání. Jenže co si poč

ne u moře?

„Dobře že jsi mi to připomněla. V nejhorším případě mu bude

me muset nějaký kanál prostě postavit. Lidi budou zírat.“


15

Rozloučily se a Lena se rychle běžela podívat, co dělá Hannah. Seděla v obýváku na gauči, četla si v knize přání a drbala Goetha na packách. Tohle směla dělat jenom ona a Lena jí to trochu záviděla.

„Teda vážně, Leno, jestli je to všechno pravda a ono se to vážně

všechno stalo – páni, já tomu prostě nemůžu uvěřit.“

„Hm, ale te je po všem. A vůbec. Uvědom si, co všechno do

padlo špatně. Třeba to s mými rodiči. Vždycky mě polije horko, když si vzpomenu, jak táta padl před mámou na kolena. Takový trapas! A ta věc s pitomcem Paulem se stala taky jenom kvůli téhle knize.“

„Ale podívej se na mou mámu a na Larse. Našli jeden druhého.“

„Možná by se dali dohromady i bez knihy přání. Jenom by to

trvalo o něco déle. Ne, Hannah, s tímhle je konec.“ Vzala jí knihu z rukou. Vyžehlená a vyčištěná vypadala skoro jako nová. Hannah jí dokonce vyrobila obal, takže už nebylo vidět okousané rohy a škrábance od drápů. „Páni, ty dokážeš zázraky. Vypadá to úžasně, díky. Dám si ji do poličky, na památku.“

Lena si povzdechla. Tvářila se jakoby nic, ale ve skutečnosti by obětovala třeba pět nákupních odpolední s mámou, jen kdyby kniha přání zase začala fungovat. Tentokrát by totiž byla chytřejší, docela určitě. Tentokrát by se nedopustila tolika chyb. Ale takové úvahy nebyly k ničemu. Kufr čekal a ona ještě musela Goethovi zabalit jeho oblíbené žvýkací kosti. Taky šátek, se kterým si rád hrál, a roli papírových utěrek kvůli jeho slintání. Nesměla zapomenout ani na misku.

„Poj, Hannah, budeme balit dál. Dáš mi do kufru zbytek oblečení? Já se zatím podívám, kde jsou Goethovy věci.“

Hannah vstala. „Kniha přání,“ zamumlala zamyšleně. „Něco takového přece není možné.“

Lena se za ní chvíli dívala. Pak se zakřenila. Hannah byla vážně poklad!

„Tak, Goethe, te jsi na řadě ty. Podívej, tady je tvůj krásný košík. Není nádherný? Panička ti schválně koupila hodně velký, aby tě netlačil. Byl pěkně drahý, ale pro tebe jenom to nejlepší.“

16

Opatrně zkusila košík Goethovi nasadit, ale jemu se to vůbec

nezamlouvalo. Tvářil se nejdřív zmateně, pak rozhořčeně, pak zarpu

tile a nakonec si košík rázně strhl a zmizel pod postelí Leniny mámy.

Měl štěstí, že dveře byly jenom přivřené. Jenomže Lena věděla, že

stačí chvíli počkat a pak zabouchat miskou nebo zachřestit vodítkem

a Goethe vystřelí ven jako namydlený blesk. Zatím ho nechala být

a věnovala se jeho pelíšku. Ne že by v něm spal nějak často, dával

přednost Lenině posteli, gauči anebo tajně posteli její mámy. V pele

chu ale schovával všechno, co jeho psí srdce milovalo. Lena konečky

prstů vytáhla zmuchlaný šátek. Zápach psích granulí, kostí a slin jí

na okamžik vyrazil dech. Fuj! Nejlepší by bylo celý pelech pořádně

vyčistit. Včetně polštářků, potahu matrace a všelijakých plyšáků,

které Goethovi koupila nebo jí je ukradl. Našla i své kdysi nejoblíbe

nější zvířátko, zajíce s obzvláš dlouhýma ušima. Lena te ale nemě

la čas se zlobit, neměla ani čas na pořádný úklid. Nacpala tedy pách

noucí šátek společně s okousaným zajícem do igelitky. Takhle jí ty

věci v kufru aspoň neumažou oblečení. Kde je vlastně to příšerné

umělohmotné kuře, co kdysi pípalo, ale minimálně rok už bylo němé?

Prohrabala polštáře. Vlastně by Goethův pelech mohla vyčistit

máma, zatímco Lena bude na prázdninách. Sundala povlaky ze

všech polštářů a odnesla je do koupelny k pračce. Pak byla na řadě

matrace. Byla pořádně těžká a byly na ní skvrny, o jejich původu ne

chtěla Lena raději ani přemýšlet. A o zápachu ani nemluvě. Nebylo

divu, že musely pořád tolik větrat. Rychle rozepnula zip a stáhla

z matrace potah a − moment! Co je tohle? Už zase nebesky modrá?

V pelechu se něco podezřele třpytilo. Lena si nemohla vzpomenout,

že by měl Goethe nějakou modrou hračku. I když byl vlastně kluk.

Odstrčila matraci stranou a sáhla do pelechu. Dnes už ji nemohlo nic

překvapit. V ruce držela kousek umělé hmoty. Byla to část pera, kte

ré patřilo ke knize přání. Pera, které našla před několika měsíci

v parku a které se dokonale hodilo k jejímu zápisníku. Díky nim

mohla kouzlit, dokud tomu Goethe před časem neudělal přítrž. Stalo

se to krátce před prázdninami a ona se s tím vlastně už dávno smíři

la. Jenže te se objevil nejdřív zápisník a pak i kus pera. Bylo to vážně zvláštní. Lena si nemohla pomoct. Odtáhla psí pelech z rohu pokoje a obrátila ho vzhůru nohama. Jako by to netušila. Na zemi přistálo její pero. Bylo pořádně okousané, ale kompletní i s náplní. A kdyby přilepila na místo kousek, který našla jako první, chybělo by už jedině víčko. Jeho zbytky vyhodila hned, když se to stalo. Zatřásla pelechem znovu. Aha! Ven se vykutálel kamínek, který pero zdobil. Lena o krok ucouvla a vrazila do Hannah. Ani si nevšimla, že za ní kamarádka přišla, tak byla soustředěná. S Hannah tu byl i Goethe. Košík držel v hubě, jako kdyby se chtěl omluvit. Ovšem te musel řešit docela jiné problémy. Někdo se hrabal v jeho věcech a to se mu ani trochu nezamlouvalo. Zavrčel a košík skončil na podlaze.

„To je ono?“ zeptala se Hannah a natáhla se po peru.

„Ano, to bylo ono. Vypadá vlastně ještě docela dobře, ne?“

„Hm,“ udělala Hannah a opatrně si pero prohlížela. „Víčko chybí, ale zbytek by se možná dal slepit. Máš vteřinové lepidlo? A izolepu? Udělám to za tebe, ano?“

„Ty za mě dneska děláš úplně všechno,“ brblala Lena tiše, ale poslušně donesla lepidlo a izolepu. Goethovi věnovala jedovatý pohled, až stáhl ocas a zmizel zpátky v ložnici. S ním si to vyřídí později.

„Tohle že je vteřinové lepidlo?“ zamumlala Hannah o něco později naštvaně. „Myslím, že tu sedím už půl hodiny. Snad se mi neslepí i prsty.“

„Radši ještě chvilku počkáme. Já už jsem skoro hotová.“ Lena založila Hannah účet na svém chatovém fóru, dokončila poslední nastavení a nakonec jí ještě napsala krátký návod.

„Tak, te už se nemůže nic stát. Přihlásíš se a je to. Jsem fakt ráda, že si teta Pi pořídila připojení na internet. Občas je kapku staromódní, ale v tomhle jde s dobou.“

„Já to te pustím, jo? Páni, vždy se mi tam přilepila půlka prstu!“ Hannah opatrně podala pero Leně. „Nezkusíš něco napsat? Já se začarovaných per bojím.“

„Jenom klid. Nemůže se vůbec nic stát, dokud nebudeš psát do zápisníku. Ukaž.“ Lena si položila pero na dlaň. I když bylo ulepené, připadalo jí důvěrně známé. Jako stvořené pro ni. „Vypadá vážně moc hezky.“ Rychle popadla kousek papíru, načmárala na něj koníčka a pod obrázek napsala Bosco.

„Funguje skvěle. Jako kdyby se vůbec nic nestalo.“

„Tak mi ukaž, co ta tvoje kniha dokáže,“ vyzvala ji Hannah, aniž by spustila pero z očí. Zřejmě jí ještě pořád bylo podezřelé.

Lena zaváhala, ale pokušení bylo příliš silné. Ale te už přece ví co a jak, takže se nic nemůže pokazit. Zamyšleně se na Hannah podívala. „Hm, kufry už jsou sbalené, tak co bychom tak...“ Rozhlédla se kolem, právě když Goethe rozrazil vlhkým čumákem dveře a vběhl dovnitř. „Vida!“ zaradovala se Lena, popadla zápisník a napsala do něj: „Goethe bude odte nosit svůj košík ochotně a už si ho nebude zkoušet sundávat.“

Pokusný králík se protáhl kolem Hannah, probojoval si cestu k Lenině posteli a docela samozřejmě se na ní uvelebil.

„A co bude te?“

„Nic. Nemůžeš čekat, že Goethe najednou zezelená nebo tak něco. Ale můžeme vyzkoušet, jak se bude tvářit na košík, ano?“ Lena došla do chodby pro košík a posadila se vedle Goetha.

„Co, ty lumpe? Víš přece dobře, že ke mně do postele nesmíš. Mám pro tebe něco speciálního, podívej.“ Goethe neprotestoval, jen spokojeně zafuněl. Pak se stulil do klubíčka a s košíkem na tlamě usnul.

„Páni!“ zašeptala Hannah ohromeně. „To je zázrak!“

„Bezva, vyšlo to. Tak se do toho dáme.“ Lena se z jedné vody načisto vypsala ze všeho, co ji trápilo. Napsala, že vlak zítra přijede včas, počasí bude po celé dva týdny krásné, že teta Pi dorazí na nádraží s předstihem (přesnost nepatřila k jejím silným stránkám), že v jídelním voze bude skvělé jídlo. Pak se chvíli věnovala paní, která měla na ni a na Lilli během cesty vlakem dohlížet. Máma na tom trvala, třebaže Lena o něčem takovém nechtěla ani slyšet. Jenom proto, že loni, když byla Lena mladší a s cestováním po železnici neměla žádné zkušenosti, skončila místo ve Wilhelmshavenu v Bremerhavenu a zoufalá teta Pi z toho šílela. Kvůli tomu se máma rozhodla, že Lena a Lilli musí cestovat v dětské skupině s doprovodem. Bylo to hrozně trapné, takže o tom Lena pověděla jenom Hannah. Vychovatelka ze školky, která dává pozor na dvě skoro dospělé holky! A ve skupině budou kromě nich jistě samá batolata. Máma ale od svého rozhodnutí odmítla ustoupit. Lena a Lilli pojedou do Brém s cestovní skupinou číslo 168 a doprovázet je bude paní Brigitte Frankeová. Pak je posadí na vlak do Wilhelmshavenu, kde na ně měla čekat teta Pi.

„He, he,“ udělala Hannah, jakmile si přečetla, co Lena napsala. „Tebe to pěkně štve, co? Proč to neberete v klidu? Strčte si do uší sluchátka, puste si iPody a může vám být fuk, jestli na vás někdo dohlíží, nebo ne.“

To byla typická Hannah. Rozumná a pragmatická. Cestovní skupina nebyla zase takový průšvih, mnohem horší Leně připadalo, že se k nim máma chová jako ke dvěma nesvéprávným mrňatům.

„Tobě by se přece taky nelíbilo, kdybys musela cestovat s nějakou dohlížitelkou.“

„Vždy je to jedno. Hlavní věc je, že jsou prázdniny a vy jedete k moři.“

„Je vážně velká škoda, že nejedeš s námi. Nelíbí se mi, že musíš trčet tady v městě.“

„Nesmysl. Jestli se dá máma zase dohromady, bude to tisíckrát lepší než dva týdny prázdnin. Bylo by to... no, jako kdybych měla prázdniny už napořád. Navíc přece možná taky někam pojedeme. Třeba se budu poslední dva týdny prázdnin flákat na horách a ty se zatím budeš muset šprtat někde v jazykovce.“

Páni! Hannah byla tak rozumná, až se to někdy nedalo vydržet. Povzdechla si. Nemělo smysl to dál rozebírat.

„Tak fajn. Koukni,“ Hannah k ní přistrčila notebook. „Tady zadáš uživatelské jméno, heslo a jsi tam. A sem...“ rolovala myší po obrazovce, „sem prostě napíšeš, co mi chceš říct, ale nesmíš to zapomenout odeslat, jo?“

„Nejsem přece pitomá, to zvládnu,“ přikývla Hannah. „Navíc mi to říkáš už potřetí.“

3. KaPItOLa

Lena, její máma a Goethe dorazili na smluvené setkání dětské skupiny na nádraží v poslední vteřině. Za zpoždění mohl Goethe, alespoň Lenina máma o tom byla přesvědčená. Lena si potají myslela, že za to trochu může i ona. Goethe si totiž odmítal sundat náhubek, a tudíž se nemohl nažrat a máma strávila spoustu času tím, že mu košík sundávala a on si ho vzápětí znovu nasazoval. Teprve když na ni Goethe zavrčel jako vzteklý lev, rezignovala. Lena se o to raději ani nepokoušela. Účinek kouzla byl poněkud drastický, to musela uznat, ale pořád lepší Goethe s náhubkem, který nemohl žrát – jeden den bez granulí vydrží, tím si byla Lena docela jistá –, než Goethe, který bude vyvádět ve vlaku. Pak se ještě dlouze loučili s Hannah, která navzdory prázdninám vstala časně ráno, jenom aby jim zamávala. Jenže u mávání nezůstalo, a tak ztratily další cenné minuty.

Cestovní skupina už byla skoro kompletní, když na nádraží dorazila Lena s mámou, Goethem a obrovitým kufrem. Lilli už na ně čekala – přesněji řečeno celá její rodina: Lilli, její maminka, tatínek a sestřička Nina, která už vypadala zase docela zdravě. Stáli trochu stranou od všeobecného zmatku, který panoval kolem osoby, z níž Lena zahlédla jenom pár šedivých vlasů. Jinak byla obklopená matkami, otci, hromadou zavazadel a dětmi, které ji střídavě tahaly za rukáv, něco jí vyprávěly, pištěly, chytaly se jí za nohy a nechtěly ji pustit.

Lena se bouřlivě objala s Lilli. Předtím si ještě stačila všimnout tří kluků, kteří nerozhodně postávali kolem, jako by si nebyli jistí, jak se sem dostali.

„Leno!“

„Lilli!“

„Konečně...“

„...vyrazíme!“

„Už se hrozně...“

„...těším!“

Dívky se rozesmály a pustily se. Znaly se tak dobře, že tušily, co

ta druhá řekne, a vzájemně za sebe dokončovaly věty.

Lillini rodiče se pozdravili s Leninou mámou a Nina si klekla

vedle Goetha a začala ho drbat. Pak se Lenina maminka pokusila ohlásit dívky u vedoucí cestovní skupiny. Paní se šedivými vlasy mezitím uprchla na lavičku a zvedla ruce.

„Moji milí, tak se přece uklidněte. Ráda bych se vám představi

la, jsem vaše průvodkyně, paní...“

Dál se nedostala, protože dvě holčičky se začaly prát o růžového

poníka a kutálely se po nástupišti směrem ke kolejišti. Holčička v růžovo-bílých šatičkách jednoznačně prohrávala, navrch měla její soupeřka v kapsáčích a teniskách. Jedna z matek se k nim rozběhla, ale zakopla o kufr a upadla jak dlouhá, tak široká na špinavou podlahu. Otec v tmavomodrém obleku popadl jednou rukou dívenku v šatičkách a druhou poníka a postavil je z dosahu běsnící fúrie v kapsáčích. Průvodkyně mohla pokračovat, nedokázala ale přehlušit vzteklý řev kapsáčové fúrie a vzlyky dívenky v šatech.

„Jmenuji se Brigitte Frankeová. Říkejte mi prosím Brigitte,“ volala bezmocně.

Lena a Lilli zíraly na ten zmatek vykulenýma očima a přály si, aby byly někde hodně daleko. Nejlépe rovnou u tety Pi nebo aspoň zase doma v posteli.

„Je to ještě mnohem horší, než jsem si představovala,“ pošeptala Lena Lilli.

„Je to děs. Mám ráda tvou mámu, fakticky, ale tohle jí nikdy nezapomenu.“

„Já taky ne, to ti přísahám. Já té ženské budu rozhodně říkat paní Frankeová, a ne Brigitte, a ty?“

„Jasně, paní Frankeová,“ přikývla Lilli. „Ona to vůbec nezvládá, nezdá se ti?“

„No, když bude řešit mrňata, nechá nás aspoň na pokoji.“

„Myslím, že má co dělat,“ mínila Lilli po krátkém pohledu na paní Frankeovou, jíž na každé ruce visely tři děti, z toho dvě plačící, dvě, které kolem sebe kopaly, a dvě vystrašené. Paní Frankeová se při tom pokoušela listovat v papírech a prohodit pár slov se třemi kluky, kteří se ještě pořád nepohnuli ani o milimetr. Vypadali stejně nadšeně jako Lena a Lilli.

„Tamten kluk vypadá, jako by vyskočil z módního katalogu,“ zašeptala Lilli. Narážela na andělský zevnějšek nejmladšího chlapce, jemuž muselo být kolem devíti. Na sobě měl stylové oblečení, měl polodlouhé blonaté vlasy, polekané oči a obličej, který zastínil všechny začínající modely.

„Hm... ale co ti druzí dva?“ namítla Lena. Prostřední kluk měl na sobě zmačkané džínsy, vytahané tričko a kolem boků si uvázal větrovku. Nazrzlé vlasy měl nakrátko ostříhané a jeho světlemodré oči pozorně skenovaly okolí. Pusa se mu nezastavila ani na vteřinu.

„Páni, ten je ale ukecaný,“ pronesla Lilli pohrdavě. „Snad nás nebude otravovat celou cestu.“

„A co tamten? Nepřipadá ti na cestovní skupinu moc starý?“ komentovala Lena třetího kluka.

„Hm, to je fakt. Možná je trochu zaostalý, a tak nesmí cestovat sám.“ Nenápadně, ale o to zvědavěji ho pozorovaly.

„Vlastně ani nevypadá tak hrozně. Připadá mi docela jako frajer. A zaostalý mi nepřijde,“ prohlásila Lilli nakonec. Kluk měl na sobě proděravělé bokové džínsy, volné triko ve stylu vintage a kostkovanou košili. Působil cool a podle všeho se tu ocitl úplným omylem. Jeho oči klidně klouzaly po zmatené skupince na nástupišti. Za jeho nepřítomný pohled však možná mohla i hudba, kterou poslouchal. V uších měl totiž bílá sluchátka a v kapsách kalhot se ztrácely kablíky. Místo batohu se mu o nohu opíralo pouzdro kytary.

„Frajer,“ přikývla Lena.

„Hm, ale určitě bude hrozně namyšlený. Mohl by se tvářit trochu příjemněji, nemyslíš?“

„Ty se taky netváříš zrovna jako andílek,“ zahihňala se Lena.

„Páni, zdá se, že už to vypuklo.“

Skupina se dala do pohybu. Paní Frankeová se probojovávala směrem k nim.

„Vítejte, vy musíte být Lena a Lilli. Vždycky jsem ráda, když mám ve skupině pár starších děvčat, protože se dovedou moc pěkně starat o malé děti.“

Páni, té asi přeskočilo, říkala si Lena, povytáhla obočí a zašilhala po Lilli. Kamarádka si pochopitelně myslela totéž. Jestli se paní Frankeová domnívá, že ony dvě si budou až do Brém hrát na chůvy – a zadarmo! – , pak se šeredně mýlí.

Ale paní Frankeová se jen pátravě rozhlížela kolem.

„Vy přece cestujete se psem, nebo ne? Je to snad on?“ Její výraz říkal, že Goetha považuje za zcela specifický zvířecí druh.

„Božíčku, ten je ale obrovský. A tak... chlupatý. Dobře že jste mu už nasadily náhubek, jinak by se ho malé děti mohly bát.“ To se Leně zrovna moc nezdálo, protože jakmile se rozkřiklo, že Goethe pojede s nimi, hned se po něm začala válet spousta dětí. Goethe si to nechal klidně líbit. Jo, to je vážně strašlivý pes, pomyslela si Lena. Strašlivě hloupý pes!

„Tak, děti, vyrazíme. Náš vlak odjíždí ze sedmé koleje. Rodiče

vám ještě můžou zamávat.“ Paní Frankeová mávla vlajkou. Bylo na ní logo železnice, logo doprovodného servisu a spousta rozesmátých medvídků a myšek.

„Páni, kde je tu nějaká díra, do které bychom mohli zalézt,“

bědovala Lilli. „Bude nápadné, když si půjdeme stoupnout na jiné nástupiště?“

Rychle se rozloučily s rodiči, kteří byli podle všeho rádi, že z toho

chaosu utečou. Plno dalších rodičů se však ke skupině přidalo. Jenom ti tři kluci jako by tu byli úplně sami.

„Možná na ně ten největší dohlíží a jen ty mladší dva doprová

zí,“ zašeptala Lilli, když mířili k sedmému nástupišti. „Snad tady nikoho nepotkáme.“ Ustaraně se rozhlédla.

„Měly bychom si pospíšit,“ zamumlala Lena. „Napsala jsem

schválně do zápisníku, že vlak přijede přesně. Nehodlám stát na nástupišti ani o vteřinu déle, než je nezbytně nutné.“

Jakmile hodily na zem svoje kufry, ozvalo se z reproduktorů hlá

šení o příjezdu jejich vlaku – ovšem na kolej 25. Došlo ke změně a cestující a se laskavě co nejrychleji přesunou. Ve skupině okamžitě vypukla panika. Zhruba tři stovky lidí se s dětmi a zavazadly rozběhly napříč nádražím, jako lavina strhly dva hlídkující policisty a nakonec v poslední vteřině – dveře vagonů už se zavíraly – doběhly ke koleji 25. Lena s Lilli si díky Goethovi prorazily davem cestu celkem hladce. Automaticky se tedy ujaly vedení skupiny a paní Frankeová klusala s dětmi a rodiči za nimi.

Ubohá paní Frankeová byla ve tváři rudá jako rajče, volala na svoje ovečky, neustále je přepočítávala a strkala do vlaku posledními otevřenými dveřmi. Loučení s dojatými rodiči bylo tudíž velmi krátké. Dvě děti se rozplakaly a kapsáčová fúrie si zapomněla batůžek na nástupišti.

„Myslela jsem, že jsi zařídila, aby vlak přijel přesně,“ lapala po dechu Lilli, když konečně šastně seděly na svých místech. Šastně proto, že se neocitly v zatuchlém kupé, ale v moderním velkoprostorovém vagonu, kde si mohly v klidu povídat nebo poslouchat hudbu. Mnohem méně spokojený byl však Goethe, protože se kolem něho v jednom kuse tlačili lidé nebo ho překračovali. Mezi sedadly pro něj bohužel nebylo dost místa, na to byl příliš obrovský.

„Musíme ho přivázat ke stojanu na kufry,“ rozhodla se Lena nakonec a razila si cestu k jedinému místu ve vagonu, kde se člověk mohl otočit kolem vlastní osy, aniž by v jednom kuse do něčeho vrážel.

„Tak, Goethe, tohle bude tvoje místečko, ano? Povídala jsem, že

je to tvoje místo, ne že máš dávat pac. MÍSTO.“ Goethe byl k smrti unavený. Utěšovala ho jedině jeho nová láska, náhubek. Zalezl si do koutka, vystrčil na Lenu chlupatý zadek a nešastně zamručel. Ale co mohla Lena dělat? Nic, leda zkusit trochu kouzlit, až bude větší klid. „Spi a nech si zdát o pláži, ano?“ chlácholila ho a poplácala po uraženém zadku.

Těsně před místy, kde seděly Lena s Lilli, měla paní Frankeová

zarezervované obě skupiny čtyřsedadel se stolečky, takže naproti nim te seděli prostřední a větší z trojice kluků. „Konečně,“ zamumlala Lena, když se vlak dal do pohybu. „A žijou prázdniny!“

Paní Frankeová trvala na tom, aby o sobě každý krátce něco pověděl. Ve vlaku koneckonců stráví pět hodin, děti by tedy měly navzájem znát svá jména, aby si spolu mohly hrát.

„Hrát?“ Lilli povytáhla obočí.

„No jistě,“ zašvitořila paní Frankeová a vytáhla sadu společenských her. „Není to nádhera? Mám s sebou i pastelky a bloky, prostě všechno.“

„Pastelky?“ ušklíbla se Lena a začala si demonstrativně pohrávat se svým iPodem, zatímco mrňata se na Brigitte nadšeně vrhla a během vteřiny její zásoby zlikvidovala. Dvě děti chtěly hrát Monopoly, nerozuměly ale pravidlům, další si vybraly kvarteto, ale neudržely v ruce karty a kapsáčová fúrie s kamarádkou začaly kreslit fixy na okna.

Paní Frankeové dalo dost práce, aby je všechny uklidnila, pak si ale znovu vzpomněla na záležitost se jmény.

„Děti, te se hezky všichni seznámíme,“ vykřikla tak nahlas, že to Lena s Lilli slyšely i přes sluchátka. Chtě nechtě se vzápětí dozvěděly jméno každého člena skupiny. Jména, která by ovšem nejraději zase zapomněly.

„Lucas, Jonas, Tobias,“ hihňala se Lilli, když se konečně směly vrátit na svá místa. Zapamatovala si jména zvláštní trojice chlapců a s pobavením je opakovala.

„Velká trojka,“ komentovala to Lena.

Vtom se k ní naklonil Jonas a zatahal ji za tričko. „Co je?“ zeptala se nepřítomně.

„Chceš něco vidět?“ Strčil jí pod nos svůj iPod. Hm, fotbal. Vážně zajímavé. „Nejgeniálnější gól všech dob. Vedu sedm pět.“ Lena se na něj mlčky podívala a zívla. Počítačové hry ji bavily, bavilo ji řešit i logické úlohy, ale jenom ty nejjednodušší. A taky karty. Schválně si stáhla jednu karetní hru, kterou si chtěla později zahrát s Lilli. Na rozdíl od Leny, které táta raději kupoval drahé moderní přístroje, jen aby s ní nemusel do Karibiku na slíbenou okružní plavbu, měla Lilli jenom jednoduchý MP3 přehrávač. „Na koni nebo na kole stejně žádné hry hrát nemůžu,“ říkávala statečně, kdykoli se Lena vytasila s nějakou zbrusu novou verzí.

„Taková pitomost,“ řekla Jonasovi opovržlivě. „K čemu ti je tak

skvělý přístroj, když ho používáš na blbosti?“

„Ty ničemu nerozumíš,“ opáčil Jonas uraženě. „Ale mám tu ještě něco lepšího. Podívej.“

Ozvala se titulní melodie z Hvězdných válek. „Paráda, nemyslíš? Kamarád to vyhrabal na internetu.“ Hvězdné války a fotbal. Lena dobře věděla, proč tráví s kluky tak málo času. Přitom byl Jonas přibližně stejně starý jako ona – ale jako by je dělily celé galaxie. „Te dávej pozor. Jsem už na sedmé úrovni a je tu taková scéna, tu prostě musíš...“ Odmlčel se a vyplázl trochu jazyk, soustředěný na hledání. Lilli šouchla do Leny loktem. „Úžasně napínavé, vi?“

„Jo, máš absolutní pravdu. Je nejvyšší čas zasáhnout. Vážně, kdyby tu nebyl takový zmatek, udělala bych to už dávno.“ Lena se začala přehrabovat v tašce. „Tak, tady to je, chviličku vydrž.“

„Ono to ještě funguje? Vždy to vypadá jako omalovánky ze školky. A kde máš pero?“

„Pero se taky znovu našlo – v Goethově pelechu.“

„Páni, to teda vypadá.“

„Komu na tom záleží? Hlavně že funguje,“ mávla Lena rukou a začala psát. „Paní Frankeová nás od téhle chvíle nechá na pokoji. Nebude chtít, abychom se účastnily jejích pitomých her, ani nebude vyžadovat, abychom hlídaly mrňata.“ Lilli spokojeně přikývla. „A te napiš ještě něco o záchodech. Povídám ti, že jsou vážně nechutné.“

„Co třeba tohle? Všechny záchody ve vlaku jsou dokonale čisté a voní jako nové. Nejsou vůbec odporné a každý tam může kdykoli zajít, aniž by se mu chtělo zvracet.“

„Není to trochu moc?“

„Neboj, zápisník to zvládne. Tak... a te dál. Mrňata budou zti

cha a poslušná, přestanou věčně fňukat, budou si hezky hrát a...“

Lena začala okusovat pero, až na jazyku ucítila chu izolepy. Fuj, po


27

myslela si, vždy to pero okusoval i Goethe. „A te Velká trojka. Nechají nás na pokoji a nebudou nás otravovat. Nejlepší ze všeho bude, když si sednou někam dál, abychom na ně nemusely věčně zírat.“

„Ne, to se mi nezdá.“ Lilli měla už zase připomínky. „Víš přece, že se tvoje přání nesmějí týkat tebe samotné. Budeš to muset přeformulovat.“

„Tak jo.“ Lilli měla bohužel pravdu. Lena si nesměla přát vůbec nic pro sebe, což byla zrada.

„Kluci si přesednou nejmíň o čtyři sedadla dopředu.“ Lena si větu znovu přečetla a spokojeně přikývla.

„Nemůžeš je nechat úplně zmizet?“

„Ale proč? Vlastně nám nic neudělali. Třeba na ně v Brémách čeká nadšená babička. Kdyby nedorazili, byla by úplně zoufalá.“

Největší z kluků jako na povel popadl kytaru a sedl si o čtyři řady dál – ovšem dozadu. Po chvíli ho následovali jeho dva kamarádi. Lena pocítila lehké zklamání. Vlastně bylo docela fajn sedět naproti nejvyššímu z kluků. Celou skupinu podstatně vylepšoval. Už jenom kvůli kytaře, kterou te vybalil a začal na ni tiše hrát. Na volných místech se usadilo nějaké protivné dítě a začalo lepit na okno žvýkačku. Fuj! Lena se znechuceně odvrátila.

„To máš asi pravdu,“ vytrhl ji ze zamyšlení Lillin hlas. „Nemohla by ses ještě postarat o jídlo? Táta tvrdí, že jídlo ve vlaku je vždycky absolutní katastrofa a že člověk musí mít žaludek jako kůň, aby ho zvládl. Proto mi naši zabalili asi dvacet obložených žemlí. A padesát chlebů. Abych neumřela hlady. Já ale na něco takového nemám ani trochu chu.“

„Klídek, o to jsem se postarala už včera. Podívej. Nebo máš nějaké konkrétní přání?“

To Lilli samozřejmě měla. Lenino kouzelné pero se rychle míhalo po stránkách. V kuchyni budou mít spoustu práce: Lilli zatoužila po těstovinách s lahodnými omáčkami, všech možných salátech a bramborové kaši s párkem. Blížilo se poledne a ona už měla hlad jako vlk. A aby se i Goethovi dařilo líp, přidala Lena rychle ještě pár útěšných slov na jeho adresu.

4. KaPItOLa

Kapsáčová fúrie napodobovala rachocení vlaku na kolejích: „Ratatataratatata.“ Visela přes opěradlo sedadla před sebou, šilhala po Lenině iPodu a s každým „t“ jí z pusy vylétla sprška slin. Vedle ní poskakoval další malý otrava, který ji bezvýhradně obdivoval. Otrava se s fúrií později nejspíš ožení a vytvoří spolu moderní verzi Bonnie a Clydea. A budou mít spoustu malých otravných dětí.

Vynervovaná Lena vypnula iPod. „Takhle to dál nejde, nemůžu se soustředit, když mi někdo v jednom kuse prská na displej.“ Mrňata se otráveně stáhla. „Blbá Lena, blbá Lilli,“ vztekala se. Lenu to nechalo chladnou. Klidně by snášela všechny urážky na světě, jen kdyby měla od těch dvou konečně pokoj.

„Nenapsala jsi náhodou do sešitku, že si mrňousové budou hrát sami?“ zajímala se Lilli.

„Napsala, ale tihle dva už asi nejsou podle něj dost malí,“ povzdechla si Lena.

Zato paní Frankeová seděla nešastně uprostřed skupiny nápadně hodných dětí, které si malovaly, poslouchaly hudbu z MP3 přehrávačů nebo prostě jen mlčky koukaly z okna a ignorovaly veškerou snahu o organizovanou zábavu. Paní Frankeová se podívala na hodinky, s úlevou vyskočila a zajásala: „Děti, je čas na malé občerstvení. Pojte, v jídelním voze jsou pro nás zamluvená místa.“

Děti během dvou vteřin beze stopy zmizely. Tři vystřelily směrem k bufetu, zbytek se rozběhl na opačnou stranu, kde se strhl veliký povyk, což bylo samozřejmě napínavější než malé občerstvení.

Příčinou povyku byl Goethe. Přesněji řečeno kufr, který nějaký nepozorný cestující postavil rovnou na něj. Goethe však na sobě nehodlal strpět žádná zavazadla, zamručel a vyskočil. Hodlal svůj

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti

eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist