načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pravý leopardí kožich – Hana Kolaříková

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na našich výdejnách v Brně, Praze a Plzni. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Pravý leopardí kožich

Elektronická kniha: Pravý leopardí kožich
Autor: Hana Kolaříková

Vysoce hodnocený smyslný ženský román s nečekanou hloubkou sebezkoumání a hledání správné cesty.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 221
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7080-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hlavní hrdinka Jana přijde o čerstvě narozené dítě. Tato tragédie ji postaví čelem k bolestnému sebezpytování. Zkoumá své vztahy s rodiči a partnerem, s nejlepší přítelkyní, se skutečným otcem svého dítetě... a samozřejmě zkoumá sama sebe. Klade si otázky jak a proč se do této situace dostala a odpovědi hledá nejen v dávné minulosti, kdy její předkyně trpěly v koncentračním táboře, ale i ve zkratkovitých činech bez většího významu. Jana objevuje sama sebe prostřednictvím vlastní bytosti a také svého po smyslnosti toužícího těla.

Román je oslavou ženství, které přejímá vládu nad světem. Mužský prvek je zde značně upozaděn a místy úmyslně hrubě potlačen a otevřeně kritizován. Znovuobnovená síla ženy symbolizuje naději v lepší budoucnost.

Popis / resumé

Jana otěhotní a porodí. Předčasně. Chlapeček, jehož otcem není Janin partner, ještě v porodnici zemře a Jana se vrací sama domů. Ukrývá se ve svém starodávném bytě na Václavském náměstí a rodina i přátelé se ji marně snaží přivést zpět do života. Během šesti neděl po porodu se Jana vrací zpět k sobě sama, svým nejbližším. Ponořuje se do minulosti své rodiny, z níž jí zůstal na památku leopardí kožich ve skříni. Rodinná historie je pohnutější, než by kdokoliv tušil. Sahá až do období holocaustu. Ale pokud má člověk žít přítomný život, musí se vyrovnat s minulostí. Psychologický román o ženě, která po ztrátě dítěte hledá cestu k znovunalezení sebe sama a smyslu života. Odkrývá při té příležitosti citlivá místa a osudová sepětí v historii své rodiny.

Zařazeno v kategoriích
Hana Kolaříková - další tituly autora:
Mušle Mušle
 (e-book)
Mušle Mušle
Pravý leopardí kožich Pravý leopardí kožich
Na konci světa Na konci světa
 (e-book)
Na konci světa Na konci světa
 
K elektronické knize "Pravý leopardí kožich" doporučujeme také:
 (e-book)
Trojhra Trojhra
 (e-book)
Žízeň Žízeň
 (e-book)
Osm Osm
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

h a n a k o l a ř í k o v á

p r a v ý l e o p a r d í

k o ž i c h



BRNO 2017

p r a v ý

l e o

p a r d í

k o ž i c h

h a n a k o l a ř í k o v á


© Hana Kolaříková, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7577-210-7 (Formát PDF)

isbn 978-80-7577-211-4 (Formát ePub)

isbn 978-80-7577-212-1 (Formát MobiPocket)




sněhová vloč ka

Jana se nahýbá nad inkubátor, nad své dítě. Bolest se mísí

s  okouzlením. Je tak maličký, na hlavě má rozkošnou čepičku s bambulkou, dupačky jsou miniaturní, jako pro panenku, a přesto ještě veliké. I navzdory nezralosti a příliš

brzkému příchodu na svět je krásný. Křehoučký. Svraštělý.

A taky škaredý jako nějaký přestárlý mudrc, který už sám

neví, kolik mu je vlastně let. Je bezbranný s  těmi všemi hadičkami a monitory kolem sebe, a přitom se tváří, jako kdyby věděl všechno, jako kdyby měl v sobě uložené prošlé i  budoucí věky lidské existence, povznesen nad zrození i  smrt, vznikání i  zanikání, nad rozkvétání i  uvadání. Je

jako květ rozvitý zrychleně, bez zdrženlivosti, chtějící sám

sebe obětovat.

Lékařka otevírá dvířka inkubátoru. „Klidně si ho po

hlaďte,“ pobídla ji.

Jana mu něžně přejela po  tvářičce  — takový minia

turní nosánek, pohladila ho po  ručičce  — takové tenké prstíčky, průhledné...

Náhle jí sevřel prst. Chytili se jeden druhého a  v  tu

chvíli věděla, že se už nikdy nepustí.

9



svět stínů

lví hostina

hodiny stojí

děvčátko z konga

za koutnicí

svatovítské chrliče

rút, erna a smíšek

černá apoštolka

tanec kokosových palem

leopardí skvrny

Jana už je z  porodnice doma, celá v  černém  — ve  smut

ku — a v ruce drží mobilní telefon. Váhá, jestli má zavolat

své nejlepší kamarádce Tince a nadobro se zbavit toho, co

ji tak tíží a trápí. Toho, co v ní jedovatí. Před chvílí se roz

loučily ve  vyhlídkové  restauraci nad Prahou. Nedokázala

jí říct do očí pravdu o skutečném otci svého dítěte, o tom,

že  nebylo Alekovo, ale že  tím nedozrálým tělíčkem kolo

vala Viktorova krev a že jejich malá Makeda měla nevlast

ního bratra. Nedokázala to doposud říct nikomu, i když ji

11


tohle tajemství drtí. Je na svého kostlivce ve skříni sama.

Byla to jen jedna noc v Africe, neplánovaná, ale osudová.

Od  té doby nemá klid. Svědomí ji hryže jako neodbytná,

hladová krysa.

Chlapeček se narodil příliš brzy. Hned po porodu ho

strčili do  inkubátoru a  odvezli na jednotku intenzivní

a resuscitační péče. Janě doposud zní v uších monotónní pípání přístrojů, které bdí nad těkavými životy v inkubátorech rozmýšlejícími se, zda zůstat, či odejít, nad labilními plícemi, které opakovaně náhle splasknou, a  přístroj se rozkřičí, sestřička přiběhne, pomůže a plíce se zase naplní, nad nepravidelnými srdečními rytmy — některé bouchaly

o život, některé o smrt.

Její předčasně narozené dítě zemřelo. Smrt ošálila kon

trolní přístroje i monitory rozestavené kolem inkubátoru

a chlapečkova dušička se rozpustila jako sněhová vločka na

venkovním parapetu. Nit jeho života se stala pro lékaře ne

polapitelnou. Náhle, nečekaně, nevysvětlitelně a nevratně.

Trauma se nestává traumatem samo o sobě, ale teprve

uvíznutím v čase oné události. Znemožňuje jít zase vpřed,

neustále si stahuje pozornost na sebe. Tma kolem Jany

se koncentruje, sráží, houstne, ale jednou musí křísnout

sama o  sebe, zažehnout se spásnou myšlenkou, rozřešením, protože věci příští se rodí v nejhlubší temnotě. Pra

vou hybnou silou není vědomá vůle, nýbrž nevědomá část

psýché, temná, nepochopitelná a neuchopitelná, lze jí jen naslouchat, když probleskne do  snů, nechtěných přeřeknutí nebo zakopnutí na rovné cestě.

Jana netouží po  světýlku ve  tmě, kterou je zavalena,

naopak se ve světě stínů zabydluje. Pořád dokola si opakuje,

12


že smrt je jen iluzí mozku, že divoká zvířata to vědí. Ona

sama to pochopila na safari v  Keni, když pozorovala lva

a dvě lvice u jejich úlovku. Lev trhal buvolí záda, hladové

lvice seděly opodál a čekaly, až se lev nažere. Jedna z nich se

začala plazit k buvolovi, ale lev ji odehnal. Zkusila to znovu.

Lev se rozčílil, lvici napadl a prokousl jí hrdlo. Vrátil se zpět

ke kořisti, a když se dosyta nažral, přitulil se k mrtvé lvici,

jako kdyby jen spala.

Uvnitř Jany je schovaný muž. Jak bude stárnout a ženských

hormonů jí bude ubývat, bude se mu čím dál víc podobat.

Jasné ženství zmatní, hlas se prohloubí a zhrubne, zostří se

rysy v obličeji, možná začne pod nosem rašit náznak kníru.

Letos jí bude třicet let, je na vrcholu ženských hormonál

ních křivek, estrogeny na vzedmuté vlně. Svou mužskou

polovinu duše musí hledat vně sebe, v protějšku, který ji

odráží, tak jak velí zákony přírody, divočina v lidech, žádné

zoo, ale nejdivočejší prales, do něhož vědomí nedohlédne.

A  pokud se někdo přiblíží k  hranici mezi vědomím a  ne

vědomím, je tu děsivý strážce prahu, který zabraňuje, aby

se dotyčný rozrušil sám ze sebe, aby něco podkopalo jeho

zidealizovanou představu o sobě samém.

S Alekem byla pět let. Nikdy ji nepožádal o ruku, nena

značoval, nezmínil se o manželství a ona si ráda nechávala

otevřená dvířka. Jak by to teď, když Alek definitivně odešel,

bylo složitější. Byla hluchá k  snovým dramatům, zvlášť

k těm opakovaným a neustále omílajícím totéž, i když v ji

ných kulisách. Často se jí zdávalo, že jede s Alekem autem,

a vždycky to končilo nehodou, překážkou na cestě anebo

sjetím do  příkopu. Nikdy nikam nedojeli, naposledy byl

13


Alek dokonce zraněný, otírala mu ze spánku krev. Teď už

tomu rozumí, jejich soužití nemělo žádnou budoucnost, perspektivu, chystalo se skončit fiaskem. Nedbala varo

vání vševědoucího nevědomí a teď to má. Alekovi ublížila

a ona sama se nyní s nalitými prsy cítí neúplná, okradená,

ošizená — chybí jí její děťátko.

Všechno začalo tím, že se zastavily starožitné plechové ho

diny v hale, možná to začalo o několik minut dřív rozbitou

skleněnou výplní ve  dveřích. Stoletou, leptanou a  nenahraditelnou.

Jana bloumá torzem kdysi rozlehlého bytu, jenž zabí

ral celé patro novobarokního domu na Václavském náměstí.

Dnes jsou z něho byty tři, i když pořád nadstandardního

půdorysu se stropem vysokým přes čtyři metry. Ten její má sto čtyřicet metrů čtverečních. První, co je přivítalo, když se s  Alekem vracívali domů, byly hlasité kulaté ple

chové hodiny. Tik tak na chvíli zaniklo v  přibouchnutí plechových dvířek, která se otevírala ještě před pravými

dveřmi. Plechové poškrábané dveře mátly. Nikoho by nenapadlo, že za tím nevzhledným vstupem jsou další dveře

do bytu, spíš to vypadalo, že vedou do strojovny, na půdu

či do kumbálu pro údržbáře.

„To je skvělé, dobrá pojistka proti zlodějům,“ radoval

se Alek, když se nastěhovali.

„Blbost, přitahují destruktivní energii, nelíbí se mi,“

oponovala mu. „Měli bychom je odstranit.“

Druhý den koupil starožitné plechové hodiny tmavo

hnědé barvy se zažloutlým bílým ciferníkem a černými ru

čičkami. Byly výjimečné nejen svým stářím, ale i velikostí,

14


hlasitostí tikotu a taky tím, jak se doplňovaly s oprýskaným materiálem vstupních dveří.

„Uviděl jsem je za  výkladem starožitnictví a  něco mi

říkalo, že se budou hodit do haly, co myslíš, Jani?“

Jana je archeoložka. Miluje vše staré, patinované

a  ohmatané lidmi, kteří už dávno zemřeli. Diskuse kolem plechových dveří skončila. „Ty hodiny jsou nádherné,“

vzdychla, „ty víš, jak na mě.“

Dokud šly, odpočítávaly čas. Další iluzi. Prý jde jen

o  plující odraz nehybné bezčasovosti. Prý je už všechno někde dáno. I Jana je přesvědčená o tom, že žije v nějaké

uzavřené bublině, že žije tak, jak jí dovolí čas a prostor, ale

chtěla by víc  — rozšířit si vědomí a  protáhnout ho hadí

skulinou v zemi.

Sdělit Tince pravdu, anebo ji pravdy ušetřit? Nikdy před

sebou neměly žádné tajemství. Neodvážila se jí říct přímo

do očí, jak ji tehdy v Keni zradila, že se zapletla s Viktorem,

ale mohla by to teď hned vyblít ze sebe do mobilu. Ale co

Viktor? Vůbec netuší, že spolu počali dítě, což taky není fér.

A co Alek? Všichni ho mají přirozeně za otce a Alek se svou

náturou gentlemana mlčí. Jestli však bude nadále mlčet i ona, tak nesnesitelné napětí uvnitř jí samé bude vzrůstat

a jednou to bouchne.

Janin mobilní telefon je menší než její dlaň. Svět se

globalizuje, scvrkává a houstne jako tma kolem ní. Je to už

její sedmý mobil, každý další byl o něco menší a všechny

obsahovaly vzácné minerály z Konga, z ilegálních dolů, kolem kterých bují zlo ve všech podobách, od korupce a ná

silných střetů mezi obchodními gangy, přes znásilňování

15


žen i  malých dětí až po  prostituci nezletilých. Peklo na

zemi. Viktor jim vyprávěl o situaci v Kongu i o nátuře af

rického muže — jaká by to pro něj byla hanba a ponížení, kdyby nesl náklad, protože to je ženská práce: posadit si

otýpku klestí či barel vody na hlavu, za krk, na hřbet a jít

daleko ke  studni pro vodu skrz území obsazené vojáky, riskovat, že  bude znásilněná, možná cestou tam i  zpět, možná několikrát, a pak ji vykázat z vesnice, protože už

je nečistá a zneuctěná. Nikdy nezapomene na obličej tří

letého děvčátka v časopise National Geography, které Viktor vyfotil po skončení války v Kongu — nejkrvavějšího

a  nejkrutějšího válečného konfliktu od  skončení druhé

světové války. Bylo brutálně znásilněno, následně několikrát operováno a zachráněno. Představila si tu hrůzu, kterou musela holčička prožít, a  zvedl se jí žaludek. Běžela

se vyzvracet. Nic moc z ní nevyšlo, jen trochu žaludeční

šťávy jako důsledek rozjitřených nervů a  hormonálního

kolotoče v  těle po  porodu a  ustávající laktaci. Spláchla

dvakrát za  sebou, ale obrovské oči děvčátka dívající se

skrz objektiv fotoaparátu, skrz Viktora, seděly na hladině

uvnitř záchodové mísy jako dva černé lekníny, jako něco,

co nebylo v  Božím plánu stvoření, ale co vytvořil člověk

ve své svobodné vůli.

Stejný prázdný pohled míval i Hitler, když na vojenské

přehlídce podával vojákům ruku a přitom za jejich hlavami, za  jejich krátkými životy soustředěně ryl své iniciály

do  pomyslné knihy dějin, aby zhmotnil vize i  hrůzy celého lidstva, anebo doktor medicíny Josef Mengele, když na osvětimské rampě pohybem ruky určoval, kdo půjde rovnou do plynové komory a kdo zatím na práci.

16


Jana, znechucená z toho, že prázdný pohled může mít

oběť i masový vrah, vypnula mobil a hodila ho mezi pol

štáře rozložené na masivní prvorepublikové kožené hnědé

pohovce, která přečkala všechny běsy prošlého času a jako

jediný mobiliář přetrvala v  tomto bytě po  předválečných

majitelích bytu, po její rodině. Byla příliš objemná a srostlá

s bytem i domem, než aby si ji někdo chtěl odvézt jinam,

a  příliš zvláštní a  výjimečná, aby se jí někdo z  minulých nájemníků chtěl zbavit. Byla dokonalá a takové věci mají

svá práva. Byla nedotknutelná. Už desítky let stála pořád na svém místě. Svědkyně času.

S rukama v zadních kapsách černých džín jde k oknu

a shlíží na náměstí. Setmělo se. Od časů první republiky, kdy byl Václavák velkolepým korzem, ubylo světel i  lidí,

ale stejně je tu pořád živo. Neony se blyští do oken jejího

bytu, do  tří obrovských oken, které se daly umýt jen ze

žebříku. Výstup nahoru a  dolů, vymáchat si hadr v  octo

vé vodě, bát se pádu na dlažební kostky. Když čekala dítě,

přišla na ni nutkavá, neodbytná potřeba čistého výhledu.

Taková hloupost. V  porodnici ji poučili, že  těhotná

žena by neměla ani věšet prádlo, aby si nenatrhla plodový

vak. Čistila jedno z oken ve dvacátém šestém týdnu těho

tenství a druhý den jela vyděšená do nemocnice s mokrým

flíčkem na kalhotkách. Když se po  týdnu vrátila domů,

sama, bez miminka v  povijanu, bylo okno zase špinavé,

a když si přinesla v tašce malou urničku, už jí to bylo jedno.

Lhostejné. Bylo dokonáno. A  veliké staré kulaté hodiny

netikaly. Ticho. Bezútěšné ticho. Plechové ticho.

17


Jana chodí bezcílně sem a  tam svým velikým bytem. Jde

přes rozlehlou halu, která se nedala zabydlit, ať dělala, co

dělala, na jihozápadní polovinu bytu s dalšími pěti okny

do  vnitřního bloku. Dvě v  plánovaném dětském pokoji, který je úplně prázdný, ale uprostřed stojí stylový houpací koník, kterého Jana koupila v  bazaru starožitností. Dvě

v kuchyni spolu s prosklenými balkonovými dveřmi a jed

no v  předválečném pokojíku pro služku, z  něhož si udělala pracovnu. Knihy zakrývají volné stěny od podlahy až ke  stropu a  mezi nimi stůl, počítač a  okno otevírající se na balkon.

Jihozápad je ta nejnevhodnější světová strana pro ve

getaci na balkoně. Pokaždé když s Alekem odjeli na dovo

lenou, letní odpolední výheň sežehla všechno, co Jana za

sadila. Rajčata, bazalku, rozmarýn, pažitku, šalvěj, tymián,

okurky, túji i  jalovec. Když odjížděla na externí archeologické výzkumy mimo Prahu, postihlo balkonovou flóru

stejné neštěstí. Alek nikdy nezaléval. Kouřil na balkoně, pil kafe a pozoroval prosklené schodiště sousedního hotelu.

Ve  skle se odráží kostel Panny Marie Sněžné, čistá goti

ka. Dokud ho na to neupozornila, nevšiml si toho. Kochal

se působivým odrazem, jaký dokáže vykouzlit jen Praha

se svými středověkými skvosty, a  nezaléval. Po  Janiných

zoufalých výtkách jen sliboval, že příště určitě nezapome

ne. Dokázal se dívat na usychající kytku a  přitom zhlu

boka pít z  hrnku. Uměl vydělat peníze. A  chovat si Janu

jako v bavlnce. Tik tak. Jana se vždycky těšila na podzim.

Slunce doputovalo níž, ztratilo žár a ona obložila balkon

nakoupeným vřesem. Večer si nalila sklenku vína, usa

dila se mezi truhlíky, květináče, svíčníky a  rozmlouvala

18


s jedinou hvězdou na nebi, s Večernicí, bílou perlou, která

se houževnatě probíjela skrz velkoměstský smog a neony.

Hoteloví hosté se trousili po schodech a mávali na ni, za

tímco čekala na Aleka, až se vrátí z  banky, a  upíjela čer

vené víno z  repliky středověké číše. A  hladila vřes okolo

sebe. Tik tak. A zařizovala ten velkorysý poloprázdný byt.

Mívala zvláštní pocit, že v něm bydlí víc lidí. Duchové je

jích židovských předků zbavení lidské důstojnosti se nořili

z tmavých koutů, aby je utěšila, nakrmila a vykouzlila tep

lo domova. A věřila na poslední větu v pohádkách: a jestli

nezemřeli, žijí dodnes. Tik tak.

Jana má srdce velkoměstské holky. Miluje vycházky do

pražských ulic, davy turistů, tramvajový hluk, boty se

šlapané z  dlažebních kostek. Netrpělivě čekává na zvony

z  kostelních věží jako na nezbytnou drogu, zná všechny

sochy a sousoší a v kamenných lvech z pražských plastik

a domovních znamení — v jejich líných pohybech i v při

pravenosti ke skoku — se odráží ona sama. Lvice.

Ten den, co si domů přinesla urničku s popelem, se jí

zdál divný sen. Leží ve své posteli a kojí čerstvě narozené

miminko. Postel zahaluje koutnice — plachta, která kdy

si dávno chránila šestinedělky před zlými silami. Zdobí ji

červené vyšívané motivy stylizovaných kvetoucích stromů

vyrůstajících ze srdce a  za  oknem se tlačí nejasné temné

postavy bez obličejů, bez rysů, bez podoby. Tlučou na sklo,

aby je pustila dovnitř, a Jana ví, že je přivolalo novorozeně.

Probudila se vyděšená, avšak posílená objetím ze záhrobí,

asi jako když akvarijní rybce přisypou krmení nebo okys

ličí zahnívající vodu. Jako když usychající rostlině někdo

19


neznámý zavlaží kořeny. Od té doby už neusíná. Už vůbec nespí. Slyší cizí hlasy, pořád jí našeptávají do hlavy: Pusť

nás dovnitř. A ona naslouchá, zatímco kulaté plechové hodi

ny v hale stojí. Zastavily se a už se nerozběhly. Ten den, kdy myla to okno. Přesně v tu chvíli, kdy se objevila trhlinka na

jejím plodovém vaku a podráždila dělohu. Hned druhý den

dostala kanylu do  zápěstí, kapačky do  stojanu, steroidy,

aby plodu dorostly plíce, něco proti infekci, něco ke zklidnění dělohy. Kromě Aleka nikomu nic neřekla, týden ležela

v porodnici, snažila se dítě udržet v sobě, a zatímco si chla

peček hrál s pupeční šňůrou, ona počítala sněhové vločky

za oknem a kapky stékající do kanyly.

Když se s Alekem setkala poprvé, měl na krku zlatý řetízek

od své dívky. Přesto Janu požádal, jestli by mu nemohla zamíchat prstem šampaňské, jelikož nesnáší bublinky. Když

se náhodou zase setkali ve společnosti, zlatý řetízek už na krku neměl. Ve svých čtyřiceti nebyl ani ženatý, ani rozve

dený, ani neměl hluboko do kapsy. Zato byl žádaný. Ženy

se o  jeho urostlé tělo schválně otíraly a  lísaly se k  němu

jako kočky k  nohám svých pánů, když je náhle vezmou

na milost, jako že nic, jako že není víc místa kolem, jako

že  se musí nechtíce přimknout, líznout si, povytáhnout

drápky. Jenže Alek má slabost pro zrzky. Když ji pozval na rande, připadala si jako vítězka soutěže, do  které se nepřihlásila. Vzal ji do banky, do své kanceláře, vytočil číslo svého nadřízeného v  Německu, chodil z  rohu do  rohu

a předváděl jí svou bezchybnou němčinu. Krátce předtím

četla antropologickou studii o  mozku, ve  které se dozvě

děla, že vývoj mozku podnítil především pohlavní výběr.

20


Samice preferovaly muže, se kterými si nejlépe popovída

ly, a ona si tenkrát v té noblesní kanceláři připadala jako pravěká samička, která hodnotí komunikační schopnosti případného partnera.

Vypráví o  tom Tince v  restauraci s  výhledem na Prahu

a očima propátrává střípky společného života s ním. Jsou roztroušené všude po  zasněžené Praze. Nedostavěný gotický kostel Panny Marie Sněžné výrazně převyšuje okolní moderní zástavbu. Velkoryse navržený  — chrámová loď měla být čtyřicet metrů vysoká a sto metrů dlouhá. Nový korunovační chrám Karla IV. by býval soupeřil se svato

vítskou katedrálou, ale husitské války a následná bída uči

nily velkorysému projektu přítrž. Z císařových plánů zůstal

jen vysoký chór se záplavou světla, jako připomínka toho,

že  vždycky odněkud přijde facka. Nedostavěný chrám,

pouhý presbytář ve  funkci kostela, ale i  tak impozantní,

vypovídající o lidském duchu, jenž se upíná ke hvězdám

a skryté temnotě, v níž se nachází skutečné bitevní pole.

Tikot hodin odměřuje moment zániku a vše nakonec končí

na pozadí největšího jasu. Třicet metrů vysoký chór s nej

vyšším oltářem v  Čechách, plný světla a  slunce, vypadá

jako ztroskotaný koráb vytažený na břeh, zrestaurovaný

a  zakonzervovaný. Připravený pro milovníky vzletných myšlenek a pro výstrahu.

„Co budeš dělat?“ Tinka energicky zvedla ruku s  ho

dinkami k  očím a  převrhla šálek kávy. Ubrouskem čistí kávovou loužičku z podšálku, aniž ji napadne, že by v ní mohla najít osud tak jako v  kávové sedlině. „Stejně je to hajzl. Opustit ženskou ve chvíli, kdy přijde o dítě!“

21


Jana se ocitá v  ďáblově kuchyni, všechny chrliče na

střeše svatovítské katedrály, ty démonické nestvůry v  ži

votní velikosti, se k ní natáčejí a křičí: Řekni jí pravdu! Ví,

že svým mlčením ubližuje Alekovi a Tince možná ještě víc.

Lež dokáže zabít, ale co když pravda taktéž?

„Tinko, od  té doby, co jsem se vrátila z  porodnice, je

všechno jinak. Mrtví ke mně promlouvají víc než živí.“

„Je to příliš čerstvé, to přejde, neboj,“ přeložila si ne

trpělivě nohu přes nohu. „Hlavně to nikomu neříkej, nebo

tě odvezou do blázince.“ Tinka se neohlíží za sebe, nenahlí

ží do sebe, neloví těkavé sekvence odněkud z nevědomí. Je

tu pro druhé, pro ty živé. Viktor je sice momentálně v Af

rice, ale Makeda čeká ve školce. Musí jít pro ni. Věděla to

s jistotou ženy, která nečte, nesní, nestaví vzdušné zámky,

nepochybuje a dává své rodině tolik, kolik sama dostává.

Nehledá své místo, své určení, ona ho žije. Nějaký strážce

prahu v její hlavě spravující zvěřinec šelem, dravců a plazů,

z něhož vzešla, je jí ukradený. Každou minutu žije tak, jako

by byla poslední. Po svém etiopském otci zdědila africké

geny, a  čím víc Afriku ve  své krvi sama v  sobě popírala

a snažila se ji skrýt, tím víc jí svítila navenek. Dnes je dnes,

a kdo říká zítra, je lhář.

Jana její rodinu miluje, bere ji jako svou vlastní, cho

dí k nim a nasává ducha rodinného štěstí, ale od návratu

z dovolené v Keni Tinku navštěvovala, jen když byl Viktor

na cestách, a v mysli potají pokládala na práh jejich bytu

mističku mléka a  medu  — pro hada hospodáříčka, pro

ochranného ducha, pro jistotu.

Za ty roky, co se znají, se Tinka vypracovala na uznáva

nou fotografku módního a modelingového světa a přivedla

22


na svět Makedu. Starala se o ni a přitom nepřestala fotit — nosila ji všude s sebou v šátku na zádech, profesně rostla,

zatímco její muž Viktor, promovaný afrikanista, cestovatel

a  celosvětově uznávaný fotograf, podnikl několik vědeckých i soukromých expedic na černý kontinent.

„Co uděláš s tím obrovským bytem? Přinesl ti jen smů

lu,“ volala na ni Tinka, když opouštěla restauraci a mávala

Janě na rozloučenou. „Zavolej mi kdykoli, jasné?“ otočila

se ještě ve  dveřích. Vždy se otáčela. Na schodech domů,

schůdcích vlaků, autobusů, letadel, vykláněla se z  okna, když hosté opouštěli její dům, a v metru, když se ozvalo

„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají“, tutově stála

mezi nimi a měla poslední slovo.

Jana si uvědomila, jak jsou obě odlišné. Ona je na

rozdíl od  Tinky nemilosrdně introspektivní, vstupuje hluboko do  své mysli i  duše, a  podobně jako v  archeolo

gii postupně odhaluje jednu sídlištní vrstvu po druhé, až

zbude ta poslední, nejstarší, tak i v sobě odkrývá všechny

vrstvy svého já, dokud nenarazí na pudy zděděné po zví

řecích předcích. Stejným způsobem propátrává i vše kolem

sebe. Do  její hlavy neustále probleskují rušivé myšlenky,

bolestivé zážitky a události, emoce vlastní i cizí, dokáže se mentálně nořit i do hlav druhých, a co je nejhorší, i do těch

dávno mrtvých.

Co uděláš s  tím obrovským bytem? ...smůlu! Neúnavná

ozvěna Tinčiných slov ji deptala celou cestu domů, klou

zala po jezdících schodech do metra, rezonovala ve vagoně

i v její hlavě a přetahovala se s bolavými, ještě čerstvými

vzpomínkami z  porodnice. Zahnat je, zatlačit do  kouta

a zabít. Jediným lékem je čas. Zabarví je, zkreslí, pomůže.

23


Vž dy. Jenže čas u ní doma nejenže se zastavil, ale navíc na

bral zpětné obrátky.

Zdi domů jsou jako houba, nasávají do sebe všechno okolo

a pak ty násosky zase všechno vyzařují ven. Jana ve svém

bytě často pociťuje, jak se čísi dávná úzkost dá krájet nožem.

Stejné je to i  s  nemocemi. Pokud mají původ v  roz

vrácených lidských vztazích, táhnou se přes další genera

ce. I  oběti holocaustu a  válečných zločinů se rodí znovu

ve vlastních potomcích, neskončilo to. Hra je pořád v běhu.

Krev neumírá, ale rodí se znovu a znovu v dalších pokole

ních. V krvi je všechno, i cena života.

Původními majiteli domu, ve kterém Jana bydlí, a oby

vateli celého třetího podlaží byli její předkové z  otcovy

strany  — úspěšná právnická rodina. Za  protektorátu ho

se žlutou hvězdou na kabátě a s kufrem v ruce opustily jako

poslední dvě ženy.

Rút a Erna.

Už za svítání se oblékly. Do dvanácti hodin musely byt

opustit a vše nechat na místě. Nějaký nedočkavý esesman

jim to během dopoledne přišel ještě dvakrát rázně připo

menout. Vzpurná a  divoká Erna schválně nechala rukáv

matčina leopardího kožichu, který ze vzdoru neodevzdala

jako ostatní kožichy, skřípnutý ve dveřích skříně. Na odiv.

Kufry postavily doprostřed haly na velké mramorové dlaž

dice imitující šachovnici a pak se naposledy prošly bytem —

moderní nábytek z brazilského palisandru stojící na vyleš

těných parketách se mísí se secesním zařízením, zdobeným

květinami a nezbytným dekorem ve tvaru vážky, nádherné

lustry s růžovými, žlutými a bílými kalíšky, s květinovými

24


úponky kolem dokola, křišťál a eben, svícny ze slonoviny,

lampy z  mramoru. Rút se složitým drdolem vytvořeným

z  platinových vlasů, ale poslední dobou nedbalým a  roz

vrkočeným, se loučí se svou knihovnou, Erna zatahuje těž

ké sametové a brokátové závěsy v noblesní pracovně svého

otce. V salonu očima pohladila rozvěšené rodinné portréty, fotografie a smutnou babičku, jež odevzdaně usedla na pohovku. V  opuštěné právnické kanceláři do  sebe nasály

dosud nevyvanutou mužskou vůni a  takto posilněné se

v kuchyni posadily ke stolu. Ještě pořád měly čas. Rút za

ujala modrobílá cementová dlažba, dlouho už neměli služ

ku a nikdo neuklízel, v zákrutech rostlinného ornamentu

ulpěla zašlapaná malinová marmeláda. Vzdychla a podíva

la se vnučce do očí. Erna se zvedla, vytáhla ze zásuvky malý nožík se slonovinovou rukojetí, klekla si a začala oškrabá

vat marmeládu z dlaždice. Někdo nesměle klepe na dveře.

Bývalá služka se přišla rozloučit. Erna jde otevřít, všechny

tři ženy se dojmou k  pláči a  pak se babiččina jasnozřivá mysl rozpustí ve skleněné výplni kuchyňských dveří — Rút projde leptanými máky a slunečnicemi jako duch.

Leptanou výplň v jednom křídle ložnicových dveří Jana roz

bila, když si těhotná nesla žebřík k tomu zpropadenému

oknu. Lidé nedají na špatná znamení  — přeřeknutí, zakopnutí, upadnutí, rozbití něčeho, zastavení hodinového

strojku a přinejhorším prasknutí zvonu v kostelní věži. Potom nad rozbitými víc než stoletými střepy brečela, držela

si břicho a  máchala hadr v  octové vodě. Uslyšela kroky, praskání střepů pod nohama. Zase pocítila, že v tom bytě není sama. Čekala, jestli někdo vejde dovnitř do  ložnice,

25


obejme ji a řekne, že se nic nestalo, že to nevadí, že stře

py přinášejí štěstí. Možná Rút, možná Erna s oranžovými

ohníčky v očích.

Pořád čeká.

Štuky na stropě se táhnou po celém obvodu haly s vý

jimkou zděné příčky sousedící s  vedlejším bytem. Tako

vá nesrovnalost uráží estetické cítění. Stejný problém je

i v bývalém salonu s koženou prvorepublikovou sedačkou.

Po válce se byty zmenšovaly, předválečné velkorysé salony

uřezávaly a  země se rozdělovaly nebo obklopovaly zdmi

s ostnatými dráty. Později někdo na barevnou dlažbu v ku

chyni nalepil linoleum. Alek ho na její prosbu pracně strhl,

odstranil hrubou vrstvu lepidla a na Janě zůstala mravenčí

práce s nožíky a škrabkami. Dostávala dlažbu s rostlinným

ornamentem z  balastu druhé poloviny dvacátého století

kousek po kousku. Je archeoložka a titěrná práce se špach

tličkami, lžícemi a metličkami je jí vlastní. V jednom místě

objevila stopy po marmeládě a o kousek dál několik prask

lých dlaždic. Vzrušilo ji to úplně stejně, jako když na ni

během archeologického výzkumu vykoukne lidská kůstka

nebo hliněný střep. Každá věc vykopnutá ze země má svůj

příběh, kterému v  určitou dobu vypršel jeden z  lidských

vynálezů: kauzální čas.

Hodiny v hale však mlčí. Čas neběží, ručičky jsou v kře

či. V jednom z bytů ve třetím patře novobarokního domu

vše ustrnulo.

A  přece nějaký pohyb v  oknech vysoko nad  vršky stromo

řadí: nad pěšími a zpoza závěsu smetanové barvy se vytáčí

Jana jako toporný apoštol na staroměstském orloji. Je celá

26


v černém a podobně jako vesmírná černá díra pohlcuje svět

lo. Umí si zhasnout svět okolo. Ponořit se dovnitř do sebe, propadnout staletími. Je archeoložka a  dávná minulost,

desítky prošlých staletí, miliony kostlivců, kterými denně proplouvala — to jsou pilíře, o které se umí opřít. Žije víc

v tom, co bylo, než v tom, co je. Navíc je šestinedělka bez

novorozence a má dojem, že zešílela. Usrkává horkou kávu,

dnes už pátou, a  shlíží na Václavák. Ve  středověku se mu

říkalo Koňský trh, viděno z  periferie Nového Města praž

ského. Za  nynějších tichých mrazivých dnů svého nenaplněného šestinedělí slyší horký dech koně za uchem a ržání

a naříkání kopytníků, s nimiž se nedobře zachází. Slaboun

ce sněží. Ve světelné stopě lampy padá zlatý prach a na řím

su usedl holub. V holé koruně vítr rozhoupal uvízlý špinavý igelitový sáček. Jana se polekala, holub také. Roztáhl křídla

a odletěl. Jana hypnotizuje tu nechutnou plastovou věc, ale když se přestane soustředit, malinko zašilhá a  přivře oči,

vypadá jako zavěšená ozdobná keramická kachnička, jako

středověká nádobka na vodu stojící na prostřené tabuli, aby

si v ní stolovníci umyli prsty. Pohlédne šestinedělníma očima archeoložky směrem k Jindřišské ulici a vidí kamenná

boží muka s řezbami a kousek od nich šibenici. A ač se ještě

úplně nezešeřilo, vnímá nebezpečnou tmu z dávno prošlých

věků — na nárožích nízkých a hrbolatých domů svítí v že

lezných koších smolné dřevo a jakýsi osamělý chodec si nese

vlastní lucernu...

Polkla další hlt kávy.

Nejlepší kávu pila v  Keni. Konvice, konvička na mléko,

cukřenka i podnos byly ze stříbra a číšník přidělený k jejich

27


stolu se jmenoval Charlie. S Alekem měli stůl jen pro dva.

Sedávali na pláži pod stříškou z palmového listí, Indický

oceán si hrál na příliv a  odliv a  různě velcí krabi šplhali

po velikém kameni zvedajícím se z vln. Alek si schválně ob

jednával oříšky a stopoval, jak rychle se objeví opičky a jak

budou ty zlodějky s dlouhými ocásky zase vynalézavé. Byl

jako dítě. V Africe jí však přestala jeho vrozená hravost im

ponovat. Poté co promilovala jednu noc pod nebem plným

hvězd se zádumčivým Viktorem. Noc, z níž neplánovaně

vykřesali jiskřičku, nový život, zatímco nic netušící Alek

spal v hotelu.

Už nešlo přejít z Viktorovy náruče zpět do Alekovy. Do

šlo jí, že Alek patří mezi vratké části, které jí brání v obje

vování životních drahocenností, že jejich vztah byl chudo

krevný, nicotný, že to mezi nimi nikdy nejiskřilo, nikdy se

nepohádali, nerozladili, že vztah mezi mužem a ženou po

třebuje nejen jas, ale i stíny, aby se jevil plasticky. Ochladla

vůči němu, a když zjistila, že je těhotná, řekla mu, že v ní

roste cizí děcko, takovým klidným tónem, jako kdyby mu

oznamovala, že jí roste zub moudrosti.

„Jano, s kým to máš?“ ptal se jí střízlivý.

„Ty čubko, s kým to máš? Řekni!“ zaútočil na ni opilý.

Neřekla.

Nevyháněla ho a  on neodcházel. Uléhali vedle sebe

a čekali, až se něco stane. Odvezl ji do porodnice, když se jí

nezdál mokrý flíček na kalhotkách, a nechal v sesterně své

telefonní číslo. Korpulentní energická sestra ho oslovila

tatínku... Něco se v něm vzpříčilo, ale neprotestoval. Tepr

ve urnička s popelem postavená na skříňce Aleka vyděsila,

sbalil si věci a odešel.

28


To už byla rozlehlá hala bez souvislých štukových linií na

stropě němá. Netikala. Život se zastavil a prosakoval těmi,

co už jednou zemřeli a teď se vraceli.

Když plechové hodiny bouchaly své nenapodobitelné

tik tak, cítila se Jana doma v  bezpečí, ale teď jako kdyby

stála uprostřed nádražní haly plné duchů. Hodiny pořád

ukazují stejný čas a bíločerná šachovnicová podlaha vyzývá

k partii.

Táhla v nevědomé rovině bytí, kde neexistuje ani čas,

ani prostor: Erna popadne kufr a bez ohlédnutí projde zděnou příčkou k sousedům, další zděnou příčkou k druhým

sousedům a ze zamčených velkých dvoukřídlých dveří vy

jde na schodiště. Pokolikáté už? Dlouho čeká na babičku

s  levou rukou položenou na dřevěném madle litinového

zábradlí. Na shromaždišti ve Veletržním paláci je omráčí

pach kavalců. Sednou si na kufry a zahltí je Davidovy hvěz

dy, mizející do terezínského ghetta a odtud postupně směrem na východ. Rút už však bude dávno mrtvá, zkamenělá ve slunečnici obrácené ke slunci nad Terezínem, a když transport s Ernou dojede na osvětimskou rampu, oranžové

ohníčky v jejích očích budou pořád ještě divoce plát.

Jana klopí víčka, aby zadržela slzy, je šestinedělka, je

lítostivá, nevyrovnaná, přecitlivělá. Po předčasném porodu

opustila racionální svět a logiku. Jako socha se otáčí vzad, přiblíží se k  soukolí porouchaného hodinového strojku

a rozevře všechny čtyři dvoukřídlé prosklené dveře v hale

dokořán. Máky a slunečnice rozvlní širá pole, přívaly světla rozpráší tmu, ale dají život ostrým stínům. Chvíle světla

a bezčasovosti v zasněžené zimní Praze. Za zavřenými víčky spatřila siluetu nahého bojovníka s  oštěpem. Dýchla

29


na  ni Afrika, stará Afrika, v  té dnešní nosí muži místo

oštěpu kalašnikovy. Na vteřinku pocítila blázna uvnitř sebe

samé, chuť vydat se do neznáma. Pořídit si psa, aby ji varoval před každou propastí. A když přece jen sejde jednou nohou ze srázu, věrný psík štěkotem přivolá anděla, aby paničce půjčil křídla a ona nespadla do temné hluboké propasti, ve které se nyní nachází. Do prázdnoty, která jí brání

se vzchopit, do samoty. Zabydluje se v ní, místo aby vylezla nahoru a vrátila se na místo, kde uklouzla. Příval popoledního slunce rozhýbal i houpací síť nataženou přes halu. Jana

si do  ní lehá, síť okamžitě obejme její tělo a  ona se do  ní

zavrtává jako oplodněné vajíčko do děložní výstelky. Vybaví

se jí krokodýlí zub, který Viktor nosí zavěšený na šňůrce kolem krku, vybaví se jí taky, jak náhle útočící krokodýl

vnesl do jejího vědomí kratičké jasnozření o vyšším smyslu

bytí, když v keňské rezervaci Masai Mara překvapil zebru.

Pijící stádo zeber o  něm nevědělo. Krokodýlí oko se vyno

řilo z  vody a  zpátky dolů, ale žádná zebra si ho nevšimla.

Krokodýl se vymrštil a zakousl se do jedné ze samic. Zbytek

stáda se lekl a couvl několik metrů od vody. Zebra zápasila

s  krokodýlem o  život, její kopyta plachtila vzduchem, ale

ostatní členové stáda se vrátili k řece a znovu dychtivě pili,

jako kdyby se nic nestalo.

V Keni Alek chtěl, aby si nechala naplést copánky. Celé od

poledne trvalo, než domorodci z  vesnice kousek od  hotelu napletli nespočet pramínků k těm jejím. Na hlavě se jí

vystřídala snad celá vesnice, dvě stálé ženy pletly rukama

i  jazyky před svou chatrčí, ostatní chodili kolem, stavili

se za nimi na kus řeči a přitom přiložili ruce k dílu. Muži,

30


ženy i děti. Alek seděl stranou, kouřil a spokojeně se usmí

val. K nohám mu pokládali sošky: zvířecí, lidské, abstrakt

ní. Náramky, amulety, různé klobouky z palmového listí,

lovecké zbraně a všechno, co se dalo zpeněžit. Dokázali mu

vnutit jen bubínek potažený kozlí kůží. V  Praze skončil

na balkoně a za pár týdnů ho sežrali moli. Přes tropickou

vesnici se stín přesunuje šílenou rychlostí. Je to mžik, než

se setmí. Vesničané ji nazvali africkou královnou, hned

poté, co jí těžké, čerstvě napletené copánky svázali bílou

látkovou gumičkou do vysokého ohonu. Pyšní na své dílo

ji v  naprosté tmě doprovodili až k  hotelovému komple

xu. Štíhlá, opálená, s  vlasy vysoko vyčesanými a  opticky

vyšším čelem a  v  doprovodu domorodců černějších než

rovníková tma připadala hotelovým hostům i  Viktorovi,

který je překvapivě čekal na recepci, jako posvátná gazela.

Před večeří se převlékla z  bílých režných šatů do  černých

ve snaze splynout s Afrikou — kolébkou lidstva —, stát

se zemí za zemí, semeništěm toho, co se jednou bude tlačit

za světlem. Oddělit se od evropských hostů, povýšeně pře

hlížejících své číšníky, od domorodců v evropských šatech,

od Aleka. Ztratit se daleko ve vnitrozemí, v buši, lehnout

si na vyprahlou rozpraskanou půdu, čekat, dokud nepřijde

období dešťů, a za nocí se přidávat ke vzdálenému lvímu

řevu jako zatoulaná lvice. Zatímco společensky unavený

Alek s radostnými projevy nad Viktorovou nečekanou ná

vštěvou usnul v  hotelovém pokoji, Viktor šel v  jejích sto

pách, větřil a  vyslídil místo, kde se u  Jany skrývá to nej

cennější. Hledal a našel hloubku a katarzi skrze sexuální

zážitek. Barbarku.

31


Srdce se jí té jasné horké africké noci, hvězdnaté až k  ze

šílení, úplně splašilo. V  zaprášeném džípu se vzdalovali

od  hotelu, přední světla tunelovala tmu. Viktor rozdělal

ohýnek. Vítr rozčesával palmu a  vdechl jim zrnka písku

do tváře. Naslinila si prst a vnořila ho do bělavého písku —

obalil se. Dívala se do nízkých plamenů, a když se pohnul

směrem k ní, nelekl se jejího zlého výrazu, naopak se mu

vybavilo jarní evropské nebe, kdy jestřábi provádějí zá

snubní tance a lidé chodí s hlavou v oblacích, pozorují houpavý let samečka a jeho hlasité volání na samičku. Jestřábi

oblétají hnízdiště, vyletují do výše a potom s přimknutými křídly padají střemhlav a přitom jeden druhému navzájem předvádějí sněhobílá pera na spodní straně ocasu. Pustila ho blízko k sobě, zjistila, že voní mužem z její duše, a mra

venci se jí rozlezli od  hlavy až k  patě. Vlnky Indického

oceánu zčeřené teplým jižním větrem se navzájem laskaly.

Očichávala ho a  on jí vjížděl rukama do  napletených vla

sů. Chvíli si vychutnávala jeho podmanivou neurvalost,

ale pak o krok odstoupila a chtěla se vrátit do hotelu. Byl rychlejší. Otočil si ji zády k sobě, sevřel pažemi, „udělám ti to, ať chceš nebo nechceš“. Vítr šeptaná slova nerozprá

šil, ale odnesl na ohnivé olizující jazyky. Zvedla ruce, aby

ji mohl svléknout, nabrat si ji do  dlaní. Pokožka kolem

lícních kostí se jí napjala a pod hvězdami svítila jako leštěná mosaz. Otočil si ji tváří k sobě a netrpělivě se přimkl k jejím sevřeným rtům. Rozevřela je a kousla ho drobnými

ostrými špičáky do jazyka — hadí polibek. Pozdě uhnul hlavou, trochu krve se mu rozlilo do  úst a  zrychlilo tep.

Všechno se v  něm naježilo, z  páteře se zvedaly ostny, „ty

potvoro,“ přitiskl ji ke štíhlé palmě, zvedl jí ruce, překřížil

32


v  zápěstí a  bouchl jimi o  kmen, až ji zabolelo v  kostech.

Vlastní tělo mu rezonovalo tlukotem jejího srdce, a  když

se jí přisál na krk, zatepalo mu na poraněném jazyku. Ani

si neuvědomila, že má volné ruce, stále je držela nad hla

vou, objímala jimi palmu a  nechala si hníst prsa. Oheň

dohoříval, skomíral, nikdo ho už neživil. Dýchala v čím dál rychlejším rytmu, objala ho horkým stehnem kolem pasu

a  zavřela oči, protože se bála, že  se svět okolo rozmázne

do jediné šmouhy.

Obraz dvou spojených propletených těl se mlžil přes

dno láhve vína ležící na nočním stolku u  Alekovy postele. Dva hadi ovinutí jeden kolem druhého, propojení jako

dvojšroubovice DNA, kolem níž ve svých vizích tančí šamani. Alek spal, celý hotel spal, ale kokosové palmy se zmítaly

ve větru...

Jana se houpá v síti natažené přes halu a pohledem objímá

malou urničku. Stejnou dobu, co stojí na kuchyňské skříň

ce, se na balkoně v mrazu a větru třepotá utěrka. Stejnou

dobu už tady bydlí sama, bez Aleka. To on odstranil staré

jmenovky na zvoncích a napsal nové. Klíče si však nechal.

Taky myslí na mámu, na to, jak držela urničku s  ostatky

svého vnoučka a třásly se jí ruce. Netušila, že Jana je v porodnici, že  jí farmakologicky zklidňují dělohu a  posilují

vývoj plicní tkáně plodu, nevěděla ani, že  dítě je na svě

tě a  že  se vyhřívá v  inkubátoru jako v  líhni. Marně Jana

vysvětlovala, že  jí nechtěla přidělávat starosti, panikařit,

že  jak ji zná, vtrhla by do  porodnice se svou náturou ty

pické učitelky, že  byla přesvědčená, že  všechno nakonec

dopadne dobře, že  ji přinejhorším přeloží na oddělení

33




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist