načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Pravidlo průšvihu - Petra Vernerová

-6%
sleva

Elektronická kniha: Pravidlo průšvihu
Autor:

Evě se blíží čtyřicítka a nemůže si stěžovat. Chystá velkou oslavu, hýří plány a těší se, že teď to v jejím životě bude ještě velkolepější než dosud. Jenže opak je ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 208
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-746-6940-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Evě se blíží čtyřicítka a nemůže si stěžovat. Chystá velkou oslavu, hýří plány a těší se, že teď to v jejím životě bude ještě velkolepější než dosud. Jenže opak je pravdou, najednou to jde od desíti k pěti: stabilní vztah ztrácí stabilitu, podnikání se spíš hroutí. Eva nerada zjistí, že její život je plný problémů. Ale má optimistické heslo: Po každém průšvihu přijde něco hezkého.

Zařazeno v kategoriích
Petra Vernerová - další tituly autora:
Pravidlo průšvihu Pravidlo průšvihu
Vernerová, Petra
Cena: 236 Kč
Druhá naděje Druhá naděje
Vernerová, Petra
Cena: 242 Kč
Druhá naděje Druhá naděje
Vernerová, Petra
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











°
pravidlo prusvihu titulka_Layout 1 27.9.2015 9:23 Stránka 1





Copyright © Petra Vernerová, 2016
Copyright © ALPRESS, s.r.o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Copyright © Petra Vernerová, 2016
Redakční úprava Otilie Grezlová
Grafická úprava obálky Tomáš Řízek
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan, 2016
shop@alpress.cz
Vydání první
ISBN 978-80-7543-175-2 (pdf)





Inspirováno mou matkou
a každým, 
kdo mě má i nemá rád.
P. V.





7
1.
Ráno
za všechny prachy
P
oslední páteční ráno bylo typický blbec, ovšem kdy -
bych jen náznakem tušila, jaký den a večer po něm
zaklepou na dveře, prosila bych ho, ať se zdrží co nejdéle,
hýčkala bych ho, svíčkovou mu uvařila, vtipy vyprávěla,
oscarové filmy pouštěla.
Ovšem já v blažené nevědomosti ospale a dychtivě
vyhlížela jeho konec, který vypadal následovně: v sedm
třicet zabouchnout dveře za oběma beruškami a
odplazit se aspoň na třicet či pětačtyřicet minut zpátky do
postele.
Přísahám, že se nepohnul ani lísteček, přes zavřená
okna k nám nedolehlo žádné burácení valícího se
tsunami.
Jako každý školní den jsem se v šest hodin ráno
donutila zvednout zadek a všechno ostatní z postele a pak
jsem si ze všeho nejdřív zalila horkou vodou kafe.
Instantní, jako barbar, ale víte co, čtvrt litru tekuté plebej-





8
petra vernerová
ské zvrhlosti dokáže člověka nakopnout rychle a tvrdě,
přesně jak to krizová situace vyžaduje. A kromě toho,
vážení elitní kávoznalci, po ránu fakt nejsem na vaše
rozumy zvědavá. Až budete jako já denně do půl jedné
v noci dřepět nad účetnictvím, pak si račte něco kázat
o necivilizovanosti a buranství a o správném
gurmánském velebení... echm, chuti a vůně nápoje bohů.
Ale vrátím se k tomu, že tohle ráno nijak nevybočovalo
z běžného standardu.
Nalila jsem do sebe půl hrnku a začala aspoň částečně
vnímat. Což byla zčásti smůla, protože jsem si uvědomila,
že mám pekelně zatuhlé šíjové svalstvo. Au.
Boris dnes začíná učit až po desáté. A rád si přispí.
Jo, jo. Taky bych si ráda přispala.
Díky kofeinovému pohlavku jsem si odblokovala dost
mozkových závitů, abych si vzpomněla, že druhým bo -
dem ranního programu jsou děti.
Otevřela jsem dveře dětského pokoje a s krvácejícím
srdcem zavelela k nástupu.
Adam jako obvykle vystřelil z pelechu až nechutně
svěží a usměvavý jako andílek z reklamy. Odsvištěl se
vyčurat, ale zpátky do pokoje se vrátil bez úsměvu, zato
s výrazem ukřivděné nasranosti. Jako obvykle.
A Běla sice ráčila rozlepit svá krásná hnědá očka, vstát
ovšem odmítla, jelikož dnes, stejně jako každé ráno po
předchozí tři roky, byla přece brouček s nožkami nahoru.
V nedospáním zamlženém mozku se mi už mnohokrát
kmitlo přesvědčení, že když Franz Kafka psal svou
slavnou Proměnu člověka na velebrouka, musel překypovat
čerstvými hlubokými dojmy po návštěvě příbuzných s
línou beruškou Bělina věku.
V kuchyni jsem ohřála mléko, zalila dvě misky
ovesných vloček.





9
pravidlo průšvihu
Načuřený Adam se odmítal hnout, čili se ani neoblékal.
Brouček Běla se odmítal změnit na holčičku.
Postavila jsem misky s vločkami na stůl, přidala k nim
talířek s hrstí rozinek a mandarinkou rozebranou na dílky.
Načuřený Adam si oblékl tričko, ale džíny bojkotoval.
Seděl zády ke mně a beze slova trpěl.
Běla laskavě připustila, že JE holčička, ale tričko si
stejně oblékla naruby.
Na stůl jsem postavila dvě skleničky džusu naředěného
teplou vodou.
Adam se jen v boxerkách a bosý doploužil ke stolu,
usedl a ze všech sil se snažil tvářit zhnuseně, což se mu
při pohledu na rozinky nedařilo.
Běla si nakonec legínky a dlouhou mikinu oblékla, ale
ke stolu dolezla broučkovsky po čtyřech.
Zkrátím to. Těsně předtím, než mi pukla nevyspalá
a z noci i dnešního rána překofeinovaná hlava, u obou
miláčků se projevil spásný „efekt snídaně“. Jídlo na ně
odjakživa působí jako živá voda, takže pokaždé v mžiku
zapomenou na nevrlost a případné zvířecí podoby a proti
své vůli se dostanou do skvělé nálady, díky které si dnes
dokonce bez hádky rozdělili poslední tři rozinky.
A pak jen doobléknout, vyčistit – pod dozorem! – zuby,
přehodit svačinu z ledničky do batohu, neječet v
předsíni. Miluju svoje trpaslíky, ale už se vidím v posteli.
Zasněně doufám, že mi snad ještě úplně nevychladla.
Dnes jsme si dali na loučení záležet, ani jsme si
nemuseli navzájem připomínat proč. Když jsem se sklonila
k Běle, abych jí dala pusu, drapla mě za uši a přitáhla
si mě blíž. „Hele, už se hrozně moc těším na oslavu
narozenin!“ vydechla mi mokře přímo do ucha. „A
prosím, rozluč se za mě s taťkou. Že mu posílám pusu, jo?
Dííííík!“
Ach jo. Pac a pusu. Vdolečci moji.





10
petra vernerová
Vlna tsunami udeřila o pár vteřin později, vyhoupla mě ke
stropu a omlátila o stěny bytu, který byl přece moje
bezpečná základna, moje jistota!
V kuchyni jsem dorazila zbytek kávy. Ze zkušenosti
jsem věděla, že když si teď ještě chvíli zdřímnu,
kofein mě mezitím stačí pořádně nastartovat, takže repríza
mého dnešního vstávání už proběhne téměř bezbolestně
a do nového dne vyrazím plná elánu jako motorová myš.
Než jsem došla do ložnice, v kapse županu mi pípla
esemeska. Mechanicky jsem mobil vytáhla a tupě zírala na
text: Upozorňujeme, že  dosud  neproběhla platba na  služby 
operátora za měsíc březen. Částka....
Blbost. Pokrčila jsem rameny a znatelně probuzenější
zamířila k počítači. Operátor si částku strhává z mého
účtu sám, tak co tam zase vyvádějí? Klasické vylepšení
služeb. Pokud něco funguje, aktualizujeme to.
Samozřejmě bych teď hned neusnula. Nejdřív jsem
potřebovala zjistit, jestli se vážně něco zadrhlo ve virtuálním
vesmíru.
Ach ne, ten zádrhel se odehrál proklatě blíž.
Spí vedle v ložnici. Je tady se mnou, v mém bytě. V mém 
životě.
Mlhu z nevyspalé hlavy mi během vteřiny vymetl
uragán. Nevěřím vlastním očím, ale účet, z kterého odcházejí
platby trvalým příkazem, je skoro prázdný. V posledním
měsíci jediný příjem – částka, kterou jsem poslala já.
Druhý vklad měl přijít od Borise – jeho podíl na provoz
bytu a domácnosti. Nedostavil se bez omluvy.
Zato se objevil výběr z bankomatu. Neohlášený
kousanec do každoměsíčního krajíce.





11
pravidlo průšvihu
V tu chvíli by mi logické myšlení mohl závidět i
Einstein. V tomhle měsíci se žádné trvalé platby neodehrály,
protože zkrátka nedostaly šanci.
Moc by mě zajímalo, jestli ji dostanu aspoň já.





12
petra vernerová
2.
Copak nikdy
nesetřesu tvůj stín?
S
obotní ráno vpadne do jara jako splašené a s
neomaleností olympijského vítěze, který si radost ze zlaté
medaile nenechá pokazit ani faktem, že na první místo
se vlastně moc nenadřel, protože soupeři stáli za
starou bačkoru, případně se na startu neobtěžovali ani
ukázat. Břeskné a drzé slunce buší do hlíny, kterou zima
zapomněla zmrazit do hloubky, a proto už teď začíná
vydechovat stejné horko, jaké ji probodává z
dopolední oblohy.
Mířím k dvěma věžákům se stovkami oslepivě
rozzářených oken a z té okolní pouťové krásy mi je skoro do
smíchu.
Což mi připadá poměrně nepatřičné, protože
momentálně hraju hlavní postavu ve velkoryse rozvinuté tragédii.
Zvláštní. Osobně bych se tipovala spíš na komika.
Kupodivu nejsem vůbec ospalá, ačkoliv večer jsem
se děsila nekonečné noci, kdy budu zase ležet, napjatá





13
pravidlo průšvihu
a bdělá, v hlavě střídavě chaos a prázdno, a zaťaté svaly
mi postupně ztuhnou a začnou brnět elektrizující únavou.
Takhle zoufale čeká atlet na prásknutí výstřelu a netuší,
že závod je odvolaný bez náhrady. V posledních
měsících jsem si té nechutné nespavosti užila mnohem víc, než
bych přála svému největšímu nepříteli.
„Jsem docela na dně,“ přiznala jsem nedávno Jance,
když jsme i s dětmi vyrazily do kina. Tvářila jsem se, jako
že vedu řeči o něčem tak zbytečném a neosudovém, jako
je aktuální výprodej nebo jarní nadbytečná kila „S
Borisem je to pořád... složitější. Hrozně se změnil. Vůbec
nevím, co se s ním děje.“
Janka na to jen mlčky pokývala hlavou. Nemusela být
jasnovidec, aby poznala, co přesně myslím, jak moc mám
vybité baterky. A při našem nejbližším setkání mi
vrazila do ruky platíčko světle modrých tabletek. „Na spaní,“
sdělila věcně. „Napsal mi je náš obvoďák, když mi v
jednom měsíci dával už druhý antibiotika. Ať se prý koukám
občas trochu vyspat, protože on se mi o děti starat
nehodlá.“ Dokonce se u toho pousmála.
A tak jsem jednu z těch tabletek trochu zbaběle spolkla
už brzy večer a ráno jsem se probrala kupodivu s jasnou
hlavou.
Tedy, abych to upřesnila, vyspala jsem se, ale na mém
pološíleném tápání se v dalších dnech moc nezměnilo.
Něco se dělo, ani ne tak se mnou jako spíš kolem mě.
Tabletky to neřeší o nic víc než jiné výstřely do tmy.
Ta bezmoc je k vzteku.
„Moc všechno pitváš,“ vyčítá mi Boris. „Uvědomuješ
si, že ty tvoje problémy jsou normálně hloupost? Máš to
jen v hlavě, Maru.“





14
petra vernerová
Cože, moje problémy? Zatraceně se pleteš, koloušku,
ty problémy jsou naše! A hlavní problém vidím v tom, že
jsem na ně sama.
Vlastně ne, hlavní problém je v tom, že oba si pod tím
představujeme něco jiného.
Pravda, tak tohle je vážně můj problém.
Asfaltová cestička se mezi rozlehlými trávníky klikatí
jako ospalý potok a dorážející jaro je tak líbezné, že
dokonce chvílemi zapomenu na těžký černý balvan v
žaludku, který mě táhne k zemi jako kotva.
Rozhlížím se po zvlněné pláni Centrálního parku. Na
cestičkách se loudají pejskaři, psi nadšení z jara a příslibu
tepla kolem nich lítají jako vystřelení z praku, honí se
navzájem nebo s vážným soustředěním slastně zavrtávají
čumák do ožívající hlíny.
„PP!“ vřískala při procházkách parkem Běla smíchy,
když se s bráškou před pár lety učili – a zase souběžně
odnaučovali – mluvit sprostě. PP mohlo znamenat cokoliv:
Prdlej pes. Pošahanej pán. Počuranej pitomeček.
Dva věžáky se zvětšují, rázuju k nim jako k
majákům.
Ze všech sil se nutím vnímat jen to kolem, jen teď.
Na třech kopcích za kostelem se mihotá první plachá
zeleň, zatím jen opatrné nehtíčky stébel, co se bojí
uvěřit, že všude kolem je už jaro, i když zima k nám letos
neuráčila ani nakouknout. Ten jeden dva týdny únorových
mrazů se kolem nás proplížily skoro kradmo, jen tak mezi
řečí, a lidi většinou ani nestihli vytáhnout teplejší bundu
ze skříně.
Jo, tohle za našich mladých let nebývalo.
Ale potkávám samozřejmě i osoby, které pečlivě
dodržují kalendářní zimu, protože se to přece sluší a patří.
To by tak hrálo, aby si každý dělal, co chce jen proto, že





15
pravidlo průšvihu
zima to v posledních letech dost fláká. Pokaždé se najde
hejnko postarších dam, které se navléknou do kožichu
každoročně automaticky podle data v kalendáři a ne
podle údajů venkovního teploměru.
S nimi drží basu tak nepravděpodobní parťáci, jako je
přehlídka různých obejdů a puberťáků, co na jaře z
péřovky hupnou rovnou do plandavého trika a z něj po
půlroce plavně zase zpátky přímo do péřovky, jako by
všechny mezistupně mezi zimou a létem byly pod jejich
rozlišovací schopnosti.
Z nejvyššího kopce parku na mě někdo mává, hubená
postava v pruhovaném svetru. Mhouřím oči, pár vteřin si
ji na tu dálku nedokážu zařadit, ale pak postava udělá dva
viditelně nejisté kroky, kulhá. Poznám Viktora a mávání
mu oplatím. Jasně, vždyť kolem něho pobíhá hnědošedé
klubíčko, jorkšírák Adéla.
Na chvíli zapomenu na závaží v břiše a zazubím se.
S kapku vylepšenou náladou vyběhnu po schodech na
krytou pavlač nákupního centra. Posté si zakážu myslet
na Borise, nevšímám si jeho stínu.
Radši si soustředím na jiné žhavé téma, a sice že zimní
období se neúprosně přesouvá na seznam pozvolna
zapomínaných prastarých pohanských zvyků. Nebudeme si
nalhávat, že nám k podobným oslavám ubývají důvody,
protože uznejte – rozjuchat se na oslavě dožínek mezi
paneláky je navlas stejně na palici jako nutit se do bujarosti
mezi lány řepky olejky, o mizejících důvodech vynášení
Morany ani nemluvě...
A taky si vzpomenu na matku, jak letos při pohledu na
lednové sluníčko a děti pobíhající kolem prolézaček jen
v mikinách a bez čepice dotčeně žalovala: „Já bych se
namouduši vztekla! Už dva roky mám úplně nový zateplený
kozačky, Marunko, a jsou mi na co? Na pendrek! Za ce-





16
petra vernerová
lou tu dobu ani jednou nebylo dost hnusný počasí, abych
je aspoň vytáhla z krabice!“
Tvářila se tak vyčítavě, že jsem se tenkrát provinile na -
hrbila a jen s největším sebezapřením nekníkla: „Na mě
nekoukej, za to já nemůžu!“
I když, kdo ví, jestli na tom nějak nenesu vinu...
Na druhou stranu je fajn, že zima na nás letos
zapomněla, protože bych nejspíš nenašla energii vyhrabat
zimní oblečení z hlubin šatny. Sotva jsem zvládala
proplazit se každým dnem od rána do večera, ochromená
bezmocí a zmatkem a taky tou dřinou je utajit.
Styděla jsem se? Nebo jsem věřila, že se všechno
srovná? Nevím. Poslední měsíce trávím víceméně v
hibernaci a tvářím se lalalá jakoby nic před matičkou,
bratrem a především před oběma svými trpaslíky.
V kapse bundy mi obživne mobil. Boris. Určitě on,
protože s matkou jsem mluvila před chvilkou, když jsem se
v předsíni zrovna chystala ven.
Do prsou se mi zabodne mrazivá jehla jako poslední
dobou pokaždé, když se Boris ozve, protože nějak
automaticky – a často i správně – čekám další průšvih. Je mi
jasné, že se po včerejšku Boris musí nějak ozvat, nemůže
to nechat jen tak.
„A-no?“ lapnu po dechu, ani se nepodívám na displej.
„Zdravím, Marie! Jak to dnes roztáčíš ve víru
velkoměsta?“ huláká Petr bujaře, až mě zabolí ucho. V telefonu
slyším nabroušený svist větru a představím si bratra pod
sjezdovkou, v obličeji zrudlého chladem a s kulichem
naraženým až po brýle, jak řve do mobilu a prsty v lyžařské
rukavici si tře namrzající nos.
„Hm, ty se ptáš, jako bys posledních dvacet let strávil na
pustým ostrově,“ pokusím se o křečovitý vtip. Hlavně se
chovat normálně, Marie...





17
pravidlo průšvihu
„Pustý ostrov mě čeká až v důchodu, ale tady to taky
ujde. Teda, v posledních dnech nám sníh mizí přímo pod
lyžemi a přes noc to navíc namrzá, takže první jízdy jsou
normálně na ledu. Ale do zítřka to tady ještě vydrží,
jinak všude kolem sjezdovky vidíme už jen holý stráně. To
mě podrž! Letos jsme lyže stihli fakt na poslední chvíli.“
„Hlavně se na tu poslední chvíli nepolámejte, prckové,“
popíchnu bráchu, protože neodmítnu jedinou příležitost
omlátit mu o hlavu, že je sice starší, zato menší.
Kdykoliv se Petr tváří jako vševěd, pro kterého neexistuje nic ani
vzdáleně podobného problému, v duchu se utěšuju
vzpomínkami na naše pamětihodné rvačky. Přeprala jsem ho
skoro vždycky nejmíň do svých čtrnácti a jeho sedmnácti
a zaručeně bych ho přeprala i později, jenže pak se Petr
zamiloval a hádky s nemožnou pubertální sestrou klesly
rázem pod jeho úroveň.
„Neboj, to se borcům nestává,“ ujistí mě shovívavě.
Z našeho hovoru by asi sotva někdo poznal, že jsme si
oba odkroutili nějakých sedmnáct osmnáct let ve školách
a nabírali tam moudrost i světaznalost lopatou. Život mě
neúnavně válcuje jako těsto na štrúdl, proto většinou
sebekriticky a bez mučení přiznávám, že mě ani celý slavný
vysokoškolský diplom nenaučil používat jedinou funkční
metodu zvanou ostré lokty, čas od času vylepšenou i
pořádnou porcí selského rozumu.
„Budeš mluvit s mámou, nebo jí mám zavolat?“
pokračuje Petr. Prudce zatřepu hlavou, abych se soustředila.
„Jasně že budu, zrovna za ní klušu.“
„Tak jí vyřiď, že jsme v pohodě a zítra večer si cestou
domů vyzvedneme Ramštajna. Zvládli to ti dva spolu?“
„U Ramiho si nejsem jistá, ale matka levou zadní,“
poznamenám. Pošlu ještě pusu Simonkovi a mobil schovám
do kapsy.





18
petra vernerová
3.
Já to na tobě
přece poznám...
U
ž na chodbě před matčiným bytem mě vítá vůně
oběda. Přesně to potřebuju, útěchu. Pocit, že se
o mě někdo stará a já nemusím nic, vůbec nic řešit
sama. Vážně, mami, dospělost nezvládám. Jsem
děsná, neschopná, nesamostatná. Život mě přežvykuje
jako kočka ulovenou myš. Nemělo by to být naopak?
Já bych měla být úspěšný lovec a svět by mi měl ležet
u nohou, chápeš, mami?
Jo, zlatý voči!
V malém obýváčku kombinovaném s ložnicí stojí matka
u kuchyňského výklenku. Zády ke mně bleskově strouhá
něco do mísy. Jen po mně mžikne, soustředěná na svoje
alchymistické čáry.
„Ahoj, co to bude?“ vyhrknu a plácnu velkou kabelu do
křesla. Cestou zpátky jsem chtěla nakoupit, i když zrovna
teď nevím co, když doma budu sama. A hlavně proč.





19
pravidlo průšvihu
Matka se jen krátce ohlédne a ruka jí přitom nepřestává
kmitat. „Kuřecí polívka a cukeťák!“ oznámí s hrdostí. Zní
to láskyplně, jako by mi právě prozradila jména
hýčkaných pejsánků.
„A jo, volal Petr, zítra k večeru si vyzvednou
Ramštajna,“ vyřídím vzkaz.
Protáhnu se a přitom se rozhlédnu po maličké místnosti.
Minibyteček s rozměry domečku pro panenky by měl
šanci tak vypadat, kdyby v něm ovšem nebydlela moje
matka. Takhle připomíná spíš strážní budku. Všechno je
strohé, účelné, všechno má své místo. Žádné cerepetičky,
nic, co by i jen vzdáleně působilo sentimentálně .
Na sentiment má moje matka stejný názor jako na
infekční choroby: jsou zbytečné a nejlíp je nemít něco
takového na očích a zbůhdarma o nich nepřemýšlet, natož
z nich ještě donekonečna utírat prach.
„Kde vlastně je? Ramík?“
Matka zamíchá obsah mísy, s přimhouřenýma očima
ochutná a přisolí. Začne loupat stroužek česneku.
„Je s paní Parkanovou,“ vysvětlí. „Vyrazila s ostatníma
babama k přehradě, tak vzala dva v jednom, svého Míšu
i Ramštajna, ať se kluci proběhnou spolu.“
Matka všem kamarádkám a známým i sousedům, se
kterými nechodila do školy nebo do zaměstnání, důsledně
vyká. Oloupe další stroužek a tře česnek na prkýnku.
Musím uznat, že na tu kuchyňskou pidilinku dokáže nacpat
neuvěřitelnou spoustu věcí.
„Tak to je hodná,“ kývnu a posadím se. Nenápadně si
povytáhnu džíny na zadku, maličko se mi svezly, ale
nijak mě netěší, že jsem zhubla.
Mlčky se dívám, jak matka naběračkou nalévá těsto na
pánev. Jsem smutná, nešťastná, nechce se mi existovat,
ale ta česneková vůně mi proniká hluboko do mozkových





20
petra vernerová
závitů, a aspoň v tuhle chvíli mi lepkavou depresi nad
posraným životem a koncem všeho vytěsňuje něčím
přízemnějším, naléhavějším. Balvan se mi z žaludku odkulí
a místo něj se svíravě ohlásí hlad. Polknu sliny.
Teď jsem hodně ráda, že jsem přišla.
Sedíme u malého stolku pro tři a jíme. Když přijdeme
babičku navštívit s dětmi, my hosté vždycky obsadíme
stůl, zatímco matka trvá na tom, že v křesle se jí obědvá
pohodlně. „Dej pokoj, přece vidíte, že to mám odtud blíž
k lince!“ odbude nás vždycky razantně. A pokud přijde
i Petr se Simonkem, obědváme na etapy a děti si to strašně
užívají, nejspíš si představují, že k nám ještě nedorazila
civilizace.
Chci sebrat misky od polévky a odnést je do dřezu,
ale matka mi je nekompromisně uzme přímo pod nosem
a vstane. „Seď, hned to podám.“
Nesedím, je mi jasné, že matka nejdřív misky umyje;
nemohla by se najíst v klidu, kdyby věděla, že čtyři metry
za jejími zády leží na dně prázdného dřezu dvě skleněné
misky a dvě lžíce. Vytáhnu z ledničky jeden Birell, otevřu
a naliju do dvou skleniček.
Na stole stojí mísa přikrytá pokličkou, aby cukeťáky
nevystydly.
Matka mi obřadně šoupne dohněda vypečenou placku
na talíř a pozorně sleduje, jak ochutnávám první sousto.
„Jo, moc dobrý, dík,“ kývnu. Vážně to je moc  dobré.
Měkký a maličko mazlavý zeleninový vnitřek s líbezně
česnekovým podtónem, hnědá kůrčička vypečená tak
akorát. Matka mě nepřestává provrtávat pohledem.
Nesmlouvavým. Vzchopím se a poctivě se snažím splnit
očekávání své rodičky.
Pustím se do vizuálního zkoumání cuketového bram...
cukeťáku. Připadám si jako detektiv, ale pokud ten úkol





21
pravidlo průšvihu
nezvládnu, matka mi okamžitě doplní mezeru ve vzdělání
svým novým – nebo starým a vylepšeným – receptem.
„Aha, pórek,“ dloubnu hrotem vidličky do zeleného
cancourku, který visí z řezu placky. „Fakt skvělý.“
„Tak hele.“ Matka se rozhodne dát mi lekci navzdory
tomu, že jsem zkoušku částečně složila. „Kolik bram -
bor, tolik cuket, brambor nastrouháš najemno, cuketu
nahrubo, jinak bys z toho měla sračku. A oboje vyždímáš.
Půl pórku a vejce. Česnek, pepř, sůl. A hrubou mouku,
hrubou, slyšíš? A pamatuj si, přidat trochu prášku do
pečiva, až to bude hotové.“
Přikyvuju. Jo, jo, přesně tak to udělám.
Rychle dojíme. U matky se člověk s jídlem nikdy
neloudá, ani když mu je osmatřicet.
Matka umyje talíře a mísu – protože nikdo to neudělá
tak dobře jako ona – a já zatím uvařím vodu na
rozpustnou kávu. Sobě vrchem dvě lžičky granulí bez ničeho,
matce slabou lžičku kávy s mlékem. Všechny ty rituály
jsou nádherně konejšivé, pevné body v hurikánu, když se
mi zem propadá pod nohama...
Předem vím, že jakmile si matka sedne do křesla a já na
pohovku proti ní, ZAČNE. Dělá to vždycky, když jsme
samy dvě. Moc často to není, většinou ji navštívím
společně s dětmi nebo se tady ukáže Petr se Simonkem, jindy
se ona zastaví u nás, zkrátka kdykoliv se naskytne vhodná
(a je to matka, takže jí projde i nevhodná) situace,
využije ji.
ZAČNE.
„Kam vlastně jel, no, Boris?“ nadhodí jakoby nic.
Jenže jakoby všechno.
„Má v Plzni další školení kvůli novým osnovám,“
pokrčím rameny. „Teď se to na ně hrne, pochop... Každou
chvíli jiný ministr, každou chvíli jiný maturity...“





22
petra vernerová
Matka významně čeká. Neochotně si přiznám, že tahle
výmluva neprojde.
„Hm, když poslední dobou toho má hodně...“ mumlám
nepřesvědčivě. „Třeba zrovna teď mi to vůbec nevadí.
Aspoň stihnu dodělat čtvrtletní závěrky, mám pořádný
skluz. Uch, takže za chvíli půjdu.“
Až teď si uvědomím, že zářivý den se za oknem zaka -
lil. Matčin byteček je tak vysoko, že z pohovky dohlédnu
pouze na oblohu, bezmračnou a jednolitě šedou jako plát
zinkového plechu.
Nervózně si zalomím prsty, jako bych tím mohla
získat čas.
„Já jen, že tě nechává pořád samotnou,“ neudrží se
matka vyčítavě. Tu výčitku míří na mě – proč  si  to  necháš 
líbit? „Kolikrát jsi i s dětmi přišla bez něho? Ani
nespočítám, jak často ti nechává ty svoje mrňouse na krku a
vůbec mu to nepřipadá divný! Mně to teda divný je!“
„Ale mami, přestaň s tím...“ povzdechnu si utrápeně.
Všechno tohle  vím, ale nechci o tom mluvit, nechci to
poslouchat. Cítím se pak hůř a hůř. Vlastně – připadám si
jako ještě větší husa, než už jsem.
Ovšem matka je v ráži víc než obvykle. Lokne si kávy
a popotáhne rukávy svetru, ale jako vždycky zbytečně,
jsou jí kapku krátké jako u všech svetrů a halenek.
„Moc dobře víš, že těma rukama si pro tebe dosáhnu
všude, jen mě moc neštvi!“ hrozívala mně i bráchovi,
když jsme zlobili. Vlastně jsem nikdy nepřemýšlela
o tom, jestli jsem svoje dlouhé paže zdědila po ní, ale
protože jsem dlouhá (a dost tlustá) celá, asi nemá cenu se po
tom pídit.
„Maru, vždyť tobě se to taky nezamlouvá. Boris by se
ti měl trochu věnovat,“ vyčte mi – teda Borisovi – matka.
„Vidím přece, jak to u vás vypadá. Buď skáčeš kolem





23
pravidlo průšvihu
dětí, nebo sedíš u počítače. Ani si nemáš kdy odpočinout.
To je život, tohleto?“
Usrkávám vlažnou kávu. „Přeháníš, mami,“ namítnu
a nutím se k smíchu. „Zase vidíš strašáky. Jsme v pohodě,
vážně.“
Matka se naléhavě předkloní.
„Maruško, nenech si to přerůst přes hlavu. Rozumíš?
Se mnou v práci dělala Janička, pamatuješ si ji? Taková
hubená blondýna s příšernou chundelatou hlavou,
protože neměla peníze a dělala si doma trvalou sama, takže
to pak vypadalo, že na hlavě nosí i v létě pletenýho
kulicha. Měla doma ohromnýho frajera, všechno táhla sama,
s ničím jí nepomohl. Když jsme měli po práci nějakou
oslavu a on si ji přišel vyzvednout, protože večer nejel
vlak, choval se k ní hůř jak k psovi. A to by se na ni
vykašlal, ať se domů dostane, jak chce, ale zavolala mu
naše vedoucí, tak si hrál na ušlechtilýho, jistě paní
vedoucí, samozřejmě pro Janičku přijedu. A pak se otočil
k Janičce a jen štěkl, polez, krávo. My se ti úplně
styděly! Ani jí nedával moc peněz, aby děti mohly na
tábor a na školu v přírodě, tak si u nás vzala navíc i úklid.
A pořád ji deptal a deptal a nakonec si našel jinou. Děti
už Janička měla velký, mohla si oddechnout, ale ona se
kvůli tomu hajzlovi zbláznila.“ Matka potřese hlavou
a já se honem snažím tvářit co nejpříčetněji. „Tak si na
tu šikanu zvykla, že jí z rozvodu přeskočilo. Místo aby
si konečně začala užívat a byla ráda, že má od grázla
pokoj, skončila v invalidním důchodu. A děti teď drží s
tátou, protože máma jen pobrekává a páchá sebevraždy
a nedá se s ní vydržet.“
„Mami, ale já jsem normální,“ vyprsknu. „Můžeš se
spolehnout, že já na jejím místě bych si to zatraceně
užila!“





24
petra vernerová
„Jen aby,“ brblá matka. „Zhubla jsi. Hlavně se nenech
trápit!“
Kouká na mě, jako by předem nesouhlasila s ničím, co
jí chci říct.
„Dobře, mami,“ rozhodnu se. „Tak  abys  tedy  věděla...“





25
pravidlo průšvihu
4.
Smutek?
Vytrhnout i s kořeny!
K
dyby tak matka věděla!
Boris už hodně dlouho kašle na mě a vlastně na děti,
které po nelítostné právní bitvě vysoudil do společné
péče, kašle na všechno, co nás kdy spojovalo a aspoň
navenek přibližovalo modelu normální fungující rodiny.
V posledních dvou třech letech se o Bělu a Adama ty
dva týdny v každém měsíci starám většinou sama, bez
Borise.
Už nepodnikáme zábavné rodinné výlety autem ve
čtyřech jako dřív, Boris už dávno nepíše s dětmi úkoly a
nechodí s nimi na plavečák, aby se Adam konečně přestal
bát vody, nevyrážíme na společné lyžařské prázdniny ani
rodinné víkendy. Zábavné akce a výpravy teď s dětmi
plánuju hlavně v místech, kam nás doveze městská doprava,
párkrát jsme vyrazili i vlakem nebo autobusem, protože
řídit sama s dětmi si netroufám.





26
petra vernerová
A když děti večer konečně usnou a já unaveně padnu
před počítač nebo uklízím v kuchyni, Boris mi už
nepřijde vlepit pusu a láskyplně pošeptat, že jsem namouduši
ta nejlepší maminka, jakou si pro svoje prcky mohl přát.
Tak to dělával dřív.
Ani si nevzpomínám, kdy naposled jsme strávili
společný víkend. Myslím spolu, myslím jen my dva. Boris
a já.
Ty dva týdny v měsíci, které Běla s Adamem trávily
u své maminky Saši (říkaly tomu „doma“, což Borise
neuvěřitelně vytáčelo), jsme s Borisem měli výhradně pro
sebe.
A jo, v prvních letech po sestěhování jsme si to fakticky
užívali. Zpětně doufám, že oba. Nechci si nechat ukrást
vzpomínky na ty nejkrásnější roky své dospělosti. A
vůbec nesejde na tom, jestli jsou pravdivé nebo ne, protože
jim zkrátka musím věřit a neužírat se podezřením, zda mě
Boris neobelhával právě v těch chvílích, kdy jsem mu tak
bezvýhradně otvírala srdce i tělo.
Víra tvá tě uzdraví?
Možná.
Ale těžko se uzdravím, těžko zapomenu „na všechny
naše problémy v mé  hlavě, pokud nebudu mít důvod.
Rozříznutý prst se zahojí sám. Ovšem moji puklou a
šťouravou duši začíná dost zajímat, proč by se, sakrapráce,
vůbec hojit měla.
„Vůbec nejsi doma,“ nadhodila jsem nedávno.
Boris měl jako vždycky naspěch. „Jsme přece dospělí,
Marie,“ poučí mě, jako by to pro mě byla novinka. „Ty
máš práci, já mám práci.“
„Ale ty máš taky mě a děti.“ Naštvaně jsem poslouchala
vlastní kňouravý hlas. Nejspíš tak připadal jen mně, ale
i to stačilo.





27
pravidlo průšvihu
Boris zamířil do předsíně. Bylo vidět, že už by byl nejradši
pryč. Protože vážně spěchá? Protože mu lezu na nervy?
Ploužila jsem se za ním, přemáhala vztek i slzy.
Zřejmě ho trklo, že se mým výčitkám musí postavit jako
chlap. Otočil se ke mně, vzal mě za ramena a usmál se.
„Vybral jsem si tě právě proto, že jsi tak samostatná a
nezávislá. Tím jsi mě dostala nejvíc, Marie. Snad to nechceš
pokazit.“
Přání? Výhrůžka?
Povinně mě líbnul a zabouchl za sebou dveře.
Tak, mami, kdybys náhodou věděla, proč s Borisem
zůstávám, nech si to pro sebe. Já to totiž vím taky.
Už dávno ne pro ty báječné společné večery a víkendy,
kdy děti byly u Saši a my dva vyráželi do kina, na
procházky, do restaurací, na výlety. Někdy sami, někdy
s kamarády. Pokud si Boris zaskočil na tenisové kurty,
vždycky si se spoluhráčem domluvil termín na ráno nebo
brzy odpoledne. „Večer si chci užívat s tebou,“ předl mi
do ucha a mě přitom slastně mrazilo v podbřišku. Byla
jsem bezvýhradně zamilovaná a byla jsem milovaná.
Zaboha jsem se ho nedokázala nasytit.
Tehdy bych ochotně padla v boji za své přesvědčení,
že Boris je „ten jediný pravý“. Ať už to znamená cokoliv.
„Na tebe jsem čekal,“ říkával Boris. Ale to je maximální
vyznání, ne?
A sami víte, jak to chodí u zaláskovaných – s jediným
pravým si každá ctidbalá zamilovaná žena touží pořídit
byt a miminko.
Byt jsem měla já, miminka měl Boris, když jsme to
zahnali do houfu, byli jsme ideální rodinka jak z
e-shopového katalogu.





28
petra vernerová
Stejně jsem chtěla vlastní. Běla a Adam fungovali v naší
rodině jen na půl úvazku, protože navlas stejná šichta je
po čtrnácti dnech čekala u vlastní maminky Saši. A to
pravidelné čtrnáctidenní prázdno v bytě jsem toužila vyplnit
dalšími provřískanými nocemi, poblinkanými
prostěradly, hromadou plínek a chrastítek, vůní mléka i hovínek.
Na obě Borisovy – a taky skoro svoje – děti jsem byla
hrdá, neuměla bych si bez nich představit život.
A mít k tomu človíčka, který mě v jednom kuse
neopouští, aby se po dvou týdnech vracel trochu vyšší,
ostříhaný a přidrzlejší a s (bohužel) bohatší slovní zásobou, to
byl můj poslední sen.
Dostupný.
Splnitelný.
A docela snadno. S tím musí souhlasit každý.
Nebo ne?
„Ani nevíš, jak ti závidím, Májo,“ prohodila jednou
Janka. Právě měla za sebou třítýdenní maraton antibiotik,
která na střídačku nebo i souběžně cpala do trojice
kašlajících a rozpálených a v důsledku toho všeho odporně
protivných dětí s vědomím, že jejich návrat do školky,
a tedy konec jejích galejí je v nedohlednu, proto čím dřív
se bez protestů smíří s ubohoučkými třemi hodinami
trhaného nočního spánku, tím líp pro ni. „Za těch čtrnáct dní
bez Běly a Adámka si kliďánko stačíš uklidit, dát se do
kupy a udělat si v práci náskok. Hele, nechtěla bys na
střídačku i moje poklady?“
Ne. Já jsem chtěla svoje dítě, a napořád.
Až dnes, když si neochotně přiznávám, jak to je a jak to
asi bude i dál, zpětně mi dochází, že v představách o
budoucnosti naší  rodinky jsem nepočítala se sebemenší
změnou k horšímu.
Nenechala jsem si žádná zadní vrátka.





29
pravidlo průšvihu
Od první chvíle jsem byla omámená štěstím, zamilo -
vaná do muže svého života a do dvou nejúžasnějších dětí
na světě. Přísahám, že ta hra na rodinku mě bavila.
Připadala jsem si jako vyznamenaná – byla  jsem 
dokonce lepší  než  ta,  jež  Borisovi jeho  děti  porodila, byla 
jsem  lepší  než  všechny ty  ostatní kandidátky, před  kterými 
dal přednost mně.
Život s Borisem a dětmi sklouzl do rutiny, jenže mě hra
na rodinku pořád bavila.
Ale život neukecáš. O ten průser jsem si doslova
koledovala.
Po pár letech jízdy na růžovém obláčku se z dětí stali
školáčci a pak školáci. V jejich případě všechno klapalo
podle plánu, jen Boris se začal měnit. Plíživě a zákeřně,
až mě nakonec zaklel na žábu v hrnci, ve kterém pomalu
začíná vřít voda.
Netušila jsem nic... nevycítila jsem nic... pořád to bylo
jakžtakž snesitelné.
Nechtěla jsem skončit jako uvařená žába, v mém
případě bez šance na novou šanci, na další život, ale...
Sama nevím, kdy a v kterém okamžiku jsem si s
hrůzou přiznala, že v případě rozchodu to nebude soud a
sociálka, ne biologická matka Běly a Adama, možná ani
příroda ne. A právě a pouze Boris má moc připravit mě
o mateřství.
O to poloviční. Stejně jako o to vlastní.
Asi nemusím připomínat, že mám dostatečně silný pud
sebezáchovy, takže matičce nic z toho neřeknu. Utrousím
pár drobečků, které poskládám vedle sebe, aby jako
dávaly smysl.
Pro matčin klid cokoliv.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist