načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pravé americké džíny - Jan Guillou

Pravé americké džíny
-11%
sleva

Elektronická kniha: Pravé americké džíny
Autor:

Šestý díl série Velké století se odehrává v padesátých letech, v období, kdy dospívá Eric, potomek třetí generace Lauritzenů. V té době se začínají budovat základy švédského ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 347
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Äkta amerikanska jeans ... přeložila Helena Matocha
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7171-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Šestý díl série Velké století se odehrává v padesátých letech, v období, kdy dospívá Eric, potomek třetí generace Lauritzenů. V té době se začínají budovat základy švédského sociálního státu a tamější suroviny se proměňují v horké zboží na evropském trhu. Švédsko stále trpí důsledky válečného pustošení a ve vzduchu visí rostoucí hrozba jaderné války, což se projevuje všudypřítomnými obavami a strachem.

Ericovou jedinou bezprostřední starostí je však změna, která navždy otřese jeho poklidným životem v Saltsjöbadenu. Mezi mládeží se rodí nová kultura silně ovlivněná americkou hudbou, módou i filmem. Erica tento svět okouzluje a přitahuje. Stane se úspěšným pašerákem zakázané coca-coly a navíc je mezi svými vrstevníky první, kdo začne nosit pravé americké džíny.

Jan Guillou (nar. 1944) je pravděpodobně nejoblíbenější švédský spisovatel. Jeho knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků a jen ve Švédsku se jich prodalo přes deset milionů. Je tvůrcem dvou nejúspěšnějších švédských beletristických počinů všech dob: série thrillerů o agentu Carlu Hamiltonovi a „křižácké trilogie“.

Zařazeno v kategoriích
Jan Guillou - další tituly autora:
Norský dandy Norský dandy
Mezi červenou a černou Mezi červenou a černou
Klapky na očích Klapky na očích
Modrá hvězda Modrá hvězda
Pravé americké džíny Pravé americké džíny
1968 1968
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Foto © Ulla Montan

Mladická chuť do života, bystré pozorovací

schopnosti a divoká fi ktivní dobrodružství na

pozadí tapiserie v barvách vyšší třídy

a potlačované bolesti.

Dagens Nyheter

Guillouův přímočarý styl vyprávění je tentokrát

méně vysvětlující, Ericovy zážitky opravdovější,

tón a dialogy osobnější. [...] Guillou znovu a znovu

překvapuje téměř něžným dotekem a idylickými

nuancemi, jimiž překrývá děj.

Norrbottens-Kuriren

329 Kč

Jan Guillou

(nar. 1944) je pravděpodobně

nejoblíbenější švédský spisovatel.

Jeho knihy byly přeloženy do více než

dvaceti jazyků a jen ve Švédsku se jich

prodalo přes deset milionů. Je tvůrcem

dvou nejúspěšnějších švédských

beletristických počinů všech dob: série

thrillerů o agentu Carlu Hamiltonovi

a „křižácké trilogie“.

V sérii Velké století v češtině vyšlo:

Stavitelé mostů (2014)

Norský dandy (2014)

Mezi červenou a černou (2015)

Klapky na očích (2015)

Modrá hvězda (2016)

VELKÉ

STOLETÍ

VI

Šestý díl série Velké století se odehrá

vá v padesátých letech, v období, kdy

dospívá Eric, potomek třetí generace

Lauritzenů. V té době se začínají budo

vat základy švédského sociálního státu

a tamější suroviny se proměňují v hor

ké zboží na evropském trhu. Švédsko

stále trpí důsledky válečného pustošení

a ve vzduchu visí rostoucí hrozba jader

né války, což se projevuje všudypřítom

nými obavami a strachem.

Ericovou jedinou bezprostřední starostí

je však změna, která navždy otřese jeho

poklidným životem v Saltsjöbadenu.

Mezi mládeží se rodí nová kultura silně

ovlivněná americkou hudbou, módou

i fi lmem. Erica tento svět okouzluje

a přitahuje. Stane se úspěšným pašerá

kem zakázané coca-coly a navíc je mezi

svými vrstevníky první, kdo začne nosit

pravé americké džíny.

ISBN 978-80-7577-171-1

PRAVÉ

AMERICKÉ

DŽÍNY

PRAVÉ

AMERICKÉ

DŽÍNY

Jan Guillou

PRAVÉ AMERICKÉ

DŽÍNY

HOST

1953

Brand New Cadillac

1954

Tomahavk

1955

Světlý půlrok

Temný půlrok

1956

Mon père Antoine a lední baba

I’m dreaming of a white Christmas

1957

Sylvia a Sputnik

1958

Odměna za ctnost

Tarzan is down!

1959

La belle Américaine



Jan Guillou

Pravé americké

džíny

Velké století VI


Brno 2017

VI

PRAVÉ

AM E R IC KÉ

DŽ Í NY

PRAVÉ

AM E R IC KÉ

DŽ Í NY

Brno 2017

VI

PRAVÉ

AM E R IC KÉ

DŽ Í NY

PRAVÉ

AM E R IC KÉ

DŽ Í NY


Brno 2017

VI

PRAVÉ

AM E R IC KÉ

DŽ Í NY

PRAVÉ

AM E R IC KÉ

DŽ Í NY

Brno 2017

VI

PRAVÉ

AM E R IC KÉ

DŽ Í NY

PRAVÉ

AM E R IC KÉ

DŽ Í NY

Brno 2017

VI

PRAVÉ

AM E R IC KÉ

DŽ Í NY

PRAVÉ

AM E R IC KÉ

DŽ Í NY


Äkta amerikanska jeans

Copyright © Jan Guillou, 2016

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Helena Matocha, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-361-6 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-362-3 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-363-0 (Formát MobiPocket)


RODOKMEN

Rok 1953

Lauritz Lauritzen †

Ingeborg

von Freital †

MAREN KRISTINE

LARSENOVÁ

LAURITZ

ERIKSEN †

Oscar Lauritzen

Christa

von Moltke

Sverre Lauritzen

partner lord

Manningham †

Harald

Johanne

Karl †

Rosa ∞ Andrew Turnbull

Peter

Elizabeth

Eilert

otec neznámý

Carl Lauritz

Eric (1) Axel (2)

Hans Olaf zasnouben

s Alice Thamovou

Hélène

∞ Antoine Letang (1)

∞ Harry Hansson (2)

Henning

syn Lauritze

a Britty

Karlssonové



1953



11

Brand New Cadillac

KDYŽ JSEM SE dozvěděl, že umřel Stalin, přiběhl jsem za matkou

s velikým brekem.

Po škole jsme šli do lesa za Igelbodou, protože Johan mi na slun

cem zalitém svahu, kde roztál skoro všechen sníh, chtěl ukázat mra

veniště. Mravenci se tu už probudili ze zimního spánku. Co jsme

s nimi vlastně dělali, si nepamatuju. Pravděpodobně něco, co si ani

pamatovat nechci.

Samozřejmě jsme se tam dost zdrželi, a tak nás napadlo, že

z Igel body pojedeme domů načerno vlakem, Johan to měl jen dvě

za stáv ky a já tři.

Na nádraží v Igelbodě jsme si té strašné zprávy všimli v titulcích

Aftonbladetu, pouhá dvě slova, zato vysázená obřími písmeny:

STALIN

ZEMŘEL

Když přijel vlak, hluboce otřesení jsme se vkradli do prvního vagó

nu. Moc jsme to nekomentovali, co k tomu dva devítiletí kluci mohli

říct? Seděli jsme se sklopenými hlavami a vzpomínali na něj, viděli

jsme ho před očima, zvlášť ten jeho pohled a knírek. Dokud vedle

mě na nenápadné dřevěné lavici těsně za lokomotivou seděl Johan,

ještě jsem se dokázal držet. Ale když na Ringvägen vystoupil, oči

se mi nemilosrdně zalily slzami. Pochopitelně jsem se za to styděl.

V naší rodině nikdo nebrečí, zvlášť ne muži. To jsem moc dobře věděl.

A když se mě doma matka vyděšeně zeptala, kde jsem byl, roz

brečel jsem se na celé kolo, objal jsem ji, položil jí hlavu na prsa

a se vzlykáním jí sdělil tu strašnou novinu.


12

Matka na můj smutek zareagovala tak nechápavě, až mě to šoko

valo. Dokonce řekla něco v tom smyslu, že už bylo načase a že kvůli

tomuhle by žádný hoch z dobré rodiny neměl plakat, rozhodně pak

ne ve chvíli, kdy by ho někdo mohl vidět. A kde prý jsem si vůbec

nasadil do té roztomilé hlavičky takového brouka?

Její reakce mě okamžitě zchladila a já jí začal vysvětlovat, že to

přece byl nejlegračnější člověk na světě, zvlášť jak ho honily ty davy policajtů s obušky.

Následná matčina reakce byla ještě mnohem záhadnější. Začala

se smát, nejdřív jen jako kdyby škytala, ale pak tak nahlas, že se to

snad pro matku ani nepatřilo.

Objala mě a pohladila po tvářích, slíbala mi z obličeje slzy a zase

se rozesmála.

Kdepak, ty můj drobečku, ujistila mě vesele, když se vzpamato

vala, to myslíš Chaplina, a ten není mrtvý ani trochu. O Stalinovi jsem slyšela v rádiu, když jsi byl ještě ve škole. A pro toho opravdu

není důvod plakat.

Patrně jsem byl neskonale zmatený, a pak se mi neskonale ule

vilo. Ale přitom mi připadalo divné radovat se z něčí smrti.

A kdo to tedy zemřel, když ne Chaplin?

Na to jsem se určitě zeptal, ale mám jen velmi mlhavou vzpo

mínku na to, co mi matka odpověděla. O politice jsem nevěděl nic, pouze to, že je to jedna ze tří věcí, o které nesmějí mluvit dokonce

ani dospělí při nedělní večeři ve velké vile. Ty další dvě jsou peníze

a nemoci.

A co mi matka na otázku o Stalinovi odpověděla?

Teď, o patnáct let později, se mé vzpomínky, značně nespolehli

vé vzpomínky, mísí s čirými dohady a vytvářejí jakousi rekonstruk

ci toho, co mi tak asi matka mohla říct, když byla, jaká byla, a sice

stejná jako všichni Lauritzenové.

Za prvé mi patrně řekla, že Stalin byl vůdce všech komunistů na

světě a že komunisti jsou ještě horší než socani.

Že jsou socani něco naprosto strašného, to už jsem věděl. Ti

nám chtěli vzít všechno, co jsme měli, všechno, co dědeček Oscar

se svými bratry vybudoval, a kromě toho i naše auta a lodě. Proto

byli socani ještě horší než Angličani, to už jsem ve svém věku chá

pal. Zvlášť dědeček tyhle dva tábory vždycky srovnával. Ale kdo to

ti socani přesně jsou, to už mi tak jasné nebylo. U nás v Saltsjöba

denu se podle všeho nevyskytovali. Asi se zdržovali ve Stockholmu. Nebo v Norrköpingu.

Ale jestliže byl Stalin horší než socani i Angličani, pak to bylo

něco naprosto nepředstavitelného. To už bylo snazší chápat ty ko

munisty. To byli špióni a takový špión je vůbec to nejhorší, co exis

tuje, i když jsem nevěděl, co vlastně dělá. Měl jsem dojem, že špióni

nějak souvisejí s těmi, co nám sestřelují letadla. Naprosto jasně

si pamatuju, že o tom docela často mluvil Harry. Rok předtím se

totiž konaly soudní procesy pro špionáž s Enbomovou skupinou

a se „špiónem u námořnictva“ Hildingem Anderssonem a tehdy

taky došlo k sestřelení DC-3, „našeho civilního meteorologického

letadla“, a k následnému útoku na záchranné letadlo Catalina.

Teď, po patnácti letech, když už víme, že proces s mýtomanem

Enbomem a jeho „skupinou“ byl ryzí justiční omyl a že DC-3 byl

ve skutečnosti špionážní letoun v amerických službách, je těžké si

představit tehdejší všeobecnou nevědomost, a ještě těžší je zpětně

ji líčit. Mně ale bylo devět, takže jsem měl pádnou omluvu.

Ten večer po jídle mi Harry samozřejmě naložil ještě větší porci

výprasku než obvykle, protože tentokrát k tomu měl důvod. Vždyť

jsem přišel pozdě ze školy.

Je zvláštní, že jsem o tomhle člověku vždycky přemýšlel jako

o Harrym, a ne jako o „otci“, ačkoli jsem nevěděl, že je to jen ne

vlastní otec. V tomhle mě ale paměť neklame, i když si to nedo

kážu psychologicky vysvětlit. Styděl jsem se za něj, protože byl

jiný než ostatní otcové. Žádného mého spolužáka otec nebil, a já

jsem dostával výprask každý den po jídle, za což jsem se taky

styděl.

Ale každodenní výprask po večeři už byl tak zažitou rutinou, že

byl naprosto samozřejmý, a že jsem ten večer dostal ještě o něco

navíc, to ani nestálo za řeč. Přece jsem přišel pozdě.

Kdybychom si šli k Johanovi zahrát monopoly nebo labyrint od

Bria, prostě bych zavolal domů a oznámil to, jenže u mraveniště žádný telefon nebyl.

Večer jsem ale navzdory všemu uléhal s úlevou. Na usínání na

břiše, protože mě pálil zadek a záda, jsem byl zvyklý a Chaplin ne

byl mrtvý.

Tu noc jsem nemohl usnout, ale nijak to nesouviselo s bolestmi.

Bál jsem se zítřka. To kvůli těm autům.

Auta měla obličeje. Volvo PV 444 vypadalo mile, bylo oblé a širo

ce se usmívalo, protože mříž vepředu nevypadala nebezpečně, spíš jako takový obyčejný švédský plot, jen z chrómu. Ale to americké

auto vypadalo jako kosatka s široce posazenýma dravčíma očima

a s hrůzu nahánějící tlamou se dvěma řadami ostrých lesklých zubů. Když stál člověk těsně před ním, měl pocit, že je to černé monstrum živé a že se co nevidět vrhne vpřed s otevřenou tlamou, aby pozřelo

všechno, co mu stojí v cestě, přesně jako to dělají kosatky.

Kluci do mě strašně dlouho hučeli, až jsem je oba — Anderse

i Johana — pozval k nám domů, aby se na auta v garáži podívali. Zvlášť Anderse auta zajímala snad ze všeho nejvíc na světě, neustále

mluvil jen o nich a zdálo se, že o nich ví snad všechno.

Nějak jsem tušil, že auta jsou zakázaná, ale nevěděl jsem proč,

protože mi to nikdy nikdo neřekl. Tou dobou už většina rodin

v Saltsjö badenu auto měla, spousta otců jím dokonce ráno jezdila do Stockholmu, přestože vlak byl rychlejší.

Takže na jedné straně absence výslovného zákazu. A na druhé

straně až moc dychtiví kamarádi, kvůli kterým jsem měl pocit, jako bychom v garáži ukrývali nějakou tajnost.

Ten den ve škole uběhl rychle, jako bychom si jen párkrát zahráli

hokej a pak už se šlo domů. Hokejové hřiště a bruslařská dráha leže

ly jen pár metrů od vchodu do školy. A i když led už měkl a praskal,

pořád ještě jsme o hodinách seděli ve třídě v bruslích s dřevěnými krytkami na nožích. Když zazvonilo na přestávku, utáhli jsme si

vázání a vypochodovali rovnou na led, kluci s hokejkami, už jen

málokdo měl takové ty staré špičaté, a holky v bílých krasobruslařských bruslích. Třídu 3. A museli totiž detašovat do saltsjöbadenského sportovního areálu, protože na tak silný ročník nebylo ve

škole dost místa.

Teprve před pár dny jsme mohli vytáhnout kola, štěrkové cesty byly sice místy ještě zmrzlé, ale lepší bylo jednou dvakrát spadnout než jít celou cestu pěšky.

Dostat se ke garáži nám proto trvalo jen čtvrt hodiny. Těžké skřípějící dveře jsem otevřel a rychle zase zavřel s pocitem strachu. Okna byla zamžená a v garáži byla tma, zvykli jsme si na ni až po chvilce.

Uprostřed přímo před námi stála kosatka s blyštivou výhružnou

tlamou.

Anders při pohledu na auto hlasitě hvízdl, jako se hvízdává v di

vadelních představeních pro děti, takovým tím stylem, který je hroz

ně těžké napodobit a nezesměšnit se při tom.

No páni! vyhrkl a znalecky kopl do pneumatiky s bílými boky.

Vždyť to je třiapadesátka, ta má osmiválec, to máš nejmíň sto šede

sát koní. Můžu se mrknout na motor?

Na to jsem mu neřekl ani ano, ani ne, já jsem trefil jedině na

zadní sedadlo a zase ven, takže jsem vůbec netušil, jak by se dalo

mrknout na motor. Zato Anders se cítil silnější v kramflecích, rychle

odklopil kapotu, vytáhl tyčku a zapřel ji v otevřené poloze. Brzy už

nám vysvětloval, jak je takový osmiválec zkonstruovaný, ukazoval jednotlivé válce, hlavy, ventily a rozváděl, proč mají americká auta

o tolik větší olejový filtr než švédská.

Pak jsme si vyzkoušeli, jak se sedí na předních sedadlech s po

tahy z měkké modré kůže, Anders zasedl za velký volant barvy slo

nové kosti. Po chvíli jsme se přesunuli dozadu, kde se dala vyklopit ještě přídavná sedadla, takže by se do auta vešla až polovina fotbalového mužstva. Mezi oběma sklopenými přídavnými sedadly byl zabudovaný mahagonový box se čtyřmi skleničkami a dvěma

karafami, z nichž jedna obsahovala pravděpodobně koňak, soudě

podle hnědé barvy.

Na volvo se naopak Anders tvářil trochu pohrdavě. Bylo už pár

let staré, a proto mělo ještě střešní blinkr, takzvanou kukačku.


16

Kukačka je takový pahrbek ve tvaru písmene T, kterým se dává najevo, že chcete odbočit, poučoval nás Anders. Nejdřív se rozbliká

modré světýlko, aby „upoutalo pozornost těch, kdo jsou za vámi“.

A pak se buď napravo, nebo nalevo — čili na straně, kam odboču

jete — objeví blikající oranžové světlo. Anders přesvědčeně tvrdil, že kukačka je konstrukčně nedomyšlená. Přesně v místě, kde je na

střechu namontovaná, totiž do auta často zatéká, a tak od ní v auto

mobilce upustili. Jenže tohle auto má ještě jinou, daleko zásadnější

vadu. Když zrychlíte, abyste někoho objeli, přestanou vám fungovat

stěrače. Což je v dešti poměrně zatrolený problém. A kromě toho

má tahle kára jen čtyřicet čtyři koní, a to je proti sto šedesáti koním

amerického cadillacu úplné nic.

Volvo, zaprášené a už dlouho odstavené, nebylo potřeba pro

hlížet déle. Mezitím už jsme si na tmu v garáži zvykli a všimli

jsme si, že úplně vzadu za vysokým komínkem rezervních pneu

matik stojí nějaký dlouhatánský automobil přikrytý těžkou šedou

celtou.

To je určitě to auto, o kterém si všichni šuškají, řekl Anders, za

mířil si to rovnou k němu a popadl celtu za přední pravý roh.

Pojďte mi pomoct! zavelel dychtivě. Když ji zvládneme sundat,

zvládneme ji potom i vrátit na místo.

Pak jsme museli za celtu dost dlouho tahat a škubat, tohle za

kryté tajemství bylo širší a delší než amerika, ale naštěstí taky nižší.

S kamarády jsme byli ještě celkem malí.

Pak jsme zůstali stát jako oněmělí. Tenhle obří černý zázrak se

nepodobal žádnému jinému autu, které jsme znali. Vepředu měl

lesklé stříbrné reflektory ze stejného materiálu jako ramena, která

držela stahovací střechu. Místo dvou postranních okýnek — běž

ných u normálních aut — měl tři. Úplně vepředu na kapotě trůnila

trojcípá hvězda ve stříbrném kolečku.

Jako první se vzpamatoval Anders.

No ty bláho, to jsou opravdický Hitlerovy sáně!

Okamžik nato už byl u auta a pokoušel se otevřít kapotu. Chvíli

mu trvalo, než zjistil, že se otevírá ze strany, a ne zepředu.

17

Motor byl dokonce i ve srovnání s amerikou obrovský. Anders

napočítal dohromady dvanáct válců, ale netušil, kolik to asi může

být koní, takže už nám nepřednášel tak sebejistě. Přiznal se, že

Hitlerovy sáně ještě naživo nikdy neviděl, ani nevěděl, proč se jim

tak vlastně říká.

Vzadu bylo ještě víc místa než v americe, protože tu byla dvě se

dadla proti sobě. A k tomu navíc výklopné sedačky pod prostřední

mi okýnky. Kupé nebylo vyvedené v modré kůži, ale v černé. Sem

dozadu by se naskládala polovina naší třídy.

Vrátit celtu na místo bylo mnohem těžší než ji sundat, ale my

jsme to nevzdali, dokud se nám to nepovedlo. Než jsme se vykrad

li ven, zahladili jsme všechny stopy, které jsme po sobě v prachu

zanechali. Johan s Andersem slíbili, že o tom nikomu neřeknou.

Jenže kecali.

Když jsme vyšli na čerstvý vzduch, padal déšť se sněhem. Takže

se nedalo jít k jeskyni ani do lesa hrát si na indiány a kovboje. Mís

to toho jsem kamarády pozval do velkého domu a poprosil jednu

služku, jestli by nám donesla horkou čokoládu a skořicové pletýnky.

Tajemství nám vydrželo asi čtrnáct dní, tou dobou už jsem si

začínal říkat, že nebezpečí pominulo a že možná vůbec nemám za

kázáno chodit do garáže.

Ale to jsem měl, i když mi nikdo nevysvětlil proč. Po městě se

něco šušká, oznámil mi Harry, když byl čas na výprask po večeři,

tentokrát s extra přídavkem. No a když už mi na to stejně přišli, tak

jsem se ještě Harryho zeptal, co to znamená Hitlerovy sáně. To byla

hloupost. Tohle slovo se nesmělo používat. Takže k extra výprasku

za garáž jsem dostal ještě pět ran navrch.

To už bylo trochu moc, a dokonce mi na několika místech tekla

krev. S tím byly vždycky potíže, protože přes noc se mi udělaly stru

py a nalepily se na pyžamo, takže když jsem se ráno oblékal, zase

jsem je strhl a začal znovu krvácet.

Na tu noc se pamatuju podivuhodně přesně. Měl jsem otevře

né okno, venku to vonělo jarem a myslím, že jsem usnul až za roz

břesku, když už se zvenku ozýval koňadří zpěv. Ne že bych nemohl

18

usnout proto, že mě pobolívalo celé tělo, zažil jsem i horší výprasky.

Jenže zrovna tu noc jsem si vzpomněl na pohádku o tuleni Snorrem.

Naprosto nečekaně a nepochopitelně.

Žádnou jinou knihu si nepamatuju takhle přesně. Dokonce ani

Děti z Trpaslíkova od Elsy Beskowové. A to je tam přitom obrázek

tří malých trpaslíků, jak sedí na netopýrovi a letí s ním severskou

letní nocí.

Než jsem začal chodit do školy a naučil se číst, matka měla ve

zvyku mi na dobrou noc předčítat pohádky. A nejčastěji právě tu

o tuleni Snorrem, nejspíš to bylo norsky. Byl jsem si poměrně jistý,

že to byla norská kniha, ale už dávno někam zmizela. Ať jsem hledal,

jak jsem hledal, nikde jsem ji nenašel, úplně stejně jako Pohádky

bratří Grimmů, ty se taky ztratily. Dospělí se zkrátka občas rozhodli,

že některé dětské knihy nejsou pro děti vhodné. Johan měl napří

klad doma několik knih o Pipi Dlouhé punčoše, která byla u nás

zakázaná, aniž jsem se kdy dozvěděl proč.

Proč byla zakázaná Pipi Dlouhá punčocha, to se dalo celkem

snadno uhádnout, docela dost jsem si z ní přečetl u Johana, když

jsme chodili do druhé třídy a ještě jsme měli poměrně dětinské

zájmy.

Pipi byla drzá a neposlouchala dospělé. Dokonce ani policajty.

Což mohlo dospělé dopalovat.

Ale co tuleň Snorre?

Ta knížka měla tak krásné ilustrace, že si je člověk mohl vzít s se

bou do snů a letět jimi až k Severnímu ledovému oceánu. Snorre

ležel na ledu, opíral se o ploutve jako o lokty a velikánskýma tule

níma očima se díval k obloze, kde se nad vzdutými vlnami míhala

polární záře. Snorre byl také snílek a dovedl rychle zapomenout na

okolní svět, ačkoli nebezpečí číhalo úplně všude. Nejhorší ze vše

ho byla kosatka, která mu sežrala tatínka. Ale to zas tolik nevadilo,

protože jeho maminka byla moc hodná a nikdy ho nebila, dokonce

ani když Snorre vyvedl nějakou hloupost.

To samozřejmě ten cadillac, nebo amerika, jak mu říkal Anders,

ve mně vyvolal vzpomínku na Snorreho. Tohle výhružné americké auto přece zepředu vypadalo jako kosatka. A taky mělo vzadu

ploutve.

Na obrázky z téhle knížky se prostě nedalo zapomenout a té jar

ní noci se mi objevovaly před očima naprosto zřetelně. Snorreho konejšivá maminka s milýma očima, lední medvěd se zlýma očima

a strýček mrož, který vypadal úplně jako děda Oscar. Všichni mi vy

tanuli v mysli z hloubi dětského zapomnění, jako by to bylo včera,

kdy matka sedávala na pelesti mé postele, konejšila mě, když jsem

po večeři dostal obzvlášť hodně nařezáno, a četla mi o Snorrem.

Určitě věděla, že je to moje nejoblíbenější pohádka. Možná se v ní

skrývalo i tajné poselství — hodná maminka a sežraný tatínek. Ale

taková freudovská interpretace mohla devítiletého kluka napad

nout jen stěží.

V devíti letech už můj literární vkus od dob Dětí z Trpaslíkova, tu

leně Snorreho a nevhodné Pipi Dlouhé punčochy poněkud pokročil. Teď mé fantazii vládl princ Valiant.

Když byl strýc Hans Olaf malý, vytvářel celé knížky s princem

Valiantem, několik let týden co týden vystřihoval stránky z Hem­

mets Journal a nalepoval je do velkého alba, musela to být pořádná

zkouška trpělivosti, ale výsledek byl úžasný. Za večer jsem stíhal

přečíst to, co strýc Hans Olaf dával dohromady rok. Princ Valiant

byl Nor, ale už od začátku, kdy se stal zbrojnošem sira Gawaina,

uměl perfektně anglicky. Úplně jako můj bratranec Peter, který

bydlel ve Skotsku a zbožňoval prince Valianta stejně jako já. Ví

dali jsme se jen na Vánoce a při jiných rodinných sešlostech, ale

vždycky jsme měli zaručené společné téma. Princ Valiant se mi

zachoval v paměti stejně ostře jako Děti z Trpaslíkova a tuleň Snor

re, jako by některé věci zkrátka mizely, a jiné ne, ale pro mě byly

vždycky velmi důležité obrázky. Trpaslíci na netopýrovi, tuleň

Snor re na ledové kře a nad ním polární záře, princ Valiant pře

strojený za démona vznášející se nad hordou vyděšených loupe

živých rytířů.

Ta bezesná jarní noc byla na vzpomínky hodně bohatá, jako by

tuleň Snorre odstartoval celý řetězec elektrických výbojů.


20

Další den ráno jsem si cestou do školy vzpomněl, jak se jme

novala kosatka a lední medvěd (přiznám se, že už to zase ne

vím, ale někde si to najdu). Obrázky si pamatuju úplně jinak než

jména.

Vedl jsem kolo do prvního příkrého stoupání na Källvägen,

abych neuklouzl a nespadl do louží v rozměklém štěrku. Když jsem

se umazal cestou ze školy, tak to nevadilo, stačilo se prostě doma

převléknout. Ale ve škole museli být všichni docela čistí, a taky že

byli, protože v Saltsjöbadenu bydleli samí normální lidi. Ne jako

v Norrköpingu.

Přesně takhle určitě vypadal můj myšlenkový pochod. Na Norr

köping už jsem nepomyslel dlouho, zapomněl jsem na něj stejně

jako na ty knížky. Ale vybavily se mi obrazy.

Když jsme tam bydleli, ani mi to nepřipadalo nijak divné, as

poň ze začátku. Anebo možná že pro někoho, kdo měl zrovna za

čít chodit do první třídy, byl Norrköping naopak stejně divný jako

jakékoli jiné místo.

Proud obrazů, které jako by se vynořovaly z nicoty, mi dál vířil

hlavou. Zelená voda na plovárně, postarší tělnaté ženské, co popad

ly každého prvňáka za krk, šouply ho do velkých pozinkovaných

necek a vydrhly kartáčem, až mu rozedřely kůži, spolužáci, kteří

ne uměli plavat, a hodiny plavání, z nichž mě samozřejmě osvobo

dili, takže jsem si mohl hrát v bazénu pro dospělé, zatímco ostatní

seděli v tureckém sedu a s korkovým pásem kolem pasu nacvičovali

tempa. Tohle byly koneckonců městské děti a bydlely daleko od

moře, takže neměly takové štěstí jako děti ze Saltsjö badenu a Sand

hamnu, které se naučily plavat většinou hned v pěti letech. Dědeček

vždycky každé dítě z rodu Lauritzenů bez milosti a bez pardonu

hodil z můstku rovnou do vody bez ohledu na její teplotu. Všichni

Lauritzenové uměli plavat stejně dobře jako plachtit.

V Norrköpingu jsme bydleli velmi hezky, hned vedle banky a rad

nice s vysokánskou věží, která sahala až do nebe.

Harry převzal jednu dědečkovu továrnu, dostal funkci disponen

ta a koupil si malé červené auto se stahovací střechou. Jenže to bylo


21

anglické auto, Austin A90 Atlantic, což se dědovi moc nezamlouvalo. Harry tvrdil, že má devadesát koní a vytáhne to až na sto šedesát kilometrů za hodinu, což se dá ověřit na tachometru.

Nejzvláštnější na Norrköpingu bylo, že tam nebydleli samí nor

mální lidi jako v Saltsjöbadenu. Na druhém břehu řeky, kolem přá

delen bavlny firmy Tuppen, bydleli docela jiní lidi. Matka mi přes

most zakazovala chodit.

Po nějaké době ale zákaz trochu zmírnila. Měl jsem totiž spolu

žáka jménem Lasse a Lasseho otec pracoval jako disponent u Tup

pena, ať už se o tom matka doslechla jakkoli. Když mě Lasse občas

pozval domů — a já jsem zase směl zvát jeho —, měl jsem dovoleno

chodit přes most.

Byla jen otázka času, kdy se kvůli přecházení mostu dostanu do

potíží, a když to přišlo, stal se z toho zcela nepochopitelně téměř

zlý sen.

K sobě domů mě totiž pozvala Jane — její jméno se psalo tak

hle, ale vyslovovala ho Jén.

Já už jsem ji k sobě předtím taky pozval a v mém zahradním

domku jsme si hráli na doktora. Teď tedy byla řada s pozváním na

ní, na tom nebylo nic divného.

Jenže bydlela na druhém břehu řeky.

Nemohl jsem její pozvání prostě odmítnout. Těžko bych vysvět

loval, že mi matka zakázala chodit přes most, když jsem sám nechá

pal proč. Víry v řece byly sice nebezpečné, ale proč bych tam měl

spadnout zrovna já? A když jsem směl přes most chodit k Lassemu,

nemohlo to být k Jane nebezpečnější.

A že mi na to přijdou, nebylo moc pravděpodobné. Jednou je

jako nikdy. A přece to na mě nikdo neřekne.

Přecházet přes most vstříc zakázanému bylo strašně dobrodruž

né. Z komínů se kouřilo, všechna schodiště a červené cihlové domky vypadaly stejně. Na ulicích jsem viděl jen děti na cestě ze školy,

nikde žádný dospělý.

Jane bydlela čtyři bloky od mostu ve vysokém cihlovém domě.

Bez výtahu.

22

Když jsme přišli k ní do druhého patra, zhluboka jsem se na

dechl a rozhodl se, že nic nepokazím a budu se chovat jako slušně

vychovaný kluk. A tím ten zlý sen začal, co se zpočátku zdálo dob

rodružné, se zvrhlo v naprostou hrůzu.

Přistoupil jsem k hostitelce, která stála u zinkového dřezu a zrov

na zapalovala lihový vařič, uklonil jsem se a sdělil jí, že jsem Eric

Lauritzen a že mě k nim pozvala Jane.

Paní se na mě jen divně podívala a neřekla na to ani slovo.

Pak jsem navrhl, že si s Jane půjdeme do jejího pokoje udělat

úkoly na zítra.

V tu chvíli se zatvářila ještě divněji a odpověděla něco, čemu jsem

nerozuměl, asi mluvila nějakým nářečím, a přitom ukazovala na dře

věnou lavici na druhé straně kuchyně. Sedli jsme si na ni a otevře

li slabikář, který začínal větami Táta má mámu a Máma mele maso.

Hostitelka začala smažit sledě. Jane mi pošeptala, že vlastní po

koj nemá, ve vedlejší místnosti prý spí maminka a tatínek. Zjevně se

styděla a já jsem zalitoval, že jsem k ní šel, i když mě pozvala.

Pak to bylo ještě horší.

Domů přišel Janin otec s jejím starším bratrem a ještě s něja

kým dospělým, asi se strýcem.

Samozřejmě jsem vstal a představil se, ale oni se mi smáli a vrtě

li hlavou, jako bych udělal něco špatně.

Vůbec jsem to nechápal.

Muži se vystřídali u kohoutku a dřezu, studenou vodou si oplách

li obličej a umyli se v podpaží.

Zjevně se chystali na brzkou večeři, na stole se objevili smažení

sledi s vařenými bramborami. Mně přitom nenabídli jako prvnímu,

i když jsem byl host, ale to možná zase nebylo tak zvláštní, vždyť

jsem chodil teprve do první třídy.

Ze všech sil jsem se soustředil, abych se neztrapnil ještě víc. Stej

ně jako ostatní jsem si vzal jen jednoho sledě, ale mnohem míň

brambor.

Až moc pozdě jsem si všiml, že ostatní si rybu nevykostili a jedli

ji s ploutvemi, kostmi a vším.

Okolo stolu se rozhostilo ticho. Všichni zírali na mého vykostě

ného sledě a Janin otec udeřil pěstí a pronesl něco, co znělo jako:

tak to už by, ty vole, sakra, stačilo!

Řekli mi, abych koukal upalovat domů. Tak mě to překvapilo,

že jsem zůstal sedět jak zařezaný, ale vtom se Janin otec výhružně

zvedl. Rychle jsem se prosmýkl ke dveřím, v poslední chvíli jsem se

ještě otočil, uklonil a poděkoval za jídlo.

Když jsem vyběhl na ulici, byla všude spousta lidí, kteří se vraceli

z továren, většinou byli oblečení v modrých šatech, muži měli čepi

ce se štítkem, ženy šátky. Všichni museli pěšky, protože na tomhle břehu řeky nejezdily žluté tramvaje.

Celé to působilo naprosto neskutečně. Jako by se to nikdy nesta

lo, ačkoli jsem ještě ze šatů cítil omastek. A tak jsem se na mostě na

chvíli zastavil, díval jsem se na víry a říkal si, že bude nejlepší chvíli

zůstat venku, aby na mně ten pach neulpěl.

Nepomohlo to.

Byl jsem těch tajuplných zážitků tak plný, že jsem se brzy sám prozradil, když jsem se matky zeptal, proč si někteří lidé nevykosťují ryby a neloupou brambory. Okamžitě pochopila, že jsem byl na druhém břehu, takže jsem se nechal nachytat z čisté hlouposti.

Po večeři jsem samozřejmě dostal výprask navíc.

Druhý den ve škole mi Jane řekla, že taky dostala výprask. Urči

tě proto, že si pozvala domů někoho, kdo nebyl dost nóbl. Jaký jiný

závěr jsem z toho mohl vyvodit? Jane použila nějaký výraz, který

jsem nikdy předtím neslyšel, a takhle zpětně už si na něj nevzpomenu.

Tipoval bych, že třídní nepřítel.

Ale vzpomínky jsou zrádné. Z první třídy v Norrköpingu si nej

líp pamatuju plovárnu, chvíli, kdy jsem se poprvé odvážil skočit do

vody z třímetrového můstku, a jak se mě potom ujal jeden plavčík,

a zatímco spolužáci pořád cvičili tempa s korkovými pásy, naučil mě pořádně kraulovat, pěkně s nataženýma rukama a s hlavou v klidu. A jak se velká černá mračna kavek vznášela na temné podzimní obloze nad radniční věží, jak jeden spolužák dostal k Vánocům

malý americký tank, jak jsme jeli na výlet na chatu naší učitelky, kde v klikatém černém potůčku plavali vírníci a po hladině běhaly

vodoměrky, jak matka s Harrym uspořádali pro všechny spolužáky

ze správného břehu řeky velkou slavnost odstrojování vánočního

stromečku nebo jak jsem se je naotravoval s tím, že chci taky ame

rický tank, což v žádném případě nepřicházelo v úvahu, i když podle

mě nemohl být zase tak drahý.

Naštěstí trval náš pobyt v Norrköpingu jen rok. Pak už Harry

ne dělal disponenta, prodal červené anglické auto a vrátili jsme

se do Saltsjöbadenu.

Začal jsem chodit do 2. A, detašované na obecní úřad, který

postavil prastrýc Lauritz. V Saltsjöbadenu byli všichni stejní, tak

že člověk neriskoval, že se u někoho zesměšní, protože nebude dost nóbl. Na obou stranách Tattbyského mostu bydleli normální

lidi.

A právě o Vánocích tohoto roku jsem způsobil skandál, který nebylo

možné předvídat ani pochopit. Mohlo mi být drobnou útěchou, že Harry zjevně nepochopil rozsah mého nezvedeného chování, takže

o Štědrém dni jsem zůstal ušetřen výprasku po večeři, přesně jak

jsem měl slíbeno.

Zrovna za tuto milost jsem ale moc vděčný nebyl, protože mi

bylo naprosto jasné, z čeho tohle dobrodiní pramení. S poklidným

vánočním časem ani s Ježíškem zrovna nesouviselo.

Dědeček neměl rád tělesné tresty, jak tomu říkal, i když tou do

bou ještě nebyly protizákonné. A ve velké vile rozhodoval on. Tak jednoduché to bylo.

Zato v šoférském domku, kam se nastěhovala matka s rodinou,

když už teď žádný šofér nebyl, to byla jiná. Tam nikdo neviděl a ne

slyšel.

A mimochodem, jak by to po štědrovečerní večeři ve vile Belle

vue vůbec probíhalo? Harry se sotva mohl omluvit, vzít si s sebou

„svýho kluka“, jak mi říkal, odvést mě do některého salónu a odbýt

tam večerní výprask. Ani na to s sebou neměl náčiní — kartáč na


25

oblečení, dlouhou tenkou ocelovou lžíci na boty ani psí vodítko, které používal jako bičík, což byl vůbec nejbolestivější nástroj.

Díky tomu byly Vánoce vždycky nejkrásnější období roku, tedy

až na léto v Sandhamnu, kdy se Harry povětšinou zdržoval ve Stockholmu.

Mezi mnou a mými bratranci byl velký rozdíl v tom, že já jsem

vilu Bellevue znal jako své boty. Do hracího pokoje jsem směl cho

dit, kdykoli se mi zlíbilo, jen jsem po sobě všechno musel uklidit

do skříněk. Kromě velkých svátků jsme s mladším bratrem Axelem

byli v domě jediné děti, ale Axel byl zatím moc malý na všechna ta

dobrodružství, která se skrývala v bezedných skříních s hračkami,

pozůstatcích z doby, kdy byla matka, strýcové, teta Johanne a teta Rosa ještě malí.

Ve skříních byly elektrické vláčky, tisíce součástek meccana, parní

stroje, autíčka, houpací koně, anatomicky věrné panenky, domečky

pro panenky s kompletním vybavením, kožené indiánské kostýmy,

revolvery v pouzdrech, luky, tomahavky, modely letadýlek a spousty

jiných věcí. Ve vile Bellevue mě ale nelákaly jen hračky. Kromě nich

tam byla ještě obří strašidelná půda. A schodiště na půdu začínalo

na chodbě přímo před hracím pokojem.

Na půdě byla spousta skrýší — mezi zahradním nábytkem, skří

němi, bednami se starými vlajkami a signalizačním zařízením z Be

duína nebo některé jiné lodi, se starými kormidly, fendry, kotvami, lucernami nebo mezi obrovitými papírovými lampióny na letní račí

slavnosti, řadami vlčích kožichů pro jízdu na saních, obrazy, na kte

ré už nebylo nikde místo nebo se omrzely, starodávnými lampami

se saténovými stínítky, mramorovými soškami a litinovými ptačími koupátky. Tam to byl jiný svět, podsvětí, kde se mohlo stát cokoli.

I když jsem tam chodil velmi často, trvalo mi rok, než jsem na

šel tajný poklad ukrytý v přihrádce na dně jedné velké šatní skříně.

Pomalu a potichoučku jsem se plazil pod skříní, pověřen tajným

úkolem hlídky džungle, a najednou jsem si všiml, že dno skříně je

nějak tlusté. Když se člověk podíval dovnitř seshora, dveřmi, vypa

dalo to, že dno se nachází až u země.

26

Ale zespodu byla vidět tajná přihrádka. Chvíli mi trvalo, než jsem

přišel na to, jak se do ní dostat, byla zkonstruována poměrně lstivě.

Nakonec jsem našel tajnou zástrčku a pak už jen zbývalo opatrně

otevřít zámek.

Ležel tam černý kufřík. Těžký, ale odemčený.

Když jsem ho s bušícím srdcem otevřel, ihned jsem spatřil skry

tý poklad.

Jako první jsem uviděl velkou dýku se slonovinovou rukojetí

v černém koženém pouzdře pobitém stříbrem.

Zbytek tvořily převážně nějaké dokumenty psané jazykem, kte

rý jsem neuměl přečíst, a na nich ležel zelený sametový polštářek

s podivným prstenem a čtyřmi zlatými a stříbrnými medailemi. Ze

všeho nejdřív jsem si prohlédl prsten, podobal se prstenu s lebkou,

který nosil Fantom, ale tady bylo místo jedné lebky několik malých

a mezi nimi tajné znaky připomínající vikinské runy.

Medaile byly dost těžké, asi z pravého stříbra. Nevěděl jsem, co

jsou zač, ale tušil jsem, že navzdory své hodnotě jsou z nějakého

důvodu tajné.

Nikomu jsem se o tom tajném pokladu nezmínil ani slovem. To

jsem přece nemohl. Když to někdo tak pečlivě schoval, pak to jistě

nemělo najít zvědavé dítě, to mi bylo jasné.

O těchto Vánocích jsme si před večeří směli hrát, jak jsme chtě

li. Matka nám řekla, že to tak za jejích mladých let opravdu nebylo.

Tehdy musela ona i její bratři sedět v nových nažehlených námoř

nických šatečkách, jako by spolkli pravítko, a čekat na večeři. A na

Boží hod panovala obzvlášť přísná pravidla.

Ale teď byla nová doba a moderní pravidla. S „bratranci“, tedy

se syny tety Johanne a tety Rosy, jsme si v hracím pokoji hráli na

válku rytířů, každý měl jednoho koně na tyči. Bratranec Peter

ze Skotska nejprve svou zvláštní švédštinou navrhoval, že proti

sobě bude válčit na jedné straně Norsko a Skotsko a na druhé

Švédsko.

Ale to nešlo, to by bylo nespravedlivé, protože my s Peterem —

kteří bychom představovali Norsko a Skotsko — jsme byli o dva roky mladší než Henning s Eilertem, kteří by dělali Švédsko. A tak jsme si raději hráli na občanskou válku, na jedné straně jsem byl já s Henningem a na druhé Peter s Eilertem.

Nejdřív jsme bojovali dřevěnými meči. Ale to dost bolelo a nemohli jsme se ušpinit krví ještě před večeří. Tak jsme přešli na polštáře. Líté boje se přelévaly tam a zpět, nikdo nevyhrál s jasnou převahou, zato jsme se ale všichni unavili.

Když jsme se pak smáli a oddechovali, řekl Peter, že ve Skotsku

by po takovém boji každý získal medaili.

A v tu chvíli jsem dostal ten příšerně hloupý nápad. Nadšeně

a naprosto bezmyšlenkovitě jsem se s rudými tvářemi hnal na půdu pro medaile.

Když jsme o chvíli později přicválali na koních do vánočního salónu, byli jsme si jistí, že až oběhneme kolečko, budou se smát a tleskat jak dospělí, rozesazení kolem krbu s drinkem v ruce, tak můj mladší bratr a Peterova sestra Elizabeth, kteří seděli s nimi, jako by spolkli pravítko, přesně jako za matčiných mladých let.

Smáli se všichni, my jsme oběhli téměř celé kolečko a už jsme

měli namířeno ke dveřím do jídelny. Tak málo scházelo, abychom

vyvázli bez trestu.

Ale v tu chvíli babička Christa vykřikla, nahlas a pronikavě, jako

by ji něco hrozně zabolelo. My jsme zabrzdili, babička Christa na nás ukázala a v místnosti se rozhostilo ticho. Dospělí na nás zírali, jako by nevěřili vlastním očím.

To ty tajné medaile je tak vyděsily.

Jako první se vzpamatovala teta Johanne, přistoupila ke mně

dlouhými odhodlanými kroky a medaili mi sundala. Já jsem si vybral tu nejhezčí, byla na černobíločervené stužce a věšela se kolem

krku. Pak pokračovala dál k Eilertovi a Henningovi a jen natáhla

ruku. Kluci si medaile poslušně odepnuli. Bratranec Peter už si tu svou sundal a rychle ji odevzdal, jako by ho pálila v dlani.

Samozřejmě nepanovaly pochyby o tom, kdo za to může.

Ihned mi ukaž, kdes to našel! poručila mi teta a zpražila mě pohledem.

28

Zahanbeně jsem kráčel před tetou Johanne do velké jídelny

a pak po schodech do patra, přičemž ve vánočním salónku bylo

naprosté ticho. Teta nesla všechny medaile v ruce.

Když jsem jí na půdě ukázal kufřík, rychle si přečetla pár doku

mentů položených hned navrchu, pak toho nechala, celý ten cinka

jící arzenál neobřadně hodila dovnitř a kufřík zavřela.

Ještě chvíli dřepěla a přemýšlela, potom rychle vstala a zvedla

i kufřík.

Já si to vezmu na starost, pověděla mi a ani to nevypadalo, že by

se nějak moc zlobila. Jsou věci, o kterých by se nemělo raději mlu

vit, a tohle je jedna z nich. Přesně to řeknu i svým klukům a pak

budeme dělat, že se to nikdy nestalo. Jasné?

Neměl jsem žádné námitky ani komentáře.

Ten rok proběhla štědrovečerní večeře v nezvyklém tichu, jak

u stolu dospělých, tak u nás dětí, všichni jsme spořádali svou lou

hovanou rybu do posledního sousta a bez hihňání. Nikdo se o tom

skandálu nezmínil ani slovem, všichni předstírali, že se nic nesta

lo. Jenže stalo.

***

Stockholm květen 1968

Musím přiznat, že zrovna teď bych byl nejradši někde docela jinde.

V Paříži se dělníci a studenti sjednotili a stojí do slova a do písmene

na stejné straně barikády. Přes deset miliónů francouzských dělní

ků vstoupilo do generální stávky, okupují více než třicet podniků.

Skoro všichni studenti stávkují a věnují se svému velkému úkolu —

změnit Francouzskou republiku od základů — a všude vlají vlajky

Vietkongu. Tam, v Paříži, se dá směle tvrdit, že „zářná budoucnost

je naše“, a tam bych taky měl být, v podstatě mezi svými krajany.

Mám francouzský pas, takže mě nemůžou zastavit na hranicích

jako ostatní studenty z Evropy.

Ale revoluce musí počkat. Před koncem semestru musím ještě

složit zkoušku z obecného práva, pak napsat jednu seminární práci

a bude ze mě právník. Jestli mám opravdu být spisovatel, musím

mít i nějaké zaměstnání a zdroj obživy. Intelektuálně poctivý člověk

se nemůže živit jen literaturou.

Teď se určitě usmíváš. Nejdřív zkoušky, pak román a pak možná

revoluce. Pořádek a řád, povinnosti na prvním místě. V tomto ohle

du se dost podobám dědečku Oscarovi a také Tvému otci Lauritzovi, kterého jsem nikdy nepoznal.

Ale teď opět vážně, k Tvé kritice.

Nejprve takový detail. Domníváš se, že chytří a důvtipní chlapci

jako my měli poznat německá vyznamenání strýce Haralda. Ale věř

mi, že tak to být nemohlo. Ani nám nedošlo, že ty nápisy na nich

jsou v němčině.

V tomto bodě Tě jistě zrazují Tvé zvláštní znalosti, Ty bys samo

zřejmě Rytířský kříž nebo Železný kříž první třídy poznala ze vzdá

lenosti deseti metrů. Jenže Tys byla za války britská špiónka, takže

by Ti neunikl ani tajný prsten SS.

My kluci jsme na tom tehdy byli naprosto opačně. Staré americ

ké válečné filmy, na které jsme chodili na ranní promítání do kina

v Neglinge, byly už tou dobou pořádně zastaralé, ale pro kina pocho

pitelně levné. V těchhle filmech například Rusy stále ještě líčili jako

dobré spojence, pamatuju si hlavně jeden s Humphreym Bogar

tem o plavbách amerických konvojů do Murmanska, kde Američa ny

samozřejmě vítali jako spojence, ne-li jako někoho ještě bližšího.

Standardní německý padouch, superblonďák, který mluví anglicky

se silným německým přízvukem a — přiznávám — často nosí na krku Rytířský kříž, je až pozdějšího data.

Ještě mnohem zvláštnější mi připadá, že jsme s Johanem Hall

strömem dobrých deset let po válce netušili, kdo to byl Stalin, a ani

jsme nevěděli, co znamená výraz Hitlerovy sáně. Otázkou spíš zů

stává, zda jsme byly děti chráněné, nebo děti podváděné, anebo,

což je nejpravděpodobnější, od obojího trochu. Pro naše dobro,

pochopitelně.

Pane bože, vždyť moje tante (Budeme používat německou, nebo

francouzskou výslovnost? Ne, jen žertuji, ma chère tante.) byla za

války major ve Special Operations Executive, můj strýc byl SS sturmbannführer a všechny tyhle informace byly ve vile Bellevue pohřbe

ny pod příkrovem mlčení. Kdybys mi o tom nevyprávěla Ty sama,

věděl bych o tom ještě dnes stejně málo jako tehdy. Mimochodem,

v novinách jsem četl zmínku o tom, že nemocnici ve vile Bellevue budou bourat a na jejím místě vznikne vilová čtvrť.

Jak vidíš, neustále těkám od jednoho k druhému. Ale možná se

to dá odpustit, není snadné vstoupit znovu do padesátých let, která

jsem prožíval jako dítě, přinutit se myslet jako dítě a líčit všechny

ty lži, ticho a tajemství, aniž bych je otevřeně odhalil. Tahle pravi

dla jsi mi ale nastavila Ty a já vím velmi dobře proč. Nemůžu ten příběh vyprávět stylem novinářské reportážní prózy roku 1968. Ani dost dobře nemůžu chrlit přívaly francouzských slov, což je moje

neblahá specialita. Bude to těžké. Ale budu bojovat, sázka je sázka. Budu pokračovat jako mladý Candide a v následující kapitole

vy líčím dalších deset let. Přece se nevzdáme.

A mimochodem si opravdu myslím, že bys měla sepsat válečné

memoáry. V tomhle bodě se nedám. Tenhle požadavek budu opakovat do omrzení jako novodobý Cato starší. 1954

35

Tomahavk

POSLEDNÍCH PÁR DNÍ před koncem školy už jsem zůstal doma,

protože jsme měli jet do Norska na pohřeb. Zemřela matka dědeč

ka Oscara a prastrýce Sverreho čili matčina babička. Tudíž moje

prababička, morfarsmor, jestli to slovo ve švédštině existuje. Norsky

by to bylo oldemor.

V Norsku už jsem byl, ale bylo to před několika lety a pamatoval

jsem si víceméně jen to, že voda tam byla mnohem slanější a že na

březích a molech se na návnadu ze slávky zavěšené na vlasci dali

chytat drobní krabi.

Dospělí se u nedělní večeře trochu pohádali kvůli tomu, kdo po

jede, a kdo ne. Vlastně ne, asi se nepohádali, rozhodně ne u večeře.

Ale každopádně se neshodli hned.

Strýc Carl Lauritz nejprve nechtěl jet, protože by nestihl první

letošní závod plachetnic ve Vaxholmu. Ale dědeček rozhodl, že si

tenhle závod zkrátka bude muset odříct.

Teta Johanne prohlásila, že určitě pojede, protože si s babičkou

Maren Kristine byly velmi blízké. Ale chlapce prý nechá ve Stock

holmu se služkou, protože norský pohřeb není nic pro děti. Proti

tomu dědeček nic nenamítal.

Trochu mě znepokojovalo, že Eilert s Henningem nepojedou,

když já musím. Matka totiž řekla, že mě s sebou vezme, ale Harryho

a mého bratra nechá doma.

Strýc Hans Olaf oznámil, že pojede bez Alice, protože jsou jen

zasnoubení. Pak ještě strašně dlouho probírali, co si kdo vezme na

sebe, jako by snad některé oděvy byly norštější než jiné.

Nakonec jsem si řekl, že taková dlouhá cesta bude jistě zajímavá.

A Anders mě pověřil tajným úkolem, který se dal splnit jedině v Norsku.

Ráno v den odjezdu ze Saltsjöbadenu se ukázalo, že babičku

Christu postihl záchvat některé z jejích podivných chorob, takže

musela zůstat doma. Matku ani dědečka to vůbec nepřekvapilo

a zjevně jim to ani nedělalo starosti, dědeček si jen povzdechl a tvá

řil se trochu naštvaně.

Na Hlavní nádraží do Stockholmu nás odvezl v cadillacu Harry

a měl nezvykle dobrou náladu. Nejspíš proto, že si auto mohl na

celý týden tajně půjčit.

Na nádraží čekali strýcové Carl Lauritz a Hans Olaf a teta Jo

hanne. Prastrýc Sverre jel napřed a teta Rosa s rodinou měla do

Bergenu připlout lodí ze skotského Aberdeenu.

Odjakživa jsem rád cestoval vlakem, bavilo mě jet Saltsjöbaden

skou dráhou třeba i jen do Stockholmu, kam to bylo kousek.

Do Osla nám to teď mělo trvat celý den, s obědem i večeří v jí

delním voze, a cesta pro mě byla stejnou měrou dobrodružstvím,

jako fantazií. Když se vlak proplétal lesem a za okny se míhaly jen

opony stromů, vytasil jsem obrovský kouzelný meč z Pohádek tisíce

a jedné noci a stromy jsem posekal jako kosou trávu na louce, takže

se hned zase otevřel výhled do dálky. A když jsme zrovna projížděli otevřenou krajinou, kde se v ohradách pásly krávy na červnové zele

ni, představoval jsem si, že kolem nás letí nejmodernější letadla na

světě, dva stroje J 29 zvané létající sudy, a to tak nízko a blízko oken

kupé, že jsem viděl, jak uvnitř sedí piloti s kyslíkovými maskami.

Na mostech přes vodu narůstala vlaku křídla a ve městech se měnil

v elektrický vláček od Märklina, tyčil jsem se nad ním do nebes jako obr a ovládal ho transformátorem s červeným vypínačem. A když

jsem měl pocit, že skutečnost je krásná sama o sobě, ani jsem se ji

nepokoušel měnit. Cesta mě za celou dobu neomrzela a vůbec jsem

si nemusel číst jako dospělí.

V Oslu zábava skončila, tam jsme totiž přesedli na vlak s čer

venými vagóny a lůžkovými kupé, kde byla okna zakrytá roletou,

aby dovnitř nepronikalo světlo letní noci. Já jsem měl spát v kupé

s matkou. Když si myslela, že spím, potichu se vykradla ven, asi si šla zakouřit.

Pravidelné dunění pražců mě rychle ukolébalo ke spánku. Pro

budil jsem se zimou, protože škvírou mezi roletou a oknem dovnitř

sněžilo. Dlouho jsem pak s roletou i s oknem zápasil, než se mi ho

povedlo úplně zavřít. Když jsem lezl zpátky na horní lůžko, matka

v kupé ještě pořád nebyla.

Teď jsem nemohl usnout. Klepal jsem se a mnul jsem si ruce

zmrzlé a prokřehlé od sněhu a hlavou mi přitom vířil nezadržitel

ný proud fantastických výjevů, které bych ze všeho nejradši zahnal. Matku unesli lupiči, a když se výměnou za ni nabídl jako rukojmí

děda, zajali ho lupiči taky a hned nato unesli ještě strýčky. Lupiči

měli kovbojské klobouky a tváře zahalené černými šátky. Zabariká

dovali se v jídelním voze, postupně tam odvedli všechny cestující

a donutili je obrátit kapsy a odevzdat peněženky a zlaté hodinky.

Probudil jsem se na nádraží v Bergenu, když mě matka trochu

škádlivě poplácala po tváři a řekla, že jsem sedmispáč. Zastyděl

jsem se, že jsem zaspal její a dědečkovo zajetí. Škoda že se mi ne

stihlo zdát, že to nakonec dobře dopadlo.

Teprve na trajektu na Osterøyu jsem si začal připadat jako v cizí

zemi. Nijak s tím nesouviselo, že lidi kolem mě mluvili norsky,

odjakživa jsem slýchal směsici norštiny a švédštiny a vůbec jsem o nich nepřemýšlel jako o dvou různých jazycích.

Ale fjord, vysoké hory, některé z nich na vrcholcích zasněžené,

i když se blížil letní slunovrat, slunce odrážející se od vodní hladiny,

jejíž barva přecházela od zelené až po tmavě modrou, bílé domky šplhající po svazích hor, vodopády, úplně jiné lodě, to všechno

pro mě bylo cizí, a pak ještě ta vůně moře, mnohem silnější než

v Saltsjö badenu a Sandhamnu.

Teta Johanne seděla vedle mě a matky a říkala nám, jak se jme

nují jednotlivé zastávky trajektu, co kdo vykládá a nakládá a že

prý je to pořád stejný trajekt, kterým jezdila za babičkou jako dítě

i později za války.

Matka s tetou Johanne spolu začaly mluvit norsky a ani si toho

nevšimly. To asi krajina na březích fjordu a mořský vzduch je

přiměly změnit jazyk. Zprvu jsem to ani nevnímal, protože jsem přemýšlel, jak to, že tudy teta Johanne jezdila „za války“. Nic okolo

mě nesvědčilo o tom, že by tu někdy byla nějaká válka.

Matka náhle prohlásila, že by si chtěla s Johanne promluvit o ně

čem, co není vhodné pro dětské uši, a nařídila mi, abych šel za brat

rancem Peterem, který seděl s tetou Rosou a se svým otcem na zádi.

Poslušně, ale trochu zaskočeně jsem za nimi šel. Nevěděl jsem,

co jim mám povídat, a zároveň jsem byl naučený, že lidi z dobré

rodiny umějí za každé situace konverzovat. Tak se tomu říkalo

a v podstatě to znamenalo mluvit o čemkoli, co není důležité.

Když jsem došel k jejich stolu, prohodil jsem v rámci konverzace,

že máme opravdu štěstí na počasí, neboť tady ve Vestlandu často bývá velmi deštivo.

Indeed, opáčil Peterův otec a položil na stůl velký dalekohled.

Dramatický landscape, to je vidět na první pohled.

Vybídli mě, ať se posadím, a chvíli jsme se bavili o počasí. Peter

a jeho otec na sobě měli stejná tvídová saka, trička s límečkem a tří

čtvrteční kalhoty. Teta Rosa byla zahalená do dlouhého a širokého

pláště, také z tvídu. K večeři se samozřejmě hodlali převléknout.

Já jsem na sobě měl zelený lodenový kabát. Babička Christa mě

naučila, jaký je rozdíl mezi lodenem a tvídem, zejména mi pak zdů

raznila, že tvíd je anglická vymyšlenost, které je lepší se vyhnout. Na

lovu, u moře nebo ve větrném počasí není nad loden. Tehdy jsem

si ale pomyslel, že to Peterovi a strýci Andrewovi sluší mnohem víc

než mně, a Peter navíc vypadal dospěleji.

Taky rád plachtíš, mladý muži? Vy tam na islands máte dlouhou

tradition, konverzoval strýc Andrew svou podivnou švédštinou.

Nebo co to vlastně říkal, moc jsem nerozuměl otázce, a už vů

bec nevím, co jsem mu odpověděl. Asi že v létě pojedu na jachtař

ský kurz Švédské královské plachetní společnosti do Lökholmenu.

Na molu v Tyssebotnu na nás čekalo celé norské příbuzenstvo,

snadno jsem je poznal, protože stáli stranou od ostatních a všichni byli v černém. Bylo jich nejmíň dvacet pět, většinu skupiny tvořily děti. Ale nikdo se neusmíval.

Teď jsem se cítil jako naprostý cizinec.


39

Jako první sestoupil po můstku dědeček Oscar, my ostatní jsme

se seřadili za ním a já s Peterem jsme šli jako poslední.

Pozdravili jsme se s každým zvlášť. Černě odění příbuzní — stál mezi nimi i prastrýc Sverre, taky v černém — nám vždycky podali ruku a se zrakem upřeným k zemi pronesli něco jako: Pokoj s vámi a vítejte v Tyssebotnu.

A když si mysleli, že se na ně nedíváme, civěli na nás s vykule

nýma očima, jako by něco bylo skandálně špatně. Některé děti dokonce ukazovaly na matku a hihňaly se, až je dospělí museli napomenout.

Matka měla rozpuštěné vlasy bez pokrývky a na sobě obyčejný cestovní úbor, dlouhé kalhoty, svetr a sluneční brýle. Neviděl jsem na tom nic divného, ale norské příbuzenstvo to zjevně považovalo

za skandál.

Po přivítání šli všichni v tichém procesí na usedlost Frøynes,

kterou jsem ihned poznal. Dlouhý dům mi připomínal ten v Sand

hamnu, ale byl mnohem větší a na střeše měl vyřezané dračí hlavy.

Po příchodu se v dlouhém domě podávalo jídlo. Losos se smetanou, novými bramborami a okurkovým salátem. Taková obyčejná nedělní večeře v Saltsjöbadenu.

Hosty ubytovali ve velkém domě, kde byly spací výklenky s pa

landami, i to bylo stejné jako v Sandhamnu. Ani mě to nepřekvapi

lo, protože oba domy postavil prastrýc Lauritz, bratr dědy Oscara.

Po zbytek večera — mlčenlivá večeře trvala celé hodiny, protože po lososovi přišlo na stůl ještě sušené ovčí maso, sladký chleba a káva — jsme směli jen tiše sedět, hosté v jedné skupince a domácí

ve druhé. Nějaké lovení krabů očividně nepřipadalo v úvahu.

Teď jsem alespoň využil knihy, co mi matka podstrkovala ve vla

ku, kde jsem žádné nepotřeboval. Dostal jsem je od strýce Hanse

Olafa, který je četl jako malý: Old Shatterhand a Poslední Mohykán.

Další den osm mužů, mezi nimi děda Oscar a prastrýc Sverre,

vyneslo rakev s prababičkou na loď, která ji měla dovézt do kostela.

Měli na sobě vysoké klobouky a podivné vesty. Matka mi řekla, že

s ženou rybáře musejí na poslední plavbě vždy veslovat její synové.

40

Zbytek jel kočárem. Koně měli na ohlávkách černé ozdoby.

My všichni „Švédi“, jak nám tady říkali, jsme měli černé ob

leky s bílými kravatami, což byl podle všeho naprosto přijatelný

oděv.

Zato strýc Andrew a Peter měli kilty, takové sukně s kostkova

ným vzorem. K tomu černá saka, bílé podkolenky a černé šněrovací

boty do půli lýtek. A co bylo nejhorší ze všeho — oba měli za pravou

podkolenkou zastrčený nůž.

Nejdřív mi to bylo tak trapné, že jsem se na ně neodvážil ani

pohlédnout, norští příbuzní na ně zírali s otevřenou pusou, jako

by to bylo ještě horší než matčiny kalhoty. Pokud je tedy včera tak



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist