načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pravdě na stopě - Thomas Bernhard

Pravdě na stopě

Elektronická kniha: Pravdě na stopě
Autor:

Svazek Bernhardových řečí, rozhovorů a fejetonů ukazuje „veřejného Thomase Bernharda“, tj. shromažďuje podle chronologického řazení jeho žurnalistické práce a veřejná ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 287
Rozměr: 19 cm
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Název originálu: Sind Sie gern böse? Wahrheit auf der Spur
Spolupracovali: přeložili Nikola Mizerová, Pavel Novotný a Miroslav Petříček
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0274-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

K obrazu Bernharda-spisovatele patří i to, jakým způsobem svůj veřejný obraz spoluutvářel, jak provokoval veřejnou odezvu na své dílo a do svého díla tuto veřejnou odezvu vepisoval. I zde se lze setkat s charakteristickým bernhardovským rukopisem - i zde je patrný nestabilní střed mezi humorem a vážností, komedií a tragédií. Většina shromážděného materiálu byla až dosud rozptýlena po časopisech, zejména pokud jde o Bernhardovy literární počátky a jeho články v regionálním tisku. Svazek Bernhardových řečí, rozhovorů a fejetonů ukazuje „veřejného Thomase Bernharda“, tj. shromažďuje podle chronologického řazení jeho žurnalistické práce a veřejná vyjádření.

Popis nakladatele

Svazek Bernhardových řečí, rozhovorů a fejetonů ukazuje „veřejného Thomase Bernharda“, tj. shromažďuje podle chronologického řazení jeho žurnalistické práce a veřejná vyjádření. K obrazu Bernharda-spisovatele patří i to, jakým způsobem svůj veřejný obraz spoluutvářel, jak provokoval veřejnou odezvu na své dílo a do svého díla tuto veřejnou odezvu vepisoval. I zde se lze setkat s charakteristickým bernhardovským rukopisem – i zde je patrný nestabilní střed mezi humorem a vážností, komedií a tragédií.

Většina shromážděného materiálu byla až dosud rozptýlena po časopisech, zejména pokud jde o Bernhardovy literární počátky a jeho články v regionálním tisku. Zajímavá je různá míra otevřenosti: jestliže se z jeho řečí, románů či povídek zdá, že autor je rozhořčený a nemilosrdný kritik svého okolí, pak z některých jeho interview je patrné, že rubem razance je smích, který u něho předmět kritiky vyvolává. Jeho pozdější „veřejné“ texty jsou pak často k nerozeznání od literatury, zejména ty, v nichž inscenuje „aféry“ jako veřejné divadelní představení, jehož scénou není Burgtheater, ale noviny a čtenářské dopisy. Ten, kdo zná Bernhardovu tvorbu, ví, že toto je způsob, jímž autor traktuje hluboké existenciální problémy. Publikovaný svazek „veřejného Bernharda“ velice plasticky dokumentuje, jak se k této rovině Bernhard postupně propracovává.

Publikace vychází ze svazku, který pod názvem Der Wahrheit auf der Spur připravili editoři nakladatelství Suhrkamp. Česká edice představuje výbor z tohoto svazku, a to s ohledem na relevantnost vůči českému kulturnímu prostředí. Tento výbor doplňujeme ještě jedním rozhovorem Petera Hamma s Thomasem Bernhardem.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Pravdě na stopě Pravdě na stopě
Bernhard Thomas
Cena: 305 Kč
Thomas Bernhard Thomas Bernhard
Hoell Joachim
Cena: 125 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

w 1 w


w 2 w


w 3 w

Thomas Bernhard

Pravdě na stopě

přeložili Nikola Mizerová,

Pavel Novotný a Miroslav Petříček

PROSTOR | PRaha | 2013


w 4 w

Originally published under the titles

Thomas Bernhard: Der Wahrheit auf der Spur.

Die öffentlichen auftritte.

herausgegeben von Wolfram Bayer,

Raimund Fellinger und Martin huber

© Suhrkamp Verlag Berlin 2011

Thomas Bernhard / Peter hamm: „Sind Sie gern böse?“

Ein Nachtgespräch zwischen

Thomas Bernhard und Peter hamm

© Suhrkamp Verlag Berlin 2011

Czech edition © PROSTOR, 2013

Translation © Nikola Mizerová,

Pavel Novotný, Miroslav Petříček, 2013

ISBN 978-80-7260-274-2

Kniha vychází s finanční podporou

Rakouského spolkového ministerstva školství, umění a kultury

Bundesministerium für Unterricht, Kunst und Kultur


w 5 w

Obsah

„Jste rád nepříjemný?“ (rozhovor) / 7

Slovo k mladým spisovatelům / 65

Básníci o Georgu Traklovi / 68

Mladé hlavy / 69

Divadlo na Tonhofu / 71

Proč jen dva políčky? / 73

Ranní politické rozjímání / 74

Nesmrtelnost je nemožná / 80

Minulost je neprobádaná (rozhovor) / 88

Mou příští knihu / 105

Pravdě a smrti na stopě / 106

Milý a vážený doktore Spiele / 115

Z Lisabonu vnímám augšpurk / 117

Včera v augšpurku (rozhovor) / 118

Ze šlehačky nic nevzejde (rozhovor) / 122

Zítra Salcburk (rozhovor) / 137

K rakouskému národnímu svátku 1977 / 151

Vlastně je to celé žert (rozhovor) / 154

Vyplnit prázdnotu větami (rozhovor) / 168

Vážená paní annelore Lucan-Stoodová / 172

Les je hluboký, temnota taky (rozhovor) / 174


w 6 w

Na papíře bych dokázal

někoho zavraždit (rozhovor) / 190

Penzionovaný salonní socialista / 213

Členové Rakouské socialistické strany / 218

Stihomam? / 219

Já a moje práce mají tolik nepřátel / 222

Všichni lidé jsou stvůry,

jakmile odloží krunýř (rozhovor) / 223

Beztak mám proti sobě skoro všechny (rozhovor) / 231

Zákaz / 234

Bernhardova obhajoba / 235

Nejsem skandální autor (rozhovor) / 240

„Jeden významný hrob za druhým“ (rozhovor) / 243

Velevážený pane doktore Temnitschko / 246

Můj příspěvek k utlumení inflace

profesorů v Rakousku / 247

Lidé, co se mnou chtějí dělat rozhovor,

jsou mi podezřelí (rozhovor) / 248

Z jedné katastrofy do druhé (rozhovor) / 271

Tramvaj je klenot / 286

Poznámka k překladu / 287


w 7 w

„Jste rád nepříjemný?“

Úvodní poznámka

(Peter hamm)

Bylo to v roce 1957, když mě v tübingenskémknihkupectví Gastl – kam nejen jako student chodíval

i Sieg fried Unseld – udeřil do očí monumentální titul

básnické sbírky Na zemi a v pekle. Titul zářilkrvavě rudým písmem na temně černém omyvatelném

plastovém obalu, krvavou červení zde bylo uvedeno

i jméno básníka: Thomas Bernhard. S takřkapřehnanou přesností korespondovaly básně mladéhoThomase Bernharda s životním pocitem dvacetiletéhomladíka, jímž jsem tehdy byl, a tohle souznění bylo třeba

sdělit světu. A zrovna jako z udělání mi v obezřetně

komunistickém časopise Geist und Tat uvolnila jedna

milosrdná redaktorka místo pro recenzi, která se pak

literární kritice v obvyklém slova smyslu samozřejmě

příliš nepodobala, hraničila spíš s dithyrambem: „Od

dob Trakla už Rakousko nezažilo, pomineme-liChristine Lavantovou, básníka, jenž by dosahoval originality

Thomase Bernharda. Každá jeho věta dokáže svou

živelností a novostí čtenáře doslova smést. Tak jako

u Rimbauda se básnictví opět zmocňuje čtenáře, nutí

člověka posedlého životem, aby se zřekl života pro

poezii.“ A tak dále v tom nejvypjatějším tónu, jaký si lze představit, který však nebyl ničím jiným nežozvěnou lyrické přepjatosti Thomase Bernharda, oné temně jiskřivé oslavy, jíž tento mladý rakouský básník uctíval svoje neštěstí. Moje zanícení pro Bernharda nezesláblo

w 8 w

ani poté, co mi Ingeborg Bachmannová – kterou jsem

chtěl svým nadšením nakazit a které jsem sbírku Na

zemi a v pekle poslal – odepsala chladně a moudře:

„Bernhard už o sobě dává vědět – již vyniká svýmpudem psát básně, nikoli však vlastními básněmi.“

Thomas Bernhard, kterého jsem krátce natopoznal v Mnichově, pravděpodobně prostřednictvímnašeho společného přítele Christopha Schwerina (jenž

tenkrát pečoval o novou Bernhardovu sbírku vnakladatelství S. Fischera), mi neprozradil, že moje recenze

byla v Německu vůbec první a pozval mě doOhlsdorfu, kde jsem pak čas od času mohl zažívat onytypické bernhardovské dny a večery, na první pohled až

uličnicky zábavné, ovšem vždy prodchnuté hlubokou

rezignací, projevující se šibeničním humorem. V zimě

1976/1977 (Bernhardova proslulost mezitím užpřekročila německý jazykový prostor) se nakladatelství

Suhrkamp rozhodlo dát dohromady svazek statívěnovaných Bernhardovu dílu; autor mě tenkrátdoporučil jako editora. Nechtěl jsem, aby se z knihy stala

učenecká hrobka se sekundárními texty, a proto jsem

Thomasi Bernhardovi navrhl opatřit knihu úvodním

rozhovorem; autor s tím k mému tichému úžasusouhlasil. Když jsme onoho zimního mrazivého dnedorazili (vzal jsem s sebou ženskou posilu), Bernhard nás

nejprve autem zavezl, a to tak divoce jako snad žádný

jiný automobilista mezi literáty, na jídlo do hostince

na nejzazším konci Traunsee. Podnik jako by pocházel

z Bernhardových raných temných povídek. Byli jsme

tam – jak jinak – jedinými hosty a personál se choval

značně nevrle. K jídlu jsme dostali jakési zbytky, takže

jsme se věnovali především vínu. Sklíčeni a zároveň

w 9 w

povzneseni jsme se v pozdním večeru vrátili stejněostrým tempem zpět do Ohlsdorfu, abychom dál popíjeli

a povídali si, nebo spíš hloupě klábosili, a zdálo se,

že na rozhovor pro Suhrkamp se dávno zapomnělo.

Bylo už kolem půlnoci, když přítelkyně tišepřipomněla důvod naší návštěvy a ukázala na přivezený

magnetofon. A tak jsme přece jen ještě začali s hrou

na otázky a odpovědi (k níž by si čtenář mělpřimyslet i výše popsaný předchozí průběh večera). Při

kladení jednotlivých otázek jsem si nemusel hrát na

naivku, byl jsem jím, stále ještě infikován iluzemi své

generace „osmašedesátníků“, kteří sice společensky

ovlivnili mnohé důležité věci, ale v estetickýchotázkách obecně se chovali jako barbaři. Před Thomasem

Bernhardem jsem samozřejmě pociťoval rozhřešení,

protože jsem se v časopise Konkret, hlásné troubě

mimoparlamentární opozice, zapáleně přihlásil k jeho

tenkrát ještě mocně napadanému románu Rozrušení.

Ten, kdo zná Bernhardovu dikci, pozná ji i tam, kde

autor už jenom naznačuje nebo mluví v polovětách;

i v momentech, kdy Bernhard promlouvá jakojedna ze svých chvástavých jevištních figur, lzeodhadnout, co bylo jeho nejniternější hnací silou: mnohdy

to byl bezpochyby pouhý duch vzdoru. Kdyžnapříklad Bernhard tvrdošíjně odmítal soucit, napadla mě

analogie s Nietzschem, který sice soucit zatracoval,

ale v Turíně pak objal týranou herku. A stejně jako

mohl Nietzsche mluvit o „duchovním zákusku“jménem „Gorgon-Zola“, cenil si Thomas Bernhard nade

vše kalambúru a překvapivé slovní hry. Jehocynismus nebo to, co u něj jako cynismus působilo, byla

reakce hluboce ukřivděného dítěte, které na cestě za

w 10 w

spisovatelským povoláním dostávalo jednu osudovou

ránu za druhou. Jak napsala Marina Cvetajevová:

„Básníkem se stáváme v dětství.“

Bylo už skoro ráno, když náš noční rozhovor dospěl

ke konci. Thomas Bernhard se osvědčil jako zručný

odklízeč sněhu, uvolnil nám cestu a my mohli odjet

z Ohls dorfu zpátky do Mnichova. Krátce nato jsem

poslal pásky s naším rozhovorem do Suhrkampu,

a když jsem po relativně dlouhé době obdržel opis,po

slal jsem jej korektně ke korektuře ThomasiBernhar

dovi. Krátce potom mi přišel dopis z Ohlsdorfu, psaný

24. srpna 1977; dopis byl napsán na dopisním papíře

z onoho nádherného hotelu Palácio de Seteais v Sintře

(Portugalsko), který jsem v roce 1975 Bernhardovi

nadšeně doporučil. Bernhard psal: Milý Petře H., jistě

Vás nad tímto papírem jímá touha po Sintře! – Krátce:

celý ten (příšerně opsaný!) text našeho jedinečného

(jediného?) experimentu je zcela nepoužitelný, nesmí

z toho být publikována ani řádka. Když pomyslím

na knihu o mé práci, skoro se mi z toho dělá špatně;

vychází mi z toho jen odpornost. Už léta čtu jenom

žvásty, ze kterých je mi na zvracení, a nemůžu se proti

těm nechutným pohádkám (?) bránit. Prosím,zvaž

te to všechno důkladně ještě jednou... Jsem v dobré

formě a měl byste se tu zase někdy – spontánně! –ob

jevit – třeba ve dvou... Loučím se se svým 1. kritikem

(1957), jenž byl tak mladý a jehož jsem považoval za

tak starého. Váš Thomas Bernhard.“ Jako už ne zcela

mladý blbec jsem se urazil, nikdy jsem na ten dopis

neodpověděl a od vydání knihy o ThomasiBernhar

dovi, která byla s nakladatelstvím Suhrkamp pevně

dohodnuta, jsem ustoupil. Teprve později, po přečtení

w 11 w

všech Bernhardových autobiografických knih,vydaných nakladatelstvím Residenz (Příčina, Sklep, Dech,

Chlad, Dítě), jsem pochopil, proč se tak rezolutně

bránil uveřejnění tohoto v mnoha směrechautobiografického rozhovoru. To, co byl ochoten sdělit ke svému dětství, mládí a básnickému vývoji, nemělo býtvysloveno formou nějakého volného nočního klábosení, ale jako sevřený literární text.

Když se mi nyní, během minulé zimy 2009/2010,

skoro po čtyřiceti letech, náhodou dostal do rukou

přepis našeho rozhovoru, nenabyl tím asi na významu,

ale připadalo mi, že v něm nacházím mnohé detaily

a nuance, které Bernhardovým obdivovatelům možná

dosud unikaly. Peter Fabjan, bratr ThomaseBernharda, mi udělil povolení text uveřejnit; rozhovor jsem

dal přečíst i Ulle Unseldové-Berkéwiczové a Raimundu

Fellingerovi a ti byli přesvědčeni, že Bernhardovým

čtenářům by tento text neměl zůstat odepřen. Takže

jsem s uveřejněním nakonec také souhlasil, ač stále

s poněkud stísněnými pocity.

Prosinec 2010

Noční rozhovor mezi Thomasem Bernhardem

a Peterem hammem v Bernhardově domě

v Ohlsdorfu 1977

Peter hamm: Jak to, že máte v domě tak málo knih?

Thomas Bernhard: Protože knihy na mě působí

tísnivě. Stačí mi už jedna. Když někdo pracuje

v mlékárně, taky nemůže mít doma máslo. Kdyby

w 12 w

měl doma třeba sto nebo tisíc balíčků másla,zbláz

nil by se.

Píšete tady v domě?

Píšu tady v domě. Skoro vždycky.

Proč bydlíte na vesnici? Na statku?

Mám velice rád Londýn. Ten je pro mě ideální.

a protože v Londýně žít nemůžu, žiju tady. To má

přibližně tentýž efekt. Les a celá ta krajina, to je

skoro jako obrovské město. Nepříjemné by bylo

malé město nebo městys nebo koncentrace stovek

či tisíců obyvatel. a miliony u nás nejsou. Takže

žiju tady.

Máte selské předky.

Mám všechny předky, co kdy existovali, vlastně jako

každý člověk. Není tudíž správné tvrdit, že někdo

má selské nebo jiné předky, protože všichni jsou

koneckonců spřízněni se všemi – kdybychompo

chopili přírodu, kdybychom k tomu měli vůli.

Kam byste se sociálně zařadil?

Pravděpodobně pocházím z maloměšťáckých vrstev.

aspoň v tomhle století, nebo posledních padesát

osmdesát let. Vždyť lidské vzpomínky dál aninesa

hají. Nejdřív to byl samozřejmě také selský lid nebo

sedláci, že.

w 13 w

Proslul jste napjatým vztahem k Rakousku. Přesto

tady žijete. Proč?

Protože žiju rád tam, kde narážím na nejvícpře

kážek. a kdybych odsud odešel, ty překážky bych

neměl, a proto žiju tady. a dokud mě nevyhodí, což

pravděpodobně není možné, zůstanu tady.

Existuje pro vás pojem vlast?

S tím si moc rady nevím. Dokážu si sice představit,

kde žili moji předkové, ale tam já přece nežiju. Do

Rakouska jsem přišel spíš jako outsider.

Kde jste vyrůstal?

Narodil jsem se v holandsku. a první roky jsem

trávil na lodi, to znamená vlastně na moři, vRotter

damu – který jsem před pár týdny znovu navštívil.

Vyrůstal jsem ve Vídni, matka mě tam převezla

v prádelním koši. Zpočátku typické velkoměstské

dítě. Pak jsem s prarodiči zažíval pravidelné útěky

před chudobou, přesuny z jednoho laciného činžáku

nebo laciného bydlení někam jinam. a tak jsem

neustále střídal školy a vybavuju si, jak sedospě

lí pořád děsili placení nájemného, protože nebyly

peníze, takže se před placením holt uteklo jinam,

a tak podobně. Jako dítě jsem žil velice rušný život,

pobýval jsem všude možně.

Postava dědečka u vás hraje...

w 14 w

... velikou roli, protože jsem vyrůstal u prarodičů, to

znamená především u dědečka.

A čím byl?

Byl, čím vlastně byl? Studoval techniku,strojírenství, a vyhodili ho ze školy, protože jednoho dne

přišel s pavím perem na klobouku. Ředitel mu řekl,

jestli s tím pavím perem přijdeš zítra zase, poletíš.

a samozřejmě, co takový mladý člověk neudělá?

Samozřejmě s tím pavím perem přijde zase. a letěl.

Čímž začal jeho potulný život a averze vůči všemu,

co souviselo s rodiči a školou a omezováním. a to

jsem po dědečkovi zdědil: neposednost, pohyb.Dvacet let jsem žil v neustálém pohybu. Nikde jsem

nevydržel déle než čtrnáct dní.

Ten dědečkův anarchismus vás přitahoval už oddětství?

Pravděpodobně ano. Mám to v sobě dodnes, stavět

se všemu na odpor.

Když jste měl tuhle vlastnost od začátku, jak jstenaříklad mohl vydržet v internátu v Salcburku?

To se prostě musí vydržet. Odejít přece nemůžete,

tak co máte dělat? V deseti letech nemůžete jen tak

utéct, to byste se nejspíš čtvrtý nebo pátý denněkde zhroutil hlady. a pak se vynoří nějaký policista

nebo milovník pořádku a zase vás strčí do nějakého

podobného ústavu.


w 15 w

To vám bylo jasné už tenkrát?

ano, samozřejmě. Nikdo nemá tak jasno jakočlověk mezi sedmým a čtrnáctým rokem.

Jaké byly vaše zásadní zkušenosti, tenkrát v tominternátu?

Rozbití osobnosti, pravděpodobně. Jako cíl úřední

moci.

A jak jste tomu dokázal vzdorovat a přitom tamzůstat? No, vzdoroval jsem vždycky, neustále jsem dělal to, co mi ostatní vymlouvali. ale když je člověk mladý, je vlastně jakýmsi trestancem. a když je zavřený

v nějaké polepšovně, může sice taky vzdorovat,odorovat všemu, ale nemůže odejít. a pokud odejde,

s největší pravděpodobností ho během osmi dní

zase zavřou.

Jaké jste měl představy o tom, co bude následovat po

internátu, jaké jste si tenkrát dělal naděje?

Vůbec žádné, nic. Nepředstavoval jsem si vůbec nic.

Vždycky jsem myslel na to, že už se ráno nechci

probudit. a to samo o sobě stačilo. a dost zlé už

bylo to, že jsem se pokaždé znovu probudil.

Na internátě jste neměl žádné pozitivní zážitky?

w 16 w

Tak nějaké by se našly. Prostěradlo přijde vhod,

nebo tak něco, že. Prostě takové úplně běžnézážitky, které má člověk nakonec i rád. anebo kočka na zadním dvoře, kterou si pohladíte. Protože vásnikdo nepohladí, snad něco takového. anebo vědomí, že někde je člověk, třeba dědeček nebo někdo jiný, kdo vás prostě má rád, nechci tvrdit, že vás miluje, protože pojmy milovat a láska nelze v tom věku ještě vůbec chápat. Ale člověk přece jen velmi silně cítí, že mu něco chybí. To ano, ale nedokáže to vysvětlit. Máte sice jasnější vnímání, ale jako dítě nechápete pojmy. V próze Příčina, v níž líčíte svůj pobyt v salcburském

internátu, hraje velkou roli vaše hra na housle. Byl to

jakýsi druh náhradního světa? A také první kontakt se

světem umění?

ano, bylo to útočiště. Myslím, že matka byla velice

muzikální, velice dobře zpívala a hrála. ale vpodstatě jsem nenáviděl všechno, co souviselo sdisciplínou nebo pořádkem. a tak jsem samozřejmě

nenáviděl i hru na housle, protože každé studium

hudby nebo hry na nástroj samozřejmě začínádiscilínou. Jenže to bylo přesně to, co jsem nenáviděl.

ale občas jsem to měl dokonce i rád, protože to byl

protiklad toho amúzického pořádku, těchkomandujících oficírských holinek. Ten marš tónů a not

mi byl přece jenom milejší než ten holínkový marš.


w 17 w

Po odchodu z internátu jste studoval hudbu?

Ne, studovat jsem nemohl. Na housle jsem se sice

učil, na nástroj se přece nejdříve učíte, o studium

se jedná teprve na vysoké škole. ale já jsem začal

navštěvovat obchodní školu a na housle už jsem

nehrál, protože ty housle byly taky rozbité, pryč,

v tahu. ale ta hudba ve mně zůstala. Jeden nástroj

byl pryč, no, ale pak jsem objevil hlasivky. Jak, to

už si přesně nepamatuju.

Takže při obchodní škole jste se učil zpívat.

No kdo by se chtěl stát obchodním příručím. Chtěl

jsem se jenom dostat pryč z domova a tohle bylajedna z možností. a tahání pytlů s moukou a kukuřicí, čas strávený s věčně opilými dělnicemi, co měly deset dětí, a s právě propuštěnými vrahy z té čtvrti, to mi bylo milejší než kontakt s mými koneckonců přece jen tupými blízkými příbuznými, kteří nerozuměli, respektive nemohli rozumět ničemu, co se ve mně odehrávalo. Nedá se jim taky nic vyčítat. Takže jsem radši tahal ty pytle s moukou. ale měl jsem jasno v tom, že takhle se život strávit nedá, tahat pytle s moukou, a když už, pak je to hrůzná budoucnost pro někoho, kdo právě začíná přemýšlet. a zpěv nebo hudba vůbec, to byl zase další útěk, byl to útěk kjedné z možností, když ale ta možnost nastala, utekl jsem od té možnosti zase k nějaké jiné. a dodnes se toho moc nezměnilo. Tenkrát jsem odešel k pytlům s moukou, a teď holt k románům a divadelním hrám.

ale zřejmě je to jen další uzavřený pytel s moukou.


w 18 w

Proč jste neutekl k hudbě, proč jste se nestalhudebníkem nebo zpěvákem?

Neměl jsem peníze, tenkrát nebyla žádná stipendia.

Byl jsem pořád u těch pytlů, protože jsemmusel z něčeho žít. Odešel jsem z domova prakticky

v patnácti letech. Musel jsem si něco sehnat, dělat

nějakou práci, můj poručník mi řekl: Je mi úplně

jedno, co z tebe bude, i kdybys byl zedník. Takže mi

to taky muselo být jedno, protože jedno musí být

člověku vždycky to, v čem nemá jinou volbu. Zbývá

prostě jenom to jedno, a to byl ten kupecký krám.

Nebylo to to nejhorší.

Ale potom jste začal studovat.

Potom ne, teda ještě v tom krámě přišla zčistajasna

nemoc: neškodné nastuzení při vykládání brambor

z náklaďáku. Vykládal jsem je v chumelenici,všechno sám, bože můj, bylo toho pár tun. a večerzimnice a potom... Ne, doma jsem ležet nechtěl, srazil

jsem si horečku, pamatuju si to přesně, řekl jsem,

tak, už jsem z toho venku, takže jsem topřechodil. a o tři měsíce později se samozřejmě dostavil

zánět pohrudnice a místo pytlů s moukou různé nemocniční postele. To ještě zdaleka nebylatuberkulóza, byl to vlhký zánět pohrudnice, jak se říká, zrovna řádila chřipková epidemie. Bože můj, ležel jsem na pokoji o pětadvaceti postelích, se spoustou lidí, kteří neustále umírali, a cítil jsem se dokonce úplně šťastný, že tam ležím. Současně se mnou ležel v tom špitále i dědeček a nikdo nevěděl: umřu

w 19 w

já – umře on. Pak jsem dostal poslední pomazání

a dědeček ne, protože si mysleli, že umřu já. alenakonec umřel on. Pro mou matku to asi nebylo moc

příjemné. a jak jsem se později dozvěděl, dědeček si to poslední pomazání nenechal dát: farářovi, který před jeho smrtí vešel do místnosti, řekl „Ven!“. To bylo jeho poslední slovo, ven, moc pěkné. Naposlední pomazání nedošlo. Ten farář měl kufřík jako nějaký obchodní zástupce, na straně byly dvaknoflíky, které stlačil, a víko se vymrštilo vzhůru. Byly tam takhle dvě svíčky, které horlivá sestra zapálila, a on se pak zeptal, tak kohopak to tu dneska máme, a ona ukázala na postele a tenhle nebo támhleten pak dostal poslední pomazání. Takhle se toodehrávalo. Je úplně normální, že lidi umírají, říkal jsem si, není na tom nic hrozného [následuje několik nesrozumitelných slov]. Jak dlouho jste byl v tom špitále? Myslím, že dva měsíce. a končí to samozřejměnějakým tím stínem na plicích, ze stínu je pak infiltrát a z infiltrátu je díra a z díry smrt, nebo se ta díra

zvětší, přijde na to.

Šel jste do sanatoria?

Nejdřív jsem šel do sanatoria, pak mě ze sanatoria

propustili jako zdravého. Když se ale dostanete ven,

musíte ve městě docházet na prohlídky k lékaři,

a ten lékař pak zjistil, že mám vlastně v plicích díru

a že nejsem zdravý, ale pozitivní. To je osud lékařů,

w 20 w

že se vlastně pořád pletou, nebo skoro pořád.Tragický osud všech lékařů: mají pravdu, jen když mají

štěstí. ale k tomu dochází jen zřídka.

Byla u vás nemoc impulzem ke psaní?

Pravděpodobně, byla to pravděpodobně vůbecjediná možnost, protože zpívat už jsem holt nemohl,

protože s dírou to prostě nejde, a když zhubnete za

čtrnáct dní dvacet kilo a ležíte tam jako kostra ataky tak vypadáte, takže když jsem měl narozeniny,

sourozenci mě ani nepoznali a vůbec si netroufli mi

pogratulovat; zpívat už se prostě nedalo.

A tenkrát jste začal psát?

Jakmile jsem udržel šálek s čajem, to samozřejmě

tužce předchází. Člověk prostě musí něco dělat,nemůže jen tak ležet a úplně sejít. a pravděpodobně to byl taky dědeček, totiž můj vztah k němu, že jsem si řekl, můžu přece taky psát. Co dědeček psal? No, knihy. To, o čem přemýšlel, buď formálně zpracoval, nebo jen tak zapsal, aniž by tomu dal nějakou formu. Tedy žádné romány? Romány psal taky, ty nebyly moc dobré. alepřemýšlel právě o [nesrozumitelné]...

w 21 w

A čím jste začínal vy?

Básněmi. Člověk začne básněmi, které se rýmují.

a psal jsem spíš tak, jak uvažoval dědeček, a to

jsem zrýmoval. Jak je svět špatný a jak jsou lidé

odporní a jak je slunce krásné, a když vyjde měsíc,

je to nádherné, ale lidé si ten vycházející měsíc

nezaslouží, a to slunce je odporné. a co dědeček

nezrýmoval, co pouze zapsal, to jsem prostězrýmoval a zapsal já.

Jednou jste mi ale vyprávěl, že jste zpíval ještě vsanatoriu.

ano, po jisté době. Když máte k hudbě takový

vitální přirozený vztah, pak je samozřejmě úplně

hrozné, když ze sebe nemůžete vydat ani hlásku;

jakmile jsem na tom byl zdravotně trochu líp, chodil

jsem do kostela a zpíval. Zpíval jsem a psal básně,

střídavě. a po tom pobytu v sanatoriu jsem začal

navštěvovat hodiny zpěvu v Mozarteu.[nesrozumitelné] jsem se tam nechal zapsat a zpíval jsem

tam. ale musel jsem taky z něčeho žít, dostal jsem

tenkrát sociální podporu nebo něco takového, 110

šilinků, to si ještě pamatuju, a s tím jsem šel opět

k poručníkovi, od něhož jsem předtím odešel, šel

jsem tam, protože nic jiného mi nezbývalo, a on

mi tenkrát odečetl, to si ještě pamatuji, osmdesát

šilinků za topení. a pozamykal skříně. Přecházel

po předsíni sem a tam a vždycky říkal, tenhle mi

všecko sežere, ale přitom jsem tam nikdy nic nejedl.


w 22 w

Jak jste vůbec přišel k tomu poručníkovi?

Ten poručník byl matčin muž. S mým otcemnebyla moje matka sezdaná. Toho poručníka pořádně

nechápu, protože tenkrát byl velice mladý, ještě

mu nebylo ani přes dvacet, to člověk ještě nemůže

fungovat jako otec. Původně byl holičskýmpomocníkem v Ottakringu. a moje matka ho poznala přes

svého bratra, který ve Vídni s tím ErnstemFischerem, toho budete určitě znát...

Ano, ten spisovatel...

ano, ten spisovatel a komunista. Tak na toho můj

strýc, matčin bratr, nějak narazil, nevím, jak se

seznámili. Strýc byl geniální chlap, který ve Vídni

dělal celou tu komunistickou propagandu právě

s Ernstem Fischerem, jeden ji prostě vykonával, ten

druhý říkal, jak na to. a tak strýc holt vyvěšoval po

Vídni transparenty a vedl existenci mezitransparenty a vězením. a přitom do toho zatáhl ještě toho

holičského učně. To byl syn kočího, který pracoval

ve Vídni u velkopekáren anker. Jeho otec bylpůvodně štolbou u knížete Esterházyho, cožnedopadlo dobře, takže pak pracoval u těch velkopekáren

anker. Jeho matka, která žije dodnes v Salcburku

– je jí skoro sto let –, byla dcerou sedláka ze Štýrska,

a co udělali, poslali dítě za tou nejbližší příležitostí,

což bylo holičství, takže pak nastoupil do učení

u holiče. Někdo ho odtamtud jednou vytáhl a vzal

ho domů, kde byla moje matka, a tak se seznámili.

Docela prosté, ne?

w 23 w

Začal jste poezií, píšete ještě poezii?

Ne.

Ale znamená pro vás ještě něco?

ani se na to nepodívám, tak jednou za dva tři roky

to vezmu do ruky, podívám se do toho a poznávám

přibližně básně, které se mi svého času líbily, prostě

se do toho podívám a pomyslím si, bože můj,vlast

ně je to docela milé.

Kdy jste začal s psaním prózy?

To bylo, to se prolíná. Už záhy jsem začal psátdrob

né příběhy. Odešel jsem do Vídně a neměl žádné

peníze a šel jsem do literární kanceláře, kde byla

jedna, jak se jmenovala, Thea Leitnerová sejmeno

vala, ta teď píše ve Vídni pro Wiener Kurier, takže

vím, jak se jmenovala. Měla svou kancelář a prostě

zprostředkovávala literární výtvory novinám ana

kladatelům; a teprve den předtím, než jsem přišel

na tenhle nápad, jsem napsal příběh, abych tam

taky něco přinesl. Byl to [nesrozumitelné]. Prostě

jsem si sedl k psacímu stroji, aniž bych zřejmě

o čemkoli přemýšlel. Protože zrovna padal sníh,za

čal ten příběh sněhem, byla tam ruská emigrantka,

která přechází ulici – a najednou výkřik, zhroutí se,

už si to nepamatuju, tragický příběh o dvou a půl

stranách, hrozné. a pak jsem tam zašel, bylo to ve

Wollzeile, Thea Leitnerová měla kancelář ve státní

tiskárně. Neměl jsem samozřejmě nic k jídlu, vůbec

w 24 w

nic, tenkrát jsem bydlel na studentských kolejích

a vždycky jsem si říkal, zabiju se, nebo ne, udělám

to nožem, nebo neudělám. ale přece jen jsempořád tady. a tenkrát jsem si myslel, to s tímpříběhem, z toho by mohlo něco koukat. a ta TheaLeitnerová to četla a tak nějak rozpoznala moji situaci

a zřejmě si pomyslela, bože můj, co ten tady dělá,

pak řekla, že by mi mohla něco zprostředkovat, že

bych jí mohl uklidit sklep v Kettenbrückenstraße,

že to je sklep, který jí patří už léta, a že se musí

uklidit, a za to že by mi mohla zaplatit. O mém

příběhu nepadlo ani slovo, a tak jsem ten příběh

zase schoval a řekl jsem, ano, ráno budu vKettenbrückenstraße. a pak mi dala baterku, protože ve

sklepě nebylo světlo. Byly tam padací dveře, všude

skákaly krysy. Začal jsem uklízet a večer jsem šel

domů s bochníkem chleba a pár šilinky, což byl

v podstatě obrovský úspěch. Myslím, že tohle byl

začátek skutečné prózy.

Cítil jste, jak bych to řekl, cítil jste nutnost psát prózu?

Jestli jsem cítil nutnost, to nevím. V podstatě jsem

chtěl být nějak slavný, odjakživa, čím, to mi bylo

vlastně úplně jedno.

Být slavný tedy znamená chtít to světu dokázat.

To taky nevím. Člověk vlastně nemá tušení, co to

je. Prostě to něco je. Je to něco jiného než nebýt

vůbec ničím.

w 25 w

No ano, člověk prostě chce někým být.

ano, snad jsem chtěl být někým.

Teď jste slavný. Znamená to pro vás pořád ještě něco?

Těžko říct. Všechno něco znamená, spontánněřečeno. Sláva je dvojaká věc. Na jedné straně příjemná,

na druhé straně odporná. a přece je to něco, cočlověka fascinuje, řekl bych. Nemůžu říct, že to pro mě neznamená nic, protože to pro mě právě znamená všechno. Je úplně jedno, co to je. ale hmatatelné to není. Mohl bych třeba taky říct, že to pro mě vůbec nic neznamená, když to zítra zmizí, bude mi to jedno, nebo že už nechci psát, že už neumím psát. Ideální by bylo, kdyby se za mě někdo modlil. ale momentálně přece jen to všechno k sobě patří a hraje určitou roli. Najednou dostáváte dopisy od lidí, kteří četli vaše knihy, kteří se s vašimi postavami identifikovali nebo se cítili nějak osloveni. Jak se při tom cítíte? To naprosto nechápu, v životě jsem nikomu nepsal z nějakého obdivu. Nikdy jsem to nedělal. Nikdy jsem nešel se svými věcmi za nějakým básníkem nebo spisovatelem, nikdy jsem s žádným nechtěl mluvit. Nikdy. Ale když jste začal psát, to jste neobdivoval jiné knihy a jiné autory? Literatura se přece vždycky živíliteraturou.

w 26 w

Knihy ano, ale osoby ne. Spisovatele jsem nikdy

vidět nechtěl.

Jaké knihy jste tenkrát obdivoval?

Nejdřív to byly knihy, které měl v knihovnědědeček, pravděpodobně, ne pravděpodobně, tak to

bylo. Zčásti jsou to dokonce knihy, na kterých mi

dodnes do jisté míry záleží. Jenom tam neměl vůbec

žádné knihy z posledních dvaceti let před válkou,

kupodivu, vlastně to všechno byli klasičtí autoři.

Jaký byl váš první zásadní čtenářský zážitek?

Prvním velkým zážitkem byly knihy PeteraRossegera. ale čtenářsky jsem se vlastně osamostatnil

díky Thomasi Wolfovi, to byl první autor, který mě

opravdu fascinoval.

Jeho „K domovu pohleď, anděli“?

ano, to byla kniha, u které jsem si říkal, ta jeopravdu velkolepá, a ten, kdo ji napsal, je tak neskutečně

vitální a mladý a důvtipný. Nechci říkat duševně

bohatý, to vážně nebyl, ale působil jako větrná

smršť na papíře.

Řekl jste „vitální“. Byla to pro vás důležitá kategorie?

Jistě. Záleží na tom, s jakou lehkostí dokáže autor

převést na papír to, co pro člověka a jehookolí představuje život, právě onu vitalitu. a právě

w 27 w

v nezeslabené podobě. Většina lidí nepíše vůbec nic

vitálního nebo živého.

Považoval byste své knihy za vitální?

No ano, pokládal bych je za velice vitální, alesamozřejmě nikoli ve smyslu Thomase Wolfa. U mě je

vitalita spojena s jinými věcmi. Nejsem taky žádná

větrná smršť. To ani nemůžu.

Jsou ještě nějaké čtenářské zkušenosti, které pro vás

mají dodnes význam?

Faulkner, například. Pak už jsem se začal zajímat

o filozofická díla. ale mezi filozofy mě zajímali

nejvíc ti, kteří neměli systém. Pascal a Montaigne

[nesrozumitelné] všechno. To mi v hlavě strašilocelá desetiletí a vlastně to mám v sobě dodnes. Velice

brzo mě začalo čím dál víc fascinovat něco, čemu

jsem vlastně vůbec nerozuměl, s tou filozofií to byl

úplně instinktivní zážitek.

Pascala měl v knihovně váš dědeček?

ano. Byli tam všichni, v podstatě všichni staří

významní autoři, s výjimkou těch, které prostěještě neznáme, a možná najde [nesrozumitelné]. Četl

jsem to všechno teprve až po dědečkově smrti. Před

dědečkovou smrtí jsem nechtěl mít s literaturou nic

společného. V rodině byl člověk, který byl jakoosobnost formován vztahem k literatuře do té míry, že

bylo nepředstavitelné, že by se mu někdo jiný mohl

w 28 w

vůbec jen přiblížit. To se samo sebou vylučovalo. Na

druhé straně prarodiče vždycky chtěli, aby mizbýva

lo něco na knihy. ale já se tomu vždycky velkýmob

loukem vyhýbal a vlastně jsem ty knihy nenáviděl.

Taky mi to připadalo příliš namáhavé. Chtěl jsem

se poflakovat, v létě nosit krátké kalhoty a v zimě

dlouhé, lítat sem a tam a pokud možno nedělat

nic, co chtějí ostatní. a to v pravém slova smyslu,

ale pravděpodobně je to tak obecně. a literatura

znamená obtíž. Tady už bylo potřeba něco překonat.

Byl dědeček jako spisovatel v rodině vážený?

Vážili si ho, aniž by chápali, co dělá, přinejmenším

ho silně respektovali, jeho dcera a syn ho dokonce

s rozumným odstupem obdivovali. a jeho zeť jím

byl fascinován, protože když se někdo z holičství

najednou dostane do domu, kde je knihovna a muž

s brýlemi, který se celý den prochází ve volných

kalhotách a se špacírkou, mluví jenom oSchopen

hauerovi, Kantovi a takových věcech, to už takového

holičského učně vyvede z rovnováhy. Otevře pusu

a podvolí se všemu. Jistěže mu to víceméně ničilo

život, protože byl na dědečka krátký. Protože sedo

stal do prostředí, kterému nemohl čelit.

To je vaše raná zkušenost, že kultura a duch mají svou

odvrácenou stranu?

Pociťoval jsem to velmi silně, protože příkladem

toho byl dědeček, především všechny ty pasti aná

strahy, do kterých se duchu otevřený a produktivní



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist