načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pravda v zrcadle času - Šarlota Santini

Pravda v zrcadle času

Elektronická kniha: Pravda v zrcadle času
Autor:

Temný psychologický příběh o hledání pravdy v minulosti. Bezejmenná hrdinka objeví tajemné zrcadlo, které jí přenáší do tajemných a děsivých světů, ale především jako ve stroji ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Santini
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 173
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Temný psychologický příběh o hledání pravdy v minulosti. Bezejmenná hrdinka objeví tajemné zrcadlo, které jí přenáší do tajemných a děsivých světů, ale především jako ve stroji času, cestuje do minulosti. Odkrývá tak dlouho skrývanou pravdu o existenci člověka a bytostech z jiných planet. Vědět příliš, je velmi nebezpečné. Tajný spolek vlád celého světa a manipulativních Šedivců se jí snaží zastavit na každém kroku. Zdaří se hrdince odhalit pravdu a přiblížit tak lidstvo lepší budoucnosti? Příběh fantazií propojuje skutečná fakta. Začíná tak sága, která bude dále pokračovat. Čtenáři stylem vyprávění přirovnávána k Tulákovi po hvězdách od Jacka Londona. V roce 2017 vznikne první český sci-fi velkofilm podle knihy.

Zařazeno v kategoriích
Šarlota Santini - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


Pravda v zrcadle času

Šarlota Santini

Z českého originálu Pravda v zrcadle času

Odpovědná redaktorka Jana Pátková

Grafická úprava Jana Pátková

Vydalo nakladatelství: Pátková Anna – Santini

24.1.2016

eknihysantini.cz

Vydání první

ISBN 978-80-88014-87-4 (pdf)

ISBN 978-80-88014-85-0 (epub)

ISBN 978-80-88014-86-7 (mobi)

3


Obsah

Kapitola 1...........................................................................8

Kapitola 2.........................................................................12

Kapitola 3......................................................................17

Kapitola 4.........................................................................22

Kapitola 5........................................................................27

Kapitola 6.........................................................................31

Kapitola 7.......................................................................37

Kapitola 8.........................................................................42

Kapitola 9.........................................................................47

Kapitola 10.......................................................................53

Kapitola 11......................................................................57

Kapitola 12....................................................................62

Kapitola 13.......................................................................66

Kapitola 14.......................................................................71

Kapitola 15......................................................................78

Kapitola 16......................................................................83

Kapitola 17....................................................................89

Kapitola 18.......................................................................92

Kapitola 19......................................................................96

Kapitola 20...................................................................100

Kapitola 21....................................................................105

Kapitola 22.....................................................................109

Kapitola 23.....................................................................116

Kapitola 24.....................................................................121

4


Kapitola 25....................................................................126

Kapitola 26.....................................................................131

Kapitola 27....................................................................137

Kapitola 28.....................................................................142

Kapitola 29.....................................................................146

Kapitola 30.....................................................................150

Kapitola 31.....................................................................154

Kapitola 32.....................................................................159

Kapitola 33.....................................................................164

Kapitola 34.....................................................................169

Kapitola 35....................................................................174

5


6


V nejděsivější čas,

kdy hrom a blesk

žene žal,

přijde žena

s dětskou duší

do země za zrcadlem.

7


Kapitola 1

To byl zase den, opět jsem přišla pozdě do práce. Jsem úplně

vyřízená z povinností a z nevyspání. V rychlosti si udělám

večeři a pak už spěchám k počítači. Není divu, že jsem dnes

zaspala. Celou noc jsem strávila vyhledáváním. Nemůžu si

pomoct, je to jako posedlost, která mi prostě nedá spát. Pořád

mi v hlavě zní slovo „Pravda“. Kde je pravda? Co je pravda?

Už jsem viděla bezpočet dokumentů, přečetla mnoho vědeckých

prací. Před týdnem jsem narazila na diskuzích na člověka,

který ví hodně věcí, o které se já zajímám. Každý den si píšeme.

Našel si mě tak nějak sám. Právě se připojil a já mu hned

s nadšením svěřuji svoje včerejší objevy. Čekám na jeho

kladnou reakci a žádna odezva. Zůstává bez odpovědi. Vždy mi

hned odepisoval, cítím se z toho trochu zklamaná.

Rozhodnu se jít na chvíli projít. Hodím na sebe bundu a

tenisky. Seběhnu schody a vycházím z domu na ulici. Ulice je

klidná, možná až příliš. Nevidím nikde živou duši. Zabořím

ruce do kapes a přemítám o všem, co se mi honí hlavou.

V tom instinktivně zvednu oči směrem k parku. Vidím před

8


sebou ohromnou shrbenou postavu s kápí přes obličej. Musí

mít tak dva metry, možná víc. Nevidím jí vůbec do tváře. Zdá se

mi, že místo rukou má spíš chlupaté pařáty zakončené

dlouhými ohnutými nehty. Kdesi ve své hlavě slyším:

„Utéééč!“ Nervózně se rozhlédnu kolem sebe, nikdo kromě

obří postavy ale na ulici není. A přece vím, že hlas v mé hlavě

patřil té postavě. Podívám se opět směrem, kde jsem ji viděla.

Postava zmizela jako opar. Říkám si, že mám už vidiny

z nevyspání. Mávnu nad tím rukou. Jdu dál tmavou ulicí.

Po chvíli kolem mě projíždí tmavá dodávka. Zpomaluje, až

nakonec zastaví. Pomyslím si, že se asi chtějí zeptat na cestu,

ale z auta už vyskakují dva muži v kuklách. Popadnou mě za

ruce i nohy. Chci vykřiknout, ale k ústům mi přiloží kapesník.

Probouzím se. Připadám si jaksi nehybná. Otevírám oči, ale

nic nevidím. Ráda bych křičela, ale mám roubík v puse. Chci si

sundat tu věc, kterou mám na hlavě a zjišťuji, že nemůžu hýbat

rukama. Zhodnocuji situaci, sedím na židli a mám svázané

ruce i nohy, velmi pěvně. Nemůžu se skoro vůbec pohnout.

Po chvíli uslyším bouchnutí dveří a kroky. Někdo mi sundá

kuklu z hlavy. Kolem mě stojí několik mužů v oblecích. Jeden se

ujme slova:

„Víte, proč jste tady?“

Kroutím vyděšeně hlavou.

„Vy nejste pánem svého života! Hlídáme Vás na každém kroku.

Už jste několikrát překročila hranice. Nejjednodušší by bylo

Vás zabít. Jenže to nemůžeme. Můžeme zasahovat, ale

nemůžeme Vás zabít. Pro uchování rovnováhy. Tušil jsem, že si

nedáte pokoj. Budeme Vám muset vybrat další život. Snad Vás

natolik naplní, že již nebudete dále strkat nos tam, kam

nemáte.“

9


Obraz v zrcadle,

skutečnost nebo klam?

Naše životy,

pravda nebo lež?

10


Kapitola 2

„Lucko! Dávej pozor na auta!“ Okřikuji svoji dcerku se

strachem.

„Neboj, mami.“ Odsekne mi s naprostým klidem.

Ještě, že Davídek už je klidnější. Dvě děti jsou na mě stejně

moc. Když do toho ještě táhnu několik tašek s nákupem, je to

fakt zážitek. Doma naženu děti do pokojíčku. Sama jdu vybalit

nákup a pustit se do vaření večeře.

V deset jdu do postele úplně vyřízená jako obvykle. Nedaří se

mi ale usnout, tak čekám na Davida. Manžel má dnes přesčas a

já se k němu potřebuju přitulit. Konečně dole slyším bouchnout

dveře. Pak slyším, jak si dává sprchu. Mám radost, když si ke

mně lehá.

„Miláčku, ty ještě nespíš?“ Ptá se překvapeně.

„Ne, čekala jsem na tebe. Chci se přitulit.“ Odpovídám mu už

trochu rozespale.

Jakmile si ke mně lehne, cítím se v bezpečí. Jsme spolu už 10

let a já ho stále miluju tak, jako první den. Poznali jsme se už

na škole. Byla to láska na první pohled. Hned po maturitě jsme

se vzali. Po svatbě se narodil Davídek, po 5 letech jsme měli

ještě Lucku. S Davidem jsem šťastná, svoje děti miluju, i když

11


nejsem si jistá, že je to život, jaký jsem měla vést. Vlastně jsem

šťastná, až když jsem jen s Davidem. Možná jsem neměla mít

děti. Můj život je jaksi neskutečný. Zítra mě čeká přichystat

Davídkovi oslavu narozenin. Pozvala jsem všechny děti z jeho

třídy.

Stojím uprostřed obýváku, pobíhají kolem mě děti a já si

uvědomuju, že jsem úplně mimo. Stojím a zírám před sebe, jako

by se zastavil čas. Najednou některé z dětí začne křičet.

„Strašidlo! Strašidlooo!“

Křik slyším z chodby u schodů. Běžím se tam podívat, všechny

děti se zavřely u Davídka v pokojíčku. Já dojdu pod schody a

vzhlédnu. Nahoře na schodech stojí ohromná shrbená postava

s kápí přes obličej. Strašně se leknu a zavřu v úleku oči. Když

je znovu otevřu, nikdo tam nestojí.

Zírám opět před sebe, ztratila jsem se sama v sobě. Je mi

jedno, co je s dětmi. Jdu do ložnice, posadím se před zrcadlo a

dívám se do svých očí.

Nevím, kolik času uběhlo. David mě najednou chytne za

rameno a cloumá se mnou.

„Zlato, co se tady děje? Děti jsem našel zamčené v pokojíčku.

Všechny se k sobě choulily na posteli a brečely. A tebe najdu

tady, v ložnici, jak na sebe koukáš do zrcadla. Co je to

s tebou?“ Vytkne mi ostře David.

„Nemůžu.“ Odpovídám v naprosté letargii.

„Řekni mi pravdu...“ prosí.

Pravdu. Kdybych tak znala pravdu. Ano, já potřebuju znát

12


pravdu. Už několik dní mám podivné sny a teď ještě to, co jsem

dnes viděla na schodech.

„Davide, nevím, co se děje. Mám zvláštní pocity. Jako, že

tenhle život není skutečný. Objímám děti, ale jako bych je

neměla ráda. A tebe někdy taky ne. Mám pocit, že musím něco

zjistit. Děti byly vyděšené, protože něco viděli na schodech a já

to viděla taky. Jenže jsem měla pocit, jako bych tu postavu už

viděla. Pravda, co je pravda?“

David bez vysvětlení vezme telefon a vytočí nějaké číslo.“

„Šéfe, tento program také selhal. Pošlete tým k zajištění.“

Vůbec nechápu, co říká....

Celý život hledáme

naplnění,

smysl života.

Slyšíme v srdci šepot,

srdce zná odpověď.

Stačí se jen zaposlouchat

a vykročit na svou cestu.

13


Kapitola 3

Mám hroznou radost, takovou, že se usmívám jako sluníčko.

Právě mi volali z galerie. Objednali si u mě další výstavu mých

obrazů. Ta poslední měla velký úspěch. Teď jen najít novou

inspiraci. Sezením v ateliéru na nic nepřijdu. Musím nechat

uzrát své myšlenky.

Dlouho jsem se teď stranila lidem. Pořád jsem jen malovala a

malovala. Někdy je mi trochu smutno, že jsem stále sama. Bez

muže jsem už tak dlouho, že jsem přestala počítat čas. Myslím

si, že to bude asi tak přes rok. Poslední vztah mě dost sebral a

já se ponořila do práce. Když maluju, tak na nic nemyslím a

především necítím žádnou bolest. S Jakubem jsem žila dva

roky. Nakonec jsem ho našla v posteli s jinou. Okamžitě jsem

ho vyhodila ze svého bytu, tedy spíš ateliéru.

Před pěti lety jsem našla tenhle prostor. Bývalo to skladiště

s malou kanceláří, sociálkou se sprchou a malou kuchyňkou.

Nájem je nízký a to mi vyhovuje, hlavně mi slouží jako ateliér.

Prostor, kde spím, jsem oddělila paravánem. V místnosti jsou

14


tři velká okna. Na stěně bez oken mám namalovanou velkou

fresku, je na ní noční krajina za měsíčního svitu. Dokončila

jsem ji před půl rokem. Od té doby se mi to tady líbí mnohem

víc, je tu hned útulněji. Mám samozřejmě i cosi, co by se dalo

nazvat obývákem, gauč, dvě křesla, stolek a televize s dvd

přehrávačem. Na televizi ale skoro nekoukám. Když mám

náladu, tak sleduju jen filmy. Vedle televize mám stůl

s počítačem. Z druhé strany je vedle televize gramofon a věž.

Hudba je pro mě při malování krajně důležitá.

Usuzuji, že bude dobré další výstavu oslavit. Volám tedy

kamarádovi, ano kamarádovi. Kamarádek totiž moc nemám. I

těch kamarádů mám jen pár.

„Ahoj Filipe, jak se máš?“ Zdravím ho s nadšením.

„Ahoj zlatíčko, to jsem rád, že tě slyším. Neozvala ses měsíc.

Copak?“ v jeho hlase je slyšet, že mě rád slyší.

„Galerie si objednala další sérii mých obrazů na další výstavu.

Ráda bych to oslavila. Taky se potřebuju rozptýlit a nabrat

novou inspiraci.“

„To je skvělé! Jasně, tak dnes vyrazíme. Akorát to vysvětlím

Markétě.“

„Kdo je Markéta?“ jsem upřímně udivená.

„Moje nová přítelkyně. Ještě jsem jí o tobě neřekl.“

„No, mně o ní taky ne.“ odpovím trochu káravě.

„Teď ti o ní říkám. Jsme spolu měsíc, takže je to hodně čerstvé.

Každopádně večer se mnou počítej.“

„Tak se sejdeme v Noře na osmou. Ráda bych šla i někam

tancovat. Zvládneš to?“

„Co s tebou mám dělat?“ Odpoví na oko otráveně, ale vím, že

to pro mě udělá rád.

„Tak večer pa.“

„Papa“

15


Na osmou spěchám do Nory, ale jdu trochu pozdě. Filip je ale

zvyklý, je to takhle u mě pravidelně. Posílám aspoň textovku, že

přijdu později.

Konečně jsem na místě. Na stole mám už objednané pivo.

Láskyplně se obejmeme, jak to děláme vždycky.

„Sluší ti to dnes.“ konstatuje a prohlíží si mě.

„To jako jindy ne?“ odpovím trochu dotčeně.

„Ale nezlob, vždycky.“ usmiřuje si mě.

Vypráví mi o Markétě, poznali se zrovna tady. Trochu jí vadilo,

že jde se mnou ven. Vysvětlil jí, že jsme kamarádi, ale moc ji to

neuklidnilo. Známe se s Filipem od malička, byli jsme sousedi.

I naši rodiče se přátelí už od mládí. S Filipem jsme si dali i

první pusu, nikdy jsme spolu ale nechodili. Známe se tak

dobře, že by to snad ani nešlo.

Ptá se mě pak na tu novou výstavu. Moc toho zatím nevím,

neznám ani termín. Záleží na mně, jak dlouho mi to bude trvat.

Namalovat 30 obrazů chvíli trvá, to bude práce na půl roku.

Jsem natěšená na tancování, tak v deset už Filipa popoháním

na diskotéku. Netváří se nadšeně, ale uvědomuje si, že musí,

protože mi to slíbil. Vím, že mu to budu muset vrátit a pro

změnu s ním jít na filharmonii. Je to taková jeho podivná

záliba. Nikdo jinej, kromě mne, o ní taky neví. Jednou za čas

prostě chce jít. Přitom normálně poslouchá muziku jako já.

Na diskotéce strašně řádím. Povede se mi dokonce vytáhnout

Filipa na několik písniček a pak na ploužáky. Domů

přitáhneme až ráno. Filip u mě vždycky spí, když jdeme pařit.

Zatímco je v koupelně, jdu si na dvůr ještě zapálit.

Sejdu se schodů. Jakmile však otevřu dveře do dvora, tak

přímo proti mně stojí velká tmavá postava a prudce se dotkne

mého čela. Na okamžik se všude rozhostí velká záře. Jakmile

uhasne, postava je pryč. Přisuzuji to alkoholu. Nicméně

cigaretu si odpustím a spěchám zpátky k sobě. Ustelu Filipovi

16


na gauči. Odskočím si taky do koupelny. Pak už zalehnu do

postele a okamžitě usínám.

17


Sny jsou odrazem naší

mysli.

Odrazem zasutých

vzpomínek.

V našem podvědomí

je vše bezpečně ukryto.

18


Kapitola 4

Telefonuji s klientem. Právě jsem sehnala kupce na dům po

jeho matce. Už jsem tomu ani nevěřila, protože tak děsivý dům

jsme v nabídce ještě neměli. Jedna věc mě ale láká, dům je

plný knih. A pan Roubíček mi právě oznámil, že vše nechá

odvést na smetiště. Zhrozím se nad jeho ortelem. Postřehne, že

tím nejsem nadšená, tak se zeptá, v čem je problém. Já mu tedy

vyklopím, jak je mi líto těch knih. Odpoví, že klíče mám, tak ať

si tam vezmu vše, co budu chtít, dal mi čas 4 dny.

Do domu se vydám ještě toho dne po práci. Už se stmívá a

schyluje se k bouřce. Nebe je černé. Auto zaparkuji před

domem. Před dveřmi se zastavím a zhluboka se nadechnu. Tak

jako vždy, když jsem sem vodila zájemce na prohlídku.

Dům je novogotický, na oknech jsou černé záclony a střechu

zdobí dvě věžičky. Už neváhám, odemknu dveře a vstoupím.

V hale je nepříjemné šero. Radši za sebou ještě zamknu, aby se

sem nikdo nevkradl. Vystoupím po schodech do prvního patra,

kde je knihovna. Uprostřed místnosti stojí velké zrcadlo ve

19


starožitném rámu. Vždy se mi to zdálo velmi zvláštní.

V knihovně musí být aspoň tisíc svazků. Nejradši bych si

odvezla všechno, ale kam to mám všechno dát? Do mého bytu

by se to nikdy nevešlo. Napadá mě, že mám v nabídce garáž

k pronájmu a mám od ní klíče. Nemohu ty skvosty tady nechat.

Když se začínám probírat knihami, tak zjišťuji, že jsou tu díla

stará i několik set let, možná víc. Knihy značně pokrývá prach.

Sundávám knihy z regálu, oprašuji je a pokládám je opatrně na

zem.

Mám již vyklizený jeden regál, když v tom objevím za knihami

schovaný malý trezor. Je chráněn zvláštním mechanismem.

V jednom kruhu jsou znaky živlů, v druhém vnějším, jsou

krátká slova. Mám dojem, že jsem to už někde viděla. Snažím

se rozpomenout. Jak to jen bylo? Po chvíli mi to sepne, je to

Sumerština. Co tady dělá Sumerština? Fotografická paměť se

mi mockrát hodila. O Sumer jsem se zajímala celkem nedávno.

V tom už ale otáčím znaky ke slovům: Oheň – Ag, Voda – Ab,

Země – Kia, Vzduch – Lil. Kód byl správný, zámek se otevře a

trezor vydá své tajemství. Uvnitř leží velmi starý svitek. Vezmu

ho do ruky. Je opatřen pečetí, opatrně ji rozlomím. Pergamen

obsahuje latinská slova. Náhodně držím svitek proti světlu,

které mi nečekaně odhalilo číselný kód. Sice jsem se latinu

učila na škole, ale nepřeložím všechna slova. Naštěstí tu mezi

knihami je i latinsko – český slovník. Vezmu z kabelky blok a

přepíšu slova v pořadí dle číselného kódu. Anima candida

ingredi porta terra speculum petes veritas alterutra aditus

foras alia mortalitas. Ve volném překladu to zní takto: Čistá

duše vstup branou do světa za zrcadlem, budeš hledat pravdu,

jedna ze dvou cest ven, druhá smrt. Uvědomuji si, že tu je to

zvláštní zrcadlo, postavím se tedy před něj. Pronesu celý

latinský text. V tom zahřmí a celý dům se otřese. Zrcadlo se

začíná proměňovat, vypadá spíš jako průhledný gel. Pomalu

20


k němu přistoupím. Natáhnu ruku a vnořím ji dovnitř. Cítím

zvláštní brnění. Mám strach, ale zároveň jsem strašně zvědavá.

Nadechnu se a vstoupím. Brní mě celé tělo a já se chvěji. Když

se vzpamatuji, zjistím, že jsem v malé, tmavé místnosti. Proti

mně stojí zvláštní ošklivá, shrbená, ale velmi vysoká bytost, ale

nevidím jí do obličeje. Má kápi a padá jí přes oči a vrhá tmavý

stín. Zpanikařím a chci se dát na ústup, otočím se a hledám

zrcadlo. Nikde po něm však není památky. Bytost zahřmí

hromovým hlasem:

„Už tě očekávám. Přišel tvůj čas.“ Ukáže na mě prstem. Má

chlupaté pařáty s dlouhými drápy.

Jsem vyděšená a vypravím ze sebe:

„Chci zpátky. Pusťte mě ven.“

Zrůda odpoví:

„Bylo tvým osudem sem dnes přijít. Po tisíciletí sem přišlo už

mnoho lidí, ale všichni zklamali. Svět za dveřmi, které

zakrývám, je odrazem vašeho zkaženého světa. Už v něm není

skoro nic dobrého. Jsi tu, abys odhalila pravdu věků. Pravdu,

kterou se vlády vašeho světa snaží skrýt za pohádky. Nyní jdi!

Strávíš jeden den v té hrůze za dveřmi. Pak čekám tvůj návrat a

řeknu ti víc.“

„Nechci tam.“ bráním se.

„Jiná cesta není. Přečti si znovu ta slova, která tě sem

přivedla.“ odpoví naprosto klidně.

Obracím oči k papíru, který pěvně držím v ruce.

Čistá duše vstup branou do světa za zrcadlem, budeš hledat

pravdu, jedna ze dvou cest ven, druhá smrt.

Uvědomuji si, že nemám na výběr. Ocitla jsem se v příběhu

plném strachu. Ve světě, o kterém nemám ani nejmenší ponětí.

Netuším, co mě čeká za těmi dveřmi.

Probouzím se naprosto zbrocená potem. Udělám si rychlou

snídani. Pak usedám k čistému plátnu a najednou vím, co mám

21


malovat.

22


Denní události nás

rozptylují,

řešíme tisíc malicherným

věcí.

Ztrácíme svou cestu,

Každý den.

23


Kapitola 5

Dnes mi volal Filip a pozval mě na večeři. Chce mě seznámit

s Markétou. Má prý svobodného bratra, takže ho vezmou

s sebou. Nesnáším schůzky naslepo. Možná je ale čas poznat

někoho nového. Přípravě věnuji několik hodin. Napustím si

vanu s pěnou, pěkně a důkladně se oholím. Natočila jsem si

vlasy a navoněla se parfémem. Hodinu hrabu ve skříni a

zkouším si všechno možné. V tomhle jsou asi všechny ženské

stejné. Konečně jsem se rozhodla pro černou sukni a červený

top bez ramínek. Když se na sebe dívám do zrcadla, musím

uznat, že mi to fakt sluší. Teď se ještě nalíčit a můžu vyrazit.

Cítím směsici úzkosti a těšení. Nevím, která z těch emocí

převládá. Třikrát se vrátím do ateliéru s tím, že večeři zruším.

Nakonec seberu všechnu odvahu, nadechnu se a vyrazím.

Zpocené ruce si otírám o sukni.

Konečně jsem před restaurací. Chvíli stojím přede dveřmi a

pak vstoupím. Procházím mezi stoly, když konečně uvidím

24


Filipa, jak na mě mává. Jak se blížím, tak si prohlížím muže

vedle něj. Líbí se mi, to byla docela trefa. Třeba to nebude tak

hrozný. U stolu mě Filip představí Markétě i Martinovi.

Podáme si ruce.

Usazuji se a po příchodu číšníka si objednávám sklenku bílého

vína. Konverzace se rozjela. S Martinem si máme hodně co

říct, jednoduše si rozumíme. Přeskočila mezi námi ta pomyslná

jiskra. Už jsem zapomněla jaké to je. Dozvím se, že je taky rok

sám. Jeho poslední známost byla taky dost bolestná. Sestra ho

vytáhla ze stejného důvodu jako mě Filip. Oba pak konstatují,

že už o nás měli strach. Odhaduji, že si při jejich narážkách

připadá stejně trapně jako já. Po večeři se omluví, že spěchají

domů a nechávají nás o samotě.

Zíráme si do očí jako dva puberťáci. Letmo se dotkne mojí ruky

a já se zachvěju. Je to dlouho, co se mě někdo dotýkal. Pak

zaplatí večeři za nás oba a vyjdeme z restaurace.

„Tak co myslíš, půjdeme ještě někam?“

„Asi bych už šla domů.“

„Doprovodím tě.“ nabídne se.

„Budu ráda.“

Zvolna se couráme městem. Napětí narůstá. Najednou se ani

jeden na toho druhého nedíváme a kráčíme tiše. Dojdeme až

před budovu, kde bydlím. Otočí se ke mně a najednou se

vášnivě líbáme, ani nevím, jak k tomu došlo. Podlamují se mi

kolena, mám z toho až závrať. Chytil mě za zadek a přitáhl si

mě k sobě. Zasténám a pak už nepřemýšlím. Odemykám a

chvátáme po schodech nahoru, do ateliéru. Rozrazíme dveře a

pak už ze mě strhá oblečení. Opírá mě o zeď, laská moje prsa a

nakonec ze mě strhne kalhotky. Zvedne mě do náruče a ptá se,

kde mám postel. Odpovím, že až příliš daleko. Spustí mě tedy

opět na zem a pokládá mě na podlahu. Rozepínám mu kalhoty

a on na mě klesne. Líbá mi bříško, posunuje se níže, až tam.

25


Sevřu mu hlavu v dlaních. Dráždí mě dole jazykem. Prudce

oddychuji, už to nemůžu vydržet. Chytnu jeho ruce a táhnu ho

k sobě. Pak do mě vstoupí a zmítáme se jako smyslů zbavení.

Ukájíme svou dlouho zadržovanou touhu. Nakonec na mě

vysílením klesne. Oba jsme zpocení, unavení, ale šťastní.

Nikdy jsem nic takového neudělala, ale jak se říká, všechno je

jednou poprvé. Zvedneme se z podlahy a přesuneme se do

postele. Objímáme se a mazlíme a rázem jsme oba zase

vzrušení. Tentokrát si svých těl užijeme v klidu a pozorně. Na

jeho paži objevím tetování a přejíždím ho lehce prstem.

Pohladí mě po tváři a pak mi prsty přejíždí po rtech. Po hodině

milování opět usínáme, přitisknuti jeden ke druhému.

26


Dveře minulosti se

otevřely,

zbývá vejít.

Strach nechám za sebou,

Odvaha je má zbroj.

27


Kapitola 6

Jakmile chytnu za kliku, tak se začnu proměňovat. Mé tělo

pokryjí temné černé šupiny, mé oblečení se promění v černé

šaty s dlouhou vlečkou, mé zrzavé vlasy po ramena začnou

prudce růst a zastaví se v pase, už nejsou zrzavé, ale černé

jako noc. I nehty mi povyrostou a jsou také náhle černé.

Prohlížím si sama sebe s hrůzou. Má podoba v tomto světě mě

děsí.

Tuším, že za dveřmi mě čeká něco velice temného. Napadá mě

jedno rčení: Zvědavost zabila kočku. Tak snad mě má

nebezpečná zvědavost nezabije. Během svého života jsem

viděla už hodně zvláštních a prapodivných věcí. Možná mě to

vše vedlo sem, možná to byla příprava na tohle. Po celý život

jsem hodně četla, zajímala jsem se o všechny tajemné úkazy, o

historii, jednoduše jsem neustále hledala pravdu. Vždy jsem

cítila, že mám v životě nějaké poslání, to proto jsem nikdy

28


nechtěla děti, byli mimo mojí cestu. Ještě jsem nevěděla, kudy

má cesta povede, věděla jsem jediné, že se nemohu vdát a mít

rodinu. Snažila jsem se uchovávat si určitou nevinnost. Nebyla

jsem svatá, možná hříšnice. Zůstala jsem v duši věčným

dítětem, jen dítě může věřit v pravou lásku v dnešním světě.

Nekonečnou lásku, která dokáže zaplavit celý svět. Často jsem

si říkala, že bych už měla dospět. Kolik třicetiletých žen čeká,

až se jim odhalí cesta osudu? Od malička cítím hlad po

tajemstvích, po pravdě a po lásce. Takové tiché tušení věcí

příštích. Léta jsem bojovala se strachem, ale nyní se mu musím

postavit a otevřít dveře, za kterými se skrývá zlo. Seberu

všechnu odvahu a otvírám.

Vejdu do děsivě bílé místnosti, která připomíná nemocniční sál.

Stěny pokrývají bílé dlaždice, pokryté krví. Uprostřed místnosti

je stůl, na něm leží nahá žena s nádhernýma modrýma očima.

Nad ní se sklání muž s červenou katovskou kápí na hlavě. Na

sobě má jen hnědé kožené kalhoty, holý chlupatý hrudník

postříkaný krví a v ruce drží sekeru. Nevšimne si mě a před

mýma očima rozseká ženu na kusy. Údy má usekané, její oči

jsou však stále živé a tečou z nich slzy. Její rty se usmívají.

Odvrátím tvář ke zdi a do očí se mi nahrnou slzy strachu. Je mi

z toho hrůzného výjevu na zvracení. V tom se strašně leknu. Na

stěně proti mně visí zrcadlo. Lekla jsem se sama sebe. Má pleť

v obličeji je černá, jen moje modré oči září z té temnoty.

Neroním však slzy, ale krev. Nemůžu to již snést, tak procházím

za zády kata k dalším dveřím. Kat se otočí směrem ke mně a

projde přímo skrze mě. Cítím se jako duch v nehmotném těle.

Otvírám další dveře, za kterými se skrývá hotelový pokoj. Na

posteli leží svázaná dívka s roubíkem v ústech. Na sobě má jen

29


kalhotky. U postele stojí americký prezident a stahuje si

kalhoty. Dívce není ani 15 let, je to ještě dítě. Chci něco udělat,

abych jí pomohla, tak běžím k posteli. Čas se zdá však mnohem

pomalejší než v našem světě. Buším do zad prezidentovi, ten

však nic necítí. Já se však cítím naprosto bezmocná. Obíhám

postel, abych se dostala k dívce. Snažím se ji odvázat, ale moje

ruce prochází provazem jako máslem. Nemůžu jí pomoci, ale

nechci to už vidět. Běžím ke dveřím a procházím jimi.

Ocitám se v cele, ve které je na řetězu přivázaná mladá žena.

Na těle má řezné a bodné rány, některé už hnisají. Nezastavuji

se, běžím k dalším dveřím, kterými projdu.

Ocitám se ve smradlavém bytě, na podlaze se válí skupina

feťáků. Chytám se za nos a běžím dál. Po zemi lezou červi a já

po nich šlapu. Až teď si uvědomuji, že jsem bosá. Už nechci

vidět žádnou krev.

Vezmu za kliku a ocitám se v mučící místnosti. Vypadá to na

Iráčany mučící několik amerických vojáků. Zakrývám si oči a

probíhám dál místností plnou bolesti. Šlápnu na něco

měkkého, se strachem se podívám, je to lidské oko. Hrůza

polévá celé moje třesoucí se tělo a já už nechci nic vidět.

Tolik hrůzy jsem za celý svůj život nespatřila. Přesně v tomhle

jsem zůstávala nevinná. Na krev jsem se nedívala, vždy jsem

zavírala oči. Netuším ani kolik času uplynulo, čas tu běží tak

pomalu. Odhaduji, že ten den bude dlouhý jako věčnost.

Procházím dalšími dveřmi.

30


Žijeme své všední životy,

netušíme skrytá

tajemství.

Rozhrnout mlhu,

spatříme pravdu.

31




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist