načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pravda mezi nebem a zemí - Roman Zeman

Pravda mezi nebem a zemí

Elektronická kniha: Pravda mezi nebem a zemí
Autor: Roman Zeman

- Kniha Pravda mezi nebem a zemí pojednává o poutavém příběhu chlapce, který po smrti své matky začne vidět více než ostatní lidé. Kniha nutí každého čtenáře ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Má kniha.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 493
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-020-1212-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Pravda mezi nebem a zemí pojednává o poutavém příběhu chlapce, který po smrti své matky začne vidět více než ostatní lidé. Kniha nutí každého čtenáře přemýšlet o pravém smyslu života. Mladý hrdina poodhrne roušku tajemství přírody a dokáže vědomě komunikovat s jejími výkonnými silami, které dnešní obyvatelé planety zařadili do bájí a pověstí. Jeho životní cesta je lemována pomocníky, jež ho postupně přivedou k myšlence o samočinně působících zákonech vesmíru. 
   Je mu otevřena i část podvědomí, umožňující procházet některými ze svých minulých životů. Ty ho zavedly až k těm nejpodstatnějším kapitolám duchovního vývoje lidstva. Od té chvíle už nemá nejmenších pochyb o dokonalém nastavení díla Stvoření. Je mu dokonce umožněno zřít nejvyšší nehmotné sféry všehomíra, porozumět mystériu Svatého Grálu a pochopit i svůj pozemský úkol, který si pro tuto inkarnaci sám zvolil. Spolu s ním je mu odhaleno i tajemství organizace, jejíž počátky sahají až ke kořenům člověka a jeho pobytu na modré planetě. Tito jedinci mají odlišný duchovní pohled na svět, Jejich Bohem světla je Lucifer a konečným cílem této mocné skupiny je nastolení jednosvětové vlády a nového světového řádu. Kdyby se jim temný plán zdařil, naplní se i Janovo biblické proroctví o čísle šelmy.
   Mladý hrdina správně chápe, že tito lidé budou schopni udělat cokoliv, jen aby mu v jeho světlém poslání zabránili. On ale ví, jak fungují samočinné zákonitosti universa, a z toho důvodu nemá strach pustit se do boje s „větrnými mlýny". Avšak řád Svobodných zednářů a Iluminátů si svůj ďábelský plán velmi pečlivě střeží...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Pravda mezi

nebem a zemí

Roman Zeman


© David Nicolas Zelenka

© Má kniha.cz

© Všechna práva jsou vyhrazena!

Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována

nebo kopírována v podobě mechanické, elektronické,

anebo šířená jakýmkoliv jiným informačním systémem

bez předcházejícího souhlasu držitelů autorských práv.

ISBN 978-80-7548-089-7


Pravda mezi

nebem a zemí

Roman Zeman


1

PROLOG

Hustá mračna halící planetu Zemi do neproniknutelného závoje se na pár okamžiků rozevřela a jasnovidné oči spatřily hrůzné obrazy dění, čekajícího s  neúprosnou jistotou na všechny lidské duchy, kteří budou záhy nuceni definitivně rozuzlit koloběh svých životů.

Modrá planeta se vinou negativního myšlení a jednání lidí vychýlila ze své předem určené dráhy a děsivé následky, které postihly její obyvatele, byly takřka zničující. Před očima jasnozřivého pozorovatele se odehrávaly děje, které už dávní proroci popsali jako Apokalypsu.

Živly svým působením přetvářely, zasahovaly a  ničily všechny zemské kontinenty. Obrovské povodně byly střídány vichřicemi, písečnými bouřemi, suchem a požáry, jejichž dosah si lidé ani v té nejbujnější fantazii nedokázali představit.

Neustávající zemětřesení bortila stavby pyšného lidstva, jež se nechtělo dobrovolně včlenit do harmonie dokonalého univerza. Bytostní služebníci Merkurovi tak plnili vůli svého vládce a konečně se postavili pokleslému chtění padlých lidských duchů, řítících se nevědomě do jisté záhuby. K tomu všemu se následně přidá i velká řada dosud neznámých chorob, na které lidstvo nenajde žádný účinný protilék. Tyto procesy jen doplní zbývající prázdné místo ve velké mozaice katastrofického scénáře pozemské budoucnosti.

Avšak většina nových chorob, sužujících pozemskou populaci, nebude trestem shůry. Ony budou součástí plánu malé, ale mocné skupiny, vládnoucí v té době, skrze všudypřítomný mamon, celému světu.

Je to záměr, jak jednou provždy zotročit lidstvo, zredukovat počet nehodících se obyvatel a získat plnou kontrolu nad chodem celé planety.

Jedním z  temných cílů těchto „vyvolených“ bude prostřednictvím implantovaných mikročipů plně kontrolovat všechny obyvatele Země, kteří zůstanou po velké selekci naživu. Až bude ďábelský plán dokončen, budou pozemšťané pod konečnou nadvládou nového světového řádu a sil temna, z nichž už se nikdy nevymaní. Precizní projekt, připravovaný po staletí jejich rodinnými příslušníky, bude tak dokonalý, že ho otupělá lidská populace nebude schopna zaregistrovat. V době chamtivosti a všudypřítomného konzumu půjde pozemské lidstvo okolo otevřené pokladnice duchovních hodnot jako slepec. Pohodlná a široká cesta „blahobytu“ dovede lidské pokolení s jistotou k bezedné temné propasti, z níž už nebude návratu.

Cesta ke světlu a Pravdě tím bude jednou provždy odříznuta.

Sledující jasnozřivé oči mohly vidět toto dění zrychleně, podobně jako když se přetáčí film. Procházely tak možná stovkami let vleklého pozemského utrpení, která čekají v blízké budoucnosti na všechny, kdo už v  této době propadají silám temnot a  jejich vděčným přisluhovačům.

Vidění blízké budoucnosti nabídlo jasnovidnému zraku ještě jednu velkou hádanku. Než celý proces převratných změn začne, napadnou modrou planetu stovky létajících diskových strojů, které budou s neúprosnou přesností zasahovat své cíle a systematicky vyhlazovat lidskou populaci z předem určených lokalit povrchu zemského.

Neznámé zbraňové technologie budou ve svém ničivém účinku tak „dokonalé“, že lidstvo ani na okamžik nezapochybuje o jejich mimoplanetárním původu. Ale v tomto případě bude opak pravdou. Technologie bude ryze pozemská.

V  ten moment se zdálo, jako by se „film“ jasnovidných úkazů zpomalil a shůry se k němu přidal ještě jeden obraz. Ve světelném kuželu bílého záření bylo možno rozeznávat gotickou klenbu středověkého hradu, v jehož obrovském sloupovém sále stál kolosální kulatý stůl. Tam seděla početná skupina ušlechtilých rytířů v plné zbroji.

Jeden z nich stál a trpělivě shlížel dolů na pozemské dění posledního soudu. Krásu a dokonalé rysy jeho obličeje nebylo možné slovy popsat. Zářivé zlaté vlasy mu padaly až na ramena a v jeho očích bylo možné spatřit současně tvůrčí i ničivou sílu. V ruce držel světelné kopí a záře jeho lesklé zbroje se rozlévala po okolním prostranství, kde nebylo možné spatřit ani náznak stínu.

Nebylo pochyb o tom, že tento impozantní jedinec byl v tamní hierarchii králem. Jeho důstojný a  majestátný vzhled utvrzoval pozorovatele v přesvědčení, že je v Pravdě králem králů.

Pak se jasnovidné zření začalo pomalu vytrácet a duše pozorovatele zřetelně vyciťovala, že je přitahována zpět ke svému pozemskému tělu, které v tomto životě obývala.

V  okamžiku, kdy došlo ke spojení ducha a  pozemského těla, spadl Erik z  postele na zem a  chvíli nemohl popadnout dech. Čekal, až se jeho éterické tělo z jemných substancí správně usadí do hrubého hmotného obalu, a  pak se pomalu postavil. Malá, špinavá a zatuchlá kajuta zaoceánské obchodní lodi bez oken, jež byla ještě k tomu silně cítit potem a močí, nenabízela zrovna moc prostoru k psychické relaxaci. Tu by teď potřeboval ze všeho nejvíc, ale v  jeho nynějším okolí nebyl nikdo, kdo by mu byl ochoten podat pomyslnou pomocnou ruku. Opíral se o  kovovou stěnu místnosti, na které zřetelně cítil vibrace lodních motorů, a zpětně hodnotil situaci.

Dnes byl utečencem obviněným z  vraždy, jenž byl donucen narychlo opustit rodnou zemi a  vydat se vstříc nejistému osudu na neznámý kontinent. Bez rodiny, bez přátel, bez možnosti spojení a návratu. Psanec, jenž měl ve svém nitru tajemství, které by dokázalo na poslední chvíli osvobodit všechny obyvatele planety z definitivních plánů Nového světového řádu.

Ke svému tvrzení měl jako podpůrný důkaz argument „vis major,“ před nímž by musela ustoupit celá vědecká veřejnost. Ovšem pokud by se mu podařilo někde veřejně vystoupit a  říci lidem Pravdu, již měl ve svém nitru.

To byl ve skutečnosti ten pravý kámen úrazu. Nikdo z  jeho neviditelných protivníků mu nedovolí říci světu pravdu a  vyvést ho tak z područí otroctví. A to všechno jenom proto, že chtěl své nadání a schopnosti dát ve prospěch celého společenství lidí, žijících na Zemi. To byla ta největší vina, které se mohl dopustit a které se také vědomě dopustil.

I  když byl na útěku, okraden o  svůj dosavadní život, odtržen od rodiny a  bylo mu usilováno o  život, přesto se cítil být tím nejbohatším člověkem na Zemi. On znal pravé tajemství vesmíru a stvoření. Velmi dobře věděl, že to největší bohatství spočívá ve vědění a poznání. A toho se mu dostalo měrou vrchovatou. Ve svém nitru ukrýval záhadu o původu pozemského člověka. Znal odpověď na otázku, odkud přichází a jaký je pravý cíl jeho cesty. Měl klíč od klenotnice duchovních pravd a spolu s ním i touhu, podělit se o ně s každým, kdo projeví nepředstíraný zájem.

To byl jeden ze dvou důvodů, proč se nyní nacházel na velké nákladní lodi tisíce kilometrů od domova. Důvod druhý byl sice jen mocným a podpůrným důkazem důvodu prvního, ale pro jeho mocné světské nepřátele byl o to nebezpečnější.

I přes výslovný zákaz kapitána opustil svou zapáchající kajutu a vydal se směrem k lodní palubě. Chtěl se alespoň na pár okamžiků nadýchat čerstvého vzduchu. To byla ta jediná psychická vzpruha, kterou si ve své složité situaci mohl dovolit.

Když se ocitl pod hvězdným nebem, zavřel oči a na pár okamžiků nastavil svou pobledlou tvář záření kosmických těles. Pak se opřel o bok lodi a dlouhé minuty sledoval, jak příď plavidla prořezává černou mořskou hladinu a vytváří velké chuchvalce bílé pěny.

Posadil se na palubu a s pocity nostalgie a sentimentu vzpomínal na to, jak vlastně celý jeho neuvěřitelný příběh začal. 5

6

Kniha první

Pod křídly světla

1. KAPITOLA

Takhle si Erik oslavu svých šestnáctých narozenin nepředstavoval. Seděl v  čekárně před operačním sálem a  vytrvale sledoval červené světlo, oznamující, že se právě operuje. Pálilo ho v očích, protože se už pěkných pár dní pořádně nevyspal. Jak by také mohl. To nepříjemné červené světlo svítilo kvůli jeho matce, která právě teď bojovala o život. Nemohl říct, že by měl jednoho z rodičů raději než druhého, ale stále se cítil být více přitahován k té „zvláštní“ ženě, jež ho přivedla na svět. Právě ona dělala domov pravým domovem, měla pro něj vždy pochopení a uměla odpovědět téměř na všechny jeho otázky. A kvůli ní je dnes celá rodina v nemocnici.

Vedle něj seděli prarodiče z matčiny strany. V jejich tvářích byla vidět bolest, i když se ji snažili skrýt, aby chlapce ještě víc nevystrašili. Erik však dokázal tyto věci velmi dobře vycítit. Otec přecházel po úzké a dlouhé chodbě stále sem a tam. Z povadlých rysů v jeho obličeji se dalo vyčíst mnoho probdělých nocí, které strávil přemýšlením o minulosti i budoucnosti.

Vtom světlo přestalo svítit. Za okamžik se otevřely dveře a z nich vyšla skupina operatérů. Všichni vstali, ale jen otec v sobě našel sílu, aby jim vyšel vstříc. Lékař, který řídil celou operaci, letmým gestem vyzval manžela pacientky, aby ho následoval do kanceláře, a celá skupina jim mizela z očí v dlouhé bílé chodbě. Erik zůstal stát v čekárně s prarodiči. Nebyl vůbec schopen přemýšlet a jediné, co v té době ovládalo jeho emoce, byl cit. Ten velmi zvláštní stav vnímání, který si vzhledem ke svému věku nedokázal vysvětlit. Vnitřně prožíval nádherné chvíle strávené s matkou. Dokázal si je vybavit tak živě, jako by je mohl znovu prožívat v plném uvědomění a s veškerou silou všech původních emocí. Protože dosud neměl možnost srovnání, domníval se, že to jsou jen silné paměťové schopnosti, které může mít každý jedinec. V tom se však velmi mýlil, ale o tom zatím neměl ani nejmenší tušení.

To však už otec pomalým krokem mířil zpátky k nim. Sedl si a tichým hlasem oznámil, že operace proběhla bez komplikací, ale že se všichni musí obrnit trpělivostí a čekat.

Erikova matka měla nádor na mozku. Po několikaměsíčním vnitřním boji, kdy operaci stále odmítala, se její stav velmi zhoršil a musela

8

být hospitalizována. Erikova otce čekalo zatím nejtěžší rozhodnutí

v  jeho životě. Má svou ženu nechat pomalu umírat, nebo svolit

k  operaci, jejíž výsledek je naprosto nejistý. To, co prožíval před

svým konečným rozhodnutím, lze jen těžko vtěsnat do slov. Desítky

probdělých nocí strávených vzpomínkami na společný život. Každý

den se tisíckrát ptal sám sebe, jestli má vůbec právo tak závažnou

věc sám rozhodnout. Kladl si pořád stejné otázky, jak zdůvodní celé

rodině a hlavně synovi své rozhodnutí v případě neúspěchu operace.

Když otec domluvil, všichni bez jediného slova opustili prostory

nemocnice, nasedli do vozu a  odjeli. Zanedlouho zastavili před

domem, kde bydleli Erikovi prarodiče. Ti se rozloučili a vystoupili

z auta. Erik si všiml výrazu v jejich očích, vyjadřoval hrůzu a bez

mocnost čekání. Nepřišlo mu nijak zvláštní, že dokázal rozpoznat

opravdové pocity člověka a  vždy odhalil přetvářku. Avšak v  této

chvíli to bylo to poslední, na co by myslel. Otec se pomalu rozjel

a vůz zamířil k malému domku na kraji velkoměsta.

2. KAPITOLA

Když přijeli domů, Erik beze slova odešel do svého pokoje. Myšlenky se mu honily hlavou neuvěřitelnou rychlostí. Nezpůsobovalo mu to žádnou bolest, jak to v podobných případech slýchával od jiných lidí, na které dolehl velký stres. Ba naopak, zdálo se mu, jako by v něm někdo pomalu aktivoval jiný způsob vnímání, nedokázal by to však popsat slovy.

Chtěl si zahrát pár her na počítači, ale nešlo to. Pustil si hudbu na cédečku, ale do myšlenek se mu vkrádaly zvláštní obrazy, které si matně vybavoval z dětství. Předpokládal, že je to výsledek nervového vypětí, jímž procházel v posledních dnech a hodinách.

Po chvíli přišel otec s návrhem, že si udělají dobrou večeři, ale Erik ho slušně odmítl. Omluvil se, že chce být sám. Lehl si do postele, přestal přemýšlet a nechal myšlenky samovolně přicházet a odcházet. Byla to hra, kterou ho učila matka před spaním, když byl ještě malý a nechtěl ani po pohádce usnout. Vzpomínal, jak mu říkávala, že když se mu to podaří, uvidí plno věcí, o  kterých lidé vyprávějí v  bájích a pověstech. Pamatoval si, že ještě jako dítě to občas dokázal, ale s přibývajícím věkem, kdy začal chodit do školy, tuto schopnost pomalu ztrácel. I nyní, téměř pokaždé když usínal, viděl obrazy, které by se snad daly připodobnit ke kaleidoskopu. Bylo jich mnoho, rychle se střídaly, měnily barvy, strukturu, a dokonce se zdály být plastické. Byla to krásná podívaná, která však byla jistou předzvěstí brzkého spánku a ztráty denního vědomí.

Erik ležel oblečený na rozestlané posteli ve svém pokoji. Podle zmíněných obrazů poznal, že už brzy usne, a vlastně si dnes po tak těžkém dni ani nic jiného nepřál. Výjevy náhle zmizely a Erik se díval sám na sebe od stropu místnosti. Viděl své tělo ležet na posteli, ale zdálo se mu najednou cizí a skoro měl pocit, že už mu nepatří. Viděl svůj pokoj úplně jinak, než jak ho znal z pohledu denního vnímání, ale nejvíce ho zarazilo zvláštní vidění barevného spektra. Nevěděl proč, ale táhlo ho to pořád nahoru a jen dal volný průchod chtění směrem vzhůru, ihned se ocitl v místech, kde si přál být. Ten pocit lehkosti a  svobody, jaký dosud nikdy nepoznal, byl neuvěřitelně krásný. Podíval se pomalu pod sebe a nevěřil svým očím.

Dole pod ním se ve svitu slunce jevila azurově modře zářící planeta Země. Nacházel se v černém tichu vesmíru, které nic nerušilo. Jestliže v barvách svého pokoje viděl jemné rozdíly, pak v tomto místě byla odlišnost tak veliká, že by ji ani těmi nejbarvitějšími slovy nedokázal vyjádřit. Znovu se zahleděl dolů a spatřil něco, čeho si předtím vůbec nevšiml. Od místa jeho solar plexu se táhla velmi jemná, jasně stříbřitá a pružná hmota podobná šňůře až dolů do míst, která si v hodinách zeměpisu ukazovali na globusu. Najednou, ani nevěděl proč, ho něco nutilo, aby se otočil a svou pozornost upřel jiným směrem.

Spatřil tam malý šedavý obláček a  na něm světlou postavu v zářivě bílých šatech, která jako by se pomalým letem přibližovala až k  němu. Neviděl jí do obličeje, ale ten obraz mu připomněl anděla z jednoho obrazu v kostele, který kdysi s matkou společně navštívili. Jaké však bylo jeho překvapení, když v tváři oné záhadné bytosti rozeznal matčinu podobu. Láskyplně se na něho dívala, a přestože jeho ucho nezaznamenalo žádný zvuk, nějakým způsobem rozuměl naprosto přesně všemu, co říkala. Radila mu, aby se vždy pokoušel najít pravý řád věcí, že každý pozemský důsledek má i svou příčinu, která lidem nemusí být ihned srozumitelná a  většina obyvatel planety by ji pro správné porozumění měla hledat v hlubinách svého bytí, neboť nic se neděje náhodně, nýbrž v důsledku samočinně působících zákonitostí stvoření a že právě on má obrovský dar pro pochopení tohoto divuplného celku.

Erik vůbec nerozuměl významu slov, která mu matčina podoba sdělila. Vtom se postava začala vzdalovat a  jako by se pomalu rozplývala, až mu nakonec úplně zmizela z  očí. Najednou ho v něm probuzené chtění vrátit se zpět okamžitě přeneslo do postele v jeho pokoji. Nejdřív se posadil a potom pomalým krokem přešel k oknu a díval se na hvězdnou oblohu. Jeho matka zemřela. Nevěděl proč, ale najednou si tím byl tak jistý jako celým svým bytím. Znovu se vrátil k  posteli, posadil se a  přemýšlel, jak je možné, že to ví. Třeba měl jen zvláštní sen, který v něm vyvolal tyto pocity, a  nic z  toho, co před pár okamžiky prožil, není pravda. Když se však pokusil o zklidnění myšlenek a nechal na sebe zapůsobit ono cítění, které občas nazýval instinktem nebo předtuchou, zjistil, velmi zklamán, že se nemýlil. Nevěděl, kolik času uplynulo, a ani ho to nezajímalo. Zdálo se mu, jako by nějakým způsobem mohl vnímat své okolí jinak než běžnými smysly. Slyšel, jak dole v domě zazvonil telefon, a to ho vyrušilo z jeho úvah. Erikův otec s někým krátce a tiše mluvil, potom položil sluchátko a  vyšel ven před dům. Aniž by Erik vyslechl obsah rozhovoru, byl si jist, že volali z  nemocnice, aby jim oznámili tu nejhorší zprávu.

Při pohledu z okna na zahradu viděl otce sedícího na zemi pod stromem. Obličej měl v  dlaních a  z  třesu jeho těla poznal, jaký zármutek jím v tom okamžiku zmítá. V Erikovi se vzdouvaly vlny pocitů, podpořené zoufalstvím otce, jemuž viditelně chyběla odvaha jít se smutnou zprávou za synem. Uvnitř chlapce probíhaly děje, kterým nerozuměl. Velmi silně cítil, že souvisí s  prožitím předchozích událostí. Pociťoval uvnitř hluboký zármutek, o němž věděl, že by se změnil v hysterický pláč, nebýt zvláštního vzkazu jeho matky. Sám se zarazil nad svými myšlenkami, které prožitý sen přijaly jako reálnou skutečnost. Skutečnost, které vůbec nerozuměl a ještě méně ji chápal.

Byl si naprosto jistý, že rozumové myšlení, které se v tuto chvíli velmi silně bránilo jeho cítění, je nesprávné. Věděl, že jednou Pravdu najde, když vtom ho náhle vyrušilo zaklepání na dveře jeho pokoje. Otec stál proti němu, ale jeho výraz neodpovídal vnitřnímu napětí prožitému před domem. Snažil se nenechat na sobě znát tolik bolesti a předstíranou vnitřní silou chtěl být synovi oporou. Vzal Erika okolo ramen, sedl si s ním na postel a řekl mu: „Eriku, je mi to moc líto, ale mám velmi smutnou zprávu. Chtěl bych se s tebou podělit o bolest, která drásá mé srdce a zatemňuje mou mysl. Tvá drahá matka a moje milovaná manželka nás navždy opustila.“

Otci začal kolísat hlas a do očí se mu nahrnuly slzy.

„Víš, chci se ti moc omluvit. Souhlas s tou operací jsem neměl dát. Kdybych to neudělal, byla by tu ještě dnes s námi. Věřil jsem, že dělám to nejlepší, a teď bych si přál, aby se to raději vůbec nestalo. Velmi mě to trápí. Eriku, odpusť mi, jestli můžeš.“

Otec se bál Erikovy reakce, protože netušil, jak moc je chlapec posílen předchozím mimotělním prožitkem. Erik se otočil k otci, podíval se na něj svýma pomněnkovýma očima, přes které mu padaly světle plavé vlasy, a tichým hlasem odpověděl:

„Přestaň se obviňovat, tati. Každý na tvém místě by rozhodl úplně stejně. Všichni ten krok schvalovali a nikdo ti to v žádném případě nebude vyčítat.“ Na otci byla vidět znatelná úleva. Čekal synovu reakci podstatně horší a byl rád, že má těžký okamžik za sebou. Pak k Erikovi znovu promluvil.

„Musím do nemocnice, můžeš jet se mnou, jestli chceš. Ale nebudu se zlobit, když nepojedeš. Pochopím, jestli do těch míst nechceš jít.“

Erik bez rozmyslu odpověděl.

„Samozřejmě že pojedu. Myslím, že bychom měli zajet k babičce a  dědovi. Zaslouží si, abychom jim to řekli osobně, jestli to ještě nevědí.“

Otec mlčky zavrtěl hlavou.

„Řekl jsem doktorovi, že vyrozumím rodinu sám.“

Erikovi přišlo zvláštní, jak prožíval tyto chvíle. Věděl, že bez předchozích prožitků by se v něm zvedla silná vlna emocí.

Teď však prožíval všechno úplně jinak. Ne, že by jeho pocity byly slabší, naopak, cítil je mnohem silněji. Vzal si na sebe bundu a řekl otci.

„Mám žízeň, musím si zajít pro něco do lednice.“ Otec, který do té doby seděl, se také zvedl, zavřel za sebou dveře a scházel dolů po schodech.

„Vezmu si něco na sebe a pomalu vyrazíme. U babičky se zastavíme, to je dobrý nápad. Možná budou chtít jet s námi.“ Potom oba mlčky vyšli ven z domu a záhy už jejich auto ujíždělo směrem k městu.

Podle očekávání zasáhla zpráva Erikovy prarodiče velmi citelně. Babička se po počátečním šoku dala do usedavého pláče a ani její manžel nezakrýval svou bolest nad ztrátou jediné dcery. Zatímco už všichni seděli u stolu, zašel děda do špajzu a přinesl láhev s čirou tekutinou, na které chyběla viněta.

„Je to domácí slivovice,“ řekl a začal ji nalévat do malých kalíšků.

„Mám ji od souseda na dobré zažívání,“ a přes závažnost situace se trochu usmál. Podal sklenky všem. Otci, který tu byl autem, i Erikovi, jenž byl ještě nezletilý. Děda vstal a řekl:

„Ať její duše může v klidu odejít a nic jí v tom nebrání.“ Nato pozvedl pohárek a chtěl se napít, ale Erikův otec dal najevo svou nelibost.

„Dědo, jaká duše, co to prosím vás před tím klukem říkáte. Když člověk zemře, tak jeho bytí končí. Žijeme snad na přelomu třetího tisíciletí nebo ne?“ Děda změřil Erikova otce pohledem, z něhož bylo možno vyčíst, že se nechce pouštět do boje s větrnými mlýny. Zato v Erikovi vyvolala otcova poznámka velmi zvláštní stav. Nicméně všichni povstali a sklenku vypili. Děda začal znovu plnit pohárky, ale Erikův otec ho zarazil:

„Dědo, moc děkuju, ale to stačí. Já ještě pojedu vozem a Erik na to má dost času.“ Po krátkém rozhovoru se pak shodli na tom, že do nemocnice pojede jen otec a Erik zůstane přes noc u dědy a babičky. Vyřídí, co je potřeba, a vyzvedne ho druhý den ráno.

Erik se probudil druhého dne až kolem desáté hodiny ranní. Spal v bývalém pokoji své matky. Její rodiče nechali všechny věci na svém místě, a tak mohl vidět na zdech plno starých fotografií. Matka na nich byla ještě za svobodna, a  musel uznat, že byla velmi hezká. Najednou jím projela bolest ze ztráty milovaného člověka, ale hned cítil přicházet odněkud proud síly, který mírnil citové projevy. Vstal z postele a zamířil do koupelny. Zaslechl, jak si děda v obývacím pokoji s někým povídá. Hlasy rozpoznal okamžitě. Vzal za kliku a otevřel dveře. U stolu seděl otec s prarodiči a Erikův strýc z matčiny strany Petr. Bylo znát, že po Erikově příchodu změnili téma.

„Dobré ráno,“ pozdravil Erik.

„Ahoj, Petře,“ prohodil ke strýci. Ten se na Erika mile usmál, slušně odpověděl na pozdrav, ale i na něm bylo znát, že právě přerušil důležitý rozhovor.

„Jsem rád, že ses dobře vyspal, sedím tu už aspoň hodinu, ale babička mi nechtěla dovolit, abych tě probudil,“ řekl otec a pokusil se o úsměv. Erik na jeho tváři viděl známky probdělé noci.

„Spal jsem, jako když mě do vody hodí,“ odpověděl Erik. „Měl jsem trochu strach, abych neměl špatné sny, ale nezdálo se mi vůbec nic.“

Babička se zvedla od stolu a zeptala se ho.

„Dáš si čaj, nebo kakao?“ Erik rozhodil ruce: „Asi kakao.“ Pak se otočil k otci a řekl.

„Zdálo se mi, že jste mluvili o něčem důležitém, nemám odejít?“ Otec zavrtěl hlavou.

„Není třeba, mluvili jsme o detailech pohřbu, ale zdá se, že věc už je vyřešená.“ „Půjdu se umýt, obléknu se a můžeme jet,“ řekl Erik otci a odešel.

Cítil, že si chtějí ještě něco říct, a tak je nechal o samotě. Když se vrátil, kakao už stálo na stole. Beze slova ho vypil a vrátil hrnek babičce. Potom oba s otcem vstali, rozloučili se s ostatními a odešli. Erik se chtěl otce zeptat, o čem předtím mluvili, ale pak si to rozmyslel. Když bude otec chtít, tak mu o tom řekne sám. V autě bylo ticho a Erik si v duchu říkal, že kvůli takovým okamžikům se do aut začala montovat rádia.

Když přijeli domů, zeptal se otec Erika, jestli nemá hlad. Chlapec jen zavrtěl hlavou.

„Nemám na jídlo ani pomyšlení, snad později. Ale rád bych si s tebou o něčem promluvil, jestli máš chvilku.“

Otec bez rozmyšlení odpověděl.

„To je snad samozřejmost, od toho jsem tady. Pojď, půjdeme si sednout ke stolu.“

Když se posadili, Erik chvíli nevěděl, jak má vlastně začít. Po krátké době se ale osmělil a pomalu spustil.

„Nevím, jak to vysvětlit, těžko se mi mluví o věcech, kterým nerozumím. Stalo se mi něco velmi zvláštního, a nevím, s kým bych si o tom mohl promluvit. Mám strach, aby mě lidi neměli za blázna.“

Otec se posadil k chlapci blíž.

„Eriku, vím, že situace, kterou teď oba dva prožíváme, je velmi těžká. Nemusíš mít žádné obavy, řekni mi, co tě trápí.“

Erik popsal, jak nejlépe mohl, zvláštní zážitek ze dne, kdy matka zemřela. Sám byl překvapen, odkud se v něm brala slova umožňující vše tak dopodrobna vylíčit. Když skončil, všiml si výrazu v otcově tváři. Byl jiný, než očekával. Nebylo v něm ani trochu pochopení, které tolik hledal. Mladík sklopil oči a okamžitě zalitoval, že o něčem podobném vůbec začal mluvit. Když svůj pohled zvedl ze země a podíval se na otce, nevěřil vlastním očím. Muž, který seděl před oknem, měl okolo sebe vejčitý obal plný barev, do něhož shůry padal zlatý déšť. V  jeho barevném spektru převládala žlutozelená a okrová, která přecházela do hnědé. Chlapec úkazu vůbec nerozuměl, ale věděl naprosto přesně, že otci o tom nic dalšího říkat nebude. I když nerozuměl tomu, co přesně tyto barevné kombinace vyjadřují, vnitřně cítil, že to není nic dobrého.

Otec začal mluvit, ale intonace jeho hlasu jako by v Erikovi rozezvučela vnitřní varovné zvony. Cítil, že v tu chvíli otec není zajedno s tím, co říká. Chlapec se opět zamyslel nad tím, kde se v něm vzala ta zvláštní schopnost vyciťování, ale otec rychle pokračoval.

„Nevím, jestli by něco takového bylo možné, ale tvá matka údajně měla přibližně ve tvém věku zvláštní schopnosti nebo se mi to alespoň pokoušela namluvit. Jako malá prý jezdila často na venkov ke své tetě, která po smrti svého manžela žila dlouhá léta na samotě za vesnicí. Byla sama, peněz moc neměla, a tak se snažila přivydělat si na živobytí sbíráním léčivých bylin a jejich prodejem po okolí. Lidé ji dokonce volali, když někdo onemocněl a doktor nedokázal najít účinnou pomoc. Prý léčila přikládáním rukou, jemuž se dnes říká léčivý magnetismus, ale víš dobře sám, jaký já mám na podobné věci názor. Ona záhadná teta brávala s sebou tvou matku, ještě jako dítě, do lesa a zasvěcovala ji do tajů přírody, učila ji znát byliny a jejich léčivé účinky. Můj názor je, že na počátku jednadvacátého století je něco takového naprosto zbytečné. V  době mládí tvé matky to bylo ještě jiné. Když jsme se spolu seznámili, zaujal mě její vztah k přírodě. Dokázala o ní krásně vyprávět. Popisovala mi své procházky do hlubokých lesů, k pramenům řek a potoků. V určitých místech prý dokázala ve vhodnou dobu vidět přírodní bytosti, které dočasně obývaly stromy, vodu nebo zem. Určitě chápeš, že jsem tomu musel udělat přítrž, dokonce jsem dosáhl toho, že tvá matka o  tom přestala mluvit úplně. Doma máme stále ještě plno knih, s  jejichž obsahem nesouhlasím, ale nyní asi přišel správný čas je přemístit do kontejneru. Vím, že teď na to rozhodně není správná doba, ale mám zvláštní pocit, jako bys měl problémy podobné těm, které měla i tvá matka.

Jeden můj velmi dobrý známý je uznávanou kapacitou v oboru psychologie. Jestli ty stavy do určité doby nezmizí, myslím, že bys ho měl navštívit.“

16

Chlapec měl svého otce velmi rád. Jako rodič byl vynikající.

O  rodinu se vždy perfektně postaral, měl dobré postavení v  za

městnání a lidé ho v neposlední řadě uznávali i pro jeho materiální

přístup k životu. Přes to všechno měl Erik najednou velmi silný

pocit, jako by tu seděl s úplně cizím člověkem. Díval se na svého

otce a byl si naprosto jistý, že s ním o podobných věcech už nikdy

mluvit nebude.

3. KAPITOLA

Erikův otec, Pavel Černý, pracoval v oddělení likvidace pojistných událostí v jednom z velkých pojišťovacích domů v hlavním městě. Za zaměstnáním dojížděl každé ráno služebním autem z  malého satelitního městečka a  syna často vozíval s  sebou do školy. Erik byl studentem gymnázia, kde patřil k nejlepším žákům. Nikdy se nemusel učit a látka jako by se mu sama vlévala do hlavy. Po otci zdědil pohybové nadání i lásku ke sportu, po matce pak rozvahu, smysl se správně rozhodovat, a jak se mu v poslední době zdálo, i probouzející se mimosmyslové vnímání.

V kolektivu byl Erik velmi oblíbený, a to jak mezi chlapeckou, tak i mezi dívčí částí třídy. Uměl se správně postavit ke každému sportu a jako menší jich také plno vyzkoušel. Hrál, jako snad každý kluk, fotbal. Zkusil i basket, ping pong, ale po nějaké době zůstal u  tenisu. Možná to bylo proto, že ho k  němu vedl otec. Ten se v něm v dětském věku neprosadil, ale nezanevřel na něj a synovi ho doporučil. Chlapec byl po dřívějších zkušenostech rád, že se jedná o  individuální sport. Nelíbilo se mu, když ostatní při neúspěchu dávali průchod svým emocím a svalovali někdy i vlastní neschopnost na jiné. U tenisu se mu stejně jako u jiných individuálních sportů líbila vlastní zodpovědnost za chyby, které musel napravit jen on sám. Když byl na kurtu, dobře věděl, že zápas za něj nikdo jiný nevyhraje.

Erikova matka působila jako učitelka na umělecké škole. Tereza Černá krásně kreslila a dokázala také velmi dobře pracovat s hlínou. Když byl Erik malý, často s ním dlouhé hodiny modelovala a malovala.

Vzpomínal si, jak mu říkala, že každý umělec dává do díla část sebe sama, nebo spíše, že dílo je projevem jeho vnitřního já. Tak se prý vždy dá podle díla poznat osobnost autora. Bylo zvláštní, jak plno věcí, které mu matka dříve říkala, viděl nyní v  novém světle. Zastávala názor, že umění, vtlačené do forem daných jiným člověkem, přestává být uměním a  stává se řemeslem. Dokázala sama vyrobit krásné věci, kterými byl vyzdoben téměř celý jejich domov. Co se nehodilo do domu nebo co tam otec nechtěl, odvezla na chatu svých rodičů.

Bylo to půvabné místo vzdálené asi čtyřicet kilometrů od města. Pár set metrů od chaty tekla řeka, kam Erik jako malý chodíval s dědou na ryby. Jako většina dětí nebyl obdařen velkou trpělivostí, a tak pokaždé raději vzal kolo a jezdil s kamarády po okolí. Vždy se rád projížděl přírodou, a když kamarádi zrovna nemohli, zajel sám i na vzdálenější místa, která mu matka dříve ukazovala. Dokonce se cítil být jimi přitahován. Jedno z nich měl ale obzvlášť rád. Byla to rokle uprostřed lesa asi čtyřicet minut chůze od nejbližšího stavení. Po obou jejích stranách rostly obrovské duby a borovice, takže i když slunce stálo nejvýš, byl v rokli příjemný stín. Dole bublal malý lesní potůček a na jejím nejvyšším místě stál obrovský starý dub.

Když sem Erik jako malý přijížděl, obvykle sedával pod stromovým velikánem a  opíral se o  jeho kmen. Často míval dojem, jako by v ten okamžik strom i on byli jedno. Cítil, že jím protéká jeho energie, kterou by mohl přirovnat k  toku řeky procházející jeho tělem. Vzpomínal, že na tom místě také byl několikrát i  se svým strýcem.

Petr Havel byl matčin mladší bratr. I on znal od mládí krásná místa v okolí jejich chaty. Někdy, když spolu stáli před velkým dubem, zdálo se Erikovi, jako by se strom zahalil do mlžného oparu, a nějak cítil, že Petr to vnímá s ním. Erik měl Petra rád a v jeho společnosti mu bylo vždy dobře. Možná to bylo i tím, že velmi dobře vycházel s jeho matkou, která pro něj měla zvláštní slabost. Petr věděl, stejně jako jeho sestra, mnoho o bylinách a o přírodě vůbec. Erik měl v jeho přítomnosti často dojem, jako by dokázal s  rostlinami a  stromy komunikovat. Dokonce za ním chodili, stejně jako za Erikovou matkou, místní lidé a žádali ho, aby jim namíchal léčivé byliny.

Když byl Erik ještě dítě, často slýchával mluvit matku s Petrem o samočinně působících zákonitostech stvoření. Tenkrát tomu ještě nepřikládal žádný význam, ale po její smrti mu stále víc docházelo, že Petr má zřejmě podobné schopnosti, jaké mívala ona. Aniž by chtěl, vyvstala v něm myšlenka, která stále více sílila. Je možné, že by se po rodové linii dědily tyto schopnosti? Erik si slíbil, že se na to Petra zeptá. Měl v sobě mnoho otázek, ale jen příliš málo si jich dokázal sám zodpovědět. Vnitřně však cítil, že přichází doba, kdy bude potřebovat odpovědi na vše, co nyní začínalo útočit na jeho mysl.

Ačkoliv si svého otce velmi vážil, už z  vlastní zkušenosti dobře věděl, že on není ten pravý, koho by se na podobné věci mohl ptát. Nejspíš by ho znovu poslal k psychiatrovi s tím, že to jsou následky matčiny smrti, nebo by se mu snažil vysvětlit, že dospívající mládí často mívá podobné vzlety euforie. Sám byl překvapen, jak rychle a správně dokázal zhodnotit situaci. Po krátkém přemýšlení dospěl k přesvědčení, že jeho strýc Petr je opravdu jediný, s kým o tom v této chvíli může hovořit. U něj nejenže nepřicházelo v úvahu nepochopení, naopak Erik vnitřně cítil, že on je ten pravý. Takové myšlenky se chlapci honily hlavou v prvních dnech po matčině odchodu.

Ta si už za svého života nepřála standardní pohřeb. Když byla její nemoc v pokročilém stadiu a ona tušila, že brzy zemře, požádala manžela v přítomnosti svého bratra o zpopelnění a následné rozptýlení na místě, které znal právě jen Petr. Otci se nelíbilo, že vede takové pohřební řeči a celou záležitost přešel. Později se domáhal klasického pohřbu s uložením do hrobu. Tereza velmi dobře věděla, proč si zavolala do nemocnice i  bratra. Petr se svými rodiči pak přiměli Erikova otce, aby ustoupil od plánovaného pohřbu. Později v úzkém kruhu rodiny rozptýlili popel nedaleko chaty Tereziných rodičů, kde ona stejně jako Erik trávila dětství.

Místo bylo položeno nad ohybem řeky ve velmi hustě zalesněném svahu s výhledem do okolí. Samotný akt proběhl tiše a beze slov. Erik měl pocit, že by bylo namístě projevit lítost, která by příslušela jeho věku, ale bránil mu v tom tajemný prožitek ze dne matčiny smrti. Otočil se na Petra a z jeho chápajících očí vyčetl srozumitelnou odpověď. Zato u svého otce se nesetkal s porozuměním a z jeho výrazu mohl číst zklamání a snad i rozčílení nad lhostejností syna při aktu rozloučení a  zejména nespokojenost s místem, kde tento akt probíhal. Erik velmi silně vyciťoval myšlenky svého otce a věděl, že otec by pro jeho pocity neměl pochopení. Snažit se mu vysvětlit, co cítí a  o  čem přemýšlí, by bylo v  tuto chvíli zcela nemožné.

Po tichém a krátkém obřadu se malá rodinná skupinka vydala dolů k  řece, kde měla zaparkovaná auta. Právě začínal víkend, a tak Erik požádal otce, zda mohl zůstat na chatě. Petr slíbil, že v neděli Erika odveze do města, a tak otec neprotestoval.

Tiše se rozloučil se synem a bylo na něm vidět, jak je rád, že může odjet. Sedl si do auta a pomalu zamířil k městu. Petr chytil chlapce přátelsky okolo ramen a  vydali se k  nedaleko stojícímu vozu. Za nimi šli pomalým krokem Petrovi rodiče. Erik si při letmém otočení všiml, že dědeček podpírá babičku, která hůře snášela tuto těžkou situaci. Společně pak nasedli do Petrova vozu a odjeli na chatu.

Erik seděl na zahradě a zasněně hleděl do dáli. Po modré obloze se prohánělo pár mráčků. Pokročilé jaro bylo velmi teplé, a tak tu seděl jen v tričku s krátkým rukávem. Petr ho nějaký čas pozoroval z verandy a zkoušel uhodnout, na co asi ten mladý muž myslí. Věděl, že je plno věcí, které musí pochopit sám, ale je jich také mnoho, se kterými mu mohl a chtěl poradit. V koutku duše ale cítil, že právě Erik bude po nějaké době schopen poradit jemu. Zasmál se toku svých myšlenek, vzal dvě sklenice s pitím a šel se k němu posadit.

„Napiješ se?“ zeptal se synovce. Erik se usmál a vzal si podávanou sklenici.

„Díky, Petře, to je prima nápad, ale když už jsi tu, rád bych se tě na něco zeptal.“

Petr věděl, že s  ním bude chtít mluvit, a  byl to z  jeho strany také záměr. Erik neměl tušení, jak má začít. Byl ještě mladý a důležitých rozhovorů zatím mnoho nevedl. Tím méně na téma, kvůli kterému by se mohl zesměšnit nebo ze sebe udělat blázna, podobně jako tomu bylo v případě rozhovoru s otcem. Petr byl přece jen starší a mohl Erikovi pomoci, ale v tuto chvíli chtěl, aby se chlapec vyjádřil sám.

„V den, kdy zemřela moje matka a tvá sestra, se mi stalo něco, co si vůbec neumím vysvětlit,“ vyhrkl nejistě na Petra, který svým tajemným pohledem synovce jen podpořil k dalšímu pravdivému vylíčení událostí. Pak mladík popsal velmi detailně celý zážitek a jeho strýc s neskrývaným zájmem poslouchal. Když Erik skončil, Petr jako by si celou věc znovu v sobě přehrával, jen mlčky seděl a nic neříkal. Po chvíli se v židli narovnal, podíval se Erikovi přátelsky do očí a pomalu začal:

„Tvoje matka byla velmi zvláštní žena s velkými schopnostmi a  ohromným nadáním. Dokázala vidět věci, které jiní nevidí, a často i dělat to, co ostatní lidé nedokážou. A právě to, co sami neviděli a o čem se tedy ani nemohli přesvědčit, jim tolik vadilo, že se snažili jí to znepříjemnit. Dnešní lidé velmi neradi vidí, když vynikáš v něčem, co oni sami nedokážou. U tvé matky to začalo už v mládí ve škole a pokračovalo to stále dál.

Tereza po nějaké době přestala na dané téma komunikovat s lidmi, kteří jí nevěřili. Posledním člověkem, s kým to chtěla zkusit, byl tvůj otec. Jak to dopadlo, víš asi nejlíp sám. Není to špatný chlap, ale jak si na něco nemůže sáhnout, tak tomu prostě nevěří. I když u člověka jeho moderně materiálního založení mě to víc než překvapuje. V dnešní době, kdy je všude okolo nás plno televizních signálů, rádiových vln, laserů a podobných věcí, které nevidíme, ale přesto o nich víme, že tu jsou a procházejí zdmi našich domů a vším, co je okolo nás, tak jako všechno jemnější může prostupovat hrubším. Ale to je pro tvého otce a většinu podobně smýšlejících lidí zřejmě nedostatečný důkaz.“

Erik hltal každé Petrovo slovo a  vnitřně cítil, že má pravdu. Současně začal chápat, že i  on může mít podobné problémy se svým  okolím při komunikaci na toto téma. Otočil se k  Petrovi a zeptal se.

„Je možné, abych po matce zdědil její schopnosti?“

Petr přemýšlel, jak správně odpovědět, aby mu chlapec rozuměl. Pak se pomalu rozhovořil a pokusil se vysvětlit, co sám věděl.

„Opravdu zdědit v pravém slova smyslu může člověk po rodičích jen genetickou výbavu pro své hmotné tělo se všemi výhodami i  nevýhodami. Z  toho, co dnes lidé nazývají duší, však nemůže člověk zdědit vůbec nic.“

Erik na Petra koukal s otevřenou pusou.

„Odkud to všechno víš?“ ptal se.

Petr se na něj usmál a odpověděl:

„Mimo jiné i od tvé matky. Jak jsem ti už řekl, byla jasnovidná, a když ses narodil, tak velmi dobře věděla, kým jsi. Byl jsem v té době jeden z mála lidí v jejím okolí, s kým si o podobných věcech mohla povídat. Řekla mi, že až začneš dospívat, projeví se u tebe schopnosti, které budou po čase silnější než ty, kterými disponuje ona sama. Ale nechci, aby sis myslel, že to byla nějaká čarodějka. Tvá matka vždy říkala, že mediální schopnosti nejsou žádným zázrakem, nýbrž jen odrazem stavu vnitřního uvědomění každého jedince.“

Erik nechápavě kroutil hlavou.

„Takže ty říkáš, že já jsem po ní zdědil jen své tělo? Dobře, když je to tak, odkud se tedy berou ty schopnosti, které se ve mně probouzejí?“

Petr chápavě přitakal: „Správná otázka ve správnou chvíli, Eriku. I když tomu možná zpočátku nebudeš věřit, tak ve vesmíru funguje mnoho samočinně působících zákonitostí, které podobný běh věcí spolehlivě řídí.“

Erik se začal opatrně usmívat. „Ty mi chceš říct, že ve vesmíru se rozhoduje o tom, co se bude dít zde na Zemi?“

Petr se na Erika přísně podíval a řekl: „Zatím se toho o vesmíru moc neví. Určitá, nám neznámá síla udržuje v  chodu planety, které obíhají okolo sluncí, i celé obrovské hvězdokupy a galaxie se podrobují onomu tlaku, jenž je ve skutečnosti i zákonem. Člověk je součástí vesmíru a je to jen projev nebetyčné omezenosti, když se domnívá, že jeho se tyto přírodní zákonitosti netýkají.“

Erik se na Petra podíval s pokorou.

„Máš asi pravdu, nebo se mi to aspoň zdá jako docela logické vysvětlení. Řekni mi, Petře, proč se o něčem podobném nemluví třeba ve škole, v televizi nebo se o tom nepíše v novinách?“

Petr vstal ze židle, sebral prázdné sklenice a  pomalu odcházel do chaty. Erik vyběhl za ním a postavil se před něj do vchodových dveří. Dřív než stačil promluvit, vyšla ze dveří babička a vzala od Petra sklenice. Podívala se smutně na Erika a řekla:

„Chlapče, měl bys jít trochu na vzduch nebo mezi kamarády, ať přijdeš na jiné myšlenky.“

Erik sice zvolil slušný tón při své odpovědi, ale i tak v něm Petrova matka cítila sílu počátečního vzdoru.

„Nechci chodit mezi kamarády ani nikam jinam, dokud nepřijdu na kloub tomu, co se okolo mě děje.“

Babička znala dobře tento postoj i sílu dospívajícího jedince z dob mládí svých dětí. Stejně tak dobře věděla, že tady s  rozumovým vysvětlováním neuspěje. To už měla za sebou. Často přemýšlela nad tím, proč v mládí nerozuměla svým dospívajícím dětem. Ale nikdy pro to nenašla odpověď.

„Můžete se snad jít spolu alespoň trochu projít, než vám udělám něco k jídlu,“ řekla a odešla do chaty. Erik se obrátil na Petra.

„Jdeme? Rád bych se ještě na pár věcí zeptal, jestli máš chvilku?“ Petr se na něj usmál a rukou ukázal směrem k lesnímu porostu.

„Malé kolečko po okolí nám určitě neuškodí,“ řekl a  pomalu zamířil k brance, která vedla rovnou do lesa. Když vyšli do malého kopce nad chatou, Erik už to nevydržel a promluvil jako první.

„Říkal jsi, že dění ve vesmíru může ovlivnit i běh věcí na Zemi. Přemýšlel jsem o tom, ale stále tomu nerozumím. Je tedy pravda to, co se dočtu v novinách a časopisech z horoskopů? Vždyť si přece musíš pamatovat, že matka na astrologii nikdy moc nedala.“

Petr se na chvíli zamyslel, ale kráčel dál pomalým tempem a Erik cítil, že hledá správná slova pro vysvětlení.

„Nejsem možná ten pravý, kdo ti má vše objasnit. A rozhodně nevím všechno. Doufám jen, že tím, co ti řeknu, nenadělám víc škody než užitku.“

„To je od tebe moc šlechetné, ale neodpovídáš mi na otázku,“ skočil mu Erik do řeči. Petr změnil výraz ve tváři.

„Musíš mě nechat chvíli mluvit, jinak to můžu zapomenout,“ okřikl Erika a  začal se smát. Ten pochopil, že trochu tlačí na pilu, a také na jeho rtech se objevil náznak úsměvu. Na chvíli se odklonili od tématu a  bavili se o  sportu, o  počasí a  podobných věcech, o jakých mluví muži, když jsou o samotě. Když se vraceli do chaty a Erik už to ani nečekal, vrátil se najednou Petr k původnímu tématu.

„Mluvil jsi o tom, že tvá matka nevěřila horoskopům. To je sice pravda, ale jen zčásti. Velmi záleží na tom, kdo horoskop sestavuje a jaké indicie pro sestavování používá. Astrologové dávnověku měli krásné rčení: HVĚZDY PŮSOBÍ, ALE NEVLÁDNOU.“

„Tomu vůbec nerozumím a zdá se mi, že si protiřečíš. Jsou tedy astrologové, kteří dokážou sestavit správný horoskop?“

Petr pokračoval v  chůzi a  mluvil dál. „Dalo by se spíš říct, že jsou postupy, při jejichž správném použití by se dal sestavit výhled na pokračování života každého jedince. To by ovšem předpokládalo velké znalosti a také schopnosti sestavujícího, mezi nimiž by nemělo chybět jasnozření. Předurčeno však ve skutečnosti není nic, protože člověk má obrovský dar práva svobodné volby.“ Erik stál, opíraje se o  strom, s  otevřenou pusou a  jeho překvapené oči nechápavě zíraly na Petra.

„Řekni mi, proč to tak je, že čím víc mi toho povíš, tím méně ti rozumím.“ Petr chápavě pohlédl na Erika a pokračoval.

„Je velmi těžké pokusit se vysvětlit někomu souvislosti dění a samočinné zákonitosti stvoření během několika krátkých okamžiků. Ale myslím si, že u tebe podobné informace dopadají na úrodnou půdu.“ Erik měl stále ten nechápavý výraz ve tváři.

Petr se otočil z kopce dolů a při rychlé chůzi volal na Erika.

„Myslím, že je nejvyšší čas dát si něco pořádného k  jídlu, co ty na to?“

Erik si musel přiznat, že má také hlad, a i on se svižnou chůzí vydal k chatě. Jídlo už bylo připravené, a tak oba rovnou zasedli ke stolu.

„Děda chytil krásného kapra, ale udělám vám ho až zítra,“ ozvala se od plotny babička. „Dnes budete mít řízek, tím se nedá nic zkazit,“ řekl děda s mírným nádechem ironie a přisedl si ke dvojici mladých mužů. „Hledali tě tu kamarádi, zatímco jste se byli projít,“ řekl Erikovi, ale jeho oči už nedočkavě vyhlížely hospodyni s obědem.

„Mám ti vyřídit, aby ses  za nimi k večeru zastavil, jestli budeš mít chuť.“

Erik krátce poděkoval za vzkaz: „Díky, dědo, ale myslím, že dnes raději zůstanu doma.“

Babička přinesla na stůl dvě mísy plné jídla. V jedné byly řízky a ve druhé brambory. Každý si sám nandal podle chuti, jak to u nich bylo zvykem. Během jídla nikdo nemluvil, jen zapnutý televizor vytvářel zvukovou kulisu. Na Erikovi byla zřetelně znát nervozita z rozhovoru s Petrem. Jídla si nabral málo, a i tak nebyl schopen porci dojíst. Petr věděl velmi dobře, co trápí jeho mysl, ale chtěl chlapce nechat informace strávit. Věděl, že kdyby teď pokračoval, věci by spíše uškodil, než pomohl. Děda se otočil na Erika.

„Budeš s námi koukat na fotbal? Bude to určitě zajímavé.“

„To je dobrý nápad,“ přidal se Petr, „alespoň přijdeme na jiné myšlenky.“ Erik vstal a podal babičce nedojedený talíř s jídlem.

„Mám s sebou učení, tak se do toho trochu podívám. Myslím, že to stejně moc nepůjde, ale aspoň se o to pokusím. No a pak půjdu rovnou spát, mám toho dnes docela dost.“

Vzal si z lednice láhev s minerálkou a zamířil do podkroví. Na schodech ještě mávl rukou na pozdrav a pak bylo slyšet jen bouchnutí dveří od jeho pokoje.

Erik si sedl na postel a vyndal z tašky pár sešitů, které si s sebou přivezl. Pak si dal dva polštáře pod hlavu, lehl si a  začal listovat v sešitech.

I když se skutečně snažil, nedokázal se na učení soustředit. Před očima měl stále velmi živý zážitek ze dne, kdy jeho matka opustila tento svět. K  tomu se přidávaly informace a  částečné znalosti získané od Petra. Zdálo se mu, že je v  obrovském víru obrazů a  dat, které útočí na jeho smysly. Po nějaké době měl pocit, že tlak pozvolna ustává a  mysl se zklidňuje. Vtom se mu před zavřenýma očima začaly zjevovat ony krásné obrazce podobné těm, které mohl jako malé dítě vídat v kaleidoskopu. Věděl, že pomalu usíná, a ačkoliv naprosto vše v okolí vnímá, je ve fázi, kdy už své tělo nedokáže ovládat.

4. KAPITOLA

Chlapec ležel na zádech a nohy měl přikryté složenou peřinou. V místnosti bylo příjemně, ani horko, ani chladno. Za hlavou mu svítila lampička a vrhala po místnosti plno tajemných až strašidelných stínů. Vzpomněl si přitom na dětství, kdy pohybem rukou vytvářel na zdi stínové podoby zvířat. Prohlížel si sám sebe, jak leží oblečený na posteli, a najednou mu to došlo. Viděl se od stropu místnosti a věděl, že se opět nachází mimo své tělo. Zřetelně vnímal, že je tam s ním ještě někdo další, o kom by mohl říct snad jen to, že je na jeho straně. Neviděl tu bytost, ale cítil její pohled v zádech. Náhle se před ním otevřel obraz přírodní scenérie. Okamžitě poznal lesní místo, nacházející se nedaleko jejich chaty, které jeho matka tak často a ráda navštěvovala.

Byla to rokle, která Erika velmi silně přitahovala. Místo, kterému na jeho nejvyšším vrcholu vévodil obrovský starý dub a dole tekl lesní potůček. Erik si uvědomoval, že už není ve svém pokoji, ale že se jeho mysl, jestli to tak mohl nazývat, přemístila do onoho známého místa uprostřed přírody. Opět si všiml velkého rozdílu ve vnímání barevného spektra. Místo bylo naprosto shodné se skutečností, ale barvy byly zcela odlišné. Ne, že by byly jiné, ale odstíny, které se tam nacházely, ve skutečnosti nikdy neviděl. Byly to barvy tak čarokrásné, že by je snad žádný pozemský malíř nedokázal namíchat.

To ale nebyla jediná věc, která  neodpovídala realitě. Co mu přišlo ještě zvláštnější, byla možnost pohybovat se. Byl sice mladý a jeho tělesná váha mu nečinila žádné problémy, ale na tom místě jako by své tělo necítil vůbec. Bylo to neuvěřitelné, ale něco jako chůze v těch místech nebylo třeba. Stačilo jen chtít nacházet se na jistém místě a  chtění samo tam Erika přeneslo. Několikrát za sebou to vyzkoušel a fungovalo to báječně. Během mžiku stál u starého dubu a díval se zpět dolů do rokle k potůčku. Tolik se mu to zalíbilo, že to vyzkoušel ještě několikrát. Najednou se v něm probudila touha létat. Podíval se vzhůru s přáním se vznést a letět co nejrychleji ke hvězdám. V tom okamžiku už se vznášel a rychlost, kterou nebrzdil žádný odpor vzduchu, byla tak neuvěřitelná, že dostal strach a přál si být zase zpátky v rokli.

V ten okamžik stál znovu před obrovským dubem, který se tyčil do výšky dobrých dvaceti metrů. Nevěděl proč, ale něco ho k němu velice silně přitahovalo. Byl to zvláštní pocit, pro nějž zatím neměl vysvětlení. Když dříve sedával opřený o  kmen stromu, zřetelně cítil, jak jím prochází nějaký druh síly. Teď to byl zážitek mnohem intenzivnější.

Stál tam a cítil něco jako silnou energetickou výměnu. Najednou ho něco vyrušilo. Po své pravé straně cítil něčí přítomnost. Otočil hlavou a to, co uviděl, ho víc než vyděsilo. Stála tam postava, která se mu jevila jako průhledná. Byla o něco vyšší než dospělý člověk a Erik měl pocit, že k němu promlouvá. I když žádné zvuky neslyšel, velmi zřetelně cítil, že si postava přeje, aby se nebál. První, co pocítil, byl strach a ten v něm probudil touhu být rychle zpátky doma. V tom okamžiku se vyděšený posadil na své posteli a snažil se zklidnit svůj zrychlený dech. Pár okamžiků seděl bez jakéhokoliv pohybu a snažil se přemýšlet. Chvíli se necítil ve své kůži, ale ten stav brzy odezněl a vše se zdálo být v pořádku.

Vypil naráz půl lahve minerálky, opřel se o zeď a opět se ponořil do svého nitra. Byl to nějaký zvláštní prožitek, nebo to byl jen sen? Čím déle si s tou myšlenkou pohrával, tím silněji cítil, že to sen nebyl. Chtěl jít dolů za ostatními, ale bylo už pozdě večer, a tak zůstal v posteli. Vzpomínal na matku a myslel na to, že by mu nejen rozuměla, ale jistě by také dokázala odpovědět na všechny jeho otázky. Pocítil únavu, které se nechtěl bránit. Svlékl si šaty, lehl si a probudil se až ráno, když se otevřely dveře a do nich vstoupila babička.

„Tak jak dlouho budeš ještě spát? Je půl desáté dopoledne a ty ještě ležíš. Jsou tu pro tebe kamarádi, za kterými jsi včera nepřišel,“ láteřila s úsměvem babička.

Erikovi se rozsvítily oči a vyskočil z postele.

„Už běžím, hodím něco na sebe a půjdu na chvíli ven.“ Babička se na něj podívala, „a co snídaně? Dole máš čaj.“

Polooblečený Erik, se zbytkem věcí v  ruce, už ale uháněl po schodech dolů.

„Babi, na snídani už je pozdě a  na oběd moc brzo. Najím se v poledne, ahoj!“

Babička zůstala stát v podkroví, takže Erik už nemohl vidět, jak se usmívá. Byla ráda, že chlapec snáší situaci tak statečně. Hodila peřiny do otevřeného okna, aby se vyvětraly, a šla zpátky dolů.

Honza s Martinem byli Erikovi kamarádi už od doby, kdy začal jezdit na chatu. Co si on sám pamatoval, trávili spolu svůj volný čas už na tříkolkách. Honza byl menšího vzrůstu, měl černé vlasy, snědou pleť a  jasně modré oči. Martin byl vyšší, vlasy i  oči měl světle hnědé barvy a postavou byl zavalitější. Všichni tři se od dětství stýkali každý víkend, kdy byli na chatě, a také spolu trávili větší část letních prázdnin. Byli skoro stejně staří a navštěvovali tentýž ročník školy, i když každý v jiné části města.

Erik vyšel ven před chatu, kde oba chlapci stáli.

„Ahoj, Eriku,“ řekl Martin a potřásl mu pravicí. Na jeho tváři bylo vidět, že neví, jak dál. Honza Erika přátelsky plácl po zádech a pak mu i on stiskl ruku.

„Slyšeli jsme, co se stalo u vás v rodině. Je nám to moc líto. Tvoje mamka byla moc hodná a...“

Erik ho však rázně přerušil.

„Je to od vás moc hezké, vážím si toho, ale chtěl jsem vás o něco poprosit. Je to ještě moc čerstvé, a tak budu moc rád, když o tom nebudeme mluvit.“

Oba mlčky přikývli, v jejich tvářích se objevilo uvolnění a skoro byl slyšet kámen, který jim oběma spadl ze srdce. Byli moc rádi, že už je to uzavřená kapitola, a po chvíli ticha Martin spustil.

„Eriku, dole ve vesnici je dnes tenisový turnaj. Přišli jsme se včera zeptat, jestli s tebou můžeme počítat do debla, ale babička nám řekla, že jste s Petrem v lese. Nechali jsme vzkaz, ať se večer zastavíš, ty jsi nepřišel, tak jsme to nechali plavat. Mysleli jsme, že nebudeš mít náladu, nedalo nám to, a tak se jdeme zeptat, jestli se tam nepojedeme alespoň podívat. Je nádherné počasí, tak proč sedět doma. Hrát nebudeme, jen si dáme něco k pití a budeme se koukat. Co ty na to?“

Erik se jen usmál a  odpověděl. „To je super nápad, vezmu si kolo a  můžeme vyrazit.“ Honza s  Martinem souhlasně přikývli a Martin dodal.

„Tak fajn, potkáme se za deset minut dole na silnici.“

Všichni kývli na znamení souhlasu a pak se rozešli. Zanedlouho už šlapali na kolech k nedaleké vesnici. Po silnici to bylo dva kilometry a lesem asi o třetinu méně. Na kolech to delší cestou zvládli asi za deset minut. Turnaj už byl v plném proudu. Většina hráčů byla povzbuzována příbuznými, sedícími okolo kurtů. U dvou stánků s občerstvením stála dlouhá fronta na chlazené nápoje a párky s hořčicí.

Byl hezký květnový den. Na obloze nebyl ani mráček a sluneční paprsky hřály víc, než bývalo v tuto roční dobu obvyklé. Všichni tři se posadili na trávu u hřiště, dali si pod sebe bundy a sledovali jeden zápas za druhým.

Jelikož sem jezdili od mládí, znali s výjimkou několika lidí všechny na turnaji. Co chvíli jen zvedli ruku na pozdrav nebo pokývli hlavou. Občas prohodili i pár slov, když se s někým delší dobu neviděli, ale jinak zůstávali stranou. Honza se po chvíli zvedl a  zeptal se svých kamarádů: „Nedáte si něco k  pití? Eriku, co ty si dáš, limonádu, nebo pivo?“ Erik se jen usmál.

„Díky, dám si nealko, potřebuji mít čistou hlavu.“ Honza odešel pro pití a Martin se otočil k Erikovi.

„Hele, já vím, že to nechceš slyšet, ale stejně ti to musím říct. Kdybys něco potřeboval, nebo sis myslel, že je něco, s čím ti můžeme pomoct, tak chci, abys věděl, že jsme tady.“

„Díky, hodně to pro mě znamená a budu si to pamatovat.“

To už se vracel Honza i s pitím a z dálky bylo slyšet, jak kleje.

„To snad není pravda, jsme na malé vesnici, ale ceny tu odpovídají velké Evropě.“ Erik s Martinem se začali smát a vzali si od Honzy studené pití. Pak chvíli mlčky koukali na hřiště. Erikovi bylo jasné, že dnes nešli hrát jen kvůli němu. Bylo mu to líto, ale věděl, že kdo se ráno nezúčastní prezentace, ten už se do turnaje zapojit nemůže.

Pil studenou limonádu a snažil se na nic nemyslet. Bolela ho záda, a tak si na chvíli lehl do trávy a automaticky zavřel oči. Najednou se před jeho vnitřním zrakem velmi plasticky objevil výjev z dnešní noci. Hluboká rokle s vévodícím dubem a dole tekoucí potůček. Nervózně se posadil a  zkoušel myšlenku zahnat. Nešlo to, ať se snažil sebevíc. Nedokázal na nic jiného myslet. Zdálo se mu, že je tím místem velmi silně přitahován. Přemýšlel o tom, co se stalo v noci a jestli to může mít nějakou souvislost. Věděl, že ano. Cítil, že tam musí jít, nevěděl proč a měl obavu z možného setkání s onou průsvitnou bytostí, ale nemohl si pomoci. Sám se divil tomu, že síla, která ho do těch míst lákala, začínala být silnější než strach.

Vstal, dopil svou limonádu a řekl:

„Promiňte mi to, ale zapomněl jsem, že babička dělá jídlo. Musím jet domů.“ Honza s Martinem se na sebe podívali, ale bránit mu nechtěli. Netušili, jaké vnitřní stavy se mohou ode



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist