načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prašné víry – Roger Smith

Prašné víry

Elektronická kniha: Prašné víry
Autor: Roger Smith

Rossie, manželka novináře Roberta Della, chce ukončit poměr s obchodníkem Benem Bakerem. Na poslední schůzce je však Baker zákeřně zavražděn, Rossie se se sice podaří uniknout, ale obává se, že nájemní zabijáci ji budou nadále pronásledovat ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

hodnoceni - 82.1%hodnoceni - 82.1%hodnoceni - 82.1%hodnoceni - 82.1%hodnoceni - 82.1% 85%   celkové hodnocení
9 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Panteon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 286
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložil: Ivan Němeček
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-87697-41-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rossie, manželka novináře Roberta Della, chce ukončit poměr s obchodníkem Benem Bakerem. Na poslední schůzce je však Baker zákeřně zavražděn, Rossie se se sice podaří uniknout, ale obává se, že nájemní zabijáci ji budou nadále pronásledovat a pokusí se jako nepohodlného svědka definitivně zlikvidovat. Temné předpoklady se brzy naplní: Rossie a pětiletá dvojčata Mary s Thomasem zahynou při automobilové nehodě, když se vracejí z výletu. Jediný Robert se jako zázrakem zachrání, uvědomuje si ale, že havárie byla úkladně naplánována a že i jemu půjde v příštích okamžicích o život. Jeho teorie se vzápětí potvrdí, neboť Robert je obviněn z úmyslného zabití svých blízkých. V této chvíli vstupuje na scénu jeho otec Bobby Goodbread, bývalý příslušník elitních jednotek CIA, s nímž ovšem Robert vzhledem k rozdílným názorovým postojům přerušil všechny kontakty. Bobby cítí vůči svému synovi výčitky a velký dluh: pomůže mu proto k útěku z vězení a oba se pak snaží dopadnout skutečného zločince, který má svědomí smrt členů jeho rodiny. Při pátrání je však stopy překvapivě zavedou až do nejvyšších politických a vládních míst... Temný kriminální thriller z jihoafrického prostředí je příběhem novináře, který se pokouší vyvrátit podezření z úkladné vraždy členů vlastní rodiny.

Popis nakladatele

„Aby pomstil to, co miluje, stává se tím, co nenávidí“.

Novinář Robert Dell je na útěku před obviněním z vraždy vlastní rodiny a jeho jediným spojencem je jeho nejstarší nepřítel: vlastní otec. Když se Bobby Goodbread, bývalý zabiják CIA, v posledním pokusu o spásu připojí k synovi, který na krvavém tažení po celé zemi pronásleduje skutečného vraha, společně odhalují spiknutí, které sahá do nejvyšších politických kruhů.

Děj románu se odehrává na pozadí chaosu postapartheidní Jižní Afriky, kde z minulosti vystupují přízraky dávných kmenových pověr.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



2016-08-07 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Jonasson vždy pobaví. Tentokrát si k tomu vybral tupého kriminálníka, vypočítavou ateistickou duchovní a líného recepčního. A vzal to zase od podlahy. Oddechové čtení o tom, jak lze někoho zmanipulovat pro zdánlivé dobro všech a hlavně pro dobro vlastní, určitě vykouzlí na tváři pár úsměvů. Zázrak rozhodně nečekejte, kvality Stoletého staříka Zabiják Anders nedosahuje. Máte dokonce chvílemi pocit, že "tohle všechno už tu přece někdy bylo". Jenže nebylo :)
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Z anglického originálu

Dust Devils

Serpent’s Tail, the imprint of Profile Books Ltd, London 2011

Copyright © Roger Smith 2011

Published by arrangement with Jill Hughes Foregn Rights, England

Copyright © 2015 by Panteon

Cover © 2015 by Emil Křižka

Translation © Ivan Němeček 2015

Panteon, Staroměstské náměstí 89, 293 01 Mladá Boleslav

www.knihypanteon.cz | www.facebook.com/knihypanteon

Přeložil: Ivan Němeček

Návrh obálky: Emil Křižka

Sazba: DTP Panteon

První elektronické vydání

ISBN elektronické verze 978-80-87697-50-4


7

1

Rosie Dellová se rozhodla to ukončit. Tentokrát nadobro. Šla zadem, jako vždycky. Vešla do jeho přízemního bytu z Cliftonovy pláže. Slunce nad Atlantikem vyhasínalo jako cigareta v odpadní stružce. Odemkla roletové ocelové dveře a podívala se na svůj rozmlžený odraz – hnědá pleť a změť černých kudrnatých vlasů. Za roletou byly skleněné dveře do ložnice. Takhle si žili v Kapském Městě, tihle bohatí běloši. Za mřížemi.

Čekal na ni. Ležel na posteli v kalhotách od obleku a italských botách, límeček hedvábné košile rozepnutý. Jeho obličej byl v přítmí nevýrazný. Rosie hodila jeho klíče na postel vedle něj.

„Já už nemůžu, Bakere,“ řekla. Když byli sami, byl vždycky Baker. Nikdy Ben.

Nic neřekl, vstal a došel k ní. Svým velkým tělem ji přitiskl na zeď a  polibkem jí odsál slova protestů. Rukama jí zdvihl sukni nad pas a  stáhl jí kalhotky. Svlékl si košili a  přitiskl se k  ní rozpáleným tělem. Vzpomněla si na krávy z  Kobe vykrmované pivem.

Když skončili, byl už večer. Rosie se posadila na posteli, stále ještě oblečená. Baker stál nad ní, temná silueta ve světle z chodby. Slyšela zapínání zipu.

„Vem si ty klíče,“ řekl. Nahmátla chladný kov. „Dej si je do kapsy.“

Poslechla ho. O  klíče cinkl její snubní prsten. Zdálo se jí, že ve tmě zahlédla záblesk jeho úsměvu. Sledovala, jak jde chodbou do osvětleného obývacího pokoje, do půl těla, bledá kůže na zádech s  rudými škrábanci od jejích nehtů. Jeho obnažené torzo bylo zbytnělé tukem; vypadal jako lachtan. Vždyť to kurva ani není můj typ, pomyslela si jako vždycky. Ale když jí byl nablízku, zmocnila se jí jakási horečka. Něco mimo chápání. Nebyly to jeho peníze. Pak by tomu rozuměla. Nejhorší bylo vědomí, že se sem zase vrátí.

Baker stál vedle Picassovy kresby býka a  naléval z  karafy skotskou, když od hlavního vchodu přišli dva muži. Černoši v modrých kombinézách. Nebylo slyšet žádný zvuk, takže museli mít klíč. Jeden byl velký, mladý a vypadal nervózně. Druhý byl menší a starší. Klidný. Oba měli zbraně.

Baker postavil karafu na naleštěnou komodu a zdvihl ruce do úrovně ramen. Mluvil sebejistě, tak jak ho mnohokrát slyšela na zasedání správní rady: „No dobře, probereme to v klidu. Dám vám, co chcete. Žádný problém.“

Malý černoch střelil Bakera do prsou. Zbraň si přes tlumič jen odkašlala. Baker spustil ruce a klesl na jedno koleno. Chtěl se k ní otočit, ale další kulka ho zasáhla do pravého oka a poslala část lebky na zeď za ním. Muž střelil ještě jednou a Bakerovo tělo se zaškubalo na koberci.

To celé mohlo trvat tak pět vteřin. Rosie seděla ve tmě. Nehybně. Pak starší muž nahlédl do ložnice a uviděl ji. Vyskočila, prudce zabouchla dveře a otočila klíčem v zámku. Slyšela, jak jimi vedle její ruky tříštivě pronikla střela a zavrtala se do matrace.

Stiskla tlačítko alarmu na stěně. V bytě se nic neozvalo, ale určitě to někde zazvoní a  přivolá ozbrojené muže. A  záchranáře. Pro Bakera už bylo pozdě. Vyběhla na dvorek a do noci. Oba útočníky uvěznily v obývacím pokoji bezpečnostní dveře. V běhu slyšela, jak kopou do dveří ložnice. Jak se tříští tenké dřevo. Proběhla květinovým záhonem a rychle běžela po cestě k pláži. V běhu odkopla sandály a ucítila pod nohama drsnou dlažbu. V kapse saka nahmátla klíče.

Uslyšela kašlavý zvuk a  něco se jí rozplesklo vedle nohy. Cesta obešla křoviny a  dovedla ji k  brance. Vysoká zeď. Hučení elektrického plotu. Pohybové čidlo rozsvítilo světlo. Rosie se snažila zasunout klíč do zámku. Ruce se jí třásly jako pátečnímu opilci. Slyšela dunění kroků.

Fok, fok, fok. Jazyk si vzpomněl na afrikánštinu jejího dětství. Konečně zasunula klíč do zámku.

Otevřela branku a protáhla se dovnitř. Ve chvíli, kdy se ti muži objevili, ji přibouchla a zamkla. Ten starší zdvihl pistoli a kulka jí prosvištěla kolem hlavy. Běžela za svým stínem na ztemnělou pláž a cítila, jak jí chodidla svírá písek. Vyčerpaně doběhla k moři, kde už se běželo lehčeji. Její hlasité supění přehlušovalo příboj. Běžela z Druhé pláže na První. Skupinka mladíků v pytlovitých kalhotách a mikinách s kapucemi s plavacími surfařskými deskami v podpaží mířila na Victoria Road. Na schodech se k nim přidala a společně pak procházeli mezi plážovými bungalovy, které se prodávaly za miliony v dolarech nebo eurech. Chlapci si podávali džojnt a jeho světluška poletovala od obličeje k obličeji. Byla o patnáct let starší než oni, přesto si ji prohlíželi se zájmem.

Jeden řekl „Ahoj“.

„Ahoj,“ odpověděla a on jí podal džojnt.

Rosie si ho vzala, nasála a ucítila v plicích povědomé teplo. Vyšli na silnici a  Rosie se rozhlédla po okolí. Jen lidé venčící psy a večerní běžci. Žádní chlapi s pistolemi.

U zrezivělé dodávky se od chlapců oddělila a zamířila k pouliční lampě, pod níž stálo stříbrné volvo. Hlídač parkoviště v čepici a svítivě zelené vestě jí zamával na pozdrav. Byl to nějaký technik, uprchlík odněkud z  Afriky. Vždycky mu dávala nějaké drobné. Dnes večer ne.

Rosie se usadila za volant. Byla oněmělá. Bez bot. Bez kalhotek. Mezi stehny cítila lepkavou vlhkost. Nastartovala a odjela domů za manželem a dětmi.

2

„Dostal jsem Nelsona Mandelu. To já ho poslal do vězení. Změnil jsem běh dějin, a to fakt nekecám.“

Robert Dell, hlavu omámenou vínem, které vypil k obědu, se sesul do sedadla spolujezdce – ještě nespal, ale nebyl ani úplně vzhůru – pronásledovaný vzpomínkami na otcův hlas z hlubokého dětství: hlučný, panovačný, zbarvený Jackem s kolou a cigaretami bez filtru. Byl západotexasky vzdorovitý, jako Tommy Lee Jones v nějaké menší roli. Svého otce neviděl pětadvacet let, ale jeho hlas byl tady přímo v autě. Kolem Della se jako netopýři míhaly nechtěné útržky jeho minulosti.

Narovnal se. Podíval se na svou ženu, která se soustředila na jízdu do ostré zatáčky, slyšel, jak se jejich děti vzadu smějí. Podíval se do slunce. Ať to prudké světlo spálí všechny ty sračky.

Přejeli úzký horský průsmyk a serpentinami sjížděli ke vzdálenému údolí. Dell měl po levé ruce příkrý sráz. Za zády už jim zmizelo městečko, kde obědvali. Franschhoek, hodinu jízdy od Kapského Města, Dellovi vždycky připomínal filmové kulisy: vinice obklopené horami, sedlové bílé domy postavené bůhvíkdy hugenotskými osadníky, obchody s  dárkovým zbožím a okázalé restaurace s francouzskými názvy. K obědu Dell vypil lahev červeného vína, protože chtěl vymazat z paměti posledních několik nevydařených dnů. Po té včerejší zprávě ho nepřekvapilo, že k němu promluvil otec.

„Jak jsi na tom?“ zeptala se Rosie s  očima upřenýma na silnici.

„Jde to. Vypil jsem moc vína.“

„Jo, tu lahev jsi vyprázdnil dost rychle.“ Usmála se na něj. Dobré školy a univerzita uhladily její hrdelní přízvuk, ale Dell ho stále rozpoznával v drnčivém „r“, které si přinesla z převážně španělského východního předměstí Kapského Města Cape Flats. Vyprrrázdnil. Rrrychle.

„Promiň.“

„Neomlouvej se. Máš narozeniny. Uvolni se.“

Narozeniny. Bože, jak to, že už je mu osmačtyřicet? Dell si prohrábl prsty dlouhé světlé vlasy prokvetlé šedinami. V obličeji ho svrbělo dvoutýdenní strniště. Stříbřité. Je čas ho zkrátit. Jeho žena říkala, že strniště je sexy. Nebo kdysi říkávala.

Dell se otočil dozadu na dvojčata, upoutaná vedle sebe v  dětských sedačkách. Mary a  Thomas, pětiletí, sáli brčky ovocný džus. Tommy říkal, že Ben 10 je mnohem lepší než Pokémon. Mary nesouhlasila. Tommy trval na svém.

„Seš naprostej pitomec,“ řekla Mary dospěle.

Slunce jim prozařovalo bujné vlasy, které se jim kroutily až na záda. Vlasy po matce. Měli i její pleť barvy karamelu.

Dell položil manželce ruku na stehno. Skrz džínovinu cítil její teplo. „A co ty, poupátko moje růžový? Jak seš na tom ty?“

Rosie zkusila další úsměv, ale neúspěšně. Moc se snažila projevovat mu lásku, když má narozeniny, ale nebylo to od srdce. Od chvíle, kdy ji před dvěma dny přistihl schoulenou na pohovce, jak sleduje v  televizi ranní zprávy, žila v  jakési temnotě, uzavřená sama do sebe.

„Ben Baker je mrtvej,“ řekla, když Dell uviděl postavy policistů kolem luxusního bytu na Cliftonově pláži a  uslyšel hlasatelku, že Bakera zabili včera večer při vloupání. Loupež se zvrtla. V Kapském Městě až příliš běžné. Do zpráv se to dostalo jen proto, že Ben Baker byl jedním z nejbohatších lidí v zemi. Založil uměleckou nadaci, kterou vedla Rosie. Proto také měli tohle nablýskané nové volvo.

„Teď jsem se přistihla, že hledám v  kapse cigaretu,“ řekla Rosie. Přestala kouřit, když otěhotněla s  dvojčaty. „Co to znamená?“

„Že jsi ve stresu.“

Smrt Bena Bakera znamenala, že brzy přijde o  práci. Že budou oba nezaměstnaní. „To se všechno vyřeší,“ řekl. Jeho slova vyzněla prázdně.

Dotkl se její ruky na volantu. Elegantní nádherné prsty zakončené dlouhými nehty. Po manikúře. Když ji viděl poprvé, měla krátké nehty a  prsty skvrnité od olejových barev, jimiž malovala své obří abstrakce. Jenže když se stala úřednicí, malovat přestala. Dellovi v  domě chyběla ta vůně terpentýnu a lněného oleje.

Dell odvrátil pohled od své krásné ženy. Dnes cítil věkový rozdíl víc než kdy jindy. Díval se na cestu. Obhospodařovaná krajina zmizela. Zmizely i ovocné sady a vinice. V posledním týdnu napadl hory požár, který sežehl okraje původního buše a nechal po sobě postapokalyptickou krajinu kamení a šedého popela, z kterého se ještě kouřilo. Dell se díval přes okraj srázu na vyschlé koryto řeky v  úzkém údolí. Pocítil náhlou závrať a zavřel oči. Toho vína bylo moc.

Otevřel oči a promluvil, než si to stihl rozmyslet. „Je venku, Rosie.“

„Kdo?“

„Můj otec. Pustili ho.“

Ruce jeho ženy pevně sevřely volant. Spustila oči ze silnice a podívala se na něj. V těch velkých tmavých očích viděl, jak ji to rozrušilo. „Kecáš, viď?“

Zavrtěl hlavou. „Včera mi volali z jednoho rádia z Jo’burgu. Naprosto nečekaně. Chtěli, abych se k tomu vyjádřil.“

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Ježíši, Rosie, musela ses vyrovnávat s tím vším kolem Bena Bakera.“

Letmo se na něj podívala a  vrátila se pohledem na silnici. „Kdy ho pustili?“

„Už je to pár tejdnů. Pustili ho tajně, proto jsme o  tom neslyšeli.“

„Já myslela, že doživotí je do konce života.“

Pokrčil rameny. „V tomhle případě to bylo šestnáct let.“

„Myslíš, že se ti ozve?“

„V žádným případě, Rosie. Nedělej si starosti.“

„Je to jejich děda.“ Podívala se do zpětného zrcátka na dvojčata, která stále pokračovala v televizní debatě.

„Není tak blbej, aby se ke mně přiblížil. A i kdyby, myslíš, že bych si ho kurva pustil k tělu blíž než jednu míli?“

Maryiny radarové uši to zachytily. „Táta řekl sprostý slovo.“

Dell se otočil v sedadle. „Ano, táta řekl hodně sprostý slovo. A mrzí ho to.“

„Kde je teď?“ zeptala se Rosie podrážděně.

„Nevím. Nejspíš si ho vzali k sobě jeho pravičácký kamarádi.“

„Ježíši, Robe...“

„Já vím, já vím. Bylo těžký bejt jeho syn v době, kdy to udělal. A teď to začne znovu, viď?“

„Ty nejsi tvůj otec, Robe.“ Rosie sledovala silnici, ale natáhla ruku a pohladila ho po tváři.

„Ne, to nejsem.“

Vzal si příjmení po matce. Měl její jihoafrický přízvuk. Byl levičák, což z něj činilo otcova nepřítele. Zplodil dva míšence. Ale někdy, když ho zrcadlo zastihlo nepřipraveného, uviděl jeho.

Vzadu nastal nějaký rozruch. Tommy chtěl vzít Mary džus a celou ji polil. Mary na něj křičela, Tommy zase na ni.

Dell se otočil. „Proboha,“ zařval, „chovejte se už slušně!“

Po jeho výbuchu nastalo ticho, které vzápětí přerušil Maryin pláč.

„No dobře, dobře, dobře. Uklidni se,“ řekl Dell a  vytáhl z přihrádky v palubní desce vlhčené ubrousky. Odepnul si pás a otočil se ke své dceři. Klekl si na sedadlo a natáhl ruku k jejímu mokrému tričku. „No tak, Mary, je to jenom džus.“

„Tatínek křičel.“

„Promiň, holčičko. To jsem nechtěl.“

Mary se k němu přitiskla a on jí zabořil nos do vlasů. Ucítil kokosový šampon. Ucítil pod rukama její drobná žebra, která se otřásala pláčem. Srdce jí bušilo. Do fyzické podoby dvojčat se Dell příliš neotiskl, ale myslel si, že Mary je povahou po něm. Vážná. Občas smutná. Tom byl neposedný po matce.

Chlapec teď také popotahoval, a  tak si Dell uvolnil levou ruku a synka objal. Objímal je oba. Ještě když pracoval a byl daleko od své rodiny, ležel v  hotelovém pokoji nebo seděl ve ztemnělé kabině letadla, často se přistihl, že si opakuje jména manželky a  dětí v  tiché mantře. Jako by je to drželo pohromadě. Rosie, Mary, Tommy.

Tom se mu vykroutil a Dell ho pustil. Mary se však držela dál. „Mám tě ráda, tatínku.“

„Já tebe taky, andílku.“

Konečně se ho její drobné prstíky pustily a Dell, stále ještě vkleče, zdvihl obličej z jejích vlasů a uviděl, jak se k nim zezadu rychle blíží černý pickup s pohonem všech čtyř kol, kouřovými okny a trubkovými nárazníky. Sledoval, jak se v zadním okně zvětšuje, a čekal, že je předjede. Jenže nepředjel.

Narazil do kufru volva, které se zakymácelo. Rosie se je ze všech sil snažila udržet na silnici. Děti ječely a  Dell křičel na pickup, jako by ho tím mohl zastavit.

Vedle Rosie se objevil černý nárazník a  tlustá pneumatika. Rosie zápolila s volantem a afrikánsky klela. Když do ní pickup narazil z  boku, přestala ovládat řízení. Volvo zamířilo na tenká stříbrná svodidla a porazilo vertikální sloupky, které

15

je držely. Náraz vymrštil nepřipoutaného Della čelním oknem

ven. Vyletěl po zádech ve sprše roztříštěného skla. Připadalo

mu, že letěl celé hodiny, než dopadl na bok na úzký pruh drsné

trávy, která rostla mezi pokroucenou ocelí svodidel a nekoneč

ným srázem.

Než se mu zatemnil svět, zahlédl ještě, jak se volvo se vším,

co miloval, převrací ve vzduchu a řítí se na rozeklané skály.

3

Inja Mazibuko měl hlad. Nejedl od chvíle, kdy zastřelil toho tlustého bělocha. Jeho půst měl vyhladovět tu temnou bestii, která mu užírala sílu, měl být pokáním, které mělo usmířit jeho předky, a  prosbou, aby ho dovedli k  ženě, která utekla. K té, která viděla jeho obličej. K té míšence.

Teď, když viděl, jak její auto naráží na skály a  mění se v oranžovou ohnivou kouli, pocítil, jak se v něm probouzí chuť k jídlu.

Ten xhoský pitomec po jeho boku se smál a ukazoval dolů na auto. „Iá, iá, iá!“ Hýkající osel, který nikdy nezavře hubu.

Inja se s  toyotou rozjel dolů průsmykem ke vzdálenému Kapskému Městu. Byl původem Zulu a  domovem skoro dva tisíce mil daleko, na východním pobřeží za Durbanem, kde byl indunou, náčelníkem ve službách svého šéfa. Sem přiletěl zabít toho bohatého bělocha a těšil se, až bude pryč, když už tu po sobě uklidil. Nesnášel tohle místo plné míšenců a xhoských blbečků. Jako ten užvaněný kluk vedle něj.

Najal si ho v Kapském Městě mezi tou zvěří, která pobíhá mezi chatrčemi v okolí letiště. Město neznal a potřeboval místního průvodce. Tři dny toho kluka nespouštěl z očí a byl stále unavenější jeho prázdným tlacháním. Inja ho přestal vnímat a  myslel na jídlo. Toužil po ovčí hlavě, jak ji vaří na  černošských předměstích. Sbíhaly se mu sliny.

S  koncem průsmyku se silnice narovnala a  ubíhala přímo k  přehradě, která tu ležela jako zrcadlo ve ztemnělé africké stepi. Inja zpomalil a sjel z asfaltové silnice. Jel ještě kousek po štěrkové cestě, která vedla k přehradní hrázi.

„Proč zastavujeme, babo?“ Ten pitomec mu z  úcty k  věku říkal otče. Nikdy mu nesvěřil jméno svého klanu. A rozhodně mu nikdy neřekl přezdívku, která ho pronásledovala od dětství stráveného v Zululandu. Inja. Pes.

„Musím se vychcat.“ Otevřel dveře a vystoupil. „Dones mi zezadu kolu.“

Inja, černý a  vyschlý jako lékořicový lusk, poodešel pár kroků od vozu a  zastavil se vedle zkrouceného ožehnutého kmene stromu, který tam ležel v popelu.

Při močení sledoval, jak chlapec sklápí zadní část nákladového prostoru toyoty a po kolenou leze ke Colemanově chladicí tašce. Inja si oklepal přirození a zapnul zip. Rozepnul si kostkovanou sportovní bundu a z pouzdra na zadku vytáhl pistoli. Nebyla to ta, kterou zabil toho bělocha. Byla to ta, kterou svěřil tomu klukovi. Ještě z  ní nebylo vypáleno. Vytáhl z kapsy tlumič a cestou k autu jej našrouboval. Na míle daleko sice nikdo nebyl, ale je lepší být opatrný.

Z  vozu se vyvalila Xhosova tlustá prdel. „Žádná kola tam není, babo, jen pepsi.“

Inja se nad něj naklonil a  přitiskl mu hlaveň k  měkkému temeni lebky. Dvakrát stiskl spoušť. Blbeček přepadl dopředu, zadek stále ve vzduchu. Inja ho za šedivý mokasín stáhl dolů, až se rozplácl na zemi. Z nákladového prostoru vozu vzal celtu a přikryl jí tělo. Pak prudce zavřel zadní část vozu.

Vytáhl z  kapsy intimní kousek dámského prádla. Prohlédl si jej. Kalhotky, které našel v  ložnici toho bělocha. Titěrné, nemravné. Spodní prádlo kurvy. Kdyby v něčem takovém nachytal své ženy, vzal by na ně bič.

Někteří lidé říkali, že tu barevnou štětku našel přes e-mailovou korespondenci sexuální povahy, kterou našel na BlackBerry nalezeném v  tlusťochově bytě. Jenže Inja znal lepší způsob. Tyhle kalhotky, nasáklé míšenčinými sekrety, umožnily jeho předkům, aby ho k ní dovedli, jako by měla naváděcí maják. Až k domu na předměstí Kapského Města, kam byl připravený vejít a skoncovat to s ní. Jenže ona odjela s rodinou v tom stříbrném autě a nabídla mu čistší řešení.

Inja pustil kalhotky na zem a  mokasínem na ně přihrnul popel. Míšence nesnášel. Byli to nečistí lidé. Ani bílí, ani černí. Ale tahle nevěrná ženská dostala, co zasloužila. Usedl za volant toyoty a vyjel na asfaltovou silnici.

Dell otevřel oči. Do hlavy se mu vpálilo ostré světlo a bolela ho hlava. Útržky vzpomínek mu vybuchovaly v lebce jako granáty. Černý pickup. Volvo prorážející stříbrná svodidla. Jeho žena a děti křičící v padajícím autě.

Bože.

Podíval se doprava a uviděl sráz do věčnosti. Viděl mastný kouř z maličkého pomačkaného volva ležícího na střeše, které hořelo na skalách a popelu.

Dell zavřel oči. Snažil se tu noční můru přetočit na začátek a  vymazat. Rosie, Mary, Tommy. Uslyšel zamávání křídel a otevřel oči v okamžiku, kdy pták dosedl. Sup kapský s holou hlavou, zahnutým zobákem kolébajícím se nad hubeným růžovým krkem a špinavě šedými křídly barvy funebrákova kabátu. Vrásčité šedé pařáty hrabaly v popelu.

Posadil se, zařval a zamával rukou. Kůži měl skvrnitou od krve a  jeden rukáv utržený v  rameni. Pták vydal zvuk jako kašlající stařec a  nečekaně elegantně rozevřel křídla, vznesl se a odletěl.

Když Dell vykřikl, v  ústech mu zabublala krev. Odplivl si do písku mezi nohama, kde se jako diamanty třpytily skleněné střípky. Všiml si, že nemá boty. A jednu ponožku.

Vstal a  svět se s  ním zatočil, až málem přepadl přes okraj útesu. Slyšel motor vozu stoupajícího do vrchu na nízký rychlostní stupeň. Vypotácel se na silnici a  zamával zakrvácenou rukou. Přímo proti němu jel malý zelený japonský vůz. Přibrzdil a  Dell uviděl řidiče, jehož skvrnité ruce na volantu osvítilo slunce. Žena vedle něj měla šokem vyprázdněný výraz v obličeji.

Vzápětí vůz zrychlil, objel Della a  uháněl pryč. Když vůz mizel za vrcholem kopce, zadním okénkem na něj zíraly dvě světlovlasé děti. Nijak ho to nepřekvapilo. Tohle byla Jižní Afrika, kde na milosrdné samaritány v  místech falešných dopravních nehod mířily zbraně.

Dell našel v  džínách svůj mobil. Sklíčko displeje bylo popraskané, a  když se pokusil vyťukat číslo tísňového volání, telefon zůstal němý. Zasunul tu nepotřebnou věc zpátky do kapsy a vydal se z kopce podél kroutící se silnice k vyschlému říčnímu korytu. Daleko se nedostal. Asfalt se zdvihl a  praštil ho do hlavy.

Inja jel hodinu směrem ke Kapskému Městu. Kouřil tlustou, ručně ubalenou hašišovou cigaretu z velmi účinných rostlin ze své domoviny. Durban Poison, Durbanský jed. Známý ve světě pro své mocné halucinogenní účinky. V  jeho kultuře žádná droga, ale léčivá bylina. Bylina, která provázela zulské válečníky do bitev proti Búrům a Britům, oči zarudlé touhou po krvi.

Durbanský jed hojně ozeleňoval skalnaté rudé kopce Injova rodného kraje a časem mu vynesl slušné jmění. K péči o svou nezákonnou úrodu a její sklizeň využíval místní lidi. Vozil ji do Durbanu a odtud vyvážel dál. Při jeho první cigaretě toho dne ho zachvátil známý pocit vlastní síly. Vlastní moci a nepřemožitelnosti. Myslel si, že tenhle pocit už ztratil.

Inja jel po dálnici do Kapského Města. Když se v dálce objevila plochá hora, uviděl sjezd k benzinové pumpě s restaurací. Usadil se v  boxu u  okna s  výhledem na parkoviště a  stojany. Objednal si dvojitý cheeseburger, hranolky a natvrdo uvařená vejce.

Když mu jídlo přinesli, pustil se do něj. Nevšímal si pohledů bílých a  míšeneckých rodin a  začal se cpát. Čekal, že jeho žaludek bude protestovat, že jeho chuť k jídlu zmizí jako otočením kohoutku, že se zpotí a bude mu špatně, že mu hlavou bude znít prokletí předků. Jenže jídlo se drželo v útrobách, a  když začal cítit uspokojení, byl talíř skoro prázdný. Inja zpomalil. Odříhl si. Cítil, jak se mu břicho vzdouvá proti opasku. Teplo ze žaludku se mu rozlilo do varlat.

Sáhl do kapsy a  vytáhl peněženku, otevřel ji a  zahleděl se na fotografii. Nádherná panna z  vysočiny Zululandu, obnažená prsa jako poupátka. Šestnáctiletá. Ode dneška za týden si ji Inja vezme za ženu. Za svou čtvrtou ženu. Zíral na fotografii a pomalu jedl.

Uslyšel zaštěkání a  podíval se přes parkoviště. Vedle jeho auta stál policejní vůz. Vystoupili z něj dva uniformovaní policajti, jeden bílý a jeden míšenec. Bílý policajt vypustil z kufru vozu velkého psa na stahovacím řetězu. Ten ho vedl po kusu trávy a  cestou pomočil suchý strom. Míšenec se opřel lokty o  střechu vozu a  zapálil si cigaretu. Pozoroval přitom ženu v obepnutých džínách, která mířila k jednomu kabrioletu.

Bílý policista přivedl psa po vyvenčení zpátky. Ten se zastavil za Injovou vypůjčenou toyotou a protáhlým čenichem ji začal očichávat. Policista mu přitáhl řetěz, ale pes se ani nehnul. Bílý policista přejel rukou po zádi vozu, podíval se na prsty a  řekl něco míšenci, který zahodil cigaretu a  došel ke svému parťákovi. Oba se podívali na nákladový prostor. Zjistili, že je zamčený.

Zeptali se pumpaře, který ukázal směrem k Injovi. Zavřeli psa do vozu a vešli do restaurace s tasenými zbraněmi. Vyděšení hosté zalézali pod stoly.

Inja si namočil jeden hranolek v kečupu, ukousl si a sledoval, jak se k němu blíží policisté se služebními pistolemi Z88. „To je váš pickup?“ zeptal se míšenec. Inja přikývl.

„Dejte si ruce tak, abychom na ně viděli,“ řekl bílý policajt.

Přežvykující Inja se na ně podíval. Sáhl po otevřené peněžence, sledovaný hlavněmi zbraní. Zdvihl peněženku, aby v  plastovém okénku vedle fotografie jeho snoubenky viděli jeho průkaz.

„Agent Moses Mazibuko,“ řekl. „Zvláštní vyšetřovací jednotka.“

4

Ve vodní trávě se objevily dvě zulské dívky s obnaženými ňadry a  velkými hliněnými kalabasami na hlavách. Až na korálkové třásně u pasu, které jim splývaly k lýtkům, byly nahé. Šly po kamení k řece a hlavy na rozvlněných tělech zůstávaly dokonale nehybné.

Ta mladší – a hezčí – si sejmula kalabasu z hlavy a klekla si k vodě, aby ji naplnila. Ve vlasech se jí třpytilo slunce. Odráželo se i  od bílých sluchátek připojených k  lesklému iPodu, který měla zastrčený za pasem růžovožluté korálkové sukně.

Cvakaly spouště fotoaparátů, vrněly kamery. Zpocený holandský turista s růžovou pletí, v krátkých kalhotách a tričku, si dřepl, když zaostřoval dlouhý objektiv na ta smělá mladá ňadra. Jeho žena, rudá od slunce jako bochník goudy, se znechuceně odvrátila a ovívala se turistickým průvodcem.

Velký Zulu v bederní roušce a leopardích kožešinách, který před sebou hrdě nesl pivní břicho, oslovil skupinku evropských turistů zmořených africkým sluncem. Na leopardí kožešině pod krkem měl jmenovku Richard. „Dámy a pánové, siyabonga. Já vám děkuji. Toto je konec naší prohlídky tradiční zulské vesnice. Zastavte se prosím u prodejny upomínkových předmětů poblíž vašeho autobusu.“

Holanďan v sandálech a ponožkách couval, jak fotografoval obě dívky, které si vzaly své kalabasy a zamířily k hrbatým rákosovým chatrčím, jejichž střechy byly viditelné i nad vysokou trávou.

„Děvče! Pojď sem!“ zavolal Richard zulsky.

Ta hezčí, Sunday, se otočila a vrátila se na břeh řeky, kde teď stál osamělý průvodce s rukama na tlustých hýždích. Ve skutečnosti se jmenoval Xolani, což turisté nedokázali vyslovit. A tak se pro ně přejmenoval na Richarda a to jméno už mu zůstalo.

Sunday klopila oči, jak se slušelo na mladou dívku při hovoru s  mužem jeho věku. Když k  němu došla, klekla si do písku, ale stále se na něj nepodívala.

Strhl jí sluchátka z uší na zem.

„Odkud to máš?“

„Našla jsem to, babo,“ řekla.

Natáhl masitou ruku. Tutéž ruku, která se jako prase bradavičnaté hrabala v tělech mladých dívek, jimž velel. „Dej to sem.“

Vytáhla iPod zpoza pasu a podala mu jej. Zamžoural na přístroj ve své dlani, svraštil obočí pod čelenkou z  peří a  sevřel pěst, v níž iPod zmizel. „A teď běž. Ještě si to vyřídíme.“

Sklonila hlavu a  počkala, až odejde za turisty. Pak teprve vstala a  spěšně odešla. Ten iPod už stejně nefungoval; přestal hrát několik dní poté, co ho našla v prachu po odjezdu turistického autobusu. Když ho našla a schovala v oblečení a odnesla do tetiny chatrče, nevěděla, k čemu ten malý plochý obdélník bez tlačítek slouží. Ale vypadal tak čistě a hezky. Jako artefakt ze vzdáleného, lepšího světa.

Měla ho schovaný do chvíle, než do údolí z  Durbanu nepřijel vážný mladý osvětový pracovník v  oblasti AIDS. Ten chlapec, Sipho, měl tričko s nápisem JSEM POZITIVNÍ a byl jen o pár let starší než Sunday, ale byl z města a klidně mohl přijet z jiné planety. Řekl jí, že se tomu říká iPod. Ukázal jí, jak ho používat. Smál se, když si vložila sluchátka do uší a v nich zaduněla hlučná bílá hudba.

Sipho jí řekl, že baterie přístroje se musí dobíjet na počítači. Ale kde by tu našla počítač? Ve vsi nebyla ani elektřina. Poslouchala zulské chorály, které vysílali z Durbanu. Jednou, pokud bude příznivé počasí, by mohla slyšet i nějaký africký pop.

Sipho odjel a nechal jí nějaké brožurky o bezpečném sexu v angličtině, které nedokázala přečíst, a kondomy zatavené ve stříbrné fólii. Když její teta ty kondomy našla, zbila ji, i když Sunday pořádně nevěděla, k čemu se používají.

Modrý přehrávač dohrál, přesně jak říkal Sipho. Ale stejně ho nosila jako nějaký talisman. Předstírala, že přes bílá sluchátka poslouchá hudbu. Byl pro ni upomínkou na lepší věci.

Sunday mířila ke kruhu rákosových chatrčí postavených v  tradičním zulském stylu. Nikdo tu nebydlel. Chatrče byly součástí ukázkové vesnice. Každý den přijížděly z  Durbanu malé autobusy s turisty bledých tváří, kteří poslouchali Richardovu verzi zulské historie. Sunday a další pracovníci pocházeli z  míle vzdálených chatrčí venkovského ghetta přilepených k úbočím skalnatých kopců.

Sunday se sehnula a  vešla do chatrče, kde si nechala šaty. Když uviděla svou tetu, která seděla na špinavé podlaze, pojídala čipsy a kostnatou rukou odháněla mouchy, roztekly se jí vnitřnosti. Sunday se modlila, aby teta nepřišla. Jenže tu byla.

„Jdeš pozdě, Sonto.“ Oslovila ji zulským jménem, jménem, které měla v rodném listě. Její matka jí vždycky říkala anglickým jménem Sunday, kterého se dívka držela. Po matce, která byla už deset let mrtvá, jí nic jiného nezbylo.

„Promiň, mámo Beauty.“ Sunday se jako vždycky marně snažila najít podobu mezi touhle vyschlou ženou a její sestrou, andělskou maminkou ze svých vzpomínek.

Sunday si svlékla korálkovou sukni. Natáhla si bílé tričko a  sáhla po ramínku s  neznačkovými džínami, které bylo zaklesnuté v  díře ve stěně chatrče. Její teta zaštrachala v  kabele a vytáhla krátkou šedou plisovanou sukni, kterou Sunday kdysi nosila do školy. Dokud ten oprýskaný azbestový barák s rozbitými okny a děravou střechou nepohltil stepní požár, kterému stál v cestě.

„Obleč si tohle,“ řekla teta. „Kontrolorka to bude mít snadnější.“

Sunday poslechla, natáhla si sukni přes úzké boky a  ucítila kouř jiného dávného ohně. Dívala se někam za tu ošklivou ženu a vzduch ztěžkl vzpomínkami.

„Hele, holka, přestaň snít. Hni sebou.“ Tetin hlas ji vrátil do přítomnosti. „Co je to s tebou?“

„Nic, mámo.“

Hubená žena se na ni zamračila.

„Tys o to přišla, viď?“

„Ne, mámo. Přísahám. Jsem čistá.“

„Ty! Jestli kontrolorka zjistí, že nejseš, tak tě zabiju, přísahám!“

Sunday zavrtěla hlavou a vklouzla do bílých tenisek bez tkaniček. Postavila se ke dveřím a čekala, až teta vstane.

„Kde jsou zásnubní korálky?“

Sunday potlačila slova nevole a  našla pod šaty korálkový náhrdelník. Korálky byly vybroušené do tvaru diamantů. Znamení, že patří muži. Nenáviděla ten náhrdelník, nenáviděla toho starého psa, který jí ho dal. Koupil si ji za dobytek. Chtělo se jí náhrdelník přetrhnout, vidět, jak korálky padají v modročerveném dešti na špinavou podlahu. Ale neudělala to. Zapnula si jej a cítila se jako něčí zvíře.

Její teta vstala, jednu nohu zakrnělou po dávné kletbě. Zanadávala si na bolest v zádech, sehnula se a vyšla z nízkých dveří chatrče. V jasném slunci funěla jako hyena.

Sunday si složila džíny a  pracovní kostým, uložila je do plastové nákupní tašky a  vyšla z  chatrče. Šla za kulhající tetou po cestičce, která byla zkratkou k  silnici. Tam si máma Beauty zastaví taxikářský mikrobus, který je odveze do města na kontrolu.

5

Ten bílý policajt smrděl něčím sladkým. Nějakým parfémem, který se mísil s  pachem jeho potu a  zatuchlého tabákového kouře. Byl jen v košili a kravatu měl u krku povolenou. Naklonil se přes stůl a nabídl Injovi balíček camelek.

Inja zavrtěl hlavou. Tabák mu nic neříkal. Búr si zapálil cigaretu, zhluboka nasál kouř a vydechl. Ani na chvíli nespustil z Inji oči.

Při setkání plácl Inju po zádech. „Kapitán Hans Theron. Jako Charlize, akorát že mám hezčí kozy.“ Ve smíchu odhalil zuby. Mluvil anglicky, jako když mu v krku uvízla kost.

Inja tyhle bělochy znal. Búrové. Kdysi za apartheidu jich ve válce v  buši dost zabil. Při pobytech v  temných celách ho vyslýchali. Když vás mučili, usmívali se a žertovali. Inja si zapnul sako. Strčil si ruce do kapes. V kanceláři byla zima jako v chladírně.

Theron ho pozoroval. „Tak, příteli, teď mi řekněte, jak jste našel toho sráče, co zabil Bena Bakera.“

Já nejsem žádnej tvůj přítel, ty bílý prase, myslel si Inja. Pokrčil rameny a zůstal uvolněně sedět. „Víc vám říct nemůžu, je to součást probíhajícího vyšetřování.“

Na tak hubeného muže měl Inja hluboký hlas. Nádherný hlas, který evokoval poezii Injových zulských předků, pokud mluvil zulsky. Jeho angličtina tak květnatá nebyla, ale přesto si jeho hlas stále udržoval autoritu.

Theron si prohrábl husté vlasy, poklepal na okenní sklo a přes vertikální béžové žaluzie rozechvělé klimatizací se podíval na Kapské Město, z jehož středu vyrůstala hora, jako by se tam zahrabal obrovský rypoš. V nižších polohách té krtiny vyrostly výškové stavby a domy.

Theron se obrátil k Injovi. „Hele, já nejsem žádnej pitomec. Vím, že váš šéf, ctihodnej ministr zasraný spravedlnosti, je taky kmenovým náčelníkem v Zululandu. A s Benem Bakerem byl jedna ruka. Ne?“

Inja nic neříkal. Zůstával nehybný jako mastková plastika, které si turisté kupovali v jeho rodném městě.

Búr pokrčil rameny. „No, nic zlýho jsem jim nepřál. Byli mi ukradený. Bylo by mi u  prdele, kdyby spolu šukali. Ale nedávno jsem slyšel, že Bakera vyšetřovali. Opozice už zase vyrukovala s  korupcí. Ten Baker by možná promluvil, aby si zachránil svou tlustou prdel, možná by vyžvanil, kolik prachů nacpal do kapes vašeho šéfa. A pak je najednou mrtvej. A vy, zulskej bojovník daleko od domova, máte v autě toho mrtvýho zmrda s Bakerovým mobilem v džínách, a v saku bouchačku, která ho zabila. To mě nutí k přemejšlení, příteli. To mě nutí k přemejšlení.“

Inja ho pozoroval. Mlčky. Theron s cigaretou zavěšenou na rtu otevřel zásuvku psacího stolu a  vytáhl lahev brandy Klipdrift a dvě skleničky. Zamžoural přes kouř a nalil do každé na tři prsty kořalky. Jednu pak přistrčil Injovi.

„Hodně štěstí,“ zdvihl Theron skleničku.

Inja přípitek neopětoval, ale napil se. Ucítil ostrou chuť zkvašených hroznů a vnitřní teplo z pozřeného alkoholu. Měl rád brandy. Dával přednost mixu s kolou, ale vypil ji i čistou.

„Hele, Mazibuko, nebudu tu ze sebe dělat blbou píču. Stejně jsem na odchodu, vím to.“ Palcem a ukazováčkem si sevřel tvář. „Všichni víme, že bílá letos není v módě. Pověřili mě vyšetřením Bakerova případu, protože potřebovali nějakýho panáka, kterej do sebe nechá kopat od médií a politiků, dokud mu nepoteče krev z nosu. Takže teď si vezmu tuhle bouchačku a půjdu na tiskovku a nechám se pochválit za rozlousknutí případu.“ Zahleděl se na Inju bystrýma modrýma očima. „Ale teď vám položím ještě jednu otázku, příteli.“

Inja se napil. Nic neříkal.

„Nebouchne mi celá tahle zasraná záležitost do ksichtu? Chystáte se tu ještě něco vyvádět, nebo si odvezete tu svou černou prdel zpátky do Zululandu?“

Inja pokrčil rameny. „Na večer mám letenku do Durbanu.“

Theron vykouzlil úsměv. Takový, jaký nikdy nedoputoval do jeho očí. „No tak dobře.“ Nalil si další brandy a  přisunul lahev přes stůl. Inja si zakryl sklenici dlaní. Jeho růžový prsten se zablýskl ve slunečním paprsku, který sem pronikl žaluziemi.

Zazvonil telefon a Theron ho vzal. Otočil se v židli a zahleděl se z okna. Několikrát řekl „Ja“. Inja si všiml fotografie na jeho stole. Světlovlasá žena s koňským obličejem se usmívá do objektivu a objímá dva puberťáky. Světlovlasou dívku a po otci tmavovlasého chlapce.

Theron ukončil hovor a vstal. Zavrtěl se, aby si srovnal sako od obleku. „Teď musím jít na tu tiskovku. Doprovodím vás ven.“

Odešli z  kanceláře a  zamířili k  výtahu. Theron stiskl tlačítko a dveře se téměř okamžitě otevřely. V kabině výtahu stály dvě uniformované policistky. Míšenky. Zasalutovali Theronovi, který na ně mrkl. Jedna se zahihňala, zachytila Búrův pohled a  odvrátila oči. Na jejích vysokých žlutých lícních kostech se objevil ruměnec. Cestou dolů si Theron cinkal v  kapse klíči a něco si pobrukoval. Výtah s trhnutím zastavil a dveře se otevřely do podzemního parkoviště.

Injův půjčený vůz stál nedaleko výtahu. V  nedělním odpoledni bylo parkoviště skoro prázdné. V  jídelně Inja ukázal svůj průkaz policistům, kteří zavolali na ústředí, a jeden z nich s  nimi jel do Kapského Města, druhý je následoval v  policejním voze. Z toyoty už dávno zmizela mrtvola toho xhoského pitomce.

„Tam nahoře jsem měl zajímavej hovor,“ řekl Búr. „Před několika hodinama projíždělo jedno auto tím průsmykem u Franschhoeku. Stříbrný volvo. Shořelo. Patřilo nějaký Rosie Dellový. Neříká vám to něco?“ Inja zavrtěl hlavou. „Pracovala v  nadaci, kterou založil Baker. Její jméno se během našeho vyšetřování objevilo hned několikrát. Povídalo se, že ji Baker šukal. Patrně to byla moc pěkná barevná kočička.“

Došli k vozu. Inja jej odemkl a vzpomněl si na ovčí hlavu, kterou si dá cestou na letiště.

„Ta ženská a  dvě děti nejspíš zemřely, ale jejího manžela to vyhodilo z  auta. Přežil to.“ Inja zpozorněl. „Zvláštní je, že tvrdí, že je ze silnice vytlačil černej pickup.“ Policista zdvihl nohu a  šťouchl botou do černého nárazníku se stříbrným škrábancem. „Dávejte na sebe pozor.“ Usmál se a  obrátil se k odchodu.

„Počkejte,“ řekl Inja.

Búr se k  němu otočil a  usmál se ještě víc. „Můžu pro vás něco udělat, příteli?“

6

Pach smrti vyhnal znervóznělého Della z policejní márnice. Seděl v hale, zpitomělý analgetiky a šokem, a snažil se nedýchat. Čekal na mladou policistku – neuvěřitelně podobnou Rosieině mladší sestře – která ho měla zavést k mrtvým tělům jeho manželky a dětí.

Bylo horko a  tahle část Kapského Města byla celý minulý týden stíhána občasnými výpadky elektřiny. Takže bez ohledu na to, jak velké množství dezinfekce používali na umývání dlaždicových podlah, pach smrti vždycky zvítězil. Dell vyšel ven na chodník a nasával čerstvý vzduch. Stál ve slunci a díval se na malé nákupní středisko a stanoviště taxíků. V pozadí viděl hory, kde se to před necelými třemi hodinami stalo.

V  nemocnici mu dali gumové sandály a  pruhovaný pyžamový kabátek. Stále měl na sobě džíny. V  krvavých skvrnách a  trhlinách nesly příběh jeho znovuzrození. Vypadaly téměř módně.

Sáhl si na obvaz na hlavě. Další obvaz měl na hrudníku. Měl tržné a řezné rány a pohmožděná žebra. Od střípků rozbitého čelního skla měl povrchové řezné ranky na zádech. Jinak vyvázl zdravý. Když odcházel od místa nehody, upadl následkem šoku a žalu, nikoli zranění.

Měl fakt kliku, říkali záchranáři, kteří ho sebrali na asfaltové silnici a odvezli ho dolů do Franschhoeku na kliniku, kde byli všichni tak milí, že se málem rozplakal. Žádný pláč, přikázal si. Zatím ne. Až najde vraha své rodiny.

„Pane Delle.“

Seděl na chodníku jako bezdomovec. Podíval se na policistku, která stála nad ním. Jmenovala se Goliathová, což bylo legrační, protože byla malinká. Z modré košile s krátkými rukávy jí čněly hnědé paže. Ve velkých černých kanadách a s pistolí v  pouzdře na zadku vypadala jako postavička z  japonského kresleného filmu manga, který tak milovala dvojčata.

„Pane Delle, jak je vám?“

Opřel se o žlutohnědou cihlovou zeď a postavil se. „Dobře. Díky, madam.“

Položila mu dlaň na paži. „Opravdu tam nemusíte.“ Oprrravdu.

Výslovností mu připomínala Rosieiny rodiče. Bude jim to muset říct. Jejího otce to zničí. Dvacet let řídil popelářský vůz, aby ušetřil peníze na vzdělání své výjimečné dcery. Dodneška se musel hlídat, aby Dellovi neříkal pane Robe.

„Pro identifikaci si můžeme nechat poslat zubní záznamy z Kapského Města, zítra tu budou,“ řekla policistka. „Nemusíte je identifikovat vy osobně.“

Dell zavrtěl hlavou. Musel. Jinak by to všechno nebylo skutečné. Uložil by je do země, a stejně by nevěřil, že se to stalo. „Já chci. Odveďte mě k nim. Prosím.“

Policistka přikývla. Vedla ho přes halu k odřeným světležlutým lítačkám. Dvě okénka z mléčného skla na něj zírala jako slepé oči. Policistka se zastavila u jedněch pootevřených dveří. Vyvalil se z nich pach zkaženého masa a udeřil Della do nosu. Jen stěží potlačil zvracení. Policistka zřejmě chtěla ještě něco říct, ale pak zavrtěla hlavou a nechala ho vejít.

Vzadu u  stěny s  kovovými chladicími zásuvkami postával muž v poskvrněném bílém plášti. Měl pleť barvy vyšumělého piva a po holé lebce se mu jako úponky plazily čtyři prameny černých vlasů. Když uviděl Della, vykročil mu vstříc pod větrákem, který bojoval předem prohranou bitvu s  horkem a pachem. Zvířený vzduch mu zdvihl vlasy, které mu na okamžik zůstaly trčet jako antény, dokud se nedostal z  dosahu větráku.

V  místnosti bylo pět pochromovaných stolů. Dva byly prázdné. Tři byly zakryté černými plastovými plachtami. Pod plastem Dell rozpoznával obrysy postav. Muž se podíval na policistku, která přikývla. Pak nacvičeným pohybem nadzdvihl roh jedné plachty. Dell se musel zachytit stolu, aby neupadl.

Později si tu situaci vybavoval jen útržkovitě. Jako prostřihy z filmu. Vzpomínal si na bzučící zářivky na stropě, na hučení a drnčení větráku. Vzpomínal si, že ten muž neustále popotahoval a  polykal a  ohryzek pod vrásčitou kůží mu poskakoval nahoru a dolů. Vzpomínal si, jak se ta mladá policistka dívala jinam. Všechny tyhle útržky vzpomínek měly vymazat to, co viděl po zdvižení plachet.

Tommy měl úplně spálené rysy. Pravou ruku až k  lokti uhořelou. Visel z  ní kus zuhelnatělého masa. Dětská bota na utrženém chodidle byla téměř nedotčená.

V  Maryině lebce, rozbité jako vaječná skořápka, byl vidět mozek. Po straně lebky jí stále trčel chomáč tmavých kudrnatých vlasů. Její nohy končily u kolen.

Rosieino torzo s ohořelými vnitřnostmi. Na místě nádherných rukou jen zčernalé pahýly. Nohy zkroucené a polámané. Místo očí prázdné důlky v ožehnuté kosti.

Dell se obrátil k východu a přes lítačky mířil ke dveřím na chodník. Zastavil se na slunci a nasával vzduch. Vnější svět žil dál. Kolem něj projížděla auta. Z jednoho zaslechl hlučný rytmický hip hop. Viděl, jak z KFC vychází muž se dvěma dětmi. Nesli si kornouty s hranolky.

Pach spáleného masa svých nejbližších Dellovi stále ulpíval v nozdrách. Zvedl se mu žaludek. Horké zvratky mu dopadly na bosé nohy v gumových sandálech. Dřepl si s rukama na kolenou a z úst mu zůstaly viset sliny. Z otlučeného auta na něj zírala nějaká žena ve svítivě zelených natáčkách, obličej jako sevřenou pěst. Dell si hřbetem ruky otřel ústa. Vstal. Viděl, že ho ze dveří márnice pozoruje mladá policistka. Vypadala, že je jí do pláče.

U chodníku zastavil bílý volkswagen s  modro-zlatým znakem Jihoafrické policie. Vystoupil z něj barevný muž v civilu, chvíli pozoroval Della a  pak vykročil k  policistce. Mluvili spolu. Policistka se podívala na Della a  vzápětí se pohledem vrátila k muži. Když se znovu podívala na Della, něco v jejím výrazu se změnilo.

Muž v civilu došel k Dellovi a ukázal mu služební průkaz. „Jsem poručík Palm.“

Dell přikývl a  čekal, že mu policista řekne něco o  tom šílenci, který mu zničil život. O tom parchantovi v tom černém pickupu. Pak si uvědomil, jak silně na něj působí ty prášky a prožitý šok, protože by přísahal na to, že mu policista přečetl jeho práva.

„Co je?“ řekl Dell. „Co se děje?“

Policista mu nasadil pouta. Dell téměř necítil bolest, když mu kov sevřel poraněná zápěstí. Muž ho vzal v podpaží a vedl ho k autu. Položil dlaň na Dellovu ovázanou hlavu a vtlačil ho na zadní sedadlo volkswagenu.

„Jste zatčen pro vraždu své ženy a dětí,“ řekl. „Rozumíte?“

Ne. Nerozuměl.

Když se policista usadil za volant, vůz se zhoupl. Nastartoval a volkswagen se rozjel. Když projížděli kolem mladé policistky, Dell se na ni podíval. Tvářila se štítivě.

7

Jak se taxík kodrcal k vesnici, k Sunday promluvila její mrtvá matka. Řekla jí, aby otevřela knihu. Sunday byla zvyklá slýchat matku večer, když ležela v posteli v chatrči mámy Beauty, když prudce vychládající kovová střecha vydávala praskavé zvuky připomínající střelbu. Ale za jasného dne v mikrobusu, kde se Sunday tísnila vedle mámy Beauty, ji ten hlas zaskočil.

Nahrbila se, až se nosem málem dotýkala svraskalého krku muže, který seděl před ní, nahmátla hrubý hřbet knihy, vytáhla ji a položila si ji na klín.

Máma Beauty ji šťouchla do žeber. „Seď klidně, ty.“ Nevrlá ženská, ostrá a věčně naježená jako aloe, která se míhala kolem.

Sunday opatrně rozevřela ohořelé stránky knihy. Byl to její nejcennější majetek. Příliš cenný, než aby ho nechala v  chatrči, když odcházela do práce. Před deseti lety, když Sunday bloumala mezi mrtvolami matky, otce a bratrance, zachránila ohořelou knihu z  doutnajících trosek chatrče. Bylo to staré fotoalbum se spirálovou vazbou. Z  desek se usmívali bílí lidé s  vlasy jako sláma. Stáli na sněhu a  k  nohám měli přivázaná prkna.

Uvnitř zůstaly dvě ožehnuté rozpadající se fotografie. Jedna byla ze svatby jejích rodičů. Z otce tu bylo jen rameno v pruhovaném saku. A  polovina matčina krásného usmívajícího se obličeje spálená na popel. Na druhé ožehnuté fotografii byla Sunday jako tlusté dítě, které sedělo na kolenou nějaké ženy. Hlava ženy na fotografii nebyla, ale Sunday věděla, že je to její matka. Matka, která k ní před chvíli promluvila. Která jí řekla, aby se podívala na konec.

Na vnitřní straně desek našla Sunday zčernalou vizitku v pokrouceném bezbarvém plastovém pouzdře. Jako ty vizitky, které Richard rozdával turistům a na nichž nabízel své průvodcovské služby. Z vizitky zbylo jen telefonní číslo. Sunday celá ta léta nevěděla, čí to číslo je. Nebo proč si je matka schovávala.

Taxík prudce zabrzdil v  oblaku rudého prachu a  Sunday narazila čelem do sedadla před sebou. Uviděla, že už jsou ve vesnici. Cestující se drali ven.

Máma Beauty se na ni zamračila. „Tak pojď. Už teď máme zpoždění.“

Sunday vrátila knihu do tašky a vystoupila z taxíku za tetou.

Vesnice Bhambatha’s Rock se skládala z  jedné krátké ulice zakončené železným mostem přes vyschlou řeku. Ulici lemovaly nízké domy z  tvárnic ve dvou  nepravidelných řadách, některé bez omítky, jiné ve sluncem vybledlých modrých a růžových barvách.

Sunday a její teta se vyhýbaly kravám a kozám a opilcům, kteří se hromadili kolem vchodu do obchodu s alkoholickými nápoji, a kličkovaly mezi pouličními prodavači, kteří v podřepu prodávali cigarety a laciné cukrovinky, po nichž vám zrůžověla moč. Dorazily k  obchodu, který se krčil mezi reklamami na prací prášek Omo a mýdlo Sunlight. Na písku za obchodem ve stínu pod akáciemi posedávala skupinka žen a dívek.

Na Sunday a  mámu Beauty čekala velká žena, která se významně dívala na hodinky na svém tlustém zápěstí. Měla na sobě blůzičku s  květinovým vzorem a  šedou sukni ke kotníkům. Sloní chodidla jí přetékala přes sandály vyrobené pro křehčí tělo. Modrý baret měla naražený hluboko do čela a přes rameno jí visela velká koženková kabela. Tetička Mavis. Sestra ošklivého psa, který si koupil Sunday. Přišla dohlédnout na to, aby prohlídka proběhla tradičním způsobem. A aby její výsledky byly nesporné.

Obě ženy se vzájemně pozdravily. Sunday přehlížely. Tetička Mavis promlouvala nosovým hlasem k  mámě Beauty cestou k zástupu asi dvaceti dívenek, které švitořily a nervózně se hihňaly. Jejich jména si do zápisníku sepisovala mladá žena v příliš úzkých džínách a večerních botách s kulatými podpatky. Sundayina teta sáhla do kapsy a vytáhla minci. „Na. Jdi zaplatit.“

Sunday se postavila do zástupu. Řekla své jméno. Žena si je pracně poznamenala a zasunula minci do kapsy. Sunday se připojila k dalším čekajícím dívkám, ale s žádnou se nebavila.

Žena v černobílé korálkové obřadní čelence, která seděla za stromem na rohožce z  trávy, vyvolala jméno jedné dívky. Ta zmizela za kmenem, kde ji obklopila skupinka starších žen, aby ji ochránila před zvědavými pohledy.

Ozval se výkřik a  ženy zajásaly a  vykřikovaly „Imomozi!“ Zulsky vagina. Zpoza stromu hrdě vystoupila dívka s  bílým kroužkem na čele, který oznamoval světu, že je panna.

Dívky postupně mizely za stromem. Následoval jásot a výkřiky. Jedna dívka vystoupila za ticha. Žádné bílé označení. Žádný jásot. Starší ženy jen vrtěly hlavami a  nesouhlasně mlaskaly. Dívce stékaly po tvářích slzy a její zneuctěná matka odcupitala za ní.

Sunday se modlila, aby se to stalo i jí, až na ni přijde řada. Ale věděla, že se to nestane. Věděla, že ta blanka je stále na místě, napjatá jako bubínek. Předchozího večera si v  chatrči dřepla nad střep z rozbitého zrcadla. V ruce držela pletací jehlici mámy Beauty, připravená vrazit ji do sebe a protrhnout tu vzácnou blanku. Aby si ten ošklivý dědek vzal svůj dobytek zpátky a šel si najít jinou oběť.

Jenže když se jí hrot jehlice otřel o stehna, uslyšela hlas své matky: Ne, mé dítě. Ne. Sunday upustila jehlici a  na špinavé podlaze chatrče se provzlykala do spánku.

Teď ženy vyvolaly její jméno. Máma Beauty a Tetička Mavis se připojily ke skupince přihlížejících. Sunday došla k rohožce a odložila si tašku. Zůstala stát. Kontrolorka k ní vzhlédla a pokynula jí rukou. „No tak, holka, lehni si. Nemám na tebe celej den.“

Sunday si klekla, nadzdvihla sukni a  stáhla si kalhotky ke kolenům. V očích se jí objevily slzy.

„Tak co je to s tebou, holka?“ vykřikla máma Beauty. „Lehni si!“

„Vidíššš?“ zasyčela Mavis jako zmije útočná. „Já ti říkám, že ta holka je špatná. Spí s chlapama!“

Sunday si svlékla kalhotky a sedla si na rohožku. Zdvihla si sukni a roztáhla stehna. Kontrolorka ji otevřela a zírala do ní, jako by kontrolovala chleba v troubě.

„Hezký. Bezvadný,“ řekla kontrolorka.

Sunday si natáhla kalhotky, vstala a podívala se na Tetičku Mavis, která se vlažně připojila k  jásotu. „Imomozi!“ zaječela máma Beauty pronikavě. Sunday ucítila, jak jí jedna z žen nanáší na čelo bílou pastu. Další jí dala orazítkovaný certifikát, který byl jako rozsudek smrti.

Tetička Mavis jí vytrhla papír z ruky a prohlédla si jej. Pak ho složila a schovala do hlubin výstřihu. „Tohle dám bratrovi.“

Tetička Mavis a  máma Beauty se vydaly zpátky k  silnici. Sundayina vychrtlá teta nervózně poletovala kolem tlusté ženy jako klubák kolem krávy. Sunday se loudala za nimi. Zaslechla, jak máma Beauty říká: „Takže, sestro Mavis, kdy můžu očekávat zbytek loboly?“ Věna. Dobytka a peněz.

„Tolik peněz za tak hubenou holku.“ Tetička Mavis zavrtěla hlavou nad Sunday, která se k nim připojila. „Bratr už jich takhle utratil spoustu. Podívej se na tohle.“ Vytáhla z kabelky vytištěná pozvání na svatbu ve westernovém stylu a ukázala jim je. Byla na nich fotografie Sunday v  tradičních šatech, které nosila do práce. Utrápeně stála vedle ošklivého starého psa v obleku, který mu byl příliš velký.

„Teď, když má potvrzení, že je hodna mýho bratra, je musím rozeslat.“ Oddělila dvě pozvánky a podala je mámě Beauty. „Tyhle si vem.“

Hubená žena po nich chňapla a přitiskla si je k tělu. Tetička Mavis vrátila zbylé pozvánky do kabely a zamířila k poště. Zadek pod sukní se jí převaloval jako míchačka.

Sunday šla se svou tetou ke stanovišti taxíků. Zatoužila po tom, aby k ní teď promluvila matka a vysvětlila jí, proč muži, který zabil její rodinu, bude dovoleno zabít i ji.

8

Toyota stála na bílém písku jako černý stín. Inja vystoupil z kabiny a  došel k  zadní části vozu. Mezi ním a  shlukem chatrčí ležely koleje. V odpoledním vedru se střechy chatrčí rozmlženě třpytily.

Za osadou se až ke vzdáleným dunám a Atlantickému oceánu rozprostíraly nekonečné písečné pláně.

Zaslechl zvuk tryskových motorů a  nad sebou uviděl letadlo, které právě odstartovalo z nedalekého letiště u Kapského Města. Bylo ještě tak nízko, že rozpoznával jasné barvy jedné z  jihoafrických nízkorozpočtových leteckých společností, křiklavé jako barvy městského taxíku. Když se letoun naklonil a stočil se na sever, cítil pod podrážkami svých mokasín, jak se chvěje země. Inja si vzpomněl na vlastní odložený let. Musel tu zůstat, dokud nesprovodí ze světa ten nový problém.

Když rachot motorů utichl, Inja uslyšel dvě ostrá pípnutí telefonu, který měl v zadní kapse. Ťuknutím palce do klávesnice motoroly si vyvolal textovou zprávu od své sestry. Ta čtyři slova mu zvedla náladu: Ta holka je nedotčená.

Inja pocítil příval optimismu. Nadcházejícím svazkem s novou nevěstou si usmíří předky, obnoví přirozený chod věcí. Přeruší tohle smolné období. A vyžene ze své krve toho démona.

Inja se nadechl. Vydechl. Zakroutil rameny ve sportovním saku. Zkusil se uvolnit. Soustředit se. Pak se v  myšlenkách vrátil do přítomnosti, otevřel kryt nádrže, odšrouboval víčko a  hodil je do písku. Do temného otvoru vložil kus bílé ovčí vlny. Trochu toyotu rozhoupal, až slyšel šplouchání benzinu o stěny plné nádrže. Do nozder ho udeřil ostrý pach paliva.

V  kapse saka našel žlutou krabičku zápalek, jednu vytáhl a škrtl. Plamínek chránil dlaní před horkým větrem, který mu hnal písek přes boty. Zapálil nasáklou vlnu. Ta se zahučením vzplála rudým plamenem, který se zvolna blížil k nádrži.

Inja se otočil a zamířil k mercedesu, který běžel na volnoběh u  silnice. Přes tichý zvuk motoru byl slyšet tikot klimatizace. Za volantem seděl bílý policista. Předkláněl se, jako by něco hledal na palubní desce. Vzhlédl k  Injovi a  pochromované obroučky jeho tmavých brýlí se zaleskly ve slunci. Když Inja otvíral dveře mercedesu, toyota vzplála. Inja ucítil na zádech závan horkého vzduchu.

Vklouzl do sedadla vedle Therona a zavřel dveře. Búr si nasypal na černou palubní desku úzký proužek bílého prášku a nasával jej přes stočenou bankovku. Frkal při tom jako prase. Několikrát nasál a olízl si dásně. „Chcete?“

„Ne.“

„Čistej jak jeptiščí kundička, příteli.“

Inja zavrtěl hlavou a sledoval, jak si Theron ukládá smotek papíru do kapsy. Pocítil příval tak silného vzteku, že se musel krotit, aby nesáhl po pistoli a neposlal toho bílého sráče do pekel. Toho slabocha, který se neumí ovládat.

Theron se rozjel, otočil se o sto osmdesát stupňů a vrátil se na dálnici. Jel jako blázen. Inja se zachvěl. Ve voze bylo chladno jako v  Búrově kanceláři. Jsou to studenokrevní tvorové, tihle běloši. „Můžete vypnout tu ledárnu?“

Theron otočil vypínačem na palubní desce. „Jak si přejete, Shako.“ Zasmál se.

Shaka, legendární zulský král. Búrova představa vtipu. Inja potlačil hněv. Už brzo, bělouši, už brzo. Už brzo pro tebe nebudu mít využití.

Inja se ohlédl přes rameno a pozoroval hořící toyotu, dokud mu plameny nezmizely za písečnou dunou. Byl to den hořících aut.

9

Dell cítil, že ten hnědý polda mu začíná věřit. Že si začíná připouštět, že než volvo přepadlo přes útes, Dell vůbec řídit nemusel. Že je ze silnice vytlačil ten černý vůz. Černý vůz, který tu stále někde byl.

Byli ve výslechové místnosti franschhoeské policejní stanice. Klimatizace rachotila a pokašlávala, ale vzduch v místnosti bez oken téměř nerozvířila. Dell cítil z poručíka Palma kouř a grilované maso, jako by ho právě odvolali z nedělního barbecue. Ten kouř ho vrátil zpátky do m



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.