načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prameny a smysl ruského komunismu - Nikolaj Alexandrovič Berďajev

Prameny a smysl ruského komunismu

Elektronická kniha: Prameny a smysl ruského komunismu
Autor:

Nikolaj Berďajev se v knize zaměřuje na duchovní, kulturní a ideové dějiny Ruska, a to především od 19. století. Hned v úvodu ukazuje, že Rusové jsou svým bytostným založením ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 217
Rozměr: 21 cm
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Název originálu: Istoki i smysl russkogo kommunizma
Spolupracovali: přeložil Jakub Šedivý
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0262-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nikolaj Berďajev se v knize zaměřuje na duchovní, kulturní a ideové dějiny Ruska, a to především od 19. století. Hned v úvodu ukazuje, že Rusové jsou svým bytostným založením národem Východu - tomu odpovídá charakter státu, vztah mezi sociálními třídami a dlouhodobé smýšlení elit. Dále objasňuje pojmy, jako je slavjanofilství, západnictví, nihilismus, narodnictví či anarchismus, a věnuje se charakteru ruské inteligence a ruské literatury. Autor své vhledy do ruských duchovních dějin plasticky předvádí na miniportrétech ruských osobností, jako je např. Radiščev, Gercen, Čaadajev, Chomjakov, Bělinskij, Černiševskij, Pisarev, Bakunin, Něčajev, Tkačov a Lenin. Ruský křesťanský filozof na základě ruských duchovních i kulturních dějin pátrá po kořenech ruského komunismu.

Popis nakladatele

Nikolaj Berďajev se v knize zaměřuje na duchovní, kulturní a ideové dějiny Ruska, a to především od 19. století. Hned v úvodu ukazuje, že Rusové jsou svým bytostným založením národem Východu – tomu odpovídá charakter státu, vztah mezi sociálními třídami a dlouhodobé smýšlení elit. Dále objasňuje pojmy, jako je slavjanofilství, západnictví, nihilismus, narodnictví či anarchismus, a věnuje se charakteru ruské inteligence a ruské literatury.

Autor své vhledy do ruských duchovních dějin plasticky předvádí na miniportrétech ruských osobností, jako je např. Radiščev, Gercen, Čaadajev, Chomjakov, Bělinskij, Černiševskij, Pisarev, Bakunin, Něčajev, Tkačov a Lenin. Zejména na nich si čtenář jasně a konkrétně uvědomí, jak bytostně odlišné je ruské myšlení od západní mentality a západního duchovního i sociálního světa, a zejména od jakéhokoli liberalismu. Jeho konstantní rysy jsou fanatismus a asketismus, hluboký nihilismus, revolucionářství, dogmatický kult lidu a sen o jeho domnělém osvobození. Velmi působivá a přesvědčivá je též kapitola o ruské literatuře 19. století, která je sice mesianistická, ale zároveň hluboce apokalyptická, očekávající katastrofu, výbuch, zmar (Dostojevskij, Leonťjev, Fjodorov a další).

Dnešní čtenář s překvapením zjišťuje, kolik skutečně radikálních domácích předchůdců a zdrojů ruský bolševismus měl a jaký „kvas“ mu po desetiletí a staletí předcházel. Podle Berďajeva bolševismus zcela organicky vyrůstá z domácích ruských pramenů a marxismus je pouze sjednocujícím teoretickým a organizačním vazivem hnutí.

Berďajevova kniha neztrácí svou aktuálnost. Při četbě jeho výkladů čtenář mimoděk srovnává ruskou realitu s dějinami a mentalitou vlastního národa a klade si otázky: Do jaké míry je současné Rusko vypočitatelnou zemí a jak se její zvláštní duchovní ustrojení projevuje anebo může projevit dnes? Lze očekávat, že se v něm skutečně mohou prosadit západní liberálně demokratické hodnoty? Jaký postoj k této zemi zaujímat a jakou vůči ní vést politiku?


Autor napsal své eseje o ruském komunismu okolo poloviny třicátých let 20. století. Podnětem k jejich vzniku se staly články a knihy cizích autorů v západním tisku, které z neznalosti překrucovaly sovětskou realitu. Kniha vyšla poprvé anglicky v roce 1937, pak následovaly překlady do dalších západních jazyků. Ruský originál byl publikován v Paříži teprve roku 1955.

Předmětná hesla
* 19.-20. století
Komunismus -- Rusko
Filozofie dějin -- Rusko -- 19.-20. století
Filozofie kultury -- Rusko -- 19.-20. století
Křesťanská filozofie -- Rusko -- 19.-20. století
Filozofie a politika -- Rusko -- 19.-20. století
Literatura a politika -- Rusko -- 19.-20. století
Zařazeno v kategoriích
Nikolaj Alexandrovič Berďajev - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3

Nikolaj Alexandrovič Berďajev

Prameny a smysl ruského komunismu

PROSTOR


5

Nikolaj Alexandrovič Berďajev

PRAMENY A SMYSL

RUSKÉHO KOMUNISMU

přeložil Jakub Šedivý

PROSTOR


6

© YMCA-PRESS, Paris, 1955

Czech edition © PROSTOR, 2012

Translation © Jakub Šedivý, 2012

ISBN 978-80-7260-262-9

Kniha vychází pod záštitou Nadace Michaila Prochorova

v rámci programu TRANSCRIPT,

zaměřeného na podporu překladů ruské literatury.

The publication was effected under the auspices

of the Mikhail Prokhorov Foundation

TRANSCRIPT Programme to Support Translations of Russian Literature.


7

Obsah

Úvod

RUSKÁ NÁBOŽENSKÁ IDEA A RUSKÝ STÁT / 9

Kapitola první

FORMOVÁNÍ RUSKÉ INTELIGENCE A JEJÍ CHARAKTER.

SLAVJANOFILSTVÍ A ZÁPADNICTVÍ / 22

Kapitola druhá

RUSKÝ SOCIALISMUS A NIHILISMUS / 41

Kapitola třetí

RUSKÉ NARODNICTVÍ A ANARCHISMUS / 64

Kapitola čtvrtá

RUSKÁ LITERATURA 19. STOLETÍ A JEJÍ PROROCTVÍ / 84

Kapitola pátá

KLASICKÝ MARXISMUS A MARXISMUS RUSKÝ / 105

Kapitola šestá

RUSKÝ KOMUNISMUS A REVOLUCE / 127

Kapitola sedmá

KOMUNISMUS A KŘESŤANSTVÍ / 174

Poznámka překladatele / 208

Rejstřík osob / 209


8


9

Úvod

RUSKÁ NÁBOŽENSKÁ IDEA A RUSKÝ STÁT

1

Ruský komunismus je těžké pochopit vzhledem k jehodvo

jakému charakteru. Na jedné straně je to jev světový ame

zinárodní, na druhé straně je to jev ruský a národní. Pro

lidi žijící na Západě je obzvláště důležité pochopit národní

kořeny ruského komunismu, jeho determinovanost ruskými

dějinami. Znalost marxismu tu nepomůže.

Ruský národ je svým duševním založením národemVý

chodu. Rusko je křesťanský Východ, který byl po dvěsto

letí pod silným vlivem Západu a jeho vyšší, kulturní vrstva

vstřebala všechny západní ideje. Historický osud ruského

národa byl nešťastný a mučednický, rozvíjel sekatastrofál

ním tempem, diskontinuálně a byl provázen změnami typu

civilizace. V rozporu s míněním slavjanofilů nelze v rus

kých dějinách najít organickou jednotu. Ruský národ musel

ovládnout příliš velké prostory, nebezpečí z Východu bylo

příliš veliké – vpády Tatarů, před kterými chránil i Západ –

a veliké nebezpečí hrozilo i ze strany samotného Západu.

V dějinách vidíme pět různých Rusí: Kyjevskou Rus, Rusko

pod tatarskou nadvládou, Moskevskou Rus, Rusko Petra I.,

imperátorské, a nakonec nové, sovětské Rusko. Byla by

chyba tvrdit, že Rusko je země mladé kultury, donedávna


10

ještě polobarbarská. V jistém smyslu je Rusko země staré

kultury. V Kyjevské Rusi se zrodila kultura mnohem vyšší

úrovně, než byla v té době na Západě: již ve 14. stoletíexis

tovala v Rusku mistrná, dokonalá malba ikon apozoruhod

né stavitelství. Moskevská Rus měla vynikající a výraznou

kulturu, stylově organickou a celistvou, a velmi rozvinutý

životní styl. Byla to východní kultura, kulturapokřesťanště

né tatarské říše. Kulturu Moskevské Rusi formoval neustálý

odpor k latinskému Západu a cizím zvykům. Avšak kultura

myšlení byla v moskevské říši nevalná a nevýrazná.Moskev

ské říši téměř úplně chyběly dobře formulované myšlenky,

ale významně v ní byla usměrněna živelnost a vzniklvýraz

ný styl, který postrádalo Rusko Petra I., Ruskoprobuzené

ho myšlení a slova. Rusko myslící, vytvářející velkoulitera

turu a hledající sociální spravedlnost bylo rozervané a bez

osobitého stylu, postrádalo organickou jednotu.

Protikladnost ruské duše byla dána složitostí ruskéhohis

torického osudu, střety a rozpory východního a západního

prvku. Duši ruského národa formovala pravoslavná církev,

která jí vtiskla čistě náboženský ráz. A tento náboženský ráz

se dochoval až do naší doby, po ruské nihilisty a komunisty.

V duši ruského lidu však zůstal silný přírodní prveksouvi

sející s nesmírnou rozlohou ruské země, s nekonečnostírus

kých rovin.

1

Pro Rusy je „příroda“ živelnou silou, mocnější

než pro lidi žijící na Západě, zejména pokud máme na mysli

lidi formované latinskou kulturou. Do ruského křesťanství

proniklpřírodněohanský prvek. V ruském člověku sepo

každé střetávají dva prvky – původní, přírodní pohanství,

živelnost nekonečné ruské země a pravoslavná askeze, která

1/ Viz zajímavá kniha Fjodora Stěpuna Das Antlitz Rußlands und das

Gesicht der Revolution.


11

přišla z Byzance, se zaměřením na nadpozemský svět. Pro

ruský národ je přírodní dionýství stejně takcharakteristic

ké jako křesťanská askeze. Ruský člověk stál před nesmírně

těžkým úkolem – zformováním a organizací své rozlehléze

mě. Obrovská rozloha ruské země, absence hranic a mezí, to

vše se odrazilo ve struktuře ruské duše. Krajina ruské duše

odpovídá krajině ruské země, obě charakterizuje stejnároz

lehlost, neuspořádanost, tendence k nekonečnu a šíři. Na

Západě je všechno těsné, vše je ohraničené, vše jeuspořá

dané a roztříděné do kategorií, vše podporuje vznik aroz

voj civilizace – jak uspořádání země, tak uspořádání duše.

Dalo by se říci, že ruský národ se stal obětí rozlehlosti své

země, své přírodní živelnosti. Formování prostředí pro něj

nebylo snadné, protože Rusové nemají velký dar formy.Ruš

tí historikové vysvětlují despotickou povahu ruského státu

právě nevyhnutelností formovat obrovské, nekonečné ruské

roviny. Pozoruhodný ruský historik Ključevskij řekl: „Stát

tučněl, národ chřadl.“ V jistém smyslu to platí i prosovět

ský komunistický stát, v němž jsou zájmy národa obětovány

moci a organizovanosti sovětského státu.

Náboženská formace ruské duše s sebou přinesla některé

stabilní vlastnosti: dogmatismus, askezi, schopnost snášet

utrpení a přinášet oběti ve jménu své víry, ať je jakákoli,za

měření na transcendentno, které se vztahuje jednou kvěč

nosti, k jinému světu, jindy k budoucnosti, k tomuto světu.

Náboženská energie ruské duše má schopnost přeorien

tovat se a upnout na jiný cíl, který již není náboženský,

například na sociální cíle. Vzhledem k nábožensko-dog

matickému založení své duše byli Rusové vždy pravověr

nými věřícími nebo heretiky, rozkolníky, apokalyptiky ne

bo nihilisty. Rusové byli pravověrci a apokalyptiky i tehdy,

když v 17. století byli rozkolníky-starověrci, i tehdy, když se


12

v 19. století stali revolucionáři, nihilisty a komunisty.Struk

tura duše zůstává stejná, ruští intelektuálští revolucionáři ji

zdědili po rozkolnících 17. století. A pokaždé tím hlavním

zůstává vyznání jakékoli ortodoxní víry, tím se vždyproje

vuje příslušnost k ruskému národu.

Po pádu byzantské říše, druhého Říma, největší pravo

slavné říše na světě, se v ruském národě probudilo vědomí,

že ruská, moskevská říše je tou jedinou pravoslavnou říší

na světě a že ruský národ je jediným nositelem pravoslavné

víry. Učení o Moskvě jako třetím Římě formuloval mnich

Filofej. Byl to on, kdo ujišťoval cara Ivana III. Vasiljeviče:

„Dnes svatá apoštolská církev třetího, nového Říma ve tvé

říši září jako slunce pod nebesy. Věz, zbožný care, ževšech

ny říše pravoslavných křesťanů se sloučily do tvé vlastní:

na celém světě jsi pouze ty carem všech křesťanů. Pamatuj

a buď si vědom, zbožný care, že všechny křesťanské říše se

sloučily do tvé říše, dva Římy padly, ale třetí stojí a čtvr

tého už nebude; tvá křesťanská říše se jiným nedostane.“

Doktrína Moskvy jako třetího Říma se stala ideologickým

základem při zrodu moskevského státu. Vznik a formování

říše ovlivnila symbolika mesianistické ideje. Hledání říše,

pravé říše, je pro ruský národ typické v průběhu celé jeho

historie. Příslušnost k ruské říši byla dána vyznávánímpra

vé, tedy pravoslavné víry. Stejně tak se bude i příslušnost

k sovětskému Rusku, k ruské komunistické říši, projevo

vat vyznáváním ortodoxní komunistické víry. V souladu se

symbolikou mesianistické ideje Moskvy jako třetího Říma

došlo k náhlému znárodnění církve. Náboženské anárod

ní se v moskevském státě prolnulo stejně jako ve vědomí

starověkého židovského národa. A stejně tak jako judaismu

bylo vlastní mesianistické vědomí, bylo toto vědomí vlastní

i ruskému pravoslaví.


13

Avšak náboženská idea říše vyústila ve vznik silného státu, v němž církev začala hrát služebnou roli. Moskevská pravoslavná říše byla totalitním státem. Ivan Hrozný, který byl pozoruhodným teoretikem samoděržavné monarchie, učil, že car by měl nejen řídit stát, ale i zachraňovat duše. Je namístě poznamenat, že v období moskevského státu měla ruská církev nejméně svatých. Nejlepším obdobím v dějinách ruské pravoslavné církve bylo období tatarského jha, v té době byla nejvíce duchovně nezávislá a obsahovala silný sociální prvek.

1

Univerzální vědomí bylo v ruské církvi

natolik oslabeno, že na řeckou církev, od které ruský národ

získal své pravoslaví, přestali pohlížet jako na pravoupravoslavnou církev, stala se pro ně církví poškozující pravou

víru. Řecký vliv byl národním náboženským povědomím

vnímán jako zkáza pronikající do jediné pravoslavné říše na

světě. Pravoslavná víra je ruská víra, neruská víra nenípravoslavnou vírou.

Když se za patriarchy Nikona začaly opravovat chyby vliturgických knihách podle řeckého vzoru a byly zavedeny drobné změny v obřadu, vyvolalo to bouřlivý protestlidové religiozity. V 17. století došlo k jedné z nejdůležitějších událostí v ruských dějinách, k náboženskému rozkolustarověrců. Byla by chyba domnívat se, že náboženský rozkol byl způsoben výhradně ritualismem ruského národa, že se jednalo pouze o to, zda je třeba křižovat se dvěma čitřemi prsty, a o detaily bohoslužebného obřadu. V rozkolu se projevilo i daleko hlubší historiozofické téma. Otázkazněla, zda ruská říše je pravou pravoslavnou říší, tj. zda ruský národ plní své mesianistické poslání. Samozřejmě zde hrála 1/ Viz G. Fedotov, Svjatyje drevnej Rusi, Paříž 1931 [česky Svatí staré Rusi, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2011].

14

velkou roli i zaostalost, nevědomost a pověry, nízkákultur

ní úroveň duchovenstva atd. Ale nejen tím lze vysvětlit tak

zásadní událost, jakou byl rozkol, který měl velmi vážné

následky. V národě se probudilo podezření, že pravoslavná

říše, třetí Řím, začala být zkažená, že pravoslavná víraby

la zrazena a vlády i nejvyšší církevní hierarchie se zmocnil

antikrist. Lidové pravoslaví přetrhává svazky jak s církevní

hierarchií, tak se státní mocí. Pravá pravoslavná říšeodchá

zí do podzemí. S tím je spojena legenda o městě Kitěž, které

je ukryté pod jezerem. Lid hledá město Kitěž. V levémkří

dle rozkolu, v takzvaném bezpopovství, se rodí silnéapoka

lyptické vědomí. Z rozkolu se stává jev charakteristický pro

ruský život. I ruská revoluční inteligence 19. století bude

rozkolnická a bude si myslet, že vlády se zmocnily zlé síly.

Jak ruský lid, tak ruská inteligence budou hledat říšizalo

ženou na pravdě. Ve viditelné říši vládne nepravda. Vmos

kevské říši, která se prohlásila za třetí Řím, se Kristovo

království, království pravdy, smísilo s ideou mocného státu

vládnoucího s pomocí nepravdy. Rozkol byl odhalenímto

hoto protikladu, byl důsledkem tohoto smíšení. Avšakná

rodní vědomí bylo zaostalé, často pověrčivé, křesťanství se

v něm propojilo s pohanstvím. Rozkol zasadil ideji Moskvy

jako třetího Říma první ránu. Pro ruské mesianistickévědo

mí znamenal neštěstí. Druhou ránu zasadila reforma Petra

Velikého.

2

Petrova reforma byla událostí, která poznamenalanásledují

cí dějiny Ruska do takové míry, že v jejím hodnocení se naše

společenské proudy 19. století liší. Dnes musíme za stejně nesprávný a zastaralý považovat jak pohled slavjanofilů na Petrovu reformu, tak pohled západniků. Slavjanofilovéhodnotili Petrovu reformu jako zradu odvěkých národníchruských základů, jako násilné přerušení organického vývoje. Západnici žádný svéráz v ruských dějinách neviděli,považovali Rusko za zaostalou zemi v oblasti vzdělávání icivilizace, za jediný a univerzální pokládali západní, evropský typ civilizace. A Rusku cestu k této západní vzdělanosti acivilizaci otevřel Petr Veliký.

Slavjanofilové se mýlili, protože Petrova reforma byla absolutně nevyhnutelná: Rusko nemohlo nadále existovat jako uzavřená říše se zaostalým vojenstvím, námořnictvem a ekonomikou, při absenci vzdělání a technických vymožeností. Za těchto podmínek ruský národ nejenže nemohl vykonávat své velké poslání, ale v ohrožení byla i samotná jeho nezávislá existence. Slavjanofilové se mýlili také proto, že právě v petrovském období dějin došlo k rozkvětu ruské kultury, objevil se Puškin a veliká ruská literatura,probudilo se myšlení a byla umožněna existence samotnýchslavjanofilů. Rusko muselo překonat svou izolovanost a zapojit se do koloběhu světa. Byl to jediný způsob, jak mohl ruský národ světu posloužit.

Západnici se mýlili v tom, že popírali svéráz ruského národa a ruských dějin, zastávali zjednodušené názory na vzdělanostní a civilizační pokrok, Rusko podle nich nemělo žádné jiné poslání než dohnat Západ. Neviděli ani to, coviděli slavjanofilové – násilí páchané na duši národa, kterého se dopouštěl Petr I. Petrova reforma byla nevyhnutelná, ale on ji uskutečňoval za cenu strašného násilí na duši národa a jeho víře. A národ na toto násilí odpověděl vytvořenímlegendy o Petrovi jako antikristu.

Petrovy metody byly zcela bolševické. Chtěl zničit starou

16

moskevskou Rus, vymýtit pocity, které byly základem jejího

života. A nezastavil se ani před popravou vlastního syna,

přívržence starých časů. Petrovy metody vůči církvi i vůči

staré religiozitě velmi připomínají metody bolševiků. Ne

měl rád starou moskevskou zbožnost a zvláště krutý byl

vůči starověrectví a starověrcům. Petr se vysmívalnábožen

skému cítění starých časů, uspořádal všešaškovský koncil

s šaškovským patriarchou. I to velmi připomínáprotinábo

ženské manifestace ateistů v sovětském Rusku. Petrvytvo

řil synodní systém, z velké části okopírovaný podle vzoru

německého protestantismu, a církev definitivně podřídil

státu. Je však třeba říci, že Petr nebyl strůjcem ponížení

ruské církve v petrovském období ruských dějin. Už vmos

kevském období byla církev otrocky závislá na státu.Auto

rita vysokého kléru mezi lidem upadla ještě před Petrem.

Náboženský rozkol zasadil této autoritě strašlivou ránu.

Úroveň vzdělanosti a kultury církevní hierarchie byla velmi

nízká. Proto byla církevní reforma Petra I. nevyhnutelná.

Avšak byla provedena násilně, bez ohledu na národníná

boženské cítění. Bylo by možné srovnat Petra I. s Leninem

a převrat Petra I. s bolševickým převratem. Stejná brutalita,

stejné násilí, stejné vnucování určitých principů shora,stej

ná diskontinuita organického vývoje, popření tradic, stejný

etatismus, hypertrofie státu, stejné utváření privilegované

vrstvy byrokracie, stejný centralismus, stejná touha rázně

a radikálně změnit typ civilizace.

Bolševická revoluce však cestou strašlivého násilíosvobo

dila lidové síly, vybídla je k historické aktivitě, a v tom tkví

její význam. Petrův převrat sice posílil ruský stát, kdyžpo

strčil Rusko na cestu západní a světové vzdělanosti, ale také

posílil rozkol mezi lidem a vyšší kulturní či vládnoucívrst

vou. Petr sekularizoval pravoslavnou říši, nasměroval Rusko

17

k osvětě. Tento proces se odehrával ve vyšších vrstváchrus

ké společnosti, mezi šlechtou a úřednictvem, zatímco lid si

nadále uchoval starou náboženskou víru a cítění.Samoděr

žavná carova moc, která fakticky získala podobu západního

osvícenského absolutismu, měla mezi lidem starou nábo

ženskou sankci jako teokratická vláda. Nevyhnutelnýmdů

sledkem Petrových reforem a vpádu západní vzdělanostiby

lo oslabení duchovního vlivu oficiální církve. Racionalismus

pronikl do samotné církevní hierarchie. Slavný metropolita

Petrovy doby Feofan Prokopovič byl v podstatě protestant

racionalistického typu. Ale v éře Petra I. to vykompenzovala

řada svatých mezi starci, které moskevská epocha neznala,

a podzemní duchovní život.

Západní osvícenství 18. století rozšířené ve vyššíchvrst

vách ruské společnosti bylo ruskému lidu cizí. Rusképan

stvo 18. století se na jedné straně povrchně zajímalo ovol

tairiánství, na druhé straně o mystické svobodné zednářství.

Lidé však nadále žili ve staré náboženské víře a na svého

pána se dívali jako na cizí rasu. Šiřitelka osvěty avoltairi

ánka Kateřina II., která si dopisovala s Voltairem aDide

rotem, s konečnou platností vytvořila takové formynevol

nictví, které vyvolaly protest nemocného svědomí ruských

intelektuálů 19. století. Západní vliv nejprve dopadl na lid

a posílil privilegované postavení šlechty. Lidé jako Radiščev

byli výjimkou. Až v 19. století západní vliv podnítil uvzni

kající ruské inteligence lásku k národu a osvobozenecké

snahy. Ale i tehdy byly vzdělané a kulturní vrstvy národu

cizí. Jak se zdá, nikde neexistovala taková propast mezivyš

šími a nižšími vrstvami jako v petrovském, imperátorském

Rusku. A žádná země nežila současně v tolika různýchsta

letích, od 14. do 19. století, a dokonce i ve stoletínadchá

zejícím, století jednadvacátém. Rusko 18. a 19. století vůbec

18

nežilo organicky. V duši ruského národa probíhal boj mezi

Východem a Západem a tento boj pokračuje v ruskérevolu

ci. Ruský komunismus je komunismem východním. Ruský

lid ani v průběhu dvou století nepodlehl západnímu vlivu.

Uvidíme, že ruská inteligence nebyla vůbec inteligencízá

padního typu, ať by jakkoli přísahala na západní teorie.Im

périum vytvořené Petrem I. se navenek rozrůstalo, stalo se

největším na světě, mělo zvnějšku vynucenou jednotu, ale

vnitřní jednotu postrádalo, existovala jen vnitřníroztříště

nost. Vláda byla odtržená od lidu, lid od inteligence, proti

sobě stály i národy sjednocené v ruské říši. Impérium se

státním absolutismem západního typu ze všeho nejméně

realizovalo ideu třetího Říma. Už sám titul imperátor,kte

rý nahradil titul car, byl podle názoru slavjanofilů zradou

ruské ideje. Despotický Mikuláš I. se choval jako pruský

důstojník, u dvora a ve vyšších vrstvách byrokracie bylně

mecký vliv velmi silný. Hlavní konflikt vznikl mezi ideou

impéria, mocného státuvojenskoolicejního typu, anábo

žensko-mesianistickou ideou říše, která prostupovalanejniž

ší vrstvy společnosti, vrstvy lidové, a později vtransformo

vané formě vrstvu inteligence. Střet mezi vědomím impéria,

jehož nositelem byla moc, a vědomím inteligence bude pro

19. století zásadní. Moc se bude čím dál více odcizovatin

teligenci, kulturním vrstvám společnosti, v nichž budou

vzrůstat revoluční nálady. Šlechta, která byla na začátku

a ještě v polovině 19. století pokrokovou a nejkulturnější

vrstvou, bude v druhé polovině století kulturně upadat,

stane se reakční a bude muset postoupit své místonešlech

tické inteligenci, která přinese zcela nový, jiný typ kultury.

Nedostatek jednoty a celistvosti kultury se projeví tím, že

intelektuální a duchovní proudy 19. století se rozdělí do

několika desetiletí a každé desetiletí s sebou přinese nové ideje a snahy, nový duchovní řád. A přesto ruské 19. století vytvoří jednu z největších světových literatur a intenzivní, svérázné, velmi svobodné myšlení.

Většina ruského národa, rolnictvo, žilo v sevření nevolnictví. Vnitřně žil národ v pravoslavné víře, která muumožňovala snášet utrpení. Národ vždy považoval nevolnictví za bezprávné a nespravedlivé, avšak za původce této nespravedlnosti nepokládal cara, ale vládnoucí třídu, šlechtu. Náboženská sankce carské moci byla mezi lidem tak silná, že žil v naději, že car ho ochrání a odstraní nespravedlnost, jakmile se dozví celou pravdu. Podle svých představ o vlastnictví ruští rolníci považovali vždy za nespravedlivé, že šlechta vlastní rozsáhlé pozemky. Západní pojetí vlastnictví bylo ruskému národu cizí, dokonce i šlechta o něm měla jen chabou představu. Zem patří Bohu, a všichni, kdo ji obhospodařují, mohou ji také využívat. Naivní agrární socialismus byl ruským rolníkům vždy vlastní. Prokulturní vrstvy, pro inteligenci zůstával národ jakoby tajemstvím, které musí být odhaleno. Její příslušníci věřili, že se vtichém, mlčenlivém národě skrývá veliká životní pravda a že přijde den, kdy národ vyřkne své slovo. Inteligence,odtržená od národa, žila v zajetí kouzla telurické mystiky národa, toho, co narodničtí spisovatelé sedmdesátých let nazývali „vládou země“.

Na začátku 19. století se Rusko zformovalo v obrovskou, nezměrnou rolnickou říši uvrženou do nevolnictví, negramotnou, ale disponující lidovou kulturou založenou na víře, v říši s vládnoucí aristokratickou třídou, línou a zaostalou, která nezřídka přišla o náboženskou víru i představunároda v čele s carem, s nímž je tato víra spojena, v říši se silnou byrokracií a velmi slabou a křehkou kulturní vrstvou.Společenské třídy byly v Rusku vždycky slabé, podřízené státu,

20

ba dokonce je tvořila i sama státní moc. Silným prvkemby

la jedině monarchie, která přijala formu západníhoabsoluti

smu, a lid. Kulturní vrstva cítila, že ji tyto dvě síly drtí.Inte

ligence 19. století stála nad propastí, která se mohla každou

chvíli rozevřít a pohltit ji. Nejlepší a nejkulturnější částrus

ké šlechty cítila abnormálnost a neodůvodněnost svéhopo

stavení, svou vinu před národem. Počátkem 19. století bylo

impérium duchovně a sociálně velmi nemocné. Pro Rusy je

charakteristické sloučení a spojení protichůdných, polárně

protikladných principů. Rusko a ruský národ lzecharakte

rizovat pouze protiklady – ruský národ lze charakterizovat

zároveň jako národ státně-despotický i anarchicko-svobo

domilovný, jako národ se sklony k nacionalismu a národní

domýšlivosti i jako národ univerzálního ducha, nejvíce ze

všech národů způsobilý k všelidskosti, krutý i neobyčejně

lidský, náchylný působit utrpení, a přitom až chorobně

útrpný. Tuto protikladnost stvořily celé ruské dějiny a věčný

konflikt instinktu státní moci s národním instinktemsvo

bodomilovnosti a lásky k pravdě. V rozporu s míněnímsla

vjanofilů byl ruský národ národem státotvorným – to platí

i pro sovětský stát – a zároveň je to národ, v němž neustále

vyrůstali takzvaní volní lidé, svobodné kozáctvo, zrodilo se

povstání Stěpana Razina a Pugačova, revoluční inteligence,

anarchistická ideologie, je to národ hledající nadpozemské

království pravdy. V obrovském impériu vytvořeném zace

nu strašlivých obětí tato pravda neexistovala. Cítila to jak

lidová vrstva, tak nejlepší část kulturní šlechty i nověvzni

kající ruská inteligence. Ruská říše 19. století byla plnápro

tikladů a nemocná, existovaly v ní útlak a nespravedlnost,

ale psychologicky a morálně to nebyla buržoazní říše asa

ma se stavěla do opozice k buržoazním říším Západu. Vté

to svérázné říši byl politický despotismus spojen s velkou

21

svobodou a bohatostí života, se svobodným způsobem ži

vota, svobodou mravů, s absencí přehrad a despotického

normativismu, zákonodárství. Je to dáno základním smě

řováním ruské povahy k nekonečnu a nezměrnosti. Ohra

ničenost, rozdělenost, nepatrnost nebyly ruské říši, přiro

zenosti ani charakteru vlastní. Uvidíme, že Rusko nezažilo

renesanci a humanismus v evropském slova smyslu. Ale na

vrcholu svého myšlení a tvorby prožilo krizi humanismuna

léhavěji, než tomu bylo na Západě. Ruský humanismus byl

křesťanský, založený na lásce k člověku, na milosrdenství

a soucitu, dokonce i u těch, kteří se ve svém vědomíkřes

ťanství zříkali. Po celé petrovské, imperátorské obdobíexis

toval konflikt mezi Svatou Rusí a impériem. Ideologickým

projevem tohoto konfliktu bylo slavjanofilství. V 19. století

získal tento konflikt novou formu – Rus hledající sociální

spravedlnost, jakési království pravdy, se střetla s impériem

hledajícím moc.

22

Kapitola první

FORMOVÁNÍ RUSKÉ INTELIGENCE A JEJÍ CHARAKTER.

SLAVJANOFILSTVÍ A ZÁPADNICTVÍ

1

Abychom pochopili zdroje ruského komunismu a ujasnili si

charakter ruské revoluce, musíme vědět, co znamenázvlášt

ní fenomén, kterému se v Rusku říká „inteligence“. Lidé

na Západě by se mýlili, kdyby ruskou inteligenci ztotožnili

s tím, čemu se na Západě říká „intellectuels“. Intellectuels

jsou lidé intelektuální práce a tvorby, především vědci,spi

sovatelé, umělci, profesoři, učitelé atd. Ruská inteligence je

zcela jiná, k ní mohli patřit lidé, kteří se nezabývaliintelek

tuální prací a nebyli nijak zvlášť intelektuálně založení. Ani

mnoho ruských vědců a spisovatelů se nemohlo v pravém

slova smyslu počítat mezi inteligenci. Inteligencepřipomí

nala spíše mnišský řád nebo náboženskou sektu vzhledem

ke své zvláštní, velmi netolerantní morálce, svému povin

nému světonázoru, svým zvláštním způsobům a zvykům,

a dokonce i vzhledem ke svému svéráznému fyzickému

vzhledu, podle kterého bylo vždy možné poznat intelektuála

a odlišit ho od jiných sociálních skupin. Inteligence u nás

byla ideologickým, nikoli profesním a ekonomickýmsesku

pením, které vzniklo z různých společenských tříd, nejprve

převážně z kulturnější části šlechty, později ze synů kněží



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist