načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Praha noir -- čtrnáct povídek předních českých spisovatelů - Pavel Mandys

Praha noir -- čtrnáct povídek předních českých spisovatelů

Elektronická kniha: Praha noir -- čtrnáct povídek předních českých spisovatelů
Autor:

Editor Pavel Mandys oslovil čtrnáct známých českých autorů působících nejen v oblasti detektivní literatury, aby napsali povídky pro americkou sérii Noir. Ta již proputovala nejen velká ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  165
+
-
5,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 296
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2765-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Editor Pavel Mandys oslovil čtrnáct známých českých autorů působících nejen v oblasti detektivní literatury, aby napsali povídky pro americkou sérii Noir. Ta již proputovala nejen velká americká města, ale i například Helsinky, Havanu či Záhřeb. V pražském souboru se tak setkáváme s pestrou škálou autorů, témat i míst, kde se povídky odehrávají. Vydáme se nejen na starobylý Karlův most, do tajemného Židovského Města a na Vyšehrad, ale i do Stromovky, na Žižkov nebo do Hostivaře. Čtrnáct detektivních a tajemných povídek známých a uznávaných českých autorů, které spojuje místo děje - Praha.

Popis nakladatele

Editor Pavel Mandys oslovil čtrnáct známých českých autorů působících nejen v oblasti detektivní literatury, aby napsali povídky pro americkou sérii Noir. Ta již proputovala nejen velká americká města, ale i například Helsinky, Havanu či Záhřeb. V pražském souboru se tak setkáváme s pestrou škálou autorů, témat i míst, kde se povídky odehrávají. Vydáme se nejen na starobylý Karlův most, do tajemného Židovského Města a na Vyšehrad, ale i do Stromovky, na Žižkov nebo do Hostivaře. Objevný svazek, uspořádaný literárním kritikem Pavlem Mandysem, vychází souběžně v české a americké verzi, kterou newyorské nakladatelství Akashic Books zařadilo do své prestižní řady Noir. Kniha obsahuje povídky těchto autorů: Chaim Cigan, Martin Goffa, Irena Hejdová, Michaela Klevisová, Štěpán Kopřiva, Ondřej Neff, Jiří W. Procházka, Markéta Pilátová, Petra Soukupová, Michal Sýkora, Petr Stančík, Petr Šabach, Kateřina Tučková, Miloš Urban.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Pavel Mandys - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Praha noir


Čtrnáct povídek předních českých spisovatelů

USPOŘÁDAL PAVEL MANDYS

NAKLADATELSTVÍ PASEKA


Prague Noir © 2016 Akashic Books

Originally published in English by Akashic Books, New York

(www.akashicbooks.com)

ISBN 978-80-7432-765-0 (váz.)

ISBN 978-80-7432-780-3 (epub)

ISBN 978-80-7432-782-7 (mobi)

ISBN 978-80-7432-781-0 (pdf)


Noir? V Praze?

Historie české literární detektivky není příliš bohatá aroz

manitá a subžánr označovaný jako noir se v ní vyskytuje

spo ra dicky. Jistěže hlavním důvodem tohoto stavu je čtyřicet

let policejního státu, který navíc po převážnou část této doby

pečlivě sledoval, zda propagandistický obraz jehorepresiv

ních složek není v literatuře (a umění obecně) nějakzpochyb

ňován, či dokonce očerňován. A právě noirové příběhy se často

obejdou bez policie, případně tu asistuje v nějaké vedlejší roli,

a ne vždy kladné. Podstatou noiru bývá osamělý hrdina, který

se musí na vlastní pěst postavit zločinu, případně svýmvnitř

ním běsům. To je situace, která se pro vzorovéhosocialistic

kého člověka nehodila, byla pro něj nepatřičná a nedůstojná,

a oficiální nakladatelství tudíž podobné příběhy publikovat

nemohla; nanejvýš ty, které se odehrávaly v prohnilékapi

talistické cizině. A české detektivky v těch letech formálně

vycházely z tradiční britské whodunitky, poklidného pátrání

sympatických policistů.

Až po roce 1989 se v českých detektivních románech vyrojili

soukromí detektivové, nicméně na většině z nich byla patr ná

odvozenost od zahraničních vzorů – a přetrvávající inklina ce

k britské klasice. Když už se čeští autoři (namátkou Jaro slav

Velinský či Pavel Frýbort) pustili do psaní toho, pro co se

u nás vžilo označení drsná škola, skončilo to sicenaturalis

tičtějšími a akčnějšími romány, nicméně základní schéma

detektiva, který vyšetří zločiny, zůstalo zachováno. Ale noir,


6noir? v pr aze?

jakkoliv je to termín stále trochu nejasný a používaný vmnoha různých významech a souvislostech, se ve svých nej lepších

projevech i od této šablony vzdaluje.

Termín noir čeští autoři a vydavatelé příliš nepoužívali,

častěji se objevoval v souvislosti s filmem než s knihami. Právě

pro označení černobílých kriminálních filmů převážně zHollywoodu byl termín noir užit poprvé: začal s tím francouzský

filmový kritik Nino Frank v roce 1946, inspirován rok starou

edicí nakladatelství Gallimard nazvanou Série noire. Marcel

Duhamel, scenárista, překladatel a editor, který u Gallimarda

tuto edici založil, již v roce 1948 formuloval v jednépředmluvě pomyslný manifest Série noire, kde vymezil základní

rozdíl mezi zde vydávanými knihami (převážně odamerických autorů jako James M. Cain, Dashiell Hammett, Donald

Westlake či Chester Himes) a klasickou detektivkou: nejde

o záhadu rafinované vraždy, kterou na konci vždy zdárně

vy řeší chytrý detektiv, ale o realitě mnohem bližší příběhy

li dí, kteří se nějak zapletli se zločinem nejen v roli pátračů,

ale také svědků, obětí i pachatelů. Přičemž zdaleka ne vždy

jejich příběhy končívají happy-endem nebo přinejmenšímpřehledným vyřešením záhady a dopadením pachatele. Právě

naopak, nejlepší noirová díla se uzavírají tragicky nebopřinejlepším rozporuplně; základním pocitem většiny noirových

hrdinů je rozčarování a zklamání.

Nejlepší a nejoblíbenější české detektivní prózy těží spí še

z atmosféry sousedské pospolitosti, bývají to malé příbě hy

malých lidí, kteří občas provedou něco ošklivého. Není se

če mu divit, organizovaný zločin, což je prostředí pro noirové

ro mány nejčastější a nejoblíbenější, v českém policejnímstátě ne existoval, respektive jeho hlavním představitelem byla

Stát ní bezpečnost. A zejména starší generace autorů, která

publikovala v devadesátých letech a na počátku let nultých,

se z této tradice neuměla nebo nechtěla vymanit.


7 noir? v pr aze?

Změna přišla až s popularitou skandinávskýchkrimirománů (pro něž, mimochodem, v amerických knihkupectvích vznikla škatulka Nordic noir), které ukázaly, že i v zemích s největší kvalitou života a nejnižší kriminalitou na svě tě mo hou vznikat věrohodné dramatické příběhy o krutých vraž dách a jejich spletitém vyšetřování s nejednoznačný mi závěry. Mlad ší generace českých autorů si ověřila (stejně ja ko jejich na kladatelé), že čtenáři atmosféru ame rického velkoměsta nepotřebují. A „noirové“ prostředí tu vzniklotaké: podnikatelské elity a politici se u nás s organizovaným zločinem propojili velmi rychle a čistá není ani policie, ani justice, jak to dokumentovaly a dále dokumentují četnékauzy v médiích.

Taková byla výchozí situace v okamžiku, kdy minakladatelství Paseka nabídlo, abych sestavil kolekci čtrnáctinoirových povídek pro americkou sérii Noir. Ta je vlajkovou lodí nezávislého (tedy malého a mladého) nakladatelství Akashic Books. Vzniklo již v roce 1996, nicméně dlouho fungovalo spíše na poloamatérské, přátelské bázi. Pak jehozakladatele Johnnyho Templa a spisovatele Tima McLoughlina v roce 2003 napadlo, že by zkusili sestavit antologii povídek, která by se odehrávala na konkrétních místech jejich domovského Brooklynu. Brzy byl na světě sborník Brooklyn Noir, jehož editorem se stal McLoughlin. Jeho úspěch založil řadu, kde již vyšlo osmdesát svazků a dalších více než dvacet semomentálně připravuje. Nakladatelství se podařilo oslovit špičky současné americké detektivky, aby nejen napsaly povídku, ale aby přímo sestavily celou kolekci ze svého města. Dennis Lehane připravil Boston Noir, což je vůbec nejúspěšnějšítitul s více než 50 000 prodanými výtisky jen v USA, a zazářil povídkou Animal Rescue, která se později dočkala i podařené filmové adaptace (pod názvem The Drop; u nás bylauvedena pod názvem Špinavý prachy), George Pelecanos připravil


8noir? v pr aze?

D. C. Noir z Washingtonu, Lawrence Block Manhattan Noir a Joyce Carol Oatesová New Jersey Noir. Jiní věhlasní autoři jako Michael Connelly, Jeffery Deaver nebo Jonathan Safran Foer přispěli alespoň povídkami.

Když série proputovala americká města, začala hledat i v zahraničí: Cathi Unsworthová sestavila London Noir, Ken Bruen

Dublin Noir (mimo jiné s povídkami od Eoina Colfera a Olena

Steinhauera), James Thompson Helsinki Noir (uvnitř Leena

Lehtolainenová či Antti Tuomainen), noirový žánr objevuje

města jako Petrohrad, Havanu, Rio de Janeiro, Teherán,Záhřeb či ghanskou Akkru. A nyní došlo i na Prahu.

Jak sestavit kolekci, která by se v takové společnostineztratila, když české kriminální romány prozatím jen ve zcelavýjimečných případech překročily hranice? Jistě, v posledních

letech se objevily romány od autorů, kteří do české detektivky

vnesli svěží vítr, často z nečekaných stran. Literární vědec

a pedagog Michal Sýkora přišel s pečlivě komponovanými

romány inspirovanými současnou britskou tvorbouprocedurálních detektivek, ze žánru sci-fi se vynořili Ště pán Kopřiva

s možná nejlepším dílem české drsné školy Rychlopalba a Jiří

Walker Procházka, který se svou partnerkou Klá rouSmolíkovou zahájil sérii detektivek románem Mrtvá šelma. Bývalý

policista píšící pod pseudonymem Martin Goffa dokázal své

zkušenosti z policejní praxe přenést do literární formy hned

v několika románech a souboru povídek, MichaelaKlevisová se našla v psychologických detektivkách, kde důležitější, než kdo a jak vraždil, bývají portréty postav a jejich obvykle protichůdné ambice a motivace. Detektivní thriller napsala

i respektovaná autorka knih pro děti Iva Procházková,přičemž její literární prequel Muž na dně televizní seriál Vraždy

v kruhu značně převyšuje. Ale zrovna posledně jmenovaná

musela účast v souboru pro zaneprázdnění jinou pracíodmítnout. Obecně bylo žánrových autorů málo.


9 noir? v pr aze?

I proto jsem se rozhodl oslovit také spisovatele, kteřídetektivní romány jako takové nepíší, ale více či méně využívají jejich rekvizity a postupy. Na prvním místě to byla veličina pražských mystérií Miloš Urban, který má ostatně už jeden čistokrevný noirový román za sebou (Přišla z moře), dále Petr Stančík, jenž slaví doma i v zahraničí úspěchy s posledním románem Mlýn na mumie, pozoruhodnou humoristickou(anti)detektivkou z Prahy 19. století. Metodu pátrání ve svých románech ráda využívá Kateřina Tučková, kriminální motivy mají povídky triptychu Zmizet Petry Soukupové, románHavana Blues Markéty Pilátové je českou (ženskou) verzískvělých špionážních dramat Grahama Greena, Karol Si don pod pseudonymem Chaim Cigan začal publikovat rozsáhloutetralogii Kde lišky dávají dobrou noc mísící žánry sci-fi a fantasy a samozřejmě opatřenou mnoha prvky krimi. Sci-fi povídky Ondřeje Neffa mívají často noirové zápletky, prózy PetraŠabacha s oblibou líčí různé vtipné finty, jak přechytračit (polo) kriminální živly.

Výsledkem je pestrá kolekce, v níž se některé povídky kžánru noiru váží velmi volně (Šabachův Večer tříkrálový nebo Olda č. 3 Ireny Hejdové, který má svou sousedskou po vahou blízko

k těm od Karla Čapka nebo Jiřího Marka), zatímco jiné jsou

jeho ryzím příkladem (především Goffovi Tři mušketýři).Amatéři od Štěpána Kopřivy, to je akční drsná škola, Sýkorův Percy

Thrillington klasická detektivní povíd ka. Někteří z autorů se

více či méně nápadně vracejí ke svým předchozím knihám:

Petr Stančík znovu uvádí na scénu hrdinu Mlýnu na mumie,

komisaře Durmana, Petra Soukupová variuje mo tivnenadálé a nevysvětlené ztráty člena rodiny, jakými se vyznačovaly

povídky z knihy Zmizet, Kateřina Tučková pátrá v minulosti

jedné ženy poznamenané příkořími komunistického režimu

a povídka Všechny starý převleky Markéty Pilátové opětpřiomíná světoběžnické příběhy anglosaských autorů.


10noir? v pr aze?

Ondřej Neff napsal romaneto v tradici Jakuba Arbesa, Miloš

Urban nadsazenou akční historku z Karlova mostu, JiříWal

ker Procházka se vydal mezi světské na Matějské pouti, Karol

Sidon do minulosti jedné židovské rodiny a MichaelaKleviso

vá přispěla křehkou povídkou o těsné blízkosti nečekané ho

iracionálního nebezpečí. Osobně postrádám ještě nějakou

pa rodii, ale jeden nemůže chtít všechno... Jsem zvědavý, jak

tyto námluvy českých spisovatelů s noirovým žánremdopad

nou v očích čtenářů – českých a následně i těch zahraničních.

Pavel Mandys


ostri

hosi


MARTIN GOFFA

Tři mušketýři

O VYŠEHRAD


Martin Goffa (1973)

Detektivní romány začal psát po svém odchodu od policie. od roku 2013 pu

blikoval pět knih (z toho jednu sbírku povídek), v nichž vystupuje jeho hlavní

hrdi na, zprvu bývalý, později ke sboru se navrátivší policista Miko Syrový. Další

román, thriller vánoční zpověď (2013), se odvíjí kolem zoufalého muže, který

se poté, co jej lichvářská firma připravila o poslední prostředky, rozhodneradi

kálně pomstít. právě působivým a empatickým líčením profilů zločinců vynikají

Goffovy prózy nad běžnou českou detektivní produkci.


15 tři Mušketýři

Je podzim, konec listopadu, hnusný a sychravý. Ještě před

chvílí pršelo a většinu dne se městem táhly cáry mlhy. Kmístu, kde teď čekám, ale jako by takové počasí patřilo. Ačkoli

neexistuje snad počasí, které se k němu nehodí. Horka jsou

zde snesitelná, sníh působí majestátně a chlad s deštěmprohlubují jeho tajuplnost tak, že skoro slyšíte dusot koňských

kopyt a údery mečů a štítů.

Tohle místo přes den milujete a v noci se ho bojíte. Ale vábí

vás jako lampa můru, a když vás jednou polapí, už se sem

budete navždy vracet. Jako já.

Do města jsem se přistěhoval před dvaceti lety a z malého okna v kuchyni jsem viděl přímo na zdejší hradby. Netrvalo ani den, a já se tady, nahoře nad okolními střechami,procházel a koukal na řeku a bloky domů pode mnou. O pár let později jsme jen kousek odtud stáli s mojí ženou, chvíli po obřadu, ještě ve svatebním. Měli jsme tehdy pocit, že nám patří nejen Praha, ale snad celý svět, celý život...

No, teď jsem tady zase už jen sám, jako skoro pokaždé. Ta žena je dávno pryč a dítě, kterému jsem chtěl tuhle krásu jednou ukázat, si pořídila někde jinde s někým jiným. Ale za nic z toho Vyšehrad nemůže. Podobných a horších osudů viděl miliony.

Jde mi pára od úst. Když se procházím, tlumí mé kro ky

mokrá tráva. Pod sebou vidím záhony světel, ale tady na

hrad bách je temno. O několik okolních lamp jsem se postaral


16martin gOFFa

minulou noc, a jak jsem předpokládal, dosud je nikdoneopravil. K rozhovoru, který mě za chvíli čeká, je tma daleko

příhodnější. Ani nevím, kolik je hodin, snad půlnoc,možná něco po ní, ale čas pro mě nic neznamená. Určitě ne teď

a především ne tady. Ale to je zbytečné vysvětlovat, kdo tohle

místo zná, ví, o čem mluvím, kdo ho nezná, stejně by měneochopil.

Uběhlo dalších dvacet nebo třicet minut. Kolem mě jestále ticho, jen město lomozí svým všedním životem. Čekám na kroky, na vrzání mokrého štěrku, kterým jsou vysypané zdejší chodníky. Čas dál plyne, ale já vím, že se jich dočkám. Nemám strach. Vlastně se nebojím vůbec ničeho, cítím se silný, silnější než kdy jindy. Jako by mě chránily ty stovky a tisíce duší, jejichž těla leží na hřbitově kousek za mými zády.

Zvedám dlaně a dýchám si do nich. Mohl bych si ruce strčit do kapes, ale chci je mít volné, cítím se tak líp. Měl jsem si vzít rukavice, napadá mě.

Konečně slyším někoho přicházet. Podrážky drtí jemný štěrk a rukávy bundy zašustí při každém pohybu paží.Stojím na trávníku pod stromem a muž, který prochází jen pár metrů kolem, mě v té tmě ani nemůže vidět. Jde pomalu, sko ro znuděně. Dorazí až k římse hradeb, rozhlédne se kolem a zapálí si cigaretu. Čeká na mě, nejspíš předpokládá, že jsem ještě bůh ví kde. Měsíc ještě nevyšel a pod rozbitými lampa mi vidím jen siluetu. Světýlko cigarety putuje od pasu k ústům, pak zpátky, zase nahoru a znovu dolů. Vypadá klidný, kouká někam do dálky a vyčkává. Prohlížím si ho minutu nebo dvě a pak teprve vyjdu ze svého úkrytu.

„Ahoj Dane,“ říkám, a on sebou lehce trhne, ale když jsem

pak už u něj, vidím, že se mu tvář stáhla do úsměvu.

„Těbůh, Bary,“ odpovídá, vloží cigaretu do úst a podává mi ruku. Bary. Nemám tu přezdívku rád, jenže to ho nikdy


17 tři Mušketýři

nezajímalo. Dnes ale není čas na malichernosti, čekají nás

důležitější věci.

„Dlouho jsme se neviděli,“ dodává ještě, když si tiskneme

dlaně. Jo, dlouho. Snad tři nebo čtyři roky. Ale jako by ten

čas ani neexistoval, když jsem mu vzkázal, kam má přijít,

vzpomněl si okamžitě.

„Mohli jsme se vidět před týdnem, ale nedorazil jsi.“

„Před týdnem?“

„Na Antonově pohřbu.“

Otáčí se čelem k městu a pokládá ruce na římsu. Z cigarety, kterou už zase drží mezi ukazovákem a prostředníkem,upadne kus žhavého popela a na vlhkém kameni okamžitě zhasne.

„Jo tam.“

„Jo tam,“ opakuju po něm.

„Víš, Bary, já... Musel jsem odjet mimo, a pak už...“

„Nech to být,“ říkám. Lže, to vím už dávno. Vždycky to dě lal, bůhvíproč. Zřejmě mu to ale připadá snazší než něco vy svět lovat nebo obhajovat.

„Dana si jeho popel zatím nechala, ještě prý neví, kam surnou,“ pokračuju.

„Hmm,“ mumlá a potahuje z cigarety. Antonovu ženusamozřejmě zná stejně dobře jako já.

Chvíli mlčíme. Zvedá se vítr a rozpohybuje koruny stromů

za našimi zády.

„Proč jsi se mnou chtěl vlastně mluvit?“ zeptá se pak Dan.

Zřejmě usoudil, že čas věnovaný přítelově památce už vypršel.

„Právě kvůli tomu pohřbu. Teda... Spíš kvůli věcem, co mu

předcházely.“

„A to?“

„Víš aspoň, jak umřel?“

„Hmm,“ mručí znovu a zřejmě to má být přitakání.

Antonovi bylo čtyřicet šest. V srpnu ho začalo pálit naplicích a později se přidalo i břicho. Během září shodil patnáct


18martin gOFFa

kilo, v říjnu dalších deset a začátkem listopadu ho odvezli do

nemocnice, v níž dorazil poslední dva týdny.

„Já za ním v tom špitále byl, Dane.“

„Jo? To bych nemoh. Nezvlád bych vidět ho takhle.“

Lže i tentokrát? Možná ano, možná ne. Žhavý nedopalek

od hazuje do hloubky pod sebou, ten se nárazem vzduchunaosled rozzáří, a než se nám ztratí z očí, vypadá jako malá

ko meta.

„Chtěl se mnou mluvit,“ vysvětluju. Danova tvář se ke mně

otáčí.

„Chtěl s tebou mluvit?“

„Jo.“ Sleduju jeho ruce, vkládá je do kapes bundy. Má zbraň?

Nevím, ale i kdyby, vždyť si jen povídáme.

„Měl jsi ho vidět. Vypadal jako starej dědek, jen kůže a pod ní kostra. Nedokázal říct souvislou větu, tak ho všechnovyčerpávalo.“

Znovu se obrací k římse hradeb a plive přes ni.

„Rakovina je svině,“ zasyčí pak skrz zuby.

„To je,“ přikyvuju a čekám, kdy se zeptá na Antonův důvod.

Ale mlčí, jen tak pomalu a zlehka pokyvuje hlavou.

„Omluvil se mi,“ říkám proto po chvíli. Danovy pohyby se ještě více zpomalí, až nakonec úplně ustanou.

„Omluvil?“

„Jo, omluvil. Za tamto.“

„Za co?“ ptá se opatrně, ale oba cítíme tu změnu v jeho

hla se.

„Přece za tamto, Dane,“ zopakuju. V té větě však není slyšet

nic, čeho by se měl bát. Je to jen konstatování faktu.

„Omluvil se mi za všechny ty sračky, co mě potkaly. A taky

za Jakuba.“

Teď už stojí zase čelem ke mně. Dívám se mu do očí, spíš

lhostejně, možná dokonce smířlivě, než s nějakou záští. Dlaně

má pořád v kapsách.


19 tři Mušketýři

„Anton mi řek, že jste o tom věděli,“ pokračuju a tentokrát se k městu obracím tváří já. K Danovi stojím bokem, ru ce mám tak, aby na ně viděl, a to, co říkám, zní všedně aznuděně. Nechci konfrontaci a doufám, že to chápe.

Uplyne tak několik vteřin. Pokud má v kapse něco, čeho bych se měl bát, zůstává to zatím na svém místě. Starý terénní vůz prudce vyjel z lesní cesty a narazil dopředku dodávky na silnici. Ta sebou smýkla na stranu, její pravá kola ztratila oporu zpevněné krajnice a vzápětí už leželapřevrácená na boku, jako zvíře neschopné dostat se z důmyslné pasti. Motor stále běžel a kola se točila, pro posádku uvnitř to však už nic neznamenalo.

Odněkud se vynořilo další auto, tentokrát šedé kombi, ajeho řidič se spolujezdcem se přidali k zakuklencům, kteřívyskočili z teréňáku. Muži byli celkem čtyři, tři ozbrojeníbrokovnicemi, jeden samopalem. Všichni mířili dovnitř do bílé dodávky, kde se za neprůstřelným sklem krčili dva strážní. Jeden měl na čele krvavý šrám, druhý se držel za temeno. Zatímco odezníval šok z nárazu, rozeznávali hlavně zbraní, které směřovaly přímo na ně. Kolika výstřelům tohle sklo odolá? Kdo jim tady, uprostřed lesů, přijde na pomoc? Nikdo. Určitě ne tak rychle, aby přežili.

Muži venku nepřestávali mířit a křičeli. Ti dva uvnitřnakonec udělali, co museli. Třetí člen posádky převážející pe níze byl vzadu v nákladovém prostoru. Ani on nebyl schopenvzdorovat agresivní přesile, tím spíš, že náraz vozidla a ná sledný pád na podlahu odnesl vykloubeným ramenem. Když se kazety s penězi stěhovaly z dodávky do šedého kombi, jeden z gang -

sterů znenadání zvedl svou zbraň a namířil mu ji na hlavu.

„Proč, Dane?“ ptám se.

„Co chceš slyšet?“


20martin gOFFa

On znovu kouří, já si zkřehlé ruce schovávám v kapsách

kalhot. Zatím to vypadá na příměří.

„Proč jste mi o tom tehdy neřekli?“

Zakloní hlavu a vypustí nad sebe sloup kouře.

„Proč?“ zopakuje po mně otázku. „A co bys udělal, Bary?

Souhlasil bys, kdybysme s tím za tebou přišli?“

„Mohli jste mi dát aspoň šanci, kurva!“

Trochu mi ujíždějí nervy, měl bych se uklidnit. Musím sizachovat chladnou hlavu, nějakým křikem toho moc nezmůžu.

„Nebyli jsme si jistí. Prostě... Nic jinýho v tom nehledej.“

„Neměli jste právo rozhodovat za mě.“

„Nech to být,“ říká unaveně, „už je to stejně pryč.“

„Pryč? Jak pro koho.“

„Podívej, Bary, mně je líto, jak se to všechno posralo. Nejdřív

Jakub a pak ty tvoje problémy, ale...“

„Problémy? Takhle to odbudeš?!“

Už zase zvedám hlas, ale nemůžu si pomoct.

Teprve když jsme se s Antonem dostali z té sviňské dodávky,

pro mě začalo peklo. Jakubova smrt, policejní vyšetřování,

noční můry, deprese. Prášky, chlast a znovu prášky. Anakonec šestiměsíční pobyt na psychiatrii, když už jsem nemohl

unést sny se čtyřmi hlavněmi před očima.

„Do hajzlu, Bary, já... Pomůže ti, když se ti omluvím jako

Anton? Asi těžko.“

„Omluvíš se? Aha. A co Jakub? Tomu se taky omluvíš?“

Koukáme si do očí, skoro se dotýkáme tvářemi, tak jsme

u sebe v tu chvíli blízko. Oba jsme rozrušení, vidím, jakzrychleně dýchá a rozšiřují se mu nozdry, ale nebojím se ho. Kdysi

jsem míval strach z nočních můr, ale když přežijete tohle, nic

dalšího už vás nevyleká.

Muž v uniformě bezpečnostní agentury stál s jednourukou zvednutou, druhá mu bezvládně visela podél těla. Při


21 tři Mušketýři

sebemenším pohybu mu v rameni cuklo tak, až měl skoro

slzy v očích. Jeden ze zakuklenců seděl za volantem kombi

a sešlapával plyn, dva právě přenášeli poslední kazety shotovostí a čtvrtý čekal s namířenou brokovnicí. Pak třeskl výstřel

a de sítky olověných kuliček zdeformovaly obličej strážného

k ne poznání. V okamžiku, kdy se jeho tělo kácelo k zemi, byl

už vrah na cestě k vozidlu, kterým ozbrojenci o několikvteřin později odjeli.

Zůstala za nimi vybrakovaná dodávka, hořící terénnínissan, jeden mrtvý muž a dva další, krčící se na okraji lesa spouty na rukou. Nespouštím z něj oči. Čeká, že něco řeknu, ale já mlčím. Po chvíli to nevydrží.

„Co ode mě chceš, Bary? Tak co, sakra?!“

Občas se ještě v noci probudím. Mám dojem, že se na mě

řítí obrovský rezavý teréňák. Tu ránu si dodnes vybavuju,

stejně jako Antonovu reakci, když strhl volant prudce vpravo.

Tedy... Možná mu ten náraz vyrval volant z ruky, dnes už to

nedokážu přesně říct. Stejně jako to, proč vlastně řídil on,

když byla tenkrát řada na mně. Je zvláštní, že si tonepamatuju, protože policajti se mě na to několikrát ptali.

Co ode mě chceš, Bary? Tak co, sakra?! Slyším to jakoozvěnu.

„Chci svůj díl, Dane.“

„Svůj díl?“

„Jo, svůj díl. Bolestný, satisfakci. Říkej tomu, jak chceš.“

„Bary, proboha... Je to už pět let!“

„No a?“

„No a? Kolik myslíš, že mi zbylo? Dostali jsme tehdy pakatel,

vždyť jsme byli jen kolečka ve stroji.“

Jistě, jen kolečka ve stroji. Dan, dispečer, který vozy spenězi vypravoval, a když jsme vyjeli, dal zakuklencům avízo


22martin gOFFa

o zvolené trase. Anton, který jim měl jít na místě na ruku,

aby se přeložení nákladu obešlo bez komplikací. A nakonec

já s Jakubem, dva zoufalci, kteří o ničem nevěděli a jen se

znenadání ocitli uprostřed vichřice. V ní pak jeden přišel

o hla vu a druhý o zdravý rozum.

„Měli jste nás varovat. Tohle byl podraz, Dane. Sviňárna.“

„Změnilo by to něco?“ zamumlá Dan.

„Jakub moh možná ještě žít.“

Koukám na něj, ale nereaguje.

Nevím, jestli tehdy Jakub něco udělal na svoji obranu.Leže li jsme s Antonem se spoutanýma rukama mezi prvními stromy lesa a neviděli, co se děje vzadu za autem. Tedy aspoň já to neviděl. Obličej jsem měl zabořený do hlíny a očizavřené. Nevěděl jsem, co čekat. Byl jsem zticha, možná jsem se i v du chu modlil a snažil se přežít. Když se pak znenadání ozval výstřel, nechápal jsem, že stále ještě žiju.

Dan mlčí. Bůhví, co mu táhne hlavou.

„U tebe jsme si nebyli jistí,“ říká po chvíli, „ale Jakub... Ten by to neskous.“

V tomhle má pravdu. Alespoň pokud jde o Jakuba. Ten kluk měl občas pocit, že právě on je ten poslední spravedlivý na světě, a někdy to s ním proto nebylo k vydržení. Co bych dělal já, kdyby za mnou tenkrát Dan a Antonem přišli, to ne vím. Zato jsem si jistý, jak by zareagoval Jakub.

„A navíc,“ pokračuje Dan, „znal jsi přece jeho famílii. To by prostě nedopadlo dobře.“

Jistě, Jakub a jeho rodina. Čtyři bráchové, kteří vyrůstali

bez rodičů a z nichž se ten nejmladší dal nejdřív k policii a pak

k bezpečnostní agentuře, snad aby vyvážil černoty, kterými

se živili ti tři zbývající. Když jsem je tehdy potkal na jeho

pohřbu, bezděčně se mi pod jejich pohledy roztřásly ruce.

„Třeba jsme se tomu mohli vyhnout, Dane.“

„Blbost,“ odvětí.


23 tři Mušketýři

„Mohli jste to udělat jindy.“

„My to přece neplánovali, sakra! Byli jsme jen pěšáci, už jsem ti to říkal.“

„Anton mi tvrdil, že ty lidi jsi přived ty.“

Dan potáhne z cigarety a kouř, který o chvíli pozdějivyfoukne, se mi zastaví kousek před obličejem.

„Jo, to je pravda. Byly to nějaký moje kontakty z minula.

On se s nima vůbec nepotkal, kromě...“

Kromě těch tří nekonečných minut na silnici uprostředlesa, nejdelších v mém životě.

„Sere mě to, Dane,“ říkám. „Strašně, strašně moc mě to sere!“

Znovu mlčí, snad čeká, jestli budu pokračovat.

„Nedali jste nám šanci. A to mě na tom sere nejvíc. Nedali

jste nám šanci, po tom všem, co jsme měli za sebou.“

„Jdi do prdele, Bary,“ odfrkne. „Co jsme měli za sebou? Ne dělej z nás nějaký posraný tři mušketýry. To byla možná Ja kubova představa, ale...“

Potřese hlavou. Druhý nedopalek letí dolů. Kamenný ochoz, u kterého stojíme, nám sahá sotva do půli stehen. Kdyby do mě teď strčil, dopadnu po dvaceti metrech letu k úpatí hradeb. Ale já dnes prostě nemám strach. Cítím se tady jako doma, s tímhle místem jsem prožil všechno, co člověk prožít může. Mám dojem, že mi nohy vrostly do milionu tun hlíny a kamení, na kterých stojím. Že i kdyby se mě Dan pokusil srazit dolů, nepohnu se ani o píď. Na tomhle ochozu jsem sedával v době, kdy mi bylo jedno, jestli z něj spadnu. V jedné ruce obvykle láhev, v druhé cigaretu a v hlavě bzučící můry.

No a teď...

Dan na mě kouká a kdo ví, na co zrovna myslí on. Ale stej ně, jako se nebojím já jeho, nemusí se bát ani on mě.

Ticho nás oba dusí, každého z jiných důvodů, ale sestejnou intenzitou. Pár desítek metrů od nás dvou, titěrných


24martin gOFFa

a pomíjivých existencí, se k temnému nebi tyčí věžetisícileté baziliky svatých Petra a Pavla. Její zvonkohra, která přes

den vítá či oplakává každou uplynulou hodinu, s námi teď

v noci mlčí.

„Chci prachy, Dane,“ opakuju.

„Je to pět let, sakra!“

„No a?“

„Já už žádný nemám.“

„Víš, co teď dělám? Makám ve skladu. Tahám bedny za pár šlupek měsíčně. Už jsem přišel i o byt, motám se popodnájmech a čekám, kdy se z těch sraček vyhrabu.“

„Co já s tím, Bary?“

„Kdo zaměstná chlapa, co má za sebou blázinec?“

„Do prdele, já... Řek jsem, že mě to mrzí, tak co mám udě lat

víc? Já prostě už žádný prachy nemám!“

„Chci svůj díl, Dane. Jen svůj díl, nic víc, nic míň. Společnej

průser, společný prachy.“

„Už jsem ti řek, že nejsme žádní mušketýři. Nikdy jsme

ne byli.“

Nikdy jsme nebyli? No dobrá, asi ne. Ale přesto...

Čtyři poldové, co to spolu táhli už od úvodního výcvi ku.

Uniformy, pistole, auta s houkačkami. Já většinou sloužil

s An tonem a Jakub s Danem, ale občas jsme se ve dvojicích

pro hodili. Stavěli jsme do latě řidiče, honili zlodějíčky, vparcích sbírali feťáky, rutinní práce. Po deseti letech to nejdřív

vzdal Dan a našel si místo v agentuře, co se stará oobchoďáky, střeží banky a převáží peníze. Během následujících dvou

let jsme za ním odešli i my zbývající.

„Myslím to vážně, Dane.“

„A já ti zase vážně opakuju, že mi nic nezbylo.“

Jeho hlas zní stroze a nekompromisně. Tentokrát nelže,

vím to. Což ovšem na situaci nic nemění.

„To mě ale nezajímá,“ kroutím hlavou.


25 tři Mušketýři

„Už jsem ti řek svoje,“ uzavírá debatu a znovu si strká ru ce

do kapes.

„A já zase říkám, že se budeš muset postarat. Dělej, co

umíš.“

„Neser mě, Bary!“ zasyčí a postoupí o krok blíž ke mně.

V rozčilení ruce z kapes zase vyndá, ale má je prázdné. „Nic

mi nezbylo, pochop to konečně!“

Otáčí se k odchodu, snad aby mi to už došlo.

„Rozházíš dvě mega,“ vpálím mu do zad, „ale pro mě,kterej to hned po Jakubovi odesral nejvíc, nemáš ani párdrobnejch?“

Obrací se zpátky ke mně a jeho oči mám najednou jen pár centimetrů od svých.

„Já žádný dvě mega nedostal,“ říká. „Nevím, co ti Anton

nakecal, ale... Bylo to daleko míň.“

Koukám na něj. Je rozčilený, mluví důrazně a míří mi na

obličej zvednutým prstem.

„V pořádku,“ přikyvuju, „uklidni se. Přesně tohle mi řek.“

„Co?“

„Že to bylo míň.“

Začíná drobně poprchávat. Kapky jsou chladné, několik mi

jich spadne na tvář.

„Tak proč... Proč mluvíš o dvou milionech?“ Do jehopohledu, kterým mě ještě před okamžikem probodával, senajednou vkrádá cosi dalšího. Nejistota, ostražitost. O půl kroku

ustoupí, snad si to ani neuvědomil.

„Ty dostal on, ale to víš asi líp než já. Tys prej část svýho podílu vyměnil za protislužbu.“

Když to říkám, zpevním trochu tělo. Snažím se býtpřipravený na úder, který ovšem zatím nepřichází.

„Co to sakra kecáš, Bary?“

Jeho tvář, tón hlasu, oči... Tím vším mi najednou potvrzuje

Antonova slova.


26martin gOFFa

„Řek mi, žes vyměnil část peněz za Jakuba.“

Mlčí a probodává mě očima. Chvíli jeho pohled snáším a pak

se znovu odvracím tváří k městu. Chci, ať to vidí, ať vidí, že

se mě nemusí bát.

„Nechci tě soudit, Dane. Nevím, co všechno jste mezi sebou

měli.“

„Drž hubu! Drž hubu, Bary, ty nikdy...!“

„Je mi to fuk,“ okřikuju ho. „U prdele, rozumíš? Jakub je

pryč, už pět let, a já se musím postarat o sebe. Tady a teď!“

Mlčí. Stojí vedle mě, rozčileně dýchá a déšť, který sespustil ještě prudčeji, snad vůbec nevnímá. Zdá se mi, že stromy

parku se k nám přiblížily a zahradily všechny ústupové cesty.

Jako by zapomněly na svou přívětivost, se kterou obvykle za

slunečných dní kryjí milence na zdejších lavičkách.

„Co ti Anton přesně řek?“

„To je jedno. Chci zkrátka svůj díl.“

„Co ti řek, kurva?!“

Zuří. Znám tyhle jeho stavy, je v nich nebezpečný, stěží se ovládá. Nadechuju se.

„Jakub se prej dozvěděl, že to táhneš se starou jednoho

je ho bráchy, a chtěl mu to prásknout. Aspoň podle Antona.

Mně se to nezdá, muselo v tom být něco víc, ale... Dostal jsi

prej strach, tak jsi využil toho přepadení a nechal ho složit.

Proto jsi dostal míň.“

„Do prdele, Bary... To přece...“

„Už jsem ti řek, že je to pryč. Že se musím postarat hlavně o sebe. Jak jsi to říkal? Že jsme nebyli žádní mušketýři? Asi nebyli. Jakub mi už nijak nepomůže, ty jo.“

Čekám, že bude koukat do země, ale dívá se mi do očí.Snáším jeho pohled, protože jestli uhnu, prohrál jsem.

„Co chceš, Bary?“ ptá se nakonec unaveně a sjede zrakem

kamsi na cestu vedle mých nohou.

„To už přece víš. Bolestný. Satisfakci.“


27 tři Mušketýři

„Bolestný, satisfakci,“ ušklíbne se, ale jeho fasáda už se

drolí. Cítím to z každého jeho póru, z každého slova.

„Přesně tak,“ přikývnu.

Chvíli mlčí, ale pak ke mně pomalu zvedne oči. „Kolik?“

„Kolik?“

„Jo, Bary, kolik?“

Koukám na něj a skoro neznatelně pokyvuju hlavou, spíš jen tak sám pro sebe. Takže se tedy zeptal...

„Myslím, že teď už to není o penězích,“ říkám.

Překvapeně svraští obočí.

„Ne? A o čem?“

„To bys asi nepochopil, Dane.“

„Neser mě, Bary! Slyšíš?! Neser mě! Tak co teda chceš, když

ne prachy?“

Tentokrát mlčím já. Pozoruju člověka, kterého neznám.Kterého jsem nikdy neznal. Stojí v promočené bundě a po obličeji

a hřbetech dlaní mu stékají kapky.

Z šera za ním se vynořují tři postavy.

„Nazdar, ty svině,“ procedí jedna z nich, a Dan se prudce otočí. Chce ustoupit, ale nemá kam, za ním je jen nízká římsa hradeb.

Pomalu se odvracím a odcházím pryč.

„Bary! Kurva, Bary!!“ slyším za sebou.

Jakubovi bratři budou mimo jiné chtít znát jméno střelce a jeho kumpánů. I přes šumění deště slyším suché zapraskání elektrického paralyzéru.

Budu teď už konečně spát bez nočních můr? Bůhví. Možná naopak další přibudou.

Ale někdy prostě nemůžete jinak.


ŠTĚPÁN KOPŘIVA

Amatéři

O HOSTIVAŘ


Štěpán Kopřiva (1971)

Jako výrazná postava české sci-fi a fantasy scény si získal přízeň čtenářůsvý

mi hyperbolizovanými akčními romány s parodickými prvky (zabíjení, asfalt č i

Holomráz) inspirovanými splatter horory a pokleslými postupy a rekvizitami.

v roce 2015 publikoval román rychlopalba, zřejmě nejlepší český pokus opři

blížení se žánru detektivní drsné školy.


31 aMatéři

Byla to pravá láska. Věděl to naprosto jistě.

Nejenže trpěl všemi fyzickými příznaky, srdce mu divoce bušilo, žaludek se svíral a fenyletylamin prskal v mozku jako přepálený tuk – ale ušetřena nezůstala ani psychika: pocit souznění a důvěry byl tak silný, až Huka vyváděl z míry. Připadal si díky tomu permanentně rozptýlený; jako by se musel neustále nutit k soustředění, násilím se koncentrovat na každý úkon, v jednom kuse si připomínat, že nesmí udělat chybu. Zvlášť při práci, jako byla tahle.

Vstal dřív než obvykle. Natáhl si šortky a triko, nohyzašoupl do sešlápnutých tenisek. U dveří zkontroloval barel s odstátou zálivkou a ze stolu shrábl digitální pH tester,kartáček na zuby a pastu.

Suong ještě spala; ležela na matraci v rohu kanceláře, zpod spacáku vykukoval jen pramen černých vlasů a bosá noha. Takhle ráno už chrápala docela tiše. Huk se dokoncenedokázal ani podívat jejím směrem, aniž by mu nezamravenčilo pod kůží.

Neslyšně otevřel dveře a vyklouzl do skladové haly. Měla čtyři sta devadesát metrů čtverečních a celou ji zabíralarámová konstrukce pověšená od stropu až k betonové podlaze. V rámech byly napnuté plachty odrazových fólií: rub černý, líc bílý, osvědčená reflexní orca. Huk odhrnul vchodový cíp a vstoupil do skleníku.

Horko ho udeřilo do tváře se zvonivým zadrnčením.


32štřPán kOPživa

* * *

Během posledních sedmi let Vietnamci segment konopnýchvel

kopěstíren úplně ovládli, tvrdil Bartoš. Ne že by Čechy ztrá

vy totálně vytlačili, plno našinců se pořád věnuje groweřině

v malém, všelijaké ty indoorové boxíky a tak... ale to se nedá

srovnat s měřítky, v jakých operuje vietnamská mafie.Pronají

mají si skladové haly na periferiích Prahy, do kterých se vejdou

marihuanové plantáže čítající ne stovky, ale tisíce rostlin. To

znamená výnosy mezi dvaceti až třiceti miliony korun zjed

né sklizně. Je fakt, že vietnamská mafie má pro tenhle druh

nelegálního podnikání ideální předpoklady: infrastrukturu,

za hraniční kontakty, lidské i materiální zdroje... a časem si

vy pěstovala i solidní know-how. Například ze začátku bylo dost

vel ko pěstíren odhaleno díky vysokým odběrům elektřiny – ať

už to ze sítě tahali načerno nebo řádně platili, ČEZu to tam

prostě vždycky vylezlo. Jakmile to Vietnamci pochopili, okamžitě

přezbrojili. Dnes už takové chyby nedělají. Podobně se vyvíjela

kvalita personálu. Vietnamská mafie nejdřív používala ty svoje

otroky – i když ten chudák, co ho do pěstírny zazdili a jídlo mu

spouštěli na špagátě výtahovou šachtou, byl spíš ojedinělýex

ces. Dobře, možná ne tak ojedinělý, ale od chvíle, kdy zjistili, že

zahradníkovy odborné znalosti mají vliv na kvalitu produktu,

tyhle praktiky přestaly. Dneska už zaměstnávají jen lidi, kteří

dokáží změřit pH, vědí, jaké používat substráty a hnojiva, vědí,

co dělat, když mají rostliny nedostatek magnézia nebo fosforu...

Prostě experty. Žádné amatéry.

Skladová hala měla tři východy: přední, zadní a přes nákladní

rampu. Huk vyšel ven zadním. Na plácku mezi halou a plotem

předstírala zdupaná tráva kapitulaci a číhala, až nepřítelova

pozornost ochabne, aby mohla provést výsadek pýrem abo

jínkem. Těsně u plotu se dramaticky hroutila babylonská

věž ze shnilých palet a tiše rezavěl elektromotor z jeřábu.


33 aMatéři

Ale především tu stálo zaparkované elektrické srdcevelko

pěstírny, dva dieselové agregáty Volvo Penta, každý svýko

nem 450 kW. Jely ve dvanáctihodinových cyklech a kromě

metalhalogenidového osvětlení pěstírny napájely i větráky

a pohlcovače pachů. Huk se u plotu vymočil, přešel kvenkov

nímu kohoutu, umyl si ruce, navlhčil kartáček a vymačkal

na něj pruhované hovínko pasty. Mohl to sice udělat uvnitř,

vedle kanceláře byl záchod i sprchový kout, ale nechtěl budit

Suong; ať spí, dokud může.

Hostivařské ráno vonělo deštěm a hořkými výfukovými

zplo dinami. Huk stál u plotu, čistil si zuby a skrz drátěná

oka pozoroval pás zarostlých parcel, plechových ohrad apo

praskaných parkovišť, který se táhl až k trati.Prvorepubli

ková tovární čtvrť se rozpadla, Hypšmanův průmyslový areál

z vět ší části vyvanul do architektonického vakua: jen tu a tam

se z no vé zástavby vynořilo obloukové průčelí Pražskýchsklá

ren nebo obilné silo parního mlýna, silnice se občas zaleskla

kovovými jizvami – úlomky železničních vleček vedoucími

odnikud nikam. Parní mlýn dávno nepracoval a ten jaderný

urychlovač, co v něm pak stával, byl taky pryč. Ještě před

protektorátem se mlýn změnil na filmové ateliéry; vznikly tu

tak zásadní pecky československé kinematografie jakoMoř

ská panna, Žabec nebo baťovská reklama Slon zachráncem.

Dnes se tu točila Ulice.

Momentálně je hlavní technologií na odhalování velkopěstíren

termovize, vykládal Bartoš. Hošani si sice můžou kutlochvy

bavit nezávislým zdrojem energie, pachovými filtry a dalšími

srandičkami, ale stejně se barák při infrakamerovém pohledu

z vrtulníku rozsvítí jak vánoční stromeček. Teplo neutají ani

ta nejvychytanější izolace z expandovaného polystyrenu. NPC

takhle každý rok zruší Vietnamcům kolem šedesáti skleníků.


34štřPán kOPživa

Než odešla, pevně se k Hukovi přimkla a políbila ho. A zase: nešlo jen o fyzický kontakt, o dotek, který praskal statickou elektřinou. Jako by byla Hukova nervová soustava vyladěná

i na příjem další frekvence. Vnímal hroty jejích mozkových

vln, rozkývaný mnohostěn emocí, kofeinem nabuzenouenergii... a možná i něco, co mohlo být potlačovaným napětím.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se.

Suong ho pustila a usmála se. „Jasně.“

Pamatoval si, když ji viděl poprvé: myslel si, že o něj tak

hezká holka ani nezavadí pohledem. Ale ve chvíli, kdy pronikl

za nevyzpytatelnou fasádu, kterou si tak ráda nasazovala,

pochopil, že Suong nikdy nedává na první dojem. Pokaždé

věci pečlivě zkoumá, zvažuje, promýšlí – a když se jednou

rozhodne, jedná přímo a rázně. Byla to jedna z mnoha věcí,

kterou na ní miloval.

Když vyšla z budovy, ještě se po něm ohlédla přesrameno, odhrnula si vlasy a věnovala mu poslední pohled, a Huk

měl v tu sekundu pocit, že by tam takhle vydržel stát věčně,

rozkročený ve vchodu montované haly, vstup do ne legál ní

vietnamské pěstírny otevřený dokořán, a jen by se za ní

d í v a l .

Zabouchl dveře a otočil klíčem.

Suong slyšela, jak za ní třeskly dveře, slyšela dvojí cvaknutí

západky, ale už se neotočila a kráčela dál po příjezdovéasfaltce, kolem nonstop otevřené brány, která zarostla do keřů

hlohu, ven z areálu, na hlavní ulici. Minula autobusovouzastávku, na níž čekal důchodce v manšestrovém kloboučku;

přeměřil si ji pohledem, který dobře znala a už ani nevnímala.

Na rohu zahnula.

Nešla daleko, jen k bílé dodávce zaparkované u chodníku.

Snažila se nemyslet na to, co dělá – ani ne proto, že bycítila výčitky, ale bylo to tak pohodlnější. Vlastně si byla jistá


35 aMatéři

pouze jednou věcí: přestože to chutnalo jako zrada, tak to

zrada nebyla.

Zabušila na bok dodávky; věděla, že ji Dan viděl ve zpětném zrcátku. Posuvné dveře sklouzly do strany a Emilovaodbarvená kštice vykoukla na ulici. Než se na Suong podíval, rozhlédl se na obě strany. „Tak co? Jak to vypadá?“

„Dobře.“ S překvapením se přistihla při pocitu znechucení

nad sebou samotnou. Naštěstí okamžitě zmizel.

„Nemá žádný podezření?“

„Ten?“ řekla. „Ty vole, ten mi žere z ruky. V životě jsem neviděla většího hejla. Ukázkovej kořen.“

„Šikovná.“ Emil se na ni nepřítomně usmál a uhnul, aby mohla vlézt do dodávky.

Nastoupila a dveře za ní zapadly.

Emil přirazil dveře dodávky a obrátil se ke své tipařce.Zaznamenal, že bez ohledu na to, k čemu za chvíli dojde, je Suong

pozoruhodně klidná. Emilovi bylo protivné to klišé opověstném asijském sebeovládání (nebyla to jeho první akce, takže

už hystericky vřeštících Vietnamců viděl víc než dost), ale

musel Suong přiznat, že se umí velmi dobře kontrolovat. Ataky velmi dobře vyjednávat. Dvanáct procent z výnosu? Jen

na to pomyslel, zhořkla mu žvýkačka v ústech. Ale nedalo se

nic dělat: byl to její tip... a se zahradníkem píchala taky ona.

Vyžrala si tu nejhorší práci. „Už víš, kolik je tam kytek?“

„Něco pod tisícovku. Dejme tomu nějakejch devět set.“ Její čistá pražština ho nepřestávala fascinovat: všechny ty široce otevřené samohlásky a přídavná jména nazdobenázakroucenými „ej“. Suong byla ukázková česká Vietnamka druhé generace. Její rodiče přijeli do ČSSR na konci osmdesátých let na základě smlouvy mezi socialistickými státy o kvali fikačním pobytu učňovské mládeže; stejně jako desetitisíce dalších. Ta smlouva byla jedním z hlavních důvodů, proč měla vietnamská


36štřPán kOPživa

komunita v Česku tak silné historické zázemí. Suong se tunarodila, vyrostla a vychodila všechny školy. Její přízvuk Emila

dráždil a přitahoval zároveň. Stejně jako ona sama.

„Devět set kytek?“ Emil rychle násobil. „To by po usušení

mohlo u Vezíra hodit tak tři, čtyři mega.“

„Tolik? No ty vole!“ Bombaj byl nadšený; jako by se tím pro něj něco měnilo. Všichni věděli, že ať obdrží jakoukoliv část ku, do týdne bude zase švorc. Emil ho v partě trpěl jen proto, že s nimi byl od začátku. Ale nebylo jasné, jak dlouho ten důvod ještě bude stačit. Co kdysi začalo jako nárazový koníček, se měnilo v profesionální práci na plný úvazek – a vyhození Bombaje z týmu čím dál víc působilo jako nezbytná rozlučka s amatérskou minulostí. Svou roli v tom také hrála jeho problematická psychická historie; přestože všichni tři, Emil, Dan i Bombaj, vzešli z řad huličů, jenom Bombajovi nastartovalo THC duševní poruchu. Bombaj na to přišel, když v tramvaji začal slyšet náhodné cestující, jak se domlouvají, že ho zabijí. Jako správný matfyzák čelil situaci pomocívylučovací disjunkce. Ukradl otci digitální diktafon a v tramvaji si hovory svých předpokládaných vrahů nahrával. Ukázalo se, že to byl přesně ten technologický filtr, který bylo zapotřebí vsunout mezi realitu a její percepci: když si pak Bombaj doma diktafon pustil a zjistil, že se na něm nachází jen naprosto všední plkání, hned druhý den se přihlásil v Bohnicích. Od té doby byl v pořádku. Víceméně.

Teď seděl na podlážce dodávky, culil se jak měsíček nakomostárně a vyklepával drobky z modré ikeácké tašky. Emil s Danem dávali přednost horolezeckým krosnám: nejenže se do nich vešlo víc natrhaných palic, ale člověk měl při akci volné ruce. Což byla v momentě, kdy jste kolem sebe museli mlátit uříznutou násadou od smetáku, celkem výhoda.

Jistě, taková smetáková násada nebyl úplněnejsofistikovanější přesvědčovací argument – ale bohužel nezbytný. Emil


37 aMatéři

tomu, proč zahradníci kladou při přepadeních takový odpor,

nikdy moc nerozuměl. Úroda přece nebyla jejich, patřilavietnamské mafii – a to byla v Emilových očích jen další forma

organizovaného systému, který si zasloužil být okraden.

„Tak co?“ zeptala se Suong. „Kde to vázne? Jdeme na to?“

Dan za volantem otočil hlavu.

„Jdeme na to,“ potvrdil Emil.

Dodávka vyjela od chodníku. Přepady vietnamských pěstíren jsou častější, než byste myslel,zašklebil se Bartoš. Většinou je mají na svědomí Češi nebo Slováci. Není divu: v České republice došlo k tomu samému vývoji jako ve zbytku Evropy. Organizovaný zločin tady ovládly nadnárodní konglomeráty, hlavně Rusové, Ukrajinci, Nigerijci, Vietnamci a ko sovští Albánci, a české podsvětí bylo degradováno do pozice

servisní služby – anebo se rozdrobilo do malých tlup, které se na

me zinárodních syndikátech pokoušejí parazitovat. Vietnamci

jsou z tohoto pohledu ideální terč, protože jejich komunita jenejuzavřenější, takže zpravidla neumí pachatele vypátrat. Čili jde

o re lativně snadný způsob, jak se napakovat – a ještě si při tom

takový český kriminálník může připadat, že pořád něco znamená.

S dodávkou nacouvali za roh haly tak, aby nebyla od vchodu

vidět, ale zároveň stála dost blízko, aby do ní mohli naskákat

a odfrčet. Emil a Bombaj se přitiskli každý z jedné strany

dveří. Suong zabušila na plechovou výplň.

„Miláčku?“ zavolala. „To jsem já. Něco jsem si zapomněla, pusť mě dovnitř, prosím.“

Chvíli panovalo naprosté ticho; Emil slyšel jen měkký dusot

tepu mezi vlastníma ušima.

Pak zámek dvakrát cvakl a dveře se otevřely.

Bombajova smetáková násada zasvištěla vzduchem.


38štřPán kOPživa

Razance toho úderu zaskočila úplně všechny. Nejvíc asiSuong, která předpokládala, že do Huka jen tak šťouchnou aodstrčí ho z cesty – ale zarazila i Emila. A podle vyjeveného

výrazu byl vlastní silou překvapený i sám Bombaj.

O tom, jak rána zaskočila Huka, je asi zbytečné hovořit.

Dřevěná tyč ho práskla přímo do obličeje. Vzhledem kBombajově výšce dopadla nad obočí, do spodní části čela.

Ozvalo se ostré KRAK, Hukova hlava sebou trhla, násada se zlomila – a Huk odletěl dva metry dozadu. Emil s Bombajem to měli nacvičené, takže se ve dveříchnesrazili. První šel Bombaj, za ním vklouzl do haly Emil. Jako třetí se hrnul Dan. Suong vstoupila až poslední.

Emil přejel sklad rychlým pohledem: fóliová konstrukce

skleníku, u stěn pytle substrátů, květináče, hnojivo,zamazané zahradnické náčiní – to všechno už viděl mockrát. Jeho

pozornost se plně soustředila na zahradníka, který se válel

po zemi.

„Co to má znamenat?“ ukázal na něj. „Suong? Jak to, že –“

Dál se nedostal, protože mu zahradník podmetl nohy. Byl to spíš reflex než vědomý protiútok.

Huk měl kliku, že ho tyč zasáhla do čela, do nejtvrdší části lebky: kdyby úder dopadl o tři centimetry níž, přerazil by mu nos a vmáčkl obličej dovnitř hlavy.

Ale i když to byla klika, ještě to neznamenalo, že by Huk

teď dokázal myslet či nějak plánovat. Jeho obzor pohltilaburácející bolest; čelní kost dunivě pulzovala, do očí se mu valilo

něco horkého – možná slzy, možná krev –, mozek bylochromený a postavy kolem se proměnily ve stíny za oponou rudé

mlhy. Z dálky slyšel, jak ten čahoun cosi huláká na Suong,

a intuitivně vykopl – a šťastnou náhodou se mu podařilopodtrhnout čahounovi nohy.


39 aMatéři

Rozmazaně viděl, jak sebou čahoun práskl o zem – alevzáětí mu přes sítnici přejel další pohyb. Byl to ten maník, co Huka předtím bacil do čela. Teď z kouta popadl hasicí přístroj, rozkročil se nad Hukem a oběma rukama zvedl hasičák nad hlavu: očividně chtěl napravit to, co se mu napoprvénepovedlo, a definitivně odeslat Hukovu lebku do říšedvourozměrných objektů – a Huk mu jen bezmocně ležel u nohou, paralyzující bolest ječivě rozřezávala každou buňku a onnebyl schopný uhnout ani o milimetr. Bombaj máchl hasičákem.

A Suong mu zasekla do zad dobře nabroušenou motyčku.

Bombaj vykvikl. Pustil hasičák, ten se odrazil od betonu těsně

u zahradníkova ucha a odletěl do rohu, zatímco Bombaj se

začal zmateně točit kolem osy a pokoušel se dosáhnout na

motyčku, která se mu kývala mezi lopatkami.

„Tak dost!“ zařval ze země Emil, a Dan chytil Suong zezadu a zkroutil jí ruce. „Tak dost! Přestaňte s těma amatérskejma kravinama!“

Bombajovi se konečně podařilo vyrvat si motyčku ze zad.

„Tak co – vysvětlíš nám to, Suong? Jak to,“ ukázal Emil na zahradníka, „že to není Vietnamec? Co? Jak to, že to není rákosník? O co tady jde?“

„Vyser si oko, kreténe,“ vysvětlila mu to Suong.

Nebyla to příliš vyčerpávající odpověď – ale Emilovi v jistém smyslu vlastně stačila.

Tudíž nic nenamítal, když Bombaj na Vietnamku vyrazil se vzteklým výrazem ve tváři a zakrváceným zahradnickým nástrojem v ruce. V ten moment vletělo otevřenými dveřmi cosi malého amodrobílého.


40štřPán kOPživa

Mělo to válcovitý tvar a ve vzduchu se to otáčelo.

Huk byl pravděpodobně jediný, kdo i ve svém stavu poznal,

co to je.

Pé dvojka, blesklo mu hlavou. Zásahová výbuška.

Přitiskl si dlaně na uši a co nejpevněji zavřel oči. Je fakt, že jsme se s těmi idioty moc nemazlili, připustil Bartoš. Když vám pod nohama exploduje deset minivýbušek, každá o intenzitě sto šedesáti decibelů, celkem to s vámi otřese.

A když se vám navíc pod nohama rozprsknou čtyřislzné generátory chlorbenzalmalondinitrilu, je to už vyloženě k pláči.

Zhruba tak nějak reagoval i Emil. Sice si přesněnevybavoval, jak k tomu došlo, ale najednou byl na všech čtyřech, z očí mu stříkaly pálivé slzy, z nosu soply, kůže hořela, v uších zvonilo, celý svět se houpal v kotoučích bílého kouře a Emil se dusil a zvracel si na ruce a jen vzdáleně vnímal postavy v černých uniformách, které se z dýmu vynořily a řvaly na něj, ať sebou okamžitě hodí na břicho a proplete prsty natemeni a ať leží a nezvedá se, tak dělej, no tak, bude to, hajzle?, a když je poslechl a plácl sebou do vlastních teplých blitek a ucítil, jak mu policajti kroutí paže za zády a zadrhávají na zápěstích plastová pouta, došlo mu, že je z amatérské ligy definitivně venku. Huk rozlepoval oči pomalu a bolestivě – takže mu nějakou chvíli trvalo, než zaostřil na kluky ze zásahovky, kteřívnikli do haly všemi třemi vchody a teď stáli nad ležícími těly, svazovali Emila s Danem a krotili vzpouzejícího se Bombaje. Dokonce i nad Hukem jedna taková figura v policejníchčerňácích stála – a podávala mu ruku. „Jak je, Huku? Dobrý?“


41 aMatéři

Přijal nabízenou paži a nechal se vytáhnout na nohy. Přes plynovou masku nedokázal rozeznat, o koho se jedná – byl to Pergl, nebo Fiala? „Jasně,“ zachrchlal. „Jsem v pohodě.“

„Vážně?“ řekl Pergl nebo Fiala. „Máš ksicht celej od krve.“

„No jo,“ odvětil Huk smutně. „Praštili mě smetákem.“

Slzná mlha se trhala na cukrovatové chomáče a jeden zčlenů zásahovky, který operaci natáčel na služební kameru, dal znamení ven a do skladu slavnostně napochodoval sám major Bartoš i s nějakým papalášem z MV, oba měli neprůstřelné vesty a gasmasky a Bartoš papalášovi huhlavě vysvětloval, že tuhle vietnamskou pěstírnu zajistili už před třemi týdny, ale použili ji jako návnadu a tady nadporučík Břetislav Huk vald, ukázal na Huka, předstíral, že je zahradníkem, a spolu se svou informátorkou nalákali gang do pasti. A papaláš kýval užasle hlavou a vypadal, že chce Hukovi potřást rukou, ale Huk si ho nevšímal, protože konečně spatřil Suong.

Vyrazil k ní v tu samou sekundu, co ona vykročila k ně mu.

Padli si do náručí, objali se a Huk cítil, jak ho zaplavuje úleva,

dokonce možná euforie, ani ne tak proto, že dostali Emila

a jeho partu přesně podle plánu, jako spíš kvůli vědomí, že mu

Suong právě poskytla definitivní důkaz, přivábila je a zradi la

kvůli němu, kvůli němu a nikomu jinému, Hukovi se zdálo, že

všechno kolem odplouvá, mizí a ztrácí význam, major Bar toš

a jeho pindy, vykulený papaláš i člen zásahovky s kamerou,

který natáčel pytle se substrátem a dával si pozor, aby se mu

do záběru nedostala skupina kolegů mydlící teleskopickými

obuš ky Bombaje, jenž se stále odmítal vzdát, mával okolo

se be motyčkou a vykřikoval, že na něj si nepřijdou, ha ha,

on moc dobře ví, že jsou všichni jenom jeho halucinace; nic

z to ho Huk nevnímal – pouze to, jak drží Suong, jak ona drží

je ho a jak se oba chvějí.

Byla to pravá láska. Věděl to naprosto jistě.


MILOŠ URBAN

Mizení na mostě

O KARLŮV MOST


Miloš Urban (1967)

od vydání románu Sedmikostelí (1999) a jeho úspěchu doma i v zahraničí(vysokých prodejů se dočkal zejména španělský překlad) píše tento pražskýpatriot postmoderní mystéria, kde jde o bizarní vraždy stejně jako o záchranu

cenné historické architektury. Jeho předposlední román přišla z moře (2014) se odehrává v anglii a svým charakterem má velmi blízko k noirovému žánru.


45 Mizení na MoStě

„Tak dávejte pozor,“ řekl technik a udělal dramatickou pauzu.

„Kamera s čipem je fajn, ale tyhle mají vlastní jádro a k tomu

ultra rozlišení. To znamená, že samy spočítaj lidi na mostě,

zapamatujou si obličej, ten pak uměj odlišit od stovkymilionů jinejch ksichtů, ale co je důležitější, dovedou vytipovat

kriminálníka, i když ho zatím nemaj v paměti. A na takovýho

člověka se můžete rovnou zaměřit a proklepnout si ho.“

Soukup se rozhlédl po posluchačích a rozmrzele si musel přiznat, že svou přednáškou zatím neudělal takový dojem, jaký by byl čekal. Policajti jsou asi příliš pitomí, než abytakovouhle techniku dokázali ocenit.

„Podle čeho toho kriminálníka vytipujou?“ zeptal sestrážmistr Vacek.

Podle prdele, pomyslel si Soukup a nahlas řekl, že podlezaujatého, soustředěného výrazu tváře, nikoli však podle barvy pleti, protože na to jsou v Evropském výboru prozdokonalování monitorovacích technologií obzvlášť citliví.

Vacek se podíval na svého šéfa a oba svěsili koutky úst. Když to hlídá evropskej výbor...

Technik mluvil dál. Byl tady už na čtvrté služebně, předtím byl u měšťáků na Hradě, na Starém Městě a na Malé Straně, ale tady to bylo přece jen zajímavější: kamery, kterých bylo dvanáct, monitorovaly Karlův most, kde je migrace afluktuace osob obrovská, srovnatelná s prostorem pod Eiffelovou věží nebo náměstím Piccadilly. Ne že by tu byly mraky lidí jako




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist