načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Prachožrouti - Paolo Bacigalupi

Kniha: Prachožrouti
Autor:

Paolo Bacigalupi příjemně překvapil české čtenáře sbírkou povídek z hlubin 21. století s názvem Čerpadlo 6 stejně tak jako románem Dívka na klíček. I v tomto napínavém románu ...
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
pravděpodobně doručíme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  266
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
11%
naše sleva
8,9
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2013-08-14
Počet stran: 256
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 253 stran : ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Ship breaker
Spolupracovali: přeložil Richard Podaný
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788025902240
EAN: 9788025902240
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Paolo Bacigalupi příjemně překvapil české čtenáře sbírkou povídek z hlubin 21. století s názvem Čerpadlo 6 stejně tak jako románem Dívka na klíček. I v tomto napínavém románu rozvíjí autor své originální vize světa bez fosilních paliv a minerálů, kde život pro většinu lidstva představuje každodenní krutý boj o přežití. Z dnešního pohledu to však není budoucnost přespříliš vzdálená... Právě v této budoucnosti jsou vraky ropných tankerů a nákladních lodí, ztroskotaných u amerického pobřeží nenahraditelným zdrojem obživy pro Nailera a jeho kamarády. Prolézají reznoucími vnitřnostmi lodí a hledají měď, jiné vzácné kovy a nedostatkové materiály. Přežívají ze dne na den a hrozí se okamžiku, kdy je vykopnou z lehké party, protože vyrostou a nebudou schopni vlézt do úzkých potrubí a ventilačních šachet ztroskotaných kolosů. A hlavně – nebudou dostatečně rychlí, aby to zvládli jako první před konkurencí! Jednoho dne se však Nailerovi podaří být první u přepychového klipru, který ztroskotal po velké bouři. Rázem nalezl tolik drahocenných věcí, že z nich bude moct žít i se svým otcem jako boháč – až do konce života! Ale Nailer najde na ztroskotaném klipru ještě něco, co snad raději ani nalézt neměl. Něco, co navždy změní jeho život a učiní z něj štvance. Anebo Šťastného kluka?

Kniha je zařazena v kategoriích
Paolo Bacigalupi - další tituly autora:
Dívka na klíček Dívka na klíček
Bacigalupi, Paolo
Cena: 346 Kč
Potopená města Potopená města
Bacigalupi, Paolo
Cena: 311 Kč
Vodní nůž Vodní nůž
Bacigalupi, Paolo
Cena: 354 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nailer prolezl servisním potrubím,
zacloumal měděným drátem a urval ho.
Když se dráty uvolnily, zvedl se kolem
nějoblakprastarýchazbestovýchvláken
a myších hovínek. Vsoukal se ještě
hlouběji do potrubí a odtrhl od hliníkových
svorek další kus drátu. Svorky zvonily
o stěny stísněné kovové chodbičky jako
nějaké mince obětované Odpadkovému bohu, Nailer se po nich
dychtivě natahoval, slídil po jejich matném lesku a sbíral je do
koženého pytle, který měl u pasu. Znovu zacloumal elektrickým
vedením. V ruce se mu uvolnil asi metr vzácného měděného kovu
a obklopily ho obláčky prachu.
Svítící LED barva natřená na čele mu poskytovala matný, narudlý
fosforeskující výhled na servisní potrubí tvořící jeho svět. Slaný pot
plný špíny ho štípal do očí a po kapkách mu stékal kolem okrajů
filtrační masky. Jednou zjizvenou rukou si ty slané čúrky setřel, ale
opatrně, aby neodstranil LED barvu. Barva ho svědila, až z toho byl
vzteky bez sebe, ale nijak ho netěšila představa, jak hledá zpáteční
cestu bludištěm potrubí slepý jako kotě, a tak nechal čelo svrbět
a znovu obhlídl svoje postavení.
Před ním mizely kdesi ve tmě rezavé trubky. Železo, ocel – s tím
se bude muset vypořádat těžká parta. Nailera zajímaly jen ty lehčí
věci, měděné dráty, hliník, nikl, svorky, které může hodit do pytle
a vytáhnout z potrubí ven, k lehké partě, která tam čeká.
Už se chystal lézt obslužnou šachtou dál, ale najednou se praštil
do hlavy o strop. Zazněla ohlušující rána, jako kdyby seděl uvnitř
kostelního zvonu. Do vlasů se mu snášely kaskády prachu. I když
měl filtrmasku, rozkašlal se, protože se prach přes netěsnící okraje
dostával dovnitř. Kýchl, pak ještě jednou, oči mu začaly slzet.
Odtáhl masku a otřel si obličej, pak ji zase přitiskl na ústa a nos
a snažil se silou vůle přimět lepicí látku, aby masku utěsnila, ale
moc to nešlo.
007





Maska byla opotřebovaná, dostal ji od otce. Svědila a skoro
netěsnila, to proto, že to nebyla správná velikost, jenže jinou prostě
Nailer neměl. Po straně bylo vyšisovanými písmeny napsáno: PO 40
HODINÁCH UŽÍVÁNÍ VYHODIT. Jenže Nailer jinou neměl, a neměl ji
ani nikdo jiný. Má kliku, že má vůbec nějakou masku, i když se
mikrovláknaodopakovanéhodrhnutívmořskévodězačínajítřepit.
Vždycky, když masku myl, si z něj jeho parťačka Lenora dělala
legraci a ptala se, proč se s tím vůbec tak páře. Beztak pekelná
práce v potrubí je s maskou ještě pernější a nepohodlnější. To nemá
smysl, tvrdila. Někdy si říkal, jestli nemá pravdu. Ale Pimina matka
zasjemuaPiměradila,abymaskypoužívali,aťsedějecokoli,akdyž
filtry ponořil do vody, rozhodně v nich vždycky byla spousta
černého svinstva. Právě to černé svinstvo se tak nedostane do plic, říkala
Pimina matka, aproto si maskunechával, ikdyž mu bylonaudušení
pokaždé, když nasál přes zašpiněná a od dechu mokrá vlákna vlhký
tropický vzduch.
Potrubím se rozlehl hlas. „Máš ten drát?“
Lenora. Čeká venku a volá na něj.
„Skoro!“ Nailer se doplazil ještě o něco dál do potrubí, vytrhal
několik dalších svorek, ve spěchuškubnutím uvolnildalšíkus mědi.
Potrubívedloještědál,aleonužměldost.Zubatoustranoupracov-
ního nože odřízl drát.
„Hotovo!“ křikl.
Lenora mu hlasitě potvrdila, že slyší: „Jasný!“
Drát sebou škubl a mizel pryč od něj, kroutil se stísněným
prostorem, zvedal šedavý prach. O pořádný kus dál v bludišti potrubí
zabrala Lenora za naviják, na kůži se jí leskl pot, blond vlasy měla
přilepené k obličeji, natahovala drát k sobě jako rýžové nudle z
přídělové Čchenovy polévky.
Nad místo, kde přeřezaldrát, vyryl Nailer kód Bapiho lehké party.
Symbol se podobal tetováním kroutícím se dokola na Nailerových
tvářích; tyhle pracovní značky mu dávaly právo makat pod Bapiho
dohledem na vracích. Nailer vzal trošku práškové barvy, plivl na ni,
008





smíchal směs v dlani a pak tím přemázl značku. Teď byla jeho
škrábanicevidětinadálku,protožeduhově svítila.Prstempodznakna-
psal zbytkem barvy písmena a číslice, znal je zpaměti: LP57-1844.
Číslo Bapiho povolenky. Teď zrovna s nimi o tohle území nikdo
nesoupeřil, ale stejně je lepší si teritorium poznačit.
Posbíral zbylé hliníkové svorky a po čtyřech se štrachal potrubím
zpátky, obcházel slabámísta, kde kov nebyl dost pevný, naslouchal
vlastní ozvěně, dunění a zvonění oceli; spěchal ven a všemi smysly
se pídil po náznacích, kde by potrubí mohlo povolit.
Ve světle fosforové LEDky viděl, jak se před ním, v místech, kudy
mizel měděný drát, táhne had z prachu. Nailer se plazil přes
vysušené mrtvolky potkanů a přes jejich hnízda. Potkani jsou dokonce
i tady, v břiše starého tankeru, ale už je to dávno, co zahynuli.
Přeplazilsepřes dalšíkosti,menší,ptačí,kterésemnatahalykočky.Do
vzduchu se vznesla brka a prachové peří. Takhle blízko k vnějšímu
světu se obslužné šachty měnily ve hřbitov kdejakých zvířat.
Před ním zasvitlo slunce, jasně a oslepivě. Nailer zamžoural, dral
se stále blíž ke světlu a napadlo ho, že takhle nějak si musí členové
Sekty života představovat znovuzrození, jako když lezou k oslnivé
a čisté sluneční záři a pak je to vyhodí z potrubí na žhnoucí
ocelovou palubu.
Strhl si masku a lapal po dechu.
Zalilohoostrétropickéslunceaslanývítrodoceánu.Všudekolem
duněly rány perlíků na železe, celé houfy mužů a žen se šplhaly po
prastarém tankeru a rvaly ho na kusy. Těžké party odtrhávaly
železné pláty za pomoci acetylenových hořáků a pak je shazovaly přes
boky lodi jako palmové listy, kov s třeskem dopadal dolů na písek
pláže, kde ho další party vláčely nad čáru přílivu. Lehké party, jako
je ta Nailerova, trhaly z lodi menší části, sbíraly měď, mosaz, nikl,
hliník a nerez ocel. Další hledaly skryté kapsy benzinu a oleje a
pomocí kbelíků cennou tekutinu vybíraly. Celé to vypadalo jako čilé
mraveniště, a vše jen proto, aby se z kostry téhle vyhynulé lodi
obralo vše, co může nový svět použít.
009





„Nějak ti to trvalo,“ povídá Lenora.
Natloukla na jejich cívku jistící svorky a pak ji vyndala z navijáku.
Na sluníčku se zaleskla její bledá kůže; tváře však měla zarudlé tak,
až spirály jejího pracovního tetování vypadaly skoro černé. Po krku
jí stékal pot. Světlé vlasy měla ostříhané nakrátko, asi jako on, aby
se nemohly chytit do tisíců trhlin a pohyblivých částí soustrojí,
kterých bylo jejich pracoviště plné.
„Je to hluboko,“ odpověděl. „Spousta vedení, a dostat se k němu
trvá.“
„Vždycky si najdeš nějakou výmluvu.“
„Přestaň si stěžovat. Kvótu uděláme.“
„To doufám,“ odsekla Lenora. „Bapi říká, že si práva na sběr
koupila i další lehká parta.“
Nailer se ušklíbl. „Mám dělat překvapenýho?“
„Nemáš. Bylo to až moc dobrý, než aby to vydrželo dlouho.
Pomoz mi.“
Nailer chytil druhý konec cívky. Zvedli ji ze středového kolíku
a hekali námahou. Společně pak cívku převrátili na bok a nechali ji
s hlučnou ranou spadnout na rezavou palubu. Rameno vedle
ramene se o ni opřeli, napjali svaly na nohou, skřípali zuby.
Nailera pálily na sluncem rozehřáté palubě bosé nohy. Při
náklonu lodi bylo dost těžké cívku tlačit, ale když spojili síly, přece jen se
pomaluvalilakupředu,drtilaochrannoubarvuplnou puchýřů a
uvolněné kovové pláty paluby.
Z výšky tankeru viděli, jak se Bright Sands Beach táhne do dálky,
dehtovitá pláň s pískem a loužemi mořské vody, posetá
zmasakrovanými mrtvolami dalších tankerů a nákladních lodí. Některé byly celé,
jako kdyby nějaké potrhlé kapitány napadlo s těmi kilometr dlouhými
loděmi najet na písek a pak si jít po svých. Jiné byly jako stažené
z kůže,rozebrané,vystavovalykostry rezavých nosníků. Lodní trupy
tu ležely jako nasekané kusy ryb: tady velitelskávěž, tam kajuty pro
posádku, o kus dál zase jako prst ukazovala do nebe příď tankeru.
0
Jako kdyby mezi loděmi prošel Odpadkový bůh, sekal a třískal, por-
010





coval obrovitá kovová plavidla na kusy a pak mrtvoly bezstarostně
nechal poházené za zády. A kdekoli ležely ty obří lodě, tam se jako
mouchy hemžily party sběračů odpadu podobné té Nailerově.
Prokousávaly se kovovým masem a kostmi. Vláčely tkáně starého světa
výš na břeh, k váhám na kovový odpad a k recyklovacím tavicím
pecím, které hořely nonstop, pro větší slávu firmy Lawson &
Carlson, společnosti, která všechen svůj zisk čerpala z krve a potu
rozebíračů lodí.
NaileraLenora sena chvilkuzastavili,namáhavědýchaliaopírali
se o těžkou cívku. Nailer si otřel z očí pot. Daleko u obzoru začínal
být jinak olejnatě černý oceán modrý a zrcadlil nebe a slunce. Na
vlnách pěnily bílé čepičky. Vzduch kolem Nailera byl zamlžený
černým dílem pobřežních pecí, ale tam na moři, za pásem kouře, viděl
plachty. Nové klipry. Nahradily ty masivní vraky, kdysi poháněné
uhlím a naftou, které teď on a jeho parta celé dny pracně ničí:
plachty bílé jako křídla racků, trupy z uhlíkových vláken, rychlejší
než cokoli kromě maglev vlaků.
Nailer sledoval pohledem jeden klipr protínající hladinu, štíhlý
a rychlý a naprosto nedosažitelný. Na takovéhle lodi se nejspíš
časem bude plavit i něco z té mědi na jeho cívce, ale nejdřív to musí
vlak odvézt do Orleansu, pak to přeloží do nákladního prostoru
klipru a potom to povezou někam přes oceán, kdovíjakým lidem, do
kdovíjaké země, která si může odpadní materiál dovolit.
Bapi měl plakát klipru od firmy Libeskind, Brown & Mohánrádž.
Byl připevněný na jeho vícenásobně použitelném nástěnném
kalendáři a zachycoval klipr s výškovými paraplachtami vytaženými
vysoko nad plachtoví; Bapi tvrdil, že paraplachty dosáhnou až do
tryskového proudění vzduchu a táhnou klipr po hladkém oceánu
rychlostí přes padesát pět uzlů, takže letí vysoko nad vlnami na
vztlakových plovácích, prodírá se pěnou a solí, krájí oceán vejpůl
a řítí se do Afriky, do Indie, k Evropanům a k Nipponcům.
Nailer lačně upíral zraky k plachtám v dálce a přemítal o místech,
ke kterým se lodě plaví; jestlipak tam někde je líp než tady?
011





„Nailere! Lenoro! Kde jste, sakra?“
Nailer se vytrhl ze snění. Ze spodní paluby tankeru na ně mávala
Pima; vypadala otráveně.
„Čekáme na tebe, parťačko!“
„Šéfka v akci,“ ucedila Lenora.
Nailer se zamračil. Pima byla z nich nejstarší, a tak měla sklony
k šéfovskému chování. Když byli pozadu s kvótou, neuchránilo ho
ani to, že jsou už léta kamarádi.
Začali se s Lenorou zase věnovat cívce. S hekáním ji dovalili přes
poničenou palubu až do míst, kde byl namontovaný jednoduchý
jeřáb. Upevnili cívku do rezavých železných háků, pak chytili kabel
jeřábu a naskočili na cívku, která s nimi klesala na spodní palubu,
otáčela se a houpala.
Sotva dosedli, přihnala se k nim Pima se zbytkem lehké party.
Odpojilicívkuaodvalilijinapříďtankeru,kdemělipracovnízáklad-
nu. Všude se tam válely spousty rozházené izolace z elektrického
vedeníatakylesklákolaměděnéhodrátu,kterýnasbírali,narovnali
pečlivě do řad a označili nárokovou značkou Bapiho lehké party,
právětímspirálovýmsymbolem,kterýmmělivšichnizjizvenétváře.
Společně začali odvíjet kusy Nailerova čerstvého úlovku,
rozdělovali si je, pracovali rychle, protože byli zvyklí jedni na druhé i na
samotnou práci: Pima, jejich šéfka, byla vyšší než ostatní a už se po
žensku zaoblovala, ale byla černá jako ropa a tvrdá jako železo.
Lenora, bílá a hubená, samá kost a loket a koleno a špinavé blond
vlasy, byla další kandidátkou na práci v potrubí, to až Nailer bude
moc velký; její bledá kůže byla v podstatě pořád spálená sluncem
a loupala se. To Měsíčnice měla kůži v barvě hnědé rýže; její matka
dělala v kolně a zemřela při poslední epidemii malárie. Měsíčnice
makala v lehké partě usilovněji než kdo jiný, protože zažila tu horší
možnost; uši a rty měla ozdobené ocelovými drátky, které si tam
sama napíchala v naději, že ji nikdo nebude nikdy chtít tak, jako
chtěli její matku. Tik-Tak byl krátkozraký a vždycky se mžouravě
rozhlížel, byl skoro tak černý jako Pima, ale zdaleka ne tak chytrý,
012





zato měl šikovné ruce, pokud jste mu ovšem pověděli, co s nimi má
dělat, a nikdy se nenudil. Perleť, hind, který jim vyprávěl historky
o Šivovi a Kálí a Krišnovi, měl tak velikou kliku, že pořád měl otce
i matku a oba pracovali na sběru nafty; černé vlasy, snědá tropická
kůže, na jedné ruce o tři prsty míň po nehodě s navijákem.
A potom tu byl Nailer.Někteří lidé, jakotřeba Perleť, vědí,co jsou
zač a odkud pocházejí. Pima věděla, že její matka přišla z
posledního ostrova na protější straně Zálivu. Perleť vykládal každému,
kdo chtěl poslouchat, že je stoprocentní, nefalšovaný indický hind
z království Márvár. Dokonce i Lenora tvrdila, že její předci byli
Irové. Ale ne tak Nailer. Ten neměl ponětí, co je zač. Půl toho, čtvrt
tamtoho, čtvrt ještě něčeho, hnědá kůže a černé vlasy po nebožce
matce, ale divné světle modré oči, jako má otec.
Perleťovi stačil jediný pohled na Nailerovy bledé oči a už tvrdil,
že ho zplodili démoni. Ale Perleť si věčně něco vymýšlí. Taky říkal,
že Pima je reinkarnovaná Kálí, proto má tak děsně černou kůži
a proto je taky tak příšerně zlá, když jsou pozadu za kvótou. Ale
stejně byla pravda, že Nailer má otcovy oči a jeho šlachovitou
postavu – aRichardLopezdémonje,todocelaurčitě.Natomseshodli
všichni. Ten chlap je děsný, když je střízlivý, A když se napije, je to
démon.
Nailer odmotal kus drátu a dřepl si na rozpálenou palubu. Sevřel
kabel do kleští a serval z něj rukáv izolace, takže se ukázala lesklá
měď.
Udělal to znovu. A znovu.
Pima seděla s dalším kusem drátu vedle něj. „Nějak ti to trvalo,
než jsi dostal tuhle dávku ven.“
Pokrčil rameny. „Z kraje už tam není nic. Musel jsem pro to dost
hluboko.“
„To říkáš vždycky.“
„Jestli chceš do díry sama, tak si posluž.“
„Já bych šla,“ nabídla se Lenora.
Nailer se na ni zašklebil. Perleť si odfrkl. „Nemáš smysly jako
013





pololidi. Ztratila by ses jako ten Jacksonovic kluk a my bysme pak
nenasbírali nic.“
Lenora vztekle mávla rukou. „Hele, trhni si. Já se neztrácím
nikdy.“
„Ani ve tmě? Když všechny roury vypadaj stejně?“ Perleť si
odplivl přes okraj lodi. Netrefil se a slina zasáhla zábradlí. „Party na
Deep Blue III slyšely celý dny, jak na ně malej Jackson volá. Ani tak
ho nenašly. Ten malej prachožrout tam nakonec prostě uschnul
a umřel.“
„Špatná smrt,“ poznamenal Tik-Tak. „Žízní... ve tmě. Sám.“
„Vy dva radši držte huby,“ odsekla Měsíčnice. „Chtěli byste slyšet
mrtvý, jak na vás volaj?“
Perleť pokrčil rameny. „Jenom říkáme, že Nailer stihne kvótu
vždycky.“
„Ale hovno.“ Lenora si prsty pročísla zpocené vlasy. „Já bych ven
dostala dvacetkrát víc matroše než Nailer.“
Nailer se zasmál. „No tak to zkus. Uvidíme, jestli se dostaneš ven
živá.“
„Cívku jsi už naplnil.“
„Tak to máš pech.“
Pima poklepala Nailerovi na rameno. „Ale já to myslím vážně.
Čekali jsme na tebe a měli jsme prostoj.“
Nailer se jí podíval do očí. „Kvótu stihnu. Jestli se ti nezamlouvá,
jakou dělám práci, tak si to běž dělat sama.“
Pima zlostně našpulila rty. Ten návrh byl jen prázdné gesto a oba
to věděli. Je už moc velká – na doklad toho má na zádech, na
kolenou a na loktechspoustu strupů ajizev.Lehké party
potřebujímenší těla. Děti většinou z party někdo vyrazí kolem čtrnácti patnácti,
i když hladoví, aby moc nevyrostly. Kdyby Pima nebyla tak dobrá
šéfka party, už by byla na pláži, hladověla by a žebrala o jakoukoli
práci. Takhle má možná ještě rok na to, aby naopak dost vyrostla
a mohla se stovkami dalších soupeřit o volné místo v těžké partě.
Čas se jí krátí a každý to ví.
014






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist