načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Prachožrouti - Paolo Bacigalupi

Prachožrouti
-14%
sleva

Kniha: Prachožrouti
Autor:

Paolo Bacigalupi příjemně překvapil české čtenáře sbírkou povídek z hlubin 21. století s názvem Čerpadlo 6 stejně tak jako románem Dívka na klíček. I v tomto napínavém románu ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013-08-14
Počet stran: 256
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 253 stran : ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Ship breaker
Spolupracovali: přeložil Richard Podaný
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2013-34
ISBN: 9788025902240
EAN: 9788025902240
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Paolo Bacigalupi příjemně překvapil české čtenáře sbírkou povídek z hlubin 21. století s názvem Čerpadlo 6 stejně tak jako románem Dívka na klíček. I v tomto napínavém románu rozvíjí autor své originální vize světa bez fosilních paliv a minerálů, kde život pro většinu lidstva představuje každodenní krutý boj o přežití. Z dnešního pohledu to však není budoucnost přespříliš vzdálená... Právě v této budoucnosti jsou vraky ropných tankerů a nákladních lodí, ztroskotaných u amerického pobřeží nenahraditelným zdrojem obživy pro Nailera a jeho kamarády. Prolézají reznoucími vnitřnostmi lodí a hledají měď, jiné vzácné kovy a nedostatkové materiály. Přežívají ze dne na den a hrozí se okamžiku, kdy je vykopnou z lehké party, protože vyrostou a nebudou schopni vlézt do úzkých potrubí a ventilačních šachet ztroskotaných kolosů. A hlavně – nebudou dostatečně rychlí, aby to zvládli jako první před konkurencí! Jednoho dne se však Nailerovi podaří být první u přepychového klipru, který ztroskotal po velké bouři. Rázem nalezl tolik drahocenných věcí, že z nich bude moct žít i se svým otcem jako boháč – až do konce života! Ale Nailer najde na ztroskotaném klipru ještě něco, co snad raději ani nalézt neměl. Něco, co navždy změní jeho život a učiní z něj štvance. Anebo Šťastného kluka?

Související tituly dle názvu:
Potopená města Potopená města
Bacigalupi Paolo
Cena: 297 Kč
Nedvěd Grande Paolo Nedvěd Grande Paolo
Čermák Petr
Cena: 266 Kč
Pier Paolo Pasolini a jeho filmy Pier Paolo Pasolini a jeho filmy
Viano Maurizio
Cena: 335 Kč
Vodní nůž Vodní nůž
Bacigalupi Paolo
Cena: 334 Kč
Zákazníci kupující knihu "Prachožrouti" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nailer prolezl servisním potrubím,zacloumal měděným drátem a urval ho.

Když se dráty uvolnily, zvedl se kolem

nějoblakprastarýchazbestovýchvláken

a myších hovínek. Vsoukal se ještěhlouběji do potrubí a odtrhl od hliníkových

svorek další kus drátu. Svorky zvonily

o stěny stísněné kovové chodbičky jako nějaké mince obětované Odpadkovému bohu, Nailer se po nich dychtivě natahoval, slídil po jejich matném lesku a sbíral je do koženého pytle, který měl u pasu. Znovu zacloumal elektrickým vedením. V ruce se mu uvolnil asi metr vzácného měděného kovu a obklopily ho obláčky prachu.

Svítící LED barva natřená na čele mu poskytovala matný, narudlý

fosforeskující výhled na servisní potrubí tvořící jeho svět. Slaný pot

plný špíny ho štípal do očí a po kapkách mu stékal kolem okrajů

filtrační masky. Jednou zjizvenou rukou si ty slané čúrky setřel, ale

opatrně, aby neodstranil LED barvu. Barva ho svědila, až z toho byl

vzteky bez sebe, ale nijak ho netěšila představa, jak hledá zpáteční

cestu bludištěm potrubí slepý jako kotě, a tak nechal čelo svrbět

a znovu obhlídl svoje postavení.

Před ním mizely kdesi ve tmě rezavé trubky. Železo, ocel – s tím

se bude muset vypořádat těžká parta. Nailera zajímaly jen ty lehčí

věci, měděné dráty, hliník, nikl, svorky, které může hodit do pytle

a vytáhnout z potrubí ven, k lehké partě, která tam čeká.

Už se chystal lézt obslužnou šachtou dál, ale najednou se praštil

do hlavy o strop. Zazněla ohlušující rána, jako kdyby seděl uvnitř

kostelního zvonu. Do vlasů se mu snášely kaskády prachu. I když

měl filtrmasku, rozkašlal se, protože se prach přes netěsnící okraje

dostával dovnitř. Kýchl, pak ještě jednou, oči mu začaly slzet.

Odtáhl masku a otřel si obličej, pak ji zase přitiskl na ústa a nos

a snažil se silou vůle přimět lepicí látku, aby masku utěsnila, ale

moc to nešlo.

007


Maska byla opotřebovaná, dostal ji od otce. Svědila a skoronetěsnila, to proto, že to nebyla správná velikost, jenže jinou prostě Nailer neměl. Po straně bylo vyšisovanými písmeny napsáno: PO 40 HODINÁCH UŽÍVÁNÍ VYHODIT. Jenže Nailer jinou neměl, a neměl ji ani nikdo jiný. Má kliku, že má vůbec nějakou masku, i když se mikrovláknaodopakovanéhodrhnutívmořskévodězačínajítřepit.

Vždycky, když masku myl, si z něj jeho parťačka Lenora dělala legraci a ptala se, proč se s tím vůbec tak páře. Beztak pekelnápráce v potrubí je s maskou ještě pernější a nepohodlnější. To nemá smysl, tvrdila. Někdy si říkal, jestli nemá pravdu. Ale Pimina matka zasjemuaPiměradila,abymaskypoužívali,aťsedějecokoli,akdyž filtry ponořil do vody, rozhodně v nich vždycky byla spoustačerného svinstva. Právě to černé svinstvo se tak nedostane do plic, říkala Pimina matka, aproto si maskunechával, ikdyž mu bylonaudušení pokaždé, když nasál přes zašpiněná a od dechu mokrá vlákna vlhký tropický vzduch.

Potrubím se rozlehl hlas. „Máš ten drát?“

Lenora. Čeká venku a volá na něj.

„Skoro!“ Nailer se doplazil ještě o něco dál do potrubí, vytrhal několik dalších svorek, ve spěchuškubnutím uvolnildalšíkus mědi. Potrubívedloještědál,aleonužměldost.Zubatoustranoupracov- ního nože odřízl drát.

„Hotovo!“ křikl.

Lenora mu hlasitě potvrdila, že slyší: „Jasný!“

Drát sebou škubl a mizel pryč od něj, kroutil se stísněnýmprostorem, zvedal šedavý prach. O pořádný kus dál v bludišti potrubízabrala Lenora za naviják, na kůži se jí leskl pot, blond vlasy měla přilepené k obličeji, natahovala drát k sobě jako rýžové nudle zpřídělové Čchenovy polévky.

Nad místo, kde přeřezaldrát, vyryl Nailer kód Bapiho lehké party. Symbol se podobal tetováním kroutícím se dokola na Nailerových tvářích; tyhle pracovní značky mu dávaly právo makat pod Bapiho dohledem na vracích. Nailer vzal trošku práškové barvy, plivl na ni,

008


smíchal směs v dlani a pak tím přemázl značku. Teď byla jehoškrábanicevidětinadálku,protožeduhově svítila.Prstempodznakna-

psal zbytkem barvy písmena a číslice, znal je zpaměti: LP57-1844.

Číslo Bapiho povolenky. Teď zrovna s nimi o tohle území nikdonesoupeřil, ale stejně je lepší si teritorium poznačit.

Posbíral zbylé hliníkové svorky a po čtyřech se štrachal potrubím zpátky, obcházel slabámísta, kde kov nebyl dost pevný, naslouchal vlastní ozvěně, dunění a zvonění oceli; spěchal ven a všemi smysly se pídil po náznacích, kde by potrubí mohlo povolit.

Ve světle fosforové LEDky viděl, jak se před ním, v místech, kudy mizel měděný drát, táhne had z prachu. Nailer se plazil přesvysušené mrtvolky potkanů a přes jejich hnízda. Potkani jsou dokonce i tady, v břiše starého tankeru, ale už je to dávno, co zahynuli.Přelazilsepřes dalšíkosti,menší,ptačí,kterésemnatahalykočky.Do vzduchu se vznesla brka a prachové peří. Takhle blízko k vnějšímu světu se obslužné šachty měnily ve hřbitov kdejakých zvířat.

Před ním zasvitlo slunce, jasně a oslepivě. Nailer zamžoural, dral se stále blíž ke světlu a napadlo ho, že takhle nějak si musí členové Sekty života představovat znovuzrození, jako když lezou k oslnivé a čisté sluneční záři a pak je to vyhodí z potrubí na žhnoucíocelovou palubu.

Strhl si masku a lapal po dechu.

Zalilohoostrétropickéslunceaslanývítrodoceánu.Všudekolem duněly rány perlíků na železe, celé houfy mužů a žen se šplhaly po prastarém tankeru a rvaly ho na kusy. Těžké party odtrhávalyželezné pláty za pomoci acetylenových hořáků a pak je shazovaly přes boky lodi jako palmové listy, kov s třeskem dopadal dolů na písek pláže, kde ho další party vláčely nad čáru přílivu. Lehké party, jako je ta Nailerova, trhaly z lodi menší části, sbíraly měď, mosaz, nikl, hliník a nerez ocel. Další hledaly skryté kapsy benzinu a oleje apomocí kbelíků cennou tekutinu vybíraly. Celé to vypadalo jako čilé mraveniště, a vše jen proto, aby se z kostry téhle vyhynulé lodi obralo vše, co může nový svět použít.

009


„Nějak ti to trvalo,“ povídá Lenora.

Natloukla na jejich cívku jistící svorky a pak ji vyndala z navijáku. Na sluníčku se zaleskla její bledá kůže; tváře však měla zarudlé tak, až spirály jejího pracovního tetování vypadaly skoro černé. Po krku jí stékal pot. Světlé vlasy měla ostříhané nakrátko, asi jako on, aby se nemohly chytit do tisíců trhlin a pohyblivých částí soustrojí, kterých bylo jejich pracoviště plné.

„Je to hluboko,“ odpověděl. „Spousta vedení, a dostat se k němu trvá.“

„Vždycky si najdeš nějakou výmluvu.“

„Přestaň si stěžovat. Kvótu uděláme.“

„To doufám,“ odsekla Lenora. „Bapi říká, že si práva na sběrkouila i další lehká parta.“

Nailer se ušklíbl. „Mám dělat překvapenýho?“

„Nemáš. Bylo to až moc dobrý, než aby to vydrželo dlouho.Pomoz mi.“

Nailer chytil druhý konec cívky. Zvedli ji ze středového kolíku a hekali námahou. Společně pak cívku převrátili na bok a nechali ji s hlučnou ranou spadnout na rezavou palubu. Rameno vedleramene se o ni opřeli, napjali svaly na nohou, skřípali zuby.

Nailera pálily na sluncem rozehřáté palubě bosé nohy. Přináklonu lodi bylo dost těžké cívku tlačit, ale když spojili síly, přece jen se pomaluvalilakupředu,drtilaochrannoubarvuplnou puchýřů auvolněné kovové pláty paluby.

Z výšky tankeru viděli, jak se Bright Sands Beach táhne do dálky, dehtovitá pláň s pískem a loužemi mořské vody, posetázmasakrovanými mrtvolami dalších tankerů a nákladních lodí. Některé byly celé, jako kdyby nějaké potrhlé kapitány napadlo s těmi kilometr dlouhými loděmi najet na písek a pak si jít po svých. Jiné byly jako stažené z kůže,rozebrané,vystavovalykostry rezavých nosníků. Lodní trupy tu ležely jako nasekané kusy ryb: tady velitelskávěž, tam kajuty pro posádku, o kus dál zase jako prst ukazovala do nebe příď tankeru.

Jako kdyby mezi loděmi prošel Odpadkový bůh, sekal a třískal,por>010


coval obrovitá kovová plavidla na kusy a pak mrtvoly bezstarostně

nechal poházené za zády. A kdekoli ležely ty obří lodě, tam se jako

mouchy hemžily party sběračů odpadu podobné té Nailerově.Prokousávaly se kovovým masem a kostmi. Vláčely tkáně starého světa

výš na břeh, k váhám na kovový odpad a k recyklovacím tavicím

pecím, které hořely nonstop, pro větší slávu firmy Lawson &Carlson, společnosti, která všechen svůj zisk čerpala z krve a poturozebíračů lodí.

NaileraLenora sena chvilkuzastavili,namáhavědýchaliaopírali se o těžkou cívku. Nailer si otřel z očí pot. Daleko u obzoru začínal být jinak olejnatě černý oceán modrý a zrcadlil nebe a slunce. Na vlnách pěnily bílé čepičky. Vzduch kolem Nailera byl zamlženýčerným dílem pobřežních pecí, ale tam na moři, za pásem kouře, viděl plachty. Nové klipry. Nahradily ty masivní vraky, kdysi poháněné uhlím a naftou, které teď on a jeho parta celé dny pracně ničí: plachty bílé jako křídla racků, trupy z uhlíkových vláken, rychlejší než cokoli kromě maglev vlaků.

Nailer sledoval pohledem jeden klipr protínající hladinu, štíhlý a rychlý a naprosto nedosažitelný. Na takovéhle lodi se nejspíš časem bude plavit i něco z té mědi na jeho cívce, ale nejdřív to musí vlak odvézt do Orleansu, pak to přeloží do nákladního prostoru klipru a potom to povezou někam přes oceán, kdovíjakým lidem, do kdovíjaké země, která si může odpadní materiál dovolit.

Bapi měl plakát klipru od firmy Libeskind, Brown & Mohánrádž. Byl připevněný na jeho vícenásobně použitelném nástěnnémkalendáři a zachycoval klipr s výškovými paraplachtami vytaženými vysoko nad plachtoví; Bapi tvrdil, že paraplachty dosáhnou až do tryskového proudění vzduchu a táhnou klipr po hladkém oceánu rychlostí přes padesát pět uzlů, takže letí vysoko nad vlnami na vztlakových plovácích, prodírá se pěnou a solí, krájí oceán vejpůl a řítí se do Afriky, do Indie, k Evropanům a k Nipponcům.

Nailer lačně upíral zraky k plachtám v dálce a přemítal o místech, ke kterým se lodě plaví; jestlipak tam někde je líp než tady?

011


„Nailere! Lenoro! Kde jste, sakra?“

Nailer se vytrhl ze snění. Ze spodní paluby tankeru na ně mávala Pima; vypadala otráveně.

„Čekáme na tebe, parťačko!“

„Šéfka v akci,“ ucedila Lenora.

Nailer se zamračil. Pima byla z nich nejstarší, a tak měla sklony k šéfovskému chování. Když byli pozadu s kvótou, neuchránilo ho ani to, že jsou už léta kamarádi.

Začali se s Lenorou zase věnovat cívce. S hekáním ji dovalili přes poničenou palubu až do míst, kde byl namontovaný jednoduchý jeřáb. Upevnili cívku do rezavých železných háků, pak chytili kabel jeřábu a naskočili na cívku, která s nimi klesala na spodní palubu, otáčela se a houpala.

Sotva dosedli, přihnala se k nim Pima se zbytkem lehké party. Odpojilicívkuaodvalilijinapříďtankeru,kdemělipracovnízáklad- nu. Všude se tam válely spousty rozházené izolace z elektrického vedeníatakylesklákolaměděnéhodrátu,kterýnasbírali,narovnali pečlivě do řad a označili nárokovou značkou Bapiho lehké party, právětímspirálovýmsymbolem,kterýmmělivšichnizjizvenétváře.

Společně začali odvíjet kusy Nailerova čerstvého úlovku,rozdělovali si je, pracovali rychle, protože byli zvyklí jedni na druhé i na samotnou práci: Pima, jejich šéfka, byla vyšší než ostatní a už se po žensku zaoblovala, ale byla černá jako ropa a tvrdá jako železo. Lenora, bílá a hubená, samá kost a loket a koleno a špinavé blond vlasy, byla další kandidátkou na práci v potrubí, to až Nailer bude moc velký; její bledá kůže byla v podstatě pořád spálená sluncem a loupala se. To Měsíčnice měla kůži v barvě hnědé rýže; její matka dělala v kolně a zemřela při poslední epidemii malárie. Měsíčnice makala v lehké partě usilovněji než kdo jiný, protože zažila tu horší možnost; uši a rty měla ozdobené ocelovými drátky, které si tam sama napíchala v naději, že ji nikdo nebude nikdy chtít tak, jako chtěli její matku. Tik-Tak byl krátkozraký a vždycky se mžouravě rozhlížel, byl skoro tak černý jako Pima, ale zdaleka ne tak chytrý,

012


zato měl šikovné ruce, pokud jste mu ovšem pověděli, co s nimi má

dělat, a nikdy se nenudil. Perleť, hind, který jim vyprávěl historky

o Šivovi a Kálí a Krišnovi, měl tak velikou kliku, že pořád měl otce

i matku a oba pracovali na sběru nafty; černé vlasy, snědá tropická

kůže, na jedné ruce o tři prsty míň po nehodě s navijákem.

A potom tu byl Nailer.Někteří lidé, jakotřeba Perleť, vědí,co jsou zač a odkud pocházejí. Pima věděla, že její matka přišla zposledního ostrova na protější straně Zálivu. Perleť vykládal každému, kdo chtěl poslouchat, že je stoprocentní, nefalšovaný indický hind z království Márvár. Dokonce i Lenora tvrdila, že její předci byli Irové. Ale ne tak Nailer. Ten neměl ponětí, co je zač. Půl toho, čtvrt tamtoho, čtvrt ještě něčeho, hnědá kůže a černé vlasy po nebožce matce, ale divné světle modré oči, jako má otec.

Perleťovi stačil jediný pohled na Nailerovy bledé oči a už tvrdil, že ho zplodili démoni. Ale Perleť si věčně něco vymýšlí. Taky říkal, že Pima je reinkarnovaná Kálí, proto má tak děsně černou kůži a proto je taky tak příšerně zlá, když jsou pozadu za kvótou. Ale stejně byla pravda, že Nailer má otcovy oči a jeho šlachovitoupostavu – aRichardLopezdémonje,todocelaurčitě.Natomseshodli všichni. Ten chlap je děsný, když je střízlivý, A když se napije, je to démon.

Nailer odmotal kus drátu a dřepl si na rozpálenou palubu. Sevřel kabel do kleští a serval z něj rukáv izolace, takže se ukázala lesklá měď.

Udělal to znovu. A znovu.

Pima seděla s dalším kusem drátu vedle něj. „Nějak ti to trvalo, než jsi dostal tuhle dávku ven.“

Pokrčil rameny. „Z kraje už tam není nic. Musel jsem pro to dost hluboko.“

„To říkáš vždycky.“

„Jestli chceš do díry sama, tak si posluž.“

„Já bych šla,“ nabídla se Lenora.

Nailer se na ni zašklebil. Perleť si odfrkl. „Nemáš smysly jako

013


pololidi. Ztratila by ses jako ten Jacksonovic kluk a my bysme pak

nenasbírali nic.“

Lenora vztekle mávla rukou. „Hele, trhni si. Já se neztrácím nikdy.“

„Ani ve tmě? Když všechny roury vypadaj stejně?“ Perleť siodlivl přes okraj lodi. Netrefil se a slina zasáhla zábradlí. „Party na Deep Blue III slyšely celý dny, jak na ně malej Jackson volá. Ani tak ho nenašly. Ten malej prachožrout tam nakonec prostě uschnul a umřel.“

„Špatná smrt,“ poznamenal Tik-Tak. „Žízní... ve tmě. Sám.“

„Vy dva radši držte huby,“ odsekla Měsíčnice. „Chtěli byste slyšet mrtvý, jak na vás volaj?“

Perleť pokrčil rameny. „Jenom říkáme, že Nailer stihne kvótu vždycky.“

„Ale hovno.“ Lenora si prsty pročísla zpocené vlasy. „Já bych ven dostala dvacetkrát víc matroše než Nailer.“

Nailer se zasmál. „No tak to zkus. Uvidíme, jestli se dostaneš ven živá.“

„Cívku jsi už naplnil.“

„Tak to máš pech.“

Pima poklepala Nailerovi na rameno. „Ale já to myslím vážně. Čekali jsme na tebe a měli jsme prostoj.“

Nailer se jí podíval do očí. „Kvótu stihnu. Jestli se ti nezamlouvá, jakou dělám práci, tak si to běž dělat sama.“

Pima zlostně našpulila rty. Ten návrh byl jen prázdné gesto a oba to věděli. Je už moc velká – na doklad toho má na zádech, nakolenou a na loktechspoustu strupů ajizev.Lehké partypotřebujímenší těla. Děti většinou z party někdo vyrazí kolem čtrnácti patnácti, i když hladoví, aby moc nevyrostly. Kdyby Pima nebyla tak dobrá šéfka party, už by byla na pláži, hladověla by a žebrala o jakoukoli práci. Takhle má možná ještě rok na to, aby naopak dost vyrostla a mohla se stovkami dalších soupeřit o volné místo v těžké partě. Čas se jí krátí a každý to ví.

014




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist