načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prach snů - Steven Erikson

Prach snů

Elektronická kniha: Prach snů
Autor:

Prach snů, devátá kniha z fantasy série malazská Kniha padlých. Ve válce prohrává každý. Tuto krutou pravdu lze spatřit v očích každého vojáka na každém světě. Do vyhnanství ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  345
+
-
11,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 905
Rozměr: 20 cm
Úprava: 1 mapa
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Dust of dreams
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Dana Krejčová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7426-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Deváté pokračování kultovní epické fantasy série Malazská Kniha Padlých. Kvalitní epická sága s promyšleným fantastickým světem přináší další dávku temného dobrodružství se složitou mytologií a vrtošivou magií. Rozehraná šachová partie příběhu pokračuje ve válečném tempu. Malazské vojsko vypovězené do vyhnanství se vydává pod vedením Tavore na pochod za neurčitým cílem bojovat s neznámým nepřítelem za neznámou věc. Velké Malazské vojsko se ve jménu vykoupení chystá ke svému poslednímu hrdinskému boji. Prach snů je první polovinou dvousvazkového románu. Druhým dílem, románem Chromý bůh, pak bude zakončena celá úspěšná fantasy série.

Popis nakladatele

Prach snů, devátá kniha z fantasy série malazská Kniha padlých. Ve válce prohrává každý. Tuto krutou pravdu lze spatřit v očích každého vojáka na každém světě. Do vyhnanství vypovězené malazské vojsko pod velením pobočnice Tavore se vydává z Lederu na východ přes Pustiny, kde má bojovat za neznámou věc s nepřítelem, jehož ještě nikdy nevidělo. Na osud, jaký čeká Lovce kostí, není žádný voják připraven a nedokáže mu vzdorovat žádná smrtelná duše - jejich epřítelem je nejistota a jedinou zbraní proti ní je umíněná odvaha. Poslední velké vojsko Malazské říše je odhodláno k poslednímu hrdinskému boji ve jménu vykoupení. Mohou však být skutky hrdinské, když je nikdo nevidí? A může skutek, který nikdo nevidí, navždycky změnit svět? Osudy jsou zřídkakdy jednoduché, pravda nikdy není jasná, a jedinou jistotou je, že čas nikdy není na vaší straně. Karty z balíčku draků byly vyloženy, a přitom byla vypuštěna děsivá síla, již nikdo nechápe. Odpovědi na Lovce kostí čekají za Pustinami.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Steven Erikson

PRACH

SNŮ

PŘÍBĚH

Z MALAZSKÉ KNIHY PADLÝCH

TALPRESS


Copyright © 2009 by Steven Erikson

Translation © 2011 Dana Krejčová

Cover design © 2009 Steve Stone

First published as DUST OF DREAMS by Transworld Publishers.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat nebo šířit bez souhlasunakla

datele.

ISBN 978-80-7197-577-9


Před deseti lety se mi dostalo podpory ze zcela nečekaného zdroje,

od spisovatele, jehož si vážím a jehož obdivuji. Přátelství zrozeného

v té chvíli si vysoce cením. S láskou a vděčností věnuji tento román

Stephenu R. Donaldsonovi.



Poděkování

Připomínkovat první polovinu velmi dlouhého dvousvazkovéhoro

mánu není snadný úkol. Mé díky (a soustrast) patří WilliamuHun

terovi, Hazel Kendallové, Bowenovi Thomas-Lundinovi aAidan

-Paulu Canavanovi za jejich postřeh a shovívavost. Pochvala také

náleží zaměstnancům The Black Stilt a Café Macchiato ve Victorii,

protože byli velice chápaví, když jsem se začal oddávat kávě bezko

feinu. Díky patří i Clare Thomasové a zvláštní vděk také mýmstu

dentům z kursu tvůrčího psaní, který jsem posledních pár měsíců

vedl. Shannon, Margaret, Shigenori, Brenda, Jade a Lenore – díky

vám jsem si připomněl, o čem je vlastně psaní fikce.



Poznámka autora

Pochopitelně jsem známý psaním tlustospisů, jimiž se dá podkládat

nábytek, ale závěr Malazské Knihy padlých v mé mysli odjakživavy

žadoval něco víc, než co zvládne moderní technika vázání knih.Do

dnes jsem se vyhýbal psaní knih končících napínavě v polovině děje

hlavně proto,že jako čtenářnesnáším,kdyžmusímčekat,nežzjistím,

jak to dopadne. Žel, Prach snů je první polovina dvousvazkového

románu, který zakončí až Chromý bůh. Pokud zde tedy hledáte

ukončení různých dějových linek, nenajdete je. Dále si povšimněte,

že zde není Doslov a Prach snů ani strukturou nesleduje tradičnídě

jovou linii. Proto vás všechny prosím o strpění. Vím, že to zvládnete,

nakonec jste čekali tak dlouho, ne?

Steven Erikson

Victoria, Britská Kolumbie





P O S T A V Y

Malažané

pobočnice Tavore

velemág Rychlej Ben

pěst Keneb

pěst Blistig

kapitán Lostara Yil, žena

Banaschar

kapitán Laskava

kapitán Skanarow, žena

kapitán Faradan Sort, žena

kapitán Ruthan Gudd

kapitán Chvat

kapitán Dokavad Rum

poručík Pores

poručík Raband

Sinn, žena

Žrout

Oddíly

seržant Šumař

kaprál Smola

Koryk

Smíška, žena

Flaška

Corabb Bhilan Thenu’alas

Sépie

seržant Gesler

kaprál Bouřňák

Krátkonos

Bystroška, žena

Jepice, žena

seržant Šňůra

13


kaprál Křáp

Pajda

Ebron

Krump (Jamber Kmen)

seržant Hellian, žena

kaprál Truc

kaprál Bezdech

Balgrid

Snad, žena

seržant Balšám

kaprál SmraToun

Hrdlořez

Galt

Lob

NešUast

seržant Thom Tissy

Tulipán

Pružník

seržant Urb

kaprál Rím

Masan Gilani, žena

Sololiz

Sotva

seržant Sintr, žena

kaprál Pravalak Rim

Med

Řemen Mull

Houfy

Ohlíd

seržant Badan Gruk

kaprál Volán, žena

Pěna, žena

Nep Žlábek

Reliko

Hromsky Tupej

seržant Upjata

kaprál Polibti, žena

Lov

Mulvan Děsič

Neller

Smrtileb

14


Prvnitas, žena

Mrtvej Křovák

alchymista Bavedikt

seržant Rozbřesk

seržant Sopel

kaprál Sladkýšpek, žena

kaprál Džbányrumu, žena

Chundrylové

vojevůdce Drz

Hanavat (Drzova žena)

Jarabb

Šelemasa, žena

Vedit

Zánické šedé přílby

smrtelný meč Krughava, žena

nezdolný štít Tanakalian

válečný jezdec Run’Thurvian

Ledeřané

král Tehol

královna Žanat

kancléř Bugg

ceda Bugg

správce pokladnice Bugg

Yan Tovis (Šero), žena

Yedan Derryg (Stráž)

Brys Beddikt

atriceda Aranikt, žena

Šurk Elalle, žena

Skorgen Kaban

Ublala Pung

čarodějka Pully

čarodějka Skwish

Kráteň, žena

Pádeň, žena

Ruket, žena

15


Ursto Hoobutt

Pinosel, žena

Barghastové

vojevůdce Onos Toolan

Hetan, žena

Stavi, žena

Storii, žena

válečný náčelník Stolmen

zaklínač Cafal

Strahl

Bakal

válečný náčelník Maral Eb

stahovačka Ralata, žena

Oulan Příval

Setok Vlčí

Had

Rutt

Držána, žena

Badalle, žena

Saddik

Brayderal, žena

Imassové

Onrak

Kilava, žena

Ulsun Pral

T’lan Imass

Lera Epar

Kalt Urmanal

Rystalle Ev, žena

Brolos Haran

Ilm Absinos, žena

Ulag Togtil

Nom Kala, žena

Inistral Ovan

16


K’Chain Che’Malle

matrona Gunth’an Acyl

strážce J’an Bre’nigan

lovec K’ell Sag’Churok

jediná dcera Gunth Mach

lovec K’ell Kor Thuran

lovec K’ell Rythok

asasín Shi’gal Gu’Rull

Sulkit

válečný jezdec Kalyth (Elanka), žena

Ostatní

Silchas Zmar

Rud Elalle

Telorast

Cudrn

Bloud (Errastas)

Vrhcáb (Sechul Lath)

Kilmandaros, žena

Mael

Olar Ethil, žena

Udinaas

Šeb

Taxilan

Výd

Asane, žena

Dech, žena

Posleda

Nappet

Rautos

Sandalat Drukorlat, žena

Withal

Mara, žena

Slup

Fňuk

Křivák

Kulička

17



Ú V O D

Elanská pláň, západně od Kolanse

O

bjevilo se světlo a pak přišlo vedro.

Ruttpoklekl a opatrně vzaldo rukou křehkou látku.Přesvěd-

čil se, že každý překlad je dokonalý a na dítě nedopadne ani

paprsek slunce. Zatáhl kapucku, až zůstal jen otvor na pěst velký

a z obličeje holčičky byly vidět jen šedé šmouhy ve tmě. Pak ji něžně

zvedl a položil si ji do ohbí lokte. Nebyla zrovna těžká.

Tábořili u jediného stromu široko daleko, ale ne pod ním. Byl to gamleh a ty nemají rády lidi. Předešlého večera byly jeho větveobalené třepetavou masou šedivých listů, aspoň dokud se nepřiblížili. Ráno byly větve holé.

Rutt se otočil k západu, s holčičkou, jíž dal jméno Držána, vnáručí.Trávabylabezbarvá,místyjiotrhalsuchývítr,kterýpakodneslprach a obnažil kořeny a světlé cibulky, takže rostliny brzy uschly. Poprachu a cibulkách zůstal místy holý štěrk, jindy podložní skála, černá a zvrásněná. Elanská pláň ztrácela vlasy, jak by možná řekla Badalle, zelené oči upřené na slova ve své hlavě. Nebylo pochyb, že má dar, ale Rutt věděl, že některé dary jsou ve skutečnosti maskované kletby.

Badalle k němu zamířila, sluncem spálené paže hubené jako čapí krky, ruce, svěšené u boků, pokryté prachem a příliš velké vedle kostnatých stehen. Odfoukla mouchy, které se jí usadily kolem úst, a promluvila:

„Rutt drží Držánu,

dobře ji balí

po ránu,

a pak se postaví –“

„Badalle,“ začal, věda, že svou báseň ještě nedokončila, ale také věděl, že se nenechá honit, „jsme pořád naživu.“

Kývla.

Tato jeho slova se jim stala rituálem, avšak rituál nikdy neztrácel

19


přídech překvapení, chabé nevíry. Žebrovici na ně byli včera v noci

zvlášU tvrdí, ale dobrá zpráva byla, že snad už konečně nechali otce

za sebou.

Rutt si posunul holčičku, kterou pojmenoval Držána, na ruce avykročil. Nohy měl opuchlé, takže kulhal. Mířil na západ, do srdce Elan.

Nemusel se ohlížet, aby věděl, že jej ostatní následují. Tedy ti, kdo ještě mohli. Pro zbytek si přijdou žebrovici. Neprosil se, aby se mohl stát hlavou hada. Neprosil se o nic, ale byl nejvyšší a možná inejstarší. Možná mu bylo třináct, ale mohlo mu být i čtrnáct.

Badalle za ním pokračovala:

„A na cestu se vydává,

ven z toho rána,

s Držánou v náručí,

a jeho žebrovaný ocas

sebou švihá

jako jazyk

ze slunce.

Potřebuješ nejdelší

jazyk,

když hledáš

vodu,

jako to rádo dělá slunce...“

Badalle ho chvíli pozorovala, pozorovala i ostatní, jak se řadí za něj. Brzy se také připojí k žebrovanému hadovi. Odfoukla mouchy, ale ty se pochopitelně okamžitě vrátily, hemžily se kolem boláků na jejích rtech a olizovaly jí koutky očí. Kdysi bývala krásná, s těmazelenýma očima a dlouhými zlatými vlasy. Jenže krása nedokážekupovat úsměvyvěčně.Když spíž zeje prázdnotou, krása se umaže. „Amouchy,“ zašeptala, „vytvářejí vzorce utrpení. A utrpení je ošklivé.“

Pozorovala Rutta. On byl hlavou hada. Byl i jeho zuby, ale to byl jen její soukromý vtip.

Tento had zapomněl jíst.

Byla mezi těmi, kdo přišli z jihu, ze skořápek domů v Korbanse, Krosis a Kanrosu. Dokonce z Otpelaských ostrovů. Někteří, stejně jakoona,šlipodél pobřežíPelasiarského mořeapaknazápadníokraj Stetu, což kdysi býval velký hvozd, a tam našli dřevařskou stezku, Pařezovou stezku, jak se jí někdy říkalo. Kmeny bylyrozřezanéadřevěná kola zatlučená do řady táhnoucí se do dálky. Ostatní dětidorazilyzesamotnéhoStetu,kdesledovalystarákorytapotoků,vinoucí

20


se šedivou změtí vývratů a nemocných keřů. Byly vidět stopy, že Stet

kdysi býval hvozdem hodným svého starého jména, jež znělo Stetský

hvozd, ale Badalle o tom nebyla tak úplně přesvědčená – ona viděla

jen rozrytou pustinu, zničenou a zpustošenou. Nikde nerostl jediný

strom. Nazývalo se to Pařezová stezka, ale jindy to byla Lesní stezka

a to byl také soukromý vtip.

Někdo pochopitelně potřeboval spoustu stromů, aby tuto stezku vyrobil, takže tady možná kdysi skutečně rostl les. Dnes byl ale pryč.

Na severním konci Stetu před Elanskou plání narazily na další zástup dětí a den poté se k nim připojil ještě jeden od severu, zesamotného Kolanse, a v jeho čele šel Rutt. S Držánou v náručí. Bylvysoký, s vystouplými rameny, lokty, koleny a kotníky a kůží kolem nich uvolněnou a napjatou. Měl velké, vlahé oči. Pořád měl všechny zuby, a když se rozednilo, každé ráno tam byl, pěkně v čele. Zuby, a zbytek jen následoval.

Všichni věřili, že Rutt ví, kam jdou, ale neptali se ho na to, protože víra je důležitější než pravda, a pravda byla taková, že byl stejně ztracený jako ostatní.

„Celý den Rutt Držánu drží,

a udržuje ji

zahalenou

ve svém stínu.

Je to těžké,

nemilovat Rutta,

ale Držána ho nemiluje,

a nikdo nemiluje Držánu,

krom Rutta.“

Visto pocházel z Okanu. Když trapiči a vyzáblí inkvizitoři přitáhli do města, matka ho poslala na útěk, spolu sesestrou,která bylao dva roky starší než on. Utíkali ulicemi mezi hořícími budovami, křikem naplněnounocí,kdytrapičivykopávali dveře a vyvlékali lidi ven adělali jim hrozné věci, zatímco vyzáblíci to pozorovali a tvrdili, že je to nezbytné, že všechno tohle je nezbytné.

Sestru mu vyrvali z ruky, a jemu v hlavě stále zněl její křik. Od té doby se na něm vezl každou noc po cestě spánku, od okamžiku, kdy ho přemohlo vyčerpání, do chvíle, kdy se probudil do bledé tváře jitra.

Připadalo mu, že utíká celou věčnost na západ, pryč od trapičů. Snědl, co se dalo, sužovaný žízní, a když utekl trapičům, objevili se

21


žebrovici, obrovská smečka vyhublých psů se zarudlýma očima, kteří

se nebáli ničeho na světě. A potom otcové, celí zahalení v černém,

kteří se vrhali na tábory otrhanců u cest a kradli jim děti, a jednou

s několika dalšími narazil na jedno z jejich nočních doupat, kde na

vlastní oči viděli rozštípané malé kosti, zabarvené do modrošeda

a naházené do popela, a tehdy pochopili, co otcové dělají s dětmi,

které odnesou.

Visto si pamatoval, jak poprvé uviděl Stetský hvozd, pásodlesněných kopců pokrytých nerovnými pařezy. Kořeny mu připomněly jeden ze dvorů plných kostí, lemujících město, jež bývalo jehodomovem, poté, co byl poražen poslední dobytek. V té chvíli, při pohledu na to, co kdysi bývalo lesem, si Visto uvědomil, že celý svět je mrtvý. Nic nezůstalo, není kam jít.

Přesto se dál plahočilna západ,nyní jen jeden mezidesítkamitisíc, možná víc. Cesta dětí se táhla celé lígy, a za všechny, které zemřely, dorazilydalší.Vistosipředtímanineumělpředstavit,žeexistujetolik dětí.Bylyjako velkéstádo,jediný zdrojpotravyproposlední,zoufalé lovce na světě.

Vistovi bylo čtrnáct. Ještě pořádně nevyrostl, a už nikdynedoroste. Břicho měl kulaté a tvrdé jako kámen a vypouklé tak, že se mu páteř v bedrech silně prohýbala. Chodil jako těhotná žena, zeširoka, s rozbolavělými kostmi. Byl prolezlý jezdci satra, červi mu v těleplavali a každý den rostli. Až budou připravení – a to bude brzy –vylezou z něj. Polezou mu nosem, koutky očí, ušima, pupkem, pyjem i konečníkem a ústy. A pokud ho někdo uvidí, bude mít dojem, že splaskl, kůže se mu zvrásní, propadne se a vytvoří záhyby po celé délce jeho těla. Jako by se okamžitě proměnil ve starce. A potom zemře.

Visto se toho málem nemohl dočkat. Doufal, že žebrovici snědí jeho tělo, čímž do sebe přijmou vajíčka jezdců satra a ti je takyzabijou. Ještě lepší by to bylo s otci – ale ti určitě nebyli tak hloupí – ne, ti by se ho ani nedotkli, a to byla škoda.

Had zanechal Stetský hvozd za sebou a dřevěná stezka ustoupila kupecké silnici s vyjetými kolejemi, vinoucí se přes Elan. A tak zemře na pláni a jeho duch se vyprostí ze svraštělého těla a vydá se nadalekou cestu domů. Půjde hledat sestřičku. A matku.

Jeho duch byl už tak unavený, tak unavený chůzí.

Večer se Badalle přinutila vyšplhat na starou elanskou mohylu se stařičkým stromem na kraji – šedé listí se třepetalo – kde se otočila a zadívala sek východu, na cestu, po níž přišli. Za rozlezlým táborem

22


viděla vlnovkutěltáhnoucí seažkobzoru.Dnešek bylzvlášUzlý,bylo

přílišné horko a přílišné sucho a jediná vodní jáma byla spíš louží

s ohavným,parazityprolezlým bahnem plným rozkládajících sehmyzích mrtvolek chutnajících jako leklá ryba.

Badalle se dlouho dívala na žebrovaného hada. Ti, kdo cestou odpadli, zůstali prostě ležet, nikdo je neodtáhl, jen po nich šlapali nebo je překračovali, a cesta byla cestou z masa a kostí, povlávajících vlasů, a jak věděla, vytřeštěných očí. Žebrový had. Elansky ChalManagal.

Odfoukla si mouchy ze rtů.

A přednesla další báseň.

„Dneska zrána

jsme viděli strom

s šedivými listy,

a když jsme se přiblížili,

ty listy odletěly.

Za poledne bezejmenný kluk

s ukousnutým nosem

upadl a už se nepohnul,

a ty listy přiletěly,

aby se nakrmily.

Za soumraku jsme potkali další strom,

a třepetající se šedé listy

se na něm usazovaly na noc.

A po rozednění

ty listy opět vyletí.“ Ampelas Vrostlá, Pustiny Stroje byly pokryté mastným prachem, jenž se zaleskl ve tmě,kdykoliv po něm sklouzla slabá záře lucerny, zprostředkovávající pohyb i tam, kde žádný neexistoval, iluzi tichého plazení jakoby ještěřích šupin, což jako vždy působilo krutě příhodně. Jak Kalyth spěchala úzkou chodbou, supěla a občas se sklonila, aby se vyhnulaneforemným černým kabelům zavěšeným pod stropem. V nose a hrdle jištíal silný kovový pach zatuchlého, nehybného vzduchu. Meziobnaženými vnitřnostmi Kořene se cítila jako v obležení nepoznatelnými,

23


nekonečnými záhadami děsivých tajemství. Nicméně tytoneosvětlené, opuštěné chodby byly jejím oblíbeným revírem a ona dobře věděla,

jaký houf sebeobviňujících motivů ji k těmto rozhodnutím dovedl.

Kořen k sobě zval ztracence a Kalythbylaopravduztracená. Nešlo o to, že by v nespočetných křivolakých chodbách nenašla cestu ven, že by netrefila rozlehlými sály s tichými zamrzlými stroji a dírami v podlaze, kde nikdy nebyla položena dlažba, a že by se nedokázala vyhnout změti kovu a kabelů hrnoucích se z holých stěn – ne, poměsících, kdy se tu potloukala, se v Kořeni vyznala docela dobře. Kletba bezmocného, beznadějného chaosu postihla jejího ducha. Nebyla tím, koho z ní chtěli mít, a nic, co řekla, je o tom nedokázalopřesvědčit.

Narodila se v jednom kmeni na Elanské pláni. Tam i dospívala, z nemluvněte v holčičku, z holčičky v ženu, a ničím se neodlišovala od ostatních, nic nenaznačovalo, že by byla výjimečná či obdařená nečekaným nadáním. Vdala se měsíc po prvním krvácení. Porodila tři děti. Manžela téměř milovala a naučila se žít s tím, jak z ní byl poněkud zklamaný, když její mladistvá krása ustoupila unavenému mateřství. Popravdě žila stejně jako její matka, a tak jasně viděla – aniž by potřebovala nějaké zvláštní nadání – stezku, po níž se bude její život ubírat rok za rokem, pomalé chřadnutí těla, ztrátupružnosti, prohlubující se vrásky, povislá prsa, nepříjemné oslabenímočového měchýře. Jednoho dne už nedokáže vstát a kmen ji nechá tam, kde v té chvíli bude. Nechají ji zemřít v samotě, protože se umíralo vždycky v samotě, protože to tak muselo být. Protože Elanové tohle věděli lépe než usedlí lidé v Kolanse, se svými kryptami a poklady pro mrtvé, kdy rodinnému služebnictvu a poradcům podřízli krk a nacpali je do chodby před pohřební komorou, služebníky až za hrob sám, služebníky navěky.

Ale každý nakonec umírá o samotě. Prostá pravda. Pravda, které se nikdo nemusel bát. Duchové počkali, než duši rozsoudili, čekali na duši – osaměle umírající – aby posoudili ji, život, který prožila, a pokud z toho vzešel mír, byli duchové milosrdní. Pokud na divoké kobyle jelo soužení, inu, duchové věděli, jak se s tím vyrovnat.Nakonec, když duše stálasamapřed sebou,nebylomožné lhát.Klamavá tvrzení hlasitě zvonila falší, poddajnost a slabost byly příliš očividné, než aby je bylo možné pominout.

Takový byl její život. Zdaleka ne dokonalý, ale jen trochunešUastný. Život, jaký bylo možné ořezat do podoby připomínajícíspokojenost, i když byl výsledek jaksi beztvarý a postrádající význam.

Nebyla čarodějka, nevlastnila dech šamana, a tak se nemohla stát

24


jezdcem na skvrnitém koni. A když pro ni a pro její lid jedno ráno

naplněné hrůzami a násilnostmi nastal konec tohoto života, ona

projevila pouze prokleté sobectví – když odmítla zemřít a uprchla

ode všeho, co znala.

To nebyly ctnosti.

Neměla žádné ctnosti.

Dorazila k ústřednímu točitému schodišti – stupně byly pro lidské nohy příliš nízké a široké – a vydala se po něm. Námahou dýchala mělčeji a rychleji, jak stoupala jednotlivými podlažími. Vyšla zKořene do spodních sálů Krmelny, kde využila rampy s protizávažím, která ji vynesla svislou šachtou kolem kypících kádí s houbami anaskládaných klecí s ortheny a grisoly, až se s vrzáním zastavila na spodním podlaží Lůna. Tady ji zasáhla kakofonie mláTat, syčivý,bolestivý křik, zatímco probíhaly děsivé operace – a osudy bylyvyhlašovány v hořkých příchutích. Popadla trochu dech a spěchala vzhůru kolem podlaží strašlivých ohavností, smradem odpadků a panikou lesknoucísejakoolejnaměkkékůžimezitvorykroutícímisenavšech stranách – tvory, kterým se pečlivě vyhýbala pohledem, a spěchala s rukama na uších.

Z Lůna do Srdce, kde procházela mezi vysokánskými tvory, kteří jí nevěnovali pozornost a jimž musela uhýbat z cesty, protože jinak by přes ni prostě přešli. Po obou stranách ústřední rampy stáli ve’gathští vojáci, dvakrát vyšší než ona, a jejich tajemná zbrojpřipomínala obrovské stroje v Kořeni hluboko dole. Tváře jim zakrývala zdobená mřížka hledí, zpod něhož vyčníval pouze čenich s tesáky, a linie čelisti jim propůjčovala příšerný úšklebek, jako kdyby jepobavil nezastíraný účel jejich chovu. Praví vojáci K’Chain Che’Malle Kalyth děsili do hloubi duše dokonce ještě víc jež J’anové nebo K’ellové. Matrona je produkovala ve velkých počtech.

Žádný další důkaz nebyl zapotřebí – válka se blížila.

ŽeVe’Gathové matroně způsobovali ohromné bolesti a každý z ní vyšel v záplavě krve a páchnoucí tekutiny, nebylo podstatné. Kalyth dobře věděla, že nezbytnost je nejkrutějším pánem ze všech.

Vojáci strážící rampu jí nijak nebránili v cestě. V plochýchkamenech byly jamky, aby se měli kde zachytit drápy, a kolem vál studený vítr – pokles teploty na rampě měl zjevně nějak tišit instinktivní strach, jaký K’Chain zakoušeli, když stroj s vrzáním a skřípáním stoupal úrovněmi Srdce a končil v Očích, Vnitřní tvrzi, Acyliněhnízdě a domově samotné matrony. Jelikož se Kalyth vezla na rampě sama, byl mechanismus namáhán méně a ona slyšela jen svištění větru, které ji pokaždé mátlo, takže měla dojem, že padá, i když

25


rychle stoupala vzhůru, a pot na končetinách a na čele jí rychle

osychal. Než rampa zpomalila a nakonec zastavila v dolním podlaží

Očí, Kalyth se celá třásla.

J’anštístrážnísledovalijejí příchodod paty polotočitéhoschodiště vedoucího k Hnízdu. Stejně jako Ve’Gathové, ani oni sijí nevšímali – bezpochybyvěděli,žebylapovolána,aleibeztohobyjinepovažovali za sebemenší hrozbu pro matronu, k jejíž ochraně byli chováni. Kalyth nebyla pouze neškodná, ona byla zbytečná.

Cestou ke schodišti ji obklopil horký, páchnoucí vzduch,nepříjemný jako mokrý plášU. Neohrabaně stoupala po schodech kmatroninu výsostnému území.

Na podestě stál poslední strážný. Bre’nigan nejméně tisíc let starý, vyzáblý a vysoký – vyšší než Ve’Gath – a jeho vícevrstevné šupiny nesly stříbřitou patinu, takže vypadal jako přízrak, jako kdyby byl vytesanýze sluncem vybělené břidlice. Vpřivřenýchočích munebyla vidět panenka ani duhovka, jen matná žluUpotažená zákalem. Kalyth měla podezření, žetělesnýstrážcejeslepý,alenemohlaseotomnijak přesvědčit, protože když se pohnul, byly jeho pohyby dokonale jisté, dokonce půvabné a plavné. U pasu mu v mosazném kroužku – zpola zarostlém do kůže – visel dlouhý, mírně zakřivený meč dlouhý jako Kalyth,snafialověloukeramickoučepelí,jejížbezvadnéostřísestříb- řitě lesklo.

Kalyth ho pozdravilakývnutím, ježnevyvolalo jakoukolivodezvu, a prošla kolem něj.

Doufala–ne,modlila se –akdyžjípadlzraknadvaK’Chainstojící před matronou sami, bez dalšího doprovodu, nálada jí prudcepoklesla. Zmocnilo se jí zoufalství a hrozilo, že ji zcela pohltí. Jen s námahou se jí podařilo nadechnout, jak měla stažený hrudník.

Za nově příchozími se na stupínku rozvalovala matrona Gunth’an Acyl a vycházely z ní vlny bolesti – na tom se nic neměnilo,nikdy, ale nyní Kalyth z obrovské královny cítila hořký podtón...něčeho.

Rozrušená a pološílená Kalyth si teprve po chvíli všimla, v jakém stavu jsou oba K’Chain Che’Malle. Hluboké rány měli jen zpolazahojené a na bocích a krku měli hotové předivo jizev. Vypadalivyhladovělí, dohnaní do děsivých krajností strádání a násilností, a Kalyth z toho pohledu zabolelo u srdce.

Soucit však neměl dlouhého trvání. Pravda byla taková, že lovec K’ell Sag’Churok a jediná dcera Gunth Mach neuspěli.

Matrona promluvila Kalyth v hlavě, i když to nebyla řeč jako taková, prostě jí vnutila informace a význam.„Válečný jezdče Kalyth,

26


chybná volba .Zůstáváme zlomení .Já zůstávám zlomená .Tonespravíš, ne sama, nespravíš.“

Ani informace, ani význam nebyly pro Kalyth darem, protože pod slovycítilašílenství.Matronajednoduše přišlaorozum.Ašílenébylo i to, co nutila dělat své děti a Kalyth. Žádné domluvy nepřicházely v úvahu.

Bylo pravděpodobné, že Gunth’an Acyl znala Kalytin názor – že je matrona šílená – ale žádný rozdíl to neznamenalo. Stará královna byla jen uzlíčkem bolesti a utrpení ze zoufalé potřeby.

„Válečný jezdče Kalyth, oni to zkusí znovu .Co je zlomeno, musí být sceleno.“

Kalythnevěřila,žeSag’Churokajedinádcerapřežijídalšívýpravu. A to byla další pravda, které se nepodařilo zviklat Acylinorozhodnutí.

„Válečný jezdče Kalyth, tohoto hledání se zúčastníš .K’ChainChe’Malle jsou slepí.“

A tak aspoň došly k tomu, co bylo nevyhnutelné, přestože doufala a modlila se v opak. „To nemohu,“ zašeptala.

„Půjdeš .Ochránci jsou vybráni .K’ell Sag’Churok, Rythok, Kor Thuran .Shi’gal Gu’Rull .Jediná dcera Gunth Mach .“

„Nemohu,“zopakovalaKalyth.„Nemámžádné...nadání.Nejsem válečný jezdec – nevidím to, co válečný jezdec potřebuje. Nedokážu najít smrtelný meč, matrono. Ani nezdolný štít. Je mi líto.“

Obrovská ještěrka přesunula váhu a znělo to, jako když se balvany usazují na štěrku. Na Kalyth upřela planoucí oči, z nichž vyzařovaly vlny kritiky.

„Vybrala jsem tebe, válečný jezdče Kalyth .To mé děti jsou slepé .Je to jejich selhání, i mé .Každou válku jsme prohráli .Já jsem poslední matrona .Nepřítel mě hledá .Nepřítel mě zničí .Tvému druhu se na tomto světě daří – to vidí dokonce i mé děti .Mezi vámi si vyberu nové šampiony .Můj válečný jezdec je musí nalézt .Můj válečný jezdec odejde za rozbřesku.“

Kalyth mlčela, věděla, že jakákoliv odpověT je k ničemu. Po chvíli se poklonila a odešla z Hnízda. Cítila se jako opilá.

Bude je doprovázet Shi’gal. Význam byl jasný. Tentokrát seneúspěch konat nebude. Neúspěch znamenal matroninu nelibost. Její rozsudek. Tři lovci K’ell,jediná dceraa sama Kalyth.Pokud selžou... i přes vražedný hněv asasína Shi’gal dlouho nepřežijí.

Kalyth věděla, že za rozbřesku se vydá na svou poslední cestu.

Do pustiny, hledat šampiony, kteří ani neexistují.

Už pochopila, že to je pokání seslané na její duši. Musí trpět za

27


svou zbabělost. Měla jsem zemřít s ostatními .S manželem .S dětmi .

Neměla jsem utéct .Te: musím platit za svou sobeckost .

Jediné milosrdenství spočívalo v tom, že až přijde poslední soud, bude to rychlé. Smrtící ránu od Shi’gala neucítí, natož aby ji uviděla.

Matrona nikdy nezplodila víc než tři asasíny najednou a jejich příchutě byly takové, aby se na smrt nenáviděli, tudíž nehrozilonebezpečí, že by uzavřeli spojenectví. A pokud by jeden z nich snad usoudil, že matronu je nutné zahubit, druzí dva by se mu ze svépodstaty postavili. A tak každý Shi’gal chránil matronu před druhými dvěma. Poslat jednoho s hledáním bylo velké riziko, protože teT ji budou chránit pouze dva asasínové.

Další důkaz matronina šílenství. Takhle se vystavovat nebezpečí a zároveň poslat pryč svou jedinou dceru – jediného potomkaschopného rozmnožování – se vymykalo zdravému rozumu.

Ona se ale Kalyth sama chystala jít vstříc své smrti. Co jí záleželo na těchto děsivých tvorech? AU si válka přijde. AU se na AmpelasVrostlou a všechny ostatní Vrostlé vrhne ten záhadný nepřítel a pobije všechny K’Chain Che’Malle do posledního. Svět je postrádatnebude.

Kromě toho Kalyth věděla všechno o vyhubení druhu. Jediná skutečná kletba je ta, kdy se stanete posledním svého druhu. Ano, Kalyth dobře chápala takový osud a znala skutečnou hloubkuosamělosti – ne, ne tu ubohou, plytkou, sebelítostnou hru, jakou hrají lidé na celém světě – ale krutou samotu bez možnosti léčby, bez naděje na spásu.

Ano, každý umírá sám. Někdo možná lituje. Někdo možná želí. To však není nic ve srovnání s tím, když se stanete posledním z rodu. Protože pak nelze uniknout pravdě o selhání. Naprostém,zdrcujícím selhání. Selhání vašeho vlastního druhu, hrnoucí se ze všech stran, nalézající poslední ramena, na která se může usadit s váhou, jakou žádná duše neunese.

S jazykem K’Chain Che’Malle přicházel jakýsi zbytkový dar a ten nyní Kalyth trápil. Její mysl vnímala mnohem víc, než co zažila vpředchozím životě. Informace nebyly požehnáním, uvědomění bylochorobou postihující celého ducha. I kdyby si vydloubla oči, stále by viděla příliš.

Cítili šamani jejího kmene také tak zdrcující vinu, když opravdu nadešel konec? Znovu si připomněla tu bezútěšnost v jejich očích a pochopila ji tak, jak to v dřívějším životě nedokázala. Ne, nemohla dělat nic jiného než proklínat strašné dary K’Chain Che’Malle.Proklínala je z celého srdce, se vší nenávistí, jíž byla schopna.

28


Začala sestupovat. Potřebovala dusné ovzduší Kořene, vysloužilé stroje všude kolem, kapající olej a zkažený, zatuchlý vzduch. Svět byl zničený. Ona byla poslední z Elanů a jejím jediným zbývajícímúkolem na tomto světě bylo zajistit zničení poslední matrony K’Chain Che’Malle. Poskytovalo jí to uspokojení? Pokud ano, bylo to hříšné uspokojení, a tudíž velice lákavé.

Její lid věřil, že smrt přichází s třepetáním křídel před tvářízapadajícího slunce, černé, rozedrané znamení nízko nad obzorem. Ona bude tím přeludem, úlomkem zavražděného měsíce. Hnaná k zemi, jako nakonec všechno.

To vše je pravda.

Pohle: na bezútěšnost v mých očích.

Shi’gal Gu’Rull stál na samém kraji Čela a kolem jeho vysoké, hubené postavy vyl noční vítr. Asasín byl nejstarší ze Shi’galů aběhem dlouhé služby Acyl v boji porazil sedm jiných Shi’galů. Prožil jedenašedesát století života a rostl, byl dvakrát vyšší než lovec K’ell, protože na rozdíl od lovců – kterým byla podávána příchuU náhlého konce po uběhnutí deseti století – Shi’galové žádnou takovou vadu neměli. Mohli dokonce přežít samotnou matronu.

Gu’Rull byl chován pro svou vychytralost a ohledně duševního zdraví matky Acyl si nedělal nejmenší iluze. To, jak neohrabaně se chopila božské moci, nevyhovovalo ani jí, ani ostatním K’Chain Che’Malle. Matrona vyhledávala lidské uctívače a lidské sluhy, ale lidé jsou příliš křehcí, příliš slabí, než aby byli k nějakému užitku. Ta žena Kalyth toho byla dostatečným důkazem i přes příchuUchápavosti, kterou ji Acyl obdařila – chápavosti, která jí měla přinést pocit jistoty a sílu, kterou však její slabá mysl překroutila do novýchnástrojů sebeobviňování a sebelítosti.

Ta příchuU se během hledání vytratí, protože Kalytina rychlá krev bude neustále ředit Acylin dar a každodenní doplňování nebude možné. Válečný jezdec se nebude moct uchýlit ke své vrozenéinteligenci, která byla v každém případě chabá. Podle Gu’Rullova názoru už teT nebyla k ničemu. A na této nesmyslné výpravě budebřemenem, přítěží.

Nejlepší by bylo ji co nejdřív zabít, ale žel, rozkaz matky Acyl nic takového nepřipouštěl. Válečný jezdec musí vybrat smrtelný meč a nezdolný štít ze svého vlastního druhu.

Sag’Churok vylíčil neúspěch jejich první volby. Hromadu chyb, která byla jejich vyvoleným: Rudomaskem Oulanem. Gu’Rullnevěřil, že si tento válečný jezdec povede lépe. Lidem se možná na světě

29


dařilo, ale toho dosáhli stejně jako neochočení orthenové, jednoduše

neomezeným rozmnožováním. Žádné jiné nadání neměli.

Shi’gal zvedl zkrácený čenich, roztáhl nozdry a zavětřil vchladném nočním vzduchu. Vítr vál od východu a jako obvykle páchl smrtí.

Gu’Rull vydrancoval ubohé vzpomínky válečného jezdce, takže věděl, že na východě, na pláni zvané Elanská, žádná spása k nalezení není. Sag’Churok a Gunth Mach se vydali na západ do Oul’dan, ale i tam se setkali jen s neúspěchem. Sever byl hrůzu nahánějící říší ledu bez života, zmučených moří a prudkého mrazu.

Proto se musí vydat na jih.

Shi’gal již osm století neopustil Ampelas Vrostlou. Bylonepravděodobné, že za tak krátkou dobu se v oblasti známé lidem jako Pustiny něco změnilo. Nicméně předběžný průzkum byl ztaktického hlediska moudrý.

S tím roztáhl měsíc stará křídla a rozložil protažené péřovitéšupiny, aby se mohly pod tlakem větru zploštit a nabrat vítr. Spustil se z útesu Čela a křídla se mu natáhla do své plné délky. A zazněla píseň letu, tiché, kvílivé hvízdání, pro Shi’gala představující hudbu svobody.

Když opouštěl Ampelas Vrostlou... pocítil něco, co již dávno nezakusil... vzrušení.

Poprvé otevřel pár nových očí pod sanicí a složené vidění – nebe před sebou a země dole – ho na okamžik zmátlo, ale po chvíli už zvládal nezbytné odloučení obou úhlů pohledu, výhledyfungovaly ve správném vzájemném vztahu a vytvořily rozlehlé panoráma okolního světa.

Acyliny nové příchutě byly ctižádostivé, ba přímo geniální. Patří taková tvořivost k šílenství? Možná.

Vzbuzuje tato možnost v Gu’Rullovi naději? Ne. Naděje nebyla možná.

Asasín letěl nocí vysoko nad zničenou krajinou bez života. Jako úlomek zavražděného měsíce. Pustiny Nebyl sám. Vlastně si nevzpomínal, že by kdy byl sám. Něcotakového bylo vyloučeno, a on to věděl. Nakolik to poznal, byl bez těla a měl kuriózní výsadu – dokázal se dle přání přemísUovat z jednoho společníka do druhého. Věřil, že pokud by zemřeli nebo by objevili

30


způsob, jak ho vypudit, přestal by existovat. A on chtěl tolik zůstat

naživu, vznášet se jako dosud v euforickém údivu svých přátel, své

neobvyklé, nesourodé rodiny.

Procházeli rozervanou, opuštěnou divočinou plnou rozlámaných skalisek a větrem navátých vějířů šedivého písku a náhodnězačínajícími i končícími polemi suti ze sopečného skla. Kopce a horské hřebeny se proplétaly v nevyzpytatelném zmatku a na zvlněnémobzoru nebyl vidět jediný strom. Slunce na obloze připomínalorozmazané oko táhnoucí se mezi řídkými mraky. Bylo vedro a vítr nikdy neustával.

Jedinou potravu,kterouskupina dokázalanajít,poskytovalahejna podivných šupinatých hlodavců – jejich tuhé maso chutnalo jako prach – a plemeno přerostlých rhizan s vaky pod křídly naplněnými mléčnou vodou. Ve dne v noci je sledovaly kápové můry, trpělivěčekající, až někdo padne a už nevstane, ale to nebylo přílišpravděpodobné. Jak tak přeletoval od jedné osoby k druhé, cítil jejichodhodlání a neselhávající sílu.

Ale ani taková zmužilost nedokázala zarazit zřejmě nekonečnou litanii stížností, tvořící hlavní část jejich rozhovorů.

„Takový plejtvání,“ remcal Šeb a drbal se ve svědících vousech. „Vykopat pár studní, z kamenů vyskládat domy a krámy a tak. Pak byste měli něco, co by za něco stálo. Pustina není k ničemu. Toužím po dni, kdy bude všecko k něčemu, všecko na celém světě. Města se spojej v jedno –“

„To by pak ale nebyly žádný statky,“ namítl Posleda, ale jako vždy to byla mírná, nesmělá námitka. „Bez statků nebude mít nikdo co jíst –“

„NebuT pitomec,“ štěkl Šeb. „Pochopitelně že statky budou.Jenom nebude žádná taková jalová země, kde nežije nic, akorát tyzatracený krysy. Krysy v zemi, krysy ve vzduchu, a brouci a kosti – no věřil bys všem těm kostem?“

„Ale já –“

„Sklapni, Posledo,“ řekl Šeb. „Nikdy neřekneš nic užitečnýho, nikdy.“

Tehdy promluvila Asane svým slabým, roztřeseným hlasem.„Nehádejte se, prosím vás. Je to už tak dost hrozné i bez toho, aby ses pořád hádal, Šebe –“

„Opatrně, babo, nebo budeš další na řadě.“

„Nechceš to zkusit se mnou, Šebe?“ zeptal se Nappet a odplivl si. „Ani jsem si to nemyslel. Ty jenom žvaníš, Šebe, nic jinýho neděláš. Jednou v noci, až usneš, ti vyříznu jazyk a hodím ho těm pitomejm

31


kápovejm můrám. Kdo si bude stěžovat? Asane? Dech? Posleda?

Taxilan? Rautos? Nikdo, Šebe, všichni budeme tancovat.“

„Mě z toho vynech,“ zabručel Rautos. „Už jsem si na jeden život vytrpěl dost, když jsem žil se svou ženou, a není nutné říkat, že mi neschází.“

„To je celý náš Rautos,“ prskala Dech. „Moje žena udělala tohle, moje žena řekla tamto. Už je mi špatně z toho, jak pořád poslouchám o tvojí ženě. Není tady, ne? Nejspíš jsi ji utopil, a proto utíkáš. Utopil jsi ji v té vaší nóbl fontáně, podržel jsi ji tam a koukal ses, jak kulí oči a otevírá pusu a křičí skrz vodu. A ty ses jen koukal a usmíval se, to jsi udělal. Já nezapomínám, já nemůžu zapomenout, byla to hrůza. Jsi vrah, Rautosi.“

„Už je to tu zas,“ štěkl Šeb, „zase mluví o topení.“

„Jí bych jazyk mohl vyříznout taky,“ navrhl Nappet a zakřenil se. „I Rautosovi. Už žádný žvásty o topení nebo manželkách nebostěžování – vy ostatní jste dobrý. Posledo, ty nic neříkáš, a když to uděláš,nikohonedráždíš.Asane,tyobvyklevíš,kdymášdržetzobák. A Taxilan stejně skoro nepromluví. Jen my, a to by –“

„Něco vidím,“ hlásil Rautos.

Duch cítil, jak se jejich pozornost přesouvá, našel ohnisko a jejich očima spatřil nejasnou šmouhu na obzoru, něco vztyčeného k nebi, příliš úzkého, aby to byla hora, příliš velkého, aby to byl strom. Dosud to bylo celé lígy daleko a ze všeho nejvíc to připomínalo zub.

„To chci vidět,“ prohlásil Taxilan.

„Kurva,“ řekl Nappet, „stejně nemáme, kam jinam jít.“

Ostatní mlčky souhlasili. Byli na cestě už celou věčnost a už dávno se přestali dohadovat o tom, kam by vlastně měli zamířit. Nikdo neměl odpověT a nikdo ani nevěděl, kde vlastně jsou.

A tak zamířili k té záhadné stavbě v dálce.

Duch byl spokojený, byl rád, že jde s nimi, a navíc sdílelTaxilanovu zvídavost, jež sílila, a pokud by došlo na lámání chleba, snadno by překonala Asaniny obavy i houf posedlostí, sužujících ostatní – topení Dech, Rautosovo nešUastné manželství, Posledůvbezvýznamný život plný plachosti, Šebovu nenávist i Nappetovu radost zezkaženosti. Hovor zatím ustal, ozývalo se jen křupání a dupot bosých nohou na nerovné zemi a tiché sténání nikdy neutuchajícího větru.

Vysoko nad nimi sledovaly dvě desítky kápových much osamělou postavu kráčející Pustinami. Přitáhly je hlasy, ale nalezly jenosamělého, vyzáblého poutníka s matně zelenou pletí a kly trčícími z úst. Kromě meče neměl vůbec nic, ani nitku. Osamělý poutník hovořil

32


sedmi hlasy, které ho znaly pod sedmi jmény. Byl mnoha a zároveň

jedním. Ztraceni byli všichni, včetně něj.

Kápové mouchy doufaly, že jeho život brzy skončí. Už to ale byly týdny. Měsíce. A ony celou dobu jen hladověly.

Byly tu vzorce vyžadující uvážení. Jednotlivé prvky však zůstávaly oddělené ve vznášejících se úponcích, ve volných černých šmouhách jako skvrny plujícímu před očima. Ale aspoň viděl, atoužbylo něco. Shnilou látku mu z očí stáhly proudy, které necítil.

Klíč k otevření všeho bude k nalezení ve vzorcích. Byl si tím jistý. Jen kdyby je dokázal poskládat,pak by pochopil. Dozvěděl by se vše, co potřeboval vědět. Vyznal by se v přeludech, které ho trápily.

Zvláštní dvounohý ještěr, celý oděný v lesklé černé zbroji, jen s pahýlovitým ocasem, stojící na jakémsi kamenném přístavišti, a po obou stranách tečou škarpami potoky krve. Nelidské oči se bez mrknutí upírají na zdroj vší té krve – draka přibitého rezavými, opocenými hřeby na mříž z obrovských dřevěných trámů. Z draka se valily vlny utrpení, odepřená smrt, život proměněný ve věčnou bolest. A ze stojícího ještěra vycházelo chladné uspokojení jako krutý polostín.

V jiném přeludu ho z větrem ošlehaného hřebene pokrytéhotrávou a skalními výchozy pozoroval pár vlků. Opatrně, neklidně, jako kdyby si přeměřovali soka. Za nimi se z těžkých mraků lil déšU. A on se odvrátil, jako kdyby mu byli lhostejní, a vydal se přes obnaženou pláň. V dáli se ze země zvedaly jakési dolmeny, byly jich desítky, bez jakéhokoliv zřetelného uspořádání, a přitom vypadaly všechnystejně – možná to tedy byly sochy. Došel blíž a zamračil se na sochy s podivnými, trčícími kápěmi, otočené k němu úzkými, nahrbenými zády, s ocasy obtočenými kolem nohou. Země, na které seděly, se třpytila, jako by byla posetá démanty či drceným sklem.

Už když se blížil k těm tichým, nehybným strážcům, dopadl na něj tmavý stín a najednou se ochladilo. V hlubokém zoufalství se zastavil a vzhlédl.

Nic než hvězdy, uhánějící, jako by se utrhly z vodítka, jako zrnka prachunahladiněpomalusevyprazdňujícíhorybníčku.Dolůsenesly slabéhlasya otíralysemu očelo jako sněhové vločky, kteréokamžitě roztají a veškerý význam je ztracen. Argumenty zaznívající vPropasti,přičemžaleonničemuztoho nerozuměl. Pohledvzhůruvyvolával závraU, vyváděl z rovnováhy. Cítil, jak se jeho nohy zvedají ze země a on se vznáší. Otočil se a podíval se dolů.

Další hvězdy, avšak tady se z jejich středu vynořil tucet sluncí

33


planoucích zeleným ohněm. Slunce prosekávala černou látkuvesmíru a trhlinami pronikalo světlo. A čím víc se blížila, tím vícmohutněla, až přes jejich záři neviděl nic jiného, a vír hlasů zesílil v řev,

a to, co předtím působilo jako sněhové vločky rychle tající na čele,

nyní pálilo jako oheň.

Kdyby jen dokázal ty úlomky poskládat, sestavit celou mozaiku a tak pochopit, co vzorce znamenají. Kdyby tak jen mohl –

Spirály .Ano, to je ono .Pohyb neklame, naopak, odhaluje tvar vespod.

Spirály v husté kožešině.

Tetování – podívej – podívej!

A jakmile se tetování usadila, okamžitě si uvědomil, kdo je.

Jsem Heborik Neviditelné ruce .Válečný jezdec svrženého boha . Vidím ho –

Vidím tě, Fenere.

Tělo tak obrovské, tak ztracené. Neschopné pohybu.

Bůh byl lapený v pasti a stejně jako Heborik byl jen němýmsvědkem planoucích nefritových sluncí, padajících dolů. Heborik i jeho bůh jim stáli v cestě a něco takového nebylo možné odstrčit.Neexistoval štít dost pevný, aby odrazil to, co se blížilo.

Propasti na nás nezáleží .Propast přináší vlastní argumenty, proti kterým nic nezmůžeme.

Fenere, zničil jsem tě .A ty, starý bože, jsi zničil mne .Ale už toho nelituji .Takhle to má být .Nakonec válka nezná žádný jiný jazyk .Ve válce přivoláváme vlastní zkázu .Ve válce trestáme vlastní dětizkázonosným odkazem krve.

Už vše pochopil. Jak je to s bohy války a co znamenají, co značí samotná jejich existence. Díval se na nefritová slunce přilétající blíž a zachvacovala jej marnost skrývající se za vší tou nadutostí, tou bezduchou ješitností.

Hle:te, jak tkáme vlastní korouhve nenávisti.

Hle:me, kam nás dostávají.

Začala konečná válka s nepřítelem, před kterým se nebylo možné ubránit. Slova ani skutky nedokážou oklamat tohoto bystrookého soudce. Je imunní vůči lžím, lhostejný k výmluvám a vyčichlýmrozravám o nezbytnosti, o zvažování dvou zel a pohodlnéspravedlivosti při výběru toho menšího z nich – ano, tyto argumentyposlouchal, prázdné jako éter, jímž se nesly.

V ráji jsme stáli zpříma .A pak nás povolali bohové války, abychom sami sobě přivodili zkázu, svému světu, samotné zemi, jejímuvzduchu, vodě a nesčetným formám života .Ne, neukazuj mi žádnápře>34


kvapení, žádný nevinný údiv .Te: se dívám očima Propasti .Te: se

dívám očima svého nepřítele, a tak promluvím jeho hlasem.

Pohle:te, přátelé, nebo? já jsem spravedlnost.

A až se nakonec setkáme, nebude se vám to líbit.

A pokud se ve vás nakonec probudí ironie, uvidíte mne ronit tyto nefritové slzy a odpovíte na ně úsměvem.

Budete-li mít tolik odvahy.

Máte odvahu, přátelé?

35



K N I H A J E D N A

M O Ř E O V Á S N E S N Í


Vydám se po stezce, po níž se stále chodí,

jeden krok před tebou

a jeden krok za tebou,

budu se dusit prachem tvými kroky zvířeným

a další ti naženu do obličeje,

chutná všechen stejně,

i když předstíráš opak.

Ale tady na stezce, po níž se navždy chodí,

nanovo si staří budou lhát.

Můžeme vzdychat jako králové,

jako císařovny v darovaných vozech,

skvělí ve vymyšleném významu.

Půjdu po stezce, po níž se navždy chodí,

ač je můj čas krátký,

jako kdyby hvězdy patřily

do mých sepjatých dlaní

a rozhazovaly tyto rozkoše,

jiskřící na slunci,

když klesají a dole se usazují.

Smíš vstoupit na stezku, po níž se navždy chodí,

za tebou, za mnou,

mezi krokem minulým a krokem příštím,

tak vzhlédni, jen jednou vzhlédni,

než budu pryč.

Vypravěč příběhů

Fasstan z Kolanse


K A P I T O L A J E D N A

Nejhorší bída nespočívá v tom, co pokrývka odhaluje,

nýbrž v tom, co skrývá.

Král Tehol Jediný z Lederu

N

a zarostlý pozemek mrtvé azathské věže ve městě Lederasdorazila válka .Od řeky sem vpadla hejna ještěrek .Nalezlyhojnost podivného hmyzu a bezhlavě se pustily do žraní.

Nejpodivnější mezi tajuplnými brouky byl jeden dvouhlavý druh. Jednoho takového brouka zahlédly čtyři ještěrky a obklíčily ho .Brouk si všiml hrozeb ze dvou stran a opatrně se pootočil, takže odhalil další dvě hrozby .Nato se přikrčil a hrál mrtvého brouka .

Nezabralo to .Jedna ještěrka z druhu lezoucího po zdech, se širokou tlamou a zlatě skvrnitýma očima, skočila a brouka spolkla.

Totéž se odehrávalo po celém areálu, hrozná jatka, uspěchanévyhlazování .Dvouhlavým broukům nebyl tento večer zjevně nakloněn osud.

Avšak ne všechna kořist byla tak bezmocná, jak na první pohled vypadala .Role oběti v přírodě je pomíjivá a kořist se může ve věčném dramatu o přežití časem nakrmit těmi, kdo z ní kořistili.

Osamělá sova, již přecpaná ještěrkami, byla jediným svědkem náhlé vlny svíjející se smrti na nerovné zemi, kdy se z tlam umírajích ještěrek vynořovaly groteskní tvorové .Vyhubení dvouhlavýmbroukům nehrozilo tak bezprostředně, jak se zdálo ještě před chvílí.

Jenže sovy, patřící mezi nejméně chytré ptáky, na takové lekce nedbají .Tato jen přihlížela s prázdným pohledem, dokud neucítila zvláštní pohyb v žaludku, který odpoutal její pozornost od podivného umírání dole, od řádky světlých ještěrčích bříšek, barvících tmavou hlínu .Nevzpomněla si na ještěrky, které sežrala .Ani zpětně sineuvědomila, jak neohrabaně se jí některé snažily uniknout ze spárů.

Sovu čekala dlouhá noc hodně bolestivého zvracení. Jakkoliv byla hloupá, od té doby už nechytila jedinou ještěrku.

Svět své lekce předává způsobem rafinovaným nebo v případěnut>39


nosti krutým a nevybíravým, takže to pochopí i ten nejzabedněnější

jedinec .Či v opačném případě zemře .Pro ty nejchytřejší jepochopitelně nechápavost neomluvitelná.

Horká noc v Lederas. I kámen se potil. Voda v kanálech vypadala vazká, nehybná, s hladinou podivně vyhlazenou a zneprůhledněnou naneseným prachem a odpadky. Nad vodou tančil hmyz, jako by hledal svůj odraz, avšak hladká patina nic nevyjevovala, pohltila dokoncei hvězdy, polykala jasné světloloučí pouličních hlídek, atak okřídlený hmyzkroužil bez ustání,jako bybyl poblázněný horečkou.

Pod mostem, na strmých březích pohřbených ve tmě, lezli cvrčci připomínajícíkapky oleje,lesklí,nafouklí,křupajícípod nohama,jak zjistili ti dva, kteří se tam setkali.

„Nikdy by tam nešel,“ drsně šeptal jeden z nich. „Voda smrdí a hele, ani vlnka, nic. Vzal roha na druhou stranu, někam na noční trh, kde se může rychle ztratit.“

„Ztratit,“ zabručela jeho společnice, rukou v rukavici zvedla dýku a prohlížela si ostří, „to je dobrý. Jako kdyby se mohl ztratit. Jako kdyby se kdokoliv z nás mohl ztratit.“

„Myslíš, že se nedokáže zabalit tak jako my?“

„Na to nebyl čas. Zdrhl. Je na útěku. Zpanikařil.“

„Vypadalo to jako panika,“ souhlasil muž a pak potřásl hlavou. „Jaktěživo jsem neviděl něco tak... neuspokojivýho.“

Žena vrátila dýku do pochvy. „Vyštvali ho. Zase se vrátí, a my po něm skočíme.“

„Hlupák, myslet si, že dokáže uniknout.“

Po chvíli Smíška znovu vytáhla dýku a zadívala se na její ostří.

Hrdlořez vedle ní jen zakoulel očima a neřekl nic.

Flaška se narovnal a kývl na Koryka, aU se k němu připojí, načež se pobaveně díval, jak se rozložitý setijský míšenec prodírá davem a zanechává za sebou brázdu naštvaných pohledů a spolknutýchnadávek – potíže pochopitelně nehrozily, protože tomuhle hroznému cizinci šlo očividně právě o ně, a jelikož jsou instinkty po celém světě více méně stejné, do Koryka se nikdo pouštět nechtěl.

Škoda. Taková podívaná by stála za to, usmíval se v duchu Flaška, kdybysenapodmračenéhobarbaravrhlhoufrozezlenýchlederských hokynářů a snažili se ho utlouct bochníky křupavého chleba akořenovou zeleninou.

I když na druhou stranu by se jim něco takového nehodilo do krámu. Aspoň ne teT, když konečně objevili svou kořist a Smola

40


s Corabbem obcházeli krčmu, aby kryli únikovou cestu do zadní

uličky, a Snad s Masan Gilani vylezli na střechu pro případ, že by

měl jejich cíl větší fantazii.

Se skřípěním zubů dorazil Koryk, celý zpocený a zamračený.„Lejna mizerný,“ huhlal.„Cojetozavášeňutrácetpeníze?Trhyjsoublbý.“

„Ale lidi jsou díky nim šUastní,“ upozornil ho Flaška, „nebo když už ne vyloženě šUastní, tak... dočasně uspokojení. Což sloužístejnýmu účelu.“

„A jakýmu asi?“

„Nedostávají se do potíží. Nebezpečných potíží,“ dodal, když viděl, jak Koryk vraští čelo a rozhlíží se kolem. „Takových, jaký nastanou, když si obyvatelstvo najde čas na přemýšlení, myslím skutečný přemýšlení – a pomalu si uvědomí, jak tohle všechno stojí za hovno.“

„Tohle zní jako jeden z těch královskejch proslovů – vždycky mě uspávají, stejně jako ty teT, Flaško. Kde vlastně je?“

„Jedna moje krysa dřepí pod balustrádou –“

„Která?“

„Malá Smíška – ta je na tohle nejlepší. Každopádně na něj právě upírá ty svoje oči jako korálky. Sedí u stolu v rohu těsně pod tímzavřeným oknem – ale nevypadá, že by jím mohl někdo prolízt. Vpodstatě je zahnaný do kouta,“ zakončil.

Koryk se zamračil ještě víc. „To je moc snadný, není?“

Flaška se poškrábal na strništi, přešlápl a povzdechl si. „Jo, až moc snadný.“

„Tady je Balšám s Geslerem.“

Dorazili oba seržanti.

„Co tady děláme?“ chtěl vědět Balšám s vykulenýma očima.

„Zase má plný kalhoty, nevšímejte si ho,“ prohlásil Gesler.„Předokládám, že nás čeká boj. A hnusnej. Ten se nedá jen tak.“

„Co teda máme v plánu?“ zeptal se Koryk.

„Bouřňák je v čele. Vyplaší nám ho – pokud vyrazí k zadním dveřím, chytí ho vaši kamarádi. To samý, pokud vyleze na střechu. Já bych hádal, že oběhne Bouřňáka a poběží k předním dveřím – to bych udělal já. Bouřňák je hromotluk a vypadá zle, ale rychlej zrovna není. A na to spolíháme. My čtyři si na něj počkáme – a chytíme si ho. Bouřňák půjde za ním a bude hlídat dveře, aby mu zabránil v ústupu.“

„Vypadá nervózní a zřejmě má špatnou náladu,“ poznamenalFlaška. „Varuj Bouřňáka – klidně by se mu mohl postavit.“

„Uslyšíme rachot a vlítneme tam,“ prohlásil Gesler.

41


Seržant se zlatou kůží odešel informovat Bouřňáka. Balšám zůstal stát vedle Koryka a stále vypadal poplašeně.

Lidé chodili do krčmy a zase ven, jako by to byl nevěstinec. Pak se objevil Bouřňák. Byl vyšší než všichni ostatní, v obličeji byl celý rudý a vousy měl ještě rudější, jako kdyby mu hořela hlava. Uvolnil mírové poutko na meči a šoural se ke dveřím. Lidé mu uhýbali z cesty. Na prahu se setkal s jedním zákazníkem, popadl ho za košili a hodil za sebe – ten chudák vyjekl, když přistál na břiše na dláždění ani ne tři kroky od tří Malažanů, kde se svíjel a držel se za krvácející bradu.

Bouřňák vpadl do taverny a Gesler překročil ležícího měšUana a sykl: „Ke dveřím, honem!“

Flaška pustil Koryka dopředu a ustoupil i Balšámovi, který se málem vydal opačným směrem – než ho Gesler strhl zpátky. Pokud mělo dojít k rvačce, Flaška rád přenechá těžkou práci ostatním. Nakonec on svůj díl odvedl, když kořist vystopoval.

V krčmě vypukl zmatek a do tříštění nábytku znělpřekvapený a zděšený křik. Pak něco bouchlo. A ze dveří se vzápětí vyvalil bílý kouř. Další tříštění nábytku, těžký náraz, a pak z kouře kdosi vyběhl.

KorykadobradytvrdězasáhlloketamíšenecsezřítiljakopodUatý.

Gesler uhnul ráně pěstí právě včas, aby se setkal se zvednutýmkolenem, a výsledná srážka zněla, jako když do sebe narazí dvakokosové ořechy. Kořist švihla nohou a otočila se v prudké piruetě,zatímco se Gesler se skelným pohledem posadil na zadek.

Balšám zavřískl, couvl a sáhl po meči – Flaška přiskočil a popadl ho zaruku – kořistzatímproběhla kolem nich arychle,ačbezdalších příhod, utíkala k mostu.

Z krčmy se vypotácel Bouřňák a z nosu mu tekla krev. „Vy jste ho nechytili? Pitomci – koukněte na můj obličej! Tohle jsem si vysloužil pro nic za nic?“

Kolem obrovského Falariho se tlačili kašlající zákazníci suslzenýma očima.

Geslerserozechvěle vyškrábalnanohyapotřáslhlavou.„Notak,“ mumlal, „jdeme za ním. Doufám, že ho Hrdlořez se Smíškou trochu zpomalej.“

Objevili se Smola s Corabbem a obhlédli scénu.

„Corabbe, ty zůstaň s Korykem a zkus ho přivíst k vědomí,“přikázal Smola a připojil se k Flaškovi, Geslerovi, Bouřňákovi aBalšámovi, kteří vyrazili za kořistí.

Balšám se mračil na Flašku. „Mohl jsem ho dostat!“

42


„Potřebujeme toho parchanta živýho, blbče,“ štěkl Flaška.

Seržant užasl. „Opravdu?“

„Koukni na to,“ sykl Hrdlořez. „Tady je!“

„A ošklivě kulhá,“ povšimla si Smíška a vrátila dýku do pochvy. „Půjdeme na něj z obou stran a chytíme ho za kotníky.“

„Dobrej nápad.“

Hrdlořezodešeldoleva,Smíškadopravaapřikrčilisevedlemostu. Poslouchali, jak se kulhající uprchlík blíží. Na mostě šouravý krok zrychlil.

Ve správné chvíli, když kořist sestoupila z mostu na dláždění, vyskočilimalazštímariňácizeskrýšeapopadlimuženanohy.Všichni tři se skutáleli na hromadu. Došlo na nadávky, dloubající palce a zuřivé kopání.

Chvíli nato dorazili ostatní a společnými silami se jim podařilo kořist přitisknout k zemi.

Flaškapopošelblížazadívalsedopotlučeného, zarudléhoobličeje oběti. „Vážně, seržante, měl jsi vědět, že nemáš šanci.“

Šumař se zle mračil.

„Koukni, cos mi udělal s nosem!“ stěžoval si Bouřňák a popadl Šumaře za paži. Očividně zvažoval, že mu ji zlomí.

„V tý krčmě jsi pouřil kouřivku, co?“ zeptal se Flaška. „Takový plýtvání.“

„Za tohle zaplatíte,“ štěkl Šumař. „Nemáte ponětí –“

„Nejspíš má pravdu,“ podotkl Gesler. „No, Šume, máme tě tady držet věčně, nebo už půjdeš v klidu? Co pobočnice chce, to taky dostane.“

„Toběsetolehko řekne,“syčelŠumař.„JensekouknitadynaFlašku, připadá ti šUastnej?“

Flaška se zachmuřil. „Ne, šUastnej z toho nejsem, ale rozkaz je rozkaz, seržante. Nemůžeš prostě utýct.“

„Škoda žejsemsinevzal párpráskavek,“vrčel Šumař, „to byvšechno hezky vyřešilo. No dobře, můžete mě nechat vstát – stejně mám zničený koleno. Geslere, máš sanici ze žuly, věděl jsi to?“

„A taky mám ohromnej profil,“ podotkl Gesler.

„My jsme honili Šumaře?“ zeptal se najednou Balšám. „Bohové pod náma, on se vzbouřil nebo co?“

Hrdlořez ho poplácal po rameni. „Už je to v pořádku, seržante. Pobočnice chce, aby jí Šumař vyložil balíček, to je všechno.“

Flaška sebou trhl. To je všechno .Jistě, nic na tom není .Už se nemůžu dočkat.

43


Zvedli Šumaře na nohy a moudře ho nepouštěli z rukou, když se vydali zpátky do kasáren.

Pod překladem ve dveřích do mrtvého azathu visel podlouhlý předmět, šedý a strašidelný. Vypadal neživý, což ale pochopitelně nebyl.

„Mohli bychom házet kameny,“ navrhla Sinn. „V noci spí, ne?“

„Většinou,“ odtušil Žrout.

„Možná, když budeme potichu.“

„Možná.“

Sinn se ošila. „Kameny?“

„Zasáhneš to a oni se probudí a pak se vyhrnou jako černý roj.“

„Odjakživa nenávidím vosy. Co se pamatuju. Musely mě kdysi ošklivě poštípat, co myslíš?“

„A koho nepoštípaly?“ Žrout pokrčil rameny.

„Mohla bych to prostě zapálit.“

„Žádný kouzlení, Sinn, tady ne.“

„Neříkal jsi náhodou, že je ten dům mrtvý?“

„To je... myslím. Ale dvůr možná není.“

Sinn se rozhlédla. „Někdo tady kopal.“

„Ty nikdy nemluvíš s nikým kromě mě?“ zeptal se Žrout.

„Ne.“ Jediné slovo bylo konečné, nezměnitelné a nepřipouštělo žádnou debatu na toto téma.

Zadíval se na ni. „Víš, co se dneska v noci děje, viT?“

„Je mi to jedno. Já se k tomu nepřiblížím.“

„Na tom nesejde.“

„Když se schováme v domě, tak se to k nám možná nedostane.“

„Možná,“připustilŽrout.„Alepochybuju,žebalíčekfungujetakhle.“

„Jak to víš?“

„No, nevím. Ale strejda Keneb povídal, že posledně mluvil Šumař o mně, a toudoboujsemzrovnaskákaldomoře–ani jsem nebyl vkajutě. On to ale věděl, přesně věděl, co dělám.“

„A co jsi dělal?“

„Šel jsem hledat nachty.“

„Jak jsi ale věděl, že tam jsou? Mluvíš nesmysly, Žroute. A vůbec, k čemu vlastně jsou? Jenom pořád chodí za Withalem.“

„Když zrovna neloví ty malý ještěrky,“ dodal Žrout s úsměvem.

Ale Sinn neměla náladu na rozptylování. „Podívám se na tebe a napadne mě... Mockra.“

Žrout se místo odpovědi opatrně vydal po nerovném chodníku, oči upřené na vosí hnízdo.

44




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist