načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Prach a stín -- Zpráva dr. Watsona o vraždách Jacka Rozparovače - Lyndsay Faye

Elektronická kniha: Prach a stín -- Zpráva dr. Watsona o vraždách Jacka Rozparovače
Autor:

Před více než sto dvaceti lety zalehla londýnský Whitechapel noční můra. Zvěrstva, která páchá tajemný zabiják na prostitutkách, jsou neslýchaná a bezradný Scotland Yard hledá pomoc ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 326
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Michal Prokop
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2663-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Před více než sto dvaceti lety zalehla londýnský Whitechapel noční můra. Zvěrstva, která páchá tajemný zabiják na prostitutkách, jsou neslýchaná a bezradný Scotland Yard hledá pomoc u Sherlocka Holmese. Jedině výstřední detektiv z Baker Street, chladnokrevný podivín s geniálním mozkem, se může postavit Jacku Rozparovači a rozluštit jeho tajemství. Ani v nejčernějším snu by ho však nenapadlo, že při svém pátrání
bude muset bojovat s podezřením, že Jack Rozparovač je – on sám. Mrazivý příběh zaznamenaný z pohledu dr. Watsona není jen mimořádnou a věrnou poctou holmesovskému kánonu, ale především živoucím vyprávěním a atmosférickou detektivkou, odehrávající se ve stínu londýnských ulic a přísvitu plynových
lamp. Lyndsay Faeyová dokonale propojila mýtus Velkého detektiva se skutečnými krvavými událostmi, k nimž kriminalistika dodnes hledá klíč. (zpráva dr.

Zařazeno v kategoriích
Lyndsay Faye - další tituly autora:
Lovci vran Lovci vran
Faye, Lyndsay
Cena: 279 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Lyndsay Fayeová
prach a stín





nakladatelství p aseka
praha – Litomyšl
Bez názvu-1 13. 2. 2016 15:41:09
Titulni list_PRACH_A_STÍN.pdf 1 3. 2. 2016 13:44:23





nakladatelství p aseka
praha – Litomyšl
Bez názvu-1 13. 2. 2016 15:41:09
Titulni list_PRACH_A_STÍN.pdf 1 3. 2. 2016 13:44:23





PŘELOŽIL MICHAL PROKOP
Citát ze Shakespearova Krále Leara na str. 324 je uveden
v překladu F. L. Čelakovského.
DUST AND SHADOW
Copyright © 2009 by Lyndsay Faye
All rights reserved.
Translation © Michal Prokop, 2016
ISBN 978-80-7432-663-9 (váz.)
ISBN 978-80-7432-731-5 (epub)
ISBN 978-80-7432-732-2 (mobi)
ISBN 978-80-7432-733-9 (pdf)





Pro Jima LeMondse a jeho Malé životní etudy.





7
Zpočátku se zdálo, že záležitost s  rozparovačem
znepokojila mého přítele sherlocka holmese stejně vážně, jako
vyděsila celý Londýn. Vídával jsem, jak po celonočním bdění leží
na pohovce, housle u nohou a injekční stříkačku vypadlou
z dlouhých bezvládných prstů, přičemž ani jeden z těchto
utišujících prostředků nedokázal zaplašit přízrak muže,
jehož jsme pronásledovali přes dva měsíce. Dělal jsem pro jeho
zdraví vše, co bylo v mých silách, avšak jako spolutrpící jsem
měl jen velmi omezené možnosti zaplašit hrůzu z toho, co se
stalo, a jeho ochromující obavu, že v jakémsi nadlidském
vzepětí geniality snad mohl vykonat více, než vykonal.
nakonec jsem usoudil, že bych měl případ zaznamenat, ne
kvůli zveřejnění, ale pro svůj vlastní vnitřní klid. Myslím, že
do té doby jsem se při kladení pera na papír potýkal s tak
těžkým břemenem pouze při líčení událostí u reichenbašských
vodopádů. Byly to pro mě náročné dny a holmes, na něhož
se valilo víc případů, než kolika se dokázal vyhnout, se při
několika příležitostech opřel o můj pracovní stůl
a poznamenal: „raději mi pomozte s tou tarlingtonovou věcí. tohle
nemusíte sepisovat, drahý příteli. svět na něj už zapomněl.
Jednoho dne zapomeneme i my.“
V tom se však sherlock holmes výjimečně mýlil. svět dosud
nezapomněl. nezapomněl dodnes a jen vskutku odvážného
hocha nezamrazí, když starší sourozenec vyvolává
obávaného ducha Jacka rozparovače.
Dokončil jsem kroniku událostí, přičemž jsem usiloval
o nestranný biografický tón, na jaký jsem byl zvyklý. stalo se tak
před mnoha lety, kdy byla holmesova úloha v záležitosti ještě





8
předmětem spekulací. avšak náš podíl na vyšetřování roz -
parovačových vražd brzy přestal zajímat všechny kromě
několika málo vybraných jednotlivců. Uznání vděčné veřejnosti
vydobyly mému společníkovi pouze zločiny prokazatelně jím
objasněné, protože příběh bez konce vlastně není příběhem
a v zájmu Londýna i nás samých muselo rozluštění
rozparovačovy aféry zůstat absolutním tajemstvím.
ačkoli snad jednám proti svým nejlepším zájmům,
nedokážu se přimět ke spálení jakýchkoli záznamů o případech, na
nichž jsme se s holmesem podíleli. Mám v plánu ponechat
písemnosti v kufříku ve spolehlivých rukách svého advokáta
právě s tímto listem navrchu. Bez ohledu na naléhavost svých
požadavků si ale nemohu být jistý, že mému přání, aby tato
zpráva zůstala neotištěna, bude vyhověno. Můj příběh staví
do jasného světla ty nejodpornější stránky lidské povahy a já
nesnesu obviňování ze zkreslování nebo touhy po senzaci.
Opravdu se modlím, aby se dříve, než něčí zrak spočine na
těchto stránkách, Jack rozparovač stal pouhou vzpomínkou
na ponuřejší a násilnější časy.
Jediným důvodem, proč jsem tyto události vůbec
zaznamenal, byla snaha oslavit jedinečné nadání a šlechetnost, pro
něž snad bude muž, který byl přes padesát let mým přítelem,
navěky připomínán. a přece už během psaní s radostí
zjišťuji – třebaže přicházejí zprávy o nové válce a novém
zármutku –, že příští generace vyhradily skvělému panu sherlocku
holmesovi čestné místo v dějinách.
Dr. John H. Watson, červenec 1939





9
prolog
únOr 1887
„Můj drahý doktore, obávám se, že budu dnes večer potře -
bovat vaše služby.“
Vzhlédl jsem tázavě od článku o místních volbách v Colwall
Gazette. „Bude mi potěšením, holmesi.“
„Oblečte se teple – barometr sice neukazuje nic zvláštního,
ale fouká studený vítr. a kdyby vám nevadilo vzít si do kapsy
revolver, byl bych vám zavázán. Koneckonců opatrnosti není
nikdy nazbyt a váš revolver je zvlášť pádný argument.“
„copak jsem vás u večeře neslyšel říkat, že se ranním vla -
kem vrátíme do Londýna?“
sherlock holmes se tajemně usmál skrze mlžný závoj
dýmkového kouře, který zvolna obklopoval jeho křeslo. „Máte na
mysli mou poznámku, že oba budeme daleko užitečnější ve
městě než tady v herefordshiru. trvám na ní. V Londýně nás
očekávají tři různě zajímavé případy.“
„ale co ten zmizelý diamant?“
„té záležitosti jsem už přišel na kloub.“
„Milý holmesi!“ zvolal jsem. „Blahopřeji vám. ale kde tedy
je? Zpravil jste o tom lorda ramsdena? a poslal jste do
hostince zprávu inspektoru Gregsonovi?“
„Řekl jsem, že jsem tomu přišel na kloub, nikoli, že jsem
věc uzavřel, milý příteli.“ holmes se zasmál, vstal
z damaškového křesla v našem krásném pokoji pro hosty a vyklepal
lulku o mříž krbu. „to nás teprve čeká. Od začátku to nebyla
žádná výjimečná záhada, ačkoli náš přítel ze scotland Yardu
zřejmě pořád tápe.“
„Já jsem zmatený úplně stejně,“ připustil jsem. „prsten
ukradený ze soukromého trezoru, nevysvětlitelně chybějící část





10
trávníku na jižní straně pozemku, baronova tragická minu -
lost...“
„Máte jisté nadání, milý Watsone, ale žalostně málo ho
využíváte. právě jste určil tři nejvýmluvnější body celé věci.“
„přesto přiznávám, že nemám sebemenší tušení, oč tu jde.
Máte v úmyslu usvědčit dnes večer pachatele?“
„K porušení zákona vlastně zatím nedošlo. My dva bychom
však na sebe měli navléknout tolik vlny, kolik si dokážeme
opatřit, chceme-li sledovat probíhající zločin.“
„probíhající zločin! holmesi, jaký zločin máte na mysli?“
„Vykradení hrobu, pokud mi ještě slouží rozum. sejdeme se
na dvoře v jednu hodinu, pokud vám to vyhovuje – většina
služebnictva tou dobou bude v posteli. na vašem místě bych
si dal pozor, aby mě při opouštění domu nikdo neviděl.
Zbytečné zdržení by mohlo být opravdu nešťastné.“
a s těmito slovy se odebral do své ložnice.
Deset minut před jednou jsem vyšel z budovy, zachumlaný do
teplého oblečení, neboť noc byla vskutku studená a jinovatka
na trávě odrážela svit hvězd. snadno jsem zpozoroval
přítele, jak kráčí po široké pěšině uhrabané s téměř
kontinentální pečlivostí, zjevně zaujatý vyhlídkou na dokonale viditelná
souhvězdí, která příroda rozesela po obloze. Odkašlal jsem
si a holmes se s kývnutím vydal ke mně.
„Můj drahý Watsone,“ řekl tiše. „také raději riskujete
nachlazení, než abyste si nechal ujít Malvernské vrchy v noci?
nebo co si o tom má hospodyně myslet?“
„nepředpokládám, že je paní Jeavonsová vzhůru a něco
si myslí.“
„Výborně. Zjistěme tedy, jestli můžeme chladnému počasí
vzdorovat svižnou chůzí.“
Vydali jsme se po cestě, která zprvu směřovala k zahradám,
ale brzy již sledovala ohyb nedalekých srázů. Zanedlouho
nás holmes provedl dřevěnou brankou porostlou lišejníkem





11
a nechali jsme pozemek kolem Blackheath house za sebou.
Kvůli závažným nejasnostem ohledně našich záměrů jsem se
prostě musel zeptat: „ spojujete snad vykradení hrobu
s nedávnou krádeží dědictví?“
„proč nedávnou? nezapomínejte, že máme jen velmi málo
informací, pokud jde o dobu zmizení.“
Zamyslel jsem se nad tím a dech se mi před očima
zhmotňoval do znepokojivých přízraků. „Jistě. ale jestliže se
schyluje k vykradení hrobu, neměli bychom mu spíš zabránit než
přihlížet?“
„to si nemyslím.“
ačkoli jsem dokonale přivykl holmesovu důrazu na
diskrétnost v závěrečných fázích vyšetřování, občas mi šla jeho
strohá vyhýbavost na nervy. „nepochybně brzy objasníte, jak
ten bizarní případ zahradnického vandalismu souvisí
s poskvrněním svatého místa posledního odpočinku.“
holmes na mě pohlédl. „Jak dlouho by vám asi tak trvalo
vykopat hrob?“
„Mně? to nedokážu odhadnout. Kdybych se nemusel na
nic ohlížet, možná den.“
„a kdyby bylo nutné pracovat v naprostém utajení?“
„tak nejspíš o pár dnů víc,“ odpověděl jsem pomalu.
„předpokládám, že skoro stejně dlouho byste hrob opět
zasypával, pokud by to bylo zapotřebí. a jestliže by bylo
nezbytné, aby vás při práci nikdo nespatřil, určitě byste si díky
své vrozené mazanosti našel způsob, jak ji schovat před
zraky okolí.“
„holmesi,“ vydechl jsem, neboť jsem se konečně dovtípil,
„chcete říct, že ta chybějící část trávníku –“
„pst!“ zašeptal. „tamhle. Vidíte?“ přešli jsme vrchol
zalesněného hřebene asi půl míle od sídla a nyní jsme shlíželi do
drsné prolákliny, která tvořila jednu z hranic blízkého města.
holmes ukázal hubeným prstem. „sledujte kostel.“
V jasném měsíčním světle jsem mezi stromy na hřbitově





12
sotva rozeznával shrbenou postavu muže, který kladl poslední
hroudy hlíny na hrob s malým bílým kamenem. Otřel si čelo
hřbetem ruky a podíval se přímo k nám.
„to je sám lord ramsden,“ zamumlal jsem.
„Zpátky za kopec,“ zavelel holmes a oba jsme se stáhli do
houští.
„Už to má skoro hotové,“ poznamenal můj společník.
„přiznávám, Watsone, že mé sympatie jsou v této věci jed no znač ně
na straně pachatele, ale vy zůstaňte tady ve skrýši a vy tvoř te si
vlastní úsudek. Mám v úmyslu setkat se s baronem o sa mo tě,
a jestliže se bude chovat rozumně, tím lépe. pokud ne – ale
pozor! skrčte se a buďte tiše jako pěna.“
Vlezl jsem za balvan a lehce jsem sevřel revolver v kapse
svého zimníku. stačil jsem zaznamenat škrtnutí sirky a závan
kouře z holmesovy cigarety, když vtom z úbočí zadusaly
kroky. Zjistil jsem, že holmes mou skrýš vybral s velkou péčí,
neboť jsem byl ukryt za kamenem a škvíra mezi ním a přilehlou
skálou mi poskytovala jen omezený výhled na scénu.
Objevil se baron, stoupal do kopce, dokonce i v mrazivém
vzduchu viditelně zpocený, a ztěžka oddechoval. Vzhlédl
k lesu před sebou, zděšeně se zastavil a z kabátu lemovaného
kožešinou vytáhl pistoli.
„Kdo je tam?“ otázal se chraplavě.
„tady sherlock holmes, lorde ramsdene. nezbytně s vámi
musím mluvit.“
„sherlock holmes!“ zvolal muž. „co tu děláte v tuhle
hodinu?“
„na totéž bych se mohl zeptat já vás.“
„Do toho vám nic není,“ odsekl baron, avšak jeho hlas se
chvěl panikou. „Byl jsem na návštěvě. U přítele –“
holmes vzdychl. „Vážený pane, nemohu dovolit, abyste se
dál uchyloval k podobným lžím, protože je mi známo, že jste
se dnes v noci nevypravil za živými, ale za mrtvými.“
„Jak to můžete vědět?“ zeptal se baron.





13
„Já vím všechno, pane.“
„V tom případě jste objevil její hrob!“ ruka se mu značně
třásla a zbraň obrácená k zemi opisovala malé kroužky, jako
by nevěděl, co s ní.
„ráno jsem se tam na chvilku zastavil,“ připustil holmes
mírně. „sám jste se mi přiznal, že jste Elenoru rowleyovou
miloval. p ovažoval jste to za rozumné, jelikož jste usoudil,
že vzhledem k tomu, kolikrát jste se sešli a kolik dopisů jste
si vyměnili, byste takovou věc po její smrti neudržel zcela
v tajnosti.“
„přesně tak – a proto jsem vám všechno řekl!“
„Od chvíle, kdy vaše rodina zjistila, že prsten je pryč, jste to
hrál mistrovsky,“ pokračoval holmes a nespouštěl uhrančivé
šedé oči z baronova obličeje, ačkoli jsem věděl, že stejně jako
já pozorně sleduje i pistoli. „povolal jste doktora Watsona
a mě, abychom pomohli policii, a trval jste na tom, abychom
zůstali v Blackheath house, dokud se vše neobjasní.
I k tomuto povedenému tahu vám musím poblahopřát.“
Baron vztekle přimhouřil oči. „Byl jsem s vámi čtrnáct dnů.
prokazoval jsem vám a vašemu příteli všechny myslitelné
laskavosti. tak proč jste to udělal? proč jste vůbec chodil
k jejímu hrobu?“
„Jednoduše kvůli vašemu tvrzení, že nevíte, kde se nachází.“
„a proč bych měl?“ dožadoval se baron. „Znamenala pro mě
celý svět, to ano, jenže –“ chvilku se vzpamatovával. „střežili
jsme svou lásku jako oko v hlavě, pane holmesi, a já jsem se
už dost ponížil, když jsem o ní mluvil s najatým detektivem.“
„Muži vašeho postavení se nepouštějí do hovorů
s neznámými o bolestných a důvěrných tématech jindy než z čiré
nutnosti,“ trval holmes na svém. „Vsadil jste na to, že naprostá
upřímnost během našeho úvodního setkání v Londýně
ukončí můj zájem. Otevřenost by vám skutečně získala dost času
na dokončení záležitosti, kdybyste jednal s horším
vyšetřovatelem. Dokonce i vaše historka o tom, že trávník poničili





14
nezvedení kluci z vesnice, byla uvěřitelná. Mnohé mi však
prozradil stav vašeho oblečení minulou neděli večer.“
„to jsem vám už vysvětlil – můj pes běžel za bažantem a chy -
til se do oka, které tu kladou vesničané.“
„Čekal bych tedy, že budete mít zablácené jenom kalhoty,“
odvětil holmes trpělivě. „ale nejvíc hlíny jste měl na zadní
straně rukávů, právě tam, kde se člověk opírá lokty, když se
vytahuje z jámy, jejíž hloubka téměř odpovídá jeho výšce.“
Lord ramsden se šíleným pohledem namířil zbraň na
holmese, avšak můj přítel dál klidně vyprávěl.
„Miloval jste Elenoru rowleyovou tak vášnivě, že jste
z rodinné pokladnice, bezpečné natolik, že její obsah zřídkakdy
někdo kontroluje, vzal babiččin snubní prsten. pak jste tento
dar věnoval slečně rowleyové, plně odhodlán oženit se
s dcerou místního obchodníka, jejíž kráse, alespoň jak jsem se
doslechl, se vyrovnala pouze šlechetnost jejího ducha.“
Baron se zadíval kamsi do dáli a nepatrně sklonil hlavu, ale
pistole dál mířila na holmese. „a také bychom se vzali,
kdybych o ni nepřišel.“
„Dnes dopoledne jsem dlouze hovořil s bývalou služebnou
slečny rowleyové. Když Elenora rowleyová onemocněla,
vzká zala vám, že odjela s rodiči na kontinent na léčení.“
„Odborníci nic nesvedli,“ doplnil baron a zoufale zaťal prázd -
nou pěst. „po návratu průběh nemoci ještě urychlilo vypětí
z cestování. Kanálem, který jsme si vytvořili, mi poslala
zprávu, že mě miluje pořád stejně – už od doby, kdy jsme oba byli
děti a její otec do naší domácnosti dodával textilní zboží. Za
tři dny –“ Křečovitě se otřásl a přejel si dlaní po čele.
„Jakýkoli jiný osud by byl lepší. Dokonce i má vlastní smrt.“
„tak či tak faktem zůstává, že zemřela,“ dodal můj přítel
soucitně, „a než jste si v zármutku stačil uvědomit, že důkaz
vaší lásky nosila zašitý v lemu šatů, byl pohřben společně s ní.
Jakmile jste se zase vzpamatoval, určitě vám došlo, že
rodinný klenot zmizel mimo váš dosah.“





15
„sám jsem onemocněl. Zešílel jsem. skoro na měsíc jsem se
stal pouhým stínem sebe samého. nezáleželo mi na ničem a na
nikom,“ líčil baron otupěle. „ nesčetné pošetilosti mého
bratra však následují jedna po druhé jako dny v kalendáři a naše
rodina není tak bohatá, jak se matka domnívá.“
„Jistá účetní záležitost tedy upozornila na chybějící šperk.“
„Jinak bych ho od ní nikdy nechtěl nazpátek – za života
ani po smrti. Bože můj! Všechna trápení, kterými nás
zahrnul bratr, nejsou ničím v porovnání s tím mým. Jak se bude
vedle jména ramsden vyjímat přívlastek ‚vykradač hrobů‘?“
zvolal. poté se z posledních zbývajících sil uklidnil, napřímil
se a jeho modré oči se přízračně zatřpytily. „Možná nijak,“
pokračoval a v jeho slovech byl mrazivý klid. „třeba jediný
člověk, který o té věci ví, dnes v noci zahyne.“
„není to příliš pravděpodobné, viďte?“ poznamenal
holmes vyrovnaně.
„to si jen myslíte,“ zavrčel jeho klient, „ale podcenil jste
můj –“
„nejsem takový blázen, abych se s vámi setkal úplně sám,“
přerušil ho detektiv. „Můj přítel doktor Watson byl tak
laskav a doprovodil mě.“
Opatrně jsem vystoupil zpoza skalnatého výběžku.
„takže jste si přivedl vlastní špehy!“ zvolal baron.
„chcete mě zničit!“
„Musíte věřit, lorde ramsdene, že vám nechci jakkoli
uškodit,“ namítl holmes. „Můj společník a já jsme připraveni
odpřisáhnout, že o této záležitosti neřekneme nikomu ani slovo,
pokud se prsten vrátí, kam patří.“
„Je tady.“ Baron položil dlaň na náprsní kapsu. „ale
myslíte to vážně? to je neuvěřitelné.“
„Moje skromná kariéra by brzy skončila krachem, kdybych
nedbal nejlepších zájmů svých klientů,“ prohlásil můj přítel.
„p olicie, má rodina ani nikdo jiný se o věci nedozví, když jsem
teď získal prsten zpátky? to je mnohem víc, než si zasloužím.“





16
„Já jim to nepovím. Máte mé slovo,“ pronesl holmes vážně.
„I moje,“ dodal jsem.
„to mi stačí.“ Baron omámeně sklonil hlavu, vyčerpaný
smut kem.
„není to první přečin, kterého jsem se dopustil, a obávám
se, že zřejmě nezůstane posledním,“ podotkl můj přítel
stejně ztišeným hlasem.
„Budu vám nadosmrti zavázán za vaši mlčenlivost. Během
celé této záležitosti jste byl vskutku diskrétní a choval jste se
mnohem chvályhodněji než já.“
„V tom s vámi nemohu souhlasit,“ začal holmes, ale baron
hořce pokračoval.
„Ellie raději zemřela sama, než aby zradila mou důvěru. co
jsem jí nabídl na oplátku?“
„no tak, vaše lordstvo. podobné úvahy sotva přinesou
nějaký užitek. Jednal jste v zájmu své rodiny a vaše tajemství je
koneckonců v bezpečí.“
„samozřejmě máte pravdu,“ zašeptal baron. „Můžete se
vrátit do domu, pánové. Je po všem. Věřte mi, že já sám budu
od nynějška mlčet.“
Otočil jsem se k odchodu, avšak holmesův náhlý
nesrozumitelný výkřik mě přiměl k prudkému obratu. pistole
vystřelila právě ve chvíli, kdy holmes zoufalým skokem
doletěl k baronovi. Zachytil ho kolem trupu a položil na zmrzlou
zem. V okamžiku jsem byl u nich.
„rychle, člověče! Ještě dýchá – co kdybyste –“
avšak pro lorda ramsdena jsme už nemohli nic udělat.
Když jsem mu uvolnil límec, tiše, rozechvěle vzdychl
a přestal se hýbat.
„holmesi, je –“
„Je mrtev.“ Můj přítel přejel dlaní přes baronovy oči
a uhlazenost toho pohybu poněkud otupila šok z tragédie.
„Kdybych tak – ale lord ramsden by se jistě prozradil nějak jinak!
ne, ne, Gregson je osel, jenže cihlovou zeď pozná, když stojí





17
před ním. Jenom já jsem prsten mohl bezpečně vrátit.“
spěšně se sehnul a vytáhl lesklý kroužek z horní kapsy vesty
mrtvého muže.
„co musel vidět, aby jej získal,“ zamumlal jsem v hrůze.
„Bůh nám pomáhej, Watsone.“ ačkoli můj přítel navenek
působil klidně, byl otřesený jako nikdy dřív. „ takový zážitek
bych nikomu nepřál.“
Mlčky jsme klečeli v černých stínech stromů a pomalu si
znovu začali uvědomovat, jak vlezlá panuje zima.
„co jim řekneme?“
„aspoň v tomto směru nemáme na výběr,“ usoudil holmes.
„Zaslechli jsme výstřel těsně za hranicí pozemku a šli jsme se
tam podívat. našli jsme barona, kterému už nebylo
pomoci. to je celé.“
přikývl jsem. „předpokládám, že sebevraždu citlivého člově -
ka lze přičíst zátěži způsobené finanční tísní, ale co ten prs ten?“
„co se týče prstenu, jsem ochoten zajít ještě dál,“ odpověděl
holmes polohlasně. „Baron měl za to, že svým životem
ohrožuje tajemství, a já nehodlám připustit, aby stejné nebezpečí
představovala i jeho smrt.“
Ze smutku, který v sídle zavládl poté, co jsme se vrátili
s politováníhodným nákladem a vyhlásili poplach, člověka
zabolelo u srdce. paní domu po ztrátě nejstaršího syna zjevně
zapomněla, že její matka vůbec kdy měla nějaký prsten. protože
jsme si uprostřed toho zmatku připadali naprosto zbyteční,
ráno jsme brzy vstali a šli se do hostince rozloučit
s inspektorem Gregsonem a konstáblem, kterého si přivezl z Londýna,
aby mu pomohl s vyšetřováním. Obsadili celé apartmá
a v jednoduchém předpokoji si zřídili kancelář. Inspektor svým
jedinečným způsobem vyjádřil značné znepokojení nad naším
náhlým odjezdem.
„Víte, vlastně vám docela rozumím. Jakmile člověk
pochopí, že mu věc přerostla přes hlavu, je dobré si to připustit





18
a vycouvat. Já ale hodlám hrát až do konce, pane holmesi.
Zkrátka nedokážu odejít od rozdělaného případu, ve kterém
se děje tolik věcí.“
„Objevil jste tedy nějaké nové stopy?“ otázal se můj přítel
klidně.
„především je tu ten bratr zesnulého barona – hráč
a prostopášník, jestli můžu věřit svým zdrojům.“
„nepovažuji za příliš pravděpodobné –“
„a teď ta sebevražda!“ zvolal inspektor Gregson. „Za da -
ných okolností zvlášť temný čin.“
„proč?“
„přece kvůli vině! Kvůli čemu se člověk zabije, když ne
z po citu viny? Kdybyste zůstal, pane holmesi, možná byste
dí ky nejnovějšímu vývoji situace získal představu, co se děje.“
„Z Londýna jsem obdržel zprávu o tom šperku,“ pokrčil
přezíravě holmes jedním ramenem. „Jeden můj známý
klenotník mi poskytl důvod k návratu do města a důkazy zde
v colwallu mi připadají natolik chabé, že považuji za
přínosnější sledovat tuto čerstvou stopu.“
„promiňte, pane,“ ozval se hlas od stěny. „Důkazů je tu
bezpochyby dostatek.“
holmes obrátil hlavu k mladému konstáblovi, který
poznámku pronesl. „Myslíte?“ zeptal se suše. „podle mě je
zločin prakticky neobjasnitelný, pokud nelze ani stanovit dobu
je ho spáchání s přesností na dvanáct měsíců.“
tato odpověď pobavila Gregsona, jenž dodal: „Vidíte,
hochu, přivedl jsem vás sem, abyste viděl v akci opravdového
profesionála. a od pana holmese se taky můžete lecčemu
přiučit. ale myslím, že byste měl raději poslouchat a nechat si
své názory pro sebe.“
policista se nedal vyvést z míry. „ale co ten poničený
trávník?“
„trávník?“ zachechtal se Gregson. „Kam tím míříte? Jako
kdyby v téhle věci hrálo nějakou roli zahradničení!“





19
„také jsem to považoval za poněkud zvláštní, než jsem
narazil na kluky, kteří se o to zasloužili,“ zasáhl holmes spěšně.
„při včerejší krátké prohlídce stáje ve vašem hostinci jsem se
osobně setkal s mladým Fergusem Macarthurem a několika
jeho společníky. natírali sedla hostů lojem, zatímco
podkoní chrápal v seně. Kdyby vynalézavost byla zárukou úspě -
chu v našem světě, tahle mladá parta by brzy vládla
britskému impériu.“
Můj přítel důstojně vstal a zvedl z lavičky u dveří svou čapku.
„Jakmile v Londýně něco zjistím, okamžitě vám dám vědět.“
„Dobrá. nepochybuji, že než se nám znovu ozvete, věc už
bude vyřešena, ale stejně – děkuji vám.“
„sbohem, inspektore Gregsone, a vyřiďte pozdravy svým
podřízeným. Jsou talentovanější, než si myslíte.“ holmes
naposledy kývl a pevně za námi zavřel dveře.
„Zpátky do Londýna,“ zauvažoval jsem.
„ano, v herefordshiru už nejsme zapotřebí,“ odvětil můj
přítel. „přesto věřím, že prostřednictvím tajemného kupce se
podaří prsten vypátrat.“ poklepal si po náprsní kapse a na
vážné tváři se mu objevil náznak úsměvu.
nebyli jsme v Londýně dlouho, když holmes poslal la dy
rams denové telegram, že prsten její matky byl nalezen.
ra dost z návratu rodinného klenotu nestačila k rozptýlení
chmur, které venkovské sídlo zastíraly, avšak k přítelovu
viditelnému uspokojení umlčela otázky ohledně zmizení šperku.
Greg sonův případ zůstával bohužel neuzavřený, avšak
jakmile prsten s doprovodem ze scotland Yardu bezpečně dorazil
z Lon dýna do Blackheath house, nálada dobrého inspektora
se zlepšila natolik, že soukromému detektivovi pogratuloval
k „ne obyčejnému štěstí“.
O dva týdny později jsem ležel na pohovce a četl lékařský
časopis, když vtom jsem na schodech uslyšel povědomé kroky
a poté holmes vstoupil do obývacího pokoje. Zamyšleně pod





20
lampou podržel jakýsi dopis a vzápětí jej lhostejně pohodil
na hrozivou kupu písemností vedle knihovny.
„holmesi, myslím, že někteří vaši příležitostní malí detekti -
vové* jsou menší než tahle hromada,“ podotkl jsem.
„hmm?“ zamručel nepřítomně. „to sotva. Maličký Graves
se od doby, kdy jste ho viděl naposled, hodně vytáhl.“
Usmál jsem se. „tak čeho se to týká?“
„ten dopis?“ holmes natáhl šlachovitou paži pro papír, na
okamžik zaváhal a potom mi jej podal. List byl napsaný
křiklavě červeným inkoustem podivně nepravidelným písmem
a zněl takto:
Pane Holmes,
jste chytrák. Nemám pravdu? I když jste možná ďábelsky chytrej
nebo ďábel osobně, nejste tak chytrej, aby vás neviděl pan Nikdo.
Ano, vidím vás dost zřetelně a možná vás uvidím v pekle.
Dřív, než si myslíte, pane Holmes.
Zlostně jsem vzhlédl. „holmesi, ten dopis je otevřená
výhrůžka!“
„tón je poněkud nepřátelský,“ připustil a šátral v hlubinách
perské trepky po tabáku.
„co chcete dělat?“
„Dělat? nic. Vaše korespondence patrně není tak poutavá
jako moje. Když prohlížím poštu a hledám případ, který by
byl hoden mého času a talentu, až příliš často narážím na
nesmysly bláznivých starých panen nebo výplody znuděných
novomanželů. Jeden neocenitelný příklad z Brightonu
z minulého týdne vám musím ukázat –“
„Vás tenhle bizarní vzkaz vůbec nezajímá?“
„Zahanbeně doznávám, že znám až příliš mnoho zločinců
na to, abych takovou věc občas neočekával,“ odvětil holmes
* skupina uličníků, kteří holmesovi často obstarávali informace.





21
ne důtklivě. „Dopis je napsaný na laciném kancelářském papí -
ře, odeslaný z East Endu a nenese otisky prstů či jiné
identifikační znaky. co s ním mám dělat? rukopis je ovšem krajně
neobvyklý. takový se často nevidí.“ pozorně si stránku prohlížel.
„Jaké kroky podniknete?“ zeptal jsem se ještě jednou.
„ty nejlepší, milý Watsone – přemístím jej mezi odpadky.“
hodil papír směrem ke svému psacímu stolu a energicky
obrátil téma hovoru k působení richarda Owena v oblasti
filozofické anatomie.
teprve druhý den odpoledne jsem při pohledu na
otevřenou knihu poznámek na holmesově stole zjistil, že dopis
ne skončil v koši, nýbrž pečlivě nalepený v rubrice „různá
poš ta“. chtěl jsem se přítele zeptat, jestli ve věci narazil na
ně jakou stopu, avšak po náhlém příchodu mého
spolubydlícího s naléhavou žádostí z camberwellu se moje myšlenky
ubíraly docela jiným směrem.





22
kapitola jedna
DV a ZLOČInY
Mým pokusům zaznamenat přehledně život a dílo pana sher -
locka holmese bývají často vytýkány nedostatky v oblasti
přes né chronologie. třebaže přijímám vlídně míněná
upozornění na chyby způsobené překotným zapisováním či
nedbalými literárními agenty, musím připomenout, že většina
opomenutí, jakkoli zarážejících, byla zcela záměrná.
holmesova neústupnost, nemluvě o mém vlastním vrozeném taktu,
mi mnohdy bránila uplatňovat preciznost, jež je
u životopisců tak ceněna. Býval jsem nucen upravovat data vedlejších
případů, abych utajil ta podstatná, měnit jména a okolnosti
a současně přesně zaznamenávat klíčové události, bez kterých
by nemělo smysl vůbec něco psát. V této situaci by však
každé zatemňování bylo absurdní, neboť fakta jsou známa nejen
obyvatelům Londýna, ale celému světu. proto vylíčím celou
pravdu, jak se přede mnou a holmesem odvíjela,
a nevynechám nic, co se týká nejpříšernější série zločinů, které jsme
kdy s mým slavným přítelem měli vyšetřit.
rok 1888 byl pro pana sherlocka holmese již tak důležitý,
protože během něj poskytl cenné služby jednomu
evropskému panovnickému rodu a pokračoval v potírání činnosti
profesora Jamese Moriartyho, jehož moc nad londýnským
podsvětím byla z pohledu mého přítele stále patrnější. Veřejnost
se o holmesových pozoruhodných dovednostech dozvěděla
díky několika velmi sledovaným vyšetřováním včetně otřesné
aféry s vadnou olejovou lampou a případu záhadného
zmizení náprstku paní Victorie Mendosové a jeho následků.
talent mého přítele, dříve opomíjený coby okrajová odborná
záležitost, se v onom roce stal předmětem širokého obdivu.





23
navzdory zaneprázdněnosti, která vyplývala ze šířících se
zvěstí o  holmesově vševědoucnosti, jsme toho večera po
svátku na začátku srpna byli doma, můj společník se věnoval
chemické analýze jedu jednoho amerického hada, podle
předešlých zkušeností téměř nezjistitelného, a já jsem četl noviny.
K mému potěšení se na obloze nad domy objevil ten
nejprchavější ze všech přírodních úkazů, totiž londýnské slunce,
a svěží vánek proudil okny (z nichž jedno jsem otevřel kvůli
bezpečnosti během holmesova chemického snažení), když
vtom mou pozornost zaujal článek ve večerním vydání Staru.
„nedokážu pochopit,“ pronesl jsem spíš sám pro sebe, „co
vraha vede k tak naprostému zneuctění lidského těla.“
aniž vzhlédl od práce, holmes poznamenal: „nabízí se
domněnka, že úplné zneuctění lidského těla má ukončit jeho
pozemskou užitečnost, z čehož by vyplývalo, že na všechny
vrahy se vztahuje totéž specifické obvinění.“
„tohle přesahuje všechny meze. píše se tady, že nějakou
nebohou ženu, jejíž totožnost zatím není známa, našli
ubodanou ve Whitechapelu.“
„Ohavná, avšak stěží nepochopitelná událost.
předpokládám, že si tam vydělávala na jídlo, pití a přístřeší. takové
po li to váníhodné nešťastnice, jak úřady a novináři označují
pros titutky, jako by ponoukaly ke zločinům z vášně muže,
s ni miž se spolčují.“
„Utrpěla dvacet bodných ran, holmesi.“
„a váš nenapadnutelný lékařský názor zní, že by stačila
jedna.“
„Vlastně ano,“ odvětil jsem. „ ten bídák ji podle všeho bodal
dál, i když už byla po smrti, aspoň to naznačují krvavé stopy.“
Detektiv se usmál. „Jste nanejvýš soucitný džentlmen, milý
Watsone. Jak vás znám, pravděpodobně byste usoudil na
zločin z vášně, spáchaný v agónii zoufalství nebo pomsty,
a nevidíte žádný přijatelný důvod pro tak morbidní útok.“
„Mám dojem, že jste to vystihl.“





24
„přiznávám, že ani já si nedokážu představit, jaký vztek by
se mě musel zmocnit, abych oběť takhle zohavil,“ podotkl.
„píšou ještě něco?“
„p olicie zatím nic neví.“
holmes vzdychl a odsunul vědecké propriety stranou. „Kéž
bychom my dva měli moc zajistit bezpečí pro celý Londýn,
můj milý, ale prozatím zanechme úvah, jak hluboko mohou
naši spoluobčané klesnout, a raději se zamysleme, jestli doká -
žeme stihnout začátek Brahmsovy symfonie č. 4 e moll v royal
albert hall o půl osmé. Můj bratr Mycroft mě upozornil na
druhého violoncellistu a já bych uvítal vaši společnost, až toho
pána budu pozorovat v jeho přirozeném prostředí.“
Uzavřít záležitost s druhým cellistou trvalo sherlocku
holmesovi přesně pět dní, a jakmile ji měl za sebou, dostalo se
mu poděkování z vysokých míst britské vlády, v níž hrál jeho
bratr Mycroft důležitou úlohu. Moje povědomí o významné
pozici Mycrofta holmese bylo v té době přísně střeženým
tajemstvím, neboť svého bratra příležitostně zapojoval do
vyšetřování celostátní důležitosti, o nichž jsme já ani sherlock
holmes neměli mít sebemenší tušení. nerad však přiznávám,
že když se v následujících týdnech nedělo nic kromě těch
nejbanálnějších přestupků, můj přítel upadl do melancholické
strnulosti, která mimořádně zatěžovala jak mě, tak naši
hospodyni, paní hudsonovou. holmes odjakživa zastával názor, že
bychom se mu v tomto stavu měli zcela vyhýbat, ale já jsem se
jako lékař děsil jeho drobné a pečlivě udržované injekční
stříkačky a tajemných návštěv lékárny, které věstily, že
v následujících dnech či týdnech přítel bude ničit sám sebe, pokud mu
v tom nějak nezabráním. Marně jsem pročítal noviny
a stejně marně jsem se holmese pokoušel přesvědčit, že tolik
bodných ran by žena utržit neměla, ve Whitechapelu ani nikde
jinde. nakonec jsem zatoužil, na kratičkou chvíli a navzdory
svému svědomí, aby došlo k nějakému senzačnímu neštěstí.
V onu osudnou sobotu prvního září jsem vstal brzy, a když





25
jsem si po snídani zapálil dýmku, do obývacího pokoje vstou -
pil holmes, úplně oblečený a začtený do Daily News.
ruměnec na jeho bledé pokožce napovídal, že se vrací z ulice, a já
jsem s úlevou shledal, že v bdělém pohledu není ani stopy
po droze, jíž jsem opovrhoval. soustředěně se zamračil,
odložil noviny na jídelní stůl a rychle otevřel sedm či osm
dalších listů, které jsme odebírali, vyhledal v nich tentýž příběh
a rozkládal archy po nábytku.
„Dobrý den, holmesi,“ ozval jsem se ve chvíli, kdy
obývacímu pokoji hrozilo, že zmizí pod záplavou papíru.
„Byl jsem venku,“ odpověděl.
„Jistě,“ opáčil jsem suše.
„Doufám, že jste dneska ráno už jedl, Watsone.“
„co tím myslíte?“
„Zdá se, že zohavování mrtvol je ve Whitechapelu na
vzestupu. Objevili další, drahý příteli. s rozřezaným břichem.“
„Jaká byla příčina smrti?“
„Vrah jí málem oddělil hlavu od těla.“
„Dobrý bože. Kde ji našli?“
„Zřejmě v Buck’s row, což mě okamžitě zaujalo. předchozí
případ jsem pokládal za důsledek bizarního pomatení mysli,
jenže teď brzy po něm následuje podobný.“
„Už ten první byl příšerný.“
„ta žena se jmenovala Martha tabramová a původní
zprávy nebyly přesné: vrah jí zasadil ohromujících devětatřicet
bodných ran,“ konstatoval holmes věcně. „Oběť ze
včerejšího rána, nějaká Mary ann nicholsová, údajně přišla o část
vnitřních orgánů.“
„Mohu tiše doufat, že se tou věcí budete zabývat?“ zeptal
jsem se.
„sotva spadá do mé kompetence, pokud mě nikdo
nepožádá o náz–“
Vtom se dostavila paní hudsonová a s tichým cynismem
přehlédla náš nově vyzdobený nábytek. hospodyně nebyla





26
v nejlepší náladě, jelikož holmes ve své bezstarostnosti
použil její zdobenou lžíci k rozpouštění chemických prvků nad
hořákem a následný spor zatím nedospěl k řešení, které by
ji uspokojilo.
„přišli za vámi dva pánové,“ oznámila ode dveří. „Inspektor
Lestrade a ještě jeden. chcete něco z mého příborníku, pane
holmesi, nebo máte všechno, co potřebujete?“
„ha!“ zvolal h olmes. „Lestrade se občas dokáže objevit
skutečně v pravou chvíli. ne, paní hudsonová, stolního
náčiní mám dost, ale kdyby se mi nedostávalo vidličky na
okurky nebo jiné součásti příboru, zazvoním na vás. Uveďte
inspektora, prosím.“
paní hudsonová se s upjatou důstojností vzdálila. O chvíli
později vešli inspektor Lestrade a jeho společník. holmesovi
se už naskytlo mnoho příležitostí lkát nad intelektem
našeho přítele, štíhlého a upraveného policisty s protáhlou tváří,
avšak Lestradova píle vzbuzovala naši úctu i ve chvílích, kdy
jeho naprostý nedostatek představivosti napínal detektivovy
nervy k prasknutí. tentokrát Lestrade vypadal obzvlášť
zdrceně a úzkostně. Jeho druh měl na sobě tmavý tvídový oblek
a pyšnil se působivým knírem s krátce zastřiženou bradkou.
Byl bledý a plaše těkal očima mezi holmesem a mnou.
přítel dvojici příchozích přejel pohledem. „Jak se máte,
Lestrade? Velice rádi vám oběma nabídneme kávu nebo něco
silnějšího, když budete chtít. těší mě, že vás poznávám,
doktore...?“
„Llewellyn. K vašim službám, pane,“ doplnil návštěvník se
zjevným neklidem.
„Doktore Llewellyne, ujišťuji vás, že já jsem k dispozici vám.
Omlouvám se, že jsem si dovolil odhadnout váš titul –
nedávno jste utrpěl lehké poranění pravé ruky a způsob,
jakým máte upevněný obvaz, mě vede k přesvědčení, že jste
si ji sám ovinul levou končetinou. a použitá látka je druhu,
ja ký se nevyskytuje mimo zdravotnická zařízení. překvapilo





27
by mě, kdyby dovednosti našich lékařů upadly natolik, že by
jim bandáž musel přiložit někdo jiný.“
„Ve všem máte pravdu, pane – velmi pozoruhodné.“
holmes krátce přikývl. „ tohle je můj přítel a kolega,
doktor Watson.“
„těší mě. rád poznám každého, kdo chce přispět
k objasnění této příšerné záležitosti.“
holmes pokynul Lestradovi a našemu novému nervóznímu
známému, ať se usadí na židle, na jejichž opěradlech stále
visely novinové archy. sám klesl do svého ušáku.
„přišli jste kvůli té věci v Buck’s row, předpokládám,“
poznamenal. „Vás do vyšetřování zapojili včera, doktore Llewellyne?“
„Mám ordinaci ve Whitechapel road číslo padesát dva, pár
minut odtamtud,“ odpověděl lékař. „přivolali mě včera ráno
krátce před čtvrtou hodinou. právě jsem dokončil posmrtné
ohledání.“
„Moment, prosím. Lestrade, i když vás jako obvykle moc
rád vidím, proč jste proboha čekal celý den, než jste přišel
za mnou?“
„pověřili mě vyšetřováním teprve před dvěma
hodinami!“ bránil se Lestrade. „nejdřív na věci pracoval inspektor
sprat ling, pak helson. hned jsem doktora Llewellyna
přivedl k vám.“
„hluboce se omlouvám, inspektore,“ usmál se holmes.
„neotálel jste, naopak jste jednal nebývale rázně.“
„stejně nebývalý byl stav oběti. Kdybyste viděl, co já dnes
ráno a doktor Llewellyn včera...“ Lestrade zavrtěl hlavou.
„Vaše metody jsou možná nekonvenční, ale potřebujeme
případ co nejrychleji ukončit. Je na něm cosi velmi podivného,
pane holmesi, a snad nejsem daleko od pravdy, když řeknu,
že v takových situacích většinou nastupujete vy.“
holmes se opřel v křesle a přivřel oči. „Dobrá tedy.
Doktore Llewellyne, povězte mi ze svého pohledu, jak to
všechno bylo.“





28
„Jak jsem řekl, pane holmesi,“ začal lékař váhavě, „mám
ve Whitechapel road lékařskou praxi, kterou jsem si otevřel
po studiích na Londýnské univerzitě. hlavní ulice je
poměrně slušná a mou ordinací denně procházejí víceméně ty též
choroby – chřipka, revmatismus, zimnice – ta nejběžnější
one mocnění. protože ale bydlím v East Endu, občas mívám
ne příjemnější práci. Jednou ke mně vrazil můj pravidelný
pacient s ošklivou bodnou ranou, protože zabloudil do končiny,
kde nějaké rabiáty zajímala jeho peněženka. Myslím, že
bezprostřední sousedství chudinské čtvrti by se hned projevilo,
kdybych se dostal k léčení některého ze svých nemajetných
sousedů, ale obávám se, že na to nemají peníze. Když
onemocní, koupí si u pouličního mastičkáře za penci gin nebo
opiovou tinkturu. a v případě zranění, ke kterým často
dochází za podezřelých okolností, raději anonymně trpí, než
aby riskovali jednání s policií.
ta příšerná vražda v George Yard Buildings před třemi
týdny na mě silně zapůsobila. Všechny nás šokovala ta zuřivost.
nemůžu před vámi zakrývat hrůzu z toho, k čemu mě
přivolali včera.“
holmes varovně zvedl dlaň. „prosím,“ zasáhl, „popište vše
tak, jak jste to viděl.“
„Buck’s row je jedna z těch odporných černých uliček,
kterými Whitechapel oplývá, jakmile člověk odbočí z hlavní
třídy. tělo leželo před rozpadlou bránou ve vjezdu do dvora se
stájí. Kromě těla jsem neviděl nic zvláštního, ale k tomu by
se snad mohl vyjádřit spíš inspektor.“
„Kéž by,“ vzdychl Lestrade. „Jak říkáte, kromě mrtvoly tam
nebylo nic mimořádného.“
„a tělo samotné?“ naléhal holmes.
„Bylo jí něco přes třicet,“ řekl doktor Llewellyn a otřel si čelo
kapesníkem. „Měla hnědé vlasy a vepředu jí chybělo několik
zubů, ale nejspíš o ně nepřišla v poslední době. tělo bylo
ještě teplé, až na okrajové části. Měla dvě brutální řezné rány na





29
krku. skoro přišla o hlavu. Kromě hrdla jsem na horní části
těla žádné rány nenašel, zato na spodní – ně kdo ji rozpáral,
pane holmesi. sukni měla vyhrnutou a několik di vokých řezů
proniklo břichem a odhalilo vnitřní orgány.“
hleděl jsem na lékaře s hrůzou, ale u holmese musel šok
ustoupit profesionálnímu zaujetí. „Říkáte, že hrudník měla
netknutý? ale aspoň oblečení muselo být od krve, viďte?“
„Měla hnědé šaty a ujišťuji vás, že zůstaly zcela bez
poskvrny.“
„V tom případě musela ležet tváří dolů, než vznikly rány na
krku. Kde je teď, Lestrade?“
„V márnici. Jmenuje se Mary ann ‚polly‘ nicholsová
a identifikovala ji přítelkyně z chudobince v Lambethu, která si říká
Mary ann Monková. Do útulku pro chudé občany jsme se
vydali kvůli jeho znaku na spodničce oběti. Měla obnošené
oblečení, černý čepec, u sebe hřeben, kapesník a malé
zrcátko. s největší pravděpodobností to byl veškerý její majetek.“
„Kdy podle vás nastala smrt, doktore Llewellyne?“
„na místo jsem dorazil ve tři padesát ráno. nemohla být
mrtvá déle než deset minut.“
„a kdo učinil ten příšerný objev?“
„nějaký charles cross, který s kárkou rozváží maso,
cestou do práce,“ odpověděl Lestrade a nahlédl do poznámek.
„podle mého názoru šel kolem náhodou. chudák byl úplně
vyděšený. Krátce po něm na místo dorazil konstábl neil
a poslal pro doktora Llewellyna v naději, že ženu zachrání. tou
dobou už bylo samozřejmě pozdě.“
seděli jsme mlčky a zvedal se vítr. Zauvažoval jsem, jestli
byla rodina polly nicholsové zpravena o jejím strašlivém
osudu a jestli žena vůbec měla nějaké příbuzné.
„Lestrade,“ začal holmes po chvíli, „zaznamenala policie
nějaký pokrok při objasňování vraždy Marthy tabramové ze
začátku měsíce?“
Lestrade zkormouceně zavrtěl hlavou. „právě jsme ten





30
případ znovu otevřeli. Já sám jsem na něm nepracoval, ale
všichni jsme se klonili k názoru, že to bylo dostaveníčko, které
vzalo tragicky špatný konec. proboha, pane holmesi, vy snad
myslíte, že by ty události mohly nějak souviset?“
„ne, to jistě ne. Je za tím pouze profesionální jistota, že stojí
za povšimnutí, pokud jsou dva tak hrozné zločiny spáchány
deset minut pěšky od sebe.“
Doktor Llewellyn vstal a natáhl se pro klobouk. „Moc mě
mrzí, pánové, že vám nemohu povědět víc. Bohužel se mu -
sím vrátit do ordinace, protože pacienti se budou divit, co se
mnou je.“
„Buďte tak laskav a zanechte nám navštívenku, doktore
Llewellyne,“ požádal holmes a nepřítomně mu potřásl rukou.
„Jistě. hodně štěstí vám všem. Dejte mi vědět, kdybych
mohl být ještě nějak nápomocen.“
po lékařově odchodu se Lestrade s vážným obličejem
obrátil k mému příteli.
„ani trochu se mi nezamlouvá, že se vracíte k případu
Marthy tabramové, pane holmesi. Opravdu si myslíte, že obě
ženy napadl stejný muž? pravděpodobnější je, že polly
nicholsovou zabil žárlivý milenec, nějaký gang nebo
rozzuřený opilý zákazník.“
„nejspíš máte pravdu. Určitě mi ale vyhovíte, když vás
požádám o podrobnosti obou zločinů.“
Lestrade pokrčil rameny. „pokud vás zajímá tabramová,
samozřejmě nemám námitek. shromáždit papíry by nemělo
být těžké. Můžu je pro vás mít dnes odpoledne.“
„na důkazy se potřebuji podívat ihned.“
„Máte volný přístup, pane holmesi – prostě v márnici nebo
na místě činu řekněte moje jméno. Uvidím se s vámi oběma
ve scotland Yardu.“ Inspektor pokýval hlavou a odešel.
přítel se přesunul ke krbové římse, vyklepl z prázdné vázič -
ky doutník a v nejhlubším soustředění začal kouřit. „Vražda
té tabramové je velmi pozoruhodná záležitost,“ poznamenal.





31
„Myslíte vraždu nicholsové?“
„Myslím přesně to, co říkám.“
„Zatím jste o ní moc nedumal, holmesi.“
„Každé ráno jsem v novinách očekával zprávu, že ji už
objasnili. nestává se často, aby muž devětatřicetkrát bodl
bezbrannou ženu a pak se rozplynul v éteru. Motiv takového
ohavného činu bude nezbytně senzační.“
„a tyhle ženy nezbytně mívají mnoho známých, většinou
nevypátratelných,“ upozornil jsem.
„to je zřejmé,“ odvětil. „ také je zřejmé, že čtvrť
Whitechapel poskytuje útočníkovi mnoho přirozených výhod. Jakmile
zapadne slunce, člověk sotva vidí ruku před obličejem, navíc
kvůli blízkým jatkům si nikdo nevšímá procházejících
zakrvácených mužů. Méně jasné je, zda plyne něco hrozivého
z blízkosti oněch dvou smrtí v prostoru a čase.“
„ta shoda okolností je určitě znepokojivá.“
holmes zavrtěl hlavou a sáhl pro vycházkovou hůl.
„Jedna brutálně zohavená mrtvola je znepokojivá. Dvě jsou
něco docela jiného. Obávám se, že nesmíme ztratit ani
okamžik.“





32
kapitola dva
DůK aZY
Mrtvola polly nicholsové si evidentně žádala naši
bezodkladnou návštěvu, a tak jsme se drožkou ihned přepravili do
márnice v chudinské nemocnici na Old Montague street.
Zatímco jsme se kodrcali směrem k East Endu, budovy kolem se
zmenšovaly a jejich fasády se pokrývaly vrstvou sazí za
desítky let. Když jsme však dojeli k Whitechapel road, jako vždy
mě zaskočilo tamní hemžení. pokřikující kazatel stál proti
hloučku pošklebujících se místních a soupeřil o jejich
pozornost se zdobenou restaurací na jedné straně a stejně hlučným
prodejcem pánských pracovních košil na druhé. na povozech
se senem jiskřilo světlo a prach a mrtvý dobytek se houpal
na hácích nad vozíky plnými čerstvých kůží. ale navzdory
prosperující živosti nejširší třídy ve čtvrti mnou opět otřásla
nuzota, jež nás obklopila, sotva jsme z hlavní ulice odbočili
do úzkých průchodů s krámky po obou stranách a míjeli
výrostky, kteří se na nárožích prali o to, kdo tam bude prodávat
sirky, i vrávorající opilé osoby obou pohlaví, opřené v časném
odpoledni o rámy dveří.
Márniční bouda byla svou podstatou skličující místo,
naprosto nevhodné pro zdravotnické účely a navštěvované
pouze těmi, jejichž jedinou šancí na důstojný život bylo uzavřít
smlouvu s farností, že ji budou zbavovat lidských ostatků.
Lestrade poslal zprávu, že co nevidět přijedeme, takže jakmile
jsme chatrnou stavbu stlučenou ze směsky latí našli, spatřili
jsme na vlastní oči to, co tak rozrušilo doktora Llewellyna.
na hrubé dřevěné desce vyšetřovacího stolu ležela žena
vysoká něco málo přes pět stop. Do jejího drobného
obličeje s výraznými, veselými lícními kostmi a citlivým čelem se





33
hluboce vryla přízemnost starostí a dřiny. Krk měla
opravdu skoro přeťatý a břicho otevíraly bestiální bezúčelné rány.
chtěl jsem se holmese zeptat, zda něco zaujalo jeho ostřejší
zrak, avšak přítel se náhle s netrpělivým výkřikem vrhl k tělu.
„přece jen jsme přijeli pozdě! Umyli ji, Watsone,“ zvolal.
„Bez přemýšlení a důkladně ji umyli.“
přikývl jsem. „Je to běžný postup, jak víte. někteří
dokonce tvrdí, že jinak nejsou pořádně vidět poranění.“
holmes málem odfrkl. „Říkám vám, Watsone, že kdyby mi
scotland Yard zaplatil za vyhledání každé stopy, kterou
ztratili kvůli nedbalosti nebo hysterické hygieně, mohl bych hned
odpoledne odejít na odpočinek. takhle se musím spokojit
s tím, co zbylo. Vidíte něco, co mohlo doktoru Llewellynovi
uniknout, protože o světě zločinu neví tolik co vy?“
„nepřeceňujte mě, holmesi.“
Šibalsky nahlédl přes mé rameno. „no tak, milý příteli.
Mistrovství není o nic méně obdivuhodné jen kvůli
odpudivosti oboru.“
přejel jsem mrtvolu pohledem. nešťastnici potkal
žalostný konec a vskutku bylo požehnáním, pokud jí vrah nejprve
podřízl hrdlo a hněv si vybil teprve na neživé schránce.
„Krk je přetnutý skoro až k obratlům, rána přerušuje obě
hlavní tepny a je tu ještě sedm zbytečných řezů v břišní tkáni.
nezdá se, že by se stala obětí nějakých dalších nemravností,
neboť nevidím žádnou známku nedávného styku, řezné rány
mají hladké okraje a svědčí o rozmyslu. co z toho
vyvozujete, holmesi?“
Detektiv se zadumaně nakláněl nad tělem. „Všimněte si
změny barvy u čelisti. Zbavil ji vědomí a pak ji ležící na zemi
podřízl, protože na pažích scházejí podlitiny, které by zůstaly po
zápasu s útočníkem, a také by to vysvětlovalo nepřítomnost
krve na horní části trupu, o níž se zmínil doktor Llewellyn.
Z čistoty řezů, kterou jste tak přesně zaznamenal, můžeme
usoudit, že byla mrtvá, omámená nebo jinak neschopná se





34
vzpírat, když vznikaly, neboť jinak by rány byly zubaté nebo
potrhané. Domnívám se, že všechna tato zranění byla způ -
sobena stejnou zbraní, tedy důkladně nabroušeným nožem
o délce šest nebo osm palců, možná s dvojitým ostřím. Zabil
ji, rozřezal ji v téměř úplné tmě – čímž vážně ohrozil vlastní
bezpečnost, uvážíme-li, kolik času navíc potřeboval –
a potom unikl.“
„ale proč? K čemu mohlo mezi polly nicholsovou a jejím
vrahem dojít, že ho to tak rozzuřilo?“
„Dobrá otázka. pojďte, Watsone – podíváme se do Buck’s
row. Jestliže budeme mít výjimečné štěstí, můžeme objevit
něco, na co policie nenarazila nebo co neskončilo
v popelnici.“
než jsme dojeli na místo vraždy, rámus z Whitechapel road
opadl a nahradil jej lomoz severní železniční trati. Jednu
stranu Buck’s row obsadily ošklivé patrové domy, narychlo
vystavěné a mizerně udržované, zatímco druhá patřila prázdným
průčelím jednoduchých skladišť. holmes seskočil z drožky
a přistoupil k hloučku reportérů a novinářů, zatímco já jsem
zaplatil kočímu a přiměl ho ke slibu, že vyčká našeho návratu.
„samozřejmě, pane holmesi,“ řekl mladý strážník a dotkl
se okraje přilby, právě když jsem docházel na místo.
„chystali jsme se to tu celé vydrhnout, ale dáme vám deset minut,
jestli chcete. nenašli jsme nic mimořádného.“
holmes, jehož štíhlá postava ožila do poslední šlachy
nervózní energií, která se projevovala pouze na místě činu, se
pustil do pátrání. Detektiv býval při práci na případu
dychtivý právě tak, jako byl netečný, když se zrovna žádným
nezabýval, a jeho důkladnému zkoumání neunikla na vozovce
či v přilehlém dvoře ani skvrnka. po téměř dvaceti minutách
netrpělivě udeřil holí do ohrady stájí a vrátil se ke mně.
„nějaký pokrok?“
holmes semkl tenké rty a zakroutil hlavou. „Z krve na zemi
usuzuji, že sem tělo nebylo přemístěno odjinud, což je dobré





35
vědět. roztržka skončila tady. Kromě toho jen vím, že
tamten lékárník byl nedávno oloupen, že u toho pruhu bláta se
poprali dva džentlmeni kvůli sázce a že konstábl hned nalevo
od vás je starý mládenec a má teriéra. a tak, příteli Watsone,
na tom nejsme o nic líp, než když jsme začínali.“ pokynul
policistům, aby pokračovali v práci.
„předpokládám, že skutečnosti, které jste uvedl, se zločinem
nemají nic společného, ale jak jste je vydedukoval?“
„cože?“ Šedé oči zaujatě přejížděly po horních podlažích
okolních budov. „ach ano... staré dveře s novým zámkem
a vedle rozbité okno, přetržený pikový kluk z drahého
balíčku uprostřed očividných známek zápasu, zejména stop
pánských bot s hranatou špičkou, a příšerný stav nohavic
strážníka andersona. ne, s naším vyšetřováním nijak nesouvisejí.
ale přece jen se můžeme zaměstnat něčím užitečným. poloha
tamtoho okna je pro naše účely ideální.“
se zájmem jsem vzhlédl. Za námi stály Brownův a Eaglův
sklad vlny a schneiderova továrna na čepice, shodně
postavené v naprosté oddanosti průmyslu, který pohrdá slovem
architektura. Okno, které měl holmes na mysli, patřilo
k obytnému domu a bylo takřka přímo nad námi. Můj přítel nemarnil
čas. Vykročil vpřed a zaklepal na dveře.
Zprvu jsem myslel, že mi jeho záhadné úmysly zůstanou
utajeny, neboť nikdo neotvíral. Detektiv se mírně usmál.
„pomalé kroky... žena, řekl bych. ano, a trochu kulhá na jednu
nohu. samozřejmě nedokážu určit na kterou. Omlouvám se.
Á, už ji tady máme.“
Dveře se otevřely a ukázala se vrásčitá, dopředu vyčnívající
tvář, obklopená gloriolou chomáčovitých bílých vlasů
a připomínající krtka vylézajícího z chodby. Brýle měla tak
špinavé, až jsem skoro nechápal jejich účel. podívala se na nás jako
na dva prašivé pouliční psy a pevně sevřela hůl.
„co chcete? nepronajímám pokoje, a jestli máte co do
činění s mými syny nebo manželem, vydělávají na živobytí.“





36
„to je ale smůla,“ zvolal holmes. „Doslechl jsem se, že
někdo od vás zná člověka, co může opatřit kárku.“
„ano, pane,“ odpověděla a přimhouřila oči ještě víc, „ale
náš nejmladší se vrátí nejdřív v sedm.“
„U Joviše! Dnes nám tedy není přáno, Milesi,“ opáčil
holmes s úšklebkem. „Zaplatil bych skoro jakoukoli cenu, vzhle -
dem k tomu, co máme za zboží, ale prostě se musíme přeptat
jinde.“
„počkejte. potřebujete ten dvoukolák dneska?“
holmes sklonil orlí nos ke stařeně a odpověděl: „Máme
jisté... věci, které musíme převézt. Obávám se, že to je spíš muž -
ská záležitost, paní...?“
„paní Greenová.“
„Jistě, jste jeho matka. a  víte jistě, že se pan Green hned
tak nevrátí? no, to je škoda. Vy sama s těmihle věcmi nemáte
žádné zkušenosti?“
Žena sešpulila vrásčitá ústa, dospěla k jakémusi
soukromému rozhodnutí a gestem nás pozvala dovnitř. Byli jsme
uvedeni do malého, tlumeně osvětleného pokoje, zařízeného jen
nejnutnějším nábytkem, a posadili jsme se.
„Musím přiznat,“ začal holmes, „že mi poslední události
nahnaly strach.“
Oči paní Greenové vzplály jako voskové svíce. „Myslíte tu
vraždu, viďte? promiňte, jak se jmenujete?“
„Já jsem Worthington a toto je můj společník pan Miles.“
Moudře pokývala hlavou a opáčila: „Odporná věc.“
„a jak děsivá! Musela jste něco slyšet, vzhledem k tomu, že
bydlíte tak blízko.“
„nic, pane. I když vám můžu říct, že mám dost lehké spaní.
Jednou mě probudila kočka, co v přízemí skočila na zábradlí.“
„no tohle. ale určitě spíte v přízemí, když jste slyšela něco
takového.“
Žena hrdě zavrtěla hlavou. „to ne. spíme s dcerou v patře.
Jsem hodně vnímavá, co se noci týče, pane.“





37
„tak to vás museli vyrušit! Máte okno přímo nad tím
místem.“
„Určitě by


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.