načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pozvání na tajemnou hostinu - Jaroslava Hofmanová

Pozvání na tajemnou hostinu
-4%
sleva

Elektronická kniha: Pozvání na tajemnou hostinu
Autor:

Pozvání na tajemnou hostinu je sbírka 26-ti povídek a životních příběhů spisovatelky Jaroslavy Hofmanové, které v minulosti vyšly v časopisech Báječná neděle, Překvapení a ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788088061434
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pozvání na tajemnou hostinu je sbírka 26-ti povídek a životních příběhů spisovatelky Jaroslavy Hofmanové, které v minulosti vyšly v časopisech Báječná neděle, Překvapení a dalších.

Související tituly dle názvu:
Pozvání na tajemnou hostinu Pozvání na tajemnou hostinu
Hofmanová Jaroslava
Cena: 77 Kč
Pozvání Pozvání
Dreamer Oriah Mountain
Cena: 140 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pozvání na tajemnou hostinu

Jaroslava Hofmanová

Vydáno v zá ří 2015 jako 18.publikace vydavatelství

Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN:

epub: ISBN 978-80-88061-41-0

mobi: ISBN 978-80-88061-42-7

pdf: ISBN 978-80-88061-43-4

Sbírka povídek, které v minulosti vyšly v nejen v časopisech

Báje čná ned ěle, či P řekvapení.


Pozvání na svatební hostinu

To, že se Katrin Kingová ocitla na cizí svatb ě, nebylo nic neobvyklého. Jako profesionální fotografka se často ú častnila rozmanitých akcí, od k řtin p řes významná životní jubilea, až po poh řby. N ěkdy zv ěčň ovala lidi, jindy chlupaté domácí mazlí čky. Domnívala se, že ji nic nem ůže zasko čit.

Na téhle akci byla však podez řelá hned dv ě fakta. První, že se konala v noci a druhá, že anonymní člov ěk, který si jí telefonicky objednal, m ěl zvláštní p řání. Žádal, aby p řišla sama a na fotografování si p řinesla drahý digitální fotoaparát, který vlastnila sotva pár hodin. Adresa, na níž se m ěla úderem desáté hodiny ve černí dostavit, byla pro Katrin absolutní neznámou. Netušila, kde se tajemné místo svatební oslavy nachází a proto vyjela vozem. Když posléze zjistila, že se do nesch ůdného terénu autem nedostane, zaparkovala ho mezi domy a pokra čovala pěšky. Panovala dávno tma, když se proplétala k řivolakou uli čkou s mapou ve zk řehlých prstíkách a bylo z řejmé, že zabloudila. Neztrácela však hlavu, ani se nevzdávala nad ěje, že dům najde. Pátrala trp ěliv ě dál, i když jí nohy nehorázn ě bolely. Brilantní vytrvalost byla nakonec korunovaná úsp ěchem. Kolem půlnoci p řekro čila poslední potemn ělé rozcestí a ve stejné vte řin ě se ne čekan ě vyno řila z mlžného oparu p řízemní vila, chrán ěná hustým porostem, osv ětlená tlumeným kuželem duhového sv ětla. Jen se Katrin p řiblížila, ucítila, že svoje drápky vycenilo ochromení. Jako by jí ztuhly všechny svaly v t ěle. Hore čně studovala mapu a následn ě název ulice i číslo popisné. Všechno souhlasilo až na kardinální mali čkost. Na to, že výstavní rodinný d ům s cihlovou podezdívkou a spoustou oken, před nimiž stála vyvýšená prostorná terasa, vypadal totožn ě jako dům, kde se Katrin p řed t řiceti lety narodila. Ve stejném stavení prožívala š ťastné d ětství i bezstarostné mládí.

Měl stále stejnou, sv ětle žlutou fasádu a st řechou jako perníková chaloupka a to pohladilo Katrininu zmrzlou duši čku. Jemn ě se dotkla kované branky. Vešla a sou časn ě zaslechla akordy tane čních písní. Prošla úzkou cesti čkou, lemovanou řadou br čálov ě zelených tis ů i rozsvícených zahradních lampi ček a octla se na jižní stran ě zahrady, kde v řela v plném proudu monumentální, zahradní slavnost. Na provizorn ě postaveném pódiu, vyhrávala slavná kapela známá z televizní obrazovky. Skládala se ze t ří hudebník ů a v ěhlasné zp ěva čky, jenž s mikrofonem u širokých úst, zpívala z plných plic. Hosté všech věkových skupin se vlnili po anglickém trávníku. Noblesní dívky, jejichž dráždivé k řivky zd ůraz ňovaly rafinované róby, se zmítaly v rytmu hudby v náru čích rozveselených muž ů a matróny s lesklými tvá řemi, ov ěšenými kupami zá řivých řet ězů i prsten ů, si užívaly pozemských radostí bohatého stolu. Katrin přiložila k oku fotoaparát a zmá čkla spouš ť. Blesk oslnil zp ěva čku s roz čepý řeným vlnobitím na hlav ě, která neustávala v rozdávání reklamních úsm ěvů do všech sv ětových stran a vystrkovala na obdiv špi čaté poprsí, p ěstující v odvážném dekoltu. Píse ň dozn ěla. Vyzývavá Diva se klan ěla k zemi a strhla s sebou bou řlivý aplaus, provázený spontánním hvízdáním.

Hosté dotleskali a uchýlili se k dlouhým stol ům pokrytým bílými ubrusy, když Katrin padla do oka žena s krátce st řiženými, pe čliv ě nakulmovanými a nalakovanými vlasy, ustrojená v kalhotovém lila kostýmku.

„Je libo foto?“ otázala se Katrin opatrn ě fialových zad. Automaticky p řipravila fotoaparát k oku a čekala na vhodný okamžik, kdy se paní oto čí. Oslovená k ní obrátila bohémskou tvá ř. Katrin cvakla fotoaparátem a ihned zalapala po dechu. Ta šarmantní dáma, s hn ědýma sv ětélkujícíma o čima, plnýma zlatých te ček, které se Katrin letmo dotkly, byla její maminka...

Matka se usmívala. P řiložila k nalí čeným úst ům sklenku sektu a decentn ě si cucla. Katrin zaznamenala okamžitou zm ěnu v jejím chování. Jindy zt ělesn ěná laskavost, minula dceru mrazivým, cizím pohledem. Ot řela ústa do papírového ubrousku a prošla okolo ní, jako by ji nezpozorovala. Katrin se zmaten ě oto čila, aby se podívala, kam má matka namí řeno. Za krkem se usadil neobvyklý pocit. P řísahala by, že jí maminka nepoznala. Jak je to možné? Pro č? V ůbec nic nechápala.

„Vážení, prosím o klid!“ tatínkova soum ěrná ústa, prkenn ě vyslovila zvolací v ětu. Stál za Katrin v rozepnutém saku, proužkovanou košili m ěl zastr čenou v kalhotách a mezi prsty pravé ruky drtil skleni čku, stejn ě jako maminka. Katrin je oba zv ěč nila objektivem. Otec zatleskal, maminka zacinkala st říbrnou zmrzlinovou lži čkou o sklen ěný pohárek. „Nyní prosím o chvilku ticha!“ pokra čoval tatínek. Rozev řel prsty levé ruky, aby všichni p řítomní mohli prohlédnout malý klí ček, který se mu houpal na prst ě.

„Dovolte p ředat svatební dar!“ tatínek pe čliv ě artikuloval po malé odmlce, jako by pátral po vhodných slovech. Podal klí ček dívce se zádum čivou tvá řičkou od ěnou ve svatebních šatech, která se záhadn ě objevila po jeho levici. Katrin zhotovila další snímek. Nev ěsta ji zaujala. Mohlo jí být kolem dvaceti let a na sob ě totožné šaty, jako Katrin! Jednalo se o hráškově zelenou toaletu s rozparkem ke kolen ům, splývající na zem. Místo rukáv ů měla uzou čká ramínka, která byla na zádech p řek řížena. Dívka se pohnula a vrhla se tatínkovi kolem krku, až hedvábná látka jejích šat ů zašustila. Katrin vytvo řila další barevný obrázek, jak dívka líbá jejího otce a p řebírá vínov ě červeného Opela. P ři této činnosti se jí uvolnil pramen pampeliškových vlas ů z umn ě učesaného drdolu. Hranatý obli čej s vystouplými lícními kostmi a romantické o či, byly Katrin náhle pov ědomé. N ěkde je už viděla... Katrin fotila dál. Nikdo si jí nevšímal. Otec i matka jí ignorovali. Ob čas jí v ěnovali sp řízn ěný úsm ěv, ale takový jako když se dívají n ěkam za ní... Katrinina mali čkost se nacházela v romantickém rozpoložení. Procházela zahradou, osv ětlenou plejádou pestrobarevných lampion ů, uždibovala z plných mís, popíjela míchané nápoje, po řizovala fotodokumentaci. Mísily se v ní r ůzné dojmy, ale p řevažoval jeden úžasný. Být po desítce let zase doma! Loudat se milovanou zahradou a mít pocit jistoty a bezpe čí. Vlastnit oba rodi če a v ědět, že se na n ě m ůže kdykoliv obrátit! Její v ědomí se tetelilo št ěstím, kterého se nemohla nabažit. Takový vjem nezažila již dlouhou řadu let. V podstat ě od té doby, kdy d ům p řed mnoha lety sho řel na prach i s rodi či a věcmi, které m ěla ráda. Na sv ůj domov, ani rodi če, jí nez ůstala mizivá památka. Fotografie, knížka, hra čka, nic. Ohe ň spolykal všechno.

Katrin se posadila na posteli a prala se s drtivým pocitem zklamání a beznad ěje. Zatracen ě! Tak on to byl jen sen, vydechla zklaman ě. Krásný sen.

Pár vte řin ješt ě lenošila na l ůžku a snažila se vidinu p řivolat zp ět. Marn ě. Nebylo jí umožn ěno, vrátit se do domu d ětství. Posadila se na posteli, odhodila lehkou p řikrývku a vklouzla do ba čkor. Zatoužila být zase malou hol čičkou, která se m ůže posadit mamince na klín. Na pomoc p řisp ěchala lítost a Katrin se malomysln ě rozplakala. Venku drobn ě poprchávalo. Mrzut ě proplula chodbou do kuchyn ě, aby se napila a cestou utírala horké slzy do rukávu pyžama. Jakmile prošla dve řmi, klesly její zarmoucené o či na zbrusu nový fotoaparát, ležící na oválné desce stolu. N ěco jí nutilo, aby ho uchopila do ruky a stiskem zapnula. Ud ělala to. Miniaturní obrazovka se zbarvila do modra a napsala bílými drobnými písmenky, že karta je plná. Plná? Podivila se up římn ě Katrin. Nem ůže být plná. Ješt ě jsem nic nefotila! Zmá čkla knoflík - „spustit prezentaci“ a to, co spat řila, jí přinutilo rozší řit o ční panenky do velikosti dolaru. Na displeji se za čaly míhat fotografie z no ční zahradní slavnosti. Zírala nev ěř ícn ě na barevné obrázky. Dívka v zelených šatech. Katrin se zadívala zamyšlen ě do dešt ěm pocákané okenní tabulky. Odkud její tvá ř zná? Ale ovšem! Vždy ť to jsem p řece já! A ta slavnost, je moje svatba p řed deseti lety! Tehdy mi otec daroval auto, bliklo jí hlavou. Up řela op ět panenky na ostatní podobenky. Byly to stejné obrázky, které po řídil fotograf na její vlastní svatb ě. Obsahovaly všechno. Podobizny rodi čů , domova, zahrady, i její. Stejné fotky mívala kdysi v albu, jen bývaly černobílé a všechny při ni čivém požáru sho řely. V tomhle okamžiku, se nalézaly v Katrinin ě digitálním fotoaparátu. Kde se tam jen vzaly?

Vyšlo v Báje čné ned ěli 2006 pod stejným názvem

Neboj, já se vrátím

„Neboj, já se vrátím!“ Opakovala jsem po n ěkolikáté a hladila

ho jemn ě kone čky prst ů. „Budu pry č pouhý týden, sedm

krátkých, letních dní. To beze m ě vydržíš, ne?“ P řimhou řil o či,

sklonil ml čky hlavu a bez mrknutí ji zvrátil na op ěradlo k řesla.

Sálal z n ěj smutek a m ě ho p řišlo líto. Z ůstane tady chudák úpln ě

sám. M ůžu mu to ud ělat? Znova jsem ho jemn ě pohladila, ale

věnoval mi jen srdceryvný úsm ěv. „Má m ě rád,“ pomyslela jsem

si. „Nem ěla bych rad ěji tu dovolenou zrušit?“ Zadíval se mi do

tvá ře, jako by um ěl číst myšlenky, pozoroval m ě a napjat ě čekal.

Zakousla jsem horní ret, pokusila si p ředstavit, co se stane, když

zruším p ůl roku naplánovanou dovolenou. Samoz řejm ě by to šlo,

ale provázely by to problémy. A pro č bych si je m ěla p řid ělávat?

Dovolenou jsem nem ěla řadu let a u mo ře jsem byla naposledy

jako malá holka. Nebylo by hloupé ji kv ůli n ěmu rušit? Dotkl se

jemn ě mojí ruky a já se skoro za červenala. Kdyby tak tušil, co si

myslím. “Promi ň,“ vydechla jsem kone čně. „Ale já na tu

dovolenou pojedu. Ty to tady beze m ě sám vydržíš.“ Zvedl hlavu,

strnule se na m ě podíval. Potom se zvedl a beze slova vyšel

otev řenými dve řmi na terasu. Odjížd ěla jsem druhý den nave čer,

ale už jsem ho nespat řila, neobjevil se, trucoval. Odcestovala

jsem k mo ři, užívala si sluní čka, naslouchala smíchu mo řských

rack ů, kochala se krásou košatých palem a ob čas mi hlavou

blikla vzpomínka na svého milá čka. Jakpak to tam beze m ě

zvládá? Sedm dní uteklo jako voda a já se vrátila dom ů, t ěšila

jsem se na n ěj jako blázen, i dárek jsem mu p řivezla. Jenže

doma m ě čekalo pusto a prázdno. Čekala jsem hodinu, den, dva.

„Prosím vás, kdy jste vid ěla naposledy Karla?“ Optala jsem se

sousedky, když nave čer vyšla na zahradu. „Nikde není.“ „Zmizel

hned ten den, co jste odjela,“ oznámila mi d ůležit ě sousedka.

„Nechodil ani na jídlo. Denn ě jsem mu ho p řipravovala, ale

zůstalo všechno nedot čené. “Že by se zatoulal?“ Lámala jsem si

hlavu hlasit ě. „To je možné, ned ělejte si s tím hlavu. Kocou ři se

rádi toulají, n ěkdy p řijdou dom ů až za pár dní, nebo i týdn ů. Ale

napadlo m ě, že b ěžel za vámi. Když jste s kamarády odjížd ěla,

díval se dlouho za autem a nakonec se vydal stejným sm ěrem.“

„Za mnou?“ Docela ve mn ě hrklo. Že by b ěžel za mnou? To snad

ne. Hledala jsem ho všude. Čekala týden, dva, t ři a nic a Karel se

nevracel. Uplynul p řesn ě m ěsíc od okamžiku, co jsem odjela.

Sed ěla jsem na zahrad ě, nastavovala tvá ř slunci, najednou mi

něco sko čilo do klína a za čalo vášniv ě a radostn ě m ňoukat. Vrátil

se. Byl sice špinavý, pohublý, potrhaný, ale š ťastný. Kde se celý

ten m ěsíc toulal, vážn ě netuším, možná se fakt vypravil za mnou

a ud ělal si dovolenou na vlastní p ěst, ale d ůležité bylo, že si

našel cesti čku zpátky.

Mám tě rád, ale rozvést se

nemůžu

S Honzou to byla láska na první pohled. Seznámila jsem se s

ním na jednom podnikovém ve čírku a blázniv ě se do n ěj

zamilovala už p ři první sch ůzce, na kterou m ě pozval. Aby také

ne, on byl totiž skv ělý! Vynikal postavou, vzhledem, osobním

kouzlem i šarmem a byl pravý opak toho tichého, poddajného a

nenápadného človí čka, za kterého jsem byla sedm let provdaná

a který mi pon ěkud zevšedn ěl. Scházeli jsme se tajn ě asi p ůl

roku a toužili být stále spolu, to m ělo ovšem dva há čky. Prvním

byl, jak jsem se už zmínila, m ůj manžel a druhým jeho zákonitá

manželka, kterou vlastnil už dvacet let. Tvrdil, že si s ní p říliš

nerozumí a že by cht ěl být stále se mnou, že se oba rozvedeme,

vezmeme a nic nás nerozlou čí. Cht ěla jsem to také, ale rozvod

jsem ješt ě nikdy neabsolvovala a tak jsem se ho pon ěkud

obávala. Proto jsem zašla za kartá řkou, kterou mi doporu čila

kamarádka. Cht ěla jsem mít jistotu, že d ělám dob ře. Na

zazvon ění mi otev řela asi padesátiletá drobná hn ědovláska s

pomn ěnkov ě modrýma o čima a v ůbec nevypadala, jako n ějaká

vědma. Uvedla m ě do pokoje v panelovém byt ě, nabídla židli a

kávu. „Tak povídejte,“ pobídla m ě. „Copak byste ráda?“ Nesm ěle

jsem si odkašlala. „Víte, jsem vdaná, ale mám p řítele a stojím

před rozhodnutím, jestli mám odejít od manžela. P řítel je také

ženatý, ale s manželkou být nechce, chce od ní odejít, abychom

mohli být spolu.“ Pokývla hlavou, a zamíchala karty, které stály

na stole. Nechala m ě sejmout a za čala vykládat. „Má zlatá, vidím

tu rozvod, nový vztah a svatbu, kterou zp ůsobí smrt. Ni čeho se

ale nebojte. Máte za zády and ěla strážného, který vás hlídá, a

proto neklesejte na mysli. Š ťastná hv ězda vám pom ůže nalézt

správnou cestu v těžkých chvílích, které ješt ě p řijdou. Jste silná

osobnost a dostanete jen to, co chcete.“ S lehkým srdcem jsem

kartá řku opoušt ěla. „Takže je to jasné,“ říkala jsem si. „Rozvedu

se s Markem a vezmu si Honzu. Jak prosté!“ Praštím do toho

hned, řekla jsem si, dokud mám odvahu! A od kartá řky jsem si to

namí řila rovnou k právníkovi, který se mnou za finan ční obnos

sepsal žádost. Vzáp ětí jsem to zatelefonovala Honzovi. „Za pár

týdn ů budu volná,“ zašveholila jsem nadšen ě. „Už se na tom

pracuje. Hrozn ě se t ěším, že budeme spolu!“ Jenže ze sluchátka

na m ě čišel p řekvapivý chlad. „Ty jsi opravdu dala žádost o

rozvod?“ „Ano, p řece jsme se tak domluvili!“ Hlas se odml čel.

„No, ty ses tak domluvila, to ty jsi to navrhla. Já k tomu ml čel!“

Polilo m ě horko. „Tak ty se nechceš rozvést?“ „Já? Ano, to jist ě.

Mám t ě rád, ale tak rychle se rozvést nemohu, moje žena je

hodn ě k řehká a nervov ě labilní. Mohla by si n ěco ud ělat. Musíš

mi dát čas.“ „Ano, jist ě.“ Zmaten ě jsem telefon položila. Honza

mě naštval. P ři našich spole čných sch ůzkách m ě uspával

vášnivými sloví čky o horoucí lásce a najednou tak chladné

probuzení! Nem ěla bych žádost o rozvod rychle stáhnout? M ůj

muž je docela hodný člov ěk, dalo by se říct, že se na n ěm dá

dříví štípat, ale v poslední dob ě jsme si opravdu nerozum ěli.

Nebo se mám ješt ě jednou poradit s kartá řkou? No, vrátila jsem

se tam. Našt ěstí nem ěla kartá řka dalšího klienta a p řijala m ě.

„Copak se stalo? Celá se t řesete!“ Zhluboka jsem se nadechla a

pokoušela se uklidnit. „Víte, ten m ůj p řítel, o kterém jsem vám

vypráv ěla, pot řebuje asi čas. Já podala žádost o rozvod a on mi

řekl, že se rozvést zatím nem ůže. Nemám tu žádost vzít zpátky?

Nebo co mám d ělat?“ Propíchla m ě o čima a dlouho se na m ě

dívala. „Víte, ten nový vztah, o kterém mluvily karty, nemusí být

nutn ě ten, na kterého si myslíte vy. Možná se objeví ne čekan ě

někdo úpln ě nový. Ale ten rozvod tam je a svatba taky, to

nezm ěníte!“ A vystr čila m ě ze dve ří. Cítila jsem se celá

rozervaná. Co po čít? Nakonec jsem neud ělala nic, vrátila jsem

se dom ů a manželovi řekla o rozvodu. Čekala jsem, že za čne

prosit a žadonit, abych žádost stáhla. Ale on? „Víš, milá čku, že

mi docela spadl kámen ze srdce?“ Promluvil s kamennou tvá ří.

„Mám p řítelkyni, s kterou bych cht ěl žít, ale bál jsem se ti to říct.

Vy řešila jsi to za m ě! Díky!“ A bylo to. Kdyby p řede mnou p řistálo

UFO, asi by m ě to šokovalo mnohem mén ě. Protože naše

manželství bylo bezd ětné a majetek tém ěř nulový, rozvedli nás

rychle. Manžel se odst ěhoval ke svojí p řítelkyni, já ale z ůstala

sama, protože Honza se na m ě prost ě a jednoduše vykašlal.

Čekala jsem na nový vztah, ale nep řicházel, nikoho jsem

nepotkala. Takhle to šlo asi p ůl roku a pak se p řihodila smutná

událost. „Um řel táta,“ ozval se v telefonním sluchátku pla čtivý

hlas mojí maminky. „M ůžeš za mnou p řijít do nemocnice?“

Sko čila jsem do auta, vyzvedla maminku ve špitále a odtamtud

jsme vyrazily p římo do poh řebního ústavu. Vy řídily jsme vše

pot řebné a nechaly vytisknout parte. Nesla jsem jich dom ů asi

sto kus ů a na mat činu žádost je rozeslala všem p řátel ům a

známým. Když byly všechny odeslané, všimla jsem si, že na

zemi pod stolem, leží ješt ě jedno smute ční oznámení a v ten

okamžik jsem si vzpomn ěla na Marka. Vím, že m ěl mého tatínka

moc rád a vycházel s ním pom ěrn ě dob ře a tak jsem mu to parte

hodila ješt ě ten ve čer do schránky. Když se objevil o týden

pozd ěji na poh řbu, vítala ho maminka jako ztraceného syna a

pozvala ho také na poh řební hostinu. Tam jsem se dozv ěděla, že

Marek se s p řítelkyní rozešel, žije sám a často na m ě myslí.

Rozchod prý ho mrzí (stejn ě jako m ě). Dopadlo to tak, že o m ěsíc

pozd ěji se ke mn ě nast ěhoval zpátky a za další jsme se podruhé

vzali. Proroctví modrooké kartá řky, se tak skute čně naplnilo, ale

úpln ě jinak, nežli to zpo čátku vypadalo.

Vyšlo v P řekvapení č. 43 roku 2012 pod názvem „Smrt nás

dala dohromady“

Odvezte mě prosím na hřbitov

Mohlo jí být n ěco p řes sedmdesát a plížila se šouravým krokem po chodníku. P řes rameno m ěla ohromnou černou kabelu, na pravém p ředloktí kytici bílých karafiát ů a v levé ruce táhla tašku, pod kterou se prohýbala. P řibrzdila jsem u chodníku, vyklonila se z okénka. Kdo ví, co m ě to napadlo.

„Nechcete pomoct?“ Nadhodila jsem. Ona se zastavila a věnovala mi nic ne říkající pohled. „Ne, díky,“ odv ětila po chvíli. „Máte to ale dost t ěžký!“ Automaticky jsem vystoupila z vozu a otev řela dve ře u spolujezdce. Pár vte řin m ě nerozhodn ě pozorovala, váhala, ale potom usedla na p řední sedadlo. Kytici si opatrn ě položila do klína. Nevím pro č, ale hypnotizovala jsem ji očima. „P ěkná kytka,“ řekla jsem, aby řeč nestála. „Pro koho je?“ Stiskla pevn ě rty. „Ta je pro syna, má dnes narozeniny.“ „Ach tak. A Kolik mu je?“ P řejela si prsty po čele. „Padesát...“ „To je hezký, kulatiny,“ pokra čovala jsem. „Tak kam pojedeme?“ Propíchla m ě takovým sklen ěným pohledem. „Odvezte mě prosím na h řbitov.“ „Na h řbitov?“ Podivila jsem se. „Ano. Víte, m ůj syn totiž zem řel neš ťastnou náhodou, když mu bylo patnáct.“ Brada se jí rozt řásla a v šedých o čích se objevily slzy. Krve by se ve mn ě nikdo nedo řezal. Sev řela jsem pevn ě v ruce volant, nastartovala a v duchu proklínala svoji zv ědavost.

Proč jste to udělala?

Bubnovala jsem kone čky prst ů nervózn ě do palubní desky. Co mám d ělat? Co mám proboha d ělat?

Ve čer jsem vklouzla do pelíšku, p řikryla se t ěžkou duchnou a zav řela opuchlá víčka. Zabrat jsem však nemohla. V myšlenkách jsem se stále vracela ke smutným o čím mého staršího syna Luboše.

Odmala byl chytrý, nadaný chlapec, ale u čení ho nebavilo. Místo st řední školy si prosadil u čilišt ě a jakmile m ěl výu ční list v kapce, nastoupil do práce, sehnal si byt a odst ěhoval se. Stýskalo se mi po n ěm a také m ě mrzelo, že nedal na moje rady a nepokusil se dod ělat alespo ň dálkov ě maturitu. V poslední dob ě m ěl takový vyhaslý pohled a smutný úsm ěv, které jsem si stále p řehrávala v mysli jako na kolovrátku. N ěco se s Lubošem dělo a já absolutn ě netušila co.

Mám syny dva. Dva kluci, vlastní brat ři a p řece jsou tak rozdílní. Jak vzhledov ě, tak povahov ě. Mladší Roman, je bytelný blon ďák s modrýma o čima daleko posazenýma od sebe, bílým obo čím, širokým nosem a jemnými sv ětlými vousky, které mu rostou asi tak rychle, jak když se plazí slimák. Temperamentní, vášnivý, vzn ětlivý kluk a svoje výbuchy dovede ventilovat tak, že to slyší sousedé. Už dávno nás všechny p řerostl. Je dokonce větší, nežli Luboš, ač je skoro o t ři roky mladší. Je cílev ědomý a ambiciózní. Letos bude maturovat a potom chce jít na vysokou školu. Luboš je proti n ěmu drobný chlapec se záplavou černých tvrdých vlas ů, čokoládovýma o čima blízko sebe a stále neoholenou tvá ří. Když se denn ě neoholí, vypadá jako kominík. Je tichý, vážný a stále zamyšlený. Nikdy nedovedu odhadnout, co se v jeho nitru odehrává. Abych z n ěj pá čila heverem každi čké slovo. Tuhle p řišel, posadil se ke stolu, podep řel si bradu a díval se skrz záclonu.

„Máš hlad?“ zeptala jsem se starostliv ě. Zavrt ěl hlavou a to m ě překvapilo. Chodil se dom ů najíst p řed každou výplatou, protože s pen ězi nijak extra dob ře nevycházel. Ješt ě se nestalo, aby odmítl teplé jídlo od maminky.

„N ěco se stalo?“ pátrala jsem nenápadn ě, ale on zase trhl odmítav ě hlavou.

Do o čí se mi nepodíval a stále se díval oknem. Tolik bych cht ěla, aby nebyl skoupý na úsm ěv!

„Všechno je v po řádku,“ řekl zachmu řen ě a já se radši p řestala vyptávat. Necht ěla jsem, aby nabyl dojmu, že vyzvídám. Najednou tak srdceryvn ě vzdychl, vstal a šel ke dve řím.

„Už jdeš?“ vyhrkla jsem poplašn ě. Zarazil se a oto čil. Musím mami. Ahoj. Stavím se zítra!“ sáhl na kliku, prob ěhl dve řmi a já už slyšela jen vzdalující se kroky. Vysprchovala jsem se a zalezla do postele. Usnout jsem nemohla. Vrt ěla jsem se, jako by m ě kousaly blechy a p řevalovala se z boku na záda a myslela na to, pro č byl Luboš tak smutný.

Když jsem usnula, zdál se mi sen. Byl to film, který se odvíjel v mém mozku jako bych se na n ěj dívala v televizi. Byl barevný a nepostrádal logiku, ani posloupnost.

Luboš nastartoval svého smoln ě černého Opela kombi a vyjel z parkovišt ě p řed naším domem. Jezdil bezcíln ě po silnici a ve tvá ři m ěl zcela nep řítomný výraz. Když se p řiblížil k železni čnímu přejezdu za m ěstem, zablikalo výstražné sv ětlo na semaforu. Luboš poslušn ě zastavil. Dívala jsem se jak p řed n ěj padá závora. Luboš sed ěl, ani se nehnul. Nevím, jak dlouho spo číval bez hnutí, ale dost dlouho. Sv ětlo k řičelo, šra ňky z ůstávaly ve vodorovné poloze a vlak nejel. Luboš z ni čeho nic vystoupil z vozu a p řesunul se ke kolejím. P ůsobil, jako když se chce podívat, jestli se n ějaká mašina blíží. Stál tam a jen se díval, ale mě za čalo divn ě bušit srdce. Buch, buch, buch.

Položila jsem si ruku na srdce a ve stejné setině vte řin ě, uslyšela zvuk, který vydával blížící se rychlík. Luboš stál stále na stejném míst ě, jako by neslyšel. Sípající mašina se objevila pár metr ů p řed ním a Luboše probralo houkání aut, které stály v kolon ě za ním. Kone čně se pohnul. M ěla jsem za to, že se vrátí a nastoupí do vozu, on ud ělal ale n ěco nep ředvídatelného. Podlezl rychlým pohybem závoru a sko čil železné stv ůř e pod kola. Lokomotiva do n ěj napálila v plné rychlosti. Probudil mn ě zvuk vlastního hlasu, a já si uv ědomila, že to byl jen ukrutný sen! Bolela m ě hlava a svaly celého t ěla. Cítila jsem se jako zmuchlaný papír. Ješt ě, že dnes nemusím do práce! Vyškrábala jsem se z ložnice.

Už n ěkolik dní jsem m ěla v plánu va řit koprovou omá čku. Luboš i Roman, který má dnes teprve p řijet ze školy, jí milují s masem. Proto jsem zad ělala na knedlíky, dala je kynout na kamna a sko čila do trhu pro kopr. M ěli p ěkný, čerstvý a vo ňavý. Dala jsem se do kucht ění. Rafi čka hodin p řelezla trojku, ale ani jeden z t ěch dvou dareb ů se neukázal. Uklid ňovala jsem se, že vlak, kterým m ěl Roman p řijet má jako vždycky zpožd ění a Luboš zase zaspal a p řijde až k ve čeři, nežli pojede na no ční šichtu. Jen jsem na Luboše pomyslela, zachrastily klí če v zámku. Starší syn stál na prahu bledý, jako kostelní sví čka. „To je dost!“ říkám. „Už jsem myslela, že nep řijdeš. Ud ělala jsem koprovku. Mám ti jí oh řát, nebo si ji vezmeš s sebou?“ „Mami, já nemám hlad. Prosím t ě nezlob se, ale já jdu jen na skok. Nemám čas!“ Tón jeho hlasu byl podivn ě rozt řesený. Ihned jsem si vzpomn ěla na no ční sen.

„Jedeš do práce autem?“ ptám se, i když odpov ěď znám. „Jak jinak?“ zeptá se smutn ě a já cítím z celé jeho osoby úzkost. „Poj ď na chvilku!“ p řemlouvám ho. „Povím ti, co se mi dnes v noci zdálo. P říšerný sen. To bys nev ěř il!“

Zakroutil černou kšticí. „Fakt ne. Sp ěchám.“

Obrátil se a najednou se ješt ě jednou oto čil, p řistoupil ke mn ě a objal m ě hubenýma rukama. Pevn ě m ě k sob ě p řitiskl. Náhlý příval cit ů m ě zasko čil, protože Luboš jim ani jako dít ě neum ěl dávat pr ůchod. Jako malý chlape ček mi nikdy nesedl na klín. Když jsem se s ním cht ěla pomazlit, musela jsem si ho chytit. A při tom jsem stejn ě m ěla dojem, že držím v náru čí hejno hadích ocásk ů, protože s sebou v jednom kuse mlel tak dlouho, nežli jsem ho vypustila na svobodu. Dívala jsem se, jak přivolává výtah a kladu si otázku, pro č vlastn ě p řišel, když odmítl jít dál a

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist