načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Pozůstalí - Tom Perrotta

Elektronická kniha: Pozůstalí
Autor:

Pozůstalí Toma Perrotty přinášejí myšlenkově pronikavý pohled na společnost zasaženou nevysvětlitelnou událostí. Poté co 2 % celosvětové populace náhle beze stopy zmizí, se zbytek ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 332
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Jiří Kobělka
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0556-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pozůstalí Toma Perrotty přinášejí myšlenkově pronikavý pohled na společnost zasaženou nevysvětlitelnou událostí. Poté co 2 % celosvětové populace náhle beze stopy zmizí, se zbytek lidstva zoufale snaží pochopit, co se stalo, a hlavně, co bude následovat. Perrotta ve svém bestsellerovém románu, jejž vysoce ohodnotil mino jiné i Stephen King, originálně rozpracoval představu biblického Nanebevzetí, během nějž jsou v okamžiku spaseni všichni praví křesťané, zatímco ostatní nevěřící jsou ponechání napospas světu, stíhanému pohromami, než nastane konečná apokalypsa. Ale co to znamená, když si Bůh (byl-li to on) vzal vedle křesťanů i muslimy, buddhisty, nebo dokonce alkoholiky a zvrhlíky? Na příběhu lidí z newyorského předměstí ukazuje, jaké důsledky může mít událost, jež popírá veškerou racionalitu; jaké extrémní a fanatické reakce vyvolává, jak nebezpečné démony v lidech probouzí. Zároveň se nevzdává naděje, že i uprostřed všeobecného šílenství se najdou lidé, kteří neztrácí hlavu a dokáží zabránit nejhoršímu, jímž je naprostá ztráta smyslu pro elementární lidskost.

Zařazeno v kategoriích
Tom Perrotta - další tituly autora:
Pozůstalí Pozůstalí
Perrotta, Tom
Cena: 296 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Pozůstalí
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.nakladatelstviplus.cz
www.albatrosmedia.cz
Tom Perrotta
Pozůstalí – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















PRO NINU A LUKEA





OBSAH
PROLOG 7
DÍL PRVNÍ: TŘÍLETÉ VÝROČÍ
DEN HRDINŮ 17
CELÁ TŘÍDA JILL 34
NĚKDO SPECIÁLNÍ 50
DÍL DRUHÝ: MAPLETON ZNAMENÁ ZÁBAVU
MODRÁ STUHA 100
SLIB MLČENÍ 114
KDO JDE NA POKOJ 131
DÍL TŘETÍ: VESELÉ SVÁTKY
ŠPINDÍROVÉ 155
SNĚHOVÉ VLOČKY A CUKRÁTKA 169
NEJLEPŠÍ KŘESLO NA SVĚTĚ 180
BALZEROVA METODA 191
DÍL ČTVRTÝ: BUĎ MŮJ VALENTÝN
NADPRŮMĚRNÁ PARTNERKA 217
PŘEDSUNUTÝ DŮM 230
BOSÝ A TĚHOTNÁ 244
V GRAPEFRUITU 256
DÍL PÁTÝ: ZÁZRAČNÉ DÍTĚ
KAŽDOU MINUTOU 279
VĚCI, JICHŽ BY SE MĚL ČLOVĚK ZBAVIT 292
JSEM RÁD, ŽE SEŠ TADY 304





7
Laurii Garveyovou nevychovali ve víře v náboženské vytržení. Vlastně ji
nevedli k žádné víře, snad jen k víře v pošetilost víry samotné.
Jsme agnostici, říkávala i ona svým dětem, když byly ještě malé a
potřebovaly se nějak vymezit vůči svým katolickým, židovským a unitářským
kamarádům. Nevíme, jestli existuje Bůh, a neví to ani nikdo jiný. Oni možná tvrdí, že
ano, ale ve skutečnosti to nevědí.
Poprvé se o vytržení doslechla v prvním ročníku vysoké školy, kdy se
zapsala na předmět s názvem Úvod do světových náboženství. Když jim
profesor tento úkaz vysvětloval, připadalo jí to jako vtip: zástupy křesťanů
prý náhle vyletí z šatů, vznesou se skrze střechy svých domovů a
automobilů a setkají se v nebi s Ježíšem, kdežto všichni ostatní budou stát opodál
a s otevřenými ústy žasnout, kam se všichni ti dobří lidé poděli. Tenhle
teologický výklad jí připadal ponurý i potom, co si v učebnici přečetla kapitolu
o „premileniálním dispenzacionalismu“ – snůšku blábolů o armageddonu,
antikristovi a čtyřech jezdcích Apokalypsy. Působil na ni dojmem
náboženského kýče, nevkusného jako malba na černém sametu, jako fantazie
schopná oslovit jen lidi, kteří jedí moc smaženého jídla, bijí děti a nemají
problém s teorií, že jejich milující Bůh vymyslel AIDS, aby ztrestal
homosexuály. V následujících letech si tu a tam všimla, že někdo čte na letišti
nebo ve vlaku knihu z LaHayeovy série Ponecháni napospas, a vždy přitom
pocítila svíravou lítost a možná taky špetku něhy k chudákovi, který nemá
nic kvalitnějšího ke čtení a nic lepšího na práci než sedět a snít o konci světa.
A pak se to stalo. Biblické proroctví se naplnilo, přinejmenším
částečně. Z celého světa zmizeli lidé, miliony lidí v jediném okamžiku. Tohle
PROLOG





8
už nebyla starověká báje, například že za vlády Římanů vstal nějaký
chlápek z mrtvých, ani otřepaná místní legenda typu, že když Joseph
Smith ze státu New York rozmlouval s andělem, objevil v zemi zlaté
desky. Tohle byla realita. Vytržení se odehrálo i u nich ve městě a
postihlo mimo jiné dceru její nejlepší kamarádky, když Laurie samotná
byla právě doma. Ani kdyby ji Bůh oslovil z hořícího keře, nezasáhl by
do jejího života výrazněji.
Alespoň by si to člověk myslel. Přesto se Laurii ještě několik
následujících týdnů a měsíců dařilo popírat, co bylo zjevné, držet se vlastních
pochybností jako tonoucí stébla a zoufale přizvukovat vědcům,
expertům a politikům, kteří stále trvali na tom, že příčina jevu, jenž mezitím
vešel ve známost jako „Náhlé zmizení“, je dosud neznámá, a nabádali
veřejnost, aby nedělala předčasné závěry, dokud nadstranická vládní
vyšetřovací komise nezveřejní oficiální zprávu.
„Stala se tragická událost,“ opakovali pořád dokola. „Onen úkaz
jevil rysy náboženského vytržení, ale nezdá se, že by šlo o skutečné
vytržení.“
Zajímavé bylo, že nejhalasněji se tímto argumentem oháněli samotní
křesťané, kteří si jaksi nemohli nevšimnout, že mnozí lidé, kteří onoho
14. října zmizeli – hinduisté, buddhisté, muslimové, židé, ateisté,
animisté, homosexuálové, Eskymáci, mormoni i zoroastriáni –, nepřijali
za svého osobního spasitele Ježíše Krista. Ze všech možných hledisek
šlo o nahodilý výběr, a pokud něco křesťanský koncept vytržení
nepřipouštěl, pak právě nahodilost. Celým jeho smyslem ostatně bylo oddělit
zrno od plev: odměnit ty, kdo skutečně uvěřili v Ježíše, a zbytek světa
varovat. Vytržení nerozlišující věřícího od nevěřícího proto žádným
vytržením být nemohlo.
Za této situace bylo snadné podlehnout zmatku, rozhodit ruce a
tvrdit, že prostě nevím, co se děje. Laurie to ovšem věděla. Hluboko v srdci
to věděla hned ve chvíli, kdy se to stalo. Zůstala ponechaná napospas.
Stejně jako všichni, kteří nezmizeli. A bylo úplně jedno, že Bůh při
svém rozhodování, koho vybere a koho ne, nezohlednil náboženské pře­
s vědčení – vlastně to bylo ještě horší, poněvadž to působilo jako osobní
odmítnutí. Laurie se však rozhodla, že bude tohle vědomí ignorovat. Že





9
ho uloží do temných zákoutí své mysli, do sklepních prostor duše vyhra -
zených pro věci, na které je nesnesitelné myslet – na stejné místo, kam
člověk zakutá vědomí, že jednou umře, aby mohl normálně žít a každou
minutu každého dne nepodléhal depresi.
A navíc byly první měsíce po vytržení pořádně rušné: v Mapletonu
zrušili školní výuku, její dcera byla celý den doma a syn se vrátil z
univerzity. Stejně jako předtím musela Laurie nakupovat, prát, vařit a mýt
nádobí. Kromě toho bylo třeba obejít pohřby, sestavit fotoprezentace,
neustále si otírat slzy a absolvovat spoustu vyčerpávajících rozhovorů.
Laurie trávila mnoho času s nebohou Rosalií Sussmanovou – skoro kaž­
dé dopoledne ji navštívila a pomáhala jí překonávat její nezměrný
zármutek. Někdy spolu mluvily přímo o její zmizelé dceři Jen: jak milá to
byla holka, jak se pořád usmívala a tak dál. Většinou však obě jen seděly
a mlčely. Jejich ticho bylo hluboké, ale ne tíživé – jako by ani jedna z žen
neměla na srdci nic, čím by stálo za to ho přerušit.
Ve městě se začali objevovat hned na podzim toho roku: lidé v bílých
šatech, kteří se zásadně pohybovali ve dvojicích stejného pohlaví a neustále
kouřili. Laurie jich pár znala – třeba Barbaru Santangelovou, jejíž syn
chodil s její dcerou do třídy, nebo Martyho Powerse, který hrával s jejím
mužem baseball a při vytržení, nebo co to vlastně bylo, přišel o
manželku. Většinou si vás tihle lidi nevšímali, ale někdy začali zničehonic
chodit za vámi jako soukromí detektivové, které si někdo najal na vaše
sledování. Když jste je pozdravili, jen na vás tupě vejrali, ale jakmile jste
jim položili zásadnější otázku, podali vám vizitku, na které byl natištěný
vzkaz tohoto znění:
JSME ČLENOVÉ PROVINILÉHO ZBYTKU. SLOŽILI JSME
SLIB MLČENÍ. STOJÍME PŘED VÁMI JAKO ŽIVOUCÍ
PŘIPOMÍNKA OHROMNÉ BOŽÍ MOCI. TO ON NAD NÁMI
VYNESE SOUD.
Na druhé straně vizitky stála webová adresa, na které se daly získat
další informace: www.guiltyremnant.com.





10
Byl to prapodivný podzim. Od katastrofy uplynul celý rok, pozůs -
talí vstřebali ránu a ke svému úžasu zjistili, že se stále drží na nohou,
byť někteří vrávorají o něco víc než jiní. Situace se jakýmsi zkusmým
a křehkým způsobem začala vracet do normálu. Školy se znovu otevře­
ly a většina lidí se vrátila do práce. Kluci hráli o víkendech fotbal v
místním parku, a o Halloweenu dokonce chodilo pár koledníků. Člověk
cítil, jak se staré návyky obnovují a život opět získává někdejší kontury.
Laurie se však stále nedokázala zapojit. Jednak se stara la o Rosalii
a jednak se k smrti bála o své děti. Tom se před začátkem letního semes­
tru vrátil na univerzitu, jenže tam podlehl vlivu nebezpečného samo­
zvaného „léčitele a proroka“ jménem svatý Wayne, ve všech předmětech
propadl a odmítl se na léto vrátit domů. O prázdninách jí párkrát
zavolal, aby věděla, že se mu nic nestalo, ale neřekl jí, kde je ani co dělá.
Jill se zatím potýkala s depresemi a posttraumatickým stresem – což
bylo naprosto přirozené, Jen Sussmanová bývala už od školky její nej­
lepší kamarádka –, ale odmítala o tom s Laurií mluvit a odmítala na ­
vštívit psychologa. Její táta a Lauriin manžel Kevin jako by naopak
podlehl zvláštní rozjařeno sti a neustále kolem sebe šířil dobré zprávy.
Firma jen vzkvétá, počasí je hezké a věř nebo ne, zrovna jsem uběhl
deset kiláků pod jednu hodinu.
„A co ty?“ zeptal se nakonec a zjevně si v lycrových kalhotách
nepřipadal ani trochu nepatřičně. Jeho tvář se jen leskla pevným zdravím
a tenkou vrstvou potu. „Cos dělala celý den ty?“
„ Já? Pomáhala jsem Rosalii s fotoalbem.“
Kevin nasadil významný výraz, v němž se nelibost mísila s trpělivostí.
„Ona to pořád ještě dělá?“
„Nechce s tím končit. Dneska jsme si trochu zavzpomínaly na
Jeninu plaveckou kariéru. Viděly jsme, jak rok od roku rostla, jak se její tělo
v modrých plavkách měnilo. Bylo to srdceryvné.“
„Aha.“ Kevin přistoupil k ledničce a nalil si ze zabudovaného
zásobníku sklenici ledové vody. Laurie poznala, že ji vůbec neposlouchá –
věděla, že o Jen Sussmanovou ztratil zájem už před několika měsíci.
„Co je k večeři?“
...





11
Laurie nemohla říct, že ji šokovalo, když jí Rosalie oznámila, že vstu -
puje do Provinilého zbytku. Lidé v bílém ji fascinovali už od chvíle, kdy
je viděla poprvé, a mnohokrát si nahlas položila otázku, jak těžko se asi
dodržuje slib mlčení, zvlášť když člověk narazí na starého přítele, se
kterým se dlouho neviděl.
„V takových případech přece musí trochu přimhouřit oko, nemys­
líš?“
„Nevím,“ odpověděla Laurie. „Ale dost o tom pochybuju. Jsou to
fanatici. Neradi dělají výjimky.“
„Ani když tam máš třeba bratra, kterého jsi dvacet roků neviděla? To
se s ním ani nesmíš pozdravit?“
„Mě se neptej. Zeptej se jich.“
„ Jak se jich můžu zeptat? Vždyť nesmí mluvit.“
„Tak já nevím. Běž na jejich webovky.“
Rosalie přes zimu skutečně jejich webové stránky pravidelně
navštěvovala. Dokonce navázala blízké virtuální přátelství – slib mlčení se na
elektronickou komunikaci zjevně nevztahoval – s ředitelkou veřejných vztahů
Provinilého zbytku, příjemnou ženou, která jí odpověděla na všechny
otázky a probrala s ní veškeré pochybnosti a výhrady.
„ Jmenuje se Connie. Kdysi dělala dermatoložku.“
„Vážně?“
„Pak prodala praxi a celý výtěžek darovala organizaci. Hodně lidi to
tak dělá. Provozovat takový podnik není levná záležitost.“
Laurie četla článek o Provinilém zbytku v místních novinách, takže
věděla, že v mapletonském „komplexu“ na Ginkgo Street bydlí nejméně
šedesát lidí. Šlo o soubor osmi domů, který organizaci věnoval bohatý
developer jménem Troy Vincent – on sám dnes v jednom z těchto domů
bydlel jako řadový člen a neměl žádná privilegia.
„A co ty?“ zeptala se Laurie. „Ty taky prodáš dům?“
„Hned ne. Mají šestiměsíční zkušební období. Do té doby nemusím
dělat žádné závazné rozhodnutí.“
„To je chytré.“
Rosalie zavrtěla hlavou, jako by žasla nad vlastní smělostí. Laurie
viděla, jak je nadšená, že se dokázala rozhoupat a změnit svůj život.





12
„Bude trochu divné chodit pořád v bílém. Tak trochu lituju, že si
nevybrali modrou, šedou nebo nějakou jinou. Bílá mi nesluší.“
„A já zas nemůžu uvěřit, že začneš kouřit.“
„No jo.“ Rosalie se zašklebila. Vždycky patřila k programovým
nekuřákům – k lidem, kteří si významně mávají rukou před obličejem,
kdykoliv se přiblíží na pět metrů k zapálené cigaretě. „Na tohle si budu
muset zvyknout. Ale beru to jako svého druhu svátost. Prostě se to musí.
Člověk nemá na vybranou.“
„Co na to řeknou tvoje plíce?“
„Nebudem žít tak dlouho, abych dostala rakovinu. Velké soužení,
které přijde po vytržení, má podle bible trvat jen sedm let.“
„ Jenže tohle nebylo vytržení,“ prohodila Laurie spíš sama pro sebe
než pro kamarádku. „Ani náhodou.“
„Měla bys tam jít se mnou.“ Rosaliin hlas zněl měkce a vážně. „Třeba
bychom mohly bydlet spolu.“
„To nejde,“ odvětila Laurie. „Nemůžu odejít od rodiny.“
Od rodiny. Jen co to slovo vyhrkla, zmocnil se jí špatný pocit. Rosalie
totiž žádnou rodinu neměla. Několik let byla rozvedená a Jen byla její
jediné dítě. V Michiganu sice měla matku a nevlastního otce a v Min­
neapolisu sestru, jenže se s nimi moc nebavila.
„Tušila jsem to.“ Rosalie odevzdaně pokrčila rameny. „Ale zkusit
jsem to musela.“
O týden později odvezla Laurie Rosalii na Ginkgo Street. Byl
nádherný den plný slunce a ptačího cvrlikání. Komplex působil impozantně –
tvořily ho prostorné třípodlažní koloniální domy s dvoutisícimetrovými
pozemky, které by se po dokončení nejspíš daly prodat za milion
dolarů nebo i víc.
„Páni,“ ulevila si Laurie. „Fešácké bydlení.“
„ Já vím.“ Rosalie se nervózně usmála. Byla celá v bílém a nesla si
malý kufr obsahující spodní prádlo, toaletní potřeby a fotoalba, do nichž
investovala tolik času. „Nemůžu uvěřit, že sem fakt jdu.“
„ Jestli se ti tu nebude líbit, zavolej a já pro tebe přijedu.“
„Myslím, že to zvládnu.“





13
Vyšly po schodech ke vchodu do bílého domu s nápisem ÚSTŘEDÍ
nade dveřmi. Laurie nesměla do budovy vstoupit, a tak se s kama rádkou
objala na rozloučenou a pak už se jen dívala, jak Rosalii uvádí dovnitř
žena s pobledlým, ale laskavým obličejem – možná to byla bývalá
dermatoložka Connie.
Uplynul skoro rok, než se Laurie na Ginkgo Street vrátila. Opět to
bylo na jaře, i když venku bylo o poznání chladněji a méně slunečno.
Tentokrát měla bílé oblečení a kufřík v ruce ona. Kufřík nebyl těžký: měla
v něm jen spodní prádlo, kartáček na zuby a album obsahující pečlivě
vybrané fotografie její rodiny, jakési stručné vizuální dějiny lidí, jež
milovala a které nechávala napospas.










DÍL PRVNÍ
TŘÍLETÉ VÝROČÍ










17
Na přehlídku to byl vhodný den, slunečný a nezvykle teplý. Obloha
připomínala barvotiskové obrázky nebes, jaké se používají v nedělní škole.
Ještě před nedávnem by lidé cítili při takovém počasí potřebu nervózně
zavtipkovat – Hele, řekli by například, to globální oteplování možná není tak
úplně od věci! Dnes už se však ozonovou dírou nebo smutným životem bez
ledních medvědů nikdo dvakrát netrápil. Při zpětném ohlédnutí působilo
skoro legračně, kolik energie lidé vyplýtvali kvůli něčemu tak vzdálenému
a nejistému, jako je ekologická katastrofa, která mohla, ale taky nemusela
nastat někdy v daleké budoucnosti, dlouho potom, co vy, vaše děti a děti
vašich dětí vyčerpáte čas přidělený na tomto světě a odeberete se tam,
kam se člověk odebere, jakmile tohle všechno skončí.
Starostu Kevina Garveye sice celé dopoledne pronásledovala úzkost,
ale když kráčel po Washington Boulevard k parkovišti před střední
školou, kde měli sraz účastníci pochodu, přepadl ho nečekaný příval
nostalgie. Do přehlídky zbývalo půl hodiny, alegorické vozy stály hezky v řadě
připravené vyrazit, pochodová kapela se chystala do bitvy a prokládala
ticho nesourodými výkřiky žesťů a vlažnými virbly. Kevin se v Mapletonu
narodil a vyrostl tady, takže si nemohl nevzpomenout na oslavy státního
svátku v dobách, kdy to všechno ještě dávalo smysl, kdy se polovina města
seřadila ve špalírech podél Main Street, zatímco druhá polovina –
mladí sportovci, skauti obojího pohlaví, belhaví veteráni zahraničních válek
následovaní ženami­dobrovolnicemi – kráčeli středem vozovky a
mávali na diváky, jako by je překvapovalo, že je vidí, jako by tohle všechno
DEN HRDINŮ





18
nebyly oslavy 4. července, nýbrž nějaká bizarní náhoda. V Kevinových
vzpomínkách byly tyhle akce neskutečně hlasité, hektické a prodchnuté
nevinností: hasičské vozy, tuby, irští stepaři, mažoretky v blyštivých
kostýmech, a v jednom roce dokonce i svobodní zednáři, členové odnože
zvané Shriners s charakteristickými fezy na hlavě a popojíždějící v
typických miniaturních autíčkách. Posléze se konala baseballová utkání,
společná grilování a řada dalších příjemných rituálů, které vyvrcholily
velkým ohňostrojem nad jezerem Fielding, kdy se stovky uchvácených
tváří obrátily k obloze a zahájily symfonii užaslých vzdechů a výkřiků
při pohledu na ohnivé větrníky a barevné květiny rozstřikující se do
tmy a připomínající všem zúčastněným, kdo jsou, kam patří a proč je
to všechno dobře.
Dnešní akce – její přesný název zněl Den rozjímání a vzpomínek na
zmizelé hrdiny – měla probíhat úplně jinak. Už když Kevin dorazil ke
střední škole, cítil ve vzduchu zasmušilou náladu, jakýsi neviditelný opar
starého zármutku a chronického nechápavého úžasu, kvůli němuž se lidé
bavili tišeji a chovali zdrženlivěji, než by se na tak velkou venkovní akci
slušelo. Samotná účast ovšem Kevina příjemně překvapila a naplnila
ho zadostiučiněním vzhledem k tomu, s jak chladným přijetím se
přehlídka setkala ve chvíli, kdy poprvé padl návrh na její uspořádání. Podle
některých kritiků byla špatně načasovaná („ Je příliš brzy!“
argumentovali naléhavě), kdežto jiní odmítali sekulární ráz vzpomínkové akce na
14. říjen coby od základů pomýlený a potenciálně rouhačský. Tyto
námitky však časem utichly – buď proto, že se organizátorům podařilo
získat skeptiky na svou stranu, anebo prostě proto, že lidé měli přehlídky
rádi a příliš jim nezáleželo na tom, při jaké příležitosti se konají.
Každopádně se do průvodu přihlásilo tolik občanů Mapletonu, že si Kevin
musel klást otázku, jestli vůbec zbude někdo, kdo jim bude mávat,
jakmile vyrazí po Main Street směrem ke Greenway Parku.
Za řadou policejních zátarasů se Kevin zastavil a chvíli sbíral síly na
dnešní den, o němž věděl, že bude dlouhý a náročný. Kamkoliv se
podíval, viděl zlomené lidi a čerstvé připomínky utrpení. Zamával Martě
Reederové, kdysi výřečné dámě, která pracovala na listovní přepážce
místní pošty; Martha se na něj smutně usmála a otočila se k němu, aby





19
si mohl lépe prohlédnout podomácku vyrobenou ceduli, kterou držela
v ruce. Byla na ní velká fotografie její tříleté vnučky, vážně se tvářící hol -
čičky s kudrnatými vlasy a malinko křivými brýlemi. ASHLEY, stálo na
ceduli, MŮJ ANDÍLEK. Vedle Marthy stál Stan Washburn – policista ve
výslužbě a Kevinův bývalý trenér amerického fotbalu. Tento podsaditý
drobný muž bez krku měl na impozantním pivním panděru natažené
bílé triko, které vyzývalo kolemjdoucí: ZEPTEJ SE MĚ NA BRATRA.
Kevin náhle pocítil silné nutkání prchnout, utéct domů a celé odpoledne
zvedat činky nebo hrabat listí, zkrátka dělat jakoukoliv osamělou a
otupující činnost. I tahle touha ho však rychle přešla, jako by to byla škytavka
či nestoudná sexuální fantazie.
Tiše a strastiplně si povzdechl a vnořil se do davu. Podával lidem ruce,
oslovoval je jmény, svědomitě naplňoval svou představu politika z malého
města. Jako bývalá hvězda místního středoškolského týmu amerického
fotbalu a jako prominentní místní podnikatel – zdědil rodinný řetězec
samoobslužných prodejen alkoholu a během patnácti let zvýšil jeho
tržby na trojnásobek – byl Kevin ve městě oblíbenou a velmi výraznou
postavou, avšak nápad kandidovat na úřad starosty mu nikdy nebleskl
hlavou. Až se k němu jednou loni zničehonic dostala petice podepsaná
dvěma sty spoluobčanů, z nichž mnohé dobře znal: „My níže podepsaní
zoufale hledáme v těchto temných časech vedení. Pomůžete nám získat
naše město zpět do vlastních rukou?“ Kevina tato výzva dojala, a
protože se právě potloukal od ničeho k ničemu – o pár měsíců dříve prodal za
slušný balík firmu a pořád nevěděl, jak by měl se svým životem dál nalo ­
žit –, přijal kandidaturu na úřad starosty za nově založené politické
uskupení s názvem Strana naděje.
Ve volbách zaznamenal drtivé vítězství a sesadil z křesla Ricka
Malverna, který funkci starosty vykonával tři volební období, ale veškerou
důvěru voličů pozbyl ve chvíli, kdy se v rámci „rituální očisty“, jak to sám
nazýval, pokusil vypálit vlastní dům. Nevyšlo mu to – hasiči navzdory
jeho halasným námitkám trvali na tom, že tenhle požár zkrátka musí
uhasit – a Rick dnes bydlel ve stanu na zahradě před ohořelými ostatky
své šestipokojové viktoriánské vily. Když si šel Kevin po ránu zaběhat,
čas od času zastihl svého někdejšího protikandidáta právě ve chvíli, kdy





20
vylézal ze stanu – jednou na sobě bývalý starosta neměl nic než pruho -
vané trenýrky –, a oba muži se pak na ztichlé ulici rozpačitě pozdravili
nějakým tím Ahoj nebo Jak se vede?, aby dali hrdě najevo, že mezi nimi
nezůstala zlá krev.
A přestože Kevin bytostně nesnášel, když ho někdo jako starostu
chytal za paži nebo plácal po zádech, cítil jako svou povinnost být k
dispozici voličům, a to i magorům a věčným nespokojencům, kteří při
veřejných akcích tohoto typu neomylně vylézali z děr. Jako první ho hned
na parkovišti oslovil Ralph Sorrento, nerudný instalatér ze Sycamore
Road, jenž si proklestil cestu hloučkem smutně se tvářících žen v
totožných růžových tričkách a postavil se Kevinovi přímo do cesty.
„Pane starosto,“ začal významně a ušklíbl se přitom, jako by tohle
oslovení bylo něčím směšné. „Doufal jsem, že vás potkám. Neodpověděl jste
mi na e­maily.“
„Dobré ráno, Ralphe.“
Sorrento si založil ruce na prsou a prohlédl si Kevina se směsicí
pobavenosti a opovržení, která působila znepokojivě. Byl to urostlý
a obtloustlý chlap s nakrátko ostříhanými vlasy a ježatou bradkou.
Měl na sobě vojenské kalhoty se skvrnami od vazelíny a bundu s
kapucí a termopodšívkou. Přestože ještě nebylo ani jedenáct hodin, cítil
Kevin v jeho dechu pivo a věděl, že tenhle chlap mu sem přišel dělat
problémy.
„Takže aby bylo jasno,“ oznámil Sorrento nepřirozeně silným hlasem.
„Ty posraný prachy prostě nezaplatím.“
Šlo o stodolarovou pokutu vyměřenou Sorrentovi za střelbu na
smečku zbloudilých psů, kteří se zatoulali na jeho pozemek. Bígl
zahynul na místě, ale kříženec německého ovčáka a labradora se odplazil
s kulkou v zadní noze pryč a nechal za sebou krvavou stopu táhnoucí
se přes tři bloky až k mateřské škole na Oak Street, kde se zhroutil na
chodník. Policie se zastřelenými psy obvykle příliš nezabývala – k těmto
incidentům docházelo se skličující pravidelností –, jenže v tomto
případě vidělo smrtelné křeče zvířete několik předškolních dětí a
vzhledem ke stížnostem jejich rodičů a učitelek nemohl Sorrento zůstat
bez postihu.





21
„Pozor na výrazy,“ varoval ho Kevin a podvědomě vnímal, že se jejich
směrem otáčejí hlavy přítomných.
Sorrento mu zapíchl do hrudi ukazováček. „Už mám až po krk toho,
jak mi ti čoklové serou na trávník.“
„Ty psy nemá rád nikdo,“ připustil Kevin. „Ale příště zavolejte do
útulku.“
„Do útulku.“ Sorrento zopakoval jeho slova a pohrdlivě se přitom
uchechtl. Opět mu zabodl ukazovák do prsou, až se dotkl hrudní kosti.
„Ti dělaj úplný hovno.“
„Mají podstav.“ Kevin se přinutil ke zdvořilému úsměvu. „Za dané
situace dělají maximum. Tak jako my všichni. Což jistě chápete.“
Sorrento jako by chtěl naznačit, že to skutečně chápe, a zmírnil tlak na
Kevinův hrudník. Naklonil se těsně k němu a promluvil na něj hlubokým
a důvěrným hlasem. Z úst mu vycházel nakyslý zápach.
„Buďte vod tý lásky a vyřiďte policajtům, že jestli ode mě fakt chtěj
prachy, tak si pro ně budou muset přijít. Řekněte jim, že už na ně budu
čekat s upilovanou brokovnicí.“
Znovu se zašklebil a snažil se vypadat jako tvrďák. Kevin však viděl
v jeho skelných očích bolest – za chvástavým výrazem se ukrývala téměř
prosebnost. Pokud si Kevin dobře vzpomínal, přišel Sorrento při Ná hlém
zmizení o dceru, buclatou devíti či desetiletou holčičku. Jmenovala se
Tiffany, Britney nebo nějak podobně.
„Vyřídím.“ Kevin ho jemně poklepal po rameni. „Ale co kdybyste teď
šel domů a trochu si odpočinul?“
Sorrento plácl Kevina přes ruku.
„Nedotýkejte se mě, kurva.“
„Pardon.“
„Prostě jim tlumočte, co jsem vám řek, jasný?“
Kevin mu to slíbil a odchvátal pryč, přičemž se snažil nemyslet na
strach, který mu náhle sevřel žaludek. Na rozdíl od některých sousedních
měst Mapleton nikdy nezažil sebevraždu formou vyprovokování policisty
ke střelbě, ale Kevin cítil, že Ralph Sorrento si s touto myšlenkou
přinejmenším pohrává. Jeho plán nepůsobil příliš nápaditě – poldové měli
důležitější věci na práci než nezaplacené pokuty za týrání zvířat –, ale





22
při správném odhodlání se dal vymyslet bezpočet způsobů, jak dohnat
policajta ke smrtící konfrontaci. Kevin si zapsal do paměti, že to musí
ohlásit náčelníkovi, aby jeho lidé věděli, s kým mají co do činění.
Pohroužený do těchto myšlenek si Kevin vůbec neuvědomil, že míří
přímo k reverendovi Mattu Jamisonovi z někdejší Sionské biblické církve.
Všiml si ho až ve chvíli, kdy už bylo na úhybný manévr pozdě.
Nezbývalo mu tedy než zvednout obě ruce v marné snaze odmítnout místní
nactiutrhačný věstník, jímž mu reverend mával před obličejem.
„Vezměte si to,“ vyzval ho Jamison. „ Jsou tam věci, které vám
vyrazí dech.“
Kevina nenapadl elegantní způsob, jak se vykroutit, a tak zdráhavě
převzal věstník s nekompromisním, ale poněkud těžkopádným názvem:
„14. ŘÍJEN NEBYL ŽÁDNÉ VYTRŽENÍ!!!“ Na první stránce se skvěla
fotografie doktorky Hillary Edgersové, oblíbené dětské lékařky, která
před třemi lety zmizela spolu se sedmaosmdesáti místními spoluobčany
a miliony dalších lidí z celého světa. DOKTORČINA BISEXUÁLNÍ
LÉTA NA UNIVERZITĚ ODHALENA! hlásal titulek a pod ním se
vyjímal box obsahující větu: „,Vůbec jsme nepochybovali, že je to lesba,‘
prozrazuje tehdejší spolubydlící.“
Kevin doktorku Edgersovou znal a obdivoval ji. Měla dva syny –
dvojčata ve stejném věku jako jeho dcera –, dvakrát týdně dobrovolně
sloužila na místní bezplatné klinice pro chudé děti a pro rodičovské sdružení
pořádala přednášky na témata jako „Dlouhodobé účinky otřesu mozku
na mladé sportovce“ nebo „ Jak rozpoznat poruchy ve stravovacích
návycích“. Lidé ji neustále zastavovali na ulici, na fotbalovém hřišti nebo
v supermarketu a loudili z ní bezplatné lékařské rady, ale ona nikdy
nedala najevo podrážděnost nebo třeba jen lehkou netrpělivost.
„ Ježíši, Matte. Opravdu je to nutné?“
Zdálo se, že reverenda Jamisona vyvedla tahle otázka z míry. Byl to
štíhlý světlovlasý muž kolem čtyřicítky, jehož obličej však v posledních
dvou letech zvláštně ochabl a napuchl, jako by u něj započal proces
zrychleného stárnutí.
„Ti lidé nebyli hrdinové. Musíme se k nim přestat takhle chovat. Celá
ta vaše přehlídka...“





23
„Ta žena měla děti. Není nutné, aby se dočetly o tom, s kým jejich
máma spala na koleji.“
„Vždyť je to pravda. A před pravdou se nemůžeme skrývat.“
Kevin věděl, že je zbytečné se s reverendem hádat. Matt Jamison
býval ve všech směrech slušný člověk, ale ztratil smysl pro míru. Stejně
jako pro spoustu zapálených křesťanů bylo i pro něj Náhlé zmizení
obrovským traumatem – trýznily ho obavy, že se před jeho očima odehrál
soudný den a on z nějakého důvodu neprošel sítem. A zatímco někteří
lidé v jeho postavení reagovali na tuto situaci ještě větší zbožností, on se
vydal opačným směrem: se vší vehemencí se přihlásil k popíračům
vytržení a celý pozdější život zasvětil dokazování, že lidé, kteří se 14. října
zbavili pozemských okovů, nebyli ani dobrými křesťany, ani bůhvíjak
ctnostnými osobami. Postupně se z něj stal zapšklý investigativní novinář
a veskrze otravný společník.
„Dobrá,“ zabručel Kevin, složil věstník a zastrčil si ho do zadní kapsy.
„Podívám se na to.“
Pár minut po jedenácté se dali do pohybu. V čele průvodu jela kolona
policejních aut a motorek a za nimi malá armáda alegorických vozů
zastupujících všehochuť občanských a obchodních organizací, většinou starých
a etablovaných sdružení typu Obchodní komory pro Mapleton a okolí,
místního Osvětového protidrogového programu pro mládež nebo Klubu
seniorů. Na dvou vozech se odehrávalo živé vystoupení: studenti z
Taneční školy Alice Herlihyové předváděli na provizorním pódiu nervózní
jitterbug a mladí karatisté ze Školy bojových umění bratrů Devlinových
rozsekávali rukama a nohama vzduch a vydávali u toho zběsilé
hrdelní výkřiky. Náhodnému pozorovateli by to všechno připadalo důvěrně
známé a prakticky stejné jako kterýkoliv jiný průvod, jenž v posledních
padesáti letech prošel městem. Zarazil by se až při pohledu na poslední
vůz v koloně, na valník ozdobený černým flórem, na jehož korbě nebyl
vůbec nikdo a jehož prázdnota bila do očí a hovořila sama za sebe.
Kevin coby starosta směl sedět ve druhém ze dvou čestných kabrioletů
jedoucích hned za smutečním alegorickým vozem, v malé mazdě,
kterou řídil jeho kamarád a někdejší soused Pete Thorne. Deset metrů před





24
nimi důstojně plul Fiat Spider vezoucí „velkou maršálku“, pohlednou,
ale křehce vyhlížející ženu jménem Nora Durstová, která 14. října přišla
o celou rodinu – o manžela a dvě malé děti – a jejíž případ se
všeobecně pokládal za nejhorší tragédii v celém Mapletonu. Podle Kevinových
informací prodělala Nora dnes ráno menší panický záchvat – tvrdila, že
se jí točí hlava a je jí špatně od žaludku, takže musí jet domů –, ale
nakonec krizi překonala s pomocí své sestry a jedné dobrovolné psycholožky,
která byla pro tyto případy po ruce. Teď už Nora vypadala naprosto
normálně: téměř majestátně seděla na zadním sedadle fiatu, otáčela se
ze strany na stranu a mdle zvedala ruku v reakci na sporadický potlesk
diváků, kteří se shromáždili podél trasy průvodu.
„Slušná účast!“ poznamenal Kevin hlasitě. „Tolik lidí jsem ani
nečekal!“
„Cože?“ zahřímal mu Pete přes rameno.
„Ale nic!“ křikl Kevin zpátky, když si uvědomil, že je beznadějné
snažit se překřičet břinkající kapelu. Přímo za nárazníkem měl totiž
nalepenou dechovou sekci, která právě hrála jakousi rozvernou verzi
titulní skladby k seriálu Havaj 5-0. Byla tak rozvleklá, že si Kevin začal
klást otázku, jestli to není jediná skladba, kterou členové kapely znají.
Pohřební tempo průvodu na ně bylo příliš pomalé, a tak se neustále lepili
na Kevinovo auto, občas ho i předběhli, načež vždy prudce zpomalili,
a způsobili tím poprask ve slavnostním procesí, které kráčelo za nimi.
Kevin se vytočil na sedadle a pokusil se dohlédnout přes houf muzikantů
na průvod za nimi, ale viděl jen houštinu kaštanově hnědých uniforem,
vážných mladých tváří s nafouklými tvářemi a mosazných nástrojů, jež
se na slunci zlatavě leskly.
Teprve tam, pomyslel si, jde skutečný průvod – ten, který ještě nikdo
neviděl, stovky obyčejných lidí kráčejících v nepočetných skupinkách,
někteří s cedulemi v rukou, jiní v tričku s potiskem ztraceného přítele či
příbuzného. Kevin je spatřil už na parkovišti krátce poté, co se seřadili
do skupin, a pohled na ně, na ten nekonečný součet jejich zármutků,
jím otřásl tak, že téměř nedokázal číst názvy na cedulích a
transparentech: Sirotkové 14. října, Koalice truchlících manželek, Matky a otcové
zmizelých dětí, Sdružení ochuzených sourozenců, Mapleton vzpomíná





25
na přátele a sousedy, Ti, kdo zbyli na Myrtle Avenue, Studenti Shirley
De Santosové, Stýská se nám po Budu Phippsovi a tak dále a tak dále.
Účastnilo se i několik náboženských organizací hlavního proudu – Panna
Maria Sedmibolestná, Bét­elský chrám, Presbyteriáni svatého Jakuba –,
ale jejich kontingenty se do průvodu zařadily až úplně na konec,
jakoby dodatečně, a za nimi už popojížděla jen vozidla záchranných složek.
V centru Mapletonu se mačkaly davy diváků a ulice byla posetá
květinami, z nichž mnohé skončily rozdrcené pod pneumatikami aut a další
čekal stejný osud pod podrážkami bot. Velkou část publika tvořili místní
středoškoláci, avšak Kevinova dcera Jill ani její nejlepší kamarádka Aimee
mezi nimi nebyly. Když Kevin odcházel z domu, obě ještě spaly – jako
obvykle totiž ponocovaly – a on neměl to srdce je budit a koneckonců
ani odvahu komunikovat s Aimee, která zásadně spala jen v kalhotkách
a tenkém tílku, takže Kevin nikdy nevěděl, kam s očima. Během
poslední půlhodiny dvakrát volal domů v naději, že zvonění telefonu konečně
holky probudí, jenže ony mu nezvedly telefon.
Kvůli dnešní přehlídce se Kevin a Jill už několik týdnů hádali. Jejich
spor měl podobu rozhořčené, ale jen napůl vážně míněné výměny
názorů, přičemž ve stejném duchu řešili i všechny své další životní záležitosti.
Kevin dceru ponoukal, ať se na počest zmizelé kamarádky Jen rovněž
zúčastní průvodu, ale s Jill to ani nehnulo.
„Víš co, tati? Jen je úplně fuk, jestli budu pochodovat v nějakým
průvodu.“
„ Jak to můžeš vědět?“
„ Je fuč. Takže už má všecko u prdele.“
„To je možné,“ připustil Kevin. „Ale co když je pořád tady a my ji
jenom nevidíme?“
Zdálo se, že Jill tahle možnost pobavila. „Tak to by měla blbý.
Celej den by jen mávala rukama a marně se na sebe snažila upozornit.“
Rozhlédla se po kuchyni, jako by hledala ztracenou kamarádku, a pak
promluvila zvučným hlasem, jakým lidé oslovují nahluchlé prarodiče:
„ Jen, jestli seš tady, tak soráč, že tě ignoruju. Nemohla by sis třeba aspoň
odkašlat nebo tak něco?“





26
Kevin chtěl protestovat, ale pak si to rozmyslel. Jill věděla, že nemá
rád, když se před ním vtipkuje o zmizelých, ale ničeho by nedosáhl,
kdyby jí to teď zopakoval posté.
„Miláčku,“ řekl tiše, „ta přehlídka není pro ně, ale pro nás.“
Jill mu adresovala pohled, který v poslední době vypilovala do
dokonalosti – absolutní nechápavost zvláčnělá malinkou špetkou ženské
trpělivosti. Vypadala by ještě přesvědčivěji, kdyby si nechala aspoň
nějaké vlasy a nepoužívala tak výrazné oční linky.
„Víš, co by mě zajímalo?“ odpověděla. „Proč ti na tom tolik záleží.“
Kdyby měl Kevin na tuto otázku dobrou odpověď, s radostí by
s ní vyrukoval. Faktem ovšem bylo, že nevěděl, proč mu na tom tolik
záleží, proč na dceřinu účast na přehlídce nerezignuje úplně stejně,
jako rezignoval na všechno ostatní, oč se v posledním roce hádali: na
pozdní příchody domů, na oholení hlavy, na otázku, zda je moudré
trávit tolik času s Aimee, na mejdany uprostřed týdne. Jill bylo
sedmnáct a Kevin chápal, že se už nezvratně vymanila z jeho sféry vlivu
a bez ohledu na jeho přání si od této chvíle bude dělat, co sama uzná
za vhodné.
Přes to všechno si Kevin vroucně přál, aby se Jill přehlídky
zúčastnila a alespoň tímto drobným způsobem dala ostatním najevo, že stále
uznává hodnoty rodiny a komunity, že stále miluje a respektuje vlastního
tátu a že se maximálně vynasnaží udělat mu radost. Ona tuhle situaci
dokonale chápala – Kevin o tom ani trochu nepochyboval –, ale z
nějakého důvodu se nedokázala přemoci. Kevina to pochopitelně bolelo,
ale pokud se kdy na dceru zlobil, vždy ji zároveň automaticky omlouval,
protože si ve skrytu duše uvědomoval, čím vším si prošla a jak málo jí
byl on sám schopen pomoci.
Jill patřila mezi očité svědky a Kevin nepotřeboval psychologa, aby
věděl, že se dcera bude s tímto traumatem vyrovnávat do konce života.
Čtrnáctého října seděly Jill a Jen vedle sebe na gauči, hihňaly se ja­
ko malé holky, ládovaly se preclíky a pouštěly si na notebooku videa
z YouTube. A pak, než by člověk stačil kliknout myší, je jedna z nich
tatam a druhá bezmocně křičí. A lidé z jejího života odcházejí i v
následujících měsících a letech, byť ne tak dramaticky. Její starší bratr odjíždí





27
na univerzitu a nevrací se domů. Její matka se stěhuje jinam a skládá slib
mlčení. Zůstává jen její otec, zmatený muž, který se jí snaží pomoci, ale
nikdy se mu nepodaří zvolit ta správná slova. Jak by se mu to taky mohlo
podařit, když je stejně ztracený a bezradný jako ona?
Kevina tedy nepřekvapovalo, že je Jill vzteklá, vzpurná nebo
sklíčená. Měla právo na tohle všechno i na leccos horšího. Překvapovalo
ho vlastně jen to, že se pořád drží u něj a bydlí s ním v domě, přestože
mohla snadno utéct s Bosáky nebo sednout na autobus a odjet
neznámo kam. Spousta mladých lidí to tak udělala. Jill samozřejmě vypadala
jinak – byla holohlavá a zdeptaná, jako by si přála, aby i úplně cizí lidé
věděli, jak špatně se cítí. Když se však usmála, měl Kevin někdy pocit,
že v ní stále žije jakési bazální já, že nějaká část její pravé podstaty
zůstala navzdory všemu pozoruhodně nedotčená. A právě tuto druhou Jill
si přál dnes ráno zastihnout u kuchyňského stolu – přestože jeho dcera
nikdy nedostala pořádnou příležitost se touto druhou Jill stát a přestože
Kevin znal neskonale důvěrněji jiný dceřin obraz: obraz holky choulící
se v posteli poté, co se v noci vrátila tak opilá nebo zfetovaná, že se ani
neobtěžovala smýt si včerejší make­up.
Když se průvod přiblížil k Lovell Terrace, napadlo ho, že dceři zavolá
znovu. Lovell Terrace byla exkluzivní slepá ulice, kam se Kevin s rodinou
přestěhovali před pěti lety, v době, která mu dnes připadala stejně
vzdálená a neskutečná jako zlatá éra jazzu. Ale přestože toužil slyšet dceřin
hlas, smysl pro dekorum mu zabránil jí zavolat. Prostě mu připadalo, že
by nepůsobilo dobře, kdyby se starosta města vykecával přes mobil
uprostřed slavnostního průvodu. A krom toho: co by dceři řekl?
Ahoj, miláčku, jedu zrovna kolem naší ulice, ale nikde tě nevidím...
Ještě předtím, než k nim utekla jeho žena, vytvořil si Kevin vůči členům
Provinilého zbytku jakýsi zdráhavý respekt. Když je předloni
zaregistroval poprvé, mylně je považoval za stoupence neškodné sekty Vytržení,
za skupinu odpadlických fanatiků, kteří si nepřejí nic jiného než
pokojně truchlit a meditovat až do Druhého příchodu, nebo na co to vlastně
čekali (Kevin dodnes neměl v jejich ideologii jasno a dost pochyboval,
že v ní mají jasno i oni sami). Dokonce mu připadalo logické, že pro





28
rozervance typu Rosalie Sussmanové může být úlevným řešením stá h­
nout se ze světa, vstoupit do jejich řad a složit slib mlčení.
Tehdy se zdálo, že se PZ objevil jakoby odnikud, jako spontánní místní
reakce na bezpříkladnou tragédii. Kevinovi chvíli trvalo, než si uvědomil,
že podobné skupiny vznikají po celé zemi a spojují se do neformální
celostátní sítě, přičemž každá odnož se řídí stejnými základními principy –
bílé šaty, cigarety a dvoučlenné sledovací týmy –, ale jinak se spravuje
sama, bez organizovaného dohledu či vnějších zásahů.
A jakkoliv klášterním dojmem mapletonská organizace na první
pohled působila, záhy vyšlo najevo, že jde o ambiciózní a disciplinovanou
buňku se sklony k občanské neposlušnosti a teatrálním politickým
projevům. Nejenže odmítali platit daně, vodu, elektřinu a plyn, ale ve svém
komplexu na Ginkgo Street otevřeně porušovali řadu místních předpisů,
cpali desítky lidí do domů určených pro jedinou rodinu, zpěčovali se
soudním nařízením a exekučním výměrům a stavěli barikády, za které
úředníci nemohli proniknout. Výsledkem byla řada konfrontací, z nichž
jedna vyústila až v zastřelení člena PZ, který házel kameny po
policistech snažících se vykonat soudní příkaz k prohlídce. Po této zpackané
akci vylétly sympatie ke členům Provinilého zbytku prudce vzhůru, což
nakonec vedlo až k odstoupení policejního náčelníka a výrazné ztrátě
podpory pro tehdejšího starostu Malverna coby dvou hlavních činitelů,
kteří operaci schválili.
Kevin se po nástupu do úřadu usilovně snažil uvolnit napětí mezi
sektou a zbytkem města: mimo jiné dojednal řadu dohod, které
členům PZ umožňovaly žít víceméně podle svého výměnou za platbu
nominální daně a záruku, že PZ umožní za přesně definovaných situací
přístup policejních a záchranných vozů do svého objektu. Toto příměří
jakžtakž platilo dodnes, ačkoliv Provinilý zbytek zůstával i nadále
obtížným a nevyzpytatelným uskupením, které v nepravidelných intervalech
zasévalo mezi spořádané občany zmatek a úzkost. Letos prvního září
například zorganizovalo několik bíle oděných členů PZ okupační
stávku na Kingmanově základní škole: posadili se do učebny druhé třídy
a strávili tam celé dopoledne. O pár týdnů později pronikli jiní členové
na fotbalové hřiště právě uprostřed zápasu středoškolského týmu, lehli





29
si na trávník a leželi tam tak dlouho, dokud je násilím neodvlekli
naštvaní hráči a diváci.
Místní představitelé si už několik měsíců kladli otázku, jakou formou
Provinilý zbytek naruší Den hrdinů. Kevin absolvoval dvě plánovací porady,
na nichž se tato otázka důkladně probírala, a posoudil řadu
pravděpodobných scénářů. A tak dnes celý den čekal, až se členové PZ k něčemu
odhodlají, a pociťoval zvláštní směsici strachu a zvědavosti, jako by tahle
oslava nebyla úplná, dokud ji PZ nenaruší.
Průvod však nerušeně došel na místo určení a také pietní bohoslužba
se pomalu chýlila ke konci. Kevin položil věnec k Pomníku zmizelých
v Greenway Parku, k děsuplnému bronzovému sousoší, jehož autorem
byl jeden z místních středoškolských učitelů výtvarné výchovy. Dílo mělo
znázorňovat malé dítě vylétající z náručí užaslé matky směrem k
obloze, ale něco na něm bylo špatně. Kevin nebyl umělecký kritik, avšak od
první chvíle mu připadalo, že dítě nestoupá, ale padá, a že ho matka
možná nedokáže chytit.
Po požehnání od otce Gonzaleze nastala minuta ticha, během níž si
zúčastnění připomněli třetí výročí Náhlého zmizení, načež začaly
vyzvánět zvony. Posledním bodem programu byl slavnostní projev Nory
Durstové. Kevin měl místo na provizorním pódiu mezi několika
dalšími hodnostáři, a když Nora stoupala po schůdcích nahoru, cítil lehkou
úzkost. Ze zkušenosti věděl, jak obtížné je přednést na veřejnosti projev
a kolik schopností a sebedůvěry je zapotřebí k tomu, aby si člověk udržel
pozornost byť i jen polovičního publika, než jaké se tu dnes shromáždilo.
Brzy však pochopil, že jeho obavy jsou liché. Jen co si Nora odkašlala
a nahlédla do kartiček s poznámkami, zavládlo mezi posluchači ticho.
Tato žena si vytrpěla své – patřila mezi ty, kteří ztratili všechno – a prožité
utrpení jí dodávalo autoritu. O pozornost a respekt posluchačů nemusela
bojovat, ale měla je jaksi předplacené.
Kromě toho se ukázalo, že Nora má přirozený řečnický talent.
Mluvila pomalu a jasně – řídila se sice nejjednoduššími zásadami réto ­
riky, ale překvapivě vysoký počet řečníků nezvládá ani to –, přičemž
však dokázala prošpikovat svůj projev dostatečným počtem zadrhnutí





30
a zaváhání, aby nepůsobila příliš uhlazeně. Navíc to byla atraktivní žena,
vysoká a dobře stavěná, a měla měkký, ale energický hlas. Stejně jako
většina posluchačů byla i ona neformálně oblečená a Kevin se přistihl,
že si možná až příliš lačně prohlíží důmyslný steh na zadní kapse jejích
džín – ve veřejné funkci měl málokdy příležitost pást se na někom
nepozorovaně očima. Všiml si, že Nora má překvapivě mladistvé tělo na
pětatřicetiletou ženu, která porodila dvě děti. Ztratila dvě děti, připomněl
si a donutil se zvednout oči a zaměřit je na něco vhodnějšího. Jestli si na
obálce Mapletonského kurýra něco nepřál vidět, tak to byla barevná
fotografie starosty, jak chlípně hledí na zadek zarmoucené matky.
Nora začala oznámením, že původně chtěla svůj projev pojmout
jako oslavu nejkrásnějšího dne svého života. Onen den prý nastal pár
měsíců před 14. říjnem během rodinné dovolené na newjerseyském
pobřeží. Nestalo se nic zvláštního a ani ona si toho dne plně neuvědomila
velikost a rozsah svého štěstí. Pochopila ho až později, kdy její manžel
a děti zmizeli a ona měla za sebou bezpočet bezesných nocí, během
nichž přemítala o tom, co všechno ztratila.
Byl to prý nádherný pozdně letní den, teplý a svěží, ale ne tak jasný,
aby člověk musel pořád myslet na opalovací krém. Její děti – Jeremymu
bylo šest a Erin čtyři; dožít se vyššího věku už jim nebylo souzeno –
začaly během dopoledne stavět hrad z písku a tuto práci prováděly s vážným
zápalem, s nímž děti občas vykonávají ty nejbezvýznamnější úkoly. Nora
a její manžel Doug seděli opodál na dece, drželi se za ruce a dívali se,
jak jejich dva přičinliví malí dělníci běhají k vodě, plní plastové kyblíčky
mokrým pískem a pak se s nimi trmácejí zpátky, až se jim paže tenké
jako párátka napínají námahou. Ani jeden se neusmíval, ale obličeje
jim žhnuly radostným odhodláním. Pevnost, kterou nakonec postavili,
byla překvapivě velká a složitá a dokázala je na dlouhé hodiny zabavit.
„Měli jsme s sebou videokameru,“ prozradila Nora posluchačům.
„Ale z nějakého důvodu nás nenapadlo to natočit. Svým způsobem jsem
za to ráda. Kdybychom totiž měli z toho dne video, pořád bych se na něj
dívala. Marnila bych čas před televizí a pouštěla si ho znovu a znovu.“
Myšlenky na zmíněné dopoledne ji však z nějakého důvodu přivedly
ke vzpomínkám na jiný den, totiž na jednu příšernou březnovou sobotu,





31
kdy všechny sklátila žaludeční viróza. Kdykoliv se některý člen rodiny
otočil, jiný člen rodiny právě zvracel, a to ne vždy na toaletě. V domě to
páchlo, děti naříkaly a pes neustále kňučel, aby ho pustili ven. Nora se
vůbec nedokázala dostat z postele – měla horečku a chvílemi
blouznila – a Doug na tom nebyl o mnoho lépe. Odpoledne nastal krátký
okamžik, kdy už si myslela, že možná umírá. Jakmile se však s touto obavou
svěřila manželovi, jen přikývl a řekl: „Oukej.“ Bylo jim tak špatně, že je
ani nenapadlo zvednout telefon a přivolat si pomoc. A večer, když Erin
ležela mezi nimi a vlasy měla slepené zaschlými zvratky, se do pokoje
vpotácel Jeremy a plačtivě si ukázal na nohu. Woody se vykakal v kuchyni,
řekl. Woody se vykakal a já do toho šláp.
„Bylo to peklo,“ prohlásila Nora. „Pořád jsme si to navzájem opako -
vali. Tohle je opravdové peklo.“
Samozřejmě se z toho dostali. O pár dní později už byli všichni zase
zdraví a v domě měli víceméně uklizeno. Od té doby však tuhle
„rodinnou šavlovačku“ svorně pokládali za nejhorší okamžik jejich životů, za
jakési dno, z něhož už se nedá hledět jinam než vzhůru. Když se jim
zatopil sklep, když Nora dostala pokutu za špatné parkování nebo když
Doug přišel o klienta, vždycky si dokázali připomenout, že věci mohou
být ještě mnohem horší.
„No nic, řekli jsme si v tu chvíli, pořád to není tak zlé, jako když nám všem
bylo tak strašně špatně.“
Zhruba v této fázi Nořina projevu se členové Provinilého zbytku
konečně objevili – hromadně se vynořili z pásu lesa lemujícího západní
stranu parku. Bylo jich možná dvacet, všichni byli v bílém a pomalu
postupovali ke shromážděnému davu. Zpočátku působili jako
neorganizovaná skupina, ale během chůze začali vytvářet vodorovnou linii,
pravidelný útvar, který Kevinovi připomínal rojnici. Každý člen nesl ceduli
s jediným černým písmenem, a když se přiblížili na doslech k jevišti, zas­
tavili se a svorně zvedli své čtverečky nad hlavy. Rozháraná řada písmen
dohromady vytvářela větu ŠETŘETE DECHEM.
V obecenstvu to vztekle zašumělo – posluchači nesli vyrušení i jeho
důvod viditelně nelibě. Na slavnosti byl přítomen téměř celý policejní
sbor a po chvíli nejistoty se několik policistů sebralo a vyrazilo směrem





32
k narušitelům. Na jeviště vystoupil náčelník Rogers, ale právě ve chvíli,
kdy se Kevin zvedl ze židle, aby s ním prodiskutoval, jestli je moudré
vyprovokovat konfrontaci, oslovila policisty Nora.
„Prosím vás,“ řekla. „Nechte je být. Nikomu neubližují.“
Policisté zaváhali a pak na pokyn náčelníka začali kontrolovat postup
skupiny. Kevin měl ze svého místa na demonstranty nerušený výhled,
takže už věděl, že je mezi nimi i jeho manželka. S Laurií se několik
měsíců neviděl a zarazilo ho, jak hodně zhubla – jako by tuto dobu nestrávila
v sektě posedlé náboženským vytržením, nýbrž někde ve fitnesscentru.
Vlasy měla šedivější, než jak si je pamatoval – členové Provinilého zbytku
se péči o zevnějšek příliš nevěnovali –, ale celkově působila zvláštně
mladistvým dojmem. Možná to dělala i cigareta v jejích ústech – v začátcích
jejich vztahu ještě Laurie kouřila –, ale každopádně mu žena, která teď
stála před ním a držela vysoko nad hlavou písmeno E, připomínala spíš
rozpustilou holku, kterou poznal na univerzitě, než usedlou měšťačku
se širokým pasem, jež od něj před šesti měsíci odešla. Navzdory
okolnostem k ní Kevin pocítil nepotlačitelnou touhu, skutečný a nesmírně
paradoxní tlak ve slabinách.
„Nejsem chamtivá,“ pokračovala Nora, když znovu navázala nit
svého projevu. „Nežádám o ten dokonalý den na pláži. Stačí, když mi
vrátíte tu strašlivou sobotu, kdy jsme byli všichni čtyři nemocní a
zubožení, ale byli jsme živí a pospolu. Dnes mi i tenhle den připadá jako ráj.“
Poprvé od začátku projevu se jí hlas zachvěl emocemi. „Bůh nám že h ­
nej – těm, kteří jsme tu, i těm, kteří tady nejsou. Všichni jsme si tolik
vytrpěli.“
Během vytrvalého a poněkud vzdorovitého potlesku, který
následoval, se Kevin pokusil navázat s Laurií vizuální kontakt, ale ona odmítala
byť jen zabloudit pohledem jeho směrem. Kevin přesvědčoval sám se­
be, že jeho manželka nejedná z vlastní vůle – koneckonců měla vedle
sebe dva urostlé vousáče, z nichž jeden se trochu podobal Neilu
Feltonovi, místnímu občanovi, který kdysi vlastnil gurmánskou pizzerii v centru.
Bylo by hezké utěšovat se představou, že Laurie dostala od nařízených
příkaz nepodlehnout pokušení a nekomunikovat se svým manželem ani
beze slov, avšak Kevin v srdci věděl, že to tak není. Kdyby chtěla, klidně





33
se na něj mohla podívat nebo přinejmenším dát najevo, že ví o jeho
přítomnosti – mohla alespoň nějak reagovat na muže, jemuž kdysi slíbila,
že s ním stráví zbytek života. Jenže ona nechtěla.
Když o tom Kevin později přemýšlel, položil si otázku, proč vlastně
neslezl z pódia, nedošel až k ní a neřekl: Ahoj, dlouho jsme se neviděli. Vypadáš
dobře. Stýská se mi po tobě. Nic mu v tom nebránilo. Jenže on seděl jako
zařezaný a nedělal absolutně nic, až nakonec lidé v bílém sklopili písmena,
otočili se a opět zmizeli v lese.





34
Jill Garveyová věděla, jak snadno si člověk idealizuje ty, kteří zmizeli,
jak snadno si namlouvá, že byli lepší, než opravdu byli, a staví je nad
ostatní – nad všechny ty poražené, již zůstali na tomto světě. V prvních
týdnech po 14. říjnu to zažila na vlastní kůži, když jí všemožní lidé –
většinou dospělí, ale i pár dětí – vyprávěli nejrůznější pitomosti o Jen
Sussmanové, která fakt nebyla ničím výjimečná. Byla to úplně
obyčejná holka, možná jen o trochu hezčí než většina holek v jejím věku, ale
rozhodně žádný anděl, který by byl příliš dobrý na to, aby se zahazoval
na tomto světě.
Bůh ji chtěl mít po svém boku, říkali ti zoufalci. Stýskalo se mu po jejích mo­
drých očích a nádherném úsměvu.
Jill chápala, že to myslí dobře. Jelikož byla v okamžiku Jenina
zmizení jediným dalším člověkem v místnosti, patřila k takzvaným očitým
svědkům a mnoho lidí s ní v důsledku toho jednalo s otravnou
přecitlivělostí a podivným respektem – jako by byla zarmouceným příbuzným
nebo jako by Jen začala být dnem svého zmizení její sestrou. Nikdo
ji neposlouchal, když se snažila vysvětlit, že se ve skutečnosti žádným
svědkem nestala a že je stejně bezradná jako ostatní. V onom klíčovém
okamžiku se dívala na YouTube na jedno smutné, ale úderné video, na
němž se malý kluk mlátí do hlavy a předstírá, že ho to nebolí. Pustila si
ho nejmíň třikrát nebo čtyřikrát za sebou, a když nakonec zvedla hlavu,
Jen vedle ní neseděla. Uplynula drahná chvíle, než si Jill uvědomila, že
na záchodě taky není.
CELÁ TŘÍDA JILL





35
Jenže ostatní si dál vedli svou. Chudinko, říkali jí pořád dokola. Musí to
být strašně těžké ztratit takhle nejlepší kamarádku.
Což byla mimochodem další věc, kterou nikdo nechtěl slyšet: ona a Jen
už nebyly nejlepší kamarádky, pokud se to o nich vůbec někdy dalo říct,
o čemž Jill pochybovala, přestože ony samy tenhle obrat několik let
používaly, aniž o něm důkladněji přemýšlely. Moje nejlepší kámoška Jen, moje
nejlepší kámoška Jill. Ve skutečnosti byly nejlepšími kamarádkami jejich
mámy a obě holky to spolu táhly prostě proto, že jim nic jiného nezbývalo
(v tomto smyslu byly doopravdy jako sestry). Střídavě vozily jedna druhou
do školy, přespávaly u sebe, jezdily na společné rodinné dovolené a trávily
bezpočet hodin u televizoru nebo počítačového monitoru, kde zabíjely
čas, zatímco jejich matky popíjely u kuchyňského stolu čaj nebo víno.
Tenhle okolnostmi vynucený vztah se však ukázal jako překvapivě
trvanlivý. Vydržel od jeslí až do poloviny osmé třídy, kdy Jen prošla
náhlou a tajuplnou proměnou. Jeden den měla nové tělo – alespoň to tak
Jill připadalo –, druhý den nové oblečení a třetí den nové kamarádky,
kliku hezkých a oblíbených holek vedených Hillary Beardonovou, o níž
Jen dříve tvrdila, že ji nesnáší. Když se jí Jill zeptala, proč chce trávit čas
s lidmi, které ještě před nedávnem obviňovala z povrchnosti a
protivnosti, Jen se pouze usmála a prohlásila, že když člověk dostane možnost je
poznat, zjistí, že jsou vlastně docela fajn.
A Jen to nemyslela nijak zle. Nikdy Jill nelhala, nikdy se jí za zády
neposmívala. Spíš jako by se od ní postupně odpoutala a vystoupala na
jinou, exkluzivnější oběžnou dráhu. Naoko se sice pokusila začlenit do
svého nového života i Jill, když ji (s největší pravděpodobností z popu­
du své matky) pozvala na celodenní výlet do plážového domku Julie
Horowitzové, jenže tahle akce jen zvýraznila hloubku propasti, která
mezi nimi vznikla. Jill si celé odpoledne připadala jako cizák, jako
ostýchavá šmudla, jež se ve svých zoufalých jednodílných plavkách vetřela
do cizí společnosti a teď jen s tichým úžasem sleduje, jak si tyhle krásné
holky navzájem obdivují bikiny, porovnávají těla opálená sprejem a
datlují na pastelově zbarvených mobilech esemesky klukům. Ze všeho nejvíc
ji však ohromovalo, jak spokojeně v tomto cizí


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.