načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Pozůstalí - Tom Perrotta

Kniha: Pozůstalí
Autor:

Románová předloha úspěšného seriálu HBO Pozůstalí Toma Perrotty přinášejí myšlenkově pronikavý pohled na společnost zasaženou nevysvětlitelnou událostí. Poté co 2 % ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  296
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  349 Kč
15%
naše sleva
9,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2016-08-01
Počet stran: 336
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 332 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Jiří Kobělka
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-32
ISBN: 9788025905562
EAN: 9788025905562
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Románová předloha úspěšného seriálu HBO Pozůstalí Toma Perrotty přinášejí myšlenkově pronikavý pohled na společnost zasaženou nevysvětlitelnou událostí. Poté co 2 % celosvětové populace náhle beze stopy zmizí, se zbytek lidstva zoufale snaží pochopit, co se stalo, a hlavně, co bude následovat. Perrotta ve svém bestsellerovém románu, jejž vysoce ohodnotil mino jiné i Stephen King, originálně rozpracoval představu biblického Nanebevzetí, během nějž jsou v okamžiku spaseni všichni praví křesťané, zatímco ostatní nevěřící jsou ponechání napospas světu, stíhanému pohromami, než nastane konečná apokalypsa. Ale co to znamená, když si Bůh (byl-li to on) vzal vedle křesťanů i muslimy, buddhisty, nebo dokonce alkoholiky a zvrhlíky? Na příběhu lidí z newyorského předměstí ukazuje, jaké důsledky může mít událost, jež popírá veškerou racionalitu; jaké extrémní a fanatické reakce vyvolává, jak nebezpečné démony v lidech probouzí. Zároveň se nevzdává naděje, že i uprostřed všeobecného šílenství se najdou lidé, kteří neztrácí hlavu a dokáží zabránit nejhoršímu, jímž je naprostá ztráta smyslu pro elementární lidskost. TOM PERROTTA (* 1961) je americký spisovatel a ceněný scenárista. Je autorem osmi románů a dvou povídkových sbírek. Jeho romány Election (1998) a Little Children (2004) se staly předlohou úspěšných filmů, česky se promítaly pod názvy Kdo s koho a Jako malé děti, oba byly za scénář nominovány na Oscara. Na základě Pozůstalých natočila HBO dvě seriálové řady. Perrotta se vyznačuje schopností zobrazit každodenní realitu a mezilidské vztahy ve světle nečekaných událostí, které otřesou zavedenými pořádky a vystavují zkoušce lidské charaktery. A je jedno, zda jde o otřes mozku a zranění, jež v jeho romá- nu Senior Season odstaví oblíbeného fotbalového hráče na lavičku, odkud náhle vidí celý svůj dosavadní svět z úplně jiné perspektivy, nebo o dopady nepochopitelného zmizení řady bližních a přátel, jaké sleduje v rámci komunity obyvatel neworského předměstí Mapleton v Pozůstalých.

Kniha je zařazena v kategoriích
Tom Perrotta - další tituly autora:
Pozůstalí Pozůstalí
Perrotta, Tom
Cena: 187 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

17
Na přehlídku to byl vhodný den, slunečný a nezvykle teplý. Obloha
připomínala barvotiskové obrázky nebes, jaké se používají v nedělní škole.
Ještě před nedávnem by lidé cítili při takovém počasí potřebu nervózně
zavtipkovat – Hele, řekli by například, to globální oteplování možná není tak
úplně od věci! Dnes už se však ozonovou dírou nebo smutným životem bez
ledních medvědů nikdo dvakrát netrápil. Při zpětném ohlédnutí působilo
skoro legračně, kolik energie lidé vyplýtvali kvůli něčemu tak vzdálenému
a nejistému, jako je ekologická katastrofa, která mohla, ale taky nemusela
nastat někdy v daleké budoucnosti, dlouho potom, co vy, vaše děti a děti
vašich dětí vyčerpáte čas přidělený na tomto světě a odeberete se tam,
kam se člověk odebere, jakmile tohle všechno skončí.
Starostu Kevina Garveye sice celé dopoledne pronásledovala úzkost,
ale když kráčel po Washington Boulevard k parkovišti před střední
školou, kde měli sraz účastníci pochodu, přepadl ho nečekaný příval
nostalgie. Do přehlídky zbývalo půl hodiny, alegorické vozy stály hezky v řadě
připravené vyrazit, pochodová kapela se chystala do bitvy a prokládala
ticho nesourodými výkřiky žesťů a vlažnými virbly. Kevin se v Mapletonu
narodil a vyrostl tady, takže si nemohl nevzpomenout na oslavy státního
svátku v dobách, kdy to všechno ještě dávalo smysl, kdy se polovina města
seřadila ve špalírech podél Main Street, zatímco druhá polovina –
mladí sportovci, skauti obojího pohlaví, belhaví veteráni zahraničních válek
následovaní ženami­dobrovolnicemi – kráčeli středem vozovky a
mávali na diváky, jako by je překvapovalo, že je vidí, jako by tohle všechno
DEN HRDINŮ





18
nebyly oslavy 4. července, nýbrž nějaká bizarní náhoda. V Kevinových
vzpomínkách byly tyhle akce neskutečně hlasité, hektické a prodchnuté
nevinností: hasičské vozy, tuby, irští stepaři, mažoretky v blyštivých
kostýmech, a v jednom roce dokonce i svobodní zednáři, členové odnože
zvané Shriners s charakteristickými fezy na hlavě a popojíždějící v
typických miniaturních autíčkách. Posléze se konala baseballová utkání,
společná grilování a řada dalších příjemných rituálů, které vyvrcholily
velkým ohňostrojem nad jezerem Fielding, kdy se stovky uchvácených
tváří obrátily k obloze a zahájily symfonii užaslých vzdechů a výkřiků
při pohledu na ohnivé větrníky a barevné květiny rozstřikující se do
tmy a připomínající všem zúčastněným, kdo jsou, kam patří a proč je
to všechno dobře.
Dnešní akce – její přesný název zněl Den rozjímání a vzpomínek na
zmizelé hrdiny – měla probíhat úplně jinak. Už když Kevin dorazil ke
střední škole, cítil ve vzduchu zasmušilou náladu, jakýsi neviditelný opar
starého zármutku a chronického nechápavého úžasu, kvůli němuž se lidé
bavili tišeji a chovali zdrženlivěji, než by se na tak velkou venkovní akci
slušelo. Samotná účast ovšem Kevina příjemně překvapila a naplnila
ho zadostiučiněním vzhledem k tomu, s jak chladným přijetím se
přehlídka setkala ve chvíli, kdy poprvé padl návrh na její uspořádání. Podle
některých kritiků byla špatně načasovaná („ Je příliš brzy!“
argumentovali naléhavě), kdežto jiní odmítali sekulární ráz vzpomínkové akce na
14. říjen coby od základů pomýlený a potenciálně rouhačský. Tyto
námitky však časem utichly – buď proto, že se organizátorům podařilo
získat skeptiky na svou stranu, anebo prostě proto, že lidé měli přehlídky
rádi a příliš jim nezáleželo na tom, při jaké příležitosti se konají.
Každopádně se do průvodu přihlásilo tolik občanů Mapletonu, že si Kevin
musel klást otázku, jestli vůbec zbude někdo, kdo jim bude mávat,
jakmile vyrazí po Main Street směrem ke Greenway Parku.
Za řadou policejních zátarasů se Kevin zastavil a chvíli sbíral síly na
dnešní den, o němž věděl, že bude dlouhý a náročný. Kamkoliv se
podíval, viděl zlomené lidi a čerstvé připomínky utrpení. Zamával Martě
Reederové, kdysi výřečné dámě, která pracovala na listovní přepážce
místní pošty; Martha se na něj smutně usmála a otočila se k němu, aby





19
si mohl lépe prohlédnout podomácku vyrobenou ceduli, kterou držela
v ruce. Byla na ní velká fotografie její tříleté vnučky, vážně se tvářící hol -
čičky s kudrnatými vlasy a malinko křivými brýlemi. ASHLEY, stálo na
ceduli, MŮJ ANDÍLEK. Vedle Marthy stál Stan Washburn – policista ve
výslužbě a Kevinův bývalý trenér amerického fotbalu. Tento podsaditý
drobný muž bez krku měl na impozantním pivním panděru natažené
bílé triko, které vyzývalo kolemjdoucí: ZEPTEJ SE MĚ NA BRATRA.
Kevin náhle pocítil silné nutkání prchnout, utéct domů a celé odpoledne
zvedat činky nebo hrabat listí, zkrátka dělat jakoukoliv osamělou a
otupující činnost. I tahle touha ho však rychle přešla, jako by to byla škytavka
či nestoudná sexuální fantazie.
Tiše a strastiplně si povzdechl a vnořil se do davu. Podával lidem ruce,
oslovoval je jmény, svědomitě naplňoval svou představu politika z malého
města. Jako bývalá hvězda místního středoškolského týmu amerického
fotbalu a jako prominentní místní podnikatel – zdědil rodinný řetězec
samoobslužných prodejen alkoholu a během patnácti let zvýšil jeho
tržby na trojnásobek – byl Kevin ve městě oblíbenou a velmi výraznou
postavou, avšak nápad kandidovat na úřad starosty mu nikdy nebleskl
hlavou. Až se k němu jednou loni zničehonic dostala petice podepsaná
dvěma sty spoluobčanů, z nichž mnohé dobře znal: „My níže podepsaní
zoufale hledáme v těchto temných časech vedení. Pomůžete nám získat
naše město zpět do vlastních rukou?“ Kevina tato výzva dojala, a
protože se právě potloukal od ničeho k ničemu – o pár měsíců dříve prodal za
slušný balík firmu a pořád nevěděl, jak by měl se svým životem dál nalo ­
žit –, přijal kandidaturu na úřad starosty za nově založené politické
uskupení s názvem Strana naděje.
Ve volbách zaznamenal drtivé vítězství a sesadil z křesla Ricka
Malverna, který funkci starosty vykonával tři volební období, ale veškerou
důvěru voličů pozbyl ve chvíli, kdy se v rámci „rituální očisty“, jak to sám
nazýval, pokusil vypálit vlastní dům. Nevyšlo mu to – hasiči navzdory
jeho halasným námitkám trvali na tom, že tenhle požár zkrátka musí
uhasit – a Rick dnes bydlel ve stanu na zahradě před ohořelými ostatky
své šestipokojové viktoriánské vily. Když si šel Kevin po ránu zaběhat,
čas od času zastihl svého někdejšího protikandidáta právě ve chvíli, kdy





20
vylézal ze stanu – jednou na sobě bývalý starosta neměl nic než pruho -
vané trenýrky –, a oba muži se pak na ztichlé ulici rozpačitě pozdravili
nějakým tím Ahoj nebo Jak se vede?, aby dali hrdě najevo, že mezi nimi
nezůstala zlá krev.
A přestože Kevin bytostně nesnášel, když ho někdo jako starostu
chytal za paži nebo plácal po zádech, cítil jako svou povinnost být k
dispozici voličům, a to i magorům a věčným nespokojencům, kteří při
veřejných akcích tohoto typu neomylně vylézali z děr. Jako první ho hned
na parkovišti oslovil Ralph Sorrento, nerudný instalatér ze Sycamore
Road, jenž si proklestil cestu hloučkem smutně se tvářících žen v
totožných růžových tričkách a postavil se Kevinovi přímo do cesty.
„Pane starosto,“ začal významně a ušklíbl se přitom, jako by tohle
oslovení bylo něčím směšné. „Doufal jsem, že vás potkám. Neodpověděl jste
mi na e­maily.“
„Dobré ráno, Ralphe.“
Sorrento si založil ruce na prsou a prohlédl si Kevina se směsicí
pobavenosti a opovržení, která působila znepokojivě. Byl to urostlý
a obtloustlý chlap s nakrátko ostříhanými vlasy a ježatou bradkou.
Měl na sobě vojenské kalhoty se skvrnami od vazelíny a bundu s
kapucí a termopodšívkou. Přestože ještě nebylo ani jedenáct hodin, cítil
Kevin v jeho dechu pivo a věděl, že tenhle chlap mu sem přišel dělat
problémy.
„Takže aby bylo jasno,“ oznámil Sorrento nepřirozeně silným hlasem.
„Ty posraný prachy prostě nezaplatím.“
Šlo o stodolarovou pokutu vyměřenou Sorrentovi za střelbu na
smečku zbloudilých psů, kteří se zatoulali na jeho pozemek. Bígl
zahynul na místě, ale kříženec německého ovčáka a labradora se odplazil
s kulkou v zadní noze pryč a nechal za sebou krvavou stopu táhnoucí
se přes tři bloky až k mateřské škole na Oak Street, kde se zhroutil na
chodník. Policie se zastřelenými psy obvykle příliš nezabývala – k těmto
incidentům docházelo se skličující pravidelností –, jenže v tomto
případě vidělo smrtelné křeče zvířete několik předškolních dětí a
vzhledem ke stížnostem jejich rodičů a učitelek nemohl Sorrento zůstat
bez postihu.





21
„Pozor na výrazy,“ varoval ho Kevin a podvědomě vnímal, že se jejich
směrem otáčejí hlavy přítomných.
Sorrento mu zapíchl do hrudi ukazováček. „Už mám až po krk toho,
jak mi ti čoklové serou na trávník.“
„Ty psy nemá rád nikdo,“ připustil Kevin. „Ale příště zavolejte do
útulku.“
„Do útulku.“ Sorrento zopakoval jeho slova a pohrdlivě se přitom
uchechtl. Opět mu zabodl ukazovák do prsou, až se dotkl hrudní kosti.
„Ti dělaj úplný hovno.“
„Mají podstav.“ Kevin se přinutil ke zdvořilému úsměvu. „Za dané
situace dělají maximum. Tak jako my všichni. Což jistě chápete.“
Sorrento jako by chtěl naznačit, že to skutečně chápe, a zmírnil tlak na
Kevinův hrudník. Naklonil se těsně k němu a promluvil na něj hlubokým
a důvěrným hlasem. Z úst mu vycházel nakyslý zápach.
„Buďte vod tý lásky a vyřiďte policajtům, že jestli ode mě fakt chtěj
prachy, tak si pro ně budou muset přijít. Řekněte jim, že už na ně budu
čekat s upilovanou brokovnicí.“
Znovu se zašklebil a snažil se vypadat jako tvrďák. Kevin však viděl
v jeho skelných očích bolest – za chvástavým výrazem se ukrývala téměř
prosebnost. Pokud si Kevin dobře vzpomínal, přišel Sorrento při Ná hlém
zmizení o dceru, buclatou devíti či desetiletou holčičku. Jmenovala se
Tiffany, Britney nebo nějak podobně.
„Vyřídím.“ Kevin ho jemně poklepal po rameni. „Ale co kdybyste teď
šel domů a trochu si odpočinul?“
Sorrento plácl Kevina přes ruku.
„Nedotýkejte se mě, kurva.“
„Pardon.“
„Prostě jim tlumočte, co jsem vám řek, jasný?“
Kevin mu to slíbil a odchvátal pryč, přičemž se snažil nemyslet na
strach, který mu náhle sevřel žaludek. Na rozdíl od některých sousedních
měst Mapleton nikdy nezažil sebevraždu formou vyprovokování policisty
ke střelbě, ale Kevin cítil, že Ralph Sorrento si s touto myšlenkou
přinejmenším pohrává. Jeho plán nepůsobil příliš nápaditě – poldové měli
důležitější věci na práci než nezaplacené pokuty za týrání zvířat –, ale





22
při správném odhodlání se dal vymyslet bezpočet způsobů, jak dohnat
policajta ke smrtící konfrontaci. Kevin si zapsal do paměti, že to musí
ohlásit náčelníkovi, aby jeho lidé věděli, s kým mají co do činění.
Pohroužený do těchto myšlenek si Kevin vůbec neuvědomil, že míří
přímo k reverendovi Mattu Jamisonovi z někdejší Sionské biblické církve.
Všiml si ho až ve chvíli, kdy už bylo na úhybný manévr pozdě.
Nezbývalo mu tedy než zvednout obě ruce v marné snaze odmítnout místní
nactiutrhačný věstník, jímž mu reverend mával před obličejem.
„Vezměte si to,“ vyzval ho Jamison. „ Jsou tam věci, které vám
vyrazí dech.“
Kevina nenapadl elegantní způsob, jak se vykroutit, a tak zdráhavě
převzal věstník s nekompromisním, ale poněkud těžkopádným názvem:
„14. ŘÍJEN NEBYL ŽÁDNÉ VYTRŽENÍ!!!“ Na první stránce se skvěla
fotografie doktorky Hillary Edgersové, oblíbené dětské lékařky, která
před třemi lety zmizela spolu se sedmaosmdesáti místními spoluobčany
a miliony dalších lidí z celého světa. DOKTORČINA BISEXUÁLNÍ
LÉTA NA UNIVERZITĚ ODHALENA! hlásal titulek a pod ním se
vyjímal box obsahující větu: „,Vůbec jsme nepochybovali, že je to lesba,‘
prozrazuje tehdejší spolubydlící.“
Kevin doktorku Edgersovou znal a obdivoval ji. Měla dva syny –
dvojčata ve stejném věku jako jeho dcera –, dvakrát týdně dobrovolně
sloužila na místní bezplatné klinice pro chudé děti a pro rodičovské sdružení
pořádala přednášky na témata jako „Dlouhodobé účinky otřesu mozku
na mladé sportovce“ nebo „ Jak rozpoznat poruchy ve stravovacích
návycích“. Lidé ji neustále zastavovali na ulici, na fotbalovém hřišti nebo
v supermarketu a loudili z ní bezplatné lékařské rady, ale ona nikdy
nedala najevo podrážděnost nebo třeba jen lehkou netrpělivost.
„ Ježíši, Matte. Opravdu je to nutné?“
Zdálo se, že reverenda Jamisona vyvedla tahle otázka z míry. Byl to
štíhlý světlovlasý muž kolem čtyřicítky, jehož obličej však v posledních
dvou letech zvláštně ochabl a napuchl, jako by u něj započal proces
zrychleného stárnutí.
„Ti lidé nebyli hrdinové. Musíme se k nim přestat takhle chovat. Celá
ta vaše přehlídka...“





23
„Ta žena měla děti. Není nutné, aby se dočetly o tom, s kým jejich
máma spala na koleji.“
„Vždyť je to pravda. A před pravdou se nemůžeme skrývat.“
Kevin věděl, že je zbytečné se s reverendem hádat. Matt Jamison
býval ve všech směrech slušný člověk, ale ztratil smysl pro míru. Stejně
jako pro spoustu zapálených křesťanů bylo i pro něj Náhlé zmizení
obrovským traumatem – trýznily ho obavy, že se před jeho očima odehrál
soudný den a on z nějakého důvodu neprošel sítem. A zatímco někteří
lidé v jeho postavení reagovali na tuto situaci ještě větší zbožností, on se
vydal opačným směrem: se vší vehemencí se přihlásil k popíračům
vytržení a celý pozdější život zasvětil dokazování, že lidé, kteří se 14. října
zbavili pozemských okovů, nebyli ani dobrými křesťany, ani bůhvíjak
ctnostnými osobami. Postupně se z něj stal zapšklý investigativní novinář
a veskrze otravný společník.
„Dobrá,“ zabručel Kevin, složil věstník a zastrčil si ho do zadní kapsy.
„Podívám se na to.“
Pár minut po jedenácté se dali do pohybu. V čele průvodu jela kolona
policejních aut a motorek a za nimi malá armáda alegorických vozů
zastupujících všehochuť občanských a obchodních organizací, většinou starých
a etablovaných sdružení typu Obchodní komory pro Mapleton a okolí,
místního Osvětového protidrogového programu pro mládež nebo Klubu
seniorů. Na dvou vozech se odehrávalo živé vystoupení: studenti z
Taneční školy Alice Herlihyové předváděli na provizorním pódiu nervózní
jitterbug a mladí karatisté ze Školy bojových umění bratrů Devlinových
rozsekávali rukama a nohama vzduch a vydávali u toho zběsilé
hrdelní výkřiky. Náhodnému pozorovateli by to všechno připadalo důvěrně
známé a prakticky stejné jako kterýkoliv jiný průvod, jenž v posledních
padesáti letech prošel městem. Zarazil by se až při pohledu na poslední
vůz v koloně, na valník ozdobený černým flórem, na jehož korbě nebyl
vůbec nikdo a jehož prázdnota bila do očí a hovořila sama za sebe.
Kevin coby starosta směl sedět ve druhém ze dvou čestných kabrioletů
jedoucích hned za smutečním alegorickým vozem, v malé mazdě,
kterou řídil jeho kamarád a někdejší soused Pete Thorne. Deset metrů před





24
nimi důstojně plul Fiat Spider vezoucí „velkou maršálku“, pohlednou,
ale křehce vyhlížející ženu jménem Nora Durstová, která 14. října přišla
o celou rodinu – o manžela a dvě malé děti – a jejíž případ se
všeobecně pokládal za nejhorší tragédii v celém Mapletonu. Podle Kevinových
informací prodělala Nora dnes ráno menší panický záchvat – tvrdila, že
se jí točí hlava a je jí špatně od žaludku, takže musí jet domů –, ale
nakonec krizi překonala s pomocí své sestry a jedné dobrovolné psycholožky,
která byla pro tyto případy po ruce. Teď už Nora vypadala naprosto
normálně: téměř majestátně seděla na zadním sedadle fiatu, otáčela se
ze strany na stranu a mdle zvedala ruku v reakci na sporadický potlesk
diváků, kteří se shromáždili podél trasy průvodu.
„Slušná účast!“ poznamenal Kevin hlasitě. „Tolik lidí jsem ani
nečekal!“
„Cože?“ zahřímal mu Pete přes rameno.
„Ale nic!“ křikl Kevin zpátky, když si uvědomil, že je beznadějné
snažit se překřičet břinkající kapelu. Přímo za nárazníkem měl totiž
nalepenou dechovou sekci, která právě hrála jakousi rozvernou verzi
titulní skladby k seriálu Havaj 5-0. Byla tak rozvleklá, že si Kevin začal
klást otázku, jestli to není jediná skladba, kterou členové kapely znají.
Pohřební tempo průvodu na ně bylo příliš pomalé, a tak se neustále lepili
na Kevinovo auto, občas ho i předběhli, načež vždy prudce zpomalili,
a způsobili tím poprask ve slavnostním procesí, které kráčelo za nimi.
Kevin se vytočil na sedadle a pokusil se dohlédnout přes houf muzikantů
na průvod za nimi, ale viděl jen houštinu kaštanově hnědých uniforem,
vážných mladých tváří s nafouklými tvářemi a mosazných nástrojů, jež
se na slunci zlatavě leskly.
Teprve tam, pomyslel si, jde skutečný průvod – ten, který ještě nikdo
neviděl, stovky obyčejných lidí kráčejících v nepočetných skupinkách,
někteří s cedulemi v rukou, jiní v tričku s potiskem ztraceného přítele či
příbuzného. Kevin je spatřil už na parkovišti krátce poté, co se seřadili
do skupin, a pohled na ně, na ten nekonečný součet jejich zármutků,
jím otřásl tak, že téměř nedokázal číst názvy na cedulích a
transparentech: Sirotkové 14. října, Koalice truchlících manželek, Matky a otcové
zmizelých dětí, Sdružení ochuzených sourozenců, Mapleton vzpomíná





25
na přátele a sousedy, Ti, kdo zbyli na Myrtle Avenue, Studenti Shirley
De Santosové, Stýská se nám po Budu Phippsovi a tak dále a tak dále.
Účastnilo se i několik náboženských organizací hlavního proudu – Panna
Maria Sedmibolestná, Bét­elský chrám, Presbyteriáni svatého Jakuba –,
ale jejich kontingenty se do průvodu zařadily až úplně na konec,
jakoby dodatečně, a za nimi už popojížděla jen vozidla záchranných složek.
V centru Mapletonu se mačkaly davy diváků a ulice byla posetá
květinami, z nichž mnohé skončily rozdrcené pod pneumatikami aut a další
čekal stejný osud pod podrážkami bot. Velkou část publika tvořili místní
středoškoláci, avšak Kevinova dcera Jill ani její nejlepší kamarádka Aimee
mezi nimi nebyly. Když Kevin odcházel z domu, obě ještě spaly – jako
obvykle totiž ponocovaly – a on neměl to srdce je budit a koneckonců
ani odvahu komunikovat s Aimee, která zásadně spala jen v kalhotkách
a tenkém tílku, takže Kevin nikdy nevěděl, kam s očima. Během
poslední půlhodiny dvakrát volal domů v naději, že zvonění telefonu konečně
holky probudí, jenže ony mu nezvedly telefon.
Kvůli dnešní přehlídce se Kevin a Jill už několik týdnů hádali. Jejich
spor měl podobu rozhořčené, ale jen napůl vážně míněné výměny
názorů, přičemž ve stejném duchu řešili i všechny své další životní záležitosti.
Kevin dceru ponoukal, ať se na počest zmizelé kamarádky Jen rovněž
zúčastní průvodu, ale s Jill to ani nehnulo.
„Víš co, tati? Jen je úplně fuk, jestli budu pochodovat v nějakým
průvodu.“
„ Jak to můžeš vědět?“
„ Je fuč. Takže už má všecko u prdele.“
„To je možné,“ připustil Kevin. „Ale co když je pořád tady a my ji
jenom nevidíme?“
Zdálo se, že Jill tahle možnost pobavila. „Tak to by měla blbý.
Celej den by jen mávala rukama a marně se na sebe snažila upozornit.“
Rozhlédla se po kuchyni, jako by hledala ztracenou kamarádku, a pak
promluvila zvučným hlasem, jakým lidé oslovují nahluchlé prarodiče:
„ Jen, jestli seš tady, tak soráč, že tě ignoruju. Nemohla by sis třeba aspoň
odkašlat nebo tak něco?“





26
Kevin chtěl protestovat, ale pak si to rozmyslel. Jill věděla, že nemá
rád, když se před ním vtipkuje o zmizelých, ale ničeho by nedosáhl,
kdyby jí to teď zopakoval posté.
„Miláčku,“ řekl tiše, „ta přehlídka není pro ně, ale pro nás.“
Jill mu adresovala pohled, který v poslední době vypilovala do
dokonalosti – absolutní nechápavost zvláčnělá malinkou špetkou ženské
trpělivosti. Vypadala by ještě přesvědčivěji, kdyby si nechala aspoň
nějaké vlasy a nepoužívala tak výrazné oční linky.
„Víš, co by mě zajímalo?“ odpověděla. „Proč ti na tom tolik záleží.“
Kdyby měl Kevin na tuto otázku dobrou odpověď, s radostí by
s ní vyrukoval. Faktem ovšem bylo, že nevěděl, proč mu na tom tolik
záleží, proč na dceřinu účast na přehlídce nerezignuje úplně stejně,
jako rezignoval na všechno ostatní, oč se v posledním roce hádali: na
pozdní příchody domů, na oholení hlavy, na otázku, zda je moudré
trávit tolik času s Aimee, na mejdany uprostřed týdne. Jill bylo
sedmnáct a Kevin chápal, že se už nezvratně vymanila z jeho sféry vlivu
a bez ohledu na jeho přání si od této chvíle bude dělat, co sama uzná
za vhodné.
Přes to všechno si Kevin vroucně přál, aby se Jill přehlídky
zúčastnila a alespoň tímto drobným způsobem dala ostatním najevo, že stále
uznává hodnoty rodiny a komunity, že stále miluje a respektuje vlastního
tátu a že se maximálně vynasnaží udělat mu radost. Ona tuhle situaci
dokonale chápala – Kevin o tom ani trochu nepochyboval –, ale z
nějakého důvodu se nedokázala přemoci. Kevina to pochopitelně bolelo,
ale pokud se kdy na dceru zlobil, vždy ji zároveň automaticky omlouval,
protože si ve skrytu duše uvědomoval, čím vším si prošla a jak málo jí
byl on sám schopen pomoci.
Jill patřila mezi očité svědky a Kevin nepotřeboval psychologa, aby
věděl, že se dcera bude s tímto traumatem vyrovnávat do konce života.
Čtrnáctého října seděly Jill a Jen vedle sebe na gauči, hihňaly se ja­
ko malé holky, ládovaly se preclíky a pouštěly si na notebooku videa
z YouTube. A pak, než by člověk stačil kliknout myší, je jedna z nich
tatam a druhá bezmocně křičí. A lidé z jejího života odcházejí i v
následujících měsících a letech, byť ne tak dramaticky. Její starší bratr odjíždí





27
na univerzitu a nevrací se domů. Její matka se stěhuje jinam a skládá slib
mlčení. Zůstává jen její otec, zmatený muž, který se jí snaží pomoci, ale
nikdy se mu nepodaří zvolit ta správná slova. Jak by se mu to taky mohlo
podařit, když je stejně ztracený a bezradný jako ona?
Kevina tedy nepřekvapovalo, že je Jill vzteklá, vzpurná nebo
sklíčená. Měla právo na tohle všechno i na leccos horšího. Překvapovalo
ho vlastně jen to, že se pořád drží u něj a bydlí s ním v domě, přestože
mohla snadno utéct s Bosáky nebo sednout na autobus a odjet
neznámo kam. Spousta mladých lidí to tak udělala. Jill samozřejmě vypadala
jinak – byla holohlavá a zdeptaná, jako by si přála, aby i úplně cizí lidé
věděli, jak špatně se cítí. Když se však usmála, měl Kevin někdy pocit,
že v ní stále žije jakési bazální já, že nějaká část její pravé podstaty
zůstala navzdory všemu pozoruhodně nedotčená. A právě tuto druhou Jill
si přál dnes ráno zastihnout u kuchyňského stolu – přestože jeho dcera
nikdy nedostala pořádnou příležitost se touto druhou Jill stát a přestože
Kevin znal neskonale důvěrněji jiný dceřin obraz: obraz holky choulící
se v posteli poté, co se v noci vrátila tak opilá nebo zfetovaná, že se ani
neobtěžovala smýt si včerejší make­up.
Když se průvod přiblížil k Lovell Terrace, napadlo ho, že dceři zavolá
znovu. Lovell Terrace byla exkluzivní slepá ulice, kam se Kevin s rodinou
přestěhovali před pěti lety, v době, která mu dnes připadala stejně
vzdálená a neskutečná jako zlatá éra jazzu. Ale přestože toužil slyšet dceřin
hlas, smysl pro dekorum mu zabránil jí zavolat. Prostě mu připadalo, že
by nepůsobilo dobře, kdyby se starosta města vykecával přes mobil
uprostřed slavnostního průvodu. A krom toho: co by dceři řekl?
Ahoj, miláčku, jedu zrovna kolem naší ulice, ale nikde tě nevidím...
Ještě předtím, než k nim utekla jeho žena, vytvořil si Kevin vůči členům
Provinilého zbytku jakýsi zdráhavý respekt. Když je předloni
zaregistroval poprvé, mylně je považoval za stoupence neškodné sekty Vytržení,
za skupinu odpadlických fanatiků, kteří si nepřejí nic jiného než
pokojně truchlit a meditovat až do Druhého příchodu, nebo na co to vlastně
čekali (Kevin dodnes neměl v jejich ideologii jasno a dost pochyboval,
že v ní mají jasno i oni sami). Dokonce mu připadalo logické, že pro





28
rozervance typu Rosalie Sussmanové může být úlevným řešením stá h­
nout se ze světa, vstoupit do jejich řad a složit slib mlčení.
Tehdy se zdálo, že se PZ objevil jakoby odnikud, jako spontánní místní
reakce na bezpříkladnou tragédii. Kevinovi chvíli trvalo, než si uvědomil,
že podobné skupiny vznikají po celé zemi a spojují se do neformální
celostátní sítě, přičemž každá odnož se řídí stejnými základními principy –
bílé šaty, cigarety a dvoučlenné sledovací týmy –, ale jinak se spravuje
sama, bez organizovaného dohledu či vnějších zásahů.
A jakkoliv klášterním dojmem mapletonská organizace na první
pohled působila, záhy vyšlo najevo, že jde o ambiciózní a disciplinovanou
buňku se sklony k občanské neposlušnosti a teatrálním politickým
projevům. Nejenže odmítali platit daně, vodu, elektřinu a plyn, ale ve svém
komplexu na Ginkgo Street otevřeně porušovali řadu místních předpisů,
cpali desítky lidí do domů určených pro jedinou rodinu, zpěčovali se
soudním nařízením a exekučním výměrům a stavěli barikády, za které
úředníci nemohli proniknout. Výsledkem byla řada konfrontací, z nichž
jedna vyústila až v zastřelení člena PZ, který házel kameny po
policistech snažících se vykonat soudní příkaz k prohlídce. Po této zpackané
akci vylétly sympatie ke členům Provinilého zbytku prudce vzhůru, což
nakonec vedlo až k odstoupení policejního náčelníka a výrazné ztrátě
podpory pro tehdejšího starostu Malverna coby dvou hlavních činitelů,
kteří operaci schválili.
Kevin se po nástupu do úřadu usilovně snažil uvolnit napětí mezi
sektou a zbytkem města: mimo jiné dojednal řadu dohod, které
členům PZ umožňovaly žít víceméně podle svého výměnou za platbu
nominální daně a záruku, že PZ umožní za přesně definovaných situací
přístup policejních a záchranných vozů do svého objektu. Toto příměří
jakžtakž platilo dodnes, ačkoliv Provinilý zbytek zůstával i nadále
obtížným a nevyzpytatelným uskupením, které v nepravidelných intervalech
zasévalo mezi spořádané občany zmatek a úzkost. Letos prvního září
například zorganizovalo několik bíle oděných členů PZ okupační
stávku na Kingmanově základní škole: posadili se do učebny druhé třídy
a strávili tam celé dopoledne. O pár týdnů později pronikli jiní členové
na fotbalové hřiště právě uprostřed zápasu středoškolského týmu, lehli





29
si na trávník a leželi tam tak dlouho, dokud je násilím neodvlekli
naštvaní hráči a diváci.
Místní představitelé si už několik měsíců kladli otázku, jakou formou
Provinilý zbytek naruší Den hrdinů. Kevin absolvoval dvě plánovací porady,
na nichž se tato otázka důkladně probírala, a posoudil řadu
pravděpodobných scénářů. A tak dnes celý den čekal, až se členové PZ k něčemu
odhodlají, a pociťoval zvláštní směsici strachu a zvědavosti, jako by tahle
oslava nebyla úplná, dokud ji PZ nenaruší.
Průvod však nerušeně došel na místo určení a také pietní bohoslužba
se pomalu chýlila ke konci. Kevin položil věnec k Pomníku zmizelých
v Greenway Parku, k děsuplnému bronzovému sousoší, jehož autorem
byl jeden z místních středoškolských učitelů výtvarné výchovy. Dílo mělo
znázorňovat malé dítě vylétající z náručí užaslé matky směrem k
obloze, ale něco na něm bylo špatně. Kevin nebyl umělecký kritik, avšak od
první chvíle mu připadalo, že dítě nestoupá, ale padá, a že ho matka
možná nedokáže chytit.
Po požehnání od otce Gonzaleze nastala minuta ticha, během níž si
zúčastnění připomněli třetí výročí Náhlého zmizení, načež začaly
vyzvánět zvony. Posledním bodem programu byl slavnostní projev Nory
Durstové. Kevin měl místo na provizorním pódiu mezi několika
dalšími hodnostáři, a když Nora stoupala po schůdcích nahoru, cítil lehkou
úzkost. Ze zkušenosti věděl, jak obtížné je přednést na veřejnosti projev
a kolik schopností a sebedůvěry je zapotřebí k tomu, aby si člověk udržel
pozornost byť i jen polovičního publika, než jaké se tu dnes shromáždilo.
Brzy však pochopil, že jeho obavy jsou liché. Jen co si Nora odkašlala
a nahlédla do kartiček s poznámkami, zavládlo mezi posluchači ticho.
Tato žena si vytrpěla své – patřila mezi ty, kteří ztratili všechno – a prožité
utrpení jí dodávalo autoritu. O pozornost a respekt posluchačů nemusela
bojovat, ale měla je jaksi předplacené.
Kromě toho se ukázalo, že Nora má přirozený řečnický talent.
Mluvila pomalu a jasně – řídila se sice nejjednoduššími zásadami réto ­
riky, ale překvapivě vysoký počet řečníků nezvládá ani to –, přičemž
však dokázala prošpikovat svůj projev dostatečným počtem zadrhnutí





30
a zaváhání, aby nepůsobila příliš uhlazeně. Navíc to byla atraktivní žena,
vysoká a dobře stavěná, a měla měkký, ale energický hlas. Stejně jako
většina posluchačů byla i ona neformálně oblečená a Kevin se přistihl,
že si možná až příliš lačně prohlíží důmyslný steh na zadní kapse jejích
džín – ve veřejné funkci měl málokdy příležitost pást se na někom
nepozorovaně očima. Všiml si, že Nora má překvapivě mladistvé tělo na
pětatřicetiletou ženu, která porodila dvě děti. Ztratila dvě děti, připomněl
si a donutil se zvednout oči a zaměřit je na něco vhodnějšího. Jestli si na
obálce Mapletonského kurýra něco nepřál vidět, tak to byla barevná
fotografie starosty, jak chlípně hledí na zadek zarmoucené matky.
Nora začala oznámením, že původně chtěla svůj projev pojmout
jako oslavu nejkrásnějšího dne svého života. Onen den prý nastal pár
měsíců před 14. říjnem během rodinné dovolené na newjerseyském
pobřeží. Nestalo se nic zvláštního a ani ona si toho dne plně neuvědomila
velikost a rozsah svého štěstí. Pochopila ho až později, kdy její manžel
a děti zmizeli a ona měla za sebou bezpočet bezesných nocí, během
nichž přemítala o tom, co všechno ztratila.
Byl to prý nádherný pozdně letní den, teplý a svěží, ale ne tak jasný,
aby člověk musel pořád myslet na opalovací krém. Její děti – Jeremymu
bylo šest a Erin čtyři; dožít se vyššího věku už jim nebylo souzeno –
začaly během dopoledne stavět hrad z písku a tuto práci prováděly s vážným
zápalem, s nímž děti občas vykonávají ty nejbezvýznamnější úkoly. Nora
a její manžel Doug seděli opodál na dece, drželi se za ruce a dívali se,
jak jejich dva přičinliví malí dělníci běhají k vodě, plní plastové kyblíčky
mokrým pískem a pak se s nimi trmácejí zpátky, až se jim paže tenké
jako párátka napínají námahou. Ani jeden se neusmíval, ale obličeje
jim žhnuly radostným odhodláním. Pevnost, kterou nakonec postavili,
byla překvapivě velká a složitá a dokázala je na dlouhé hodiny zabavit.
„Měli jsme s sebou videokameru,“ prozradila Nora posluchačům.
„Ale z nějakého důvodu nás nenapadlo to natočit. Svým způsobem jsem
za to ráda. Kdybychom totiž měli z toho dne video, pořád bych se na něj
dívala. Marnila bych čas před televizí a pouštěla si ho znovu a znovu.“
Myšlenky na zmíněné dopoledne ji však z nějakého důvodu přivedly
ke vzpomínkám na jiný den, totiž na jednu příšernou březnovou sobotu,






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.