načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pozdní syn království - Pavel Rejchrt

Pozdní syn království

Elektronická kniha: Pozdní syn království
Autor:

Na pomezí eseje, novely a básně se vyjadřuje pražský spisovatel a malíř (nar. 1942), na plátně i na papíře temný, pozdní expresionista. Tři prózy o úzkosti a nedůvěře, o zklamání ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 200
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-901-8617-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na pomezí eseje, novely a básně se vyjadřuje pražský spisovatel a malíř (nar. 1942), na plátně i na papíře temný, pozdní expresionista. Tři prózy o úzkosti a nedůvěře, o zklamání - i o pravé naději.

Zařazeno v kategoriích
Pavel Rejchrt - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

DELFÍN

SVAZEK

OSMÝ


PAVEL

REJCHRT

POZDNÍ SYN

KRÁLOVSTVÍ

TRIÁDA

1996


© Triáda, 1996, 2017

© Pavel Rejchrt, 1996

Epilogue © Robert Krumphanzl

ISBN 80-901861-7-3

ISBN (pdf ) 978-80-87256-32-9

ISBN (epub) 978-80-7474-193-7

ISBN (mobi) 978-80-7474-194-4


Severní zrcadlo Oldřicha RysaSeverní

zrcadlo

Oldřicha

Rysa


Památce otcově


(7)

Kde domov

náš

Co je cizina a co je cizí jazyk v ní? Mateřština je možná jen cosi

zdánlivého. Domov je v zrcadle ciziny čímsi jen méně cizím. Vždyť

nějaký cizí jazyk, který jsme si přes velké úsilí nemohli nakonec

osvojit než vnějškově, je téměř za mateřštinu v prostředí ještědalšího jazyka, který jsme odsouzeni luštit jen nepatrně.

Ale ne: není zas ani jazyka, kterému bychom nerozuměli vůbec a  kterému bychom nevyšli vstříc alespoň napjatým pohledem. I zvuky z dalekých neznámých ostrovů, slyšíme-li je v přímémsetkání s mluvčím, mají právě jeho tvář, jeho lehce výsměšné,přezíravě komandantské, anebo naopak úzkostně prosebné oči, jeho temně doutnající hněv, či jiskřivě perlivou radost.

A tak se jenom dosavadní domov zrcadlí na mihotavé hladině ciziny, znejištěn ve svých tvarech, jednou ve svých školsky, kdysi rázně rýsovaných hranách, jindy v milostně oblené, letitémodelaci. A cizina naopak volá z hlubiny: Pojď, pojď do neznáma, pojď do všech úzkostí očí a hlasů, které se na tebe upírají z toho, conebylo nikdy vzájemně dosaženo, co zůstalo pro všechny cizinoumlčení. Cizinou jen proto, že nemohlo být nikdy sdíleno. Mlčeníodstředné, nespojivé, mlčení odmrštěnců, kteří pátrají-li po středu, a co jiného zatím od nepaměti spojuje, nemohou jej nalézti jinak než jako zahánějící bouři, než jako ruku výhrůžně vztaženou: Jdi dále, jdi odtud, jdi z mé zahrady...

(8)

Host

života

Těžko by mohl Oldřich Rys říci, čím byl, čím je a  čí vůbec je.

Všechno to bylo nějak příliš vnější, i když svět právě tohle jedině

vyžadoval. Podobenku do pasu, uvést titul, byl-li jaký, a  někdy

i soupis navštívených škol, pracovních zásluh a jiných důležitostí.

Ale tenhle člověk nenáviděl dokonce i své jméno, karikoval ho často, zkoušel všemožné pseudonymy, ale nakonec zůstalo zase všechno při starém. Mytologické kníže národních ság zlevaa kočkovitá šelma zprava, opravdu: povzbudivý obrázek! – tak tohle by tedy měl být podle jména on! On, který přece odmítal každou heroizaci, on, který měl v opovržení „struggle of life“ člověčích dravců, on, který musel všude dementovat svůj takzvanýživotois: své statisticky doložené výkony a  zásluhy. Byla to všechno šalba světa – ne v té věci samé, ale ve všem tom, co se tomu dále a navíc a odchylně a za účelem všeobecného klamání a humbuku přikládalo. Ne, nebyl nikdy ničím, ničeho nedosáhl a nikam nemá namířeno, k ničemu a k nikomu se nehlásí. Samé nihil, plácá se smíchy do stehen, samé nihil!

Jde právě skandinávskou krajinou; je plný radosti, modrénebe jiskrně září, ale obláčky od moře přece jen zvolna postupují. Je to napřed jako v dětství: cukrová vata, marcipánová zvířátka nebo i trochu ospalí bílí lvi, veliké peřiny, obři; zahalené postavy, které se protahují, mírně zvedají z lože a zase uléhají – a tamhle vyčuhuje bílá ruka, prsty se prodlužují a oddělují – je to zascukrová vata, čtyři pět plujících smotků. Ale za nimi se už tu a tam objevují i  černé pytle opravdových mraků. Zásilky úzkosti. Do těchto ponurých let. Klouzají po mírných vlnách za sebe daleko kladených hvozdů. Hlubiny lesů. Z nich tu a tam probleskujízelená oka jezer, lysiny pastvin, a především ty plaše bílé úsměvyskuinek stavení jakoby už trochu z onoho světa.

Na kraji lesa se vynořil černý gotický kostelík se špičatoušindelovou věží. Krov se trochu naklání jak kápě středověkého

(9)

pacholka. Příchozí vejde dovnitř. Ve vstupní kapli na něhoz fres

ky shlíží sedm andělů Apokalypsy. S už už zvednutými troubami

k počátku posledních pohrom. Kostelní loď sama je ale bezobra

zů. Nikde živé duše. A  přece je tu plno zvláštního dění. Slunce

sem totiž vniká vysokými barevnými okny. A větve stromu, který

trochu zaclání té divoce zlaté plamenné záři, kreslí svým stínem,

jak jimi vítr hází, po zemi i po zdech svá divně znepokojiváposel

ství. Jako by psaly celé spletence prstů ortely v neznámýchpís

mech. Nad oltářem se tyčí dřevěný kříž, holý, bez těla. Návštěvník

chvíli postojí v úzkostné úctě a posadí se do lavice. Co ho to vedlo

až sem, až na Sever, v tom rezignovaném, a proto už bezcílném

harcování mezi pomýlenými volbami pokaždé zdánlivého poslání?

Snad také i jeho dávné tušení o Severu v každém z nás, o té straně

duše ošlehané větrem nebo spíš vichřicí posledních věcí.

Je najednou vzpomínkami v modlitebně svého dětství. Sedí

tam vedle své matky. Přichází několik stařenek. Některév šát

cích. Jistě, je přece v malém městě S., v tom zasmušilém patrovém

domě s vysokými obloukovými okny. Před domem několikvzrost

lých jalovců, smutných, skoro hřbitovních. Také že v sousedství

vlevo se krčí podmáčený a  plesnivý domek Pohřební služby.

A hned za ním ve stínu zdivočelého křoviska výrobna rakví.Na

pravo dolů se po svahu, zarostlém keři se srdíčky, strmě svážípě

šina k nádraží. Přelévají se tam postavy, pokaždé spěchající ve

strnulé řadě jako apoštolé dvou protichůdných orlojů, dvouproti

kladných časů: od vlaku, k vlaku... Ve zdi nad nádražní tabulí se

jménem městečka vyčnívají zlověstně dvě tři dělové koule, zaryté

tam z velmi zlé bitvy před sto třiceti lety. Jinak kolem modlitebny,

stojící tehdy trochu stranou města, se ještě daleko neprostírá nic

než velké zahrady, huňaté koruny stromů rozvážlivě se kývajících

v pokojném větříku. Bílá oblaka nastlaná nad sebou jak stupně

slávy k Neviditelnému. Všichni zpívají. Nějaké dvouleté děvčátko

běhá po koberci mezi lavicemi. A on, tehdy těsně předškolní hoch,

se dívá na matku. I matka zpívá. Za silnými brýlemi má orosené

oči. Píseň je právě v místě, kdy shromáždění zpívá: „Tvé břímě

mé jsou hříchy, a já jsem provinil, zač Beránku ty tichý, tak krutě

trestáns byl... ó Hlavo plná trýzně...“ Vídal pak už jako chlapec

tvář Ukřižovaného prorážející ze všeho, ty nevypravitelné oči

upřené odevšad. Studnice věčnosti. I bolest toho pohledu se nořila

(10)

někam za sebe do tajemství, ze kterého opět vystupovala,přepodstatněna již v pouhou lásku – tak záhadně, tak bezedně, takhluboce temně. Jak víno v kalichu, ze kterého pily stařenky. Poslední

Večeře. Znovu, znovu. Dokudž Pán nepřijde. Putovní kalichv lavicích, předávaný z ruky do ruky, v bázni a třesení, v slzáchdíkčinění, v odpovědi lásky: kalich hrůzy, kalich dobrořečení.

Byl od začátku jediným návštěvníkem tohoto kostela a jenpozvolna se vymaňoval ze vzpomínek, které sice byly vyvolány tímto místem, ale přece jen se v jednom podstatném lišily co do svého zázemí. Tam byla víra v kruhu obecenství, zde byla víra sama, v  liduprázdnu. Zadíval se znovu na holý ústřední kříž. Jako by právě před chvílí zemřel Kristus a  spása šla naproti lidstvu z prázdnoty po Ježíši sňatém s kříže a uloženém ve hrob,z prázdnoty po jeho vždy znovu toužené a vždy znovu ztrácené historické podobě v nějakém aspoň otisku jeho mrtvé tváře v domnělepravém posvátném plátnu, z prázdnoty tedy, kam vstupuje vždy nově jitřená bolest deziluze; ale stane-li se ten div, pak z téže prázdnoty ovšem i něco vystupuje: je to víra zrozená z pochyb, z pekelného skřípění zubů jen na sebe vrženého zoufalství, ze zaťatých pěstí proti rozšklebené masce dutého nic za naivně skvoucím nebem,víra jako nenadálý šok radosti, která marně shání důvody, jež by ji vyvrátily jak dosud vše – toto již nelze vyvrátit, toto má důvodsamo v sobě, toto je právě podvrácením všeho ostatního, všechjistot, na kterých panovnice smrt tak nerušeně spočívá a  buduje s majestátní pílí nekonečné nekropole, stínovou věčnost všeho byvšího... zde se zachvívá, zde doznává závažnou trhlinu, veslovech učedníků: „Viděli jsme Pána...“

Radost tedy a pokoj, ale jen v Duchu svatém. Ne z duchanašeho, plného neklidu a němého smutku ze všeho a nade vším. Pokoj vám, pravil Zmrtvýchvstalý svým smrtelným spolubratřím, kteří už i proto dlouho nemohli uvěřit. Naše zkušenost nás sráží. Donemoci a bezmoci.

Člověku Oldřichu Rysovi, který tu v lavici sedí poloschoulen, polozhroucen do sebe, jakoby sám svázán do kozelce bezmoci, se opět vybaví matka. Tentokrát ale už z mnohem pozdější doby než před chvílí – teď vedle už dlouho dospělého, ale dosti smolařsky se životem zápolícího syna, snad i kvůli němu trochu předčasněstárnoucí, jak byla pak vlekle nemocná, a nakonec už jen pospávala

(11)

skoro bez pauzy v tom velkém, v jinak otlučené a chudé kuchyni

podivně zachovalém, téměř honosném starožitném křesle podužíváním již celých hrstí léků – ta těžká její hlava, zabořená bradou

ve hrudi, ta její nebohá, nepřítomná již hlava... a projde mupřitom myslí, ani teď neví, jako nevěděl nikdy proč, ta podivněnesrozumitelná, avšak pro něho již mnohokrát tesklivě sugestivní

věta z  knihy Kazatel: „...a  kvésti bude mandlový strom, tak že

i kobylka těžká bude“ – ano, těžká bude, přisvědčuje syn onématky přicházejícímu snu, hlava mu klesá, cítí se jaksi prostouen matčinou duší, kus jejího nemohoucího těla, její staré dítě –

usíná –

Je najednou nad nějakým městským parkem, kolem samé slepé domy z hnědých cihel, tak smutné bez oken, a vidí opodáldávného spolužáka Romana Scagliolu v tom zelenavém tvídovém saku, které za studentských časů nosil skoro nepřetržitě, jak na něho vesele mává z  jakéhosi balkónu tenisovou pálkou: „Pojď hrát!“ Ale on, až příliš hrdý Oldřich Rys, s frajírkem Scagliolou přecetenis nikdy nehrál! Beztak by musel teď k němu letět. Sám stojípřece na jiném balkóně ve stejné výšce, ale dost daleko, jakoby objeden dům. Chtěl by Scagliolovi odpovědět, zavolat něco na vysvětlenou, ale nemůže. Ústa má jakoby sletovaná. Je mu dopláče. Kolem je přitom všechno v květu, kaštany, hlohy, slunce svítí, ptáci zpívají. Musí ho teď zachránit zase to, oč se ve snech už mnohokrát pokoušel. A kupodivu skoro vždycky se zdarem.Přitáhne tedy ruce k tělu, zavře oči a mocně se soustředí. Máchnepažemi, a je to. Zase létá jako už tolikrát. Létá úplně lehce, ba skoro s rozkoší nad tímhle parkem. Ale Scagliola na balkóně už není. Létajícího to táhne dolů, do stínu. A vida, vždyť to tušil, podstromy parku je ve skutečnosti hřbitov. Mezi náhrobky popsanýminějakými šiframi, které mu nepřipomínají vůbec žádnou řeč, svítí mu najednou přímo u nohou velmi zřetelná zlatá písmenaz černého kamene lemovaného svěží travičkou: ROMAN SCAGLIOLA.

V úleku nakrátko otevřel oči. V kostele se mezitím pořádněsetmělo. Chystá se asi k bouři. Kam teď jít? A ještě tou ostrahouzasmušilých andělů u  východu. Jen jen zatroubit. Celé věky víry soudí naši plytkost. Pustinu naší doby. Nějakou chvíli o tom,malátný únavou, přemítá. V dálce zahřmělo. Snaží se chytit konce vlastních vět, složit z toho přehlednou úvahu. Marně. Usíná zas.

(12)

A zničehonic vidí teď Scagliolu stát na kazatelně právě tohoto kostela jako luterského kněze v bílém ornátě. Vypadá to, že tenhle někdejší spolustudent tu už dlouhou chvíli káže. Kde jsou všichni? Odkud a kam se nese to kázání? Přes hlavy dávných spolužáků, přes fotografie položené k urnám většinou už zesnulých našich matek, přes zbývající vratké siluety třesoucích setatínků-věchýtků, přes všecky ty zahrady zelené a tiché kouty slzících účtování – co je náš čas? Co je čas vůbec? Proč, Romane Scagliolo, sami už nejdeme, when de saints go marchin’ in, což nejsme dost svatí, dost hříšní, dost skuteční, abychom nesměli zemřít, nesmělipřekročit půli, tu půli čehosi, co celé vůbec nechápeme, a chtít zemřít znamená chtít to nejen pochopit, ale chtít být to celé –

A Roman Scagliola pokyvuje, není už najednou na kazatelně, ale úplně blízko něho, tak přece zdrceného, útěchy potřebného, tak blízko, jak může být vůbec jen tajemství, jen tremendum,sdělované šeptem – a  to právě uprostřed bouře, uprostřed vichru a skučení živlů, uprostřed vzteku světa a sykotu eónů: ...zemřel za hříchy naše; vydal se sám sobě do rukou; svalil na sebe svá vlastní vlnobití; zasadil si smrtelné rány, zmařil se: Pán slávy, Pán všeho; nepoznán, přehlédnut; a  s  nepravými počten jest, a nepravosti neučinil; nasypán mezi smetí, se všemi vyvrheli; ale i s průměrnými hříšníky; s masou zatracení; s listím, kteréshrabávají; s chrastícími těly; s popelem po Židech; po Cikánech; se všemi smeten; jimi a s nimi, a především sebou: sám chtěl, sám se vydal; a  nikdo neřekl: nemusíš, leč Petr apoštol, ale Mistr dí: Odejdi satane; i sestoupil Pán slávy do pekel: aby se zlomil a aby zlomil obruč tvou: Ó smrti věčná, smrti všech, smrti má; a aby padly zastírací stěny: všeho, čím svět tak živelně tepe: v rozkoši a v podnikání, vždy na útěku; ach rány po hřebech, dostihující ještě i zběhy, rány Páně; kdo procitne než tebou zasažený?Tebou, živý Kriste, tak živý svým sebevydáním za nás, abychompovstali, zmrtvýchvstali, živi byli...

Bouře odcházela a přicházela, chodila okolo, až konečnězeslábla a ztichla. Návštěvník kostela a příchozí této úskočnékrajiny, hledač Severu v nás, položeného pokaždé ještě hlouběji, než jsme se nadáli, vysunutého ještě nezbadatelněji „na půlnoc“, než kdy tušila odvaha našich naivních dobrodružných výprav, opět procitl ve své lavici. Slunce zas plamenně svítilo barevnými okny.

(13)

Proč přichází mi – ptal se sám sebe – tak často ve snu, alespoňzahaleně, všechno to, oč se ve bdění marně snažím? Otec tomuříkával život z víry. Můj otec – pastor. Ale já troskotám už i na životě

obyčejném. A může víra povstávat z takových ruin? A jestliže ano,

není tu podezření, že jde jen o osobní náboženskou kompenzaci

toho všeobecného nabourání? Jeden se utíká k poezii, jinýk evangeliu. Ale jak vytrhnout ten život z  kalamity, a  přitom ho nést

a nezapřít a předložit Tvůrci i Soudci všeho právě s toužekalamitou. Paradox, který mne nutí žít, jít a ptát se a zvykat si, žes odověďmi se všude, možná z badatelské, akademické svědomitosti

úzkostlivě otálí. Pohříchu natolik, že jich pak už prostě vůbecnení. Přestane se nadobro s nimi počítat. A zase jsou-li nějaké, je to

skoro vždycky zkrat vášně, nebo co horšího, fígl komerce nebojiné falše.

Mytologické kníže národních ság zleva a kočkovitá šelmazprava, to byla jeho ohlávka, to na něho hodili, to vlekl v tom jménu a příjmení, které si přece nevybral. Utíkal životu, jistě, pokud se téhle rodové dravosti a osobní naducanosti tak říkalo. Od dobrenesančního travičství až po moderní hospodářskou soutěž – od dob Kainova kyje nad Ábelem až po vyšoupnutí bratra uchazeče či bratra kandidáta z jediné, uznejte, příliš těsné dvojžidlenějakého řízení se tohle stále a nanovo děje! Ne, nebyl nikdy ničím, vědomě ničeho nedosáhl a nikam, opravdu, ještě ani teď nemánamířeno a stěží už vlastně i může mít, a přece se nemůže zbavitsvého jména, své všude smočenosti, prokleté ohlávky žití – a to ani na tomto místě svatém před výsostným znamením Spásy, kde by se přece měl pohroužit v hlubinu onoho Pokoje, jenž převyšujevšeliký lidský rozum –

Proč tohle nedokáže? Proč všichni čekají, že bude zbožnýpodle obvyklých představ a měřítek? Nebyla naděje právě v tom, že smí svůj nepokoj přiznat a v celém rozsahu rozestřít? – On, loutka nebohá mezi loutkami, ale před Hospodinem naplno člověk,značený na světě tak neblaze Oldřich Rys.

Když konečně zas vyšel z kostela, stromy a louky okolo voněly teď po bouři v nepopsatelném bohatství a síle. Ale jsem tu všude žel jenom host, pomyslel si ten věčný nespokojenec, každé kouzlo mne míjí, každé přilnavé opojení, pouhý host Severu, tulák jen několika světlých nocí, zbabělý dost, aby zaplatil předlouhou

(14)

zimní tmou a jedině tak snad vytrval a byl někde doma. Alenepřišel jsem prostě vždycky jen nějak nevčas? – jednou pozdě, jindy

brzy: ke stolu, kde právě sklízejí, kde teprve prostírají – strefit už

jednou svoji židli, svou hodinu, své pravé jméno, které by mělo

být právě teď čteno v prezenční listině hostí.

Což jsme tu hosté všichni? I vy, bratře? I vy, posupná masko? Promiňte, špatně vidím, a  také špatně mluvím vaším jazykem; urazil-li jsem vás, máte proč promíjet. Ach, proč tak lpíme na kostech života, hlodajíce je, divoká smečka v společenskémoblečení. Opět sarkasmus. Už se ale neomlouvám. Koušeme tak či onak všichni. Podaření hosté života. Hosti – Kosti.

Ale je-li tomu už tak, není dobré tu truchlohernou bláznivinu vzít také jednou za základ – nastojte: za základ naděje – a přijmout ji vítězoslavně za podmínku, abys dřív nebo později, jsatedy již nenapravitelně host, mohl také být pozván ještě jinak dále? Abys na své staré dobré, v únavě skoro už nevážné klepání mohl konečně jednou zaslechnout pokyn převratně nový, tak jiný, než je hlas života, než je touha srdce, než je náš jazyk a tahleta celá moje marná řeč?

(15)

Účastník

rozpadu

Bylo to zvláštní. Snad se vydal na cesty jen proto, aby učinilzkušenost všeobecného bezcestí. Bílá společnost se zmítala už aspoň

tři čtyři lidské životy mezi rozením a agónií, a těžko bylo určit, co

se vlastně rodilo a co umíralo, zda se nakonec to, co domněle již

zemřelo, nerodilo v jakémsi novém převtělení, tedy mnohembytostněji a důsažněji než jen v „převleku“, jak se říkalo, a zda zas

naopak neumíralo jako staronové to, co na chvíli vzpružovalo

k úsměvu, ba k slzám radosti zdeptané tváře, skloněné naddomnělou kolébkou čehosi nadějně nového, zda to nezacházelo opět

v tragickém nezdaru marných pokusů polidštit nelidské, brutální,

blbé a zvířecké.

Tato společnost, donedávna si zakládající na rozumua rozumnosti až pověrečně, vířila už drahnou dobu v jakési obrovitépračce takřka nekonečného počtu sebereflexí, aniž si byla čímkolijista, nejméně ze všeho svou totožností, která může tkvět jedině v čistotě pohnutek, směřování, zření: nic z toho nebylo nezkaleno, ba takřka to nebylo vůbec zřetelné. Síla vášní, množství zkřivenin a úzkost z doléhající mlhy a houstnoucího temna se skoro užnedala vypovědět. A zůstaneme-li při obrazu pračky, nic nepomohly další a další prací prostředky, ať zvlášť, ať v kombinacích. Niczářivého z toho stále nevzcházelo: jediný den, který by přesvědčil: jsem naplněn, stál jsem za to.

Jeho úzkost znala výkřik, který ihned zase zatajila ve hrobové ticho, aby nebyl vyrážen nadarmo: Bůh... Ale ovšem: tím slovem tu všecko prokvítalo, to slovo podrůstalo jak nesmrtelné podhoubí hřiby novodobých humanistických frází; ale skutečnost sama,která by tě vzala nejen na paškál, ale přímo do kleští, aby těpřepresovala z  nicoty do bytí, z  nicoty mezilidských unavených poloravd či spíše zcela zavedených pohodlných lží, které tak rády slují vztahy, do bytí před svou tváří, do pravdy tak holé a syrové, že může se jevit samotou a  neláskou, tato skutečnost, za velmi

(16)

jinak oblíbeným církevním slovem Bůh, tu již nebyla: Bůh hrozný

a žárlivý, nesmiřitelně výlučný, ale také jen a jen proto milující,

že vyvolující z  neurčitosti nicoty, lhostejné a  se vším svolné,

k přísné a účastné určitosti.

Nicota, která světem táhla nejen v ukrutnostech násilí a války, ale snad ještě nebezpečněji v převlecích humanismu, kterýsebevědomě vstoupil na místo víry, zbavené společenského vlivu, seprojevovala čím dál víc jako všesmiřující nezávaznost, které se říkalo slovem, jež bylo v obecné úctě: tolerance. Za chvíli se už aninevědělo, koho a co kde tolerujeme, a zase od koho a vzhledem k čemu svému bychom se rádi tolerance nadáli. Tolerance byla zcelaabstraktní neurčitost, ba přímo zbožštění této k ničemu nezavazující neurčitosti. Kaceřovalo se právě jedině to, že někdo nebyl v tomto všeobecně perverzním smyslu tolerantní, že byl duchověvyhraněný, charakterově určitý. Rádo se pak říkalo, že je sobecký.

Na jedné straně se volalo ne-li rovnou po jednotě, pak alespoň po sblížení obchodním, politickém, náboženském, na straně druhé se trhy štěpily, země dělily, víry a  kulty vzájemně přetahovaly, řevnivě mátly. Neporozumění všech se všemi jen rostlo, nikdo se necítil doma ani na vlastní židli, všechno se vzájemněvyobcovávalo, zapuzovalo za vlastní posvátný okrsek; a přece i ti, kdokonečně ve chrámu a v jeho areálu zbyli jako dědici a vlastníci, a tedy osoby právoplatné, najednou necítili kolem nic než vítr, vanutí marnosti a konce. Plamen dohořel, studnice zděravěla, Keř hořící se podruhé nezjevil. Byly tu ovšem křeče a náhražky, baroknísochy uváděné v život, pitvorně esovitá zkroucení zbožných, kde ale tkví dnes skutečnost onoho slova, jež máme vyslovit až v nouzi nejvyšší?

A náhle zaznělo jeho nitrem: „V těch hrůzách tkví, v ténepřítomnosti sebe samé.“ Paradox, který pochopíš, rozpoznáš-li,vyobcovaný vyděděnče, svou situaci a přijmeš-li ji jako takovou za svou. O to nyní šlo: k dané hodině vytrvat v této poznané pravdě, jež v temnu natolik tíživém, že málokdo se obešel zcela beznarkotik, slula vševyhoštěním.

Čím dál hůř snášel tu tmu v plném slunci pláží, bankomatů, dychtění po bronzových tělech, stříbrných supervozech a zlatých časech zítra, pozítří. Nápisy jako: „Peněžní automat – společník moderního člověka!“ jej zraňovaly jako jedna z těch urážek, které

(17)

jsme nuceni už vůbec nepromýšlet v jejich důvodech a příčinách,

protože toto bychom už neunesli vůbec. Podobně směnárnas obřím návěštím CHANGE, která skoro přes noc vyrostla na místěodsunuté kanceláře Pohřební služby, jejíž nepatrná firemní cedulka

hned vedle jako by chtěla nesměle upozornit kolemjdoucí:„Nebojte se umírat, prodej nepřerušen, nejlepší rakve k mánía zpoelnění řízené počítačem“ – podobné výjevy ho uváděly do stejně

nesnesitelných stavů.

Takových situací bylo čím dál víc, bylo jich už nespočet. Města bílého zeměpásu se sobě začínala vzájemně podobat natolik, žejejich návštěvník, pokud v něm zbylo ještě něco kulturněcharakterního, lidsky individuálního, zatoužil po jiné, dosud možnáneobjevené planetě. Tam alespoň umisťoval jako možnost rozdíly zemí, národů, jazyků; zvláštnost odstínu, který je pokaždé signálem krásy a zázraku existovat. Či vlastně existovat už nebylo žádoucí? Čnít tady a překvapovat, ať jsi, kdo jsi, svým tvaremnezcizitelným a tváří jedinečnou. Se všemi pihami, vráskami, se všemitakzvanými vadami krásy. Namísto toho tedy splývat, vlnit se vlnka sám s vlnkami téhož proudu, být stejný jako všichni, byť byla to i stejnost nestejných velikostí, například stejnost hamižnosti či slavomamu, jen ale velmi rozdílně syceného, či naopak šizeného. Této nahodilosti zdaru či nezdaru v sycení nebo šizení hamižnosti či slavomamu se říkalo šmahem nespravedlnost, což přitížilo v  očích jak kioskáře, tak velkoprůmyslníka adresátu transcendentnímu, který jenom tady – kupodivu – byl vnímán jakoexistující, ač to byla popravdě jediná viditelně účinná spravedlnost,která zabraňovala hamižnosti a  slavomamu vyhubit svým exponenciálním růstem samotné jeho nositele.

Jak tedy cestoval, snažil se najít v každé zemi a v každémměstě ještě cosi obzvláštního, co nikde jinde nemají. Něco málo z toho mohlo být jen na okraji takzvaného života, totiž toho, jak chtěl být život vyšňořen a pojímán. V nějaké nové lokalitě ho tedyzajímaly zastrčené opadané dvorky dřív než exkluzívní fasádyhlavních tříd, ohrada s odtrhanými plakáty a sprejovými vzkazy dřív než zrestaurovaná, mrtvolně znehybnělá historie, než tedyprospekty s chrámem, radnicí, zámkem, říšskými klenoty...Odhozený kus plechu, který se ve vysokém poledním slunci zaleskl v hloubce domovní větrací šachty, jindy nedohledně tmavé, ho

(18)

například upoutal určitě dříve než korunovaná hlava na nověra

žené minci nebo lišácké politikovy oči z předvolební výlepky –

Ale zmítání bílé společnosti mezi nicotným rozeníma neskuteč

nou agónií, celý ten proud doby byl mocnější než on, odštíplátřís

ka dávné olivy, a tak také tady, v srdci kdysi významné severské

mocnosti, kde nyní sám stál chtě nechtě až k zakopnutí podoben té

veristické soše turisty, stupidně civějícího někam vzhůru, kterou

měl právě po svém boku, se opět nad město snášel z věže dómu

starý protestantský chorál, provedený jako zvonkohra, spouštěná

dnem i nocí každé dvě hodiny nad konzervovaným spletencemhis

torických uliček, plných strakatého proudění a bzukotuvideoka

mer, která svou sentimentalitou, ne nepodobnou dojetíz rozladě

ných pouťových orchestrionů, signalizovala do decibelů

mnohaproudých dopravních okruhů, jejichž obchvacujícími

smyčkami bylo toto městské jadérko jakoby rdoušeno, že seně

kdejší všeobecná bohoslužba, kdy celé město stálo tu čelem

k transcendenci, vyznávajíc se veřejně z hříchů a přijímajíc pak

v eucharistii tajemnou účast na budoucím konečném vykoupení,

proměnila v této či podobné rezervaci po tolika bitvách a morech,

po tolika popravách i korunovacích, po tolika zdrcených Depro

fundis i tolika vítězných Te Deum nezvratně v hračku.

(19)

Taková

příležitost

Pan Nerudný šel právě po Starém korze. V úzkostné předtuše, že

něco pokazí. Že někomu, při nejlepší své vůli, nebude úplně vhod.

A že ho pak stihne všeobecný odsudek, ba ještě něco mnohemhoršího: výsměch. Bál se přece, aby už nebyl tak nápadně zlostný,

aby se dál už nezesměšňoval potlačovanou zuřivostí. Ale conalat: měl ihned vztek i na tu úzkost samu. Je přece přílišohleduplný, a kdo kdy bral ohled na něho?

Bylo právě po poledni a  slunce pálilo pana N. z  protisměru přímo se zvrácenou rozkoší, jako by si chtělo smlsnout naojedinělých už tvářích bez černých brýlí a ze všech obchůdků korza –restaurované rybí páteře dávno už zetlelého platejze -, jímž bylo toto Staré Město z výšky co do tvaru a zblízka co do pachu, vlály nebo trčely do stran křiklavé vývěsky jako neuniknutelné síťky na roztěkané motýly lidských pohledů. Masa se bezbranně valila a  zmítala mezi nabídkami, tisíce rukou se třepalo ve vzduchorázdnu, jak nedosáhlo ani svých prostomyslných návnad, natož svých vysoko zavěšených žezel, svých povolání k vláděa pastýřství – a když ne, pak zase z druhé strany ani svých řetízkůa želízek, svých sladkých spoutání, svého uvelebení ve službáchpředchozím. Mucholapka, pomyslel si pan N., všichni tu zády leží v  lepu, přilnulí k  existenci, a  třepou končetinami, aniž cokoli svým pohybem přibližují.

Pan N. pocítil najednou nevoli takřka neovladatelnou. V uších mu navíc ještě zněly rytmické útržky reklamní vychvalovatelkynějakých koupelnových doplňků, jak ráno z  nedostatečné znalosti města vklouzl do tlamy přímo Molochu – lidožravému obchodnímu centru. Ve srovnání s tímhle zatuchlým skanzenem saponátověvonělo. A bylo rovné jako špalír. A stěny hladké, lesklé, průrazné. Jako gilotiny. Kdo po nich občas nevolal. Na pomalá a liknaváhrdla. Jak tehdy na zrádce revoluce. Teď zase na intelektuálskéváhavce. Na ty náměsíčníky přimotané do dráhy, kde za všeobecnou

(20)

prosperitou se všichni závodně řítí v plném slunci, ve veselepestrých trikotech a v jasně rozkreslených pruzích. Všeobecná euforie

nad propastí. Než všecko s povlovností slunečních hodin takřka

majestátně sklouzne v poslední metafyzické prázdno a chlemtat

bude z vlastních tepen žhavou nicotu. Krysař by lépe nepochodil.

A Krysař-Trh teď vlekl odtamtud několik párů uší, ano,neuvěřitelné množství uší přikrytých sluchátky, jež čile nasávaly svůjneřetržitý zvukový výkrm z malého univerza ve dlani nebo v kapse.

Byl by se pan N. chytl za srdce, byl by křičel, byl by se tady mezi mrštnými středověkými pacholky jakéhosi pouličníhodivadla pro potěchu publika snad i oběsil. Nikdo ale by to stejně ani nepostřehl. Snad jen několik veselých povah tmavé nebo žlutépleti by světaznalým zazubením projevilo takovému kousku uznání. A  pak možná reportér večerních novin. Přece jen malá změna a originální trhák mezi ty nudné mrtvoly ubodaných dívek. A tak se prostě pan Nerudný neoběsil.

Jenomže celý svět jako by teď teprve vyprskl: Vidíte, co tenhle všechno nepokazí. Taková příležitost! Opravdu, pěkně nerudný pán...

(21)

Macík

Co jsem já? Kéž už bych se neptal. Chcete to přesto vědět? Své

vlastní staré dětské tričko! Zní to možná bláznivě, ale já se tupřece poctivě ploužím s jinými strakatinami v tom krásně pestrémletním davu – hotový záhon šatů a hlav! Můj dav zdravě, bezchybně

pulsuje a bystře valí se, můj máma-táta-dav můj táta-máma-dav,

bubnoval bych to vděčně na velikou dálku, slyšte to a považte tu

skvělou strhující sílu, a nehledejte tu, prosím pěkně, o jednohovíce, i vás mohou vtělit sem pouhé tři negramotné křížky, a prosím

vás, co vám vadí o jednoho méně, každý je smrtelný a sám jenpleva, mrva, vlna – ó nepochybně! – veletok jednoty, třísky a plevy

blahovolně na hřbetě, ještě si s nimi hraje, ještě je točí dokolečka,

trochu zmatku se připouští, trochu zmatku je ve hře, ale v zásadě,

uznejte, obrovská svornost, tolerantní právě svou lehkonohou

bezvýznamností –

ano, z jednoho sight-seeing do druhého, pojďme se rychlepovozit, kolébat, nést! – celý život, navždy, zda znáš to slovo, jež se slzou blyští, to slůvko navždy, navždy tvůj, navždy se s tebouloučí, navždy, navždy... Navždy vše na videu, viď Mici, jak jsme šli, jak jsme lízali zmrzlinu, jak jsme se pitvořili, jak jsme lezli po zrušené zdi, jak jsme jak jsme jak jsme – jak jsme ničím nebyli než valením k prasknutí plných okamžiků, než jejich chytáním a chycením na dlouhé metry záznamů, které si už nikdy, viď,nebudeme pouštět, nebude už na to čas, protože přece chceme nově zachycovat, jak jsme šli, jak jsme lízali zmrzlinu, viď Mici,návrat, věčný návrat –

Pokud jsem ani tohle nedokázal, abych se rozplynul v  davu, pak nebylo mýdla, aby spláchlo mou černotu, mou depresi, mou prázdnou existenci. Bojím se černé díry. Plnost! – volám – plnost! Ale jsou to jen nacpané duchny oblak, které mé hlíně neulehčí a odplouvají nadnášet svaté.

A  když jsem ještě spojoval svou existenci s  tím, že jsem byl

(22)

vyvolán a povolán jménem, a kladl jsem se v to jméno snivěa bez

pečně jako ve svou pravou kolébku i pravý hrob, jako ve svéspo

lehlivé tajemství, že já jsem já, a  ne někdo jiný, přišel nějaký

chytrý čert – paměť jedna radost – a řekl mi: Vzpomeň si na řadu

písmen na svém dětském tričku, na oděvní návrh, než jsi vůbec

byl, na chvíli, kdy z velkého výběru bezradní rodiče vybrali si ve

chvatu právě tento hadřík a tím i tvé jméno –

viď, Mici – to jsem přece já! – tvůj hadřík jménem MACÍK.

(23)

Neuvěřitelné

vystoupení

Co se radosti týče, byl Oldřich Rys neustále ve střehu se svou až

extrémní skepsí. A měl tedy ten člověk vůbec někdy z něčehoradost? Ale ovšem; jenomže touto větou se rozumělo většinou něco

jiného: uspokojení. Rozličná kolísavá uspokojení, střídaná právě

tak kolísavými nevolemi a zklamáními, nás provázejí životem, ale

radost je teprve někde za tím vším, anebo – není.

A  tak smíme říci, že také Rysovy poslední opožděné cesty, z hlediska světského užitku a společenské prospěšnosti víc než bezúčelné – jako už tolik jeho životních experimentů, zavěšených pokaždé jakoby ve vzduchoprázdnu – byly trmácením za toutoradostí, kterou v době horečného dychtění po spirituálních zážitcích je nejlépe vůbec neprožívat a skalpelově ostrým vědomím jejíabsence k ní ještě tak nejspolehlivěji odkazovat jako k absolutně možné, možné právě v tom, co je podle součtu všech našichdostupných zkušeností, jak rádi říkáme, absolutně nemožné.

Když jeho vlastí se právě valila úhledná vlna společenskéhosebeuspokojení a nikdo ještě nebyl ochoten připustit, že co nevidět její vrchol opět přepadne na výchozí hladinu všech opakovaných začátků vždy znovu od nuly, neváhal Oldřich Rys naprotipříkladu biblického praotce odlišit divadelnost své vlasti od skutečnosti, jež jako by se Rysovu národu, napůl jižnímu, napůl severnímu neustále někam ztrácela do relativit, rozeklaností, únavya černohumorného šklebu. Tento zestárlý národ si byl nicméně alespoň občas vědom, čeho nedosahuje, a  tehdy byl dokonce schopen klaunskou formou sebevýsměchu přiznat vážnost pravdě, jež mu tak bolestně unikala. Proto také nazval Oldřich Rys svépodobenství poněkud varietně, jak shora uvedeno.

Je to z našeho hlediska, otče Abraháme, opravdunepochopitelný exodus, jít si jen tak za nadějí „do země, kterouž já ukáži tobě“, jak ti pravil Hospodin Bůh tvůj. Kdo by se nebál ukazovákuHosodinova, který se neumí nikde zastavit? Víme to ze zkušenosti.

(24)

Země konečně zaslíbená: splněné sny visí v nalitých hroznech,

struky štěstí plné mléka se všude s mateřskou něhou přibližují

bezzubým ještě čelistem nedospělých duší, med stéká pod jazyk

i ze slov, která dosud nebyla vyřčena, a najednou se ozvezahřmění nebo povel: „Vstát a dále!“ Jenomže, kdo tohle slyší? Musíme to

vysvětlit jen jako atmosférickou poruchu. A pak je opravdu odtoho hezky dlouho pokoj.

Ale jednoho dne se nás přece jen zmocní nejistota. Vyskočíme od svých zářících oltáříčků, kde několika knoflíky můžeme navolit hezkou řádku božstev a ritů, a jdeme se z balkónu podívat do širé hvězdnaté noci. Co se to děje?

Jsi to ty, otče Abraháme, a stále jdeš. A my se bojíme i svévzkříšené minulosti. Těchhletěch světel svobody, tohohle zase užteajícího města, tohohle tak slibně začínajícího budoucna.Těchhletěch hvězd, co přece jen zas jak za našeho dětství alespoň povylézají už mírně ubývajícím smogem. Ty to máš za zády.Božstvo-Přírodu i naše divadla. Všechny nás. Božíčky i lidičky.Uhranutě čumící, jak ty stále jdeš. Jak jsi už v nedohlednu. Jak jsi už v nebi, jak máš už i nebe za zády, jak i svatým a blahoslaveným v nebi mrzne liturgie na rtech: taková dálka, a podívejte, on stále jde, on stále nic nemá, nic nenajímá a nic nekultivuje, žádnouzahradu Eden, žádnou svou mystickou zkušenost, žádné vlastnění absolutna, ani formou sebevzdání, formou noření se, nehybného zakoušení... On stále jen se „naděje toho, čehož nevidí“, on, a možná jedině on, skoro to tak vypadá – ó svatí čumilové zemští i nebeští –, uvěřil prostě Bohu a „počteno jest mu to zaspravedlnost“.

(25)

Lyrik

smrtelného

zápasu

Kolos kontinentální kultury tu ležel už mnoho desetiletí vefragmentech, lidé sbírali střepy, těšili se jimi starožitnicky, i zasezraňovali v bolestném tušení ztraceného, už nedostupného celku.Nerozuměli si, nerozuměli knězi, nerozuměli Bohu; v nejtragičtějším

slova smyslu nerozuměli – či spíše a doslova: rozuměli ničemu.

Chutnali, okoušeli a tu a tam až do dna pili kalich nicu.

Z katedrál stále ještě zněla jednou týdně varhanní preludia,

slunce pronikající okny rozžívalo krásu barevných vitráží. To

hlavní však bylo ztraceno. Nenávratně. V těchto muzeálníchlodích už neplul Pán; ani spící; nebylo už koho v úzkosti budit –tady ne. Bouře odešly jinam: do srdcí, do soukromí. Do hrůznéanonymity všech podstatných konfliktů doby. Co mělo naopak jméno,

téměř bez výjimky dunělo: prázdnotou, jalovostí, zbílenýmhrobem. Autority lhaly; a tisk žil na skandálech předních mužů. Lidé

byli opuštěni.

Snažili se k sobě přelézat slovy. Přes propast. Možná jen přes

příkop. Přes důlek na kuličky. Ale kde by se tu vzal most, třebas

jen malý, třebas jen pro berušky? Vždyť právě všecko vyřčené, ba

i jen napovězené mlčenlivým znamením se vzápětí ohýbalo svou

vlastní neuniknutelnou tíží někam dolů a do tmy, do noci. Kam se

například převážil ten nadnebeský oceán metafyziky, ten skvělý

let myšlenky ještě nad orlím objetím výšin a hvězd, a pak už jen

uřícená bystřina profesorovy řeči do řečiště obecně tradovaných,

bezmocných otřepaností před koncem hodiny filosofie; a  kam

tamhle skanuly ty jednou přistižené slzy staré opuštěné ženy,

která byla ve svých nejskvělejších letech životem surověpodvedena – jistěže do ještě hlubší samoty, když přece i ústa se teď už za

pět šest desetiletí plachého vyhýbání lidem pevně semkla v klec,

aby z nich rovnou nevyskočilo krvavé srdce osudu-tygru,lidskému výsměchu a klepu do tlamy.

Hučelo to do noci jak Niagara v trampské písni, do nocihluboTVÁŘE

A SILUETY

Z EDVARDA

MUNCHA

– PO STU

LETECH

(26)

ké, nedohledné: heroismus i muka; kytary trsaly pod ostrýmsluncem mezi veselými kiosky a  čipernými vetešníky, ale odevšad

z hlubin stoupala ta postmortální drobounká vodní tříšť jazyka

v podivně strašidelných, vanoucích útvarech, žíznila po uchu, po

uchu živém, živelně žíznila, a přec jen marně.

Ach, co tady ještě z naslouchání zbylo! Tváří křeč smrtelná, milostná, i prostě jen nervová – mejkapy mechanických frází,paouščích howdoyoudo, opičích jaksemáte – nic z toho nemělo uši, nic nikde nečekalo odpověď – ach ne: zbyly tu jen oči dutohlava, talíře děsu ještě z dětství, bezbrannost před životem i smrtí...

Kontinent umíral, dlouze umíral a jinak umíral než před stolety. Sebevražedná nyvost s pavími chvosty a vodotrysky,s klavírem, na němž ještě hořely po stranách svíce, když k ránu našlizamilovaný pár s  vlastnoručně prostřelenými hlavami – tohle už patřilo k ukončenému světu pódií, scén a póz. Válka první sepřehrábla bez rukavic ve střevech roztrhaných mrtvol, válka druhá připodobnila těla právě vytažená z plynových komor součtemhladu a vraždy tři sta let starým mumiím z krypt. Slovo těmhleúkazům nestačilo, slovo filosofické, básnické a snad i bohoslovecké kamsi jen uhýbalo, kdoví zda nejraději zas neupadalo než dozašlosti už řečených pódií, scén a póz.

On, potomek kontinentu, dokonce možná už jenom pozůstalý po něm, ovšemže slabý člověk, a ne božský heroj, ne Atlas, bral na sebe v míře lidsky dostupné rozbitost světa, jak ji potkával, jak ji prožíval, jak ji v sobě zrcadlil, či dokonce plynulýmpokračováním prodlužoval. Pokud zacházel se slovy, největší zaujetí choval pro svého druhu lyriku. Několik let seděl nad stříháním a lepením slov i paslov – nad výrobou halucinantních výroků, které složitě polohoval na textových plochách a o nichž věřil, že ve svégrotesknosti nejadekvátněji zrcadlí povahu kulturně metafyzické nouze. Nouze takové, že sestup co možná až na její dno, který si nechce nic ulehčit a ušetřit, nemůže potom také než stát se příchodem na sám práh obratu. Proto se už ani neohrazoval proti výtce, kterou čím dál častěji slýchal, že je nihilistou, dokonce mu začínalalahodit, byl přece nihilistou naděje.

Z elementů rozpadlého světa, které tu ležely na hromadách bez jakékoli čitelné souvislosti, toužil tehdy sestrojit alespoň odkazy k jakémusi novému světu už jenom tím, že by konstruktivistickým

(27)

textem podal neúchylně věrné svědectví o nyní nepřítomnépravdě. Byť by tím nositelem svědectví byla tvář agónie či docelamrazivá lhostejnost prosektury. Ať tedy nezůstává nepřiznáno,a naoak je pravdivě vyznáno hlubinné nespojení sňatků, pojmů,

břehů. Ať mučí ty průrvy vědomí a paměti. Nezajizvené ránysvědomí náhle doběla žhavého. Ať nikdo nedomýšlí a nedokresluje na

džbány neznámé úlomky, s nimiž si opravdu neví rady. Mostybyly předčasné. Nádoby čpěly fikcí idealismu. Kde vyspělý svět bral

na sebe zničehonic kyje pračlověka a pobíjel se odtud i odtamtud

mezi oči, co ještě s čínským porcelánem? S nějakou antikvárnípoetikou a kratochvílí duševních gurmánů? Soudobý literárníuklízeč i konstruktér sbíral mrtvoly představ v sesutých domechnelatné řeči; měl tu nahodilá slova z novinových titulků, z plakátů,

z reklamy – měl tu na plotě křídové výkřiky proti rasismu, proti

diskriminaci lesbiček, proti proti proti – měl tu cáry sakrálních

tiskovin z kostelních předsíní, měl tu jazyk, jak šel ulicí,nábřežím, tržištěm –

všude jako by trčely z promluv mužů dráty rozlomenýchbetonových útvarů – všude jako by vyletovaly z pusinek dětí,vykládajících něco netečnému rodiči beze zvuku jako v němém filmu,podivně strašidelné papírové vlašťovky – všude jako by švitořilo ve svižné konverzaci těch nejživějších, nejfešnějších dam cosipředem mrtvého, protože umělého, panoptikálně ušinutého, „císařův slavík“ na srdci i na jazyku –

Ale to, več tolik při své práci se slovem doufal, v ryzostradikální a nenarušenou, začínalo mít v jeho vlastním zrajícímhodnocení znenáhla úskalí a potom brzy i ráz hry, té zkázy ducha, které se u různých kulturních adres až zimničně lekal, onoho rozvratu vztažnosti a závaznosti.

Když časem prohlížel z odstupu i jen několika týdnů ty svélyrické konstrukce, měl čím dál častěji pocit jakéhosi zákeřného a vleklého sebešizení – oč vlastně? To mu právě zůstávalo skryto. Jen jedno cítil neklamně: drezúra artisty v tom ve všem byla, to bezpochyby, efektní čísla předpokládaných vystoupení, bylo to snad i strhující a v noblesním slova smyslu vrcholně zábavné, ale jen vážnost, ta poslední, ta jediná, ta, jak sám říkával, „mezi špalkem a sekyrou“, ta tomu pořád nějak scházela, tu žádným úsilím na svět nepřivedl...

(28)

Dařilo se někomu s lyrickým slovem v této epoše doopravdy a podstatně lépe? Obklopují ho neznámí spolubratři v nouzi,anebo je prostě počten mezi pláňata, někde na okraji, a sad zatímpuká ve švech, puká expanzí, energií, vědomím plného zdraví,a ještě mocnějším sebevědomím ozdravovatelů? Bylo to těžko říci. Ale opatrnější pohled přece jen brzy vyjevil, že co mohlo býtzpozorováno v  hospodářství, nemohlo nikdy v  novějších dobách platit o slovu formujícím, uměleckém, vnitrozřivě kritickém. To stálo stráž na druhém konci: v lehkovážně pomíjeném stínu smrti, na trouchnivé zádi epochy mocně už nabírající z vod všeobecnéhonabourání; v otřesech, bouřích, pádech a v beznadějném pádlování existence na tom či onom záchranném člunu jen a jen zase do prázdna.

„Vydržet, přiznat se, vyznávat“ – to znovu sám sobě opakoval v dalších střídavých vlnách let, kdy psal i nepsal, kdy přece jen vznikaly znenáhla nové a oproti předchozím co do stylu vždyvelmi zjinačené lyrické texty. Téměř jako by popíral experimentněčím zas velmi tradičním, a obráceně. Vycházel tady z přesvědčení, že by bylo opravdu lépe už nic nepsat, kdyby se ale tím něčeho dosáhlo. Pouhá dobrá vůle skoncovat s lyrikou nestačí. Vždyť ty rytmy jsou v nás, a i nezapsány, protkávají naši existenci týmiž kořínky. Jsme rozrušováni ve své zdánlivě tak nezkalenéa nepohnuté tvrdosti, téměř diamantové, tolika chapadélky bytí, tolika šlehy a slzami, tolika cizími kotveními v nás, a brázdami vln ještě dlouho potom, co loď zmizí. To všechno je nezbavitelně v nás,hledání a ztrácení sebe a toho druhého.

Mezi hledáním a nalezením – koho vlastně? když jak tohodruhého, tak sebe poznáváme jen v protějšku: sebe v něm a jehov sobě, tedy pokaždé v živoucím zrcadle nezbadatelné jinakosti; a ta jediná v nás rozněcuje touhu víry, touhu po vzkříšeníspravedlivých při parusii Spravedlivého, abychom se všichni vzájemně nalezli v  pravdě a  nepropadali se v  stíny svého prázdna, svého nehybna, svého pekla praštícího, mrazu nehasnoucího – mezi ztrácením citelným a nalezením věřeným se děje a nekončí tento smrtelný zápas.

(29)

Jak dlouho už a temně

jsme dvojmo spolu šli

a tesali své rysy

do skály do růží

a hledali své jméno

a řeč a kámen-vlast

a zůstali jen dechem

a skroužili svou past

hru něžných ještě jednou

krach krutých nikdy víc –

pojď půjdem ještě zblednout

do šlehů borovic

jak všecky klouby buší

a všecka vrata hřmí

a nikdo břehy duší

nespojí nespojí...

mávátka sebe lámou

perutě dětské pa

jazyk je sotva slámou

nevvero n’est-ce pas

a růžičky tě zraní

ne trn – ten příliš ví

život je poslední přání

poslední v prvním dni

ta stálost prvokvětu

ta vratkost starých skal

Monteků Kapuletů

smířená zášť jen v žal –

pojď půjdem ještě křehnout

plát ptát se svát

svůj popel prach v tmy scherzo

vyzpívat vyzpívat



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist