načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Povstalci, vlastnenci, pučisté a de Gaulle -- Drama alžírské války 1954–1962 - Ivan Brož

Povstalci, vlastnenci, pučisté a de Gaulle -- Drama alžírské války 1954–1962

Elektronická kniha: Povstalci, vlastnenci, pučisté a de Gaulle -- Drama alžírské války 1954–1962
Autor:

Zápas za nezávislost Alžírska započal 1. listopadu roku 1954 ozbrojeným bojem alžírských povstalců proti francouzské koloniální nadvládě. Alžírská Armáda národního osvobození ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.2%hodnoceni - 61.2%hodnoceni - 61.2%hodnoceni - 61.2%hodnoceni - 61.2% 63%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 233
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , mapa, tabulka
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: fotografie z archivu autora
Jazyk: česky
Téma: světové dějiny, Francie, Alžírsko, mezinárodní vztahy, obchodní vztahy, boj za nezávislost, vojenské konflikty, terorismus, alžírská válka, 1954-1962, Československo, účast Československa, vojenské zbraně, francouzští prezidenti, De Gaulle, Charles, 1890-1970, diplomacie, zpravodajské služby, atentáty na de Gaulla, nezávislost, 1962, literatura faktu
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5155-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zápas za nezávislost Alžírska započal 1. listopadu roku 1954 ozbrojeným bojem alžírských povstalců proti francouzské koloniální nadvládě. Alžírská Armáda národního osvobození (ALN) se však nemohla v otevřeném střetu rovnat zkušeným francouzským jednotkám, a tak měl tento zápas spíše charakter partyzánské války a teroristických akcí.
Kniha zachycuje průběh bojů i narůstající brutalitu francouzských jednotek, zejména parašutistů a Cizinecké legie. Tato brutalita vedla nakonec nejen k nárůstu odporu mezi arabským obyvatelstvem, ale také k negativnímu ohlasu veřejnosti ve Francii. A tak, přestože měli Francouzi vojensky navrch, zejména při ofenzívě proti partyzánům v pohoří Atlas a v kábulských horách v roce 1958, politicky nakonec tento zápas prohráli. Tento trend záhy rozpoznal prezident Charles de Gaulle, který zahájil s alžírskou Frontou národního osvobození nejprve tajná jednání a po francouzském celonárodním referendu, ve kterém se tři čtvrtiny Francouzů vyslovily pro alžírský nárok na vlastní stát, došlo v roce 1961 k zahájení oficiálních jednání, a to navzdory teroristickým akcím pučistů v Organizaci tajné armády (OAS). PhDr. Ivan Brož, CSc. (1938 - 2012)
Uznávaný a oblíbený autor literatury faktu se zabýval převážně tematikou klíčových událostí mezinárodních vztahů a životních příběhů velkých osobností novodobých světových i českých dějin. Z desítek jeho knih můžeme uvést například:
Praha–New York zpáteční (1981), Smrt hraběte Pücklera (1985), Říkali mu Ike (1987), Patton byl váš nejlepší (1991), Manažeři války (1994, 2003), Poctivý Abe (1994), Čechoslovák Maxwell (1995), Velké postavy rodu Kinských (1997, 2001), Čermák versus Al Capone (1998), Generál MacArthur a ten druhý (2000), Vůdcové (2001), Kubitschek (2002), Šéfové (2003), Na mušce prezident (2003), Masarykův vyzvědač (2004), Diplomaté (2004), Husajn kontra Chomejní (2007), Dali své jméno značce (2008), Promarněné vítězství (2008), Detektiv Pinkerton a ti druzí (2008), Al Capone (2008), Hvězdy proti hvězdám (2009), Bůh stál při Anglii (2010) či Roosevelt (2010).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ediční rada edice Polozapomenuté války

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky) doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, ředitel Ústavu světových dějin

na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. doc. PhDr. František Stellner, Ph.D. (FF UK a VŠE, ředitel Ústavusvětových dějin na VŠE) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)



EDICE


IVAN BROŽ

Povstalci,

vlastenci,

pučisté

a de Gaulle

DRAMA ALŽÍRSKÉ VÁLKY

1954–1962


Copyright © Ivan Brož, 2012

Cover © Karel Kárász, 2012

Photo „Ben Bella“ © ČTK, 2012

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2012

ISBN 978-80-7425-155-9

Tato kniha je věnována památce

plukovníka Tahara Madouiho


OBSAH

Na úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

I. Jak Francouzi dobyli Alžírsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

II. Alžírský nacionalismus nebo patriotismus? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

III. Výbuch povstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

IV. Bitva o hlavní město . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

V. FLN a gerilová válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

VI. Pád „čtvrté republiky“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125

VII. Týden barikád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145

VIII. Československo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167

IX. Alžírská válka končí, zůstává terorismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185

X. Diplomacie versus násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207

Příloha 1: Organizace a osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222

Příloha 2: Významnější bojové akce

alžírské Armády národního osvobození (ALN). . . . . . . . . . 226

Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228

Literatura, dokumenty, periodika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232


Alžírsko je druhý největší africký stát (2 381 741 km

2

). Na jihu země se rozkládá poušť

Sahara s pohořím Ahaggar a Tassili, na severu oddělují pobřeží Středozemního moře

od Sahary dva horské hřebeny Atlasu. Na 80 % Alžírska se nenachází žádná vegetace,

pouze oblast Kabylie východně od Alžíru je pokryta souvislým lesním porostem...

Alžírsko má 36 milionů obyvatel, z  nichž 90 % žije v  severní oblasti, kde též leží

hlavní město a významný přístav Alžír (1,5 milionu), zbytek sídlí v jižních pouštích

převážně v  oázách. Úředním jazykem je arabština. Naprostá většina obyvatelstva

jsou sunnitští muslimové.


9 9

NA ÚVOD

Následující stránky jsou věnovány zápasu zvláštní povahy. Vedli jejjedni proti druhým a zároveň všichni proti sobě. Odehrával se v druhénejvětší zemi Afriky a svým způsobem i v druhé největší zemi Evropy. Řeč

je o Alžírsku, potažmo o Francii.

Ale věnujme se nejdříve Alžírsku. Jaké bylo? Co charakterizovalo jeho obyvatele? Za původní osadníky této země bývají označovániFéničané, jejichž obchodní kolonie se v  11.  století před naším letopočtem rozkládaly při pobřeží Středozemního moře. Ale ve  stejné době, nebo možná ještě dříve, žily v malých vesnicích v hornaté oblasti na jihu země kmeny Berberů. V letech 46 až 429 n. l. zde vládli Římané, jejichž vztah s Berbery se dal popsat jako trvale napjatý. Pak přišli Vandalové a Byzantinci. Po nich sem koncem 60. let 7. století n. l. začali pronikat Arabové, ale ani jim se nepodařilo Berbery podmanit, i když senapříklad v arabském vojsku, které ovládlo území dnešního Tuniska, poprvé objevili Berbeři obrácení na islám. Nutno zdůraznit, že Arabům se jako prvním dobyvatelům v dějinách Alžírska podařilo u místních obyvatel prosadit vlastní kulturu a náboženství, tedy islám.

Od  16.  století bylo Alžírsko formálně součástí Osmanské říše, ale ve  skutečnosti se těšilo samostatnosti. Po  roce 1518 bylo totiž vzato pod ochranu tureckého sultána Selima I., aby předešlo hrozběšpanělské okupace. Do čela státu byli dosazováni pašové, o jejichž výběru se rozhodovalo v Istanbulu. Hlavním zdrojem státních příjmů bylopirátství a  výkupné z  prodeje otroků. Pirátští kapitáni byli také považováni za jediné mocenské konkurenty vládnoucí kasty tureckých janičářů (tedy příslušníků elitního osmanského vojenského sboru složeného často z  poturčených a  na  islám obrácených zajatců). Když se ve druhé polovině 17.  století hlavní mocenské skupiny dostávaly do  nadále neřešitelných vzájemných konfl iktů, vyústila situace do stavu, kdy byli do čela provincie postaveni dejové, kterým byl od roku 1711 udělován také titul paša.

Dej byl volen janičáry a potvrzován tureckou říší. Avšaks prohlubující se krizí janičářů, jejichž vliv a postavení postupně degenerovalyv parazitování na státní moci, a s úpadkem pirátství na pomezí 18. a 19. století


10

začal alžírský stát povážlivě ochabovat, a  to pochopitelně přilákalo evropské mocnosti.

Přes rychlé shrnutí starších alžírských dějin jsme si však doposudnezodpověděli úvodní otázku: Jací vlastně byli a jsou Alžířané?

Za  stoprocentní Araby se nikdy nepovažovali, i  když čtyři pětiny současných obyvatel jsou podle ofi ciálních statistik Arabové. Zbývající pětinu tvoří Berbeři – tedy Kabylové, Mozabité, Tuarégové. KočovníTuarégové žijí na  jihu Alžírska ve  střední Sahaře. Mozabité se soustřeďují v severosaharských městech, kde jsou přísně dodržovány islámskétradice. A Kabylové žijí v rozvinuté severní části země, přičemž mají v tomto teritoriu z hlediska počtu obyvatel rovnocenné zastoupení s Araby.

Ale všichni jsou prosyceni jednotnou vůlí. Vůlí po svobodě.

I proto byli v různých dobách nuceni pozvednout zbraň, když viděli, že jim samostatnost nikdo zdarma nedá. Tato kniha je kronikou právě takové doby a nejtěžšího, ale nakonec vítězného alžírského zápasu.


11

I.

Jak Francouzi

dobyli Alžírsko


12 Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

„Jste nečestný člověk a ničema.“

Tato slova údajně rozhodla o začátku francouzské kolonizaceseverozáadní Afriky, přesněji řečeno Alžírska.

Francouzský král Karel  X., bratr Ludvíka  XVI. a  Ludvíka  XVIII., jenž

nastoupil na trůn v roce 1824, se po šesti letech svého pobytu na trůně

rozhodl vyslat vojenskou expedici do  Alžírska. Záminkou byla urážka,

které se dopustil alžírský dej Husajn bin Hassan vůči francouzskému

diplomatovi. Tento dej, jenž svou funkci vykonával v  letech 1818 až

1830, byl vlastně vůbec posledním místodržícím s  pravomocí nad vojskem, loďstvem, fi nancemi a výběrem daní, který byl zvolenshromážděním místních vůdců, vojáků a pirátů.

Dluh Paříže

Provinění nejvyššího alžírského činitele spočívalo v  tom, že v  průběhu

vzrušeného jednání s  francouzským konzulem Pierrem Devalem dne

29. dubna 1827 údajně neudržel nervy na uzdě a nejdříve obvinildiplomata, že záměrně našeptává francouzskému ministrovi, aby neodpovídal

na  dejovy stížnosti ohledně dluhů, které má Paříž za  dodávky alžírské

pšenice. A pak se již zcela neovládl a namísto diplomatickéhoargumentu použil metlu na odhánění much. Udeřil jí Francouze třikrát do tváře,

obvinil ho z nečestného chování a z toho, že urazil islám a muslimy.Rozhořčený dej pak odmítl francouzský požadavek, aby se omluvil.

Francouzské loďstvo vzápětí začalo blokovat přístupy do  alžírského přístavu, ale ukázalo se, že tím trpí samotní obchodníci z Marseille, kteří požadovali od vlády, aby vztahy s dejem urovnala.

Kořeny celého incidentu jsou však starší. Jejich historické pozadí leží ve francouzsko-alžírských třenicích, které se ve vzájemných obchodních vztazích táhly od konce 18. století. Francouzská vláda si totižv bouřlivých revolučních dobách objednala prostřednictvím dvou spřízněných židovských rodinných fi rem Busnach a  Baqri alžírskou pšenici, která byla sice do Francie dopravena, ale její úhrada ve výši několika mili onů


Jak Francouzi dobyli Alžírsko 13

franků byla zdržována. Dokonce ještě v  roce 1818, tedy právě v  době

zvolení Husejna bin Hassana alžírským dejem, byl tento dluh stále nesplacen. Celou záležitost komplikovala závažná okolnost, že alžírskévládě nic nezaplatili ani Busnach a Baqri, kteří vcelku logicky poukazovali

na to, že nemohou vyrovnat dlužnou částku, dokud jim ji nejdříveneuhradí Paříž. Když pak v roce 1820 hodlala francouzská vláda spor vyřešit

a  nabídla fi nanční vyrovnání (ale jen s  platbou úroků do  roku 1802),

dospěl bin Hassan k závěru, že Paříž a oba zprostředkovatelé se smluvili,

aby Alžírsko připravili o peníze.

K  další eskalaci napětí v  alžírsko-francouzských vztazích pak v  roce 1825 přispělo opevňování několika francouzských obchodních stanic ve  východním Alžírsku. A  to již bylo v  přímém rozporu s  platnými smlouvami mezi Alžírem a  Paříží. Marně se bin Hassan dožadoval, aby francouzská vláda zakročila a učinila takovému porušování dohod přítrž.

Jak vidno, Paříž na  odvetu za  výše uvedenou urážku čekala celé tři roky. Karel X., kterému se doma začínala moc vymykat z rukou(a potřeboval tudíž nějakou okázalou akci v zahraničí, která by odvedlapozornost veřejnosti od domácích problémů), to jen přivítal.

Je dobře známo, že režim vlády Karla X. byl ve Francii stále více a více neoblíben. Na  druhé straně se ovšem v  pařížských politických kruzích ozývaly hlasy, které varovaly před každým vojenským „dobrodružstvím“ v severní Africe, když poukazovaly na to, že by to byla závažná odchylka od naplňování základních zájmů francouzské zahraniční politiky, které jsou přece zcela přirozeně ukotveny na evropském kontinentu.

„Raději bych vyměnil celé Alžírsko za jednu prachobyčejnou díruněkde v  Porýní,“ prohlašoval jeden poslanec ve  francouzském Národním shromáždění a sklízel za to souhlasný aplaus. Invaze Ale navzdory takovým a dalším podobným názorům se okolí panovníka již nedalo zviklat. Chyběla jen nějaká „šikovná“ záminka. A  ta se brzy naskytla.

Když měl alžírský dej na žádost vlády vyslat v létě 1829 do Pařížedelegaci k jednání o vyřešení onoho vleklého obchodního zádrhelu, přišla odpověď v podobě přepadení a spálení jednoho francouzského plavidla. To byla samozřejmě neuvážená akce, kterou lidé kolem Karla X. okamžitě


14 Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

využili k nátlaku, aby panovník zakročil silou. Netrvalo to dlouhoa padlo rozhodnutí k invazi do Alžírska.

Události pak nabraly na tempu i zlověstnosti. Již v květnu téhož roku vyplulo francouzské válečné loďstvo k alžírským břehům. A v polovině června 1830 se pak u  poloostrova Sidi Ferúdž, nedaleko města Alžíru, vylodil francouzský vojenský kontingent v síle 38 000 mužů.

Jeho velitelem byl generál Louis August Victor de Ghaisnes deBourmount (1773–1846). Jednalo se nejen o profesionálního vojáka, který působil v  armádě od  svých šestnácti let, ale také o  zákeřného člověka zrádné povahy. Bojoval v Napoleonově vojsku u Lützenu (1813), kde byl povýšen na brigádního generála, a také u Lipska (1814) – to už mělhodnost divizního generála. Pod osobním velením maršála Neye pomáhal Napoleonovi při pověstném útěku z Elby do Francie.

Těšil se tedy u císaře velké důvěře. Napoleon ho také jmenovalvelitelem Severní armády v osudové bitvě u Waterloo (18. června 1815). Ale de Bourmount v předvečer tohoto střetnutí svého vrchního velitelezradil a přeběhl k Ludvíkovi XVIII. A pak neváhal svědčit proti maršálovi Neyovi, který byl i díky tomuto věrolomnému kroku svého podřízeného 7. prosince 1815 popraven. Generál de Bourmount se stal věrnými novému pánovi.

Tím se stal Karel X., za jehož éry se de Bourmount stal velitelemfrancouzské 16.  divize v  Besanconu. Nakonec byl roku 1830 jmenován velitelem invazních vojsk do Alžírska, kde za necelý měsíc porazil dejovo vojsko a obsadil klíčové přístavy Alžír, Anaba a Oran. Alžírsko jako magnet Od dobytí Alžírska, které se završilo 5. července 1830, si Karel X.sliboval upevnění svého postavení, ale již po necelých třech týdnech byl sám smeten červencovou revolucí. Na  vztahu k  Alžírsku se však vůbec nic nezměnilo. Také nový král, kterým se stal Ludvík Filip Orleánský,pokračoval ve snaze maximálně využít šance, jaké v jeho představách Alžírsko logicky představovalo především pro jeho vládu. Ta přece reprezentovala zájmy nastupující liberální buržoazie v  čele s  bankéři a  průmyslovými podnikateli. Kalkulovalo se s  několika výhodami, které Alžírsko mohlo pro Paříž znamenat. Zaprvé posílení Francie ve  Středomoří. Zadruhé velké teritorium pro kolonizaci a tím pádem i pro umístění a obživu


Jak Francouzi dobyli Alžírsko 15

„přebytku“ francouzského obyvatelstva, které po  řadě revolucí a napoleonských válek živořilo. A zatřetí se Alžírsko jevilo jako zajímavá oblast

pro odbyt francouzských továrních výrobků a  jejich výměnu za zemědělské produkty, jež francouzská půda a  klima nebyly s  to poskytnout

v takové kvantitě ani kvalitě...

Plán francouzského vedení na přeměnu Alžírska ve výnosnou kolonii byl jednou věcí, jeho realizace pak věcí úplně jinou. Ačkoliv bylo v roce 1834 Alžírsko ofi ciálně připojeno k  Francii a  došlo ke  zřízení civilní správy v čele s generálním guvernérem a janičáři se vrátili do Turecka, odpor arabsko-berberského obyvatelstva rychle narůstal.

V západní části země stál v jeho čele už od roku 1832 berberský vůdce Abd al-Qádir a na východě bej Ahmed. Zejména pod vedením prvního jmenovaného, který se záhy stal národním hrdinou, se pak celá země – od  pobřeží na  severu až po  Saharu na  jihu a  od  Tuniska na  východě až po Maroko na západě – proměnila v jedno bojiště, které muselifrancouzští vojáci dobývat kus po kuse. Mimochodem, bylo třebaneutralizovat i Maroko, odkud plynula alžírským bojovníkům velká pomoc. Abd al-Qádir Kdo byl tento muž? O  jeho původu je známo jen tolik, že se narodil 6. září 1808 v Guentě (na západ od dnešní Maskary), kde jeho otec vedl náboženskou školu. Není tedy divu, že se záhy těšil pověsti vášnivého obránce islámské víry – a to v takové míře, že byl v okolí Oranu uctíván téměř jako prorok. Projevilo se to i  v  roce 1832, když náčelníci kmenů z  okolí Oranu tohoto teprve čtyřiadvacetiletého mladíka provolali za „sultána Arabů“ a on pak položil základy nezávislého státního celku, který zabíral téměř celé střední a západní Alžírsko. Podařilo se muvybudovat vojsko z dobrovolníků a zároveň i vybudovat linii opevněných bodů. S francouzskou armádou vedl vyrovnaný boj, ve kterém se projevil nejen jako zdatný taktik, ale i jako dobrý stratég.

Navzdory velkému optimismu, který doprovázel francouzské vojáky, dědice napoleonské slávy a mnohdy dokonce i jejích přímých nositelů, se boje – a to zejména ve vnitrozemí – nevyvíjely podle přání jejichvelitelů. Francouzští vojáci, jak se ukázalo, podcenili i alžírskou zimu. Lépe řečeno tvrdé klimatické podmínky, s  kterými se jen těžko vyrovnávali v horských hřebenech na jihu. Nedocenili ani dovednost obránců, kteří


16 Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

v  mnoha případech uměli francouzské vetřelce zaskočit v  rafi novaně

připravených léčkách. I proto Francouzi často ztráceli nervy a odpláceli

protivníkovi tím nejodpudivějším způsobem, jakého je voják schopen

použít; mstou na civilním obyvatelstvu. Samotná francouzská veřejnost

byla šokována, když se seznámila s informací, kterou novinámanonymně poskytl jeden francouzský důstojník.

„Nebyla to ani žádná báječná, ani zábavná válka,“ uvedl tento muž

a  dodal: „Co jiného říci o  takové válce, když u  vchodu do  jeskyně, kde

se ukrývá přes 500 alžírských žen a dětí, naši vojáci založí oheň, takže se

tam asi kromě deseti lidí všichni udusí?“

Do čela svého vojska v Alžírsku pak Francouzi povolali generála Th omase Roberta Bugeauda. Tento bývalý granátnický podporučíkz Napoleonovy gardy v bitvě u Slavkova (1805) vedl nejdříve obranu druhého

největšího alžírského přístavního města Oranu před dorážejícímibojovníky Abd al-Qádira. Pak, když se mu podařilo uvolnit francouzský sbor,

který byl obklíčen v Tasně, a po vítězství v bitvě u Sikkahu (6. července

1836), ho čekalo povýšení do hodnosti generálporučíka.

Mimochodem, Bugeuad se právě po tomto střetnutí stal mezi vojáky

velmi populárním i  díky zvláštní příhodě, která se stala námětem oblíbené vojenské písně. Bugeaud byl totiž během těchto bojů utábořen

u 2. pluku spahiů v Neft ah, místě mezi Meskarou a Saídou. Když došlo

k překvapivému nočnímu přepadu, Bugeaud vyběhl okamžitě ven zestanu, ale zapomněl si sundat noční čepici, a s tou stále na hlavě pakúspěšně řídil boj.

Jeden z přítomných francouzkých důstojníků, jistý kapitán Chambry,

vzápětí napsal píseň La Casquette du pére Bugeaud, aneb Čepice otceBugeauda, kde se zpívá:

As tu vu, la casquette, la casquette,

As tu vu, la casquett’au per’ Bugeaud?

Si tu ne l’pas vue, la voila

Elle est sur sa tete

Si tu ne l’as pas vue, la voila,

Il n’y en a pas deux comme ca.

Elle est fait’, la casquette la casquette,

Elle est fait’avec du poil de chameau!


Jak Francouzi dobyli Alžírsko 17

Viděls čepici,

viděls čepici otce Bugeuda?

Když si ji neviděl tak věz

Je na jeho hlavě.

Když si ji neviděl, tak ejhle

Nikde podobnou neuvidíš

Je udělaná, ta čepice, ta čepice

Je udělaná z velbloudí srsti

Ta čepice otce Bugeauda.

Francouzští vojáci pak text zpívali na melodii známého slavnostního

pochodu z  napoloenských tažení roku 1812 Aux Champs en marchant

(Do pole pochodem).

Bugeaud se poté vrátil do Francie, ale na jaře roku 1837 byl znovu

povolán do Oranu, protože válečnické štěstí se opět přiklánělona stranu Alžířanů. Abd al-Qádir se totiž v úsilí o vyrovnání francouzsképočetní a technické převahy zaměřoval na gerilový způsob boje, který se

mnohdy setkával až s  nečekaným úspěchem. V  některých případech,

jako bylo například střetnutí u  Sidi Brahim, dokázal Francouze výrazným způsobem porazit. Bugeuad byl nucen 31.  května 1837 uzavřít s Abd al-Qádirem v Tasenu smlouvu o vyhovující správě provincie.

Abd al-Qádir byl uznán jako emír v roli hlavy státu, o kterém již byla

řeč výše.

Avšak záhy se ukázalo, že Francouzi ve skutečnosti hráli pouze o čas.

A byl to zejména generál Bugeuad, jenž se z populární postavičkyv písni o čepici stal v roce 1840 krutým guvernérem Alžírska. I nadále vedl

nemilosrdnou válku nejen proti oddílům Abd al-Qádira, ale prováděl

nájezdy i proti nevinnému civilnímu obyvatelstvu ve vesnicích, které pak

nechal lehnout popelem.

Francouzi pod jeho vedením soustředili v  severní Africe vojsko

v  síle asi 100  000  mužů a  přistoupili k  rozhodujícím vojenským akcím. V situaci, kdy panovala absolutní vojenská a zejména technická

převaha na  straně útočníka, neměla místní kmenová vojska žádnou

reálnou naději na úspěch. Kromě toho se značná část místníchfeudálů rozhodla podrobit se novým vládcům. V roce 1847 byl Abdal-Qádir defi nitivně poražen a následujícího roku ustal odpor i na východě


18 Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

země. Samotný emír byl – v rozporu se slibem, že když se vzdá, bude

se moci uchýlit do Orientu – v okovech dopraven do Franciea uvězněn.

Alžírsko prohlášeno za součást Francie

Lze tedy říci, že teprve po sedmnácti letech se podařilo francouzskéarmádě zdolat alžírské bojovníky. Francouzskou státní pokladnu totoválečné tažení údajně přišlo na  jednu miliardu franků. Francouzům se

podařilo zkonsolidovat vládu nad touto zemí, kterou rozdělili na třideartmenty – Alžír, Oran a Constantine. Současně je prohlásili za součást

kontinentální Francie. Pak přikročili k dobývání horských oblastíKabylska, Auresu i Sahary.

„Kdekoli se nachází čerstvá voda a úrodná půda, tam musí býtusazeni francouzští přistěhovalci, aniž by se bral ohled na  to, komu to předtím patřilo,“ řekl Bugeaud v  roce 1840 ve  svém vystoupení před francouzským Národním shromážděním. Jednalo se o krádež ve velkém a do nebe volající zločin vůči domorodcům. V oné době se na alžírském území nacházelo necelých čtyřicet tisíc přistěhovalců, ale současně zde žily tři miliony Alžířanů!

A jaký byl další osud Abd al-Qádira? Dne 16. října 1852 bylpropuštěn na svobodu. Udělení milosti mu přišel oznámit osobně muž jménem Charles Louis Napoleon Bonaparte, synovec velkého císaře Napoleona I. Při pohledu na datum tohoto aktu se lze jistě trochu pousmát, vždyť to přece bylo necelé dva měsíce předtím, než byl 2. prosince 1852 právětento pán prohlášen francouzským císařem jako Napoleon III.

Nový francouzský imperátor pak emírovi přiznal penzi ve  výši 100  000  franků. Takové hmotné zajištění mu pak umožnilo odebrat se do Damašku, kde se plně ponořil do meditování a vyučovánínáboženství. Své zajímavé přednášky pak shrnul v publikaci s názvem Knihazastavení.

Abd al-Qádir i nadále zůstal věrný svému poslání bojovníkaza práva utlačovaných islámských menšin, alžírských muslimů pronásledovaných nejen Francouzi, nýbrž i  křesťanskými maronity z  Damašku. I to byl důvod, proč ho nakonec vysoce ocenil i papež Pius IX. a proč mu Paříž udělila řád Čestné legie. Abd al-Qádir skonal 26. května 1883 v Damašku.


Jak Francouzi dobyli Alžírsko 19

Evropští Alžířané aneb pieds noirs

Ale vraťme se ještě do Alžírska a k tomu, jak bylo o dvacet let předtím

zcela podrobeno Francii. V této souvislosti je třeba zdůraznit, žek celkovému ovládnutí Alžírska vydatně přispívali i evropští přistěhovalci,jejichž počet vzrostl ze 100 000 na konci čtyřicátých let na 218 000 (z toho

122  000 Francouzů) v  roce 1866. Tito kolonisté – a  to nejen z  Francie,

ale i ze Španělska, Itálie a Malty – přijeli do Alžírska, aby hospodařili na

pobřežních planinách. Přesněji řečeno, aby si zabrali nejdražší pozemky ve městech a na venkově nejúrodnější půdu domácího obyvatelstva.

Dlužno dodat, že se stali nejen největší oporou francouzské koloniální

správy, ale i hybnou pákou hospodářského rozvoje. Říkalo se jim kolóni

anebo také pieds noirs.

Původ druhého z těchto výrazů – francouzsky černé nohy – má dvojí vysvětlení. Zaprvé se vztahuje k nablýskaným černým botámfrancouzských vojáků a zadruhé se jedná o poněkud povýšený pohledmetropolitních Francouzů na  alžírské Francouze, kteří měli od  slunce opálené nohy. Faktem zůstává, že tito pieds noirs vlastnili například ve zmíněném roce 1866 už 700 000 hektarů alžírské půdy.

Nerostl ale pouze rozsah zabrané půdy – rozmachu doznalyi obchodní vztahy. Archivní dokumenty říkají, že se alžírský obchod v roce 1850 zvedl z  hodnoty 83  milionů franků na  297  milionů franků v  roce 1870. Z  obsazení Alžírska těžila samozřejmě i  francouzská středomořská dorava, jmenovitě rejdaři z  Marseille. Alžírsko posloužilo jako vydatný zdroj exportních komodit od obilí, vlny, bavlny a oleje až po jižní ovoce. A  na  druhé straně se zase stalo zajímavým odbytištěm pro francouzské zboží, což dokazuje i  skutečnost, že v  šedesátých letech 19.  století roční dovoz z Francie do Alžírska přesáhl hodnotu 100 000 milionů franků.Alžírsko se tak stalo fakticky vůbec první velkou kolonií na africkémkontinentu, ze které do její evropské metropole začaly proudit velké zisky.

A také nelze opomenout okolnost, která se později silně projevilav záasech Alžířanů za nezávislost: lidé evropského původu byli faktickyprávoplatnými francouzskými občany. Lišili se tudíž od  většiny alžírských muslimů, kteří zůstali mimo francouzské právo, přičemž ve své zeminesměli jít ani k volebním urnám. Upravoval to Code de l’indigénat (Zákon o domorodcích) ze 14. července 1865. V jeho prvním článku se pravilo:


20 Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

„Domorodý muslim je Francouzem, ale i nadále podléhá islámským zákonům. Může vykonávat službu v armádě (armée de terre)i v námořnictvu (armée de mer). Může vykonávat občanské povolání i být povolán do funkcí na alžírském území. Může se na vlastní žádost těšit z právfrancouzského občana. V tomto případě bude podřízen politickýma občanským zákonům platným ve Francii.“

Tento zákon byl pak v roce 1870 modifi kován takzvaným DécretCrémieux, podle něhož bylo všem Židům žijícím ve  třech alžírských deartmentech automaticky poskytnuto francouzské státní občanství. To ovšem muslimové cítili jako hlubokou a bolestivou ránu. Jak mohla mít židovská menšina otevřené dveře k politickým privilegiím, když se totéž odpíralo muslimské většině?

Autorem tohoto dekretu byl Adolphe Crémieux, francouzský právník z bohaté židovské rodiny a posléze ministr spravedlnosti, v bojích proti antisemitismu vášnivě hájící občanská práva Židů ve  Francii. Ale když se pokoušel se stejným entuziasmem postupovat i v Alžírsku, tak se jeho snaha nesetkala s očekávaným výsledkem. Naopak, došlo k tomu, že se v alžírské společnosti začaly projevovat právě jím odsuzovanéantisemitské tendence. Nevraživost jako systém Jejich nositelé se obvykle rekrutovali nikoli z řad muslimů, nýbržz prostředí katolických Maltézanů, Španělů, Italů a  dalších pieds noirs, kteří rozbíjeli židovské obchody, protože se nemohli smířit s  tím, že tito měli větší úspěchy v  podnikání. Významný francouzský žurnalista Albert-Paul Lentin (rodák z alžírské Constantine) ve své analýze o různých stupních vzájemné nevraživosti mezi národnostními a  etnickými skuinami v  Alžírsku uvedl: „Francouz opovrhuje Španělem, jenž opovrhuje Italem, a ten zase opovrhuje Maltézanem, který opovrhuje Židem, a všichni dohromady opovrhují Arabem.“

Hlavní křivdou na alžírské společnosti ovšem nebyly problémyspojené s  útoky na  židovské obchody, ale neoddiskutovatelný fakt, že většina Alžířanů, tedy příslušníci arabsko-berberského obyvatelstva, stále zůstávala v roli „poddaných“ bez politických a kulturních práva dokonce i nejbohatší z nich se mohli stát francouzskými občany pouze tehdy, pokud se zřekli islámu.


Jak Francouzi dobyli Alžírsko 21

Podle dokumentu Le Code de l’indigénat dans l’Algérie coloniale, který byl vydán v roce 2005 organizací Human Rights League, bylo v Alžírsku do  roku 1870 registrováno jen necelých 200  žádostí o  francouzské občanství ze strany muslimů a 152 obdobných žádostí ze strany alžírských židů. A  dokonce ještě v  roce 1936, tedy po  více než sedmdesáti letech od údajné asimilace, bylo zaznamenáno, že se k francouzskémuobčanství celkově přihlásilo méně než 2500 alžírských muslimů.

Později neuspěl ani známý francouzský státník George-Benjamin Clemenceau (několikanásobný předseda vlády), když v roce 1919 navrhl, aby bylo udělováno francouzské občanství i těm muslimům, kteří sezasloužili o vítězství v první světové válce. Tato iniciativa totiž ztroskotala na odporu kolónů.

Jak tedy vlastně vypadala organizace státních záležitostí v kolonizovaném Alžírsku? Lze říci, že prvních čtyřicet let bylo poznamenáno vojenskou správou. Na nižších úrovních vedly řízení místníchzáležitostí takzvané Bureaux Arabes, tedy jakési samosprávné orgány vytvářené pod le pokynů maršála Bugeauda. Byly v  podstatě odvozeny od tureckého systému. Nad nimi stál administrátor departmentu, samozřejmě Francouz, který spojoval funkce guvernéra, soudce, daňového inspektora, technického poradce a sociálního dohlížitele. Mnohdy sedo těchto rolí dostávali lidé v  různých oborech vskutku fundovaní, kteří měli upřímný zájem pomoci oblasti v rozvoji.

Avšak v  roce 1870 se obyvatelé z  řad pieds noirs, jejichž počet již přesáhl 200 000, začali bouřit proti vojenskému systému správy. To pak donutilo Paříž, aby jim – na  způsob uspořádání v  metropolitní Francii – poskytla větší prostor pro řízení vlastních věcí. Instituce, které se pak v této souvislosti v Alžírsku objevily, vydržely bez nějakých větších změn dalších osmdesát i více let. Generální guvernér? Pouze Francouz Nejvyšší alžírský činitel, tedy generální guvernér, byl plně podřízenfrancouzskému ministru vnitra. Tím se Alžírsko lišilo od  sousedního Maroka a  Tuniska, které byly v  kompetenci francouzského ministerstva zahraničí. Vysvětlení je prosté. Alžírsko bylo považováno za  integrální součást Francie, zatímco ostatní severoafrické země pod koloniálnísprávou Paříže byly považovány za „protektoráty“.


22 Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

Další teritoria (jako Francouzská západní Afrika a Indočína) spadala pod ministerstvo kolonií.

Platila také nepsaná tradice, že generálním guvernérem musel být vždy Francouz. Nemohl to tedy být někdo z řad pieds noirs, tak jako se například hlavním představitelem Korsiky nemohl stát Korsičan. Generální guvernér v  Alžírsku byl přímým nadřízeným prefektů stojících v čele departmentů – Alžíru, Oranu a Constantine. Tyto třidepartmenty mohly jako organická součást Francie vysílat do Paříže své poslance a senátory. Původně mohli volit jen kolóni. Pak se vytvořil systém dvou volebních skupin. Do  první patřili všichni francouzští občané a  malá část vybraných muslimů, jejichž počet se ovšem zvyšoval jen hlemýždím tempem. Ve druhé skupině byli jen muslimové. O tom, kam takové diskriminační opatření vedlo a jaká vůbec byla vzájemná proporce mezi oběma voličskými skupinami, jistě dostatečně vypovídá skutečnost, že ještě v roce 1946 mohlo být z každé skupiny zvoleno do francouzského Národního shromáždění 8 senátorů a 15 poslanců. Vůbec se přitomnebral ohled na takový do očí bijící fakt, že oproti jednomu milionufrancouzských kolónů tehdy žilo v Alžírsku 8 milionů Alžířanů.


23

II.

Alžírský

nacionalismus

nebo

patriotismus?


24 Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

„Zjistili jsme, že to, s čím se setkáváme v Alžírsku, jsou síly odporu.Nedovedli jsme si představit, že když takovou rezistenci potlačujeme, že zároveň

potlačujeme i sebe samé. Výsledkem je, že jsme dnes konfrontovánis takovou sortou lidské špíny, na kterou nemáme žádný vliv a jejíž další osud je

pro nás velkou neznámou.“

Tato slova uvedl tehdejší generální guvernér Jules Cambron ve svém dopise, který zaslal v roce 1894 do francouzského parlamentu. Chtěl tak vylíčit zhoubné dopady francouzské politiky vůči Alžírsku, která zde rozbíjela tradiční rodinné vztahy. Další události, k nimž běhembudoucích desetiletí v Alžírsku došlo, jen potvrzují, že to byla sice věcněstručná, ale bohužel vskutku prozíravá analýza. Struktura alžírské společnosti Zásadní transformaci alžírské společnosti po  francouzském vpádu lze obecně shrnout ve třech bodech:

1. Byl zaveden nový systém správy.

2. Proběhly podstatné změny v pozemkovém vlastnictví tím, že půda

přešla do rukou Francouzů.

3. Do země začal přicházet stále větší počet evropských osadníků.

Přítomnost těchto evropských přistěhovalců měla neblahý dopad na místní společnost. Na konci 19. století platily pro muslimskoua evropskou komunitu odlišné zákony. Například Zákon o domorodcíchurčoval v podstatě jiná politická práva i jiný přístup ke vzdělání. Náboženské školy, které byly v Alžírsku před příchodem Francouzů běžné, bylyrušeny a nahrazovány školami s francouzskou výukou. Ty však navštěvovalo pouze dvě až pět procent muslimského obyvatelstva. Je třeba zmínit, že ještě před příchodem francouzských kolonizátorů byla prakticky v každé alžírské vesnici škola, někdy i dvě.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že historické pravdě neodpovídá tvrzení, že příchod Francouzů do Alžírska znamenal zároveň „zavedení civilizace“. Byl to ostatně samotný Alexis de Tocqueville, významnýfrancouzský historik a politik (v roce 1849 i ministr zahraničí), kdove francouzském Národním shromáždění v roce 1847 o Alžírsku před vpádem Francouzů prohlásil:


Alžírský nacionalismus nebo patriotismus? 25

„Muslimská společnost v  severní Africe nebyla necivilizovaná. Byla to pouze nerozvinutá a nedokonalá civilizace. To my jsme muslimskou společnost udělali zbědovanější a  barbarštější, než jakou byla předtím, když se s námi seznámila.“

Zajímavý vývoj prodělala ve francouzském Alžírsku vojenská služba Alžířanů. Byla zavedena v  roce 1908. Ačkoliv se netýkala všech mužů, přesto během první světové války narukovalo do  francouzské armády několik tisíc alžírských muslimů. A to jak z Alžírska, tak i z Francie, kde pracovali jako tovární dělníci. Tito lidé se pak následně stali základem alžírské komunity ve  Francii. Avšak v  samotném Alžírsku se v  řadách muslimů události první světové války projevovaly spíše jako katalyzátor protifrancouzských nálad, i  když alžírští muslimové nikterak otevřeně proti Paříži nevystupovali.

Roli skutečné opozice tak plnili Mladoalžířané, což byla organizace, která se zrodila na sklonku 19. století mezi mladými muslimskýmiintelektuály. Jejich program obsahoval i reformy, byť umírněné, a tovýměnou za  loajalitu vůči Francii během války. Nicméně byli odmítáni – především zásluhou kolónů, kteří tak zůstali věrni své trvalé zásadě všeobecné neústupnosti vůči všem oprávněným požadavkům původních obyvatel.

Období mezi první a  druhou světovou válkou se také patřičným způsobem podepsalo na  hospodářských poměrech v  zemi. Hlavním rysem tehdy byl výrazný úbytek evropských farmářů a stěhováníobyvatel z  venkova do  měst. Začal se rovněž měnit poměr mezi evropskou a  muslimskou populací. Dosavadní tempo přírůstku Evropanů se do značné míry zpomalilo, zatímco muslimové svou populaci stále posilovali. Úsilí o sebeurčení Ale za rozhodující moment tohoto období musíme označit velký vzestup národněosvobozeneckého hnutí v  řadách alžírských muslimů. Vedle zmiňovaných Mladoalžířanů, kteří požadovali rovnost v  právech a povinnostech v  rámci Francie, se objevila také Asociace alžírských muslimských duchovních (Association des oulémas musulmans d’Algérie). Álim (v pl. ulamá) znamená v arabštině vzdělanec. Tato organizace,složená většinou z realistických intelektuálů, viděla, že ještě nenazrála doba


26 Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

na  úplnou nezávislost, a  proto usilovala alespoň o  autonomii a samosprávu. Vytkla si dva cíle:

1. Boj za uskutečnění reformního učení salafíje (víra v pokroktechniky a rozvoje vzdělání se současným dodržováním zásad předků).

2. Prosazení politické a náboženské autonomie země.

Alžírská opozice se formovala rovněž ve Francii. Zde vzniklaradikální organizace se vzletným pojmenováním Severoafrická hvězda (l’Etoile Nord-Africaine), kterou v  Paříži v  roce 1926 založil člen vedení Francouzské komunistické strany Hadž Abd al-Qádir (vnuk slavného Abd al-Qádira) a do které o rok později vstoupil i Messalí Hádždž, mimo jiné také člen Francouzské komunistické strany.

V  rámci této Severoafrické hvězdy se scházeli lidé z  různých vrstev – drobní podnikatelé, intelektuálové i mnozí tovární dělníci – které spojovala touha po  samostatnosti Alžírska. Byla to vůbec první organizace, která vyslovovala takový požadavek. Jelikož byla francouzskou správou v  roce 1937 rozpuštěna, postaral se Messalí Hádždž o  to, že na  alžírském území vystupovala jako Strana alžírského lidu (Parti du peuple algérien).

Naproti tomu Ferhát Abbás, který se vydával za nezávislého vůdce takzvaného Sdružení zvolených domorodých muslimů (Fédération des élus indigénes, založeno na sklonku 20. let), o samostatný alžírský stát neusiloval. Přesněji řečeno nevěřil v jeho životaschopnost. Bylostatně skeptický i  vůči pojmu alžírský národ. Stranil politice asimilace a dožadoval se pouze sociální a politické rovnosti všech složekobyvatelstva.

„Kdybych zjistil, že existuje alžírský národ, byl bych nacionalistou a vůbec bych se nestyděl, když bych kvůli tomu spáchal i zločin,“ tvrdil Ferhát Abbás ve  svém několikrát citovaném vystoupení v  roce 1936 a  dodal: „Avšak nehodlám zemřít pro alžírský národ, protože žádný takový neexistuje. Nenašel jsem jej. Studoval jsem dějiny, dotazoval jsem se živých i mrtvých, navštěvoval jsem hřbitovy, ale nikdo se mnou o tom nemluvil. Pak jsem se obrátil na Korán a pátral jsem po alespoň jedné jediné řádce, která by zakazovala muslimůmintegraci s  nemuslimským národem. Nic takového jsem nenašel. Nelze tedy stavět na větru.“


Alžírský nacionalismus nebo patriotismus? 27

Nemalý význam pro rozvoj alžírského nacionalismu měla již zmíněná

organizace muslimského duchovenstva a vzdělanců. Asociaci alžírských

muslimských duchovních vedl Abd al-Hámid Ben Bádis. A  právě tento

Ben Bádis se vášnivě ohradil vůči „argumentům“ o neexistencialžírského národa. Tvrdil, že i on důkladně studoval dějiny a že nalezl – jak řekl

doslova – „muslimský alžírský národ, který má svoji kulturu, tradice

a charakteristické rysy, dobré i špatné, jako každý jiný na světě.“

Aby pak dodal svým slovům patřičný říz, tak ještě dodal: „A probudoucnost platí, že tento alžírský národ není Francie, nemůže být Francií a nepřeje si být Francií.“

Ukazovalo se tedy, že odštěpenecké názory uvnitř alžírského nacionalistického hnutí mají široký rozptyl, který ve své podstatě vlastněpřiravoval základy širšího alžírského revolučního kvasu. V červnu 1936 se konal „muslimský kongres“. Byla to vůbec první akce tohoto druhu, ale obraz, v jakém se zde prezentovala jednota, neměl dlouhého trvání.Postarala se o to skutečnost, že po nástupu vlády Lidové fronty ve Francii (1936) se její premiér León Blum pokusil spolu s Mauricem Violettem, generálním guvernérem v Alžírsku, prosadit přibližně totéž, oč se snažil Gerorges-Benjamin Clemenceau již v roce 1919. Byla o tom již zmínka, ale připomeňme, že šlo o  opakovaný návrh, aby bylo udělováno francouzské občanství i 21 000 předním osobnostem z řad muslimů, aniž by se museli zřeknout islámu.

Zatímco Ferhát Abbás a liberálové toto opatření vřele uvítali, Messalí to označil za „nový nástroj kolonialismu namířený na rozštěpeníalžírského lidu obvyklými francouzskými metodami, které spočívajív oddělování elity od mas“.

Avšak i  nyní tento návrh ztroskotal. Jednak kvůli odporu kolónů a  jednak kvůli silným námitkám reakčních sil v  metropolitní Francii, které stále více ohrožovaly samotnou vládu Lidové fronty, která senakonec v roce 1937 rozpadla.

Není divu, že se nyní alžírští liberálové cítili jako v  pasti. V  očích Messalího a  ulemů byli zrádci, zatímco Francouzi je odmítali. Velkou hořkost cítil především Ferhát Abbás, který od  tohoto okamžiku začal ustupovat od  ideálu asimilace k  jisté formě alžírské autonomie. Proto došlo k tomu, že se svými stoupenci udělal velký krok – alespoňideologicky – směrem k „revolucionářům“.


28 Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

Druhá světová válka

Zdrcující porážka Francie, stvrzená 14. června 1940 vstupem německých

vojsk do Paříže a potupnými podmínkami, které francouzskémugenerálovi Charlesu Huntzigerovi nadiktoval 22. června 1940 generál Wilhelm

Keitel v pověstném vlaku v Compiegne, nemohla nezapůsobit anina alžírskou veřejnost. Lidé zde zpočátku moc nevěděli, jaká autorita vlastně

reprezentuje skutečnou Francii. Vždyť téměř dvě třetiny francouzského území byly okupovány Němci, zatímco zbytek zůstal ponechán pod

správou Vichy, reakčního režimu v  čele s  maršálem Henrim Phillipem

Pétainem.

Avšak brzy se vyjasnilo, že vliv ve  francouzských koloniích v rovníkové Africe bude uplatňovat Výbor pro svobodnou Francii, kterýv londýnské emigraci založil generál Charles de Gaulle. Ten se zároveň stal velitelem Svobodných francouzských ozbrojených sil.

Jaký tedy měly dopad události druhé světové války na alžírskýnacionalismus a patriotismus? Předně velkou měrou přispěly k názorovému

Prezident Charles de Gaulle


Alžírský nacionalismus nebo patriotismus? 29

sblížení jednotlivých částí osvobozeneckého hnutí. A  zadruhé vedly

k dalšímu prohloubení rozporů Alžířanů s kolóny.

Zatímco mnozí muslimové odmítli vstoupit do vojska režimusídlícího ve Vichy a spravujícího neokupovanou zónu jižní Francie,francouzští představitelé v Alžírsku tuto vichystickou vládu podporovali. Represe alžírského národa a další projevy koloniálního útisku pak doznalyv Alžírsku své nejbrutálnější podoby právě za  vlády vichystického režimu v letech 1940 až 1942.

Nejotřesnější zkušenosti s režimem měli všichni, kdo navenek byť jen zapochybovali o správné linii této vlády. Nejvíce to samozřejmě pocítili nacionalističtí předáci společně s funkcionáři levicových sdruženía odborů, kteří byli uvrženi do žaláře.

Velké naděje proto mezi muslimským obyvatelstvem samozřejměvyvolal příchod anglo-amerických vojsk do  severní Afriky, k  němuž došlo po  jejich úspěšném vylodění 8.  listopadu 1942 v  Maroku (operace To r c h). Podobně se muslimští Alžířané dívali i  na  de Gaullovu „Svobodnou Francii“, i když na ně zřejmě nejvíce zapůsobila přece jen velká vojenská materiální síla západních spojenců, doprovázená tím, co sedozvídali zejména o názorech, kterými americký prezident Franklin D. Ro- osevelt odsuzoval kolonialismus.

V souvislosti s vyloděním spojenců v severní Africe si ještě musíme upřesnit, že v tamních francouzských koloniích – tedy v Maroku,Alžírsku a Tunisku – se nacházelo asi 200 000 vojáků a 500 letadel. Tato velká síla ovšem podléhala vládě ve Vichy. Spojenecké velení podnikalo kroky, aby se tyto ozbrojené síly, stále ještě pod vichystickou kontrolou,nestavěly anglo-americkým výsadkům na odpor.

I proto se z iniciativy generála Eisenhowera vylodil americký generál Mark Clark s Rooseveltovým emisarem Robertem Murphym dva týdny před invazí nedaleko Cherchell na alžírském pobřeží. A ihnedpo přistání zahájila tato americká dvojice 22. října 1942 přísně utajované jednání s generálem Charlesem Mastem, velitelem francouzského vichystického armádního sboru v Alžírsku. Ale jelikož se v té době nacházel v Alžíru vichystický admirál Jean Francois Darlan, rozhodnutí v konečné fázizáviselo na něm.

Proč na  něm? Admirál Darlan (1881–1942) byl sice exponentem francouzského válečného námořnictva od  úspěšného završení studií


30 Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

na námořní akademii v roce 1902, ale pak se stal především významnou

politickou osobností. Dodejme, že po práci na ministerstvunámořnictví v  30.  letech dvacátého století byl v  roce 1939 jmenován admirálem

a  současně vrchním velitelem francouzského válečného námořnictva.

Po  porážce Francie se přidal na  stranu Pétainova vichystického režimu, v  němž postupně zastával několik funkcí – od  ministra válečného

a obchodního loďstva přes ministra zahraničí až po roli náčelníka štábu

všech ozbrojených sil.

Americké vojenské velení se 11. listopadu 1942 dohodlo právě s ním, že bude vykonávat roli vysokého komisaře pro severní Afriku. Ihned se k němu začali připojovat francouzští koloniální guvernéři z různýchčástí francouzského impéria, samozřejmě všichni ve službách vichystického režimu. V záloze tak zatím zůstala varianta s generálem Henrim-Honoré Giraudem. I on se přidal k Darlanovi, který ho pověřil velením nadfrancouzskými ozbrojenými silami v severní Africe. A samotný Darlan pak 15. listopadu 1942 vydal tiskové prohlášení, které sdělovalo, že seadmirál ujal jménem maršála Pétaina moci nad severní Afrikou.

Jen pro úplnost: Němci již na  nic nečekali a  obsadili celou Francii, tedy i jižní (vichystickou) zónu. Ale v Toulonu, kde kotvila většinafrancouzské fl otily po ztrátě severoafrických přístavů, to byli samotníFrancouzi, kdo potopil vlastní lodě, které by jinak mohly po  osvobození sloužit Francii. De Gaulle jako jediný... Pak přišel 16. listopad 1942 a s tímto dnem i oznámení, že aniFrancouzský národní výbor, ani generál de Gaulle se nikterak nepodílejína rozhovorech, které probíhají mezi spojenci a vichystickými činiteli. Generál de Gaulle se současně snažil přimět Roosevelta a Churchilla, aby jejich vlády uznaly Francouzský národní výbor jako jediného reprezentanta Francie. Zatím ovšem marně. Roosevelt zachovával k de Gaulleoviodstup kvůli obavám, že generál se nachází v zajetí vlastních „diktátorských ambicí“.

Jak už bylo řečeno, admirál Darlan se zrovna v inkriminované době nacházel v Alžíru. Dlel zde totiž na návštěvě u nemocného syna. Když se setkal s dvojicí amerických vyjednávačů (Clark-Murphy), reagovalnejdříve kolísavě, ale nakonec se vyjádřil v  tom smyslu, že bude ochoten


Alžírský nacionalismus nebo patriotismus? 31

přistoupit na  podmínky Spojených států (tedy de facto již své druhé

zrady), když z USA přijde „do jeho vlasti“ jistá fi nanční pomoc.Nakonec nařídil všem francouzským pozemním, námořním i leteckým silám

vichystického režimu v Africe, aby invazi spojenců nekladly odpora nebránily jejich dalšímu postupu. Svým podpisem dokumentu o  příměří

zároveň stanovil, že veškerá francouzská vojska spadající až dosud pod

Vichy jsou nyní převedena pod velení Svobodných Francouzů.

Jelikož se Eisenhower obával provokací ze strany vichysticky orientovaných Francouzů v Alžírsku, byla admirálovi Darlanovi ještě nějaký čas ponechána alespoň „papírová šance“ spravovat severní Afriku, než sem bude dopraven nový velitel, za kterého si spojenci vytipovaligenerála Henriho-Honoré Girauda. Avšak tento způsob umělého udržování jakési „kontinuity“ mezi vichystickým režimem a  hnutím Svobodných Francouzů – zosobněný admirálem Darlanem, všeobecně považovaným za  zrádce – se vůbec nezamlouval francouzským antifašistům. Nelíbilo se to přirozeně ani generálovi de Gaullovi, jenž se k tomu ve svýchmemoárech vyjádřil takto:

„Věděli jsme, že ponechání Darlana v nejvyšší funkci vyvolalo v zemi vlnu vášnivé kritiky. Vichysté byli otřeseni roztržkou mezi níma maršálem (Pétainem), a gaullisté se bouřili proti tomuto ,dočasnému‘ opatření. Významné francouzské osobnosti, které jednaly s Murphymo Giraudově jmenování, byly ve  svých nadějích zklamány... Kromě toho vládlo v námořnictvu, letectvu a armádě pobouření, že má Darlan ze svéhopolitického kotrmelce ještě užitek, místo aby se zodpovídal národuza trosky lodí, zničená letadla a zbytečně prolitou krev vojáků.“

Nakonec došlo k tomu, že byl 24. prosince 1942, tedy na Štědrý den, na chodbě Palais d’Éte (Letní palác) v centru Alžíru admirál JeanFrancois Darlan zastřelen. Střelcem byl Fernand Bonnier de La Chapelle, dvacetiletý příslušník francouzského hnutí odporu a údajně obdivovatel de Gaulla. Pařížský student, aktivní účastník protiněmeckých demonstrací u  pařížského Vítězného oblouku 11.  listopadu 1940 po  potupné kapitulaci, tajně překročil demarkační linii mezi okupovanoua vichystickou Francií a dostal se do Alžíru, kde jeho otec působil jako žurnalista.

O  tom, jaké panovaly poměry v  Alžírsku ještě na  konci roku 1942, tedy již po  úspěšném vylodění spojenců, nejlépe svědčí skutečnost, že Fernand Bonnier de La Chapelle byl okamžitě následujícího dne


32 Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

odsouzen vojenským tribunálem k trestu smrti. Popravčí četa rozsudek

vykonala s nemenší a neméně podezřelou rychlostí již 26. prosince 1942.

O tři roky později, 21. prosince 1945, byl z rozhodnutí Apelačníhosoudu v Alžíru rozsudek nad Le Chapellem zrušen s tím, že student „jednal

v zájmu osvobození Francie“.

K této události se ve svých memoárech vyslovuje i generál de Gaulle. Z  jeho neutrálně laděného textu vyplývá, že se víceméně distancuje od řešení politických problémů tímto extrémistickým způsobem, i když se to odehrávalo za války. De Gaulle byl zřejmě dobře informováno spekulacích, v  nichž se tvrdilo, že i  on sám měl s  tímto atentátem údajně něco společného. Anebo, že mu snad přinejmenším vyhovoval.

„Stal se obětí vražedného útoku Fernanda Bonniera de La Chapella, který se dal strhnout atmosférou podrážděného hněvu, v  němž patrně měly prsty politické zájmy, jimž ono ‚dočasné opatření‘ dosloužilo,“ píše de Gaulle o konci admirála Darlana a o jeho atentátníkovi a pokračuje: „Tento velmi mladý člověk, ještě vlastně chlapec, byl hluboce otřesený podívanou na  hanebné machinace kolem alžírských událostí a domníval se, že jeho čin poslouží zmučené vlasti a francouzskému sjednocení. Kromě toho věřil, jak stále tvrdil až do  chvíle popravy, že v  jeho prospěch zasáhne vysoce postavená a mocná osobnost, jíž se nebude moci výkonná moc v Severní Africe postavit na odpor. Žádný jednotlivec však nemá právo zabíjet mimo bojiště a Darlanovo jednání ve funkciguvernéra a vrchního velitele měl právo a povinnost posoudit jedině národní soud, nikdy ne skupina či jednotlivec. Co bylo skutečným zdrojem této vyprovokované mladistvé zuřivosti, se veřejnost nikdy nedozvěděla.Vyšetřování proběhlo v několika hodinách, proces před vojenskýmtribunálem, svolaný okamžitě a probíhající v noci s vyloučením veřejnosti, byl neomaleně kvapný a brutálně okleštěný. Poprava byla provedena vzápětí a tajně. A cenzura nesměla propustit ani jméno viníka. Všenasvědčovalo tomu, že tu byla snaha za každou cenu skrýt pravé pozadí jeho činu.“ „Pro vás to udělám“ V  polovině ledna 1943 se de Gaulle na  žádost Churchilla setkal s Giraudem v  Casablance, kde se zrovna nacházel i  Roosevelt. Na  základě „doporučení“ šéfů vlád USA a Velké Británie, jak se zde de Gaulledověděl, měl být vytvořen „výbor“, za jehož předsedy byli určeni generálové


Alžírský nacionalismus nebo patriotismus? 33

Giraud, de Gaulle a  Georges s  tím, že jeho členy budou vichystičtí guvernéři Nogues, Boisson, Bergeret a Peyrouton. Posledně jmenovaný byl

současně určen na post generálního guvernéra v Alžírsku. Tosamozřejmě popudilo nejen veřejnost, ale i de Gaulla, který vše odmítl, protože

právě zmíněný Peyrouton působil od roku 1940 jako ministr vnitrav Pétainově vládě a nechvalně známým způsobem se zapsal nejen jakokolaborant, ale zejména jako činitel krutě pronásledující vlastence.

Celý svět tehdy oběhla fotografi e, k  jejímuž zhotovení dal podnět Roosevelt. Po  společném snímku Roosevelta, Churchilla, Girauda a  de Gaulla, se americký prezident zeptal posledně jmenovaného: „A šelbyste tak daleko, že byste v naší přítomnosti stiskl před objektivem generálu Giraudovi ruku?“

De Gaulle odvětil anglicky: „I shall do that for you.“ (Pro vás toudělám.)

V souvislosti s přítomností Rooseveltova emisara Roberta Murphyho dal o sobě opět vědět i Ferhát Abbás. Několikrát se s ním sešel. Nemohl opomenout, že Murphy byl profesionální diplomat, jenž o  sobě s nadsázkou tvrdil, že je vlastně „jedním z  mála diplomatů mezi válečníky“. Murphyho hlavním úkolem bylo vytipovat v  Alžírsku vhodnou osobu nebo skupinu osob za účelem vysondování půdy pro možnost uplatnění Atlantické charty i pro tuto zemi.

Jak je známo, šlo o významné prohlášení, ve kterém na základějednání Franklina D. Roosevelta a Winstona Churchilla v srpnu 1941u pobřeží New Foundlandu mimo jiné stálo, že všechny národy „mají právo zvolit si formu vlády, pod kterou chtějí žít“ a dále významná teze, která velmi zaujala alžírské vlastence, „aby práva svrchovanosti a samostatné správy byla navrácena těm, jež jich byly násilím zbaveni“. Totoprohlášení, které bylo publikováno 14. srpna 1941, se pak stalo jedním z oficiálních pilířů spojenecké politiky za druhé světové války. „Alžírský manifest“ A  tak není divu, že pod vlivem této deklarace a  samozřejmě i  pod vlivem jednání s Murphym se inspirovala i skupina kolem FerhátaAbbáse. Ta totiž vydala 12.  února 1943 svoji „Alžírskou Atlantickou chartu“, jak se lidově říkalo dokumentu, který vyšel v  angličtině jako Manifesto of the Algerian People (Manifest alžírského lidu). Text obsahoval výzvu


34 Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle

k nastolení úplné náboženské a rasové rovnosti, přiznání stejných práv

pro arabsko-berberské obyvatelstvo, demokratické svobody, agrárníreformu a uznání arabštiny za úřední jazyk.

Ale těsně před vydáním tohoto manifestu se delegace alžírskýchmuslimů vydala za generálem Henrim-Honoré Giraudem s peticí požadující reformy. Generál se ovšem vyjádřil jako voják: „Nestarám se o žádnéreformy, teď potřebuji ze všeho nejvíc lidi do armády.“

Připomeňme si, že tento profesionální voják, účastník 1.  světové války, vstoupil v  povědomí i  odvážným útěkem (ve  svých 63  letech) ze zajateckého tábora v Königsteinu u Dráždan v dubnu 1942, aby se pak v prosinci téhož roku dostal přes území vichystické Francie k moři,odkud byl tajně převezen ponorkou do Gibraltaru. Pak byl západnímispojenci jmenován vysokým komisařem (místodržitelem) ve  francouzské severní Africe. Spolu s de Gaullem se stal spolupředsedouFrancouzského výboru národního osvobození. Nelze zapomínat, že jeden čas bylprávě on favoritem Američanů, nikoli de Gaulle.

„Prezident Roosevelt chtěl o  francouzské otázce rozhodovat sám podřízením našich divizí americkému velení, aby tak naše vláda, která jednoho dne z tohoto nepořádku vzejde, byla zcela pod jeho taktovkou,“ píše Charles de Gaulle ve svých memoárech a dodává: „Proto vsadilzpočátku současně na de Gaulla a Pétaina, pak postrčil do popředí Girauda, a když uprchlík z Königsteinu neuspěl, počítal s Darlanem.Politováníhodná admirálova smrt pak znovu otevřela cestu Giraudovi. Bojující Francie a systém v Alžírsku měly zůstat odděleny až do chvíle, kdyprezident sám vnutí oběma stranám řešení podle své volby. Že by toneznamenalo vytvoření suverénní francouzské vlády, bylo nabíledni.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist