načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Povinnost kapitána - Richard Phillips; Stephan Talty

Povinnost kapitána
-15%
sleva

Kniha: Povinnost kapitána
Autor: ;

Knižní předloha k filmu Kapitán Phillips s Tomem Hanksem v hlavní roli „Takhle to nikdy nekončí…“ Richard Phillips, třiapadesátiletý kapitán nákladní lodi Maersk Alabama, která ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013-11-27
Počet stran: 286
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 286 stran : 1 mapa
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: překlad Lubomír Sedlák
Vazba: vázaná s papírovým potahem bez laminace
ISBN: 9788026402749
EAN: 9788026402749
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Knižní předloha k filmu Kapitán Phillips s Tomem Hanksem v hlavní roli „Takhle to nikdy nekončí…“ Richard Phillips, třiapadesátiletý kapitán nákladní lodi Maersk Alabama, která plula pod americkou vlajkou a vezla potraviny a materiál pro zemědělskou výrobu v rámci Světového potravinového programu OSN, si byl vědom nebezpečí, které mu hrozí, zmiňoval se o něm i v emailu své ženě. Osmý duben roku 2005 pro něj ale začal jako další obyčejný den – obyčejný tedy do chvíle, kdy na jeho plavidlo, zhruba dvě stě mil od Afrického rohu, zaútočili somálští piráti vyzbrojení puškami AK-47 a vnikli na jeho palubu. Piráti ovšem nepočítali s tím, že posádka se bude bránit, a nečekali, že kapitán se nabídne jako rukojmí místo své posádky a lodi. Tento otevřeně hovořící a drsný námořní důstojník, který se stal jejich vězněm, je prostě zaskočil. Následovalo pět napínavých dnů jakési nerozhodné hry „kdo z koho“ a narůstajícího souboje vůlí, které skončily odvážnou a životu nebezpečnou záchranou uprostřed oceánu. Jde o úžasný příběh kapitána Phillipse, obyčejného člověka, který dělal to, co považoval za svou povinnost, a tím se stal hrdinou. A nyní je ten příběh, vylíčený v knize, i vzrušujícím filmem. Kapitán Richard Phillips vyrůstal v Underhillu ve Vermontu se sedmi sourozenci. V roce 1988 se oženil s Andreou Coggiovou, zdravotní sestrou, se kterou má dvě děti. Roku 1979 absolvoval Massachusettskou námořní akademii a v roce 2009 se stal kapitánem na nákladní lodi Maersk Alabama.

Předmětná hesla
Phillips, Richard, 1955-
* 20.-21. stol. * 21. stol.
* 2005
Námořníci -- Spojené státy americké -- 20.-21. stol.
obchodní lodě -- Spojené státy americké -- 21. stol.
Piráti -- Somálsko -- 21. stol.
Pirátství -- Somálsko -- 21. stol.
Adenský záliv -- dějiny -- 21. stol.
Související tituly dle názvu:
Pod stejným nebem Pod stejným nebem
Talty Stephan, Kim Joseph
Cena: 311 Kč
Pod stejným nebem Pod stejným nebem
Talty Stephan, Kimmel Joseph
Cena: 168 Kč
Mandolína kapitána Corelliho Mandolína kapitána Corelliho
Bernières Louis de
Cena: 266 Kč
Železné rakve Železné rakve
Werner Herbert A.
Cena: 177 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Osm dní

ADENSKÝ ZÁLIV: Loď TITAN určená k přepravěobjemného nákladu byla přepadena 19. března 2009 ve 14:30 UTC během své plavby, konkrétně když se nacházela na 12°35 ́severní šířky a 47°21 ́východní délky. Na jejípalubu vstoupilo z rychlého člunu šest mužů vyzbrojených puškami AK-47 a pistolemi a plavidlo obsadilo. Loď,kterou mají piráti pod kontrolou, nyní směřujedo somálských pobřežních vod.

ADENSKÝ ZÁLIV: Nákladní loď DIAMOND FALCON byla ostřelována během plavby 14. března 2009 v 6:29 UTC, když se nalézala na 13°42 ́severní šířky a 49°19́východní délky, asi 50 námořních mil jihovýchodně od Al Mukally v Jemenu. Stříleli na ni muži ve dvou malých motorových člunech, kteří byli vyzbrojeniautomatickými puškami a ručními granátomety. Kapitán plavidla se následně uchýlil k úhybným manévrům a dalšímprotipirátským opatřením, zatímco nedaleká turecká válečná loď vyslala na pomoc dva vrtulníky a pomoc poskytlo i jedno válečné plavidlo dánské. Poté, co obě lodě dorazilyna místo, muži v motorových člunech uprchli.

Východoafrický bulletin,

Zpráva o celosvětových hrozbách pro námořní dopravu.

Úřad námořní rozvědky, duben 2009

2


Z

E SALÁLY JSME MĚLI VYPLOUT 1. DUBNA.

Probudil jsem se v pět ráno, informoval se o počasí

a pak začala moje obvyklá ranní rutina. Každý den loď projdu po celé její délce, abych zkontroloval, zda někde nejsou nějaká promáčknutí nebo netěsná místa, prostě něco mimořádného. Portálové jeřáby na břehu naložily poslední kontejner a my zaplatili odcházející posádce a přijali členy té nové. Také jsme dopravili na palubu naše zásoby, konkrétně potraviny, nová videa a palivo, a pak už jsme byli připraveni zvednout kotvy. V 6:30 jsem dorazil na kapitánský můstek, popíjel svůj první šálek kávy a hleděl na slunce, které už v té době pražilo na vodní hladinu. Naše plavidlo, to byl jeden velký úl, kde se neustále a freneticky pohybovali jak námořníci, tak jeřáby a houpající se kontejnery; moře však bylo klidné, těsně nad obzorem „viselo“ to veliké, obrovské slunce a právě se začal rozpouštět ranní opar.

Ve chvíli, kdy se opět stanete námořníkem, přepnete

na dávno prověřený rytmus – slunce vám bude říkat, kdy

máte vstát a kdy si jít lehnout, a ty jeho úžasné východy

a západy vám vlastně ohraničují den. Já už se nemohl dočkat,

až na to moře vyplujeme; jak jsem se tak po té své lodirozhlížel, říkal jsem si v duchu, že právě tohle je ten důvod, proč

jsem námořníkem. Věděl jsem, že každý den na moři bude

jiný, tak je tomu vždy, jeho vody nikdy nevypadají stejně,

mění se barva od černé jak noc přes intenzivní modrou až

po téměř průhlednou zelenou. Muži se stávají námořníky

z mnoha důvodů – kvůli příležitosti pracovat na vzduchu,

z lásky k oceánům, nebo protože podobnou profesi měli

i jejich otec a dědeček, případně si myslí, že tak přijdou lehce

k penězům (což není pravda). Pokud vás ovšem takováto

rána – kdy je před vámi ještě celá plavba – neuchvacují, tak

uděláte lépe, když zůstanete doma a budete pracovat třeba

v továrně na opékače toastů. Když jste námořníkem, tak

40

Povinnost kapitána


právě vyplouvání z přístavu vám vždy připomíná, proč jste

jím chtěl vůbec být, i přes všechna ta nebezpečí a na druhé

straně i nudu a samotu.

Těsně před odjezdem jsem byl na můstku a bavil se s lodivodem. Ten nás vzápětí začal vyvádět z přístavu; zavolal „Docela pomalu vpřed!“ a třetí důstojník mu hned odpověděl, zatímco já sledoval počet otáček našeho motoru a snažil se jej udržet co nejníže. Za půl hodiny jsmepřístav opustili, lodivoda vysadili a se Salálou v zádech vpluli do Indického oceánu, jehož hladina byla lesklá jako sklo.

KDYKOLIV JSEM OPOUŠTĚL NĚJAKÝ PŘÍSTAV, VŽDY

jsem přemýšlel o tom, jak jsem se vlastně k tomuto povolání

dostal a jak se zdálo být nepravděpodobné, že bych se měl

kdy stát kapitánem na lodi. Nebýt jednoho námořníka,který se chtěl sejít s nějakými děvčaty a užít si, tak bych možná

o nějakém obchodním námořnictvu nikdy neslyšel.Ve Winchesteru nedaleko Bostonu, kde jsem ve státě Massachusetts

vyrůstal, bylo ostatně mnoho lidí, kteří pochybovali, žebudu někdy něčím víc než zaměstnancem baru na rohu ulice.

Mým hlavním problémem bylo, že jsem měl trochudivokou povahu – na střední škole mi říkali Džungle a musím přiznat, že oprávněně. S přáteli jsem občas skončilv jednom z barů v  těch méně přívětivých částech Bostonu nebo Cambridge a někdy se nám z nich podařilo odejít až poté, co se strhla rvačka. Jednou, bylo to začátkem sedmdesátých let minulého století, jsem s kamarády vypil pár piv a pak jsme se toulali po Bostonu, když jsme narazili na obrovský dav lidí. Mysleli jsme si v našem alkoholovém opojení, že je to nějaká slavnost, tak jsme se tím davem prodrali až úplně dopředu, v tu chvíli jsme si však uvědomili, že jsmena shromáždění, kde nějaký militantní cvok káže o revoluci. Když

41

Osm dní


nás ten člověk uviděl, vysloveně ztuhl, a my měli štěstí, že

jsme vyvázli živí, i když to byl vlastně tehdy pro nás coby

kluky z Winchesteru jen jeden z obvyklých večerů.

V šedesátých a sedmdesátých letech musel být člověk dost tvrdý, aby v Bostonu přežil. Já jsem vyrůstal ve čtvrti, která měla i své bábovky a knihomoly, ale město bylo také plné chlápků, kteří jako by se vraceli do jiných časů, protože neměli problém vás uhodit do tváře, aby si tak otestovali, co jste zač. Já jsem se ale nebál, o mně bylo známo, že servačkám nevyhýbám. Pokud byl někdo posera, tak prostě zůstal ve svém pokoji, dokud nebyl čas odejít na přednášku nebo seminář na univerzitě.

Nemám pochyb o tom, že má odolnost částečně pochází od mého dědečka a babičky z otcovy strany. Žili na sídlišti Fidelis Way v Brightonu, a to nebyla a dodnes není klidná část města. Do Ameriky dorazili z irského hrabství Cork právě v době, kdy začínala Velká hospodářská krize, a ta temná léta je hluboce poznamenala. Oni se asi ani v Irsku neměli o moc lépe, ale stejně mne fascinovalo, jak si vše sami v yráběli a nic nev yhazovali – dělali si například vlastní mýdlo, pekli chleba, šili záclony a pravděpodobně si v jednu chvíli i zkusili ušít oblečení. Já jsem byl z osmi dětí (čtyři kluci a čtyři holky), ale moji sourozenci k smrti nenáviděli návštěvy babičky a dědečka Phillipsových. Při večeři totiž nikdy nikdo nedostal přidáno, muselo se jen sníst to, co měl člověk na talíři, nic víc prostě nebylo, a taky jsem málokdy viděl dědečka se usmívat.

Je to zvláštní, tehdy jsem o tom nepřemýšlel, ale to, jak jsem oba ty staroušky viděl tvrdě pracovat, jen aby přežili, se zřejmě nějak uložilo do mojí hlavy. Vybudovali si existenci jen ze zbytků, které jim svět poskytl. Jednou věcí, která mé rodině nikdy nechyběla, byla pracovní morálka,a u prarodičů jsem objevil její počátek. 42

Povinnost kapitána


Moje matka pocházela z West Roxbury, tehdy vcelku zámožné bostonské čtvrti. Její rodiče byli učitelé, takžepřišla do naší rodiny s přesvědčením, že je třeba za každou cenu získat vzdělání. Já jsem moc dobrý student nebyl, ona mne však alespoň přivedla ke čtení a k zájmu na sobě neustále pracovat. Kromě toho, že mi při každé možné příležitosti vrazila pod nos knihu, byla také tím příslovečným pojivem, které rodinu drželo pohromadě. Byl to hřejivý a empatický člověk, kterého všechno zajímalo, takže když jsem měl nějaký problém, šel jsem za ní. Andrea říká, že můj otec byl jakýmsi větrem pohánějícím plachty, zatímco matka ten kýl lodi, a pravdou zůstává, že rodinu udržovala v určitérovnováze; bez ní bychom na tom byli dozajista mnohem hůř.

Otec byl představitelem irsko-amerických mužů té doby, řadu věcí pro vás udělal, ale nedá se říct, že by vás zahrnoval nějakými projevy náklonnosti. Byl podobně mohutný jako ostatní Phillipsové – vysoký 189 centimetrů, robustníhrudník a dlouhé tělo, i když nohy vlastně krátké. Hodněsportoval, na Northeastern University, kde poznal moji matku, hrál fotbal a taky košíkovou. Svou lásku k mámě prokazoval tím, že odcházel z domu tvrdě pracovat. Ty jsi snad kromě toho chtěla každý večer ještě i objímat? Tak to si jdi říct svojí mámě.

Táta moc dobře nekomunikoval; měl jsem ho rád, ale bylo velmi těžké mu udělat radost. Jeho mottem bylo„Udělej to správně a jen jednou, nebo to nedělej vůbec“, rychle následované oslovením „ty idiote“. Zdálo se, že ať jsem udělal cokoliv, jeho reakcí bylo „Vždycky to může být ještě lepší“, což mne občas přivádělo k zuřivosti – fajn, ale co takhle taky nějaké ocenění za to, co jsem provedl dobře? Jak něco dělat správně, jsem se ale skutečně naučil od svého otce, jelikož jsem mu chtěl ukázat, že to dokážu, i když svým vlastním způsobem.

43

Osm dní


Můj táta byl přesvědčený, že pokud se nás dětí týče,nejlepší obrana je pořádná urážka. Ráno na nás vždy řval,abychom vypadli z jediné koupelny, která byla pro všechny. „Přijdete pozdě do školy!“ křičel tím svým hlubokýmhřímavým hlasem. Měli jsme takový strach, že jsme časstrávený v koupelně opravdu omezili na absolutní minimum. Pak jsme popadli učebnice, vyběhli na ulici, sešli ses kamarády a šlapali pěkný kus cesty do školy, přičemž on kolem nás o dvě minuty později projel autem, jelikož v té školepracoval; nikdy k nám ale během té jízdy ani neotočil hlavu.

Kamarádi se ptali: „Hele, není to tvůj táta? Proč nás nevozí?“

„Radši to nechtějte vědět,“ odpovídal jsem. Bylo to, jako byste vyrůstali se špatně naladěným Vincem Lombardim, tím trenérem amerického fotbalu.

Mojí životní fi lozofi í vždy bylo kombinovat otcovuprudkost a matčinu starostlivost. Máma tak říkajíc uhlazovala hrany, já jsem však v mnoha ohledech stejně tvrdý jako táta. Měl pravdu, člověk může vždy něco udělat ještě lépe. Jen velmi nerad to přiznávám, ale otec mne výrazněovlivnil, tedy kromě několika výjimek – on mi nikdy, anijednou, neřekl, že mne má rád nebo že je na mne pyšný (i když jsem věděl, že má a je), zatímco já svým dětem říkám o své náklonnosti neustále. Člověk se prostě naučí některé věci od svých rodičů přebírat, ale jiné házet za hlavu.

JAKO CHLAPEC JSEM BYL VYKUK. UČITELÉ MIPRVní den ve škole potřásali rukou se slovy „Ty jsi takperspektivní!“, ale já si říkal: Vždyť mne vůbec neznáte. Všichni

věděli, že mí rodiče jsou učitelé, mne však vzdělání mocnezajímalo. Otec učil matematiku a podnikání na jedné střední

škole nedaleko od našeho domu (a byl tam hlavním trenérem

44

Povinnost kapitána


basketbalového týmu a zástupcem toho fotbalového)a matka učila ve čtvrtém a šestém ročníku na školách ve státech

Massachusetts a New Hampshire, ale já patřil v každé třídě

k těm téměř nejhorším žákům a snažil jsem se jen do témíry, abych nepropadl. Pro mne byla škola místem, kdemohl člověk dělat zamilované oči na holky, věnovat se sportu

a setkávat se s kamarády – trochu jako v kostele, ale bez těch

sportovních aktivit.

Rebelie mi přišla jako něco přirozeného a neuměl jsem předstírat zájem o věci, které mne nezajímaly. Navíc jsem si byl vědom jiných svých schopností, tedy tvrdosti, píle a umění se poučit.

Vždy jsem ovšem měl pocit, že jsem velmi šťastnýčlověk a že mne život zavede do různých zajímavých míst, a dokonce i moji učitelé to tak cítili. Francouzštinář Doc Copeland jednou obcházel celou třídu a říkal: „Joey, ty budeš výborný zedník, ty Marie zůstaneš v domácnosti a Joanie se možná stane architektkou.“ Když pak došel ke mně,zastavil se a prohlásil: „Ty budeš hodně na cestách“ a to miudělalo radost.

Během dospívání byl pro mne tou nejdůležitější věcí v životě sport. Měl jsem tři bratry a toužil jsem je při různých hrách vždy porazit, tak jako oni mne. Na místnímbasketbalovém hřišti Bogues Court jste měli za soupeře vašekamarády, vaše ulice sváděla proti té vedlejší zápasy, kde jediné fauly byly ty, při kterých tekla krev, a pro vaši školu bylo otázkou života a smrti, kdo vyhraje velké fotbalové utkání proti vašemu rivalovi.

Takové prostředí plodilo jistou sílu ducha. Já jsem se o životě a o vůdčích osobnostech a jejich stoupencích naučil díky provozování sportu; vlastně jsem se všechno naučil díky sportu. Jedním z mých oblíbených atletů byl například Larry Bird, který se narodil jako průměrný, ale díky své duševní

45

Osm dní


síle to v této disciplíně dotáhl až na superstar, a to bylo něco,

co jsem uznával.

Na střední škole jsem hrál fotbal, košíkovou a lakros, ale ani v jednom z těchto sportů jsem nijak nevynikal, ovšem ve druhém ročníku si mne všiml Manny Marshall, trenér tamního fotbalového mužstva, a začal se o mne zajímat. Když mne zahlédl na chodbě, přišel a tvářil se, jako bych se právě já chystal postoupit s jeho týmem na mistrovství státu Massachusetts. „Ahoj, jak se dnes cítíš? Pij hodně mléčných koktejlů, musíš přibrat na váze. Jo a do tělocvičny chodit nemusíš, tím se nevzrušuj, to nech na mně. Jak se cítíš? Jako že jsi silný?“ Ve třetím ročníku jsem ovšem dostalmononukleózu a po všech těch letech, kdy mne sport fascinoval, jsem si uvědomil, že tu byly i jiné způsoby, jak si užívat, konkrétně chodit na mejdany, i když ten trenér, kdykoliv mne uviděl, se ke mně stále vrhal. „Nikomu to neříkej, ale příští rok bys mohl být kapitánem,“ prohlašoval.

Já jsem ale na kapitána neměl, protože jsem celý rok nehrál, takže bych si tu funkci prostě nezasloužil.

Pan Marshall chtěl, abych se přizpůsobil jehofilozofi i, podle které hráči žili a umírali jen pro výsledek zápasu. Nemohl pochopit, jak jsem mohl být v pohodě, i když jsme prohrávali. „Proč se křeníš?“ řval na mne. „Protože si to užívám,“ odpovídal jsem. Pro něj byl ale fotbalnáboženstvím, a pokud jsem se společně s kamarády smál, i když mužstvo prohrávalo, pak jsem byl nepochybněAntikristem, takže jsem se nakonec z nadějné hvězdy stal člověkem, který jen zahříval lavičku. Před naším posledním zápasem, proti úhlavnímu soupeři z Woburnu, jsem dokonce z týmu úplně odešel, protože mne sport už přestal bavit. Ten zápas jsem nakonec sledoval jako člen hudební skupiny, v níž jsem hrál na saxofon. Kapelník z toho byl úplně vedle: „To je poprvé, kdy se někdo tomu trenérovi omluvil, že nemůže 46

Povinnost kapitána


hrát, protože by jej ostatní muzikanti postrádali.“ Od té doby

mne Manny Marshall nenáviděl.

O týmové spolupráci jsem nicméně asi opravdunevěděl všechno.

Miloval jsem sport, ale vzpíral se omezením, a to samé se týkalo i košíkové. Trenér mužstva B si mne a jednoho kluka jménem Gunk Johnson jednou po tréninku ještězačátkem sezóny zavolal, obrátil se nejdřív na mě a řekl: „Tebe, Phillipsi, nenasadím, protože když jsem byl ještě student, tvůj otec mne taky nenechal hrát. A ty, Gunku, nebudeš hrát, protože tě nemám rád.“ Myslel si, že nás tím pádem vyžene, ale když se zeptal, co budeme dělat, podívali jsme ses Gunkem na sebe a pak řekli: „My ale neodejdeme, trenére.“

To bylo moje motto: Neodejdu. A to obzvláště pokud mne k tomu budete nějak nutit.

Myslím tedy, že byste mne tipovali na budoucíhopříslušníka obchodního námořnictva – každý chlap, kterého jsem tam pak poznal, zažil podobné situace. My jsme nebyli hochy, kteří se někdy stali předsedou třídy; my jsme jezdili do školy na otlučených motorkách, fotbal hráli vždy v útoku a popíjeli v nedalekém lesoparku Fells, kam jezdila veškerá mládež. Šli jsme si prostě svou vlastní cestou. Snažili se nás přeformovat, ale nakonec vždy řekli: „Ne, to nejde.“

V roce 1975 jsem ovšem byl na dobré cestě vyplnitpředovědi všech škarohlídů, že to ve svém životě dalekonedotáhnu. Pár zaměstnání jsem pravda měl, pracoval jsem například jako „bezpečák“ pro agenturu Raytheon, takže jsem vozil šeky z místních bank do pobočky té centrální, a taky jsem byl taxikářem, konkrétně ve městě Arlington, severně od Bostonu. Nebylo to moc perspektivní, alerozhodně jsem se nenudil. Jednou mi do auta nastoupil chlápek, kterého jsem předtím nikdy neviděl, uvedl adresu, a když jsme dorazili na místo, řekl, že si musí dojít pro peníze. Jel

47

Osm dní


jsem k zadnímu vchodu toho baráku, protože jsem myslel,

že mi chce utéct, ale odtud za malou chvíli vyběhla nějaká

žena, kterou ten můj zákazník pronásledoval, a naskočila

do auta. On pak znovu vlezl ke mně a zařval: „Dám tidvacet dolarů, když se ti podaří ji dojet.“ Bylo mi jasné, že ti

dva jsou aktéry nějakého divokého domácího dramatu, jehož

podstatu jsem nechápal, a že já jsem se najednou stal jeho

součástí. Šlápl jsem nicméně na plyn a uháněli jsme ulicemi

Arlingtonu – připomínalo to tu slavnou scénu z fi lmu Bullit.

Nakonec se mi opravdu podařilo dojet na úroveň té ženské

a skrz okno jsem uviděl její vystrašený obličej. V tu chvíli

můj pasažér zařval: „Vytlač ji z vozovky!“ Zřejmě si myslel,

že jsem nájemný vrah, ne taxikář, ale já jsem jen zajel s autem

ke kraji cesty, zinkasoval sv ých dvacet „doláčů“ za to, že jsem

tu ženu dohonil, a pak toho chlápka vyhodil z auta.

V této profesi jsem se hodně naučil. Je to tvrdá práce a nelze se řídit nějakou teorií, nýbrž vlastní představivostí.

Pravdou je, že jsem tehdy ve svém životě nikamnesměřoval, neměl jsem vypracovaný žádný plán. Zapsal jsem se sice na massachusettskou univerzitu v Amherstu, hlavně proto, že oba mí rodiče byli učitelé a chtěli, abych to na vysoké škole alespoň zkusil; studoval jsem veterinářství, protože jsem prostě chtěl léčit zvířata, ale při jedné hodině, kdy jsem musel použít logaritmické pravítko, jsem si uvědomil, že pro „vejšku“ nejsem ten správný typ. Po ukončení prvního semestru jsem studia nechal, přičemž toto rozhodnutíovlivnil také příliš vysoký počet absolvovaných večírků a příliš mnoho dívek, a na druhou stranu příliš málo časuvěnovaného učebnicím. Když se prostě na podzim roku 1974 na koleji té univerzity konalo něco divokého, byl jsem u toho pravděpodobně i já.

A tak jsem se stal taxikářem a jednoho dne zadem opouštěl bostonské mezinárodní letiště, když jsem narazil 48

Povinnost kapitána


na nápadně elegantního chlápka ve vyžehlených džínách

a kožené bundě, která musela stát dobrých tisíc dolarů,

takže na mě ten člověk udělal dojem. „Kam mátenamířeno?“ zeptal jsem se. „Kde se něco děje,“ odpověděl. To

ovšem v Bostonu v polovině sedmdesátých let nebylonikterak nezvyklé přání.

„A co by to jako mělo být konkrétně?“

„Chlast a taky nějaký ženský,“ odvětil.

„Fajn, to můžu zařídit,“ řekl jsem, nastavil tachometr a nabral směr na Combat Zone, což byla v té době jen ulice, ale i za bílého dne lákala svými neonovými nápisya revuálními programy, ve kterých si přiv ydělávaly v ysokoškolačky. Tady mohl člověk dostat cokoliv, a když říkám cokoliv,myslím tím opravdu cokoliv. Přál byste si holku z Rumunska, která má neuvěřitelně pružné klouby, umí hrátBeethovenovy skladby a vyniká v pozemním hokeji? Prosím. Toužíte po protitankové střele a k tomu koktejl Old Fashioned? Není problém. Tady vás prostě nikdy nezklamali, byl to jakýsi Disney World pro dospělé.

Když jsme dorazili na místo, uviděl jsemve zpětném zrcátku, že se mu rozšířil zrak. „Bude to ono?“ zeptal jsem se. Přikývl. „Ano, vypadá to dobře.“

Dělalo to pět dolarů a on mi dal dvakrát tolik. To jsem zpozorněl, protože když jsem jedné staré dámě vynesl do desátého patra dvacet tašek, dala mi coby spropitnédvacet pět centů, takže když ten chlápek vystupoval, zeptal jsem se ho, čím se živí. To byla jakási moje metoda, jak se dozvědět o nějakých zaměstnáních, která by stála za to, a když jsem tedy měl v taxíku člověka, který vypadal zajímavě a peníze kolem sebe rozhazoval, jako by to byly konfety, chtěl jsem vědět, jaké má povolání.

„Obchodní námořník,“ odpověděl.

Pokýval jsem hlavou. „To je co?“

49

Osm dní


„No, vozíme na lodích náklad.“

„To zní velmi zajímavě.“

Pravdou je, že neznělo, ale pozoruhodné mi přišlo, když někdo o půl jedenácté dopoledne přistane na letišti a vydá se s kapsami plnými peněz a v nejhezčí kožené bunděv Bostonu sám do takového místa, jako je Combat Zone, aby si užil.

Když vcházel do jakéhosi striptýzového podniku,zavolal jsem na něj: „Hele, jak se takovým námořníkem může člověk stát?“

Ten chlap byl zřejmě na lodi dobré tři měsíce a nechtěl už trávit další čas rozhovorem s jiným mužským, navícnedostudovaným vysokoškolákem. „Vezmi si tohle,“ řekl, podal mi vizitku s adresou školy pro námořníky v Baltimore, a zmizel.

Já jsem pak do té školy napsal, ale nikdy se mi neozvali. Potom jsem na celou záležitost zapomněl až do chvíle, kdy do Bostonu přijel můj bratr Michael a ukázal sena pivním dýchánku, který jsem pořádal v mém bytě. Onstudoval na Massachusettské námořní akademii v Buzzards Bay a vyjadřoval se o ní pochvalně. „Není to tam špatný,neostříhaj vás dohola,“ říkal nad plastikovým pohárkem s ledově studeným pivem značky Falstaff . „Vlastně to není vojenská akademie v pravém slova smyslu – více méně se tam nenosí žádné uniformy a ani se moc nedbá na disciplínu, a když ji pak ukončíš, můžeš šest měsíců v roce pobývat doma.“ Já jsem v té době měl dvě zaměstnání a vydělával dvě stě dvacet dolarů týdně, takže jsem byl „nažhavenej“ na něco nového. Vždy mi byl blízký Jack Kerouac a po každé šichtě, během které jsem po Bostonu vozil lehké holky nebo byznysmeny, se představa cestování po světě zdála být něčím mnohemzajímavějším. Rozhodující úlohu v tom, že jsem bylna akademii přijat, mimochodem sehráli dva mí sousedé, konkrétně 50

Povinnost kapitána


paní Paulsonová a pan Muracco, kteří vyvinuli opravdu

velké úsilí, aby mne tam dostali, ale taky basketbalovýtrenér A mužstva z mé střední školy napsal svému protějšku

na akademii dopis, v němž mne doporučuje. O několik

měsíců později mne opravdu vzali, a já už se nemohl dočkat.

Dorazil jsem tam ve svém mikrobusu značkyVolkswagen, přičemž následkem obrovské kocoviny z předchozí noci, kdy pro mne přátelé uspořádali večírekna rozloučenou, jsem téměř šilhal. Vjel jsem do areálu a cítil se jak herec John Belushi po celonoční párty v antickém stylu. Celý ten komplex je velmi malý – skupina možná šesti ubytoven, jedna cvičná loď, několik budov s učebnami, kancelářská budova a knihovna. Když jsem to ale všechno poprvé uviděl, pomyslel jsem si, že to nevypadá nějak špatně, ostatněadmirál, který nás vítal, byl velmi zdvořilý, obzvláště vůčirodičům. „Dnes přicházíte o svého chlapce,“ řekl v jedné chvíli. „Až vám jej ale budeme vracet, bude to muž.“

Když pak z parkoviště odjeli poslední otcové a matky budoucích absolventů, obrátili se instruktoři na nás a začali řvát. Už jsme prostě nebyli ti šikovní mladí muži, kterých je třeba si hledět, najednou jsme byli „bažanti“ a ti stáli tak maximálně za uplivnutí na chodníku. Instruktoři násza všeobecného pokřiku nahnali k holiči, kde jsme byli zbaveni všech vlasů, pak na nás ječeli, když jsme museli po celémareálu pochodovat téměř poklusem, a vřeštěli na nás i na konci dne, kdy už k tomu nebyl žádný důvod. Massachusettská námořní akademie byla prostě stoprocentní vojenské školní zařízení, kde vás nejdříve psychicky zlomili a teprve potom začali připravovat na dráhu obchodního námořníka. Musel jsem si to pak s bráchou vyřídit, protože to mne tedy pěkně doběhl.

Prožili jsme si rok neustálé šikany. V čele akademie měl teoreticky být jistý admirál Shakey, ale de facto ji řídili

51

Osm dní


studenti vyšších ročníků. To jste třeba šli chodbou a zpoza

rohu se vynořil posluchač předposledního ročníkuv hod

nosti korvetního kapitána, který chtěl, abyste vyjmenoval

pětadvacet věcí, které musí být v každém záchranném člunu,

navíc v abecedním pořadí; pokud jste to nevěděl, musel jste

k zemi a předvést mu dvacet kliků. Když se zase plulo v létě

na Bermudy, tak jsme na sobě museli mít čtyři vrstvyoble

čení včetně zimníku, rukavic, čepice a ochranných brýlí,

a v tomhle nás ještě navíc nahnali do strojovny té cvičné

lodi, v níž bývá až 70 stupňů Celsia, a tam nás honili tak,

až jsme kolabovali z dehydratace (a to jsme během celé té

procedury ještě museli mít v hubě lízátko, neptejte se mne

proč). Když jste pro změnu žalovali na spolužáka, uřízli kus

požární hadice, jeden konec strčili pod vaše dveře a otočili

naplno vodovodním kohoutkem, takže jste se pak mohliroz

loučit se svými foťáky a stereo zařízením. Když jste se pro

změnu vzpouzel někomu z nejvyššího ročníku, který měl

na rukávě čtyři zlaté prýmky, a byl tedy v hodnosti kapitána,

uspořádala se párty nazý vaná „dekovka“; to jste spali ve své

kóji a najednou vám někdo hodil na hlavu deku a deset

„mazáků“ z vás téměř vymlátilo život. Jindy vás tihle chlapci

přepadli v místě, kterému se říkalo Čtyři rohy a z něhož měli

„bažanti“ noční můry. To jste tady zahnuli za roh a čekala

na vás tlupa těchhle frajerů, kteří na vás okamžitě začali

řvát, abyste „dělali parní lokomotivu“, takže jeden z nás pak

byl pístem, druhý za ojnici, třetí za hřídel a čtvrtý válcem

kotle, a buď jste běhali pořád dokola, nebo zuřivě supěli nebo

se prostě zesměšňovali nějakým jiným způsobem, a to celé

hodiny.

Tehdy byla prostě šikana způsobem, jak studentyzocelo

vat. V dnešní době už by takové věci byly nepřípustné,pova

žovalo by se to za nesprávné, a dokonce politicky výbušné;

dnes už mají „mazáci“ určitě první týden výcvik v umění

52

Povinnost kapitána


jednat s lidmi a mohou dostat důtku, i kdyby jennaznačili, že by „bažant“ mohl ten uzel uvázat lépe. V mé době se

ale někteří z velitelů bydlících přímo v areálu báli vstupovat

do ložnic posluchačů.

Jeden člověk z posledního ročníku se dokonce rozhodl na mne zaměřit svou pozornost. Prostě jsme si nějak nesedli, hlavně proto, že on puntičkářsky bazíroval na dodržování pravidel a projevování úcty, já však něco takového dávám najevo pouze v případě, že je to i opětováno. Bylo to celé o chemii, okamžitá nevraživost na obou stranách, a on si proto dal za úkol mne z té školy vystrnadit.

Kdykoliv mne tenhle chlápek v areálu zahlédl, vždy se mi snažil zatopit. Jednou na mne zařval: „Co ty seš zač? Snad ne ještě panic? Copak, ty sis ještě nezapíchal?“ To jsem si nemohl nechat líbit od nějakého pankáče, který byl navíc mladší než já. „Mnohem dřív než ty, srabe,“ odpověděl jsem, a od té chvíle se mi rozhodl jen a jen škodit.

Jednoho dne, už se blížily vánoční prázdniny, jsem šel ještě s několika spolužáky z jídelny směrem k našimpokojům a on na mne samozřejmě čekal u Four Corners. „Hergot Phillips, ty jsi pořád ještě tady?“ zařval a pár jehokamarádů se zařehtalo. Každý věděl, že tenhle hubenej bastard si na mne zasedl. „Proč si raději nejdeš zabalit sv ý věci – tuhle školu totiž nikdy nedoděláš, to ti garantuju tady a teď.“

Pokud jsem kdy měl nějaké pochybnosti, zdaakademii dokončím, tak v tuto chvíli byly pryč. Mí předcipocházejí z irského hrabství Cork, a bylo mi kdysi řečeno, že se té oblasti za nepřizpůsobivost britské nadvládě říká „hrabství rebelů“, no a já mám jejich geny v krvi. „Přísahám na svou matku, že mne odsud nikdy nedostaneš,“ říkal jsem si pro sebe.

Usmál jsem se na něj, byl to takový široký úsměv plný nadšení. To se mu vůbec nelíbilo.

53

Osm dní


„Dolů a dvacet kliků,“ zaječel. Ano, takhle to opravdu říkávali.

Zavrtěl jsem hlavou a odpověděl. „To by ani nestálo za to jít k zemi, pane.“

Vypadalo to, že je... no, použil bych asi výraz „v šoku“.

„Co že jsi to řekl, cucáku?“

„Řekl jsem ,To by ani nestálo za to jít k zemi, pane‘. Co takhle těch kliků čtyřicet?“

O dvě hodiny později už ze mě lilo, přičemž kromě kliků jsem dělal taky sedy lehy. Byl jsem špinavý a zpocený a zdálo se mi, že už nemám paže, ale na každé straně jen kus hadru. On se díval, jak mi teče po tváři pot, a evidentně se bavil, zatímco všichni mí spolužáci už odešli na ubikace.

Nakonec dostal hlad, takže mi oznámil, že jde na večeři.

„Až se vrátím, tak tě tady stále ještě najdu, jinak to bude trest ve výši dvou týdnů,“ řekl. To bylo horší než cokoliv jiného, protože člověk si takové provinění musel celý víkend odpracovávat.

Když zmizel, z jídelny vyběhl jeden z jeho spolužáků, který patřil k těm sympatičtějším v nejvyšším ročníku.Sledoval jsem ho, jak se ke mně blíží.

„Konči, Phillipsi, stačilo.“

Vzhlédl jsem k němu a pak přidal dalších dvacet kliků.

„Díky, pane, ale já se cítím dobře,“ řekl jsem s obličejem pár centimetrů od jeho krásně vyleštěných bot. Měl jsem sice pocit, že za chvíli vypustím duši, ale zároveň jsem byl šíleně naštvaný a rozhodnutý, že to nebudu já, kdo ustoupí.

Když jsem dopočítal do dvacítky, slyšel jsem povzdych.

„Phillipsi, nebuď blbej, já ti tady odpouštím zbytek trestu, tak odchod!“

Vstal jsem, chvíli nemohl popadnout dech a pak se mu podíval do očí.

„Potřebuju to slyšet od něj, pane.“ 54

Povinnost kapitána


„To je kretén, ten ti to nikdy neřekne.“

Chvíli jsem přemýšlel a přitom těžce oddychoval. Nechtěl jsem to hovado nechat vyhrát, ale nakonec mi stačilo, když tenhle chlápek z posledního ročníku přiznal, že ten bastard chybil. Navíc jsem se domníval, že ještě dalších dvacet kliků by mne už opravdu téměř zabilo.

„Tak dobře, pane,“ a odkráčel jsem, přičemž představa, jak se ten člověk vrátí a na chodbě už nikdo nebude, mne rozesmála. Za skutečnost, že se mi školu podařiloabsolvovat, vděčím mimo jiné právě tomuto zabedněnci, protože pro mne není lepší motivace než debilní chování nějakého idiota.

Ne každý byl ovšem tak odhodlaný vydržet. Studium nás v prvním ročníku začalo 350, ale řádně jej ukončilo pouze 180, a ani jeden z nich nebyl žádná bábovka, to mi věřte.

Já jsem akademii měl vlastně rád. Za prvé tam nebyla žádná děvčata, jedna z příčin, proč jsem neuspělna předchozí vysoké škole. Holky mne tehdy rozptylovaly a já si s tím nevěděl rady, přičemž v té době jsem si myslel, že je všechno v pořádku (i když tohle mé přesvědčení netrvalo dlouho), což bylo samozřejmě šílené. Námořní škola byla navíc plná lidí z miliónu různých prostředí, ale všichni jako by přistupovali podobným způsobem k životu – toužili po dobrodružství, svobodě, fyzické aktivitě a nezávislosti. Z valné většiny to byli chlapi, kteří měli smysl pro humor, i když drsný, a taky příliš velkou představivost na to být zaměstnaní v kanceláři, což jsem oceňoval.

Akademie mne naučila disciplíně, něčemu, co mi zatím v životě chybělo. Přestal jsem se jen tak pofl akovat, protože když je v obchodním námořnictvu něco třeba udělat, tak se to udělá. Tam nejde o fi ktivní práci, tam je každý úkol reálný, což na lodi poskytovalo člověku bezpečí a také umožňovalo skutečně dorazit do toho přístavu, kam jste měli namířeno. Na lodi se nikdo nemůže ulejvat, protože každý má nějaký

55

Osm dní


úkol, který musí splnit, a to co dělá, má vliv na všechny

ostatní členy posádky.

To nejdůležitější ale přišlo v létě roku 1976, během mé první plavby na cvičné lodi. V Bostonu tehdyv souvislosti s oslavou dvou set let od vzniku Spojených státůkotvily velké plachetnice, takže být v té době v přístavu bylo vzrušující. Já jsem byl se spolužáky přidělený na školní loď jménem Patriot State; natírali jsme, pracovali s lany,absolvovali výcvik, a to všechno venku, na čerstvém letnímvzduchu. Byl jsem nadšený, protože šlo o něco fyzického, a když sebou člověk na konci dne hodil na lůžko, věděl, že něčeho dosáhl s minimem zbytečností.

Poprvé od střední školy jsem se opravdu cítil jakosoučást nějakého kolektivu, týmu, v něčem to ale bylo jiné než tehdy, už jsem neměl potřebu jít tolik svou vlastní cestou. Tady prostě šlo o jistý životní způsob a tradici, dokoncei svobodu, pokud jste to byli schopni dát najevo, a já jsem chtěl být součástí toho všeho.

Na akademii jsem se také dostal k příběhůmo obchodním námořnictvu, například jak během válkyza nezávislost jeho příslušníci coby korzáři zajali nebo zničili třikrát tolik lodí než příslušníci vojenského námořnictva, jakz pouhého jednoho města v Massachusetts během bojů protiBritům zmizelo tisíc námořníků, jak obchodní námořníky unášeli piráti ze severní Afriky a prodávali je do „otřesného maurského otroctví“, jak jiní piráti, tentokrát ve Španělsku, tyto námořníky násilím okrádali, aby pak posádku zamkli do vězení a jejich lodě po zapálení nechali napospas moři, jak Amerika ve skutečnosti vznikla díky všem těm dřevěným lodím, které vyplouvaly z přístavů, jako byl Salem,do nejzazších koutů světa, od Cádizu po Antarktidu, a přivážely zpět například molasu, střelný prach, zlato, čínské hedvábí nebo samozřejmě i africké otroky. Obchodní námořnictvo 56

Povinnost kapitána


do všech míst dorazilo jako první, třeba na Fidži, Jávu nebo

Sumatru. My jsme ty trasy přes oceány v ytyčili, a až za námi

šli vojenští námořníci. Tak tohle všechno se člověk dozvěděl

na Massachusetts Maritime Academy.

Nedozvídal jsem se ale jen o historii. Starší posluchači už se v rámci výuky plavili na skutečných obchodních lodích, a když se vrátili, kapsy plné peněz, vyprávěli námo úžasných ženách ve Venezuele nebo rvačce v Tokiu, při které byl zničen celý bar. Vždy se tito novopečení kapitáni zmiňovali také o pirátech, třeba jak nebezpečným se stal Malackýprůliv nebo jak nejlépe odrazit jejich útok v Kolumbii. Ti hoši prostě z každé cesty udělali příběh jak od Roberta Louise Stevensona.

Není tedy divu, že jsem umíral touhou taky už vyplout a všechno vidět na vlastní oči.

57

Osm dní




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist