Povím vám o dyslexii - Aleš Čuma Jarmila Burešová

Povím vám o dyslexii
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.edika.cz
www.albatrosmedia.cz
Jarmila Burešová
Povím vám o dyslexii – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





– 3 –
Obsah
Jirka se představuje 5
Začátek školy není lehký 9
Návštěva poradny 13
Jsem dyslektik! 17
Mám víc práce 21
Můj denní rozvrh 23
Jak krotit písmena 27
Obtíže se slabikami 33
Čtení slov 35
Sklad a rozklad slov 37
Jak číst přesně 41
Jak se čtením učit 45
A co cizí jazyk? 47
Obtíže s vyjadřováním 51
Kapacita pracovní paměti 53
Nejistota v sebehodnocení 55
Důležitá je spolupráce 57
K čemu je dyslexie dobrá 61
Co Jirka neřekl (nebo řekl a stojí to za zopakování) 62
Možné rané známky dyslexie 67
Malý slovníček 68
Doporučená literatura a pracovní materiály,
internetové stránky 70





Povím vám o dyslexii...
– 4 –
„Chtěl bych vám o tom něco říct – jaké to pro mě je a jak
mně nebo jiným dětem s dyslexií můžete pomoci.“
Ahoj, já jsem Jirka
a mám dyslexii.





– 5 –
Jirka se představuje
Ahoj, já jsem Jirka a mám dyslexii .
Ale nebojte se, není nakažlivá, ani na  mně není
na první pohled vidět. Jenom mi moc dobře nejde na‑
učit se číst.
Když jsem byl malý, nemohli jsme poznat, že mám
dyslexii, protože jsem nemusel číst. Maminka říká, že
jsem napřed byl roztomilé miminko, postupně jsem
se naučil převracet, sedat si a  plazit se po  zemi. Taky
jsem se prý posunoval po zadečku, ale nelezl jsem jako
pejsek po  čtyřech (děti s  dyslexií prý často lezení vy‑
nechají). Začal jsem rovnou chodit (samozřejmě jsem
napřed hodně padal, jako každý) a  asi v  roce trošku
mluvit. Říkal jsem mama, tata, auto a  baf. Maminka
říká, že mi to vystačilo hodně dlouho, ostatní věci jsem
ukazoval – pořádně jsem se prý rozmluvil až ve školce.
Ale bylo mi dlouho špatně rozumět. Dost mě to zlo‑
bilo, protože jsem místo JIRKA říkal JILKA a kluci se
mi posmívali. Tak nás paní doktorka poslala za doktor ‑
kou na  mluvení – teď už vím, že se říká na  logopedii.
Tam jsem se naučil legrační cviky, abych měl obratnější
pusu a jazyk. Taky mi postupně ukazovali, kam se má
jazyk postavit, když chci něco vyslovit. A dostávali jsme
seznamy slov na domácí procvičování.





Povím vám o dyslexii...
– 6 –
„Konečně to hrrrozné R začalo drrrnčet! Hurrrá!!“
Tdnka, tdnka,
tdnka, TRNKA!!!





– 7 –

Musím se přiznat, že se mi do cvičení často nechtě‑
lo (musí se trénovat každý den!), ale díky trpělivosti
mámy, táty, babičky a  dědečka jsem cvičení vynechal
jen málokdy. Tak jsem se postupně naučil správně vy‑
slovovat všechny hlásky – trvalo to ale dlouho a  při
rychlé řeči jsem je i potom občas vyslovil špatně. Jazy‑
kolamná slova jako Klára, paroplavba nebo nejnebez‑
pečnější jsem vůbec neměl rád – často jsem se do nich
totiž zamotal a zkomolil je. A říkal jsem třeba „kepuč“
místo „kečup“.
Ve školce jsem si brzo zvykl, měli jsme tam moc pěk‑
né věci na hraní – auta, stavebnice, obchůdek, kuchyň‑
ku. Taky jsme si chodili hrát na hřiště, zpívali jsme, po‑
slouchali pohádky, učili se básničky a kreslili. Kreslení
mě ale moc nebavilo, asi proto, že mi nešlo. Když jsem
nakreslil obrázek, nebyl moc k poznání: domečky měly
křivé stěny, padající komín, zvířátka vypadala jako
mimozemšťané a  nechtějte vědět, jak vypadala máma
a  táta, když jsem je nakreslil. Už ve  školce jsem uměl
dobře počítat, taky stavět z  kostek nebo ze stavebnic.
Ale moc špatně jsem si pamatoval věci v řadě (třeba jak
jdou po sobě dny v týdnu nebo měsíce).
Jirka se představuje





Povím vám o dyslexii...
– 8 –
„S písmenky to je někdy těžké!“





– 9 –
Začátek školy není lehký
Do  školy jsem se hodně těšil. Jednak jsem měl slíbený
skvělý batoh a  pouzdro s  obrázkem žirafy. Ale hlavně
jsem věděl, že se ve  škole po  obědě nemusí spát ani le‑
žet jako ve školce (spání přes den mě už vůbec nebavilo).
Moje nadšení ale dlouho nevydrželo. Zjistil jsem totiž, že
některé věci, které jsme ve škole začali dělat, jdou ostat‑
ním dětem mnohem líp než mně.
Než jsem přišel do školy, tak jsem se o písmenka moc
nezajímal (ale podepsat se JIRKA jsem samozřejmě
uměl – jenom jsem si nebyl jistý, jak mám J, R nebo K
otočit a  někdy jsem to popletl). Někteří kluci a  holky
ale znali písmenek hodně, a když nám je pak paní uči‑
telka ukazovala, rychle si všechna zapamatovali. Zato já
jsem se s některými hodně natrápil, protože si jsou moc
podobná a pořád se mi pletou. No řekněte sami:
a – e tyto někdo převrací vzhůru no‑
hama,
m – n nebo tady zase ubývají a  přibý‑
vají nožičky,
b – d – p – q a  co teprve tyhle – točí se do‑
prava, doleva a hlavou dolů jako
na kolotoči!





Povím vám o dyslexii...
– 10 –
„O krocení neposlušných písmen se mi i zdálo.“





– 11 –
Písmenka mě pořád zlobila, pak ale přišla další po‑
hroma. Paní učitelka nám začala ukazovat, že když vez‑
meme M a k tomu A, bude z toho MA. Pro vás – čtená‑
ře – asi jednoduchá věc. Ale mně dlouho nebylo jasné,
jak se to kouzlo vlastně udělá. A  tak zatímco ostatní
ve  třídě krásně slabikovali a  brzy začali pohodlně číst
i  celá slova, já jsem všechno musel luštit po  písmen‑
kách a pracně dávat dohromady. Někdy se mi četlo do‑
cela dobře – třeba slova jako P‑E‑S nebo K‑R ‑K jsem
se naučil „smontovat“ rychle. Ale když tam bylo třeba
L‑A‑V‑I‑C‑E, byl jsem ztracený.
Musel jsem slovo luštit několikrát dokola, tak jsem
to dělal raději napřed šeptem, a  teprve když jsem zá‑
hadné slovo poznal, řekl jsem je nahlas. Dovedete si asi
představit, jak moje čtení vypadalo: „šušky šušky... šuš‑
ky šušky... kočka“. Ale taky „šušky šušky... šušky šušky...
buben“ – zatímco tam bylo napsáno „duben“! Kluci se
chechtali a někdy se úsměvu neubránila ani paní učitel‑
ka. Říkala mně i mamince, že musím doma víc číst. No
jo, to se lehko řekne, ale mně se do čtení vůbec nechtě‑
lo. Maminka už potíže znala z nácviku výslovnosti, tak
to zkoušela po dobrém i po zlém, výsledkem často byl
křik a pláč a pak chvilka „čtení“ – tedy vlastně „šušky
šušky... šušky šušky... bubák – ale nééé – dudák!“
Začátek školy není lehký





Povím vám o dyslexii...
– 12 –
„Z poradny nemějte strach!“





– 13 –
Návštěva poradny
Nevěděli jsme, jak si s  problémem poradit. Už jsem
byl zoufalý, myslel jsem si o sobě, že jsem úplný hlupák
(ani jsem si neuvědomoval, že matematika mi docela
jde). Naštěstí nám paní učitelka řekla, že bychom měli
jít do poradny. Tedy, že to bylo naštěstí, vím až teď. Teh‑
dy jsem se dost bál, netušil jsem, co mě tam čeká. Slyšel
jsem, že tam bude nějaká doktorka – a s doktory člověk
nikdy neví (co třeba injekce).
Ale řeknu vám vše popořádku. Do  poradny se ne‑
může jen tak přijít, musíte se objednat. Přidělí vám ter‑
mín proto, aby na vás pak měli dost času, mohli se vám
věnovat a dobře poradit. Maminka do poradny zatele‑
fonovala a dozvěděla se, kdy můžeme přijít. Objednali
nás až za  několik týdnů (v  poradně mají hodně prá‑
ce a chodí tam plno dětí). Aspoň jsme se mohli dobře
připravit. Maminka našla deníček, kam zapisovala, co
jsem dělal jako miminko – kdy jsem začal sedět, cho‑
dit, mluvit. Já jsem si našel sešity z první třídy a přibalil
je k  těm novým, druháckým. A  paní učitelka vypsala
do školního dotazníku, co se mi ve škole daří a nedaří
a jak mi zatím s učením pomáhala.
A  pak jsme šli do  poradny – maminka, tatínek a  já.
Maminka myslela na všecko, vzala s sebou dobrou sva‑
činku a  pití. Pořád jsem se trošku bál. Snažil jsem se





Povím vám o dyslexii...
– 14 –
to nedávat najevo, ale raději jsem se držel táty za  ruku.
V poradně jsme se nejprve ohlásili v přijímací kanceláři,
kde seděla paní u počítače (říká se jí sociální pracovni‑
ce). Překvapilo mě, že jsem v  počítači už byl zapsaný  –
paní se smála a prozradila mi, že zapíší každého, kdo se
do poradny objedná. Doplnila si některé údaje a vytvo‑
řila pro mě papírové desky s  mým jménem a  nějakým
číslem. Budou se do nich dávat všechny „poradenské pa‑
píry“ – říkala tomu „spis“.
Sedli jsme si všichni do  čekárny, kde byly všelijaké
hračky – plyšáci, stavebnice, velké molitanové kost‑
ky. A  taky stoleček na  kreslení, malá tabule s  křídami
a nějaké knížky. Ani jsem si nestačil pohrát, za malou
chvíli si pro nás přišla jiná paní – potěšilo mě, že nemá
bílý doktorský plášť a  vypadá přátelsky. Představila se
a řekla, že je psycholožka a dnes se nám bude věnovat.
Podala na přivítanou ruku mamince, tatínkovi a MNĚ
TAKY! Pak nás zavedla do své pracovny. Vůbec nevy‑
padala nebezpečně, byl v ní stůl a židle, na stole počítač
a nějaké papíry, police s knížkami a hračkami, nástěn‑
ka s obrázky. A ještě malý stolek a křesílka, do kterých
jsme si všichni sedli.
Maminka paní doktorce‑psycholožce řekla, že máme
starosti s mým čtením. Paní psycholožka nás pochváli‑





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení
její plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.