E-kniha: Povím vám o dyslexii – Aleš Čuma; Jarmila Burešová

Povím vám o dyslexii

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.edika.cz

www.albatrosmedia.cz

Jarmila Burešová

Povím vám o dyslexii – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

– 3 –

Obsah

Jirka se představuje 5

Začátek školy není lehký 9

Návštěva poradny 13

Jsem dyslektik! 17

Mám víc práce 21

Můj denní rozvrh 23

Jak krotit písmena 27

Obtíže se slabikami 33

Čtení slov 35

Sklad a rozklad slov 37

Jak číst přesně 41

Jak se čtením učit 45

A co cizí jazyk? 47

Obtíže s vyjadřováním 51

Kapacita pracovní paměti 53

Nejistota v sebehodnocení 55

Důležitá je spolupráce 57

K čemu je dyslexie dobrá 61

Co Jirka neřekl (nebo řekl a stojí to za zopakování) 62

Možné rané známky dyslexie 67

Malý slovníček 68

Doporučená literatura a pracovní materiály,

internetové stránky 70

Povím vám o dyslexii...

– 4 –

„Chtěl bych vám o tom něco říct – jaké to pro mě je a jak

mně nebo jiným dětem s dyslexií můžete pomoci.“

Ahoj, já jsem Jirka

a mám dyslexii.

– 5 –

Jirka se představuje

Ahoj, já jsem Jirka a mám dyslexii.

Ale nebojte se, není nakažlivá, ani na  mně není na první pohled vidět. Jenom mi moc dobře nejde na‑ učit se číst.

Když jsem byl malý, nemohli jsme poznat, že mám dyslexii, protože jsem nemusel číst. Maminka říká, že jsem napřed byl roztomilé miminko, postupně jsem se naučil převracet, sedat si a  plazit se po  zemi. Taky jsem se prý posunoval po zadečku, ale nelezl jsem jako pejsek po  čtyřech (děti s  dyslexií prý často lezení vy‑ nechají). Začal jsem rovnou chodit (samozřejmě jsem napřed hodně padal, jako každý) a  asi v  roce trošku mluvit. Říkal jsem mama, tata, auto a  baf. Maminka říká, že mi to vystačilo hodně dlouho, ostatní věci jsem ukazoval – pořádně jsem se prý rozmluvil až ve školce.

Ale bylo mi dlouho špatně rozumět. Dost mě to zlo‑ bilo, protože jsem místo JIRKA říkal JILKA a kluci se mi posmívali. Tak nás paní doktorka poslala za doktor‑ kou na  mluvení – teď už vím, že se říká na  logopedii. Tam jsem se naučil legrační cviky, abych měl obratnější pusu a jazyk. Taky mi postupně ukazovali, kam se má jazyk postavit, když chci něco vyslovit. A dostávali jsme seznamy slov na domácí procvičování.

Povím vám o dyslexii...

– 6 –

„Konečně to hrrrozné R začalo drrrnčet! Hurrrá!!“

Tdnka, tdnka,

tdnka, TRNKA!!!

– 7 –

Musím se přiznat, že se mi do cvičení často nechtě‑ lo (musí se trénovat každý den!), ale díky trpělivosti mámy, táty, babičky a  dědečka jsem cvičení vynechal jen málokdy. Tak jsem se postupně naučil správně vy‑ slovovat všechny hlásky – trvalo to ale dlouho a  při rychlé řeči jsem je i potom občas vyslovil špatně. Jazy‑ kolamná slova jako Klára, paroplavba nebo nejnebez‑ pečnější jsem vůbec neměl rád – často jsem se do nich totiž zamotal a zkomolil je. A říkal jsem třeba „kepuč“ místo „kečup“.

Ve školce jsem si brzo zvykl, měli jsme tam moc pěk‑ né věci na hraní – auta, stavebnice, obchůdek, kuchyň‑ ku. Taky jsme si chodili hrát na hřiště, zpívali jsme, po‑ slouchali pohádky, učili se básničky a kreslili. Kreslení mě ale moc nebavilo, asi proto, že mi nešlo. Když jsem nakreslil obrázek, nebyl moc k poznání: domečky měly křivé stěny, padající komín, zvířátka vypadala jako mimozemšťané a  nechtějte vědět, jak vypadala máma a  táta, když jsem je nakreslil. Už ve  školce jsem uměl dobře počítat, taky stavět z  kostek nebo ze stavebnic. Ale moc špatně jsem si pamatoval věci v řadě (třeba jak jdou po sobě dny v týdnu nebo měsíce).

Jirka se představuje

Povím vám o dyslexii...

– 8 –

„S písmenky to je někdy těžké!“

– 9 –

Začátek školy není lehký

Do  školy jsem se hodně těšil. Jednak jsem měl slíbený skvělý batoh a  pouzdro s  obrázkem žirafy. Ale hlavně jsem věděl, že se ve  škole po  obědě nemusí spát ani le‑ žet jako ve školce (spání přes den mě už vůbec nebavilo). Moje nadšení ale dlouho nevydrželo. Zjistil jsem totiž, že některé věci, které jsme ve škole začali dělat, jdou ostat‑ ním dětem mnohem líp než mně. Než jsem přišel do školy, tak jsem se o písmenka moc nezajímal (ale podepsat se JIRKA jsem samozřejmě uměl – jenom jsem si nebyl jistý, jak mám J, R nebo K otočit a  někdy jsem to popletl). Někteří kluci a  holky ale znali písmenek hodně, a když nám je pak paní uči‑ telka ukazovala, rychle si všechna zapamatovali. Zato já jsem se s některými hodně natrápil, protože si jsou moc podobná a pořád se mi pletou. No řekněte sami: a – e tyto někdo převrací vzhůru no‑

hama, m – n nebo tady zase ubývají a  přibý‑

vají nožičky, b – d – p – q a  co teprve tyhle – točí se do‑

prava, doleva a hlavou dolů jako

na kolotoči!

Povím vám o dyslexii...

– 10 –

„O krocení neposlušných písmen se mi i zdálo.“

– 11 –

Písmenka mě pořád zlobila, pak ale přišla další po‑ hroma. Paní učitelka nám začala ukazovat, že když vez‑ meme M a k tomu A, bude z toho MA. Pro vás – čtená‑ ře – asi jednoduchá věc. Ale mně dlouho nebylo jasné, jak se to kouzlo vlastně udělá. A  tak zatímco ostatní ve  třídě krásně slabikovali a  brzy začali pohodlně číst i  celá slova, já jsem všechno musel luštit po  písmen‑ kách a pracně dávat dohromady. Někdy se mi četlo do‑ cela dobře – třeba slova jako P‑E‑S nebo K‑R‑K jsem se naučil „smontovat“ rychle. Ale když tam bylo třeba L‑A‑V‑I‑C‑E, byl jsem ztracený.

Musel jsem slovo luštit několikrát dokola, tak jsem to dělal raději napřed šeptem, a  teprve když jsem zá‑ hadné slovo poznal, řekl jsem je nahlas. Dovedete si asi představit, jak moje čtení vypadalo: „šušky šušky... šuš‑ ky šušky... kočka“. Ale taky „šušky šušky... šušky šušky... buben“ – zatímco tam bylo napsáno „duben“! Kluci se chechtali a někdy se úsměvu neubránila ani paní učitel‑ ka. Říkala mně i mamince, že musím doma víc číst. No jo, to se lehko řekne, ale mně se do čtení vůbec nechtě‑ lo. Maminka už potíže znala z nácviku výslovnosti, tak to zkoušela po dobrém i po zlém, výsledkem často byl křik a pláč a pak chvilka „čtení“ – tedy vlastně „šušky šušky... šušky šušky... bubák – ale nééé – dudák!“

Začátek školy není lehký

Povím vám o dyslexii...

– 12 –

„Z poradny nemějte strach!“

– 13 –

Návštěva poradny

Nevěděli jsme, jak si s  problémem poradit. Už jsem byl zoufalý, myslel jsem si o sobě, že jsem úplný hlupák (ani jsem si neuvědomoval, že matematika mi docela jde). Naštěstí nám paní učitelka řekla, že bychom měli jít do poradny. Tedy, že to bylo naštěstí, vím až teď. Teh‑ dy jsem se dost bál, netušil jsem, co mě tam čeká. Slyšel jsem, že tam bude nějaká doktorka – a s doktory člověk nikdy neví (co třeba injekce).

Ale řeknu vám vše popořádku. Do  poradny se ne‑ může jen tak přijít, musíte se objednat. Přidělí vám ter‑ mín proto, aby na vás pak měli dost času, mohli se vám věnovat a dobře poradit. Maminka do poradny zatele‑ fonovala a dozvěděla se, kdy můžeme přijít. Objednali nás až za  několik týdnů (v  poradně mají hodně prá‑ ce a chodí tam plno dětí). Aspoň jsme se mohli dobře připravit. Maminka našla deníček, kam zapisovala, co jsem dělal jako miminko – kdy jsem začal sedět, cho‑ dit, mluvit. Já jsem si našel sešity z první třídy a přibalil je k  těm novým, druháckým. A  paní učitelka vypsala do školního dotazníku, co se mi ve škole daří a nedaří a jak mi zatím s učením pomáhala.

A  pak jsme šli do  poradny – maminka, tatínek a  já. Maminka myslela na všecko, vzala s sebou dobrou sva‑ činku a  pití. Pořád jsem se trošku bál. Snažil jsem se

Povím vám o dyslexii...

– 14 –

to nedávat najevo, ale raději jsem se držel táty za  ruku. V poradně jsme se nejprve ohlásili v přijímací kanceláři, kde seděla paní u počítače (říká se jí sociální pracovni‑ ce). Překvapilo mě, že jsem v  počítači už byl zapsaný  – paní se smála a prozradila mi, že zapíší každého, kdo se do poradny objedná. Doplnila si některé údaje a vytvo‑ řila pro mě papírové desky s  mým jménem a  nějakým číslem. Budou se do nich dávat všechny „poradenské pa‑ píry“ – říkala tomu „spis“.

Sedli jsme si všichni do  čekárny, kde byly všelijaké hračky – plyšáci, stavebnice, velké molitanové kost‑ ky. A  taky stoleček na  kreslení, malá tabule s  křídami a nějaké knížky. Ani jsem si nestačil pohrát, za malou chvíli si pro nás přišla jiná paní – potěšilo mě, že nemá bílý doktorský plášť a  vypadá přátelsky. Představila se a řekla, že je psycholožka a dnes se nám bude věnovat. Podala na přivítanou ruku mamince, tatínkovi a MNĚ TAKY! Pak nás zavedla do své pracovny. Vůbec nevy‑ padala nebezpečně, byl v ní stůl a židle, na stole počítač a nějaké papíry, police s knížkami a hračkami, nástěn‑ ka s obrázky. A ještě malý stolek a křesílka, do kterých jsme si všichni sedli.

Maminka paní doktorce‑psycholožce řekla, že máme starosti s mým čtením. Paní psycholožka nás pochváli‑

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení

její plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.