načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Povídky z Manhattanu – Mary Higgins Clarková

Povídky z Manhattanu

Elektronická kniha: Povídky z Manhattanu
Autor: Mary Higgins Clarková

Mary Higgins Clark, Lee Child, Jeffery Deaver a řada dalších více i méně známých autorů krimi, sdružených v organizaci Mystery Writers of America, společně vytvořili k sedmdesátiletému ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 291
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace, plány
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Eva Hauserová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0836-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mary Higgins Clark, Lee Child, Jeffery Deaver a řada dalších více i méně známých autorů krimi, sdružených v organizaci Mystery Writers of America, společně vytvořili k sedmdesátiletému výročí jejího vzniku antologii napínavých povídek z různých míst Manhattanu. Děj se odehrává v různých dobách, po skončení druhé světové války, v devadesátých letech i v současnosti, v různých prostředích, všechny však spojuje zločin či záhada. Sedmnáct detektivních povídek různých autorů, které spojuje místo děje - Manhattan.

Popis nakladatele

Od Wall Street až po Harlem – ulice i mrakodrapy Manhattanu jsou dějištěm příběhů plných tajemství, vražd a zločinů. Mary Higgins Clark, Lee Child, Jeffery Deaver a řada dalších oblíbených autorů krimi, sdružených v organizaci Mystery Writers of America, společně vytvořili k sedmdesátiletému výročí jejího vzniku antologii napínavých povídek ze slavného Manhattanu, obestřeného záhadami. Město, které nikdy nespí, ukrývá mnoho tajemství…

Předmětná hesla
Americká povídka – 21. století
Detektivní povídka – 21. století
Zařazeno v kategoriích
Mary Higgins Clarková - další tituly autora:
 (e-book)
Syndrom Anastasia Syndrom Anastasia
 (e-book)
V podezření V podezření
Pravdu znát nemusíš paperback Pravdu znát nemusíš paperback
Každý něco skrývá Každý něco skrývá
 (e-book)
Přede mnou se neschováš Přede mnou se neschováš
 (e-book)
Na jedné lodi Na jedné lodi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Povídky z Manhattanu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Mary Higgins Clark

Povídky z Manhattanu – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Mystery Writers of America uvádí

Sestavila Mary Higgins Clark

Praha 2017


Přeložila Eva Hauserová

Volume copyright © 2 015 by Mystery Writers of America, Inc.

Introduction copyright © 2 015 by Mary Higgins Clark

“The Five-Dollar Dress” copyright © 2 015 by Mary Higgins Clark

“White Rabbit” copyright © 2 015 by Julie Hyzy

“The Picture of the Lonely Diner” copyright © 2 015 by Lee Child

“Three Little Words” copyright © 2 015 by Nancy Pickard

“Damage Control” copyright © 2 015 by Thomas H. Cook

“The Day after Victory” copyright © 2 015 by Brendan DuBois

“Serial Benefactor” copyright © 2 015 by Jon L. Breen

“Trapped!” copyright © 2 015 by Ben H. Winters

“Wall Street Rodeo” copyright © 2 015 by Angela Zeman

“Copycats” copyright © 2 015 by N. J. Ayres

“Red-Headed Stepchild” copyright © 2 015 by Margaret Maron

“Sutton Death Overtime” copyright © 2 015 by Judith Kelman

“Dizzy and Gillespie” copyright © 2 015 by Persia Walker

“Me and Mikey” copyright © 2 015 by T. Jefferson Parker

“Evermore” copyright © 2 015 by Justin Scott

“Chin Yong-Yun Makes a Shiddach” copyright © 2 015 by S. J. Rozan

“The Baker of Bleecker Street” copyright © 2 015 by Jeffery Deaver

Translation © Eva Hauserová, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-267-0836-0

ISBN e-knihy 978-80-267-0865-0 (1. zveřejnění, 2017)




Mary Higgins Clark

V roce 2015 slavila organizace Mystery Writers of America (MWA; Asociace amerických detektivkářů) sedmdesáté výročí svého založení. Vznikla v květnu 1945, v závěrečných dnech druhé světové války. Zakládající skupina se skládala z deseti žen a mužů a na konci prvního roku své existence už asociace měla zhruba stovku členů. Vzpomínám si, že když jsem před více než padesáti lety do MWA sama vstoupila, každoroční slavnostní banket pořádaný u příležitosti udílení cen Edgar vystačil s pouhou desítkou stolů a panovala zde mnohem domáčtější atmosféra než na současných okázalých galavečerech.

Tehdy jsme si vyprávěli historku o muži, který šel na koktejlový večírek a jeden

z hostů se ho zeptal, v jakém oboru pracuje.

„Jsem spisovatel,“ odpověděl.

„To je úžasné. A co píšete?“

„Detektivní romány.“

Odmlka. Mrazivý pohled. Pak ho ten muž setřel: „Já čtu jen dobré k n i hy.“

7

Ú VOD


To ale bylo tehdy, dnes je jiná doba. Napínavé a kriminální romány, „thrillery“,

jak jim říkají Angličané, si po celém světě získaly postavení ceněné a  všeobecně oblíbené odnože literatury. A MWA rostla spolu s tímto žánrem. Od svých skromných začátků, kdy se na Manhattanu sešlo oněch deset autorů a utvořili předchůdkyni dnešní MWA, se naše zasloužilá asociace rozrostla a dnes má přes tři a půl tisíce členů z celého světa.

Sedmdesáté výročí existence MWA je jedinečným milníkem. Tato organizace od svého založení neúnavně pracovala na ochraně a propagaci autorů detektivních a kriminálních příběhů a ve spolupráci s nimi, stejně jako s nakladateli a knihovnami, se snažila povznést jak celý žánr, tak i jeho autory. A právě proto jsme s naším neúnavným bývalým výkonným viceprezidentem a současným předsedou publikačního výboru Barrym Zemanem přišli s myšlenkou zvláštní výroční antologie oslavující Manhattan, kde MWA vznikla a rozvíjela se.

Povídky z  Manhattanu jsou mou třetí antologií sestavenou z  prací autorů

MWA, a přestože jsem na všechny tři patřičně hrdá, tato má v mém srdci jedinečné místo. Přizvala jsem hvězdné seskupení autorů, včetně těch, kteří už dříve věnovali svůj čas a talent mým předchozím antologiím a jsou v MWA stále aktivní, i těch, s nimiž jsem zatím neměla to potěšení pracovat. Každého z nich jsem požádala, aby si vybral některou známou část Manhattanu a zasadil do ní svůj příběh. Výsledkem je nádherně pestrá sbírka povídek odehrávajících se v různých slavných lokalitách – od Wall Street po Union Square, od Central Parku po Harlem, od Times Square po Sutton Place a na jedenácti dalších místech New Yorku, které v nás vyvolávají mnohé charakteristické asociace.

Někteří autoři se rozhodli čtenáře přenést do New Yorku minulosti, jako

N. J.  Ayres v Převlecích, naturalistickém příběhu o policistech a zločincích v době po druhé světové válce, nebo povídka Pekař z Bleecker Street od Jefferyho Deavera, pojednávající o  válečné špionáži. Ve Dni po vítězství se Brendan DuBois rozhodl psát o zásadním obratu v historii města, dnu vítězství nad Japonci, tak jak se odrazil na Times Square, a v povídce Rodeo na Wall Street si Angela Zeman vybrala zase jiné období, rušný začátek devadesátých let, pro příběh o pouličních zlodějíčcích a podfukářích, kteří se šidí navzájem, odehrávající se přímo v místech pokládaných za finanční centrum světa.

Jiní autoři upředli příběhy sahající přes mnoho let a často i několik desetiletí. Jon L. Breen vypráví ve svém Sériovém dobroději o  řadě nevyřešených zločinů sahajících víc než půlstoletí do historie. T. Jefferson Parker nás bere na výlet za poznáním temnější stránky zločineckých rodin z  Little Italy sedmdesátých let 20. století až dodneška v povídce Já a Mikey. Suttonská smrt v přesčase od Judith

8

úvod


Kelman kombinuje nebezpečí a  nástrahy psaní detektivních příběhů a  případ zmizení jedné členky manhattanské společenské smetánky, jejíž případ je odložen na několik desetiletí... anebo ne? Rodák z Manhattanu Justin Scott rozvíjí jeden z nejfantastičtějších příběhů a úchvatně při tom překračuje hranice času a prostoru ve Víckrát ano. Také já vyprávím jeden příběh. Šaty za pět dolarů jsou varovným připomenutím, jak někdy doopravdy neznáme ty, kdo jsou našim srdcím nejbližší.

Ale Manhattan je samozřejmě i  dnes semeništěm zločinů a  záhad, které si lidé jen představují, stejně jako těch skutečných. V některých našich povídkách je ohniskem zločinu rodina. Ve Třech slůvkách odhaluje Nancy Pickard často temné jádro Velkého jablka a vypráví, co se stane, když se na tom jedna žena snaží něco změnit. Matka vyšetřovatelky Lydie Chinové řeší případ únosu, o kterém jí poví její syn, v  povídce Jak Chin Yong-Yun zařídila šiduch od S. J. Rozan, zatímco v Zrzavém pastorkovi předvádí zasloužilá členka MWA Margaret Maron rivalitu nevlastních sester, která se vyrovná všemu, co si my dospělí vůbec dokážeme představit. Thomas H. Cook zobrazuje, jak těsné vazby v  některých rodinách mohou lidi dovádět až k hořkému konci, v povídce Omezování škod, odehrávající se v gentrifikované čtvrti Hell’s Kitchen, a příběh Dizzy a Gillespie od Persie Walker vypráví o neshodě sousedů v harlemském bytovém domě, kde se uprostřed konfliktu ocitne oddaná dcera stařičké matky.

Tolik nádherných příběhů, a to jsme do nich ještě ani nenahlédli! Moderní potulný válečník Jack Reacher se zastavuje ve Velkém jablku v Obrazu opuštěného bistra od Leeho Childa, kde stačí, aby hrdina vyšel ze stanice podzemky, a už ho obklopí tolik komplikací a nebezpečí, že by to stačilo na celý román. Slunný den v Central Parku skrývá nebezpečí nejméně pro jednoho pachatele v Bílém králíkovi od Julie Hyzy. A Ben H. Winters nás bere do zákulisí vražedně nebezpečného světa zabijáků na malých newyorských divadelních scénách v povídce V pasti!.

Doufáme, že vás čtení těchto povídek bude těšit tolik, jako nás bavilo je psát.

9

Mary Higgins Clark



od MYSTERY WRITERS OF AMERICA

U příležitosti sedmdesátého výročí vzniku MWA bychom si rádi vyžádali jménem této organizace chvilku na to, abychom vyjádřili nejhlubší ocenění Mary Higgins Clark. Od časů, kdy vstoupila jako mladá spisovatelka do řad sdružení, byla neúnavnou propagátorkou MWA, našich členů i detektivkářů z celého světa.

Mary je nám vždy ochotná podat v našem směřování pomocnou ruku. Navíc k mnoha úkolům, které v zájmu MWA vykonávala během svého více než desetiletého členství v její národní radě ředitelů, sloužila jako národní prezidentka MWA a projevovala se při tom jako neúnavná a nedostižná vůdčí osobnost a obhájkyně našeho žánru. Mary se také chopila kratšího pracovního úkolu, který trval dva roky, zorganizovala Mezinárodní kongres o zločinu v roce 1988 a předsedala této týden trvající akci, hostící hvězdné autory detektivek a thrillerů z celého světa.

Jako by tohle všechno bylo pro jediného člověka ještě málo, Mary investovala svůj čas a  talent do sestavování tří z  každoročně vydávaných antologií MWA a přispěla do mnoha dalších.

POSELSTVÍ

11


Je talentovanou a oblíbenou spisovatelkou a její vynikající příspěvek našemu

žánru byl po zásluze oceněn, když byla jmenována za své celoživotní dílo, které

představuje vynikající práci vyrovnané kvality, Velmistryní MWA.

Od časů, kdy Mary vstoupila do našich řad, se mnohé změnilo, ale ona naštěstí

zůstává stále stejně okouzlující, vřelá a laskavá, jako bývala vždycky, a nás všechny

velice obohacuje, že ji známe. Po celém světě je určitě uznávaná jako „královna

napětí“, ale tady u nás ji známe jako „královnu našich srdcí“.

Chceme Mary vyjádřit své nejhlubší a  nejupřímnější díky za mnohaletou

a nesobeckou službu MWA a spisovatelům všude na světě. Doufáme, že v tom

bude ještě dlouho pokračovat.

Barry T. Zeman

Předseda publikačního výboru

Ted Herzel, Jr.

Výkonný viceprezident

12

poselství




— UNION SQUARE —

Mary Higgins Clark

Bylo pozdní srpnové odpoledne a  slunce vysílalo přes manhattanské náměstí

Union Square šikmé stíny. Je to velice zvláštní den, pomyslela si Jenny, když se

vynořila ze stanice podzemky a zamířila východním směrem. Dnes potřebovala

ještě naposledy zajít do bytu své babičky, která zemřela před třemi týdny.

Byt už z větší části vyklidila. Dnes v pět hodin si měla diecézní charita odvézt

babiččin nábytek, všechno vybavení domácnosti i oblečení.

Jennyini rodiče pracovali oba jako pediatři v San Francisku a byli nesmírně

vytížení. Jenny absolvovala práva na Stanfordu a zrovna složila advokátní zkoušku,

a tak měla dost času a mohla se tohoto úkolu ujmout. Příští týden měla započít

práci jako zástupkyně městského okrskového advokáta v San Francisku.

ŠATY ZA PĚT DOLARŮ

15

Union Square E

Union Square W

E 17th St

E 16th St

E 15th St


Když na První avenue čekala, až na semaforu naskočí zelená, vzhlédla k protěj

ším domům. Viděla do oken babiččina bytu, ležícího ve čtvrtém podlaží Východní čtrnácté ulice číslo 415. Babička se sem nastěhovala jako jedna z prvních nájemnic v roce 1949. Když bylo mamince pět let, přestěhovali se s dědečkem do New Jersey, vzpomínala Jenny, ale po dědečkově smrti sem přesídlila zpátky. To bylo před dvaceti lety.

Jenny měla plnou hlavu vzpomínek na zbožňovanou babičku a nevšimla si, že naskočila zelená. Skoro jako bych ji viděla v okně, jak mě pozoruje, tak jak to dě lá vala, když jsem ji chodila navštívit. Nějaký netrpělivý chodec jí zavadil o rameno, když ji míjel, a ona si uvědomila, že znovu naskočila zelená. Přešla ulici a po kračovala ke vchodu do babiččina domu. Stále méně se jí chtělo jít dál, ale zadala bez pečnostní kód, otevřela dveře, přešla k výtahu, nastoupila do něj a stiskla knoflík čtvrtého podlaží.

Vystoupila z výtahu a pomalu šla chodbou k babiččině bytu. Slzy jí vstoupily do očí, když si vzpomněla, jak ji tu babička nesčetněkrát čekávala v otevřených dveřích poté, co ji zahlédla dole na ulici. Polkla, protože se jí udělal knedlík v krku, otočila klíčem v zámku a otevřela dveře. Připomněla si, že ve svých šestaosmdesáti letech byla už babička připravená odejít. Říkala, že dvacet let bez dědečka je dlouhá doba a že už chce být s ním.

Také se začínala propadat do stařecké demence, mluvila o  nějaké Saře...

a o tom, že ji Barney nechtěl zabít... udělal to Vincent... a že o tom jednoho dne př i ne se dů k a z y.

Pokud si babička něco opravdu nepřála, pak žít ve stavu demence, pomyslela si Jenny. Zhluboka se nadechla a rozhlédla se po místnosti. Krabice, které zabalila, byly srovnány vedle sebe. Poličky na knihy zely prázdnotou. Desky stolů byly prázdné. Včera zabalila porcelánové sošky značky Royal Doulton, které babička milovala, a zarámované rodinné fotografie, které poputují do Kalifornie.

Už jí zbýval jediný úkol. Musí projít babiččinu truhlu s různými cennostmi, aby zjistila, zda tam ještě není něco, co by si rodina měla ponechat.

Ta truhla, do jakých se ukládala výbava pro nevěsty, měla pro Jenny jedinečný

význam. Přešla chodbou do malé ložnice, kterou si babička proměnila v pracovnu. Přestože měla na sobě svetr, zachvěla se zimou. Napadlo ji, zda má člověk takový pocit ve všech bytech nebo domech, jejichž obyvatelé zemřeli.

Vešla do místnosti a posadila se na rozkládací gauč, který sloužíval jako její lůžko od dob, kdy jí bylo jedenáct let. Tehdy jí rodiče poprvé dovolili, aby sem letěla sama z Kalifornie a strávila s babičkou měsíc prázdnin.

Jenny vzpomínala, jak babička při každé její návštěvě otevřela truhlu a vytáhla

z  ní pro ni nějaký dárek. Nikdy ale vnučce nedovolila, aby se obsahem truhly

16

šaty za pět dolarů


sama probírala. „Jsou tam nějaké věci, které nechci nikomu ukazovat, Jenny,“ říkala. „Možná že ti jednou dovolím, aby sis je prohlédla. Nebo se jich možná raději zbavím. Ještě sama nevím.“

Zajímalo by mě, jestli se babička opravdu zbavila věcí, které v sobě nesly takové tajemství, pomyslela si Jenny.

Truhla teď v pracovně sloužila jako konferenční stolek.

Jenny se posadila na gauč, zhluboka se nadechla a zvedla víko. Hned poznala,

že většinu prostoru truhly zabírají silné deky a  peřiny, které babička už dávno nahradila tenčími přikrývkami.

Proč si babička všechny tyhle věci ponechala? přemítala Jenny. S námahou vytahala všechny přikrývky ven a naskládala je na hromadu na podlaze. Možná že je někdo ještě využije, usoudila. Asi jsou teplé.

Pod dekami byly uloženy lněné ubrusy a sady ubrousků, o kterých babička vždycky žertovala: „Dnes už se skoro nikdo nenamáhá s  prostíráním lněných ubrusů a ubrousků, leda na Díkůvzdání nebo Vánoce. Dnes lidé chtějí všechno jen rychle vyprat a usušit.“

Až se vdám, babi, budu je používat na tvoji památku na Díkůvzdání a Vánoce i při dalších zvláštních příležitostech, slibovala jí Jenny.

Dostala se už skoro na dno truhly. Teď se objevilo svatební album vázané v bílé kůži, se zlaceným nápisem Náš svatební den. Jenny je otevřela. Obsahovalo černobílé fotografie. Na první byla její babička ve svatebních šatech, jak přichází do kostela. Jennie se nadechla překvapením. Babička mi to album kdysi ukazovala, ale to jsem si neuvědomila, jak moc se jí jednou budu podobat, až budu dospělá. Měly stejné vysedlé lícní kosti, tmavé vlasy a rysy v obličeji. Je to, jako bych se dívala do zrcadla, pomyslela si.

Vzpomněla si, že když jí babička album ukazovala, mluvila o různých lidech, kteří byli na fotografiích zachycení. „Tohle je nejlepší přítel tvého tatínka... tohle byla moje družička, tvoje teta... a že to tvému dědečkovi ohromně sluší? Bylo ti jen pět let, když zemřel, a tak se na něj samozřejmě nemůžeš pamatovat.“

Nějaké mlhavé vzpomínky na něj přece jen mám, pomyslela si Jenny. Objal mě, dal mi velkou pusu a pak recitoval několik veršů z básně pojednávající o nějaké Jenny. Někdy si ji budu muset vyhledat.

Za posledním nalepeným snímkem byla v albu ještě volně vložená další fotografie. Její babička na ní byla zachycená s další mladou ženou a obě měly stejné koktejlové šaty. Ty jsou ale krásné, pomyslela si Jenny. Šaty měly půvabný lodičkový výstřih, dlouhé rukávy, úzký pas a nabranou balonovou sukni dlouhou po kotníky.

Jsou hezčí než cokoli, co je dnes k mání, pomyslela si.

17

Mary Higgins Clark


Obrátila snímek a  přečetla si poznámku napsanou na stroji a  přilepenou

k rubu:

Sarah měla na sobě tyto šaty na módní přehlídce u Kleina jen několik hodin

předtím, než v nich byla zavražděna. Já mám na sobě druhý exemplář, jejich

repliku. Byla to záloha pro případ, že by se originál poškodil. Designér Vincent

Cole je označoval jako „šaty za pět dolarů“, protože tolik si za ně závod účto

val. Říkal, že na tom sice prodělá, ale že ho ty šaty proslaví. Na té přehlídce

se skutečně staly velkým šlágrem a jeden zákazník si jich objednal hned třicet,

ale potom, co v nich Saru nalezli, nechtěl Cole už žádné prodat. Žádal mě,

abych mu vrátila i ty svoje, ale odmítla jsem. Myslím, že se jich chtěl zbavit

proto, že je Sarah měla na sobě, když ji zabil. Kéž by o tom existovaly nějaké

důkazy. Měla jsem podezření, že se spolu tajně scházejí. Jenny vložila chvějící se rukou snímek zpátky do alba. Den před smrtí babička v deliriu vyslovovala všechna tato jména: Sarah... Vincent... a Barney. Nebylo to snad jen blouznění?

Pod albem byla uložená velká papírová obálka, jejíž jasně žlutý odstín časem

vybledl. Jenny ji otevřela a zjistila, že v ní jsou tři oddělené složky rozpadajících se novinových výstřižků. Tady je nebudu pročítat, pomyslela si. S obálkou pod paží přešla do jídelny a usadila se tam u stolu. Opatrně, aby výstřižky nepotrhala, je začala vytahovat z obálky. Podívala se na datum na horním výstřižku a uvědomila si, že jsou seřazeny chronologicky.

Vražda na Union Square zněl první titulek, který si přečetla. Měl datum

8. června 1949. Pod ním stálo:

Dnes ráno bylo nalezeno ve dveřích obchodního domu S. Klein na Union

Square tělo třiadvacetileté Sary Kimberleyové. Mělo bodné rány v  zádech,

způsobené neznámou osobou nebo osobami v době mezi půlnocí a pátou ho

dinou ranní... Proč si babička tyhle výstřižky schovávala? ptala se sama sebe Jenny. Proč mi o tom všem nikdy neřekla, zvlášť když věděla, že se mám v plánu věnovat kriminálnímu právu? Vím, že o tom určitě nikdy nemluvila s maminkou. Ta by mi to prozradila.

Rozložila na stole další výstřižky. Postupně, jak byly datovány, podávaly zprávy o tom, co vyšlo najevo při vyšetřování vraždy. Pozdě odpoledne Sarah Kimberleyová předváděla na přehlídce šaty, v nichž byla později nalezena mrtvá.

18

šaty za pět dolarů


Pitva odhalila, že Sarah byla v šestém týdnu těhotenství.

Nadějný návrhář Vincent Cole byl podroben mnohahodinovému výslechu. Bylo o něm známo, že se se Sarah tajně scházel. Jeho snoubenka Nona Banksová, dědička ohromného obchodního domu Banks, ale přísahala, že strávili celou noc spolu v jejím bytě.

Co asi babička udělala se svými šaty? napadlo Jenny. Říkala přece, že to byly nej hezčí šaty, jaké kdy měla.

Na stole ležel Jennyin počítač, a tak se rozhodla, že se podívá, co dokáže zjistit

o Vincentu Coleovi. To, co objevila, ji šokovalo. Vincent Cole si změnil jméno na Vincenzia a byl nyní slavnou návrhářskou hvězdou. Vypracoval se na úroveň Oscara de la Renty a Caroliny Herrery, pomyslela si.

Další hromádka výstřižků se týkala zatčení Barneyho Dodda, šestadvacetiletého muže, který rád sedával po celé hodiny v  parku na Union Square. Měl hraniční poruchu osobnosti, bydlel v  YMCA a  pracoval v  pohřebním ústavu. Jedním z jeho pracovních úkolů bylo oblékat těla zemřelých a ukládat je do rakví. V poledne a po práci vždy zamířil přímo do parku a nesl si tam papírový sáček s obědem nebo večeří. Jak Jenny pročítala výpovědi, začalo jí být jasné, proč na něj padlo podezření. Nalezené tělo Sary Kimberleyové bylo totiž urovnané do takové pozice, jako by leželo v rakvi. Ruce měla sepjaté. Vlasy měla urovnané a široký límec šatů pečlivě naaranžovaný.

Podle výpovědí se Barney často pokoušel navázat rozhovor s hezkými mladými

ženami, které se posadily poblíž něho. To nic nedokazuje, pomyslela si Jenny. Uvědomila si, že už uvažuje jako zástupkyně advokáta, kterou se má brzy stát.

Poslední výstřižek byl dvoustránkový článek z Daily News. Jmenoval se Opravdu

právo triumfovalo? a pojednával o „případu šatů za pět dolarů“, jak ho autor článku nazval. Při zběžném pročtení viděla, že článek obsahuje velké úseky záznamů z procesu.

Barney Dobbs se přiznal. Podepsal výpověď, že byl kolem půlnoci v době, kdy

došlo k vraždě, na Union Square. Bylo chladno a park byl liduprázdný. Uviděl Saru, jak přechází Čtrnáctou ulici. Sledoval ji, a když ho nechtěla políbit, zabil ji. Odnesl její tělo do dveří obchodního domu Klein a nechal ho tam. Naaranžoval ho ale tak, aby vypadalo hezky, tak jak to dělával v pohřebním ústavu. Zahodil nůž i oblečení, které měl té noci na sobě.

Je to všechno příliš jednoduché, pomyslela si Jenny pohrdavě. Zdá se mi, že ten, kdo z  něj tohle přiznání dostal, se pokoušel všechno pojistit tak, aby nebyly žádné pochybnosti. Spěchali, jen aby někoho odsoudili. Sarah určitě neotěhotněla s Barneym. Kdo byl ale otcem jejího dítěte? S kým strávila ten večer? Co dělala sama o půlnoci nebo ještě později na Union Square?

19

Mary Higgins Clark


Bylo zřejmé, že i  soudci to přiznání připadalo podezřelé. Nařídil prověřit

případ a přidělil Barneymu veřejného obhájce.

Jenny pročítala záznamy soudního procesu s rostoucím despektem. Zdálo se jí, že ačkoli se veřejný obhájce ze všech sil snažil Barneyho hájit, byl podle všeho nezkušený. Nikdy neměl Barneyho pozvat, aby před soudem mluvil, pomyslela si. Barney si totiž stále protiřečil. Přiznal, že vypověděl, že zavraždil Saru, ale jen proto, že měl hlad a že mu policisté, kteří ho vyslýchali, slíbili sendvič se šunkou a sýrem a čokoládovou tyčinku, pokud jim něco podepíše.

Tohle bylo dobré, uznala. To by mělo na porotu udělat dojem.

Ale ne dost velký, pomyslela si, když četla dál. Nedalo se to srovnat s tím, jak zapůsobila obžaloba.

Žalobce ukázal Barneymu snímek Sařina těla na místě činu. „Poznáváte tuto ženu?“

„Ano. Někdy jsem ji vídal v parku, když tam obědvala nebo když šla po práci domů .“

„Mluvil jste s ní někdy?“

„Nechtěla se mnou mluvit. Ale její kamarádka byla moc milá. Taky byla

hezká. Jmenovala se Catherine.“

To byla moje babička, pomyslela si Jenny.

„Viděl jste Saru Kimberleyovou té noci, kdy došlo k vraždě?“

„To byla ta noc, kdy jsem ji uviděl, jak leží před obchodním domem Klein? Ruce měla sepjaté, ale ne tak hezky jako na té fotce. Tak jsem je srovnal.“

Jeho obhájce měl v té chvíli požádat o odročení a měl upozornit soudce, že jeho klient je zjevně zmatený! zlobila se Jenny.

Obhájce ale dovolil žalobci, aby pokračoval ve výslechu a dotíral dál na Barneyho. „Vy jste tedy urovnal její tělo?“

„Ne. To udělal někdo jiný. Já jsem jí jen srovnal ruce.“

Obhajoba měla jen dva svědky. První byla správcová z YMCA, kde Barney bydlel.

„Nikdy neublížil ani mouše,“ vypověděla. „Když se pokoušel oslovit nějakou dívku a  ona mu neodpověděla, už to nikdy podruhé nezkusil. Rozhodně jsem u něj nikdy neviděla nůž. Neměl ani moc oblečení. Znám všechny jeho šaty a nic ne c hy bí .“

Druhá svědkyně byla Catherine Reevesová. Vypověděla, že Barney nikdy

neprojevil vůči její kamarádce Saře Kimberleyové žádné nepřátelství. „Když jsme někdy obědvaly v parku a Sarah Barneyho ignorovala, promluvil si na minutku nebo dvě jen se mnou. Nikdy se na Saru ani nepodíval.“

20

šaty za pět dolarů


Barney byl uznán vinným vraždou prvního stupně a odsouzen na doživotí bez podmínky.

Jenny si přečetla poslední odstavec článku:

Barney Dodd zemřel v osmašedesáti letech a strávil čtyřicet let ve vězení za

vraždu Sary Kimberleyové. Případ takzvané vraždy v šatech za pět dolarů

byl po leta předmětem diskusí odborníků. Totožnost otce Sařina nenaroze

ného dítěte je stále neznámá. Toho dne měla na sobě šaty, které předváděla na

přehlídce. Byly to koktejlky. Měla snad romantickou schůzku se svým ctitelem?

S kým se toho večera setkala a kam šla? Opravdu právo tehdy triumfovalo?

Řekla bych, že vůbec ne, rozčilovala se Jenny. Vzhlédla a uvědomila si, že se stíny prodloužily.

Babička opravdu opakovaně mluvila o  Vincentu Coleovi a  o šatech za pět dolarů. Proč asi nesnesl pohled na ně? Byl otcem Sařina nenarozeného dítěte?

Dnes mu musí být kolem pětaosmdesáti, pomyslela si Jenny. Jeho první žena Nona Hartmanová byla dědičkou obchodního domu. Jeden z vystřižených článků se týkal právě jí. V rozhovoru pro časopis Vogue v roce 1952 se zmínila, že právě ona přišla s nápadem, že jméno Vincent Cole nezní pro návrháře dost exoticky, a přiměla svého manžela, aby zlepšil svoji image tím, že si změní jméno na Vincenzia. Článek doprovázel snímek velkolepé svatby v sídle jejího dědečka v Newportu. Konala se 10. srpna 1949, několik týdnů po Sařině smrti.

Manželství vydrželo jen dva roky. Skončilo kvůli nevěře.

Ráda bych věděla..., uvažovala Jenny. Vrátila se k počítači. Složka s materiály o Vincentu Coleovi – nebo Vincenziovi – byla stále otevřená. Začala prohledávat odkazy, až našla, co hledala. V době, kdy byla Sarah Kimberleyová zavražděna, bydlel Vincent Cole, tehdy pětadvacetiletý, jen dva bloky od Union Square.

Kéž by v těch časech měli k dispozici zkoušky DNA! Sarah bydlela na Avenue C, jen o několik bloků dál. Pokud byla té noci v jeho bytě a řekla mu, že je těhotná, mohl ji snadno sledovat a zabít. Cole patrně věděl o Barneym, známé figurce z Union Square. Mohl snad záměrně naaranžovat mrtvé tělo tak, aby uvalil podezření na Barneyho? Viděl ho té noci sedět v parku?

To se nikdy nedovíme, pomyslela si. Je ale jasné, že si babička byla jeho vinou jistá.

Vstala ze židle a uvědomila si, že na ní seděla velice dlouho. Záda jí ztuhla, a Jenny toužila dostat se ven z bytu a vydat se na dlouhou procházku.

Dodávka charity by tu měla být do patnácti minut. Tak už musím přípravy dokončit, řekla si a vrátila se do pracovny. Zbývalo ještě otevřít dvě krabice. Nejprve

21

Mary Higgins Clark


se podívala do té, která byla označená nálepkou Klein’s. Byly tu šaty za pět dolarů, které viděla na fotografii, zabalené do modrého papíru.

Vytáhla je a  rozložila před sebou. Tohle musí být ty šaty, o  kterých babička

mluvila snad předloni. Koupila jsem si koktejlky stejného odstínu a babička mi řekla, že jí připomínají jedny šaty, které mívala v mládí. Dodala, že dědeček je na ní nerad viděl. „Dívka, se kterou jsem pracovala, je měla na sobě, když ji potkala nehoda,“ vysvětlovala, „a on si myslel, že přinášejí neštěstí.“

V druhé krabici byl tmavý mužský oblek se zapínáním na tři knoflíky. Proč jí je tak povědomý? Otevřela svatební album. Jsem si jistá, že tenhle oblek měl na sobě dědeček na svatbě, pomyslela si. Nedivím se, že si ho babička schovala. Vždycky, když mluvila o dědovi, tak se rozplakala. Vzpomněla si, co jí babiččini staří přátelé řekli na babiččině smutečním obřadu: „Váš dědeček byl nejpohlednější muž, jakého si dovedete představit. Po večerech studoval práva a přes den pracoval u Kleina jako prodavač. Všechny dívky z obchodního domu ho obletovaly. Jakmile se ale seznámil s vaší babičkou, byla to láska na první pohled, a všechny jsme na ni žárlily.“

Jenny se při té vzpomínce usmála a  začala prohledávat kapsy obleku, zda

v nich něco nezůstalo. V kalhotách nenašla nic. Prohmatala kapsy saka. Kapsa pod levým rukávem byla prázdná, ale připadalo jí, že pod hladkou saténovou podšívkou něco cítí.

Možná že je to nějaká tajná vnitřní kapsička, napadlo ji. Jednou jsem v jednom kostýmu takovou kapsu měla.

Měla pravdu. Štěrbina vnitřní kapsy se téměř nedala rozeznat, ale byla tam.

Vytáhla složený list papíru. Rozevřela ho a četla.

Byl to dopis adresovaný slečně Saře Kimberleyové.

Lékařská zpráva potvrzující, že testy prokázaly šestý týden těhotenství.

MARY HIGGINS CLARK

je autorkou celosvětově úspěšných bestsellerů. Jen ve Spojených státech prodala přes sto milionů výtisků svých knih. Její poslední detektivní román Nikdy není pozdě (I’ve Got You Under My Skin, česky 2014) byl vydán nakladatelstvím Simon & Schuster v dubnu 2014. Je aktivní členkou Literacy Volunteers (Dobrovolníci pro gramotnost) a autorkou třiatřiceti detektivních románů, tří sbírek povídek, historického románu, memoárů a dvou knih pro děti. Je vdaná za Johna Conheeneyho a žijí v Saddle River v New Jersey.

22

šaty za pět dolarů




— CENTRAL PARK —

Julie Hyzy

Dívka sedící na lavičce si přestala pohrávat s pramínkem nakrátko ostříhaných

platinových vlasů. Poplašeně vzhlédla a zastínila si oči proti slunci.

„Prosím?“

„Ptal jsem se, jestli se tu vracíte do dětství.“ Muž, jenž to vyslovil, poklepal

na roh knihy, která jí ležela v klíně. Měl kulatý obličej, účes jako malý chlapec,

s nímž se většina mužů rozloučí dávno před třicítkou, brýle v černých obroučkách

a rozježenou hnědou bradku. Před sebou si nesl velké měkké břicho a přes rameno

měl přehozenou odřenou tašku.

„Je to zajímavý výběr četby,“ pokračoval. „Zvlášť s přihlédnutím k tomuhle

místu. A mimochodem, jmenuju se Mark.“

BÍLÝ KRÁLÍK

25

E 78th St

E 76th St

E 75th St

E 74th St

E 73th St

E 72th St

E 71th St

E 70th St

E 69th St

E 68th St

E 67th St

W 74th St

W 73th St

W 72th St

W 71th St

W 70th St

W 69th St

W 68th St

alice in

wonderland

statue


Dívka strnula a sevřela rolák svého svetru. Přestože většina laviček po obvodu tohoto oblíbeného plácku byla volná, nebyl zdejší kout Central Parku zdaleka opuštěný. Turisté tu šplhali na jeho ústřední atrakci, sochu Alenky z Říše divů vysokou přes tři metry, aby se tam dali vyfotit – právě teď tu byly tři rodinky s malými dětmi a skupina studentů, nadšeně fotících a porovnávajících si v ý sled k y.

„Nemám ve zvyku mluvit s cizími lidmi,“ odsekla a soustředila pozornost na dvě batolata v zářivě barevných bundičkách, která se snažila vyšplhat po obrovské bronzové soše. Jejich otec se opíral o bílého králíka a koukal do mobilu.

„Nejsem cizí člověk.“ Mark se posadil vedle ní na lavičku a tašku si položil na klín. „Ale vaše poznámka ve mně vyvolává zvědavost. Vy snad jste cizí člověk?“ Neodpověděla.

Jedno z batolat, chlapečka válejícího se na vrcholku nevysoké houby, neudržely

buclaté ručičky nahoře, a tak se svezl ke straně a tvrdě upadl na zem. O zlomek vteřiny později se kolem rozlehl pronikavý nářek a připoutal pozornost jeho tatínka. Strčil telefon do kapsy a vzal svého potomka do náruče.

Mark ukázal na děti a naklonil se k ní blíž. „Neměly by být ve škole?“

„Na to jsou moc malé,“ odpověděla mu. „Poslouchejte, nechci na vás být

h r u b á , a l e ...“

„Tak nebuďte.“ Opřel se loktem o opěradlo lavičky a přehodil si nohu přes nohu. Hlasitě vydechl a položil si druhou ruku na tašku. „Jen klid. Jsme u oblíbené atrakce uprostřed rušného parku a je slunné říjnové odpoledne. Trochu si popovídat přece nemůže škodit.“

Zvedla knihu. „Ale může, když mi to brání číst.“

„Vždyť stejně nečtete,“ namítl.

„A co je podle vás tohle?“ Zvedla knihu a zatřásla s ní. „Surfovací prkno?“

Přitáhl její pozornost k blízkým schodům, kde seděla mladá žena hrbící se nad

brožovanou knížkou, kterou držela v levé ruce, a přitom si kousala nehet na palci pravé ruky. „Tamhleta si čte.“ Zvedl ruku a ukázal na párek joggerů, obíhajících rybníček s modely lodí. „A tamti nečtou.“ S pobaveným výrazem dodal: „Obdivuhodná schopnost pozorování, kombinovaná s talentem pro dedukci.“ Rozhodil rukama. „Dar od pánaboha.“

„Řekla bych, že jste pěkný narcis.“

„To byste nebyla první. Jen si poslužte.“ Ukázal k obloze, zvedl bradu do svěží

ho, čerstvého vánku a zhluboka se nadechl nosem. „Zachytila jste to?“ Pokračoval téměř bez odmlky. „Ten povědomý pach, právě ve správný čas. Poznáváte to, viďte? Smrt a nové začátky v jediném voňavém závanu. Tlející listí a zbrusu nové sešity.

26

bílý kr álík


Přichází to každý podzim, přesně podle plánu. Někdy to trvá několik dní; jindy to zmizí, než se stačíte nadechnout.“

„To je velice poetické, ale neodpovídá to...“

Přejel prsty po okraji její knihy. „Sedíte tu už hodinu s Alenkou v Říši divů na klíně, ale neotočila jste ani jednou stránku.“

Téměř vyjekla. „Vy jste mě pozoroval?“

Poškrábal se na krku. „To zní, jako bych byl nějaký úchyl. S tím nesouhlasím. Řekněme, že jste mě zaujala.“

„Jestli mě chcete začít balit...“

„Ale ne. Pokládejte mě prostě za zvědavého. Za zaujatého.“

„Pokládám vás za podivína,“ odsekla.

Zasmál se. „Zásah do černého! Jak jste říkala, že se jmenujete?“

„Neřekla jsem vám to.“

„Aha, dobrá. Jste opatrná.“ S  úsměvem to slovo protáhl. „Bojíte se, že vás

Mark z parku vyláká někam, kam nechcete. Nemějte obavy,“ mávl rukou, „jen se rád dovídám, jak se lidé jmenují, to je všechno. Je to taková moje záliba. Myslel jsem si o vás, že oceníte trochu vtipné konverzace.“ Posunul si brýle na nose výš. „Nevypadáte vůbec upjatě nebo ustrašeně. Podle všeho jsem si vás omylem zaškatulkoval, že...“ Znovu se dotkl její knihy. „Podle obálky.“

Zavřela knihu s důrazným bouchnutím. „A jdu pryč.“

„Nejdete,“ oznámil jí. „Čekáte tu na něco nebo na někoho. Nemám pravdu?“

„Do toho, co tu dělám, vám vůbec nic není.“

„A co potom tohle?“ Poplácal svoji tašku. „Neodejdete, protože se chcete

dovědět, co tady mám.“

„Proč bych na to měla být zvědavá?“

„Tak se podívejme.“ Pomalu otevřel tašku, zazubil se a rozepjal kožený popruh.

Palcem a ukazováčkem sáhl dovnitř, chytil něco pevného a jemně to vytáhl.

„Jak je to pravděpodobné?“ zeptal se a upustil jí do klína výtisk Alenky v Říši divů. Kniha měla modrou pevnou vazbu a zlaté písmo. Byla totožná s jejím výtiskem.

Trhla sebou překvapením. „Co to má znamenat? Co to na mě hrajete?“

„Jejej, promiňte,“ řekl. „Jen mě napadlo, že je to legrační shoda. Nic víc. Jediné,

oč se tady snažím, je tenhle náš malý rozhovor. Ach jo.“

„Kdepak. Víte, co jste udělal? Běžel jste do nejbližšího obchodu a koupil jste tuhle knížku. Opravdu jste úchyl.“

„Ale jděte!“ Když neodpovídala, řekl: „Tak dobrá, dokonce i kdybych opravdu

zašel tak daleko, povězte mi: proč bych to dělal? Přece se vyznáte, jste chytrá dívka.

27

Julie Hyzy


Možná že jste trošku paranoidní, ale jsme v New Yorku, a tak se to dá pochopit. Jaký zločinný plán by se asi tak mohl skrývat za tím, že jsem teď vytáhl tuhle knížku?“

Objela prsty zlatý titul knihy, vytlačený do obalu, ale neodpověděla.

„Teď když chápete, že mé důvody, proč si s vámi chci povídat, jsou naprosto neškodné, bychom mohli začít znovu od začátku, ne? Ahoj, já jsem Mark.“

Vrátila mu jeho knihu. „Já jsem... Jane.“

Široce se usmál. „Rád tě poznávám, Jane.“ Rozevřel knihu a listoval jejími stránkami, až našel ilustraci kočky Šklíby. „Tohle je moje oblíbená postava.“

„To k tobě sedí.“

Mark se zasmál. „Vidíš? Známe se jen deset minut, a  už spolu žertujeme.

Nejsem tak hrozný, že ne?“

Jane neodpověděla. Tatínek se dvěma batolaty odešel a  turisté, kteří se tu

tak hlučně fotografovali, také. Nahradil je tucet dětí, vesměs asi pětiletých, které šplhaly na sochu, křičely a běhaly kolem pod dozorem dvou žen ve stejných mikinách s  našitými znaky školky. Na lavičce přímo naproti nim se bavili tři kancelářští úředníci, vesměs dvacátníci, a právě zvedli pohárky s kávou v živém přípitku, který ale odnesl vítr.

„Dovolíš?“ zeptal se Mark.

Jane vteřinu trvalo, než si uvědomila, že sahá po její knížce. Rychle ji překryla oběma rukama. „Neopovažuj se na ni sahat.“

„Promiň,“ pokrčil rameny, jako by mu na tom nezáleželo. „Myslel jsem si, že bych porovnal tiráže. Podíval se, která z nich je starší. Nechtěl jsem se tě dotknout.“

„Jsou přesně stejné. To vidí každý.“

V té chvíli se nablízku vynořil starý muž s  plnovousem a  šoural se kolem

nich. Měl na sobě kabát s roztřepeným límcem a nesl si špinavý kelímek a kus zmačkaného kartonu. Nejprve přistoupil k učitelkám ze školky a vysloužil si od nich dvojí odsuzující pohled, než ho odehnaly. Nedal se odradit, obrátil se a vydal se nejistým krokem k Jane a Markovi.

Zatřásl před dívkou papírovým pohárkem s drobnými. Neobratně nadepsaný kus kartonu nesl nápis: Prosím, rozdělte se. A pod tím: Mám bolesti. Jane odvrátila hlavu a řekla mu tlumeně: „Ne, díky.“

Mark vytáhl z tašky peněženku, vyndal dvě jednodolarovky a nacpal je žebrákovi do kelímku. Stařík něco zabručel, pak se odšoural a usadil se pod sochou.

„Uvědomuješ si, že tvou almužnu pravděpodobně propije?“ řekla Jane.

Mark pokrčil rameny. Posunul si brýle nahoru na kořen nosu, znovu začal listovat svou knihou a u každé ilustrace se na vteřinu nebo na dvě zastavil. Když

28

bílý kr álík


znovu zvedl hlavu, zeptal se: „Proč právě tady?“ a ukázal na bronzovou Alenku, sedící na obrovské houbě s kočkou Mindou na klíně. „A proč s tou knížkou? Má to nějaký zvláštní význam?“

Přitáhla si rolák svetru ke krku. „Proč se ptáš?“

„Tak promiň.“ Zvedl obě dlaně. „Nechtěl jsem se tě dotknout. Takže znovu. Jsme dva dospělí lidé a na stejném místě ve stejný čas máme stejnou knihu. To se zdá být jako pěkná shoda okolností. Víš přece, proč jsem tady já. Byl jsem na tebe zvědavý.“

„Proč jsi tu doopravdy?“ zeptala se.

„Mám narozeniny, jestli to musíš vědět,“ zazubil se. „Vzal jsem si v práci volno,

abych pro sebe udělal něco výjimečného a užil si to.“

„Tak přeju všechno nejlepší k narozeninám,“ řekla nepříliš vřele. Přikývl.

„A je posezení v Central Parku u Alenky to nejlepší, na co se zmůžeš?“ zeptala se.

„Letos ano.“ Obrátil zase pár stránek. „Dávám sám sobě dárek hezkých vzpom í ne k .“ „Ta k ž e to ty jsi tady, aby sis vyvolával vzpomínky na dětství?“

„Něco na ten způsob. Dnes musím myslet na svého tatínka. Neuměl vždycky navázat vztah s námi dětmi. Ale páni! Když vzal knihu a začal z ní předčítat, proměnil se v přímo shakespearovského herce s hlubokým barytonem. Samozřejmě že jsem jako malý kluk nevěděl, co je to shakespearovský herec ani co je baryton –, ale slyším ho dodnes.“ Zvedl svůj výtisk Alenky. „Tuhle knihu měl nejradši.“

Jane si uhladila krátké vlasy, jako by si je chtěla zastrčit za ucho. „Je tvůj

tatínek už... po smrti?“

„Umřel koncem loňského roku,“ odpověděl.

„To je mi líto.“

Mark zvedl bradu směrem k soše, po níž lezly a kolem které dováděly děti ze školky. „Když jsme byli malí, vodíval nás sem. A předčítal nám tu. Nemůžu si pomoct a tohle místo si s ním pořád spojuju.“

Jane mlčela.

Mark se stále díval na děti a pokračoval: „To jsou moje první narozeniny od té doby, co...“ Nepatrně se otřásl. „Ale konec tomu melancholickému dumání. Pověz mi, co sem přivádí tebe. Doufám, že je to veselejší důvod než ten můj.“

Jane chvíli mlčela, než odpověděla. „Nevím, proč jsem tady. Doopravdy nemám žádný pořádný důvod.“ Sklopila zrak ke knize na svém klíně, pak pohlédla na sochu a konečně na Marka. „Řekla bych, že nejlepší vysvětlení, které ti můžu poskytnout, je, že jsem sem dnes přišla něco uzavřít.“

29

Julie Hyzy


„To nezní moc šťastně.“

Odvrátila pohled. „Víš, jak se pořád mluví o  zločincích, kteří se vracejí na

místo činu?“ „ A no.“

„Jak je možné, že člověk nikdy neslyší mluvit o jejich obětích? Nikdo nemluví o jejich bolesti – a o jejich potřebě se na to místo vracet.“

„Aha, chápu,“ vydechl. „Je mi líto, že to říkáš. Můžu se zeptat, co se ti stalo? Někdy člověku pomůže, když dostane příležitost se vypovídat někomu cizímu.“

„Přece jsi říkal, že nejsi cizí člověk.“

„Tos mě nachytala,“ usmál se. „Tak jsem možná lhal, co se týkalo toho, jestli tě chci balit.“

„Na mě to nezabere, promiň.“

„Tak dobře, zapomeň na to. Nebudeme si nic předstírat. Jak sis určitě všimla, dokážu tě umořit povídáním. Ale dokážu taky dobře naslouchat.“

Jane si čtyřikrát uhladila účes nad uchem, jako by si za něj zastrkovala pramínek vlasů. Kousala se do rtu.

Mark si odkašlal. „Central Park je většinou velice bezpečný a na tomhle místě bývá pořád hodně dětí a turistů.“ Okamžik vyčkával. „Ale zřejmě tu přece jen není dost bezpečno. Pokud ti někdo ublížil... nebo tě poranil... na tomhle místě.“

„To se nestalo mně.“ Zavrtěla hlavou a  přejížděla prsty po okrajích knihy.

„Vzpomínáš si, jak před rokem zavraždili v tomhle parku jednu holku?“

„Někoho že tu zavraždili?“ zvedl obočí. „Tady?“

Jane se rozechvěle nadechla. „Je to pro mě těžké.“

„Nemusíš pospíchat.“

„Překvapuje mě, že se na to nepamatuješ. O té záležitosti se hodně mluvilo, protože její otec byl nějaké velké zvíře na policii.“

„Počkej,“ řekl. „Teď si vzpomínám, že jsem o tom slyšel. Byl to zvlášť brutální zločin, ne?“

Jane přikývla.

„A pachatele nechytili, je to tak?“

Jane zavrtěla hlavou.

„Zřejmě jsi ji musela znát?“ vyptával se dál Mark. „Byla to tvoje kamarádka? Snad to nebyla tvoje sestra?“

Jane se znovu s námahou nadechla a pevně zavřela oči. Když je znovu otevřela,

zašeptala: „Já ji milovala.“

„Aha,“ řekl Mark. Pohladil si bradku a těkal pohledem ze strany na stranu. „Myslíš tím, že...“

30

bílý kr álík


„Ano, myslím to tak, jak si myslíš, že to myslím. Byla jsem do ní zamilovaná.“

„Nepamatuju se na její jméno,“ podotkl Mark. „Je mi to moc líto.“

Jane jako by se celá zhroutila do sebe. „Samantha.“

„Je mi moc líto, že jsi ji ztratila.“ Mark polkl a znovu se rozhlédl kolem sebe. „Jak dlouho jste se Samanthou byly spolu?“

„Nikdy,“ odpověděla Jane. „Nikdy jsem nedostala příležitost jí říct, co k ní cítím.“

Na místo přibyla skupina dospívající mládeže ve víru prudkých pohybů končetin a vykřikující vulgarity. Rojili se kolem sochy a vyhnali pětileté děti, které se na protest rozfňukaly. Když si jeden z výrostků přihnul z lahve, učitelky svolaly své svěřence a spěšně je odvedly jinam.

Mark bubnoval prsty na svoji tašku. „Je mi to opravdu moc líto,“ opakoval. „Řekla jsi, že se to stalo před rokem?“

„Dnes,“ odpověděla Jane. „Před rokem přesně na den.“

Mark tiše hvízdl. „Teď to chápu. Přišla jsi vzpomínat na svoji přítelkyni. A já jsem tě vyrušil.“ Okamžik počkal a pak řekl: „Nedovedu si představit, jak to musí být těžké – totiž vrátit se na místo, kde přišla o život.“

„Nestalo se to tady. Bylo to hlouběji v parku,“ odpověděla Jane, „v místech, která mají podle policie pochybnou pověst.“

„Ne v Ramble?“ zeptal se.

„Ano, tam,“ přisvědčila. „Myslím, že to tam mají rádi milovníci ptactva a taky

párečky, co chtějí být o samotě. Já sama jsem tam nikdy nešla.“

„U jezera je pás lesa, kde se v nedávných letech stalo několik přepadení. Stalo se to snad tam?“

Zvedla obě dlaně. „To netuším.“

Mark se poškrábal na hlavě. „Zdá se mi, že vrah dost riskoval. Jak to udělal?“

Jane naznačila ve vzduchu uvozovky. „Úder tupým předmětem, podle policie.

Poblíž našli větev s její krví.“

„Tupý předmět. Méně ošklivý způsob, jak vyjádřit, že ji vrah utloukl k smrti. Je mi opravdu strašně líto, že ji postihlo něco takového.“ Mark zavrtěl hlavou a opřel se uvolněněji. „Viděl jsem dost policejních pořadů v televizi, abych věděl, že vražda zanechá hodně nepořádku a stop. Ten chlap, co ji zabil, je buď nějaký génius zločinu, nebo má kliku.“

„Myslím, že měl štěstí.“ Jane se zachvěla. Posadila se víc zpříma. „Měl jsi

pravdu. Člověku pomáhá, když o tom může mluvit.“

„Vyprávěj mi o Samantě.“

Přerušil je nedaleký výkřik. Nahoru po schodech vybíhala s  odhodlaným

výrazem policistka a křičela na dospívající, kteří tu popíjeli alkohol. Žena čtoucí

31

Julie Hyzy


brožurku se ani nepohnula – zdálo se, že vůbec nevnímá, jak se policistka přehnala kolem ní.

Výrostci utekli, než policistka stačila doběhnout na prostranství. Dva z nich přeskočili kamennou zídku na východě, zbytek se rozutíkal k  severu a  zmizeli v parku.

Jane to pozorovala. „Policajti už dnes nikdy nikoho nechytí, že ne?“

„Myslím, že tahle se ani moc nesnažila,“ řekl Mark.

„Tak to myslím. Policie se doopravdy nesnaží.“

Všude zase zavládl klid a  policistka pomalu přezkoumávala tohle bizarní

útočiště. Zvolna obešla Alenku, natáhla ruku a přejela Kloboučníkovi po hlavě.

Jane se zhluboka nadechla a zase vydechla. „Se Samanthou jsem se seznámila jen pár týdnů předtím, než ji zabili. Pracovala v prodejně jogurtů vedle mé kanceláře. Víš, jaké to je, když s někým prostě přeskočí jiskra?“

„Ano, to vím,“ usmál se Mark. „Dnes se cítím právě tak. Zvedl obě ruce.

„Neflirtuju s tebou. Přísahám.“

Jane se stále dívala na sochu a  pokračovala: „To, co jsem cítila k  Samantě, každopádně přišlo naráz. Přesně jako v  milostném románku, kde to naprosto otřese celým životem hlavní postavy a ona ví, že už nikdy nebude celá. Tedy bez té druhé osoby. Nikdy předtím jsem nic podobného neprožila.“

„To je krásné.“

„Párkrát jsem se Samanthou mluvila a  opravdu mi připadalo, že i  ona ke

mně něco cítí. Ale byla tak úžasná, že jsem se jí až bála. Co jestli jsem její chování špatně pochopila? Bála jsem se, že když jí to otevřeně řeknu, všechno tím z n i č í m .“ „Pokračuj.“

„Začala jsem se v  tom obchůdku zastavovat častěji. Byla jsem si jistá, že si se mnou přeje doopravdy mluvit stejně jako já s ní, ale pokaždé když jsme se víc sblížily, se dovnitř nahrnuli zákazníci.“ Jane si položila ruku na hruď. „Měla nejroztomilejší náhrdelník s bílým králíkem, jaký jsem kdy viděla.“

„Byla to její oblíbená postava?“ zeptal se Mark. „Nebo Samantha přicházela všude pozdě?“

„To ne, Samantha byla svědomitá a ohleduplná.“ Jane se usmála. „Věděla jsem,

že sem ráda chodí, když je hezké počasí. Vždycky si s sebou brala knížku. Myslím, že tohle místo měla v tomhle městě nejraději.“

„Pomáhá ti, když si o ní povídáme, viď?“

„Je to tak zvláštní... že jsi tady dneska taky byl... s tou knihou. Je to jako znamení, ne? A  opravdu umíš dobře naslouchat.“ Jane si pročísla rukou vlasy

32

bílý kr álík


a pak se prudce zarazila. Stáhla obočí. „Pořád si na to nemůžu zvyknout. Byla jsem tam dnes ráno.“

Mark položil ruku na sedadlo mezi nimi a naklonil se k ní. „Ty ses dala ostříhat nakrátko dneska?“ zeptal se. „Ve výroční den vraždy tvé kamarádky? Počkej, budu hádat: Samantha nosila takovýhle účes, ne?“

„Jak to víš?“

„Uhodl jsem to.“ Mark se narovnal a pátravě se na ni zadíval. „Sluší ti to, ale musím se zeptat: proč jsi to udělala?“

Jane si pohrávala se svetrem. „Takhle mám pocit, že jsem se jí zase přiblížila.“ Sklopila pohled k zemi. „Pořád myslím na to, že kdybych byla tehdy odvážnější a promluvila si s ní otevřeně, všechno mohlo být jinak.“

„Nesmíš si vyčítat, co se stalo.“

„Na tom nezáleží. Prostě to tak cítím.“ Jane zaťala zuby. „Udělala bych cokoli,

jen kdybych dostala šanci se tam vrátit v čase a všechno napravit.“

Mark mhouřil oči proti větru. „Mám nápad, který by ti možná mohl pomoct,“

řekl. „Mám ti ho povědět?“

Jane pokrčila rameny a pak přikývla.

Mnul si vousy na tváři. „Když jsi byla malá, spálila jsi někdy tajné poselství?“

„O čem to mluvíš?“

„Lidé to jednou dobou dělávali, a možná to dělají pořád. Je to takový očistný rituál, který ti dodá sílu. Neříká ti to nic?“

„Vůbec ne.“

„Tak dobře, popíšu ti to.“ Mark se opřel o lavici, natáhl před sebe nohy a překří

žil je v kotnících. Založil si ruce za hlavu a začal: „Na letním táboře, to mi bylo patnáct, nám vedoucí rozdali proužky papíru a řekli nám, abychom tam napsali buď, čeho se nejvíc bojíme, nebo něco, co na sobě chceme změnit. Nesměli jsme u toho mluvit ani si lístky navzájem ukazovat. Mělo to zůstat úplně tajné. Pak následoval vážný rituál se spoustou pozitivního ujišťování, jak jsme dobří a co dokážeme, a pak jsme jeden po druhém házeli lístky do ohně a sledovali, jak hoří a mizí v nicotě. Když to dělali ostatní kluci, přišlo mi to dost pitomé, ale když jsem to dělal sám...“

Zvedl obě ruce do vzduchu, pak si je znovu založil za hlavu a  pokračoval: „Takže chápeš, o co běželo. Člověk si přiznal své nejhlubší obavy a pak je symbolicky zničil, a to nám připomnělo, že můžeme ovládat svůj život. Že jsme pány svých pohnutek a není to opačně.“

„Zabralo to?“

Spustil ruce do klína a poposedl si dopředu. „Ano. Asi proto si ten zážitek vybavuju tak živě dokonce i dnes. Byl to rozjařující pocit svobody. Když na to dnes

33

Julie Hyzy


jako dospělý vzpomínám, uvědomuju si, že co jsem se doopravdy naučil, bylo, jak oddělovat jedno od druhého. Své negativní chování sice nejsem schopen spálit tak snadno jako papírek, ale jsem schopen ovládat, kdy a jak se s ním vypořádám.“ Okamžik počkal a pak dodal: „Možná bys měla uvažovat o nějakém podobném symbolickém gestu. Víš, aby ses vypořádala se svým smutkem.“

Okolí bylo nejtišší za celé odpoledne. Hrály si tu jen dvě děti a chichotaly se. Starý žebrák přistoupil k jejich rodičům a byl odměněn hrstí drobných.

Jane se rozhlédla. „Myslím, že tady bych asi nesměla rozdělat oheň.“

Mark se zasmál. „Ne? Ale jistě to můžeme nějak vyřešit. Napadá tě něco?“ „ Ne .“

Poblíž dováděl párek veverek.

„Mám to,“ řekl Mark. „Skvělá myšlenka, i když si ji chválím sám.“

„A to?“

„Co kdybys pověděla Samantě, co cítíš? Kdybys jí vylila své srdce? Nedalo by ti to pocit, že je to uzavřené?“ Než se zmohla na odpověď, pokračoval: „Něco nás tu dnes svedlo dohromady z nějakého důvodu. Myslím, že to něco si přeje, abys došla klidu a míru.“

„Nejsem si jistá, jestli to půjde.“

„Co když...“ Mark se k ní naklonil blíž. „Co kdybys navštívila její hrob? Tam s ní můžeš mluvit od srdce, jak dlouho budeš chtít.“

Jane si pohrávala s rolákem svetru. „Zpopelnili ji.“

„Aha.“ Mark se znovu odmlčel a pak řekl: „Tak co nějaké klidné místo v parku?“

„Ta dy ? “

„Na tomhle místě ne. Ale zemřela v tomhle parku, a tak je to posvátné místo. Co kdybychom teď našli nějaký klidný pahorek, pěknou louku?“ Poklepal si prstem o rty. „Víš, kde je Cedar Hill?“ a zase pokračoval, než mu stačila odpovědět: „Je to u Glade Arch. Není to daleko, a jakmile se rozhodneme pro určité místo, slibuju, že ti dopřeju soukromí. Tak pojď.“ Vstal a vztáhl k ní ruku.

Jane se opřela dozadu. „Ne, to neudělám.“

Zatvářil se zklamaně. „Nedůvěřuješ mi?“

„Tím to není.“

„Tak co je?“ Neodpověděla.

„Nemůžeš vrátit čas zpátky, Jane, ale slibuju, že nějaké zakončení najít můžeš.“

Zůstala sedět.

„Myslím, že bys to měla udělat,“ přemlouval ji tiše. „Věřím, že by si to tak přála i Samantha.“

34

bílý kr álík


Chvíli se na ni díval a pak vyrazil kolem sochy směrem k cestičce, která odtud

vycházela. Jane se dlouhou chvíli nepohnula, snad by stačil napočítat do třicítky. Když se konečně zvedla, přitiskla k sobě knihu a zašeptala: „Ukončení.“

Jakmile se přiblížila ke staříkovi v  kabátě, trochu ožil. Udělal slabý pokus o žebrání a zachrastil pohárkem s mincemi. Jane na něj nepromluvila ani nedala najevo, že ho vnímá.

Mark na ni čekal u začátku pěšiny. „Hodná holka.“

Zastavila se a upřeně se na něj zadívala. „Dokážu to.“

Neušli víc než sto metrů, když zašeptala: „Nesleduje nás ten žebrák?“

Mark se ohlédl. „Asi doufá, že ze mě vypadnou další dolárky.“

„Asi ano,“ souhlasila. „Nezdá se ti, jako by šel rychleji než předtím?“

Zasmál se. „To zvládnu.“

„Já nevím, jsem z něj nervózní.“

Mark zamířil vlevo, aby přešli East Drive, a sešel z pěšiny do lesa mezi stromy.

„Kam jdeme?“ zeptala se Jane. „Myslela jsem, že míříme k Cedar Hill.“

„To je zkratka.“

Následovala ho, spěchala, aby s ním udržela krok. „Proč jdeš tak rychle?“

„Chceš, abychom setřásli toho žebráka, ne?“

Procházeli neudržovaným, zarostlým terénem a vyhýbali se obrovským kořenům, zvedajícím se ze země jako gigantické klouby. Jane dvakrát málem upadla na kamenitém povrchu. „Už jsme minuli parkoviště u Boathouse, zůstalo tamhle.“ Ukázala palcem přes levé rameno. „Jsi si jistý, že jdeme správně?“

„Tudy,“ odpověděl a vedl ji do stále hustšího porostu stromů. Země tu byla měkká, pokrytá pohyblivými vrstvami červeného a zlatého listí. Tam, kde mezery v listoví dovolily sluneční záři, aby pronikla až na zem, se křehké, suché listy vznášely vzduchem přes živě zářící skvrny světla.

„Jsi si opravdu jistý?“ zeptala se znovu a držela s ním stále krok.

Místo odpovědi se dál brodil závějemi listí, které mu šustily a chrastily pod noha

ma. „Pozor!“ ukázal na padlý kmen, který měla v cestě a pod listím nebyl téměř vidět.

Překročila ho a zkusila to znovu: „Myslím, že jdeme špatně.“

Mark se k  ní obrátil. „Čichej tu vůni,“ zvedl vysoko bradu a  hlučně vtáhl vzduch. „Rozklad a osvobození. Neexistuje nic sladšího.“

Jane zpomalila. Rozhlédla se kolem sebe. „Pořád směřujeme na západ. Neměli

bychom jít k severu?“

Mark počkal, než ho dohnala. Položil jí dlaň na záda a  ukázal někam do

hloubi lesního porostu. „Už blízko tamtím směrem je moc půvabný odlehlý kout. Myslím, že by to bylo ideální místo pro náš rituál.“

35

Julie Hyzy


Jane se bránila tlaku jeho ruky a strnula namístě. „Myslela jsem, že jdeme na nějaký travnatý vršek,“ namítla úzkostně.

„Tam je příliš rušno,“ vysvětloval jí Mark. „Rituál jako ten náš by upoutal příliš pozornosti. Vím o opravdu klidném místě se svažující se skalou za obrovským javorem. To jsou daleko lepší kulisy, aby si člověk vylil srdce.“

Zastavila se. „Kam mě to vedeš?“

„Pokud chceš být skutečně svobodná, Jane,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist