načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Povídky - Pavel Kohout

Povídky
-4%
sleva

Elektronická kniha: Povídky
Autor:

55 autorských povídek v jedné sbírce. Humorné povídky Pavla Kohouta inspirované neskutečně skutečnými i skutečně neskutečnými životními příhodami. Některé povídky byly otištěny ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788088061250
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

55 autorských povídek v jedné sbírce. Humorné povídky Pavla Kohouta inspirované neskutečně skutečnými i skutečně neskutečnými životními příhodami. Některé povídky byly otištěny v minulosti v časopise trnky-brnky.

Související tituly dle názvu:
Dramata a frašky ekonomie Dramata a frašky ekonomie
Kohout Pavel
Cena: 222 Kč
Dramata a frašky ekonomie Dramata a frašky ekonomie
Kohout Ing. Pavel
Cena: 149 Kč
Galský kohout zpívá Galský kohout zpívá
Francl Gustav
Cena: 199 Kč
Hurvínek a červený kohout Hurvínek a červený kohout
Straková Irena, Kirschner Miloš, Straka Vladimír
Cena: 68 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Povídky Pavel Kohout Vydáno v dubnu 2015 jako 11.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz) ISBN: epub: ISBN 978-80-88061-23-6 mobi: ISBN 978-80-88061-24-3 pdf: ISBN 978-80-88061-25-0


Up římn ě m ě t ěší, že práv ě prohlížíte tuto knihu. Jedná se o kompletní sbírku mých

autorských povídek, které vznikly v pr ůběhu studií na st řední a v prvních ro čnících na

vysoké škole. Všechny povídky jsou inspirované n ějakým skute čným zážitkem – prožitým

či vypráv ěným. A č jsem se snažil m ěnit jména, myslím, že se všichni doty ční poznají.

První povídku jsem napsal z donucení jako slohovou práci z češtiny. Jelikož měla kladný známkový ohlas a vylepšila mi pr ůměr p řed návštěvou rodi čů , vycítil jsem šanci díky slohovým útvar ům si lepšit známku stabiln ě. A ť jsme probírali fejeton, vyprávění či úvahu, prakticky ze všeho jsem částe čně sklouzl k povídce, a naštěstí mi to bylo tolerováno. V ětšina povídek tedy vznikala v období st řední školy a je t řeba k nim tak p řistupovat. Ov ěnčen úsp ěšným zdoláním maturitní zkoušky a stále v psacím laufu jsem pokra čoval s povídkami ještě nějaký čas b ěhem studií na vysoké škole (myslím, že tyto povídky jsou vyzrálejší a podle stylu je i poznáte, a č jsem je v knize knize rozházel). Po p řekro čení třiceti kousk ů jsem si vlastnoru čně vydal malou tištěnou sbírku (Dobytí východního pólu). Povídky jsem zasílal i do humoristického časopisu Trnky-Brnky, kde byla řada z nich otištěna a honorována. To byla další věc, která mě povzbudila v psaní, a tak vznikla druhá vlastnoru ční sbírka (Rychlé pípy). B ěhem studia na VŠ postupn ě dostávaly p řednost jiné koníčky a povinnosti, až jsem se p řestal psaní povídek věnovat úpln ě. Veškeré povídky jsem si následn ě sesumíroval do jednoho souboru. V nedávné dob ě jsem je poctiv ě přečetl, místy trochu upravil a sestavil do této elektronické knihy. Doufám, že Vám mé povídky ud ělají radost a trochu zp říjemní den. Za p řípadné ohlasy budu up římn ě rád.

Pavel Kohout

OBSAH

NA PRKNA CO ZNAMENAJÍ SVĚT

MOJE PRVNÍ JÍZDA AUTOBUSEM

MRAZY, MRAZY, MRAZÍČKY

VŠUDE DOBŘE, DOMA NEJLÍP

DEN S REKLAMOU

NÁŠ (M)UČITEL

POSVÍCENÍ

ROZÁRKA

MATURITA

AUTOMOBILOVÁ HVĚZDA

ŽIVOT NA HOUBY ANEB JAK

HOUBAŘŮM CHUTNÁ ŽIVOT

ZVUČNÝ PŘÍBĚH ANEB TY NAŠI

PÍSNIČKÁŘI JSOU TOLIK HEZKÝ, TAK HEZKÝ

MÉ SPORTOVNÍ KRŮČKY

LÁSKA PŘES INTERNET

VÝPOMOC ANEB JAK MOTORISTÉ

PŘICHÁZEJÍ O ILUZE

KLUBALKA

PŘEDNÁŠKA Z MATEMATIKY

NÁMLUVY

JAK JSME PILI BETON

DEJ MI JEŠTĚ ŠANCI, LÁSKO

VÁNOČNÍ SVÁTKY ANEB KDO ŠETŘÍ, MÁ

ZA TŘI

TIBOR A LIBOR

DIVADLO VS. HOSPODA (VÝŇATEK Z

KRONIKY OBCE HUSOPŠOUKY)

JAK JSEM DĚLAL CHŮVU

JAK JSEM RYBAŘIL

JAK JSME ZAHÁNĚLI HLAD

VÝLET DO AFRIKY

DOBRÝ ÚMYSL

FORREST NOVÁK

ZEMĚPISNÁ POMSTA

TETA JAROSLAV

CESTA DO BRNA ANEB JAK JSEM JEL NA

ZKOUŠKU

PRINC NOCI

JAK JSME PILI BETON 2: NOVÉ NASAZENÍ

LOVEC

SVĚTLO V DUŠI

KŘIVÁ VÁLKA

DIETA PODLE HONZÍKA

VÝLET ZA INDIÁNY

JAK JSEM SE NAUČIL PLAVAT

PODNIKATELSKÝ PLES ANEB RYCHLÉ

PÍPY SE ROZTÁČEJÍ

OBECNÍ DOPRAVA (VÝŇATEK Z KRONIKY

OBCE HUSOPŠOUKY 2)

JAK JSEM SJÍŽDĚL ŘEKU

JAK JSME DĚLALI V LABORATOŘI

NEZVANÁ NÁVŠTĚVA

DOTEK PŘÍRODY

DEN D V DD POVĚST O LIDUŠCE MOJE BRIGÁDA UČITELSKÝ SEN ÚPIS PEKLU POSLEDNÍ VŮLE NAŠE SÍDLIŠTĚ

ZBOJNICKÉ NÁMLUVY

JAK JSEM POVOLÁVAL BLANICKÉ RYTÍŘE

BONUS: RANNÍ VÝLET ZA FOTKOU

DALŠÍ KNIHY AUTORA

TIRÁŽ

NA PRKNA CO ZNAMENAJÍ SV ĚT

Znal jsem jednu holku. Jmenovala se Anastásie. Já ji však stále říkal Ano, jelikož mi d ělalo problémy vyslovit celé její jméno. Ani nevím, čím m ě tak p řitahovala – možná tím protikladem. Byla totiž inteligentní. Až intelektuální. Cht ěl jsem ji n ěč ím okouzlit, ale nev ěděl jsem jak. Já - hospodský povale č, kterého u čenkyn ě přehlížela, jak velbloud ledního medv ěda. Bylo mi jasné, že pozvání na panáka, nebo lístky na fotbal, bude pro ni stejn ě nepochopitelné, jako když dáte chrobákovi místo jeho kuli čky trusu zlatý dukát. A č inteligentka, pravé bohatství nejspíše neocení. Nezbývalo tedy než přemýšlet nad vhodným trusem pro u čeného chrobáka.

Koupit jí nové brýle jsem neum ěl, jelikož jsem nev ěděl kolik má dioptrií, nebo zdali už to není dalekohled. Další nápad byl knížka. Jenže co? Já? Jelikož jsem za celý život p řečetl maximáln ě televizní program a to jen mimo řádn ě, jsem p řeci nemohl vybírat dárek pro takovouhle čtecí mláti čku. A pak to p řišlo. Moje myšlení vyvolalo bou řku. V hlav ě blesk, v srdci hrom a v kalhotách déš ť. Náhle jsem poprvé za život poznal, co je to skv ělý nápad. No co skv ělý, dokonalý. Z ni čeho nic jsem vysko čil, až jsem p řevrátil celý st ůl i s p ůllitry ostatních štamgast ů. ,,Lístky do divadla!", za řval jsem na celou hospodu. ,,Hele, vole, ty už radši víc nepij!", komentoval mou radost vrchní. Nem ěl jsem čas mu n ěco vysv ětlovat. Hodil jsem po n ěm nedopité pivo a utíkal z hospody ven. Chvátal jsem jak o život, jelikož jsem znal svou pam ěť , která stále stávkovala a naschvál mi resetovala celý systém.

Půl dne jsem b ěhal po m ěst ě a hledal n ějaké divadlo. Až kone čně jsem tu velkou budovu našel. Vlétl jsem dovnit ř a vyhrkl ze sebe, že chci dva lístky vedle sebe. ,,Srandi čky si d ělejte z n ěkoho jinýho!", zn ěla pro m ě překvapivá odpov ěď . Jelikož mi na tom hodn ě záleželo, místo rány p ěstí jsem se dal do trp ělivého vysv ětlování. On mi za to se stejnou trp ělivostí zase vysv ětlil, že nejsem v divadle, ale v museu. Jelikož jsem člov ěk a ne pitomé zvíře, po chvíli jsem to pochopil. Pravda, ztráta t ří hodin kýváním vrátnému m ě mrzela a trochu jsem si vy čítal, že jsem mu nedal rovnou p ěstí a nešel to zkusit jinam. Po dalších pár hodinách jsem objevil plakát s adresou divadla Semtamfór a koupil dva lístky na sezení – na stání do kotle prý neprodávají. Ana s návštěvou divadla souhlasila. Prý tam ještě nebyla.

Nedo čkavostí jsem nemohl usnout, protože jsem v divadle v život ě nebyl. V den návštěvy divadla jsem byl ještě odpoledne u kamaráda. Pekli

jsme husu a popíjeli z naraženého sudu piva. Na poslední chvíli jsem se

odtrhnul a chvátal do divadla. Pozd ě, už za čali hrát. Hledal jsem vstup do

hlediště, ale marn ě. Místo toho jsem vb ěhl na prkna, co prý znamenají sv ět.

Moje fun ění, vyt řeštěný výraz, umaštěná teplákovka a podnapilost vzbudila u

diváků rozpaky. Herci však zachovali klidnou hlavu a pokusili se m ě zapojit

do hry: ,,André, kdes byl celou dobu?", zeptal se mě jeden z herc ů. ,,Na huse,

vole", zaperlil jsem ve svém hereckém debutu. A č se jednalo o tragédii, sálem

se náhle roznesl bou řlivý smích. Hra se za čala ubírat úpln ě jiným sm ěrem a

ze m ě se stala hlavní postava. Bavila se i Ana. Na konci p ředstavení, p ři

děkova čce, jsem neudržel své tělo a praštil s ním o zem, což umocnilo už tak

bou řlivý potlesk. ,,Kde jsou záchody? Rychle!", zvolal jsem náhle a zmizel v

labyrintu zákulisí.

Ač jsem záchody tehdy našel až pozd ě, byl to pro m ě zlomový den

úsp ěch ů. To byste nev ěř ili, jakou ze m ě toto p ředstavení ud ělalo hv ězdu. V

divadle mám již stálé angažmá a jezdím s ním i do zahrani čí. Nyní pat řím

mezi m ěstskou smetánku. S Anastásií jsme dokonce zasnoubeni a vybíráme

si d ům, kde strávíme spole čný život. Hlavn ě co nejdále od hospod! K smrti

nyní nesnáším a pohrdám tzv. hospodskýma povale čema.

MOJE PRVNÍ JÍZDA AUTOBUSEM

Nepocházel jsem z žádné chudé rodiny. M ěli jsme d ům i se studnou, jedli jsme každý druhý den a myli jsme se dokonce třikrát do roka. S oble čením jsme to m ěli taky dob ře vymyšlené. Po otci a matce ho dostal vždy strýc, poté mých starších sedm bratr ů a teta. A po tet ě jsem p řišel na řadu já. Většinou každé sudé vánoce jsem našel pod ozdobenou stojací lampou n ěco nového na sebe.

Letos jsem poprosil, zda bych se místo tolik let o čekávaných rukavic nemohl svést rad ěji autobusem. Byl to totiž můj dlouholetý sen. U otce tato prosba vyvolala zna čné pochybnosti, jelikož on ve svém život ě autobus dosud nepot řeboval a nechápal, jak jsem na tento výmysl moderní doby vůbec p řišel. Cestu z postele na záchod, ke stolu a zp ět do postele zvládal pěšky. No, a máma mi vysv ětlovala, že autobus je drahý, tudíž nepot řebný. Ale asi jsem v ní vzbudil lítost a našla mi brigádu, abych si mohl na cestu sám vyd ělat. Za 40 K č na den jsem šel do parku sbírat listí a odhrnovat sníh. S tím sn ěhem jsem problémy nem ěl, jelikož bylo jaro, ale kv ůli listí jsem spadl třikrát ze stromu. Po prvním dni mi vedoucí uklízecí skupiny oznámil, že již zítra chodit nemusím. Byl jsem na sebe hrdý a m ůj cíl se pomalu p řibližoval.

Ano, pomalu se blížil onen slavný a tolik o čekávaný den. Jasn ě se mi to vybavovalo. Nastoupím po rozvinutém červeném kobere čku, řidi č se uctiv ě ukloní, pozdraví, já si řeknu, co bych cht ěl cestou zažít a už se jen uvelebím do molitanové seda čky a nechám se unášet zážitky.

Jednoho krásného rána jsem se probudil a v ěděl jsem, že tento den je mým velkým dnem s velkými zážitky. Sluníčko se právě škrábalo na modrou oblohu a já už přes rosou post řenou trávu utíkal k nejbližší zastávce autobusu. Prvních patnáct kilometr ů se mi b ěželo celkem klidn ě, ale pak mi za čaly docházet síly a zbytek jsem jen došel. Nakonec jsem však dorazil. Akorát jeden autobus p řijížděl. Motor si spokojen ě vrn ěl a dve ře se s odfouknutím rozev řeli jak královská brána p římo p řede mnou. Bylo to úchvatné, okouzlující a nezapomenutelné. Stál jsem tam a zíral jak velbloud na sn ěhuláka.

„Tak jedeš, nebo ne?!", ozvalo se zevnit ř. „Anóó", vyhrkl jsem nadšen ě ze sebe. „No tak pohni kostrou, mladej!!!... Kam to bude?". „Co nejdál!!!", řekl jsem a ukázal svých 40 K č. Řidi č se na mne díval trochu divným pohledem a mne bylo jasné, že asi závidí tolik pen ěz. Cht ěl jsem na poslední chvíli n ějaké ještě schovat, když na m ě řidi č promluvil: „Tak hele mladej, nevím, kam pot řebuješ, ale tyhle drobáky ti sta čej tak maximáln ě do Hradce". „Do Hradce!", vyk řikl jsem nadšen ě. Vždy ť tam byl jednou táta a každý měsíc nám o tom vypráví. Už to znám nazpam ěť . A te ď to zažiji sám. Cítil jsem se jako král. „Tak mladej dáš mi ty čty ři p ětky, nebo ne?!". Zaplatil jsem a odebral se hledat své královské lože. Cesta bylo úchvatná. Okolní krajina se míhala kolem nás ještě rychleji, než když jedu na našem rodinném vyp ůjčeném kole.

Vedle mne p řes uli čku sed ěli dva starší kluci, kte ří si ukazovali na mojí jednu botu. Na požádání jsem jim vysv ětlil, že tu druhou má bratr, jelikož byl vybrán, že p ůjde do kostela, tak aby nedělal naší rodin ě ostudu. Na d ůkaz pochopení se na sebe usmáli. Náhle jeden z kluk ů za řval: „Ty vole, to je boura čka, co?". A nato všichni vysko čili z míst a nahrnuli se na stranu, jež kluk ukazoval. U toho jsem nesm ěl chyb ět. Ale marn ě jsem se snažil vyšplhat přes hlavy cestujících. „To jsou ale blbý fóry", „To je dneska mládež'", „... lumpové, oni si myslí, že jim na to vždycky sko číme a p ůjdeme se koukat přes uli čku!", komentovali událost lidé, jenž opouštěli otráven ě přední řady diváků, a mne došlo, že zde k vid ění asi nic není.

Cesta se uchýlila ke konci. To, že už jsem v Hradci jsem poznal nejen z otcovo povídání, ale také jsem tak usoudil, když se m ě sám pan řidi č jal vykopávat z autobusu. Rozlou čil jsem se tedy, zamával a cht ě necht ě musel dom ů. Cestu zp ět jsem musel jít celou p ěšky. Jelikož jsem cestu moc neznal, trvala mi trochu déle. A když se m ě doma ptali, kde jsem byl celý týden, hrd ě jsem vyprávěl o své první jízd ě autobusem.

MRAZY, MRAZY, MRAZÍČKY

Ráno jsem se probudil op ět naprostou zimou. Takovéto po časí sv ět nepamatuje snad od dob mamut ů. A ke všemu si v teplárn ě stávkují kv ůli plat ům. Hr ůza, ale m ě nezbývá stejn ě nic jiného, než vstát z postele a vyrazit jako každý den do práce. Set řásl jsem z pe řin jinovatku, zapalova čem rozmrazil zledovat ělé brýle a svlékl pyžamo. Tento rituál mi denn ě zabere minimáln ě dvacet minut. To víte dvoje tepláky, kamaše, čtvery fusekle, nějaké mikiny, tri čka, zimní bunda, rukavice, čepice a pod tím vším neprodyšný neoprén a vložky s k řidélky, abych byl v suchu a bezpe čí. Poté mě čeká cesta do koupelny, kde se jak na potvoru pokaždé rozplácnu na zledovat ělých dlaždi čkách. Po tomto protažení ještě jen tak z principu zkusím oto čit kohoutkem, zda-li již nete če voda. Nete če. Na záchod ě už se mi n ějak hromadí přebytky, jelikož zamrzla veškerá voda, tudíž nefunguje ani splachování. Ale m ě nezbývalo stejn ě nic jiného než zase p řihodit na zmrzlou hromádku. V kuchyni jsem odloupnul op ět ten nejv ětší krápník od stropu, abych si mohl uva řit kafe. K snídani jsem m ěl jako obvykle marmeládovou dřeň, poté si obul brusle a vyrazil do práce.

Výtah nám v činžáku nefunguje a tak jsem zase musel po schodech. Ve čtvrtém pat ře jsem po cest ě pozdravil paní Krompáčovou, která jako každý den nevybrala zatáčku a rozplácla se o ze ď i se san ěmi. Je mi jí líto. Taky mi je líto, že nikdy p řed ní nedokážu zabrzdit, a tak se válíme do p řízemí oba. Dost často ještě ve t řetím pat ře p řibereme paní Sedláčkovou, která se šplhá nahoru po zábradlí z no ční sm ěny. Když jsme v chuchvalci vylétli na chodník, srazili jsme ještě jednoho lyžaře, a když jsme se rozmotali a posbírali své věci, všichni jsme si zanadávali na po časí a na teplárnu. Poté, co jsme se rozešli, já ještě chvíli z ůstal stát na ulici a pozoroval d ěj kolem sebe. Připadalo mi legra ční vid ět marn ě se snažící autobus zabrzdit, jenž svými kli čkami mezi auty p řipomínal Jágra s hokejkou. Protihráči však byli silní. Do cesty se postavil kamion, který stejn ě proti autobusu neusp ěl. Dostal takový body ček, že vlítl až k divákům. To však nem ůže z ůstat bez potrestání. Rozhod čí v modré uniform ě zapískal a bruslil k řidi či. Vypadá to na osobní trest, ale m ě to dál již nezajímalo. Chvátal jsem ještě do obchodu pro sva činu. V sou časné dob ě nefunguje nic tak dob ře jako chladicí boxy na potraviny. Takhle vychlazené pivo jsem už dlouho nem ěl. Rozbil jsem tu sklen ěnou láhev a celou cestu do práce lízal sv ůj pivní nanuk. Po cest ě jsem ještě potkal eskymáka, který si objednával st ěhovací vůz, že prý se sem p řesídlí s celou rodinou i s vybaveným iglú.

V práci bylo vše, tak jak má být. Letlampou jsem si rozmrazil zámek od kanceláře a poté jsem našel na stole dopis. Nebyl to jen tak oby čejný dopis, byl p římo z ministerstva. Celý nedo čkavý jsem ho rampouchem otev řel. Hurá! Zvýší mi plat. Už nebudu muset stávkovat a p ři tom takhle nechutn ě mrznout, už zase m ůžu rozmrazit pod řízený a zase spustit topení po celém měst ě. To to ale trvalo. Už jsem myslel, že tu zimu nep řežiji.

VŠUDE DOB ŘE, DOMA NEJLÍP

V mých vzpomínkách se drápkem zasekl jeden zážitek. Bylo to n ěkolik měsíců po revoluci, co náš sv ět otev řel hranice ostatnímu sv ětu a s tím se otev řela p říležitost nejen pro utíkání, pašování, tunelování, ale také cestování. Naše rodina nesm ěla z ůstat pozadu. A tak jsme se pe čliv ě prohrabovali různými nabídkami cestovních kanceláří, kterých se najednou vyrojilo jak žížal po dešti. Všechny byly nejlevn ější, nejspolehliv ější, nejseriózn ější, tudíž nejnafoukan ější. Nakonec naše soukromé mistrovství sv ěta, západního sv ěta, vyhrálo Švýcarsko. A to hned na t ři dny formou poznávacího zájezdu.

Tři dny p řed odjezdem jsem si již za čal balit v ěci. Tolik v ěcí jsem cht ěl vzít s sebou za hranice. Ale popravd ě řečeno, str čit do tašky dva angli čáky, cínového Napoleona a pastelky, mi tolik práce nedalo. Noc p řed odjezdem jsem nemohl usnout, jelikož moje fantazie pracovala na plný otáčky. Myšlenky v hlav ě poskakovaly jak splašení delfíni. Nakonec jsem se do čkal a my jsme vyrazili vst říc novým zážitk ům. V autobuse jsem ihned zabral místo u okna, abych mohl porovnat souboj okolní krajiny s vlastní fantazií. Ještě dříve než jsme vyjeli z našeho m ěsta, jsem však ne čekan ě usnul.

Vzbudilo m ě, až když řidi č vypnul onen klepající, drsn ě sk řehotající motor. Set řel jsem z o čí prach a zaregistroval zářiv ě jasnou oblohu. Sluníčko bylo podobné tomu našemu v Československu, akorát zářiv ější. No jo, to ten kapitalismus. Umyli jsme se, natankovali n ěco k jídlu a vyrazili všichni sborem za tím prvním - naším pr ůvodcem. Na náměstí byl rozchod a bylo nám zd ůrazn ěno, abychom p řesn ě dodrželi časový harmonogram op ětného srazu. Já se držel svého táty jako lasi čka zajíce. Po p říjemn ě stráveném dopoledni, jsme se dostavili p řesn ě na místo ur čení, ale tam nikdo. Co dál? Nutno dodat, že v tehdejší dob ě ještě nepat řila čeština mezi sv ětové jazyky. Jediné, co jsme si pamatovali, že náš autobus parkuje n ěkde poblíž řeky. Já, jelikož jsem se u čil už druhým rokem n ěmecky, jsem se iniciativn ě chopil oslovování lidí na ulici. Jenže jedinou odpov ědí na mou otázku byl nechápavý pohled, pop řípad ě zp ětná otázka, na kterou jsem odpovídal nechápavým pohledem zase já. Tátu to moc nebavilo, a tak jsme zkusili najít cestu sami. Nakonec se to povedlo, jelikož žádná jiná stará Karosa v celém měst ě nebyla. Sotva jsme se vydýchali z vysilujícího b ěhu, p řišli i ostatní členové zájezdu. Jak jsme se dozv ěděli, celá skupina šla dál pohromad ě a ještě zm ěnili čas srazu. Po celou dobu jsme již nezpustili o či z pr ůvodce, maximáln ě v intimních chvílích a to jen na okamžik.

Když se nás po p říjezdu závistiví známí ptali, odpovídali jsme vysílen ě „všude dob ře doma nejlíp“.

DEN S REKLAMOU

Každé ráno snídám s novou. Poté si vy čistím t řemi snadnými a rychlými pohyby svoje zuby, abych je m ěl zdravé a silné po celý život. Poté jsem se umyl mýdlem a dop řál si tak malý luxus pro každý den. Jelikož jen na t ěchto základech m ůžete stav ět. A čkoliv se časy m ění, tradice p řetrvávají. Tudíž i já si vychutnám jedine čnost okamžiku na záchod ě, kde to voní sv ěžím lesním kvítím. Rázem jsem poznal, co je to nej čokoládov ější čokoláda.

Ačkoliv se mi to hnusí, do práce se musí. Ale jelikož jsem už za život pochopil, že radost se skrývá v tofifé, vyšel jsem z domova s nadšením. Venku padal sníh a byl ještě bělejší než bílý, jako by ho n ěkdo vypral v arielu. Při čekání na zastávce jsem si zapálil cigaretu, abych poznal jak chutná Amerika. Ale za chvilku jsem ji musel típnout, jelikož už mi p řijížděl autobus. P řitom stále tolik chuti a už tak málo času. S autobusem je to totiž ta nejlepší jízda na ledu.

V práci jsem si cht ěl uva řit kávu pro chvíle pohody, ale žádnou pohodu jsem nenašel, tak jsem zkusil, co dokáže čaj. Náhle jsem pocítil hlad. Vzpomn ěl jsem si, že babi čka mi op ět s sebou p řibalila hodn ě Monte. Po příchodu z práce jsem musel nakoupit, a jelikož pe čení je radost, s obrovským nadšením jsem si upekl bábovku. Protože si vybírám jen to nejlepší, abych měl více ze života, táhlo m ě to do hospody. Pivo sv ětové zna čky osv ěží váš dech a navíc je to denní dávka vitamínů. Poté jsem zkusil jednu lehkou petru, abych si dokázal, že to dokážu. Já to mám nap říklad rád v sed ě, protože jen s novou fantazií od Danone, záleží jen na mn ě.

Pak už jsem musel chvátat dom ů. Musel jsem stihnout ještě ru čně vyprat na valše. To víte, vodní kámen to je prevít, ten mi rozbil pra čku. Žena ode mne totiž utekla fofrem mondeo. Ale jen gou, jen gou a už žádné měsíční poplatky. Poté jsem si pustil svou českou televizi, jelikož nova nás baví a navíc je to prima. Rázem mi došlo, že když den odchází, Johny Wolker přichází. Klidn ě jsem ho pustil dovnit ř, jelikož ve čer chutná a ráno pomáhá. Únava p ůsobila stále intenzivn ěji a už jsem cht ěl d ělat ch řupy-ch řup. Ustlal jsem si postel, protože nevlezu tam, kde není krásně měkou čko a vzal si na sebe plenky Pampers, abych mohl spát nerušen ě celou noc.

NÁŠ (M)U ČITEL

Tento p říběh je zcela pravdivý a zárove ň vzpomínkový na mého kantora z mladých let. Byly to zlaté časy tenkrát na st řední škole. V t ěle kolovala horká krev a hlava plná nápad ů, jak využít čas namísto u čení. Navštěvoval jsem pr ůmyslovou technickou školu a naše p ředm ěty se tudíž dělily na odborné a odporné, které se vzájemn ě st řídaly. Často vzpomínám na jednoho učitele právě jednoho z t ěch odborných p ředm ětů.

Ještě před tím než jsme se s ním setkali osobn ě, zaslechli jsme o n ěm řeči jako o zt ělesn ění satana a tyranovi mládeže, závislém na nikotinu. Pak p řišla naše první hodina. Do t řídy p řišel bez roh ů, vidlí i řet ězů, takže s ďáblem ho spojoval jen jeho temný úsm ěv a ještě vydechovaný dým z úst. „Vypadáte nad ějn ě, doufám, že mi splníte m ůj sen", za čal sv ůj monolog, při kterém nás sledoval zabijáckým pohledem jak užovka žábu, která pod uhran čivýma očima není schopna jakéhokoliv pohybu ani myšlenky. „Mým snem je maturovat v jednom dni, to znamená maximáln ě osm lidí." Pohledem nás přepo čítal a poprav čím stylem dodal; „Čeká nás dost práce, tak za čneme."

Po t ěchto slovech nám za čalo peklo na zemi. Než jsme se nau čili rychlopsaní a rychlokreslení, chodili jsme dom ů s omodralou rukou, křečovými prsty a dost často s tiky až k rameni. „Pokud nestíháte, pat říte do domova d ůchodc ů", vyžíval se na nás jak parazit a k dokonalému uspokojení sta čilo pár sešit ů roztrhnout kv ůli špatné úprav ě. „Všechno špatn ě, zpátky na stromy!" Po ur čitém časovém období jsme již rýsovali lépe než po číta č, ale to stejn ě nesta čilo. „Takovýhle patlanice si čárejte na toale ťák, vy hrabalové!. Vy jste vrazi, Mengele byl proti vám b řídil!", komentoval naši snahu již vztekem zarudlý učitel. Na d ůkaz své dokonalosti nám často opakoval sv ůj citát; „Mám jen jednu nevýhodu a to že mám pouze samé kladné vlastnosti", s dov ětkem, „o tom by vám moje bývalá žena mohla povídat".

Také si vybavuji své první zkoušení. Psychicky silný jak silnice jsem mu stál tváří v tvář. Na vyzvání jsem se rozpovídal na danou otázku. „Drž hubu, nebo t ě zabiju!", ocenil m ůj um náš milovaný učitel. A tak jsem rad ěji ztichl, jelikož jsem se bál zda to opravdu nemyslí vážně, ale ob čas jsem se pokusil zabodovat. Marn ě. „Vyhodím t ě z okna!. Zabít t ě je málo!", nazna čoval mi, že se neubírám správným sm ěrem. Mé trápení před tabulí ukon čil cynickou otázkou; „Co by sis za sv ůj souvislý projev dal za známku?" „Čty řku?", otázal jsem se nad ějn ě. Po této odpov ědi se chytl za hlavu a zíral na m ě, jak kdybych mu vyvraždil celou rodinu i s k řečkem. Neusp ěl jsem. M ůj odchod komentoval slovy; „Kde nic není, ani smrt nebere! Ale nebu ď smutný, je to po řád lepší, než kdyby t ě přejel parní válec." Také si p řisuzoval Césarovu větu; „Že m ě nenávidí? Nevadí. Hlavn ě, že se m ě bojí."

Dny utíkaly jak povode ň a onen často p řipomínaný den zúčtování se přibližoval. Maturita. V ětšina z nás dostávala zdravou lesní barvu jen p ři pomyšlení na našeho u čitele. Zlé předtuchy se rázem vytratily, jelikož u maturity byl k nepoznání. Naše výkony komentoval slovy: „Jako když mě mažou husím sádlem", a p řitom si hladil spokojen ě své břicho. Byli jsme dokonale p řipraveni, tudíž nikomu se nestalo, že by neusp ěl. S odstupem času přiznávám, že to byl jeden z nejlepších u čitel ů. Donutil nau čit i zapamatovat. A tak pokud jste se, pane profesore, v tomto p říběhu poznal, díky za ta léta, i když by se dali ozna čit nálepkou sado & maso.

POSVÍCENÍ

Když se řekne posvícení, každý si p ředstaví velkolepou oslavu s velkým po čtem host ů. Velké, bíle prost řené stoly s pestrým výběrem všech druh ů jídel a pití, všude panuje dobrá nálada a p řátelství. Tak takhle p řesn ě to vypadá, když má můj strýc Maryl narozeniny. Pokud dob ře po čítám, tak je to snad každý rok. Maryl vlastn ě není můj strýc a nemá se mnou v ůbec nic spole čného ani s nikým z mých rodi čů . Prost ě jsme se jednou vet řeli na jeho oslavu a mezi davem se ztratili. Od té doby, rok po roce, vždy bereme na to posvícení o n ěkoho více z naší po četné rodiny. Docela se to mezi p říbuznými rozk řiklo a letos nás vyráží celkem dvacet osm hladových krk ů.

Zvuk našeho vozidla se nedal p řeslechnout, tudíž nás Maryl ův sluha již očekával. S údivem pozoroval, jak z našeho auta pro šest osob vylézá celá naše povedená rodinka. N ěco nám za čal povídat, ale nestihl se vyjádřit. Na vin ě je otec, protože ještě neopravil tu ru ční brzdu u karavanu. Jedna má nevlastní teta mu iniciativn ě za čala dávat dýchání z úst do úst. Její sebev ědomí poté trochu podrazil fakt, že poté, co se sluha probral a prohlédl si ji, rázem op ět upadl do bezv ědomí, a to ještě většího. Neprobudilo ho, ani když strýček neudržel ve svém žaludku ob ěd a snažil se jím sluhu nakrmit. Poté už mu um ělé dýcháni nikdo dávat necht ěl. Slušně jsme zazvonili a čekali. Maryl nás musel slyšet, ale asi čekal, že otev ře sluha. Ten však mezitím stále s otev řenou pusou d ělal zarážku pro naše auto.

Po hodin ě a půl urputného zvon ění otev řel m ůj starší nevlastní bratranec motorovou pilou, kterou nosí stále p ři sob ě, a to i na takovéto vznešené oslavy. Každý z nás v ěděl, co má dělat. Cestu do jídelny jsme již znali, a tak jsme se rozb ěhli jak stádo, které vyženou na pastvu. Jídelna byla zam čená, ale to nás nemohlo odradit, jelikož jsme již s otevíráním dve ří měli zkušenosti. Vrhli jsme se dovnit ř jak kobylky, sestra ještě něco zamumlala ve stylu jako „hodn ě zdraví, strýčku“ a už jsme všichni lezli po stolech. Naše p řekvapivé zjištění ještě potvrdil zd ěšený výkřik tátovy milenky; „Vždy ť tady k jídlu nic není!!". V ten okamžik jsme na sebe koukali jak p řejetí slepýši. „Ne?!", vyhrkl ze sebe prad ěda, vyplivující z úst voskové svíčky, jenž jako jediná věc ležely na stole. Geniální bratránek s motorovou pilou roz řezal elektrický rozvad ěč v domn ění, že je to ledni čka plná jídla. Tudíž všechna sv ětla zhasla a po chvíli zhasl i bratránek. A ke všemu svíčky byly rozžvýkané, tudíž bylo po svícení.

Ze tmy byl slyšet ženský výkřik a rána. Poté velký smích a v tom se ve dve řích objevil Maryl s baterkou. Nep řestávaje se smát nás nadšen ě objal a pod ěkoval. Tolik let prý toužil oplatit své žen ě alespo ň část k řiváren a te ď se mu to díky nám povedlo. Vše mu prý zakazovala, dokonce už i slavit narozeniny. Žena to p řežila, ale jelikož vid ěla, že nás je p řesila, rad ěji se dala na ústup, a to i se sluhou a našim karavanem. Nám to však nevadilo, jelikož strýček Maryl se o nás dob ře postaral jak se sluší a pat ří o osvoboditele. Maryl na nás dokonce pamatoval i ve své závěti jako celou jeho rodinu a štěstí. My za to každý rok na našeho strýčka vzpomeneme, když děláme na jeho po čest posvícení.

ROZÁRKA

Nos jí již z dálky červen ě zářil a asfaltový povlak na chodníku se lehce vlnil v rytmu její ch ůze. V ruce p řema čkávala zvadlou r ůži, což mě ujistilo, že se jedná o mou nastávající spole čnici z inzerátu. ,,Tak kam, vole?", pravila vlídn ě, sotva došla a típla si cigaretu o mé rameno. ,,Já bych Vás.., milá sle čno.., s dovolením.., pozval rád.., milerád pozval do divadla. Rezervoval jsem již lože", sm ěroval jsem sch ůzku kulturním sm ěrem, jelikož jsem byl vychován, že dívky jsou k řehké a romantické stvo ření, tudíž jsem si myslel, že divadlo je dobrý nápad.

Když pominu, jaké jsme m ěli problémy u vstupu do divadelní budovy s Rozárčinou koženou bundou s řet ězy, p ři kterých se projevila Rozárčina silná domlouvací schopnost - zejména v paži, probíhalo naše spole čné rande podle mých p ředstav. Že s láskou vstupují do života i bolesti, jsem se p řesv ědčil, když se uvad ěč ka snažila domluvit mé spole čnici, že se zde nesmí kou řit. Má spole čnice se na to trochu neobratn ě ohnala železným řet ězem p řes moji hlavu. Po oné ráně jsem se probral až za n ěkolik minut, zrovna když Rozárka nabíjela do svého praku um ělé zuby vedle spícího pána. Po úsp ěšném zamíření následovala úsp ěšná st řela a naše úsp ěšné vyvedení z divadla. Ačkoliv jsme se v tuto chvíli mírn ě odchýlili od mé představy stráveného rande, p řeci jsem byl šťasten, že se Rozárka bavila, až jí pocinkávaly náušnice na jazyku.

,,Tak sorry, vole", omlouvala se slušně má spole čnice, což mi až vehnalo slzy do o čí. ,,Já ti za to cálnu pivko!" A po t ěchto slovech se ujala nápln ě našeho spole čného ve čera Rozárka. To co následovalo, jsem si

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist